Vědecký pohled na lidskou prehistorii prošel během posledních sta let velkými změnami. Řada archeologických objevů i nových vědeckých metod neustále míchá kartami a zpřesňuje naše poznatky. Jedním z vědců, kteří k tomuto procesu přispívají, je archeolog Martin Oliva, jehož jsme požádali o rozhovor.

Srstnatí hrbáči? 

Informace v knížkách o pravěku, ke kterým maloval ilustrace kultovní Zdeněk Burian, už jsou překonané. Jaký je dnešní pohled vědců na evoluci člověka?

V době svého vzniku Burianovy obrazy odpovídaly vědeckým poznatkům, byť i on se občas spletl – kuriozitou je, že na známém portrétu kromaňonce dal lovci bažanta, ačkoliv ten se do Evropy rozšířil teprve ve středověku. Někdy se „pračlověk“ dokonce zpodobňoval jako příšerná bytost. Náš Karel Absolon měl třeba na propagaci pavilonu Anthropos letáčky s mimořádně zvířecím „člověkem fosilním“, aby panoptikálně přitáhl publikum. Žádný takový druh přitom neexistoval.

Doba pokročila a dnes už máme na pravěké předky mnohem „lidštější“ pohled. Tak se třeba objevují rekonstrukce neandertálce v klobouku a s vázankou s tím, že bychom ho od normálních lidí ani nepoznali. Neandertálec samozřejmě měl poněkud ubíhající čelo a bradu, mohutnější hrudní koš a klouby, ale představa o nachýlené belhající se postavě pokrčené v kolenou je zavádějící. Vznikla na základě rekonstrukce pohřbu neandertálce v La Chapelle-aux-Saints. Onen jedinec, jak se později zjistilo, byl nemocný, snad stižený křivicí. 

Ostatně i soudobé rekonstrukce tři miliony let staré Lucy, známé zástupkyně Australopithecus afarensis, ji představují v podstatě jako lidskou dívku, byť s opičími rysy v obličeji. Dalo by se říct, že bez srsti vypadá na některých rekonstrukcích skoro až svůdně.

Ještě bych se vrátil k evoluci člověka. Jednoduchá vývojová linie, o které se učila ve školách přinejmenším ještě moje generace, už přece tak docela neplatí.

Soudobý stav je ten, že dva vědci mají tři různé názory. Každopádně se již nepoužívá termín hominidé, který zahrnoval moderního člověka a australopiteka, ale hominini. Ukázalo se totiž, že existovali ještě starší tvorové, kteří šli od křižovatky mezi šimpanzem a člověkem směrem k nám (byť možná ne přímo k nám). To je třeba případ kolem sedmi milionů let starého Sahelanthropa tchadensis z Čadu. 

Která z oněch větví se dá považovat za našeho přímého předchůdce, je těžko zodpověditelná otázka. Jednotlivých popsaných druhů existuje spousta, takže je všechny nebudu zmiňovat. Víme, že neandertálec naším přímým předkem nebyl, i když díky rozluštění lidského genomu se ukázalo, že v sobě máme asi 2 až 4 % neandertálských genů. Toto procento je vyšší v Asii a v Americe, kde přitom neandertálci nikdy nežili – jejich osídlení sahalo jenom po Altaj. 

Moderní člověk se vyvinul před možná až 300 000 lety v Africe. Šlo o takzvaného Homo sapiens idaltu. Už nejstarší lebky přitom vykazují postmortální stopy po oškrabávání, skalpování či něčem podobném. Před zhruba 100 000 lety došli moderní lidé na Blízký východ, pak se však jejich stopa ztrácí a zůstává otázkou, zda je to jen nedostatkem nálezů, nebo jestli je dočasně nevytlačili neandertálci. Mimochodem, blízkovýchodní neandertálci a nejstarší sapienti měli o pár centimetrů větší objem mozkovny než my. Co tam měli? Nedisponovali navíc třeba nějakými schopnostmi intuice? To už se nikdy nedozvíme.

Cesta do střední Evropy

Kdy se moderní člověk objevil na našem kontinentě?

Do Evropy se dostal zhruba před 40 000 lety. Nejstarším dokladem jsou dvě lebky z jeskyně Peștera cu Oase v Rumunsku. Doklady o nositelích aurignacienu, první kultuře anatomicky moderních lidí, se dochovaly v Mladečských jeskyních na Moravě. Pro aurignacien jsou typické kostěné hroty a našlo se i několik lebek. Ty mužské, ačkoliv sapientní, přitom vykazují jisté neandertaloidní znaky včetně výraznějších nadočnicových oblouků a výčnělku na zadní části lebky. 

Pokud by vás zajímaly doklady o přítomnosti starších druhů člověka u nás, ty sahají asi 800 000 let zpátky. Jedná se o nástroj z křemene nalezený v cihelně na Červeném kopci v Brně. Na Stránské skále se dochovaly stopy po lidské přítomnosti asi před 600 000 lety, ovšem bez lidských kostí. Tohle prvenství mají fragmenty z jeskyně Kůlna, staré zhruba 50 000 let.

U kterých předchůdců moderního člověka se poprvé počítá se schopností verbálně komunikovat?

Komunikace je velmi rozšířená i u zvířat – kdo je má doma, ví, o čem mluvím. Skutečná mluva už podle mě musela existovat nejméně u neandertálců. Americký vědec Daniel Lieberman se pokoušel vytvořit modely jejich hrtanů. Oproti modernímu člověku měli zřejmě méně prostoru pro vytvoření hlasivek, z čehož tento badatel odvozoval, co všechno nedokázali vyslovit. A protože psal anglicky, kritici o něm ironicky říkali, že prokázal, že neandertálci nemluvili anglicky. Poslední genetické studie nám říkají, že neandertálci disponovali genem zodpovědným za schopnost řeči, čímž je tato otázka vyřešená. A naši starší předchůdci? Domnívám se, že nějaké základní pojmy používal už třeba Homo rudolfensis před více než dvěma miliony let.

Předpokládám, že rozvoj řeči souvisel s životem v komunitě. Víme něco o tom, jak vypadal tehdejší společenský život?

Na rozdíl od dnešní doby, kdy člověk zaleze k internetu nebo televizi, trávili veškerý čas pospolu a sociální interakce musela sehrávat mnohem větší úlohu. Určité analogie z loveckých kultur nám umožňují odhadovat, jak vypadal život kromaňonců, kteří lovili mamuty. Obrovskou roli u nich hrála spolupráce během lovu i zpracování kořisti. A to nejen po stránce hmotné, ale taky symbolické. Lovci-sběrači vynikají obrovským žvaněním o svých zásluhách a loveckých úspěších, dávné historky si vykládali pořád dokola. Lov byl zásadní záležitost, jež představovala nevyčerpatelný námět k hovorům. 

Výpověď z kamene

Specializujete se na nástroje z doby kamenné. Nenaznačují nám něco víc i takovéto předměty?

