Od dob, kdy se objevil romantismus, se v lidské společnosti mnoho změnilo. V oblasti umění se například začal často skloňovat dříve prakticky nepoužívaný pojem génius. Nutno přitom podotknout, že romantikové si někoho takového představovali jako člověka značně rozháraného, konfliktního a problematického. Jako géniové mohli být náhle vnímáni i mimořádně výstřední jedinci, kteří by dřív možná čelili spíš opovržení. Nová doba pro ně chystala naopak uznání a čestné místo ve školních učebnicích! 

Uznávaní šílenci 

Při letmém pohledu najdeme velký rozdíl mezi filozofy dob dávno minulých, a mezi hlavami, které oslnily novověk. Veličiny staršího data často směřovaly k řádu a dodnes platí za autority nejen myšlenkové, ale i mravní. Příklad? Na prvním místě jistě Sókratés, který bývá přímo příkladem intelektuála, jenž se srazil se zlovůlí světské moci, ale projevil statečnost a neústupnost, jakou dnes obdivujeme například u disidentů. Svatý Augustin zase po hýřivém mládí nalézal moudrost u filozofů a později v následování Krista. Jistě, existovaly samozřejmě i postavy, jimž přisuzujem cynické a spíše nesympatické vlastnosti – například Niccolò Machiavelli. 

Ale pohled na muže, kteří inspirovali filozofii modernismu a postmodernismu, odhalí až příliš mnoho značně excentrických osobností, jimž bychom vedle geniality asi bez váhání přisoudili i jinou nálepku. Jako by platila podivná rovnice: duševní nemoc nebo přinejmenším značně složitý psychologický profil = známka talentu. Namátkou „sadista“ de Sade, jehož myšlenky často imponují současným postmoderně laděným autorům, kteří neváhají bořit veškeré hranice, jež si dříve intelekt kladl. I Nietzsche se stal pro filozofy budoucnosti modlou, ale sám se během života zmítal spalován hrůzou z vlastní osobnosti. A skončil v naprostém šílenství neschopen komunikovat s okolím. 

Rodinné peklo 

Od posledních dvou jmenovaných se značně odlišoval Søren Kierkegaard, muž, který inspiroval jeden z nejvlivnějších filozofických proudů 20. století – existencialismus. Tento dánský filozof na sebe kladl velké mravní nároky. Za zdravou osobnost bychom ho ale jistě nepovažovali. Zdědil po otci sklony, které nazýval melancholií. My bychom spíš řekli deprese. Zároveň měl tendence až k jakémusi duševnímu masochismu. Způsoboval značné psychické utrpení sobě i jiným a spatřoval v tom dokonce projev upřímného křesťanství. 

Kodaňská rodina Kierkegaardových by nepochybně zaujala jak psychoanalytika Freuda, tak třeba dramatika Ibsena. U jejich domácího krbu by jak slavný psycholog, tak norský dramatik nalezli spoustu materiálu, o kterém by jim stálo za to psát. Malý Søren se celý život nezbavil rozporuplného vztahu ke svému otci, jehož miloval, ale zároveň se ho bál. Otec skrýval bolestné tajemství, starou vinu, která ho provázela celý život a ničila klid v rodině. Právě takové příběhy dramatik Ibsen na jeviště často přinášel. 

O co šlo u Kirkegaardových? Michael Pedersen Kierkegaard silně věřil v Boha. Bral svoje křesťanství velice vážně, zvlášť proto, že se cítil vinen v konkrétním slova smyslu – tedy ne jen formálně zatížen dědičným hříchem, jak učí církev. Svoje staré hříchy prožíval jako velké osobní trauma. Můžeme spekulovat o tom, co všechno spáchal, ale k věcem, které si vyčítal, patřilo zřejmě hlavně to, že v mládí proklel Boha. Svého nejmladšího syna tím každopádně velmi zatěžoval, neboť si z něj udělal jakéhosi zpovědníka. Tím na něj přenesl mnohé ze životních pocitů, kterými sám strádal. 

Neustále se bál Božího trestu, a když mu postupně umřely děti a dvě manželky, viděl v tom odplatu nebes za svoji zkaženost. Od potomků vyžadoval bezvýhradnou poslušnost. Søren si tak od dětství vybudoval velmi přepjatý smysl pro odpovědnost za své vlastní činy. Přemýšlel sám o sobě a kladl na sebe obrovské nároky. Cítil se být horším, než by měl být. Taková psychická výbava vedla k tomu, že propadal tendenci sám sebe trápit. Jenom mučednictví ho zbavovalo nesnesitelného pocitu hříšné tíhy, který na něj přenesl jeho traumatizovaný otec. 

Mučedník 

Snad ani nepřekvapí, že oba synové, kteří se dožili dospělosti, skončili u studia teologie. Peter se této dráze skutečně věnoval a dotáhl to až na biskupa. Søren se nikdy necítil hoden vykonávat kněžské povolání – natolik silně o sobě a o svém morálním kreditu pochyboval. Na druhé straně si většinou připadal chytřejší než ostatní. Cítil se povolaným napravovat svět, filozofii i samotné křesťanství. 

Valnou část jeho spisů proto tvořila díla na pomezí filozofie a teologie, která měla promlouvat právě ke křesťanům. Jejich cílem bylo změnit vlažnou a podle Kierkegaarda pokryteckou víru na opravdové křesťanství naplňované konkrétními životními kroky a rozhodnutími. Viděl v křesťanské víře něco, co nejde dohromady s pohodlným životem a se zákony tohoto světa. Skutečný křesťan musel být ochoten k oběti a pro svou víru si odříkat pohodlný život. 

Požitkář 

Názory, které Kierkegaard celoživotně publikoval, však stály v rozporu s jeho skutky. Už od mládí se v něm praly dvě tendence – chtěl se od otce osvobodit, ale přitom se mu stále více podobal. Jak se to projevovalo? Po svém odchodu na univerzitu se nejprve ukazoval jako výtečný a svědomitý student. Zajímal se o širokou paletu oborů a ve všech dosahoval nejlepších studijních výsledků. Jenže pak přišel zlom. Vědění, jaké nabízela škola, ho přestalo uspokojovat. Tvrdil, že chce víc. Že vzdělání nesmí být něco, co je člověku předkládáno jako hotová věc. Že nejpodstatnější je skutečně osobní, autentický, jedinečný postoj, který má člověk k předmětu svého studia zaujmout. Tento apel se dá v podstatě označit za hlavní životní myšlenku Sørena Kierkegaarda. 

Například v etice podle něj nelze dojít k objektivnímu závěru – k zákonům, které by platily vždy a pro všechny. Situace každého člověka je jedinečná a i otázka, co je mravní, a co ne, vyžaduje v každé situaci autentickou odpověď. Když se Kierkegaard odvrátil od pilného studia, hledal se a tápal jako většina mladých lidí v tomto věku. Začal si užívat. Otce to pochopitelně zlobilo. Pak však náhle zemřel, ale místo, aby se Søren jeho dohledu zbavil, nechal se jím ovlivňovat víc než za života. Cítil se provinilý a snažil se dělat to, co by si jeho rodič přál. Opět se vrátil ke studiu a řádně ho dokončil. Dokonce se zasnoubil. 

