Na jihu černého kontinentu téměř čtvrt století probíhala řada konfliktů, jejichž intenzita sahala od malých přestřelek po regulérní bitvy tanků a dělostřelectva. Na jedné straně zpravidla stály síly Jihoafrické republiky a jejích spojenců, proti nimž bojovaly armády a nestátní organizace, jež se většinou těšily podpoře východního bloku. Jihoafričané se kvůli tomu zapletli i do války v Angole, kde jejich stárnoucí dělostřelectvo muselo vzdorovat mimo jiné výkonným kanonům M-46 kubánských expedičních vojsk. Jihoafrický průmysl se proto pustil do konstrukce nového děla s delším dostřelem a dosáhl opravdu spektakulárního úspěchu, neboť výsledná houfnice G5 se ve svém oboru zařadila na absolutní světovou špičku.

Nejlepší konstrukce studené války

Sovětská armáda vždy sázela na mohutnou dělostřeleckou podporu, jež se nesmírně osvědčila i během druhé světové války. Nedlouho po jejím skončení, přesněji v dubnu 1946, proto přišel pokyn zařadit do služby novou dvojici technicky příbuzných tažených děl, která by nastoupila na místo některých zbraní, jejichž konstrukce vznikly již na konci 30. let. Úkolu se chopil tým ze Strojírenského a ocelářského závodu č. 172 ve městě Perm, v roce 1950 začaly zkoušky prototypů a o rok později byly oba nové typy zavedeny do výzbroje. Dostaly jména M-46 a M-47 a užívaly stejné lafety i mnoho jiných komponentů, avšak odlišovaly se rážemi a délkami hlavní.

První ze zbraní byl kanon ráže 130 mm, zatímco druhá odpovídala houfnici kalibru 152 mm. Typ M-47 se ale příliš neosvědčil, vyrobil se pouze v malém počtu exemplářů a v současnosti patří mezi takřka zapomenuté zbraně, zatímco M-46 se zařadil mezi nejlepší konstrukce dělostřeleckých zbraní, které se za studené války zrodily. 

Příbuzný lodního kamenu

Kalibr 130 mm byl u „suchozemské“ zbraně dosti nezvyklý, avšak v SSSR představoval standardní hodnotu u lodních děl, a proto jistě nepřekvapí údaj, že kanon M-46 vznikl v podstatě coby příbuzný lodního děla M-36. Hodí se tady zdůraznit, že se jedná o „pravý“ kanon, respektive zbraň odpovídající původnímu smyslu toho slova, jelikož hlaveň M-46 se nedá zvednout do náměru většího než 45 stupňů. Byla to poslední taková zbraň, která se v SSSR sériově vyráběla, protože pozdější typy již představovaly kanonové houfnice, které mohly vést přímou i nepřímou palbu v širokém rozsahu náměrů. 

M-46 ihned vzbudil nemalou pozornost svým působivým dostřelem, jelikož jeho nezvykle dlouhá hlaveň (55 násobků ráže) umožňovala naplno využívat energii prachových plynů, takže standardní tříštivo-trhavý granát mohla vyslat na vzdálenost přes 27 km. Tehdejší polní děla obvykle pálila na dálku do 20 km, a proto se kanon M-46 stal i důvodem obav Západu.

Skutečně univerzální zbraň 

S výjimkou velmi dlouhé hlavně se ale z konstrukčního hlediska nejednalo o nic výjimečného a sovětští konstruktéři se drželi standardních řešení. Kanon měl závěr v podobě horizontálního bloku a úsťovou brzdu s velkým množstvím malých otvorů (a proto přezdívanou „pepřenka“), údajně v praxi nijak moc efektivní. Spočíval na lafetě se dvěma rozevíracími rameny a dvojicí kol s pěnovou výplní. Dostal rovněž ochranný štít, který kvůli malým rozměrům neposkytoval příliš velkou ochranu obsluze, to ostatně ani nebylo jeho posláním, protože měl chránit zejména citlivé zaměřovací přístroje proti účinkům zášlehu z hlavně. 

M-46 byl opatřený třemi základními přístroji, a sice panoramatickým periskopem pro nepřímou střelbu, teleskopem pro přímou palbu (zvláště proti tankům) a konečně takzvaným bubnovým dálkovým zaměřovačem, který sloužil pro polopřímou palbu. Tento postup, který se v SSSR těšil velké důležitostí (kdežto na Západě se u děl nikdy příliš neujal), spočíval v tom, že střelec zamířil na vzdálený cíl vizuálně a poté s pomocí onoho bubnu nastavil správný náměr hlavně. 

Široká nabídka munice

M-46 každopádně reprezentoval opravdu univerzálně použitelné dělo, k čemuž přispěla také nabídka munice, do které vedle již uvedených tříštivo-trhavých granátů náležely i střely protipancéřové, osvětlovací či chemické. Sovětská armáda zavedla M-46 do dělostřeleckých útvarů, jež poskytovaly podporu na úrovni armády či frontu. 

TIP: Sovětský kanon ZiS-3: Jedno z nejlepších děl v historii válek

Tam představoval jednu z hlavních zbraní až do konce 70. let, kdy se začaly zavádět nové typy houfnic, které dovedly střílet rovněž jadernou munici, což „šestačtyřicítka“ nedokázala. SSSR proto začal tyto kanony vyřazovat, respektive přesouvat do záložních skladů, ale ve službě pokračovaly v jiných zemích, jejichž počet přesáhl pět desítek. M-46 je dosud zaveden v armádách asi 25 států a o jeho kvalitě vypovídá též fakt, že několik firem pro něj pořád vyrábí munici a nabízí i modernizační sady.

