Klimatický jev La Niña dorazil. Co to znamená pro celoplanetární klima?
Klima na planetě ovládl jev zvaný La Niña, který přináší určité ochlazení, společně s klimatickými extrémy. V Atlantiku by měly zesílit hurikány, ve východní Africe se očekává sucho a v Indonésii záplavy.
Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA) ve čtvrtek oznámil, že vrátila fáze globální klimatické oscilace El Niño – Jižní oscilace (ENSO), které se přezdívá La Niña, španělsky „holčička.“ Jde o víceméně pravidelně se opakující složitý oceánský a atmosférický jev, který je chladnějším protějškem jevu El Niño. Povrchová teplota moře v rovníkové části Pacifiku bývá v této fázi nižší než obvykle o 3 až 5 °C. La Niña mívá tendenci snižovat průměrnou globální teplotu a současně přináší určité klimatické extrémy, včetně intenzivních hurikánů v Atlantiku, sucha ve východní Africe a záplav v Indonésii.
Odborníci na klima ale pro tentokrát předpovídají, že zmíněný ochlazující vliv jevu La Niña nebude stačit k tomu, aby zabránil tomu, že se i tento rok 2025 stane jedním z nejteplejších v dosavadní historii měření. Nejspíš se ukáže, nakolik se již globální klima posunulo směrem k vyšším průměrným teplotám.
„Dospěli jsme do stavu, kdy je v podstatě každý rok anomálně horkým rokem,“ říká klimatický vědec Gavin Schmidt, který je ředitelem NASA Goddard Institute for Space Studies. „V poslední době jsou vlastně všechny roky statisticky zřetelně odlišné od klimatu, v němž dnešní dospělí vyrůstali.“
Příchod této fáze byl již nějakou dobu předpovězen. Ukazuje se ale, že tato La Niña přichází o něco později a je poněkud slabší, než vědci původně očekávali. Je neobvyklé, že se objevuje v zimě a nikoliv na jaře nebo v létě. Podle meteorologa Nata Johnsona z Laborotoře geofyzikální dynamiky kapalin NOAA je teď pro vědce palčivou otázkou, proč se La Niña vyvíjí tímto způsobem.
Další články v sekci
Nový industriální projekt v poušti Atacama vážně ohrožuje astronomické observatoře
Jen pár kilometrů od observatoře Paranal v Chile má vzniknout rozsáhlý průmyslový park, který by mohl zásadním způsobem ovlivnit astronomická pozorování.
Astronomie v dnešní době čelí mnoha hrozbám, které komplikují pozorování vesmíru. Kolem planety například krouží stále více satelitů konstelace Starlink a dalších konstelací, které se často ocitají v zorném poli teleskopů. Velkým problémem je ale to, že se stále zhoršují světelné podmínky při pozorování noční oblohy.
Během minulých desetiletí vyrostla celá řada observatoří v pustině chilské pouště Atacama, kde bývaly téměř ideální podmínky pro pozorování oblohy. I tam se ale mění věci k horšímu. Ve vážném ohrožení se ocitla observatoř Paranal Evropské jižní observatoře, kde se nacházejí významné teleskopy Very Large Telescope, VISTA Survey Telescope, VLT Survey Telescope, Next-Generation Transit Survey a SPECULOOS Southern Observatory.
Světelné znečištění v astronomickém ráji
Energetická společnost AES Andes hodlá ve vzdálenosti jen pár kilometrů od observatoře vybudovat rozsáhlý industriální park. Na ploše o rozloze tří tisíc hektarů by se měly nalézat továrny na výrobu vodíku a amoniaku, obsáhlá energetická infrastruktura, a co je nejhorší, velké množství světelných zdrojů.
Observatoř Paranal přitom v dnešní době využívá jedny z nejlepších světelných podmínek mezi velkými observatořemi celého světa. Pokud by došlo k razantnímu nárůstu světelného znečištění na této lokalitě, mělo by to značný negativní dopad na možnosti uvedených teleskopů, které pracují na observatoři Paranal.
Představitelé Evropské jižní observatoře proto vyvíjejí tlak na vládu Chile, aby zmíněný industriální park přesunula jinam. Další věc je, že pokud by industriální park v blízkosti observatoře Paranal skutečně vznikl, šlo by o velmi nebezpečný precedent, který by mohl ohrozit další dnešní i budoucí astronomická zařízení v Chile.
Další články v sekci
Nejstarší známý dinosaurus obýval Severní Ameriku před zhruba 230 miliony let
Nově popsaný druh dinosaura Ahvaytum bahndooiveche je podle paleontologů nejstarším dinosaurem Severní Ameriky. Tvor velikosti kuřete zřejmě stál na počátku evoluce sauropodů.
Pokud jde o vznik dinosaurů, odborníci mají za to, že tato linie obratlovců, jejíž potomci přežívají do dneška v podobě ptáků, vznikla v Gondwaně na jižní části superkontinentu Pangea. Na sever Pangey – do oblasti označované jako Laurasie, se měli dinosauři rozšířit až dlouho poté.
Nedávný výzkum fosilií, které byly objeveny v roce 2013 na území dnešního Wyomingu, ale pohled na počátky evoluce dinosaurů do značné míry mění. Paleontolog David Lovelace z Geologického muzea Wisconsinské univerzity a jeho spolupracovníci popsali na základě nalezených fosilií nový druh dinosaura, s téměř nevyslovitelným jménem Ahvaytum bahndooiveche. Název dinosaura pochází z jazyka východních Šošonů, kteří původně žili v oblasti nálezu fosilií.