Týral snoubenku 

Hodlal se usadit? Tato etapa představuje jednu z největších záhad v životě filozofa, kterému se někdy přezdívalo Sokrates z Kodaně. Na svou vyvolenou, která byla mimochodem o deset let mladší než on, kladl přehnané nároky. Dalo by se říci, že využíval převahy svého věku i velkého intelektu a hodlal ji vychovávat. V podstatě ji psychicky mučil. Natěšil ji například na vyjížďku, aby vše následně zrušil. Dívenka se prý měla naučit odříkání. Nakonec po roce zásnuby zrušil, aniž někdo tušil, proč přesně. 

Kierkegaard to zdůvodňoval různě. Pochyboval o sobě, o své připravenosti na manželství. Hodlal svůj život zasvětit pouze tvorbě a podobně. Ve svých pozdějších spisech celou situaci dokonce přirovnával k biblickému příběhu obětování Izáka. Reginu Olsenovou zřejmě nikdy nepřestal milovat, přesto se jí vzdal. Přinesl tím oběť vyššímu zájmu. Na utrpení a ostudu, kterou na milovanou osobu uvrhl, se rozhodl nehledět. 

Hanbu však neváhal způsobovat ani sám sobě. Skoro bychom řekli, že se ve svém utrpení doslova rochnil. Neustále o všem přemýšlel a psal o svém rozpoložení. A nejen to. Snažil se působit co možná nejhorším dojem, vyvolávat opovržení. Prý proto, aby Regině nebylo líto, že o něj přišla. Aby si mohla říct, že se na poslední chvíli vyhnula nešťastnému životu po jeho boku. Kierkegaard byl každopádně ochoten snášet psychické útrapy, a dokonce si je i sám způsoboval. 

Terč bulváru 

Jeho známý ze studií, jakýsi Møller se živil psaním článků do časopisů a neváhal zveřejnit Kierkegaardův příběh. To, co provedl snoubence, v tehdejší společnosti představovalo tučné sousto. V tu chvíli se projevil další rys Kierkegaardovy povahy. Urážkám uvykl od dětství, protože ho osud nevybavil zrovna příjemným zevnějškem. Navíc neměl ani dost síly, aby se s posměváčky popral. Osvojil si jiný způsob, jak se bránit šikaně. 

Vládl ostrým jazykem a uměl trefně zraňovat tak, že způsoboval větší bolest, než kdyby někomu jednu vrazil. V dospělosti se mu tyto zkušenosti hodily pro boj s novináři. Pustil se do tehdejšího tisku a nenechal na něm nit suchou. Rozpoutala se doslova válka. V redakcích zvedli hozenou rukavici a články o podivínském filozofovi plnily stránky. Nešlo přitom jen o texty. Kierkegaard posloužil jako vděčný terč karikaturistům. Za chvíli ho na ulici poznával každý. I kdejaký výrostek si z něj tropil posměch. 

Znovuvzkříšený 

Jiný člověk by se možná zlomil, na Kierkegaarda ale zkušenost se skandálem zapůsobila právě opačně. K aféře došlo ve chvíli, kdy se vyčerpán každodenním psaním rozhodl se vším skončit. Vydával jeden spis za druhým a teď už nemohl dál. Hodlal odjet na venkov a odpočívat. Útoky, které schytal, ho ale znovu zmobilizovaly. Cítil se vyvoleným, aby napravil upadající stav křesťanstva. Od té doby měla jeho filozofie hlavní téma, díky němuž se vlastně vracel k předmětu svého univerzitního studia – křesťanství. 

Kierkegaard považoval sám sebe za velikého muže, jakých se rodí jen několik za staletí. Svou práci vnímal jako poslání, k němuž byl vyvolen. Jako by ani nemyslel na nic dalšího. Dědictví po otci rychle mizelo, protože kodaňský filozof proslul vedle obrovské pracovitosti také svou slabostí pro nejlepší jídla a vybraná vína. Za chvíli by mu nezbylo vůbec nic a on by nejspíš skončil na ulici, protože jeho práce mu nejen nevydělávala, ale dokonce si platil i vydání vlastních děl. Než však dopadl jako žebrák, náhle zemřel. Příčina byla nejasná – prostě se jednoho dne svalil na ulici a už nevstal. Vlastní bratr za něj sloužil mši a přispěchal s omluvou za mnohé jeho kontroverzní názory. Søren by se patrně v hrobě obracel, kdyby to mohl slyšet. 

TIP: Richard hrabě von Coudenhove-Kalergi: Otec myšlenky vzniku Spojených států evropských

Odkaz 

To, co ale současníci shledávali jako pohoršující, objevili ve 20. století existencialisté. Ačkoli odešel v pouhých dvaačtyřiceti letech, stihl po sobě zanechat neuvěřitelně viditelnou stopu. Coby filozofa ho ocenilo až dvacáté století. Proč to tak trvalo? Předběhl svou dobu a potíž spočívala také v tom, že nepublikoval v žádném světovém jazyce, ale jen v dánštině. Kierkegaarda nakonec hltali nejen v Německu nebo v angloamerickém světě, ale především ve Francii, kde našel pokračovatele, jako byli Sartre či slavný dramatik Camus. Již dříve ovlivnil například skvělého německého filozofa Heideggera. 

Cesta lidí do kosmu nebyla snadná. Mezi léty 1961 a 1969 zahynuli v souvislosti s výcvikem či misí tři Sověti a osm Američanů. Do roku 1972, tedy do konce lunárních výprav, přibyly ještě tři oběti na sovětské straně. Smrt vesmírné cestovatele zastihla nejčastěji v kabinách kosmických lodí (tři muži z USA a čtyři ze SSSR), následovaly letecké nehody (pět Američanů a jeden Sovět) a nešťastný Valentin Bondarenko zahynul v důsledku požáru v izolační komoře, ještě než Jurij Gagarin absolvoval svoji historickou premiéru. 

Členové posádek odcházeli také ze zcela pozemských příčin: Pavel Beljajev například podlehl zánětu pobřišnice po operaci žaludečního vředu, Grigorije Něljubova srazil vlak a Edward Givens se stal obětí autonehody. Kolegové zesnulých chtěli pochopitelně jejich památku uctít a ti, kteří se dostali na Měsíc, tak učinili nejlogičtějším možným způsobem. Na lunárním povrchu bychom tudíž našli celý soubor předmětů, jež mají padlé připomínat.

Odznak na památku

První memento zanechali na lunárním povrchu již Armstrong s Aldrinem. Eventuální návštěvníci místa jejich přistání by tam našli nášivku s emblémem Apolla 1 – připomínku Guse Grissoma, Eda Whitea a Rogera Chaffeeho, kteří přišli o život v lednu 1967 při požáru na startovací rampě. NASA byla ovšem v daném ohledu nestranná, proto „jedenáctka“ přivezla na Měsíc také další dva medailony: jeden na památku Gagarina tragicky zesnulého při letecké katastrofě a druhý za Vladimira Komarova, jenž zahynul v závěru letu Sojuzu 1.

Dojemné gesto učinili rovněž muži z Apolla 12. Původně měl být pilotem lunárního modulu Clifton Williams, zemřel však při leteckém neštěstí v říjnu 1967, dva roky před startem mise. Na jeho místo si Conrad vyžádal Beana, ale na zesnulého kolegu posádka nezapomněla: Emblém „dvanáctky“ nesl čtyři hvězdy, přičemž tři patřily Conradovi, Beanovi a Gordonovi, zatímco poslední připomínala Williamse. Asi měsíc před startem se navíc astronauti obrátili na jeho ženu Beth s tím, že by rádi vzali na Měsíc pilotní křidélka jejího manžela. Vdova souhlasila, a Bean tak při první vycházce položil na povrch upomínku na kamaráda, bez jehož tragického odchodu by se on sám na Měsíc zřejmě nikdy nepodíval.