Vpředprůmyslové společnosti měli kati vyčleněné své zvláštní místo. A to jak společensky, tak prostorově. Jakýkoliv kontakt s mrtvými těly chápala společnost jako poskvrňující. Na povoláních nakládajících s mrtvolami lidí i zvířat tak ulpívalo těžké sociální stigma. Na katech pak nejvíce. Nelehké společenské postavení mistrů meče a jejich rodin však mělo i druhou stranu.

Zatracení i obdivovaní

Na jedné straně stálo opovržení, strach, pohrdání a vyloučení z majoritní společnosti. S katem se lidé nechtěli bavit, nechtěli s ním sedět u jednoho stolu. Báli se ho. Jakýkoliv fyzický kontakt s ním zcela vylučovali. Právě dotykem se totiž na člověku mohla symbolicky přenést část katovy hanby. Takovým poskvrněním by na sebe člověk mohl uvrhnout obdobné stigma, jako si nesl sám kat. Nezapomeňme totiž, že ve společnosti, které diktovalo morálku a etiku náboženství, se zabíjení považovalo za hřích. A to platilo i pro exekuce vykonávané katem. Popravčí tak na sebe vědomě bral roli člověka, jehož duše je v permanentním ohrožení a de facto ztrácí nárok na posmrtnou spásu. Takovou platil daň za výkon řemesla, kterému zasvětil svůj život.

Na straně druhé se ale v sociálním postavení kata odrážel respekt i úcta k jeho nezastupitelné roli v udržování společenského pořádku. Kata se lidé stranili, ale zároveň si ho vážili a chápali jeho potřebnost. Svým způsobem se katům mohlo dostávat i obdivu – a to právě za úděl, který na sebe brali, když se vzdávali svého nároku na život v nebi. Výkon práva v tradiční společnosti nezahrnoval pouze trest – jejich prostřednictvím se lidé odrazovali od páchání nepravostí.

I proto byly dřívější tresty tak kruté a vykonávaly se veřejně, před zraky celé obce. Bez kata by takové strážení veřejného pořádku nefungovalo. Dnešní historikové se také věnují tomu, že veřejné popravy a lynče zásadně ventilovaly frustrace, negativní emoce a vnitřní tlaky společnosti sešněrované pradávnými řády a neměnnými zvyklostmi. Když se kat chopil své sekery či meče, začalo se odehrávat něco mimořádného, co společnost slavnostně a rituálně na krátko narušilo – paradoxně proto, aby se po exekuci vše vrátilo do starých kolejí. A aby tyto koleje mohly pokračovat v nekonečném koloběhu dál.

Bohatí vyvrženci

Mistři popravčí nechodili mezi lidi a neúčastnili se běžného společenského života. Přesto dostávali značnou, především materiální podporu. Dodnes se i u nás dochovaly desítky katoven nebo katovských domků. Známe také takzvané katovské uličky, které popravčím sloužily jako přístupová cesta do města. Ostatní lidé se jim vyhýbali. 

Podle dobových záznamů můžeme prohlásit, že mistři meče si nežili špatně. Jejich příjmy vzhledem k vynaloženému úsilí obvykle značně převyšovaly materiální úroveň, o které mohli snít obyčejní sedláci a nádeníci. Aby si město udrželo svého kata, bylo mu ochotno platit leckdy horentní sumy.

Ke zmiňovaným katovnám se popravčím často pronajímaly nebo zapůjčovaly také obecní zahrady či polnosti. V těch katova rodina nacházela obživu v dobách, kdy se vykonávalo málo trestů. Je třeba si uvědomit, že katův výdělek přímo závisel na počtu kriminálníků v daném čase a prostoru. Pakliže se v jeho rajonu nedělo nic špatného anebo se nedařilo zločince dopadnout, kat musel přemýšlet, jak se uživit. A aby neodešel jinam, snažili se mu místní konšelé poskytnout i jiné zdroje příjmů.

Zabij, nebo pomož

Bylo tak běžné, že katovské rodiny hospodařily jako ostatní rolníci. Popravčí se také leckdy věnovali specializovaným řemeslům, která souvisela s jejich hlavním povoláním. Hlavně v období před vznikem moderního lékařství znal kat vlastně jako jeden z mála detailně anatomii člověka. Systematicky se učil efektivně zabít – nebo naopak působit bolest tak, aby nezabil. Lidské tělo znal zvenčí i zevnitř do posledního orgánu. Tyto vědomosti mohl paradoxně využívat při poskytování lékařských služeb. Nebylo neobvyklé, že se z katů stávali zubaři a léčitelé.

V okamžicích zdravotní nouze totiž zájem o ulevení od bolesti předčil katovské stigma. A měšťané i rolníci překonali svůj odpor, aby katovnu navštívili tak, jako dnes my chodíme do lékařských ordinací. Často se také katovské řemeslo kombinovalo s povoláním rasa.

Hlavním zdrojem příjmů mistra meče však byl pochopitelně výkon trestů. Nebožákovo utrpení přímo sytilo katovu rodinnou pokladnici. Kat totiž kromě poprav vykonával i menší tresty, které měly často odstrašující charakter. Tehdejší prevence kriminality ale měla poněkud drastičtější projevy než dnes. Nemá smysl se rozepisovat o utínání rukou zlodějů a nevěrnic, o uřezávání nosů a uší, jimiž se označovali zločinci a svatokrádežníci, či o pranýřování těch, kteří se provinili proti společenskému pořádku. Fanoušci historie jistě nejrozličnější způsoby, kterými kat působil utrpení, dobře znají. Může nás však zajímat, jak si kat exekucemi, které prováděl, mohl vydělat.

