Sklenice vzduchu o objemu 580 ml v přepočtu za 2 700 Kč – přesně tak zní nabídka sedmadvacetiletého Lea De Wattse, který si založil živnost na neposkvrněnosti britského venkova. Podle internetových stránek věnovaných jeho produktu Aethaer jsou sklenice „plněné přírodou, která vzduch prohání mezi listy stromů v sadech, nechá jej ‚nasát‘ panensky čistou vodu lesních potůčků a následně ho načechrává minerály mezi skalami“. Jedinečné ovzduší se nabírá do sklenic pomocí speciálního síťového lapače, a to v různých lokalitách napříč Británií. V závislosti na regionu se pak obsah každé nádobky liší a rozdíl je prý doslova cítit. 

Při prvním pohledu na De Wattsův e-shop každého soudného člověka napadne, že jde pravděpodobně o legraci ve stylu České sody a každou chvilku odněkud vyskočí fotka škodolibě rozesmátého majitele. Jenže – Aethaer je zcela vážná věc, která se prodává za naprosto reálné peníze. 

Čínský luxus

Kdo je ochoten zaplatit 2 700 Kč za sklenici vzduchu? Zámožní Číňané. De Wattsovo podnikání na ně skutečně intenzivně cílí, a nabízí dokonce speciální sadu pro čínský nový rok: patnáct sklenic – tři z každé lokality – za „příjemných“ třicet tisíc. De Watts založil obchod loni a od té doby údajně prodal již stovky sklenic. Jeho nezvykle úspěšného produktu si všimla rovněž média po celém světě. A proč Číňané klidně utratí tisíce korun za půl litru vzduchu? Odpovědí je extrémní smog. 

Prudké zhoršení kvality čínského ovzduší přišlo s agresivním rozvojem průmyslu v 80. letech minulého století. „Lidé tehdy ještě neřešili problémy, které by mohl rozvoj průmyslu způsobit. Opatření pamatující na kvalitu ovzduší se proto do legislativy dostávala jen obtížně,“ vysvětluje bývalý čínský zákonodárce Chung-ťün Čan. Situace se postupně zhoršila natolik, že když se měly v Pekingu v roce 2008 konat letní olympijské hry, musela se před jejich zahájením uplatnit intenzivní opatření. Čína se tehdy rázných kroků skutečně nebála: Nejenže stáhla ze silnic města polovinu aut, ale zároveň pozastavila činnost všech přilehlých továren. 

Slunce, které nevychází

Snaha se nakonec vyplatila – koncentrace škodlivých částic klesla oproti roku 2007 o 20–40 %. Přesto mnohé sportovce hustý a jedovatý opar zaskočil. Podle americké běžkyně na deset kilometrů Kary Goucherové dodávala smogová clona Číně velmi mrazivou atmosféru. „Slunce nezahlédnete celý den, a když jdete na procházku, kvůli mlze zplodin nevidíte pořádně do dálky,“ popisovala své dojmy sportovkyně.

Po letmém olympijském zlepšení však následoval návrat do zajetých kolejí. V současnosti už si i čínská vláda uvědomuje vážnost situace a podniká kroky směrem k lepším zítřkům – reguluje dopravu i průmysl, ale hlavně investuje do vývoje alternativních zdrojů energie. Společnost Sifang například jako první na světě zkonstruovala vodíkovou tramvaj, u níž je jediným odpadním produktem pohonu voda. 

Jedovatá zima

Podle Chung-ťün Čana však stávající snaha nestačí. „Environmentální zákony jsou sice přísnější a propracovanější než dřív, i dnes ovšem mnoho společností vypouští do ovzduší škodliviny, a nečelí žádným trestům,“ vysvětluje. 

Situace se mění také v závislosti na ročním období – kritická je obzvlášť zima, kdy vesničané topí uhlím. Zplodinami nasycený vzduch pak komplikuje život i lidem ve městech. Drasticky se topná sezona promítla loni v Pekingu. Listopadové teploty se totiž pohybovaly hluboko pod průměrem, a kvalita vzduchu tak byla několikanásobně horší, než považuje Světová zdravotnická organizace za bezpečné. 

Úplně mimo tabulky

Čistota ovzduší se vyjadřuje čísly, která zohledňují koncentraci škodlivin: Zjednodušeně řečeno, pokud daný index přesáhne hodnotu 100, je okolní vzduch nezdravý. Při úrovni 300 by znečištění mělo vyvolat poplach a hromadná opatření. V Pekingu se index loni v listopadu zastavil na hodnotě 611.