Padlý astronaut

Muži z Apolla 15 se pak rozhodli vzdát hold všem kosmickým poutníkům, ať už stáli na jakékoliv straně a ať se nakonec do vesmíru podívali, či nikoliv. V červnu 1971, asi měsíc před startem, se proto setkali s Paulem Van Hoeydonckem, jenž vytvořil koncept sošky nazvané Padlý astronaut. Podle umělce měla symbolizovat vzestup lidstva a posádka chtěla devíticentimetrovou stylizovanou lidskou postavu z hliníkové slitiny uložit do namodralé průhledné akrylové kapsle, v níž by mohla na povrchu spočívat ve svislé pozici. Jenže záhy přišla stopka NASA, neboť akryl nesplňoval požadavky na nehořlavost. Proto na Měsíc v kapse skafandru velitele Davida Scotta putovala jen soška. K ní potom náležela hliníková plaketa se jmény všech veřejně známých kosmonautů a astronautů, kteří zahynuli ve vesmíru či na Zemi (viz Chybějící jména).

Na konci poslední vycházky umístil Scott sošku do malého kráteru, asi sedm metrů od lunárního vozítka, a vedle ní přidal i plaketku. Díky přirozené lidské sentimentalitě se tak na Měsíci potkává triumf vyspělé technologie se vzpomínkou na ty, kdo se slávy Apolla nedočkali. Pro budoucí lunární turisty budou možná popsaná mementa představovat jen nesmyslný odpad. Ale pro dvanáct mužů, kteří na přelomu 60. a 70. let uplynulého století naplňovali odvěký sen lidstva, symbolizují propojení minulosti s budoucností.

Pozemská fauna a flóra

Na lunárním povrchu se nachází nejen již zmiňovaný lidský biologický materiál, ale také pozemská fauna a flóra. Postarali se o to David Scott a Jim Irwin z Apolla 15, když první zmíněný na konci jejich poslední vycházky 2. srpna 1971 provedl na kameru zajímavý experiment.

Nápad se zrodil v hlavě Joea Allena, člena podpůrné posádky. Jednoho večera pár týdnů před startem Scott a spol. s blízkým okruhem spolupracovníků řešili, jak na Měsíci předvést nějaký snadný a současně užitečný pokus pro televizní diváky. A Joe přišel s myšlenkou dokázat postulát Galilea Galileiho, podle nějž objekty ve vakuu padají stejně rychle bez ohledu na svou hmotnost. Konkrétně Allen navrhoval porovnat dobu pádu geologického kladívka a ptačího pera.

Scott se pro ideu nadchl a díky známému získal dvě pera živého maskota Air Force Academy – raroha loveckého, největšího zástupce sokolovitých. Výběr nebyl náhodný: Posádku Apolla 15 tvořili výlučně členové vzdušných sil, kteří měli k akademii letectva vřelý a blízký vztah. Rovněž svůj lunární modul pojmenovali Falcon neboli sokol. Demonstrace Galileiho teorie tak měla i symbolický podtext.

Jásal by i Galileo

David si vzal na Měsíc obě pera s tím, že s jedním nejprve vše vyzkouší nanečisto, protože si nebyl jistý vnějšími vlivy. Co když se mu pero například v důsledku statického náboje přilepí k rukavici? Nakonec však na generálku nebyl čas a všechno muselo klapnout napoprvé.

Scott se postavil před kameru a prohlásil: „V levé ruce držím pero, v pravé kladivo. A myslím, že jedním z důvodů, proč tu dnes můžeme stát, je fakt, že jistý pan Galileo Galilei kdysi dávno učinil významný objev ohledně padajících předmětů v gravitačních polích. Říkali jsme si, že neexistuje lepší místo pro potvrzení jeho závěrů než Měsíc. A tak jsme se rozhodli, že to pro vás zkusíme. Pero příhodně pochází ze sokola, na počest našeho Falconu. Já teď oba předměty pustím a doufejme, že dopadnou na zem ve stejný okamžik.“ Na ta slova uvolnil sevření prstů a zhruba o 1,2 sekundy později dopadlo pero i kladivo na povrch unisono. Scott se neubránil nadšení: „Co na to říkáte? Tím se potvrzuje, že pan Galileo měl pravdu!“

Další osud obou propriet není úplně jasný. Podle všeho David pero i kladívko jemně postrčil botou směrem k modulu, aby na ně s Irwinem nešlápli – což se prý Jimovi vzápětí přece jen podařilo a nechtěně pero pohřbil pod vrstvou prachu. Scotta to trochu naštvalo, neboť si jej přál zachovat pro budoucí generace lunárních návštěvníků.

Čtyřlístek pro štěstí

Posádka pak přidala také zástupce pozemské flóry, a sice čtyřlístek, který s sebou přivezl Irwin. Poté co Scott provedl svůj experiment, Jim rostlinku upustil hned vedle pera. Pokud se tedy někdo vypraví na Měsíc do míst, kde se pochybovali astronauti Apolla 15, možná narazí na malé kousky naší biosféry. V nehostinných podmínkách z nich však již zřejmě nic nezbylo.

Lunární expedice za sebou zanechaly vskutku rozmanitou „skládku“, současně se ovšem jedná o jakousi improvizovanou časovou schránku. Budoucím generacím bude vyprávět, jakou technologii ovládalo lidstvo v 60. a 70. letech 20. století. Aby předměty zůstaly pokud možno nedotčené, přijal Kongres v roce 2020 tzv. One Small Step to Protect Human Heritage in Space Act. Zmíněný zákon poskytuje právní rámec pro to, aby se veškeré věci odložené kdy na Měsíci považovaly za významné historické památky.

Posledních zhruba 300 milionů let na Zemi mimořádně prosperují savci. Tento úspěšný taxon přežil výrazné klimatické změny i masová vymírání a dnes obývá většinu pevninských koutů světa. Přestože je pro nás svět bez savců téměř nepředstavitelný, nová studie vědců z Bristolské univerzity naznačuje, že v budoucnu čekají tuto skupinu velmi těžké časy.

Prokletí superkontinentu

Přibližně před 310 miliony let tvořil prakticky veškerou tehdejší souš jediný superkontinent, kterému dnes říkáme Pangea. Dnešní svět naopak tvoří relativně izolované kontinenty. Jejich pohyb ale stále pokračuje a odborníci předpovídají, že za dalších přibližně 250 milionů let se opět natlačí k sobě. Naše planeta prochází tímto „superkontinentálním“ cyklem už miliardy let.

Vznikem superkontinentu se podmínky pro život na mnoha místech podstatně změní k horšímu. Kvůli sražení kontinentů zmizí jejich pobřežní oblasti, které bývají velmi bohatými ekosystémy. Změní se mořské proudy i vzdušné proudění. Vnitřní části superkontinentu dramaticky vyschnou, protože se budou nacházet příliš daleko od oceánu.

Britský odborník na modelování klimatu Alexander Farnsworth z Bristolské univerzity a jeho spolupracovníci jako první vytvořili ucelený klimatický model velmi vzdálené budoucnosti Země. Pro účely klimatické simulace vědci pracují se scénářem budoucího superkontinentu Pangea Ultima. Závěry jejich výzkumu zveřejnil vědecký časopis Nature Geoscience.

Konec éry savců?

