Že to manželky panovníků či obecně příslušníků aristokracie neměly v minulosti jednoduché, je všem jasné. Očekávalo se od nich jediné: že porodí co nejvíce dětí, nejlépe synů – potenciálních následníků, protože dětská úmrtnost byla mimořádně vysoká. Ale stejně tak i jejich matek. Existovaly samozřejmě výjimky, nicméně téměř každý porod znamenal pro ženu obrovské nebezpečí. 

Lákavá nabídka 

Když požádal sám císař Svaté říše římské o ruku arcivévodkyně Marie Leopoldiny, zavládlo na tyrolském dvoře nadšení. Taková pocta! Věkový rozdíl 24 let nikdo neřešil, jednalo se o dynastický sňatek. Ženich byl už sice vdovcem s pěti dětmi, nicméně i na prahu čtyřicítky šlo pořád o atraktivního muže. Otec dívky, arcivévoda Leopold, se té slávy nedožil, jako regentka vládla v Tyrolích za svého nezletilého syna Claudia Medici, mimořádně schopná žena. Svou dceru jistě velmi inspirovala. Obratným taktizováním dosáhla toho, že se Tyrolsku z velké části vyhnuly přímé boje třicetileté války. Mohla tak postupně prosazovat reformy, které dlouho plánovala, některé ještě kdysi se svým zemřelým manželem.

V době Claudiina regentství se z Innsbrucku, hlavního města Tyrolska, stalo centrum kultury. Otevřeli zde například první kamenné divadlo severně od Alp. A uváděla se tu dramata nejslavnějších autorů své doby. Arcivévoda Leopold, kterého Marie Leopoldina znala jen z vyprávění, se staral o zájmy, potřeby i zdraví obyčejného lidu. Nechal třeba vydláždit ulice a nařídil je udržovat v čistotě. To měla mimo jiné v plánu uskutečnit ve Vídni i Marie Leopoldina. Až se stane císařovnou! Tolik dobrého toho chtěla udělat… 

Okázalá svatba 

Místem císařské svatby se nakonec stal Linec. I když už třicetiletá válka oficiálně skončila, ve Vídni ještě moc bezpečno nebylo. Stále tu rabovaly bandy plenících žoldáků. A svatba na konci třicetileté války, byť císař Ferdinand III. patřil k šetrným, musela být velkolepá! Nevěsta Marie Leopoldina byla vlastně ještě okouzlující děvčátko s blonďatými lokýnkami a milým úsměvem. Tu si musel zamilovat snad každý. V kostele si novomanželé slíbili, že je rozdělí pouze smrt. Jen netušili, že se to stane tak brzy! 

Patřili k pokrevním příbuzným – šlo o bratrance a sestřenici. Jejich otcové byli bratři a měli společného dědečka Karla II. Štýrského. I tak blízká příbuznost se tehdy ještě považovala spíš za výhodu, degenerace se začala řešit až později. 

Skončila třicetiletá válka a jednalo se o vestfálském míru. Ferdinand se v něm jako panovník musel angažovat, a na svou mladinkou ženu, která brzy otěhotněla, neměl čas. Podle portrétu Lorenza Lippiho z roku 1649, který zachytil zoufalý výraz mladé císařovny ve vysokém stupni těhotenství, musela mít Marie Leopoldina z těhotenství, ale hlavně z blížícího se porodu obrovský strach. Jako by tušila… Bohužel její předtucha se naplnila. 

V srpnu 1649 porodila chlapečka Karla Josefa, sama však několik hodin po těžkém porodu na následky totálního vyčerpání zemřela. Byla pochována v Kapucínské hrobce, kterou její manžel nechal přestavět a rozšířit…

Myslel na to, že takto ztratil už druhou manželku? Jeho první choť, infantka Marie Anna Španělská (a samozřejmě jeho sestřenice), mu porodila pět dětí. A to si původně měla brát jeho staršího bratra! Strávili spolu šťastných patnáct let, jenže při porodu šestého dítěte Marie Anna zemřela na otravu krve. Po smrti Marie Leopoldiny se Ferdinand III. oženil ještě potřetí. Vzdělaná a uměnímilovná Eleonora Magdalena z rodu Gonzaga byla praneteří jeho nevlastní matky téhož jména. Manželé měli společné zájmy a záliby – oba byli literárně nadaní a hráli spolu na několik hudebních nástrojů. Harmonické manželství ukončila po sedmi letech smrt císaře.

Image

Čtěte také

Rakouské zásnuby s Evropou: Jak se stal z Habsburků nejmocnější rod Evropy?

Potřeba uzavírat své cennosti je stejně stará jako strach z jejich odcizení. Obava ze zlodějů přitom existovala ještě dříve než bezpečnostní systémy nejstarších zámků, proto museli lidé k ochraně svého majetku, či dokonce života využívat jiných možností. Pro tyto účely vznikaly podzemní nebo zazděné skrýše a byli zapojeni hlídací psi, hadi i krokodýli ve vodních plochách před střeženým objektem. Ochranu vlastnictví výrazně zefektivnil a zpřístupnil až příchod klíčů a zámků. 

Mezi nebem a zemí 

Nejstarší archeologické nálezy se datují do období okolo roku 4000 př. n. l. V oblasti dnešního Iráku a Egypta byly objeveny fragmenty klíčů a zámků ze dřeva, které z bezpečnostního hlediska značně limitovalo jejich spolehlivost. Na tento nejstarší mechanismus navázali Římané, kteří přinesli kovové prvky. 

