Ježíš vzal chléb, a když vyslovil požehnání, rozlámal jej, dával jej učedníkům a řekl: „Vezměte a jezte. To je mé tělo.“ Také vzal pohár, a když vzdal díky, dal jim jej a řekl: „Pijte z něho všichni; neboť to znamená mou krev smlouvy, která má být vylita ve prospěch mnohých na odpuštění hříchů.“ Právě takto zachycuje ve svém evangeliu poslední večeři Ježíše Krista apoštol Matouš. 

Přestože obsah těchto řádků má evidentně vyšší duchovní poslání, pozornost lidstva v nich už 2 000 let poutá pohár, o němž za tuto úctyhodnou dobu vznikly doslova stohy legend a pověstí. Svému majiteli prý zajistí blahobyt, štěstí, dost možná i nesmrtelnost. Tajemný pohár posvěcený Kristovou krví se poté objevuje na kulatém stole bájných rytířů krále Artuše i v domnělém pokladě templářských rytířů. Podle některých výkladů ho prý na Zemi přinesla mimozemská civilizace. Mýtus, pohádka anebo snad pravda? 

Stopy vedou do Anglie

Soustřeďme se nejprve na nejčastěji přijímaný původ Svatého grálu – tedy coby pohár pozdvižený Ježíšem Kristem k příležitosti večeře Páně. Podle Bible získal Kristovo mrtvé tělo Josef z Arimatie, vážený člen židovské velerady a Kristův tajný učedník. Tento muž měl tělo připravit do hrobu a podle legendy odvézt Ježíšovu krev v kýženém poháru do Velké Británie. Tuto domněnku podporuje množství faktů, anglickou legendu o králi Artuši a Svatém grálu nevyjímaje. 

Přestože se tento čin může zdát vzhledem ke vzdálenosti a nebezpečnosti cesty nepravděpodobným, vysvětlení pro něj existuje. O Josefovi se soudí, že byl obchodníkem s cínem a Anglii, stejně jako cestu do ní, dobře znal. Drahocenný pohár měl dovézt až do Glastonbury, kde následně založil první křesťanskou obec na britském území. Jestliže přijmeme tuto verzi, musíme se nadále spokojit s tím, že s tímto okamžikem veškeré zmínky o grálu na dlouhou dobu končí.  Nikoli však legendy – na ty je totiž toto malé městečko v Somersetu zatraceně bohaté. 

Avalon jménem Glastonbury

Městečko Glastonbury je spojeno i s pověstí nejslavnější – právě té o králi Artuši a jeho rytířích. Existenci tohoto bájného panovníka zde, na domnělém ostrově Avalon, dokládá nález z roku 1191. Tehdy zdejší mniši ohlásili objevení neznámých ostatků, kamenné desky a kříže deklarujícího, že právě zde byl Artuš pohřben. 

Není to však jediný důkaz podivných událostí, které se tu před mnoha lety odehrály. Podle jedné z legend právě zde po vylodění Josef zabodl do země svoji hůl, ta následně obrostla a změnila se v trnitý keř, hloh. Přes úctu, kterou Angličané vzdávají podobným záležitostem, původní hloh, k němuž ve středověku vedly kroky procesí poutníků, byl zničen během anglické občanské války. Zvláštní hybrid hlohu, nacházející se jen několik kilometrů od Glastonbury, zde byl opětovně vysazen až ve 20. století. Lidé si však Josefův památný čin s úctou připomínají dodnes a z tohoto dvakrát ročně vykvétajícího keře se tradičně odřezává na Vánoce snítka, která následně zdobí štědrovečerní stůl anglické královny. Co se však stalo s pohárem, či lépe řečeno se Svatým grálem?

Od Keltů do Francie

Přestože první písemná zmínka o grálu pochází až z 12. století, pro vysvětlení jeho pozdějšího věhlasu musíme sáhnout ještě do hlubší historie – do doby Keltů. Široké nádoby určené na vaření představovaly pro Kelty jedny z nejposvátnějších předmětů. Rozžhavený kov kotle vyzařoval životadárné teplo, nádoba sama byla spojena s obživou, a tak snad právě odtud mohl grál, pomineme-li jeho možnou spojitost s Kristem, získat pověst životadárného artefaktu. 

Francouzský básník Chrétien de Troyes ve své nedokončené romanci Perceval ovšem grálu nic takového nepřisuzuje. Dokonce o něm ještě nehovoří ani jako o svatém. V jeho podání grál slouží k uchování jediné hostie určené pro zmrzačeného Krále Rybáře, posledního z panovníků artušovské legendy, jemuž příslušelo opatrování tohoto pokladu. Jakkoliv neuceleně tato báseň vyznívá, inspirovala mnohé další – mimo jiné i Francouze Roberta de Borona. Je to právě Boron, který ve své veršované básni Josef z Arimatie dodává grálu přízvisko „svatý“ a popisuje Josefovu cestu do Anglie. 

Galahad a rytíři kulatého stolu

Legenda o králi Artušovi a jeho rytířích kulatého stolu patří jednoznačně k nejzajímavějším zdrojům informací ohledně Svatého grálu. Proč ale zrovna oni? Období 12. století totiž proslulo křižáckými výpravami, které inspirovaly také autory artušovské legendy. Šlo o ty nejlepší a nejušlechtilejší muže – tedy nejpovolanější ochranitele Svatého grálu. 

