V květnu 1967 egyptský prezident Gamál Násir oznámil, že hodlá uzavřít Tiranský průliv. Tel Aviv si vymohl otevření této důležité tepny vedoucí do přístavu Ejlat po konci sinajské války v roce 1956 a diplomacie židovského státu jasně uváděla, že jakýkoli pokus o uzavření průlivu bude považovat za válečný akt. Uzavření úžiny vedlo k výrazné eskalaci už tak napjaté situace v regionu.

Předchozí části: 

Obávané izraelské Super Shermany: Tanky M50 a M51 (1)

Obávané izraelské Super Shermany: Tanky M50 a M51 (2)

Když Násir na základě nepravdivých sovětských hlášení o shromažďování izraelských sil nařídil mobilizaci, zahájil židovský stát masivní preventivní úder ze vzduchu, kterým celé egyptské letectvo prakticky zničil. Začal tak konflikt známý jako šestidenní válka, ve které Izrael i přes výraznou početní převahu Arabů dokázal dobýt rozsáhlá území a způsobit arabským armádám ničivé ztráty. 

Šestidení válka

Vzhledem k nedostatku jiné obrněné techniky byly do bojů vrženy prakticky všechny tanky M50 i M51, které působily na všech třech hlavních válčištích (tj. na západním břehu Jordánu, na Sinaji a na Golanských výšinách). Zvláště se vyznamenala zmíněná 14. obrněná brigáda plukovníka Mordechaje Ciporiho, působící jako součást 38. obrněné divize brigádního generála Ariela Šarona. Divize byla nasazena na jižním úseku fronty, po začátku bojů 5. června 1967 se probila egyptskou obranou a po tuhých bojích u Um-Katefu a Abú Agejly postoupila o celých 120 km na jihozápad.

Tanky M50 a M51 zde po boku modernějších centurionů a pattonů čelily primárně vozidlům z období druhé války, například tankům T-34/85 a samohybným dělům SU-100 a ISU-152. Zvláště u Um-Katefu, silně opevněném opěrném bodu drženém egyptskou 2. pěší divizí, se odehrála velká tanková bitva, v níž byly některé střelecké souboje vedeny na vzdálenost pouhých několika metrů. Izraelci zde za cenu 19 ztracených vozidel dokázali zničit přes 40 egyptských tanků a zlikvidovat několik stovek egyptských pěšáků.

Na jordánské frontě pak konvoj tanků M48 chvatně ustupující před Izraelci narazil na malou jednotku několika strojů M51. Ačkoliv byly jordánské obrněnce mnohem modernější než Super Shermany, v nastalé přestřelce vedené na krátkou vzdálenost dokázali izraelští tankisté vyřadit 15 jordánských vozidel za cenu ztráty pouze několika strojů. 

M51 Sherman

• DÉLKA: 6,3 m (jen podvozek)
• ŠÍŘKA: 3 m
• VÝŠKA: 3,4 m
• HMOTNOST: 39 t
• OSÁDKA: 4 muži
• POHON: Cummins VT8-460 (343 kW)
• MAX. RYCHLOST: 43 km/h
• DOJEZD: 240 km
• VÝZBROJ: 1× 105mm kanon, 2× 7,62mm M1919A4

Stárnoucí bojovníci

M50 i M51 odvedly během šestidenní války výbornou službu, počátkem 70. let již ale Super Shermany rychle zastarávaly. Jako první začaly být vyřazovány starší stroje M50 Continental a do roku 1972 se v aktivní službě nenacházel ani jediný exemplář. Plánovalo se i vyřazení tanků M50 Cummins, tomu ale zabránil překvapivý útok arabských států 6. října 1973.

Šlo o začátek jomkipurské války, ve které se vůbec poprvé Izraelci ocitli na pokraji porážky. Do služby byla povolána prakticky veškerá dostupná vozidla a staré M50 a M51 nebyly výjimkou. Minimálně jeden prapor vozidel M51 se zúčastnil velké tankové bitvy na Golanských výšinách, která se udála v místě známém jako Údolí slz. Izraelská 7. obrněná brigáda o síle 100 vozidel zde dokázala během třídenních bojů zastavit postup téměř pětinásobné přesily syrských tanků a na 300 jich zničit, byť za cenu obrovských ztrát. M51 se následně účastnily i postupu k Damašku, kdy se izraelské tanky zastavily pouhých 20 km od syrské metropole.

Během jomkipurské války Super Shermany prokázaly svou hodnotu, když dokázaly kumulativními střelami ničit i moderní tanky T-55 a T-62. Po skončení bojů však už nic nestálo v cestě tomu, aby konečně odešly do zaslouženého důchodu. Do poloviny 70. let byly vyřazeny i tanky M50 Cummins a počátkem 80. let zmizely ze služby také M51. Dodnes jsou oba stroje skvělým příkladem toho, jak moderní výzbroj dokáže proměnit i silně zastaralou platformu ve vysoce efektivní zbraň. 