Zámky už tehdy zdánlivě připomínaly ty současné, jelikož se v nich po vložení klíče uvolňovala západka k otevření dveří. Během starověku se vynález stal široce rozšířenou pomůckou, jak potvrzuje Starý zákon dokončený ve 3. století př. n. l., jenž ho opakovaně zmiňuje. Dokonce se zde objevuje v dodnes používaném významu „mít na něco recept“, tedy „mít k něčemu klíč“. Předmět pronikl skrz starší část Bible do jazyka v symbolické rovině a stal se znakem autority a síly. 

Nový zákon pak vložil klíče do rukou sv. Petra. Zásadním atributem apoštola, který je považován za prvního papeže, se staly na základě Matoušova evangelia: „Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi,“ řekl Ježíš Kristus Petrovi. V návaznosti na tato slova se pak klíč zprostředkovaně dostal do erbu státu Vatikán, sboru kněží Vyšehradské kapituly nebo města Řezna. 

Umění i koníček 

Po staletích stagnace ve vývoji se nutnost zamykání znásobila v době středověkých pevností a hradů, kdy se zámky zvětšovaly, ale dbalo se spíše na estetickou stránku než na zdokonalování bezpečnostních opatření. Vyráběla se zařízení zdobená zmenšeninami gotických architektonických prvků a ze zámečníků se tak nevyhnutelně museli stát i kováři a umělci. Podoba dveří a dekorativnost originálních zámků se stala mimo jiné výrazem movitosti majitele. Některé zámky obsahovaly i více klíčových dírek, jež bylo potřeba odemykat postupně různými klíči. 

Profese zámečníků, která se přirozeně vyvíjela spolu s klíči a zámky, představovala též koníček mocných osobností. V 18. století se jí věnoval francouzský král Ludvík XVI. (1774–1792), kterého zradil jeho učitel zámečnictví François Gamain, když během Velké francouzské revoluce pomohl revolucionářům dostat se k dokumentům a korespondenci vladaře, uložených pod zámkem, jenž spolu žák a lektor vytvořili. Ve stejném období propadla sběratelství zámků také carevna Kateřina II. Veliká (1762–1796). Podle jedné ze zkazek dokonce nechala omilostnit zámečníka, který pro ni vytvořil náhrdelník. 

Jedna dírka, více klíčů 

S vývojem zámečnictví se modernizovaly i metody zlodějů. Vynálezce zámků Alfred Charles Hobbs (1812–1891) k tomuto problému napsal: „Lupiči jsou velmi zapálení pro svou profesi a věděli o loupení mnohem dříve, než vůbec zámečníci začali o loupení diskutovat.“ Zloději měli tehdy jednodušší práci, protože zámky až do první poloviny 19. století mohli odemykat napodobeninou klíče, kterou zkonstruovali při znalosti tvaru a velikosti klíčové dírky. Podnět pro zdokonalení přišel po krádeži v loděnicích v Portsmouthu roku 1817, kdy britská vláda vyhlásila soutěž ve vytvoření inovativního zámku, odemykatelného pouze jedním klíčem. Ten vynalezli bratři Charles a Jeremiah Chubbsovi. Jejich systém byl zdařilý, uměl detekovat vložení jiného než originálního klíče do zámku a blokovat jeho odemčení. 

Kromě veřejných výzev začalo hnát rozvoj vynálezu dopředu podnikání a vzestup obchodu. Potřeba zamykání se násobila každou dekádou, kdy se šířila průmyslová revoluce. Před více než 150 lety vznikla moderní podoba zámku s cylindrickou vložkou, který představoval opravdovou revoluci v odvětví zabezpečovacích systémů. Každý zámek a klíč se stal originálem a díky sériové výrobě se dostal do běžných domácností. 

Ve 20. a 21. století pak došlo k zapojení moderních technologií do výroby klíčů a zámků, čímž se částečně vyřešil odvěký problém ztráty či zapomínání klíče. V současnosti už umíme konstruovat zámky na kódy, čipy, karty, otisky prstů či sítnice oka. Je tak možné, že v budoucnu již klíče nebudeme potřebovat vůbec. 

Symbol věčné lásky 

Slovo zámek se do českého jazyka dostalo z indoevropského meuk znamenajícího provedení rychlého pohybu. Od 14. století je výraz kromě významu zamykání a odemykání doložen ve smyslu opevněného místa, z čehož se časem vydělil zámek jako označení pro šlechtické sídlo. Přímou inspirací pro češtinu bylo německé slovo Schloss, které prošlo stejným vývojem. Mnohoznačné je i slovo klíč, které má celkem šest významů: od prostředku k poznání, přes nástroj k utahování šroubových matic, po značku, kterou se stanoví význam not podle polohy v osnově. 

Klíče a zámky hrají od první světové války také symbolickou roli v partnerských vztazích. Zvyk umísťování zámků lásky na mosty a zahození klíče pro věčné trvání milostného poměru se váže ke skutečným událostem. Jistý Relja musel v roce 1915 opustit svou partnerku Nadu a odejít bojovat do Řecka. Tam se znovu zamiloval, po válce se do rodného Srbska nevrátil a nešťastná Nada se utrápila k smrti. Od té doby všechny dívky z města Vrnjačka Banja zamykaly zámky na mostě, kde se Relja a Nada před válkou potkávali. Ten se dnes jmenuje Most Ljubavi (česky Most lásky). V současnosti se tradice rozšířila po celém světě včetně Velké čínské zdi, ale je vnímána značně negativně pro dopady zámků na stabilitu a nosnost mostů.

