Batohy s turbínami – tzv. jetpacky – a mnohá další zařízení, jež člověku pomáhají uhánět vzduchem jako Iron Man, se staly oblíbenou devízou moderních vynálezců. Většinou však doplácejí na slabý výkon, nízkou výdrž či ne právě snadné ovládání. Nicméně, vedle neúspěšných prototypů vyniká jedna velmi nadějná vlaštovka firmy Gravity Industries v čele s inženýrem Richard Browningem. Jeho letecký oblek je natolik funkční, že zaujal i britské námořnictvo.

Daedalus Flight Pack, jak se stroj jmenuje, původně vznikl coby alternativní forma cestování po metropolích. Během loňských testů se sice ukázalo, že volný let zástavbou nepředstavuje úplně bezpečnou variantu městské dopravy – nicméně po pouhém roce dalšího ladění bylo jasné, že jde o skvělý způsob přepravy nad mořskou hladinou, a to i ve ztížených podmínkách. 

Vzduch patří nám!

Sám Browning si oblékl nejnovější verzi Daedalus Flight Packu, nasedl spolu s příslušníky testovací komise na hlídkovací loď HMS Dasher a vyrazili na vodu. Aby demonstroval hbitost a preciznost svého vynálezu, vznesl se inženýr z paluby, bez problémů přeletěl k člunům, jež mu dělaly doprovod, dotkl se jich nohama a poté bezpečně přistál. 

Mistrný manévr by od základu mohl změnit způsob, jakým jsou jednotky SBS (Special Boat Service, britská obdoba amerických Navy SEALs) vysazovány do akce nebo naopak jak po splnění úkolu ustupují. S maximálně desetiminutovou délkou letu při rychlosti 80 km/h by totiž vojákům například nedělalo problém infiltrovat tanker unesený piráty – což jinak vyžaduje nebezpečné šplhání z člunu nebo sestup z paluby helikoptéry, jejíž přílet prakticky nelze utajit.

TIP: Jetpack Aviation spustila předobjednávky na létající motorku The Speeder

Na britské loďstvo každopádně ukázka značně zapůsobila, a jelikož jej čeká modernizace díky obrovským finančním injekcím, mohl by se Daedalus Flight Pack ocitnout mezi roboty hledajícími miny a dalšími technologiemi, do nichž armáda zainvestuje. 

Nejdůležitějším zdrojem energie pro geologickou aktivitu planet a měsíců je teplo uchované v jejich nitrech. Sopečná činnost, přírodní vřídla, zemětřesení, některé tektonické pohyby – to vše pohání energie, která pochází převážně z útrob vesmírných objektů. Pokud planeta či měsíc nemají uvnitř dostatek energie, jsou geologicky mrtvé a jejich povrch je odsouzen k postupné erozi.

Chladnoucí lunární kamna

Planety získaly nejvíc tepla při nabalování kosmického materiálu, které samo o sobě vedlo k jejich vzniku. Toto teplo, uvolněné nesčetnými dopady vesmírných projektilů, si mnohá tělesa včetně Země uchovávají dodnes. Další část pochází z formování jejich jader a konečně z rozpadu radioaktivních prvků v jejich pláštích. Nitra některých měsíců Sluneční soustavy však mohou zahřívat i slapové síly mateřské planety či blízkých satelitů – což je třeba případ Jupiterova souputníka Io. 

Zatímco Země má vnitřního tepla ještě dostatek (jak dokládá její neutuchající geologická činnost), Měsíc už o většinu tepla přišel. Svědčí o tom i fakt, že jeho hlavní vulkanická aktivita – která mimochodem zodpovídá za lávovou výplň známých sopečných moří – ustala před více než dvěma miliardami let. 

Měsíc má vrásky

V červnu 2009 se k zemskému souputníkovi vydala americká sonda LRO neboli Lunar Reconnaissance Orbiter – nejlépe vybavený vědecký automat, jaký kdy tamní povrch zkoumal. Už po prvním roce stráveném na oběžné dráze Měsíce, kdy družice zmapovala 10 % jeho povrchu, začal tým v čele s Thomasem Wattersem ze Smithsonian Institution nalézat poměrně neobvyklé geologické útvary. Šlo o jakési laločnaté přesmykové zlomy (čeští geologové zatím nenašli vhodný jazykový ekvivalent), které se nacházejí takřka po celém lunárním povrchu: v mořích, na pevninách, poblíž rovníku i v blízkosti pólů, na přivrácené i odvrácené straně. 

