Raketa pojmenovaná po Johnu Glennovi, prvním Američanovi, který obletěl Zemi, odstartovala z Floridy a vznesla se ze stejné rampy, z níž před půlstoletím startovaly kosmické sondy NASA Mariner a Pioneer.

Všech sedm hlavních motorů se při startu zažehlo a raketa za úsvitu stoupala oblohou provázená jásotem diváků, kteří se sešli na okolních plážích. Zaměstnanci společnosti Blue Origin, mezi nimiž byl i její šéf Jeff Bezos, propukli v nadšený jásot, jakmile se raketa po třinácti minutách letu úspěšně dostala na oběžnou dráhu.

Vydařená premiéra

„Jsem neuvěřitelně hrdý, že New Glenn dosáhl oběžné dráhy na svůj první pokus,“ řekl Dave Limp, generální ředitel společnosti Blue Origin. „Věděli jsme, že přistání našeho boosteru byl na první pokus ambiciózní cíl. Dnešek nás ale hodně naučí a zkusíme to znovu při příštím startu na jaře. Děkuji celému týmu Blue za tento neuvěřitelný milník.“  

pic.twitter.com/o6sMiSABkR

— Jeff Bezos (@JeffBezos) January 16, 2025

Nová dvoustupňová raketa může představovat konkurenci raketám společnosti SpaceX při vynášení komerčních a vládních satelitů na oběžnou dráhu. Na nízkou oběžnou dráhu má nosič Blue Origin dopravovat až 50 tun nákladu, což je sice méně než například Falcon Heavy (65 tun), ale více než Falcon 9 (23 tun). Nový nosič by tak mohl představovat rozšíření možností a vítanou konkurenci, která by ve výsledku mohla ještě více zlevnit lety do vesmíru.

Společnost Blue Origin má také lunární plány, kdy vyvíjí přistávací modul Blue Moon, který dopraví náklad i astronauty na měsíční povrch. NASA si Blue Moon vybrala pro misi Artemis, kterou se Američané vrací na Měsíc. Modul bude možné použít i s raketou New Glenn, společný zkušební let je plánován na letošní rok.

Image

Čtěte také

Soukromé firmy, které mění kosmonautiku: Blue Origin a SpaceX

Roztomilost je ryze subjektivní kategorie. Fenek berberský (Vulpes zerda) ovšem objektivně vypadá, jako by ho nestvořila příroda, ale navrhnul geniální designér hračkářské firmy vyrábějící „plyšáky“. Ne náhodou je druhá část jeho vědeckého jména odvozená od řeckého výrazu pro „roztomilý“. Fenek je také držitelem titulu nejmenší psovité šelmy a zároveň se řadí k nejušatějším tvorům planety.

Z korespondence francouzského spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho (1900–1944) vyplývá, že když v roce 1927 působil jako velitel stanice letecké pošty v západoafrické Jubě, choval fenka jako domácího mazlíčka a zvířátko miloval. Když Exupéry v roce 1935 havaroval s letadlem nad Saharou a po čtyři dny bloudil na pokraji smrti žízní pouští, pozoroval divoké fenky hned několikrát ve volné přírodě. Literární historici se domnívají, že právě tato setkání inspirovala Exupéryho při psaní knížky Malý princ k vytvoření postavy lišky.

Do vedra i zimy

Droboučký příbuzný našich lišek měří bez ocásku na délku asi 30 centimetrů a vysoký je jen něco přes 20 centimetrů. Přitom jeho uši jsou běžně dlouhé i více než 10 centimetrů. Velké boltce přispívají k vynikajícímu sluchu fenků, ale ještě mnohem důležitější se zdá jejich podíl na regulaci tělní teploty. Do ucha přitéká horká krev z těla, koluje hustou síti cév a krevních kapilár a přitom předává přes kůži teplo okolnímu vzduchu. Před návratem do těla se tak krev významně ochladí.

Fenek se ušima zbavuje nadbytečného tělesného tepla, což je v jeho přirozeném prostředí životně důležité. Obývá totiž písečné pouště severní Afriky a Arabského poloostrova, kde teploty přes den stoupají nad 50 °C. Na druhou stranu se však fenek musí umět zahřát, protože v noci může teplota v poušti klesnout pod bod mrazu. K tomu se dokonale hodí hustý, jemný bělavý kožíšek. Chlupy dlouhé až tři centimetry nepouští rozpálený vzduch ke kůži a stejně tak chrání fenka i před zimou během nočních loveckých výprav. Přesto se těmto zvířátkům za chladných nocí ježí zimou srst a nejednou se neubrání zimomřivému třesu.

V chladu podzemních katakomb

Ačkoli je fenek před denním žárem chráněn, jak je to jen možné, maximálním teplotám se vyhýbá únikem do podzemí. Vyhrabává si hluboké nory, z nichž vylézá až večer. Některé nory měří na délku až deset metrů a sahají metr pod úroveň terénu. Fenek je k jejich budování dokonale vybaven. Plochu lopatkovitých tlapek mu zvětšují dlouhé měkké chlupy, kterými má souvisle porostlá chodidla. S tímto „nářadím“ si za jedinou noc vyhloubí v písku chodbu dlouhou až pět metrů. Kromě hrabání se „chlupaté podrážky“ hodí i při chůzi. Izolují fenka od rozpáleného písku pouště a nedovolí, aby se mu do něj tlapky příliš bořily.

Kromě „vnějšího fyzického vybavení“ má fenek v boji proti vedru jednu „tajnou zbraň“. Přes den totiž šetří energii i tak, že sníží tělesnou teplotu a tepovou frekvenci. S večerním ochlazením vzduchu procitá z útlumu a vydává se na lov a za dalšími aktivitami.

