Dne 10. ledna 1941 paluba Warspite u Malty poprvé dostala zásah leteckou pumou, leč bytelný pancíř odolal. Dočasná britská převaha ve Středomoří vyvrcholila ve dnech 27.–29. března 1941 bitvou u Matapanu. V ní nejprve bombardéry poškodily bitevní loď Vittorio Veneto a znehybnily křižník Pola, o zbytek se pak postarala těžká děla obrněnců Warspite, Barham a Valiant. Jejich kanonýři totiž dorazili Polu a rozstříleli křižníky Fiume a Zara dřív, než italské obsluhy dělových věží stihly natočit své zbraně.

O měsíc později Warspite vyprázdnila muniční sklady do přístavu Tripolis, avšak 22. května se na scéně znovu objevila Luftwaffe a Warspite u Kréty opět inkasovala zásah 250kg pumou. Tentokrát prorazila horní palubu a explodovala v pomocné dělostřelecké baterii. Útok si vyžádal životy 38 námořníků a poškozená loď se vydala na dlouhou plavbu do oprav v Bremertonu ve Spojených státech. V docích Warspite dostala ještě další protiletecké zbraně a nový radar. V březnu 1942 připlula do Trincomalee na Cejlonu a její velení převzal kapitán Fitzroy Hutton. 

Střet s fritzem 

Ve Východní flotě obrněnec vyztužil svaz kolem letadlových lodí Formidable a Indomitable, aby záhy čelil nájezdu japonských letadlových lodí do Indického oceánu. Hlavní svazy se však nenašly, stejně jako se později Warspite nestřetla s hledanými japonskými korzáry Hōkoku Maru a Aikoku Maru. Teprve v srpnu 1942 zamířila k Andamanským ostrovům v simulovaném útoku, který měl aspoň částečně odvrátit pozornost Japonců od bojů kolem Guadalcanalu. Vzápětí asistovala při britském vylodění na vichistickými Francouzi ovládaném Madagaskaru, aby poté zamířila do Durbanu v jižní Africe pro nový radar.

V lednu 1943 nahradil kapitána Huttona Herbert Packer, který loď velmi dobře znal – při bitvě u Jutska na ní totiž sloužil jako pobočník dělostřeleckého důstojníka. V dubnu 1943 Warspite zamířila do Středomoří, právě včas, aby stihla spojeneckou invazi na Sicílii. Těžká děla podporovala postup pozemních sil a právě v té době admirál Cunningham, kterému tehdy loď sloužila jako vlajková, ji obdařil přezdívkou, která se rychle ujala – Grand Old Lady (velká stará dáma).

Novopečená dáma se činila i při vyloděni u Salerna, kde zničila baterii 152mm děl, a po italské kapitulaci v září 1943 doprovodila zajaté italské lodě na Maltu. Dne 16. září se však Warspite potřetí dostala do křížku s německým letectvem, když ji u Salerna zasáhla řízená puma Fritz X. Stará dáma měla tentokrát namále. Ačkoli útok mohl dopadnout hůř (na Warspite mířily tři pumy, zasáhla ji jen jedna), Fritz X za komínem prorazil palubu, prošel celou lodí a explodoval až mezi plechy dvojitého dna. V trupu se tak objevil otvor o rozměrech 6×4 m a podpalubí do minuty zalilo na 5 000 t vody. Ze šesti kotelen fungovala jen jedna, její výkon nicméně stačil k tomu, aby loď odplula do provizorních oprav na Maltu. Přestože škody byly tentokrát opravdu značné, ničivý útok si vyžádal životy „jen“ devíti mužů. 

Odchod do důchodu 

Dělníci doků v Rosythu dělali, co mohli, jenže zásah řízené pumy Warspite navždy poznamenal. Kotelna č. 4 zůstala nefunkční a stejného údělu se dočkala i dělová věž X. Přesto při invazi do Normandie nemohla stará dáma chybět a z můstku jí velel nový kapitán Marcel Kelsey.

Během operace Overlord zbývajících šest těžkých děl ostřelovalo německou baterii u Villerville v prostoru pláže Sword. Po doplnění munice v Portsmouthu Warspite podporovala americkou pěchotu u pláže Utah a zbytek granátů na protivníka vypálila u pláže Gold.

Potom obrněnec zamířil do Rosythu k výměně opotřebovaných dělových hlavní, jenže poblíž Harwiche pod kýlem vybuchla německá akustická mina. Po provizorní opravě se ale Warspite – poháněná jen třemi vrtulemi – na francouzské bojiště vrátila, aby likvidovala německé dělostřelectvo v okolí Brestu a Le Havru. Poslední větší akcí byla podpora pozemních vojsk při dobývání Antverp v listopadu 1944 a tím se aktivní kariéra nezdolné bojovnice uzavřela.

TIP: Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii

Po válce vláda poměrně vážně uvažovala o zachování Warspite v podobě námořního muzea, ale z nápadu nakonec sešlo. V roce 1946 byla loď vyřazena ze služby, odzbrojena a čekala ji poslední plavba do šrotu. Při vlečení se však lano z remorkéru Bustler přetrhlo a Warspite uvízla na břehu Pruské zátoky v hrabství Cornwall. Všechny pokusy o stažení na větší hloubku selhaly, a tak museli dělníci starý bitevník rozebrat přímo na místě. Při té příležitosti byly do břehu zátoky zatlučeny kůly k ukotvení lodi. U jednoho z nich se pak spontánně začali scházet jak místní obyvatelé k piknikům, tak bývalí členové posádky ke společnému vzpomínání. Kůl na pobřeží stojí dodnes a tvoří zvláštní, leč dojemný památník všem, kteří na Grand Old Lady bojovali. 

Vynález parního stroje, schopnost získat energii z tekoucí vody, efektivní metody obrábění a velmi primitivní automatizace se během druhé poloviny 18. století postaraly o nástup tzv. průmyslové revoluce: Výroba se postupně přesunula do továren, těžba nerostných surovin nabrala na obrátkách a lidé z venkova se stěhovali do měst. 

Takřka každý aspekt současného světa vděčí za svou podobu právě průmyslové revoluci. Teprve díky ní lidstvo vykročilo k modernímu životnímu stylu, který je rychlý, relativně pohodlný a poznamenaný přebytkem. Zároveň se však jednalo o pomyslný historický zlom: Započala totiž devastace planety, jež se musela uskromnit na úkor agresivně se rozpínajícího druhu Homo sapiens. A následky tohoto „období rozkvětu“ pociťujeme dodnes.

