Saturnův hexagon: Jaký je původ jednoho z nejzajímavějších jevů ve Sluneční soustavě?
Jak bezpečně poznáte, že snímek z kosmické sondy zachycuje severní pól Saturnu? Uvidíte na něm totiž mrak ve tvaru téměř dokonalého šestiúhelníku.
Hexagonální oblast na severním pólu Saturnu patří k nejzajímavějším a nejznámějším fyzikálním jevům ve Sluneční soustavě. Zmíněný hexagon poprvé pozorovala sonda Voyager v 80. letech a později ho detailně studoval automat Cassini. U žádné jiné planety nic podobného nenajdeme – dokonce ani na jižním pólu Saturnu, kde se rozkládá mohutný polární vír. Podobný vír ovšem nalezneme také uvnitř hexagonu.
Původ útvaru není úplně jasný. Evidentně jde o zvláštní stabilní řešení složité atmosférické dynamiky planety, kde mohou hrát roli i rezonanční (saturnotřesné) vlny, pohybující se obálkou a nitrem tělesa. Útvar ovšem zaujal vědce natolik, že se jej pokusili opakovaně nasimulovat v laboratoři.
Nejlepší výsledky získali v experimentu, kdy roztáčeli kapalinu ve válcové nádrži různými rychlostmi na kraji a ve středu. V určitých parametrických režimech se pak vytvářely pravidelné struktury nejen s šesti stranami, ale i s třemi či osmi. V převážné většině pokusů však pravidelné mraky nevznikly, což by přirozeně vysvětlilo, proč jinde takový útvar nepozorujeme. Daná hypotéza také vnáší otázky do stability hexagonu.
Další články v sekci
Kanadské Toronto: Město mezi vodou a zelení
Toronto, hlavní město provincie Ontario a největší sídlo Kanady, by mohlo sloužit jako vzor kosmopolitní metropole. Jedinečným způsobem se v něm snoubí přírodní krásy, moderní architektura, úcta k historii i láska k umění. Etnické kořeny jeho obyvatel přitom sahají do celého světa.
Toronto proslulo svou rozmanitostí, díky níž si každý návštěvník přijde na své: V jednom z největších měst Severní Ameriky můžete zavítat do slavných muzeí i řady galerií, projít se po historickém tržišti i novodobých nákupních centrech, obdivovat supermoderní architekturu i viktoriánské stavby v malebných uličkách dlážděných kočičími hlavami. Sportovní fanoušky nadchne hokejová síň slávy, rodiny s dětmi zas oblíbené Ripleyho akvárium. A nedaleko duní ikonické Niagarské vodopády…
S indiánským jménem
Jako první Evropané pronikali do oblasti dnešního Toronta Francouzi, kteří tam od první poloviny 18. století zřizovali střediska obchodu s kožešinami. O počátky samotného města se ovšem postarali Britové: Guvernér John Graves Simcoe nechal v roce 1793 u Ontarijského jezera postavit pevnost Fort York, aby chránila kolonii Horní Kanadu – dnešní Ontario – před útoky ze Spojených států, jež si roku 1776 vybojovaly nezávislost. V roce 1812 vyhlásily USA někdejší mateřské Británii válku, a o rok později dokonce americké jednotky krátce okupovaly York, pozdější Toronto. Teprve po třech letech ukončila boje mírová smlouva z Gentu.
V 19. století nastal ve vývoji města významný posun: Dočkalo se vlastní univerzity a v roce 1834 také přejmenování z Yorku na Toronto, mimo jiné aby se předešlo možným záměnám s New Yorkem. Název má přitom původ v jazyce severoamerických domorodců a nejčastěji se spojuje s Hurony či Mohawky, kteří lokalitě říkali „taronto“ – neboli „místo, kde stromy stojí ve vodě“. Výraz se vztahoval k jezeru Simcoe, kde původní obyvatelé stavěli pasti na ryby z kůlů usazených do vody. Uvedené pojmenování města mělo tedy zdůraznit vazbu na jeho domorodé kořeny.
Přívětivá metropole
V polovině 19. století se do Kanady přestěhovaly masy Irů, které vyhnal z vlasti hladomor způsobený bramborovou snětí. Stali se tak důležitou součástí obyvatelstva nejen v Bostonu a New Yorku, ale také v Torontu. V roce 1899 ve městě vznikla impozantní radnice podle návrhu „stavitele Toronta“ Edwarda J. Lennoxe, ale přestože šlo o tamní nejvyšší budovu, brzy přestala rozrůstající se aglomeraci stačit. Proto už roku 1965 vyrostla naproti nová radnice, mající podobu dvou elegantních obloukových věží. Bouře protestů proti stavbě časem utichly a dnes jde o jeden ze symbolů metropole.
Opravdovým velkoměstem se Toronto stalo v roce 1998, kdy se k němu připojilo pět rozsáhlých předměstí. Navzdory své rozloze působí celá aglomerace přívětivě, k čemuž přispívá krásná poloha u jezera Ontario, množství zeleně i na přilehlých ostrovech či dobře organizovaná hromadná doprava.
Technický div
Kde jinde začít objevovat Toronto než z jeho dominanty – 553 metrů vysoké CN Tower, která představuje nejvyšší samostatně stojící věž na západní polokouli a třetí nejvyšší na světě. Stavbu zadala společnost Canadian National Railway a mezi léty 1973 a 1976 na ní po dobu čtyřiceti měsíců nepřetržitě pracovalo na 1 500 dělníků.
Věž má pověst mistrovského technického díla a patří k moderním divům planety. Prosklený výtah, pohybující se po vnější straně, vás za necelou minutu vyveze do 114. poschodí, kde se nachází první terasa nabízející impozantní výhled. Odvážlivci mohou vyzkoušet i tzv. Edge Walk neboli procházku po okraji věže – samozřejmě s jištěním na laně. Jiným výtahem se dá vystoupat dalších třiatřicet poschodí, na nejvyšší vyhlídku dostupnou veřejnosti. Na věži však můžete zavítat také do otočné restaurace nebo se projít po skleněné podlaze, odkrývající pohled do hloubky 342 metrů.
Canadian National Railway se postarala i o další městskou atrakci: Budova nedalekého nádraží Union Station tvoří krásnou upomínku na doby, kdy vlaky sloužily jako nejdůležitější dopravní prostředek v zemi. Od svého otevření v roce 1927 přitom ikonická stavba s téměř třicet metrů vysokou halou neztratila nic z původní nádhery.
