Soudě podle archeologických nálezů z posledních let by se mohlo zdát, že území dnešního Izraele bývalo starověkou baštou konzumentů psychoaktivních látek. Před čtyřmi lety se zde vědcům podařilo objevit 13 tisíc let staré doklady o výrobě piva. Nyní archeologové narazili na další známky užívání psychoaktivních látek – v hrobě muže z pozdní doby bronzové vědci narazili na keramické nádoby, které obsahovaly stopy opia.

Zmíněný hrob byl nalezen již v roce 2012, během vykopávek na lokalitě Tel Yehud, která se nachází na okraji Tel Avivu. V roce 2017 se na místo archeologové znovu vrátili k dalšímu průzkumu. Vedle ostatků muže, který zemřel ve věku mezi 40 a 50 lety zde vědci nalezli i 22 nádob a džbánků, které následně podrobili chemickým analýzám. Výsledky svého výzkumu vědci nyní zveřejnili v odborném časopisu Archaeometry.

S opiem do hrobu

V osmi nádobách badatelé nalezli stopy opia, přičemž některé z nich mají tvar makovic. Část nádob nalezených v hrobě pochází z nedalekého Kypru, kde se mák setý (sloužící jako zdroj k výrobě opia) prokazatelně pěstoval minimálně od poloviny 6. tisíciletí před naším letopočtem.

Hrob v Izraeli, v němž byly objeveny džbány se stopami opia. (foto: Israel Antiquities Authority, CC0)

Zatím není jasné, proč byly nádoby s opiem uložené společně s mužem do hrobu. Podle Vanessy Linaresové z Telavivské univerzity je ve hře několik hypotéz, které vycházejí ze záznamů jiných dávných civilizací. „Podle písemných zpráv používali kněží v Sumeru opium, aby se dostali do stavu změněného vědomí,“ uvádí Linaresová.

TIP: Nejstarší alkohol: Lidé v Izraeli vařili pivo už před 13 tisíci lety

„Egypťané zase vyhradili opium kromě kněží i válečníkům. Důvodem bylo zřejmě to, že opium je nejen psychoaktivní látka, ale má také léčivé účinky, především pokud jde o tlumení bolesti. Další možností je, že opium bylo obětinou pro tehdejší božstva. Mohlo být také považováno za vhodnou výbavu pro mrtvého na onen svět.“

Jeden z oblíbených fíglů šéfkuchařů, s nímž se lze často setkat v nejrůznějších receptech, se týká citronové šťávy. Obvykle se můžete dočíst, že pokud kyselý plod před rozkrojením několikrát poválíte po stole, naruší se tím buněčné membrány a citron pak vydá víc tekutiny.

Americký barista Jeffrey Morgenthaler se rozhodl hypotézu experimentálně ověřit, zakoupil proto šedesát citronů a rozdělil je do čtyř skupin o stejné hmotnosti: Polovinu umístil do lednice, druhou nechal v pokojové teplotě a půlku z každé skupiny před rozkrojením podle zmíněné rady poválel na kuchyňské lince.

TIP: Šampaňské života: Jak připravit zdravou kombuchu?

V obou případech pak získal víc šťávy z plodů, s nimiž před krájením nijak nemanipuloval, přičemž úplné maximum poskytly citrony ponechané v lednici. Chcete-li tedy propříště „vyždímat“ z citrusů co nejvíc, přinejmenším podle popsaného pokusu nemá smysl trik z kuchařek aplikovat. 

„Nabídkové ceny registrovaných chovatelů corgiů dnes dosáhly nového maxima,“ uvedl mluvčí britské internetové stránky pro prodej mazlíčků Pets4Homes. Průměrné ceny těchto psů se podle mluvčího za poslední tři dny zdvojnásobily. V nejnovějších inzerátech se ceny některých corgiů poprvé dostaly nad 2 500 liber (v přepočtu přes 65 000 korun).

