Na konci února 1916 probíhaly tvrdé boje probíhaly v lesíku Bois de Caures a u vesnice Haumont. Jejich dobytím Němci prolomili první linii. Francouzské ztráty byly značné, ale ne zbytečné, protože postup útočníků uvázl na dobu tolik potřebnou k přísunu posil.

Předchozí část: Krvavá bitva u Verdunu (1): Tři sta dní dosud nepoznané zkázy

Vrchní velitel francouzské armády Joseph Joffre vyslal do Verdunu svého náčelníka štábu Édouarda de Castelnau, aby zjistil skutečný stav situace. Ten dorazil 24. února na velitelství generála Herra, kterého nalezl ve skličující náladě. Nevěřil totiž, že jeho jednotky dokáží německému náporu čelit. Castelnau proto ihned Joffrovi navrhl odvolat jej z funkce velitele verdunské oblasti a na toto místo jmenovat velitele záložní 2. armády generála Pétaina.

Pétainova hvězdná hodina

Během dlouhé a nevlídné cesty autem z Paříže na velitelství v Souilly se Pétain silně nachladil, a přestože v prvních dnech musel vydávat rozkazy doslova z postele, začal ihned organizovat obranu. Přidělil podřízeným sborům frontové sektory na obou březích Mázy a nařídil neustupovat, nýbrž bránit pozice za každou cenu. Největší hrozbu představoval pád fortu Douaumont, který se ocitl v německých rukou večer 25. února bez jediného výstřelu. Zpráva o jeho dobytí byla velkou ranou pro Francouze, a naopak propagandistickým vítězstvím Němců, kteří rázem získali opěrný bod a navíc i vynikající pozorovatelnu na nejvyšším hřebenu v oblasti.

Pétain nehodlal další podobný neúspěch tolerovat, a proto se jeden z jeho prvních rozkazů týkal připravenosti fortů k boji. Všechny měly dostat stálou posádku, zesílenou výzbroj a takové zásoby potravin a vody, aby vydržely minimálně 14 dní obléhání. Poté, co Němci obsadili Douaumont, bylo jejich hlavní starostí rozšířit průlom. První březnový týden, během nějž upadl do německého zajetí mimo jiné i mladý Charles de Gaulle, se ale postup zastavil. Po 14 dnech těžkých bojů pronikla 5. armáda jen do hloubky šest kilometrů. Komplikace jí působila především palba nepřátelského dělostřelectva z levého břehu Mázy. Bez vyřazení baterií za hřebenem Marre nemohla ofenziva u Verdunu pokračovat. Za této situace poskytl Falkenhayn princově 5. armádě další rezervy pro úder na levý břeh řeky.

Smrt vládne na Mort-Homme

Hlavní cíl tu představovaly kóty 304 a 295, asi dva kilometry za předním okrajem francouzské linie. Jejich dobytím by Němci získali nerušený výhled na pozice nepřátelských baterií na hřebenu Marre. Boje na levém břehu Mázy, které započaly 6. března, se obecně vyznačovaly střídáním tvrdých útoků se stejně zuřivými protiútoky, takže některé pozice několikrát změnily majitele.

Do konce března dosáhla 5. armáda na levém břehu jen malý pokrok, ale ovládnutí lesa Corbeaux jí otevřelo cestu právě na strategicky důležitou kótu 295, zvanou též Mort-Homme. Ta se v dubnu a květnu opakovaně stala místem těžkých bojů. O ničivé síle dělostřelby, která na kótu směřovala, svědčí nejlépe to, že dnes se její vrcholek, jemuž vévodí ponurý památník v podobě kostlivce slavícího své vítězství, nachází asi o osm metrů níže než v roce 1916.

Odpočinek v zázemí

Boje na levém břehu už nesly všechny rysy opotřebovávací války. Francie nasadila u Verdunu značné síly, avšak její ztráty nebyly o tolik větší, aby to Německu zajistilo vítězství. Náhradu ztrát řešily obě armády odlišně. Zatímco Němci jen průběžně doplňovali stavy prvoliniových jednotek a ty zůstávaly na frontě jako celek bez výraznějšího oddechu, snažil se Pétain zavést systém rotace, tak, aby jeho divize byly vystaveny riziku velkých ztrát jen omezenou dobu.