Úkryt v podzemí
Slavná Yonge Street, která město dělí na západní a východní část, dlouho platila za jednu z nejdelších ulic světa. Táhne se na vzdálenost zhruba 86 kilometrů a spojuje jezera Ontario na jihu a Simcoe na severu. Historicky se však uváděla jako ulice vedoucí až k městu Rainy River na hranici s Minnesotou, čímž by její celková délka činila téměř dva tisíce kilometrů.
Pryč jsou však doby, kdy se návštěvníkům Yonge Street nedoporučovalo z ní po setmění odbočovat do postranních uliček. Dnes jde o pulzující tepnu se vším, co může velkoměsto nabídnout. Na křižovatce s Dundas Street například stojí nákupní komplex CF Toronto Eaton Center s více než 250 obchody, restauracemi a kavárnami. Skleněná střecha propouští do arkádové galerie spoustu světla a najdete tam i jeden ze vchodů do rozsáhlé podzemní sítě známé pod názvem PATH. Její tunely vedou všemi směry k pamětihodnostem i dalším nákupním cílům, a víc než třicet kilometrů dlouhý systém chodeb a tunelů tak lidem umožňuje téměř nevystrčit nos do tuhé kanadské zimy.
Jako v jiném světě
Milovníci nakupování a jedinečných zážitků míří východně od Yonge Street na Kensington Market ve čtvrti, kde bije místní multikulturní srdce. Na tamních ulicích se totiž potkávají prodávající i nakupující snad z celého světa. Sousední rušná čínská čtvrť pak nabízí možnost se dobře a poměrně levně najíst v některé z celé řady čínských, vietnamských, thajských a japonských restaurací.
Asi kilometr východně od Yonge Street čeká další atrakce, kterou byste si neměli nechat ujít: Čtvrť Distillery Historic District se rozkládá v areálu bývalého lihovaru, jenž tvořil v 19. století největší palírnu whisky na světě. V pečlivě zrestaurovaných průmyslových budovách dnes sídlí kavárny, restaurace, galerie i ateliéry a viktoriánský industriální charakter podtrhuje původní dlažba v ulicích. V létě se ve čtvrti konají festivaly, v zimě zas oblíbené vánoční trhy. A lokalita s jedinečnou atmosférou přitahuje i filmaře: Vznikly tam například scény z filmu Chicago či série X-Men.
Dům na kopci
Originální zážitek nabízí rovněž legendární zámek Casa Loma, kde dnes sídlí muzeum. Při pohledu na stavbu stojící na vyvýšeném místě nedaleko centra a připomínající evropské středověké hrady snadno zapomenete, že se nacházíte na americkém kontinentě. Jeden z největších soukromých domů v Kanadě navrhnul již zmiňovaný Edward J. Lennox pro magnáta sira Henryho Pellatta, jehož společnost dodávala městu elektřinu. Stavba inspirovaná skotským zámkem Balmoral byla dokončena v roce 1914, jenže vysoké náklady na údržbu neblaze přispěly k bankrotu majitele.
Velkolepý luxus a na svou dobu špičkové technické vybavení vyvolávají úžas dodnes – ať už jde o vstupní halu vysokou osmnáct metrů, bohatě zdobený interiér, klenuté stropy, vitráže a rozlehlé zahrady, či dokonce o tajné chodby a podzemní tunely. Západní věž v normanském stylu pak nabízí okouzlující výhled na město.
Za vědou i uměním
Se dvěma univerzitami, pěti technickými vysokými školami a množstvím nakladatelství, muzeí i galerií reprezentuje Toronto rovněž významné centrum vzdělanosti a kultury. Důležitému postavení v dané oblasti se těší Royal Ontario Museum a Art Gallery of Ontario. První jmenovaná instituce se věnuje historii lidstva i přírody a obdivovat tam můžete přes šest milionů exponátů – od koster dinosaurů přes mumie nebo čínské umění až po „pravý“ anglický salon či pozoruhodnou sbírku předmětů ve stylu art deco. Obzvlášť děti pak ocení nabízené interaktivní doplňky. O spektakulární rozšíření původní budovy se v roce 2007 postaral slavný americký architekt Daniel Libeskind: V části stavby přiléhavě nazvané Crystal, s unikátními okny, nenajdete jediný pravý úhel.
Art Gallery of Ontario v centru města pro změnu skýtá pastvu pro uměleckou duši, a to již od roku 1900. Vlastní přes devadesát tisíc děl a řadí se ke světové špičce. Kromě kanadských autorů tam můžete obdivovat také vrcholné počiny evropských umělců, od Tintoretta přes Vincenta van Gogha až po Pabla Picassa. Pozoruhodný je rovněž soubor francouzských impresionistů či světově největší sbírka děl Henryho Moorea. Jeho osmitunovou sochu Large Two Forms, stojící před budovou, dokonale vyleštily ruce nesčetných návštěvníků.
Další články v sekci
Hazard s lidskými životy: Vědecké experimenty v sovětských gulazích
Na téma takzvaného ruského spánkového experimentu už vznikl hororový román, a dokonce i film. Ani jeden se ale nemůže pyšnit tím, že vznikl na základě skutečných událostí. Pokusy na vězních v ruských gulazích nicméně nabízejí takových námětů ze života dost a dost.
Během druhé světové války uzavřeli vědci v tehdejším Sovětském svazu pět vězňů v utěsněné komoře a do atmosféry jim přidávali povzbuzující plyn, který trestancům nedovolil usnout. Pár dní se zdálo vše v pořádku. Od pátého dne ale nabíraly události v komoře rychlý spád. Vězni propadli paranoie a přestali spolu komunikovat. Devátý den dva z nich začali běhat po komoře za řevu, při kterém si málem strhali hlasivky. Pak zavládlo ticho.
Vědci chtěli komoru otevřít, ale trestanci to odmítli. Když výzkumníci patnáctý den napustili do komory čistý vzduch a otevřeli ji, naskytl se jim děsivý pohled. Jeden z vězňů byl mrtvý, zbývající těžce zranění. Rvali si maso i vnitřnosti z těla a někteří ho jedli. Všichni do jednoho odmítali opustit komoru. „Musíme zůstat vzhůru,“ opakovali pořád dokola. Vědci chtěli všechny vězně zabít a zahladit veškeré stopy po experimentu, ale velící důstojník trval na pokračování pokusu s tím, že teď se k vězňům přesunou do komory také výzkumníci. Ti ve zděšení svého nadřízeného na místě zastřelili.
Pokusy Sovětského svazu
Tento příběh se nevynořil z archivů ruských tajných služeb. Poprvé se objevil ve Wikipedii v roce 2010 a jeho autor se skryl za přezdívku Orange Soda. Jde o čistou fabulaci, takzvanou creepypastu čili fiktivní hororový příběh. Přesto ji mnozí považují za popis reálných událostí. Nahrává tomu fakt, že ve stalinistickém Sovětském svazu se na vězních skutečně experimentovalo.