Luxus na úkor zdraví

Před průmyslovou revolucí žila většina obyvatel na venkově – lidé buď pracovali pro farmáře či statkáře, nebo byli soběstační na vlastních polích. S vynálezem automatických spřádacích rámů či stavů poháněných elektrickým proudem se však vesnickému životu začala rodit konkurence. Moderní stroje byly sice drahé, ale průmyslníci si spočítali, že s nimi bude jejich textilní produkce levnější a rychlejší než ta rukodělná. S továrnami nemohli venkované soupeřit: Pracovník podpořený mašinerií byl mnohonásobně výkonnější a výsledný produkt se navíc v obchodech prodával levněji – proto se u průmyslníků nechávali zaměstnat. V textilkách obvykle pracovaly svobodné ženy nebo sirotci, kteří na dnešní poměry nevídaně otročili 12–14 hodin denně. Volno bylo pouze v neděli.

Rozkvět manufaktur nejen v textilním průmyslu vedl k mnohem rychlejší výrobě, rozšíření nabídky obchodů a zvyšování mezd. Podle ekonoma Roberta Lucase „se poprvé v historii začal stabilně zvedat životní standard obyčejných lidí“. Průměrný věk, který do té doby ve Francii činil 35 let a v Británii 40, stoupal a nový „blahobyt“ podnítil masivní růst populace. Na počátku revoluce, tedy kolem roku 1750, žilo na planetě podle odhadů zhruba 700 milionů lidí, zatímco v roce 1800 již miliarda. Hranice druhé miliardy padla v roce 1927, třetí přibyla roku 1960, čtvrtá o 15 let později a počet obyvatel zatím dál roste.

Příměstské zóny smrti

Problém spočíval v tom, že předrevoluční infrastruktura nedokázala zacházet s rostoucím objemem zboží, takže se musely nejen modernizovat dopravní prostředky, ale také budovat nové silnice, splavné kanály apod. Rozkopávání krajiny však mělo ze všech změn spojených s průmyslovou revolucí na životní prostředí zřejmě nejmenší dopad.

V důsledku rostoucího zájmu o práci v továrnách se narychlo likvidovala „příroda“ v okolí měst, aby na jejím místě mohly vzniknout provizorní slumy pro novou dělnickou sílu. Ve stávající zástavbě vzkvétal trh s nájmy, ale zájemců se hlásilo tolik, že pro všechny zkrátka nebylo místo. Za hranicemi obcí lidé sice bydleli zadarmo, ale ve velmi bezútěšných podmínkách: Neměli k dispozici čistou vodu a často ani prostředky pro základní hygienu. Ve slumech se tak šířila cholera, tuberkulóza i tyfus a smrt byla na denním pořádku. K lepšímu se situace změnila až díky nařízením a zákonům ve druhé polovině 19. století, a to jak v Británii, tak na kontinentu.

Uhlí a umírající děti

Ve stejné době však vstupovaly v platnost také zákony řešící ještě palčivější problém než šíření nemocí ve slumech – a sice znečištění vzduchu. V továrnách i domovech se během industriální revoluce topilo uhlím, a z komínů se tak do vzduchu valila masivní oblaka dýmu, jež doslova zatemňovala oblohu. Sazí bylo tolik, že lidem za chůze černalo oblečení a domům tmavly fasády. Jenže v 18. a začátkem 19. století ještě nebyly známy dopady znečištěného ovzduší na zdraví, a navíc neexistovaly žádné regule na množství spalovaného uhlí. Tmavá obloha a neutuchající kašel se dlouhou dobu považovaly za nutnou samozřejmost jdoucí ruku v ruce s technologickým pokrokem. 

Již v 50. letech 19. století si však lidé začínali uvědomovat spojitost mezi černým nebem a upadajícím zdravotním stavem populace. Dnes vědci předpokládají, že pouhé 1% navýšení ve spalování uhlí v té době mělo za následek vzrůst novorozenecké úmrtnosti o jedno dítě na sto porodů. 

Nedýchej, nebo nevyrosteš!

Nevhodný vzduch začali lékaři spojovat nejen s úmrtími, ale také s dlouhodobým vlivem na zdraví, zahrnujícím i dýchací potíže či zpomalený růst v dětství. Dospělé obyvatelstvo v zamořených oblastech bylo v průměru zhruba o 2 cm nižší než lidé žijící jinde. Zákony omezující spalování uhlí, jež se objevily ve druhé polovině 19. století, vzduch postupně „pročišťovaly“ a ve zdravějším prostředí stoupal i průměrný vzrůst. Během 20. století „přerostla“ populace své předchůdce z dob průmyslové revoluce o 7,6 cm. 

Z dlouhodobého hlediska však změny v ovlivňování ovzduší přišly pozdě: Agresivní růst průmyslu a spalování měly za následek extrémní produkci skleníkových plynů v čele s oxidem uhličitým. Podle analytického webu Global Carbon Project vyprodukovala Velká Británie v letech 1750–2016 celkem 77 miliard tun CO2, Rusko 100 miliard, Čína 200 miliard a Spojené státy bezkonkurenčních 399 miliard. Pro srovnání, u nás šlo za stejnou dobu o „pouhých“ 8,32 miliardy tun. Největší podíl na uvedeném znečištění mělo samozřejmě uhlí, nicméně v první polovině 20. století začaly vzduch víc negativně ovlivňovat i ropné produkty.

Svět bez stromů

Průmyslová revoluce ovšem ke znečišťování ovzduší přidala ještě jeden umocňující faktor, a to masivní odlesňování. Kácení stromů tvořilo vždy nedílnou součást lidského pokroku, neboť dřevo sloužilo jako zdroj tepla i světla a k těžbě nebyly zapotřebí žádné složité nástroje či dovednosti. Jak světová populace rostla a její nasycení vyžadovalo přechod na intenzivnější farmaření, nahrazovaly lesy vznikající pole. Popsanou změnou rázu krajiny se však lidé ani zdaleka nepřiblížili plundrování, jež nastalo v 18. století.

