V typické pozici, ať už šlo o zákopový systém nebo jednotlivé střelecké okopy bojovali vojáci Wehrmachtu zpravidla po dvojicích. Takové rozdělení mělo společně s hloubkovým členěním a nepravidelným rozmístěním pozic minimalizovat účinky odstřelování z těžkých zbraní protivníka. Německý obranný systém přitom procházel postupným vývojem.

V první fázi vojáci budovali pouze jednotlivé „liščí nory“ a teprve v případě, že na místě zůstávali delší dobu a nepřítel nehýřil aktivitou, začínali mezi okopy hloubit zákopový systém. Tehdy už mohl velitel čety obejít všechna družstva, určit jejich příslušníkům přesně palebné sektory a rozložení obranné pozice své jednotky důkladně zakreslil, aby pak plány po spojce poslal nadřízenému velitelství. To posléze na základě informací od jednotlivých čet vypracovalo obranný plán širšího úseku a zajistilo krytí hluchých míst posilovými útvary.

Německá obranná linie se s prodlužující se válkou dále rozrůstala, takže po čase již vojáci mohli požívat výhody dřevozemních úkrytů, únikových zákopů, skladišť munice i proviantu a tak podobně. Zároveň se v případě předpokladu dlouhotrvající obrany přistupovalo k budování dvou až tří defenzivních linií, takže se vojáci během dělostřeleckých přepadů mohli stahovat do bezpečí a posléze se vracet do čelních postavení.

Čekat na zteč

Důraz se kladl také na důkladné maskování obranné linie, jež mělo nepříteli znemožnit pozorování pohybu a rozmístění jednotlivých prvků defenzivy Podobně jako v útoku, tak i v obraně se činnost celého družstva soustředila okolo kulometu, pro který muselo být vybráno několik alternativních palpostů a který měl pokrývat nejen vlastní obranný úsek, ale zároveň mít možnost boční palbou podporovat sousední družstva.

Zatímco kulometčík svou zbraní postřeloval zejména vzdálenější cíle, střelci z pušek se soustředili na boj na střední či krátkou distanci. Palbu zakopaného družstva zahajoval na vzdálenost účinného dostřelu (tedy již mimo působnost dělostřelectva) a výhradně na pokyn velitele právě kulomet, zbytek mužů zůstával skryt až do začátku finální nepřátelské zteče. Teprve pak měli všichni vojáci zahájit střelbu. Sám velitel ze svého samopalu střílel až na velmi krátkou vzdálenost (pistolový náboj ráže 9 mm totiž nabízel jen omezený výkon) a do té doby primárně řídil činnost družstva.

Pancíře na mušce

Zvláštní pozornost se, zejména v druhé polovině války, kladla také na obranu proti tankům. Pozice se proto v ideálním případě budovaly v místech, kde terén pro obrněnce představoval výraznou překážku, a velitelé dohlíželi, aby v nich vždy byla připravena nějaká protitanková zbraň. Případnou dělostřeleckou podporu měl řídit předsunutý pozorovatel, přičemž tuto funkci často plnil sám velitel družstva.

Kromě toho mohl velitel vyššího útvaru nařídit vysílání samostatných družstev vyzbrojených panzerfausty, jejichž členové měli v průběhu nepřátelského útoku aktivně vyhledávat obrněnce nepřítele a ničit je. Jestliže běžné pěší družstvo zpozorovalo, že se k jeho pozici blíží tanky, měli vojáci zaujmout veškeré dostupné krytí a čekat – velitelé jim vždy vštěpovali, že útěk představuje jistou smrt. Ve vhodný okamžik se pak muži, kteří nedisponovali žádnou protitankovou zbraní, měli zaměřit na pěchotu, jež obrněnce zpravidla doprovázela.

Hlavně neusnout

Družstvo ovšem mohlo v rámci obranné činnosti roty nebo praporu obdržet i jiný speciální úkol. Jednalo se například o roli předsunuté stráže nebo naopak ochrany týlu. Zejména prvně zmíněné zařazení bylo značně rizikové, a proto se podnikala opatření k tomu, aby vojáci hlídkující před hlavní bojovou linií měli větší šance na přežití – všichni se seznámili s předem dohodnutou ústupovou cestou a přesně věděli, v jakém okamžiku se stáhnout. Kromě toho se zřizovalo větší množství podobných předsunutých pozic, z nichž některé byly falešné a měly na sebe přitahovat nepřátelskou pozornost a palbu.

TIP: Když poručí generál zima: Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Hlídková činnost, ať už na čelním stanovišti nebo v týlu, byla nicméně velmi ošemetná. Dlouhé hodiny či dny se nic nemuselo dít, vojáci se nudili, přepadala je únava, a přesto museli neustále udržovat pozornost. Pokud v ní polevili, hrozila nenadálá smrt nebo zajetí nejen jim, ale i jejich kamarádům, kteří právě odpočívali. Selhání jednoho družstva v takovém případě mohlo mít fatální dopad nejen na celou četu, ale i prapor nebo dokonce pluk. 

Léta 1939–1941 patří v evropských dějinách k nejtemnějším. Německé armády dobyly značnou část starého kontinentu, na západě dokázala díky své geografické poloze vzdorovat hrozbě nacistické okupace už jen Velká Británie. Podobný osud ve stejné době potkal ale také evropský východ, kde se s tichým souhlasem Hitlerova Německa stal neomezeným pánem Josif Stalin. Ten od roku 1938 začal usilovat o znovuzískání území, o které ruské impérium v důsledku svého rozkladu přišlo na západě. Obnovu původních hranic Ruska přitom doprovázela zvěrstva, jež si s těmi, která páchali na okupovaných územích nacisté, v ničem nezadala.

Moskevští Parteikameraden

Rusko a Německo vyšly z první světové války poražené. Revoluční Rusko se v roce 1918 propadlo do chaosu občanské války, což vyústilo ve ztrátu řady území: kromě Finska a pobaltských států, které se osamostatnily, došlo také k rozsáhlým územním ztrátám ve prospěch Polska (západní Bělorusko a Ukrajina) a Rumunska (Besarábie). O část své rozlohy přišlo také Německo, navíc drcené povinností platit válečné reparace a ponížené zákazem budovat armádu. Sdílený odpor k versailleskému systému oba státy ve 20. letech přivedl k všestranné spolupráci, kterou ukončil až nástup Adolfa Hitlera, pro kterého Sovětský svaz představoval z ideologických důvodů úhlavního nepřítele.