Takzvané pracovně nápravné tábory označované zkratkou GULAG vznikly na Stalinův příkaz v roce 1929. Když Stalin v roce 1953 umíral, žilo v bezmála pěti stovkách gulagů na 2,5 milionů lidí. Odhaduje se, že celkem jimi prošlo 18 milionů vězňů. Oficiální zdroje uvádějí 3 miliony mrtvých, ale historici jsou přesvědčeni, že skutečný počet obětí na životech byl podstatně vyšší. Drtivá většina vězňů pracovala za nelidských podmínek v dolech nebo na stavbách. V gulazích ale skončila řada vědců a lékařů a ti byli využiti k výzkumu na vězních. Někteří se k této práci sami hlásili, protože se tak domohli lepších podmínek a mírnějšího zacházení.
Věda v gulazích
Za druhé světové války se v gulazích rozběhl výzkum následků podvýživy a nedostatku vitamínů. V některých táborech vznikla dokonce jakási výzkumná medicínská centra. Ve středu pozornosti se ocitly i infekční choroby, jako je tyfus a tuberkulóza. Podle historika Golfa Alexopoulose z University of South Florida v americké Tampě neexistují – na rozdíl od německých koncentračních táborů – přímé důkazy o cíleném zabíjení vězňů v ruských gulazích. Na druhé straně ale není pochyb o tom, že lékaři nedělali nic pro záchranu života vězňů zařazených do experimentů a sbírali data i od umírajících lidí. Někdy proto, že vězně zachránit nesměli, jindy prostě proto, že k tomu neměli žádné prostředky.
Do výzkumu v gulazích byli zapojeni třeba i botanici, kteří hledali byliny použitelné pro léčbu chorob vězňů. Předmětem bádání byla v drtivé většině onemocnění vyvolaná těžkou prací a nedostatečnou výživou. Oficiální dokumenty ale o tragickém zdravotním stavu vězňů mlčely.
V souvislosti s experimenty na lidech ve stalinistickém Sovětském svazu jsou často zmiňovány i pokusy ruského biologa Ilji Ivanoviče Ivanova o křížení lidí a šimpanzů. Ty však měly proběhnout mimo Sovětský svaz, konkrétně na výzkumné stanici pařížského Pasteurova ústavu v západní Africe. Ivanovovy plány ale skončily třemi neúspěšnými pokusy o oplození samic šimpanzů lidským spermatem. K plánovanému oplození domorodých žen spermatem lidoopů se ruský vědec nedostal.
Další články v sekci
V německém kostele, kde kázal i Martin Luther, byl objeven 400 let starý poklad
Restaurátoři ve městě Eisleben ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko narazili při práci v kostele svatého Ondřeje na poklad, který tam zřejmě ukryli církevní představitelé za třicetileté války.
Ve městě Lutherstadt Eisleben v německé spolkové zemi Sasko-Anhaltsko se nachází gotický kostel svatého Ondřeje, ve kterém kázal slavný německý reformátor Martin Luther. Před časem se v tomto svatostánku odehrál pozoruhodný příběh, v němž sehráli hlavní roli restaurátoři. Při práci na pískovcové soše narazili na ukrytý poklad.
Ukázalo se, že někdy kolem roku 1640, tedy zhruba 100 let poté, co v kostele kázal Martin Luther, někdo do dutiny v noze zmíněné sochy ukryl celkem 816 mincí, včetně několika velmi cenných zlatých a stříbrných. V té době zuřila třicetiletá válka a v oblasti města Eisleben docházelo k častému drancování švédskými vojáky, takže ukrytí pokladu bylo určitě na místě.
Poklad ze třicetileté války
Dnes je hodnota takového pokladu samozřejmě nevyčíslitelná, protože má historický rozměr. Podle odborníků ale šlo o jmění i v době uložení pokladu. Představovalo podstatně vyšší částku, než kolik si tehdy mohl vydělat řemeslník za celý rok. Nejcennější, tedy zlaté mince, byly zabaleny do papíru a označeny způsobem, který odpovídá tomu, že jde o církevní poklad.
Podle všeho jde příjem církve ze speciálních služeb, které poskytovala veřejnosti, jako byly svatby, křty a pohřby. Bohatí lidé si tehdy platili i za prestižní místa v kostele během mše. Ztráta takového pokladu, který zůstal zapomenut v soše, musela být pro tehdejší církevní představitele tragickou událostí.
Švédská vojska plundrovala Sasko-Anhaltsko velmi často, někdy doslova každý týden. Místní lidé museli Švédy ubytovávat, živit je, a také jim platit značné sumy peněz. Dlouholetá válka se drsně podepsala i na městě Eisleben. Mezi lety 1628 až 1650 Eisleben přišel o zhruba polovinu populace.
Další články v sekci
Rozhodnutí o způsobu dopravy marsovských vzorků se odkládá
NASA oznámila posun v revizi mise Mars Sample Return, která má dopravit na Zemi vzorky shromážděné roverem Perseverance.
NASA v úterý oznámila podrobnosti revize mise Mars Sample Return (MSR), která má dopravit na Zemi vzorky shromážděné roverem Perseverance. Aktuálně jsou ve hře dvě varianty, jak dostat cenné vzorky z rudé planety na Zemi, přičemž vítěznou variantu hodlá NASA oznámit v polovině roku 2026. Analýza těchto vzorků by mohla odhalit množství údajů o Marsu a jeho historii – včetně toho, zda na rudé planetě někdy existoval život.
Původní plán počítal s tím, že Perseverance shromážděné vzorky odloží na povrchu rudé planety, kde je v rámci mise MSR sesbírá evropský robotický rover a dopraví je do přistávacího modulu. Z něj je měl na jaře 2029 vynést na oběžnou dráhu Marsu nosič MAV alias Mars Ascend Vehicle a připravit cenný náklad pro evropskou sondu ERO neboli Earth Return Orbiter (s plánovaným startem v roce 2026). Úkolem sondy ERO byla následná doprava vzorků zpět na Zemi, s plánovaným přistáním v roce 2031. Nákladný plán, který by podle odhadů vyšel až na 11 miliard amerických dolarů, později doznal několika dílčích změn.
Tou nejzásadnější byla změna ve způsobu dopravy vzorků do přistávacího modulu – nově je měl doručit přímo rover Perseverance. Původní plán měl sloužit jako záloha pro případ, že by Perseverance nebyl schopen vzorky doručit. Další navrhovanou změnou byl způsob vyzvednutí záložních vzorků uložených na povrchu – vzhledem k úspěchům marsovského dronu Ingenuity, neměl mít sběr vzorků na starosti rover, ale dvojice dronů označovaných jako Sample Recovery.