TIP: Jak přežít v pekle: Každodennost pěšáků během verdunské bitvy

Francouzský systém se záhy ukázal jako efektivnější: do bitvy sice zapojil postupně až 75 % armády, ale na kratší dobu než protivník. Přesuny velkého počtu mužů do Verdunu a zpět zatěžovaly už tak přetížené zásobovací trasy. Francouzi museli denně po oné životně důležité silnici přezdívané svatá cesta (la Voie Sacrée) přepravit na 13 000 vojáků, 1 500 tun munice a 6 400 tun dalšího materiálu. K tomu účelu jim sloužilo na konci února 3 000 nákladních aut, později dokonce více než 8 000. Každých 14 vteřin po ní údajně projelo jedno vozidlo.

Pro určení původu našich dávných předků se nabízí především identifikace podle DNA, ani ta zde ovšem nedává konkrétní výsledky. Představa, že na základě analýzy zjistíme, že jsme z 65 % Slované, z 10 % Germáni a zbytek reprezentují geny Keltů, je mylná. Už od pravěku se totiž populace na našem území neustále mísily, což znemožnilo jakoukoliv konkrétnější kategorizaci. Jak je to tedy s keltským původem Čechů? 

I kdybychom za Kelty označili všechny lidi, kteří v našich krajích na přelomu letopočtu žili, dále bychom připustili, že tu rovněž zůstali a že Germáni je pouze „překryli“, přesto se genový fond za další dvě tisíciletí pořádně promíchal. Označovat se v daném smyslu za potomky Keltů je tedy nesmyslné.

Procenta klamou 

Podle zjistitelného chromozomu Y, jenž se dědí z otce na syna, může genetika evropské obyvatelstvo rozdělit pouze na tzv. haploskupiny. Na rozdíl od ženské mitochondriální DNA lze totiž u mužského chromozomu vystopovat jisté zákonitosti. Například díky němu víme, že haploskupina R1a nejvíc převažuje ve východní Evropě a v Česku ji má zhruba 36 % mužů. Dá se proto označit za slovanskou a podobně je to s balkánskou I2, kterou dostala do vínku asi desetina Čechů.

TIP: Jsou Češi Slované? Co o našem původu prozradila analýza DNA?

V západní a jihozápadní Evropě i na severu Itálie pak převažuje skupina R1b, jež by se s přivřením očí dala nazvat keltskou, přestože jsou v ní zahrnuti také Germáni. U nás patří k jejím nositelům 25 % mužů, což by zjednodušeně znamenalo, že má čtvrtina populace po otci „keltský“ původ. Míra zkreslení uvedených informací je však zcela zásadní: Například při spojení keltského otce a slovanské matky by byl syn označen za Kelta, zatímco dcera za Slovanku. A pokud by měl tento „Kelt“ dítě s Germánkou, byl by jejich syn podle haploskupiny chromozomu Y zase jen Kelt. 

Odborníci považují mikroplasty, tedy velmi malé kousky běžně používaných plastů, které v ohromném množství zamořují celý svět, za potenciální vážnou hrozbu lidskému zdraví. Problém je v tom, že jde o poměrně nový fenomén a ještě s ním nemáme mnoho zkušeností. Přesto se již objevují studie, které obavy odborníků potvrzují.

Lukas Kenner z Vídeňské univerzity se svými spolupracovníky nedávno zjistil, že mikroplasty dělají něco, co je opravdu problematické. Jejich výzkum na myších, který nedávno zveřejnil časopis Nanomaterials, totiž ukázal, že již dvě hodiny po strávení mikroplasty a také nanoplasty pronikají do mozku přes jinak poměrně spolehlivou hematoencefalickou bariéru.

Průnik přes bariéru

Není náhodou, že mozkovou tkáň od zbytku těla odděluje důkladná bariéra, která brání průchodu řady látek, zvláště těch s většími molekulami, o patogenech ani nemluvě. Mozková tkáň je nesmírně důležitá a zároveň velmi choulostivá. Když se do mozku dostane něco, co do něj nepatří, je to prakticky vždy problém.

Badatel při svých experimentech použili nepatrné kousky polystyrenu různých velikostí. Při následné pitvě zjistili, že se myším dostaly do mozku především částice menších velikostí. Právě velmi malá velikost je tedy zřejmě významným faktorem, který přispívá k průchodu mikroplastů hematoencefalickou bariérou.

