V roce 1831 byla v italských Pompejích objevena slavná Alexandrova mozaika, která se stala ikonickým uměleckým dílem Pompejí i celého období antiky. Nacházela se v takzvaném Faustově domě, což byla jedna z nejhonosnějších vil, vybudovaných za římské republiky, které dnes známe.

Alexandrova mozaika vznikla zřejmě mezi lety 120 a 100 před naším letopočtem. Podle odborníků je kopií malby z přelomu 4. a 3. století před naším letopočtem. Zachycuje přes 50 postav, včetně Alexandra Makedonského, který útočí na perského velkokrále Dareia III., zřejmě v bitvě u Issu, kde Alexandr slavně zvítězil. Mozaika má rozměry 2,72 × 5,13 metrů a tvoří ji kolem dvou milionů dílků zvaných tesserae.

Analýza mozaiky z Pompejí

Giuseppina Balassoneová z Neapolské univerzity Fridricha II. a její kolegové využili toho, že Národní archeologické muzeum v Neapoli, kde je mozaika uložena, spustilo v roce 2020 projekt rekonstrukce Alexandrovy mozaiky. Vědci měli díky tomu možnost prozkoumat dílky mozaiky neinvazními zobrazovacími a spektroskopickými metodami, včetně analýzy přenosným zařízením pro rentgenovou fluorescenci (pXRF). Výsledky pozoruhodného výzkumu přinesl vědecký časopis PLoS ONE.

Celé dílo se skládá z deseti různých typů použitých dílků – bílé, hnědé, červené, žluté, růžové, zelené, šedé, modré, černé a skelné. Ukázalo se, že pocházejí z různých, někdy velmi vzdálených lomů Římské říše. Bílé dílky pocházejí z Apuánských Alp v Toskánsku, růžové zřejmě z Portugalska. Některé žluté dílky Alexandrovy mozaiky byly dopraveny z římského města Simitthus v Tunisku. Světle červené kousky by mohly být z Apuánských Alp nebo ze Sicílie, zatímco tmavě červené dílky z mysu Matapan na Peloponésu. Badatelé rovněž analyzovali maltu použitou k výrobě mozaiky, což pomohlo při restauraci mozaiky.

Image

Čtěte také

Skoro jako živí: V Pompejích objevili překrásnou fresku s gladiátory

V Praze na podzim 1918 vystřídala nekorunovaného českého krále, jinak rakouského císaře Karla I., republika s prezidentem T. G. Masarykem v roli hlavy státu. A již 7. prosince 1918 vyšel zvláštní rozkaz Velitelství branné moci Republiky československé, který zřídil speciální pěší setninu, jež měla za úkol střežit Pražský hrad a formálně spadala pod pražský pěší pluk 28. 

První byli sokolové 

Pravěk dnešní Hradní stráže jako součásti ozbrojených sil České republiky však můžeme hledat již u sokolstva, protože první stráž Hradu po pádu monarchie prováděli členové Obce sokolské z Hradčan. Při převratu hráli sokolové významnou roli a starosta České obce sokolské dr. Josef Scheiner se stal i prvním inspektorem branné moci. Ovšem od roku 1919 velel tehdejší ostraze Pražského hradu důstojník, který byl členem vojenského oddělení Kanceláře prezidenta republiky, jež se v té době rovněž začala formovat. 

Postupně začali jádro vznikající „hradní stráže“ tvořit legionáři z Itálie, Francie a Ruska. V roce 1922 dostala stráž konečně pevnější organizaci o síle 195 důstojníků a délesloužících poddůstojníků. Zároveň jí legendární propagátor sportu, generální tajemník Mezinárodního olympijského výboru a autor mnoha publikací o etiketě dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský vypracoval systém slavnostních ceremoniálů, které až na drobné změny platí stále. 

Spor o uniformy 

Zatímco Pražský hrad od roku 1919 střežili muži v běžných vojenských uniformách, probíhala debata o tom, že by se ostraha prezidentova sídla měla jako reprezentativní útvar branné moci odlišovat od normálních příslušníků pěchoty či dělostřelectva. Logicky by připadaly tři druhy legionářských uniforem, ale kolem toho se nakonec vlekl letitý spor prezidentské kanceláře s agrárnickým ministerstvem národní obrany. 

Nakonec až v roce 1929 ministr národní obrany dal definitivní souhlas s nošením historických legionářských uniforem. Pro turisty i školní exkurze to byla doba sázek, zda právě při jejich návštěvě Prahy zastihnou na stráži muže v baretech a modrých uniformách francouzských legií, v alpinských kloboucích s pérem z Itálie či ve „vydumkách“ – čapkách ruských legionářů ze závěru jejich sibiřské anabáze. 

Protektorátní náhražka 

Legionářské uniformy nosila Hradní stráž až do 21. května 1938, kdy byla vyhlášena v souvislosti s rostoucím ohrožení republiky ze strany nacistického Německa mimořádná opatření, která jsou dnes nejčastěji nepřesně označována jako „částečná mobilizace“. Tehdy stráž sídla prezidenta Edvarda Beneše oblékla z praktických důvodů běžné vojenské uniformy. To se po mnichovském diktátu hodilo představitelům takzvané druhé republiky, neboť utlumením legionářských tradic se chtěli zalíbit pohlavárům v Berlíně. A tak i při volbě nového prezidenta Emila Háchy jej 30. listopadu 1938 vítala sice Hradní stráž se svou standartou – ale v normálních uniformách… 

Po okupaci zbytku Československa a zřízení Protektorátu Čechy a Morava byla Hradní stráž 29. června 1939 oficiálně zrušena a po řadě měsíců, kdy na Hradě sídlily jen německé uniformy, bývalou Hradní stráž nahradil 1. prapor Vládního vojska, jehož vojáci si mezi sebou říkali „vladaři“. Jejich působnost na Hradě však byla minimální, protože většinu areálu střežili Němci. Ti dávné sídlo českých králů udrželi ve svých rukou prakticky i po celou dobu Pražského povstání v květnu 1945 přes marné pokusy pražských policistů a příslušníků Vládního vojska jej obsadit. Československou vlajku nad Pražským hradem mohli „vladaři“ nakonec vztyčit až 37 minut před půlnocí v úterý 8. května 1945. 