Stránky také zaznamenaly „desetkrát vyšší počet denních vyhledávání corgiů než ve stejném období minulý týden“. Cena těchto „usměvavých“ psů i poptávka po nich vzrostly dokonce víc než v období pandemie covidu-19, kdy byl o domácí mazlíčky extrémní zájem.

Královnini mazlíčci

Corgiů jsou dvě plemena, větší cardigan a menší pembroke, přičemž každé pochází z jiné části Walesu. Tito malí psi s velkýma, špičatýma ušima a protáhlým hřbetem jsou neodmyslitelně spjatí s královnou Alžbětou II., která zemřela 8. září ve věku 96 let.

Panovnice vyšlechtila několik generací corgiů. Upřednostňovala plemeno pembroke, ale chovala také křížence corgiho a jezevčíka či kokršpaněla. Prvního corgiho daroval Alžbětě v roce 1944 k osmnáctinám její otec král Jiří VI., který sám od roku 1933 choval dva corgie. Fenka Susan dokonce s královnou jela i na svatební cestu.

Podle britského chovatelského klubu Kennel Club se od té doby popularita tohoto plemena zvýšila o 56 procent. Výrazně jí také pomohl seriál Koruna o britské královské rodině. Podle organizace se v období od vysílání první série v roce 2017 do roku 2020 počet registrací štěňat plemene corgi pembroke téměř zdvojnásobil.

TIP: Titul nejošklivějšího psa letos získal olysalý nalezenec z Arizony

Královna v době svého úmrtí vlastnila dva corgie, kteří se dokonce svým způsobem zúčastnili jejího pohřbu. Zaměstnanci hradu Windsor, kde se konal smuteční obřad, na nádvoří přivedli psy ve chvíli, kdy na místo přijel pohřební vůz s královninou rakví a procesí s čestnými strážemi. Nyní se o ně postará princ Andrew a jeho bývalá manželka Sarah Fergusonová. Právě Andrew a jeho dcery, princezny Eugenie a Beatrice, dva nejmladší psy královně loni darovali, aby jí pomohli překlenout těžké období po smrti manžela, prince Philipa.

Jak už to tak bývá, těch nejnápadnějších věcí, jež máme přímo pod nosem, si občas nevšimneme. Proč právníci místo papíru volili poněkud zastaralé ovčí kůže? Překvapivě šlo o velmi užitečnou věc. Nešlo tu o cenu ani kvalitu, ale velmi praktické opatření proti podvodům!

Drahá paráda

Když si zalistujete katalogem písemností, shromážděných v anglických archivech, jistě si v rejstřících a tabulkách povšimnete i nepatrné poznámky o původu materiálu, na němž je historická písemnost vedena. Mohlo jít o papír, papyrus nebo třeba pergamen. U dokumentů vytvořených do 13. století se přitom obvykle objevuje přípis vellum. To značí, že daný spis je vyveden na pergamenu vyrobeném z nějaké zvířecí kůže. Na středověk nic překvapivého.

Od 13. století dál se už normou stává poznámka chart. Jde o slovo chartam, singulár od slova karta čili papír. Opět nic překvapivého, protože vývoj šel kupředu a papír se stal dostupnějším a lacinějším materiálem.

Mezi 16. a 17. stoletím ale přichází do módy znovu vellum. Trochu neúsporná podivnost, když vezmeme v potaz, že tucet pergamenů vás v roce 1593 stál 8 šilinků, a v roce 1660 už 28 šilinků. Nebylo to ani trochu laciné. Za tu samou sumu byste pořídili stoh papíru, který byl tehdy mnohem dostupnější a rozšířenější.

Druhou takovou podivností, na níž nedávno poukázal výzkum archeologického týmu Seana Dohertyho z univerzity v Yorku, je zdroj materiálu pro výrobu takových pergamenů. Klasicky se totiž pergameny v Evropě vyráběly z kůže šestitýdenních telat. I na takové lze v britských archivech narazit. Ale z 654 zkoumaných listin (pocházejících z období mezi roky 1499 až 1669) bylo 96,4 % vyrobeno z kůže ovčí. Což opět nedává moc smysl.  