Ahvaytum bylo objeveno ve formaci Popo Agie ze středního triasu, která je stará asi 230 milionů let. Tím pádem jde o nejstaršího známého dinosaura, který byl kdy nalezen na území Laurasie. Zmíněná lokalita se tehdy nacházela v oblasti rovníku. Výsledky výzkumu v těchto dnech publikoval odborný časopis Zoological Journal of the Linnean Society.
Ahvaytum bahndooiveche je podle vědců nejstarším dinosaurem celé Severní Ameriky a svým stářím se zhruba vyrovná nejstarším známým dinosaurům Gondwany. Vědci sice nemají k dispozici kompletní kostru tohoto dinosaura, což by bylo u raných dinosaurů nesmírně vzácné, ale našli dost fosilního materiálu, především části nohou, aby mohli rozpoznat dinosaura, pravděpodobně velmi časného sauropoda.
U zvířete velikosti kuřete s velmi dlouhým ocasem by ale málokdo hádal, že bylo na počátku vývojové linie vedoucí k mnohatunovým obrům. V nalezených kostech ahvaytuma schází lebka, takže vědci přesně nevědí, čím se tento dinosaurus živil. Odhadují ale, že šlo o všežravce. Vědci našli i stopy dinosaurů či jejich blízkých příbuzných, které jsou ještě o pár milionů let starší než ahvaytum, takže zjevně nešlo o úplně prvního dinosaura v této části světa.
Další články v sekci
Král českého sportu: Josef Rössler-Ořovský vynikal ve všech sportovních disciplínách
Skončila jedna z nejkurióznějších soutěží olympijských her 1924 v Paříži – šplh na laně. Diváci už dávno opustili stadión, ale na zadní tribuně proti čestné lóži seděl starší, přísně vyhlížející muž a kreslil do památníku obrázek, drahý celé československé výpravě.
Červenobílá vlajka s modrým klínem na nejvyšším stožáru oznamovala světu, že první československý sportovec, gymnasta Bedřich Šupčík, vyhrál zlatou olympijskou medaili. První zlato v dějinách našeho sportu! O hodinu později už vcházel starší muž v pečlivě vykartáčovaném fraku do salónu, kde právě začínala recepce.
Coubertinovo blahopřání
Z protějšího konce sálu k němu vykročil předseda Mezinárodního olympijského výboru baron Coubertin, přátelsky mu stiskl ruku a řekl jen jedno slovo: „Blahopřeji.“ Slavnostně vyzdobeným sálem se zavlnilo vzrušení. Tohle se nestává každý den. „Kdo je ten muž?“ obrátil se s otázkou na staršího kolegu jeden ze začínajících novinářů. Tázaný udiveně zvedl obočí a odpověděl: „Vy ho neznáte? Josef Rössler, Čechoslovák.“
Bylo jistě neobvyklé, jestliže baron Coubertin sestoupil z výše své funkce a společenského postavení, aby si potřásl rukou se zástupcem národa, jehož přítomnost v mezinárodním olympijském hnutí ještě donedávna působila tolik rozpaků a nepříjemností.
Coubertin nebyl jediný, kdo rád vyhledával Rösslerovu společnost. V dlouhém přátelském rozhovoru s ním v roce 1912 setrval i švédský král Gustav. Nebyly to ztracené hodiny, které kdokoliv strávil v rozhovoru s pohotovým Čechem, mluvícím snad všemi světovými jazyky. Vyzařovala z něj silná osobnost a umění konverzace, ale přešel-li na své nejoblíbenější téma – sport, otevíral se před posluchači podivuhodný svět člověka, který byl živou kronikou sportovního dění posledních čtyřiceti let. Od roku 1880 nebylo v Čechách snad jediné významnější sportovní události, která by se obešla bez jeho účasti.
Chlapec na „maňasovi“
Na svět přišel v ideální době, kdy v Čechách rostly první tělovýchovné sokolské jednoty a kolem Vltavy už stály klubovny prvních česko-německých sportovních klubů. Členem jednoho z nich byl i Rösslerův otec. Proto nikoho nepřekvapilo, že syn dostal v šesti letech brusle a přísný otec osobně dohlížel, jak jeho ratolest proniká do tajů pohybu na ledě.
Samozřejmá všem připadala i druhá Rösslerova záliba. Ve dvanácti letech si ze tří starých prken vyrobil „maňasa“ a po vzoru starých Čechů, kteří znali toto jednoduché plavidlo pod názvem ježdík, vyplul po českých řekách. Protože náklonnost k vodě nebyla krátkodobou zálibou, mohl po letech životopisec zaznamenat: „Není snad řeky české, po níž by se byl neplavil.“ Již jako chlapec objížděl Rössler se svým maňasem vltavské veslařské kluby a žádostivě pokukoval po závodnících v pestrobarevných dresech. Proniknout do jejich řad bylo obtížné. Od dob, kdy na staroměstském jezu utonuli dva členové posádky čtyřveslice satan, bylo veslování považováno za příliš nebezpečný sport. Až v létě roku 1886, kdy jeho „maňasa“ dohonila u Vranovského ostrova závodní čtyřveslice Veslařského klubu Blesk, pomohla náhoda.