Londýnská stráž v battledressech 

Hradní stráž má ve svých tradicích i exilovou kapitolu. Když v roce 1940 vznikla v Londýně československá vláda v exilu a Edvard Beneš byl postaven do funkce exilového prezidenta, dali Britové 18. září 1940 souhlas se vznikem Oddílu stráže obrany prezidenta. Ten na počátku pod velením kapitána Josefa Podhory tvořilo 16 poddůstojníků a vojínů čs. zahraniční armády v britských uniformách s československými insigniemi. Tento oddíl, který se později rozrostl na 42 mužů, střežil zprvu v londýnské čtvrti Putney dům, ve kterém Edvard Beneš bydlel a pracoval. Po zesílení náletů na Londýn se prezident i s touto jednotkou přemístil do Aston Abbots v hrabství Buckinghamshire. Oddíl zároveň hlídal i novou Benešovu kancelář v londýnské Grosvemor Place No. 9 i archiv Vojenské kanceláře prezidenta republiky ve Wingrave. 

Po odjezdu prezidenta Beneše v únoru 1945 do Sovětského svazu a odtud na osvobozená území Slovenska vyvstal nový úkol, a sice vytvořit vojenskou ochranu prezidenta v Košicích. Na Benešovo výslovné přání byla z řad vojáků 1. čs. armádního sboru v SSSR zformována malá jednotka, kterou tvořili většinou Rusíni z Podkarpatské Rusi. Šlo převážně o bývalé příslušníky předmnichovského čs. četnictva a policie. Tito vojáci s frontovými i bezpečnostními zkušenostmi chránili prezidenta při jeho pobytu na Slovensku a především v košické Jákobově vile v Mlýnské ulici. Mimoto v blízkosti prezidenta působila i čestná stráž, které velel jednooký hrdina od Sokolova, Kyjeva a Dukly, kapitán Richard Tesařík. Netřeba snad ani připomínat, že všude kolem „bděla“ i sovětská NKVD. 

Hasiči chrání Hrad 

Benešovi rusínští četníci přijeli s prezidentem i 16. května 1945 do Prahy na Wilsonovo nádraží, kde čestné stráži opět velel Richard Tesařík, již v hodnosti štábního kapitána. Ale jaká vojenská jednotka uvítá prezidenta po jeho triumfální jízdě Prahou na Hradě? Problém řešilo vojenské velení Pražského povstání a volba padla na plzeňskou rotu požární policie, protože „byla jednotně ustrojena i dobře vyzbrojena a vycvičena“. Šlo o hasičský útvar, který se velice aktivně zúčastnil bojů na barikádách a byl za protektorátu vytvořen z přebytečných českých četníků a příslušníků pohraniční finanční stráže. Hasiči tak několik dní plnili roli „hradní stráže“, než se 19. května opět vrátili do Plzně. 

V letech 1945–1948 byla Hradní stráž opět budována podle vzoru předmnichovské republiky a tvořili ji převážně vojáci, kteří za války sloužili v čs. zahraniční armádě na západní i východní frontě. Právě v uniformách z východní fronty byl uvítán vojenskou jednotkou na Pražském hradě 27. července 1945 slavný americký generál George S. Patton. V důsledku komunistických manipulací však nedošlo k návratu k legionářským uniformám. Zatím se alespoň nosily barety a britské battledressy s odznakem Hradní stráže na klopách… 

Neúcta k legionářským tradicím? 

Po komunistickém převzetí moci v únoru 1948 další proměny uniforem Hradní stráže již jen kopírovaly v lepším vycházkovém provedení víceméně stávající vojenské stejnokroje. Když byl v červnu 1948 prezidentem zvolen Klement Gottwald, došlo dokonce načas k degradování stráže na pouhou okrasu Hradu pro turisty a oficiální návštěvy, protože skutečnou ochranu hlavy státu začal zajišťovat zvláštní útvar Sboru národní bezpečnosti „HRAD“. Hradní stráž, ve které nově sloužili i vojáci základní služby, byla nakonec součástí armády jen do 15. prosince 1952. Poté spadala k vojskům Ministerstva vnitra, kterému byla podřízena až do 1. února 1990, kdy opět přešla pod armádu.

Po pádu komunistického režimu leckdo možná očekával, že dojde k návratu k tradicím a Hradní stráž oblékne legionářské uniformy jako za Masarykovy republiky. Například v Bulharsku se dokonce už za komunismu nosily historické uniformy z dob národně osvobozeneckého boje proti osmanské nadvládě v 19. století a v Maďarsku se zase vracely honvédské tradice. Na Hradě ovšem vládla jiná atmosféra, a tak zde již 15. března 1990 byly zavedeny nové, mírně operetní uniformy, které navrhl filmový výtvarník Theodor Pištěk. Hradní stráž je používá stále, i když se již několikrát diskutovalo o jejich změně. Vše se nakonec odbylo tím, že výměna by byla chápána jako projev marnotratnosti. A tak je dnes už jen věcí každého z nás, zda se mu stávající uniformy líbí, či nelíbí…

Image

Čtěte také

Elitní strážci: Proč ve Vatikánu slouží právě švýcarská garda?

Na počátku druhé světové války armády vesměs disponovaly dvěma základními druhy zbraní, které měly zastavit očekávané útoky obrněnců. Šlo o protitankové pušky, jejichž bojová hodnota ale poměrně brzy klesla, a protitankové kanony, kterých se zase na frontě obvykle nacházelo příliš málo na to, aby mohly čelit koncentrovanému nástupu tanků v místě průlomu. 

Konstruktéři se proto snažili o vytvoření nových zbraní, jež by zvýšily schopnost pěchoty vést účinný boj s obrněnou technikou. Evoluce nicméně probíhala také na opačné straně, jelikož se  stále zlepšovala pancéřová ochrana tanků, které navíc dostávaly i různé aktivní prostředky pro boj s nepřátelskou pěchotou na krátké vzdálenosti.

