České jméno medojeda kapského (Mellivora capensis) napovídá, že jeho oblíbenou potravu tvoří larvy a med divoce žijících včel. V anglickém a německém pojmenování se med objevuje rovněž, tentokrát však v kombinaci se slovem „jezevec“ – a medojed zmíněného savce tvarem těla, krátkým ocasem i dlouhými drápy na předních tlapách skutečně připomíná. Vývojově má ovšem mnohem blíž ke kunám.

Slabiny pod útokem

O medojedech se traduje řada mýtů, přičemž k nejbizarnějším patří pověra o způsobu, jakým se tito predátoři vrhají na velké savce: Údajně jim totiž nejprve ukousnou varlata. Prazvláštní taktiku líčil již slavný zakladatel jihoafrického Krugerova národního parku James Stevenson-Hamilton, který viděl medojeda útočit na buvola. Existuje množství zpráv, jak kunovitá šelma napadla a kastrovala samce vodušek, pakoní, kudu velkých, a dokonce prý se stejným úmyslem zaútočila i na člověka. Mezi rangery a průvodci představuje zmíněné téma neustálý zdroj drsných žertů a historek, ale seriózní výzkum zatím popsané chování nezaznamenal. 

Jak uklidnit včely?

Naproti tomu vědci studující život medojedů v Jihoafrické republice a Zimbabwe potvrdili jinou tradičně uváděnou informaci: Pravidelnou kořistí nevelké šelmy se stávají smrtelně jedovaté druhy hadů, včetně kobry či zmije útočné. Pokud medojed při souboji utrpí uštknutí, upadne na několik minut do stavu připomínajícího smrt, ale zpravidla přežije. A podle výzkumů za to vděčí mutaci v receptorech buněk. 

Neurotoxin z jedu kobry obvykle „nasedne na tykadla“, a spustí tak paralýzu dýchacích svalů. Receptory medojedů se ovšem přetvořily natolik, že se s nimi látka neumí propojit, a tudíž nefunguje. Kobří jed však obsahuje dalších stovku nebezpečných bílkovin a molekul, takže ačkoliv uštknuté zvíře nezemře, rozhodně pro něj nejde o příjemný zážitek. Podobnou odolnost proti účinkům jedu pak známe u surikat či mangust.

Medojed si dokáže obstarat potravu i v období sucha. Na tomto snímku je zachycen na poušti Kalahari při lovu škorpionů. (foto: Karel Maton ©)

Další pozoruhodné přizpůsobení medojedů spočívá ve využití výměšků análních žláz, kterými při plenění hnízd částečně paralyzují blanokřídlý hmyz. Například včely jimi šelma jednoduše řečeno uklidňuje, podobně jako to včelaři dělají kouřem. Pokud se ji však některá obránkyně úlu přesto snaží bodnout, prakticky nemá šanci na úspěch. Agresora totiž chrání pevná přiléhavá srst na hlavě a předních tlapách, skrz kterou žihadlo projde jen obtížně.

Na prostředí nezáleží 

Medojed představuje středně velkou robustní šelmu, dorůstající délky kolem 70 cm a hmotnosti 7–16 kg. Obzvlášť mohutná je přední část těla s plochou hlavou, silnými čelistmi, svalnatým krkem a tlapami s dlouhými drápy, uzpůsobenými k hrabání. Síla volné kůže na hlavě a krku dosahuje až 5 mm a pokrývá ji hustá tuhá srst – ve spodní části těla zbarvená do černa, na hřbetě a temeni šedivá. Kontrast ještě zvýrazňuje bílý pruh, který dvě základní barvy odděluje.

Medojed slídící po něčem k snědku. (foto: Karel Maton ©)

Na rozsáhlém území mezi jižní Afrikou a Indickým poloostrovem se podařilo popsat až 16 poddruhů medojeda, jež se od sebe liší hlavně zbarvením srsti – poměrem mezi dvěma zmíněnými odstíny. Z různých barevných přechodů se výrazněji vymezuje pouze západoafrický poddruh obývající lesnaté oblasti, který je celý černý. Přizpůsobivá šelma se vyskytuje v nejrůznějších typech prostředí, od mořských pobřeží až po hory, polopoušť Kalahari či deštné pralesy západní Afriky. Nejvíc jí však vyhovuje suchá otevřená buš nebo savana na jihu a východě černého kontinentu, kde žijí její nejpočetnější populace. 

Zahrabaní pod zemí 

Univerzálnost tohoto predátora přitom vychází z jeho schopnosti využívat nejrůznější potravní zdroje. Pojídá například větší bezobratlé živočichy – brouky, sarančata a štíry – a jeho kořistí se stávají také různí obratlovci, od ryb přes obojživelníky až po středně velké savce. Silné čelisti medojeda si poradí i s želvím krunýřem, navzdory zdánlivě neohrabané postavě dobře šplhá na stromy a dokáže plenit hnízda ptáků s vejci či mláďaty. Nejčastěji však loví drobnější ještěry a hady, kteří tvoří až čtvrtinu jeho kořisti. Mezi důvody, proč se medojedi zaměřují na nebezpečné jedovaté tvory, patří soutěž o potravní zdroje: Pokud totiž dokážete bez následků pozřít smrtícího hada, nacházíte se v pozici gurmána, jenž si na velké párty plné hladových hostů užívá mísu jídla se spoustou chilli, které se jiní obávají dotknout. 

Velkou část kořisti vyhrabává medojed ze země a zaměřuje se přitom hlavně na hnízda blanokřídlého hmyzu, na škorpiony či drobné obratlovce. Díky svalnatým předním končetinám až s pěticentimetrovými drápy navíc zvládne během několika minut vyhloubit díru tak velkou, že se v ní může sám ukrýt. 

Najít a vyplenit

Medojedi tvoří natolik výrazné pilíře ekosystému, že se k jejich honu za potravou připojují také další živočichové. K šelmě vyhrabávající kořist se v jižní Africe vždy přidružuje několik jestřábů kukačkovitých, kteří posedávají nedaleko a čekají, zda pro ně zbude něco z jejího úlovku. Za ponechaná sousta se pak dravci zabranému do práce odvděčí tím, že ho svým vzletem varují před případným nebezpečím. 