TIP: Chcete si pořídit nové auto? Právo k nákupu je třeba získat v loterii 

Není tedy divu, že si mnozí bohatí lidé z měst dopřávají kvality britského venkovského ovzduší a za jedno kouzelné nadechnutí jsou ochotni zaplatit horentní sumy. Otázkou zůstává, zda by pro ně nebylo lepší Británii za podobně nemalé peníze raději navštívit a užít si jejích darů do sytosti. 

Celá rodina pěkně pohromadě pod jednou střechou a babička čtoucí pohádku svým vnoučkům: Podobně idylický obraz minulosti nosí zřejmě v hlavě většina z nás – od reality je však dost vzdálený. Před sto lety se velká část dospělých zaslouženého odpočinku vůbec nedožila, neboť průměrná délka života se pohybovala mezi 50 a 55 roky. A pokud lidé přece jen dosáhli vyššího věku, znamenali pro rodinu spíš hladový krk navíc.

Seznamka pro seniory

Moderní doba nám ovšem umožňuje se zmíněné idyle alespoň trochu přiblížit – například díky seznamovací agentuře pro seniory. Babička Zdeňka Havlíčková zná své „vnučky“ žijící nedaleko Plzně pouze několik týdnů. Zkontaktovaly se totiž přes inzerát, který podala maminka Kateřina Benešovská.

„Napsala jsem jednoduchý inzerát o pár slovech: Jsme mladá rodina bydlící v malém domku kousek za Plzní a hledáme babičku, která by s našimi dětmi sdílela radosti i strasti,“ popisuje paní Benešovská začátek příběhu.

Paní Zdeňka však nejen pomáhá s dětmi – je i neuvěřitelně nápaditou designérkou šitých knih pro nejmenší. Některé zkušenosti švadlenky a pletařky pak předává svým novým vnučkám. S děvčaty ovšem pouze netvoří, nýbrž i sportuje. Společně už byly lyžovat či plavat.

Život devadesát

Starší lidé trpí stále častěji osamělostí a rodinám zase mnohdy chybějí prarodiče. Jan Lorman, ředitel organizace Život 90, jež seniorům pomáhá, vysvětluje: „V České republice žije zhruba pět set tisíc lidí starších šedesáti let v jednočlenné domácnosti.“ Tito dříve narození jsou přitom stále pohybově zdatní, často však bydlí v malých obcích, kde zkrátka nejsou volnočasové aktivity dostupné. Organizace se proto rozhodla založit internetovou seznamku, kde by se obě generace mohly propojit. Seznamka funguje na webu seniorum.cz. 

Chtěla by ji využít i důchodkyně Eva Matějková. Má na co vzpomínat: Jako volejbalistka se účastnila výjimečných olympiád v letech 1968 a 1972, díky sportu procestovala celý svět a nenudí se ani dnes. Jen svoji babičkovskou energii nemá komu pravidelně předávat: „Aktivity jsou, ale přece jen bych uvítala, kdybych ještě mohla být pro někoho prospěšná, někomu pomoct.“

Od loňského podzimu se na zmíněné seznamce objevilo přes 500 inzerátů, většinou od rodin hledajících babičku. Jejich převaha souvisí zřejmě i s tím, že seniorům musí při práci s počítačem přece jen občas někdo napovídat.

Vědci zjistili, že kdyby se některé základní fyzikální zákony nepatrně změnily, nemohli bychom existovat. Kdyby byla gravitace jen o něco silnější, zformovaly by se objekty s takovou přitažlivostí, že bychom na nich nedokázali žít. Kdyby byla přitažlivost naopak jen o něco slabší, pak by vůbec nevznikly velkorozměrové struktury, jako jsou například galaxie. 

Další díly seriálu:

• Co bylo před velkým třeskem
• Jak se zformovala struktura vesmíru
• Z čeho se skládá vesmír
• Je možné cestovat časem?
• Jaká je podstata sil kosmu?
• Jsou černé díry opravdu díry?

A takto fungují téměř všechny přírodní zákony. Musíme si uvědomit, že změny, které by zcela transformovaly podstatu vesmíru, nejsou nijak dramatické. Mnohdy stačí zlomek procenta, někdy jednotky procent: přesto jde o velmi precizní vyladění a nám lidem se občas nechce věřit, že se jedná o pouhou náhodu. 