Přezdívka podle trumpety

Mezi nejznámější a nejúčinnější výsledky snah amerických tvůrců protitankových zbraní patří přenosné zařízení k odpalování raket. Málo se ví, že jeho první demonstrátor nabízel konstruktér Robert Goddard americké armádě již v roce 1918, ale konec první světové války způsobil zastavení tohoto projektu. Goddardův student Clarence Hickman však pokračoval ve vývoji slibné koncepce a jeho čas přišel v roce 1942, kdy US Army studovala různé metody, jak dopravit k cíli protitankovou kumulativní nálož. 

Zkoumaly se ruční a puškové granáty a někdy i dost podivné systémy vrhačů, žádný však nedokázal splnit požadované hodnoty hmotnosti hlavice, dostřelu a přesnosti. Naštěstí se na scéně objevil Clarence Hickman, kromě kterého se myšlenkou raketového pohonu zabýval rovněž například major Leslie Skinner a jeho asistent poručík Edward Uhl. 

Ze spolupráce těchto mužů se zrodila experimentální zbraň, jež obdržela pracovní označení T1 a krycí název Whip (bič). V podstatě  se jednalo o prostou, 1,5 m dlouhou trubku o průměru 2,36 palce (60 mm), jež sloužila k odpalování malých raket na pevné palivo. Ukázku jejího použití zhlédl velitel amerických pozemních vojsk generálporučík Lesley McNair, kterého novinka ihned nadchla. Jeho názor sdílel také náčelník generálního štábu George Marshall, jenž objednal výrobu 5 000 vrhačů a 25 000 raket, ačkoliv testy ještě ani zdaleka neskončily. První sériové exempláře T1 přišly z výroby v červnu 1942 a záhy proběhlo oficiální zařazení do služby pod označením M1, zatímco raketa dostala název M6. 

Vojáci ovšem zbrani říkali nejčastěji „bazooka“, jelikož při odpalu údajně vydávala trochu podobný zvuk jako stejnojmenná trumpeta, kterou vynalezl hudebník Bob Burns. Zbraň vzbudila zájem také u Britů a Sovětů, takže přicházely další objednávky, jenže vysoké tempo produkce (spolu se spěchem při zkouškách) vedlo k potížím s kvalitou. Proto docházelo k nehodám, které měly v některých případech dokonce smrtelné následky. Rakety totiž občas explodovaly už v odpalovacích trubicích a kromě toho se stávalo, že motor oproti očekávání nevyhořel ještě ve zbrani, takže potom ožehl střelci obličej.

Postupná evoluce

První bazooky zasáhly do války zřejmě v listopadu 1942 během operace Torch, tedy při vylodění Spojenců v severní Africe, ačkoli ještě předtím byl menší počet poslán britské a sovětské armádě. Tam ale podrobné informace o jejich počátečním nasazení chybějí. Prvotní dojmy z akce byly spíše rozporuplné, protože sice šlo o snadno ovladatelnou zbraň, ovšem kvůli výše uvedeným potížím a nespolehlivosti hlavic se ozývaly také stížnosti. Inženýři však zareagovali a na podzim 1943 začala produkce nové verze odpalovače s názvem M1A1 a zdokonalených raket M6A1. Zbraň obdržela zejména deflektor k ochraně obličeje před výtokovými plyny raket a tento prvek se vyráběl také jako samostatná součást, která se dala doplnit na první verzi M1. 

Vedle toho se objevil požadavek, aby se zbraň dala rozložit na dvě části, což by usnadnilo její přepravu při seskocích padákem. Výsledný produkt s označením M9 se do služby dostal v říjnu 1943 a kromě oné požadované možnosti demontáže se odlišoval i novým spoušťovým systémem, jenž používal magnety, zatímco systém v M1 a M1A1 obsahoval (občas nespolehlivé) baterie. Posléze proto padlo rozhodnutí výrobu M1A1 ukončit a dodávat všem (tedy nejen výsadkovým) útvarům již jen zbraně M9, potažmo dále zdokonalenou variantu M9A1 vyráběnou od léta 1944. 

Kromě toho pokračoval vývoj raket, z něhož vzešla verze M6A3, u které se průbojnost pancíře zvedla z hodnoty 75 na 100 mm. Vedle palby na tanky se bazooka osvědčila při palebné podpoře pěšáků, kteří ji běžně užívali také proti opevněním. Zkoušely se proto i střely dalších  druhů, například tříštivo-trhavé, zápalné či dokonce plněné bojovým plynem fosgen. Do sériové produkce se ale dostal pouze jediný specializovaný typ, a sice dýmová střela M10. Do konce války americké zbrojovky vyrobily asi 15,6 milionu raket ráže 60 mm.

Stále lepší pancéřování

Když německá armáda před válkou vytvářela organizační strukturu a taktiku svých tankových sil, počítala s vybudováním praporů o čtyřech rotách. Tři z nich měly provozovat lehčí střední tanky, určené především k boji s obrněnci nepřítele, zatímco ve čtvrté rotě by sloužily těžší střední tanky, jež by primárně ničily opevněné body na bojišti. Není složité si domyslet, že oním lehčím typem se stal PzKpfw III s kanonem ráže 37 mm (a později 50 mm) a těžším byl PzKpfw IV nesoucí krátký 75mm kanon. Novější varianty „čtyřky“ nicméně obdržely dlouhé dělo, které se ukázalo jako vynikající protitanková zbraň. 

Střetnutí se silně pancéřovanými vozidly nepřátelských armád  totiž Němce přiměla zcela změnit onu výše popsanou strukturu a taktiku. PzKpfw IV se postupně dostal do role „tažného koně“ Wehrmachtu a ta mu prakticky vydržela až do konce války, ačkoli ho z hlediska pověsti zastínily nové typy Panther a Tiger. 