Kolik si vydělali?

Můžeme si pomoct například zápisy v takzvaných smolných knihách, které vedly konšelské úřady. Do nich se zapisovaly události spojené se soudními jednáními, rozsudky a následnými výkony trestu. Smolné knihy měly nejen funkci kroniky, ale pomáhaly také stanovovat a udržovat zvykové právo v dané oblasti. Tím zajišťovaly, že za obdobné prohřešky budou následovat obdobné tresty. Taková praxe pomáhala tomu, aby lid právo vnímal jako rovné a spravedlivé. Smolné knihy leckdy zaznamenávaly i odměny, které kat dostal za to, že vykonal zločinci uložený trest.

Při přepočtu dobových cen na ty dnešní si musíme trošku pomoci. A samozřejmě jakákoliv snaha o přepočet na dnešní koruny bude stále pouze orientační a může nám sloužit spíše pro pobavení. Vezměme si na paškál třeba kata Schönfelda z Říčan u Prahy na přelomu 17. a 18. století. Jeho život relativně dobře dokumentují dobové prameny. Dodnes stojí několik stěn katovny, kterou mu v říčanském podměstí vystavěli.

Tehdejší ceny uvedené ve zlatých a krejcarech jsme převedli na dnešní ceny. Podle jakého klíče? Inu, pomohli jsme si srovnáním cen vajec. Za jeden krejcar bylo možné na tehdejším trhu koupit tři až čtyři vejce. Přišroubování palečnic a vypovězení z města tak stálo 36 krejcarů, tedy tisíc korun. Za vypálení cejchu inkasoval kat 1 zlatý a 12 krejcarů, což by dnes znamenalo 3 300 Kč. Mučení s ohněm, vymrskání, uřezání nosu či uší „hodilo“ katovi 2 zlaté a 24 krejcarů, tedy 6 500 Kč. Za popravu mečem město zaplatilo 6 zlatých čili 17 640 Kč. Upálení bylo o zlatku dražší a za zostřené tresty a komplikované popravy si kat mohl vydělat až 9 zlatých, tedy 26 500 Kč.

Ze zjištěných přepočtů vidíme, že si říčanský kat vydělával docela slušné peníze. Zejména v případě odsouzení větších organizovaných skupin třeba lupičů, lapků nebo šejdířů se solidně zajistil i na několik měsíců dopředu. Rolníci mu mohli jen závidět! I mnozí měšťané spatřovali v katově životním standardu luxus. V kombinaci s jeho další obživou tak popravčí opravdu patřil mezi ty šťastnější a vcelku dobře zaopatřené.

Cena za luxus

Materiální blahobyt ale vykupovali společenskou izolací. Najít vhodné partnery pro manželství představovalo pro synky a dcery mistrů popravčích velký problém. Bylo nemyslitelné, aby si běžný měšťan nebo rolník vzal kohokoliv z katovské rodiny. Pro potomky popravčích se tak často námluvy zužovaly na další stigmatizovaná povolání, či přímo na jiné katovské rodiny. Není divu, že mezi sebou udržovaly bohaté styky! Neměly moc možností sociálního vyžití, kolektivy jiných popravčích rodin pro ně představovaly vzácné ostrůvky rovnosti a zábavy. Jen mezi sebou se kati mohli bavit jako rovní s rovnými, bez zábran, do kterých je jinak uzavírala většinová společnost.

Katovské řemeslo představovalo specifický způsob obživy plný výkyvů. Přehršel zločinu přinášel katovi blahobyt, naopak klidná období bez výrazné zločinnosti je nutila vykonávat nejrůznější vedlejší činnosti. Katovské odměny také závisely na politické vůli. Po katech a jejich rodinách se leckdy svezly vlny hněvu a nevole měšťanů. Právě mistři meče se mohli stávat oběťmi rozvášněných davů, které hledaly viníka různých neštěstí a nepřízní, jež jejich město potkaly.

TIP: Trest i výstraha zločincům: Jak probíhala novověká poprava?

Kat se zkrátka svým sociálním postavením vymykal všem ostatním příslušníkům středověkého a raně novověkého města. V dobrém i ve zlém. Mnoho lidí mu závidělo. Asi i proto jsou příběhy katovských rodin tolik vyhledávané. Nacházíme v nich totiž pobavení, poučení, opovržení, tajemství i násilí. To vše naši pozornost přitahuje dodnes. 

Teploty na Měsíci se pohybují mezi −170 a +120 °C a těleso prakticky nemá magnetosféru, takže ho skrápí silná radiace. Na rozdíl od předchozích lunárních „vozítek“, například z misí Apollo, však Lunar Cruiser zvládne posádku plně ochránit, a prodloužit tak její pobyt mimo stanici.

Vodík, kola a duševní zdraví

Na Měsíci by měl přistát v roce 2029 a pod jeho design se podepsalo duo automobilek Toyota Motors a Mitsubishi Heavy Industries, které ho vyvíjejí pro japonskou vesmírnou agenturu JAXA. Jeho pomyslný předvoj by měl představovat prototyp roveru z dílny Mitsubishi: Na lunární povrch se vydá už za dva roky a při jízdě tamním terénem shromáždí potřebná data pro výrobu a fungování Lunar Cruiseru.