Na konci 30. let se však v jejich vztazích spíše než ideologie prosadila imperiální logika. Ta Berlín a Moskvu přivedla ke vzájemnému sbližování, jež se začalo rodit postupně od začátku roku 1939. Symbolickým projevem této změny byla i výměna na postu lidového komisaře zahraničních věcí, kde Maxima Litvinova v květnu 1939 nahradil Stalinův blízký spolupracovník Vjačeslav Molotov. Oproti svému předchůdci měl totiž při jednání s nacisty jednu velkou výhodu – nebyl Žid. Definitivně si pak k sobě diplomacie obou totalitních států našly cestu na konci léta 1939.

Německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop přiletěl do Moskvy 23. srpna a ještě téhož dne byla „Smlouva o neútočení mezi Německem a Svazem sovětských socialistických republik“ na světě. K jejímu uzavření došlo ve velmi přátelské atmosféře: Stalin připíjel na Hitlerovo zdraví a Ribbentrop se po návratu do Berlína dokonce nechal slyšet, že se v sálech Kremlu „cítil jako mezi svými Parteikameraden“ (tedy stranickými kamarády).

Utajený dodatek

Tento nečekaný zvrat zcela změnil mocenskou rovnováhu v Evropě a způsobil velký šok. Stalin totiž během předchozích měsíců vedl jednání se Západem o spojenectví proti Hitlerovi. Ještě 10. srpna do Moskvy přiletěla britsko-francouzská vojenská delegace, ale rozhovory ztroskotaly na tom, že Stalin pro svá vojska požadoval pro případ války průchod přes území Rumunska a Polska, na což ale tamní režimy prozíravě nehodlaly přistoupit. Dále se Stalin obával, že se jej západní partneři pokusí vmanévrovat do války s Německem tak, aby musel s Hitlerem bojovat za ně. 

„Kotrmelec“ v podobě smlouvy s třetí říší Stalinovi v případném konfliktu umožňoval nejen zůstat stranou, ale rovnou sledovat, jak se „kapitalisté“ a „fašisté“ vzájemně zahubí. Velmi podstatné bylo ale i to, že Západ, na rozdíl od Hitlera, neměl Stalinovi výměnou za spojenectví co nabídnout. V tomto ohledu je podstatný spíše než samotná smlouva o neútočení „tajný dodatečný protokol“, v němž si obě mocnosti rozdělily východní Evropu. Do sovětské sféry vlivu se dostalo Finsko, Estonsko a Lotyšsko, Polsko mělo být rozděleno ve dví (hranice probíhala podél toku řek Narew, Visla a San) a volnou ruku dostal Stalin také v rumunské Besarábii. Obnově ruských imperiálních hranic tak pod hlavičkou šíření socialistické revoluce již nestálo nic v cestě.

Jako první přišlo na řadu Polsko, jehož hranice německá vojska překročila 1. září 1939. Už o dva dny později hlásil Ribbentrop do Moskvy, že polský odpor bude rychle zlomen, a vyzýval sovětského diktátora, aby obsadil svoji polovinu Polska. Stalin se ale do ničeho nehrnul a vychytrale čekal, jak se situace vyvine poté, co Francie a Velká Británie vyhlásí Německu válku. Nakonec se více než půl milionu mužů vyčleněných pro invazi dalo do pohybu 17. září 1939. Tehdy již bylo o osudu Polska, které nechal Západ na holičkách, rozhodnuto.

Pro polskou armádu, která na západě vedla marný boj proti Wehrmachtu, znamenal sovětský vpád doslova ránu dýkou do zad a na významnější odpor se už prakticky nezmohla. Oficiálně šlo o mírovou misi, která měla pomoci Ukrajincům a Bělorusům žijícím na území napadené země, jež se nacházelo v rozkladu a nedokázalo již zajistit bezpečnost svých obyvatel. Stalinovu část Polska totiž obývali především příslušníci těchto dvou etnik a jen menšina Poláků. Rudá armáda během druhé poloviny září obsadila 52 % polského území s 13,5 milionu obyvatel.

Hlavní překážka sovětizace

Na připojených územích začalo prakticky okamžitě dosazování komunistů do řídících funkcí, štvaní nižších vrstev proti statkářům, vyvlastňování a kolektivizace, následovaná strmým propadem životní úrovně. V listopadu 1939 si Stalin nechal prostřednictvím zmanipulovaných lidových shromáždění odhlasovat připojení obsazeného území k SSSR a někdejší polští občané tak s „velkou radostí vkročili do svorné rodiny sovětských národů“.

Současně se rozpoutal teror proti Polákům, které Stalin považoval za hlavní překážku sovětizace. Stejně jako v německém záboru začala likvidace polských elit, při níž si NKVD co do systematičnosti s bezpečnostními složkami třetí říše v ničem nezadala: aby se na nikoho nezapomnělo, vyhledávala svoje oběti dokonce podle encyklopedie.

Z celkového počtu asi 1,2 milionu Poláků, kteří se na podzim 1939 proti své vůli ocitli v SSSR, jich sovětská tajná policie do léta 1941 zatkla přibližně desetinu. Většinu čekal gulag, asi 8 500 z nich šlo na popravu.

TIP: Stalinova a Molotovova linie: Dvojitá Potěmkinova vesnice

Zapomenout ale nesmíme ani na osud 21 892 polských vojáků, většinou důstojníků, kteří byli na jaře 1940 povražděni na několika místech, z nichž nejznámější je Katyňský les u Smolenska. Během první poloviny roku 1940 probíhaly z nově připojených území také masové deportace možných odpůrců režimu. Odhaduje se, že na Sibiř, Ural a do Kazachstánu putovalo v dobytčácích až 450 000 osob. Celková bilance byla strašlivá: během necelých dvou let sovětské vlády se stalo obětí represí zhruba milion osob. Asi desetina z tohoto počtu zahynula ve stalinských lágrech a dalších nejméně 30 000 bylo zastřeleno.