Výroba nástrojů znamenala další mimořádně důležitou věc. Nepředstavujme si, že hlavním motorem k jejich výrobě a zdokonalování byla prostá materiální potřeba. Šlo spíš o prestižní kreativitu, o to, ukázat ostatním, že něco umím líp. Technický pokrok nepostupoval kvůli tomu, že o trochu delší čepel umožnila o pár vteřin rychleji uřezat maso. Výroba takových atraktivních předmětů byla jedním z důležitých hybatelů společenského života.

Už u předchůdců neandertálce se setkáváme s funkčně nepochopitelnými výrobky. Představte si třeba po všech stranách opracovaný pěstní klín. Když byste ho chtěli uchopit do holé ruky a použít, pořežete se. V Africe se objevují takzvané sféroidy, kameny otlučené do tvaru koule. K čemu mohly sloužit? To jsou takové bábovičky z dětství lidstva. Z Afriky a Blízkého východu máme ze starého paleolitu zachované celé dlažby z vyložených pěstních klínů. Co to znamená? Vyráběli si stovky pěstních klínů a pak je pro radost vyskládali do písku?

Dá se něco odvozovat i ze samotného výrobního materiálu? Šlo by podle něj třeba zjišťovat pohyby našich předchůdců?

Nejstarší paleolit se spokojoval s vyloženě místní surovinou. Čím blíže jsme k dnešku, tím víc převažuje materiál odjinud. Už u předneandertálců pozorujeme, že hlavně pěkné nástroje vznikaly ze surovin pocházejících z míst vzdálených několik desítek kilometrů. U neandertálců můžeme jít řádově ještě dál, až ke stovkám kilometrů. V Maďarsku se našly nástroje z materiálu pocházejícího až z Polska, který museli přepravit přes Karpaty. A přitom to nemělo praktický význam. Na základě různých náznaků se domnívám, že neandertálci byli trošku dětinští, takoví hračičkáři. Milovali pěstní klínky z křišťálu či barevných jaspisů, sbírali zkameněliny a pyrity, dělali si červené barvivo.

V čem se lišil Homo sapiens?

U plně sapientních lidí ona primitivní radost jistě přežívala (to platí dosud), ale můžeme předpokládat další motivy. Pro australské domorodce představuje surovina vazbu k místu, z něhož přišel jejich kmen. S narůstající vzdáleností se mění smysl a účel předmětů: věc se stává darem předků, nabývá magickou moc, nesmějí ji spatřit ženy a děti a podobně. A pak je tu prestiž. Když vlastním neobvyklý materiál nebo nástroj, jde o důkaz mé protřelosti a schopností.

Můžeme jít i do mladšího období. V eneolitu se distribuoval krásně mourovatý silicit z Polska. Už když jste spatřili sekeru vyrobenou z takového materiálu, poznali jste, že její původ sahá velmi daleko. Navíc byl vytěžen z hloubky, a měl tedy silnější moc. Tyto sekery se zřejmě prakticky nepoužívaly, nebo jen druhotně. Takže i tady byly podstatnější sociální motivy než to, že z nějakého vzdáleného materiálu lze oštípat o dva centimetry delší čepel.

Proč vzniklo pravěké umění?

Jak máme chápat první umělecké projevy? Jestliže neměly žádný bezprostředně praktický význam, znamená to, že šlo o vyjádření abstraktního a symbolického myšlení?

Ryté geometrické obrazce jsou známy třeba již z lokality Bilzingsleben obývané Homo heidelbergensis. Mají stáří zhruba 350 000 let a vypadají jako vějíř čar, pravidelná řada zářezů, obdélník vepsaný do většího obdélníku a podobně. Byly to symboly v pravém slova smyslu? Nevím. To by jim musel autor vkládat určitý informační význam a ostatní by mu museli rozumět.

Popravdě se můžeme taky tázat, jaký symbolický obsah měly nejstarší jeskynní malby. Nešlo u části z nich o pouhou radost ze schopnosti ztvárnit zvíře a z obdivu ostatních? Asi právě tak vznikala první centra umělecké tvorby aurignacienu, na sobě vzájemně nezávislá.

V jihozápadní Francii jsou na několika lokalitách hrubě vyryté vulvy, penisy a vzácně zvířata. Nikde jinde to neznáme. V Bádensku-Württembersku zase nacházíme sošky zvířat a občas i lidí – to je skulptura muže-lva či nestvůrná venuše z Hohle Felsu, což je nejstarší soška člověka na světě. Třetí centrum představují krásné malby v osamocené jeskyni Chauvet ve Francii, kupodivu datované již do té doby.

Na závěr se chci zeptat na souvislost s nesrovnatelně vyšší schopností abstraktního myšlení. O jedné rytině na mamutím klu z jihomoravského Pavlova se často mluví jako nejstarší mapě na světě. Je to pravda?

Na onom klu je klikatka připomínající charakteristický obrys Pálavy. Klikyháky pod ním mají být teoreticky meandry řeky Dyje pod Pálavou a dále se tu nachází dvojitý kroužek, údajně vyznačení tábořiště. Tenhle výklad působí lákavě a nepochybně se bude pořád citovat. Nevylučuji to, ale osobně mi onen vzor připomíná spíš výtvarný projev související s požíváním psychofarmak. S tím musíme počítat, protože různé houbičky zde rostly, kouř z bylin tu byl rovněž, bobule se daly zkvasit a šamanismus nepochybně kvetl. Osobně v té rytině vidím spíš rozloženou vizi mamuta, v níž ono kolečko představuje oko, nebo něco podobného. Vezměme si ostatně, jak krásným abstraktním způsobem byla ztvárněna žena na rytině z Předmostí.

TIP: Překvapivá fakta: Jak vypadal skutečný život lovců mamutů

Doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., DSc. (* 1951)

Specializuje se na paleolit a mezolit v českých zemích a těžbu kamenných surovin v pravěku. Pracuje v Moravském zemském muzeu v Brně, kde přes dvacet let vedl Ústav Anthropos, je též pedagogicky činný na univerzitách v Praze, Brně a Plzni. Napsal řadu studií a publikací či je jejich spoluautorem, patří k nim třeba: Gravettien na Moravě (2007), Encyklopedie paleolitu a mezolitu v českých zemích (2016), Dolní Věstonice (1922–1942). Hans Freising – Karel Absolon – Assien Bohmers (2014), Umění moravského paleolitu (2015), Karel Absolon. Objevitel, manažer, vědec (2021). 

Povrch Marsu zkoumáme už půlstoletí. Podle Úřadu OSN pro vesmírné záležitosti lidé vyslali na rudou planetu celkem 18 zařízení v rámci 14 různých misí. Některá z nich stále pracují, ale i tak se na Marsu hromadí odpad pozemského původu, jak píše odborník na robotiku Cagri Kilic z americké Univerzity Západní Virginie na populárně naučném webu The Conversation.