Legenda hovoří o prázdném místě u kulatého stolu, které patřilo rytíři Galahadovi. Nemanželský syn Lancelota a Elaine je popisován jako ctnostný panic. Kdokoliv by snad chtěl obsadit jeho místo, bez milosti ukončí svůj život v plamenech. Poté, co Galahad dorazil na Artušův dvůr, měla neviditelná ruka vyrýt jména rytířů včetně Galahadova do jejich židlí. Jakmile se všichni usadili, objevil se nad stolem kouzelný pohár, skrývající posvátnou ambrozii – zdroj zdraví a věčného života. 

Pohár však stejně nečekaně zmizel, a král Artuš proto vyslal své rytíře do všech koutů Evropy, aby jej přivezli zpět. Většina z nich neuspěla – kromě tří, vedených chrabrým Galahadem. Tito rytíři našli grál na tajném místě a Galahadovi, který se z něj napil, se měl následně zjevit sám Ježíš Kristus. Toto však není zdaleka jediné svědectví o tajemném grálu.

Kalich, nebo kámen?

Zatímco Kniha o Grálu a v 15. století také slavný rytířský román Artušova smrt od Thomase Maloryho hovoří ve spojitosti s grálem o Galahadovi, na odkaz Chrétiena de Troyes a jeho Percevala přímo navazuje další ze slavných autorů − německý rytíř a básník Wolfram von Eschenbach. Mezi lety 1127 až 1210 vytváří největší epos německého středověku, Parcivala. Jeho ústřední hrdina prochází mnoha zkouškami s mravním podtextem a odměnou je mu opět – co jiného než Svatý grál. 

Esenbachovo pojetí však zaujímá především originální představou o tomto předmětu. Podle něj se totiž jedná o zářící kouzelný drahokam, který na Zemi seslali andělé. Jediným pohledem na tento klenot se člověk stává nesmrtelným. Jeho neutuchající sílu pak zajišťuje holubice, která slétá na Velký pátek z nebe, aby na Svatý grál položila životadárnou hostii. Naznačuje snad Eschenbach mimozemský původ grálu, tedy něco, o čem hovoří některé další teorie?

Pátrání zatím marná

Jakkoliv fascinující se nám mohou legendy a díla věnovaná Svatému grálu zdát, tu nejpodstatnější informaci v  nich nenajdete − co se se Svatým grálem stalo. O něco hmatatelnější teorie upírají nadějný zrak ke gotické Rosslynské kapli na území dnešního Skotska. Kromě artušovských rytířů je Svatý grál po staletí spojován s templáři. Přestože se mnozí domnívají, že tato relikvie je dodnes součástí templářského ztraceného pokladu, jedno z možných míst jeho nálezu má být právě ve zdech, respektive pilířích kaple v Rosslynu.

TIP: Za tajemstvím templářů: Byli Chudí rytíři Krista skutečně kacíři?

Spekuluje se o tom, že právě templáři zde pohár zazdili, aby nemohl být znesvěcen či ukraden možnými nepřáteli. Pokud by byl Svatý grál naopak součástí templářského pokladu, nejpravděpodobnějším z míst jeho spočinutí se pak jeví Oak Island (Ostrov dubů) v Novém Skotsku s doposud neprozkoumanou jámou s pokladem. 

Naděje všech hledačů Svatého grálu se v 19. století upínaly ke Glastonbury. Právě tehdy zde byl z místní fontány vyzdvižen modrý pohár. Přestože odborníci jeho spojitost se Svatým grálem odmítají, někteří stále věří v jeho pravost. Další z možných míst nálezu grálu se přičítá ruinám francouzské citadely Montségur. V jejích zdech našli útočiště a později také smrt příslušníci náboženské sekty katarů. I oni jsou podezříváni z držení Svatého grálu, ale navzdory nadějné jeskyni na úpatí pevnosti žádné skutečné důkazy, kromě množství pověstí, neexistují. 

Od dob Jurského parku se dávné fosilie v jantaru těší velké popularitě. V jantaru objevujeme spoustu velice unikátních a zajímavých pozůstatků dávného života. Potvrdil to i nedávný nález v jantaru z Myanmaru.

Jde o krásné hadí mládě druhu pojmenovaného Xiaophis myanmarensi, které uvízlo v pryskyřici v období křídy, před 99 miliony let. Vzhledem k uvedenému stáří je to nejstarší mládě hada, které jsme kdy našli. Datování nalezeného háděte umožnily nepatrné krystaly zirkonu, které byly uzavřeny v jantaru společně s hádětem.

TIP: Vzácný nález: Jantar z Barmy ukrýval ptáče staré 100 milionů let

Objevené mládě je v perfektním stavu. Vědci si od nálezu slibují, že ho pečlivě prozkoumají moderními zobrazovacími technikami a dozvědí se leccos zajímavého o zárodečném vývoji druhohorních hadů i o evoluci hadů jako takové. První výsledky napovídají, že se tehdejší hadi vyvíjeli velice podobně jako dnešní druhy hadů. Zárodečný vývoj hadů podle všeho od období křídy neprošel zásadními změnami.