Další, téměř legendární případ vzájemně výhodného chování dvou živočišných druhů představuje spolupráce medojeda s medozvěstkou křiklavou. Zmíněný pták jej totiž svým křikem upozorní na nalezené včelí hnízdo. Když ho pak šelma vyplení, zůstanou po ní zbytky pláství, na nichž si pochutná opeřený „tipař“. Podobně dokáže drobný ptáček navigovat také domorodce pátrající po medu, kteří věří, že pokud mu z něj za odměnu část nenechají, zavede je příště do nebezpečí – ke spícímu buvolovi či jedovatému hadovi. 

Jelikož je medojed aktivní převážně v noci, nesetkají se s ním návštěvníci afrických safari příliš často. V některých parcích a rezervacích se však pozoruhodné šelmy vyskytují hojněji a v době nedostatku potravy „operují“ i za dne. Téměř s jistotou na ně narazí turisté v kempu Halali v namibijském národním parku Etosha či v zimbabwském Hwange. Tam se totiž medojedi naučili vybírat odpadky z košů a slídit kolem kuchyně. Podle rámusu se tak dají zastihnout ve značně neromantických kulisách převržených popelnic.

TIP: Drzoun s velkou kuráží: Co možná nevíte o rosomácích sibiřských

Medojedy a jejich existenci stále opřádají mnohá tajemství i nejrůznější neuvěřitelné historky. Ať už jsou pravdivé úplně, zčásti, nebo vznikly výhradně v bujné lidské fantazii, jisté je, že podivuhodní tvorové vedou nesmírně zajímavý a dosud zdaleka neprozkoumaný život. Navíc je můžeme vidět i u nás, a to v pražské zoo, kde se je dokonce podařilo rozmnožit. 

Autoři studie zveřejněné v časopise Communications Biology analyzovali seznamy pavouků a příbuzných bezobratlých prodávaných online. Ukázalo se přitom, že se nabídka osminohých členovců na černém trhu v uplynulých dvou dekádách rozrostla na víc než 1 200 druhů – a mimo jiné zahrnuje polovinu globální populace tarantulí, z níž se celých 25 % povedlo popsat až po roce 2000.

Příležitost pašovat

„Z pavoukovců se stalo masově obchodované zboží a příslušným orgánům se ho většinou nedaří zachytit,“ varuje bioložka Alice Hughesová, jež se na studii podílela. Dvě třetiny uvedených zvířat přitom pocházejí přímo z divoké přírody, kde tudíž jejich kritické počty dál klesají. Pro pašeráky představují pavouci či štíři ideální kořist, neboť je lze snadno ukrýt v útrobách zavazadel a nezachytí je skenery pro odhalení nelegálně převážených obratlovců. Poptávka po nich navíc rychle roste a v uplynulých letech se zařadili mezi oblíbené domácí mazlíčky, kteří nevyžadují přílišnou péči. 

Hořící knihovna

Biologové nyní upozorňují, že bezobratlí zůstávali dlouho mimo hledáčky ochránců přírody: Ze všech druhů evidovaných Mezinárodní unií pro ochranu přírody, která aktualizuje seznamy živočichů ohrožených vyhynutím, tvoří jen necelé 1 %.

TIP: Drancování přírodního dědictví Maroka: Je libo orlí křídlo, opičí hlavu nebo třeba kabelku z geparda?

Další důvod, proč se na nepříjemnou statistiku více zaměřit, představuje fakt, že se mezi obchodovanými tvory mohou nacházet i zatím vědecky nepopsané druhy. „Ztratit dosud neznámé druhy pavouků je stejné, jako by vám v knihovně shořely svazky, které jste ještě nečetli,“ uzavírá Miriam Fauziaová ze zoologické zahrady v Indianapolis.

V prosinci 2020 přistál v komplexu lunárních dómů Mons Rümker, v severní části Oceánu bouří, modul čínské lunární mise Čchang-e 5. Sonda zde odebrala necelé 2 kilogramu vzorků a návratový modul je záhy dopravil na Zemi. Šlo o první vzorky z Měsíce po téměř 50 letech a odborníci je od té doby intenzivně zkoumají.

Čínská národní vesmírná agentura CNSA společně s Čínským úřadem pro atomovou energii a dalšími institucemi 9. září v Pekingu oznámili, že ve vzorcích mise Čchang-e 5 objevili nový minerál, který dostal označení changesit-(Y). Minerál sám o sobě není nijak zvlášť zajímavý, jde o průhledný fosfátový materiál, který tvoří krystaly o velikosti zhruba 10 mikronů.

Vzácný izotop pro jadernou fúzi 

Zajímavé je ovšem to, že changesit-(Y) obsahuje helium-3, významný izotop, který je možné využít v jaderné fúzi. Pokud se pro fúzní reakci smíchá helium-3 s deuteriem, vznikne helium a jeden proton, přičemž fúze je v takovém případě mnohem lépe zvládnutelná. Problém je v tom, že na Zemi je helium-3 velice vzácné.

TIP: Vzorky čínské sondy z Měsíce jsou mnohem mladší, než ty z programu Apollo

Na povrchu Luny je helium-3 podle všeho mnohem běžnější. To dělá z Měsíce potenciálně zajímavý cíl vesmírných těžařů. Vzhledem k tomu zřejmě nebude náhodou, že Čína pouhý den po oznámení objevu changesit-(Y) zveřejnila plán poslat během příštích 10 let k Měsíci další tři nepilotované mise. Konečným cílem Číny je trvalá přítomnost na Měsíci.

Když ve východní a jižní Africe žili australopitéci, setkávali se tam s celou řadou nebezpečných zvířat. Mezi predátory, kterých se australopitéci mohli obávat, patřily podle všeho i vydry. Nešlo ale o žádné roztomilé šelmičky, jaké dnes známe ze střední Evropy. Paleontologové v Etiopii nedávno objevili fosilie gigantické vydry, která svým tělem a velikostí připomínala lva. 

Podle vědců, jejichž výzkum publikoval vědecký časopis Comptes Rendus Palevol, šlo o nebezpečné predátory. Gigantické vydry měřily na délku okolo dvou metrů a vážily až 200 kilogramů! Doposud neznámý druh vydry dostal jméno Enhydriodon omoensis a žil v období pliocénu – asi před 3,5 až 2,5 miliony let. Podle badatelů tyto gigantické vydry, na rozdíl od většiny svých příbuzných, nepreferovaly život ve vodě, ale z valné části se pohybovaly na souši. 