Počet nově objevených zlomů přitom rychle rostl: Po prvním roce práce sondy LRO jich odborníci rozlišili celkem čtrnáct. A v roce 2015, kdy už byl ve vysokém rozlišení zmapován téměř celý povrch tělesa, jsme jich znali 3 200! Zvláštní formace se tak staly zdaleka nejrozšířenějším tektonickým útvarem na Měsíci.

Ještě větší překvapení přinesl odhad jejich relativního stáří. Detailní záběry z LRO totiž jasně ukázaly, že procházejí i přes poměrně čerstvé impaktní krátery a celou řadu dalších geologicky mladých formací. Musejí tudíž patřit k nejmladším útvarům na Měsíci: Některé vznikly před méně než 50 miliony lety! 

Chybějící metry

Pokud jde o příčinu vzniku tolika zvláštních lunárních zlomů, mají vědci relativně jasno. „Nově nalezené tektonické útvary, které jsou rozeseté po celém měsíčním glóbu, svědčí o gravitační kontrakci tělesa,“ vysvětluje Thomas Watters, jehož tým analyzoval tisíce snímků ze sondy LRO. V roce 2015 pak vědci publikovali zprávu, v níž určili i míru zmenšování Měsíce. Za 4,6 miliardy let se „smrsknul“ o asi 100 metrů v poloměru. Nejde sice o velké číslo, ale na lunární povrch to jistě vliv má. 

A jak gravitační kontrakce probíhá? Když se Měsíc zformoval, měl žhavé jádro, které však pomalu vychládalo. Zmíněný proces chladnutí, a tudíž i zmenšování přitom stále pokračuje, takže se měsíční kůra svrašťuje a objevují se na ní nové a nové zlomy. Podobné útvary jsou ostatně patrné i na detailních záběrech Merkuru, který zkoumala sonda Messenger. Také jádro první planety tedy chladne a postupně se zmenšuje, což vyvolává vznik laločnatých přesmyků.

Země ve vedlejší roli

Velký počet nově identifikovaných přesmyků nepředstavoval jediné překvapení, jež vyplývá ze studií Wattersova týmu. Vědce rovněž překvapilo, že orientace útvarů na Měsíci není náhodná: Vykazuje jisté vzory, podle nichž lze usoudit, že se na jejich vzniku podílí i Země. Gravitační působení naší planety totiž satelit na jeho oběžné dráze doslova „hněte“ a vyvolává pravidelná „měsícetřesení“, jež přispívají k formování nových přesmyků. 

TIP: Hvězdná záhada: Slunce mění velikost. A nikdo pořádně neví proč

Objev lunárních zlomů nám tedy ukazuje, že navzdory chladnoucímu jádru zůstává Měsíc tektonicky aktivní. Jeho povrch se tak pomalu mění a svůj podíl na tom má i působení Země. „To vše jsme se dozvěděli z detailních snímků pořízených sondou LRO,“ dodává Richard Vondrak, člen vědeckého týmu mise LRO z Goddardova střediska. 

V úterý 29. října 1918 vznikl Deutschböhmen se sídlem v Liberci, v dalších dnech Sudetenland na severu Moravy a Slezska s Opavou coby metropolí. Následovaly okresy či župy Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava) ve Znojmě a Böhmerwaldgau (Šumavská župa) v Českých Budějovicích.

Rakouští německy mluvící poslanci vytvořili již 21. října Prozatímní národní shromáždění a změnili název své země na Německé Rakousko. Zákonem z 22. listopadu začlenili do Německého Rakouska dvě provincie z Čech, kus Šumavy a Českého lesa, jižní Moravu, Brno, Jihlavu a Olomouc, „uzavřené německé oblasti“ župy bratislavské a průmyslovou oblast Ostravska. 

Začátkem listopadu přijel za členy Národního výboru do Prahy německý poslanec Rudolf Lodgman von Auen jako zemský hejtman provincie Deutschböhmen. Chtěl vyjednávat o soužití tohoto útvaru s Čechy. Švehla, Rašín, Stříbrný a Soukup ale jakékoli vyjednávání odmítli.

V německém pohraničí se brzy projevil nedostatek jídla a uhlí. Když tamní politici nezískali porozumění a zásoby v Praze, hledali je v Německu, stejně jako vojenskou pomoc. Poražená říše si však k jejich smůle nemohla dovolit komplikace. 