Panzer IV si tuto pozici nepochybně uchoval i díky faktu, že se jednalo o kvalitní konstrukci s velkým evolučním potenciálem, jež se hodila i pro masovou výrobu ve stále složitějších válečných podmínkách. Postupné vylepšování PzKpfw IV bylo už mnohokrát detailně popsáno, a proto se zaměříme jen na ty aspekty, které se týkaly boje s pěchotou. V první řadě šlo o pancéřování, které ostatně výborně prokazuje evoluční potenciál vozidla: jestliže úvodní sériová varianta Ausf. A začínala s korbou, jejíž čelo tvořila ocel o síle 14,5 mm, poslední sériové verze  Ausf. H a J se mohly chlubit pancéřováním silným dokonce až 80 mm. Pochopitelně se to však odráželo na hmotnosti, a tak zatímco první PzKpfw IV vážily 18 tun, závěrečná provedení už vykazovala plných 25 tun.

„Zástěry“ a další novinky

Zesilování samotného pancíře korby ale zajisté nepředstavovalo jedinou metodu ke zvyšování ochrany. Počínaje verzí Ausf. G, respektive od jara 1943 se na tanky začaly instalovat také přídavné boční pancéřové desky, nejznámější pod označením „Schürzen“ (zástěry). Jednalo se o reakci na fakt, že Rudá armáda zhusta používala protitankové pušky ráže 14,5 mm, jež si dokázaly poradit s bočním pancéřováním „čtyřek“, jehož tloušťka činila jen 14,5 až 30 mm. 

Tyto „zástěry“ představovaly velké zlepšení, protože střelu zpomalily a destabilizovaly, což značně snižovalo její průbojnost. Nejprve se uplatňovaly jenom solidní ocelové desky, avšak od podzimu 1944 přibyla varianta z drátěného pletiva, jejíž přezdívka „Thoma-Schürzen“ zřejmě odkazovala na fakt, že mezi její zastánce náležel generálmajor Wolfgang Thomale z Generálního inspektorátu tankových vojsk. 

Kromě pasivní ochrany však tanky disponovaly i dalšími prvky, jež zvyšovaly jejich šance na přežití. Od verze Ausf. B se na záď korby montovaly držáky dýmovnic, které u varianty Ausf. G vystřídaly vrhače dýmových granátů na věži, takzvané Nebelkerzen-Wurfgerät. Nezřídka  však docházelo k jejich aktivaci kvůli nepřátelské palbě, takže se posléze od jejich instalace upustilo a tanky PzKpfw IV Ausf. G dostaly zcela novou zbraň pro blízkou obranu, zvanou Nahverteidigungswaffe. Jednalo se o šikmou hlaveň zabudovanou do stropu věže, která sloužila k odpalování 92mm dýmových granátů. Navíc se dala použít i ve spojení se signální pistolí ráže 26,5 mm, pomocí níž se vystřelovaly dýmové, osvětlovací či tříštivé granáty. 

Nahverteidigungswaffe se montovaly do řady typů německých tanků i jiných obrněnců. Na samohybných dělech se objevovaly také další zajímavé prostředky k boji s pěchotou, například lafety Rundumsfeuer, na nichž se nacházel kulomet a jež se ovládaly zevnitř s pomocí periskopického zaměřovače. Tyto zbraně se však do služby dostaly jen ve velmi omezené míře.

Image

Čtěte také

Srovnání protitankových zbraní: Americká bazooka a britský PIAT

Práce švýcarského architekta Le Corbusiera moderní architekturu zásadně ovlivnila. V roce 2016 bylo na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO zařazeno 17 jeho staveb, které vznikaly v rozmezí asi 50 let a které se nacházejí na území sedmi států. Mezi jeho slavné stavby patří například budovy Nejvyššího soudu v indickém městě Čandígarh, Národní muzeum západního umění v Tokiu, pařížská vila La Roche či bytové domy ve Weissenhofu v německém Stuttgartu. 

Jeho nejslavnější dílo, kaple Panny Marie na výšinách poblíž francouzského města Belfort nedaleko švýcarských hranic, byla dokončena v roce 1955. Stojí přitom na místě, kde se již vystřídaly dva jiné svatostánky – první kapli ze 4. století nahradila gotická stavba, která však nepřežila boje druhé světové války. 

Génius bez škol 

Le Corbusier, vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret (1887–1965), studoval na škole uměleckých řemesel rytectví, ale akademické vzdělání v oblasti architektury nikdy nezískal. Sám jednou pronesl: „Jedinou mou školou je neustálé pozorování přírody a věcí kolem nás.“ Přesto jej později přijali do několika významných architektonických studií, kde se naučil pracovat s tehdy moderním železobetonem.

Beton se stal jeho hlavním „poznávacím znamením“, typickým pro všechna jeho pozdější díla: Již v roce 1916 vznikl jeden z jeho prvních domů s železobetonovou konstrukcí, vila továrníka Schwoba ve švýcarském La Chaux-de-Fonds. 

Své revoluční myšlenky shrnul Le Corbusier v knize Za novou architekturu (Vers une architecture), jež poprvé vyšla roku 1923 a kterou dnes odborníci považují za nejvýznamnější dílo teorie architektury 20. století. Později slavný vizionář publikoval i proslulých Pět bodů moderní architektury (funkcionalismu), podle nichž se například mají domy stavět na sloupech, mají mít volný půdorys či střešní zahrady.

Image

Čtěte také

Renesanční člověk Otto Eisler: Brněnský architekt přežil Osvětim i pochod smrti

Sluneční soustava obkrouží střed Mléčné dráhy jednou za 210 milionů let a pohybuje se z pozemského pohledu úctyhodnou rychlostí okolo 230 kilometrů za sekundu. Ve srovnání s planetárním systémem, který vědci zachytili díky mikročočkování v roce 2011, je ale náš domovský systém zoufalým loudalem.

Superrychlý planetární systém se podle doposud nerecenzované studie nachází zhruba 24 500 světelných let od nás a od středu Mléčné dráhy jej dělí 1 500 světelných let. Tvoří jej červený trpaslík a nejméně jedna planeta – s největší pravděpodobností plynný obr o hmotnosti zhruba 29krát větší, než je hmotnost Země, který obíhá kolem své hvězdy blíže než naše planeta kolem Slunce.

Galaktický sprinter

Z pozorování z let 2011 a 2021 vyplývá, že rychlost tohoto planetárního systému je přibližně 541 kilometrů za sekundu, což z něj činí nejrychlejší známý planetární systém.