Badatelé dospěli k závěru, že svět budoucího superkontinentu bude nesnesitelný a z dnešního pohledu až životu nepřátelský. Změny v prostředí a klimatu, k nimž během vzniku superkontinentu dojde, včetně podstatného nárůstu množství oxidu uhličitého v atmosféře, by podle nejhorších scénářů mohly vést k průměrným teplotám v letních měsících okolo 46,5 °C. V takovém případě by zůstalo dlouhodobě obyvatelných savci asi jen osm procent povrchu nového superkontinentu.

TIP: Teploty rostou, a pokud se jim zvířata nepřizpůsobí, nejspíš je čeká vyhynutí: Poradí si se změnou klimatu?

S novými podmínkami by si mohli poradit hlavně noční savci a vysoce specializované stěhovavé druhy. Přestože podle vědců nelze zcela pominout proces adaptace, zkušenosti z minulých dob nám bohužel ukazují, že schopnosti termoregulace savců se v dřívějších dobách nijak dramaticky neměnily a nové podmínky tak pro ně mohou představovat fatální výzvu.

Němečtí konstruktéři se v letech 1942 a 1943 rozhodli využít podvozek těžkého tanku VK45.01(P), který profesor Ferdinand Porsche vytvořil coby konkurenci k vozidlu firmy Henschel, z něhož se poté stal slavný PzKpfw VI Tiger. Ještě před finálním rozhodnutím armády o dodavateli těžkého tanku ale byla postavena stovka podvozků VK45.01(P), pro něž se hledalo využití. Několik sloužilo pro experimenty a pomocná vozidla, ale devět desítek bylo přestavěno do podoby stíhače tanků, který dostal po svém tvůrci jméno Ferdinand, ač formálně byl znám jako Panzerjäger Tiger (P). 

Přestože šlo o zpočátku nepříliš žádanou improvizaci, ve skutečnosti přinesla významný průlom v tom, že se poprvé použila zcela uzavřená nástavba mnohem lépe chránící osádku. V nástavbě se opět nacházel vynikající 88mm kanon PaK 43, který v kombinaci se silným čelním pancířem učinil z vozidla Ferdinand značně obávaný stroj. 

Současně ale nebylo možné ignorovat jeho slabiny, zejména těžkopádnost, poruchovost a absenci jakékoliv další výzbroje, jež se projevily již při prvním bojovém nasazení u Kurska. Následovaly proto úpravy, po nichž obrněnec dostal nový název Elefant. O pověsti tohoto stroje hodně sděluje fakt, že spojenečtí vojáci často hlásili střety s ním i tam, kde prokazatelně nikdy nebojoval.

Jagdpanzer IV 

Jako efektivní protitanková zbraň se na bojištích osvědčilo rovněž útočné dělo StuG III, které neslo krátký 75mm kanon a původně bylo určeno k podpoře pěchoty. Vznikla tak myšlenka vyrobit nový obrněnec, který dostane delší a výkonnější kanon stejné ráže, jenž bude pálit účinnější municí. V té době již ostatně vznikal i vynikající 75mm kanon KwK 42, který se stal výzbrojí nového tanku Panther, Hitler však požadoval také jeho montáž do útočného děla, respektive stíhače tanků. Jako základ byl zvolen střední tank PzKpfw IV, na jehož podvozek byla usazena nízká uzavřená nástavba s kanonem v čele. 

Vozidlo dostalo název Jagdpanzer IV, ale jeho počáteční podoba, která vznikla v roce 1943, dosud měla starší 75mm kanon PaK 39 o délce 48 násobků ráže. Teprve od léta 1944 se vyrábělo vozidlo, po němž toužil Hitler, tedy varianta vybavená novým kanonem StuK 42 o délce 70 násobků ráže. Přestože se o něm běžně mluví jako o typu Jagdpanzer IV/70, ve skutečnosti v oficiálních dokumentech toto označení nenajdeme, jelikož vozidlo neslo poněkud matoucí název Panzer IV/70. Každopádně se jednalo o skutečně povedenou a výkonnou konstrukci, která vedle excelentní výzbroje nabízela i nízkou siluetu (jen 1,86 m), silný pancíř a dobrou pohyblivost.

Jagdpanther 

Dosavadní stíhače tanků vznikly vesměs jako více či méně spěšné improvizace, ale na podzim 1943 přišla zásadní změna, když se představil prototyp vozidla Jagdpanther. S jeho zrodem se totiž počítalo už na začátku vývoje tanku Panther, jehož podvozek nový stíhač využíval. Coby zajímavost lze doplnit, že jméno Jagdpanther vymyslel sám Hitler, jenž byl typem skutečně nadšený. Koneckonců právem, protože se jednalo o opravdu vynikající design. Hlavní výzbroj tvořil osvědčený 88mm kanon PaK 43, který byl instalován v čele nízké a skvěle pancéřované nástavby s nápadně šikmým čelem. Stroj se mohl chlubit také výbornou pohyblivostí a za snad jedinou slabinu se dá označit relativní složitost, kterou měl společnou s pantherem a která bránila dosažení rychlejšího tempa výroby. 

Ta začala v únoru 1944, ovšem naštěstí pro Spojence německé továrny nikdy nedokázaly dodávat požadovaných 150 kusů měsíčně, takže jagdpanther zůstával relativně vzácným vozidlem (ostatně i proto se pokračovalo v produkci daleko jednoduššího typu Jagdpanzer IV). Dokonce i malé počty těchto obrněnců ale působily Spojencům nemalé problémy, neboť jejich kanony dokázaly probíjet pancéřování skoro všech západních a sovětských tanků. Poměrně často se tak objevuje názor, že jagdpanther byl vůbec nejlepší stíhač tanků, který bojoval ve druhé světové válce.

Jagdtiger 

Zvažovala se i výroba další verze jagdpantheru, jež by nesla 128mm kanon, ale zůstalo jen u dřevěného modelu. Jeden typ stíhače tanků s touto monstrózní výzbrojí přesto vznikl, protože Wehrmacht žádal zbraň, jež spolehlivě překoná i ochranu nejtěžších sovětských tanků a současně dokáže vzdorovat jejich dělům. Základem tohoto vozidla se stal těžký tank Tiger II a výsledný stíhač tanků, jehož prototyp se představil v dubnu 1944, dostal název Jagdtiger. Na podvozku se nacházela pevná hranatá nástavba, jejíž čelo tvořila ocel o tloušťce 250 mm, tedy srovnatelná s pancířem bitevních lodí! 

Tuto ochranu nedovedlo probít prakticky žádné dělo na spojeneckých tancích, a to ani z minimální vzdálenosti. Nemohlo tak překvapit, že jagdtiger vážil 75 tun, což se podepisovalo na jeho malé rychlosti a směšně krátkém dojezdu. Co ovšem rozhodně smích nebudilo, to byl impozantní 128mm kanon PaK 44 o délce 55 násobků ráže, jenž mohl vést mířenou palbu na vzdálenost přes 4 000 metrů. Navzdory tomu však jagdtiger nelze pokládat za úspěch, neboť sedm desítek vyrobených kusů (některé zdroje uvádějí 88) dokázalo průběh bojů ovlivnit jen minimálně. Šlo o těžkopádné a problémové vozidlo, takže většina kusů byla ztracena kvůli poruchám nebo jednoduše proto, že jim došlo palivo.