„Vzdávejme nyní všichni díky Pánu Bohu, který nás svou dobrotou vysvobodil z moci korutanské… Půvabný tento král a nad jiné vznešený rodem, má též andělskou tvář, z čehož celé Čechy se velmi těší a jásají nad tím a hlučí velikou chválou, v radosti tonou teď, když mír jim zase byl vrácen.“ 

Korunovace

Po příjezdu do Prahy sice nového panovníka a jeho ženu všichni vítali, ale pár neměl ani kam hlavu složit. Pražský hrad byl pravděpodobně už od požáru roku 1303 neobyvatelný a v dezolátním stavu. A chystaná korunovace byla ohrožena. Přípravy na tento slavnostní akt trvaly celý týden a pro tuto příležitost byla upravena svatovítská románská basilika. Samotná hostina poté proběhla na Starém Městě v refektáři minoritského kostela u svatého Jakuba. 

Jak už to většinou bývá, celá sláva byla sice ohromující, ale na dluh. Náklady na korunovaci a hostinu byly uhrazeny z peněžních darů a zápůjček, které poskytla šlechta i Staré Město pražské. Samotní Pražané dali 120 hřiven stříbra a biskup Jan z Dražic poskytl vzácná roucha pro korunovační obřad, ale i koně a zásoby potravin pro hostinu. 

„Český“ šok

České království bylo v té době svým způsobem zdivočelé. Ocitnout se v českém prostředí musel být pro Jana hotový šok. Doposud totiž vyrůstal v podmínkách, jaké snad jiní princové v Evropě ani neměli. Obklopovala ho vzdělaná babička a matka, které mu věnovaly mimořádnou péči. Poznal vybranou dvorskou etiketu pařížského královského dvora a byl vychován v přesvědčení, že panovnická moc je něco velice vznešeného. Toto vychování ho pak provázelo celý život. Vždycky se snažil žít a chovat noblesně, vznešeně a na nejvyšší možné společenské úrovni.

Už jako malé dítě měl Jan všechno, nač si vzpomněl. Když se dostal k nám, byl na zdejší mnohem drsnější život nepřipraven. Od samého počátku ho v Českém království doslova ohromovala neúcta a přímo neurvalost bojovných a pyšných pánů vůči královskému majestátu. Čeští předáci jednali se svým králem jako se sobě rovným a tak neomaleně, že to na Jana působilo přímo odpudivě. Od úplného začátku proto neměl k domácí šlechtě důvěru. Nikdy se tohoto komplexu nezbavil a léty jeho odpor k českému prostředí ještě vzrostl. 

Rozčarování

Když přišel Jan Lucemburský roku 1310 do Prahy, národ k němu vzhlížel s upřímnými nadějemi. Jenomže první z Lucemburků na českém trůně připravil všem, kdo věřili, že po letech rozbrojů zavládne v zemi klid, trpké zklamání. Také on se ve svých očekáváních zklamal. Netušil na jak horkou půdu vstupuje. Ti, kdo celou akci připravili a uskutečnili, vybojovali nástup lucemburské dynastie s představou, že bude obnovena autoritativní panovnická moc z dob posledních Přemyslovců. 

„Když se pod rukama krále Jana vše dařilo a celé Čechy poslouchaly jeho nařízení, vtáhl král Jan s velikým vojskem na Moravu, aby ji uspořádal.“ Nevlastního strýčka Elišky Přemyslovny, levobočka Mikuláše Opavského, totiž urození pánové vyhostili z Opavska a zvolili si vévodu Boleslava, což byl manžel Eliščiny mladší sestry Markéty.

Při Janově cestě na východ ale nešlo jenom o Opavsko, šlo především o to ujmout se na Moravě svrchované moci. „Na Moravě povstali ničemní mužové, kteří si předtím zvykli páchat četné loupeže, neboť kdo na co si zvykl, v tom později neumí ustat.“ A když obyvatelé Moravy prosili o královskou ochranu, král Jan začal konat: „Vytáhl na pomoc Moravanům. Ctihodný otec Jan, biskup pražský, s ním poslal vybrané množství ozbrojenců. A tak udeřivše na nepřátelské hrady, odvážně na ně zaútočili.“

Vzpurná šlechta

Něco jiného je ovšem dobýt pár hradů a hrádků loupeživých rytířů na straně jedné, a poradit si s českou šlechtou na straně druhé. Na základě svého inauguračního dekretu udělil král většinu dvorských úřadů českým pánům. Jenomže tato spolupráce přestala brzy fungovat. Janovi poručníci dali najevo, že jeho hlavním úkolem v nejbližší budoucnosti bude dostat zpět rozchvácené královské statky. Nikdo z českých pánů ale nemínil vrátit vůbec nic z toho, co si předtím pochybnými cestami přisvojili. Zápas „král versus páni“ pak trval několik let.

Vše začalo roku 1315. „V té době král Jan na domluvy a rady svých pánů a urozených propustil z království všechny cizí knížata… Ustanovil pak za správce království Jindřicha z Lipé, muže urozeného a mocného, na Moravě učinil správcem Jana z Vartemberka.“

Zdálo by se, že všechno bylo na nejlepší cestě. Jenomže věc se brzy zhatila. „Správci se starali o své věci, zakrátko zbohatli z urbury a královských důchodů, ale stát neprospíval… Když byl pak Jindřich z Lipé, obklopený všude převelikým množstvím svých přátel, velice vynášen, hle, někteří namluvili králi Janovi, že tento Jindřich chce řečeného krále odstranit.“ Ve skutečnosti šlo nejspíš o Jindřichovy svévolné machinace s královským výsostným zbožím, jenomže na to, aby padl, musel být obviněn z něčeho mnohem horšího – z osnování úkladů proti králi. 