I takto upravený koncept ale NASA nepovažuje za realistický, především kvůli vysokým finančním nákladům, což ostatně potvrdil i audit, který mimo jiné ukázal, že při zachování původní architektury mise Mars Sample Return nelze očekávat návrat vzorků před rokem 2040. Odhadované náklady ve výši 9 až 11 miliard dolarů jsou navíc zhruba třikrát vyšší než rozpočet z roku 2020, který hovořil o 3,8 až 4,4 miliardách dolarů. Již tehdy se přitom hovořilo o prodražování mise.
Udělejte to hlavně levněji!
Nově NASA zvažuje dvě možnosti. Tou první je vyzvednutí vzorků pomocí již ověřeného systému, podobnému tomu, jakým byly na rudou planetu vysazeny rovery Curiosity a Perseverance. Tato varianta by měla podle propočtů NASA vyjít na zhruba 6,6 až 7,7 miliardy dolarů a návrat vzorků na Zemi by mohl proběhnout mezi roky 2035 a 2039.
Druhá varianta počítá s využitím raketového systému od komerčních společností, pravděpodobně SpaceX nebo Blue Origin a její odhadované náklady NASA vyčíslila na 5,8 až 7,1 miliardy dolarů.
Obě varianty by na povrch Marsu vysadily přistávací modul, který by byl vybaven malou raketou MAV. Přistávací modul by dosedl v blízkosti roveru Perseverance a pomocí robotického ramene přenesl vzorky na palubu MAV, která by poté dopravila vzorky na oběžnou dráhu Marsu, kde se má setkat s evropským orbiterem ERO, který vzorky dopraví na Zemi.
Obě varianty počítají s menším přistávacím modulem a místo solárních panelů chce NASA jako zdroj energie použít radioizotopový termoelektrický generátor podobný tomu, jaký používají Curiosity a Perseverance. Tato změna dává podle ředitele programu MSR Jeffa Gramlinga možnost pracovat modulu i během období prachových bouří. Nová architektura také zřejmě nepočítá s využitím dronu z dřívějších návrhů.
Popsaný harmonogram počítá se startem evropského orbiteru ERO v roce 2030 a startem přistávacího modulu zhruba o rok později.
Pro Evropu je na jednu stranu dobrou zprávou, že i revidovaná podoba mise počítá s příspěvkem ESA, skutečnost, že NASA rozhodnutí o finální podobě mise odložila, ale také znamená nepříjemný odklad ve vývoji evropské části mise.
Svůj záměr dopravit na Zemi vzorky z Marsu už také oznámila Čína, která počítá s jednodušší architekturou odběru vzorků v jednoho místa a jejich dopravou na Zemi někdy v roce 2031. Přestože ředitel NASA Bill Nelson odmítá srovnání obou plánovaných misí a nechce je vnímat jako závod o dopravu marsovských vzorků, závodem (minimálně o prestiž) ale samozřejmě jsou.
Další články v sekci
Evropa na prahu války: Sjednocení Německa jako první krok ke světovému konfliktu?
Po sjednocení Německa v roce 1871 přibyl na evropské šachovnici nový hráč, který se rychle začal domáhat svých velmocenských práv. Na světovém kolbišti však narazil na nelibost dosavadních hegemonů, což několikrát málem přerostlo v ozbrojený konflikt.
Australský historik Christopher Clark ve své knize Náměsíčníci vyslovil názor, že v roce 1914 první světovou válku vlastně nikdo nechtěl. Muži stojící v čele velmocí pouze následovali již před mnoha lety zavedené diplomatické mechanismy a aliance a jako náměsíčníci neschopní dohlédnout důsledky svých činů zatáhli svět do nejkrutějšího konfliktu dosavadních dějin. Ať již s touto premisou souhlasíme, nebo ne, pravda je, že soupeření velmocí na konci 19. a začátku 20. století přivedlo civilizaci na pokraj propasti hned několikrát. Ačkoliv se spory vždy nakonec podařilo zahladit, napětí nezmizelo a válku se podařilo pouze oddálit.
Konec koncertu velmocí
Od Vídeňského kongresu (1814–1815) po napoleonských válkách se v souvislosti s evropskou politikou hovoří o takzvaném koncertu velmocí. Šlo o situaci křehké rovnováhy, kdy žádná z mocností neměla výraznou převahu nad ostatními, a fakticky neexistovaly dlouhodobé vojenské ani politické aliance. Kdykoliv pak některá ze zemí projevila příliš rozsáhlé velmocenské ambice, dokázaly ji ostatní odkázat, většinou vojensky, do patřičných mezí.
Ve druhé polovině 19. století však na mapu Evropy přibyly hned dva nové státy. Proces sjednocení Itálie se úzce pojil s válkami Piemontského království s Rakouskem a jeho vytlačováním z Apeninského poloostrova. Nově vzniklá Itálie se okamžitě zapojila také do evropského i koloniálního soupeření a kromě nevraživosti vůči Habsburkům svedla i krátkou válku s Tureckem, po níž obsadila Libyi (1911–1912).
Zrod aliancí
Zásadnější roli pro budoucí osud Evropy však přineslo sjednocení Německa. To bylo od napoleonských válek rozděleno na čtyři desítky různě velkých států sdružených do Německého spolku, v němž hrály první housle Rakousko a Prusko. V roce 1864 uštědřily oba státy vojenskou porážku sousednímu Dánsku, od něhož odtrhly Šlesvicko. Spor o dominanci v nadcházejícím sjednocení se rozhodl u Hradce Králové v červenci 1866 ve prospěch Pruska. O pět let později Prusové zúčtovali i s poslední velmocí udržující si vliv na německé státy – Francií. Německé císařství, v jehož čele stanul dosavadní pruský král Vilém, se okamžitě stalo vojenskou, ekonomickou i politickou supervelmocí. Tu ale od počátku tížily obtížné vztahy s okolními státy. Aby si Berlín zajistil podporu v případném válečném konfliktu, vstoupil roku 1879 do takzvaného Dvojspolku se sousedním Rakouskem a posléze i Itálií.
Vzestup Německa neznervózňoval jen Francii, ale také carské Rusko, které mělo navíc významné neshody s Rakouskem na Balkáně. To vedlo ke vzniku nepravděpodobné aliance mezi oběma státy, k nimž se po vyjasnění sporů na Blízkém východě přidala roku 1907 i Velká Británie. Systém koncertu velmocí se tak rozpadl a na počátku 20. století proti sobě stály dvě politické a vojenské aliance vázané strukturou spojeneckých smluv.
