Galaxie, vesmírné ostrovy plné hvězd, představují základní kameny struktury vesmíru v těch největších měřítcích. Stále ale zbývá mnoho věcí, které o nich nevíme, především pokud jde o jejich vznik a vývoj. Tušíme, že významnou roli ve vývoji galaxií hraje její centrální supermasivní černá díra. Za určitých okolností se může proměnit v nesmírně energetický systém, který chrlí výtrysky hmoty a záření, kterému říkáme kvazar. Nevíme ale v detailu, jak k tomu dochází.

Astronom Michele Ginolfi z Evropské jižní observatoře (ESO) a jeho kolegové studovali galaxie ve velmi vzdáleném vesmíru, s pomocí soustav teleskopů Very Large Telescope a ALMA, které se nacházejí v poušti Atacama v severním Chile. Ústředním cílem jejich pozorování byla již dříve známá galaxie W0410-0913, kterou pozorujeme v době, kdy byl vesmír starý necelé 2 miliardy let.

Galaktické hot DOGy

Galaxie W0410-0913 je jednou z nejzářivějších, nejhmotnějších a nejvíce plynu obsahujících galaxií v raném vesmíru. Probíhá v ní intenzivní tvorba hvězd. Mohutné záření z oblasti supermasivní černé díry této galaxie ohřívá okolní hustá mračna prachu, která kvůli tomu intenzivně září v infračervené oblasti. Těmto galaxiím se přezdívá „hot DOG“ (z anglického „hot dust-obscured galaxies“ – „horké zaprášené galaxie“).

Hyperzářivá galaxie W0410-0913 se svým doprovodem. Obrázek ve výřezu dokládá, že tato galaxie rotuje. (foto: ESO, M. Ginolfi, G. Jones, CC BY 4.0)

Astronomové zjistili, že galaxii W0410-0913 obklopuje hejno nejméně 24 menších galaxií, které kolem ní obíhají. Z pozorování také odvodili, že jde o oblast vesmíru, kde je hustota hmoty asi desetkrát vyšší oproti průměru. Pro galaxii typu hot DOG to není překvapivé, naopak jde o typickou charakteristiku. Takové prostředí je ovšem vzácné, a proto jsou vzácné i galaxie jako W0410-0913.

TIP: Vesmírné vyšetřování: Co zabíjí galaxie kupy galaxií v Panně?

„Díky pozorováním dvou velmi odlišných teleskopů jsme získali představu o vývoji těch nejvíce masivních galaxií ve vesmíru,“ vysvětluje Ginolfi. „Tento typ galaxie zřejmě představuje klíčové stadium při přechodu z mohutných galaxií plných plynu, prachu a rodících se hvězd, na kvazary.“

Vodíkový pohon vnímají mnozí jako jasnou cestu vstříc zelenějším a úspornějším zítřkům a nejnovější technický počin posouvá koncept strojů na elektřinu o značný kus vpřed. Zmíněné nákladní auto totiž nebere energii ze sítě, ale vyrábí si ji spalováním vodíku ve vlastních útrobách. Jako jedinou emisi přitom produkuje vodu. Na první pohled udržitelná technologie však trpí značnými porodními bolestmi nejen s ohledem na velikost stroje, nýbrž i kvůli logistickým výzvám. 

Podle skeptiků vodík nikdy nezvládne pohánět veškeré lidmi využívané stroje. A pravdou zůstává, že v současnosti brázdí silnice jen dva modely osobních automobilů na zmíněný plyn, a sice Toyota Mirai a Hyundai Nexo. Technologie se testovala i pro autobusy, vlaky či lodě s omezeným dojezdem a ve všech případech se zdá být použitelná. Problém vězí v nutnosti vybudovat infrastrukturu: Zatímco „klasické“ elektroauto lze napojit na běžnou síť, vodíkový pohon by vyžadoval nejen nové čerpací stanice, ale také zázemí pro masovou produkci klíčového prvku – a ta není z hlediska vložené energie právě úsporná. Uplatňování vodíku na malé škále pro specializovaná těžební a transportní zařízení proto možná znamená nejlepší první krok k průmyslovému využití. 

Začínáme nejtěžším

Těžařská společnost Anglo American tak nyní v rámci projektu NuGen odhalila největší vodíkový nákladní automobil světa: Model Komatsu 930E-4 uveze až 315 tun, je vysoký asi jako třípatrový dům a v základní verzi vyjde v přepočtu na 115 milionů korun. Už ve standardní konfiguraci je navržen jako hybridní, pohání ho dieselový i elektrický motor, přesto během jediného dne provozu spotřebuje až 3 000 litrů nafty. Jen stěží si lze proto představit zařízení, jemuž by přechod na zelené palivo prospěl víc. 