Srovnání velikosti vydry Enhydriodon omoensis s jihoamerickou vydrou obrovskou, mořskou a africkou. (ilustrace: Université de Poitiers (CNRS), Sabine Riffaut, Camille Grohé, CC BY-SA 4.0)

Suchozemští predátoři

Klíčové informace o způsobu života vyder Enhydriodon omoensis vědci získali díky analýzám izotopů kyslíku a vodíku v nalezených fosiliích vydřích zubů. Výsledné hodnoty jsou totiž velmi podobné údajům zjištěným v zubech velkých kočkovitých šelem a hyen, které byly nalezené ve stejných fosilních vrstvách. Zároveň se značně liší od hodnot, které byly naměřeny u dnešních vyder. Vše nasvědčuje tomu, že vydry Enhydriodon omoensis lovily svou kořist převážně na souši a není tak vyloučené, že se jejich kořistí mohl stát i některý Australopithecus. 

TIP: Pořádné kusy: V mokřinách jihozápadní Číny lovily vydry velké jako dnešní vlci

Gigantické vydry Enhydriodon omoensis nebyly jedinými zástupci velkých vyder miocénu a pliocénu. Na sklonku třetihor žilo v tehdejší Eurasii a Africe několik takových druhů obřích vyder. V Etiopii žila například gigantická vydra Enhydriodon dikikae, která ovšem svým tělem připomínala víc medvěda než vydru.

Oním „svědkem“ je muž, který nám celou událost, jež se odehrála 15. září 921, do detailů popsal. Téměř, jako by jí byl přítomen. Nemohl, protože se narodil až řadu let po Ludmilině smrti, ke které došlo právě před 1 101 lety. Jmenoval se Kristián a historici o jeho původu dodnes vedou spory. 

Záhadný Kristián

Legenda o sv. Ludmile, kterou nám její údajný autor, jistý mnich pojmenovaný Kristián zanechal, je velmi cenné svědectví. Psána je latinsky a celý její název v překladu zní Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily. Popisuje události našich nejstarších dějin. Okolnosti, jak se utvářel a christianizoval první stát na našem území. Známe tedy autorovo jméno, kterým se sám podepsal. Ale zmínil i další údaj, důležitý pro dataci jeho díla. Celý spisek věnoval jinému pozdějšímu slavnému českému světci, tehdy ještě žijícímu biskupovi Vojtěchovi Slavníkovi. Ten byl nadto jeho příbuzný, údajně synovec. Jak víme, s Vojtěchovým příbuzenstvem to moc slavně nedopadlo. Slavníkovci byli v roce 995 na Libici vyvražděni. To už by však byl jiný příběh. 

Vraťme se do doby, kdy mohl Kristián napsat svou legendu. Pokud bychom mu věřili každé slovo, což ostatně máme v plánu, protože podrobnější informace o tetínské vraždě získáme jen stěží, vznikla na sklonku 10. století, před rokem 994. V době, kdy ještě mohli žít potomci pamětníků. Reálie tehdejší společnosti a její zvyky se přitom vzdálily jen nepatrně době, kdy došlo k popisovaným událostem. Vždyť co je jedno necelé století! Jenže je tu ohledně mnicha Kristiána určitá podezřelá okolnost, která zaměstnává historiky a vede je k mnohaletým sporům. 

První známý opis jeho legendy pochází až z poloviny 12. století. Což není až tak překvapivé. Písemnosti podléhají zubu času snadno. Jenže, jak plyne z dalších souvislostí, před onou polovinou 12. století jako by Kristiánovu legendu nikdo neznal. Jako by pomalu nikdo nevěděl, že už v 10. století byla Ludmila považována za světici a měla jí tak být projevována patřičná úcta. Její kult se začal všeobecně rozšiřovat až v onom 12. století. Co ho asi tehdy spustilo? Co třeba „nález“ téměř dvě století staré legendy, na které ve skutečnosti ještě nezaschl inkoust? 

V čem je důležité, jestli Kristiánova legenda vznikla o nějaké století dřív nebo později? Třeba v tom, nakolik jí můžeme věřit. Kdo si vymyslí falešné jméno a čas, může si už teoreticky vymyslet úplně všechno. Zastánci pravosti legendy ovšem namítají, že něco takového by ve 12. století nikdo vymyslet nedokázal. A poukazují na četné drobné dobové detaily, které by laickému čtenáři unikly. Historik a archeolog, který se specializuje na raný středověk, má tak jasno. Dotyčný pisatel, inkriminovaný mnich Kristián, nemohl být příliš vzdálen událostem, o kterých podává tak zasvěcené informace. 

Ať tak, či tak, věřme nyní, že Kristiánova legenda o sv. Ludmile je pravdivá. Věřme, že postava „svědka“ Kristiána nám o jejím životě i smrti podává velmi detailní a hodnověrnou zprávu. Vraťme se do oné osudné doby, kdy se v boji o český knížecí stolec střetly dvě silné ženy – tchyně a snacha, matka a babička, budoucí světice a úkladná vražedkyně.

Kněžna a matka

Odkud Ludmila přesně pocházela, v tom se různé legendy rozcházejí. Kristián její původ zasadil někam k Mělníku. Proč ne. Stala se ženou přemyslovského knížete Bořivoje, nejspíš v dost mladém věku, jak bylo ostatně tehdy zvykem. Takže jí mohlo být nějakých patnáct let. Oba byli v té době pohané. Ludmila tak v dalších letech svého působení v roli kněžny plodila děti a věnovala se uctívání pohanských bůžků. Zlom v jejím životě nastal, když se Bořivoj se svojí družinou vydal na návštěvu Velké Moravy. 

Velkomoravský kníže Svatopluk jej přijal s patřičnou úctou, ke které však nepatřilo společné stolování. Bořivoj musel jíst na zemi, jak bylo zvykem, když křesťan hostil pohana. Řešení této potupné situace bylo snadné. Přijmout křesťanství. Což Bořivoj udělal. Přineslo mu to řadu dalších výhod, kromě toho, že si nemusel při jídle ohýbat záda. Ludmila tehdy s Bořivojem nejspíš na Moravu nezavítala. Jisté ale je, že se brzy nato nechala pokřtít také a stala se z ní příkladná křesťanka. 

Bořivojovi porodila minimálně tři syny a tři dcery. Její muž však poměrně brzy zemřel, i když dožít se pouhých pětatřiceti let v té době nebylo nic divného. Vlády se po něm ujal nejstarší Ludmilin syn Spyti­hněv a zemi vedl v křesťanské víře i nadále. Když zemřel po dvaceti letech vlády také on, stal se jeho nástupcem mladší bratr Vratislav. Po šesti letech však skonal. To už se dostáváme do roku 921. Do roku, kdy se měl završit Ludmilin pozemský život.