Máme k dispozici několik vysvětlení. Prvnímu říkáme antropický princip, který ve stručnosti říká: Jsme tu, existujeme – a tudíž se nemůžeme divit, že jsou přírodní zákony takové, jaké jsou. Musí takové být, jinak bychom tu vůbec nebyli a nemohli bychom o tom uvažovat. Ovšem antropický princip neřeší, zda se jedná o náhodu, boží záměr či cokoliv jiného. Jiné teorie hovoří o existenci nekonečného množství vesmírů, a tudíž se každá možná kombinace nastavení musí objevit alespoň jednou. A my žijeme logicky v té, která je pro nás příznivá. 

Kdy najdeme řešení?

Se vzrůstající znalostí přírodních zákonů můžeme očekávat, že se bude prohlubovat také naše poznání fundamentálních principů. Budeme tedy lépe chápat, proč jsou přírodní zákony nastaveny právě takto. Abychom odhalili existenci života na jiných planetách, musíme nejprve nalézt planety s prostředím vhodným pro život – a to má dnešní věda na dosah. Již se podařilo nalézt exoplanety o velikosti Země a zároveň disponujeme metodami, které by mohly v průběhu několika let přinést další objevy. Než však ověříme existenci paralelních vesmírů, budeme muset pokročit nejen v teorii, ale především v technologiích. 

Jedním z nejnebezpečnějších typů operací, které spojenečtí stíhači během druhé světové války podnikali, bylo dálkové stíhání prováděné jednotlivými letouny hluboko nad územím nepřítele, v noci nazývané Intruder a ve dne Ranger. Zpočátku na ně vyrážely hurricany s přídavnými nádržemi nebo dvoumotorové letouny Douglas Havoc, ale největší úspěchy přišly až se zavedením vynikajících strojů de Havilland Mosquito.

Při těchto akcích velmi vynikl Kanaďan Robert Kipp, který všech svých jedenácti sestřelů dosáhl u 418. squadrony Kanadského královského letectva (RCAF).

Z instruktora stíhačem

Stejně jako řada dalších Kanaďanů Kipp po vypuknutí druhé světové války dobrovolně narukoval a v červnu 1940 vstoupil do RCAF. Mezi zářím 1940 a březnem 1941 absolvoval základní pilotní výcvik a poté až do začátku roku 1943 působil v Kanadě jako letecký instruktor. Do Anglie dorazil v březnu 1943, kde prodělal operační výcvik a zaškolil se na mosquito. V listopadu 1943 nastoupil k 418. squadroně RCAF a utvořil zde osádku s navigátorem F/O Peterem Huletskym.

Jednotka se specializovala na noční operace Intruder, při nichž jednotlivé letouny vyhledávaly nepřátelská letiště a útočily na startující a přistávající letouny Luftwaffe. Kromě toho se zaměřovaly také na vlaky a letouny na zemi. Kippova squadrona měla ve výzbroji Mosquita Fighter-Bomber (FB.) Mk.VI. Letoun postavený z vrstvené překližky měl velmi nízkou hmotnost, takže ve spojení s motory Rolls-Royce Merlin podával vynikající výkony. U osádek si proto vysloužil přezdívku „Wooden Wonder“ („dřevěný zázrak“). Listopad a prosinec však bojovým akcím příliš nepřál a řada letů končila se zápisem: ,,Vrátil se předčasně kvůli oblačnosti a mlze.“ 

První heinkel dole

Své skóre F/Lt Kipp otevřel 12. prosince 1943, kdy podnikl let nad Francii jako wingman zkušenějšího F/O Johnsona. Poblíž letiště Bourges Johnson zpozoroval Heinkel He 111. Vypálil na něj jednu dávku a pak místo uvolnil Kippovi: „Jak jsme jej napadli, začaly kolem našeho mosquita létat kusy trupu a motoru nepřátelského letounu. Nechápal jsem, jak se ještě drží ve vzduchu. Netrvalo to ale dlouho. Za chvíli bylo po všem. Jerry začal klesat v mírném střemhlavém letu. Letěl tak blízko, že jsem jasně viděl černé kříže na trupu. Dopadl na zem a vybuchl.“

Další letoun stejného typu dostihli za několik okamžiků. Nejprve na něj zaútočil opět Johnson a pak i Kipp. Během útoku se však ocitli až nad německým letištěm, a tak raději otočili k návratu, ale i druhý heinkel jim byl jako pravděpodobně sestřelený připsán. Dalšího vítězství Kipp dosáhl 14. ledna 1944, když nad letištěm poblíž Münsteru poškodil Messerschmitt Me 410.

