Stárnutí se většinou pozná na první pohled. Na obličeji se objevují vrásky a vypadávají vlasy. Kdo by nechtěl tenhle nepříznivý proces zvrátit? Zajímavou možnost nabízí nový výzkum amerických vědců.

V experimentech na laboratorních myších se jim podařilo potvrdit, že ve stárnutí kůže a také ochlupení hrají klíčovou roli mitochondrie a jejich DNA. Vědci si vychovali geneticky upravené myši, kterým postupně odebírali anebo opět navraceli DNA do těchto energetických organel kožních buněk.

TIP: Léčba stárnutí pomocí kmenových buněk na lidech zabrala

Když myši přicházely o DNA mitochondrií, objevily se u nich vrásky a ztrácely chlupy, stejně jako vitalitu a čilost. Po doplnění DNA mitochondrií se ale myším vrásky opět vyhladily, srst dorostla a myši se měly čile k světu. Mitochondrie a jejich DNA by se teď mohly stát základem pro nové léky a léčebné postupy, které by mohly navracet mládí. Vyhráno ale ještě zdaleka není - většina dřívějších postupů, které se osvědčily u zvířat, se nakonec ukázaly pro člověka nepoužitelné nebo nedostatečně účinné.

První zmínku o sídle stojícím v těchto místech lze nalézt v dokumentech olomouckého biskupa Roberta z roku 1222. Tehdy se zde nacházela patrně gotická tvrz s dvorcem. Velká historie se tu však začala psát trochu později, koncem 13. století, kdy se držiteli Lednice a Mikulova stali Lichtenštejni původem ze Štýrska, tehdy ještě docela neznámý rod. Postupně ale, a to nejen chytrými sňatky, získali pozemky na obou stranách moravsko rakouské hranice, a tak se z rodu stal jeden z nejbohatších a  nejmocnějších v našich zemích! 

Z tvrze nádherným zámkem

V 16. století nechal snad Hartmann II. z Lichtenštejna zbořit středověkou vodní tvrz a nahradil ji renesančním zámkem. Na sklonku 17. století jej další generace proměnily v barokní sídlo s rozlehlou architektonicky řešenou zahradou a monumentální jízdárnou. Dnešní vzhled Lednici vtiskla přestavba v letech 1846 až 1858. Držitel zámku Alois Josef  II. z Lichtenštejna, diplomat působící v dalekém Londýně, kam byl vyslán i na korunovaci královny Viktorie, tehdy pověřil architekta Jiřího Wingelmüllera: „Vídeň mě začala nudit, přestavte mé letní sídlo do té tolik moderní anglické gotiky a já budu pořádat své oblíbené letní slavnosti tady!“ V té době zámek slouží hlavně k reprezentaci a tak se není čemu divit, že jeho majitel chce jen to, co je nejvíc v módě! Pravidelně se na Lednici sjíždějí vzácní hosté z celé Evropy, kteří v nádherných sálech slaví a hodují celé dny i noci. 

Jen to nejlepší! 

V prvním patře zámku jsou soukromé apartmány, kde bydlí rodina a  služebnictvo. V druhém podlaží se pak nacházejí pokoje pro děti a jejich guvernantky. Všechny místnosti jsou, jak se sluší a patří, luxusně zařízeny a architekt nešetří ani na výzdobě interiérů: nechybějí drahé ozdobné klenby, štuky a vyřezávané stropy. V celém sídle jsou také pece, kterými se díky důmyslnému systému proudění horkého vzduchu místnosti vytápějí. Ani u toho ale architekti nekončí, na zámku Lednice jsou instalovány i jedny z prvních výtahů v historii!

TIP: Stavba s puncem orientu: Minaret v lednicko-valtickém areálu

K zámku přiléhá také skleník, kde se pěstovaly drahé exotické rostliny, a rozsáhlý park v anglickém a francouzském stylu plný romantických staveb. Za návštěvu zcela jistě stojí turecký minaret nebo maurská vodárna! A když i po tom všem budete mít stále chuť poznávat a obdivovat, zajděte do zámeckého podzemí. Tam se nachází grotta, umělá krápníková jeskyně, na niž se během budování použily i skutečné krápníky! 

V pátek nás čeká výjimečné vesmírné představení. Pokud nám bude přát počasí, uvidíme nejdelší úplné zatmění Měsíce 21. století. Mělo by trvat necelé dvě hodiny a Luna se po tu dobu zbarví do temně červené.