Hetzer 

Jestliže jagdpanther bývá často pokládán za nejlepší stíhač tanků celé války, pak typ Hetzer si zaslouží ocenění jako typ nejpragmatičtější. Jeho design vznikal v horečném spěchu od konce roku 1943, a to ve zbrojovce BMM, jak se za okupace nazýval pražský podnik ČKD, který dříve vyráběl mimo jiné lehké tanky PzKpfw 38(t). Právě šasi tohoto vozidla využíval lehký stíhač tanků, jenž se oficiálně jmenoval Jagdpanzer 38(t), vojáci mu však přezdívali Hetzer. 

Prototypy se testovaly od března 1944, aby už v následujícím měsíci začala sériová výroba. Konstrukce byla opravdu velmi jednoduchá, ovšem účelná a podařená. V čele kompaktní uzavřené nástavby se nalézal 75mm kanon PaK 39 o délce 48 násobků ráže (tedy tentýž jako v první verzi typu Jagdpanzer IV) a sama nástavba měla pozoruhodně malou výšku, jen asi 1,85 m. 

Velice pohyblivý stíhač dokázal ničit nepřátelské tanky na vzdálenosti přes 1 000 metrů a sám se mohl celkem snadno skrýt, a proto skupinky hetzerů často sloužily jako protitankové léčky, které mnohdy zastavily i velkou početní přesilu nepřátelských obrněnců. Díky jednoduché konstrukci byl dodán impozantní počet a produkce pokračovala i po válce, jelikož hetzer byl pod názvem ST-I zaveden do čs. armády a další vozidla nazývaná G-13 se vyrobila pro Švýcarsko. Mnoho těchto „švýcarských“ obrněnců se dodnes nalézá v muzeích, popřípadě také vystupuje na vojenskohistorických akcích v roli válečných hetzerů.

Jednotka vzdálenosti používaná námořníky a piloty odpovídá 1 852 metrům. Je tedy o něco málo delší než standardní míle s 1 610 metry, nicméně téměř totožná hodnota představuje spíš dílo náhody. Námořní míle totiž koresponduje s jednou minutou zeměpisné šířky, zatímco „běžnou“ míli definoval anglický parlament roku 1592 jako osm furlongů neboli jednotek uplatňovaných při dostizích.

Piloti a kormidelníci se řídí jinými jednotkami než třeba řidiči především proto, že při dopravě na větší vzdálenosti již hraje roli zakřivení Země. Od roku 1970 pak tvoří námořní míle stanovená Mezinárodní hydrografickou organizací standard pro námořní a leteckou dopravu, který sjednocuje měření na celém světě a zjednodušuje navigaci v odlišných regionech. 

I v dobách dávno minulých lidé tušili, že odpadní voda stojící v ulicích města dokáže nadělat pořádnou paseku. Epidemie nejrůznějších nemocí, pocházejících z požívání závadné vody, dokázaly i v poměrně nedávné minulosti mnohonásobně snížit počty obyvatel mest a vesnic. Čistá voda tak patřila mezi nezbytnost. 

Jak ji zajištovali ve starověkém Římě? Velmi zodpovědně. Nečistoty a splašky nejen z ulice, byly odváděny do Tiberu, a to pomocí důmyslného systémů odpadních kanálů. Kanalizace, zejména Cloaca maxima čili největší hlavní kanál, byly pýchou římského stavitelství. Jednalo se o podzemní či otevřené kanály, které se budovaly i v menších městech. Co když ale někdo bydlel ve vyšším patře? Musel snad stále během s vědrem nahoru a dolů? Kdepak, i na to totiž chytré římské hlavy myslely. Vyřešil to speciální kanálek, který vedl přímo po zdi – do něj bylo možno vylévat jak nočníky, tak splašky. Nevonělo to, ale nežádoucí tekutina s jistotou rychle zamířila tam, kam bylo potřeba.

Římské technické služby – tak by se dali nazvat speciální obecní pracovníci, kteří dohlíželi na městské stoky a hlídali, aby se špinavá voda nedostala do spodní vody a studní. K tomu sloužily zamřížované stoky a šachty, systém, který se velmi blízce podobá tomu dnešnímu. Sem vtékala dešťová voda a splašky z ulice. Vykonávání takové profese patřilo mezi zodpovědné funkce a díky vysokému počtu podobných městských zaměstnanců, vznikla celá jedna velká společenská vrstva, tedy ti, kteří hlídali vodu. Římané si totiž dobře uvědomovali, že bez čisté pitné vody by dlouho nevydrželi. 

Kam i císař chodí sám 

Intimita spojená s návštěvou toalety je pro nás dnes zcela běžná. Pokud si chceme s někým popovídat, nejspíš zvolíme kavárnu. Ne tak ve starověkém Římě. Městské latríny byly zcela otevřené. Lidé se zde setkávali, poseděli, pohovořili a často šlo o běžná společenská setkání. Probírala se tady politika, uzavíraly se obchody a nejrůznější dohody. Latríny měly podobu velké místnosti, která byla po obvodu opatřena pohodlnými sedátky s otvory. Ty nebyly nijak odděleny, a tak zajištovaly pohodlné usazení pro korpulentnější návštěvníky. V úrovni nohou vedl po obvodu celé místnosti kanálek ve speciálním sklonu. V něm stále proudila voda. 

A co, když „posezení“ skončilo? V čelní straně sedátka byl otvor sloužící k očistě po vykonání potřeby. K tomu Římané používali mořskou houbu připevněnou na tyč. Někdy se namáčela i do parfémované vody. Ke splacování se používala nejčastěji odpadní voda z lázní. Pokud byla navíc latrína v jejich blízkosti, mohli se její návštěvníci dočkat i příjemného vyhřívání podlahy či zdí. V domácích podmínkách se vybavení toalety omezovalo na podmínky mnohem prostší. Nejčastěji se využívaly nejrůznější nočníky, jejichž obsah následně putoval do kanalizace. Bohatší měšťané si v domech a bytech stavěli speciální malé místnosti, které sloužily pouze k vykonání potřeby. Byly umístěny nejčastěji vedle kuchyně a jednalo se pouze o díru do země a jednoduchá stupátka. 

Je libo wellness? 

Podobně jako dnes platilo, že dokonale upravený člověk budil autoritu. Historikové často označují lázeňství za základní součást života Římanů. Cekově hrálo velkou roli i v hodnocení fungování města. Pokud se tu nacházelo mnoho udržovaných a pěkně zařízených veřejných lázní, znamenalo to, že obec prosperuje. Zanedbané, nebo dokonce uzavřené budovy signalizovaly, že ve městě panují hospodářské problémy. Nápisy, které se podařilo objevit archeologům, dokonce naznačují, že ve stavitelských soutěžích se právě lázně pohybovaly na jednom z nejvyšších míst, která dosáhla na státní podporu. 

A jak to v takových lázních chodilo? Díky stavebním dispozicím většinou velmi podobně. Nejdříve se vstoupilo do šatny. Následovala místnost se studenou vodou, potom prostor, kde si měli návštěvníci přivyknout vyšší teplotě. Teplota vzduchu se tu pohybovala okolo 40 stupňů Celsia. Potom už následovala samotná horká lázeň. Cílem bylo se nějakou dobu potit a oškrábat z těla starou odumřelou kůži. K tomu se používala škrabadla nejrůznějších podob. Poté následovalo vykoupání se ve studené vodě a oschnutí. 