Začátkem listopadu propukly v Ústí nad Labem nepokoje. Když chaos neustával a vojsko z Německa nepřišlo, nezbylo „vládě Deutschböhmen“ nic jiného, než požádat o vojenský zákrok právě Prahu. Ta toho promptně využila a začala pohraničí obsazovat. Na některá místa vysílal Národní výbor vojsko, někde stačil jen oddíl četníků. Most se vzdal po noční palbě, jiná města hned po několika výstražných výstřelech. České vojsko postupně ovládlo i ostatní německé provincie. Menší boje proběhly o jihočeskou Kaplici a slezskou Opavu. Znojmo se vzdalo, když se na nádraží objevil pancéřový vlak. Do konce roku bylo české historické území pod kontrolou.

Poláci a Maďaři

V slezském Těšíně se ustavila místní polská vláda. V noci z 31. října na 1. listopad obsadily toto území dokonce polské vojenské oddíly.

Ani Maďaři se nechtěli „Horní země“, jak říkali Slovensku, vzdát. Rozhodnutí Dohody, aby odevzdali Slovensko Čechoslovákům, se rozhodně vzpírali. Ve druhé polovině listopadu proto československá armáda, posílená sokolskými oddíly a dalšími dobrovolníky, západní Slovensko obsadila. Nepadl jediný výstřel, protože unavení maďarští vojáci chtěli domů. Ostatní území však maďarská armáda stále držela.

Další vyjednávání o československo-maďarských hranicích probíhalo velmi složitě a nakonec je určila Versailleská smlouva. Začátkem prosince nařídil hlavní spojenecký velitel maršál Ferdinand Foch Maďarům, aby vyklidili Slovensko. Budapešť se však zdráhala. Na Slovensko proto musely odejít pluky italských legií, které pak 2. ledna 1919 obsadily Bratislavu.

Do 20. ledna ovládla 7. divize italských legií celou zemi. To už byl zplnomocněným ministrem pro Slovensko Vavro Šrobár. Vzhledem k trvalému odporu Maďarů proti odloučení „Horní země“ musely přijít na Slovensko další oddíly italských a francouzských legionářů, aby svou přítomností stabilizovaly situaci. Později bojovala československá armáda proti komunistům, kteří ustavili Maďarskou republiku rad a vzápětí i Slovenskou republiku rad.

TIP: Jeden národ Čechoslováků? Prezidentu Benešovi tato idea nevyšla

S Polskem se vleklo dohadování o Těšínsko déle. Koncem ledna 1919 tam vyslala československá vláda francouzské legie a prapory nově vytvořené armády – propukla „sedmidenní válka“. Probíhala krvavě, o čemž svědčí 44 mrtvých a 121 raněných československých vojáků. Není divu, že tato operace vyvolala na mezinárodní konferenci v Paříži nepříznivý dojem. Koncem února 1919 stanovila Dohoda prozatímní demarkační čáru, která spornou oblast rozdělila. Až v létě 1920 se ustavila definitivní československo-polská hranice.

Sucho je dnes nejvýznamnější příčinou ztrát úrody klíčových plodin. Američtí vědci proto nedávno vyvinuli novou chemickou látku, která rostlinám pomáhá udržet vodu. V důsledku toho jsou rostliny odolnější vůči suchu a jejich úroda se zlepšuje. Zmíněná chemická látka nese název opabaktin.

Badatelé původně vyvinuli látku kvinabaktin, která hraje roli užitečné náhražky rostlinného hormonu kyseliny abscisové (ABA). Látka napodobuje přírodní hormon produkovaný rostlinami v reakci na stres ze sucha. Problém je ovšem v tom, že kvinabaktin nefunguje moc dobře u některých kriticky významných plodin, jako je třeba pšenice. Vědci pátrali mezi miliony různých látek, které by byly ještě lepší než kvanibaktin a nakonec jako nejlepší vybrali opabaktin.

TIP: Dlouhotrvající sucho v Kalifornii zabilo přes 100 milionů stromů

Nově objevený opabaktin se váže na místo hormonálního receptoru kyseliny abscisové v rostlinné buňce. To dělá z této látky doslova „superhormon“. Opabaktin navíc funguje velice rychle a dovede zlepšit zdravotní stav rostlin po devastujícím suchu. Díky vysoké rychlosti účinku by se opabaktin mohl stát významným nástrojem první pomoci pro plodiny zasažené suchem. 

Hedvábí se stalo jedním z nejznámějších čínských artefaktů, které prosluly po celém světě. Vyvažovalo se zlatem a ve starověku se do něj odívali lidé od Asie po Řím. Na západě bylo oblíbené nejen díky svým vlastnostem, jako je skvělá tepelná izolace, odvádění vlhkosti a pohlcování potu, ale také pro tajemnost svého původu. Technologie výroby a zpracování se dlouho přísně střežila a Římané si původně mysleli, že vzácná tkanina roste jako chmýří na stromech.