O týden později zahájil 9. letecký sbor Luftwaffe svou poslední ofenzivu proti Londýnu, kterou Britové brzy posměšně překřtili na „Baby Blitz“ („dětský Blitz“). První noc ale Němci dokázali nad britské hlavní město ve dvou vlnách vyslat 447 bombardérů.

V půli února tak měl F/Lt Kipp se svým navigátorem F/O Huletskym odlétáno již 12 akcí, a tak oba dostali několikadenní dovolenou. Rozhodli se však, že si „nešťastnou“ třináctou misi odbudou ještě před ní. V noci z 18. na 19. února se Londýn stal cílem dalšího německého náletu. Kipp s Huletskym proto odstartovali nad severní Francii na lov vracejících se bombardérů. Nad letištěm Juvincourt nachytali dva stroje, které identifikovali jako stroje Messerschmitt Me 410, a oba je poslali k zemi. S velkou pravděpodobností se však jednalo o Junkersy Ju 88 z III./KG 54. 

Výpad až nad Dánsko

„Čtyřistaosmnáctka“ v té době posílala své letouny nad nepřátelská letiště při nočních akcích Intruder, ale začala provádět i denní operace Ranger. Při nich dvojice mosquit cílila také většinou na německá letiště. Podmínkou však bylo počasí s hustou oblačností, umožňující v případě ohrožení únik: do soubojů s přesilou stíhacích messerschmittů a focke-wulfů se rozhodně nikdo pouštět nechystal. Každá operace Ranger musela původně dostávat povolení „shora“, ale akce 418. squadrony prvních dvou měsíců roku 1944 skončily takovým úspěchem, že bylo 26. února 1944 rozhodnuto, že napříště už jednotka může provádět operace Ranger dle vlastního uvážení a nemusí žádat o povolení.

Dvojice mosquit se tak vydávaly stále hlouběji nad území obsazené nepřítelem. Napadaly týlová letiště, která dosud ležela mimo oblast bojů, kde ničily cvičné, transportní a spojovací letouny a ohrožovaly letový provoz nad Francií i samotným Německem. Jednotlivé osádky si operace dokonce plánovaly samy a úspěchy na jejich účtech rychle přibývaly. 

Typický Ranger Kipp podnikl 14. dubna 1944, již v hodnosti S/Ldr. Se svým wingmannem P/O Cainem se tehdy vydal až ke Kodani. Nad úžinou Kattegat spatřili skupinu tří transportních Ju 52, daleko před nimi letěl ještě čtvrtý. Zatímco Caine zaútočil na osamocený letoun, Kipp se pustil do trojice junkersů a dva postupně sestřelil. Třetí nakonec zlikvidoval P/O Caine. Poté Kipp ještě zaútočil na letiště Kostruppe, kde zapálil dva bombardéry Do 217 a další těžce poškodil. Teprve potom zamířil zpět do Anglie. Na účtu měl již pět potvrzených sestřelů a získal tak neoficiální statut stíhacího esa. 

Nejúspěšnější let

Svého největšího úspěchu Kipp dosáhl v noci z 2. na 3. května 1944. Stíhači 418. squadrony do té doby ve vzduchu i na zemi zničili 96 letounů Luftwaffe a jubilejního stého vítězství chtěl dosáhnout každý z nich. Z letiště Holmsley South tu noc své mosquito zvedl nejdříve F/Lt MacFadyen, kterému se na jednom německém letišti podařilo rozstřílet He 111. Poté ale dostal ze země zásah do pravého motoru a musel otočit k návratu.

Kipp odstartoval kolem desáté hodiny večerní a za cíl své mise zvolil Mnichov. Poblíž jezera Ammer spatřil Fw 190 osvětlený světlomety ze země. Přiblížil se na dostřel, přesnou dávkou jej zasáhl a nepřítel se zřítil k zemi. Pak pokračoval k letišti Gunzburg, kde zpozoroval další Fw 190. Měl zapnutá polohová světla a klesal na přistání. Po jediné dávce šel dolů i ten. Kipp měl stále dost munice, a tak pokračoval. Nad Sarrebourg po nějaké době zpozoroval dva Fw 190 letící v těsné formaci. Spustil na oba palbu z takové blízkosti, že odletující trosky zasáhly i jeho letoun. Během jediného letu tak dosáhl čtyř sestřelů, mezi nimi i sté vítězství 418. squadrony!