Teplo v lázních zajišťovalo podlahové topení. Poměrně obvykle se také vyhřívaly stěny a stropy. Jak toho Římané dosáhli? V centru dění stála kotelna, kterou obsluhovali otroci. Nejdříve bylo potřeba pořádně zatopit, teplo se potom šířilo pomocí speciálních cihlových konstrukcí, které ho rozváděly do dalších místností i podlaží. Tento proces obvykle trval půl dne. Návštěvníci si ale rádi počkali. Nejednalo se totiž pouze o místo k očistě, ale o společenský prostor. 

Součástí byly často i knihovny nebo přednáškové sály. Lázně sloužily příslušníkům všech sociálních vrstev. Koupelny tehdy nebyly běžným vybavením domácností, ale například bohatí obyvatelé na venkově si místa očisty budovali i doma. Jednalo se o nejrůznější vany a místnosti k odpočinku – pochopitelně ve zmenšeném měřítku. 

Sláva vodovodu 

Není to tak dávná minulost, kdy byl vodovod v domácnosti považován za pokrok a jistý přepych. Kdo si tuto vymoženost nemohl dovolit, musel se spokojit s vědrem a nejbližší studnou. Ať už na vsi nebo ve městě. Pro starověké Římany ale představovala voda nepostradatelnou součást života a pojila se s nejrůznějšími fontánami, lázněmi a v neposlední řadě i s latrínami. Bylo ovšem potřeba vypracovat systém, díky kterému se do města dostávala v dostatečném množství. K tomu sloužila řada vodovodů a akvaduktů. 

Jejich výstavba se stala velmi brzy politickým nástrojem. Každý významnější státník se chtěl prezentovat podporou výstavby akvaduktů, což navíc umožnilo zaměstnat mnoho lidí. Velkou prestiž přinesly i staviteli, který se na jejich realizaci podílel. Dochovala se nám v tom duchu slova slavného římského válečníka a filozofa Pilnia Staršího: „Kdo si povšimne hojnosti vod přiváděných do města pro veřejné účely, pro lázně, pro veřejné nádrže, pro domy, korýtka, předměstské zahrady a vily; kdo si povšimne vysokých akvaduktů potřebných k udržení patřičné výšky; hor, jež musely být proraženy ze stejného důvodu; údolí, jež bylo třeba vyplnit; ten usoudí, že na celé zeměkouli není ničeho úžasnějšího.“ 

Tyto stavby se staly devízou Římanů. Péči o vodu měli na starosti tzv. curatores aquarum a jednalo se o důležitou funkci. Voda však nebyla zadarmo a každý, kdo měl doma vodovod, odváděl potřebnou částku do státní kasy. Přípojka na vodovod měla předepsaný průměr a součástí bylo i jednoduché zařízení, které fungovalo jako dnešní vodoměr. Přístup k vodovodu měly i ty nejchudší domácnosti. V každém městě taky fungovala vodárna, kde se voda filtrovala za použití olověných desek s dírami. Následně se voda dělila do tří hlavních potrubí. Ta směřovala do veřejných kašen s pitnou vodou, do lázní nebo domácností. 

K zubaři raději ne 

I když by se mohlo zdát, že zuby stály ve starověku na okraji zájmů, pro starověké Římany šlo o velké téma. Archeologické nálezy dokládají, že paradontóza trápila především starší lidi. Zubní kazy se naopak příliš často nevyskytovaly. Souvislost mezi (ne)čištěním zubů a jejich bolestí však ve starověku znali.

Největší strach panoval z takzvaného „zubního červa“. Věřilo se, že veškerou bolest zubů způsobuje právě on. Pomoci mělo vykuřování, píchání jehlou do zubů a vyplachování nejrůznějšími roztoky. Vytrhávání zubů představovalo pro Římany noční můru a často se používalo i jako trestu. Nezřídka se totiž stávalo, že během zákroku byl nemocnému vytržen i kus čelisti. Existovaly i případy, kdy lidé po extrakci zubu zemřeli. K trhání se používaly holé ruce nebo kleště. 

TIP: Jak se lišila lékařská péče a středověká hygiena na Blízkém východě a v západní Evropě?

Dost ale bylo krve, vraťme se k něčemu osvěžujícímu. Například k vábně voňavému dechu. Na tom si totiž lidé ve starověkém Římě dávali obzvláště záležet. Lidé s černými zuby, jimž páchlo z úst, byli veřejně kritizováni. Bohaté Římanky si na čištění zubů dokonce pořizovaly otrokyně. K čištění zubů se používala párátka nebo škrabadla a místo pasty se užívala například vlastní moč. Velké oblibě se těšily čistící prášky vyrobené z popela a dalších přísad. Společně s kovovými párátky se jimi lidé často obdarovávali. Na osvěžení dechu se potom používaly nejrůznější ústní vody, do kterých se přidával anýz, myrha nebo myrta. A také se intenzivně žvýkaly voňavé vavřínové listy.

Apokalyptická sopečná exploze Vesuvu v roce 79 pohřbila římské Pompeje, Herculaneum a další antická sídla v okolí tohoto vulkánu. Běsnící živel tehdy ničil a zabíjel, zakonzervoval ale také nesmírně cenné pozůstatky života Římské říše. V Herculaneu byly mimo jiné objeveny stovky svitků a papyrů. Ty jsou ale zuhelnatělé a v minulosti byly považovány za nečitelné.

Profesor Brent Seales z Univerzity v Kentucky letos v březnu vyhlásil výzvu Vesuvian Challenge. Je to soutěž pro odborníky v oboru umělých inteligencí, kteří se snaží číst nebo spíše luštit slova na papyrech z Herculanea. Partnery soutěže je celá řada mezinárodních institucí a společností, převážně v oboru IT.

Čtení zuhelnatělých svitků

Účastníci soutěže mají k dispozici softwarové produkty těchto partnerů, a pak tisíce 3D rentgenových snímků z vnitřku dvou svinutých zuhelnatělých svitků a tří kusů papyru. Napínavé klání, které spojuje moderní počítačové technologie s dávnými rukopisy, už zná své první vítěze.

Představitelé Vesuvian Challenge ve čtvrtek 12. října udělili cenu ve výši 40 tisíc dolarů (asi 934 tisíc Kč), kterou získal Luke Farritor, 21letý student počítačových věd z americké univerzity v Nebrasce-Lincolnu. Jako prvnímu se mu povedlo s vydatnou pomocí umělé inteligence přečíst celé slovo „πορφύραc“, což ve starověké řečtině znamená purpurová barva nebo purpurový oděv.

Nedlouho po něm získal další cenu, tentokrát ve výši 10 tisíc dolarů (přes 230 tisíc Kč), egyptský student biorobotiky v Berlíně Youssef Nader. Přečetl stejné slovo a jeho výsledek byl ještě o něco přesnější. „Bylo vzrušující číst text, který stále neznáme, ale víme, že ho sepsali lidé před tisíci lety,“ popisuje Nader. „Bylo to jako mrknout do minulosti se strojem času.“ 

Velká tichomořská odpadková skvrna představuje gigantickou oblast v severním Pacifiku, kde se v důsledku proudění vody usazuje smetí – a převážně plast. Rozloha skvrny je sezonní, neboť se odvíjí od hustoty znečištění. Podle výzkumníků z organizace The Ocean Cleanup však k roku 2016 zaujímala přibližně 1,6 milionu kilometrů čtverečních, což odpovídá více než dvacetinásobku území Česka, a tvořilo ji až 129 tisíc tun odpadků. Ani takto obrovské smetiště přitom není vidět z kosmu, jelikož se jedná o relativně malé částice a ve vodě nepříliš koncentrované: Průměrně se v metru krychlovém vody vyskytují pouze čtyři.