Boj o každou kapku

Velkou výzvu představuje pro tuto drobnou šelmu sucho. Na Sahaře nebo v pouštích Arabského poloostrova v průměru nespadne za rok víc než 15 milimetrů srážek. Fenek se ale cítí v těchto písčitých pustinách jako ryba ve vodě a oblastem bez písečných dun se vyhýbá. Na drsnou pouštní přírodu se dokonale adaptoval.

Příležitost k napití se fenkovi naskytne jen výjimečně. Jeho organismus proto úzkostlivě šetří vodou a vystačí často jen s tělními tekutinami své kořisti. Ledviny fenků koncentrují moč na nejvyšší možnou míru. Podobně „nejmenší lišky“ nemrhají ani vodou v trusu. U většiny zvířat je trus tvořen ze tří čtvrtin vodou. V trusu fenka může voda zabírat pouhou šestinu hmotnosti.

Jak moč, tak i trus fenků citlivému lidskému nosu ostře páchnou. Šelmičky je používají k pachovému značkování hranic svých revírů. Samci jsou v tomto ohledu obzvláště „výkonní“ během námluv. Mláďata fenka se dají snadno ochočit. Pronikavý „odér skunka“ šířící se z moči a trusu bývá hlavním důvodem, proč se tento obyvatel pouští netěší mezi chovateli velké oblibě. V nekonečných písčinách nepotřebuje fenek shromažďovat trus a moč na vybraných místech a nijak zvlášť se nestará o to, kde svou tělesnou potřebu vykoná. Naučit jej používat k močení a kálení „toaletu“ bývá proto neřešitelný problém.

Lov v noční temnotě

Na poušti není nadbytek potenciální kořisti, ale fenek je zdatný lovec. Na výpravy se vydává sólo a ve tmě vyhledává úlovek především sluchem a čichem. Pokud najde živočicha ukrytého v písku, pustí se do hrabání všemi čtyřmi tlapkami a písek pak od něj lítá na všechny strany.

Větší kořist obvykle zabíjí kousnutím do krku. Zdolá tak i tvory, kteří jsou větší než on sám. Byly popsány případy, kdy fenek ulovil třeba dospělého králíka, ale tak obří porci masa nedokáže na posezení zkonzumovat. Zbytky si proto schová na horší časy. Volí při tom podobnou strategii jako naše liška obecná (Vulpes vulpes). Vyhrabe v zemi díru, potravu do ní uloží a čenichem na ni pak nahrne písek. Zásobárny si častěji vytvářejí samice. Samci si při vytváření rezerv počínají bezstarostněji.

Na stráži před „porodnicí“

Na rozdíl od jiných druhů lišek jsou fenci společenská zvířata a žijí ve skupinách čítajících i deset kusů. Smečku tvoří dospělý pár a jeho mláďata, někdy zůstávají s rodiči i potomci z loňského vrhu. O samotě, bez kontaktu s příslušníky svého druhu trpí fenci stresem. Samičky chované po spáření v izolaci, jsou vystresované natolik, že většinou nezabřeznou. Za běžných podmínek má samice fenka mláďata obvykle jednou do roka. Pokud ale o mladé přijde, může zabřeznout podruhé a někdy dokonce i potřetí. Námluvy fenků probíhají zjara, ale pokud se fenci pokoušejí o druhý nebo třetí vrh, opakují námluvy v létě nebo na podzim.

Po padesátidenní březosti vrhne samice jedno až šest mláďat. Ta se sice rodí s hustým kožíškem, ale přesto si sama nedokážou v nočním chladu udržet tělesné teplo. Jsou odkázána na péči matky, která je zahřívá. Otec sice hlídá noru, ale matku s mláďaty nenavštěvuje. Samice je v této době velmi nervózní a k mláďatům nikoho nepouští. I samec proto zůstává raději venku před norou. Strážní službu ukončí, když se mláďata dožijí stáří kolem jednoho měsíce.

Cesta do života

Na svět přicházejí fenci slepí. Váží asi 40 gramů a včetně ocásku měří na délku zhruba 15 centimetrů. Bezmocný chlupatý váleček se rychle se staví na vlastní nohy. Kolem desátého dne se mu otevírají oči, na konci druhé týdne se mu prořežou první zuby a malý tvoreček se začíná samostatně pohybovat.

Matka mláďata kojí, ale od tří týdnů už je přikrmuje masitou potravou. V té době s nimi také začne vycházet z nory ven. Mláďata se venku sluní a dovádějí při nejrůznějších hrách. Zpočátku matka vynáší potomky z nory v tlamě a drží je opatrně za kůži na hřbetě. Mláďatům se to nejprve příliš nezamlouvá a snaží se ze stisku matčiných čelistí vymanit. Rychle si ale na tento způsob transportu zvyknou a pak se nechají bez protestů přenášet z místa na místo. Zdá se, že někdy se samice přenášením mláďat sama odreagovává od stresu.

Loveni kvůli kožichu

Fenci jsou velmi komunikativní tvorové. Dorozumívají se máváním oháňky, výrazy ve tváři ale i pestrou škálou zvuků. Varují se štěkavým voláním. Spokojenost dávají najevo zvukem podobným kočičímu předení. V ohrožení ňafají a navzájem se zdraví pištěním. Pokud jsou od sebe samice a samec násilně odloučení, protestují nářkem.

V zajetí se fenci dožívají více než dvanácti let. Ve volné přírodě ale podléhají svým nepřátelům či nepříznivým životním podmínkám mnohem dříve. Nevadí jim přitom konkurence blízkých příbuzných – lišky obecné a lišky pouštní. Mnohem nebezpečnější jsou pro ně zdivočelé kočky a psi. Z volně žijících šelem loví fenka šakali a hyeny, ale největší hrozbu představuje člověk. Lidé loví fenky především pro jemnou kožešinu a v některých oblastech Sahary proto už jejich stavy v poslední době povážlivě poklesly.