Mimořádná rychlost systému podle vědců naznačuje, že by se mohlo jednat o hyperrychlý hvězdný systém, příklad vzácné třídy hvězdných objektů, které byly urychleny gravitací jiných hvězd – nebo dokonce gravitačním prakem supermasivní černé díry v centru naší Galaxie.

Tyto objekty se pohybují rychleji než 500 kilometrů za sekundu, přičemž tou úplně nejrychlejší je hvězda s označení J0927, která se naší Galaxií řítí ohromující rychlostí 2 285 kilometrů za sekundu. Existence hyperrychlých hvězd byla předpovězena již v roce 1988, poprvé ale byly pozorovány až v roce 2005. U žádné z těchto stálic vědci ale až doposud nezaznamenali přítomnost planety.

Image

Čtěte také

Bohatý úlovek: Čínští astronomové odhalili téměř 600 velmi rychlých hvězd

Strategická poloha na obchodní trase mezi Tibetem a Indií zapříčinila, že himálajskou oblastí Mustang odpradávna putovaly karavany naložené solí, obilím a dalším zbožím. Ve 14. století tam potom panovník Ame Pal založil království Lo, s hlavním městem Lo Manthang. Pod vládou jeho potomků se Mustang proměnil ve významné centrum tibetského buddhismu. Díky izolaci v odlehlých horách navíc zůstal relativně nezávislý a své kulturní tradice si uchoval i v době, kdy okolní regiony čelily invazím muslimských vládců z Indie. Teprve v 18. století bylo království přičleněno k Nepálu a ztratilo svůj status. I poté si ovšem udrželo poměrně velkou autonomii a nadále tam vládli potomci Ameho Pala. 

Když v roce 1950 Čína anektovala Tibet, mnozí z jeho obyvatel našli útočiště právě v Mustangu: Posílili tamní buddhismus a částečně oblast přetvořili v základnu tibetského guerilového odboje.

Den za padesát dolarů

Prvními významnějšími „turisty“, kteří do míst zavítali a jimž Mustang vděčí za svou proslulost, se stali Heinrich Harrer v roce 1949 a Michel Peissel o patnáct let později. Rakouský horolezec Harrer poprvé popsal místní hory a zvyky lidí ve své knize Sedm let v Tibetu. Etnolog Peissel pak celkový obrázek doplnil publikací Mustang: Ztracené tibetské království.

V roce 1992 se Mustang nakonec otevřel i běžným zahraničním turistům, ale ani dnes není úplně jednoduché se po jeho teritoriu pohybovat. Horní Mustang od městečka Kagbeni až po hranice s Tibetem tvoří zvláštní chráněnou oblast a k jeho návštěvě musí nepálská vláda vydat povolení, které je dražší než standardní turistické vízum: Stojí 500 dolarů a platí deset dní, přičemž každý další den vyjde na padesát dolarů. Zároveň se tam turisté, stejně jako ve všech nepálských horách, mohou pohybovat pouze v doprovodu místního průvodce. Dané opatření má omezit počet návštěvníků a chránit křehké kulturní a přírodní prostředí.

Raději nečekejte

Snahu zachovat autenticitu regionu však narušují dvě velmoci: Ze severu vytváří tlak Čína, která v oblasti pomohla vybudovat silnici. Vozovka je sice velmi nestabilní a každý rok z ní část „ukousnou“ monzuny. Zůstává však sjízdná, a spolu s džípy tak po ní do Mustangu nezadržitelně proudí civilizace, zatímco mladí ji zároveň využívají k cestě za lepším životem. Z jihu zas doléhá Indie a tamní turisté se v zástupech hrnou do chrámu Muktinath. Středověká atmosféra Horního Mustangu zkrátka kvůli vybudované silnici a indickým věřícím pomalu mizí. Pokud ji tedy toužíte zažít, neměli byste příliš otálet.

Drsná krajina s minimem srážek výrazně ovlivňuje místní život. Lidé žijí v domech z kamenů a hliněných cihel, do nichž skrz malá okna proniká jen minimum světla. Přestože mnohé domácnosti dnes již vaří na plynu z dovážených láhví, nejedna rodina si dělá zásoby dřeva na přečkání tuhé zimy. Na ulicích se sbírá veškerý kravský, koňský či kozí trus, protože se jím přihnojuje obdělávaná země, aby se v ní dařilo pšenici, ječmeni nebo pohance. Krávy, kozy a ovce se chovají především na maso, kdežto jaci slouží jako tažná zvířata a koníci jen přepravují materiál, případně vozí turisty.

Útočiště ve skalách

Tradiční oděv v Mustangu nosí většinou už jen ženy: Zahrnuje dlouhou vlněnou sukni či šaty přepásané ručně tkanou „zástěrou“ s barevnými pruhy, která je tím vzácnější, čím víc dílů látky ji tvoří. Jedinou ozdobu pak představuje náhrdelník z velkých tyrkysových či korálových kamenů, jež symbolizují prosperitu, ale také mají majitelku chránit a tibetská medicína jim přisuzuje léčivé účinky. 

Tradiční život se odehrává v kulisách polopouštní krajiny, poseté červenými, bílými a hnědými skalními formacemi, jež vytvářejí dramatický kontrast s modrou oblohou. Ve skalách se nachází řada vytesaných obydlí, kam se prý vesničané uchylovali v případě nebezpečí. Nezřídka tam ovšem narazíte také na kláštery, například včetně ikonického Luri Gompa. Z divokých zvířat oblast obývá nahur modrý, někdy nazývaný modrá ovce, nebo sněžný leopard. Druhý zmíněný se ovšem před turisty většinou dobře ukrývá.

V prachu cest

Klasický desetidenní trek obvykle začíná v Jomsomu, hlavním městě Dolního Mustangu, kam v období mimo monzunové deště přiletíte z nepálské Pokhary. Pokračovat budete přes městečko Kagbeni a po levé straně hor proti toku řeky Kali Gandaki až do Lo Manthangu coby „metropole“ Horního Mustangu.