Image

Čtěte také

Vážení v proměnách času: Kde vznikly první váhy a kdo je autorem indexu tělesné hmotnosti?

Archeologové objevují při vykopávkách raně neolitických sídel ve východním Středomoří na množství kostí malých šelem. Obvyklá interpretace podobných nálezů je, že jde o práci lovců kožešin. Podle nového výzkumu se ale zdá, že tyto malé šelmy měly jiný osud. Zřejmě byly běžnou součástí jídelníčku tehdejších lidí.

V době před 15 až 11,7 tisíci lety se v Levantě z lovců a sběračů stávali pastevci a zemědělci. Lov sice pokračoval, lidé ale z části omezili lov velkých druhů zvěře, jako je třeba jelen evropský a soustředili se spíše na menší druhy, například gazely, ptáky nebo ryby. Tento přechod je dobře patrný v archeologických nálezech.

Kosti z neolitické hostiny

Shirad Galmor z Telavivské univerzity a jeho kolegové nedávno analyzovali kosti zvířat z lokality Achihud v severním Izraeli. Celkem se jim podařilo identifikovat 1 244 kostí. Zhruba 30 procent z nich patřilo gazele obecné (Gazella gazela). Druhé nejpočetněji zastoupené kosti jsou liščí (Vulpes vulpes).

Kromě liščích kostí vědci narazili také na kosti kočky plavé (Felis silvestris lybica), kuny skalní (Martes foina), promyky ichneumon (Herpestes ichneumon), jezevce (Meles meles) a dalších druhů. Celkově tvořily kosti malých šelem 16 procent z celkového množství identifikovaných ostatků. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborném časopisu Environmental Archaeology.

Galmor s kolegy zjistili, že mnoho kostí malých šelem nese zřetelné stopy po zpracování masa k jídlu. Zdá se, že především lišky a kočky plavé byly pro tehdejší obyvatele Levanty významným zdrojem stravy, i když je využívali i dalším účelům, jako bylo získání srsti nebo výroba kostěných nástrojů či ozdob. Badatelé jsou přesvědčeni, že bychom v případě neolitických společností měli malé šelmy zahrnout mezi lovnou zvěř.

Image

Čtěte také

Pět tisíc let starý hrnec se spálenou kaší je zlatým dolem pro archeology

Výzkumníci zabývající se chováním zvířat zaznamenali, že některé druhy, jako například lidoopi, havrani nebo ryby, používají gesta k vzájemné komunikaci. Tato chování se však obvykle omezují na tzv. deiktická gesta, která mají konkrétní význam – nejčastěji slouží k označení konkrétního místa. Symbolická gesta, která vyjadřují abstraktní myšlenky, jsou vědci považována za znak složitějších kognitivních schopností.

Nedávno vědci vůbec poprvé zdokumentovali příklad symbolického gesta u ptáků, který je zároveň velmi zdvořilý. Sýkory japonské (Parus minor) zřejmě dávají před vstupem do hnízda třepotáním křídel najevo svému partnerovi „až po vás“.

Račte vstoupit

Toshitaka Suzuki, odborník na zvířecí komunikaci z Tokijské univerzity, a jeho kolega Norimasa Sugita se zajímali o sýkory japonské kvůli jejich komplexní hlasové komunikaci. Tito ptáci produkují specifické zvuky, které slouží k přenosu zpráv a lze je kombinovat do frází s určitými gramatickými pravidly. Výzkumníci chtěli zjistit, zda do „slovní zásoby“ sýkor patří také řeč těla.

Jedno z gest, které sýkory používaly, vědce obzvlášť zaujalo. Všimli si, že jeden z partnerů často před vstupem do hnízda třepotá křídly a naznačuje svému parťákovi, aby do něj vstoupil jako první. Aktivnější byly v těchto „pozvánkách“ samice, přičemž do hnízda poté většinou jako první vstupoval samec. Popsaný vzorec chování se opakoval, i když pták, který gestikuloval, dorazil k hnízdu jako první. Když samice křídly netřepotala, obvykle do hnízda vstupovala jako první ona.

Podle japonských vědců toto chování splňuje kritéria symbolického gesta, protože se objevovalo pouze mezi partnery a nevyžadovalo fyzický kontakt. Gesto bylo také směřováno partnerovi a nikoli k hnízdu, což znamená, že nešlo o deiktické gesto.

Zkoumání komunikace u zvířat nám může pomoci lépe pochopit, jak se vyvinula symbolická gesta u lidí. Jedna z hypotéz tvrdí, že chůze po dvou nohou umožnila raným lidem svobodnější pohyb rukou, což vedlo k vývoji gest. Podle Toshitaky Suzukiho by to u ptáků mohlo být vlastně podobné – když ptáci sedí na větvi, mají křídla volná, což by mohla být cesta k osvojení si komunikačních gest.

Image

Čtěte také

Komunikace madagaskarských lemurů naznačuje, jak a proč začali zpívat lidé

Malý cubesat HYPSO-2, který vyrobila litevská společnost NanoAvionics pro Norskou univerzitu vědy a technologie (NTNU), má speciální poslání. Jeho úkolem je monitorovat nebezpečné řasy, které mohou v případě rychlého namnožení způsobit značné škody, především pokud jde o masové úhyny ryb. Jak uvádí Bjørn Egil Asbjørnslett z NTNU, vypuštění tohoto cubesatu v srpnu loňského roku přineslo asi desetinásobné zvýšení kapacity pro sledování kvality vod, nárostů řas a dalších významných fenoménů v oceánu.