Image

Čtěte také

Cibetky asijské jsou nočními lovci, jejich jídelníček je překvapivě pestrý

Alsasko a Lotrinsko patřily ve středověku k územím Svaté říše římské, v průběhu třicetileté války je však obsadila Francie, jejíž zůstaly až do roku 1871. Válka za sjednocení Německa ale Paříži přinesla nejen ponížení a vystřízlivění ze snu o její vojenské nadřazenosti, ale republika se musela vzdát i obou „sester“, které Francouzi považovali za své historické území. 

Dvě uloupené sestry

S připojením k Německu se ale těžko smiřovali i obyvatelé obou zemí, v 1874 například v berlínském Reichstagu vystoupila skupina alsaských poslanců. Zákonodárci ve francouzštině požadovali referendum o navrácení svých domovů Francii. Německý úředník Ludwig Adolf Wiese vzpomínal roku 1886 na své působení v tamní oblasti: „Jejich vazba na Francii byla mnohem hlubší a silnější, než jsme si mysleli, k nám necítili vůbec nic. Pro Alsasany prostě bylo ctí patřit k velkému francouzskému národu. Bylo pro mne nemilým překvapením, že toto myšlení sdílely i ty nejvzdělanější a nejušlechtilejší osobnosti.“ 

Alsasko a Lotrinsko se staly dějištěm trvalých nepokojů, které (spolu s jejich polohou při hranici) vedly k tomu, že šlo o regiony s největší koncentrací armády v celém Německu. V roce 1913 došlo například v Saverne k masovým protestům a střetům s policií i armádou, které vedly k zatčení stovek lidí a vyhlášení zákazu vycházení. Podobné incidenty pak Berlínu dokázaly, že ani po více než 40 letech se velká část populace s příslušností k císařství nesmířila. Nový stav nepřijala ani Paříž a navrácení Alsaska a Lotrinska se stalo jedním z hlavních válečných cílů Francie. Nakonec se tak naplnilo zlověstné varování Karla Marxe z roku 1870: „Pokud Německo obsadí Alsasko a Lotrinsko, pak bude muset v příští válce čelit Rusku i Francii dohromady.“

Boj o kolonie

Po sjednocení Německa (1871) se politika kancléře Otty von Bismarcka soustředila hlavně na udržení nových zisků a stabilizaci situace v Evropě. Berlín dokonce nějaký čas podporoval koloniální úsilí Francie v Africe, čímž se snažil odvádět pozornost od snah o pomstu za rok 1871. V 90. letech se však situace zásadně změnila. Německo zaspalo v budování koloniálních panství a hodlalo tento deficit dohnat. 

Ministr zahraničí Bernhard von Bülow v roce 1897 jasně prohlásil: „Nechceme nikoho uvrhnout do stínu, požadujeme ale naše místo na slunci.“ Snaha prosadit se na černém kontinentě a v Orientu pak pochopitelně narážela na zájmy ostatních velmocí. Marocké krize v letech 1906 a 1911 přivedly svět na pokraj nové války mezi Francií a Německem. Ačkoliv se je podařilo zažehnat kompromisními řešeními, napětí mezi oběma zeměmi rostlo. Zájmy Berlína v Orientu a jeho sbližování s Tureckem zase komplikovaly vztahy s Ruskem a Velkou Británií. 

Jmenování německého důstojníka Limana von Sanderse velitelem 1. osmanského armádního sboru vedlo k diplomatické roztržce se Sankt-Petěrburgem, který akt správně chápal jako podporu Turecka proti carským nárokům. Budování železnice spojující Berlín a Bagdád si Britové vykládali jako ohrožení ropných polí v Perském zálivu a potenciální hrozbu jejich indickému panství. Není divu, že se železnice krátce po vypuknutí války stala jedním z cílů britských diverzních oddílů vedených Thomasem Lawrencem.

Kdo bude pánem moří?

Ostrovní poloha nutila Velkou Británii již od časů prvních zámořských objevů k udržování silného loďstva. Od napoleonských válek potom Královské námořnictvo razilo pravidlo, že jeho síla musí být alespoň o třetinu vyšší než v případě jakékoliv jiné velmoci. V druhé polovině 19. století se pak země stala téměř zcela závislá na dovozu ze své koloniální říše a důležitost převahy na oceánech ještě vzrostla. Koncem 19. století někteří dokonce volali po uplatňování takzvané zásady dvou přídí, tedy stavu, kdy je britské námořnictvo silnější než kterákoliv dvě cizí loďstva. 

Brzy však měla britská lodní hegemonie stanout před novou výzvou. V roce 1897 jmenoval německý císař Vilém II. ministrem námořnictva Alfreda von Tirpitze. Ten již na první schůzce s vladařem nastínil své představy – aby si Německo udrželo velmocenské postavení, musí být schopno vybojovat si své místo na oceánech. Bylo tedy třeba začít s budováním loďstva dostatečně silného na to, aby dokázalo konkurovat tomu britskému. 

Na ostrovech zpočátku německému úsilí velkou pozornost nevěnovali. Teprve když roku 1900 Reichstag schválil druhý námořní zákon zvyšující počty císařského loďstva na 45 bitevních lodí a obrněných křižníků, objevily se v Británii obavy. První lord admirality William Palmer informoval členy kabinetu, že se Berlín pravděpodobně připravuje na válku se Spojeným královstvím. 