Předtím je ovšem třeba vyřešit řadu technologických otázek: Stroj nebude moct odpočívat ani během lunární noci, kdy na něj ovšem po dobu čtrnácti pozemských dní nezasvítí slunce. Proto se plánuje vývoj regenerativního pohonu, který by pomocí solárních panelů štěpil vodu na vodík a kyslík. Prací palivového článku by se pak z oddělených složek opět vytvářela voda, shromažďovala by se v zásobnících a znovu by se štěpila.

Na pohon pak bude muset navázat také speciální odolný podvozek a velký důraz kladou inženýři i na pohodlí posádky. Lunar Cruiser zajistí podporu až pro třicetidenní mise, a jeho interiér tudíž navzdory relativně malým rozměrům nesmí působit klaustrofobicky. Oba průmysloví giganti přitom slibují, že výzkum bude mít dopad i na pozemskou produkci a že futuristická technologie nezůstane výsadou kosmonautiky. 

Keňan Brian Mwenda Njagi si vysloužil přezdívku „opravdový Mike Ross“, odkazující na postavu z populárního seriálu z právnického prostředí Kravaťáci (Suits). Podobně jako tento seriálový mladík, který pracuje v renomované advokátní kanceláři a zastupuje klienty, aniž by měl formální právnické vzdělání, i Mwenda zastupoval klienty před soudem. A podobně jako jeho seriálový předobraz i Mwenda byl v tomto směru mimořádně úspěšný.

Talentovaný pan Mwenda

Své klienty zastupoval u odvolacího i vrchního soudu v 26 různých případech a všechny dokázal vyhrát. Žádný ze soudců přitom neměl ani ponětí, že mladý Keňan ve skutečnosti nikdy práva nevystudoval.

Mwendův podvod vyšel najevo až poté, kdy se keňské advokátní komoře (Law Society of Kenya, LSK) ozval skutečný právník jménem Brian Mwenda. Falešný Mwenda mu podle vyšetřování LSK někdy v průběhu roku 2022 odcizil identitu a vyžádal si od advokátní komory osvědčení o právní praxi. Na základě takto podvodně získaných dokumentů pak vystupoval před soudem.

Poté, co vyšel podvod najevo, byl falešný právník zatčen a nyní ho čeká slyšení před soudcem. Zda bude i jeho 27. případ úspěšným se teprve uvidí. Jeho příběh zaujal veřejnost a podporu mu vyjádřil i Mike Sonko, bývalý guvernér Nairobi, který musel opustit úřad po obvinění z korupce. Mwenda věří, že se mu podaří prokázat svou nevinu a přiblížit soudci „skutečný kontext“ jeho případu.

Paleontologové popsali pozoruhodného dinosaura, objeveného téměř před 50 lety v egyptské oáze Chárga. Jde o sauropoda ze skupiny titanosaurů, který dostal jméno Igai semkhu, což ve starověké Egyptštině znamená „Zapomenutý pán oázy.“ Jeho jméno odkazuje na božstvo, které v této oblasti uctívali starověcí Egypťané. 

Zapomenutá fosilie z egyptské oázy

Kosti tohoto titanosaura objevili němečtí paleontologové již v roce 1977, další téměř půlstoletí ale strávily zapomenuté ve skladech paleontologického institutu Berlínské univerzity a až doposud nebyly podrobněji zkoumány a popsány.

Teprve nedávno je měl možnost zevrubně prozkoumat Eric Gorscak z americké Středozápadní university se svými kolegy. Ukázalo se, že jde o relativně malého titanosaura doposud nepopsaného rodu. Výzkum amerických vědců nedávno zveřejnil odborný časopis Journal of Vertebrate Paleontology.

Igai semkhu žil podle paleontologů před zhruba 75 miliony let a představoval zřejmě posledního zástupce sauropodů na konci druhohor. Z titanosaura mají vědci k dispozici jen několik kostí nohou a pár obratlů a není tak možné přesněji rekonstruovat jeho podobu. I tak ale jde o jednu z nejkompletnějších dinosauřích fosilií z Afriky. Nálezy dinosaurů v kontinentální Africe jsou totiž z řady důvodů poměrně vzácné.

TIP: Vědci na Sahaře objevili pozůstatky dinosaura velkého jako autobus

Navzdory svému jménu nebyl titanosaurus Igai semkhu žádným titánem. Podle vědců měřil na délku „jen“ zhruba 10 až 15 metrů, což badatelé považují v rámci druhu jako mírně podprůměrnou velikost. Nejmenší titanosauři byli velcí zhruba jako dnešní krávy, ti největší dorůstali velikosti dnešních keporkaků.

Když se člověk posadí pod prastaré duby a pozoruje bělostné živoucí gondoly, které hrdě plují po klidné hladině s odrazem plynoucích oblak, pochopí, proč Petr Ilji Čajkovskij stvořil Labutí jezero, proč složil Jean Sibelius Labuť z Tuonely, a proč tito vznosní ptáci vlétli poetům do básní… Pokročilý podzim se k pozorování labutí bude hodit: v tomto období se totiž labutě velké často sdružují do hejn, aby později, až mrazy zasklí hladiny rybníků, jezer a přehradních nádrží, vyhledaly rychlé nezamrzající toky řek.

Dlouhověké krasavice

Labuť velká (Cygnus olor) u nás původně byla „parkovým“ ptákem. Šlechta těmito nápadnými sněhobílými krasavicemi ozvláštňovala svá zámecká jezírka a teprve od druhé poloviny 20. století se labutě velké začaly výrazněji šířit. V současné době jejich stavy v Česku dosahují 600–700 hnízdních párů.