Tento odpad pochází ze tří hlavních zdrojů: použitého vybavení, vysloužilých a havarovaných sond. Při každém pokusu o přistání na Marsu je „náklad“ vybaven padáky, ochrannými štíty a dalšími systémy, které mají zaručit jeho dopravu na povrch Marsu. Všechny tyto věci po přistání nebo případně nárazu zůstávají pohozené na rudé planetě.

Odpad na rudé planetě

Když sečteme všechny předměty a přístroje vyslané na Mars, jde o materiál o celkové hmotnosti asi 9 979 kilogramů. Po odečtení váhy doposud pracujících zařízení, která činí 2 860 kilogramů, vychází zhruba 7 119 kilogramů pozemského odpadu, který se momentálně nachází na rudé planetě.

Jak velký je to problém? Sedm tun se nezdá být příliš mnoho. Vědci a inženýři se přesto obávají, že by pozemský materiál, který je navíc obvykle velmi odolný, mohl ovlivnit experimenty nebo zkomplikovat provoz roverů, jako je Perseverance. Riziko podle nich zatím není příliš velké. Zatím!

TIP: Záhada marsovského „špagetového monstra“ vyřešena: Jde o odpad z přistání, tvrdí NASA

Podle Kilice má pozemský odpad na Marsu ještě jeden, zajímavý rozměr. Jde o historické památky kosmického výzkumu. Na povrchu rudé planety vzniká svého druhu muzeum, jehož exponáty mohou (pokud odolají kosmickému záření) vydržet na Marsu opravdu velmi dlouhou dobu.

Splňoval všechny prvky masové spotřeby a jeho účelový tvar podtrhovala odolná konstrukce. Použité laciné materiály umožňovaly sériovou produkci, chrlící tyto dýky po tisících. Vzhled „řeznického nože“, tolik nepodobný nádherně zpracovaným secesním přehlídkovým šavlím předválečné doby, jasně deklaroval, kam se během prvoválečných let posunulo vnímání i praktické potřeby novodobého válčení. V prostředí rakousko-uherské monarchie šlo v podstatě o první sériově vyráběný moderní bojový nůž, který se jako němá vzpomínka na předky dodnes nalézá na půdách či v šuplících mnoha českých domácností.

S nožem na nepřítele

Dnes často označovaný jako útočný, oficiálně však zákopový nůž vzor 1917 (Grabendolch Modell 1917) dodávalo přednostně úderným praporům, ale i jiným armádním jednotkám ve velkém množství několik firem (např. Wlaszlovits ve Štósu poblíž slovenských Košic).

Nůž o hmotnosti 180 g disponoval jednobřitou čepelí o délce 205 mm a šířce 26 mm (celková délka nože byla 326 mm) se středovým hrotem a falešným ostřím bez výbrusu (jako má např. známý rakousko-uherský bajonet pro pušku Mannlicher M 95). Střenky z dubového dřeva až primitivního vzhledu držely tři nýty. Vojákovu ruku pak chránila oboustranná oválná záštita, na které se vyskytují přejímací armádní značky (vzácně i meziválečná, československá). Ocelová pochva ocelově modré (raná verze), případně šedé barvy pozdějších kusů měla na zadní straně přinýtován plech s úchytem pro závěsný řemínek z kůže či později z náhradní látky.

Zákopový nůž M 1917 nosili sice neoficiálně, přesto však poměrně četně až do roku 1939 na svém opasku také vojáci československé prvorepublikové armády. Individuální i hromadné používání útočných nožů všemožných modelů původem z první světové války zůstávalo ovšem u mnoha armád meziválečného období zcela běžné.

TIP: SS-Dienstdolch: Černá dýka Waffen-SS je dodnes ceněným sběratelským artiklem

„Sedmnáctka“ nevymizela ani za druhé světové války, kdy se hojně objevovala v rukou Maďarů či Italů. Není bez zajímavosti, že značná poptávka po legendárním noži mezi sběrateli inspirovala tradiční českou firmu Mikov k produkci omezené série osobitých replik dýk M 1917 v roce 2009 u příležitosti 215. výročí založení společnosti.

Španělské úřady nedávno zadržely muže, který na internetu inzeroval neobvyklou službu – nejmenovaný Arménec nabízel, že za úplatu převezme vinu za spáchání dopravního přestupku. Za své služby požadoval úhradu ve výši od 75 do 200 eur za každý bod.

Ve Španělsku, stejně jako například v Česku a řadě dalších zemí Evropy, se k trestání dopravních přestupků používá bodový systém. Každý řidič začíná s 12 body (začátečníci začínají s 8 body), přičemž při nedodržení předpisů o ně postupně přicházejí. Například používání smartphonu za jízdy je ve Španělsku ohodnoceno ztrátou 3 bodů a peněžitou pokutu. Když někdo ztratí všechny své body, je mu na určitou dobu odebrán řidičský průkaz. Podle španělských policistů měl dotyčný Arménec na svém kontě mínus 321 bodů.

Povoláním pirát silnic

Vše začalo v polovině roku 2021, kdy dopravní policisté vyšetřovali incident, který se odehrál na dálnici Andratx. Motorkář, kterého policisté vyzvali k zastavení kvůli rutinní dechové zkoušce, ignoroval policejní pokyny a z místa ujel. Při útěku se navíc dopustil řady různých dopravních přestupků. Policisté si nicméně stačili poznamenat uprchlíkovu poznávací značku a podařilo se jim tak vypátrat majitele motorky.

Po výzvě k podání vysvětlení se na stanici dostavil muž, který tvrdil, že onen dopravní přestupek má na svědomí on. Následně se ukázalo, že onen muž nejen že nevlastní řidičský průkaz na motorku, ale má na svém kontě množství „trestných bodů“ za další desítky dopravních přestupků. V době spáchání projednávaného přestupku navíc podle policistů prokazatelně nebyl v místě incidentu.

TIP: Nemyslíš? Uklidíš! Svérázné tresty pro opilé tchajwanské řidiče

Z dalšího vyšetřování vyplynulo, že stejný scénář použil muž v minulosti několikrát – přiznal se například ke dvěma přestupkům, které se odehrály v jeden den v průběhu pouhé půlhodiny. Místa obou přestupků ale dělilo okolo 800 kilometrů. Ve více než desítce případů se muž přiznal, že řídil motocykl nepřiměřenou rychlostí, ačkoliv policejní záznamy jasně ukazovaly, že motocykl řídily ženy. Celkem se policistům podařilo zdokumentovat 91 dopravních incidentů, ke kterým se muž přihlásil, ale nespáchal je. Úřady následně zahájily trestní řízení jak s profesionálním silničním pirátem, tak i se všemi jeho zákazníky.

Nedávno zesnulý biolog a spoluzakladatel sociobiologie Edward O. Wilson byl velkým znalcem mravenců. V roce 1994 publikoval první seriózní odhad počtu mravenců na planetě, jichž známe asi 15 700 druhů, který založil na extrapolaci odhadu počtu mravenců v jihovýchodní Anglii. Wilson dospěl k počtu 10 krát 10¹⁵ (10 biliard mravenců), kteří v jedné chvíli žijí na Zemi.