Korálové útesy jsou domovem nesčetného množství různých tropických ryb i dalších mořských živočichů, které zde spolu s fyzikálními vlivy mořského prostředí vytváří jedinečný životní prostor. Právě proto je však velmi znepokojující skutečností postupný úbytek těchto přírodních skvostů, způsobený bohužel také přímou i nepřímou činností člověka.

Rostou až do katastrofy

Korálový útes je velký podmořský útvar, tvořený především těly korálů – přisedlých mořských živočichů z kmene žahavců. Tyto objekty se obvykle vyskytují v mělčích tropických mořích, která jsou relativně dobře prosvětlena a provzdušněna. Jen zřídka je najdete v hloubkách přesahujících 50 metrů a při průměrné teplotě vody pod 18 °C. Optimální teplotou k jejich růstu je přitom 26–27 °C. Výjimkou jsou některé korálové útesy v Perském zálivu, které snáší kolísání sezónních teplot v rozmezí celých 25° C.

Biologové odhadují, že korálové útesy v současnosti zabírají asi 284 300 km² mořského dna. Pro představu – jde o plochu, která o něco přesahuje rozlohu Nového Zélandu a zároveň jde o více než tři a půl násobek rozlohy naší republiky.

Stavebními bloky korálových útesů jsou tisíce generací útesotvorných organismů a jiných mořských tvorů, jejichž těla jsou alespoň částečně tvořena uhličitanem vápenatým (například některé skupiny řas). Symbiotické řasy jsou také velmi důležitým činitelem pro existenci korálových útesů, neboť svojí fotosyntetickou produkcí poskytují korálovým polypům, v jejichž tkáních žijí, nezbytný přísun organických živin.

Kostry jednotlivých korálů jsou neustále mechanicky rozrušovány a rozkládány činností vodních proudů a mořských živočichů, načež jejich úlomky padají do trhlin a děr v útesu a vyplňují ho. Útesy jsou takto udržovány po tisíce let, dokud je nezvratným způsobem nenaruší nějaká ekologická katastrofa, která zároveň vyhubí jeho četné obyvatele. Jak přitom dobře víme z geologických záznamů, zánik celých pásem korálových útesů nebyl v minulosti ničím neobvyklým.

Nejhustší biomasa

Korálové útesy jsou charakteristické nezvykle velkou biodiverzitou (druhovou rozmanitostí) organismů, žijících v jejich blízkosti. Přitom jde o prostředí tropických vod, které jsou poměrně chudé na obsah nezbytných živin. Vysvětlením tohoto na první pohled záhadného jevu je schopnost maximálního využití chudých zdrojů a jejich efektivního kolování mezi korály, symbiotickými řasami a ostatními organismy útesových ekosystémů. Anorganický dusík a fosfor získávají korály přímo z vody, v případě dusíku navíc využívají cyanobakterie, které tento prvek dokážou účelně vázat.

Korálové útesy jsou však závislé také na jiných faktorech, například na přísunu živin z nedalekých mangrovových porostů a „koberců“ mořských rostlin, které doplňují organické látky a materiál v podobě mrtvých těl živočichů, rostlinných částí apod. Korálové útesy na oplátku zase chrání tyto příbřežní habitaty před prudkým vlnobitím a poskytují rostlinám substrát, ve kterém mohou pevně zakořenit.

Na primární produkci celého společenstva se podílí také množství jiných mikroskopických organismů, proto je míra této produkce velmi vysoká. Výsledkem je nejvyšší známý podíl biomasy na čtvereční metr, vysvětlující ohromnou druhovou rozmanitost těchto ekosystémů.

Loterie o život

Mezi nejznámější obyvatele korálových útesů patří celá řada ryb. Některé žijí přímo na korálech, jiné na drobných živočiších, kteří se pohybují přímo po nich nebo nízko nad jejich povrchem. Některé druhy dokonce o korály nepřímo pečují tím, že z jejich povrchu odstraňují organismy, jež je narušují či nekontrolovatelně porůstají. Ryby z čeledi kanicovitých (Serranidae) například zbavují korály „nevhodné“ rostlinné plevele a mořských ježovek, které se zde živí chaluhami. Kolem útesů plave samozřejmě také mnoho druhů dravých ryb, které zde nachází poměrně širokou potravní nabídku.

Z celkového počtu asi 4 000 druhů ryb, žijících u korálových útesů vykazuje množství druhů stejně pestré zbarvení, jako má samotný útes. Zajímavé je, že některé z nich mění v noci pestrou barvu na méně výraznou. Koexistence tak velkého množství druhů ryb na jednom stanovišti je neobvyklá a je dána skutečností, že jakákoliv uprázdněná nika je v tomto nemilosrdném prostředí ihned zaplněna dalšími zájemci. Ekologové proto nazývají evoluční pochody v těchto společenstvech „loterií o životní prostor“.

Stálí obyvatelé a příležitostní návštěvníci

Útesy však nejsou domovem pouze pro ryby. Obývá je nesčetné množství dalších, především bezobratlých, mořských organismů. Mezi nimi jsou živočišné houby, žahavci (včetně některých druhů medúz), kroužkovci, korýši (garnáti, humři i krabi), měkkýši (včetně hlavonožců) a četní ostnokožci (hvězdice, ježovky a tzv. mořské okurky). Z plazů bychom se v okolí útesů mohli setkat s několika druhy mořských želv a některými hady.

Nepočítáme-li potápěče, pak se tady jen výjimečně setkáme se savci. K tomu dochází obvykle jen při náhodných návštěvách kytovců a delfínů, kteří se živí částmi korálů nebo na nich žijícími řasami. Jak tito savci, tak i další obratlovci se svými potravními preferencemi podílejí na křehkých trofických vazbách společenstev korálových útesů.