Labutě velké jsou částečně tažné, ale v poslední době nejčastěji zimují na našich nezamrzajících řekách. Navíc k nám na podzim a v zimě přilétají zimovat labutě ze severní Evropy, takže u nás obvykle tráví zimu tři až čtyři tisíce těchto úchvatných vodních ptáků. Průměrný věk labutě v přírodě je sedm let; za ideálních podmínek se však dočká mnohem pokročilejšího stáří. Seriózně jsou doloženy labutě, které se dožily úctyhodných padesáti let!

Nebezpečný otec rodiny

Labutě velké hnízdí jednou ročně v dubnu až v červnu. Vytvoří si mohutnou kupu z rákosu a proutí, kterou umístí na břehu blízko vody nebo přímo na vodě v hustých rákosinách. Samička pak do tohoto hnízda snese 5–8 špinavě bílých (nebo hnědožlutých) vajec, na nichž bez střídání samcem sedí 35–38 dnů. Mláďata si po vylíhnutí sama hledají potravu a doprovázejí rodiče nejméně dva měsíce.

V době hnízdění je samec silně teritoriální, odhání od hnízda i jiné vodní ptáky a chrabře brání hnízdo a později i vylíhlá mláďata proti všem vetřelcům, včetně člověka. Vypráví se, že labuťák utopil i plavce, který náhodně plaval okolo. Zda je to pravda, nebo výmysl, nevím. Skutečností však je, že statečný labutí rytíř je schopen utopit psa. Na nás vždy labutí samec v době výchovy mláďat útočí při fotografování a zastrašuje nás v typické póze s roztaženými křídly a nafouklým krkem. Tehdy se také ozývá výstražným syčením nebo zvukem „gajarr“. Jinak jsou labutě mlčenlivé, ostatně jejich anglický název zní Mute Swan, tedy němá labuť.

Vzácní zimní hosté

Vedle labutě velké u nás nepravidelně a nepočetně zimuje také labuť zpěvná (Cygnus cygnus), i když jednotlivé ptáky můžete na některých lokalitách výjimečně zastihnout i v létě. Labuť zpěvná je národním ptákem Finska a její obraz najdete i na jednoeurových mincích.

Ještě vzácnějším hostem je u nás labuť malá (Cygnus columbianus), která hnízdí v severní Eurasii a zimuje na pobřežích západní Evropy. V Česku se někdy na nezamrzlých tocích objeví jednotlivé exempláře tohoto nejmenšího druhu labutě. Naprostou raritou jsou pak na našich tocích labutě černé (Cygnus atratus), které pocházejí z Austrálie. Ptáci, kteří se objeví v Evropě, jsou jedinci, kteří ulétli chovatelům.

Mokré pečivo a „zamrzlé“ labutě

V zimním období ztrácejí labutě svou plachost a rády se nechávají lidmi krmit pečivem. Pokud se chcete této bohulibé kratochvíli také věnovat, měli byste vědět, že vodní ptáky můžete krmit jen pečivem, které je alespoň tři dny staré a nejlépe pečlivě vysušené. V opačném případě můžete ptákům způsobit zažívací potíže a ohrozit jejich dobrou kondici, kterou nutně potřebují na přežití v zimních slotách. Krmivo v žádném případě nesmí obsahovat plísně!

TIP: Člunozobec africký: Samotář z mokřadů s hrozivým pohledem

V zimě také často dochází k tomu, že lidé volají zvířecí záchranku k „zamrzlým“ labutím. Většinou se ale jedná o planý poplach: labutě si chrání před mrazem nohy a schovávají je ve svém peří – přitom leží na ledu. Při vyrušení však vyhledají nezamrzlou plochu. Samozřejmě i labuť může do ledu zamrznout, ale stává se to opravdu výjimečně.

Totalitní režim se obvykle nezastaví u vykořisťování vlastních obyvatel a do pavučiny zla se nebojí zatáhnout ani „přespolní“. Jasný příklad libovůle, která doslova nezná hranic, představuje Korejská lidově demokratická republika, jejíž vůdci neváhají mařit životy dokonce ani z kulturních důvodů.

Například na přelomu 70. a 80. let se z japonského pobřeží ztráceli lidé: Oficiálně se mluví o sedmnácti jedincích, ale reálně jich mohly být stovky. Nešlo přitom o kapacity ve svém oboru či přední vědce, nýbrž o běžné občany, kteří měli jednoduše smůlu. Nacházeli se ve špatnou chvíli na špatném místě a padli do oka severokorejským agentům. Omámení se pak probudili za hranicemi totalitní země, kde se dozvěděli, že budou místní operativce učit japonštinu a zasvěcovat je do kultury své domoviny, aby tam špehové následně snáz zapadli. Mnozí Japonci také únosem přišli o identitu a pod jejich jménem se na ostrovy vraceli právě severokorejští agenti.

Poslední slovo má Sever

Zatímco snaha poznat jazyk a kulturu nepřítele z taktických důvodů je pochopitelná, mnohé životy cizinců zmařila KLDR také z mnohem triviálnějších pohnutek. Jihokorejský režisér Sin Sang-ok a herečka Čchoi Eun-hee zahájili svou kariéru ve 40. letech a láska k filmu je spojila: Nejenže spolupracovali na řadě snímků, ale také se do sebe zamilovali a dlouhá desetiletí tvořili nerozlučný pár. V 60. a začátkem 70. let patřili na domácí scéně ke hvězdám, jejich záře však postupně slábla. Když pak původní kouzlo vyprchalo, následoval rozvod a pád z výsluní. Sin ani Čchoi ovšem netušili, že poslední slovo v jejich vztahu pronese Severní Korea.