Eliška proti Elišce

„Zmíněný Jindřich z Lipé se velmi důvěrně přátelil s paní Eliškou, zvanou z Hradce (Eliškou Rejčkou). Byla vdovou po dvou králích, to jest po králi Václavovi starším a po králi Rudolfovi. Proto se mnozí domnívali, že Jindřich s ní strojí úklady králi Janovi.“ A byl tu i další důvod: „Mezi královnou Eliškou, manželkou krále Jana, a Eliškou, královnou zvanou z Hradce, bylo velké nepřátelství… Protože královna Hradecká na radu Jindřicha z Lipé provdala svoji dceru Anežku, kterou měla s králem Václavem, bez svolení královny Elišky, sestry jmenované dívky, za slezského vévodu Boleslava.“ Toto měl být hlavní důvod nevraživého vztahu obou Elišek.

Ve skutečnosti to bylo mnohem jednodušší. České království bylo prostě příliš malé pro dvě královny. Eliška Přemyslovna nemohla svoji nevlastní, o pouhé čtyři roky starší matku Elišku Rejčku ani vystát. Ty dvě se naprosto nesnášely. Obě neústupné, obě přesvědčené o své pravdě a svých nárocích.

Stejně na tom byl vztah Elišky Přemyslovny k Jindřichu z Lipé. Neodpustila mu milostný vztah k maceše, která byla její sokyní, neodpustila mu ani, že měl svou rozhodností a všeobecnou autoritou přímo podmanivý vliv na jejího dospívajícího manžela. Jindřich Eliščinu zlobu oplácel přezíravostí, což hrdá Přemyslovna nesnesla. A nakonec dosáhla svého. A sice pádu po králi nejmocnějšího muže v zemi. „Proto král Jan, vyčkav vhodného času, přikázal, aby byl Jindřich z Lipé na Pražském hradě Vilémem Zajícem z Valdeka zajat a v poutech uvězněn na hradě Týřově.“ 

Za Jindřicha

Pučem se prý chtěl Jindřich z Lipé zbavit krále a opětovanou lásku k Elišce Rejčce chtěl údajně zneužít k tomu, aby se po boku královské vdovy vyšvihl. Zásah proti Jindřichovi a taky další královy kroky byly přímočaré, funkci, kterou doposud zastával pán z Lipé, okamžitě svěřil Vilému Zajícovi, a řadu dalších úřadů rozdal těm, které považoval za své zachránce. Po Jindřichově internaci na Týřově ale následovala odveta.

„Následkem toho násilného skutku vypukla v zemi krvavá domácí válka. Celé mocné pokolení Ronovců, čili, jak se tehdáž říkalo, celá Ostrev … i jiní, a s nimi všichni přátelé vzácného vězně, mezi nimi ti nejslavnější pánové z Vartemberka a Landštejna, nadto pak zástupy vojenské ze Slezska, ti všichni se pozdvihnuli se zbraní proti králi a u Českého Brodu se co pravidelné vojsko utkali s královými věrnými, Vilémem Zajícem z Valdeka, Petrem z Rožmberka, Bavorem ze Strakonic několika bitvami, z nichž Ronovci vítězili větším dílem.“ 

TIP: Družina krále dobrodruha: Kdo stál Janu Lucemburskému věrně po boku?

V nové občanské válce začal být král Jan poněkud bezradný. Zatímco Eliška a její stoupenci naléhali, aby s panským odbojem tvrdě zúčtoval, on sám cítil, že mečem své vztahy se šlechtou nemůže vyřešit natrvalo. Na jaře 1316 přispěchala mladému králi na pomoc delegace z Lucemburka. Byli v ní Janův strýček Balduin, arcibiskup trevírský, a jeho kolega Petr z Aspeltu. Nakonec byl Jindřich z Lipé, když dal v zástavu devět hradů a postavil králi šest rukojmí ze zemských šlechticů, propuštěn. 

Jako nejkrásnější vrchol Šumavy bývá často označována hora Ostrý, která dominuje severozápadní části pohoří a přímo na německé státní hranici vystupuje do nadmořské výšky 1 293 metrů. Zdaleka nápadný rozdvojený vrch Ostrého uzavírá majestátní partii Královského hvozdu a už dávno byl obdařen několika dalšími názvy.

Pomník vystavený notami

Asi nejznámější je tradiční chodské pojmenování Prsa Matky Boží, inspirované právě dvojicí hrotovitých vrcholků Velkého a Malého Ostrého. Dříve se mu říkalo také Jezerní či Kravařská hora, německý název hory je Osser (Grosser a Kleiner Osser), případně Ossa nebo Ossaberg.

K působivé hoře se váže několik pověstí, z nichž nejznámější vypráví o skrýších „zázračného“ myslivce, jehož neobyčejné střelecké schopnosti prý pramenily ze spojenectví s ďáblem... Prastará pověst světově proslula díky slavné a na světových scénách stále uváděné opeře Čarostřelec, kterou zkomponoval německý hudební skladatel Carl Maria von Weber.

Až do Čarostřelcovy skrýše

Na skalnatý a „jako břitva“ ostrý vrcholek Ostrého se proplétají turistické trasy z obou stran státní hranice. Z českého podhůří je tam nejblíže po modře značené cestě od lesní křižovatky Stateček, kam přijdete buď z osady Hamry, nebo delší trasou od známých šumavských jezer – Čertova a Černého – a kolem romantického vodopádu Bílá strž.