Sud s prachem
Dějiny Balkánského poloostrova vážně poznamenala osmanská expanze v pozdním středověku a raném novověku. Jak se od 18. století jednotlivé národy osvobozovaly zpod tureckého jha, docházelo ke stále častějším konfliktům kvůli nevyjasněným etnickým a historickým hranicím. Do situace pak navíc vstupovaly velmoci, které soupeřily o sféry vlivu. Vše se zhoršilo po sjednocení Německa, kdy došlo k definitivnímu utnutí rakouských mocenských ambicí na západě a v Itálii. Habsburská říše tak zaměřila pozornost jediným směrem, jenž zbýval – na Balkán. Tam se však již delší dobu snažilo expandovat Rusko, které se pasovalo do role ochránce slovanských národů a zároveň sebe sama považovalo na legitimního dědice byzantské říše.
K prvnímu vážnějšímu konfliktu mezi velmocemi došlo poté, co carská říše roku 1878 porazila Turky a osvobodila značnou část Bulharska. Berlínská mírová konference však Rusko o jeho plody úspěchu připravila. Na obnovený trůn v Sofii velmoci dosadily panovníka z německé dynastie Battenbergů (a později Koburgů) a zároveň s tím rakouská armáda využila situace a obsadila Bosnu. Obě rozhodnutí se stala příčinou trvalého napětí v regionu.
Rakouská okupace a pozdější anexe Bosny (1908) výrazně poškodily vztahy mocnářství a sousedního Srbska, které oblast považovalo za legitimní součást svého království. Už tehdy se schylovalo k válce, která skutečně vypukla poté, co srbští nacionalisté zavraždili v Sarajevu Františka Ferdinanda s jeho chotí. Špatné vztahy Bulharska, jež se svými územními ambicemi nijak netajilo, a jeho sousedů Srbska, Rumunska a Řecka, ještě mezitím vyústily v takzvanou druhou balkánskou válku (1913). Předznamenaly také politiku států za první světové války – zatímco Sofie se postavila na stranu Centrálních mocností, ostatní balkánské země zamířily do tábora Dohody.
Další články v sekci
Mahátma Gándhí: Otec národa a jeho mocná síla nenásilí
Jednoho dne roku 1893 zažil jistý Ind nepříjemné překvapení: Průvodčí ho kvůli barvě pleti vykázal do nákladového prostoru vlaku. Incident zažehl v dotyčném cestujícím myšlenku nenásilného odporu, která nakonec vyústila v nezávislost jeho země. Oním mužem byl Mahátma Gándhí.
Otec svobodného indického národa se vlastně vůbec nejmenoval Mahátma. Proslulé přízvisko, jež v překladu znamená „velký duch“, se vžilo poté, co jej tak označil indický básník Rabíndranáth Thákur. Ve skutečnosti přišel Gándhí na svět jako Móhandás Karamčand, a to 2. října 1869 – zmíněné datum později OSN prohlásila Světovým dnem nenásilí.
Hluboce věřící rodina vyznávala tzv. višnuismus, jednu z odnoží hinduismu, a chlapec vyrůstal v početném kruhu příbuzných. Zvlášť zbožná matka Putlíbaí na něho měla velký vliv. Navíc se před ním otevíraly skvělé vyhlídky: Jeho otec navzdory velmi skromnému vzdělání dosáhl až na lokální politický post a očekávalo se, že Móhandás půjde v jeho stopách.
Chlapec však už na základní škole přičichl k rebelii a nechal se například přemluvit, aby ochutnal kozí maso, což pro višnuisty představovalo těžký hřích. Experimentoval rovněž s alkoholem a cigaretami, přičemž peníze na popsané neřesti kradl rodičům. Za své chování se prý nicméně později styděl natolik, že dokonce uvažoval o sebevraždě.
Stydlivý vegetarián
K porušení zavedených norem se Gándhí uchýlil i při rozhodování o vysokoškolském studiu. Zvolil si totiž medicínu, zatímco podle nařízení své kasty si měl hledat povolání v obchodnických profesích. Když se mu pak na univerzitě nedařilo, přeorientoval se na práva – jenže se je rozhodl studovat v Londýně, kde mu hrozila pokušení západního světa. Matce slíbil, že se během pobytu v metropoli průmyslové revoluce nedotkne masa, alkoholu ani žen, ale přesto byl nakonec z kasty vyloučen. Do evropského velkoměsta vyplul v září 1888.
Život ve Velké Británii se však pro nábožensky založeného mladíka z indického maloměsta ukázal jako mimořádně obtížný. Už od pohledu nezapadal mezi své vrstevníky: Vypadal i oblékal se jinak a měl silný přízvuk. Coby vegetarián dlouho trpěl hlady, než objevil těch několik málo londýnských restaurací zaměřených na bezmasé stravování. Situaci mu nijak neusnadňovala ani jeho vrozená stydlivost a neprůbojnost. Aby je tedy překonal, zapsal se na kurzy zvládání trémy. Navíc chodil na lekce tance, francouzštiny a hry na housle. Jeho cílem bylo stát se pravým anglickým gentlemanem – což se zpětně jeví jako paradoxní, neboť právě z okovů britské nadvlády nakonec svou vlast osvobozoval.
Útěk od soudu
Navzdory popsaným překážkám se Gándhí neztratil. Zapsal se do Londýnské vegetariánské společnosti a záhy se ocitl v jejím výkonném výboru pod záštitou předsedy Arnolda Hillse, který byl jeho blízkým přítelem. Názorově se střetli pouze jednou, když Hills trval na vyloučení jistého Thomase Allinsona, propagátora nové metody antikoncepce. Předseda se domníval, že tím dotyčný podkopává veřejnou morálku. Gándhí naopak tvrdil, že má muž právo na odlišný názor. Opět ovšem narazil se svou plachostí: Když měl výbor hlasovat o Allinsonově budoucnosti, nezvládl Móhandás své argumenty prezentovat nahlas a musel poprosit kolegu, aby je přečetl za něj.
Tentýž problém pak vyvstal, když dokončil studia. Získal sice oficiální povolení vykonávat svou profesi ve všech zemích, kde platilo britské právo, nicméně jeho snaha o založení vlastní právnické praxe v Bombaji ztroskotala na tom, že nedokázal provádět křížové výslechy svědků. Traduje se dokonce, že od svého prvního případu utekl přímo ze soudní síně, třebaže šlo o rutinní spor, v němž se jednalo o minimální částku. Nezbylo mu tedy než se spokojit s daleko skromnější kariérou a živit se sepisováním petic.
Skoro jako zvířata!