Dostat smyk v prudké zatáčce uprostřed lesa – noční můra. Na rozdíl od auta, jehož vrak je obvykle dobře viditelný pro každého okolo jedoucího řidiče, motorka může v hustém porostu doslova zmizet. Záchranáři vás – s trochou štěstí – začnou hledat až když se večer nevrátíte domů. A to je v době, kdy byla na záchranu vašeho života každá minuta dobrá, skutečně pozdě.

Řešením se pro podobné situace může stát speciální světlo Cosmo moto společnosti Satomar, které si jezdec pomocí magnetu připne na týlovou stranu helmy. Silné podsvícení LED diodami funguje v režimu brzdového světla, které tak mají řidiči aut přímo ve výšce očí. Světlo má navíc vestavěnou GPS, která je schopná při nehodě odeslat SOS signál záchranným složkám s přesnou polohou jezdce.

Japonská meziplanetární sondy Hajabusa 2 odstartovala 3. prosince 2014 a vyrazila na cestu ke zhruba kilometrovému asteroidu 162173 Ryugu. Cílem mise je přistát na asteroidu, odebrat z něj vzorky, a pak je dopravit zpět na Zemi. Letos 27. června Hajabusa 2 konečně dorazila k cíli a přešla na oběžnou dráhu kolem asteroidu.

Sonda teď bude studovat asteroid po dobu 18 měsíců. Po odebrání vzorků se vydá zpátky, přičemž k Zemi by měla dorazit v prosinci 2020. Přistát by měla u základny a kosmodromu Woomera v jižní části Austrálie.

Odběr vzorků na asteroidu

Hajabusa 2 obíhá kolem Ryugu v průměrné vzdálenosti asi 20 kilometrů. Občas se ale dostane podstatně blíž. Před pár dny operátoři mise snížili vzdálenost sondy od asteroidu až na zhruba 6 kilometrů, aby mohli co nejlépe pozorovat povrch Ryugu.

TIP: Hajabusa 2: Japonská sonda přistane na planetce a přiveze vzorky na Zemi

Takto se jim podařilo získat zatím nejvíce detailní snímky asteroidu Ryugu. Jsou na nich patrné krátery, a také značný počet balvanů na povrchu asteroidu. Podle představitelů japonské kosmické agentury JAXA jsou tyto snímky velmi důležité při výběru vhodného místa pro přistání a odběr vzorků.

Genetické testy lidských pozůstatků byly ještě poměrně nedávno na pomezí science-fiction. V posledních letech se ale objevují pokročilé genetické metody, které přinášejí ohromné možnosti. Například v identifikování obětí děsivých katastrof, po nichž zůstaly jen nepatrné tělesné pozůstatky.

Po teroristických útocích ze dne 11. září 2001 v New Yorku bylo objeveno celkem 21 905 lidských pozůstatků. Mezi nimi byla i jedna velmi poškozená kost, která doposud vzdorovala identifikaci. Pozůstatky katastrofy, včetně jejich DNA, jsou poznamenané explozí, ohněm, leteckým palivem, Sluncem, počasím a dalšími vlivy. Vědci teď konečně zjistili, že kost pochází z těla Scotta Michaela Johnsona, tehdy 26-letého bezpečnostního analytika společnosti Keefe, Bruyette, & Woods.

TIP: Staletí stará DNA prozradila původ koster otroků v Karibiku

Johnson, který pracoval v 89. podlaží Jižní věže dvojice Twin Towers Světového obchodního centra, se stal v pořadí 1 642. zemřelým, kterého se podařilo identifikovat. U 1 111 obětí se to zatím ještě nepovedlo. I tak je to velký úspěch. Podle odborníků jde o jedny z nejobtížněji určitelných pozůstatků, s nimiž kdy pracovali. 

Mars se nyní nachází v opozici ke Slunci, to znamená, že je od Slunce nejdále, a naopak blízko k Zemi - na pozemské obloze má tedy nejvyšší jasnost. Je tak i nejlépe pozorovatelný dalekohledem. 

A co byste na jeho povrchu viděli? Na obrázku vlevo je Mars přes dvěma lety, kdy byly dobře vidět útvary na povrchu, zatímco vpravo jeho povrch zakrývá prachová bouře, která způsobuje problémy i dvě aktuálně operujícím roverům.  Celoplanetární prachovou bouři nejspíš vyvolalo rostoucí oteplení jarní a letní jižní polokoule.

V Německu „Spargel“, ve Francii „asperges“, a v Anglii „sparrow grass“ neboli „vrabčí tráva“, u nás „chřest“. Za pouhých 24 hodin dokáže vyrůst o 10 cm a začerstva krásně voní. Po sklizení má nasládlou chuť, podobně jako zelený hrášek, postupně však hořkne a již za několik týdnů se stává nepoživatelným. Z celého roku je čerstvý k mání asi jen dva měsíce. 

Dva měsíce sklizně 

„Sezona začíná kolem dvacátého dubna, kdy se vypíchne první chřest,“ vysvětluje restauratér Jindřich Malý. Následuje zhruba osm týdnů, kdy lze zeleninu ochutnat v nejvyšší kvalitě. Čerstvý chřest se totiž musí dostat na talíř co nejdřív – nejlépe do 24 hodin a nanejvýš do týdne po utržení. Jedině tak si totiž uchová prospěšné látky i chuťové vlastnosti. 