Rössler vynikal ve všech sportovních disciplínách, které vyzkoušel. Když ještě jako bruslař přinesl do klubu první lyže, přátelé se usmívali; považovali zálibu v podivných „prkýnkách“ za chvilkový rozmar, který zmizí s posledním jarním sněhem. Nezůstal jen u lyžování. Ještě jako bruslař přivezl z Paříže hokejové hole a učil přátele hru, která se o řadu let později stala jedním z národních sportů. Jako veslař se seznámil s plachtěním a jeho jachta byla známá po celém povodí Vltavy ještě ve dvacátých letech. Pokusil se o lehkou atletiku, výborně šermoval a hrál tenis, kopanou i jiné míčové hry. Do Českého Yacht-klubu přivezl v Čechách dosud neznámý šišatý míč a naučil vodáky hrát ragby.
Sběratel klubů
Sportovní kluby obyčejně svým členům poskytovaly půdu k provozování zálib a ochranu před ne vždy chápající společností. Pro Rösslera znamenaly něco víc. Známí se usmívali, že zakládání klubů a sportovních organizací je pro něho stejnou vášní, jako sběratelství známek. Byl opravdu jen sběratelem? V roce 1896 stál u kolébky České atletické amatérské unie, která byla vedle Ústřední jednoty velocipedistů prvním a nadlouho také jediným českým sportovním svazem. Roku 1906 stanul na místě nejvyšším – stal se sekretářem Českého olympijského výboru a tím i hybnou silou celého olympijského hnutí.
Neúnavně bojoval za uznání práva Čechů na sportovní samostatnost, dlouhá léta vodil české a později československé olympijské výpravy při slavnostním defilé; v pečlivě vyžehleném fraku a s cylindrem na hlavě pochodoval před sportovci své země v Londýně, Antverpách, Paříži a Amsterodamu, do roku 1928 nechyběl ani při žádném zimním olympijském měření sil.
Další články v sekci
Muž, žena a kočka: Indický soud řešil případ neobvyklého manželského trojúhelníku
Manželské soužití a spory mezi životními partnery mohou nabývat někdy až lehce bizarních podob. Jedním takovým se nedávno zabýval indický soud.
Na soud v indické Karnátace se obrátila žena s poněkud neobvyklou žalobou – obviňovala svého muže, že má raději svou kočku než ji. Žena se podle žaloby cítí být zanedbávána a přehlížena na úkor manželova kočičího mazlíčka. Kočka také měla ženu opakovaně napadnout, přičemž manžel s tím podle svědectví ženy nic neudělal. Žádosti o sjednání nápravy končí podle manželky vzájemnou hádkou a urážkami.
Podle soudce Nagaprasanna, který případ posuzoval, se nejedná o záležitost týkající se práva, nýbrž manželského soužití a žalobu proto zamítl. Stěžovatelka si kromě toho vysloužila i napomenutí za zneužívání soudu. Indický soudní systém je podle soudce již tak zahlcen množstvím sporů k čemuž podle něj přispívají i podobné případy.
Další články v sekci
Rozžhavená kovadlina: Americká speciální operace Eager Anvil
V lednu 1991 se jednotky americké armády a letectva spojily v přísně utajené operaci Eager Anvil, jež měla zlikvidovat klíčové prvky irácké protivzdušné obrany a otevřít koridor pro spojenecké letectvo. Akce, která zahájila operaci Pouštní bouře, prokázala sílu moderní vojenské technologie a koordinace.
Saddámova armáda se dlouho spoléhala na materiál ze SSSR a jeho protivzdušnou obranu tvořily Moskvou dodané sledovací a zaměřovací radary, namontované na nákladních autech. Tyto radary řídily přidružené protiletadlové dělostřelecké a raketové systémy. Plán brigádního generála Bustera Glossona počítal se současným vyřazením tří lokalit na západě země, aby se otevřel koridor pro letouny směřující k Bagdádu a k dalším cílům.
Mise nebyla vůbec jednoduchá. Osádky vrtulníků měly za úkol najít tři elektronicky propojené stanice vzdálené od sebe zhruba 110 km a poté je všechny současně zničit. Úspěch závisel na načasování, schopnostech osádek a v neposlední řadě na momentu překvapení. Stroje AH-64A vybrané pro misi patřily 1. praporu 101. leteckého pluku se sídlem ve Fort Campbell v Kentucky, jemuž velel podplukovník Richard Cody. Prapor, který je součástí legendární 101. výsadkové divize, měl moto „Nečekejte slitování“, které výstižně odráželo sílu strojů, se kterými jednotka létala. S arzenálem zahrnujícím naváděné střely AGM-114 Hellfire, neřízené rakety Hydra 70 a 30mm kanon M230, měl apač dostatečnou palebnou sílu k likvidaci určených cílů.
Ačkoliv se AH-64A zdál pro navrhovanou misi ideální, potýkal se s různými problémy. Zaprvé vyžadoval i v těch nejlepších podmínkách důkladnou údržbu – každá hodina ve vzduchu znamenala tři hodiny údržby. Většinu roku se průměrné teploty v regionu pohybovaly kolem 38 °C, což působilo potíže citlivé elektronice vrtulníků. Jemný písek navíc obrušoval lopatky rotorů, takže je pozemní personál musel opakovaně natírat. Relativně krátký bojový dolet (480 km) představoval také problém, protože bez doplnění paliva cestou by ho vrtulníky neměly dostatek k dokončení mise. A především jim scházel vhodný navigační systém.