Další legenda opřádá vynález techniky výroby. Objev hedvábného vlákna se podle ní datuje do roku 2640 př. n. l., kdy jistý Chuang-Ti požádal svou ženu, aby zjistila, kdo škodí jeho morušovníkům. Když manželka na stromě objevila bílé housenky, všimla si, že vytvářejí lesklé zámotky. Jeden z nich pak omylem upustila do horké vody, načež se ukázalo, že se z něj line jemné vlákno. Žena jej navinula na cívku – a způsob výroby hedvábí byl na světě. Na dlouhou dobu přitom zůstal čínským tajemstvím, jehož vyzrazení se trestalo smrtí.

Prozrazené tajemství

Po staletí se skutečně dařilo techniku tajit, ale čínský monopol jednou skončil. „Know-how“ s sebou přinesli čínští emigranti, kteří okolo roku 200 př. n. l. utekli před nekončícími válkami do Koreje. O 600 let později se do výnosného pěstování zapojilo také království Hotan ve Střední Asii, když tamní princ pojal za manželku čínskou princeznu, která do nové vlasti propašovala larvy bource morušového. A v roce 550 pronesla dvojice křesťanských mnichů zárodky larev v dutých holích až do Byzance pro císaře Justiniána. Každá země si však tajemství udržovala pro sebe – šlo totiž o příliš dobrý obchod. 

Ačkoliv konkurenti zničili čínský monopol, hlad po hedvábí byl obrovský. Říše středu už nemohla soutěžit v produkci průměrných látek, jež nemusely za zákazníky cestovat tak daleko. Místo toho se přeorientovala na vývoz materiálu špičkové kvality hodné králů, kterého se sice prodalo méně, zato mnohem dráž. 

Image

Čtěte také

Hedvábná stezka: Do Číny kromě zboží a zvířat putovali i slovanští otroci

Téměř každý, komu jsem řekl o svém záměru jet v zimě na Island za polární září, se tvářil nechápavě, někdo i trochu posměšně. I tak jsem ale věřil, že to vyjde. Stačilo totiž jen málo – aby bylo alespoň nějakou noc jasno. Díky příhodné době se zvýšenou aktivitou Slunce a v ideální geografické poloze byla pravděpodobnost pozorování polární záře velmi vysoká.

Když je Slunce na vrcholu

Polární záře vznikají, když částice s vysokou energií dosáhnou díky slunečnímu větru zemské atmosféry. Jejich směřování je ovlivněno magnetickým polem Země, a proto ke vstupu do atmosféry dochází jen na pólech. Polární záře se projevují jako zářící a vlnící se záclony, jejichž barva, jak jsem se několikrát přesvědčil, může být velmi pestrá. Obvykle jsou však zelené a růžové.

Světlo vzniká ve výškách mezi 100 a 500 km a je důsledkem kolize slunečního větru s atomy kyslíku (zelené tóny) nebo molekulami dusíku (načervenalé tóny). Zvýšení četnosti a jasu polárních září aktuálně souvisí se silnou sluneční aktivitou, která je na maximu každých přibližně jedenáct let.

Polární záře je velmi dynamický jev a ne vše, co člověk vidí, stihne opravdu zaznamenat. Barevné šmouhy se neustále vlní, někdy rychleji, jindy sotva znatelně.

TIP: Překvapivé vysvětlení: Proč se liší polární záře na severní a na jižní polokouli

V přírodě jsem při poznávání aktivních sopek a později při fotografování divokých zvířat viděl leccos, ale tohle bylo něco nepopsatelného! Musím přiznat, že když se na obloze polární záře vlnila nejrychleji, pokrývala celou oblohu a měnila barvu od zelené po růžovofialovou, jen jsem s úžasem zíral a zapomínal, že držím v ruce fotoaparát. Ani teď toho ale vlastně vůbec nelituju.

Obraz Dáma s hranostajem sice není datován, ani signován, přesto se připisuje geniálnímu malíři, i když se v minulosti objevily pochybnosti o jeho autorství. Ostatně u Leonarda da Vinci by to nebylo poprvé.

Překvapit mohou nevelké rozměry tohoto oleje na dřevě – měří totiž pouhých 40 × 54 centimetrů. A kdo je ona půvabná mladá dáma držící v ruce malé zvířátko? Je to pravděpodobně Cecilia Gallerani (1473–1536), milenka milánského vévody Lodovika Sforzy, který byl dlouhá léta zaměstnavatelem Leonarda da Vinci…

Krásná, nadaná, vzdělaná

Cecilia pocházela z bohaté a vlivné milánské rodiny. Dědeček byl finančníkem milánského vévody Viscontiho, významné postavení u dvora zaujímal i Ceciliin otec, vlastník četných nemovitostí. Píše se rok 1480, Cecilii je sedm let, když její otec umírá. 