TIP: Varovný objev: Mikroplasty byly poprvé nalezeny přímo v lidské krvi

„Když se částice mikroplastů dostanou do mozku, mohou zvýšit riziko zánětů, rozvoje neurologických obtíží nebo i vzniku neurodegenerativních onemocnění,“ upozorňuje Kenner. Mikroplasty a nanoplasty se přitom dostávají do lidského těla prakticky denně v nemalém množství v nápojích i jídle. Podle odhadů ročně zkonzumujeme okolo 90 000 plastových částic ročně.

V létě 2020 vyrazila k Marsu pozoruhodná mise Vesmírné agentury Spojených arabských emirátů „Emirates Mars Mission“. Hlavní roli v této misi hraje sonda Hope (Al-Amal), která od února 2021 operuje na orbitě rudé planety, kde zkoumá především marsovskou atmosféru a počasí.

Loni v létě sonda podstoupila dílčí změnu oběžné dráhy, aby se mohla o něco více zaměřit na měsíc Deimos, který je menším a vzdálenějším z obou měsíců Marsu. Deimos měří v průměru zhruba 6,2 kilometru a oběhne rudou planetu asi za 30,3 hodin. Hope se při několika obletech Marsu dostala k Deimosu na vzdálenost zhruba 100 kilometrů a stala se tím pádem nejbližším lidmi vyrobeným objektem, jaký se kdy u Deimosu ocitl.

Deimos z rekordní blízkosti

Při jednom z těchto velmi těsných přiblížení sonda pořídila velmi cenný snímek, který je doposud nejdetailnějším snímkem Deimosu v historii průzkumu vesmíru. Snímek, kde je zachycena i část Marsu, přitom zobrazuje odvrácenou stranu Deimosu, která doposud nikdy nebyla prozkoumána ve větším rozlišení.

TIP: Sonda Spojených arabských emirátů Al-Amal zachytila polární záře Marsu

Dechberoucí snímek Deimosu je zároveň pouhou třešničkou na dortu pozorování, která sonda Hope zvládla. Operátoři sondy použili všechny hlavní přístroje sondy, včetně ultrafialového a infračerveného spektrometru, aby s nimi tento měsíc či spíše měsíček prozkoumali a dozvěděli se něco nového o jeho struktuře a složení. Výsledky tohoto výzkumu byly prezentovány na nedávné konferenci Evropské geofyzikální unie.

Údolí A Shau se táhne ve směru severozápad jihovýchod mezi dvěma pohořími až na západních hranicích Vietnamu, pouhé tři kilometry od Laosu. Údolí je dlouhé asi 35 km a dosahuje šíře od několika set metrů do čtyř kilometrů. Poslední 15km úsek k hranicím je pak nejužší. A Shau se stalo přirozenou zásobovací základnou Vietnamské lidové armády (VLA) a přirozeně sem zasahovaly odbočné větve Ho Či Minovy stezky – zásobovací komunikace spojující severní Vietnam s Laosem, Kambodžou a jižním Vietnamem. Nedostupnosti nahrávala nejen vzdálenost od obydlených míst a spojeneckých vojenských základen, ale i špatné povětrnostní podmínky zamezující leteckým operacím. V oblasti původně žilo místní domorodé obyvatelstvo – horské kmeny Montagnardů.

Špatné místo k válčení

Ve snaze čelit severovietnamské expanzi vznikly na jaře 1963 tábory v Ta Bat a A Shau, z nichž měli horalští bojovníci pod vedením poradců z řad speciálních jednotek US Army (Zelených baretů) monitorovat provoz na stezce a narušovat ho naváděním leteckých úderů. V květnu 1965 přibyl další tábor v A Loui, ale jeho existence netrvala dlouho. Tyto předsunuté základny totiž představovaly pro provoz na stezce značné riziko a v prosinci 1965 Severovietnamci dvě z nich zlikvidovali. Poslední tábor v A Shau byl zničen po dvoudenním boji 10. března 1966. Po jeho dobytí mohl nepřítel údolí plně využívat jako bezpečné útočiště – logistickou základnu i východiště k útokům do obydlených oblastí na pobřeží Jihočínského moře.