Hyperspektrální pozorování oceánu

Nový cubesat nabízí ostřejší snímky než v případě jeho předchůdce HYPSO-1. Pro odborníky to znamená více cenných dat. Podle Asbjørnsletta má použití satelitů k podobným měřením a pozorováním oceánu nemalou výhodu v tom, že není nutné vysílat výzkumná plavidla a podobné lodě, které obvykle vypouštějí spoustu emisí.

Jedna z kamer na palubě HYPSO-2 je hyperspektrální. Ve viditelném světle detekuje celkem 120 barev. Oproti tomu běžná kamera, stejně jako lidské oko, zaznamenává pouze směs červené, zelené a modré. Díky tomu může HYPSO-2 pořizovat velmi detailní snímky. Jeden takový snímek z paluby cubesatu může obsáhnout území o rozloze až 25 tisíc kilometrů čtverečních.

Podle operátorů mise cubesat HYPSO-2 pořídil během testovací fáze skvělý hyperspektrální snímek i další snímky. Testy skončily začátkem loňského listopadu. Poté experti NTNU převzali řízení mise a cubesat se pustil do intenzivního pozorování oceánu ze své nízké oběžné dráhy, kde by měl pracovat příštích 5 let.

Image

Čtěte také

Nedávno vypuštěný EIRSAT-1 je historicky prvním irským satelitem

Učebnice jsou pomalá média. Jestliže se vyučující museli po změně režimu buď přizpůsobit, nebo školství dobrovolně či nedobrovolně opustit, učební osnovy a učebnice reagovaly na ideologické obraty vždy se zpožděním. Poválečné Československo se rozhodlo opustit předchozí tradici a najelo na model jakési permanentní reformy. Již před únorem 1948 byl připravován zákon o jednotné škole, který byl schválený po komunistickém převratu v dubnu 1948. Zákonem byly zestátněny všechny školy, které dostaly jednotný hlavní cíl – vychovávat „nové socialistické občany“. 

Vedle toho měly také vést žactvo a studenstvo k národní hrdosti a slovanskému vlastenectví: „(Školy) pěstují smysl pro společenství v rodině, národu, Slovanstvu a lidstvu. Vychovávají národně a politicky uvědomělé občany lidově demokratického státu, statečné obránce vlasti a oddané zastánce pracujícího lidu a socialismu.“ Následný IX. sjezd KSČ se v květnu 1949 usnesl, že vyučování a výchova žáků „musí vycházet z marxismu-leninismu“, který se stal jedinou oficiální státní ideologií. 

Nejedlého dějiny 

V letech nejtužšího stalinismu se školství mělo co nejvíce přiblížit sovětskému vzoru, a tak byla v roce 1953 zrušena gymnázia a nahrazena posledními třemi ročníky takzvané jedenáctiletky. Stalinistický model vydržel jen sedm let, kdy byly zavedeny střední všeobecné vzdělávací školy. Reforma z roku 1960 kázala vychovávat uvědomělé občany socialistického Československa a nadšené budovatele komunismu, který měl podle vizí prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného přijít co nevidět. O potřebě další vzdělávací reformy se pak bouřlivě debatovalo během pražského jara. Učitelé si tehdy například stěžovali, že žáci si 28. říjen nespojují se vznikem samostatného státu v roce 1918, ale se znárodněním velkého průmyslu v roce 1945. Dvacet let indoktrinace zkrátka vykonalo své. 

Veřejně se ale diskutovalo také o dalších tématech, o nichž dosavadní učebnice dějepisu mlčely či je dezinterpretovaly, jako byl sovětsko-německý pakt o neútočení z léta 1939 či politické procesy padesátých let. Snahy o nápravu nedávných pokřivení přerušila okupace v srpnu 1968, a přestože stihla být v prosinci téhož roku ještě obnovena gymnázia (do osmdesátých let dělená na větev humanitní a přírodovědnou), došlo k opětovnému vyvíjení silného ideologického tlaku na školství. Dějepis měl hrát důležitou úlohu při výchově komunistické ideologii oddaných občanů. Současně měl rozvíjet lásku k vlasti, národu, Sovětskému svazu a vědeckému komunismu. 

Základním východiskem autorů učebnic dějepisu se stala marxistická periodizace dějin, které začínaly prvobytně-pospolnou společností a přes otrokářství, feudalismus a kapitalismus mířily ke komunismu. Marxisticko-leninský světonázor byl ovšem takticky naroubován na starší česká národní vyprávění o minulosti. Nabízel však jiné odpovědi v letitém sporu o smysl českých dějin. 

Jestliže František Palacký ho viděl ve slovanské demokracii a Tomáš G. Masaryk v humanitě, nyní byl jako přirozené vyústění českých dějin představován komunismus. Ten jako cosi bytostně českého prosazoval v první řadě ministr školství Zdeněk Nejedlý. Husitství se tak stalo ještě více akcentovaným tématem než za první republiky, vždyť komunismus prý zavedli už táborité a husitství údajně spojilo „proti křižákům všechen lid Čech“ . 

Velká revize 

Po roce 1945 se ve školách učilo podle různých starších učebnic dějepisu, které ale přestávaly vyhovovat. Měly být nahrazeny novými tak, že ministerstvo školství schválí jen jednu učebnici pro konkrétní předmět, ročník a typ školy. Do tříd se tyto nové pomůcky dostávaly počátkem padesátých let, ale byly okamžitě vystaveny tvrdé kritice ortodoxních funkcionářů jako málo stalinistické. 