Plodina obsahuje mnoho vitaminů, počínaje skupinou B, včetně kyseliny listové, až po vitamin C. Je bohatá na minerální látky jako fosfor, draslík, hořčík, vápník či zinek, snižuje krevní tlak, pozitivně ovlivňuje cévy, srdce i prostatu. Prospívá také ledvinám a močovému měchýři, snižuje nebezpečí vzniku rakoviny, a údajně má i afrodiziakální účinky. 

Český chřest patří podle Jindřicha Malého k nejlepším na trhu: Je šťavnatý, křupavý a lahodný. Naopak běžné zboží ze supermarketu má obvykle za sebou dlouhou cestu Evropou a na kvalitě je to znát. Šibeniční termín sklizně je potom dán faktem, že rostlina potřebuje už od konce června nabírat síly na další rok. V opačném případě by se nic neurodilo.

Závod s časem 

Synonymem českého chřestu se staly Ivančice u Brna či Hostýn na Mělnicku, kde plodina roste pod fólií, chráněná před světlem. Každá brázda se přitom musí v sezoně sklízet denně. „Jde o zeleninu s nejvyšším podílem ruční práce, protože neexistuje žádný stroj, který by ji sebral automaticky,“ vysvětluje Jan Charvát ze společnosti Český chřest. 

Sklizeň přitom představuje doslova boj s časem. Z pole musí zelenina ihned do haly, kde se chladí vodou o teplotě asi 1 °C. Ideálně by se měla zkonzumovat do týdne, protože jedině tak z ní lze získat výjimečnou směs vitaminů a dalších prospěšných látek, ale také ocenit její chuť. Například bílý chřest totiž obsahuje hořké silice, tudíž postupně hořkne, tuhne a nakonec přestává být poživatelný. 

Císařské menu

Jarní zeleninový poklad využívá také řada restaurací, které připravují chřestové menu. V jednotlivých podnicích prý za jedinou sezonu zpracují víc než tunu plodiny. 

Ačkoliv se dnes většina Čechů s chřestem teprve seznamuje, má v našich zeměpisných šířkách bohatou tradici. Objevil se tu už na přelomu 18. a 19. století, po necelých sto letech patřil k vyhledávaným surovinám po celé Evropě a v sezoně si na něm pravidelně pochutnávali na císařském dvoře ve Vídni. Svého času měl prý český chřest dokonce ještě lepší zvuk než české pivo.

TIP: Tekutá mana: Z čeho se skládá superstrava a může nahradit jídlo?

Snad největšího věhlasu dosáhl za první republiky, kdy se na Hodonínsko jezdilo na vyhlášené chřestové hody a zelenina se vyvážela i do Francie – se změnou režimu se však ocitla v nemilosti. Jak dodává Jan Charvát: „Komunisté nedokázali chřest dostat včas ke spotřebitelům, tak ho prohlásili za buržoazní zeleninu a pole zaorali.“ Dnešní chřestová renesance jde přitom podle odborníků ruku v ruce s rostoucí úrovní české gastronomie. 

Budoucí světice se narodila jako dcera krále Přemysla Otakara I. (vládl 1197–1230) pravděpodobně roku 1211 a pravděpodobně v Praze. Bývají uváděna i data o pět až šest let starší, ale ta jsou zřejmě nesprávná. Král ji už ve třech letech zasnoubil nezletilému slezskému princi Konrádovi, synu Jindřicha Bradatého a vratislavské vévodkyně Hedviky, Anežčiny pratety. Tu prohlásili za svatou už čtvrt století po její smrti.

Výchova v klášteře

Tříletá snoubenka Anežka odjela do Polska v doprovodu desetileté sestřičky Anny. Lze předpokládat, že za svým snoubencem, aby si mohli spolu hrát. Ti dva se však ještě dlouho neviděli. Anežka s Annou byli na vychování v cisterciáckém klášteře v Třebnici, což byl nepochybně nezáviděníhodný osud pro tříleté děcko. Nikdo se neohlížel na takový detail, jak se té holčičce líbilo (či spíše nelíbilo) v cizí zemi bez jediného blízkého člověka. Mnohem důležitější byl zájem dynastie. 

Anežka prožila v Polsku tři roky. Ale svatba se nekonala, protože dětský ženich zemřel. Co s malou Přemyslovnou? Její pobyt v Polsku se stal bezpředmětným. Vrátila se domů. Přemyslova moc ovšem zatím vzrostla a příbuzní na něj naléhali, aby jí vyhledal nějakého královského ženicha. „Doma“ se ocitla zase v klášteře, tentokrát doksanském. Učila se písmu a pravdám svatého náboženství přesně dva roky. Pak se opět vynořila otázka svatby.

„Když jí bylo osm let, stala se krásnější, než může býti lidské stvoření. Vlasy měla hnědé, drobounce kadeřavé, nos jemný, hrdý, dobře utvářený, tvář hebkou a zářivou,“ popisuje Anežku romanopisec Vladislav Vančura. Bůhví, kde její popis sehnal, ale zdá se, že nepřeháněl.