Zpátky na jih se potom vrátíte opačnou stranou údolí přes vesničky Yara Gaon, Tange, Chusang a svou pouť završíte v posvátném chrámu Muktinath. Každá z vesnic na trase je svým způsobem jedinečná, a pokud máte čas, stojí za to si cestu prodloužit do Chhoseru na severu nebo k již zmíněnému klášteru Luri Gompa. Trek přitom nevyžaduje horolezeckou přípravu – stačí se umět pohybovat po alpských chodnících.

Zatímco trasa na sever se dnes už dá absolvovat v džípu, jih stále zůstává oblastí pro pěší a koně. Místní průvodce vám pomůže zajistit přepravu zavazadel, o něž se postarají nosiči najatí obvykle již v Pokhaře nebo koníci, kteří mají na zádech dřevěné konstrukce na odkládání batohů. Každopádně musíte počítat s tím, že prachu cest se nevyhnete a na nějaké ty oděrky při manipulaci se zavazadly se také nehledí.

Neviděli jste kuchaře?

Spí se v jednoduchých ubytovnách, které se sice liší kvalitou vybavení, ale vždy tam najdete jen to základní. Po západu slunce se ohřejete u kamen a ve sprše nejspíš poteče pouze studená voda, neboť zásobu ze solárních ohřívačů už někdo vypotřeboval. Stravování závisí na tom, jestli je na místě kuchař, nebo odešel na zimu do Káthmándú a zatím se nevrátil. Prosté jídlo vám v takovém případě bude muset uvařit váš průvodce: Pravděpodobně půjde o pohankovou či ovesnou kaši, smaženou rýži, nudle se zeleninou, případně s masem, nebo o pouhé placky. Pokud kuchaře zastihnete, k večeři vám obvykle naservíruje tradiční nepálské jídlo dal bhat, kde rýži a vařenou čočku často doplňuje zeleninová omáčka tarkari a chléb roti. Nebo dostanete teplou polévku thukpu s nudlemi, zeleninou či kousky masa.  

Co se týká vody, díky řekám tekoucím z hor je jí dost, a ve vesnicích se navíc nacházejí studny. Stačí tedy převařit a zahřát se třeba teplým zázvorovým čajem. Ti odvážnější mohou vyzkoušet i tibetský čaj s máslem a solí, jenž dokáže dodat spoustu energie. Lokální pivo je sice dražší, ale chutné a po celodenní túře přijde vhod. Balenou vodu pak koupíte téměř všude – mějte však na paměti, že v odlehlé oblasti bez možností recyklace představuje „nejekologičtější“ způsob likvidace plastů spálení.

Image

Čtěte také

Turistům vstup zakázán: Hora Mačapučare zůstává pro lezce zapovězena

V jižní a jihovýchodní Asii žijí čtyři druhy takzvaných asijských malých koček, které náležejí do rodu Prionailurus. Největší z nich je kočka rybářská (Prionailurus viverrinus) a nejmenší kočka cejlonská (Prionailurus rubiginosus), která obvykle váží kolem jednoho kilogramu. Čínští odborníci nedávno objevili fosilii dalšího, doposud neznámého druhu asijské malé kočky. Nově popsaná Prionailurus kurteni žila podle vědců před zhruba 300 tisíci lety a svou velikostí se vyrovnala kočce cejlonské.

Pozoruhodné je, že fosilii, jediný kus spodní čelisti se dvěma zuby, vědci objevili v jeskyni Hualongdong ve východní Číně, kde v uvedeném období žili dávní lidé. Není proto vyloučeno, že drobné kočky mohly být do jisté míry „domácími mazlíčky“ nebo alespoň mohly chytat myši, které tam tehdy rovněž žily.

Kočka jeskynní

„Kočka, kterou jsme objevili, byla zřetelně menší než dnešní kočky domácí,“ potvrzuje vedoucí výzkumu paleontolog Qigao Jiangzuo z Čínské akademie věd. „Velikostí a hmotností byla blízká dnešním nejmenším druhům koček a je možné, že byla i o něco menší.“ Podrobnosti objevu vědci popisují v odborném časopisu Annales Zoologici Fennici.

Přestože nález kočičích fosilií z období čtvrtohor není nic výjimečného, objev takto malého druhu byl pro paleontology do jisté míry překvapením. V tomto případě přispělo k zachování fosilie právě prostředí jeskyně, které bývá velmi stabilní.

Dnešní asijské malé kočky žijí převážně v zalesněném prostředí, často v blízkosti vody. V tropických lesích se pozůstatky organismů většinou neuchovají a horkém vlhkém klimatu zmizí beze stopy. Když ale kočka Prionailurus kurteni vešla do jeskyně, možná aby si tam smlsla na myších nebo na zbytcích po pravěkých lidech, její fosilie měla šanci přežít dodnes.

Image

Čtěte také

Pořádné kusy: V mokřinách jihozápadní Číny lovily vydry velké jako dnešní vlci

Jsou to zhruba dva roky, co Webbův dalekohled pozorováním potvrdil svoji první exoplanetu. Nedávná pozorování tohoto nejvýkonnějšího vesmírného teleskopu současnosti sehrála klíčovou roli v objevu úplně nového druhu planety. Jde o další dílek v rozsáhlé mozaice vzniku a vývoje rozmanitých typů planet.

K dnešnímu dni jsme již potvrdili existenci více než pět tisíc exoplanet. Dozvěděli jsme se díky nim, že v Mléčné dráze máme ohromné množství planet, a také to, že planety Sluneční soustavy představují jen velmi omezený výřez toho, co může v planetárních systémech vzniknout. Například mnoho exoplanet se svou velikostí řadí mezi Zemi a Neptun. Ve Sluneční soustavě ale žádnou takovou planetu nemáme.

Masivní Venuše

Mezinárodní tým astronomů, který vedl Kazumasa Ohno z japonské Národní astronomické observatoře, nedávno zacílil Webbův dalekohled na jednu ze zmíněných exoplanet GJ 1214 b. Obíhá kolem červeného trpaslíka v souhvězdí Hadonoše, který je od nás vzdálený jen asi 48 světelných let. Tato exoplaneta byla v roce 2023 oficiálně pojmenovaná Enaiposha.