Americké vrtulníky MH-53J Pave Low III z 20. letky speciálních operací podplukovníka Richarda Comera prošly koncem 80. let rozsáhlými úpravami včetně instalace přijímačů GPS (Global Positioning System). Ač tento navigační systém Američané dosud nepoužili v boji, nebylo pochyb, že tyto vrtulníky navedou apače k jejich cílům v připravované speciální operaci proti Iráku.
Zatímco ostatní operační záležitosti vyžadovaly delší čas k vyřešení, pojmenování úkolové skupiny tvořené příslušníky letectva a armády bylo pro podplukovníka Codyho snadné. Vzpomněl si na spolupráci 101. výsadkové divize s armádními letci během dne D v červnu 1944 a učinil logickou volbu – Task Force Normandy. Kombinovaná skupina byla rozdělena do tří týmů: Červený, Bílý a Modrý. Každý z nich měl za cíl zlikvidovat jedno ze tří radarových stanovišť včasného varování.
Charlie, alfa, bravo
V závěrečných měsících roku 1990 piloti Task Force Normandy cvičili v odlehlých oblastech severní Saúdské Arábie v přísném utajení. Přesné specifikace mise zůstávaly skryty i pilotům, kteří bez ohledu na to usilovně trénovali, studovali mapy, fotografie a makety svých cílů. Týmy pozemního personálu měly také plno práce. Navzdory extrémním pouštním podmínkám se jim dařilo udržovat v operační způsobilosti 94 % strojů. Problém s doletem vyřešili přidáním 230galonové (870 l) palivové nádrže pod jedno ze dvou křídel apače. Vyvážení asymetrické konfigurace pak vyžadovalo zavěšení dvojice čtyřnásobných odpalovačů střel Hellfire na vnější závěsníky druhého křídla a raketnice M2161 pro 19 raket Hydra 70 na vnitřní závěsníky. Díky tomu se zvýšil dolet apačů na 650 km, což jim umožnilo zdržet se u cíle až 20 minut, ačkoliv plán počítal jen se čtvrtinou této doby.
Jak se blížilo datum vypršení ultimáta OSN, ladili plánovači detaily akce, jako světelné signály, jež měly použít osádky Pawe Low, požadované techniky letu a rychlost i výšku, v níž měly týmy zamířit k cíli. Osádky mezitím nalétaly stovky kilometrů, vždy v noci a bez navigačních a komunikačních prostředků nebo pozičních světel. Za cvičné cíle jim sloužily staré autobusy a na konci každého letu piloti hlásili úroveň zničení kódovým označením: Charlie (minimální poškození), Bravo (částečné zničení) nebo Alpha (úplné zničení). Videozáznam po skončení mise s ostrým střelivem potvrdil, že apače mají dostatečnou palebnou sílu k úspěšnému provedení svého úkolu – z autobusů zbyly jen zkroucené kusy sežehnutého kovu.
Vlčí smečka jde do akce
Začátkem prosince 1990 rozvědka zjistila, že radar přidělený jako cíl Modrému týmu není spojen s žádnými operačními středisky protivzdušné obrany, což znamenalo, že nemusí být napaden. Cody proto přidělil „modré“ osádky k týmům Červený a Bílý; své muže však nadále držel v nevědomosti ohledně podrobností mise včetně umístění zbývajících cílů, pojmenovaných Kalifornie a Nevada. Na začátku ledna 1991 se týmy TF Normandie přesunuly na operační základnu Al-Džauf na severozápadě Saúdské Arábie, která měla malý sklad paliva a jednu ranvej. Přesun se uskutečnil v utajení, ani pozemní personál na letišti ve vojenském městě Krále Chálida, kde proběhlo mezipřistání, nebyl do mise zasvěcen.
Když 15. ledna 1991 uplynula lhůta pro stažení Saddámových vojsk z Iráku, stala se válka nevyhnutelnou. Téhož dne Cody a Comer informovali své piloty o podrobnostech mise, dali jim aktuální mapy a fotografie cílů. Kolem 14. hodiny dne 16. ledna obdržela TF Normandie stručný rozkaz: „Vlčí smečka provede misi“.
Hodina H – začátek operace Pouštní bouře – byla stanovena na třetí hodinu ranní 17. ledna, což znamenalo, že první z obou skupin, Bílý tým, odstartuje v 0.56 a o pět minut později ho bude následovat Červený. Pokud by šlo vše podle plánu, měly obě skupiny dorazit k cíli ve 2.38. Ze základny Al-Džauf odstartovaly všechny čtyř Pave Low, devět apačů (jeden byl záložní), dva námořní HH-60H Sea Hawk a dva MH-60G Pave Hawk od letectva.
Střelba naslepo
Pave Low nesly záchranáře z řad Pararescue Jumpers od letectva pro případ, že by se některý stroj zřítil v cílové oblasti, zatímco MH-60 a HH-60 měly zůstat v pohotovosti v saúdském vzdušném prostoru, připraveny vyzvednout osádku jakéhokoliv vrtulníku sestřeleného nepřítelem cestou. Všechny stroje TF Normandie letěly k cílům ve výšce pod 20 m nad zemí rychlostí 220 km/h při zachování naprostého rádiového klidu a bez světel. Systém GPS, na který spoléhali, nejenže nebyl dosud použit v boji, ale závisel také na hrstce satelitů řízených z Colorado Springs. Vzhledem k tomu, že vznikající satelitní síť zůstávala neúplná, mohly MH53 dostat přesnou polohu pouze během konkrétních časových oken.