Na počátku 20. století pak začala rozsáhlá reorganizace Royal Navy, která měla zemi udržet dominanci na vodní hladině. V roce 1905 vznikl plán na námořní blokádu Německa v případě války (který byl nakonec roku 1914 skutečně aplikován), o rok později vstoupila do služby bitevní loď nového typu – dreadnought. Berlín odpověděl novými zákony o námořním zbrojení a stavbou vlastních dreadnoughtů, závody ve zbrojení pak de facto pokračovaly až do začátku války. Námořní rivalita se stala jedním z klíčových prvků poškození vztahů mezi oběma zeměmi.

Image

Čtěte také

Evropa na prahu války: Sjednocení Německa jako první krok ke světovému konfliktu?

Náboženský zápal, odolnost a vytrvalost západních rytířů dovedla účastníky první křížové výpravy od bouřlivého závěrečného shromáždění na koncilu v Clermontu roku 1095 v duchu hlavního hesla výpravy „Bůh tomu chce“ až do krví zalitých ulic dobytého Jeruzaléma. Celé tažení tak bylo završeno kýženým úspěchem. Po dosažení vítězství však musela křesťanská enkláva ve Svaté zemi řešit ryze praktické problémy. Na nově nabytém území bylo nezbytné vybudovat fungující správu a uhájit pozice před početně silnějším soupeřem. 

Bratrstvo rytířů 

Právě s úkolem ochraňovat křesťanské poutníky putující do Jeruzaléma založila po roce 1118 skupina tří desítek francouzských rytířů v čele s Hugem z Paynes († 1136/1137) a Godefroiem ze Saint-Omeru rytířské bratrstvo. Původně řeholní bratrstvo získalo již roku 1129 na synodě ve francouzském Troyes potvrzení své existence především zásluhou vlivného cisterciáckého opata sv. Bernarda z Clairvaux. Význačný církevní myslitel ve svém spise De laude novae militiae (O chvále nového rytířstva) položil základy dalšího chápání zbožných mužů spojujících středověký ideál zbožného mnicha s ideály válečníka hájícího Kristovo učení. Rytířským řádům přinesl rovněž kýžený společenský ohlas, který se zobrazil ve větším množství zbožných darů jednotlivým řádům (tedy nejenom templářům). 

Název řádu byl odvozen od jeho sídla v místech někdejšího Šalamounova chrámu – Templu. Templáři se v očích celého křesťanstva stali rytíři Krista, naplňující ideál asketického mnicha a rytíře bojujícího pro větší slávu kříže, jako znamení Krista a spásy. Tato myšlenka byla postavena na přesvědčení, že kdo bojuje navenek proti pohanům, měl by svést také bitvu s démony svého nitra, tedy symbolizovala analogii duchovního a fyzického boje. Templáři i johanité (jejich souputníci a paradoxně zároveň ve Svaté zemi i na Západě velcí soupeři) svůj boj vnímali pouze jako boj s nevěřícími a svůj kříž chápali nikoliv jako symbol křižáků, ale znamení slávy Boha, svatého kříže a Kristova utrpení. 

Rytíři „chudí“, ale mocní 

Templáři se stejně jako johanité velmi rychle vypracovali na jednu z určujících sil v rámci Jeruzalemského království. Rytíři řádu templářů, stejně jako johanité, představovali jádro a výkvět křesťanské armády v Levantě a byli považováni za nejzuřivější protivníky muslimů. Jejich politický vliv, vojenské schopnosti a dovednosti a také nesporně vzrůstající hospodářská síla byly neopominutelné. Zatímco osobně byli jednotliví rytíři chudí a nevlastnili prakticky vyjma své výzbroje a koně žádný majetek, samotný řád bohatl z podpory svých příznivců. Prostředky získané na svou činnost pak řád mohl napřít do svých aktivit na Východě. Například v 70. a 80. letech 12. století se hovoří až o 600 rytířích a 2000 seržantech templářského řádu, kteří zde působili. 

Templáři se nakonec stali obětí svého vlastního počátečního úspěchu, stejně jako doplatili na neochotu vysvětlit svou vypjatou symboliku a překonat vlastní velmi strohou prezentaci. Ta byla postavena striktně dlouhá léta na tvrdě vynucované mlčenlivosti členů řádu, chápané jako ochrana vojenských tajemství a bezpečnosti řádu na Východě. Ve změněných podmínkách rozjitřené atmosféry po pádu poslední křesťanské bašty Akkonu se tato značná uzavřenost řádu vůči vnějšímu světu stala řádu osudnou.

Pýcha předchází pád 

Po zániku latinských států ve svaté zemi roku 1291 naplno zazněly hlasy po reformě rytířských řádů a jejich unii. Jedním z nejradikálnějších kritiků řádů již v posledním desetiletí 13. století byl i pozdější význačný aktér z procesu s templářským řádem Vilém z Nogaretu, kancléř francouzského krále Filipa IV. Ten doporučoval zrušení všech řádů, jež byly dle jeho soudu nepřiměřeně bohaté, a získané prostředky využít na válku s muslimy. 

Přestože v pozadí likvidace řádu templářů ze strany francouzského královského dvora na počátku 14. století stály nepochybně ekonomické a zcela zištné motivy, zklamání z neúspěchu při obraně Svaté země hrálo také důležitou roli a přispělo k tomu, že dobová společnost proti zrušení řádu nijak neprotestovala. 

Zde byli templáři znevýhodněni, protože byli zaměřeni především na bojové akce, zatímco u johanitů byla vždy zdůrazňována péče o nemocné, chudé a potřebné v řádových špitálech. Templ byl více než kterýkoliv jiný řád spojen právě s obranou křižáckých států a svatých míst. 