Přemyslovská princezna Anežka musela být nepochybně kráska. Navíce se zřejmě už tehdy začala projevovat její dobrota a široké srdce a také se ukázala jako společenská dívenka, což z ní činilo mimořádně atraktivní nevěstu. Prý se začalo šeptat o tom, že královská koruna je pro ni málo a zmiňovalo se jméno Jindřicha, který se měl stát císařem.

Budoucí císařovna

O svatbě uvažoval hlavně tatínek Přemysl Otakar. Nelíbilo se mu, že řeholnice mají na Anežku příliš silný vliv a nehodlal se vzdát své dcery, která vyrůstala ve sličnou dívku a mohla se stát důležitou figurkou na šachovnici jeho mocenských zájmů. Takže se Anežka po pěti letech pobytu v klášterech mohla vrátit zpátky na Pražský hrad. Ale jenom na skok.

Zasnoubili ji v osmi letech Jindřichovi, synovi německého císaře Fridricha. Bylo mu zatím teprve devět let, ale byl to předpokládaný dědic císařského trůnu. Pokud by se ti dva snoubenci vzali, stala by se česká princezna císařovnou. O to taky českému králi šlo – spojit přemyslovský rod s císařským rodem Štaufů. Na věno své nejmladší dcery obětoval 30 000 hřiven stříbra. Český král na to měl. Anežka uvykla myšlence, že bude císařovnou. Odešla z kláštera, žila na dvoře rakouského vévody Leopolda a dcera toho vévody Markéta se stala její přítelkyní. Vzdělávaly se spolu v naukách, sdílely stůl, a nakonec sdílely i stejnou naději.

Budoucí svatbu Anežky s Jindřichem měl dojednat, zařídit a zprostředkovat rakouský vévoda Leopold, když u něj Anežka trávila šestý rok svého dospívání. Jenže tenhle Leopold byl náramný intrikán. Dosáhl toho, že se císařský dvůr začal poohlížet po jiné nevěstě. Leopold přesvědčil neznámým způsobem patnáctiletého ženicha Jindřicha, že Anežku vlastně nechce. „Ano, Anežku nechci a nikdy si ji nevezmu,“ prohlásil.

Podraz Rakušanů

Kandidát na císařský trůn si měl vzít nevěstu z Anglie či z Francie, což by zaručilo spojení s tehdejšími mocnostmi. Ale nakonec si k všeobecnému překvapení vzal Markétu. Tu Markétu, co s ní Eliška v Rakousku vyrůstala, dceru čiperného vévody Leopolda.

Je to trochu paradox, k němuž přidružíme hned další. S touhle Markétou uzavřel sňatek o čtvrt století později Přemysl Otakar II., syn Václava I. A protože tento druhý Přemysl Otakar byl Anežčiným synovcem, stala se Anežce její přítelkyně z mládí vlastně neteří. To už jí ovšem bylo skoro padesát a jde o úplně jiný příběh.

Vraťme se zpět do roku 1225, kdy se konala svatba Jindřicha s Markétou. Pro Anežku to znamenalo konec všech plánů. Nezbývalo jí nic jiného, než se opět vydat zpátky domů. Podruhé v jejím čtrnáctiletém životě. Mezi Přemyslovci a rakouskými Babenberky vzplálo nepřátelství, ale ji tížily hlavně stesk, lítost a ponížení. Cítila hořké osamocení a není divu, že začala toužit po klášterním životě blízko Bohu a daleko od všech intrik.

Další potenciální manželé

Ale ještě nebyl všem zasnubovacím snahám konec. Královských děcek se totiž nikdo na nic neptal. Svatební smlouvy byly běžnou součástí politiky a city nikoho moc nezajímaly. Ani královské rodiče. Mezitím se stačil český král Přemysl Otakar I. pořádně rozzuřit, protože to, co mu udělal rakouský vévoda, byl podraz, který si žádal být řádně vyplacen krví. 

Mezi Českým královstvím a Rakouským vévodstvím to tenkrát opravdu vřelo, ale nezdá se, že by se válečné štěstí přiklánělo na jednu stranu. Vzájemné půtky pak sice trvaly až do roku 1246, kdy Babenberkové vymřeli po meči, ale Přemyslova trestná výprava skončila zkrátka nezdarem a ničeho nedosáhla. A zatímco se v Rakousích a na Moravě bojovalo, v Praze se začala střídat poselstva. Dostavila se delegace od anglického krále Jindřicha Plantageneta a rovněž bývalý Anežčin snoubenec Jindřich učinil jakýsi trapný pokus o návrat, přestože byl už ženatý s Markétou, což mu zjevně nijak nepřekáželo. 

Tenhle Jindřich byl ostatně znám svým prostopášným životem. Musel zasáhnout pantáta císař Fridrich II. Jindřicha s Markétou smířil a pak je pro jistotu poslal na dalekou Sicílii. Možná to udělal proto, že zrovna ovdověl a v krásné české princezně našel zalíbení. Když si Anežka nevzala jeho syna, proč se s ní nemohl oženit tatínek? V té době to nebylo vůbec nic divného, že se měla Anežka stát ženou muže, který měl být původně jejím tchánem.