Významným, i když téměř neviditelným elementem je také tzv. kryptofauna – organismy, které žijí přímo v substrátu korálů nebo v jejich skeletech a podílející se na rozrušování schránek, tedy bioerozi. Mezi tyto významné zástupce společenstva patří některé druhy živočišných hub, mlži a sumýšovci. Na povrchu útesů jsou to především korýši a mnohoštětinatí červi (Polychaeta). Jak bylo zjištěno moderními výzkumy, v případě zdravých korálových společenstev se obvykle setkáváme s dominantním prvkem řas, které jsou pro růst a celkovou existenci útesů nepostradatelné.

V budoucnu jen na fotkách?

Jak je tomu bohužel i v případě jiných ekosystémů, ani u korálových útesů nelze opomenout jeden smutný fakt, kterým je stále rostoucí míra ohrožení těchto přírodních skvostů činností člověka. Dle dostupných informací dnes korály nejvíce ohrožuje globální oteplování, chemické znečištění a sběr korálů v kombinaci s příliš intenzivním výlovem ryb.

Korálové útesy jsou bezpochyby ohrožované i jinými vlivy, jak ostatně ukázal také výzkum korálových společenstev v minulých geologických dobách. Přesto je negativní vliv člověka na mnohé z nich nezpochybnitelný. Je již tedy pouze na nás, zda zanecháme toto nádherné přírodní dědictví také našim potomkům. Korálové útesy jsou nepochybně působivé a krásné i v podání barevných filmů a fotografií, hmotné realitě se však ani v tomto případě žádné zpodobnění nevyrovná.

Většina toho, co víme o druhohorních dinosaurech, vychází z objevených fosilních kostí nebo zubů. Jen občas se podaří nalézt i jiné pozůstatky, jako například fosilizované stopy nebo vejce. Často se tak stává, že vědci netuší, o jaký druh dinosaura jde a nalezená vejce dostávají samostatný odborný název. Bývají v takovém případě zařazená do svérázné taxonomie dinosauřích vajec, která zahrnuje „oodruhy“, „oorody“, a také „oočeledi“ (anglicky oospecies, oogenera, oofamilies).

Kulatá dinosauří vejce z údolí Čchien-šan. (foto: Journal of Paleogeography, QingHe, CC BY 4.0)

Čínským paleontologům se nedávno v tomto směru povedl unikátní nález. V údolí Čchien-šan, ve východočínské provincii An-chuej objevili tři vejce dinosaurů z období křídy, která mají neobvyklý, téměř kulovitý tvar. Vejce, označená QS-01 a QS-02 mají velikost 10,5 × 9,9 centimetru respektive 13,7 × 13,4 centimetru. Třetí vejce bylo ztraceno. Vejce QS-01 není kompletní a jeho dutinu vyplňují krystaly kalcitu.

Taxonomie vajec

Badatelé zařadili objevená vejce do oočeledi Stalicoolithidae a popsali je jako nový oodruh Shixingoolithus qianshanensis. Jsou o něco větší než doposud známá vejce této oočeledi. Vejce jsou v této „taxonomii“ řazena čistě podle jejich morfologie a nemusí to nutně znamenat, že byli navzájem příbuzní i dinosauři, kteří tato vejce snesli.

TIP: Paleontologové objevili v Číně fosilii dinosaura i s jeho hnízdem, vejci a embryi

V oblasti Čchien-šanu, kde jsou vrstvy ze svrchní třídy a nejstarších třetihor se už našla řada fosilií, ale doposud žádní dinosauři. Kulatá vejce představují vlastně první hmatatelný důkaz druhohorních dinosaurů v této oblasti. Paleontologové jsou optimističtí a věří v další zajímavé nálezy. Geologická formace ze svrchní křídy má v této oblasti tloušťku téměř 900 metrů a může ukrývat značné množství zajímavých fosilií.

Hvězdný vítr představuje vnější atmosféru stálice neustále se rozpínající do okolního prostoru. Existuje mnoho typů hvězdných větrů a liší se zejména mechanismem svého pohonu, který nejčastěji souvisí s typem hvězdy, u níž se vyskytují. U chladných stálic typu Slunce obvykle vítr pohánějí urychlující procesy v magnetosféře. Zmíněné pochody se přitom dosud nepodařilo zcela uspokojivě vysvětlit ani v případě naší hvězdy.

TIP: Nejsilnější vichr ve vesmíru se žene rychlostí 200 milionů kilometrů v hodině

Naproti tomu větry u horkých stálic běžně pohání silné záření, které od nich uniká. Dosahuje značné intenzity a maxi­mum jeho vyzařování se vlivem teploty stálice posouvá do spektrálních oblastí, v nichž se ve vodíkově-heliovém plynu vyskytuje například množství spektrálních čar. Zde tedy snadno dochází k absorpci záření a předání významného pohybového impulzu: Vzniká tzv. tlak záření, směřuje převážně ven od hvězdy, a urychluje tak látku vnější atmosféry unikající do prostoru. 

Velcí australští papouškové kakaduové žlutočečelatí (Cacatua galerita), kteří se vyznačují nápadnou žlutou chocholkou, žijí ve východní polovině Austrálie, s výjimkou vyprahlé centrální části kontinentu. Jsou velmi chytří, což jim umožnilo adaptovat se k životu ve městech plných lidí. Rovněž se úspěšně šíří jako invazní druh v dalších částech světa.

Soužití papoušků kakadu s lidmi ale není úplně idylické. Jak uvádí studie, kterou právě publikoval recenzovaný vědecký časopis Current Biology, v australských městech mezi lidmi a ptáky probíhají „mezidruhové závody ve zbrojení“. Nejde pochopitelně o žádné zbraně, ale o chytré nápady, které se týkají popelnic, na jejichž obsah si činí nárok lidé i papoušci.

Mezidruhová válka o odpadky

Mezi oblíbené kratochvíle kakaduů patří prohrabávání popelnic s odpadem. Na tom by nejspíš nebylo nic zlého, kdyby výsledkem jejich návštěv nebyla hromada odpadků rozházených všude kolem.