Wilsonův odhad nedávno zopakoval tým odborníků, který vedl Patrick Schultheiss z Hongkongské univerzity a německé Univerzity ve Würzburgu. Jejich výsledkem je dvojnásobné množství, tedy asi 20 biliard mravenců žijících na naší planetě.

12 megatun uhlíku

Autoři studie, publikované v renomovaném odborném časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), uvádějí, že jde o konzervativní odhad, který nezahrnuje například jedince, kteří zůstávají v hnízdech nebo mravence chladných oblastí, odkud je málo údajů.

Pro mnohé je nejspíš překvapivým zjištěním, že stromoví mravenci přečíslují mravence žijící v zemi zhruba v poměru 6:1. Lidé obeznámení s tropickými lesy ale určitě vědí, jak plné jsou pralesní stromy mravenců. Schultheissův tým rovněž odhadl hmotnost uhlíku, který se nachází ve všech tělech mravenců planety – na přibližně 12 megatun.

TIP: Slušný apetit: Pavouci každoročně sežerou víc, než kolik váží dospělé lidstvo

Odhady dřívějších výzkumů přitom pracovaly celkovou hmotností uhlíku v živých organismech s hodnotou 550 gigatun, což je mnohonásobně vyšší číslo. Uhlík mravenců sice převyšuje souhrnnou hmotnost uhlíku všech savců a ptáků ve volné přírodě, která činí asi 10 megatun, ale zároveň výrazně zaostává například za množstvím uhlíku v lidských tělech, které je oproti mravencům zhruba pětinásobné.

První střet s Jerevanem je překvapivý. Neznalý návštěvník očekává pohrobka sovětských časů – obludu z betonu plnou komunistických monumentů, jakými jsou posety periferie bývalého rudého impéria. Jenže místo šedého a nudného komplexu autostrád a paláců kultury jde o vibrující zelené město, které je sice ucpané chaotickou dopravou, ale současně nabízí bulváry plné kaváren, kudy korzují davy i o půlnoci. Jerevan zkrátka dýchá zvláštní směsicí optimismu a nostalgie, modernity i historie. 

Lidé tam žijí už od roku 783 př. n. l., kdy vládci říše Urartu založili na strategickém okraji araratské pláně pevnost Erebuni, u níž pak vyrostlo i město. Všechny místní domy, včetně těch postavených nedávno, vznikly z růžového sopečného tufu, stejně jako pevnost stará téměř tři tisíce let. Zbarvení použitých kamenů se proměňuje na každém centimetru povrchu a chvilku trvá, než vás z výsledného strakatého efektu přestane přecházet zrak. Unikátní stavební materiál propojuje Jerevan s historií – všechno nové tu vypadá staře a všechno staré se mohlo klidně zrodit teprve včera. 

Spěch se tu nenosí

Rozhodně však nedostanete šanci užít si stoický klid, kterým vynikají mnohá jiná starobylá města. Jerevan je Kavkaz – a Kavkaz znamená chaos. Dopravní tepny jsou ucpané a v relativně kompaktním centru se často mnohem snáz dostanete k cíli pěšky než autem. Pravidla silničního provozu berou místní spíš jako doporučení, a než vstoupíte na zelenou na přechod, raději se dvakrát ujistěte, že někdo za volantem zrovna nezapomněl, kde má brzdu. Na druhou stranu dávají řidiči v hustém provozu víc pozor, protože chodců skákajících do cesty není právě málo. Chůze centrem tak představuje jakousi ruskou ruletu, v níž všichni výhružně mávají pistolemi, ale většina má nabito slepými. Přesto se ve městě denně odehraje přes sto nehod, tedy zhruba dvojnásobek oproti srovnatelně lidnaté Praze. 

Se zběsilou dopravou přitom ostře kontrastuje ležérní rozpoložení místních obyvatel. Spěch se v Jerevanu nenosí a agresivita, kromě té za volantem, také ne. Autor metropoli navštívil v době masivních protivládních demonstrací, které bez problému zvládali neozbrojení policisté. Nejděsivější potyčka vypadala trochu jako hra na přetlačovanou na skautském táboře, což znamená ohromný skok od událostí z roku 2008, kdy po střelbě do davu demonstrantů zůstalo deset mrtvých. Nejhorší formu protestu tak dnes představuje útok na Achillovu patu Jerevanu, tedy zablokování provozu. 

Nekonečné schody

Arménská metropole se samozřejmě pyšní monumentální architekturou, ta však – na rozdíl například od Moskvy – nepůsobí nabubřelým dojmem. Žádný turista nevynechá především tzv. Jerevanskou kaskádu: Nejenže si na přilehlém bulváru můžete prohlédnout moderní sochy Cafesijanova centra umění, ale čeká vás asi tisíc schodů z bílého pískovce, které v růžovo-šedivé zástavbě září jako maják. Kaskáda zapuštěná do kopce ukrývá kromě uměleckých galerií také eskalátory pro méně zdatné či zkrátka pohodlné návštěvníky. Z vrcholu schodiště se pak otevírá nejlepší vyhlídka, jakou si můžete dopřát. Pokud upřete zrak k jihu, uvidíte ve vzdálenosti pouhých šedesáti kilometrů špičku hory Ararat, tyčící se do 5 137 metrů. 

Nejlepší vyhlídka ve městě se otevírá z tzv. Kaskády, kde se scházejí milenecké páry a turisté tam „loví“ širokoúhlé snímky. (foto: Shutterstock)

Pro všechny Armény jde o pohled fascinující a současně bolestný. Jejich identita se s vyhaslým vulkánem neoddělitelně pojí a místo, kde podle biblické legendy přistála Noemova archa, se dokonce dostalo do státního znaku. Vrchol kdysi tvořil trojmezí tureckého, ruského a perského impéria, ale po dějinných kotrmelcích a arménsko-turecké válce z roku 1920 ztratila Arménie k Araratu přístup, což dosud považuje za historickou křivdu. Dnes hora leží na území Turecka, tudíž už ji Arméni nemohou označovat za „svou“. 

Každý desátý je Rus

Jerevan se stejně jako celá země nachází uprostřed velkých změn, jež s sebou nesou politické pnutí. Před dvěma lety prohrála Republika Arcach – de facto součást Arménie ve všem kromě jména – válku se sousedním Ázerbájdžánem o sporné území Náhorního Karabachu a od té doby se město téměř neustále utápí v protestech, které se snaží svrhnout vládu Nikola Pašinjana. Premiér totiž akceptoval potupné příměří a v těchto dnech hodlá podepsat i definitivní dohodu o míru. 