Milimetry smrti

Podle Matthiase Eggera, který pro The Ocean Cleanup pracuje, bychom o tichomořské skvrně neměli uvažovat jako o plovoucím ostrově: „Přímo na místě uvidíte jen krásný modrý oceán. Lepší je skvrnu přirovnat k obloze. Když se na nebe podíváte v noci, bude poseté hvězdami – a podobně vypadá skvrna z plastů. Jejich koncentrace sice není tak vysoká, ale jakmile si jich ve vodě všimnete, začnete jich pozorovat stále víc.“ Na vině je nehostinné oceánské prostředí, které plasty zvolna rozkládá na tzv. mikroplasty s rozměry do pěti milimetrů. Pouhýma očima se pak dají ve vodě zahlédnout jen stěží, ale dopad mají obrovský. Ostatně nacházejí si cestu dokonce i do našich těl, jelikož je přijímáme spolu s jídlem.

Asi netřeba dodávat, že takto gigantické smetiště zásadně ohrožuje mořský život. Do změti odpadů se chytají ryby či želvy, načež se nedokážou vysvobodit a umírají. Ptáci si zase plovoucí smetí pletou s kořistí, jenže jejich trávicí ústrojí si s víčky, nedopalky a kusy obalů neporadí. Plasty se tak v tělech opeřenců usazují a brání jim přijímat běžnou potravu, tudíž nebozí tvorové hynou hladem.

Plavba na umělé hmotě

Škála problému a jeho následků však může být mnohem širší, než jsme si původně mysleli. Oceány představují nejméně prozkoumanou část planety a tamním ekosystémům nerozumíme ani zdaleka tolik jako těm suchozemským. Pacifická skvrna by přitom mohla sehrát významnou roli v jejich rozvracení. Ačkoliv se její rozloha v závislosti na sezoně mění, faktem zůstává, že plasty vytvářejí relativně stabilní prostředí pro život. Do srdce oceánu se pak na nich přesouvají živočichové, kteří se za normálních podmínek drží na pobřeží či v jeho blízkosti. „Když jsme prozkoumali kusy plastů z tichomořské skvrny, zaskočilo nás, kolik jsme na nich našli pobřežních organismů,“ uvádí Linsey Haramová ze Smithsonian Environmental Research Center.

Takřka na všech prozkoumaných plastech objevili vědci oceánské tvory, což není nijak výjimečné – vždyť některé kusy odpadu tvoří součást skvrny i déle než 50 let. Na 70 % smetí však výzkumníci identifikovali alespoň jeden druh, který uprostřed oceánu běžně nežije a daří se mu pouze na pobřeží. Dvě třetiny vzorků pak sloužily coby domov pro oceánské i pobřežní „nájemníky“. Nejenže se tak spolu s odpadem dostávají na moře organismy, jež by se v jeho vodách za jiných podmínek nevyskytovaly, ale zároveň naším přičiněním vznikají nové komunity živočichů.

Žer, nebo tě sežerou

Popsané ekosystémy se ovšem neutvářejí ve vzduchoprázdnu a o prostor k životu bojují se stávajícími společenstvími: V lepším případě žijí po jejich boku, v tom horším je připravují o potravu, nebo je rovnou pojídají. „Velmi pravděpodobně tam probíhá boj o životní prostor a také o potravní zdroje. Organismy se zřejmě rovněž požírají navzájem. Tamní interakce se zatím těžko určují, máme však důkazy, že se některé pobřežní sasanky krmí oceánskými živočichy. Mezi původními obyvateli a novými komunitami tak rozhodně dochází k určité formě predace,“ vysvětluje Haramová.

Změna prostředí přesto mnoha pobřežním tvorům nebrání v rozmnožování. Zmíněná badatelka s kolegy objevila na kusech plastu například členovce, kteří se starali o čerstvě nakladená vajíčka, nebo sasanky množící se nepohlavně klonováním. Nelze přitom vyloučit, že mořské proudy nějaký kus odpadu ze skvrny vytrhnou a zanesou jej k pobřeží. Druhy, jež umělý ostrov obývají, se tak mohou dostat do nepůvodní lokality, kde nenaleznou přirozené predátory a naruší místní rovnováhu. „Když se dovedete množit, dovedete se také šířit. A když se umíte šířit, umíte i dobývat,“ dodává Linda Amaral-Zettlerová z nizozemského institutu pro mořský výzkum NIOZ. „Pro pobřežní organismy nejde o ‚poslední štaci‘. Jejich cesta do srdce oceánu nemusí nutně skončit smrtí.“

Varovně zdvižený prst

Velká tichomořská skvrna je sice nejrozsáhlejší svého druhu, ovšem nikoliv jediná. Její protějšky se nacházejí také v Atlantiku či v Indickém oceánu. Otázkou zůstává, zda se závěry z Pacifiku dají vztáhnout i na jižně položená oceánská smetiště a zda k invazi pobřežních druhů plovoucích na kusech plastů dochází všude na světě. Haramová s kolegy v současnosti rovněž zkoumá, jestli se organismy mezi jednotlivými ostrovy odpadu přesouvají, nebo na nich zůstávají uvězněny.

Umělá hmota v oceánech každopádně závažným způsobem mění ekosystémy takřka po celé planetě. „Pro mě jde o další varování, že je třeba podniknout drastické kroky, aby se plasty do moří nedostávaly,“ dodává mikrobiolog Martin Thiel. Dočasnou alternativou by se mohl stát oceánský „úklid“, kterým se zabývá třeba již zmíněná organizace The Ocean Cleanup a přímo na vodě buduje k zachytávání plovoucích plastů speciální bariéry. Průzkumy však předpokládají, že by se množství umělohmotných odpadů končících v mořích mohlo do roku 2040 zvednout až 2,6krát, což by znamenalo neúnosnou míru. Změna proto musí přijít v globálním měřítku, a to co nejdřív. 

Za druhé světové války vstoupilo do československé zahraniční armády na různých frontách více než 1 500 příslušnic „něžného pohlaví“. Značná část z nich přitom pocházela z Masarykovy mladé republiky.

„Holky těžší to maj“

Součást tehdejší země tvořil i vzdálený re­gion na území dnešní Ukrajiny, a sice takzvaná Podkarpatská Rus. Šlo o kraj, který oplývá nádhernou a čistou přírodou, ale také byl a stále je velmi chudý. Děti chodily do školy – pokud vůbec – jen velmi krátce, pak musely přiložit ruku k dílu. Negramotnost byla proto v tomto Praze vzdáleném koutu světa velmi častá, přičemž dívek se týkala ještě více. Žena přece nepotřebuje vzdělání, protože jejím úkolem bude pracovat celý život v zemědělství – s drobnými a početnými přetržkami v době porodu a šestinedělí.

Takový osud měla nachystán i Eva Markovičová narozená roku 1922 v malé vesnice Rekyty. Stejně jako mnoho jejích kamarádek musela i ona po vychození několika tříd obecné školy nastoupit do služby. Práce na hospodářství byla ale velmi těžká, úmorná a špatně placená. Dívky se navíc nejednou stávaly objektem touhy svých pánů. Eva byla přesně ten případ. Sedlák si na ni počkal ve stáji a povalil ji na slámu… Proto se rozhodla utéct a v tomto úmyslu ji ještě utvrdila okupace rodného kraje Maďary v březnu 1939.