Vymyslet konverzi pro Anglo American dostala za úkol společnost First Mode. Podle jejího ředitele Chrise Voorheese se ovšem zpočátku zdálo, že se jedná o nesplnitelný cíl. „Přechod na vodík nebyl v uvedeném případě vůbec snadný. Vlastně by se dalo říct, že jsme začali tou největší výzvou.“

Uhánějící budova

Voorhees a mnozí jeho kolegové dřív navrhovali a konstruovali marsovské rovery pro NASA. Tentokrát však postupovali tak trochu od konce. Zatímco při stavbě vesmírné techniky je od počátku omezovala maximální hmotnost finálního objektu, zde převzali téměř 300 tun oceli a museli ji rozpohybovat novátorským řešením. „Komatsu 930E-4 v podstatě představuje budovu, která uhání rychlostí pětašedesáti kilometrů v hodině,“ vysvětluje Voorhees. 

Nový pohon navíc museli vtěsnat do míst, kam se předtím vešel relativně kompaktní dieselelektrický motor s 18 válci o hmotnosti 10 tun. Vodíková technologie ovšem vyžaduje víc prostoru, nemluvě o tom, že v případě Komatsu musí soustrojí odolat i nárazům, vibracím a dalším komplikacím, které se pojí s provozem v rozsáhlých povrchových dolech. Čistě vodíkový pohon, jenž by uváděl motor do chodu přímým spalováním plynu, tak inženýři smetli ze stolu. 

Srdce z vodíku

Řešení se zhmotnilo v motoru, který má opět hybridní podobu. Z nádrží stlačeného vodíku se napájejí palivové články, v nichž vzniká proud a pohání veškeré systémy i kola Komatsu 930E-4. Jako bonus dostalo vozidlo do vínku sedm lithium-iontových baterií, které se nabíjejí brzděním: Experimentální stroj se má využívat v jihoafrických dolech Mogalakwena, kde bude překonávat zhruba 7% stoupání a klesání – přičemž právě při jízdě dolů se pomocí regenerativních brzd vytváří využitelná energie. A aby byl celý systém co nejzelenější, postarají se o získávání vodíku speciální solární elektrárny o výkonu 140 MW.

Podle Voorheese se jeho společnost pustila jako první do elektrifikace těžebního průmyslu, protože ten musí z hlediska klimatické změny projít co nejrychlejší a nejdrastičtější inovací. „Zmíněné odvětví za posledních sto let přirozeně vyrostlo. Z hlediska ekologie a optimalizace se přitom vyvíjelo jen na hraně nutnosti, aby bylo co nejvýdělečnější. Teď se proto bude muset zásadně změnit,“ dodává inženýr. 

Vytvořit nemožné 

Na základě funkčního prototypu se předpokládá, že se projekt NuGen v širším měřítku podaří implementovat do roku 2026. V osmi dolech společnosti Anglo American by tak již v roce 2030 měla jezdit vozidla, která by nepřispívala k oteplování planety, a na zcela bezemisní chod by chtěla firma přejít do roku 2040. „Asi osmdesát procent veškeré spotřeby nafty v našich dolech jde na vrub obrovských náklaďáků,“ vysvětluje Julian Soles, vedoucí oddělení technologického vývoje, těžby a udržitelnosti v Anglo American.

TIP: Bezemisní doprava: Patří budoucnost molekulám vodíku?

Společnost přitom o přechod na alternativní pohon usilovala již dřív, ale výrobci ji odmítali s tím, že postavit nákladní stroje poháněné vodíkem není možné. „Nakonec jsme pro naše vozy museli sami zbudovat celý ekosystém tvořený fotovoltaickou sítí, elektrolyzérem a nabíjecí stanicí palivových článků,“ dodává Soles. „Ještě před třemi lety nás všichni odbývali tvrzením, že přechod na vodík není možný. Teď je řada na nich, aby si z nás vzali příklad.“

S rozlohou něco málo přes 18 metrů čtverečních a ročním výnosem 29 lahví vína je Via Mari 10 považována za nejmenší vinici na světě. Nachází se na střeše paláce ze 16. století v srdci italského města Reggio Emilia. Minimalistická produkce se odráží i v ceně – jedna exkluzivní láhev vína Via Mari 10 vyjde na 5 tisíc eur (v přepočtu zhruba 120 tisíc korun), víno ale není podle majitele určené ke konzumaci.

Tulio Masoni, majitel vinice Via Mari 10, považuje vyprodukovaná vína za umělecká díla, která je třeba spíše sbírat a obdivovat, než je konzumovat. „Moje víno je forma uměleckého vyjádření, filozofická provokace, něco, co si můžete nechat ve svém obývacím pokoji, abyste si o něm mohli povídat s přáteli a vyprávět jim o šílenci, který postavil vinici na střeše,“ nabízí Masoni svůj pohled.

TIP: Znalci ochutnali víno, které má za sebou rok ve vesmíru

Masoni založil neobvyklou vinici poté, co prodal venkovskou vinici, kterou zdědil po svém otci. Původně nevěřil, že by provozování vinice mohlo přinášet finanční profit. Úspěch miniaturní vinice jej ale vyvedl z omylu. Víno z Masoniho vinice nelze zakoupit v běžných vinotékách, a dokonce ani u samotného výrobce. Místo toho jsou lahve Via Mari 10 nabízeny prostřednictvím místní galerie Bonioni Art Gallery.