Zatímco jih měl totiž kvalitní filmový průmysl a tamní snímky se často objevovaly na mezinárodních festivalech, odkud si také odvážely ceny, severní produkce zaostávala, což se nelíbilo mladému Kim Čong-ilovi: V roce 1966 budoucí vůdce KLDR ještě bezmezně vzhlížel ke svému otci Kim Il-sungovi, který věřil, že film představuje nejvýznamnější formu umění. Ve snaze udělat na rodiče dojem proto Čong-il hned po studiích nastoupil na ministerstvo propagandy a agitace, kde brzy převzal otěže v divizi umění a filmového průmyslu. Stříbrná plátna již tehdy sloužila coby propagandistický kanál, ale s novým šéfem se mnohem víc zaměřila na hrdinské činy Kim Il-sunga v boji proti Japonsku. Řadu snímků pak jeho syn dokonce sám režíroval.

Vězení, nebo filmařina

Čong-il patřil k velkým milovníkům filmu a jeho sbírka jich údajně už v 60. letech zahrnovala na patnáct tisíc. Podle některých zdrojů se však na ně směl dívat pouze jeho otec a on sám. Dokonce ani překladatelé připravující titulky nedostávali celou stopáž: Snímek se rozdělil na několikaminutové segmenty a každý tlumočník viděl jen kousek, aby si nemohl složit kompletní děj. Dva mocní muži měli tudíž jasnou představu o kvalitní zahraniční produkci. Nicméně v porovnání se slavnými filmy, jež vítězily na festivalech, působily jejich severokorejské protějšky bezduše a nudně. Problém spočíval v tom, že tamní kinematografie vznikala v izolaci, a Kim po ní chtěl světovou úroveň. Chybu si však nepřiznal a dospěl k závěru, že domácí scéna potřebuje svěží krev. Přinést ji pak měli právě Sin Sang-ok a Čchoi Eun-hee.

Čchoi se koncem 70. let nedařilo získávat nové role a touha po práci ji dovedla až do Hongkongu, kde už na ni ovšem čekali severokorejští agenti: 22. ledna 1978 ji přepadli, uspali a tajně převezli do KLDR. Probudila se v soukromé vile zvané Budova 1, nedaleko Pchjongjangu. Ačkoliv bylo ubytování luxusní, Jihokorejka nesměla nikam odejít a neustále zůstávala pod dohledem. V následujících měsících se s ozbrojeným doprovodem vydávala do hlavního města, navštěvovala muzea a soukromí učitelé ji rovněž zasvěcovali do severokorejské propagandy i pravidel života. Cílem samozřejmě nebylo držet Čchoi coby „lidského mazlíčka“, ale převýchovou z ní udělat hvězdu místního filmu.

Propaganda nestačí

Zhruba půl roku po Čchoině zmizení už po ní bývalý manžel zoufale pátral, a stopy ho nakonec zavedly do Hongkongu. Tam poté sklapla past a také slavný režisér se ocitl v KLDR. Ovšem zatímco jeho exmanželka se od počátku rozhodla hrát roli poslušné žačky, Sin se s únosem vyrovnával hůř. Dvakrát se neúspěšně pokusil utéct, a z luxusní vily se proto za neposlušnost přesunul do vězení. Že Severokorejci unesli i jeho bývalou ženu, přitom zjistil až 7. března 1983, kdy se někdejší partneři setkali pod dohledem Kim Čong-ila.

V následujících měsících se jihokorejský pár díval na Kimovu filmovou sbírku: Každý den museli zhlédnout čtyři kusy a napsat na ně kritické hodnocení. Se synem vůdce se pak o snímcích bavili a přemítali nad jeho názorem na filmařinu i její nedostatky v KLDR. Čong-il jim nakonec vyjevil svou touhu po uznání na světové úrovni a sdělil jim, že průlomové filmy budou točit oni. Čchoi nevypadla z role a Sin se již nechtěl vrátit do vězení, tudíž souhlasili. Režisér nicméně v mezích možností vyjádřil pochybnost, že bude severokorejská propaganda ve své ryzí podobě pro světové diváky zajímavá. Kim na námitku překvapivě kývl a společně pak vybrali témata, o něž se jejich budoucí filmy rozšíří.

Když chcete Godzillu

Pod Kim Čong-ilovým dozorem natočil Sin mezi roky 1983 a 1985 sedm filmů, přičemž Čchoi ve čtyřech hrála a na zbytku spolupracovala. Zřejmě největšího věhlasu se dočkal snímek Sůl z roku 1985, který jí na Moskevském filmovém festivalu dokonce vynesl cenu za nejlepší herecký výkon. Za zmínku stála také Sinova severokorejská prvotina Vyslanec bez návratu, na níž se podíleli evropští herci a částečně se natáčela i v Československu, což bylo na poměry KLDR nevídané. Na festivalu v Karlových Varech pak film obdržel cenu za nejlepší režii.

Kimova benevolentnost zašla natolik daleko, že mohli Sin a Čchoi natočit severokorejský příspěvek do akčního žánru kaidžú, jehož nejznámějším zástupcem se stala Godzilla. V lidově demokratické republice tak vznikl dnes již kultovní celovečerní snímek Pulgasari, pojednávající o středověkém povstání severokorejských rolníků: Mladá dívka se při šití píchne o jehlu a její krev skane na hračku v podobě draka. Monstrum poté ožije a bojuje po boku zemědělců, ale když vyhladoví, obrátí se proti lidu. Statečná dívka se tedy obětuje, bestie ji sežere a pukne…

Běh o život

S velkou dávkou nadsázky lze říct, že Kim Čong-il vlastně vyřešil Sinovu i Čchoinu kariérní krizi. Oběma dal práci a při točení schválených scénářů měli volnou ruku i obrovský rozpočet. Když například došlo na bojové scény s armádou, byly před kamery jednoduše povolány ozbrojené složky. Režisér ani herečka si nežili špatně a severokorejští diváci je milovali. Navíc k sobě znovu našli cestu a obnovili sňatek. Režim je nicméně přinutil veřejně prohlásit, že na sever odešli dobrovolně – načež je ve vlasti označili za zrádce. Každopádně zůstávali nesvobodní, a zatímco Čong-ilova ostražitost pozvolna ochabovala, v duchu se nevzdávali myšlenky na útěk.