Tchyně vs. snacha 

Ludmile už je šedesát let. Pohřbila manžela a minimálně dva syny. O tom, že by na trůn mohl dosednout třetí, není nikde v pramenech řeč. Následníkem se má stát Vratislavův syn Václav. Než dospěje, má za něj vládnout jeho matka Drahomíra. A babička Ludmila se má mezitím věnovat nedospělému Václavovi a jeho mladšímu bratru Boleslavovi a dopřát jim vzdělání. Ludmila už se v podobné situaci jednou ocitla. Po smrti svého muže měla také na starosti výchovu nedospělého následníka. Nejspíš se tehdy musela postarat nejen o své děti, ale i o zemi, která přišla o knížete. Snad i z toho mohlo plynout Drahomířino přesvědčení, že má Ludmila na vládu opět zálusk. Nebo se jí prostě nelíbilo, že má mít Ludmila takový vliv na její syny, když ona nejlépe ví, jak Václava vychovat k budoucí vládě. Vzdělání v křesťanské víře?! Nebude z něj přece mnich. Kníže potřebuje hlavně vládnout mečem! 

Zkrátka, vztah Ludmily a Drahomíry – tchyně a snachy – nebyl rozhodně harmonický. A ve chvíli, kdy šlo o moc – nad zemí i nad výchovou chlapců, ještě vygradoval. Tak nám to alespoň popisují legendy. Své sehrály patrně i různé představy o zahraniční politice. Ty však na tomto místě nechme stranou. Zaměřme se spíš na antropologické výzkumy. Ne že by nám snad různé prohlubně lebky mohly prozradit podstatu sporu obou žen. O něčem však přece jenom vypovídají.

Ludmila se skutečně dožila úctyhodného věku, už jí bylo přes šedesát. Rozhodně to nebyla žádná sušinka, měřila nějakých sto šedesát osm centimetrů a kosti postižené artrózou nosily mohutné tělo. Její lebka svědčí ještě o jedné důležité okolnosti, která mohla ovlivňovat Ludmilin život. Trpěla endokraniózou neboli ztluštěním čelní kosti, která nejspíš způsobovala úporné bolesti hlavy. A člověk, který soustavně takto trpí, může být občas podrážděný a konfliktní. 

Jak se toto postižení projevovalo vůči Ludmilinu okolí, to zdokumentováno nemáme. Kristián líčí Ludmilu jen jako vzornou křesťanskou ženu, která „byla zbožná a mírná ve všem a všelikých plodů dobroty plná.“ Každopádně když Drahomíra na Ludmilu zatlačila, ta jí podle Kristiána vzkázala: „Ani stín nějaké žádostivosti po tvé vládě nezachvátil srdce mé, nic takového se tam nezahnízdilo a nejméně si přeji tobě nějak poroučeti. Vezmi si dítky své a po své vůli si s nimi vládni. Mně však popřej svobody sloužiti Kristu všemohoucímu, na kterémkoli si přeješ místě.“

A tak se Ludmila přesunula z centra dění na jeho okraj. Odstěhovala se na Tetín, knížecí dvorec, který měl chránit hranice země. Jenže kněžnu neochránil. Zatímco Ludmila chtěla mít nejlépe od všech pokoj a v klidu se věnovat duchovnímu životu, v Drahomíře bublal vztek. Ludmila sice žije jinde, ale stále žije a může se kdykoliv objevit, aby ji připravila o moc. Navíc když ji nemá pod kontrolou, kdo ví, co tchyně plánuje za jejími zády. A tak se rozhodla, že se problému zbaví jednou pro vždy.

Tetínská vražda

Drahomíra poslala na Ludmilu vražedné komando. Jeho šéfy, kteří měli za úkol osobně sprovodit kněžnu ze světa, známe dokonce jménem. Byli jimi „velmožové“ Tunna a Gommon, jak se můžeme číst u Kristiána. V noci z 15. na 16. září vtrhla tlupa na Tetín a oni dva vrahové pak pokračovali do Ludmiliny komnaty. Kristián nám zachoval dokonce dramatickou konverzaci, která mezi vrahy a jejich obětí proběhla: „Jaká to náhlá zběsilost vámi lomcuje? Nestydíte se tu, ani si nevzpomínáte, kterak jsem já vás jako svoje syny pěstovala a zlatem tu stříbrem tu skvostným šatem obdarovávala?“ 

Pokud chceme věřit Kristiánovým slovům, je z toho zřejmé, že Ludmila musela svoje vrahy dobře znát. Snad dokonce byli součástí její družiny. Jenže Drahomíra si dovedla na špinavou práci vybrat skutečně ty pravé adepty. Na jakákoliv Ludmilina slova nedbali, „z lůžka ji vytáhli a na zem hodili. I řekla jim: Maličko mne nechte pomodliti se.“ Tady náš svědek uvedl, že modlitba byla Ludmile povolena, další prosba už však vyslyšena nebyla. „Přišli-li jste mne zahubit, prosím, abyste mi sťali hlavu mečem.“ Podle vzoru mučedníků toužila totiž „prolitím krve vydati svědectví Kristu a navždy přijmouti palmu mučednickou“. To už jí však vrahové nedopřáli. Proč asi?

S odstupem času a znalostí věci víme, že absence prolité krve nakonec nebyla na cestě ke svatosti překážkou. Přemýšlení nad důvodem, proč vrahové Ludmilu uškrtili, však zaměstnává historiky dodnes. Může totiž kupodivu vypovídat i o jejich původu. Podle jedné teorie totiž pocházeli mnozí členové knížecí družiny ze vzdálených končin, dokonce až z řad Vikingů. Jména Tunna a Gommon ostatně příliš slovansky neznějí. 

O přítomnosti Vikingů na území Pražského hradu máme důkazy i z archeologických nálezů. V roce 1928 byl na třetím nádvoří odkryt takzvaný hrob bojovníka z počátku 10. století. Pohřební výbavou mrtvého byl meč, sekera, tři nože, souprava na rozdělávání ohně či vědérko. Taková výbava připomíná podobné vikingské hroby odkryté v Anglii. Analýza bojovníkových zubů pak ukázala, že pocházel z Dánska. Výzkumy také doložily, že měl kvalitní masitou stravu, jaká se dostávala členům přemyslovské rodiny.