Jak časté bylo v dávných lidských společnostech násilí? Podobné otázky zajímají mnoho lidí, jejich výzkum bývá obtížný. Jednou z dostupných možností představují detailní analýzy kosterních pozůstatků lidí ze studovaného období. Studie tohoto typu se obvykle opírají o lebky a další kosterní pozůstatky pohřbených lidí. Velmi slibným zdrojem informací by se v tomto směru mohly stát mumie, u kterých jsou vedle kostí zachované i některé měkké tkáně.

Odborný časopis Frontiers in Medicine nedávno uveřejnil studii mezinárodního týmu odborníků, které vedl patolog Andreas Nerlich z německé univerzitní kliniky Bogenhausen v Mnichově. Pomocí výpočetní tomografie (3D CT) vědci zkoumali tři jihoamerické mumie – muže z muzea v německém Marburgu, plus muže a ženy z muzea ve švýcarském Delémontu.

Kriminalistika mumií

Muž z Marburgu původně pochází ze severního Chile a zemřel kolem roku 1100, zatímco mumie z Delémontu dovezli z jihozápadního Peru. Muž zemřel kolem roku 950, žena kolem roku 1250. Na mumiích jsou patrné stopy závažných onemocnění, např. u muže z Marburgu těžké tuberkulózy a u muže z Delémontu aterosklerózy. Ani u jednoho z nich to ale nebylo příčinou smrti.

„Objevili jsme stopy smrtelných zranění u obou mužů, tedy u dvou ze tří studovaných mumií,“ vysvětluje Nerlich. „Jde o poranění, která bychom nejspíš neodhalili, pokud bychom měli k dispozici pouze klasické kosterní pozůstatky.“ Oba muži se stali obětí extrémně násilných útoků a velmi pravděpodobně zemřeli přímo na místě.

TIP: Forenzní odborníci rekonstruovali tváře egyptských mumií z jejich DNA

Muž z Marburgu byl silně udeřen do hlavy a prakticky ve stejné chvíli prudce bodnut do zad, buď dvěma, nebo i jediným útočníkem. Muž z Delémontu zase utrpěl extrémní zranění krční páteře, při němž došlo ke značnému posunutí obratlů. To mohlo znamenat jedině okamžitou smrt. 

„Výzkum mumií dokáže odhalit mnohem více poranění, především úmyslných, než jen studium koster. Existují celé tucty mumií z Jižní Ameriky, u nichž by mělo smysl provést podobné analýzy,“ vysvětluje hlavní přínos studie mumií Nerlich.

Tyranství, vyvražďování pomyslných protivníků a utrpení nevinných obětí nejsou v historii ničím novým a neobvyklým. Stále ještě žijí pamětníci nacistické okupace, která dokázala dovést tyto praktiky do nebývalých rozměrů. A i v současnosti jsme s těmito jevy konfrontováni. Obětí nacistické agrese se stalo také Československo. Jejich plány s Protektorátem Čechy a Morava byly vskutku ďábelské. Od poněmčení přes vyvražďování některých částí společnosti, přes zrůdné plány na etnické kontroly a výběr tzv. rasově vhodných lidí patří právě do kategorie tyranie. Ostatně ti, kteří by danými pseudokontrolami dle nacistických kritérií neprošli, pak měli být z území našeho státu odsunuti někam hodně daleko na Východ a tam zřejmě postupně vymřít.     

Pod nacistickou taktovkou

Stejně jako celá společnost, i školství se ocitlo pod nacistickým tlakem. Historik Jiří Doležal uvádí: „Nacisté spatřovali v českém školství základnu a oporu české vzdělanosti. Nevztahovala se proto na něj měřítka nacistického školství, neboť pro hitlerovské Německo bylo nežádoucí, aby se posilovalo v české mládeži národní vědomí.“  Uzavřeny byly vysoké školy, ostatně jednou z prvních  obětí se stal právě vysokoškolák Jan Opletal. Zraněn byl 29. října 1939 při protinacistické demonstraci a následně v listopadu v důsledku těchto zranění zemřel. 

Školy, které existovaly, pak nesměly vyučovat tzv. politické předměty, mezi které patřil zeměpis, dějepis či výuka mateřského jazyka. Povinně byla zavedena němčina. Určitou část společnosti postupně zasáhla demoralizace a právě s tou nejobtížněji soupeřili učitelé ve škole. Základní etické normy byly zpochybněny, školní výklad se přizpůsoboval nacistickým požadavkům, což leckteré kantory přivádělo k zoufalství. Museli se přetvařovat, pokrytecky hájit lži.

Přituhovalo

S přibývajícími lety se pomyslné šrouby postupně utahovaly. Nacisty zavedený kurz vrcholil  počátkem roku 1942 spolu s příchodem neblaze proslulého Emanuela Moravce do funkce ministra školství v nově reorganizované vládě. Souviselo to s nástupem nově jmenovaného říšského protektora Reinharda Heydricha, nazývaného také „katem českého národa“ či „blonďatou bestií“. Jeho profesní dráha byla lemována nevinnými lidskými oběťmi a řadou krutostí.  