Výjimečné zatmění

V celém průběhu bude zatmění pozorovatelné z oblastí východní Afriky, západní poloviny Asie a z Indického oceánu. V Evropě, západní Africe, Atlantickém oceánu a také v Jižní Americe bude Měsíc v průběhu zatmění vycházet. Naopak pozorovatelům ve východní Asii, Austrálii a Oceánii během úkazu zapadne.

Čeští pozorovatelé přijdou pouze o jeho předehru v podobě počátečního polostínového úkazu a také o menší úsek následného částečného zatmění: To totiž začne ve 20:25 SELČ, zatímco Měsíc se nad jihovýchodním obzorem objeví až o 20 minut později. 

Zemský stín pak bude putovat od levého dolního k pravému hornímu okraji měsíčního kotouče a zcela se do něj Měsíc ponoří ve 21:30 SELČ, kdy začne úplné zatmění a potrvá až do 23:13 SELČ (střed úkazu připadne na 22:22 SELČ). Plný zemský stín poté začne z kotouče ustupovat směrem od jeho levého okraje a my budeme moct sledovat částečné zatmění, jež skončí 19 minut po půlnoci. Po něm bude následovat ještě velmi nenápadná polostínová fáze, která odezní v 1:29 SELČ.

TIP: Noc krvavého Měsíce: Nejlepší snímky zatmění Měsíce

Proč právě tohle zatmění bude tak dlouhé? Důvodem je skutečnost, že Měsíc v tentkrát prochází prakticky prostředkem stínu, který vrhá do vesmíru Země. Zároveň hraje roli i to, že naše planeta bude 27. července v nejvzdálenějším bodě dráhy od Slunce, a také Měsíc bude v nejvzdálenějším bodě dráhy od Země. Na příští podobně velkolepé zatmění si budeme muset počkat skutečně dlouho. 

Jak vlastně vznikla Sluneční soustava ve své dnešní podobě? Vědci se v poslední době domnívají, že se mladé Sluneční soustavě stalo něco zvláštního. Vedou je k tomu jisté skutečnosti, které jsou v rozporu s našimi představami o vzniku planetární systémů.

Například, ve vnější části Sluneční soustavy je méně hmoty, než bychom očekávali. Další záhadnou je, proč je Neptun o tolik hmotnější než Uran, i když je dál od Slunce. Záhadné jsou i oběžné dráhy mnoha objektů za oběžnou drahou Neptunu, které mají dost neobvyklé tvary.

Gravitace kolemjdoucí hvězdy

Vědci Max-Planck Institute a Queen's University se domnívají, že by vysvětlením mohl být průlet uprchlé hvězdy (anglicky runaway star), která se kdysi velkou rychlostí řítila v blízkosti Sluneční soustavy. Potvrzují to jejich simulace, jejichž výsledkem byla situace velmi podobná dnešní Sluneční soustavě.

TIP: Hvězda na útěku: Hubble pozoroval hvězdu vystřelenou před 540 lety

Uprchlá hvězda by při svém průletu zapůsobila na mladou Sluneční soustavu svou gravitační silou a změnila tím strukturu našeho planetárního systému. Ovlivnila by jak rozložení hmoty ve Sluneční soustavě, tak i oběžné dráhy těles Kuiperova pásu a uspořádání Uranu s Neptunem.

Když se řekne levandule, každému se vybaví Provence s rozlehlými poli plnými purpurových květů, na které se usmívá azurově modrá obloha. Pomyslný symbol oblasti je nejen krásný, ale zároveň velmi užitečný. Po staletí je oblíbený pro svou vůni, ale užívá se také v lékařství, a dokonce má i uklidňující účinky. Výrobky z levandulových květů si tak našly cestu téměř do každé domácnosti na světě. 

Univerzální rostlina 

Věhlas levandule sahá do hluboké historie: První zmínky o ní jsou staré přes dva a půl tisíce let a pocházejí z Persie, kde ji zapalovali v místnosti s nemocným, aby „vyčistili“ vzduch. Staří Egypťané ji používali při mumifikaci a Arabové s ní ochucovali jídlo nebo z ní míchali parfémy. O antitoxických vlastnostech levandule věděl mimo jiné také pontský král Mithridates, který z této rostliny v 1. století př. n. l. připravoval lék proti hmyzímu štípnutí jménem thériaque.