Vábení SSSR

Za střeženými hranicemi se však rozkládala ohromná říše, kde vládli bolševici. Tato země byla pro všechny velkou neznámou. Jen se o ní tradovalo, že je to místo, kde rozhodují obyčejní lidé. Stát pro dělníky a rolníky. To by bylo něco, žít jako člověk. Eva – stejně jako desetitisíce dalších mladých lidí – podlehla vábivým slovům o „ráji na zemi“ a rozhodla se do SSSR utéci.

Jenže pokud měla pocit, že její utrpení už nemůže být větší, nemohla se víc mýlit. Za nelegální překročení hranic byla zatčena a následně odsouzena k několika letům v nechvalně proslulém systému pracovních gulagů. Za úkol dostala kácet stromy sekerou, což je práce náročná i pro statné muže. Nakonec jí pomohla hodná dozorkyně a „doporučila“ napít se kontaminované vody, kvůli čemuž onemocněla tyfem a mohla se v klidu léčit.

Eva potom v roce 1943 vstoupila do československé vojenské jednotky v SSSR, kde se vycvičila na protiletadlovou dělostřelkyni. Byla to funkce velmi namáhavá a přidělovali se k ní proto fyzicky zdatní lidé. Mladá žena se tam rozhodně neztratila; drobná, ale houževnatá, rodným krajem a gulagem zocelená dívka se stala naší nejúspěšnější protiletadlovou dělostřelkyní a měla na kontě podíl na několika sestřelech německých letadel.

Dobrý anděl

Mezi Židy žijícími v předválečném Československu bychom našli mnoho vysokoškolsky vzdělaných osob, mezi kterými bylo dokonce vysoké procento žen. K nim patřila i Gertruda Engelová. Ta se narodila roku 1910 v Českém Krumlově do rodiny Mořice Frankensteina a Marty, rozené Freundové. Dívka se sice hlásila k české národnosti, vyznání však udávala židovské.

V letech 1921–1929 navštěvovala státní reálné gymnázium v Žatci. Ihned po maturitě začala studovat na německé lékařské fakultě v Praze, přičemž školu úspěšně zakončila roku 1937. Praxi zahájila na dětské klinice v Praze, po půlroce přestoupila na bakteriologický ústav (obě instituce byly německé) a od počátku roku 1938 do října toho roku působila na dětské klinice profesora Brdlíka. Pak ji však čekalo vyloučení z rasových důvodů, což byl také jeden z důvodů, proč dne 15. června 1939 ilegálně přešla v oblasti Beskyd do Polska.

V zahraničí se seznámila s Františkem Engelem, doktorem, který emigroval ze stejných pohnutek. Vzali se a spolu vstoupili do československých vojenských jednotek v SSSR. Zatímco výborný chirurg František se stal vrchním šéflékařem, Gertruda měla na starosti nemocniční oddělení, péči o děti a ženskou část vojska. Proslula jako velice milá a empatická žena, kterou měli všichni rádi. Nutno dodat, že útěk do zahraničí Trudě pravděpodobně zachránil život – její matka zemřela v koncentračním táboře.

Statečné interbrigadistky

Zcela výjimečnou odvahu prokázaly ženy, které se v průběhu občanské války ve Španělsku (1936–1939) rozhodly podpořit republikánskou stranu přímo v místě bojů. Na Pyrenejský poloostrov odcházeli antifašisté (často socialisté a komunisté) z celého světa a ženy v tomto směru nebyly výjimkou.

Mezi nejznámější československé občanky patří bezpochyby skalní komunistka Helena Petránková (rozená Ackermannová), jež v Praze vystudovala za první republiky farmacii. Ta proslula jako horlivá antifašistka. V roce 1936 vycestovala do země býčích zápasů, kde vstoupila do řad interbrigadistů. Uplatnila se jako lékárnice a ošetřovatelka v polním lazaretu Jana Amose Komenského, který byl do země vyslán roku 1937. Po rozbití Československa odešla opět za hranice – tentokrát do SSSR – a v československých vojenských jednotkách se stala vrchní lékárnicí.

Když umění pomáhá

Ve Španělsku však nepůsobil jen zdravotnický personál, našli bychom zde i umělce. Například tanečnice Míla Holzbachová se rozhodla přinášet bojujícím republikánům rozptýlení v podobě divadelních a tanečních představení.

Jako hlasatelka rozhlasu v bombardovaném Madridu, redaktorka novin a překladatelka působila na Pyrenejském poloostrově také Věra Hynková. Tato mladá studentka, jež byla rovněž levicově orientovaná, se po porážce republikánů stáhla do Francie, kde porodila syna. Poté odešla do Jugoslávie za otcem svého dítěte, jenž byl sice krajanským Čechem, ale válka jej zahnala až daleko k moři. Po rozbití státu Jihoslovanů Hynková i její muž odešli k partyzánům. Mladá žena však záhy padla při přestřelce s italskými vojáky. Samozřejmě bylo i mnoho dalších, které prokázaly velkou statečnost, a je velká škoda, že se celé řadě z nich nedostalo zasloužené pozornosti. 

Wintonovo dítě

Do pražské židovské rodiny se v roce 1924 narodila Margita Schneiderová (později provdaná Rytířová). Bystrá a inteligentní dívka studovala na reálném gymnáziu, přičemž v roce 1939 ukončila kvartu a měla bezpochyby našlápnuto na vysokoškolská studia. Bohužel, stejně jako v tisících dalších případů i její osud zásadně ovlivnilo rozbití Československa.

Rodiče si však byli vědomi nebezpečí, které jim – coby Židům – hrozilo bezprostředně po okupaci Čech a Moravy, a tak Margitě i její mladší sestře dokázali zařídit odjezd vlakem do Anglie. Dle vzpomínek Rytířové se jednalo o transporty vypravované Nicolasem Wintonem. Do Velké Británie přijely mladičké dívky 2. června 1939. Starší chodila do školy, pracovala jako au-pair, a protože velmi toužila podpořit spojenecké válečné úsilí, rozhodla se vstoupit do ženského pomocného sboru při letectvu (WAAF). Když v červnu 1942 dosáhla 17,5 roku, což byl předepsaný odvodový věk pro ženy do pomocných sil při armádě, okamžitě si podala přihlášku. Toužila po službě u letadel.

Po základním pořadovém výcviku absolvovala kurs pro letecké elektrikáře, který zakončila jako jedna z nejlepších. V průběhu války několikrát žádala o přeřazení k československé peruti, aby byla blíže svým krajanům. Uspěla až v roce 1945. Tehdy se dočkala převelení do Manstonu, kde se nacházela 310. československá stíhací peruť.

Velké planety našeho solárního systému se v minulosti utvořily v jiném prostředí než planety zemského typu. Předpokládá se, že podstatnou část svého zrodu strávily za tzv. sněžnou čárou, kde se voda vyskytovala především v pevném skupenství, zatímco v centru soustavy setrvávala převážně ve formě páry.

Dále musíme mít na paměti, že ve větších vzdálenostech solárního systému je celkový objem materiálu vyšší a gravitační rušení od Slunce naopak menší. Jádra velkých planet nejspíš obklopovaly mohutné disky se zbytkovou látkou, v nichž se snadno formovaly zárodky menších těles – budoucích měsíců. Takto zřejmě vznikla většina regulárních satelitů, které dnes v okolí velkých oběžnic známe. Jejich iregulární protějšky představují z větší části zachycené objekty, neboť i takto velké planety přicházejí k dalším souputníkům.