Zakázka, která změnila Gándhího život a odstartovala jeho cestu za slávou, přišla v roce 1893. Jistý příbuzný tehdy potřeboval právního zástupce v Jižní Africe a obrátil se právě na Móhandáse. Ten si dost možná řekl, že má poslední šanci zvrátit svůj profesní osud, a odplul na sousední kontinent, konkrétně do tehdejší britské kolonie Natal. V novém působišti se skutečně dokázal prosadit a v daném sporu zvítězil. Pobyt v Africe, kde nakonec zůstal jednadvacet let, pro něj ovšem znamenal přelomovou epochu především z jiného důvodu: Poprvé v životě se tam totiž setkal s rasovou nesnášenlivostí.
Sám coby člen diskriminované menšiny zjistil, jaké to je ocitnout se na druhé straně. Indové v Jižní Africe museli odvádět daň z hlavy ve výši šestiměsíčního platu a neměli volební právo. Někteří dokonce žili v ghettech. Nicméně Gándhího postoj k rasismu se postupně vyvíjel a do jeho prvních let na černém kontinentu spadá výrok, který by dnes platil za obzvlášť kontroverzní: „Negři a čínští vězňové jsou divocí vrahové a jsou velmi amorální. Negři jsou – což lze vztáhnout na všechny – necivilizovaní, a obvinění jsou ještě horší. Jsou problematičtí, velmi špinaví a žijí skoro jako zvířata.“ Prohlašoval také, že by Indové neměli spadat do stejné skupiny jako černoši, neboť patří k Indoevropanům. Nicméně později svůj názor upravil a začal se vymezovat vůči veškerému rasismu.
Dobrovolně do vězení
V Jižní Africe se stal neoficiálním vůdcem tamní indické komunity. Když ovšem v roce 1899 vypukly války, v nichž Britové bojovali proti domorodým Búrům, rozhodl se podpořit svou „mateřskou“ evropskou zemi a přihlásil se do armády. Po návratu z bojů se usadil v Johannesburgu a během následujících let se jeho světonázor neustále vyvíjel. Gándhí se věnoval filozofii a postupně došel k uvědomění, že smyslem jeho života je sloužit bohu a vyššímu principu. Za daným účelem proto složil slib zdrženlivosti zvaný brahmačárja. Ve čtyřiceti letech zvolil celibát a kromě masa se zřekl i mléka, aby nepodporoval utrpení krav a buvolů.
Situace Indů v Jižní Africe se nicméně nelepšila, a naopak se objevila mnohá opatření, která jejich poměry ještě zhoršovala. Všichni se nadále museli registrovat, v roce 1913 se dokonce zvýšily daně a byly zakázány jiné než křesťanské sňatky. Právě uvedený krok podnítil u Gándhího myšlenku na neobvyklé povstání: Své přívržence vyzval, aby se nechali dobrovolně zavřít do vězení, a sám je následoval. Britům tak najednou chyběly tisíce pracovníků, zejména v dolech, a jak revoluce gradovala, nezbylo jim než kapitulovat. Roku 1914 pak vláda požadavkům protestujících vyhověla, zrušila tříliberní daň z hlavy, schválila platnost sňatků a volný pohyb Indů.
Není to v naší povaze
Do Bombaje se Gándhí vrátil s počátkem první světové války a tamní poměry ho nemile překvapily. Země měla za sebou dlouhé období hladomoru, kdy během čtvrtstoletí zemřelo patnáct milionů lidí. Britové přitom „ždímali“ lokální zdroje se stále stejnou, ne-li vyšší intenzitou. Jednou z prvních oblastí, na jejíž nápravu se budoucí Otec národa zaměřil, se stalo plantážnictví. Vykořisťovaní rolníci museli povinně osazovat část své půdy bavlnou a veškerou úrodu odevzdávat do anglických továren. Gándhí proto objížděl venkovské oblasti, vzdělával místní obyvatele a vyzýval je, aby namísto radikálního a násilného protestu svlékli veškeré své bavlněné oděvy a spálili je.
V Indii již mohl těžit ze své pověsti a mnozí se na něj obraceli s žádostí o radu. Slavil četné dílčí úspěchy a získával na svou stranu stále víc přívrženců. Zůstával přitom věrný myšlence pasivního odporu: Jednou například vyhlásil v celé zemi namísto generální stávky den modliteb. Nabádal své krajany, aby Brity za žádných okolností nezabíjeli. Věřil totiž, že je lidská povaha od přírody mírumilovná, nikoliv násilná. Nicméně ne vždy šlo všechno hladce a prvotní umírněná akce nejednou přerostla v krveprolití.
Osudné výstřely
Gándhího cílem se stalo osamostatnění Indie a na svou stranu získal i hnutí za nezávislost – Indický národní kongres, kterému dokonce ve 20. letech předsedal. Odmítnutí spolupráce s Brity symbolicky zahájil tím, že vrátil trojici medailí z búrských válek. Morální převaha jeho urputné nezdolnosti nakonec vedla k tomu, že se britská neporazitelnost začala trhat. K vyhlášení indické nezávislosti pak došlo v roce 1947. Gándhí se do té doby několikrát ocitl ve vězení, což ovšem nevnímal jako prohru, nýbrž coby příležitost k osobnímu růstu. Opakovaně jej potom propustili kvůli špatnému zdraví, na kterém se podepisovaly i jeho protestní hladovky.
Hlad coby způsob protestu však nezaměřoval jen na okupační britskou správu, ale rovněž na své krajany – a jednu z hladovek zahájil poté, co se rozhořel spor mezi nově vzniklou Indií a Pákistánem. Jeho poněkud utopický sen zahrnoval harmonické soužití muslimů a hinduistů, čímž se stal ovšem trnem v oku radikálům: Vyčítali mu příliš smířlivý postoj, a jeden z nich se nakonec postaral i o Gándhího předčasnou smrt.
Muž, který celý život odmítal násilí, tak zemřel rukou ozbrojeného nacionalisty Nathurama Gódsého. Osudové výstřely padly 30. ledna 1948, když se 78letý duchovní vůdce v doprovodu svých dvou neteří vydal na večerní procházku. Gódsé nejprve předstíral, že se chce na důkaz úcty dotknout jeho nohou, potom však nečekaně vytáhl zbraň a třikrát stiskl spoušť. Ke smutečnímu průvodu za Gándhího rakví se přidalo přes milion lidí, načež byl jeho popel rozptýlen do Gangy.