Nízká cena?

Ano, pergamen z ovčí kůže je o něco levnější než pergamen z kůže telat. A v Anglii bylo dlouhodobě přítomno více ovcí než lidí. Například v 17. století tu na 10,7 milionů obyvatel připadalo 15 až 17 milionů ovcí. Takže by se mohlo zdát, že ovčí kůže pro výrobu pergamenu byla řádově dostupnějším materiálem než kůže telat. Ale když už si jednou připlácíte za prémiovou kvalitu psacího materiálu, dalo by se čekat, že sáhnete preferenčně raději po „nóbl“ teletině. Fakt, že si tolik šlechticů, hodnostářů a úředníků vybralo pro sepisování důležitých listin ovčí pergamen, muselo nutně mít ještě nějaký jiný, praktický význam. A právě nad tím Doherty s kolegy usilovně bádal.

Půjdeme na to postupně. Kupní listina, stvrzující práva k nově nabytému pozemku. Závěť s připojeným výčtem všech děděných nemovitostí. Smlouva, jasně ozřejmující rodové nároky k půdě, případně výnos vymezující práva k provozování živnosti, doplněná patřičným výměrem daně nebo výši nájmu. Tyto dokumenty měly zásadní význam v minulosti, zrovna tak jako nyní. Protože o peníze šlo vždycky až v první řadě. V 16. a 17. století se ale jednalo o převratné novinky, se kterými se společnost teprve sžívala. Ne že by tu smlouvy, edikty a závětí neznali. Poprvé ale se k jejich praktickým výhodám a nedostatkům dopracovala i širší veřejnost a ne jen králové, církev či šlechta.

Co je psáno…

Přechod mezi 16. a 17. stoletím byl totiž nesmírně turbulentním období. Příslušníci starobylých rodů končili kvůli politikaření a své víře za mřížemi a na popravištích. Pozemky a domy rychle měnily majitele. Silní zabírali půdu slabším a jiní zase profitovali z půdy opuštěné emigranty. S novými občanskými právy a svobodami stačil každému jen obyčejný podepsaný „papír“, aby mohl vznést nárok na majetek, který mu byl někým přislíben. A to přirozeně nahrávalo nejrůznějším podvodům, se kterými se zvláště na konci 16. století roztrhl pytel. Zfalšovat dodatečně kupní smlouvu? Škrtem husího brku někomu zvýšit nájem? Vystrnadit nehodné příbuzné z dědického řízení? To vše bylo v chaotických časech neujasněných majetkových poměrů mnohem snadnější.

A to byl ten zásadní a primární důvod, proč angličtí právníci, asistující u sepisování nejrůznějších listin, znovu začali používat pergameny. Papír v úřední praxi nebyl v Anglii od 13. století mimořádností, a proto by se příklon k velmi nákladným pergamenům mohl na první pohled jevit technologickým krokem zpět do minulosti. Jenže tento návrat byl spíš známkou moderního pokroku a důkazem touhy po stabilitě a legálnosti. Jak to?

Pergameny vyráběné z kůží totiž vynikaly materiálovou stálostí. Písmo na nich nebledlo a neztrácelo kvalitu, šlo dobře přečíst i po desetiletích či staletích. Hodily se takříkajíc k dlouhodobé archivaci. Jenže proč ta zapeklitě nápadná popularita pergamenů vyrobených z ovčích kůží?

Ovce má pravdu

Stojí za tím především fakt, že struktura ovčí kůže a z ní vytvořeného pergamenu je do značné míry unikátní. Ovce totiž ukládají tuk v podkoží v jednotlivých vrstvách. A to v nemalé koncentraci: zatímco kůže koz obsahuje 3 až 10 procent tuku a kůže skotu jen 2 až 3 procenta, u ovcí je to mezi 30 až 50 procenty.