V průmyslovém procesu sice dřevo ustoupilo uhlí, což mu ovšem nijak neubralo na oblibě coby materiálu pro stavbu domů, lodí nebo třeba výrobu nábytku. Díky novým strojům bylo navíc možné kmeny opracovávat rychleji a efektivněji. Od konce 17. do začátku 20. století tak jen ze střední Evropy zmizelo na 67 000 km² lesů, což odpovídá rozloze Irska. Za oceánem drancování postupovalo ještě rychleji, neboť kácení patřilo k běžné praxi při osídlování nového kontinentu: Podle odhadů pokrývala již v roce 1850 vykácená plocha v Severní Americe 460 000 km², tedy víc než Švédsko, a k roku 1910 šlo o neuvěřitelných 776 000 km², tj. bezmála o rozlohu Turecka. V roce 1950 se pak přidalo ještě drancování deštných pralesů, které neustává dodnes, ačkoliv jich v amerických tropických oblastech už zmizela víc než čtvrtina. 

Kácíme a znečišťujeme

Zeleň však hraje významnou roli v regulování skleníkových plynů. Budování továren, vypouštění škodlivin do ovzduší a zároveň i kácení stromů vyvolalo následky, jež dnes nejen pociťujeme, ale také dál zhoršujeme. 

Studie vědců z Australian National University publikovaná v časopise Nature vysvětluje, že oteplování spojené s průmyslovou revolucí začalo již v 30. letech 19. století, ale pouze v oblastech tropických oceánů a na pólech. Evropa, Asie a Severní Amerika si teplotních změn začaly všímat až zhruba o dvacet let později. Lokální výkyvy tehdy sice nebyly katastrofální, avšak podle badatelů se výrazně proměnil vývoj globálního podnebí: Před průmyslovou revolucí se totiž planeta v důsledku vulkanické činnosti spíš ochlazovala.

Rekordní vedro

Zatímco australští vědci pro svou práci využili archeologické nálezy a různé přírodní zdroje staré víc než 500 let, jež změnu klimatu odrážejí, poněkud ucelenější představu o vývoji nám dávají měření zahájená v roce 1880. Zprvu sice teplota postupně klesala, a v roce 1909 byla dokonce o 0,47 °C nižší než na začátku vedení záznamů. Nicméně pak přišlo oteplování, jež v současnosti nabírá závratnou rychlost. Oproti roku 1880 se teplota na planetě zvedla o 1 °C. Ačkoliv jde na první pohled o zanedbatelný rozdíl, opak je pravdou: Jedná se totiž o průměr z celé Země. Na některých místech jsou tedy posuny skutečně mírné, zato jinde – například ve velkých městech či na pólech – lze následky nejen pocítit na vlastní kůži, ale také přímo spatřit.  

Letošní červenec se stal oficiálně nejteplejším měsícem v historii měření: 25. července dokonce Evropu zasáhla vlna tak silných veder, že rtuť v mnoha metropolích vystoupala nad 40 °C. Paříž pak naměřila 42,6 °C, nejvyšší hodnotu v dějinách města. Horka však postihla také polární oblasti: Například z grónské pokrývky zmizelo 197 miliard tun ledu, tedy množství srovnatelné s objemem 80 milionů olympijských plaveckých bazénů, a hladina světových oceánů tak stoupla o 0,5 mm.

Průmyslové revoluci vděčíme za mnohé. Strhla však i lavinu problémů, které nejspíš vyřeší pouze jiná, podobně radikální změna ve struktuře ekonomiky. 

Od devadesátých let 20. století vědci upozorňují na to, že v krajině ubývá hmyz a s ním i další živočichové. Podle nového výzkumu, který uveřejnil prestižní časopis Nature, se situace hmyzu v Evropě dostala na pokraj katastrofy. Němečtí badatelé tvrdí, že hmyz na našem kontinentu mizí ještě rychleji, než jsme se obávali.

Během svého výzkumu dlouhodobě pozorovali hmyz a pavouky na 150 loukách a ve 140 lesích na území Německa, mezi lety 2007 a 2018. Sledovali přitom jejich celkovou biomasu, rozšíření na daném stanovišti a počet druhů. Ve všech těchto třech parametrech došlo k doslova ohromujícímu poklesu. Biomasa se snížila o 67 procent, rozšíření na stanovištích o 78 procent a počet druhů poklesl o 34 procent.

TIP: Vědci varují: Svět hmyzu je na pokraji katastrofálního zhroucení

Tak dramatický pokles během pouhých deseti let vědce zaskočil. Jak se ale ukazuje, nebude to žádná chyba. Mizí přitom hlavně vzácné druhy, zatímco běžné druhy se zatím docela drží. Hlavním viníkem tohoto stavu je podle odborníků především intenzivní zemědělství. K největším ztrátám došlo na místech, která jsou obklopená intenzivně obdělávanými plochami.

Přijetí Rudolfova majestátu v roce 1609, který potvrzoval svobodu náboženství v Českém království, bylo obrovským úspěchem stavovské opozice. Ta při jeho prosazování vystupovala jednotně, rázně a cílevědomě. Bylo to však naposled. Už během krize spojené s vpádem pasovských se tato jednota začala tříštit. V rámci stavů vykrystalizovalo radikální křídlo, bylo ale nepočetné a z náboženského hlediska nejednotné. Radikálové sice již od roku 1613 sebevědomě prohlašovali, že jejich cílem je odstraněni Habsburků z českého trůnu, když ale došlo na lámání chleba, skutek utek.

Uplacený sněm

To se jednoznačně projevilo na dvou sněmech. Roku 1615 svolal Matyáš Habsburský generální sněm, k čemuž ho dohnala finanční tíseň. Opozice k tomu přistoupila značně laxně. Někteří, třeba Jáchym Ondřej Šlik, se ho vůbec neúčastnili, jiní si v průběhu zasedání klidně odjeli na zámek v Postoloprtech „pro přátelská shledání a rekreaci, myslivost a štvaní zajícův, domnívajíce se, že jedním dnem v sobotu nic zmeškáno nebude.“ Císař jednoznačně uspěl, sněm mu povolil vybírat berně ve výši 800 000 zlatých po dobu pěti let.

Povzbuzen úspěchem svolal Matyáš další sněm roku 1617, kde se měla řešit otázka nástupnictví. Podle Oňatovy smlouvy se měl Matyášovým nástupcem stát jeho bratranec Ferdinand Štýrský. Ten měl pověst ortodoxního katolíka, který zavedl ve svém Štýrsku tvrdou protireformaci. Na sněm se španělská strana výborně připravila a již před ním bylo většině účastníků naznačeno, že případný odpor by mohl vést k tvrdým trestům. Běžně se také rozdávaly úplatky, kdo je však dostal, dodnes nevíme. Sněm přijal Ferdinanda na český trůn bez větších problémů, proti vystoupili jen Thurn, Colonna z Felsu a dva mluvčí královských měst Valentin Kochan a Maxmilián Hošťálek.