Ve školách se musela vykazovat úcta vůči představitelům Třetí říše, projevovat respekt k nacistické ideologii. Převážná část obyvatel protektorátu ale nacisty nenáviděla, takže to ani žáci ani učitelé neměli jednoduché. Především starší studenti se netajili svým odporem a nesouhlasem projevovaným někdy v různých formách studentské recese. Nacisté  reagovali po svém. Na jedné straně zvyšovali perzekuce a teror, na straně druhé volili metodu cíleného podporování některých skupin obyvatelstva. 

Morálka stranou    

Osvědčená praktika „cukru a biče“ fungovala v Německu a Němci ji zaváděli také v protektorátu. Podle meziválečného národohospodáře Ladislava Feierabenda docházelo k ničení mravních sil národa, které navazovalo nejen na ono zvýhodňování ale také přímo existující korupci a uplácení. Nijak ojediněle přitom Češi udávali Čechy. Možná více, než bychom chtěli připustit. Ovšem připočteme-li si k tomu tehdejší „realistické“ výzvy k akceptování okupantů, varování před zbytečnými iluzemi a tezí, že zásadní je přežít nikoliv postavit se zlu, což někdy hraničilo až s kolaborací, tak morálka národa byla přinejmenším zasažena. Mravní hodnoty atrofovaly a častokráte se i vytrácela naděje na lepší zítřek.  

Pět stran

Spisovatel a novinář Jan Drda už od mládí psal povídky a hry pro ochotnické divadlo. V období 1. republiky působil jako novinář a hned po skončení 2. světové války otiskl deník Práce jeho pětistránkovou povídku nazvanou Vyšší princip. V roce 1946 vyšla společně s dalšími v knižním souboru nazvaném Němá barikáda. Údernost povídky Vyšší princip oslovila dokumentaristu Jiřího Krejčíka, který chtěl nejprve natočit na její motiv krátký film. Posléze ale vznikl filmový scénář a v roce 1960 byl do distribuce uveden Krejčíkův stejnojmenný film. 

Hlavní postava, klasický filolog profesor Málek, dle Drdova popisu neohrabaný a ve zmačkaném obleku, vyučuje na gymnáziu.„Vyšší princip mu žáci říkali hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas překryl jeho občanské jméno,“ píše spisovatel.

Příběh se ale odehrává v červnu 1942. Právě tehdy se podařilo československým parašutistům vyslaným z Velké Británie v rámci akce Anthropoid smrtelně zranit protektora Heydricha. Nacisté začali řádit, vyhlásili stanné právo. Popravy a zatýkání nebraly konce. Přesto si někteří během vyučování dělali z Heydrichovy smrti legraci. Do školy přišlo gestapo a tři zatčení studenti byli následně popraveni – i přesto, že jejich třídní učitel na gestapu prosil o milost pro ně.

Druhého dne tento zdánlivě nepraktický profesor nejenže neodsoudil chování daných studentů, ale pronesl ke studentům zásadní větu: „Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem.“  Vysvětluje dále, že protestuje tak, „jako každý slušný člověk musí protestovat.“ 

Velká odvaha

Nešlo však pouze o vymyšlený příběh. Shodovalo se nejen dobové zasazení příběhu, ale také hlavní postava učitele a studenta. Událost se odehrála ve městě Příbram, kde Jan Drda sám studoval a na gymnáziu, které sám absolvoval. A předlohou pro hlavní postavu pedagoga byl ředitel ústavu dr. Lukeš, „který byl uznávanou osobností a nepodroboval se nacistickým pokynům. Například odmítl z knihovny vyřadit knihy ´rasově´ nevhodných autorů a k tomu bylo třeba velké odvahy,“ vysvětluje historik Vojtěch Kyncl. V červnu 1942 na tomto gymnáziu probíhaly maturity. 

Jeden ze studentů třídy sexta B Antonín Stočes si ve třídě listoval časopisem Zdroj s podtitulem ´zábavy a poučení´. Když uviděl fotografii Adolfa Hitlera, danou stránku vytrhl a zahodil. Ovšem to by ho nesměl vidět jeho spolužák Červenka, který do dané třídy propadl. Spolu s dalším oktavánem Kepkou, ze kterého se stal nadšený „nový německý občan“, spolužáka Stočese udali. Je obtížné rekonstruovat, jak k onomu udání došlo. Podle jedné z verzí se Kepkova rodina přátelila s tehdejším šéfem německé bezpečnostní služby Herbertem Teuflem, který se tak mohl o dané události dozvědět v rámci neformálních setkávání.

V každém případě byl student Antonín Stočes spolu se svým otcem Vojtěchem zatčen, stejně tak i ředitel příbramského gymnázia dr. Lukeš. Odvezli je do věznice v Táboře, kde 21. června 1942 popravili učitele Lukeše a osm dní na to i otce a syna Stočesovy. 