V boji s nepořádnými ptáky obyvatelé malebného městečka Stanwell Park nedaleko Sydney vyzkoušeli řadu triků – k popelnicím postavili strašáky v podobě hadů a sov, ptáci ale brzy zjistili, že jim ve skutečnosti žádné nebezpeční nehrozí. Kýženého výsledku nedošel ani pokus se zatížením vík popelnic cihlou – kreativní ptáci se naučili cihly shazovat. Další obyvatelé města zabezpečili své popelnice pružnými lanky, i s nimi si ale ptáci po čase poradili. Na každý lidský krok našli papoušci dříve či později odpověď. Rezignovaným lidem tak nezbylo než popelnice vybavit zámkem.

Ptáci vs. lidé

Fascinující a komplikované vztahy mezi lidmi a kakaduy prozkoumala se svými kolegy Barbara Klumpová z německého Institutu Maxe Plancka pro chování živočichů. O své zkušenosti s nepořádnými ptáky se s ní prostřednictvím online dotazníku podělila více než tisícovka Australanů.

Kreativita papoušků a jejich schopnost učit se, udělaly na behaviorální vědkyni značný dojem. Ukázalo se, že ptáci se dokázali učit napodobováním – pokud se některému papouškovi podařilo zábrany překonat a popelnici otevřít, další jedinci byli schopni jeho postup opakovat. Zajímavé podle ní ale byl i způsob, jakým se s problémem vypořádávali lidé. „Byla jsem opravdu ohromena tím, s kolika různými způsoby zabezpečení lidé přišli,“ říká Klumpová.

TIP: Jako z hororu: Australské úřady varují před zvýšeným počtem útoků ptáků

Podle Klumpové není příliš pravděpodobné, že by pomyslný „mezidruhový závod ve zbrojení“ mohl vyústit ve vývoj chytřejší generace kakaduů. „Mají určitou schopnost řešit problémy a víme, že jsou zvědaví a rádi zkoumají nové věci. Nemyslím si ale, že by je jejich zkušenosti s otevíráním popelnic mohly udělat chytřejšími.“ 

Přestože plenění popelnic v australských městech stále pokračuje, místní to neberou nijak fatálně. „Říkáme jim nebeské krysy, kvůli jejich posedlosti jídlem,“ prozrazuje Katherine Erskineová, majitelka kavárny v Stanwell Parku. „Jsou to hluční bordeláři. Jsou ale krásní a vlastně je máme rádi.“

Chtěla být lékařkou, dokonce patoložkou. Potom ale vystudovala průmyslovku, dva roky také navštěvovala brněnskou Univerzitu obrany, a nakonec dala přednost tomu, co ji přitahovalo odjakživa – cukrařině. „Moje první vzpomínka na dětství je, jak s mámou vyrábíme jahodovou marmeládu,“ vzpomíná Šárka Divácká s úsměvem. „Zní to jako klišé, ale věřím, že mě to předurčilo k budoucí kariéře. Jenže společenské konvence vás většinou tlačí k něčemu jinému, že byste měli něco vystudovat a pracovat nejlépe v kanceláři, takže se k vytouženému cíli dostanete až později.“ 

Cibule i majonéza

K jejímu snu ji paradoxně nasměrovala vážná nemoc. „Měla jsem problémy s vnitřním uchem a rovnovážným ústrojím. Znamená to, že se probudíte se silnou závratí, což vás velice limituje a dozvuky pak trvají i několik dnů. Během léčby jsem tak měla spoustu času a rozhodla jsem se ho využít,“ vysvětluje mladá žena. 

Bez vzdělání v oboru nastoupila coby cukrářka do restaurace svého kamaráda a postupně se naučila, že sladké řemeslo znamená alchymii, kde se s každou surovinou odehrávají desítky procesů. Díky tomu má své dorty chuťově geniálně vyladěné, a navíc se nebojí ani zdánlivě nesmyslných ingrediencí, jako je majonéza či cibule. Provozní cukrárny Šárka Formanová potvrzuje: „Je hodně odvážná a nekonvenční. Nebojí se vyzkoušet v podstatě cokoliv a zkombinovat i to, z čeho mají ostatní obavy. Často si myslíme, že už je to moc, ale ona si trvá na svém, a nakonec to všem chutná.“ 

Do cukrárny s fénem

Na konto si Šárka Divácká připsala hned několik tuzemských premiér: Stala se například autorkou prvního mechového dortu u nás. „Hlavní suroviny tvoří špenát a pistácie, jde o analogii k mrkvovému dortu,“ líčí. Kromě skvělé chuti je však zapotřebí i něco navíc – korpus tak zdobí cvrčci, aby výsledek připomínal skutečný mechový polštářek.

TIP: Flákota z marcipánu: Sladké pokušení, které potěší i zapřisáhlé masožrouty

Do Brna dnes za jejími výrobky přijíždějí zákazníci až z Karlových Varů, například na vyhlášené polévané dorty. „Zmíněnou techniku inspirovalo malířství, konkrétně akrylové barvy. Polevy se smíchají dohromady a vznikne kýžený duhový efekt, případně pavučinková struktura, kterou vytvářím pomocí fénu,“ popisuje cukrářka. Za mistrovským dílem se však skrývá hluboce zvládnuté řemeslo. „Musíte se ohromně soustředit, vnímat třeba i teplotu nebo vlhkost vzduchu, jak moc je dort ohlazený, obmazaný a namražený,“ vysvětluje. Originální kousky vytváří ve svém podniku už přes tři roky, ale stále má co objevovat – dosud se jí třeba nepodařilo zařadit do repertoáru brambory…

Zlato! Žlutý kov se mnohokrát stal hybnou silou dějin. S vidinou pohádkového bohatství vyráželi na daleké cesty slavní mořeplavci. V patách jim kráčeli dobrodruzi a hrdlořezové typu Hernána Cortése či Francisca Pizarra a v touze po zlatu rozvraceli mocné říše. Zlaté horečky uváděly do pohybu miliony lidí v Novém světě, Africe i Austrálii. 

Zlatý koloběh v útrobách bakterií

Ložiska zlata se formovala za vysokých tlaků a teplot hluboko pod zemským povrchem. Geologové se dlouho domnívali, že drobné šupinky zlata se uvolňují do přírody právě z těchto z mateřských zlatých žil. Teprve nedávno se ukázalo, že při jejich vzniku hrají často významnou roli půdní bakterie. Někteří mikrobi dokážou zlato rozpouštět a uvolňovat v podobě iontů do okolí. V rozpustné formě je zlato unášeno podzemními i povrchovými vodami a končí v sedimentech oceánů. 