Mnozí protestanti se pak vymlouvali, že by „byli rotě papeženské, mezi níž drahný počet lidí dosti chatrných a obcování nechvalitebného, hlasy svými odolati nemohli.“ Možná měl ale pravdu spíš Václav Budovec z Budova, který na adresu stavů pronesl že „se stáváme horšími, hodujeme, opíjíme se, víno, citera a tympany jako za časů Yzaiášových jsou naším potěšením, naše hostiny jsou klamáním mládeže, mučírnou starců, závodí se v pití na zdraví jiných.“

Aféra kolem kostelů v Hrobech a Broumově nakonec stavovskou opozici přece jen přiměla jednat. Města Broumov a Hroby si tehdy postavily protestantské kostely. Problém byl však v tom, že kostel v Broumově byl postaven na klášterním pozemku a kostel v Hrobech byl postaven ze stavebního materiálu, jehož vlastníkem byl také klášter. Soudní dvůr proto rozhodl, že kostel v Broumově musí být uzavřen a ten v Hrobech zbourán.

V pražském Karolinu se sešel 6. března 1618 sněm, jenž přijal rezoluci proti porušování Majestátu. Informoval jej rovněž, že další sněm se sejde 21. května. Odpovědí bylo takzvané „těžké psaní“, jímž císař sněm zakazoval a hrozil přísnými tresty. Z autorství byli neprávem podezřívání místodržící Slavata a Martinic, známí katoličtí radikálové. I přesto se do Prahy účastníci sjeli a každý přivezl ozbrojený doprovod. Napětí v hlavním městě rostlo. 

Tajná schůzka

Na sněmu se řečnilo, ale s ochotou k činům to bylo všelijaké – aspoň to tak připadalo radikálům, zejména Thurnovi. Bylo třeba uskutečnit něco, co by znovu pozvedlo stavovskou morálku, něco, co by je sjednotilo a znemožnilo jim později vycouvat. S tímto názorem přišel Thurn na tajnou schůzku do paláce Smiřických. Toto jednání zůstává dodnes obestřeno tajemstvím, nevíme ani, kdo se ho zúčastnil. Jistě na něm nechyběli Thurn, Budovec, Smiřický a Oldřich Vchynský, pravděpodobná je účast Roupovce a Colonny z Felsu, je možné, že nechyběli ani někteří přední pražští měšťané Martin Fruwein, Sixt z Ottersdorfu a další. 

Právě zde padlo rozhodnutí vypravit se druhý den ráno na Pražský hrad a zbavit se místodržících. Tedy ne všech, ztrestáni měli být jen ti největší katoličtí exponenti. Trest smrti padl na Slavatu, Martinice a stejně potrestán měl být i sekretář České kanceláře Pavel Michna. Ten ale něco vytušil a z Prahy včas uprchl. 

Drama v kanceláři

Sněm měl pokračovat 23. května, ale hrabě Thurn plány změnil a dav zamířil na Pražský hrad. Oficiálně se šli dotázat, jak to bylo s oním „těžkým psaním“, zda opravdu nevzniklo v Praze. Jen několik osob vědělo, že se jedná podle přesně stanoveného plánu a že se nic neděje náhodou. V kanceláři zastihl dav, který se cestou „správně rozvášnil“, Adama ze Šternberka, Děpolta Matouše z Lobkovic a také dva největší škůdce – Viléma Slavatu a Jaroslava z Martinic. První dva nechali vzbouřenci velkomyslně odejít.

Na Slavatu a Martinice se vzápětí sesypala řada obvinění. Slavatovi vytýkali, že prý prohlásil: „Že by s Majestátem nevím kterak zacházel a že o něj nestojí a se starati nebude. Kdo ho chce míti, aby o něj stál.“ Na svých statcích že nutili poddané k přestupu ke katolictví, a proto jsou zemskými škůdci. Vzápětí byl přečten Pavlem z Říčan rozsudek: „Poněvadž stavové jsou v tom vskutku přesvědčeni, že oba pánové mají za rušitele Majestátu považováni být, proto prohlašují je za nepřátele své a obecního dobrého i za odbojníky Království českého vůbec.“

„A hned za tím slyšán byl hlas mezi stavy, aby s šelmami do arestu neb do Černé věže bylo pospíšeno. Jiní pak volali, aby zrádci ven z okna vandrovali.“ Situaci pak rychle převzali do rukou účastníci tajné schůzky. „Hrabě z Turnu přistoupil rychle k Slavatovi a popadl ho za ruku jako i Voldřich Vchynský Jaroslava z Martinic… a šli s nimi přímo do houfu stavů… chytivše se jich, přímo k oknu je táhli.“ Místodržící prosili, aby je nechali vyzpovídat, ale nebylo jim to povoleno.

Nejprve vyhodili Martinice, po něm Slavatu. Ten se bránil, držel se parapetu, takže ho tloukli přes prsty rukojeťmi rapírů a dýk. Nešťastník padal příliš blízko stěny budovy a udeřil se do hlavy o parapet spodního okna. Pavel Skála ze Zhoře to popsal takto: „V pláštích, s rapíry i s jinými ozdobami svými … do příkopu dolů pod palácem … jsou po hlavách smetáni a vyhozeni.“ Přítomen byl ještě písař Filip Fabricius, který „po stranách jako čamrha se točil“ a pány šlechtice napomínal. Ti ho nejprve „tulichy zkuchati chtěli“, ale po napomenutí Šlika „jako nějakého snopka ho týmž oknem také vyhodili“.

TIP: Přežil defenestraci: Jak se podařilo uprchnout královu místodržícímu?

Pád z šestnáctimetrové výšky přežili všichni, Martinic a Fabricius utekli hned po dopadu, přestože „hejduk nějaký učinil z rozkazu Ernfrída z Berbisdorfu k nim z okna palácového ránu jednu nebo druhou z ručnice, ale i ten se jich chybil“. Slavatu odnesli služebníci do nedalekého domu paní Polyxeny z Lobkovic. Prvotní násilí se vybilo aktem defenestrace a nikoho z defenestrovaných stavové nepronásledovali.

V sobotu 2. listopadu 2019 se na cestu k Mezinárodní vesmírné stanici ISS vydala po vydařeném startu zásobovací mise Cygnus NG-12. Na oběžnou dráhu ji vynesla raketa Antares 230+, která startovala z kosmodromu MARS (Mid-Atlantic Regional Spaceport), který se nachází v prostoru kosmodromu NASA Wallops Flight Facility, na ostrově Wallops u východního pobřeží USA.