Trest?

Motiv odplaty v povídce ani ve filmu nenalézáme a odpovědi zůstávají na čtenáři či na divákovi. Jak se vyrovnat s podlostí, zradou, udavačstvím? Kde leží hranice, za níž už není možné zajít? Má se člověk postavit zlu, i když nemá velkou naději na úspěch? A jakou roli hraje, či má hrát, etika ve společnosti, kde člověk volí mezi svědomím a vlastním životem?

TIP: Atentát z pohledu nacistů: Jak probíhalo vyšetřování smrti Reinharda Heydricha

Ve skutečném příběhu se ale pomyslné „boží mlýny“ objevují. Udavač Červenka se tak špatně učil, že gymnázium nedokončil a po válce stanul dokonce před soudem. Potrestali jej patnácti lety, byť byl po osmi letech předčasně propuštěn. Pracoval jako lesní dělník a zabil ho padající strom. Druhý udavač to měl o něco jednodušší. Kepka vstoupil do německé armády a působil v letecké divizi. Sestřelili ho a zajali, ale konce války se dočkal a od roku 1948 žil ve Spolkové republice Německo.  

Snímek nazvaný Blýskání červených skřítků nad Českou republikou je teprve 19. fotografií z Česka, kterou NASA v historii galerie fungující od roku 1995 zveřejnila. Daniel Ščerba fotografii oblohy pořídil na konci srpna v Jeseníkách, nedaleko vysílače u Ondřejovic. „Co jsou to ty červené chomáče na obloze? Jedná se o vzácnou formu blesku potvrzenou teprve před asi 35 lety: rudí skřítci,“ popsala NASA.

TIP: S hvězdami nad hlavou: Snímky Petra Horálka pravidelně oceňuje i NASA

„Výzkum ukázal, že po silném záblesku z pozitivního mračna mohou z výšek asi 80 kilometrů směrem k zemi vystartovat rudí skřítci, asi stometrové koule ionizovaného vzduchu. Rychle je pak následuje skupina vzhůru směřujících ionizovaných koulí. Snímek byl pořízen koncem minulého měsíce z Jeseníků na severní Moravě v České republice. Vzdálenost k rudým skřítkům je asi 200 kilometrů. Červení skřítci se objevují pouze na zlomek sekundy a nejlépe jsou vidět z boku nad silnými bouřkami,“ dodává NASA v popisku fotografie.

Jestliže Britové si před válkou a na jejím počátku uvědomovali slabiny ve výcviku stíhačů a pracovali (byť nezřídka s chybami) na jejich řešení, v případě fašistické Itálie panovala situace téměř opačná. Italové totiž alespoň oficiálně prohlašovali, že jsou na jakýkoliv konflikt připraveni výborně a že jejich letouny i piloti patří na světovou špičku.

Předchozí část: Stíhači nad Maltou: Duel pilotů britského a italského královského letectva (1)

Je jistě otázka, zda takto skutečně smýšleli i vysocí velitelé letectva a zda nešlo pouze o propagandu Mussoliniho režimu, ale nepochybné je, že stav Regia Aeronautica měl k ideálu hodně daleko. Italové zřejmě podlehli iluzi, že jejich závodní a rekordní úspěchy a zkušenosti ze španělské občanské války stačí na to, aby se mohli chlubit vzdušnými silami špičkové úrovně. Skutečnost ale byla daleko méně příznivá…

Kontrast progagandy a reality

Italský výcvikový program se víceméně podobal tomu původnímu britskému, takže zahrnoval dva stupně, základní a pokročilý. První zmíněný se na počátku odehrával na dvouplošnících Breda Ba.25, kdežto druhý probíhal na strojích Fiat CR.30 nebo CR.32, tedy již na stíhačkách, ačkoli se stále jednalo o dvouplošníky, jimž italské letectvo důvěřovalo jako snad jedno z posledních na světě. Dlouhodobý problém navíc představoval nízký počet nalétaných hodin, neboť mladý Ital někdy získával pilotní odznak třeba s pouhými 85 hodinami ve vzduchu.

Situace se začala zlepšovat až v roce 1927, kdy se do velení letectva dostal Mussoliniho věrný druh Italo Balbo, jenž sice zprvu o letadlech nevěděl skoro nic, ale rychle  se učil a byl výborným organizátorem. Díky jeho reformám tedy začal počet výcvikových hodin růst.

První prototyp stroje A.V.I.A. Lombardi FL-3 vzlétl roku 1937 a měl instalovaný motor Walter Persy z českého letounu Zlín Z-XII. (foto: Wikimedia Commons, Malcolm Clarke, CC BY 3.0)

Další velké změny si vynutil příchod nových stíhacích jednoplošníků značky Macchi. První stupeň výcviku se stal pestřejším a vedle dvouplošníků Ba.25 se v něm uplatňovaly též výkonnější cvičné stroje jako AVIA FL.3, CANSA C.5, SAIMAN 202 nebo Caproni Ca.64.