Na čele „obrodného hnutí“ rytířských řádů pak pomyslně stanul právě francouzský král Filip IV., usilující o vznik nového řádu jeruzalémského rytířstva pod protektorátem či přímým vedením krále, respektive některého z jeho synů. Navíc byl Filip přesvědčen, že Francie je vyvolené království Boží, jehož panovnická dynastie Kapetovců je povolána být strážcem a ochráncem církve. Řád templářů se však i v letech 1291– 1307 snažil naplňovat svou úlohu v boji proti nevěřícím a nic nesvědčí o tom, že by před rokem 1307 někdo uvažoval o jeho zrušení či jej vůbec podezíral z něčeho pohoršlivého a nepřípustného, odporujícího křesťanské morálce. 

Násilný francouzský zásah 

Náhlost vystoupení francouzské státní moci a inkvizice v říjnu roku 1307 tedy mnohé zaskočila, stejně jako tvrdost postupu (mnoho vyslýchaných zemřelo na následky mučení). Ještě krátce před zatýkáním (dokonce i v jeho průběhu) král neváhal stále využívat finančních služeb templářů. Pohled na dobu celé vlády Filipa IV. a jeho nákladnou zahraniční politiku (válka proti Anglii a Flandrům) ukazuje, s jakými potížemi se při vládnutí potýkal. Doslova kořistnické akce proti italským bankéřům ve Francii či proti Židům na přelomu 13. a 14. století nás pak nenechávají na pochybách o užívaných řešeních. Pro náhlé zatčení templářů tedy existovaly jednoznačné finanční důvody, jelikož jako bankéři disponovali značným hotovým majetkem a jako majitelé půdy i mnoha statky v celé Francii. 

S výjimkou pařížského Templu nebyl žádný řádový dům opevněn a navíc většina zatčených nebyla ozbrojena. Jednalo se většinou o muže středního a vyššího věku, kteří se starali především o hospodářský chod jednotlivých domů a finanční operace řádu. V žádném případě tedy nešlo o válkou zocelené válečníky. Zatčení byli nepřipraveni, zaskočeni a ihned vystaveni tvrdým výslechům a mučení ve snaze inkvizitorů, jednajících jednoznačně na pokyn dvora, dosáhnout rychlého doznání. 

Celkem 5000 zatčených členů řádu bylo obviněno z kacířství, popření a poplivání Krista při iniciačním rituálu vstupu do řádu, dále ze sodomie, tedy homosexuálních styků s dalšími členy řádu, a uctívání tzv. Bafometa – zpodobnění ďábla v podobě vousaté hermafroditické postavy s kozlími rohy. Úspěchem inkvizice bylo především doznání čelních představitelů řádu – velmistra Jakuba z Molay, vizitátora Francie Huga z Pairaudu či preceptora v Normandii Geoffreye z Charney. Z celkem 138 dochovaných výpovědí od října do listopadu 1307 jsou pouze čtyři zcela odmítavé. 

Vleklý a krvavý proces 

Úmysl panovnického dvora uskutečnit proces co nejrychleji však zhatil svým zásahem papež Klement V., který aktivně do celé záležitosti vstoupil. Byl zřejmě posílen vlažnou reakcí dalších evropských panovníků na vystoupení Filipa IV. Papež se tak mimo jiné snažil potvrdit svou výlučnou roli a pozici, jež byla postupem francouzského krále opomenuta. Francouzský dvůr zjevně spoléhal, že po doznání vůdčích představitelů řádu se papež podvolí a celou záležitost uzavře. Po vstupu papeže do celé záležitosti však začali vůdci řádu své vynucené výpovědi odvolávat. Papež toho využil k zastavení řízení. Francouzská vláda musela intenzivně půl roku jednat, aby toto rozhodnutí zvrátila. 

Popravy řady rebelujících templářů a přímá výhrůžka procesem proti předchozímu zemřelému papeži Bonifáci VIII. (1294–1303) nakonec slavila úspěch a papež případ znovu otevřel. Celé obnovené vyšetřování se však táhlo a nakonec rozhodl až koncil svolaný do Vienne. Dne 22. března 1312 byl přijat výnos o zrušení řádu vyhlášený papežskou bulou Vox in excelso. Francouzský dvůr však v důsledcích přeci jen utrpěl porážku, když papež 2. května 1312 bulou Ad providiam převedl majetek templářského řádu nikoliv francouzské koruně, ale řádu johanitů, aby dále sloužil pro věc Svaté země.

Image

Čtěte také

Za poklady templářů: Kam zmizelo ohromné bohatství po zničení mocného řádu?

Zbrojovku Fabbrica Pietro Beretta, jejíž historie začala téměř před 500 lety, asi nemusíme představovat. Kdo by neznal její pistole s distinktivním výřezem závěru, celou řadu znamenitých válečných samopalů a špičkových loveckých brokovnic? 

První zástupce řady Beretta 92 vznikl v roce 1975. Šlo tehdy o jednoho z průkopníků formy služebních pistolí v ráži 9 × 19 mm, s vysokou kapacitou zásobníku a SA-DA spouští (umožňuje oba způsoby stisku – s nataženým kohoutem i bez) s vnějším kohoutem. Ačkoliv jde už o překonaný koncept, zůstávají „dvaadevadesátky“ díky svým kvalitám v rozličných variantách a licenčních i nelicenčních kopiích u mnoha ozbrojených složek ve službě dodnes.

K prvním uživatelům Beretty 92 patřily americké policejní útvary, mezi nimi i strážci zákona v Dallasu ve státě Texas. Ti si novou zbraň, výrazně překonávající doposud užívané revolvery, celkově pochvalovali. Dostávali se ovšem i do specických situací, typicky do boje na krátkou vzdálenost v interiérech, nebo museli pálit z vnitřku vozidla, přičemž by ocenili ještě vyšší palebnou sílu a univerzálnost zbraně, ovšem bez výraznějšího nárůstu velikosti a hmotnosti. 