Rodina se brzy dostává do vážných finančních problémů. Je proto nutné dcerku co nejdříve výhodně provdat. Z již domluveného sňatku se Stefanem Viscontim však sešlo - kvůli Ceciliinu nedostatečnému věnu. Mimořádně krásná, všestranně nadaná a vzdělaná šestnáctiletá dívka ovládající několik jazyků si však poradila. Našla si movitého milence a nebyl jím nikdo menší než nejmocnější muž Milána Lodovico Sforza, přezdívaný Il Moro. 

Příběh lásky

Lodovikovi bylo šestatřicet a měl před svatbou s Beatrice d'Este. Tento sňatek se ale domlouval o mnoho let dříve, když byla nevěsta ještě malé děvčátko. Do Cecilie se ovšem Lodovico vášnivě zamiloval. A i když měl milenek nepočítaně, jí prý patřilo výsadní postavení. Dokonce se traduje, že kdyby Cecílie pocházela ze šlechtického rodu, vzal by si ji za ženu. Brzy po seznámení si objednal její portrét u svého dvorního malíře Leonarda da Vinci. A tak vznikla slavná Dáma s hranostajem…

Vztah pokračoval i po Lodovikově sňatku s Beatricí v roce 1491. Dvě děti, které Cecilia porodila v letech 1491 a 1493, Lodovico uznal za vlastní a hrdě se k nim hlásil. Zabezpečil i Cecílii, které věnoval slušný majetek. Miloval ale i svou zákonnou manželku Beatrici, která mu porodila dva syny. Ani na ní nešetřil…

Manželé nedělají potíže

V roce 1492 se Cecilie provdala za hraběte Lodovica Carminatiho de Brambilla, nicméně přátelství s bohatým Sforzou pokračovalo i potom. Manžel byl tolerantní a považoval za čest, že získal nejen krásnou a bohatou ženu, ale i sympatie mocného vévody. Dokonce i Cecilie měla s manželkou svého milence relativně dobrý vztah. Když se rekonstruoval palác Dal Verme, který dostala od Lodovica darem, žila vedle Beatrice d’Este třináct měsíců na hradě Sforzů.

Když v roce 1497 teprve dvaadvacetiletá Beatrice zemřela po potratu, byla to právě Cecilia, která Lodovika v jeho zármutku nad ztrátou milované ženy utěšovala. Tehdy jí prý věnoval další Leonardův obraz: Madonu s dítětem. Potom ale na francouzský trůn nastoupil král Ludvík XII. a jeho vojska vpadla do severní Itálie. Po prohrané bitvě se snažil Lodovico zachránit útěkem. Byl však poznán, zajat a uvězněn na francouzském zámku Loches, odkud už živý nevyšel.

TIP: Šifry mistrů malířů: Byla Mona Lisa muž s vysokým cholesterolem?

Cecilia, stejně jako Leonardo da Vinci, tak ztratila mocného ochránce. Prchla do Mantovy k sestře Lodovikovy zemřelé ženy Isabelle d'Este, kde strávila dva roky. Zabavený majetek v Miláně však získala zpět až o mnoho let později – teprve když se dostal k moci Lodovikův legitimní syn Massimiliano Sforza, na jehož vládě se částečně podílel její a Lodovikův nemanželský syn Cesare. Cecilia zemřela ve věku 63 let v roce 1536. Přežila všechny muže svého života – milence, manžela, malíře a dokonce i svého syna…

Vedle zvěstí o laserových superzbraních vyvolávají znepokojení například prostředky genetické či etnické. Jedná se o podtypy tradičních chemických, biologických a toxických zbraní, které by ničily pouze specifickou strukturu DNA. Jejich účelem je zacílit biologické a toxické účinky na specifické rasy a národy.

Předchozí část: Nové cesty ke konci světa: Vývoj tajných zbraní hromadného ničení (1)

Genetický a etnický holocaust 

Destruktivní následky by tak nastaly v různých multietnických společnostech a daly by se směrovat proti okolním národům bez toho, aby došlo k ohrožení populace vlastního etnika či rasy. O případném vývoji „etnických bomb“ státy i nevládní aktéři mlčí.

Užití těchto zbraní zapovídá Úmluva o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničení (Biological Weapons Convention, BWC) z roku 1972. Nicméně podle některých informací jejich vývoj probíhá. Na konspiračních webech se objevila podezření na to, že ptačí chřipka (dominantně spjatá s virem H5N1) byla pokusem s genetickou zbraní, protože zasáhla především asijské obyvatelstvo. 