Rozpustné zlato však nemusí být nenávratně ztraceno. Jiné bakterie drahocenný totiž prvek opět vychytávají a převádějí do nerozpustné formy ryzího kovu. Někdy se mohou drobné částečky „vytěžené“ bakteriemi shlukovat do větších útvarů a vytvářet nuggety o hmotnosti až několika desítek kilogramů. Záhadou zůstávalo, jak rychle taková přírodní recyklace zlata probíhá a jak je možné, že se bakterie vysoce toxickými rozpustnými formami zlata neotráví. 

Mikrob, který se „živí“ mědí

Zkoumání částic ze slavné australské zlatonosné lokality West Coast Creek prokázalo, že se zlato vrací do nerozpustné formy poměrně rychle. Zrnka se neformovala déle než 60 let a mnohá vznikla za méně než dvě desetiletí. Jasněji máme i v detoxikačních mechanismech „zlatých“ bakterií. Vědcům je prozradil mikrob Cupriavidus metallidurans, který si libuje v půdách s vysokým obsahem různých těžkých kovů.

Snímek z elektronového mikroskopu ukazuje struktury vytvořené bakteriemi. Zrnko zlata pochází z lomu nazvaného Hit or Miss, který leží v australském Queenslandu (foto: CSIRO, CC0)

Bakterie pouští toxické rozpustné zlato do nitra své buňky společně s mědí, kterou nutně potřebuje k životu. Vysoké koncentrace mědi a zlata jsou však pro ni smrtelné a ve vzájemné kombinaci mají oba prvky na bakteriální buňku ještě fatálnější dopad než každý kov sám o sobě. Bakterie umí oba prvky v rozpustné formě opět vylučovat, ale tenhle detoxikační mechanismus je společným účinkem mědi a zlata ochromen. Proto se Cupriavidus metallidurans nadměrnému příjmu těchto prvků brání a už na svém povrchu mění rozpustné formy mědi a zlata znovu na částice nerozpustných ryzích kovů.

Odhalené detaily koloběhu zlata v přírodě chtějí vědci využít k vývoji nových metod pro recyklaci zlata z nejrůznějších odpadů včetně vyřazené elektroniky, z níž se prozatím zpětné získávání zlata ekonomicky nevyplácí.

TIP: Ruský Klondike: V čem byla jiná zlatá horečka na Uralu a na Sibiři

Poměrně rychlý proces také otevírá zcela nové možnosti pro těžbu zlata z hornin, kde je obsah tohoto prvku nízký, nebo i z dříve vytěžené hlušiny. Na rozdíl od průmyslových metod těžby, které využívají např. rozpouštění zlata vysoce toxickou rtutí, by byla biotechnologická metoda s nasazením bakterií podstatně šetrnější k životnímu prostředí.

K prvnímu úspěšnému nasazení úderných jednotek ve větším měřítku došlo koncem léta 1917 u Rigy, přičemž vedlo k obsazení lotyšské metropole. O několik týdnů později se úderníci prosadili také na italském bojišti, kde se i díky nim posunula fronta o několik stovek kilometrů. Vrchol však přišel až s jarem následujícího roku, kdy Němci nasadili úderné jednotky ve velkém měřítku do takzvané císařské ofenzivy na západní frontě, jež málem přinesla centrálním mocnostem vítězství ve válce.

Úderníkům se dařilo rychle pronikat nepřátelskou linií, protože se nezdržovali s dobýváním opevněných bodů a pokračovali do týlu, kde napadali křižovatky, sklady a velitelství. To vše bylo možné také díky momentu překvapení, když před útokem neproběhla klasická několikadenní dělostřelecká příprava, ale pouze krátké a intenzivní bombardování často s použitím otravného plynu.

Debakl u Caporetta

Do výzbroje úderníků patřilo velké množství granátů, lehké kulomety (na snímku jsou před sedícími vojáky vidět MG 08/15) a v posledních týdnech války také první německé samopaly MP 18. Fotografie pochází pravděpodobně z italské fronty a byla pořízena v období mezi 24. říjnem a 19. listopadem 1917, kdy probíhal takzvaný průlom u Caporetta, jenž stál apeninské království téměř 300 000 vojáků (z toho 270 000 zajatců).

TIP: První německý blietzkrieg na západě: Císařská jarní ofenziva 1918

V očích mužů je vidět vyčerpání z dlouhých a náročných postupů, které stály mužstvo v době, kdy armády nedisponovaly dostatečným množstvím dopravních prostředků, mnoho sil. Několik týdnů krvavých bojů také vedlo k velkým ztrátám mezi elitními jednotkami, které, především na jaře a v létě 1918, už nedokázalo Německo nahradit.

Tento velmož s titulem říšského knížete nikdy nežil ve Francii a neměl zde ani palác nebo zámek, přesto se shodou životních náhod stal v této zemi uctívaným hrdinou. Císař Francouzů po zprávě o jeho smrti poznamenal: „Byl to ušlechtilý charakter, čestný a plný odvahy.“ 

Krásný Pepi

Otcem knížete Józefa Antoni Poniatowského byl hrabě Andrzej Poniatowski, příslušník vlivné polské šlechtické rodiny a podmaršálek rakouské armády. Matka Terezie pocházela z české hraběcí rodiny Kinských. Josef byl jejich jediným synem. Narodil se 7. května 1763 ve Vídni v paláci Kinských blízko vídeňského Hofburgu.

Kmotrou u křtu mu byla sama císařovna Marie Terezie. Rodina Poniatowských stála tehdy na vrcholu svých politických ambicí. Ty se naplnily následujícího roku 1764, kdy byl Josefův strýc (starší bratr jeho otce) Stanislav August Poniatowski zvolen polským králem. Polsko se tou dobou nacházelo v hlubokém úpadku a spělo ke svému zániku. Král Stanislav II. August byl posledním panovníkem této země coby nezávislé mocnosti. Svou zemi však nespasil a v roce 1795 se vzdal trůnu.