Pálit rychle a přesně

Celý průběh výcviku navíc v polovině 30. let přešel do režie letectva, jelikož do té doby se o jeho první stupeň většinou staraly civilní letecké školy, jejichž kvalita byla značně proměnlivá, což se odráželo v dost nestálé úrovni schopností nových pilotů. Oproti Britům však Italové značně zaostávali v některých pokročilých záležitostech, protože jejich piloti dostávali jen dost omezený (pokud tedy vůbec nějaký) výcvik, například v létání podle přístrojů nebo v noci.

Poněkud lepší situace panovala v oblasti střelecké přípravy, ačkoliv ani Italové neučili piloty palbě na pohyblivé cíle, avšak alespoň často používali balonové vzdušné terče a jejich doktrína leteckých soubojů kladla největší důraz na rychlost a přesnost střelby. Podobně jako v RAF se hodně dbalo na činnost ve formaci, ale ze zcela jiného důvodu, a sice proto, že italské letouny vesměs postrádaly výkonné a spolehlivé vysílačky, takže udržování pevné formace se kvůli absenci spolehlivé komunikace stalo nezbytností.

Sázka na akrobacii

Zásadní rozdíl spočíval v tom, že Italové ve svém výcviku mimořádně akcentovali akrobacii (včetně skupinové), ačkoliv mnoho zkušených pilotů dobře vědělo, že většinu působivých manévrů lze v reálném boji využít jen omezeně. Efektní akrobacie italských letadel sice velmi svědčila fašistické propagandě a pomáhala upevňovat pilotní dovednosti, ale vedla k enormnímu počtu nehod a ve válce často nadělala víc škody než užitku.

Italové nasbírali velmi cenné zkušenosti nad Španělskem, jenže je v řadě případů vyhodnotili zcela nesprávně. Velení Regia Aeronautica tak například dospělo k závěru, že kvůli významu akrobacie má stále smysl rozvíjet obratné, ačkoli pomalejší dvouplošníky. Španělská občanská válka navíc způsobila obrovskou zátěž pro celé letectvo, jelikož masivně odčerpávala personál, techniku a finance, což zákonitě zpomalovalo modernizaci a přípravu na velký konflikt.

Měření sil

Výcvikové programy Royal Air Force a Regia Aeronautica velmi ovlivnily zkušenosti z první světové války, ovšem naprosto odlišným způsobem. Britové totiž ve 30. letech dospěli k názoru, že se taktika z Velké války u nových rychlých jednoplošníků nedá příliš využívat, zatímco Italové se utvrdili v závěru, že tyto zkušenosti mohou aplikovat prakticky beze změn. Postoj fašistického letectva navíc souvisel s tím, že nadále důvěřovalo dvouplošníkům a jejich obratnosti, která tedy stále tvořila základní bod italské taktiky vzdušného boje.

Britové se při svém plánování dostali takřka do opačného extrému, protože obratnost označili za nedůležitou a u svých letounů upřednostňovali překvapivé útoky z převýšení, a to zejména proti skupinám bombardérů, nikoli v soubojích proti jiným stíhačům (s kterými se příliš nepočítalo). Letectva obou království se tím dopustila chyb, ale Italové jevili jen malou ochotu svůj přístup (který navíc zdánlivě potvrzovaly zkušenosti ze Španělska) změnit, zatímco Britové se díky zkušenostem z roku 1940 dovedli poučit.

Zásobárna pilotů

Pilot Jeho Veličenstva se navíc mohl pochlubit podstatně vyšším počtem nalétaných hodin, jenž tím více vyniká v kombinaci s faktem, že celková doba přípravy britského letce byla mnohem kratší. Výcvik u RAF byl tudíž daleko intenzivnější než italský. K tomu se ještě musí připočíst obrovské měřítko britského výcvikového programu, do něhož se poté zapojila i zámořská území. RAF tedy získávalo desetitisíce nových pilotů ročně, kdežto Regia Aeronautica nemělo nic ani vzdáleně podobného.

TIP: Vyšší šance na přežití: Operační turnusy stíhačů RAF

Italští letci mohli slavit úspěchy v krátkých válkách typu Etiopie či Španělska a mnozí z nich skutečně patřili ke světové špičce, nad Maltou se však utkali se stíhací elitou celého britského impéria a tento boj prokázal převahu britského pilotního výcviku a taktiky. Maltu tak státy Osy i kvůli umu pilotů RAF za dva a půl roku urputných střetů nedobyly.

V seznamu severoamerických domorodých kultur jsou příslušníci niúkonské-siouxské jazykové rodiny známi jako Osagové či Osedžové. Civilizace k nim – na rozdíl od výbojných Čejenů, Omahů anebo Ajovů – přicházela pozvolna. Takže si na ni a na prapodivné zvyklosti bělochů měli čas zvyknout a konfliktních situací během těch dob nastalo relativně málo. Sami Osedžové se často nechávali najímat do služeb osadnických karavan i do odvetných vojenských výprav, vedených proti jejich neklidnějším bratrancům. Skvěle se totiž uplatňovali jako stopaři. 