Názory Otce národa
Kromě stěžejní myšlenky nenásilnosti a neochvějné lásky ke všemu živému zastával Gándhí například názor, že by měla na světě platit univerzální rovnocennost. V jistém smyslu tak přijímal myšlenku komunismu. Hluboce duchovně založený muž však na druhou stranu odsuzoval společnost, jež pohrdá náboženstvím. Civilizační pokrok podle něj uvrhl svět do temnoty plné drog a zvěrstev, která pouze prohlubuje rozdíly mezi chudými a bohatými. Trpělivý člověk se prý dočká chvíle, kdy se civilizace sama zničí.
Gándhí byl odpůrcem strojů a velkých měst, přičemž v jeho pojetí představovala ideální společnost venkovská zemědělská usedlost. Až do konce života zůstal idealistou, a jeho názory tak často narážely na realitu. Jak se vyjádřil v roce 1946: „Hitler zabil pět milionů Židů. Jde o největší zločin naší doby. Židé však měli sami nalehnout na řeznický nůž. Měli se vrhnout do moře z útesů… To by vybudilo Německo i svět. Takto stejně podlehli po milionech.“
Další články v sekci
Zaječí hrozba: Ve Spojených státech je na vzestupu nebezpečná tularémie
Americká agentura CDC hlásí nárůst počtu případů tularémie, potenciálně smrtelné bakteriální infekce přenášené zajíci, polními hlodavci i krevsajícím hmyzem.
Tularémie, známá také jako zaječí nemoc, je poměrně vzácné nebezpečné infekční onemocnění, jehož původce je malá bakterie Francisella tularensis. Postihuje především zajíce, králíky a hlodavce. Šíří se ale také díky krevsajícím členovcům, jako jsou komáři, mouchy a další druhy. Člověk se může nakazit tularémií mnoha různými způsoby, od štípnutí hmyzem až po kontakt s nakaženými zajíci.
Choroba může mít různou podobu, včetně zevní formy s hnisavými záněty, vnitřní formy, která napadá střeva či plíce nebo generalizované septické formy s otravou krve. Neléčená tularémie poměrně vysokou úmrtnost 5 až 15 procent, podle kmenu bakterie a průběhu onemocnění. Naštěstí existuje očkování a tularémii lze úspěšně léčit antibiotiky, především streptomycinem.
V USA přibývá tularémie
Americká národní agentura Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC), která tularémii pozorně sleduje kvůli možnému využití jako biologické zbraně, zaznamenala nárůst počtu případů v letech 2011-2022. Objevilo se jich celkem 2 462, což odpovídá jednomu případu na 200 tisíc Američanů. Oproti období let 2001 až 2010 se výskyt tularémie zvýšil o 56 procent. Část nárůstu ale lze připsat zlepšení diagnostických metod.
K nákaze tularémií může dojít i během práce na zahradě. Při sekání trávníku nad norami živočichů, kteří jsou nakažení, může dojít k uvolňování patogenů ve formě aerosolu a jejich vdechnutí nic netušícím zahradníkem. První takový případ se objevil v roce 2000 v Massachusetts, známé jsou ale i další podobné případy z pozdější doby.
Podle CDC jsou tularémií ohrožení především domorodí obyvatelé Spojených států, u nichž se tato choroba vyskytuje asi pětkrát častěji než u lidí evropského původu. Přispívá k tomu prostředí rezervací, kde se tularémie objevuje poměrně často, i styl života domorodých Američanů, kteří často přicházejí do styku se živými i mrtvými zvířaty, stejně jako s krevsajícím hmyzem.
Další články v sekci
Rozžhavená kovadlina: Příprava americké speciální operace Eager Anvil
Skupina amerických vrtulníků dostala za úkol vytvořit průrvu v systému irácké protivzdušné obrany a umožnit tak spojeneckým letounům napadat cíle hluboko v protivníkově týlu. Operace, která neměla v dějinách obdoby, proběhla díky preciznímu naplánování bezchybně a zahájila operaci Pouštní bouře.
Šestapadesát minut po půlnoci 17. ledna 1991. Čtyři speciální operační vrtulníky amerického letectva MH-53J Pave Low III a devět armádních útočných vrtulníků AH-64A Apache odstartovalo z předsunuté operační základny Al-Džauf v Saúdské Arábii a zamířilo ke svým cílům nacházejícím se hluboko v území Iráku. Jejich osádky měly za sebou nespočet hodin náročného výcviku. Úspěch začínající mise závisel na každém aspektu vysoce kooperativní a striktně časově naplánované operace. Vše se muselo odehrát nejen bezchybně, ale zejména na minutu přesně. Nesměly selhat ani palubní navigační systémy spoléhající na satelity řízené z opačného konce světa.
Pouštní štít
Operace amerických helikoptér představovala úvodní salvu koordinovaného leteckého úderu proti režimu Saddáma Husajna. Irácký diktátor vyslal své ozbrojené síly do sousedního Kuvajtu 2. srpna 1990 a bohatou monarchii prohlásil za 19. provincii Iráku. Saddám pak ještě více rozdmýchal plameny mezinárodního pobouření tím, že zjevně připravoval svou armádu na invazi do Saúdské Arábie – pokud by v tomto uspěl, získal by kontrolu nad téměř polovinou známých světových zásob ropy, destabilizoval by oblast Perského zálivu a výrazně narušil světovou ekonomiku.
Mezinárodní reakce na iráckou agresi se zpočátku omezila na diplomatické prostředky, přičemž Organizace spojených národů a Liga arabských států invazi odsoudily a vyzvaly k okamžitému stažení iráckých sil z Kuvajtu. Následovaly ekonomické sankce a zbrojní embarga. Spojené státy sice tato opatření podpořily, ale rozhodly se přijmout tvrdší linii. Pět dní po irácké invazi – se souhlasem saúdského krále Fahda – prezident George H. W. Bush zahájil operaci Pouštní štít a vydal americkým vzdušným a pozemním silám rozkaz, aby se jejich jednotky přesunuly do Saúdské Arábie a podpořily obranu království. Současně vyslal dvě bojové skupiny námořnictva do Perského zálivu jako demonstraci síly.
Dne 29. listopadu, vzhledem k Saddámovu tvrdošíjnému odmítání stáhnout své síly z Kuvajtu a jeho stále bojovnějším hrozbám Saúdské Arábii a dalším státům v regionu, přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 678, která stanovila 15. leden 1991 jako konečný termín pro stažení irácké armády z okupované země. Současně mezinárodnímu společenství dovolovala použít „všechny nezbytné prostředky“ k vypuzení Saddámových jednotek z malého státu, pokud neodejdou dobrovolně. Fakticky se jednalo o povolení války proti Iráku.