K neklidné atmosféře přispěla rovněž válka na Ukrajině. Během pouhých několika týdnů se do Jerevanu přesunuly desítky tisíc vysoce kvalifikovaných Rusů, kteří naznali, že je v putinovské vlasti nečeká žádná budoucnost. Spolu se svými protějšky žijícími ve městě už od sovětských časů tak zmíněná slovanská menšina tvoří přes 10 % populace milionové metropole. A přestože Arménie patří mezi spojence sousední federace a na jejím území se nachází i ruská vojenská základna, na manifestace podporující „speciální operaci“ tam skutečně nenarazíte. Politický příklon k Rusku se stal zkrátka výsledkem historického dědictví a kupeckých počtů: S nepřátelsky naladěným Tureckem i Ázerbájdžánem a s nevypočitatelným Íránem na hranicích znamená obří soused poslední možnost, kde hledat ochranu. Jak s povzdechem vysvětlila průvodkyně v muzeu: „Víte, my si moc vybírat nemůžeme…“ 

Exploze turismu

Příliv majetných, liberálně naladěných Rusů představoval pro město šok. Znamenal totiž nejen novou vrstvu lidí, kteří pracují v IT sektoru a jsou placeni podle standardů amerických společností, ale také skokové zdražení nájmů. Zmíněná elita je ochotna platit trojnásobek částek, na které jsou místní zvyklí: Stometrový byt v centru tak bude stát stejně jako v Praze, ačkoliv si běžný arménský číšník vydělá zhruba deset tisíc korun. Rozdíly v příjmech jsou ohromné. Na ulicích uvidíte bezpočet vozů Tesla i jiných luxusních značek, ale mezi nimi se budou proplétat sotva pojízdné žigulíky. Samotné srdce Jerevanu působí jako z reklamy na blahobyt, jakmile však opustíte zelené bulváry a vydáte se jen pár kilometrů za město, přivítají vás zrezivělé ploty a chátrající domy. 

Prudce se rozvíjející turismus rozdíly mezi bohatými a chudými ještě prohlubuje. Skvělé jídlo, nízké ceny, intenzivní noční život a pohodová atmosféra lákají: Zatímco v roce 1996 do země nezavítal prakticky nikdo, o deset let později přijelo na 400 tisíc návštěvníků a v roce 2018, těsně před vypuknutím pandemie, už se do třímilionové Arménie vydaly téměř dva miliony lidí. Ti všichni utrácejí a podle statistik se nyní turismus podílí na arménském HDP ze 14 %. Výdělky se ovšem koncentrují v rukou majitelů hotelů, barů a obchodů v centru, zatímco na nárožích pořád potkáte důchodce v ošoupaných kabátech, jak prodávají drobnosti. 

Prastará pevnost

Milovníky historie Jerevan příliš nepotěší, a pokud chcete vidět skutečně „staré věci“, musíte do hor za kláštery. Většina místních kostelů je relativně nová, protože dávnější památky zničilo masivní zemětřesení v roce 1679 – jako jeden z mála se podařilo zachránit svatostánek Katoghike z 13. století.

Návštěva jakéhokoliv kostela nicméně probouzí údiv: Arménská apoštolská církev je nejstarší institucí svého druhu na světě, jelikož Arméni učinili křesťanství státním náboženstvím již počátkem 4. století, ještě před římským císařem Konstantinem. Každopádně úzká okna, přítmí, stovky svíček a světlo pronikající často jediným otvorem ve stropě propůjčují ideu stáří a neměnné kontinuity i relativně novým chrámům.

Zdi téměř tři tisíce let staré pevnosti Erebuni představují moderní rekonstrukci z původního stavebního materiálu. (foto: David Bimka ©)

Čestnou výjimku tvoří pevnost Erebuni, která stála u samotného zrodu města. Urartští králové ji založili v roce 783 př. n. l., aby střežila přístup z hor do údolí. Obří stavbu, jejíž silné zdi se tyčily až do výšky dvanácti metrů, vybudovali otroci přivedení z dobyvačných výprav. A po jejím dokončení se proměnili i v první obyvatele města, které se rodilo souběžně. Dnešní maličká Arménie představovala kdysi velmoc a předchůdci Arménů kontrolovali území od Kavkazu po Mezopotámii, kontinuálně válčili s mocnými Médy i Asyřany a v období expanze mezi 9. a 6. stoletím př. n. l. anektovali celé území okolo Araratu. 

Kde nikdo nehlídá

Z původní Erebuni se bohužel dochovaly pouze základové zdi. Opevnění, které si dnes můžete osahat, vzniklo rekonstrukcí z kamenů nalezených na místě. Archeologové dokonce v 70. letech minulého století opravili několik fresek, ale protože památku nikdo nehlídá, poškodili je vandalové a opět se nacházejí v žalostném stavu.

TIP: Země ve stínu Araratu: Divoká horstva a prastaré kláštery v hrdé Arménii

Právě na Erebuni je vidět, že má současná Arménie jiné priority než udržování památek, a nablýskané centrum města zakrývá hlubší hospodářské problémy. Pokud se však „nehoníte“ za kameny, nýbrž za tepajícím nočním životem, představuje pro vás Jerevan to pravé místo k návštěvě.

Pokud jde o psychoaktivní látky, doba se změnila v míře, jakou by ještě před pár lety očekával jen málokdo. Nejenom že je vzali na milost lékaři, nyní se dokonce zmiňuje možnost, že by mohly najít využití i ve vesmírných programech. Američtí specialisté Leonard Lerer a Jeet Varia v teoretické studii, kterou publikoval časopis Frontiers in Space Technologies, navrhují, že by lysohlávky mohly pomoci astronautům zvládat náročné kosmické lety.

Dlouhodobé cesty vesmírem budou nepochybně extrémně náročné, fyzicky i psychicky. Psychoaktivní látky, včetně lysohlávek s aktivní složkou psilocybinem, se opakovaně osvědčily jako prostředek proti depresím a úzkostem, které při letu kosmickou lodí určitě mohou projevit.

Lysohlávky na orbitě? 

Autoři studie se na základě dřívějších poznatků o účincích psilocybinu na lidský mozek domnívají, že by lysohlávky mohly pomoci ulevit astronautům od nepříznivých účinků dlouhodobé vesmírné cesty na mozek a duševní schopnosti, díky posilování odolnosti nervové soustavy a podpoře tvorby nových neuronů.

Prosadit takový projekt by ale nebylo vůbec snadné. Americká vesmírná agentura NASA je známá svými konzervativními postoji, pokud jde o životosprávu a především o látky řazené mezi „drogy“. Problém je i v tom, že autoři studie nejsou renomovaní odborníci na zdraví astronautů či vesmírné lety, ale mají blízko k soukromé biotechnologické firmě.

TIP: Tažení lysohlávek medicínou pokračuje: Deprese léčí lépe než antidepresiva

V tuto chvíli jde spíše o teoretickou úvahu než o seriózní plán pro kosmické lety v blízké budoucnosti. Účinky psychedelických látek na lidskou psychiku i mozek jsou ale v dnešní době v centru pozornosti řady výzkumných týmů a možná by nebylo špatné opatrně vyzkoušet jejich působení v prostředí mikrogravitace.