Znali ji také staří Řekové, kteří její olej používali v medicíně. První písemná zmínka o léčení levandulí pochází z roku 77 n. l. a zapsal ji řecký lékař a botanik Pedanius Dioscorides. Zmiňuje mimo jiné úlevy při poruchách trávení, bolestech hlavy a krku a aplikaci při čištění ran, popálenin či kožních nemocí. Staří Římané používali levandulové květy k provonění svých oděvů a také se v nich rádi koupali. Právě tato kratochvíle přinesla rostlině její jméno. Slovo „levandule“ je totiž odvozeno z latinského „lavare“, což znamená „umývat“ nebo „mýt se“. S římskými vojáky se levandule dostala až do Provence, která se stala první římskou provincií mimo Itálii; ostatně jméno Provence je odvozeno právě z latinského slova pro označení provincie – „provinciae“.

Květy proti moru

Ve středověku mnozí lidé věřili, že se mor šíří výpary, a levandulové květy rozhazovali po zemi a pálili je na ulicích nebo v nakažených domácnostech. Dnes už víme, že hmyz nesnáší vůni levandule, a protože mor přenášely krysí blechy, levandule nakonec opravdu pomáhala.

Nejstarší zmínka o pěstování levandule ve Francii pochází z roku 1371 – v Burgundsku byla součástí bylinkových zahrad apatykářů. Jedna z prvních vědeckých prací o léčivých účincích této rostliny byla sepsána na slavné univerzitě v Montpellieru. Do moderní doby uvedl levanduli francouzský zakladatel aromaterapie René-Maurice Gattefossé, který po náhodném ošetření spáleniny pomocí levandulové silice zjistil, že se rána rychle hojí a nezůstávají po ní jizvy.

Ruku v ruce s chudobou

Přestože divoká levandule roste po celé Provenci, pro další zpracování se začala pěstovat výhradně na plantážích a ta nejkvalitnější pochází z Horní Provence. Pravá levandule totiž prospívá v nadmořské výšce 600–1 600 metrů a tuto podmínku splňuje právě malebná kopcovitá krajina s hlubokými kaňony, kterými se táhne pohoří Lure. 

Provence byla původně chudý kraj – dokonce i ony téměř nekonečné levandulové porosty, které dnes pokrývají náhorní planinu v předhůří Alp (Plateau de Valensole), jsou výsledkem dvou trendů doznívajícího 19. století, pod nimiž se podepsala nouze. V první řadě šlo o stěhování do měst, od nichž si původní obyvatelé Horní Provence slibovali lepší život. Jejich opuštěná pole pak pustla a nakonec je porostla nenáročná levandule. Paralelně s odlivem obyvatelstva do měst narůstala poptávka po parfémech a kosmetických prostředcích, jejichž součástí byla právě tato purpurová rostlina.

Objeveno v poli zmaru

Ve 20. letech 20. století proto vznikly první velké plantáže a levanduli lékařskou začal pozvolna nahrazovat kříženec lavandin, který má výraznější barvu i vůni a obsahuje větší procento éterických olejů: Obecně se udává, že zatímco na litr esenciálního oleje je třeba 130 kilogramů květů pravé levandule, lavandinu stačí jen 40 kilo.

Tuto hybridní rostlinu produkovalo několik pěstitelů, z nichž nejúspěšnější byl jistý pan Grosso z Goultu v Luberonu. Ten v 60. letech během tzv. velkého úhynu levandulí objevil na svém docela mrtvém poli jedinou kvetoucí rostlinu, kterou pojmenoval po sobě a začal ji množit. Díky své produktivitě a odolnosti vůči škůdcům dnes roste na Plateau de Valensole téměř výhradně „Grosso“. Pravá levandule lékařská, kterou poznáte podle mnohem méně pravidelného porostu, se stala výsadou jen několika nevelkých, většinou těžce přístupných horských lokalit. 

Levandulové měsíce

Nejvíce levandule roste v oblasti Alpes-de-Haute-Provence, tedy v Provensálských Alpách. Například Plateau de Valensole je jedním z krajů, jehož jediným bohatstvím je právě levandule, která na počátku 20. století dokázala zabránit jeho naprostému vylidnění. Valensole je „hlavním městem“ náhorní roviny a během levandulových měsíců se z vesničky stává živé a rušné místo. V okolí obce se navíc nachází osm továren na destilaci rostliny, jejichž osazenstvo je většinou velmi ochotné a zasvětí turisty do tajů své práce.