Badatelé byli zvědaví, co jim o exoplanetě Webbův dalekohled prozradí a nakonec z toho bylo velké překvapení. Enaiposha není ani superzemí bohatou na vodík ani vodním světem, což byly dosavadní tipy odborníků. Ukázalo se, že jde s velkou pravděpodobností o exoplanetu s atmosférou velmi bohatou na oxid uhličitý. Není divu, že tento svět s extrémním skleníkovým efektem označili jako „supervenuši“. Objev nového druhu exoplanety vědci zveřejnili v odborném časopisu Astrophysical Journal Letters.

V použitých datech jsou ještě nejasnosti a objev bude nutné ještě ověřit. „Detekovaný signál oxidu uhličitého byl v našem výzkumu jen slabý,“ přiznává Ohno. „Museli jsme použít důkladné statistické analýzy, abychom potvrdili, že je vůbec reálný.“ Následné simulace badatelům ukázaly, že nejpravděpodobnějším scénářem pro tuto exoplanetu je první známý svět připomínající mohutnou Venuši.

Image

Čtěte také

Vyznejte se v exoplanetách: Co jsou superzemě, superjupitery a superneptuny?

Přestože v globálním oteplování hrají zásadní roli především emise uhlíku, které zvyšují skleníkový efekt pozemské atmosféry, spotřeba fosilních paliv není jediným faktorem, který probíhající klimatickou změnu ovlivňuje. Podle nedávné analýzy satelitních snímků v posledních letech ubývá oblačnosti. Podle vědců by mohlo jít o pověstný „chybějící dílek“, popisující aktuální rozsah klimatických změn.

George Tselioudis z Goddardova institutu NASA pro vesmírné studie (GISS) a jeho spolupracovníci analyzovali soubory snímků z amerického satelitu Terra, které pokrývají období posledních 22 let. Výsledky těchto analýz, prezentované na konferenci Americké geofyzikální unie, která se konala na konci loňského roku, podle vědců potvrzují dřívější zjištění. 

Mizející mraky

Vypadá to, že oblačnost na planetě klesá o zhruba 1,5 procenta za každé desetiletí. Podle odborníků tyto změny přispívají k oteplování planety. Působení mraků na oteplování je sice komplikované, ale zjednodušeně lze říct, že méně oblačnosti znamená vyšší teploty.

Uvedený úbytek sice na první pohled nepůsobí příliš významně, jak ale uvádí pro vědecký magazín Science klimatický vědec Bjorn Stevens z německého Institutu Maxe Plancka pro meteorologii, zdá se, že tu máme zpětnou vazbu související s oblačností, která vybočuje z dlouhodobého normálu.

V tuto chvíli je otázkou, zda bude tento znepokojivý trend ve vývoji oblačnosti pokračovat i v budoucnu, a jaký bude mít v následujících letech vliv na celkové trendy globálního oteplování. V tuto chvíli nám oblačnost každopádně ukazuje, jak složitý a mnohovrstevný je klimatický systém planety Země.

Fridrich I., jemuž Italové podle rudého zbarvení vousu přezdívali Barbarossa, se zapsal do historie jako jeden z nejvýznamnější evropských panovníků. Život tohoto původně švábského vévody, pozdějšího německého krále a císaře, dal vzniknout rozsáhlému mýtu o velikánovi německých dějin, jenž okouzloval nejen historiky a umělce, ale i diktátory napříč starým kontinentem. Tento muž, „s nímž se žádný z císařů minulosti nemohl srovnávat“, jak napsal jeho současník, italský kronikář Acerbus Morena, samozřejmě okouzloval spoustu žen. A ne jen tak ledajakých…

Odtažitá Adéla z Vohburgu 

Psal se rok 1147, když se tehdy dvacetipětiletý švábský vévoda poprvé oženil. Jeho manželka Adéla z Vohburgu přinesla do sňatku jako věno Chebsko, jehož dědičkou se stala po smrti svého otce v roce 1146. Prožili spolu šest let a jejich manželství nepatřilo k šťastným. Adéla svého muže na významné události doprovázela jen zřídka. Dokonce nebyla přítomna ani jeho korunovaci na německého krále v březnu roku 1152. 

O rok později se Fridrich s Adélou rozešel. Nebylo se co divit, král potřeboval syna a Adéla mu nebyla schopna porodit ani dceru. To by ovšem jako důvod k rozvodu nestačilo, neboť uzavřená manželství byla z církevního pohledu nerozlučitelná. Výjimkou z tohoto pravidla byly jen vážné důvody. A u panovníků se obvykle nějaký ten důvod podařilo najít. V případě Fridricha Barbarossy spočíval v blízkém příbuzenství manželů, neboť Adélina prababička byla sestrou Fridrichova pradědečka. 

Fridrichovy parohy 

Šlo o důvod ryze oficiální, jeho budoucí manželka byla vůči němu ve stejném příbuzenském poměru jako Adéla. Neplodnost coby příčina rozvodu je samozřejmě z pohledu krále a pozdějšího císaře, jenž potřebuje potomstvo, naprosto pochopitelná záležitost. Otázkou však zůstává, proč spolu manželé nemohli mít děti. Že by nechtěli, se nedá předpokládat. Byla snad Adéla skutečně neplodná? Brzy se ukázalo, že nikoli. Zdálo by se, že rozvod musel být pro Adélu traumatizující událostí, vždyť ztratila hodnost německé královny. Ale tato sebevědomá žena si podle všeho z rozvodu příliš velkou hlavu nedělala. Jak jinak si vysvětlit, že se krátce poté, co ji papežští legáti s Fridrichem v Kostnici rozvedli, znovu provdala za jistého Dietha z Ravensburgu. 

Tento sňatek byl ukázkovou mezaliancí, neboť Adéla byla vysoce postavená šlechtična a bývalá královna, zatímco její nový muž byl pouhý a k tomu nesvobodný rytířský služebník, pouhý ministeriál ve službách toskánského markraběte Welfa VI. Adélina rychlá svatba s nepříliš důležitým člověkem vypovídá zřejmě o pravém důvodu rozvodu, kterým byla Adélina nevěra. Když po svatbě Adéla otěhotněla, zavdala v očích současníků příčinu k nejrůznějším řečem, které ironicky zpochybňovaly oficiální i neoficiální důvody rozvodu královského páru. 