Krátce po přeletu do Iráku sledovali muži Bílého týmu, jak se vzduch pod a před nimi rozzářil stopovkami střel z ručních palných zbraní. Cody, letící v jednom z vrtulníků, se domníval, že vojáci na zemi slyšeli přilétat vrtulníky a pouze naslepo stříleli k noční obloze. Kdyby byla mise prozrazena, brzy by to Američané poznali. Aby pomohly apačům s navigací během finálního přiblížení, shodily MH-53J na předem určených místech 15 km před cílem zelená chemická infračervená světla. Ta byla viditelná jen přes brýle nočního vidění či infračervené senzory a umožnila apačům udržet kurs. Přesně 90 minut po zahájení mise shodily Pave Low další chemická světla na referenční body a poté se obrátily k návratu, zatímco osádky apačů se blížily k cílům.
Kalifornie alfa! Nevada alfa!
Stroje AH-64A se přesunuly do palebné pozice a během několika sekund po útoku ve 2.38 zapnuly své laserové ozařovače cílů a vedoucí pilot ukončil rádiový klid: „Párty za 10!“ O deset sekund později zahájili střelci palbu. Rakety Hellfire zasáhly radarová zařízení a výbuchy ozářily poušť na kilometry daleko. Jakmile vystřílely hellfiry, přesunuly se apače blíž a zasypaly cíle střelami z raketnic a z 30mm kanonů. Přestože oba týmy dostaly na vykonání práce pět
minut, zvládly zničit cíle za méně než čtyři.
Zbýval už jen jeden úkol: apače kroužily nad radarovými zařízeními a natáčely způsobenou zkázu. Když se obrátily k návratu, jejich osádky vysílaly rádiem zprávu o úspěchu mise svým kolegům v Pave Low: „Kalifornie. Alfa, Alfa.“ „Nevada. Alfa, Alfa.“
Zpáteční let už byl nebezpečnější. Zatímco Bílý tým se setkal jen s ojedinělou palbou ručních zbraní ze země, na Červený zamířily dvě tepelně naváděné rakety SA-7. Naštěstí je včas zaregistroval zadní střelec MH-53 a stroj vypustil klamné cíle, které na sebe střelu přitáhly. Všechny vrtulníky se tak z akce vrátily bez úhony.
Společná mise armády a letectva vytvořila obrovskou průrvu v iráckém systému protivzdušné obrany. Když se týmy TF Normandie blížily k hranici, viděli souhvězdí blikajících pozičních světel, jak nad nimi prolétala první úderná vlna stovek bojových letounů – která nepozorovaně a bez odporu mířila ke svým cílům. Operace Eager Anvil nejen otevřela Spojencům cestu k porážce iráckého diktátora, ale zahájila novou éru technologicky pokročilého válčení.
Další články v sekci
Netradiční observatoře: Šest kuriozit ze světa dalekohledů
Na světě existuje velké množství klasických dalekohledů různých velikostí. S poznáváním vesmíru nám však pomáhají i nejrůznější detektory kosmického záření, které bychom mezi teleskopy nezařadili.
Další články v sekci
Káva může prospívat srdci. Záleží ale kdy ji pijete
Podle rozsáhlého výzkumu publikovaného v European Heart Journal mají lidé, kteří pijí kávu ráno, nižší riziko úmrtí na kardiovaskulární onemocnění a celkově nižší úmrtnost než ti, kteří si kávu dopřávají hlavně odpoledne a večer.
Už delší dobu se ukazuje, že káva může být zdraví prospěšná. Přispívá například k prevenci neurodegenerativních onemocnění vyššího věku a rovněž podporuje boj s určitými typy nádorů. Podle nového výzkumu ale přinejmenším v některých případech záleží na tom, kdy člověk kávu pije.
K tomuto závěru dospěl výzkumný tým, který vedl Lu Qi z americké Tulaneho univerzity v Louisianě. Vědci zpracovali data týkající se více než 40 tisíc dospělých, kteří se mezi lety 1999 a 2018 účastnili amerického Národního výzkumu zdraví a výživy. Tito lidé sledovali svůj denní příjem potravin a nápojů, včetně kávy a doby jejího pití. Podrobnosti výzkumu zveřejnil odborný časopis European Heart Journal.
Kdy káva pomáhá srdci?
Klíčovou otázkou, na kterou badatelé hledali odpověď bylo, zda má doba, kdy je káva konzumována, vliv na zdraví srdce. Vědci respondenty rozdělili do tří skupin podle doby, kdy obvykle konzumovali kávu. Přibližně 36 procent respondentů pilo kávu v ranních či dopoledních hodinách, dalších 16 procent lidí si dopřávalo kávu v průběhu dne a 48 procent kávu vůbec nepilo.
Analýzy prozradily, že lidé, kteří pijí kávu ráno, čelili oproti těm, kteří nepijí kávu vůbec, asi o 16 procent nižšímu riziku, že z jakéhokoliv důvodu zemřou. Ještě výraznější to bylo v případě smrti kvůli kardiovaskulární chorobě. Riziko ranních pijáků kávy bylo v tomto případě o 31 procent nižší než u těch, co kávu nepijí anebo ji pijí celý den.