V roce 1785 byla uzavřena smlouva z Hopewellu týkající se půdy nezadatelně patřící indiánům. O pět let později schválil americký Kongres kontroverzní přesídlení indiánských kmenů. A v roce 1851 vznikl program na založení indiánských rezervací. V té době však už byli poměrně naturalizovaní Osedžové dávno usazeni v okolí osady Pawhuska v Oklahomě. Pokojně a dobrovolně. Sami si totiž dokázali vyjednat kolem desítky vlastních dohod a smluv, které jim v zásadě vycházely vstříc. 

I dál k nim byl osud víc než milosrdný. Zákon o vyrovnání jim totiž nadělil půdu na podobném principu, jako byla dříve rozdávána osadníkům. Každý plnohodnotný člen kmene Osedžů, a na konci 19. století jej dohromady čítalo 880 rodin, získal uvnitř rezervace v Osage County 266 hektarů půdy. Už tehdy bychom je mohli počítat k nejmajetnějším indiánům Severní Ameriky. A když na jejich dědičných a nezadatelných územích narazili roku 1897 prospektoři na ropu? Zrodilo se přímo legendární bohatství.

K obědu kaviár?

Osedžové pochopitelně neměli nic proti těžbě ropy, která na pozemcích v souladu s jejich dispozičními právy začala probíhat. Na pohádky o černé krvi Země, o všemocné Matce přírodě a hněvu bohů nedali. Z každého barelu totiž pobírali od těžařů podíl. První léta šlo o desítky až stovky dolarů na osobu. Ale v roce 1920 už částka dělala 30 milionů dolarů. Jen pro představu – se započtenou inflací by to dnes činilo kolem 400 milionů dolarů. Takový obnost tedy s každoroční pravidelností přistával v osedžských pokladničkách. Rozumí se samo sebou, že s takovým majetkem už Osedžové, celkem 2 229 lidí, nežili v týpí a chýších. Během několika málo let se z nich stali ultimátní boháči, byť se o své pohádkové jmění nemuseli nikterak zasloužit. 

„Osedžové jsou nejbohatší národ, klan či sociální skupina, ze všech ras planety a lidí,“ psalo se v novinách. Jak bohatí vlastně byli? Tak, že si košile nechávali na zakázku šít v Hongkongu a parfémy, koření a víno si nechávali posílat lodí ze zámoří. Do Evropy vyráželi na dovolenou, své ratolesti sem posílali studovat na prestižní soukromé školy a internáty. Byli obaleni zlatem a stříbrem, jedli jen vybrané pochoutky a o jejich komfort se všestranně staralo bílé i černé služebnictvo. Rozmary těchto domorodých zbohatlíků široce mapoval bulvární tisk. Říkalo se, možná trochu s nadsázkou, že když osedžský indián píchne na svém autě pneumatiku, nevymění ji, ale koupí si raději nové auto.

Dohled nad investicemi

Bohatství domorodých obyvatel nenechavé bělochy dráždilo ve 20. století stejně, jako před staletími conquistadory. A okázalá rozmařilost Osedžů tomu jen nahrávala. Proto se na nátlak několika lobbistických skupin podařilo roku 1921 v americkém Kongresu protlačit zvláštní a dost podivný zákon. Ten v zásadě zpochybňoval mentální a právní způsobilost pohádkově bohatých indiánů, a ukládal jim nově povinnost přijmout pro správu nad svými penězi rozumného „ochránce“. Pokud by se nechtěli nařízení podvolit, museli právně a lékařskou zprávou doložit svou příčetnost a kompetentnost. Což ale šlo jen stěží. 

Osedžové byli zbohatlíky první generace. Neměli právní vzdělání, do školy nikdy nechodili. A právě s tím krajně neférové nařízení počítalo. Jistě není náhodou, že s radou a pomocí se k domorodým obyvatelům Osage County záhy přihlásily desítky pochybných i zdánlivě solidních existencí. Oklahomští ropní magnáti, movití farmáři, právníci. Ti všichni se jen hrnuli do toho, aby mohli nabídnout své služby „ochránců“ indiánského majetku. V osmitisícové osadě Pawhuska tehdy působilo 80 licencovaných právníků – jednou tolik, než kolik jich tou dobou fungovalo v hlavním městě Oklahoma City. A systém, který dopustil znesvéprávnění osedžských indiánů, začal brzy přinášet výsledky. Krvavé výsledky. 

Krádeže a korupce

Drtivá většina právních zástupců své osedžské klienty nepokrytě okrádala. Že chtějí nové auto? Jistě, seženou jim ho. Ale zaúčtují ho šestkrát dráž, zbytek si tajně nechají. Potřebují snad indiáni rekonstruovat své sídlo? Pochopitelně jim seženou firmu a stavební dělníky. Zadarmo to ale nebude. Královské úplatky i zpronevěřené desetitisíce jen létaly vzduchem. Je libo láhev whisky? Tahle ohnivá voda bude, rudý bratře, opravdu drahá! Peníze ale Osedže příliš netrápily, krájelo se tu z opravdu velkého dortu. A tak netrvalo dlouho, než někoho z „ochránců“ napadlo, jak si sáhnout na celé jmění. 