Zlobivá holčina Leonora Carringtonová vybudovala úspěšnou kariéru a stala se z ní všestranná umělkyně. Věnovala se malbě a sochařství, ale vydala i několik románů, povídek a dramat. Zabrousila i do světa divadla, filmu a designu tapisérií. Ponejvíce ji ale spojujeme se surrealismem, který v jejím díle znamenal kombinaci jejích osobních prožitků i fantazie, mytologie a keltských legend, o něž se hluboce zajímala.

Problémové děvče

Leonora Carringtonová se narodila v roce 1917 v anglickém South Lancasteru. Její rodiče byli dost bohatí, takže Leonora měla možnost studovat na těch nejlepších školách. Jenže patřila k problémovým dětem. Dnes by ji možná poslali k psychoterapeutovi nebo ve třídě dostala asistenta, ale tehdy? A tak ji chvíli vzdělávali domácí učitelé a chvíli jeptišky v klášteře – to když ji z několika prestižních katolických škol vyloučili. 

Brzy se ukázalo, že jediné, co ji zajímá a u čeho je schopná vydržet, je malování. A tak ji rodiče poslali do Florencie, kde studovala na soukromé akademii umění. Pak pokračovala na Chelsea School of Art v Londýně a poté na nově zřízené londýnské výtvarné akademii. Zatímco otec si přál pro Leonoru nějaké solidní zaměstnání, maminka dívku v jejím uměleckém nadání bezvýhradně podporovala.

Fascinace surrealismem

Z uměleckých směrů ji brzy zaujal surrealismus, s nímž se seznámila v roce 1936 díky knize Herberta Reada. Dostala ji tehdy od matky, která chtěla povzbudit uměleckou představivost své dcery. V témže roce Leonora navštívila Mezinárodní surrealistickou výstavu v Londýně, kde obdivovala především obrazy Maxe Ernsta, jednom z čelných představitelů tohoto směru. 

Do malíře se zamilovala ještě předtím, než jej osobně poznala. K osudovému setkání došlo následujícího roku, kdy si byli představeni na jednom londýnském večírku. Od prvního momentu je to k sobě oba silně přitahovalo. Pro Maxe, jehož ložnicí prošla řada žen známých i neznámých, se Leonora nestala pouhým románkem. Vypukl mezi nimi přímo požár! Leonora také způsobila, že opustil svou druhou ženu… 

Maxova zrada

V roce 1938 odjeli do Paříže a posléze se usadili v Saint Martin d’Ardèche v jižní Francii. Společně i tvořili – například sochy strážných zvířat u svého domu. V roce 1939 Leonora namalovala známý Maxův portrét, dnes vysoce ceněné dílo, které je ke spatření v Metropolitním muzeu v New Yorku.

Jako cizinec byl ale Max za války dvakrát ve Francii internován, a když se mu podařilo z vězení uprchnout, dostal se za pomoci známé mecenášky Peggy Guggenheimové do New Yorku. Na Leonoru, která mezitím prchla z okupované Francie do Španělska, jako by zapomněl.

Traduje se, že ona se z jeho „zrady“ nervově zhroutila a při nejbližší příležitosti prodala pařížský dům, v němž spolu bydleli, za láhev brandy. V Americe se Max oženil s Peggy a vypadalo to, že má o budoucnost postaráno. Jenže pak potkal mladinkou Dorotheu Tanningovou a všechno bylo jinak…

Drastické zážitky

Leonora nikdy Maxovi neodpustila. Poznamenalo to nejen celý její život, ale i její tvorbu. Měla labilní povahu a nedokázala jednat nějak zvlášť racionálně. Psychické problémy, na nichž se se podepsala i nepříznivá politická situace v Evropě, se u ní objevovaly čím dál častěji. A tak ji její rodiče nechali ve Španělsku hospitalizovat na psychiatrii. 

Terapie, kterou tam praktikovali, ji příliš klidu nepřinesly. Leonora o svých zážitcích a drastických léčebných metodách napsala později román Down Below, kde mluvila dokonce o sexuálním zneužívání pacientů. Po propuštění do domácí péče rodičům okamžitě utekla. Našla útočiště na mexickém velvyslanectví a měla štěstí. Velvyslanec Renato Leduc byl blízkým přítelem Pabla Picassa a o Leonoru se nejen postaral, ale dokonce se s ní „na oko“ oženil. 

Život v Mexiku

Díky tomu získala jistou ochranu a spolu pak odcestovali do Mexika. Země se stala Leonořiným druhým domovem a žila zde s menšími přestávkami prakticky až do své smrti.

Formální manželství s diplomatem bylo brzy rozvedeno. V Mexiku se pak Leonora zamilovala a provdala za maďarského fotografa Emerica Weisze, který se stal otcem jejích dvou synů – Gabriela a Pabla. Navzdory psychickým problémům Leonora pokračovala ve své tvorbě a stala se z ní úspěšná malířka. O její první velkou výstavu se v roce 1947 zasloužil surrealistický básník Edward James. Uskutečnila se v Galerii Pierra Matisse v New Yorku. Díky ní se Leonora stala takřka přes noc celebritou. 

TIP: Osudové setkání: Z románku Dorothey Tanningové se stal vztah na celý život

V dalších letech střídala Leonora Mexiko a New York a jen zřídkakdy se objevila v rodné Anglii. V Mexiku se začala zajímat o alchymii a mayskou mystiku, také se angažovala v boji za práva žen. Když v květnu 2011 v Mexiku zemřela ve vysokém věku 94 let na těžký zápal plic, zanechala po sobě úctyhodné dílo.

Krajina pod křídlem ubíhá pomalu, ospale se noří z ranního oparu. Letadlo se neustále propadá a kymácí ze strany na stranu. Chce se mi zvracet a k částečnému vědomí mne probrala až strmá homole stolové hory Autana, která zpupně okupuje obzor. Monumentální skála přisuzuje naší Cessně směšný rozměr dětské hračky. Dvě zadní sedadla okupujeme spolu s Radanou, která je bledá a zoufale lapá po dechu. Vladimír sedí vedle pilota a s kamerou na oku něco točí. Asi tu cukrovou homoli temné barvy. Sotva jsme se vzdálili a Autanu nechali kdesi za kormidlem, pohltil prales celý obzor. Letadlo se opět propadlo o několik metrů, já znovu vrážím hlavu mezi kolena, urputně pozoruji špičky svých bot a pomalu se chystám umřít… 

Humboldt a opice s krátkým ocasem

Do San Carlos na venezuelsko-brazilsko-kolumbijské hranici, kam míříme, je to vzdušnou čarou ještě dobrých čtyři sta kilometrů. Prozatím však odevzdaně čekám, kdy se objeví lesklá stužka řeky Brazo Casiquiare. Představuji si svalnaté paže indiánských veslařů, kteří po její hladině posouvají loď vezoucí Alexandera von Humboldta a jeho kumpána Aiméa Bonplanda. Píše se rok 1800, oba přírodovědci se po Casiquiare vracejí z jižní Venezuely, aby později po prožitých útrapách prohlásili právě tento úsek za naprosto nejhorší během celé své čtyřleté pouti Amazonií. 