V této době se ale letouny jeho jednotky i nadále účastnily obrany vzdušného prostoru nad Anglií. K jednomu z posledních velkých náletů na Londýn došlo v noci z 14. na 15. května 1944. Kipp se vydal na lov vracejících se bombardérů a poblíž letiště Mont de Marson nachytal letoun identifikovaný jako He 177, který sestřelil. Luftwaffe však oné noci o žádný z těchto strojů nepřišla. Ztratila však šest Ju 188 a tři Ju 88. Takovou záměnu v noční temnotě nešlo vyloučit a Kipp by nebyl zdaleka prvním letcem, kterému by se něco takového stalo. Došlo tak na Kanaďanovo desáté vítězství a brzy se po zásluze dočkal udělení Záslužného leteckého kříže (DFC, Distinguished Flying Cross).

Pokračování:

Robert Allen Kipp: Proti nepříteli až do úplného konce (vychází 12. června)

Ráno 6. června 1944 začala spojenecká invaze v Normandii. Luftwaffe nehledíc na obrovský tlak spojeneckého letectva v náletech na britské ostrovy ještě nějakou dobu pokračovala a poslední sestřel si tak Kipp připsal 14. června, když jižně od dánského Bagenkopu sestřelil bombardér He 111.

Termínem „černá díra“ označujeme vesmírný objekt, jehož hmotnost se soustředí v malém objemu a jehož gravitace je natolik silná, že nedovolí uniknout ani záření (světlu). Prvotní – primordiální – černé díry jsou miniaturní černé díry s mnohem nižší hmotností než Slunce a podle současné teorie mohly vzniknout v raných fázích vývoje kosmu. Tento typ se však zatím nepodařilo objevit.

Nejrozšířenější jsou černé díry hvězdného typu. Formují se v závěrečné fázi vývoje stálic (po explozi supernovy a zhroucení jádra), jejichž hmotnost přesahuje 25 sluncí. Zatím nejtěžší hvězdnou černou díru detekovali astronomové v galaxii M33 v souhvězdí Trojúhelníku – její hmotnost určili na 15,7 sluncí.

Mnohonásobně větší jsou tzv. superhmotné černé díry v jádrech galaxií: můžeme říct, že čím větší hvězdný ostrov, tím větší černá díra leží v jeho centru. Hmotnost těchto gigantů postupně roste s tím, jak se krmí hmotou ze svého okolí. Rovněž Mléčná dráha hostí černou díru, jejíž hmotnost se odhaduje na čtyři miliony sluncí. Jedna z nejhmotnějších černých děr tohoto typu se pak nachází v galaxii NGC 1277 – podle odhadů dosahuje hmotnosti 17 miliard sluncí a 11násobku rozměru celé Sluneční soustavy.

Dobová fogorafie zachycuje jeden z nejvýznamnějších monumentů centra Vídně, zámek Hofburg, jenž byl přes šest set let rezidencí habsburského arcidómu. Do roku 1918 byl sídlem rakouského císaře, v současnosti zde úřaduje rakouský spolkový prezident.

Srdce monarchie

Hofburg se nachází v samém srdci Vídně vedle Augustiniánského kostela, v němž se konaly všechny slavné svatby příslušníků habsburského rodu, samozřejmě také Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským či svatba Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou. Budova paláce byla během let několikrát přestavována až do dnešní podoby, kdy čítá dva tisíce šest set místností. V devatenácti pokojích jsou k vidění osobní potřeby a cennosti rodiny Františka Josefa I. a císařovny Sissi. Naproti zahradám Hofburgu se nachází Radnice a rakouský Parlament. V průběhu let hostila budova několik parlamentních institucí, mimo jiné byla také sídlem Říšské rady, tedy parlamentu rakouské části Rakousko-uherské monarchie.

10. června 1973 vyslala NASA k Měsíci družici Explorer 49. Po řadě misí Apollo neměla sonda zkoumat zemský satelit jako takový: Pouze využila jeho oběžnou dráhu ke studiu Slunce, planet i vzdálenějšího vesmíru v oboru radioastronomie mezi frekvencemi 25 kHz a 13,1 MHz. Na orbitě Země by totiž „zdola“ přicházelo příliš mnoho rušivých vln. Nejdelší anténa plavidla měřila skoro 230 m. Přestože měla mise původně trvat jen dva roky, poslední kontakt s Explorerem proběhl po 4 letech v srpnu 1977. Šlo také o poslední americkou expedici k Měsíci až do startu vojenské družice Clementine v roce 1994. 

10. června 1901 se ve Staré Boleslavi narodil významný český astronom Antonín Bečvář, zakladatel observatoře na Skalnatém Plese ve Vysokých Tatrách, pozorovatel Slunce, komet a autor podrobných atlasů oblohy.