Spojenci neměli dostatek kapacit, aby nepřístupné údolí znovu obsadili, a trvalo dva roky, než se americké velení rozhodlo znovu operovat v A Shau. Impuls přišel v podobě nepřátelské ofenzivy zahájené v době svátků Tet koncem ledna 1968. Bojovníci Vietkongu i VLA zahájili z A Shau jeden z nejdrtivějších úderů směřovaný na město Hue u Jihočínského moře. To záhy obsadili a jeho znovudobytí, které trvalo spojencům celý měsíc, se stalo nejkrvavější bitvou celé války.

Úkol pro vzdušné kavaleristy

Po porážce ofenzivy Tet se americké vrchní velení rozhodlo údolí vyčistit a vyslalo do akce svou elitní „hasičskou“ formaci, která předtím pomáhala osvobodit i Hue – 1. jízdní divizi (aeromobilní). Její operační aktivitu v oblasti ale značně omezovalo počasí a plánovaná operace, pojmenovaná Delaware, se mohla uskutečnit jen od půlky dubna do půli května, kdy počasí umožnilo letecké operace, na nichž byly americké síly ve Vietnamu závislé.

V údolí čekal „vzdušné kavaleristy“ silný protivník, dobře vybavený protiletadlovými zbraněmi, o jejichž potlačení se nejprve muselo postarat 230 leteckých úderů. I přes to při zahájení operace 19. dubna narazily transportní vrtulníky na palbu 37mm kanonů, jež sestřelila 23 strojů.

Ústup do Laosu

Ani na zemi nebyla situace jednoduchá a pěšáci se po vysazení záhy ocitli v defenzivě, protože horšící se počasí zpomalilo přísun posil a dělostřelectva. Po konsolidaci zahájili pročesání údolí, přičemž objevili obrovské množství materiálu (73 nákladních aut, 20 PL kanonů, 23 000 ručních zbraní aj.), o který se staral jeden z pluků 559. dopravní skupiny VLA, útvaru, jenž zajišťoval provoz stezky.

TIP: Najdi a znič aneb Pěšákova válka: Americká pěchota ve Vietnamu

Severovietnamci, zaskočeni úderem na „vlastním dvorku“, raději ustoupili do Laosu, protože za hranicí Američané zasáhnout nemohli. Nicméně vzhledem k blížícímu se monzunu se aeromobilní divize musela z údolí stáhnout a operace Deleware byla 17. května 1968 ukončena. 

Pokračování: Nepokořené vietnamské údolí (2): Bitva o Hamburger Hill 1969

Infarkt představuje závažný zdravotní problém bez ohledu na to, zda člověka postihne doma, nebo třeba na cestách. Jistý pasažér v letadle norských aerolinek SAS na trase ze Stockholmu do Los Angeles si ovšem pro srdeční příhodu „vybral“ tu nejméně vhodnou chvíli. Stroj se totiž právě pohyboval nad severním pólem a od nejbližší nemocnice ho dělily čtyři hodiny.

TIP: Neobvyklý zápach v letadle společnosti American Airlines zburcoval hasiče

K údivu posádky však dotyčnému okamžitě přispěchali na pomoc spolucestující, načež se ukázalo, že se na palubě nachází hned 56 kardiologů mířících na konferenci. Muže tedy bleskově stabilizovali a stroj mohl pokračovat až do Spojených států, kde pacienta převzala sanitka.

Začněme nejprve samotným názvem Zlatá ulička, kolem jehož původu vyvstává mnoho otazníků. Populární vysvětlení, že vznikl podle alchymistů Rudolfa II., kteří se zde pokoušeli vyrobit zlato, je zcela mylný. Alchymisté sice na Hradě sídlili, ale jinde, například ve Vikárce, kde archeologické výzkumy dokonce odhalily pozůstatky nádob z jejich vybavení. V minulosti zachycený název Zlatnická ulička svádí k domněnce, že zde svoje řemeslo vykonávali zlatníci, avšak zdá se málo pravděpodobné, že by představitelé takto prestižního řemesla sídlili zrovna v jednom z nejubožejších a nejchudších koutů tehdejšího města Hradčany.