Středoškolská učebnice z roku 1948 sice obsahovala zcela čerstvé informace o únorovém vítězství komunistů a očistě republiky „od reakčních a protilidových živlů“, současně však nadále vyzdvihovala prezidenta Masaryka. Domácí autorské zdroje zkrátka nebyly zatím dostatečně flexibilní, a proto byly zejména učebnice světových dějin urychleně překládány z ruštiny. 

S koncem turbulentního stalinismu po roce 1953 nastala opačná situace, kdy jedna učebnice vycházela znovu a znovu v upravených vydáních. Tak například středoškolská učebnice Václava Husy Československé dějiny vyšla od konce padesátých do začátku osmdesátých let ve třinácti přepracovaných vydáních. 

V těchto učebnicích bychom našli různě variovaný jeden hlavní národní a komunistický příběh s obrozeneckou a nejedlovskou interpretační linkou. Žáci a studenti se seznamovali s dodnes důvěrně známým panteonem velikánů českých dějin: Janem Husem, Janem Amosem Komenským či Bedřichem Smetanou, z komunistů pak hrál prim Klement Gottwald. V socialistických učebnicích byste ale marně hledali zmínky o popraveném Rudolfu Slánském. Bývalý generální tajemník KSČ a nejbližší Gottwaldův spolupracovník měl být prostě zapomenut. 

Naopak v každé učebnici se objevila zmínka o Cyrilu a Metodějovi. Upozaděna ovšem byla jejich christianizační činnost a učební texty soluňské bratry líčily jako nositele státnosti, vzdělanosti, otce slovanského písemnictví a orientace na Východ proti nepřátelskému a nebezpečnému Západu. V prvním vydání zmíněné učebnice Václava Husy například stojí, že kníže Rastislav díky Cyrilu a Metodějovi „úspěšně odrážel útoky Ludvíka Němce, jemuž pomáhaly v pronikání do našich zemí i německé křesťanské misie zavádějící bohoslužbu v latinském jazyce“. 

Další větší revize učebnic proběhla po takzvaném odhalení Stalinova kultu osobnosti v roce 1956, kdy do té doby nekritizovatelný generalissimus přestal být hybatelem veškerého dění. Destalinizace učebnic šla tak daleko, že byl v Husově pomůcce Stalin zmíněn pouze jednou, a to jen okrajově. 

Vykleštěná kritika kultu 

Poté až do roku 1989 už dějepisné učebnice neprocházely dramatickými proměnami. Hlavní rozdíl spočíval mezi učebnicemi vydávanými před rokem 1968 a těmi normalizačními. Ty starší zdůrazňovaly téma války, žáci měli být vedeni k aktivnímu „boji za mír“. Například učebnici pro 9. ročník základní školy od Miloslava Trapla a Vratislava Čapka z roku 1959 uzavírá odstavec: „Poprvé v dějinách se vytvořilo mohutné celosvětové hnutí obránců míru, které vede boj proti přípravám nové války. Síly míru jsou již tak silné, že mohou zabránit imperialistům v jejich plánech a udržet světový mír.“ 

Po srpnu 1968 se ale dějepis nevrátil k opakování schémat padesátých a šedesátých let. Normalizační učebnice mají civilnější tón a spíše stroze informují, než by angažovaně vykládaly. Píše se v nich například dokonce též o Stalinových vojensko-strategických chybách v prvních letech druhé světové války či o politických procesech. Pasáže jsou však velmi neosobní, například učebnice pro 8. ročník základní školy z roku 1983 uvádí: „XX. sjezd podrobil kritice dosavadní metody práce, uplatňované vlivem kultu osobnosti ve straně i v činnosti státního aparátu. Kult osobnosti, který přeceňoval význam osobnosti J. V. Stalina a snižoval úlohu kolektivního rozhodování, byl vážnou překážkou v rozvoji aktivity a iniciativy širokých pracujících mas.“ 

Na rozdíl od období před rokem 1968 se žáci a studenti neměli do dějin angažovaně zapojovat, ale měli se z nich poučit. Texty jsou stereotypní, formální a přesvědčují o jediné pravdě, která vycházela z dokumentu závazného pro celou normalizaci, Poučení z krizového vývoje (1970). Ptá-li se učebnice: „Proč byla nutná internacionální pomoc států Varšavské smlouvy 21. 8. 1968?“, nečeká otevřenou diskusi, ale vyžaduje pouze zopakování. Žáci ho snadno najdou zvýrazněné na předchozí straně: „(Šlo o) nezbytnou internacionální pomoc.“ 

Jiný holocaust i Mnichov 

Důležitou oporou pro komunistický režim tvořily učebnicové výklady moderních dějin. Možná překvapivě patřila k těm z nejvíce pokřivených problematika holocaustu. Žáci a studenti si z hodin neměli odnést fakt, že koncentrační tábory vznikly především kvůli vyhlazení Židů. Ti byli sice v souvislosti s tábory smrti zmiňováni, nikoliv však jako hlavní oběti. Již dějepisné učebnice z roku 1950, tedy nedlouho po skončení šoa, uvádějí: „V koncentračních táborech byli vězněni pokrokoví vědci a umělci a vůbec každý, kdo s nacismem nesouhlasil.“ Mohlo by se zdát, že šlo o projev typického stalinistického antisemitismu, ale ani údajně liberálnější režim v šedesátých letech dějepisný obraz nacistických represí totiž nezapadal do zjednodušeně černobílého výkladu druhé světové války jako souboje dobra (komunismus) se zlem (nacismus). 