Kde jsou ty laboratoře? 

Americký expert Jose-Luis Sagripanti stopoval vývoj etnických zbraní oklikou. V roce 2014 se v článku v časopise CBRNe World zaměřil nejprve na to, jaké státy mají nejvýznamnější vědecké výstupy v genetickém inženýrství. Podle pokroku v dané oblasti lze usuzovat i na schopnost přetvoření běžných poznatků na vojenské využití. Na prvním místě se objevily USA následované Japonskem, Německem, Velkou Británií a Čínou. Zajímavější žebříček sestavil na základě toho, když nárůst vědeckých výstupů vztáhl k vývoji národního hospodářství. Tím zjistil, jak je důležité pro jednotlivé státy investovat prostředky do genetického výzkumu. Zde se již na prvním místě ocitlo Japonsko, za ním Izrael, Čína, Brazílie a Jižní Korea.

Není obtížné přejít ke spekulacím, proč by se výše zmíněným „premiantům“ hodily genetické zbraně. Japonsko i Jižní Korea se perspektivně obávají čínské expanze a Izrael svých arabských sousedů. V článku Sagripanti upozornil na několik pracovišť zajímavých z hlediska zaměření výzkumu, důkazy o vývoji genetických zbraní v nich však neměl. Jednalo se mimo jiné o čínské zařízení BSL-4, izraelský Institut biologického výzkumu v Ness Ziona či Nukleárně-biologicko-chemickou školu tureckých ozbrojených sil v Küçükyalı u Istanbulu. Za rizikové označil i kubánské aktivity v genetickém výzkumu a odvolával se přitom na informace od jednoho uprchlíka z „ostrova svobody“.

Netušené možnosti 

Úvahy o využití dalších lidských objevů k hromadnému ničení mají řadu podob. Mimořádného efektu mohou dosáhnout z kosmu svržené předměty podobné umělým meteoritům využívající čistě kinetickou energii, problém však spočívá v jejich přesném zacílení. Probíhaly pokusy s vyvoláním dlouhodobých dešťů k poškození protivníka, s iniciací tornád a dalších forem nasazení „meteorologických zbraní“.

TIP: Démon udržený na řetězu: Použili nacisté během 2. světové války chemické zbraně?

Budoucnost přináší jako velkou hrozbu případné propojení nanotechnologií s umělou inteligencí. Nanotechnologičtí miniroboti s potenciálem k vlastní reprodukci naprogramovaní na ničení objektů protivníka by nakonec mohli zlikvidovat nemalou část výsledků dosavadního snažení lidstva. Včetně jeho vědeckých výstupů na poli tajných zbraní.

Město Arles vyrostlo v divoké močálovité krajině delty Rhôny zhruba 800 let př. n. l., kdy v místě pobýval kmen Ligurů. Později se proměnilo ve fénický obchodní přístav, načež ho v roce 123 př. n. l. obsadili Římané a vytvořili z něj důležité sídlo s kanálem vedoucím přímo do Středozemního moře.

Dny světské i posmrtné

V Arles se dodnes nachází několik působivých římských monumentů. Nejstarší z nich – aréna, divadlo a kryté chodby (cryptoporticus) – se datují až do 1. století př. n. l. Ve 4. století po přelomu letopočtu, za vlády císaře Konstantina, zažilo město druhý zlatý věk. K památkám připomínajícím dobu prosperity patří římské lázně, jež tehdy představovaly jedno z nejpoužívanějších veřejných zařízení: Nesloužily pouze k hygieně a fyzickému cvičení, ale zejména k uzavírání smluv a k obchodním jednáním.

Mezi další dávné poklady města se řadí rozsáhlá římská nekropole Alyscamps. Leží kousek za historickým centrem a dodnes si zachovala tajemnou a pietní atmosféru, jež působí zejména v topolové aleji lemované sarkofágy. Inspirovat se tam kromě Vincenta van Gogha chodil i malíř Paul Gauguin či spisovatelé Lawrence Durrell a Rainer Maria Rilke.

Chléb a hry

Římské divadlo v Arles vzniklo za císaře Augusta na přelomu letopočtu. Pojalo až osm tisíc diváků, mělo 33 stupňů, a bylo tedy stejně velké jako jeho proslulý protějšek v Orange. V raném středověku ovšem posloužilo coby „lom“ a z jeho materiálu vznikla městská zeď. Ze zadní stěny jeviště se tak bohužel zachovaly jen relikty několika sloupů, v sezoně však areál opět ožívá.