Jak robotickou zásobovací loď loď Cygnus, tak i nosnou raketu Antares v současné době vyrábí a provozuje společnost Northrop Grumman. Cygnus NG-12 je první misí nového kontraktu NASA „Commercial Resupply Services phase 2“, který zahrnuje 2 lety kosmické lodi Cygnus a 6 letů kosmické lodi Dragon 2 společnosti SpaceX.

Mise Alana Beana

Mise Cygnus NG-12 nese označení „Alan Bean“, podle amerického astronauta, který byl čtvrtým člověkem na Měsíci, během mise Apollo 12, a rovněž byl členem posádky mise Skylab 3. Bean zemřel v roce 2018. Loď Cygnus veze k ISS 3,7 tuny nákladu, včetně vědeckých experimentů, vybavení a náhradních dílů, a zásob.

TIP: Soukromá premiéra: Nákladní loď Cygnus zamířila poprvé k ISS

Součástí nákladu je i unikátní trouba na pečení sušenek a dalších dobrot, kterou vyvinuly společnosti NanoRacks a Zero G Kitchen. Posádku ISS brzy čeká první pečení ve vesmíru. Astronauti budou rovněž testovat vestu AstroRad, kterou vyvinul izraelsko-americký startup StemRad, a která by měla chránit astronauty před kosmickým zářením. Vesta AstroRad by se měla uplatnit při letech na Měsíc nebo také na Zemi v případech, kdy lidem budou hrozit velké dávky záření.

Ve filmech lidé před Godzillou prchají, provozovatelé zábavního parku Nijigen no Mori ale věří, že jejich Godzilla naopak návštěvníky přitáhne. Jeden z největších tematických parků v Japonsku chystá novou atrakci – stávající svět zaměřený především na fanoušky anime a manga se v příštím roce rozroste o novinku - 55 metrů dlouhého a 20 metrů vysokého ještěra.

TIP: Divoká jízda džunglí: V Malajsii vzniká nejdelší tobogán na světě

Návštěvníkům parku provozovatelé slibují „vzrušující interaktivní Godzillí misi“, v rámci které si na vlastní kůži vyzkoušejí, jaké to je stát se členem vědecké výzkumné expedice. Úkolem členů výpravy má být nejen výzkum samotného smrtonosného ještěra, ale i poněkud nepřekvapivě záchrana ostrova.

Přestože od prvního filmového uvedení uběhlo již 65 let, je Godzilla v Japonsku nesmírně populární. Součástí nové atrakce má být i tematická restaurace a obchody se suvenýry. První návštěvníky má Godzilla na ostrově Awaji přivítat již příští léto.

Ve druhé polovině osmdesátých let minulého století přišel do kin dnes už legendární oscarový film režiséra Sydneyho Pollacka Vzpomínky na Afriku s Robertem Redfordem a Meryl Streepovou v hlavních rolích. Jeho úspěchu jistě napomohly i záběry nádherné africké krajiny, která leží v jihozápadní části Keni a jmenuje se Tsavo. Název, který v místní řeči kikamba znamená krveprolití nebo také místo vraždění, získala v pohnutých dobách obchodování s otroky. Dnes už se tady, podle odvěkého přírodního řádu, mezi sebou zabíjejí v rámci zachování života jen zvířata. Pro své přírodní bohatství je Tsavo už sedmdesát let chráněno jako národní park.

Nevyřešená hádanka lidožravých lvů

Dělicí čarou mezi západní a východní částí parku je železnice z Mombasy do Ugandy, která byla budována koncem devatenáctého století. Nechvalně se proslavila kvůli dvěma lidožravým lvům, jimž místní obyvatelé dali jména Duch a Temnota. Tyto dvě šelmy prokazatelně zabily a sežraly 28 lidí, především mezi stavebními dělníky. Podle jiných údajů ale bylo obětí daleko víc, snad okolo 135. Oba lidožrouti byli zastřeleni v roce 1898, ale po necelých dvou letech se u železnice objevil další lidožravý lev. Údajně se vyznačoval ještě větší „drzostí“ a pro své oběti neváhal vlézt do železničních vagónů.

Dodnes je otázkou, proč měli lvi v Tsavo větší sklon k zabíjení a požírání lidí, než v jiných oblastech Afriky. Není vyloučeno, že hlavní příčinou jsou události z dob, kdy tudy z afrického vnitrozemí táhly k pobřeží karavany otroků. U řeky Tsavo bývala pravidelná odpočinková zastávka, kde se doplňovaly zásoby vody na další cestu. Otroci příliš zeslabení dlouhou cestou a neschopní dalšího pochodu zde byli zabíjeni nebo ponecháni osudu. Je docela možné, že se lvi v této době naučili lovit novou, snadnou kořist.

Nedá se ani vyloučit, že v době stavby došlo ke kritickému poklesu počtu zvířat, která tvoří přirozenou lví potravu. Stavba musela být zásobena masem a je jasné, že pro tisíce dělníků nepostačilo ulovit pár antilop… Nebo je to ještě trochu jinak – za zabití podstatné části dělníků na stavbě železnice možná nebyli odpovědní lvi, ale příslušníci místního kmene, kteří se snažili zabránit stavbě na svém území.

Červení sloni

Tak jako jsou rozdílné názory na příčiny pochmurných historických událostí, tak se výrazně liší také ráz krajiny dvou oblastí oddělených železnicí. Východní část je rovinaté území pokryté křovinatou savanou s rozptýlenými nepříliš vysokými stromy, především akáciemi. Některé úseky mají až charakter polopouště s řídkou, nesouvislou rostlinnou pokrývkou. Rozsáhlé plochy pokrývá jasně červená lateritová půda, díky níž je červeně zabarvená i většina prohlubní naplněných dešťovou vodou a umělá napajedla. Zvířata, která s oblibou využívají tyto nádržky jako kaliště, jsou proto zbarvená více či méně do červena, přesněji řečeno do cihlova. To se týká především slonů, buvolů nebo prasat savanových. A protože při každé návštěvě jsme projížděli prašnými úseky, byli jsme brzy podobně zbarvení i my a naše fotovýbava.

Napříč touto východní částí Tsava protéká řeka Galana. Návštěvníkům jsou přístupná pouze místa ležící jižně od ní. Sever je pro řadové turisty uzavřený, a lze jej navštívit pouze na zvláštní povolení s ozbrojeným doprovodem. Vzhledem k tomu, že zde stále operují skupiny pytláků, není území úplně bezpečné.