„Podle toho, co víme, je náš výzkum první, který sledoval vliv doby pití kávy na její přínos pro zdraví,“ vysvětluje Qi. „Potvrdili jsme, že nezáleží jen na samotném pití kávy anebo na jejím množství, ale také na tom, kdy během dne lidé kávu pijí. Do budoucna by náš výzkum mohl vést k dietním doporučením, především pro pacienty s kardiovaskulárními chorobami.“
Jedním z možných vysvětlení podle vědců je, že ranní káva může být lépe sladěna s přirozeným zvýšením aktivity nervového systému, ke kterému dochází po probuzení. Naopak odpolední a večerní konzumace kávy může narušovat cirkadiánní rytmy a produkci hormonů (například melatoninu), což ovlivňuje rizikové faktory, jakým je například vysoký krevní tlak.
Další články v sekci
Expedice sv. Vojtěch: Kníže Břetislav vyrazil do Polska ukrást ostatky českého světce
Relikvie byly velmi drahocenné a žádané artefakty, jež se dotýkaly nejen náboženského, ale také politického a ekonomického života středověké společnosti. Svědčí o tom i velkolepé tažení knížete Břetislava do Polska, jehož konečným cílem byly ostatky svatého Vojtěcha.
Kolem výpravy je mnoho nejasností. Její příčinu vidí jedni v kořistnických choutkách českého knížete, druzí v mocenských ambicích. Podle některých historiků měl Břetislav nejen kořistit a plundrovat Polsko, ale na čas ho dokonce i okupovat. Jiní považují za hlavní důvod expedice za svatým Vojtěchem snahu pražského biskupa získat pallium, tedy povýšení pražského biskupství na arcibiskupství.
Předně je třeba říct, že hlavním naším zpravodajem je český kronikář Kosmas, který „expedici“ věnoval čtyři kapitoly své druhé knihy. Dalším pramenem je polská kronika Kosmova současníka, kronikáře Galla, který své dílo sepisoval zhruba ve stejné době jako Kosmas. Na rozdíl od něj věnoval cizí výpravě jen jednu jedinou větu, a to přesto, že se dotýkala jeho země. Jsme tedy odkázání především na českou kroniku, jejíž detailní zpracování události má hlubší symbolický význam a bezesporu patří k hlavním událostem celé jeho kroniky.
Kosmas nejprve vysvětluje Břetislavovu výpravu jako akt odvety za učiněná příkoří, který českým zemím způsobil polský král Boleslav Chrabrý. Celý podnik kníže od počátku pečlivě připravoval. Potřeboval souhlas předáků a dostatek schopných válečníků. Aby je přesvědčil, musel samozřejmě slíbit nemalý podíl na kořisti.
Vedle válkychtivých bojovníků se však akce účastnil také pražský biskup Šebíř. Někteří historikové jeho účast zpochybňují, protože to bylo v té době něco neobvyklého. Vzhledem k charakteru cesty, jež nakonec sledovala především duchovní cíl, a to tělo svatého Vojtěcha, byla ovšem přítomnost biskupa samozřejmostí. Kosmas tím ostatně naznačil, že nejde jen o bohapustou vojenskou intervenci, ale o určitou formu svaté války. A právě v nich byla účast duchovních nepostradatelná.
Pravý cíl
Nicméně zpočátku se o žádném religiózním aspektu Kosmas nezmiňuje. Spíš naopak. V popisu výpravy dominují tehdejší vojenské narativy. Břetislav je přirovnáván k ničivé bouři. Náruživě táhl Polskem, „hubil vsi, vraždami, loupežemi a požáry a dobýval pevných míst“. Vtáhl do Krakova, který vyvrátil a zmocnil se tamní bohaté kořisti představující nesmírné množství zlata, stříbra a starých pokladů, které za ta léta nashromáždili polští panovníci.
Knížecí zběsilost je zmírněna až zprávou o obyvatelích hradu Hedče, kteří raději vyšli Břetislavovu vojsku vstříc se zlatým prutem na znamení, že se mu vzdávají na milost a s prosbou, aby je odvedl do Čech. Kníže jim velkoryse vyhověl a později jim udělil kus lesa poblíž Črnína a svolil, aby se spravovali polským právem. Touto etymologickou vložkou Kosmas vyložil původ tzv. Hedčanů a zároveň ukázal na milosrdenství českého knížete.
Čechové poté bez větších obtíží dobyli Hnězdno. A právě zde dochází ve vypravování k zásadnímu zlomu. Oni dosud zuřiví bojovníci, kteří dosud jen rabovali a vraždili, najednou nedbali žádné kořisti a pospíchali do chrámu svaté bohorodičky Marie. Teprve nyní Kosmas prozrazuje čtenáři pravý cíl výpravy. Je jím svatý hrob, v němž se nacházel ten nejdůležitější poklad, a sice tělo svatého Vojtěcha.
Na scénu poprvé vystupuje pražský biskup Šebíř, který válečníky varuje, aby se nepřibližovali k svatému tělu. Nejprve se musejí tři dny postit, činit pokání, odvrhnout všechny své hříchy a slíbit, že už nebudou hřešit. Teprve poté je možné Vojtěchovy ostatky vyjmout. Bojovníci se biskupovým slovům vysmáli a nedočkavě se vrhli vykopat světcův hrob. Tento bezbožný čin však nezůstal bez trestu. Než začali výkopové práce, všem selhaly smysly a ztratili zrak. Až když se jim po třech hodinách smysly zase navrátily, v bázni Boží pochopili, že je potřeba splnit biskupovo kázání. Během nastávajících tří dnů se horečně postili a prosili za odpuštění. Zkrátka aby mohli prohlédnout, museli nejprve oslepnout.