TIP: Česká flóra: Hořká krása horských luk

Oba vrcholy – Velký a Malý Ostrý – jsou zvýrazněny křížem a patří k místům úchvatných výhledů. Na německé straně se v závětří pod vrcholkem Velkého Ostrého skrývá stylový horský hostinec s možností občerstvení a díky otevřené státní hranici se bez problému můžete vydat i na sousední, necelý kilometr vzdálený a rovněž vyhlídkový vrchol Malého Ostrého (Kleiner Osser). Cesta se vine lesním a skalnatým terénem přes úzké mezihorské sedlo, zvané Vlčí propast. A právě v tomto temném zákoutí měl – alespoň podle pověsti – svoje skrýše i tajemný Čarostřelec.

Saturnův Titan je ve Sluneční soustavě výjimečným měsícem. Je velký, má atmosféru a organické látky. Právě Titan je jedním z favoritů na objevení nějaké formy života. Kde bychom ale na tomto zvláštním světě měli život hledat?

Titan je z našeho pohledu extrémní světem. Na jeho povrchu panuje teplota kolem mínus 179 stupňů Celsia, díky čemuž se tam vyskytují rozlehlá jezera kapalného metanu. Mohou v takovém světě vůbec existovat místa, kde by fungovala biochemie, jak ji známe ze Země? Kde by mohly vznikat biologické molekuly, jako jsou aminokyseliny?

Pátrání na Titanu

Catherine Neish z kanadské University of Western Ontario a její spolupracovníci analyzovali snímky a data misí sondy Cassini a přistávacího modulu Huygens, z nichž se snažili vytipovat nejlepší místa pro hledání organismů na Titanu.

TIP: Existuje život na měsících planet? Co skrývá Titan, jediný měsíc s atmosférou

Vědci nakonec dospěli k závěru, že na Titanu jsou pro hledání případných organismů jednoznačně nejlepší klasické krátery, i když jich na Titanu není tolik, jako třeba na našem Měsíci. Důvodů je prý hned několik. Jednak na Titanu krátery spolehlivě jsou, na rozdíl od jiných geologických prvků. Krátery jsou na Titanu rovněž nejspolehlivější zárukou výskytu kapalné vody, která navíc po dlouhou dobu zůstává kapalnou. Podle některých odhadů zůstává voda v kráterech Titanu kapalná tisíce let, možná i déle. Až poletí průzkumní roboti na Titan, měly by to být právě tyto krátery, kam by mělo směřovat jejich pátrání.

Spartakus se narodil kolem roku 109 př. n. l. v Thrákii, v dnešním jihozápadním Bulharsku. Podle římského historika Flora byl Spartakus námezdný voják, Římany zařazený do pomocných vojenských sborů. Nakonec se stal řadovým vojákem římských legií, ale z neznámých důvodů z armády dezertoval a živil se jako bandita. 

Do otroctví

Spartakus se však dlouho z dobrodružného života netěšil. Byl chycen a podle římského vojenského zákona o dezerci prodán do otroctví. Řecký historik Plútarchos vypravuje, že když Spartaka přivedli spolu s jeho ženou do Říma na trh, ovinul se mu ve spánku kolem hlavy had. Jeho žena mu v extázi dionýsovských mysterií toto znamení vyložila jako předpověď, že získá velikou moc, která ho nakonec přivede k nešťastnému konci. 

Pro svou fyzickou zdatnost a bojové zkušenosti byl kolem roku 75 př. n. l. prodán do gladiátorské školy v Capui. Capua (dnešní Santa Maria Capua Vetere ležící blízko Neapole) byla hlavním městem úrodné Kampánie a po Římu druhým největším italským městem. Město mokřadů, jak by se dal přeložit její název, založili v 7. století př. n. l. Etruskové, ve druhé polovině 5. století město ovládli Samnité a ve 4. století se ho zmocnili Římané. Půvab města a snadno obdělavatelná země lákaly ke kolonizaci římské bezzemky. Capua byla známá i svými gladiátorskými školami, které patřily k těm nejstarším v Itálii, jako například škola Aurelia Scaura z konce 2 století př. n. l. 

Krutý Batiatus

Když byl Spartakus prodán do gladiátorské školy, dalo se z jeho povahy vytušit, že tam nezůstane příliš dlouho. Řecký historik Plútarchos popsal Spartaka jako muže s velkou odvahou, silou, rozumností a ušlechtilostí. Pro Spartaka nebylo otázkou, zda uprchnout, ale kdy. 

Majitelem gladiátorské školy v Capui byl Lentulus Batiatus. Batiatus proslul svou ukrutností, protože do arény neposílal umírat těžké zločince odsouzené ke gladiátorským hrám, ale zcela běžné otroky koupené na trhu. Nelidské podmínky, v nichž Batiatus držel své gladiátory, vedly k tomu, že se Spartakus společně s dalšími dvěma sty otroky rozhodl k útěku. Spartakova anabáze začala v roce 73 př. n. l. 

Počáteční štěstí

Plán dvouset otroků-gladiátorů byl však vyzrazen. Ale sedmdesát z nich se o zradě včas dozvědělo, sebralo narychlo z jakési kuchyně velké nože a rožně a stačilo prchnout. S kuchyňským náčiním by se asi daleko nedostali. Štěstí jim však přálo a krátce po útěku náhodou narazili na vozy převážející zbraně do jiného města a úspěšně se jich zmocnili. 