Další z teorií se pokouší hledat původ názvu ve zlatem vyšívaných kabátcích hradních střelců, prvních obyvatel uličky, jiná zase v barvě močůvky, o niž zrovna na tomto zanedbaném místě zřejmě nebyla nouze. A konečně proč by nemohlo skutečně jít o vyjádření vtipu a nadhledu tehdejších lidí, jak je známe z pojmenování některých ulic na Starém Městě, kdy se těm nejšpinavějším a nejužším komunikacím ironicky dávala honosná označení jako Zlatá nebo Stříbrná?

Nevyužitý prostor mezi hradbami

Prapočátky Zlaté uličky můžeme hledat na konci 15. století. Tehdy, vzhledem k proměně stylu válčení zapříčiněné zejména rozmachem palných zbraní, bylo potřeba posílit opevnění Pražského hradu, které v té době stále zajišťovala zejména jednoduchá románská hradba z opuky. Tato fortifikace byla nedostačující především na severní straně Hradu. Přestože byla zdánlivě chráněna údolím potoka Brusnice (dnešní Jelení příkop), na jeho druhém břehu se rozprostírala rozlehlá planina, z níž mohl případný útočník panovnickou rezidenci pohodlně ostřelovat. Nutnost přestavby zastaralého hradu v moderní, reprezentativní a bezpečné královské sídlo byla zjevná. 

Úkolu se po roce 1483, kdy na Hrad z Králova dvora na Starém Městě pražském přesídlil Vladislav II. Jagellonský (1471–1516), ujal architekt Benedikt Rejt. Před původním románským opevněním vybudoval novou vysokou hradbu s několika věžemi. Mezi oběma liniemi vznikl průchozí prostor zvaný Severní parkán. Nová hradba byla ve východní části, mezi Bílou věží a Daliborkou i z vnitřní strany zesílena řadou do oblouku zaklenutých pilířů, které nesly krytou střeleckou chodbu. V ní Rejt uplatnil významnou technickou novinku – bubnovou střílnu. Byla poměrně široká, zaslepoval ji však svislý otočný dřevěný buben s vertikální štěrbinou, která obránci umožňovala palebně pokrýt poměrně rozsáhlý prostor při zachování jeho vlastní bezpečnosti. Kromě Pražského hradu tento typ střílen Rejt použil také na Švihově.

Po katastrofálním požáru Hradu roku 1541 byly oblouky v hradbě ještě zesíleny přizděním, čímž dosáhly hloubky přesahující dva metry. Takové prostory přímo vybízely k praktickému využití a je pravděpodobné, že již v této době sloužily jako různé kůlny, chlívky a podobně.

Skromné příbytky

Reskriptem z 16. září 1597 povolil císař Rudolf II. „střelcům při branách Pražského hradu“, kteří plnili podobnou funkci jako dnešní hradní stráž, aby zmíněné oblouky zazdili a takto vzniklé prostory užívali ve službě jako příbytky. Protože veškeré stavební úpravy prováděli „červení střelci“ (označení vzniklo podle charakteristické barvy jejich stejnokroje) na vlastní náklady, cítili se oprávněni s nimi také po libosti nakládat, pronajímat je nebo prodávat. Tak se skromné komůrky brzy staly domovem různých lidí mimo okruh hradní posádky, převážně z řad nejchudšího hradního služebnictva. Zlatá ulička začala žít vlastním životem, do kterého však náležely i různé, dnes bychom řekli patologické jevy.

Již roku 1612 si abatyše Žofie Albínka z Helfenburku z přilehlého svatojiřského kláštera stěžovala: „Někteří domečky bez dovolení do výše až po samá okna kláštera stavěli, v nich pak komíny a díry, jimiž dejm vychází a do pokojů abatyše i konventu se hrne. Nad to na několika místech se tam jídla strojí, piva i vína šenkuje a tou příčinou mnozí neřádové, křikové a jiní nezpůsobové se dějí. Proto bude moci abatyše dát domečky takové lidmi z jiných práv prošacovati, vykoupiti a zbořiti, aby z takových jídel strojení a šenkův provozování sešlo.“

Hradní správa nelibě nesla, že mnozí obyvatelé svévolně proráželi do zdiva okna a světlíky, nebo dokonce zevnitř odsekávali hmotu hradby, zamezit tomu však nedokázala. Ve snaze alespoň trochu zvětšit užitnou plochu svých obydlí přistavovali obyvatelé směrem do uličky nová průčelí, čímž jejich příbytky získaly vzhled skutečných, byť miniaturních domečků. Dělo se tak bez plánu a živelně, čemuž místo vděčí za svůj tolik oceňovaný romantický vzhled. 