Také v učebnici historika Karla Bartoška, která vyšla mezi lety 1963 a 1967 pětkrát, lze najít formulaci, z níž vůbec nevyplývá, že oběťmi koncentračních táborů byli především Židé. Holocaust byl upozaděn i v učebnicích ze sedmdesátých a osmdesátých let, přičemž nacistický teror mířil především proti komunistům. 

Mimořádná pozornost byla v učebnicích věnována také takzvané mnichovské zradě, tedy události, která traumatizovala a traumatizuje Čechy dodnes. Komunisté o sobě bezprostředně po mnichovské konferenci hovořili jako o jediných, kteří chtěli bránit republiku. Tento příběh pak tvořil jádro učebnicových výkladů do roku 1989. Všechny dobové učebnice dějepisu zdůrazňují osamělý a hrdinský boj, jež KSČ vedla s „kapitulanty a zrádci“. Jedině komunisté prý byli ochotní obětovat své životy, což ospravedlňovalo a zdůvodňovalo jejich politické vítězství v poválečném Československu. V září 1938 však „zradili“ nejen západní spojenci, ale též česká buržoazie a velkokapitál – takový výklad omlouval poválečný zákaz vlivné agrární strany a dalších pravicových stran. Dějinný vývoj nakonec navíc jako by ukázal, že pouze SSSR mohl vyhrát nad nacismem. 

Také učebnice z šedesátých let zpětně zpochybňovaly prozápadní orientaci meziválečného Československa, a naopak vyzdvihovaly sílu jediného spolehlivého spojence – Sovětů. Jakkoliv normalizační učební texty postrádají dramatické rozhořčení předchozích desetiletí, příběh o „zradě“ využívaly nadále. 

Lze stereotypy překonat? 

Mnichovský mýtus má tuhý kořínek a teprve historik Vít Smetana pečlivou knihou Ani vojna, ani mír (2017) komplexně ukázal, že hovořit o zradě západních spojenců je nesprávné. Určitě to platí v britském případě, protože ostrovní říše nebyla s Československem ve spojeneckém svazku. Ale i v případě francouzském. Zrada Paříže by nastala až ve chvíli, kdy by Německo na Československo skutečně zaútočilo a Francie by na obranu svého spojence nevystoupila.

Nutno dodat, že Smetana vůbec nepopírá, že Londýn i Paříž činily v létě 1938 na Československo brutální nátlak. Vít Smetana dále ukazuje, že Stalin nemínil vést izolovanou válku na obranu Československa, maximálně válku evropskou čili s podporou Francie. Analýzu československé krize 1938 uzavírá poukázáním na obdivuhodný výkon československé propagandy za druhé světové války a bezprostředně po ní. Ta dokázala vykreslit takřka neposkvrněný obraz země, jež se odhodlaně a jednotně chystala hájit své hranice, a teprve potom, když byla zákeřně zrazena svými spojenci v Mnichově, se – všemi opuštěna – rozhodla obětovat pohraničí a nezávislost na oltář efemérního evropského míru. 

Dodejme, že tento mýtus zrozený v týmu kolem Edvarda Beneše se podařilo vštípit několika dalším generacím i pomocí komunistických učebnic. V učebnici Václava Husy z roku 1964 se navíc mylně uvádí, že mnichovská konference se konala „z podnětu Spojených států amerických“. Jde o rétoriku studené války, neboť setkání velmocí v Mnichově navrhl fašistický vůdce Mussolini. Komunisté jako klíčoví hrdinové moderních dějin jsou v socialistických učebnicích na jednu stranu jedinými pravými zástupci národa, vlasti a lidu, na stranu druhou jsou neustále někým zrazováni: sociální demokracií, kapitalisty, prezidentem Benešem, a nakonec i Stalinem. Tento trpitelský úděl jim dává svatozář zneuznaného mučedníka a současně rezonuje s českými národními stereotypy. Pocity zrazení, marnosti či osamění v boji proti velkým a mocným jsou natolik silné, že nezmizely ani z některých učebnic polistopadových.

Image

Čtěte také

Dejte Žižkovi kulomet: Jak komunistická propaganda zneužívala husitství

Zatímco Měsíc má vzhledem k Zemi zhruba čtvrtinovou velikost, Charon je vzhledem k Plutu obrovský – s rovníkovým průměrem 1 212 kilometrů je jen o polovinu menší než Pluto (2 377 km). Ani pokud bychom náš Měsíc nahradili Ganymedem, největším měsícem Sluneční soustavy, nedosahoval by stejného poměru jako Charon k Plutu. Velkou hádankou pro planetární vědce proto je, kde se u relativně malé trpasličí planety vzal tak velký souputník?

Se zajímavou odpovědí přicházejí vědci z Arizonské univerzity. Podle jejich studie, zveřejněné v odborném časopisu Nature Geoscience, je systém Pluto-Charon výsledkem dávné srážky. Na rozdíl od mnoha jiných kosmických kolizí při ní nedošlo ke zničení jednoho nebo obou vesmírných objektů a ani k jejich odmrštění.

Pluto a Charon se díky své strukturální pevnosti na nějakou dobu spojili a vytvořili něco jako obřího vesmírného sněhuláka. Po tomto krátkém „polibku“, který mohl podle vědců mohl trvat zhruba 10 až 15 hodin, se obě tělesa opět oddělila a vznikla tak nepravděpodobná dvojice tvořící dnešní systém. K popsané srážce Pluta a Charona došlo podle vědců během rané fáze vývoje Sluneční soustavy před miliardami let.