Břetislavova dekreta
Biskupovi se pak zjevil samotný svatý Vojtěch, aby mu sdělil podmínky, za kterých si Češi mohou odvézt jeho ostatky. „Pověz knížeti a jeho předákům toto: Otec nebeský dá, oč žádáte, neoddáte- li se opět hříchům, jichž jste se odřekli ve vodě křtu.“ To vše bojovníci ochotně slíbili, jakož i napravit hříchy svých otců, kteří Vojtěcha vyhnali z české země. Poté biskup společně s knížetem vyhlásili nad Vojtěchovým hrobem nový křesťanský zákoník. Vešel do dějin jako Břetislavova dekreta a je považován za nejstarší zákoník českého státu.
Jakmile vyhlásili poslední zákon, kníže kladivem rozbořil za biskupova vzývání svaté Trojice vršek hrobu, společně vytáhli a otevřeli rakev, nadechli se líbezné vůně, linoucí se z neporušeného světcova těla, někteří s knížetem pohlédli světcovi do tváře, zazpívaly se duchovní písně. Byly přineseny dary, tělo zabaleno do hedvábí. Kosmas děkuje Bohu a podotýká, že ten, který kvůli špatnostem vzpurného národa uprchl, nechává své tělo zpět donést k již obrácenému národu. Kníže však nesebral pouze ostatky svatého Vojtěcha. Společně s biskupem rozhodli přibrat tělo jeho bratra Radima a taky ostatky pěti bratří, kteří byli tamtéž pohřbeni.
Relikvie svatého Vojtěcha doputovaly na konci srpna za velkého jásotu do Prahy. Zatímco se český lid radoval nad spanilou výpravou knížete a úspěšným návratem světce, byť mrtvého, nastalo v Římě velké pohoršení, neboť papež tuto translaci nepovolil. Říšský král Jindřich III. podnikl rok nato do Čech trestnou výpravu, Břetislav ho však porazil v bitvě u Brůdku. Teprve až když se mu po další výpravě podařilo oblehnout Prahu, český kníže se podrobil a nabídl část polské kořisti.
„Diplomaticky“ kníže vyřešil také celou záležitost s papežem. Korupce nebyla středověkému člověku vůbec cizí a kníže tohoto nekřesťanského prostředku neváhal využít. Jak zdůrazňuje Kosmas, poslal papeži do Říma posly, „přinášejíce vzkazy více dary podmazané nežli slovy výmluvnosti uhlazené“. Zatímco se rozhodovalo o této věci, poslové „podplatili chytrost kardinálů, zlatem podvrátili spravedlnost, platem vykoupili milost a dary zmírnili soudní nález“. Papež nakonec peníze milostivě přijal a rozkázal, že jako omluvu za svou opovážlivost má kníže nechat postavit klášter. Tím byla věc vyřešena.
Symbolika
Kosmův příběh o Břetislavově expedici lze číst jako přechodový rituál. Válečníci se nejprve chovali jako krutí barbaři a teprve příchodem do Hnězdna radikálně změnili chování. Význam relikvie svatého Vojtěcha je více než zřetelný. Podstoupili rituální očištění prostřednictvím dočasného trestu ztráty smyslů a následně se odřekli všech svých hříchů, což bylo spojené s třídenním půstem. Zákoník, který představuje jakousi smlouvu mezi světcem a českým národem, zároveň zpečetil obrácení Čechů, kteří se navraceli do vlasti jako již plně christianizovaní válečníci.
Kromě cesty „tam a zase zpátky“ je Kosmův narativ důležitý, neboť se v něm odrážejí dva podstatné prvky, které byly součástí úspěšného šíření křesťanství pozdně antickou a raně středověkou Evropou. Jde o pozoruhodné spojení poutě a translace. Pouť je hnutí lidí k ostatkům a translace naopak přenesení, tedy výprava světcových ostatků za lidmi. Oba hlavní aspekty, které dopomohly křesťanství stát se hlavním náboženstvím na území římské říše, jsou v Kosmově narativu sloučeny v jedno. Tím ovšem Kosmas zdůraznil vojenskou výpravu Břetislava a povýšil ji tak na jednu z nejdůležitějších událostí své kroniky.
Další články v sekci
Zimní květy čemeřice: Nedočkavost jedovaté krasavice
Touhou po květu trumfne čemeřice všechny konkurentky. Její vonný kvítek totiž ze sněhového polštáře často vykoukne už v prosinci. Tato otužilá krasavice stabilně kvete a těší lidský zrak od ledna až do dubna.
Čemeřice černá (Helleborus niger) patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae) a jako jedna z mála rostlin vykvétá už během zimy. Tato rostlina se pyšní bělostným květem a její jméno je tedy zdánlivě nepochopitelné. Pokud byste ji ale vykopali, zjistíte, že jméno dostala podle černého oddenku.