Naproti příbytkům při románské hradbě a stěně Starého purkrabství vznikaly různé kůlny, kotce a přístavky, které ještě zužovaly už tak značně stísněnou uličku. Ta ve svém nejužším místě měla sotva metr, slovy Jana Nerudy byla „sotvaže na půl druhého kroku široká“.

Dům č. p. 13 na východním konci si zachoval nejpůvodnější vzhled, neboť nebyl později zvětšen přizděným průčelím, a jeho štít je tedy tvořen vlastní hmotou rejtovské hradby. Dodnes je na jeho fasádě také patrná rýha naznačující původní oblouk hradby, což umožňuje učinit si určitou představu o starém vzhledu Severního parkánu. Dům č. p. 20 se svým hrázděným patrem pak ukazuje, jak asi mohla ulička vypadat v počátcích své existence, neboť ostatní domky, jejichž majitelé přece jen chtěli udržet prst na tepu doby, procházely časem určitou modernizací a odhazovaly architektonická řešení, která se časem stávala překonanými.

Jedinečný genius loci

Původní autentický ráz uličky zachytil Jan Neruda ve své stati Zlatá ulička na Hradčanech z roku 1860. Z jeho popisu si lze utvořit představu o životě ve zdejších zdech ještě předtím, než došlo k výrazným proměnám místa. Dispozice jednotlivých domků byla vesměs podobná: zvenčí se vcházelo do malé předsíňky, často opatřené ohništěm s dýmníkem, takže fungovala i jako kuchyně. Poklop v podlaze vedl někde do sklípku, jinde jen do prosté díry vykotlané v terénu, která sloužila pro úschovu nejzákladnějších potravin. Strop předsíně pak tvořily sklopné dveře, kterými bylo možné se po žebříku či skládacích schůdcích dostat do patra tvořeného stropem obývací místnosti a zaklenutím oblouku původní hradby. Byl to prostor extrémně stísněný, v němž se člověk mohl sotva posadit, ale nepohrdl jím leckterý noclehář, vděčný za místo, kde měl za malý peníz zajištěnou střechu nad hlavou pro přespání. A konečně z předsíně se ještě vcházelo do hlavní a jediné světnice, jejíž výměra činila jen něco okolo 15 m². Osvětlovalo ji jediné okno, ze kterého ti šťastnější měli výhled do Jeleního příkopu, méně šťastní pak jen do stromu. 

Pro vodu se chodilo k jedné z hradních kašen, byť později byly vodovodní roury zavedeny i do uličky, takže tu stála pumpa. Sociální zařízení tvořil jeden oficiální záchod společný pro všechny obyvatele uličky, umístěný při č. p. 13. Další se nacházel v Bílé věži a pak tu byly ještě výlevky vedoucí z jednotlivých nemovitostí přímo na stěnu hradby směrem do Jeleního příkopu. 

Uvedeným způsobem viděl Zlatou uličku nejen Jan Neruda, ale i hygienická komise, která v roce 1864 nařídila některé zásahy. Zejména došlo k odstranění všech přístavků a kůlen podél jižní strany uličky, čímž se komunikace rozšířila a provzdušnila. V té době lze také pozorovat rostoucí popularitu turismu, která měla za následek, že místo objevovalo stále více výletníků kochajících se jeho pitoreskními půvaby. Obyvatelé pak rychle zjistili, že tito návštěvníci jsou ochotni vždy dát nějaký ten krejcar za možnost nahlédnout do jejich skrovných obydlí a podívat se z jejich okna do (veřejnosti jinak nepřístupného) Jeleního příkopu. Přišli tím na vítaný (a navíc bezpracný) zdroj nedělního přivýdělku.