Dalšími zajímavými oblastmi jsou Les Baronnies, údolí řeky Rhôny a Plateau de Vaucluse. Nedaleko od poslední jmenované se dokonce nachází muzeum levandule Musée De La Lavande, jež bylo otevřeno v roce 1991 a jehož útroby zdobí mimo jiné nejrozsáhlejší sbírka měděných destilačních přístrojů na světě.

V doprovodu mechu a kumarinu

Vedle léčivých a uklidňujících účinků je levandule vyhledávána jakožto jedna z nejdůležitějších složek pro výrobu téměř všech francouzských parfémů. Ten nejstarší se jmenuje „Jicky“ a stvořil jej Aimé Guerlain v roce 1889. Jde o nejletitější dosud vyráběnou vůni značky Guerlain. Zároveň se o něm mluví jakožto o prvním parfému v historii, v němž se pojí přírodní s uměle vyrobenými přísadami. Jicky se stal jednou z přelomových vůní nového trendu zvaného „fougérová kompozice“, jíž dominují tóny levandule, mechu a kumarinu (rostlinný toxin).

TIP: Vůně rudých tulipánů: Pravá kolínská pochází pouze z Kolína nad Rýnem

V roce 1932 parfémář Caron vytvořil novou vůni pro muže nazvanou Pour Un Homme („pro muže“), v níž zkombinoval levanduli s velmi sladkými tóny vanilky a pižma. Také tento parfém se vyrábí dodnes… Levandule, jak psal Jean Giono, je zkrátka duší Provence a na její olej Francie dokonce v 80. letech 20. století aplikovala zvláštní ochrannou značku AOC (appellation d’origine contrôlée – „kontrolované označení původu“), která se do té doby užívala jen pro víno. 

Poblíž australského Rockhamptonu má vzniknout obří jezero s generátorem surfařských vln. O jejich produkci se postará hydraulická věž stojící ve středu jezera. Unikátní zařízení má za hodinu vyprodukovat až 2 400 vln různých tvarů a velikostí. Ty největší mají dosahovat výšky okolo 2,4 metru.

TIP: Surfování na divoké vlně v centru Mnichova

Surf Lakes, jak se nově vznikající projekt jmenuje, bude zároveň sloužit jako technologický demonstrátor pro případné zájemce a investory z dalších koutů světa. A zájem je prý velký – na předváděcí akci se chystají zástupci z USA, Asie, Evropy, Blízkého východu nebo třeba Brazílie. První jízdu na umělých vlnách by si zde měli již během září vyzkoušet mistři světa a australské legendy surfařského sportu Mark Occhilupo a Barton Lynch.

Když astronauté NASA Neil Armstrong a Buzz Aldrin v červenci 1969 přistáli na Měsíci, vztyčili tam mimo jiné i americkou vlajku. Takový akt je přitom v bouřlivé historii planety Země tradičně považován za prohlášení nároku a zabrání nové plochy ve jménu země, které vlajka přináleží.

K dobytí Měsíce došlo v politicky horké době, kdy spolu tehdejší velmoci soupeřily ve velkolepém vesmírném závodě. A přistání na Měsíci je považováno za americké vítězství v tomto prestižním klání. Pokud by si USA tehdy vehementně nárokovaly území Měsíce, mohlo to mít velké politické a mezinárodní důsledky, které se snadno mohly obrátit proti americkým zájmům. 

Měsíc a Kosmická smlouva 

Právník specializovaný na vesmírné právo Frans von der Dunk z Univerzity v Nebrasce potvrzuje, že se ceremoniálem vztyčení americké vlajky Měsíc zcela určitě nestal územím USA. Nezamýšlela to ostatně ani NASA, ani americká vláda.

Odpověď na otázku po vlastníkovi Měsíce je ve skutečnosti zahrnuta v takzvané Kosmické smlouvě (anglicky Outer Space Treaty), která upravuje základní právní rámec pro činnost států ve vesmíru. Spojené státy, Sovětský svaz a další země se v této smlouvě shodly, že Měsíc stává neutrálním a nemilitarizovaným územím, které patří všem pozemským států a není možné ho okupovat nebo si ho přivlastnit. Podobná pravidla platí například pro mezinárodní vody na Zemi. Měsíc tak má výjimečnou právní povahu – nesmí se na něm testovat žádné zbraně, nikdy se tu nebudou provádět vojenské manévry ani se na něm nebudou stavět vojenské základny.