Blízká příbuznost s králem přenesla odlesk koruny i na bratra Andrzeje a jeho rodinu. Získal titul polského knížete, a navíc ho Marie Terezie obdařila dědičným titulem německého říšského knížete. Ve Vídni tak vystupoval jako neoficiální vyslanec polského vládce. Malý Józef vyrůstal ve Vídni pod dohledem domácích učitelů. Když mu bylo deset let, ztratil otce, který podlehl tuberkulóze. Protože sama matka nestačila na výchovu syna, ujal se ho král Stanislav August a pozval ho k sobě do Varšavy. Tady se Józef přiučil dvorským mravům a dostalo se mu systematického vzdělání v mnoha oborech, v prvé řadě ale o vzdělání ve vojenských naukách.

Józef dorostl v urostlého a pohledného muže, velmi bystrého, s živým temperamentem, ale také se sklonem k bujným zábavám. Pro šlechtickou společnost, ve které se pohyboval, byl známý jako „krásný Pepi.“ V roce 1780 se mladý kníže vrátil do Vídně, kde vstoupil do císařského vojska.

Vojenskou službu započal v nižší důstojnické hodnosti u 2. karabinického pluku Lacy. Byl skvělý jezdec a u pluku sklízel obdiv pro svou jezdeckou bravuru. Koncem osmdesátých let bojoval ve válce proti Turkům a v bojích o srbský Šabac byl raněn do nohy. V průběhu tažení se seznámil a sblížil se svým vzdálenějším příbuzným knížetem Karlem ze Schwarzenbergu, pozdějším vítězem nad Napoleonem. Kníže Poniatowski právě u Šabacu zachránil Schwarzenbergovi život. V roce 1789 odešel z císařské armády v hodnosti plukovníka.

Finis Poloniae

Józefova pozornost se nyní obracela k Polsku, kde se události vyhrotily a spěly ke konfliktu s carským Ruskem. Ještě roku 1789 uposlechl výzvu krále Stanislava, aby nastoupil do polského vojska. Roku 1792 vypukla polsko-ruská válka, které se kníže zúčastnil v hodnosti generálmajora. Vedl si dobře jako vojenský organizátor i jako velitel a vyznamenal se mimo jiné ve srážce s Rusy 18. června 1792 na Ukrajině u Zielenic. Válka však skončila nevyhnutnou porážkou Poláků, po níž došlo k takzvanému druhému dělení Polska. Tehdy se kníže Poniatowski vrátil do Vídně a následně navštívil řadu evropských měst. 

Když v roce 1794 v Polsku vypuklo vlastenecké povstání Tadeusze Kościuszka, přihlásil se Poniatowski jako dobrovolník do povstalecké armády. Ve válce proti ruské přesile se zúčastnil bojů okolo Varšavy, ale přes veškerou odvahu nemohl ovlivnit spád událostí. Porážka Koścsiuszkovy armády 10. října 1794 u Maciejovic způsobila, že se povstání zhroutilo. Nastal Finis Poloniae – konec Polska. Třetí dělení Polska roku 1795 dovršilo rozdělení zbytku země mezi tři mocné sousedy: Rusko, Prusko a Rakousko. Byl to i definitivní zánik někdejší Rzeczpospolity a polské státnosti vůbec.

Po katastrofě u Maciejovic emigrovalo velké množství povstalců směrem na západ a část z nich nabídla své služby revoluční Francii. Právě v řadách francouzské revoluční armády vznikly roku 1797 polské legiony, které nejprve bojovaly pod svými veliteli po boku francouzských jednotek, aby později, za Napoleonova císařství, vplynuly do jeho Velké armády.

Poniatowski žil po povstání střídavě ve Vídni a ve Varšavě. Kromě toho podnikal cesty k některým evropským dvorům, například do Petrohradu, kde byl přijat carem Pavlem I., a do Berlína, kde s pruskou vládou domlouval příznivější podmínky pro Poláky v pruském záboru Polska. Vystupoval sice jako soukromá osoba, ale stýkal se s mnoha politiky a diplomaty a ve svém varšavském paláci žil bohatým společenským životem. Přestože byl neustále obklopován a obdivován ženami, nikdy se neoženil.  

Návrat do politiky

Po Napoleonově vítězství nad Pruskem roku 1806 obsadili Francouzi většinu poraženého království až k řece Němenu. Polská aristokracie využila francouzské okupace svého bývalého území, sblížila se s dobyvateli a nešetřila slov, aby mezi oběma národy vznikly oboustranné sympatie. Neočekávala od Napoleona nic menšího než obnovení polské svrchovanosti a vzkříšení státu. Francouzský císař v tom směru živil polskou elitu planými sliby, neboť nešel dál než ke zřízení Varšavského knížectví. Jednalo se pouze o malou část polského území, které navíc bylo autonomní součástí Saska, a tudíž formálně podléhalo tamějšímu králi. Hlavní úřady byly sice obsazeny Poláky, ale všude pronikal francouzský vliv.

Tehdy se vrátil do politiky kníže Poniatowski. Ve vládě nově vzniklého Varšavského knížectví měl postavení ministra a velitele armády. S tímto vojskem zahájil roku 1809 po boku Francouzů válku proti Rakousku. Střetl se se silnějším protivníkem na vedlejším bojišti a 19. dubna s ním svedl úspěšnou obrannou bitvu před branami Varšavy u Raszyna.

Válka roku 1809 skončila ve dnech 5. a 6. července vítězstvím Francouzů nad rakouskou armádou v rozhodující bitvě u Wagramu blízko Vídně. Józef Poniatowski v této válce opět osvědčil své velitelské schopnosti i velkou osobní odvahu. Odměnou za spojenectví s Napoleonem mohlo Varšavské knížectví rozšířit své území o kus rakouské Haliče včetně Krakova a kníže obdržel od císaře velkokříž Řádu čestné legie.