Najmout si vikingského bojovníka mělo své výhody. Jednak to byl člověk, který pro odměnu a přízeň panovníka byl ochotný udělat cokoliv. Neměl na vybranou. Jiné zázemí by získal jen stěží. Kdyby byl příslušníkem některého domácího rodu, jeho přízeň se mohla přiklonit tam či onam. Viking takové zájmy neměl. Byl už svou pověstí krvelačný bojovník, který budil u protivníků hrůzu. Ano, krvelačný. Po Ludmilině krvi nicméně Tunna s Gommonem evidentně nelačnili. Dostali snad takový pokyn přímo od Drahomíry, která rozhodně z Ludmily světici učinit nechtěla? Nebo se v jejich postupu naopak projevila jistá zvrácená dobromyslnost? 

Existoval totiž jeden dávný pohanský zvyk. Vdovy po smrti manželů už na této zemi neměly místo. Bylo jim dopřáno svého muže následovat do říše mrtvých. Jejich cesta na věčnost měla jasná pravidla. Taková vdova musela být uškrcena, aby se se svým manželem mohla skutečně setkat. Mohlo být Ludmilino uškrcení ohleduplným způsobem, jak starou a nemocnou ženu poslat do milující náruče jejího zemřelého muže? Jak vyčteme v Kristiánovi: „Ukrutní tedy kati nedbajíce jejích proseb, provaz na hrdlo ji hodili, zardoušením ji zbavili života pozemského, aby na věky živa byla s tím, kterého vždycky byla milovala.“ I když by se mohlo zdát, že i Kristián tuto úvahu některých historiků potvrzuje, nenechme se mýlit. Kristián neměl na mysli Bořivoje, ale Ježíše Krista.

Osud vrahů

A tak se završila šedesátiletá pouť kněžny Ludmily, aby po něm následoval 1 100 let trvající věčný život naší první světice. A její vrahové? Uloupili na Tetíně, co se dalo, a od Drahomíry dostali ještě tučnou odměnu. Jenže záhy došlo k roztržce i mezi Drahomírou a jejími mordýři. A pak kdo byl v tomto příběhu popudlivý a nesnášenlivý!

TIP: Svatý Václav: Druhý život zavražděného knížete

Tunna nakonec stačil s celou rodinou prchnout ze země, přičemž záhy zemřel. Gommon už uprchnout nestihnul. Drahomíra jej na útěku i s jeho bratrem nechala zabít a povraždit pak dala i všechny jeho potomky. A jak píše Kristián: „To také bylo prvním znamením svatosti blažené Ludmily, že z vrahů jejích žádný řízením božské prozřetelnosti nezůstal naživu.“ Boží mlýny ostatně dohnaly i samu Drahomíru, kterou Václav, jakmile se ujal vlády, vyhnal ze země. Později se sice vrátila, ale šťastný a pohodlný život ji rozhodně nečekal. 

Ve 20. století nalézáme dva typy žoldnéřství. V prvním případě se jedná o stálé armády složené z cizinců, jejichž existence má většinou určitou právní úpravu a zpravidla neporušuje válečné konvence. Na druhou stranu konkrétní rekruti se mohou nacházet v rozporu s právním řádem svých domovských zemí.

Druhým typem je individuální žoldnéřství, kdy jsou kombatanti najímáni na účast v konkrétním konfliktu či operaci, a jejich bojové aktivity jsou vesměs pojímány jako ilegální – od poloviny 20. století na základě mezinárodních konvencí a úmluv.

V cizích službách

Ve stálých armádách dává bojovníkovi status žoldnéře fakt, že je cizincem s ekonomickým motivem. Existují přitom dva základní typy. Zaprvé se jedná o muže, kteří vstupují do zahraničního vojska individuálně a většinou bez vědomí vlastního státu. Ukázkovým příkladem je francouzská cizinecká legie. Druhou variantou jsou jednotky naverbované do cizí armády na základě mezistátních dohod, čehož je klasickým příkladem najímání nepálských Gurkhů do britské a indické armády.

Méně známý je postup ománské armády, která zůstávala až do 70. let čistě žoldnéřská, když velitelské posty obsazovali najatí Britové a třetinu mužstva tvořili Pákistánci. V řadě afrických frankofonních zemí dosud slouží na důstojnických postech často Francouzi. U prvního zmíněného modelu se jedná o pozůstatek imperialismu, případ Pákistánců v blízkovýchodních armádách pak vychází z novověkého žoldnéřství.

Žoldnéřství v době dekolonizace

Žoldnéřství začalo mít ve druhé polovině 20. století charakter zaměstnávání jedinců většinou z vyspělejších zemí, s patřičnými vojenskými znalostmi a dovednostmi získanými při výcviku v armádách domovských států. Na rozdíl od starověku, středověku i novověku však již neměli námezdní vojáci zásadní vliv na moderní válečnictví.

K jejich náboru se často uchylovali vládci problematických a selhávajících režimů či snad ještě častěji různí vůdci povstaleckých hnutí. Individuální žoldnéři vytvářeli spíše malé jednotky, které postrádaly předchozí secvičení. Přesto se hojně objevovali v dekolonizačních válkách, potažmo různých separatistických konfliktech, jako byly války v Biafře (1967–1970), Katanze (1960–1963) či Angole (1975–2002).

Studená válka

Éra studené války dala vyniknout řadě nájemných vojáků. Velkou proslulost si získal například Bob Denard, který díky zkušenostem z Katangy, Jemenu a Beninu ukázal, co dokáže v rozvojových zemích skupina dobře vycvičených a cílevědomých vojáků. Dále je nutné jmenovat Mika Hoara či Rolfa Steinera. Mezi jejich spolubojovníky patřil i velšský žoldnéř Hugh „Taffy“ Williams, který se často odvážně vystavoval nepřátelské palbě a vysloužil si přezdívku „neprůstřelný“. Později se také setkal se známým spisovatelem Frederickem Forsythem, který jeho osudy použil jako inspiraci pro jednu postavu v románu Žoldáci.

Známým žoldnéřem studenoválečné éry se stal také valonský Belgičan Jean Schramme, který v Africe působil několik let pod Hoarem. Realizoval se především v Kongu, které bylo bývalou kolonií jeho vlasti. Bojoval už během první katanžské krize, proti povstání Simbů a jeho nejvýraznější akcí byla vzpoura v Kisangani (Stanleyville) v roce 1967. Se svou jednotkou se tehdy vzepřel Mobutuově vládě a nakonec přešel do Rwandy, kde složil zbraně. 