Ikonické domky bez lidí

Se závěrem druhé světové války se tradiční život Zlaté uličky a jejích obyvatel začal chýlit ke konci, neboť hradní správa měla s tímto koutem jiné plány než jej nechat žít svou každodenností. Měl se stát součástí návštěvnického prohlídkového okruhu. Je pravdou, že v této době už na místě skutečně žilo jen naprosté minimum starousedlíků, většina se dávno přestěhovala do pohodlnějších sídel. Domky si však ponechávali jako pěknou kuriozitu a tradiční zdroj přivýdělku. Kancelář prezidenta republiky je od nich nakonec postupně vykoupila a roku 1953 se ze Zlaté uličky odstěhoval její poslední stálý obyvatel. Následovala přestavba vedená hradním architektem Pavlem Janákem, jejímž cílem bylo předvést často silně zidealizovanou, skoro až fantaskní podobu tohoto místa.

TIP: Mýty našich dějin: Pověst o prokletém Faustově domě v Praze

Úprava se netýkala jen málo podstatných detailů zjemňujících drsný a syrový ráz někdejšího života. V jednom domku například vznikla expozice alchymistické dílny, přestože (jak již bylo řečeno) alchymisté neměli s tímto místem nic společného. Na druhou stranu barevné řešení fasád jednotlivých domků, realizované podle návrhu Jiřího Trnky roku 1955, pravděpodobně navazuje na skutečnou historickou tradici, neboť pestré nátěry obydlí zmiňují i popisy z 19. století. Zlatá ulička tak definitivně získala vzhled, který tolik uchvacuje tisíce návštěvníků i v současnosti.  

V dnešní době se amatérští hledači pokladů podílejí na řadě cenných archeologických objevů. Loni na podzim se usmálo štěstí na mladou dívku, která na kukuřičném poli v Dánsku narazila na dva vikingské poklady. Oba depoty od sebe dělilo jen zhruba 50 metrů a dohromady je tvoří téměř stříbrných 300 mincí a kusy stříbrných šperků, které se v té době používaly jako platidlo.

Experti z místního Historického muzea severního Jutska považují za nejcennější část pokladu dvě stříbrné a bohatě zdobené kuličky s kousky struktury rovněž ze stříbra. Obě kuličky podle všeho byly součástí jediného velkého a velmi propracovaného stříbrného artefaktu, který byl rozdělen na malé části.

Stříbro nájezdníků

Badatelé jsou přesvědčeni, že v případě předmětu se stříbrnými kuličkami jde o natolik velký a kvalitní výrobek, že nejspíše patřil biskupovi nebo králi. Vikingové takovou věc zřejmě uloupili při některém z jejich nájezdů na okolní země, nejspíš od příslušníka elity v tehdejším Irsku.

Za nejcennější část pokladu považují experti stříbrné a bohatě zdobené artefakty. (foto: Nordjyske Museer, CC BY-SA 4.0)

Pro Vikingy, kteří toto stříbro získali, zřejmě nehrálo zvláštní roli umělecké zpracování předmětů či jejich estetická hodnota. Zajímala je především váha stříbra, které mohou ze svého lupu získat. Řada mincí v nalezeném pokladu není vikingského původu. Nejčastěji jde o mince německé a arabské.

TIP: V Dánsku objevili zlatý poklad náčelníka doby železné

Nalezené poklady jsou starší více než tisíc let. Archeologové jejich stáří odvozují podle dánských mincí, které jsou datované kolem let 970 až 980 našeho letopočtu. To odpovídá sklonku vlády dánského a později i norského krále Haralda I., zvaného Harald Modrozub, který je známý například tím, že v Dánsku během své vlády zavedl křesťanství. Právě přítomnost křesťanského kříže na Haraldových mincích umožnila poměrně přesné datování pokladu. Odborníkům při dataci pomohlo také to, že poklad byl nalezen v těsné blízkosti dávné dánské pevnosti Fyrkat, která byla používaná jen krátkou dobu kolem roku 980.

Mravenečníci čtyřprstí (Tamandua tetradactyla) se vyhýbají hmyzu, jenž je vybaven silnou chemickou obranou, jako jsou například kočující mravenci legionáři nebo mravenci krejčíci. Méně nebezpečné druhy loví mravenečníci tak, že silnými předními končetinami rozhrabou hmyzí hnízdo, do nějž vstrčí čenich a jazykem, který je dlouhý až 40 centimetrů, svou oběť lížou jako člověk zmrzlinu. 