Velitelem ve Velké armádě

Vojenské osudy Poniatowského zůstaly spjaty s Napoleonovou armádou i v dalších letech. V březnu 1812 dal francouzský císař zřídit z polských vojáků své armády tři polské divize, jejichž velením pověřil právě knížete. V rámci půlmilionové Velké armády překročili polští vojáci téhož roku řeku Němen a vstoupili na teritorium carského Ruska. Během následujícího tažení se vyznamenali hlavně Poniatowského huláni, výborní jezdci, označovaní ve francouzské armádě jako „polští kopiníci“. Kníže s nimi bojoval u Smolenska a u Borodina, vtáhl do Moskvy a postoupil ještě o velký kus dál směrem na Kalugu. Pak však přišel tragický ústup celé napoleonské armády.

Když koncem listopadu překračoval Poniatowski se zbytkem svého sboru řeku Berezinu, byl lehce raněn, přesto došel přes Vilno až do Varšavy a poté do Krakova. Tam začal – ještě stále v rámci Varšavského knížectví – rychle organizovat novou polskou armádu. V polovině roku 1813 ji v počtu okolo 27 000 mužů přivedl přes Slezsko, Moravu a Čechy do Saska. Ve Velké armádě, obnovené na základě nových odvodů mladých branců, vytvořili Poniatowského vojáci VIII. armádní sbor, jehož počet vzrostl o další Poláky, hlavně z Poznaňska, na 34 000 mužů. Skládal se z devíti pluků pěchoty, devíti pluků jezdectva a deseti kompanií dělostřelectva ve dvou divizích. Inspekci sboru u Žitavy následně provedl Napoleon osobně. 

Maršálská hůl

Přes opakované nabídky protinapoleonské aliance, aby k nim Poniatowski přešel, zachoval kníže věrnost francouzskému císaři. Polský sbor operoval na území Saska, kde kryl francouzské komunikace a vedl převážně drobnou partyzánskou válku proti jednotkám aliance. Dosáhl menších vítězství u Frohburgu, Saské Kamenice a Altenburgu.

Po Napoleonově dočasném úspěchu nad Rusy a Rakušany v bitvě u Drážďan 26. a 27. srpna 1813 se válečné síly koncentrovaly u Lipska, kde došlo 16.–19. října ke čtyřdenní bitvě národů. Zadní voj Velké armády při pochodu k Lipsku tvořil právě Poniatowského VIII. sbor. Kníže však k Lipsku přivedl jen jednu svou divizi – druhá zpočátku zůstala u vzdáleného Wittenbergu a zapojila se do bojů až v průběhu střetu. Sám Poniatowski bojoval s odvahou hraničící se zbrklostí a šel tak příkladem svým vojákům. Napoleon ocenil výkon Poláků a ještě téhož dne povýšil knížete Poniatowského přímo na bojišti na francouzského maršála.

Císař velí na ústup

Velká armáda se během dalších bojů dostala do sevření dvou čelistí spojeneckých vojsk, z něhož se jí přes veškeré úsilí nepodařilo vyprostit. V neděli 17. října zbraně dočasně umlkly, jakoby obě strany světily sváteční den. Nabíraly nový dech, ale přesto se na mnoha místech chvílemi bojovalo. Poláci zasáhli včas do střetu württemberských jednotek s Rusy u Gohlis, kam polskou divizi přivolal na pomoc maršál Ney, a zachránili tak Württemberské před katastrofou.

K rozhodujícímu obratu došlo v pondělí 18. října, kdy Napoleonovi dosavadní spojenci Sasové a také někteří Württemberští přeběhli k nepříteli. Na obou stranách přibývalo obětí a Francouzům navíc docházela munice. Večer toho dne nařídil Napoleon zahájit ústup. Byl to ústup bojem, který začal celkem spořádaně, ale pak se vymknul kontrole. Ve tmě docházelo k drastickým scénám hlavně u městských bran, když se ustupující armáda tlačila pod nepřátelskou palbou hlava nehlava ven z města. V cestě na západ jí navíc stály dvě řeky, Pleisse a Elster. Tudy museli ustupující projít, jak se dalo. 

Ústup měl krýt zadní voj pod velením maršála Macdonalda. Tvořilo ho seskupení několika francouzských pluků a zbývajících polských jednotek VIII. sboru Józefa Poniatowského. V úterý 19. října, už za denního světla, se proud uprchlíků zarazil na jihozápadním předměstí u mostu přes řeku Elster, kde zadržoval postupujícího nepřítele kníže Poniatowski s přibližně dvěma tisícovkami svých mužů, přičemž sám už byl několikrát raněn.  

Neohrožený hrdina

Ve chvíli, kdy se po mostě dralo plno uprchlíků, zapálili zmatení francouzští sapéři pomocí luntů připravené nálože a vyhodili most do povětří. Výbuch zabil mnoho lidí, kteří byli nablízku a způsobil, že únik byl možný jen překonáním prudké řeky. Poniatowski byl tísněn ze všech stran a rozhodl se vstoupit do řeky. Zvolal prý jen: „Il faut mourir en brave!“ neboli „Je třeba zemřít statečně!“. Vlastenečtí Poláci mu přisuzují i jiný výrok: „Chci zemřít jako polský generál a nikoli jako francouzský maršál.“

Ještě na břehu ho ale zasáhla nepřátelská kulka do prsou, když se na svém koni Sultánovi vrhl do řeky a zmizel v proudu. Jeho tělo našli až po pěti dnech místní rybáři. Dlouho se nevědělo, koho vlastně z vody vytáhli. Někteří badatelé uvádějí, že tělo knížete bylo změněno k nepoznání a že ve vodě ztratil i svou paruku, se kterou si každý spojoval jeho vizáž. Poniatowski zemřel ve věku padesáti let, z nichž v hodnosti francouzského maršála strávil pouhé tři dny.

TIP: Napoleonovy otazníky: Skutečně byl zapáleným vlastencem a dokonalým stratégem?

Mrtvé tělo Józefa Poniatowského bylo vystaveno v kostele sv. Jana na lipském předměstí a po nabalzamování uloženo v tamější hřbitovní kryptě. Se souhlasem cara Alexandra smělo být následně převezeno do Polska a pohřbeno ve varšavském kostele sv. Kříže. Dnes leží v královské kryptě na krakovském Wawelu vedle řady polských panovníků a jiných slavných osobností. Pro Poláky se stal kníže legendou.