Zrod moderních PMC

Po skončení studené války došlo ve světě námezdného vojenství k velkým změnám. Individuální žoldnéřství získalo zcela negativní pověst a kromě ženevských a haagských konvencí je zapověděla také Úmluva o odstranění žoldnéřství v Africe z roku 1979 či Mezinárodní úmluva OSN proti náboru, užívání, financování a výcviku žoldnéřů z roku 1989. Nelze říci, že by zcela zmizelo, nicméně bez tiché podpory některé z velmocí, která by měla na úspěchu nějaké žoldnéřské skupiny zájem, nemá příliš šanci na úspěch.

Na druhé straně se ale otevřel prostor pro jiné, sofistikovanější a košatější formy podnikání v oblasti vojenských služeb, které daly vzpomenout na velké žoldnéřské společnosti z předmoderní éry. Hlavně se ale celá problematika posunula mnohem více do legálních sfér, jakkoliv dodnes na mezinárodní scéně neexistuje shoda, jak se právně a politicky vypořádat s novými soukromými vojenskými společnostmi (zkratkou PMC, Private Military Company – soukromá vojenská společnost).

Předchozá část

Každopádně mezi klasickými žoldnéři a soukromými vojenskými společnostmi, pro jejichž zaměstnance se vžil termín kontraktor, existuje řada především funkčních rozdílů. První pionýrské projekty lze považovat za jakési přemostění mezi individuálním žoldnéřstvím a kontraktorstvím především proto, že jihoafrická společnost Executive Outcomes a následně britská Sandline International prováděly ještě přímé bojové operace podobné akcím v Katanze či Biafře. Zakázky v Sierra Leone či Angole ale měly charakter regulérních bojů. I někteří otcové zakladatelé jako Eeben Barlow mají minulost individuálních žoldnéřů.

Postupem času se nicméně rozdíly mezi žoldnéřskými skupinami a PMC jasně vyprofilovaly. Soukromé vojenské společnosti jsou organizované a vedle dlouhodobého výhledu mají klasickou firemní korporátní strukturu. Jejich činnost řídí obchodní zájmy, nikoli pouze touha po rychlém krátkodobém zbohatnutí v podobě finanční odměny v hotovosti. Poskytují podstatně širší škálu služeb a tím pádem je typově bohatší i jejich klientela. Mnohem častěji nabízejí výcvikové služby, logistické zabezpečení, operační podporu či ostrahu a ochranu v problematickém bezpečnostním prostředí než přímé bojové služby.

Obroda žoldnéřství

Kontraktory rekrutují oficiálním způsobem, řádně je zaměstnávají a zaměřují se na specialisty prověřené službou ve státních ozbrojených složkách. Velmi často mají vazby na finanční trhy, což u klasických žoldnéřů zcela chybělo. Mnohé soukromé vojenské společnosti jsou součástí širších holdingů, v jejichž představenstvech sedí osobnosti z politického či ekonomického světa, které by s klasickými žoldáky nikdy své jméno oficiálně nespojily.

TIP: Krok za krokem: Jak se stát příslušníkem Francouzské cizinecké legie

Soukromé válečnictví tedy rozhodně není výlučně fenoménem moderní doby, ba naopak, jedná se o velmi starý jev s kořeny starými jako lidské civilizace samy. Princip občanských armád zásadní vliv žoldnéřů na válečnictví narušil jen na několik století a v posledních dekádách se soukromé válečnictví opět stává významnou součástí moderních ozbrojených konfliktů. Mohli jsme to pozorovat především v konfliktech v Iráku a Afghánistánu po 11. září 2001. Pouze ve zcela jiné kvalitě, než na jakou byl svět dříve zvyklý. 

Rodičovství je ohromnou výzvou pro matky i otce. Přichází mnoho změn, které se týkají nejen povinností nebo denního rozvrhu, ale také samotných těl rodičů. Řada dřívějších studií ukázala, že mateřství může změnit strukturu mozku dotyčné ženy. Mozky otců ale doposud byly v tomto směru přehlíženy.

O nápravu se pokusil mezinárodní výzkumný tým, který vedla Magdalena Martínez-García ze španělského Zdravotního institutu Karla III. Španělského. Vědci se zaměřili na neurologické změny, ke kterým dochází v mozku čerstvých otců. Jejich výzkum publikoval odborný časopis Cerebral Cortex.

Změny v mozku otců

Neurovědci pořídili pomocí magnetické rezonance snímky mozků 40 otců, jimž se narodilo první dítě. Polovina novopečených otců pocházela ze Španělska, druhá polovina z americké Kalifornie. Snímkování se sice v drobných detailech lišilo, u všech otců ale byly k dispozici snímky jejich mozku před porodem dítěte, a pak po porodu. Jako kontrolu vědci využili dalších 17 mužů ze Španělska, tentokrát bezdětných.

Výsledky ukázaly, že změny v mozku otce jsou obecně méně výrazné než v mozku matky. Přesto je ale možné tyto změny pomocí magnetické rezonance vystopovat. Zdá se, že se v mozku otce zmenšuje například šedá hmota mozkové kůry, která se podílí na sociální inteligenci. Rovněž dochází ke zmenšování zrakových oblastí mozkové kůry. 

TIP: Dobrá zpráva: Ženám se po porodu zmenšuje mozek

Nedávná studie z roku 2020 přitom ukázala, že otcové jsou oproti bezdětným mužům zdatnější v řešení úkolů spojených s vizuální pamětí. Vizuální systém zřejmě hraje u otců zásadní roli. Pomáhá jim rozeznat jejich děti a správně reagovat ve svízelných situacích, které rodičovství přináší.

Na hranici mezi Jihoafrickou republikou, Namibií a Botswanou se rozkládá jeden z největších národních parků Afriky nazvaný Kgalagadi Transfrontier Park, tedy „Přeshraniční park Kgalagadi“. Z celkem 37 991 km² jeho rozlohy se necelá třetina (27 %) nachází na území JAR, rozsáhlejší a divočejší část leží v Botswaně. Hranice obou těchto zemí s Namibií tvoří i západní hranici parku. V rámci parku mohou turisté svobodně přecházet či přejíždět hranice mezi JAR a Botswanou, stejně jako to dělá migrující zvěř. A bez průvodce. 