Smlouva upravující práva k Měsíci vznikla před 51 lety - 27. ledna 1967 a podepsali ji zástupci tehdejšího Sovětského svazu, USA a Velké Británie. V platnost Kosmická smlouva vstoupila 10. října 1967, v průběhu dalších let ale byla několikrát upravována - ukázalo se například, že dodržování striktních pravidel by de facto znemožňovalo dopravu vzorků hornin z Měsíce na Zemi.

TIP: Těžba na asteroidech: Najdeme ve vesmíru zlato?

Kosmická smlouva ale neupravuje pravidla pouze pro Měsíc. Vyplývá z ní, že kosmický prostor patří celému lidstvu a jednotlivé státy si ho nemohou žádným způsobem přivlastnit. Odborným právnickým termínem pro tento stav je výraz rei communis omnium. Podle právnického slovníku to znamená „věc, která nepatří nikomu a jejíž užívání je společné všem“. Smluvní stát je také odpovědný za škody, které způsobí jeho kosmické objekty. Dohodu dosud ratifikovalo 107 zemí a dalších 23 ji zatím podepsalo.

Předloňské letní zkouškové období se v Alžírsku neslo v duchu extrémního podvádění. Počet studentů hledajících odpovědi na tabletech či chytrých telefonech bylo tak obrovské, že v následujícím roce instalovaly školy u vchodů detektory kovů, aby mohly nepovolené pomůcky zabavovat. Došlo i k nasazení speciálních rušiček signálu. Letos však omezení postoupila ještě dál – a ke slovu se dostalo úplné vypnutí internetu. Každý den maturitního období přestalo během až tříhodinové odstávky v celé zemi fungovat připojení k síti, aby si žáci nemohli dohledat odpovědi on-line. Účinné, i když drastické opatření iniciovala ministerstva telekomunikací a školství.

Historie amerických tanků Sherman v izraelských službách se začala psát krátce po vzniku Izraele. Země vstupovala v roce 1948 do války s koalicí arabských států prakticky bez obrněné techniky. Až teprve během bojů se podařilo dopravit první shermany.

Obrněnce z vrakoviště 

Jako zdroj zpočátku posloužila vrakoviště, na kterých po druhé světové válce končily tisíce obrněných vozidel. Takto byly získány první čtyři shermany (dle některých zdrojů ale mohlo jít až o šest strojů). Jejich stav odpovídal původu – šlo o nepojízdné vraky, často bez pásů, určené k sešrotování. Všechny navíc měly znehodnocené kanony, právě proto, aby se zabránilo jejich užití jinými ozbrojenými silami. Izraelci proto museli čtveřici tanků přezbrojit stařičkými polními děly Krupp model 1903.

Podobným způsobem se na přelomu let 1948 až 1949 podařilo dovézt z italských vrakovišť i přibližně 30 houfnicových tanků M4A3(105). Naprostá většina z nich ale měla neopravitelně znehodnocenou výzbroj. Tento problém se podařilo vyřešit nákupem zmíněných kanonů Krupp ze Švýcarska, kvůli zdlouhavé konverzi ale „Krupp shermany“ nestačily do války za nezávislost zasáhnout a po ní byly přezbrojeny původními kanony M3 ráže 75 mm.

Ty dorazily společně s další zásilkou shermanů z Filipín, kde byly rovněž zachráněny z vrakovišť. V první polovině 50. let tak Izrael disponoval pestrou směsicí shermanů různých verzí. V tom samém období také nakoupil pojízdné tanky z USA a Francie variant M4A2(76)W a M4A3(76)W s dlouhým 76mm kanonem. Vzhledem k velkému množství různých verzí je pochopitelné, že Izraelci vytvořili vlastní značení – jako M-1 označovali shermany s kanonem M1 ráže 76 mm s dlouhou hlavní, zatímco označení M-3 se užívalo pro stroje s původním 75mm kanonem. Houfnicové shermany nesly označení M-4. 

Francouzská pomoc 

V roce 1954 uzavřel Egypt dohodu se Sovětským svazem o dodávkách obrněné techniky. Do země měly být prodány střední tanky T-34/85, především však těžké IS-3. Oba stroje svou výzbrojí shermany překonávaly, a když se izraelská rozvědka o této dohodě dozvěděla, vyvstala nutnost přezbrojit shermany výkonnějšími zbraněmi. Jelikož židovský stát v té době ještě nedisponoval vlastními vývojovými kapacitami, obrátil se s žádostí o pomoc na Francii.