Bratr s porozuměním

Anežka však tehdy už prosadila svou svobodnou vůli. Měla všeho už dost. Měla dost světa mocných, odmítla císařskou korunu, kterou jí Fridrich nabízel, a rozhodla se. Zdá se, že tentokrát se už skutečně mohla rozhodnout. Její otec Přemysl Otakar I. totiž roku 1230 zemřel a nenašel se nikdo, kdo by ji od jejího rozhodnutí mohl odvrátit. Ani bratr Václav, který právě nastoupil na trůn. Ten už vůbec ne. Poslechněme si, co o své sestře napsal později papeži: „Abych pravdu řekl, miluji ji jako ženu a děti a všechny statky a dávám jí v lásce přednost přede všemi lidmi smrtelnými.“ Václav nechal Anežce v rozhodování naprostou volnost.

Proč tu zprávu Václav papeži vlastně psal? Naznačil totiž Řehořovi IX. svou ochotu ke spolupráci. Anežka mu dala příležitost, aby uvedla nové řehole minoritů a klarisek do Prahy. Sama se také klariskou stala. Navíc byla sestřenicí svaté Alžběty Uherské (přes matku Konstancii), jejíž pověst a zázraky hýbaly tehdy veškerým křesťanstvem. Častými dopisy dávala o sobě vědět papeži, který Alžbětu za světici vyhlásil a ony řehole sám založil. Proto také dával k Anežce zvláštní šetrnost najevo.  

Nové kláštery

Podle příkladu své sestřenice Alžběty založila spolu se svou matkou Konstancií dvacetiletá Anežka v Praze špitál. Královna Konstancie už měla v zakládání zkušenosti. Díky ní vznikl například klášter Porta coeli u Tišnova nedaleko Brna. Nový špitál začal vyrůstat v sousedství nového kostela sv. Haštala.

Slovo špitál v sobě tehdy zahrnovalo nemocnici, chudobinec i útulek pro pocestné. Anežka vlastně zahájila výstavbu sítě špitálů po celé zemi. Další byly založeny ve Stříbře, v Mostě, Chebu, Klatovech. Šlo o velké sociální a zdravotnické dílo – v těch časech absolutně bez konkurence.

Příští rok přibyly v blízkosti špitálu dva kláštery. Mužský klášter menších bratří svatého Františka, a jeho ženský protějšek: klášter řádu svaté Kláry. Oběma klášterům věnovala Anežka celé své královské věno. Opět to byl velkolepý podnik, který tehdy, ale ani později neměl v Čechách obdoby. Do nového řádu klarisek bylo uvedeno pět řádových sester, které přišly z italského Assisi, a s nevelkým odstupem je následovalo sedm vznešených dívek z Českého království. Vyvrcholením byl vstup princezny Anežky Přemyslovny do řádu. Byla jí 23 léta, když se stala abatyší. 

Sen o novém řádu

Zdánlivě měla, po čem toužila. Ale ona chtěla položit základy úplně novému řádu. To by znamenalo víc, než „jen“ přivést cizí řád k nám. Papež Řehoř, který františkánský řád před léty zakládal, byl vůči Anežce slušný a zdvořilý, ale opatrný. Nemohl nevidět rozdíl mezi původním ideálem a expanzí řádu po celé Evropě. Tu doprovázely nemalé majetkové zisky. Sama Anežka hlásala návrat k prvotní chudobě. Vzdala se v klášteře hodnosti abatyše a dál užívala jenom titulu „starší sestra“. Vzdala se také špitálu a statků, spadajících pod správu kláštera.

Tak proč jí papež nechtěl vyhovět? To bohužel nevíme, nejspíš prostě nechtěl. Možná papežská kurie neměla zájem na další české světici. Zakladatelé nových řádů, pokud je kurie uznala, se stejně jako mučedníci stávali světci. Anežka podnikala, co mohla, aby se jí její sen o prvním českém řádu vyplnil. Velice pilně si o této věci dopisovala se svatou Klárou. Nakonec pomohl přirozený vývoj a podařilo se založit aspoň mužský řád. 

Světlo smíření a práva

I do ticha kláštera pronikal hluk českých dějin. Roku 1249 došlo v klášteře u Anežky ke smíru mezi jejím bratrem, Václavem I., a synovcem, kralevicem Přemyslem Otakarem II. Byla to právě Anežka, sestra a teta těch dvou rozvaděných kohoutů, které se povedlo, že k sobě našli cestu. Po bitvě na Moravském poli (1278) se stal klášter útočištěm žen královské rodiny. V době „Braniborů v Čechách“, v tom čase hladomoru a bídy, ve kterém byl následník trůnu a Anežčin prasynovec Václav II. v internaci na Bezdězu, představoval Anežčin klášter nejenom naději, ale přímo symbol české nezávislosti. Anežka Přemyslovna, tehdy sedmdesátiletá, stála v klášteře nepokořeně jako pečeť českého práva.