Park, jenž spojuje země

Park existuje od roku 1948 díky neformální slovní dohodě mezi ochranářskými orgány tehdejšího protektorátu Bechuanaland a Jihoafrické unie. V červnu 1992 založili zástupci Jihoafrických národních parků (nyní SANParks) a Ministerstva divočiny a národních parků v Botswaně společný výbor, který oblast řídí jako jednu ekologickou jednotku. 

Dne 7. dubna 1999 podepsaly Botswana a Jihoafrická republika historickou dvoustrannou dohodu, podle které se obě země zavázaly řídit sousední národní parky, národní park Gemsbok v Botswaně a národní park Kalahari Gemsbok v Jižní Africe jako jediný ekologický celek. Dne 12. května 2000 prezidenti Festus Mogae z Botswany a Thabo Mbeki z Jižní Afriky formálně zahájili provoz prvního přeshraničního parku jižní Afriky, přeshraničního parku Kgalagadi.

Park leží v jižní části Kalahari a přestože si lidé tuto oblast často spojují pouze s pouští, naprostá většina její plochy má charakter suché savany, výrazněji vyvinuté ve východní polovině území, kde je více srážek. Průměrné roční teploty ve stínu zde kolísají v rozmezí 4 až 36 °C, ale byly zaznamenány i extrémy -11 °C a 45 °C. 

Ostrovy pichlavé zeleně

V Kgalagadi se nachází dva ze tří ekotypů vyskytujících se v rámci Kalahari. V jihozápadní části, v okolí Twee Rivieren, dominuje duneveld – typ krajiny tvořený písčitými dunami, které dosahují výšky až 20 metrů a obvykle jsou do zhruba tří čtvrtin pokryté polopouštní travní vegetací. Vrcholy dun jsou volné a kombinace rudého písku a zelené trávy (po deštích) vytváří ideální fotogenická místa. 

V údolích vyschlých řečišť rostou keřovité a stromové akácie Acacia haematoxylon, poléhavé polokeře rodu Plinthus a další pouštní vegetace. Mimo údolí se nachází nehostinný thornveld (charakteristický převahou akácií a trnitých keřů) a slané pánve. Směrem na severovýchod od Twee Rivierien se duny postupně snižují a krajina přechází v otevřenou suchou savanu porostlou trávou a roztroušenými stromy. Ještě dál na sever je krajina již zcela rovinatá, písčitá, převažují travnaté pláně s ostrůvky afrických akácií. 

Africké akácie (Acacia erioloba) jsou díky neuvěřitelně dlouhým kořenům (až 60 metrů) skvěle přizpůsobené životu v pouštních oblastech. Přes vrstvu písku se umí dostat k podzemní vodě a nejsou tak závislé na sezónních deštích. Poskytují vzácný stín, květy a výživné plody a jsou pro divoká zvířata pravým požehnáním i přes trny schopné propíchnout pneumatiku terénního vozu a kyanid obsažený v mladých plodech. Ne, strom nechce zvířata zabíjet, jen jim způsobí nevolnost a naučí je tak, aby nechala na pokoji nezralé plody.

„Podzemní“ zdroj života

Řeky Nossob a Auob se zařezávají do krajiny zhruba 200 metrů širokým říčním údolím lemovaným vápencovými skalami, jež vystupují 20 metrů nad úroveň písku. Tvoří tak přirozenou bariéru pro okolní poušť a hlavní životodárné tepny oblasti, přestože působí vyschlým dojmem. Údolími prochází cesty lidí i zvířat a nachází se zde většina napajedel.

Po povrchu v nich voda proudí jen velmi krátce – při extrémně silných deštích jednou za desítky let. Udává se, že řečiště Auob se naplní zhruba jednou za 11 let a Nossob jednou až dvakrát za 100 let. Poslední dobou, hlavně v zimních měsících, nejsou žádným překvapením silné bouře, po nichž duny do druhého dne rozkvetou koberci žlutých kvítků kotvičníku zemního (Tribulus terrestris L.). Díky písečnému podloží a žhnoucímu slunci se však voda z povrchu velice rychle ztratí a žluté květy kotvičníku zmizí do večera. Jen nezvykle zelená tráva pak napovídá, že před chvílí pršelo. V podzemí však nějaká voda zůstává, i když má vysoký obsah solí. 

Teritorium šelem a dravců 

Park si naprosto zaslouženě vybudoval pověst ekosystému s vysokou koncentrací šelem. Běžní jsou zde gepardi a černohříví lvi, s trochou štěstí uvidíte levharta nebo kočku plavou, s velkou klikou pak karakala. Potkat lze i hyenu čabrakovou nebo skvrnitou, psa ušatého a lišku kapskou. Téměř s jistotou spatříte šakaly pruhované, medojedy kapské, mangusty a surikaty. Savanou se samozřejmě pohybují stáda kopytníků, od ikonického přímorožce jihoafrického (oryx) přes antilopy travní a skákavé, buvolce stepní a pakoně až po žirafy síťované v oblasti Mata Mata.

Velmi vzácným „úlovkem“ je setkání s luskounem stepním. Velká rozloha rezervace umožňuje kočovným stádům kopytníků a jejich predátorům udržení vzájemné rovnováhy bez významnějších intervencí ze strany vedení parku. 

Kgalagadi je také rájem dravých ptáků. Z 80 dravců zaznamenaných v Jižní Africe bylo 52 druhů viděno v Kgalagadi! Na každé třetí akácii hlídkují orel okrový a bojovný, běžný je i orlík tmavoprsý, hadilov písař, orlík kejklíř, raroh jižní nebo jestřáb kukačkovitý. A pokud budete dávat pozor u staveb snovačů pospolitých, spatříte i nejmenšího dravce Afriky – sokolíka malého. Milovníci sov pak mají v podvečer šanci narazit na výra bělavého nebo afrického, výrečka bělolícího či afrického a kulíška perlového. 

Tato neobyčejná koncentrace dravců je možná díky velkému výskytu hlodavců všech velikostí, od drobných myší po bércouny. Internetová ptačí databáze Avibase uvádí, že Kgalagadi je domovem pro 272 druhů ptáků, z toho 11 druhů celosvětově ohrožených.