Popsaný scénář by podle vědců mohl vysvětlovat existenci jiných podivných dvojic Kuiperova pásu – například trpasličí planety Eris a jejího měsíce Dysnomia nebo planety Orcus a jejího měsíce Vanth.

Image

Čtěte také

Žádný ze známých měsíců Pluta neobíhá kolem této trpasličí planety

Jméno sovětského odstřelovače Vasilije Zajceva je dnes známo zejména díky filmu Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), který v roce 2000 natočil režisér Jean-Jacques Annaud. Ve výpravném snímku o souboji snajprů v kulisách bitvy o Stalingrad si Zajceva zahrál Jude Law a v roli jeho úhlavního protivníka majora Königa jsme mohli vidět Eda Harrise. 

Rozhodně však nejde o jediné dílo, které se Zajcevovým osudem zabývá. Název filmu byl převzat z publikace Williama Craiga Nepřítel před branami, bitva u Stalingradu, která vyšla už roku 1973. Sám Zajcev napsal o svém životě knihu,  jež se nedávno dočkala českého překladu. Kromě toho se jeho osudy zabývá i román Davida Robbinse Válka krys vydaný v roce 2000. Skutečný Zajcev byl však poněkud jiný, než jak jej prezentují film či romány. Střílet však uměl, i když podle počtu zabitých nepřátel nepředstavoval zdaleka největší sovětské eso.

Nejprve k námořnictvu

Podobně jako u jiných známých odstřelovačů je třeba kořeny Zajcevova střeleckého umění hledat už v době jeho dětství. Narodil se 23. března 1915 v městečku Jelino v čeljabinském okrese. Vyrůstal v přírodě pohoří Ural a střílet divokou zvěř jej  naučil dědeček. V jeho společnosti a také s mladším bratrem často vyrážel na lov, přičemž ve věku 12 let zastřelil starou kulovnicí svého prvního vlka. Když dokončil průmyslovou školu v Magnitogorsku, nastoupil v roce 1936 do řad sovětského válečného námořnictva a poté absolvoval vojenskou hospodářskou školu.

Vypuknutí války s Německem jej zastihlo ve funkci účetního na základně Tichomořské flotily ve Vladivostoku a on se pak dobrovolně přihlásil na frontu. Nadřízení brzy odhalili Vasilijovo střelecké umění a posléze jej přidělili k 1047. střeleckému pluku. Ten působil v sestavě 284. střelecké divize 62. armády generálporučíka Vasilije Čujkova a právě na bedrech této formace ležela na podzim 1942 hlavní tíha obrany Stalingradu. V prudkých bojích odráželi rudoarmějci den za dnem nápor divizí Wehrmachtu a v této krizové situaci byl dobrý každý prostředek k povzbuzení jejich morálky. 

Stachanovci s puškami

Sovětská propaganda hledala různé cesty a navazovala přitom na své zkušenosti z před válečného období. Jedním z tradičních prvků bylo již od 30. let soutěžení – můžeme zmínit například stachanovské hnutí nazvané podle horníka Alexeje Stachanova, který údajně vyrubal za směnu v trvání pět hodin a 45 minut 102 tuny uhlí, čímž 14násobně překročil stanovenou normu. Podle něj pak pracovníci všech možných odvětví soutěžili, kdo odpracuje víc a vyrobí větší množství výrobků.

Tento model převzala i válečná propaganda a Rudá armáda. Muži 62. armády tvrdě bojovali o každý dům a bylo třeba jim ukázat nějaké vzory, hrdiny, jejichž příklad mají následovat. Tak se zrodil „snajperismus“,  tedy soutěžení v tom, kdo z odstřelovačů zabije nejvyšší počet Němců. Politické oddělení stalingradského frontu myšlenku podporovalo a vše vrcholilo v období oslav 25. výročí bolševické revoluce. Tak začala „nová socialistická soutěž o co největší počet zabitých friců“ a pravidelná hlášení o dosažených úspěších odstřelovačů končila na stole náčelníka Hlavní politické správy Rudé armády Alexandra Ščerbakova. Pochopitelně byly také stanoveny odměny. Voják se 40 zlikvidovanými Němci na kontě dostal medaili Za statečnost a mohl se kromě toho pyšnit titulem „Vzorný odstřelovač“. Bylo však ještě třeba vybrat nějaký symbol – odstřelovačský vzor. A tím se stal právě Zajcev.

V ohnivé bouři

Sovětská propaganda si ovšem Zajcevův život upravila podle svých potřeb. Začalo to už tvrzením, že šlo o „prostého pasáčka ovcí z Uralu“. Skutečnost, že Zajcev měl relativně slušné vzdělání se politickým komisařům „státu dělníků a rolníků“ příliš nehodila. Něco si k legendě přidal i spisovatel Vasilij Grossmann působící jako válečný dopisovatel. Život odstřelovačů ho fascinoval a vykreslil jej nejen v sérii novinových článků, ale i v úspěšné knize Za Volhou není země, jejíž název byl inspirován právě Zajcevovým výrokem. Mnoho legend se objevilo i v pamětech samotného odstřelovače. To však nic nemění na skutečnosti, že ve Stalingradě skutečně dlouho působil a zaznamenal řadu úspěchů. 