TIP: Mezi hříchem a ctností: Co ve středověku obnášelo být královnou?

Uprostřed hladomoru a běd zemřela vyčerpáním a hladem 2. března 1282. Byla představenou kláštera po 46 let – po většinu té doby vlastně neoficiálně. Pod jejím vedením a vlivem se tu vystřídalo několik generací sester. Anežka poznala, že její život končí, a proto v přítomnosti sester a menších bratří přijala pomazání nemocných. Anežka je chtěla potěšit, probděla s nimi celou noc. Druhý den se jí ulevilo a její tělo vyhublé dlouhými půsty a stářím zářilo (jak praví svědectví autora legendy) až do dvanácté hodiny. Okolo třetí hodiny odpoledne Anežka zemřela. 

Mezinárodnímu týmu astronomů pod vedením vědců z Max Planck Institute for Astronomy se podařilo pořídit úžasné záběry probíhajícího procesu formování planet v okolí mladé trpasličí hvězdy PDS 70. Pomocí přístroje SPHERE – jednoho z nejvýkonnějších lovců exoplanet současnosti – získali první spolehlivá pozorování mladé planety označené PDS 70b, která si razí cestu hmotou protoplanetárního disku obklopujícího mateřskou hvězdu.

Planeta je na těchto nových záběrech zachycena velmi zřetelně jako jasný bod ležící vpravo dole od zastíněného středu snímku. Ve svém systému se nachází asi tři miliardy kilometrů od centrální hvězdy, což je zhruba srovnatelné se vzdáleností Slunce a planety Uran. Analýza ukázala, že PDS 70b je obří plynnou planetou o hmotnosti několikrát převyšující Jupiter. S povrchovou teplotou kolem 1 000 °C je mnohem teplejším světem, než jakákoliv z planet Sluneční soustavy.

Planeta s oblačnou atmosférou

Objev průvodce hvězdy PDS 70 je mimořádně zajímavým vědeckým výsledkem, který již vyústil v další následný výzkum tohoto systému. Dalšímu vědeckému týmu, na jehož práci se podílí také řada astronomů z objevitelské skupiny, se v několik uplynulých měsících podařilo provést následná detailní pozorování mladého planetárního průvodce hvězdy PDS 70. A získali nejen mimořádně detailní snímek disku s planetou uvedený v této zprávě, ale podařilo se jim pořídit také spektrum planety. Pečlivá analýza ukázala, že atmosféra planety je zahalena oblaky.

„Tyto výsledky nám přinášejí nový pohled na složité a málo pochopené rané fáze planetárního vývoje,“ říká André Müller, vedoucí druhého týmu, který zkoumal tuto mladou planetu. „Potřebovali jsme pozorovat planetu v disku u mladé hvězdy, abychom skutečně pochopili procesy stojící za formováním planet.“ Na základě známých fyzikálních vlastností této planety a její atmosféry budou astronomové schopni testovat teoretické modely popisující formování planet.

Cestovatelsky už jsme absolvovali leccos, a tak se naše zraky začaly podvědomě orientovat na co nejneobvyklejší výzvy. Tak došlo k tomu, že jsme v prosinci 2011 podnikli netradiční expedici na západní pobřeží USA. Za cíl jsme si dali projet ve dvou lidech během osmi dnů z jihu na sever Everglades a přitom po moři obeplout nejjižnější pevninský bod USA – legendární Cape Sable. Pokud byly naše informační zdroje spolehlivé, stejnou výpravu kombinující dlouhé etapy v Everglades i po moři před námi ještě žádný Čech nepodnikl. Čekalo nás 180 kilometrů skutečné divočiny bez zdroje pitné vody, z velké části v labyrintu mangrovových ostrůvků mezi krokodýly, aligátory a žraloky.

Do království aligátorů

Naším východiskem bylo městečko Flamingo na samotném jihu Everglades. Tam jsme vyložili půjčené kajaky a nacpali je až po okraj vybavením, jídlem a pitnou vodou. Ještě před tím jsme ale museli v kanceláři správců parku přesně den po dni registrovat plán cesty a rezervovat konkrétní tábořiště na každý den. V poměru k rozloze Everglades je totiž tábořišť poměrně málo a můžete si je rezervovat nejdříve 24 hodin před začátkem výpravy. Plánování je klíčem k úspěchu, protože kromě mořských pláží Cape Sable je kvůli všudypřítomné vodě možné spát jen na několika malých, uměle postavených molech zvaných „chickees“. Na ty se ale často vejde jen jediný stan. Pokud vám tedy důležitou Chickee vyfoukne nějaký rybář s motorákem, může se klidně stát, že si do cestovního plánu denní etapy musíte přihodit dalších 20 kilometrů, abyste se dostali k dalšímu nejbližšímu tábořišti.