K dispozici byly dvě varianty. Stačilo se buď přiženit do indián­ské rodiny, a pak nějak nenápadně urychlit příchod dědického řízení tím, že všichni její členové vymřou. Anebo se můžete zbavit rodičů a dál nerušeně spravovat rodinné jmění do doby, než děti-sirotci dosáhnou zletilosti. Pak je samozřejmě třeba zopakovat první krok, spojený s jejich likvidací. A jak už to tak s kouzelně jednoduchými nápady bývá, vylíhly se nezávisle na sobě hned v několika hlavách. Bylo to, jako by s dvacátými lety minulého století do Osage County přišla epidemie. Místní hřbitůvek brzy přestával kapacitně stačit.

Prokleti bohatstvím

Soudní pitvy se prakticky neprováděly, vyšetření neprobíhala, úmrtní listy se vystavovaly velmi pofiderní. Nezapomínejme – šlo tu o miliony dolarů a korupcí byl prorostlý celý systém. Tedy, skoro celý. Rada starších Osedžů si v roce 1925 vytipovala muže jménem James Monroe Pyle. Když tento soukromý detektiv a pomocník šerifa viděl, jak široce rozevřela smrt svou náruč nad Osage County, oslovil s žádostí o pomoc Úřad pro vyšetřování. Případ nekonečného řetězce náhod a nehod skončil na stole mladičkého agenta, Edgara J. Hoovera, budoucího ředitele FBI.

Spravedlnost?

Na tomhle případu si ale Hoover vylámal zuby. Vyšetřování se natáhlo na dva roky a zásadní rozuzlení nepřineslo. Nešlo totiž jen o jeden případ, ale o celou sérii propletených vražedných spolčení. Agentů v utajení se u Osedžů vystřídala hezká řádka, důkazy ale přibývaly pomalu. Svým dílem se totiž na hubení Osedžů podíleli všichni. Soud vynesl rozsudek jen v případě Williama Halea, bohatého farmáře, jehož synovci se přiženili do indiánských rodin, aby své nové příbuzné postupně povraždili. Ze zpronevěry bylo také obviněno 24 „ochránců“, zákonných správců majetku. Za mříže se ale nedostali – se svými klienty se všichni mimosoudně vyrovnali.

Pokoj a mír do Osage County přinese až změna zákona. Podíly a dědictví mohly zůstat jen v pokrevní linii Osedžů, čímž zhasla poptávka po sňatcích a vraždění. Tou dobou už byly stejně pokladnice skoro prázdné. Systém správy indiánského majetku přetrval o poznání déle, byť pod dozorem účetních z amerických ministerstev. 

TIP: Genocida amerických indiánů: Krví zbrocená cesta k pozitivní diskriminaci

Kolik Osedžů vlastně podlehlo cizí chamtivosti? Zdroje se různí, dílem proto, že oficiální lékařské záznamy byly prokazatelně zmanipulovány a zfalšovány. Mezi lety 1921 až 1926 to mohly být dvě až tři stovky vražd – anebo „jen“ šedesát. Oba údaje ale činí z malé venkovské Osage County v přepočtu na obyvatele nejen nejbohatší, ale i nejvražednější místo USA. 

V zahradách Buckinghamského paláce je pět úlů, o něž se již 15 let stará královský včelař John Chapple. Vedle nich má devětasedmdesátiletý Chapple na starosti i úly v Clarence House (bývalá rezidence nynějšího krále), v Lambeth Palace (rezidence arcibiskupa z Canterbury) plus asi 40 úlů v londýnských královských parcích. 

První úly se v zahradách objevily podle paláce roku 2009, přičemž v současnosti se zde chovají hlavně včely medonosné tmavé (Apis mellifera mellifera) a včely italské (Apis mellifera ligustica). Zvyk hovořit k včelám je velmi starý, pochází z Evropy a je znám i v Británii. Majitel má k včelstvu mluvit a obeznámit ho s důležitými událostmi svého života, zejména svatbami nebo úmrtím. Tato tradice je podle Daily Mail zmíněna v několika anglosaských básních z 19. a 20. století.

TIP: Pod kuratelou černého peří: Kdo jsou opravdoví králové londýnského Toweru?

Královský včelař nejprve k včelstvu promluvil a pak úly převázal širokými černými stuhami. Vysvětlil jim, že teď budou pracovat pro nového pána, pro krále Karla III. „Každý úl jsem převázal černou stuhou a udělal jsem uzel. Pak jsem na každý zaklepal a řekl: ´Královna zemřela, ale neodlétejte. Váš nový pán na vás bude hodný´," popsal svůj postup Chapple.