Kupříkladu v kombinaci s balistickým štítem v druhé ruce a v úzké chodbě by šlo o ultimátní (k dané situaci vhodnou) zbraň. A tak už někdy v roce 1977 do italské zbrojovky putoval až z dalekého Texasu požadavek na variantu Beretta 92, přizpůsobenou ke střelbě dávkou. Úkolu se chopil nadaný inženýr Paolo Parola a vzal to zevrubně.

Tři rány na jeden stisk

Zdálo by se, že půjde o nenáročný úkol – prostě se vyjme přerušovač a z pistole se stane samopal. Šlo by ale o špatně kontrolovatelnou zbraň, což se ostatně dá říci o většině plně automatických pistolí. Parola se proto vydal cestou zevrubnější přestavby. Místo plné dávky, kterou zastaví jen uvolnění spouště nebo vyprázdnění zásobníku, zbrani nadělil mechanicky omezenou dávku na tři rány s teoretickou kadencí 700 ran/min. Musel k tomu ale vytvořit takřka hodinářský mechanismus, který našel svůj domov v titěrném prostoru pod pravou střenkou, což rozhodně byla designérská výzva. Střelec mohl přepnout z dávky i na jednoranný režim.

Přepínač se dostal za pojistku na levé straně. Požadavek totiž zněl, aby se výsledný typ při ovládání a údržbě co nejvíce blížil výchozímu modelu 92 a také aby zůstala maximálně zachovaná kompaktnost. Našlo se tedy místo pro výklopnou přední rukojeť před lučíkem, svírající přitom distinktivní úhel 45°, zabraňující vyvrácení zbraně pod náporem zpětného rázu. Vznikla i přídavná ramenní opěrka, která se dá rychle „nacvaknout“ na rukojeť a v tomto stavu dokonce sklopit. Úroveň ergonomie opěrky lze  hodnotit jako „základní“, ale v této kategorii, kde jde vždy o bolestivý kompromis mezi skladností a pohodlím, patří k tomu lepšímu. 

Další zlepšovák představuje prodloužená hlaveň opatřená úsťovou brzdou, pomáhající kompenzovat zdvih při výstřelu. Automatická beretta dostala na rozdíl od předešlého modelu 92 pouze jednočinné spoušťové ústrojí. U zásobníku se prvoplánově počítalo s lehce prodlouženou, dvacetirannou variantou, ale pasovala i standardní verze na 15 nábojů, nebo naopak výrazně delší na 35 výstřelů.

Raffica na trhu

Výsledný „minisamopal“ byl hotov v roce 1979, přičemž dostal označení 93R („R“ jako „Raffica“, dávka). Co do kvalit patří ve své kategorii dodnes na špici, kdy je kontrolovatelnost střelby dávkou díky řadě vylepšení vyšší než u konkurence. Až na trochu nešťastně umístěný přepínač a jeho subtilní konstrukci sestávající z mnoha drobných dílů nešlo „třiadevadesátce“ celkem nic vytknout. Přesto se nestala žádným prodejním trhákem. Přece jen se jednalo o vcelku speciální zbraň pro vybrané situace, která postrádala univerzálnost a užitnou hodnotu plnohodnotných samopalů, a naopak disponovala zbytečnou silou na to, aby ji používala řadová policie.

Nevelké množství těchto berett nakoupily některé policejní útvary v USA, ale detaily o zmíněných kontraktech chybějí. Hlavním uživatelem se staly protiteroristické složky italské státní policie Nucleo Operativo Centrale di Sicurezza a Gruppo di Intervento Speciale. Současný status zbraně v jejich řadách zůstává ovšem nejasný, stejně jako rok jejího možného vyřazení. Šlo by spekulovat také o několika dalších zahraničních uživatelích, ale samotná Beretta o svých prodejích mlčí. Hrstka dostupných fotografií s jistotou „usvědčuje“ pouze alžírskou policii, respektive „průzkumnou a intervenční brigádu BRI“. Vzniklo i pár zdobených darovacích exemplářů.

V rukou kyborga

Produkce kvůli malé poptávce skončila v polovině 90. let, ale i přes omezené prodeje jde celkem o známou zbraň. Model 93R totiž získal proslulost spíše na kulturním poli. Díky svému agresivnímu a impozantnímu vzhledu posloužil v desítkách filmů, seriálů a videoher. První z nich byla „belmondovka“ z roku 1983 Le Marginal (Dobrodruh). Jeho nejslavnější role však přišla v sérii filmů RoboCop. Pistole, nově označovaná jako Auto-9 a určená policejnímu kyborgovi, prošla řadou úprav – dostala především blok na ústí hlavně, který jí měl dodat vzezření evokující svým tvarem rakev. Příliš se to nepovedlo, ale požadavek na rekvizitárnu zněl jistě neotřele. 

V současnosti patří Beretta 93R rovněž k ceněným, mimořádně vzácným sběratelským artefaktům. Před několika lety se jeden exemplář prodal v USA v přepočtu za 2 921 000 Kč. Beretta by asi neprodělala, kdyby dnes „hladovému“ civilnímu trhu předhodila alespoň samonabíjecí variantu. 

Image

Čtěte také

Pistole vz. 52: Československou zvláštnost si oblíbili italští levicoví teroristé

Když naše ucho zachytí zvukové vlny, dochází k aktivaci sluchového nervu v části vnitřního ucha zvaného hlemýžď. Ten následně přenáší signály do mozku. Tyto signály putují tzv. sluchovou dráhou, nejprve do podoblasti pro zpracování všech druhů zvuků, a poté do specializovaných hudebních nebo jazykových podoblastí. Podle toho, kde signál skončí, člověk chápe zvuk jako určitý typ smysluplné informace – a dokáže díky tomu rozlišit árii od mluvené věty.