Rozpínavá jako římské vojsko
Čemeřice černá pochází z východní Asie. Jejím domovem v rámci jižní Evropy jsou Apeniny a Alpy, proto se jí také lidově říká alpská růže. V horách roste na kamenitých půdách bohatých na humus a vápník. Často se vyskytuje od nížin do vyšších poloh (do výšky 1 800 m n. m.), kde prospívá zejména poblíž smíšených lesů. Najdeme ji i v podhorských oblastech na Slovensku, v Česku se pěstuje v zahradách, odkud však čile „prchla“ do volné přírody. Proto u nás nacházíme zplanělé uprchlice.
Na rozšíření čemeřice v Evropě mají bezesporu velký podíl staří Římané, neboť to byla jejich oblíbená rostlina, která vojska doprovázela při taženích Evropou. Později se hojně pěstovala v klášterních zahradách, odkud se často dostávala do blízkého okolí, kde zplaněla. Již ve středověku se pěstování čemeřice rozšířilo po celé Evropě.
Rafinovaná zbraň Athéňanů
Čemeřice černá je prudce jedovatá. Celá rostlina, ale zvlášť semena a oddenek obsahují velice silné a pomalu vstřebatelné jedy. Konkrétně jsou v ní přítomny glykosidy – heleborein, heleborin a helebrin. Heleborein má silně dráždivé účinky na sliznice, způsobuje zánět spojivek, kýchání atd. Při větších dávkách dráždí trávicí ústrojí a jen velmi zvolna se vstřebává. Heleborin působí na nervy. V lékařství se někdy užíval helebrin, který zesiluje srdeční stah.
Už v minulosti najdeme mnohé příklady, kdy byla tato rostlina „nasazena“, a to dokonce v boji. Historikové například tvrdí, že v roce 600 př. n. l. otrávil jeden athénský politik a básník jedem z rozdrcených oddenků čemeřice černé potok, ze kterého pilo nepřátelské vojsko. Je nasnadě, že následovalo rychlé a snadné vítězství Athéňanů…
Kytice trhaná s opatrností
Jedovatost čemeřice byla dobře známá i ve středověku. Vyhledávaly ji báby kořenářky i obávané čarodějnice. Travičky z ní vyráběly jedy na objednávku. Ve starých herbářích nalezneme doporučení přidávat prášek ze sušené čemeřice v malém množství do otrub s mlékem – to prý zbavovalo koně, dobytek a prasata zácpy a pomáhalo jim zbavit se obtížných střevních parazitů.
V lidovém léčitelství se výtažky z oddenků nasazovaly k léčbě kožních nemocí, ale také se jimi likvidovaly vši a svrab. Prášek ze sušeného oddenku vyvolával kýchání – což mělo léčit záchvaty šílenství, aby nebožák vykýchal zlého ducha. Často prý mu to ovšem přivodilo až smrt. Ačkoli se čemeřice v současné době jako léčivka nevyužívá, varování před její jedovatostí je stále na místě. Kdo by si z této rostliny chtěl natrhat kytičku, nechť si potom raději dobře umyje ruce. Otrava je velmi nebezpečná, zejména pro děti a lidi s nemocným srdcem.
Spanilé sestřenky čemeřice černé
Jako uprchlici ze zahrad můžeme objevit čemeřici nachovou (Helleborus purpurascens), jejíž domovinou je východní Evropa, kde ji najdeme na Ukrajině, v Maďarsku, Rumunsku, v bývalé Jugoslávii a na Slovensku – v okolí Čergova, v Ondavské vrchovině, v Bukovských vrších a na Vihorlatu. Čemeřice nachová je 15–30 cm vysoká vytrvalá bylina, jejíchž pět kališních lístků má nápadnou červenofialovou barvu. Kvete později než čemeřice černá, většinou od února do dubna (v teplých zimách dříve).
Další zplanělou příbuznou, na niž můžeme vzácně narazit, je čemeřice smrdutá (Helleborus foetidus), která je původní v západní a jihozápadní Evropě a v severní Africe. V Česku se pěstuje jako okrasná, 40–100 cm vysoká vytrvalá bylina bez oddenku. Celá rostlina v souladu se svým jménem výrazně páchne. Kvete až v březnu a dubnu, její květy jsou zelené, na okrajích často tmavě červeně lemované.
V našich zahradách se setkáme například i s čemeřicí tibetskou (Helleborus thibetanus) a čemeřici východní (Helleborus orientalis), která pochází z Kavkazu a severního Turecka. Poněvadž se však čemeřice poměrně snadno kříží, byla vyšlechtěna řada hybridů čemeřice kvetoucí od světle zelené přes bílou, žlutou, růžovou, červenou, purpurovou až po černou – někdy s modrým nádechem (ojíněním). Rozdílný je také tvar a velikost květů. Vyhledávané jsou bílé a růžové květy s tmavými skvrnami, a vyšlechtěny byly dokonce i plnokvěté kultivary.
Kam za čemeřicemi
Čemeřice jsou v České republice považovány za zahradní rostliny. Jsou však v naší krajině pěstovány již po staletí, a proto se „uprchlice“ staly součástí naší přírody. Pátrat po těchto nádherných a veleotužilých kráskách, které trumfnou časností květu i bledule a sněženky, můžeme v okolí zahrádkářských kolonií (nebo přímo pohledem přes ploty do zahrad). My jsme je však objevili i na místech zaniklých osad – například na Českomoravské vrchovině nebo v podhůří Jeseníků. V Německu, Rakousku, v Rusku atd. patří čemeřice černá mezi chráněné rostliny. U nás je stále brána jako zahradní rostlina.