Zelený západ

Západní část národního parku má odlišný charakter. Je zde víc vláhy, takže je krajina zelenější. K vidění je i daleko víc stromové vegetace, v níž dominují mohutné baobaby. Také reliéf je odlišný. Především v severozápadní části se nad savanou vypínají skalnaté hřebeny a je zde i mnoho pozůstatků nedávné sopečné činnosti – lávové proudy, krátery i jeskyně.

Velkou turistickou atrakcí je systém pramenů a přírodních nádrží Mzima Springs. Vyvěrající voda je při průsaku z vyšších poloh filtrována přes sopečné usazeniny a díky tomu je křišťálově čistá. Na pozorování hrochů a krokodýlů nilských pod hladinou je zde dokonce umístěna miniaturní prosklená podvodní pozorovatelna. Většinou jsou z ní ale vidět pouze ryby.

Tlačenice pod levhartem

V některých částech národního parku je s průvodcem možné chodit pěšky. Pokud ale chcete pozorovat a fotografovat zvířata, musíte se jednoznačně pohybovat autem. Na vůz totiž zvířecí obyvatelé parku téměř nereagují a navíc vám automobil zajišťuje bezpečnost. Pokud byste šli pěšky, zvíře se vám velkým obloukem vyhne, nebo naopak zaútočí s možnými fatálními následky.

Park je poměrně snadno dostupný z pobřežních letovisek, a proto je každodenním cílem desítek aut s turisty. Díky obrovské rozloze se i tento příval rozmělní v prostoru na dvou tisícovkách kilometrů cest. Když ale chcete fotografovat velké šelmy nebo vzácné nosorožce, připravte se na pohyb „v davu“. Každý průvodce se pochopitelně chce klientům zavděčit a předvést jim všechna zvířata takzvané „velké pětky“, do níž patří slon, lev, buvol, levhart a nosorožec. Řidiči safari vozů jsou pomocí vysílaček v neustálém kontaktu. Jakmile se někde objeví některý z výše uvedených druhů, především velká šelma, řidič a průvodce zapomenou na to, jak jste jim mnohokrát zdůrazňovali, že máte zájem i o jiné druhy a jako šílení se řítí na dané místo. Tam může být i deset navzájem si zaclánějících aut pod stromem s odpočívajícím levhartem. Většina turistů fotografuje s kompakty, takže se řidiči snaží přiblížit k ubohému zvířeti na několik metrů.

Nosorožcům svítá naděje

Jednou z hlavních atrakcí parku jsou velká stáda slonů. Na počtech obřích chobotnatců se výrazně podepsali pytláci, kvůli nimž v osmdesátých letech minulého století poklesl stav z původních 45 000 na 5 000 kusů. Dnes, kdy bylo pytláctví výrazně omezeno, je situace o něco lepší a počet slonů stoupl na asi 12 000.

Ještě hrozivěji byl v minulosti pytláky zredukován i počet nosorožců dvourohých. Byli a jsou loveni, aby mohly být z jejich rohů vyrobeny údajně léčivé preparáty. Případně je tento materiál v některých arabských zemích používán na výrobu rukojetí k dýkám. Na celém území Keni žilo v polovině minulého století okolo 20 000 nosorožců. Během pouhých dvaceti let klesl počet na pouhých 350! Jedna z nejpočetnějších populací v Africe byla odedávna právě v Národním parku Tsavo. Ještě v roce 1960 zde podle tehdejších odhadů žilo na 6 000–8 000 kusů. V roce 1981 zde zbylo jen okolo stovky nosorožců. V současné době je v západní části Tsavo zřízeno elektrickým plotem ohraničené chráněné území, do kterého byla většina zbývajících nosorožců přemístěna. Na ploše 70 km čtverečních žije okolo šedesáti zvířat a počty nosorožců se snad pomalu zvyšují.

Sloní a ptačí záplava

V porovnání s nosorožci jsou na tom další druhy velkých savců obývajících zdejší biotopy podstatně lépe. V Tsavo jich sice nejsou tak obrovská stáda jako třeba v populární rezervaci Masai Mara, ale i tak je množství zvířat i jejich druhová rozmanitost fascinující. Při pomalém projíždění neustále potkáváme různé druhy antilop – dominantní impaly, vodušky znamenané, buvolce stepní nebo gazely Grantovy. Běžná jsou stáda zeber stepních, rodinky prasat savanových (kterým náš průvodce kdovíproč říká „Keňa expres“) i tlupy paviánů. Pravidelně každý den narazíme na menší skupiny žiraf masajských a buvolů kaferských. Slonů je k vidění tolik, že při jejich spatření už ani nestavíme.

Ptáků se v parku vyskytuje přibližně 500 druhů. Od majestátních pštrosů dvouprstých, mohutného dropa kori nebo černého zoborožce kaferského po desítky druhů drobných pěvců. Tsavo leží na migračních trasách řady palearktických druhů, a proto jsou zde kromě místních druhů k vidění i ty, které známe z domova. Třeba stovky vlaštovek, které loví mouchy u stád velkých savců.

Bohatství zvířecího ráje

V afrických parcích mi vedle mnoha dalších úžasných věcí připadá neuvěřitelná krotkost ptáků. Velcí dravci, kteří u nás v Evropě mizí, jakmile se k nim člověka přiblíží na vzdálenost stovky metrů, nás zcela ignorují. Když na stromě nad cestou spatřím sedícího orla stepního, začnu horečně fotit na vzdálenost padesáti metrů. Orel ovšem naše pomalu se přibližující auto úplně ignoruje. Nakonec tak získávám sérii snímků stále většího orla, který se mi na posledních záběrech téměř nevejde do hledáčku. Jiný velký dravec, atraktivní orel bojovný, pro změnu sedí na nízkém stromě přímo u cesty a při požírání uloveného dikdika se nenechá rušit.

TIP: Levhart: Neviditelný lovec a skvrnitý přízrak z Masai Mara

V parku pochopitelně žijí i desítky druhů plazů. Přes cestu občas přeběhne varan stepní, v západní části Tsavo potkáváme u řeky jeho příbuzného, daleko většího varana nilského, který dorůstá až dvoumetrové délky. Na vrcholcích velkých balvanů často vysedávají pestře zbarvení samci agamy osadní, nalézáme i několik velkých želv pardálích. Výčet pozorovaných plazů pak každý večer v kempu doplní několik druhů gekonů a scinků.
Tsavo je skutečným rájem zvířat, jednou z nejcennějších a nejbohatších lokalit Afriky. Jediným ze zde žijících velkých zvířat, které jsem během tří cest v průběhu dvou let v parku neviděl (když nepočítám mihnutí jednoho zadku v buši), je nosorožec dvourohý. Takže snad příště.