Jakmile v Capui zjistili, že uprchli gladiátoři, poslali za nimi vojáky. Čerstvě vyzbrojeným gladiátorům se je podařilo odrazit. Získali tak velké množství dalších vojenských zbraní, a pokud u sebe měli nějaké gladiátorské, s radostí je odhazovali jako něco nečistého. Poté si zvolili tři velitele, z nichž první byl Spartakus, další pak galští otroci Crixus a Oenomaus. 

Bohatým bral a chudým dával

Spartakus začal pustošit okolí Kampánie a přidávalo se k němu mnoho uprchlých otroků. „Už jim bylo málo, že jenom utekli, už se chtěli i mstít,“ komentoval římský historik Florus pustošení Kampánie. V době, kdy sociální nestabilita otřásala římskou společností, přecházeli na Spartakovu stranu i někteří svobodní chudí rolníci, kteří na tom mnohdy byli hůř než otroci. Spartakus rozděloval kořist spravedlivě, a to mu získávalo stále více přívrženců.

TIP: Muž, který dostal Spartaka: Jak porazil Crassus největšího rebela římských dějin?

Spartakus dal podle římského historika Flora dohromady deset tisíc otroků. Začal je trénovat a organizovat, aby z nich vzniklo vojsko schopné bojovat proti vycvičené římské armádě. Za svou základnu si zvolil okolí hory Vesuv. To se už z Říma k Vesuvu rychlými pochody přesouval Gaius Claudius Glaber. Se třemi tisíci legionáři byl rozhodnut učinit revoltě rychlý konec a potrestat uprchlé otroky. 

Pokud jde o globální oteplování, věda stále ještě nezná všechny souvislosti. Proto není snadné rozumně předpovídat, co se bude dít dál. Nové zajímavé informace ale přinesl nedávný výzkum mikrobů a virů, které se objevují v roztáté arktické půdě.

TIP: Pod zmrzlou půdou číhá časovaná bomba: Oteplování odkrývá jedovatou rtuť

Dlouhodobě zmrzlá půda, čili permafrost, obsahuje spousty rozmanitých mikroorganismů. Když permafrost kvůli globálnímu oteplování taje a zůstane delší dobu nezamrzlý, jeho mikroorganismy ožijí. Problém je v tom, že se pak v mnoha případech na globálním oteplování aktivně podílejí.

Jak ukázal výzkum v tajícím permafrostu Švédska, řada mikroorganismů „osvobozených“ oteplením se pustí do produkce metanu. A metan je 33× účinnější skleníkový plyn, než oxid uhličitý. Jak je vidět, mikroorganismům pod tajícím příkrovem permafrostu bychom rozhodně měli věnovat svou pozornost.

Po úspěšném vypuštění družice Sputnik v říjnu 1957 se v Sovětském svazu doslova „roztrhl pytel“ s raketovými a kosmickými projekty. Na popularitě vesmíru, otevřeném penězovodu a přízni tehdejších mocných se chtěl přiživit kdekdo. Mezi nově vzniklé koncepty patřila i série raket A z konstrukční kanceláře Vladimira Čelomeje. Mělo jít o stavebnicový model, přičemž by se vhodným skládáním shodných prvků dosáhlo nosnosti 4–96 tun nákladu.

Ovšem finance neproudily jen na základě zajímavého projektu: bylo třeba najít správné vazby a kontakty. Čelomej to věděl a chtěl si brány do vesmíru otevřít skrze kooperaci se zavedenými institucemi. Do prací na raketě A tak zapojil třeba konstruktéra Nikolaje Kuzněcova: měl dodat deset motorů NK-9 pro první stupeň modelu A-300 s nosností kolem 10 tun, na nějž by navázala verze A-600 zhruba s dvojnásobnou kapacitou. V červnu 1960 byl projekt schválen k realizaci.

Hledají se motory

Jenže už v květnu 1961 bylo všechno jinak. Sovětské ministerstvo obrany totiž ostře vystoupilo proti ambicióznímu kosmickému programu, který prosazoval Nikita Chruščov. Uspělo a mnoho projektů se muselo radikálně omezit – včetně rakety A-300, jež měla skončit ve fázi studie proveditelnosti.

Čelomej se ovšem nevzdal a obrátil se přímo na armádu s nabídkou nosiče pro obří atomovou bombu o síle 30 megatun. Nová UR-500 (Universalnaja raketa; číslo vyjadřovalo předpokládanou startovací hmotnost) měla vycházet z již vyvíjené balistické UR-200, jež by se použila ve druhém a třetím stupni. První stupeň UR-500 měl potom využít její motory z druhého stupně, kterých by však bylo potřeba asi šestnáct. Jako jednodušší se tedy ukázalo sáhnout po motorech, jež konstruktér Valentin Gluško vyvíjel pro superraketu N-1. Hlavní konstruktér Sergej Koroljov ovšem v případě N-1 paradoxně upřednostnil motory vyvíjené Kuzněcovem pro předchůdkyni UR-500 – raketu A-300. Nosiče N-1 a UR-500 si tak motory de facto vyměnily…

V dubnu 1962 sovětská vláda vývoj UR-500 schválila. Volba padla na koncepci dvoustupňové rakety s poněkud zvláštním uspořádáním: první stupeň nesl okysličovadlo, zatímco šest válcovitých bloků kolem něj obsahovalo palivo; na nich pak byla instalována šestice motorů. Po zveřejnění prvních snímků se zahraniční pozorovatelé domnívali, že raketa využívá návěsné pomocné bloky, ale nebyla to pravda. První stupeň byl totiž omezen průměrem 4,1 m kvůli transportu po železnici – aby se vešel do přepravního profilu. Proto se k němu šestice bloků připojovala až na kosmodromu krátce před startem. 