Plán se slabinami
Ačkoliv i nadále probíhala diplomatická jednání, stály Spojené státy v čele úsilí o sestavení mezinárodní vojenské koalice pro možný ozbrojený zásah proti Saddámovi, přičemž 34 států – šlo o největší koalici od druhé světové války – poskytlo vojáky, techniku nebo finanční a logistickou podporu. Generál Norman Schwarzkopf, velitel koaličních sil, nařídil svým plánovačům, aby připravili ofenzivu, jež by snížila riziko iráckého útoku na Saúdskou Arábii a zároveň vyhnala Husajnovu armádu z Kuvajtu.
Štáb se musel vypořádat s řadou překážek včetně politického soupeření a náboženských rozporů mezi členy koalice, logistických a operačních těžkostí spojených s vedením mnohonárodní kampaně a nesčetných výzev, které přináší mechanizovaná válka v poušti. Plánovači předložili Schwarzkopfovi první návrh koaličního plánu 10. srpna, pouhých osm dní po irácké invazi do Kuvajtu. Operace Instant Thunder svým názvem zdůrazňovala masivní letecký útok na Bagdád a řadu velitelských bunkrů Saddámových vojsk.
Ačkoliv plán zahrnoval inovativní a obecně dobře připravenou operaci na vyřazení irácké protivzdušné obrany, měl v určitých oblastech slabiny. Mezi hlavní sporné body patřil předpoklad, že vzdušné údery přimějí Saddáma ke stažení sil z Kuvajtu, aniž by plánovači zvážili, jak elitní Republikánská garda – vynechaná ze seznamu cílů – zareaguje na koaliční útok. Tento a další nedostatky vedly k zamítnutí plánu. Dne 21. srpna Charles Horner, generálporučík USAF, velitel koaličních leteckých sil v Rijádu, pověřil brigádního generála Bustera Glossona zrevidováním plánu a na přípravu brífinku mu dal méně než týden.
Schwarzkopf se zlobí
Glosson se svým týmem pracoval v suterénních kancelářích Saúdského královského letectva téměř nepřetržitě. V následujících dnech tato plánovací skupina položila základy čtyřfázové strategické letecké kampaně. Kritická první fáze vyžadovala pozemní útok speciálních jednotek, které měly zničit radarové stanice v západním Iráku. Schwarzkopfa, který se s návrhem zevrubně seznámil 3. září, Glossonův návrh zpočátku nadchnul, ale o tři týdny později se plánování náhle zastavilo. Když totiž na generálův stůl dorazila žádost o pozemní vozidla vybavená GPS, přímo ho to rozzuřilo. Okamžitě si předvolal Glossona a zkritizoval ho za nápad na použití speciálních jednotek v pozemní operaci. Jako vysoce vyznamenaný pěšák a osvědčený velitel z vietnamské války získal Schwarzkopf v jihovýchodní Asii s misemi speciálů řadu špatných zkušeností, které utvořily jeho vyhraněný názor na tyto „hotshot“ jednotky. Generál dal jasně najevo, že hodlá jejich nasazení v operaci udržet na co nejnižší úrovni. Poté zrušil 1. fázi plánu v celém rozsahu. Glosson zmizel zpět ve své kanceláři, protože věděl, že zničení iráckých radarů představuje zásadní předpoklad jakéhokoli úspěšného leteckého útoku na Saddámovy síly.
Do akce půjdou Apačové
S vyřazením speciálních jednotek se nyní na pořadu ocitla otázka použití vrtulníků. Glosson a jeho podřízení během několika hodin připravili aktualizovaný plán postavený kolem armádních AH-64A Apache, bojových strojů vybavených téměř vším nezbytným pro úspěšný první úder včetně palebné síly a schopnosti fotografického ověření úspěšného zničení či poškození cílů. Apačům však chybělo potřebné navigační vybavení, které by je k cílům navedlo, takže k nim Glossonovi muži přidali vrtulníky letectva MH-53J Pave Low III. Ty byly vybaveny novými GPS přijímači a disponovaly tak schopností přesné navigace.
Glosson představil revidovaný plán Schwarzkopfovi a podrobně mu vysvětlil své důvody pro použití Pave Low. Podle něj by taková operace dokázala prorazit díru v iráckém systému protivzdušné obrany a tím otevřít cestu pro vzdušné útoky. Generál letectva zdůraznil, že bez součinnosti vrtulníků armády a USAF nemá mise šanci na úspěch. Navzdory své nechuti k čemukoliv označenému jako „speciální operace“ Schwarzkopf pochopil logické Glossonovovo zdůvodnění a plán schválil.
Další články v sekci
Astronomové vystopovali původ rádiového záblesku do blízkosti neutronové hvězdy
Detailní studium rychlého rádiového záblesku odhalilo, že pochází z těsné blízkosti neutronové hvězdy, možná z její magnetosféry.
Rychlé rádiové záblesky (FRB, Fast Radio Burst), jsou velmi krátké a současně velmi intenzivní výtrysky rádiového záření, které mohou přezářit celé galaxie. Od roku 2007, kdy vědci detekovali první takový záblesk, se jih podařilo zachytit tisíce. Přilétají prakticky z celého vesmíru, počínaje oblastí Mléčné dráhy až po odlehlé oblasti kosmu.
Vědci se víceméně shodnou, že rychlé rádiové záblesky souvisejí s extrémními vesmírnými objekty, jako jsou černé díry nebo neutronové hvězdy. Přesto ale tyto rádiové „výkřiky“ zůstávají do značné míry záhadou, protože navzdory značnému úsilí odborníků stále není jasné, jakým mechanismem vlastně vznikají.
Původ záblesku
Astronomové amerického Massachusettského technologického institutu (MIT) nedávno zaznamenali významný úspěch, když zpřesnili místo původu již dříve detekovaného rádiového záblesku. Jak prozrazuje studie, zveřejněná ve vědeckém časopisu Nature, šlo o záblesk označený jako FRB 20221022A, který přiletěl z galaxie vzdálené asi 200 milionů světelných let.
Kenzie Nimmová a její kolegové analyzovali změny jasnosti zmíněného záblesku a dospěli k závěru, že rádiový záblesk FRB 20221022A vznikl v těsné blízkosti neutronové hvězdy, pravděpodobně v místě vzdáleném maximálně 10 tisíc kilometrů od ní. Takové zjištění umožňuje zúžit pátrání po mechanismu záblesků.
Vzhledem k uvedené vzdálenosti se zdá, že záblesk FRB 20221022A vznikl v magnetosféře neutronové hvězdy, tedy v oblasti s velmi intenzivním a chaotickým magnetickým polem v bezprostřední blízkosti neutronové hvězdy. Na místě je samozřejmě otázka, zda byl záblesk FRB 20221022A v tomto ohledu výjimečný nebo zda jsme již konečně na stopě obecného mechanismu tvorby rychlých rádiových záblesků.