Antonín Bečvář patří mezi nejvýraznější osobnosti československé astronomie vůbec. Jeho atlasy noční oblohy patří k tomu nejlepšímu, co kdy v kartografii hvězdné oblohy vzniklo. S jejich tvorbou začal po druhé světové válce a záhy se staly skutečným fenoménem, který Bečvářovo jméno proslavil po celém světě.

Vytvořil celkem čtyři atlasy - Atlas Coeli (1948) s katalogem (1951), Atlas Eclipticalis (1958), Atlas Borealis (1962) a Atlas Australis (1964). Ten první byl určen široké astronomické veřejnosti, zatímco ty další tři byly podrobnější a využívali je spíše odborníci. Atlasy se rozšířily do celého světa a slavily ohromný úspěch – byly úplné, přehledné a přesné.

Mezinárodní astronomická unie na jeho památku nazvala v roce 1970 jeden z kráterů na odvrácené straně Měsíce - Bečvář.

Ještě do doby celkem nedávné většina lidí chodila v botech, které tvořila podešev nahoře stažená lýčím, provázky nebo řemínky, známých jako opánky či krpce. Poddaní si je často vyráběli podomácku. Prostou obuví byly také dřevěné trepky (dřeváky), které zhotovovali dřevěnkáři. Měšťané a výše postavená společnost si potrpěla na obuv lepší a z kvalitní kůže. Tu šili ševci a její tvary podléhaly dobové módě.

Vážené řemeslo

Ševci patřili vedle krejčích v každém městě k nejpočetnějším řemeslníkům. Nejvíce jich bylo samozřejmě v Praze. Od druhé poloviny 14. do počátku 15. století tu působily téměř tři stovky ševců, mimo jiné i Wolflinus a Ješek, dva ševci císaře Karla IV., a Smil, švec krále Václava IV. Ševcovina byla řemeslem řádným a poměrně váženým. Náročnou prací se dalo i zbohatnout. Příkladem je Bláha Švik, který roku 1382 dostal od krále Václava IV. pozemek na Novém Městě pražském, kde nechal vystavět 18 domů.

Ševci si původně vyráběli kůže sami, později se od nich oddělili koželuzi a ševci se dále věnovali jen sešívání. Nevyráběli jen obuv, ale vše, co se z kůží sešívalo: pytle, torny, měšce, váčky, tašky a další. Nouzi o práci neměli, postupně jí přibylo tolik, že se od ševců oddělili i barvíři, řemenáři, brašnáři a další specializovaná odvětví. Ke svému dílu potřebovali ševci kromě kůže od koželuhů ještě dratve, pevné nitě splétané z konopných či lněných vláken promazávané ševcovskou smolou. Většinou si je vyráběli sami, někdy je však pro ně splétali dratevníci. Ševcovská práce musela být fortelná, proto se přísně zakazovalo používat kůže popálené nebo děravé, nesmělo se šít ani z kůže koňské nebo z umrlých zvířat. Nejvíce se vyrábělo z kůží hovězích a telecích, pro chudé také ze skopových. 

Šéf Tesla Motors Elon Musk podle všeho vidí blízkou budoucnost elektromobilů jako souboj mezi Teslou a společností Apple. Nedávno se nechal slyšet, že v Apple se sice opozdili se startem jejich tajného projektu elektromobilu, Apple to prý ale dožene a kolem roku 2020 budou vyrábět elektromobily ve velkém.

Zároveň s tím Musk tak trochu provokativně poznamenal, že Tesla bude v té době produkovat 1 milion elektromobilů ročně. Není ostatně tajemstvím, že usilují o dosažení prodeje 500 tisíc automobilů ročně v roce 2018.

Podle komentáře časopisu Business Insider se ale Musk zásadně plete. Jednak prý přeceňuje momentální schopnosti Tesly vyrábět automobily ve velkém. Nikdy se jim zatím nepovedlo prodávat elektromobily podle očekávání. Neznamená to, že by v Tesle nedělali skvělá auta. Jde o to, že zatím moc nezvládají průmyslovou produkci.

TIP: Startup Faraday Future spouští stavbu továrny na luxusní elektromobily

Druhým Muskovým špatným odhadem je podle Business Insideru představa, že jejich největším konkurentem v automobilech bude za pár let Apple. Mnohem více starostí prý budou mít se zavedenými výrobci automobilů, kteří jsou už dnes velmi dobří v tom, co dělají.