Zatímco mechanismus přenosu zvukových vln je poměrně jednoduchý, ne úplně zřejmé je, jakým způsobem mozek zvuky ve sluchové dráze rozlišuje. Existují pochopitelně některá vodítka: hudební a řečové vlny mají odlišné výšky, barvu, melodii a fonémy, sluchová dráha mozku ale nezpracovává všechny tyto prvky najednou. Ke správnému odlišení řeči a hudby proto mozek potřebuje několik základních signálů, které mu umožňují zapojit odpovídající oblasti.

Podle neurovědců probíhá rozlišení mezi řečí a hudbou na základě základních akustických vlastností, jako je rychlost změn hlasitosti (amplitudová modulace) a pravidelnost rytmu. Zatímco modulace hudby se odehrává v rozsahu jednoho až dvou hertzů, modulace řeči je rychlejší – čtyř až pěti hertzů, což odpovídá rychlosti pohybu svalů při mluvení. Experimenty s modulovaným šumem ukázaly, že zvuky s pomalejší a pravidelnější modulací lidé vyhodnocují jako hudbu, zatímco rychlejší a nepravidelné změny považují za řeč.

THIS WINS THE DAY!!!! pic.twitter.com/Lk2PJeFByd

— Morgan J. Freeman (@mjfree) September 13, 2024

Vysvětlení toho, proč se amplituda řeči a hudby liší nabízejí některé evoluční hypotézy. Zatímco řeč slouží k efektivní komunikaci a rychlé tempo mluvy (4–5 hertzů) je optimalizováno pro výměnu informací, hudba slouží především k budování a upevňování sociálních vazeb (prostřednictvím synchronizace pohybu a společných aktivit) a pomalejší tempo je vhodnější pro tanec. 

Existuje ale i řada doposud nezodpovězených otázek. Je naše schopnost odlišit řeč od hudby vrozená, nebo jde o výsledek učení? Pochopení toho, jakým způsobem náš mozek rozlišuje různé zvuky, by totiž mohlo posloužit při léčbě lidí trpících afázií – poruchou produkce a porozumění řeči, která nejčastěji vzniká při poškození mozku.

Image

Čtěte také

Předběhla hudba řeč? Pozoruhodný výzkum biologů naznačuje, že ano

Předpovědi se potvrdily. Podle vědců byl uplynulý rok 2024 opět tím nejteplejším za dobu, kdy máme k dispozici použitelná měření teploty. Značné horko nepříznivě ovlivnilo životy mnoha milionů obyvatel planety. Shodli se na tom odborníci významných institucí, včetně NASA, NOAA, UK Met Office a Světové meteorologické organizace.

Navíc vůbec poprvé došlo k tomu, že průměrná roční teplota překročila hranici 1,5 °C nad stavem před průmyslovou revolucí. Tento limit byl významný, protože s ním počítala Pařížská dohoda o klimatu z roku 2015, jejímž hlavním cílem bylo udržení nárůstu teploty pokud možno právě do zmíněné hranice 1,5 °C. Očividně se to nepodařilo.

Rekordní rok

Podle evropské agentury Copernicus Climate Change Service (C3S) byla v roce 2024 průměrná globální teplota 15,1 °C, což odpovídá nárůstu 1,6 °C nad zmíněný stav před průmyslovou revolucí. C3S rovněž uvedli, že hlavním faktorem, který přispěl k tomuto rekordnímu nárůstu teploty, jsou lidské aktivity. Určitou roli ale sehrály i další vlivy, jmenovitě klimatický cyklus El Niño – Jižní oscilace (ENSO).

„Podle všech mezinárodních souborů dat o globální teplotě je rok 2024 nejteplejším od počátku měření v roce 1850,“ uvádí ředitel C3S Carlo Buontempo. „Budoucnost je ale stále v našich rukou. Pohotový a rozhodný zásah by stále ještě mohl změnit trajektorii budoucího vývoje klimatu.“

Jak vysvětluje Samantha Burgessová z Evropského centra pro střednědobé předpovědi počasí, každý rok poslední dekády se stal jedním z deseti nejteplejších v historii. Tyto rekordně vysoké teploty společně s rekordním globálním obsahem vodní páry v atmosféře znamenají bezprecedentní vlny veder a přívalových srážek, které postihují značné množství lidí na planetě.

Image

Čtěte také

Jaké jsou příčiny padajících teplotních rekordů?

Hora Olympus Mons se na rudé planetě tyčí do výšky přes 26 kilometrů a její základna je víc než 600 kilometrů široká. Nejedná se přitom pouze o nejvyšší horu Sluneční soustavy, ale také o nejvyšší známý vulkán v našem planetárním systému. A především právě skutečnost, že jde o sopku, objasňuje její mimořádné rozměry. 

Marsu se sice občas přezdívá „bratr Země“, od naší planety se však v mnohém liší. Například jej obepíná celistvá kůra, a nenastává tam tedy jev známý jako pohyb litosférických desek. Ten přitom omezuje růst sopek na jednom místě: Když na Zemi vzniká vulkán, časem na své litosférické desce „odpluje“ a vzdálí se tím od hlubinných zásob magmatu. Následně tudíž přestane růst a magma začne utvářet novou sopku jinde. Absence popsaného mechanismu na Marsu dovoluje tamním vulkánům růst nerušeně na jednom místě po velmi dlouhou dobu. Kromě toho marsovská gravitace odpovídá asi jen třetině té zemské, což rostoucím útvarům umožňuje dosáhnout větších výšek, aniž by se zhroutily pod vlastní tíhou.