Země galského kohouta byla v důsledku egyptské podpory povstalců v Alžírsku Izraeli přátelsky nakloněna. V roce 1954 do Francie dorazila delegace vedená Šimonem Peresem a Moše Dajanem, které se podařilo vyjednat zásilky vojenského materiálu do Izraele včetně obrněné techniky – jednalo se o 140 shermanů a o více než dvě stě moderních lehkých tanků AMX-13 s výkyvnou věží a systémem automatického nabíjení. Izraelci tyto stroje vzhledem k nedostatku jiné obrněné techniky nakoupili, velení ale považovalo jejich pancéřování za příliš slabé pro frontové využití.

Oprávněnost této obavy se později potvrdila během šestidenní války, kdy AMX-13 utrpěly vážné ztráty. Izraelské obranné síly naopak zaujala výzbroj tanku AMX-13. Jeho 75mm kanon CN 75-50 s hlavní dlouhou 62 ráží dokázal protipancéřovou municí na vzdálenost 500 m probít až 140 mm silný pancíř. Tato zbraň byla inspirována německým 7,5cm KwK 42 L/70 užívaným na tanku Panther, který děla shermanů jednoznačně překonával. Izraelské velení proto rozhodlo spojit francouzský výkonný kanon s osvědčeným podvozkem shermanu, který byl navíc pancéřován výrazně lépe než AMX-13.

Zrod Super Shermanu

V roce 1955 proto byla do Francie zadána objednávka na přezbrojení shermanu kanonem CN 75-50. Francouzští technici jako základ pro ověřovací prototyp použili věž z tanku M4A1(76)W, do které umístili CN 75-50. Věž pro instalaci rozměrnější zbraně prodloužili a přidali nový štít děla velmi podobný štítu zmíněného pantheru. Aby vykompenzovali změnu těžiště danou delší hlavní zbraně, na záď věže umístili protizávaží.

Věž s novým kanonem následně putovala do Izraele, kde ji důkladně prozkoumali technici. Od března 1956 začaly být shermany přezbrojovány novým dělem. Vozidlo dostalo označení M50 a zároveň byl položen základ izraelskému tankovému průmyslu. V zahraničí se pro tyto tanky vžil název „Super Sherman“, tento název ale Izraelci používali pouze pro shermany se 76mm kanony.

Nové tanky ve službě 

Prvních padesát kusů M50 bylo postaveno na základě shermanů verze M4A4. Tuto poměrně málo početnou verzi původně poháněl nezvyklý benzinový třicetiválec Chrysler A57 Multibank s válci uspořádanými v šesti řadách okolo hnací hřídele. V izraelských službách však tento složitý a na údržbu náročný agregát nahradil osvědčený hvězdicový motor Continental R-975. Tanky M50 s tímto motorem se označovaly jako M50 Continental (lze se setkat i s označením M50 Mk.I) a disponovaly starším odpružením typu VVSS s vertikálními pružinami.

TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

První M50 byl přidělen k rotě B 82. tankového praporu, který jej měl důkladně vyzkoušet v poli. V okamžiku vypuknutí sinajské války na podzim 1956 tvořily M50 výzbroj dvou rot 27. záložní tankové brigády. S ní se účastnily operace Kadeš, izraelského úderu majícího za cíl otevření Tiranského průlivu a zprůchodnění přístavu Ejlat. Přesné údaje o bojovém výkonu M50 se nedochovaly, podle všeho se ale tanky osvědčily. 

Pokračování v pátek 27. července

Na velké problémy často platí malá řešení, myslí si to alespoň zbrojní vývojáři z americké DARPA. Jedním z jejich posledních projektů je program SHRIMP (SHort-Range Independent Microrobotic Platforms), který se zaměřuje na vývoj a konstrukci robotů milimetrových a centimetrových velikostí.

Cílem programu je vývoj nových zdrojů energie pro miniaturní robotky, navigační systémy a řídicí systémy. Vývojáři se přitom mohou opřít o již existující technologie 3D tisku, piezoelektrické prvky a senzory s velmi nízkou spotřebou energie.

TIP: Podzemní výzva: Američtí vojenští vývojáři DARPA míří pod povrch

Proč zrovna miniaturní roboti? DARPA počítá s tím, že by se v řadě různých riskantních situací mohli lépe uplatnit roboti velmi malých velikostí. Malí roboti mohou operovat ve velkých hejnech, která budou pronikat na místa nebezpečná pro lidi a obtížně dostupná i pro velké roboty. V budoucnu by mohly být k vidění třeba na bojištích, ve vesmíru, v místech průmyslových nehod a přírodních katastrof nebo na technicky náročných stavbách.