Sháněním jídla a pohybem ve větvích stromů stráví mravenečníci mnoho hodin – výzkum proběhlý ve Venezuele naznačuje, že by mohlo jít až o dvě třetiny z aktivní části každého dne. Na zemi jsou tito tvorové poměrně neobratní a na rozdíl od svých příbuzných mravenečníků velkých (Myrmecophaga tridactyla) nejsou schopni běhu. Při pohybu po zemi totiž musejí našlapovat na vnější stranu chodidel, aby sami sebe neporanili některým z ostrých zahnutých drápů, které jim naopak vydatně pomáhají při lezení ve větvích a narušování hmyzích hnízd.

Z boje neutíká

Drápy jim pomáhají i v okamžiku, kdy jsou na zemi napadeni. Pomalí mravenečníci se v tu chvíli přitisknou zády ke kmeni stromu nebo kameni a nastaví ozbrojené a silné přední končetiny k obraně. Na útočníka také syčí a mohou rovněž uplatnit nepříjemně zapáchající „postřik“ z anální žlázy. 

Jde o převážně nočního živočicha, který je během dne aktivní jen zřídka. Za denního světla vyhledává úkryt v dutých kmenech nebo v opuštěných doupatech jiných zvířat. Potřebuje ovšem poměrně velký prostor, protože dorůstá délky od 50 do 90 cm, k tomu má ještě 40 až 60 cm dlouhý chápavý ocas. Nejtěžší jedinci váží i čtyři a půl kila. 

TIP: Medojed kapský: Malý vztekloun, který se nezalekne ani lva

V rámci areálu výskytu se projevuje velká barevná variabilita tohoto druhu – na jihu žijící mravenečníci mají velmi výrazné černé „vesty“ a zbytek těla je vybarven od velmi světlé až po tmavě hnědou. Zvířata ze severu Brazílie a z Venezuely jsou naproti tomu téměř celá světlá, hnědá nebo černá a „vesta“ na jejich těle je téměř neznatelná. 

Lidé se po více než půl století vracejí na Měsíc, tentokrát snad na delší dobu než minule. Důvodů je celá řada, od geopolitického hašteření až po průzkum lunárních surovin, které by pro nás mohly být zajímavé. Velmi zajímavý důvod mají astronomové, kteří chtějí využít unikátní podmínky Luny ke stavbě teleskopů, jejichž možnosti by dalece přesahovaly pozemské. Náklady by přitom měly být zvládnutelné.

Jak píše na portálu The Conversation britský planetolog Ian Crawford z Londýnské univerzity, v únoru letošní roku se odehrálo setkání britské Královské společnosti, kde na téma lunární astronomie vystoupila řada předních odborníků. Měsíc je velmi láká především kvůli mimořádně příznivému prostředí pro nízkofrekvenční radioastronomii.

Radiostronomie na Měsíci

Radioastronomové od samotného počátku výzkumu v tomto oboru trpí tím, že pozemská ionosféra účinně blokuje rádiové vlny, jejichž vlnová délka zhruba přesahuje 15 metrů a jsou tím pádem nízkofrekvenční. Na povrch Měsíce se ale tyto vlny dostanou bez potíží. Nejlepší podmínky pro pozorování nízkofrekvenčních rádiových vln se přitom nabízejí na odvrácené straně Měsíce.

Pro astronomy jde o poslední velkou oblast elektromagnetického spektra, kterou ještě důkladně neprozkoumali. Je to pro ně nepochybně stresující, protože zároveň tuší, že právě nízkofrekvenční rádiové vlny mohou nést informace o velmi raném vesmíru, které vědce pochopitelně velice zajímají.

V době před vznikem prvních galaxií se většina běžné hmoty ve vesmíru vyskytovala v podobě atomů neutrálního vodíku. Tento vodík absorbuje a vyzařuje elektromagnetické záření na vlnové délce 21 centimetrů. V případě záření neutrálního vodíku z velmi raného vesmíru, se ale kvůli rozpínání vesmíru vlnová délka tohoto záření značně prodloužila. V dnešní době jde o rádiové vlny, jejichž vlnová délka je větší než 10-15 metrů. Jediné víceméně dostupné místo, kde bychom toto záření mohli pozorovat, je tak právě odvrácená strana Měsíce.

Image

Čtěte také

Obří radioteleskop na odvrácené straně Měsíce? NASA se nevzdává