Image

Čtěte také

Nejvyšší sopka Sluneční soustavy zřejmě byla ostrovem v dávném oceánu

V roce 1929 byla v mramorovém sarkofágu uvnitř budovy zvané Octagon v tureckém Efesu objevena kostra. Nebyly u ní žádné nápisy či jiné indicie, z nichž by bylo možné vyvodit, o koho jde. Archeologové časem dospěli k názoru, že šlo o významnou ženu z období před počátkem našeho letopočtu. Měli za to, že by mohla jít o Arsinoé IV. z rodu Ptolemaiovců, nejmladší dceru Ptolemaia XII. a sestru Kleopatry VII.

Arsinoé IV. měla pohnutý osud. Už od 15 let se podílela na spoluvládnutí Egyptu a později se připojila k povstání proti Římanům, které vedl Julius Caesar. To se zpočátku vyvíjelo příznivě. Pak Caesar povolal posily a v roce 47 př. n. l. definitivně porazil povstalce u Kanóbu. V bitvě zahynul i Ptolemaios XIII., který se utopil v Nilu a Arsinoé putovala do zajetí. Vlády nad Egyptem se ujala Kleopatra, na Arsinoé ale nezapomněla. Po Caesarově smrti přemluvila Marka Antonia a ten nechal Arsinoé zavraždit. V té době jí bylo pouhých 22 let.

Lebka z Octagonu

Evoluční antropolog Gerhard Weber z Vídeňské univerzity a jeho tým se rozhodli ověřit, zda před sto lety nalezená kostra skutečně patřila Arsinoé. Pečlivě prostudovali lebku a pomocí radiokarbonového datování určili, že lebka pochází přibližně z let 205 až 36 před naším letopočtem, což by na Arsinoé sedělo.

Nakonec je ale čekalo překvapení. Ukázalo se, že lebka odpovídá chlapci ve věku 11 až 14 let, což Arsinoé pochopitelně vylučuje. Pozoruhodný výzkum zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports. 

Vědci rovněž narazili u zkoumané lebky na zvláštní deformity. Zdá se například, že chlapec měl nefunkční horní čelist a současně malou, abnormálně orientovanou spodní čelist. Jedním z možných vysvětlení by mohla být vzácná genetická porucha Treacher Collinsův syndrom. 

Závěry výzkumu Weberova týmu jsou sice překvapivé, mnoho odpovědí ale nepřináší. Stále totiž nevíme, kde je pohřbená Arsinoé IV. a není jasné, kdo byl dotyčný chlapec a proč ho pohřbili na tak významném místě.

Image

Čtěte také

Zapomenutá Kleopatřina sestra: Touha po vládě stála princeznu Arsinoe život

Za dobu dvaceti let existence Československé republiky zaznamenalo četnictvo významné změny spočívající ve zřizování specializovaných kriminalistických pracovišť, využívajících nejmodernějších technických prostředků.

V nové republice

Jedním z jejich úkolů byl výkon pátrací služby, což znamená objasňování zločinů a přečinů, zjištění a zadržení pachatelů, jakož i pátrání po odcizených věcech. Vzhledem k tomu, že státní policejní úřady a jejich bezpečnostní oddělení s detektivy v tvrďácích působily pouze v několika velkých městech, vykonávali pátrací službu zhruba na 90 % státního území právě četníci.

Na veřejnosti musel být četník ustrojen podle předpisu a mít alespoň poboční zbraň. Ve službě už musel být úplně ozbrojen, to znamenalo mít nabitou pušku a vztyčený bodák. Podmínkou k tomu, aby četník mohl provést služební zákrok, bylo jeho oblečení do předepsaného stejnokroje a úplné ozbrojení. Výjimku tvořily pouze případy nebezpečí z prodlení. V takových případech byl oprávněn zakročit i četník ozbrojený pouze poboční zbraní – bodákem.

Četník v občanském oděvu byl soukromou osobou nepožívající ochrany vrchnostenské osoby, což znamenalo jednoznačné znevýhodnění oproti sborům neuniformované stráže bezpečnosti státních policejních úřadů, jejichž členové vykonávali svoji službu zásadně v občanském oděvu. Projevovalo se to zejména při výkonu pátrací služby. 

Četnická řehole

Práce četníka byla svým způsobem řehole. Příslušník sboru se nemohl politicky angažovat, neměl volební právo a dokonce ho omezovali i v rozhodování o uzavření sňatku. Četník se mohl ženit až poté, co dovršil čtyřletou službu u četnictva nebo třicátý rok věku a pokud k tomu obdržel povolení příslušného velitelství, po případě ministerstva vnitra. Všechny zákazy a omezení měly za cíl zajistit dobrou pověst sboru a jeho vážnost.

Kromě toho byla četníkům uložena povinnost trvalého ubytování v kasárnách. Tato povinnost se vztahovala na svobodné četníky, frekventanty kursů četníků na zkoušku, hodnostních škol a kursů pro výkonné důstojníky. Výjimky byly přípustné pouze v případě, pokud šlo o vedení společné domácnosti v místě s rodinou nebo s nejbližšími příbuznými (rodiči, prarodiči, sourozenci), kteří byli odkázáni na podporu dotyčného četníka.

Z monarchie zděděný kasární předpis dopodrobna stanovil přísný režim života v kasárnách, za který odpovídal představený stanice či velitelství v kasárnách ubytovaného. Svědčí o tom několik následujících citací: „Zpívati a hráti na hudební nástroje apod. smí se v místnostech kasáren pouze mimo úřední hodiny a nejdéle do 22. hod. Pořádati pitky a hlučné zábavy v kasárnách jest zakázáno i tehdy, když by se jich účastnili jen příslušníci četnictva.“

Image

Čtěte také

Hříšní lidé města pražského: Skutečný příběh rady Vacátka a jeho detektivů