Dáma v nesnázích 

Tři roky trvalo Fridrichu Barbarossovi, který se mezitím v roce 1155 stal německým císařem, než si našel novou ženu. Původní vyhlídky na byzantskou princeznu padly kvůli zhoršujícím se vztahům s byzantskou říší. K velkému překvapení okolí se nakonec rozhodl pro mladou, tehda sotva patnáctiletou dědičku burgundských zemí. A toto rozhodnutí se ukázalo jako jedno z nejšťastnějších v císařově životě. Přesné datum narození Beatrix Burgundské neznáme. Víme jen, že přišla na svět někdy mezi léty 1140 až 1147 jako jediné dítěte Rainalda III. Burgundského a stala se zákonitou dědičkou otcova bohatého panství. 

Její strýc Vilém III. Burgundský však nechtěl něco takového připustit. Po smrti Rainalda III. se jí zmocnil a uvěznil ji v kamenné věži svého dobře opevněného hradu, kde ji ostražitě hlídal. Dědičné poměry v Burgundsku neušly pozornosti rudovousého císaře. Rozhodl se osobně intervenovat. Mladinkou Beatrix osvobodil z moci vládychtivého strýce a v roce 1155 jí nabídl svou ruku. Pompézní svatba se konala 10. června 1156 a trvala šest dní. Účastnil se jí mimo jiné také český kníže Vladislav, jenž přijal Fridrichovu nabídku ke spolupráci na válečném tažení proti Milánu a dalším vzpurným lombardským městům. 

Ve válce i v míru 

Dne 9. října 1156 korunoval trevírský arcibiskup mladičkou Beatrix německou královnou. Její pověstná krása byla v té době ještě v rozpuku, velmi brzy však dozrála nejen v krásnou, ale rovněž velmi inteligentní ženu. Císař však sňatkem sledoval i politické cíle. Upevnil si vliv v Burgundsku, v zemi, v níž postavení německých panovníků nebylo nikdy silné. Díky své geopolitické poloze představovalo bránu do neklidné severní Itálie, která se v následujících letech stala alfou i omegou Barbarossovy zahraniční politiky. 

Mladá královna rozhodně nebyla ochotna trávit svůj čas někde v komnatách a izolovaná od bouřlivého dění. Na rozdíl od Fridrichovy první manželky doprovázela svého muže na diplomatická jednání. A byla přítomna i válečným střetnutím. Tak v srpnu roku 1159 dorazila, vedouc s sebou vojenské posily, k italskému městu Crema, spojenci Milána, které Fridrich právě obléhal. Byla svědkem jak pádu a zničení Cremy, tak také o tři roky později pokoření vzpurného Milána. 

Její přítomnost se však stala pro Milánské požehnáním. Královna fungovala jako přímluvce, často spolupodepisovala listiny a s kancléřem Rainaldem z Dasselu měla zásadní vliv na císařovo rozhodování. Proto se ti, kteří si potřebovali naklonit císařovu přízeň, obraceli na laskavé srdce jeho ženy. Beatrix však nebyla v žádném případě naivní. Často sledovala i své vlastní cíle a neváhala za přímluvu přijímat nemalé peněžité dary, jako v případě, kdy prosadila svého příbuzného Petra z Flander do biskupského úřadu v Cambrai. Velmi výmluvný je výše zmíněný případ poražených Milánských. Během týdne prosili konzulové i prostí měšťané císaře o milost. Mnohé okolostojící pohnuli k slzám, jen císař zůstal neoblomný jako kámen. Obrátili se tedy na Beatrix, ale protože k ní neměli přístup, na znamení prosby padli k zemi před okny její komnaty. Nepodařilo se jim sice uchránit město, ale milost a vliv císařovny zachránily Milánským nejen životy, ale i majetek. 

Císařovnou v dobrém i ve zlém 

Když 1. srpna 1167 korunoval vzdoropapež Paschal III. Beatrix císařovnou, obřad postrádal slavnostně přepychový ráz. Korunovace proběhla ve válkou poničeném chrámu sv. Petra v Římě a téměř ihned poté propukla v císařově táboře malárie, které podlehla nejen velká část vojska, ale též významní hodnostáři jako kancléř Rainald z Dasselu či pražský biskup Daniel. Zdecimované vojsko v čele s císařským párem odtáhlo z neklidného Říma na sever. U městečka Pontremoli je zaskočila armáda nepřátelských měst. Podle legendy se boje účastnila i Beatrix, která, chráníc se štítem, odolávala statečně nepřátelským šípům. 

Poté co úspěšně z boje vyvázli, dorazili do Susy. V zpočátku přátelsky nakloněném městě se situace pro císaře vyhrotila, a tak v převleku za podkoního v noci unikl, aniž by se obtěžoval vzít s sebou i svou ženu. Beatrix se stala vězenkyní suských měšťanů! 

Toto ne příliš rytířské chování „rytířského“ císaře je pro historiky dodnes záhadou. Beatrix na své pokoření a zajetí v Suse dlouho vzpomínala a podle dobových zpráv s potěšením sledovala, když v září roku 1174 nechal Fridrich Barbarossa Susy vypálit. Na konci svého života ji ve Vienne roku 1182 korunovali královnou burgundskou a právě v Burgundsku žila a vládla poslední dva roky. Vládu zaměřila na upevnění svého panství, působila jako donátorka církevních institucí a také jako významná mecenáška. Zemřela ve dvaačtyřiceti letech, krátce poté, co pochovala svou pětiletou dceru Anežku. Uložili ji do téhož hrobu v dómu ve Špýru. 

Podle odborníků patřilo manželství mezi Beatrix a Fridrichem k nejšťastnějším v bohaté historii rodu Štaufů. Celý bouřlivý císařův život provázely četné výhry i prohry, ale byla to právě Beatrix, která se stala zásadní výhrou jeho nelehkého života.

Image

Čtěte také

Tři kněžny Čech: Které ženy stály po boku krále Vratislava II.?