TIP: Osmička nováčků: Nové památky na seznamu kulturního dědictví UNESCO

Nejnavštěvovanějším turistickým cílem ve městě je zřejmě gladiátorská aréna, kam se vešlo až 20 tisíc diváků. Amfiteátr s vyvýšenými středověkými věžemi dnes patří k nejzachovalejším v Evropě a nabízí krásný výhled na celé Arles. Vyrostl mezi léty 80 př. n. l. a 90 n. l. a nese všechny architektonické rysy, jež vycházely z podoby právě dokončeného Kolosea v Římě. Střední kolbiště obklopují terasy a dvouúrovňové arkády, k nimž vede mnoho přístupových chodeb. Kruhové galerie se pak střídají s vertikálními pasážemi, horní zastřešující část už ovšem neexistuje. 

Lidé se na hvězdnou oblohu dívali patrně od samých počátků našeho druhu. Se systematickým pozorováním nočního nebe však začaly až první starověké kultury jako Egypt, Mezopotámie, Persie, případně později Řecko. Hlavním účelem tehdy nicméně nebylo poznávat vesmír ve vědeckém smyslu, ale nacházet postavení nebeských těles a následně předpovídat osudy lidí i celých zemí. Jedinci, kteří se pozorování nočního nebe věnovali, tak byli spíš astrologové. Přesto i oni mnohým přispěli k astronomickému poznání. 

Uspěli byste?

Starověký astronom byl v první řadě „náboženským pracovníkem“: buď přímo knězem, nebo jeho pomocníkem. Z toho tedy vyplývalo mnoho omezení a podmínek. Všechna náboženství od takových lidí vyžadují čistotu (výklad tohoto slova je samozřejmě různý – někdy to znamená sexuální zdrženlivost, jindy například absenci tělesných vad, správný rodový původ atd.). Nutná byla také gramotnost. Umění číst a psát se v tehdejší době vyhrazovalo pouze elitě, astronom však musel pečlivě zapisovat všechny výsledky svých pozorování.

Nezbytnou podmínku představoval i doslova ostříží zrak. Podíváme-li se na Velký vůz, tedy část souhvězdí Velké medvědice, najdeme v jeho oji dvojici stálic Mizar a Alcor, jež obvykle snadno rozlišíme i bez dalekohledu. Stačí však nepatrná oční vada, a hvězdy splynou v jednu. Alcor je totiž na hranici viditelnosti pouhým okem, a schopnost rozpoznat právě tuto stálici tak bývala u mnoha národů jakousi zkouškou v rámci „výběrového řízení“ na pozici astronoma. 

Astronom na čekané

Při „jednorázovém“ pohledu na hvězdné nebe postrádá obloha dynamiku. Nebeská klenba se totiž otáčí jen pomalu, a abychom se tedy o vesmíru něco dozvěděli, musíme jej sledovat dlouhodobě. Ve starověké praxi to znamenalo trávit dlouhé noci venku, pozorovat, pečlivě zaznamenávat a vyhodnocovat. A tak přišly první objevy.

Největšími tělesy na obloze jsou pochopitelně Slunce a Měsíc, pozorování se tudíž zaměřovalo v prvé řadě na ně. Přímý pohled na Slunce není možný a na Měsíci pouhýma očima mnoho neuvidíme. Proto se astronomové soustředili zejména na pohyb zmíněných objektů po obloze a brzy odhalili, že není náhodný, nýbrž že má jistý řád. Posléze zjistili, že Slunce a Měsíc nejsou jedinými tělesy, jež mění svou polohu. Pohyb – i když nikoliv tak výrazný – vykazovaly také některé z domnělých stálic. Uvedená tělesa pak dostala označení „planétes“, tedy „tuláci“. 

Dnes dobře víme, že planety nejsou žádnými tuláky – a záhy na to přišli i starověcí pozorovatelé: Dlouhodobým studiem oblohy odhalili, že se planety po nebi pohybují po značně složitých drahách. Jde o důsledek uspořádání planetární soustavy, tyto znalosti však tehdejším astronomům ještě chyběly. Začaly tak vznikat první teorie o podobě a fungování vesmíru – obdivuhodné, ale většinou nesprávné, a navíc zatížené náboženskými dogmaty. 

Budiž tma!

Zatmění představovalo vždy událost značného významu – nikoliv astronomického, nýbrž astrologického. Zmíněný jev se totiž vysvětloval jako boží znamení. Pečlivá a systematická dlouhodobá pozorování přinášela jistá poznání, otázka však zněla: Vykazuje zatmění nějakou pravidelnost? Nebo se opravdu jedná o náhodný projev boží vůle?