Pro každého člověka je amputace výrazný zásah do organismu, kterým se do značné míry změní jeho život. Aby byl tento zásah co nejmenší, je žádoucí, aby pacienti měli co možná největší volnost pohybu. Řešením jsou protézy, které budou lehké, zdařile napodobí mechaniku lidské nohy, a také budou mít vlastní zdroj energie. Američtí odborníci nedávno vyvinuli jednu z prvních skutečně bionických protéz nohy. Podle prvních uživatelů dává svému majiteli „terminátorský prožitek“.

Tato umělá končetina je určená především pro starší pacienty. Díky tomu bionická noha nejen navrací svému majiteli pohyblivost, ale také je velmi lehká, a je konstruovaná tak, že během chůze omezuje namáhání ostatních částí těla. Sofistikovaná protéza nese jméno „Utah Bionic Leg“ a již ji testovalo 10 pacientů.

TIP: Medicína s nadhledem: Superhrdinské protézy pro nejmenší pacienty

Terminátorská protéza je vybavená akcelerometry, gyroskopy, motory, rozmanitými senzory a také počítačovým procesorem, takže má svůj vlastní „mozek“. Většinu použitého materiálu představuje titan s hliníkem, přičemž kompletní protéza váží asi 2,7 kilogramu. Řízení protézy zajišťuje umělá inteligence, díky které je funkčnost protézy možná ještě lepší, než u běžné lidské nohy. 

Citáty slavných mají inspirovat, povzbuzovat, vychovávat i varovat. Není nad to, když se rádoby hluboká idea zabalí do vhodně uspořádaných slov a když za ní stojí osvědčená celebrita – živá, či ještě lépe bezpečně mrtvá. Právě věhlas jména dodává myšlence sílu a naději na věčný život, v 21. století samozřejmě umocněný schopností se bleskurychle virálně šířit. Není tedy divu, že mezi skutečné citáty proniká plevel, který má někdy vzbudit pousmání, jindy však vzniká s cílem manipulovat.

Ve válce múzy nemlčí

Jeden z nejčastěji zaznívajících falešných citátů se připisuje Winstonu Churchillovi: „Nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval.“ Hodí se studentům, těm, kdo nemají rádi matematiku, a ve slabých chvílích i politikům. Ve skutečnosti však za ním stojí nacistický ministr propagandy Joseph Goebbels. 

Ostatně právě k Churchillovi se váže mnohem víc podvržených výroků a vzhledem k jeho mnohdy kontroverzním postojům v kombinaci s řečnickým uměním je snadné jim podlehnout. Jistý český politik například použil domnělá Churchillova slova „Fašisté budoucnosti budou sami sebe nazývat antifašisty“, která ovšem anglický představitel rovněž nikdy nepronesl.

Při hledání původu výroku se badatelé dostali až k článku Američana J. T. Flynna ze 40. let, v němž píše: „Ale když přijde fašismus, nebude mít formu protiamerického hnutí nebo hitlerovských uniforem, praktikujících nelidskost. Ani nebude v podobě křížové výpravy ženoucí nás do války. Objeví se spíš za hábitem horlivého vlastenectví…“  Churchillovi se přisuzuje i citát „Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo není ve čtyřiceti pravičák, nemá rozum“, a to v mnoha variantách (komunista/socialista“ versus „konzervativec“ apod).

Jak se zdá, ani tento výrok není zaznamenán v žádném jeho spise či projevu. Kořeny vedou až do 19. století k republikánovi Françoisi Guizotovi, který skutečně něco podobného tvrdil. Francouzský politik Georges Clemenceau zas o svém potomkovi pronesl: „Můj syn má dvaadvacet let. Pokud by se ve dvaadvaceti nestal komunistou, zapřel bych ho. Pokud jím bude ve třiceti, udělám to.“

Zneužití moudrého klauna

Vznik a šíření falešných či podvržených výroků samozřejmě souvisí s aktuálními událostmi – jako je třeba uprchlická krize. V Česku se jejich cílem stal jeden z nejcitovanějších autorů, Jan Werich. V rozhovoru pro rozhlas měl říct: „Tak vy chcete vědět, co si myslím o nacistech, ano? Řeknu vám to kulantně. Připomínají mi mohamedány: Ti taky přijdou k vám domů a nejdřív se tváří mile, ale pak vám zakážou jitrničky, pivo a děvčatům sukně. A vy ani nevíte jak, ocitnete se v mešitě a musíte se modlit k Alláhovi, aby vás nekamenovali.“ Slova byla dokonce přesně datována k 23. září 1938. Český rozhlas však věrohodnost takového rozhovoru po prozkoumání dobového archivu popřel a podezření budilo už samotné datum – toho dne začala všeobecná mobilizace a Jan Werich se na ní podílel jako řidič.

Mezi migraci a citáty se pokusil vklínit i český premiér Andrej Babiš, který loni domněle citoval J. A. Komenského: „Řešením migrace není přesidlování národů, ale jejich vzdělávání. Pokud budou lidé vzdělaní, zůstanou doma a nebudou chtít jít jinam do Evropy.“ Nejenže slavný emigrant Komenský nikdy nic podobného neřekl, ale sám žil v době, kdy bylo cestování pro kvalitní erudici přímo nezbytné. Pokroucený výrok má možná kořeny v názoru učitele národů na přirozený řád světa, v němž vše poklidně setrvává na svém místě.

Železný kancléř

Na aktuální události reagoval patrně i údajný citát Otto von Bismarcka, prvního německého kancléře v letech 1871–1890: „Sílu Ruska může podkopat jen jeho oddělení od Ukrajiny. Je třeba Ukrajinu nejen oddělit, ale také ji postavit proti Rusku, národ rozdělit na dvě části a pak se pouze dívat, jak bratr zabíjí bratra. Proto musíme najít a vychovat zrádce z prostředí ukrajinské nacionalistické elity a s jejich pomocí zvrátit situaci až do stadia, kdy budou Ukrajinci nenávidět cokoliv ruského. Vše ostatní je jen otázkou času.“ 

Pro nepravost citátu hovoří už použití výrazů „Ukrajina“ a „Ukrajinci“, neboť země tehdy tvořila součást východního Ruska a samostné označení se nepoužívalo. Pojem „nacionalistická elita“ zas neodpovídá době vzniku, a tudíž výskytu spojení v němčině. Při hledání původu výroku se zároveň nepodařilo najít žádný relevantní dobový zdroj, který by jej zaznamenal. Poprvé se objevil přímo na internetu v roce 2009 a do českého mediálního prostoru dorazil o pět let později.