Ještě ve Flamingu nás v přístavu uvítala skupina kapustňáků. S těmi už jsme se ale stihli dostatečně seznámit o kus severněji v městečku Crystal River, kde jsme je skoro týden drbali na břiše. Takže jsme se s těmito sympatickými savci z řádu sirén (Sirenia) moc nezdržovali a vyrazili směrem na sever do říše aligátorů. Už jsme se nemohli dočkat, až je budeme pozorovat z kajaků přímo v jejich království.

Hlavně obezřetně

Při pádlování vodami Everglades uvidíte aligátory polehávat v okolních magrovech nebo s opatrnou zvědavostí plavat nedaleko od vašeho člunu. Ještě častěji je ale jen uslyšíte, jak z obavy před vámi s hlasitým šplouchnutím sklouznou do vody, protože na břehu si připadají zranitelní. Občas vás taky mohou vyděsit gejzíry vody, které začnou z ničeho nic vystřikovat přímo u vašeho kajaku. Pravděpodobně jde ale jen o aligátora, kterého při odpočinku těsně pod hladinou vylekalo pádlo a teď se jen rychle snaží dostat z jeho dosahu. Pravidlo číslo jedna zní, že když se vás velcí dravci bojí, je všechno v pořádku.

Aligátoři mohou být člověku nebezpeční, ale nehod se stává jen velmi málo. Navíc většinou souvisí s nedodržením základních pravidel bezpečného pohybu v oblasti jejich výskytu. Hlavní je vydržet se nekoupat na místech, kde se aligátoři vyskytují, a už vůbec ne se psy, které zubatí plazi milují. Také je důležité aligátory nekrmit, nechodit v noci blízko k vodě a dávat pozor, kam v přírodě šlapete. Obezřetní buďte i v případě, že uvidíte mláďata, protože jejich máma určitě nebude daleko a může být velmi agresivní. Obecně platí, že přes zimu jsou aligátoři výrazně méně nebezpeční než v létě. Jsou o něco menší než krokodýli a kusy dlouhé přes 3,5 metru potkáte jen občas. Velký čtyřmetrový aligátor ale může vážit i půl tuny a největší zdokumentovaný jedinec byl dlouhý téměř šest metrů. Přesto, když dodržíte základní pravidla, jsou rizika velmi malá.

Nepříjemní průvodci

Na aligátory jsme si brzy relativně zvykli, ale lehce nervózní jsme začali být z občasných návštěv žraloků, kteří se kolem nás brzo objevili. V okolí Everglades se často vyskytují nebezpeční žraloci býčí, velcí a nádherní žraloci citronoví nebo skákající žraloci krátkoploutví. K dobrému pocitu z tohoto doprovodu nepřispíval ani fakt, že na Floridě je celosvětově zaznamenán největší počet útoků žraloků na člověka. Kalná a naprosto neprůhledná voda nechává dost prostoru pro fantazii, a tak si můžete jen domýšlet, jestli je dvaceticentimetrová zahnutá ploutev, která v těsné vzdálenosti zezadu sleduje váš kajak, vidět celá, nebo jde jen o vyčuhující špičku.

Všimli jsme si, že žraloci zřejmě s oblibou loví v mangrovových mělčinách, kterými jsme projížděli. Voda od lovících žraloků před námi stříkala vysoko do vzduchu a jeden středně velký kus dokonce vyskočil nedaleko od nás celý z vody. Výsledkem bylo, že u nás začala vzrůstat nechuť z jakéhokoliv důvodu na kajaku eskymovat nebo dokonce z lodi vyplavat. Dost na tom, že jsme pořád čekali, jestli nám něco nechňapne po pádle, protože i takové případy se prý stávají. Pravidlo číslo dvě zní, že když před vámi velcí dravci nemají respekt, je to důvod ke zvýšené opatrnosti.

Z problému do průšvihu

Třetího rána nás ještě před vyjetím na vodu přivítalo přímo u tábořiště velké hejno zhruba deseti mohutných žraloků. Chtěl jsem otestovat, jak moc se budou zajímat o dění ve svém okolí a hodil jsem těsně ke břehu pár mušliček. K místu hned připlaval jeden z návštěvníků, a jak v mělké vodě dřel břichem o dno, nakláněl se až na bok. Měli jsme obavy, že by mohlo jít o agresivní žraloky býčí, ale odliv by nás brzo uvěznil na mělčině, takže jsme stejně museli na moře. Vzhledem k malému ponoru kajaků jsme zvolili strategii držet se v nejmělčí vodě u břehu tak, aby nás žraloci nemohli podplouvat a my o nich měli dokonalý přehled.

Strategie skvěle fungovala a žraloci nás jen z nějakých dvaceti metrů hlídali, jak v přílivovém proudu s pocitem relativního bezpečí plujeme podél mangrovů do ústí blízké řeky. Tam jsme se ovšem z ničeho nic ocitli přímo uprostřed houfu velkých mořských krokodýlů. Dva obzvlášť mohutné kusy se slunily na břehu asi dvanáct metrů od našich kajaků, a to i přes to, že vzácný severoamerický mořský krokodýl je pověstný svojí plachostí. Podle všech dostupných informací má zmizet dřív, než se k němu člověk přiblíží na čtvrt kilometru. Bohužel, tyhle informace krokodýli zřejmě neměli k dispozici.