K zatmění Slunce dochází ve chvíli, kdy se Měsíc při svém putování ocitne přesně mezi Zemí a naší denní hvězdou. Kdyby byly roviny oběžných drah Měsíce kolem Země a naší planety kolem Slunce totožné, pak by zatmění nastalo při každém oběhu. Ke zmíněnému jevu však dochází jen tehdy, je-li Měsíc mezi Zemí a naší hvězdou právě v místě tzv. lunárního uzlu, tedy tam, kde jeho dráha kříží rovinu zemské trajektorie. 

Chaldejci – egyptští kněží a zároveň badatelé a učenci – objevili periodu o délce 6 585 dní, která téměř přesně odpovídá 223 synodickým oběhům (při nichž se Měsíc dostane do stejné polohy vůči Slunci) a 242 drakonickým oběhům (při nichž se dostane do stejné polohy vůči uzlům). Po uplynutí zmíněné periody se tedy opakuje určitý cyklus zatmění Slunce a Měsíce. Perioda se nazývá saros a dřív sloužila jako pomůcka pro předpovídání zatmění. Soulad synodických a drakonických oběhů však není absolutní, liší se zhruba o 51 minut. Přesnější poměr dává 716 synodických a 777 drakonických měsíců, kde rozdíl činí necelých deset minut. 

Jak ovšem Chaldejci popsanou periodu objevili? Dlouhodobým pozorováním a pečlivými zápisky – 6 585 dní neboli 18 let představovalo většinu kariéry tehdejšího pozorovatele, a potvrzení periody vyžadovalo mnoho opakování.

Pozorovat, zapisovat, porovnávat

Starověcí astronomové neměli téměř žádnou možnost, jak vědeckým způsobem zjistit přesnou strukturu Sluneční soustavy. Mohli jen usuzovat, ale na skutečné výpočty si musela astronomická obec počkat až do objevu pokročilejších matematických metod. Přesto se podařilo dojít k velmi zajímavým poznatkům, které v určitých ohledech předstihly svou dobu. 

Zatímco objevy prvních civilizací, například Egypta či Mezopotámie, byly spíš anonymní, poznatky starých Řeků se již často někomu připisují. Víme tak, že jeden z prvních hvězdných katalogů sestavil Hipparchos, jenž patřil k největším antickým astronomům. Ve svém díle uváděl polohy přibližně 800 hvězd, a to se značnou přesností. Jeho rozdělení stálic do tříd podle velikosti přitom používáme dodnes. Kromě pozorování přemýšlel učenec také o podstatě vesmíru. Pochopil, že pokud Země obíhá kolem Slunce, musejí se měnit polohy hvězd na obloze. Ani sebepečlivějším měřením však pohyb neodhalil, a proto heliocentrickou teorii odmítl. Dnes víme, že je uvedená myšlenka zcela správná, nicméně teprve moderní přístroje v 19. století, tedy dva tisíce let po Hipparchovi, umožnily tento posun zvaný „paralaxa“ změřit – a to jen u velmi blízkých hvězd. 

Pečlivostí k jarnímu bodu

Hipparchos dospěl k mnoha dalším poznatkům. Stanovil například sklon zemské osy k ekliptice nebo délku slunečního roku, u nějž se dopustil chyby pouhých šesti minut. Pečlivým pozorováním a porovnáváním svých zápisků se stoletými záznamy rovněž odhalil postupný posun jarního bodu neboli místa na obloze, kde se Slunce nachází v okamžiku jarní rovnodennosti. Usoudil z toho, že se zemská osa pohybuje, přičemž dnes tento její kuželovitý pohyb nazýváme „precese“ (viz Jak se pohybuje Země?). Podle Hipparcha činila precesní perioda přibližně 36 tisíc let, což odpovídá posunu jarního bodu o 1° za století. Přesnější měření dávají hodnotu 25 725 let. Hipparchos také pozoroval změny v excentricitě neboli výstřednosti dráhy Měsíce a poměrně přesně určil vzdálenost mezi Zemí a jejím přirozeným satelitem.

TIP: Proti proudu času: Kdy a kde vznikla nejstarší mapa hvězdného nebe?

Dávné objevy byly často fenomenologické: Pozorovatelé jev popsali, ale nesnažili se či nedokázali poskytnout teorii, která by jej vysvětlila. Na to tehdejší poznání, zejména v matematice a fyzice, nestačilo. Přesto jsou jejich poznatky – vzhledem k podmínkám, v jakých působili – mnohdy obdivuhodné.