Patnáct cisteren vodky

UR-500 měla podle původních představ startovat z podzemního sila. Když celý projekt včetně ceny prezentovali Chruščovovi, prý se jen zeptal: „Co tedy budeme budovat – komunismus, nebo sila pro UR-500?“ Náklady na zmíněné stavby by dosáhly astronomických výšek, tudíž nakonec padla volba na klasické povrchové komplexy – což ovšem značně omezilo vojenské použití rakety, protože pozemní stavby jsou nesmírně zranitelné. 

V roce 1964 prodělal projekt UR-500 několik zásadních rozhodnutí. Jedno z nich se týkalo vývoje třístupňové verze s nosností 22 tun, ovšem pro potřeby kosmického programu. Zároveň měly i první testy dvoustupňové verze mířit na oběžnou dráhu – a začaly se pro ně vyvíjet družice Proton ke studiu těžkých částic.

V říjnu 1964 stál na rampě první prototyp rakety. Bylo třeba jej zkušebně natankovat, jenže použití reálných pohonných látek – asymetrického dimetylhydrazinu a oxidu dusičitého – se považovalo za příliš nebezpečné, proto měla jako náhrada posloužit voda. Nicméně přišly mrazy, a tak vedení kosmodromu sehnalo patnáct vlakových cisteren 40% vodky, s níž se nakonec testy tankování uskutečnily…

Šestnáctého července 1965 pak odstartovala první raketa UR-500 a do vesmíru dopravila družici Proton. A jelikož bylo v SSSR zvykem pojmenovávat nosiče po premiérovém nákladu, zůstalo raketě zmíněné jméno dodnes.

Cesta kolem Měsíce

Nosič Proton měl hrát významnou roli v sovětském lunárním programu: jak při pilotovaném obletu Měsíce (program L1), tak při vlastním přistání na jeho povrchu (N-1/L-3). Čtyřstupňový Proton měl vynést k pasivnímu obletu našeho souputníka loď Zond, tedy upravený Sojuz, ovšem jen s jedním kosmonautem na palubě. Kvůli omezené nosnosti rakety sestávalo plavidlo pouze ze servisního a návratového modulu, zatímco orbitální část postrádalo.

V prosinci 1965 padlo rozhodnutí o výrobě čtrnácti lodí Zond: jedna měla sloužit k pozemním testům, dvě ke zkouškám na zemské orbitě, sedm k bezpilotním obletům Měsíce a zbývající pro lety s posádkou. Protože raketa Proton vykazovala v počátcích „dětské nemoci“, bylo stanoveno, že před obletem našeho přirozeného satelitu dojde ke dvěma startům: Sojuz měl vynést do vesmíru stejnojmenné plavidlo s kosmonautem, který by pak ve skafandru přestoupil do Zondu vyneseného raketou Proton, načež by se vydal k Měsíci.

Soupeř má navrch

První zkušební Zond vzlétl na páté raketě Proton v březnu 1967 jako Kosmos 146; šlo jen o testovací exemplář bez mnoha systémů včetně tepelného štítu, takže se nepočítalo s návratem. Druhý – Kosmos 154 – o měsíc později selhal ve vesmíru. Třetí už měl v září téhož roku zamířit k Měsíci, nicméně tentokrát odmítl poslušnost nosič Proton. Záchranný systém ovšem fungoval spolehlivě a návratový modul přistál zhruba 65 km od místa startu. Podobně dopadl i další pokus v následujícím měsíci.

TIP: Sovětská raketa Eněrgija: Úžasná, ale zbytečná

Oblet našeho souputníka skutečně absolvovaly až Zond 5 v září 1968 a Zond 6 v říjnu téhož roku. Zatímco první loď zvládla cestu hladce, druhá se těžce poškodila při přistání. Kvůli souběhu technických problémů odhodila padáky nikoliv po kontaktu se Zemí, ale už ve výšce přes 5 km. V troskách přitom po dopadu zůstal autodestrukční systém sestávající z 10 kg trhaviny, jenž se nespustil: jeho deaktivace ovšem představovala velmi nebezpečnou operaci.

Poté se rozproudila debata, zda do další lodi neposadit kosmonauta – čas tlačil a Spojené státy získávaly v kosmických závodech navrch. NASA vyslala do vesmíru Apollo 8 s tříčlennou posádkou, jež Měsíc desetkrát obkroužilo. Jenže jeden kosmonaut, který by přirozený satelit Země pouze pasivně obletěl, by znamenal jen slabou odpověď – a zkoušky tak pokračovaly v bezpilotním režimu. V říjnu 1970 je zakončil úspěšný let Zondu 8. Dvě z vyrobených lodí se nikdy nepoužily.

Dokončení: Ruská raketa Proton: Proč s ní nikdy neletěli lidé? (2.) (vychází v neděli 29. července)

Na přelomu let 1918 a 1919 zajišťovali američtí „Vlkodavové“ ostrahu železnice a zajateckých táborů, ale muži sloužící na odlehlejších stanicích magistrály se potýkali s celou řadou problémů kvůli přívalům sněhu. Ubytovací a hygienické poměry se v jednotlivých posádkách značně lišily – například v garnizoně 1. praporu se mezi baráky běžně procházela divoká zvěř včetně tygrů.