Co nejrychleji zmizet

Tři ohromné krokodýly jsme měli na břehu po levici, dva před sebou ve vodě a další dva až tři po pravici, kde se o pozice dělili se žraloky. Všichni nás zvědavě sledovali, jako by si nebyli úplně jisti, zda mohou věřit vlastním očím. Jinak se ale evidentně neměli k žádné potenciálně nebezpečné akci, takže jsme usoudili, že si můžeme dovolit malou pauzu. Přestali jsme pádlovat a začali fotit.

Po chvíli se ale jeden ze šupinatých obrů na břehu zvedl do úrovně našich očí (z kajaku má člověk trochu jinou perspektivu), důkladně si nás prohlédl, vklouzl do vody a začal plavat směrem k nám. V té chvíli jsme se rozhodli raději z krokodýlího teritoria zmizet. Nekompromisně jsme propádlovali ze sevření ven směrem, kde bylo zubatých tlam relativně nejmíň. Pravidlo číslo tři totiž zní, že když se o vás velcí dravci zajímají a jdou si vás prohlédnout zblízka, je čas co nejrychleji zmizet, abyste později vůbec měli možnost řídit se podle nějakých pravidel.

V kontaktu s divočinou

Setkáními s velkými zvířaty ale přírodní zážitky z Everglades nekončí. Dravci dodávají výpravě krásu a dobrodružství, ale skutečné problémy paradoxně způsobují zvířátka malá až skoro neviditelná. Mluvíme o komárech a malinkatých kousavých muškách známých jako „no-see-ums“. Při pádlovaní na vodě, když svítí sluníčko nebo fouká vítr, nebývá hmyz problém. Ale za soumraku a za úsvitu vám bzučící trapiči dokáží připravit hotové peklo.

Na komáry celkem zabírá repelent a moskytiéra, stačí je za každou cenu udržet mimo stan a nosit síťku přes hlavu. Kousavé mušky ale repelent spíš nabudí. Pod síťku přes hlavu vám klidně vlezou, takže možností ochrany moc není. Někdy byly jejich roje tak husté, že člověk bez síťky skoro nemohl dýchat, a tak jediné, co můžete udělat, aby vás nedohnaly k šílenství, je snažit se v kritických denních dobách zůstat ve stanu. V praxi to vypadá tak, že při bezvětří musíte do stanu někdy už hodinu před západem slunce, a tak se opravdu snažíte, abyste denní etapu zvládli včas. Vstávat před osmou pak nemá vůbec cenu, pokud opravdu, ale opravdu nemusíte. Naštěstí je však kousavý hmyz sezónní záležitost a tak se mu lepším načasováním výpravy můžete i skoro úplně vyhnout.

TIP: Největší krokodýli světa: Rekordmani současnosti i minulosti

Everglades si pro vás dokáže připravit novou výzvu na každý den a někdy dá člověku pořádně zabrat. Jindy ale jen klidně pádlujete divokou přírodou nebo odpočíváte daleko od lidí na prosluněné chickee. Kolem vás propluje delfín, vzlétne hejno ibisů a kousek od vás se mezi mangrovy nerušeně vyhřívá aligátor. V té chvíli si uvědomíte, že tak nádherný a silný pocit z kontaktu s divočinou vám dá málo míst na světě. Krásy Everglades nejsou pro každého, ale snad právě proto si odsud i po krátké návštěvě odnesete zážitky na celý život.

Je dnes na Marsu život? V tuhle chvíli nevíme. Nevíme ani to, jestli život na rudé planetě existoval, když to byl svět s většímu množství vody a vzduchu. Teď se ale poněkud změnila situace, když planetární vědci pomocí radaru objevili na Marsu podzemní jezero s kapalnou vodou.

Před pár dny badatelé ohlásili, že pod jižním pólem rudé planety v oblasti Planum Australe, v hloubce asi 1,5 kilometru, je se vší pravděpodobností jezero kapalné vody o velikosti asi 20 kilometrů. Není jasné, jak je hluboké, ale mělo by to být nejméně pár desítek centimetrů. Snad každého po ohlášení takového objevu napadlo, jestli by v takovém jezeru mohl být nějaký jednoduchý život?

Jezero pod jižním pólem Marsu

Podle odborníků, kteří to vyjádřili stručně a jasně, nevíme. Prozatím se můžeme orientovat podle zkušenosti s podobnými případy na Zemi. Vědci už objevili izolovaná jezera pod ledem v Antarktidě, tedy v těch nejméně přívětivých místech na Zemi. A přesto jsou plná mikrobiálního života. Podmínky v jezeře na Marsu by ve skutečnosti měly být o něco méně drsné, než pod ledem Antarktidy.

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Voda je každopádně nezbytnou podmínkou pro výskyt života pozemského typu. Teď můžeme počítat s tím, že na Marsu taková voda nejspíš je, snad i dlouhodobě, i když pod povrchem. Otázkou je, kdy se odhodláme poslat na jižní pól Marsu průzkumníky, aby to tam pořádně prozkoumali.