Jeden z prvních prožitých bojů takto sám popsal: „Německá děla nám připravila doslova ohnivou bouři, a když skončila, zaútočila na nás pěchota. První vlnu jsme odrazili s pomocí kulometů Maxim, druhá se dostala o něco blíže a museli jsme ji odrážet granáty a samopaly. Další německé útoky začínaly mohutnými ztečemi granátníků, postupujících ze tří stran najednou. Podařilo se jim prolomit naše pravé křídlo, brzy poté i střed a nakonec i křídlo levé a všechna naše postavení zachvátil boj muže proti muži. Na okamžik jsem polevil v pozornosti a jeden z granátníků mi vrazil do zad bajonet, načež jsem zřejmě omdlel, protože si jen pamatuji, že jsem se náhle ocitl na stanici první pomoci při velitelství praporu. Přinesli mě tam naši nosiči raněných.“ Zranění však nebylo vážné a Zajcev mohl zahájit svou odstřelovačskou kariéru.

Během bojů ve Stalingradě si dal za úkol zabít do výročí Říjnové revoluce celkem 150 Němců. Sám později napsal, že průměrně zabíjel čtyři až pět nepřátel denně. Dosáhnout vytyčeného skóre se mu sice nepovedlo, ale jen těsně – oficiální bilance se totiž vyšplhala na 149 zlikvidovaných vojáků. Zvěsti o Zajcevových úspěších šly tehdy na frontě od ucha k uchu a jeho reputace rychle stoupala. 

Učitel Zajčat

Život odstřelovače však rozhodně nepředstavoval procházku růžovým sadem. Němci měli v snajperském způsobu boje řadu zkušeností a Sověti museli odhalovat různé nástrahy a léčky nepřátelských střelců. Zajcev svou taktiku popsal takto: „Poté, co jsem získal jisté zkušenosti, jsem se naučil, že zcela zásadní jsou dvě věci – pečlivé pozorování a velká dávka zdrženlivosti. Řekněme, že jste spatřili něco, co vypadalo jako odraz slunce od zapalovače, a usoudili jste, že je to odstřelovač, který si zapaluje cigaretu. Může být, ale také nemusí. Zapamatujte si to místo a čekejte – měl by se objevit obláček dýmu. Uběhne nějaká doba, někdy celý den, a pak se na zlomek sekundy zjeví přilba. Nesmíte střílet! I kdybyste ho dostali, nemůžete zatím vědět, kde mezi klamnými pozicemi se skrývá váš skutečný protivník. A pokud vystřelíte a zasáhnete návnadu, jste odhaleni a ničeho jste nedosáhli.“ Přes své úspěchy však nebyl nejlepší. Během bojů o Stalingrad si nejvíce „zářezů“ připsal odstřelovač známý pouze jako „Cikán“, který do 20. listopadu 1942 zlikvidoval 224 Němců.

Už v průběhu stalingradské bitvy byl Zajcev velením 62. armády pověřen výcvikem dalších odstřelovačů a jeho žáci dostali název Zajčata. Celkem měl oficiálně vyřadit během své snajperské kariéry 242 nepřátel. Už 22. února 1943 obdržel titul hrdina Sovětského svazu, tedy nejvyšší ocenění, jež mohl osáhnout. Válku ukončil v hodnosti kapitána a poté se usadil v Kyjevě, kde pracoval jako inženýr a ředitel jedné z tamních textilek. Zemřel 15. prosince 1991 a místem jeho posledního odpočinku se nejprve stal Kyjev, v lednu 2006 Rusové jeho ostatky převezli a pohřbili s vojenskými poctami na Mamajově mohyle ve Volgogradu. 

Image

Čtěte také

Postrach sovětských vetřelců: Legendární finský snajpr Simo Häyhä

Pokud jde o cvičení pro zdraví, zřejmě neexistuje žádná absolutní časová porce zajišťující dokonalou kondici a zdravotní stav. Ve hře je příliš mnoho faktorů, které ovlivňují život každého člověka. Vědci se přesto snaží zjistit, jaké cvičení má skutečný přínos.

Lucas Carr z Univerzity Iowy a jeho výzkumný tým dospěli k tomu, že když někdo zvládne přinejmenším 150 minut cvičení týdně, výrazně tím sníží riziko rozvoje 19 různých chronických onemocnění. Přepočítáno na dny to odpovídá necelým 22 minutám, což je, jak trefně připomíná Maddy Chapmanová na platformě IFL Science, zhruba délka jedné epizody Simpsonových.

Cvičit se vyplatí

Výzkum Carrova týmu zahrnul pacienty lékařského centra Univerzity Iowy. Badatelé zjišťovali jejich zdravotní stav, a také jak jsou na tom s fyzickou aktivitou. Výsledný soubor dat zahrnoval údaje o více než sedmi tisících pacientech a odhalil statisticky významnou souvislost mezi cvičením a rizikem celé řady nemocí.

Ukázalo se, že 150 minut cvičení týdně, které může být intenzivní nebo i jen středně náročné, podstatně snižuje riziko rozvoje kardiovaskulárních chorob, různých nádorů, onemocnění dýchací soustavy a diabetu. Výzkum zahrnoval dvě klíčové otázky: Kolik dní týdně se v průměru věnujete středně intenzivnímu až intenzivnímu cvičení (například rychlé chůzi)? a kolik minut se průměrně věnujete takovému cvičení?

Carr a jeho kolegové věří, že je důležité se pacientů ptát na jejich fyzickou aktivitu, pokud možno stručně a jednoduše. V rámci svého výzkumu to zvládli během 30 sekund, s využitím dvou zmíněných otázek. Lékaři pak mohou pacientům doporučit různá cvičení a konzultace s příslušnými odborníky. Američtí lékaři přitom v současné době zjišťují fyzickou aktivitu pacientů jen vzácně.

Image

Čtěte také

Potřebujete snížit krevní tlak? Příznivý vliv má i pět minut cvičení denně