Kempy oplocené i otevřené

Park je vzdálen asi 1 200 km od Johannesburgu. Silnice jsou velmi slušné, ale cesta je to dlouhá. Okolní krajina připomíná spíš jižní Evropu než Afriku, lány kukuřice se střídají s obilím a pastvinami, krajinu křižují sloupy vysokého napětí. Kdo nemá možnost střídání za volantem, přespí někde na půl cesty. Variant je několik, nicméně pokud možno vždy mimo město (bezpečnost především), třeba někde v soukromé lovecké koncesi s ubytováním, jako je např. Red Sands Country Lodge, 15 km západně od Kurumanu. 

Afrika v ryzí podobě. Botswanské tábořiště Polentswa Camp Site. (foto: Martin Mecnarowski ©)

Vstupní brána do parku je v Twee Rivieren, kde je jeden z prvních základních kempů. Další dva jsou Nossob a Mata Mata, kde je příležitost doplnit pohonné hmoty, základní potraviny a vodu. Také se v nich můžete vykoupat a umýt nádobí ve velmi slušných, čistých zařízeních. Tyto kempy jsou oplocené, s bránou, která se otevírá za svítání a zavírá při soumraku.

Další varianty přespání představují Grootkolk, Gharagab, Kalahari Tented Camp, Kielie Krankie, Urikaruus a Bitterpan – místa vybavená chatkami k přespání, která jsou unikátní umístěním a volným prostorem, neoplocená. Získat zde místo je však téměř nemožné, protože kvůli poměrně příznivé ceně jsou všechna místa dlouhé měsíce předem rezervovaná. Poplatek tedy nikoho nebolí, i když z výletu sejde. Nepříjemné jsou pak poloprázdné kempy, které jsou oficiálně „plně rezervované“.

Spaní na střeše auta

Zřejmě nejautentičtějším zážitkem, který může Kgalagadi nabídnout, je kempování na botswanské straně parku. Místa pro kempování (Campsites) jsou betonové čtverce o rozměrech cca 4 × 4 metru, zastíněné dřevěným áčkem. Obvykle je takových plácků čtyři až šest a jsou od sebe vzdálené 50 až 100 metrů, tedy plné soukromí je zachováno. To je vše. Žádný plot! Vše je třeba mít sebou: od vody přes potraviny a kempingové vybavení až po třeba měnič k nabíjení baterií. Pro několik míst je k dispozici společný suchý záchod a někde taky mírně slaná voda z vrtu, kterou můžete spláchnout prach a umýt nádobí. 

Kgalagadi je protkáno štěrkovými a písečnými cestami, auto s pohonem 4×4 je vhodné a do písčitých oblastí nezbytné. Naše Toyota Hilux s vybavením pro kemping v divočině zvládala nástrahy pískových cest bez zaváhání a po odpuštění tlaku v pneumatikách i slušně žehlila africkou roletu. Rozložit střešní stan pro dva je otázkou deseti minut a spaní ve výšce má své výhody, právě proto, že kempovací místa na botswanské straně jsou plně otevřená a zvířata procházejí tábořištěm úplně nepředvídatelně. 

Noc uprostřed divočiny

Specifický ekosystém Kgalagadi nabízí pohled na život přizpůsobený pouštním a polopouštním podmínkám. Rudé duny poprášené žlutě kvetoucím kotvičníkem v kontrastu modré oblohy a se stádem přímorožců nebo hlídkujícím gepardem na vrcholu, smečka lvů na lovu údolím, rodinka koček plavých, křehké antilopy i levhart na čekané. Večer dech beroucí západy slunce a noční divadlo na obloze.

Noc v Kalahari je zážitkem, na který se nezapomíná. Těsně po západu slunce se ještě ozývá hmyz a ptáci, aby s narůstající tmou umlkli a přenechali prostor nočním tvorům. Začínají se ozývat výrečci bělolící, šakali a s východem měsíce i pán planiny – lev jihoafrický (lvi v této oblasti se vyznačují tmavou až černou hřívou a bývali označeni za samostatný poddruh).

Když na obloze vyjde mléčná dráha a okolní vegetaci osvětlují jen mihotavé plameny ohně, stačí se jen tiše kochat. Každý šramot mírně zvedá tlak. Občasná kontrola okolí čelovkou odhalí několik párů očí. Po čase podle velikosti, výšky nad terénem a typu pohybu svítících bodů zkoušíme odhadnout, co se na nás dívá, náš odhad si kontrolujeme až ráno podle stop v písku…

Kgalagadi okem fotografa

Nejedná se o park s hustě koncentrovanou faunou, proto byste měli pobytu zde vyhradit alespoň deset dní. Pokud pobytu věnujete dostatek času, doceníte hodnotu tohoto místa, které je určeno lidem, kteří nemají rádi masivní turistiku. 

Jako v každé divočině, i zde hraje velkou roli štěstí. Některé dny člověk neví, kam se dívat dřív, jindy má pocit, že přes noc vše živé migrovalo jinam. Štěstí se dá nicméně trochu popojít naproti. Neovlivním, co potkáme na cestě, ale můžu si zjistit, kde leží stržený kus a mohlo by se tam něco odehrát. Po nočním dešti nepojedu k napajedlu, ale budu hledat na planinách. Chladné ráno by mohlo rozproudit aktivitu, při celodenní oblačnosti to žádná sláva nebude… 

TIP: Tanzanský park Ruaha: Nejkrásnější divočina v Africe?

Fotografovat se dá celý den, ale ideální světlo je čtyřicet minut po východu a před západem slunce. Otevírací hodiny parku poměrně přesně sledují východ a západ slunce, což je trochu nešťastné řešení. Na hranici dne a noci se totiž objevují převážně zvířata s noční aktivitou, ale to už musíte být v kempu. Návrat je třeba pečlivě plánovat – v případě, že budete mimo kemp v době po zavírací hodině zastaveni rangerem, hrozí nepříjemná pokuta nebo i vykázání z parku. 

Dnešní oslovení „slečna“ nepředstavuje nic jiného než zkomolenou verzi slova „šlechtična“. Častým užíváním se zmíněný přídomek v rychlé řeči o slabiku zkrátil, úvodní „š“ se změnilo v „s“, a na svět tak přišla současná slečna.

TIP: Proč se říká „přijít na buben“?

Uvedený výraz se podle někdejší etikety vztahoval výhradně na neprovdané dcery aristokratů. Teprve mnohem později se rozšířil také na neurozené mladé dámy ze společensky dobře situovaných rodin. A nakonec se slečnami „staly“ i všechny ostatní dívky, jimž do té doby zůstávalo vyhrazeno prosté oslovení „panna“.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.