Pod mostem sedí troll

Někdy jsou falešné výroky jen zdrojem chvilkové zábavy. Internetoví kreativci a vtipálci je tvoří čistě pro pobavení a značná část jich světem proletí, aniž by je někdo zaregistroval. Vše se samozřejmě změní v okamžiku, kdy se na „citát“ nachytá vhodná celebrita. Letos se třeba americký prezident Donald Trump pochlubil slovy svého předchůdce z let 1981–1989, Ronalda Reagana. Ten měl po setkání s mladým Trumpem – které se skutečně odehrálo – pronést: „Nevím proč, a nikdy si to nebudu umět vysvětlit, ale když jsem se s tím mladým mužem setkal, měl jsem pocit, že jsem to já, kdo si třese rukou s prezidentem.“ Jak asi tušíte, zmíněná věta je kompletně smyšlená a k jejímu proniknutí do světa autorovi stačilo v příspěvku označit twitterový účet Donalda Trumpa, který jej pak milerád pustil dál.

Své „zaručeně pravé“ citáty mají i různé obory. Lidé ze světa IT technologií se tak baví nad údajným tvrzením T. J. Watsona, šéfa gigantické firmy IBM, z roku 1943: „Domnívám se, že je zde celosvětový trh přibližně pro pět počítačů.“ Problém spočívá v tom, že se výrok přes velkou snahu nikdy nepodařilo nalézt v jeho dokumentech, přepisech rozhovorů ani záznamech přednášek. Schytává to i zakladatel Microsoftu Bill Gates, jenž měl v roce 1981 pronést, že „640 kB [paměti] by mělo stačit každému“. Ani tato slova se nepovedlo nikde dohledat a sám Gates se k nim vyjádřil: „Řekl jsem pár blbostí a nesmyslů, ale tohle ne.“

Těžký život literáta

Nepřesné, a přesto slavné citáty ostatně nemusejí přináležet jen reálným osobnostem. Určitě si všichni dobře pamatujeme proslulý výrok Sherlocka Holmese „Jak prosté, milý Watsone“, který adresoval svému druhovi. Inu, nejspíš neadresoval. V kompletním díle duchovního otce legendárního detektiva – spisovatele Arthura C. Doyla – totiž nic podobného nenajdeme. Větu poprvé použil anglický humorista a spisovatel Pelham G. Wodehouse ve svém novinovém sloupku. 

Vznosné formulace se podsunují i samotným autorům. Krásnou definici osobnostních svobod představuje údajný Voltairův citát: „Mohu nesouhlasit s tím, co říkáte, ale budu do smrti bojovat za vaše právo to říkat.“ Myšlenka by do díla slavného básníka a filozofa hezky zapadla, nenechte se však zmást – ve skutečnosti ji nikdy z úst nevypustil. Výrok mu připsal až v roce 1906 jeho životopisec E. B. Hall. V knize vylíčil Voltairovu reakci na osud knihy kolegy filozofa, kterou francouzský parlament nařídil spálit. Básník sice neměl o díle valné mínění, přesto tehdy vykřikl: „Tolik povyku pro omeletu?“ (Tento citát je autentický.) Hall pak jen doplnil, že se od té chvíle Francouz rozhodl respektovat jakýkoliv názor, i kdyby argumenty považoval za hloupé – což životopisec shrnul slavnou větou „Mohu nesouhlasit…“. Napsal ji však v uvozovkách, takže čtenáři nabyli dojmu, že ji pronesl samotný Voltaire. A jedno z největších nedorozumění moderní kultury bylo na světě. 

Twain by se divil

Někdy ovšem známý autor nevědomky „přijde“ k poněkud kontroverznímu výroku. Věděli jste, že za otce proslulého bonmotu „Kdyby mohly volby něco změnit, zakázali by je“ se označuje Mark Twain? Podobná slova se ovšem nepodařilo nalézt v jeho díle ani v archivu korespondence a jejich pravděpodobný zdroj představuje sloupek Roberta Bordena z roku 1976.

TIP: Nevěřte ničemu: Brzy se již nebudeme moct spolehnout ani na vlastní oči!

Že není možné nikomu věřit? Někdy jde o jedinou cestu, jak přežít ve smršti informací, jež se na nás valí. Zkusme však přidat jeden pravý citát, ačkoliv situaci příliš nevylepší. Spisovatel Terry Pratchett, autor humoristických fantasy románů o Zeměploše, zaručeně napsal: „Lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty.“ 

Roztomilé potkánky, které chováme jako domácí mazlíčky, často nepovažujeme za stejný živočišný druh s potkany, kteří se živí odpadky u popelnic. Jak ale ukazuje nedávný případ majitelky jednoho takového mazlíčka, i domácí potkan může člověka nakazit nebezpečnou infekcí.

Francouzskou chovatelku přijali v nemocnici s horečkou, bolestmi svalů a silnou bolestí hlavy. Lékaři pak při bližším ohledání zjistili, že pacientka má výraznou vyrážku na rukou i nohou a oteklé klouby. Příčina potíží byla nejasná. Jediným vodítkem pro lékaře bylo, že ženu asi 10 dní před objevením příznaků pokousal její domácí potkan.

Nebezpečný mazlíček

Jak již lékaři tušili, výsledky krevních testů jednoznačně ukázaly, že pacientka od svého domácího mazlíčka chytila infekci streptobacila Streptobacillus moniliformis, která je známá pod jménem „horečka z krysího kousnutí“.

Tato bakterie žije v ústech potkana a může se přenášet právě kousnutím, případně kontaminací jídla či pití potkaní močí nebo výkaly. U člověka jde sice o vzácnou chorobu, není ji ale radno podceňovat. Podle Centra pro kontrolu nemocí (CDC) na ni jeden z deseti nakažených lidí umírá, obvykle kvůli selhávání vnitřních orgánů – srdce, mozku a plic.

TIP: Smrt z oceánu: Muže z Marylandu zabila vzácná infekce mořské bakterie

To naštěstí nebyl případ chovatelky ze Štrasburku, které lékaři naordinovali antibiotika a z nebezpečné nákazy vyvázla bez následků. V případě kousnutí potkanem lékaři doporučují co nejrychlejší omytí rány teplou vodou a mýdlem s následnou kontrolou lékařem.