Předchozí část: Vlkodavové na Sibiři: 27. pěší pluk US Army v boji proti ruským bolševikům (1)

Většinu času mužstvo věnovalo výstavbě a opravám infrastruktury včetně vybavení zajateckých táborů. O korektních vztazích „vlkodavů“ s bývalými rakousko-uherskými vojáky svědčí fakt, že na jaře 1919 asi tisíc zajatců z tábora ve Spasskoje požádalo o možnost sloužit u 27. pluku bez nároku na žold, aby Američanům oplatili jejich pomoc. 

Vzpurný ataman 

Navzdory důrazu na apolitičnost se 3. prapor v Chabarovsku dostal do konfliktu s kozáky atamana Ivana Kalmykova. Teprve sedmadvacetiletý důstojník se na jaře 1918 stal předákem ussurijských kozáků a s finanční i materiální japonskou podporou rychle upevnil svou moc. Jeho muži se osvědčili jako spolehliví spojenci v ussurijské kampani, záhy se ale začali vymykat kontrole.

Kalmykovovy brutální praktiky vůči opozici dohodové vojáky šokovaly a v polovině listopadu 1918 několik kozáckých žen intervenovalo u „vlkodavů“ za své zatčené manžely. Oficiální protesty Američanů vůči atamanově postupu však nic nezmohly a napětí vyvrcholilo v lednu 1919, kdy 400 dezertérů z Kalmykovovy armády vyhledalo ochranu na štábu 27. pluku. Když Američané odmítli vydat zběhy atamanovi k potrestání, došlo k prudkému ochlazení vztahů mezi Gravesovou misí na jedné a kozáky i Japonci na druhé straně.

Situace se částečně uklidnila poté, co 27. pluk předal Japoncům zabavenou výstroj a výzbroj dezertérů. S příchodem jara 1919 a pozvolnou konsolidací poměrů v Evropě velmoci oživily plány na zabezpečení provozu na transsibiřské magistrále pro potřeby evakuace osob i materiálu, stejně jako pro zásobování bojujících jednotek. V polovině dubna došlo k rozdělení trati na sektory spravované jednotlivými armádami, konkrétně americkou, japonskou, ruskou, čínskou a československou. Gravesova silná slova, že hodlá zpřístupnit magistrálu všem uživatelům bez rozdílu (tedy i bolševikům), vyvolala nesouhlasnou reakci Kolčakovy samozvané všeruské vlády v Omsku. 

Proti bolševikům

Snaha o neutralitu byla předem odsouzena k neúspěchu. V červnu 1919 došlo k incidentu na stanici Krajevski, kde stovka rudoarmějců obklíčila a odzbrojila americký strážní oddíl. O pár dní později došlo k dalšímu tvrdému střetu mezi hlídkou poručíka Riche se skupinou bolševiků. Američan si dobře uvědomoval, že jeho muži nemají příliš munice, a tak nechal útočníky přiblížit se na 200 m.

Poté Richovi vojáci zahájili intenzivní palbu a rudoarmějce odrazili. Další podobné incidenty na sebe nenechaly dlouho čekat. Potíže ovšem působili i lokální vůdci bílých. Například v Imanu v srpnu 1919 kozáci uvěznili několik amerických vojáků, kteří se nemohli prokázat tištěnými pasy. Na pomoc internovaným vyrazilo 150 „vlkodavů“, kteří po bleskovém přepadu obsadili město.

Během překvapivé akce padly pouze tři výstřely. Dva omylem vypálili nováčci, třetí zabil koně civilisty, kterého střelec chybně považoval za kozáka. Přítomná japonská posádka rozmluvila Rusům protiútok, ale záhy se ukázalo, že bílí jednoho ze zajatců stihli převézt z města. Američané zareagovali tím, že vzali několik rukojmích, které o pár dní vyměnili za uvězněného spolubojovníka. Incident už tak špatné vztahy AEF s bělogvardějci ještě zhoršil.

Cesta domů 

I přesto pokračovala finanční a materiální pomoc protibolševickým silám, ale i v této oblasti narůstaly problémy. V říjnu 1919 americká vláda vypravila transport 45 000 pušek pro Kolčakovu armádu. Posádka vlaku vezoucího zbraně z Vladivostoku se musela kromě špatného stavu trati i přepravní techniky potýkat také s obstrukcemi ze strany místních bělogvardějců. Ti si nárokovali část nákladu pro své soukromé armády, ale k otevřenému střetu tentokrát nedošlo.

Na přelomu let 1919 a 1920 v USA kulminoval politický tlak na stažení AEF. Po půldruhém roce vojenské přítomnosti na Sibiři zůstávala konsolidace poměrů v Rusku stále v nedohlednu. Intervence stála mnoho peněz, krom toho klesala morálka vojáků, zatímco nespokojenost mezi jejich rodinami rostla. V poslední den roku 1919 generálmajor Graves obdržel rozkaz zahájit přípravy na evakuaci. Stahování strážních jednotek z magistrály začalo již 8. ledna příštího roku a v polovině měsíce odplul první transport „vlkodavů“ na Filipíny. Na cestě je doprovázelo i mládě medvěda, které následně vojáci darovali zoologické zahradě v Manile. Ruská kapitola historie pluku se tak počátkem roku 1920 uzavřela.

Image

Čtěte také

Revoluční dobrovolná vojska: Jaké byly osudy československých legií v Rusku?