Jejich dalším filmem se měl stát životopis Čingischána, Severní Koreji však na jeho produkci chyběly finance. Dvojice proto přesvědčila Kima, aby je vyslal do Vídně jednat s případnými investory. Budoucí lídr země překvapivě souhlasil a Čchoi se Sinem se v roce 1986 ubytovali v hotelu InterContinental. Ačkoliv je doprovázeli severokorejští agenti, podařilo se jim na recepci podstrčit lístek se zprávou, že jsou oběťmi zločinu a potřebují odvézt na americkou ambasádu. Díky následné lsti, kterou pomohl zosnovat novinář Akira Enoki, dokázala dvojice hlídačům utéct, jenže při honičce ulicemi Vídně uvázl jejich taxík v zácpě. Uprchlíci proto vystoupili a do cíle z posledních sil doběhli.

Svobodní, ale pošpinění

Čchoi se Sinem byli tudíž svobodní, ale vyhráno ještě neměli. V rodné zemi na ně totiž zanevřeli a dlouhá léta se tam nemohli vrátit. KLDR o nich navíc prohlásila, že je nikdy nevěznila a že režisér a herečka pomáhali s ideologickými filmy z vlastní vůle. Kim Čong-il pak přidal obvinění, že dvojice zpronevěřila finance k natočení snímku o Čingischánovi. Manželé proto žili a pracovali ve Spojených státech, dokud se bouře nepřehnala.

Na stáří se pak vrátili domů: Sin zemřel v roce 2006, Čchoi ho přežila o dvanáct let. Jejich neuvěřitelný osud se stal předlohou dokumentu Milenci a despota z roku 2016 i francouzské minisérie Kim Kong, natočené o rok později. 

Podle nového výzkumu, který v těchto dnech publikoval vědecký časopis PLOS One, jsme se pokud jde o inteligenci nejspíš příliš nelišili od neandertálců. Vzhledem k tomu, co už víme o těchto vyhynulých homininech, není zjištění o jejich inteligenci úplným překvapením. Dřívější výzkumy potvrdily, že neandertálci byli schopní lovit lvy, používali kožešiny ulovených zvířat a uměli vyrábět lepidlo. „Naše zjištění jsou v souladu s dřívějšími studiemi,“ uvádí v nedávném prohlášení Diego Angelucci, archeolog na univerzitě v Trentu a spoluautor nové studie.

Neandertálci a oheň

Neandertálci uměli spoustu věcí. Mezi odborníky panuje shoda v tom, že neandertálci uměli využívat oheň. Nebylo ale úplně jasné, zda ho uměli také rozdělávat, používat ho k vaření, zahřívání nebo třeba k obraně. Angelucciho tým získal důkazy o tom, že neandertálci oheň nejen sami rozdělávali, ale že pro ně představoval důležitý prvek jejich každodenního života. To podle vědců svědčí o pokročilé inteligenci, srovnatelné s Homo sapiens.

Badatelé zkoumali zbytky ohnišť v krasových jeskyních Gruta de Oliveira, což je význačná archeologická lokalita v centrálním Portugalsku a jedno z nejvýznačnějších evropských nalezišť období středního paleolitu celé Evropy. Na základě mnohaletých vykopávek badatelé soudí, že zde neandertálci žili zhruba v době před 100 tisíci až 70 tisíci lety.

TIP: Neandertálec a moře: Naši nejbližší příbuzní rybařili a milovali mořské plody

„Našli jsme spálené kosti, spálené dřevo a popel,“ popisuje Angelucci. „Skála na dně jeskyně zrudla žárem. Díky tomu víme, že tam neandertálci měli stabilní ohniště, které fungovalo po dlouhou dobu.“ 

Díky výzkumu Angelucciho týmu máme také představu, co si neandertálci na ohni připravovali. Vědci objevili zbytky koz, jelenů, koní, praturů, nosorožců a želv. Zdá se tedy, že že se neandertálci masité stravě nevyhýbali. Záhadou stále zůstává, jakým způsobem neandertálci oheň rozdělávali. Podle Angelucciho je možné, že používali křesadlo z pazourků, jednoznačné důkazy o tom ale vědci zatím najít nedokázali.

Jak zjistit, kolik váží Mléčná dráha? Na první pohled by to nemělo být moc obtížné. Při „vážení“ galaxií se běžně používá rotační křivka, kdy se měří rychlost pohybu hvězd kolem centra galaxie vzhledem k jejich vzdálenosti od tohoto centra. Je to pracné, ale díky tomuto postupu jsme poměrně přesně odhadli hmotnost řady galaxií v našem sousedství, včetně galaxie v Andromedě.

V případě Mléčné dráhy máme problém v tom, že ji pozorujeme zevnitř. Ve výhledu na hvězdy nám často překážejí mračna prachu a plynu. Astronomové proto používají při odhadu hmotnosti Mléčné dráhy jiné typy rotačních křivek, které jsou založené například na mračnech neutrálního vodíku nebo kulových hvězdokupách. Nejsou ale tak přesné jako v případě hvězd.