Von Humboldt tehdy popsal celou řadu nových druhů rostlin i živočichů, včetně zvláštního primáta, kterého nazval Simia melanocephala. Dnes je tato opice známa pod jménem uakari černohlavý (Cacajao melanocephalus), avšak Indiáni na středním Casiquiare ji nenazvou jinak než chucuto.

Domorodý výraz, jak mi jednou vysvětlili, vystihuje zvláštní skutečnost, že to je jediná místní opice s krátkým ocasem. A já coby poučený biolog jen dodám, že reprezentuje jediný rod neotropického primáta s krátkým ocasem, poněvadž všechny ostatní opice celého jihoamerického kontinentu mají ocas dlouhý a nejlépe chápavý, takže jim při šplhání ve větvích slouží jako pátá končetina. 

Objev dosud nepoznaného 

V San Carlos naše cesta vlastně teprve začíná. Míříme do srdce pralesů při severním úpatí nejvyššího amazonského pohoří Neblina v jižní Venezuele, které je od řeky Casiquiare vzdáleno asi tak deset až čtrnáct dnů plavby na jihovýchod. Cesta trvá tak dlouho především proto, že místní řeky jsou zataraseny kmeny popadaných stromů a celá oblast navíc patří k těm nejpustějším a nejméně zmapovaným v celé Amazonii. Nikdy nebyla osídlena lidmi a z vlastní letité zkušenosti vím, že zorganizovat výpravu do bažinatých lesů podél řeky Baria, která v pohoří Neblina pramení, je mimořádně obtížné. Jen stěží potkáte Indiána, který se tam kdy odvážil, a člověk, jenž by tuto rozsáhlou oblast opravdu znal, se nejspíš dodnes nenarodil. Navíc z vyprávění také vím, že se tam již pár indiánských lovců od Casiquiare ztratilo a nikdy se nevrátili. 

Protože je ale štěstí občas na mé straně, znám dnes hned tři severobrazilské indiány kmene Curipaco, kteří se na řece Baria v roce 2006 ztratili také, ale po nějaké době se na pokraji života a smrti vynořili až v misii Maturaca v severní Brazílii. Okamžitě mi došlo, že to jsou ti praví, které již několik let hledám. Od té doby se se mnou k Neblině vydali již několikrát. Navíc mohu konstatovat, že jsme spolu s mou ženou Radanou na svých výpravách uakari v jižní Venezuele nejen pozorovali, ale že se nám v roce 2004 a 2005 podařilo přesně namalovat i fotograficky zdokumentovat dva jedince, které indiáni usmrtili jako vítané zpestření jídelníčku.

Byli jsme však tenkrát přesvědčeni, že jsme pouze „znovuobjevili“ von Humboldtův druh, jehož přítomnost v místě objevu na prvém břehu řeky Casiquiare věda více než dvě stě let nezaznamenala. Vůbec jsme netušili, že von Humboldtův uakari pod Neblinou vůbec nežije a že před sebou máme druh v té době dosud zcela neznámý!

Únik před objektivy

Početné tlupy uakari jsme na Barii opět pozorovali v roce 2007, avšak kvůli vážnému zranění jednoho z účastníků výpravy jsme byli nuceni výzkum přerušit. Hned rok nato popsal primatolog Jean Boubli v severní Brazílii, jižně od Nebliny, nový druh uakariho Cacajao hosomi a podle kůže, jejíž fotografii publikoval v časopise International Journal of Primatology, jsem okamžitě pochopil, že se jedná o „naši“ opici, které čeština později přisoudila jméno uakari neblinský. Od té doby s J. Boublim a Salfordskou univerzitou, kde je profesorem, spolupracuji a tamní laboratoř rovněž analyzuje vzorky DNA, které tam k upřesnění taxonomie (druhové pozice) od severního úpatí Nebliny dodávám.

Na podkladě bohatých zkušeností jsem dnes také přesvědčen, že hlavní oblastí výskytu uakari neblinského není severní Brazílie (jižně od Nebliny), kde ostatně Boubli ve volné přírodě pozoroval jen pár jedinců, nýbrž právě pralesy severně od Nebliny, kde na březích řek Baria a Yatúa občas narazím na tlupy až o padesáti zvířatech! Tajemný uakari neblinský však stále uniká bližšímu poznání, o jeho biologii toho moc známo není: Asi vás proto nepřekvapí, že až do nedávna se ho ve volné přírodě nikomu nepodařilo ani vyfotit či nafilmovat. 

Ostrůvek uprostřed zatopených lesů

Naposled jsem se do pralesů pod Neblinou vrátil díky grantu nadace Neuron, významné a vážené instituce fandící české vědě. Doprovázel mne kameraman a zkušený dokumentátor Vladimír Šimek a také moje žena Radana. Role fotografky se ujala s nadšením, vyfotit uakari se totiž pokoušela již několik let. Vzhledem k mimořádně komplikovaným podmínkám byly ještě před naší poslední cestou jediným výsledkem pouze rozmazané šmouhy rychle mizející v husté vegetaci.

Období dešťů je na spadnutí, ale místní podmínky nás nepříjemně zaskočily již nyní. Desítky a možná stovky kilometrů kolem nás je samá voda. Zatopený je celý prales a z temné vody trčí jen koruny stromů. Hladina je o dobrých pět metrů výš než při naší poslední návštěvě, kdy naopak celý kraj drtilo sucho, které indiáni na Casiquiare nepamatují. Také skála Tamari a všechna další místa, kde jsme v minulosti tábořili, zmizela pod vodou.

Přírodní podmínky se od minulé návštěvy poznamenané nebývalým suchem změnily zcela nečekaně a pobyt v zatopeném pralese, kde není ani píď pevné půdy, se nám zprvu jevil jako zhola nemožný. Nakonec se nám přece jen podařilo objevit malý hliněný brdek přímo na soutoku Barie a Yatúy, kde jsme si zřídili svoji hlavní základnu a jak se později ukázalo, doslova ostrůvek bezpečí. 

Opice se zbláznily

Do prvního rána se probouzíme ještě za tmy a východ slunce již sledujeme namačkaní v našem malém člunu. Nedočkavě směřujeme do nedaleké laguny Danto, kde jsem před rokem uakari zahlédl naposled. Tiše pádlujeme do nitra zátoky, levitujeme mezi oblaky, které se ostře zrcadlí na černé vodní hladině sevřené galerií stromů podél břehů. Jakmile zanořím pádlo do vody, obraz nebe pod námi se zachvěje. Také Macho a Tito, naši indiánští průvodci na zádi, pádlují naprosto neslyšně a náš pohyb po hladině nabývá magické přízračnosti. Na přídi dřepí Vladimír s kamerou, za ním Rady s foťákem. Všichni soustředěně a bez hlesu pátráme v korunách stromů, které se mlčky naklání nad dosud potemnělou hladinu. Až na vzdechy inií amazonských (Inia geoffrensis) je ticho kolem nás hypnoticky opojné a skoro fyzicky hmatatelné. 