Měření observatoře Gaia

Mezinárodní tým odborníků využil pro zpřesnění odhadů hmotnosti Mléčné dráhy údaje, které obsahuje třetí várka dat z evropské vesmírné observatoře Gaia. Jak uvádí jejich doposud nerecenzovaná studie, tento soubor obsahuje informace o přesně pozici více než 1,8 miliardy hvězd a o pohybu více než 1,5 miliardy hvězd. Jde sice jen o zlomek z celkového počtu 100 až 400 miliard hvězd Mléčné dráhy, ale postačuje to k poměrně přesnému odvození rotační křivky založené na hvězdách.

Vědci vytvořili na základě dat observatoře Gaia natolik přesnou rotační křivku, že je na ní patrný takzvaný keplerovský pokles (Keplerian decline). Jde o specifický pokles rychlosti hvězd ve vnější oblasti Mléčné dráhy, který odpovídá tomu, že většina hmoty galaxie se nachází v její centrální části.

TIP: Hladová galaktická monstra: Poznejte svět největších galaxií ve vesmíru

Podle této nové rotační křivky Mléčné dráhy je celková hmotnost naší rodné Galaxie asi 200 miliard sluncí. To je velké překvapení, protože předešlé odhady se pohybovaly kolem bilionu sluncí a studie z roku 2019 stanovila hmotnost dokonce okolo 1,5 bilionu sluncí. Vzhledem k tomu, kolik v Mléčné dráze vidíme běžné hmoty, to mimo jiné znamená, že v naší domovské galaxii se nachází mnohem méně temné hmoty, než jsme si mysleli.

Johnovo dětství nebylo procházkou růžovým sadem – narodil se jako šesté z deseti dětí v rodině italských imigrantů v Buffalu. Otec s matkou se museli pořádně ohánět, aby potomstvo uživili, a na vzdělání už se peněz nedostávalo. Naštěstí vypomohla křesťanská komunita a chlapec mohl navštěvovat farní školu sv. Bernarda. Johna ale vysedávání v lavici nebavilo, raději běhal s kamarády venku a měřil s nimi síly při rvačkách. V patnácti předčasně opustil střední školu a začal se živit jako nosič golfových holí.

Vojákem...

Jakmile měl mladík poprvé příležitost vystřelit si ze zbraně, bylo o jeho kariéře rozhodnuto. V červenci 1934 vstoupil do US Army a byl zařazen do 16. pluku v pevnosti Fort Jay. Tři roky sloužil na Filipínách, kde ve volných chvílích využíval svou fyzickou kondici a krátil si čas boxováním v armádních šampionátech. Většinou vítězil a vysloužil si přezdívku Manila John. 

Po propuštění z aktivní služby v roce 1937 se Basilone vrátil domů a pracoval jako řidič náklaďáku v prádelně. Neustále ale vzpomínal na léta strávená v Pacifiku a toužil se tam vrátit. Nakonec došel k závěru, že u pozemní armády je šance na vyslání do zámoří mizivá – zatímco služba u námořní pěchoty skýtá podstatně větší naděje. 

...i mariňákem 

John dlouho neváhal a v roce 1940 se v Baltimoru zapsal k mariňákům. Vzhledem k předchozím zkušenostem neměl potíže se základním výcvikem v táboře Parris Island v Jižní Karolíně, ani s pokračovacím kursem na základnách Quantico a New River. Coby milovník automatických zbraní dosáhl zařazení k obsluhám kulometů v rotě D v 1. praporu 7. pluku 1. divize námořní pěchoty. Zanedlouho se ocitl na palubě transportní lodi, ovšem místo vysněných Filipín se jeho dalším působištěm stala základna Guantanamo na Kubě. 

Osud tomu chtěl, že se John měl napřesrok opravdu do Tichomoří vrátit – jenže za poněkud jiných okolností, než očekával. Japonské císařství v prosinci 1941 napadlo základnu Pearl Harbor na Havaji a Spojené státy vstoupily do druhé světové války. Mariňáci se začali chystat na nasazení, ale než směli poprvé zasáhnout do boje, museli půl roku sledovat těžké porážky uštědřované Američanům japonskými silami po celém Pacifiku.

Na Guadalcanal! 

Příležitost srovnat účty dostala námořní pěchota 7. srpna 1942, kdy se 11 000 příslušníků 1. divize generálmajora Alexandra Vandegrifta vylodilo na ostrově Guadalcanal v Šalomounových ostrovech. Japonská armáda tam nedávno vybudovala letiště, z něhož by letouny s rudými kruhy na křídlech mohly ohrožovat spojeneckou námořní plavbu i základny v jižním Tichomoří. Američané byli odhodláni základnu dobýt za každou cenu a učinit z Guadalcanalu místo, kde se válka začne obracet v jejich prospěch. 

TIP: Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944

Basilone byl mezi prvními, kteří se vylodili na plážích u mysu Lunga – na severní straně ostrova nedaleko letiště. Zhruba 600 zaskočených Japonců, z nichž část patřila k pracovním jednotkám, se zmohlo jen na slabý odpor a přistávací plocha padla za jediný den do amerických rukou. Mariňáci téměř beze ztrát splnili hlavní úkol, navíc letiště záhy dokončili a zprovoznili. Plocha dostala jméno Henderson Field po letci padlém u Midway a brzo na ní začala přistávat letadla se zásobami. Nepřítel se stáhl za řeku Matanikau a námořní pěšáci čelili jen komárům a nemocem. Situace se ale měla radikálně změnit.