Náhlá a úplně nečekaná erupce zvuků nás proto zastihuje naprosto nepřipravené. Hlasitý křik se odráží od protilehlých břehů a rychle splývá v příšerný hluk. Uakari se asi zbláznili a jsou všude! Prostě všude, napravo, nalevo i v lese před námi řvou a hvízdají desítky vyplašených opic. Lítají v korunách stromů, skáčou z větve na větev či padají volným pádem, aby se zachytily o několik metrů níž. Jsme úplně u vytržení, něco takového nikdo z nás ani ve snu nečekal. Parta delfínovců inií, která vytrvale doprovázejí naši loď, také vzdychá o poznání hlasitěji, opodál chrochtají popuzené vydry. Zmocnil se mne intenzivní pocit, že jsme vstoupili do jiného světa.

Sprinteři v korunách stromů

K našemu zklamání však opice po pár vteřinách mizí v hloubi lesa a laguna se opět noří do unylého ticha. S probuzenou nadějí však odhodlaně pádlujeme dál. Uplynulo jen pár minut a Macho znovu pádlem ukazuje někam do hustých korun stromů daleko před námi: „Chucutos, další chucutos…,“ šeptá vzrušeně. Napínáme krky, zíráme kamsi, ani pořádně nevíme kam. 

„Jsou pryč,“ po chvíli znechuceně komentuje naši slepotu. Ani ne o půl kilometru dál se situace opakuje. To už ale i my zaznamenáme pohyb listů a Rady do toho místa vzdáleného desítky metrů odhodlaně zamíří teleobjektiv, stejně jako Vladimír oko kamery. Pohled proti ostrému nebi ze stínu dole oslepuje. Rady si mne slzící oči a jen mimoděk rukou odhání stále urputněji dotírající včely. To již uakari zaznamenali naši přítomnost, hlasitě piští, hulákají, křičí …a opět nenávratně mizí v temnotě lesa. Vladimír se zlobí, že na záznamu nic nemá, protože se ve vratkém člunu pořádně nedá filmovat. Co s tím? Snažíme se nedýchat, ale moc to nepomáhá. 

„Já jsem taky vyfotila jen větve a listí!“ zklamaně komentuje marnost svého úsilí Rady. „Jsou neuvěřitelně plaché, asi budu muset foťák držet pořád zvednutý k nebi, abych je příště nepropásla,“ dodává. Večer v táboře zklamaně prohlíží další nesčetná zpodobnění prchajících opic s nadějí, že aspoň na jednom záběru se objeví kousek hlavy či dokonce ucho. Stejně tak Vladimírova kamera zachytila bezpočet třesoucích se větví a šmouhy opic mizejících kosmickou rychlostí všemi směry.

Můj úkol se zdá být přece jen snadnější. Již po pár dnech jsem se naučil udržet skupiny uakari v zorném úhlu dalekohledu celkem spolehlivě a pozorovat nejen opice samotné, ale také jejich chování. 

Komunikace místo chápavého ocasu?

Brzy jsme zjistili, že za nájezdy tlup uakari do korun stromů podél břehů řek a lagun jsou dozrávající ořechy hrnečníku (Lecythis sp.), kolem nichž se opice rojily jako chrousti u rozkvetlé třešně. Během následujících týdnů jsme každé ráno a pozdní odpoledne monitorovali pohyb některé ze šestnácti skupin uakari, které jsme objevili na různých místech podél řek Yatua a Baria i jejich četných bezejmenných ramen a přítoků. S některými tlupami jsme navázali takřka osobní vztah a měli tak mimořádně vzácnou příležitost pozorovat a poznat mnohé z biologie chování našich nových kamarádů. Jsem přesvědčen, že něco takového se před námi ještě nikomu nepodařilo.

Mimochodem, důvodem, proč se v evolučním stromu jihoamerických primátů odštěpila větev opic s krátkým ocasem, může být jejich sociální chování, kterého jsme si velmi záhy všimli. Tlupy uakari se totiž v korunách stromů rozptylují i do vzdálenosti desítek metrů a svou vzájemnost v nepřehledném prostředí patrně signalizují neustálým komíháním ocasu. Možná právě proto jejich ocas získal v průběhu evoluce funkci optického komunikačního signálu a ne páté končetiny, jak je tomu u mnoha jejich příbuzných. 

První záběry na světě

Navzdory počátečnímu pocitu marnosti a nekončícím návalům zklamání se naše umíněnost postupně změnila ve vášnivou posedlost a nakonec přinesla své plody. Odjíždíme sice o pár kilo lehčí, pokousaní vším možným, některým z nás se nevyhnuly ani občasné záchvaty zimnice, nicméně přivážíme vůbec první fotky uakari neblinských v jejich přirozeném prostředí i mimořádně vzácné záběry z jejich života. 

TIP: Ohrožený makak bandar: Všetečný pankáč ze Srí Lanky

Radana i Vladimír sice trochu skuhrají nad jejich kvalitou, protože zaostřit na opice z bezprostřední blízkosti se jim nejspíš dle jejich představ úplně nikdy nepodařilo. V lepším případě se opice stále zdržovaly vysoko v korunách stromů desítky metrů od skla objektivů, v horším případě při spatření našeho člunu okamžitě mizely v hloubi lesa. Nicméně žádné jiné záběry prozatím neexistují, a pokud vás příběh uakari neblinského zaujal, můžete se ještě podívat na Vladimírův dokument Uakari, Humboldtova ztracená opice, který natočil pro Českou televizi.

Ostrov panenek, leží na kanále Xochimico asi 30 kilometrů jižně od Mexico City. Přestože nikdy neměl být turistickou atrakcí, navštěvují ho dnes tisíce návštěvníků a lovců záhad - děsivé místo je totiž opředené smutnou legendou.

Na ostrůvku dělal mnoho let správce Julian Santana Barrera. Jednoho dne našel ve vodě utonulou malou holčičku. Krátce poté prý uviděl plavat na hladině panenku, která zřejmě dívence patřila. Panenku proto pověsil na strom, aby ulevil duši nešťastné dívky.

TIP: Mexický kult Santa Muerte: Paní stínů, která měří všem stejným metrem

V průběhu dalších let panenek a jejich částí přibývalo a pověrčivý Barrera zbloudivším návštěvníkům i místním úřadům tvrdil, že na ostrově straší duch utonulé dívky. Za nocí prý slyší její zoufalý křik. Ostrov se tak během let proměnil v bizarní panenkovské mauzoleum. Ironií osudu je, že v roce 2001 zemřel správce Barrera nedaleko místa, kde dívka utonula. Temný příběh od té doby láká tisíce návštěvníků a lovců záhad.