Při výrobě pergamenů na anglický způsob se taková kůže nechala zvláčnět ve vápenné lázni obsahující hydroxid vápenatý, tedy hašené vápno. Poté se vybělila a vyhladila. Tukové vrstvy se v procesu zvaném delaminace oddělily, a v případě ovčí kůže vytvořily měkký a savý povrch tenké „membrány“. Do ní se inkoust dobře propil a zůstal zachycený i v hlubších vrstvách.

K čemu to mohlo být dobré? Inu, jakýkoliv pokus o dodatečnou úpravu, umazání části textu nebo jeho vyškrábání perořízkem po sobě zanechal viditelnou vadu na povrchu. Připsat si do smlouvy pozemek navíc, navýšit nájem nebo vykroužit nulu za sumou daně se tedy stalo prakticky nemožné. Poznal se dodatečný vpisek jiným i stejným inkoustem! A jsme u toho: papír se dal přepsat snadno a pergamen z nízkotučné kůže telat a koz rovněž. Ale pergameny z ovčí kůže se „upravovat“, různě retušovat, zamazávat ani přepisovat nedaly. Alespoň ne tak, aby to nebylo hned nápadné. 

TIP: Brka, pergameny, kalamáře: Co musel zvládnout novověký písař?

Středověká vychytávka tedy i v éře osvícenství dokázala relativně rychle utlumit epidemii podvodů v listinných dokumentech a navrátila důvěru smlouvám. A praxe zachovávat ty nejzásadnější listiny na pergamenech vyrobených z ovčích kůží, v Británii přetrvala až do 19. století. 

Vztah vítězné německé armády k Francouzům byl mnohdy založen na upřímném respektu, i když se v něm projevovala hierarchie daná historickými okolnostmi. Nicméně příslušníci říšských ozbrojených sil běžně přijímali pozvání do rodin francouzských spolupracovníků, s nimiž v rámci možností udržovali přátelské vztahy.

Předchozí část: Sex, víno a kolaboranti: Služba německých vojáků v okupované Francii (1)

Hosté a turisté v uniformách

Zvláštní kategorii tvořili do armádních funkcí povolaní intelektuálové, kteří měli vazby k francouzským umělcům a myslitelům. Patřil mezi ně například filozof Ernst Jünger. Ve Francii sloužil též historik Felix Hartlaub či spisovatel Heinrich Böll, jenž kvůli protiválečným názorům nezískal vyšší hodnost. Právě po něm byla pro jeho životní postoje pojmenována Nadace Heinricha Bölla (Heinrich Böll Stiftung), organizace propojená s německou Stranou zelených (Bündnis 90/Die Grünen).

Vojáky třetí říše lze ve Francii vnímat i jako turisty, protože ve volných chvílích – tedy hlavně během dovolenek – navštěvovali tamní historické památky i přírodní krásy. Plakáty je lákaly například k návštěvě pláží v Normandii, což při naší současné znalosti historie získává ironický rozměr.

Řada mužů z říšských ozbrojených sil pocházela ze selského prostředí, znala jen práci na poli, běžný život na vesnici a podobné doteky kultury s historií předtím nezažila. Z vojenského cestovního ruchu profitovali též francouzští poskytovatelé služeb. Kromě běžných výletníků tvořili specifickou kategorii veteráni první světové války, kteří navštěvovali místa bojů i hroby padlých kamarádů z let 1914–1918.

Nahotinky v Paříži

Málokoho překvapí, že jedním z hlavních motivů pro cesty do Paříže i dalších míst ve volném čase představovalo sexuální vyžití. Našli se sice i tací, kteří nechtěli opouštět brány kasáren, ale naprostá většina příslušníků vůdcovy branné moci potřebovala ukojit tělesné i citové choutky. V Paříži fungovaly kabarety i jiné podniky, kde polonahé tanečnice dráždily představivost mužů v uniformách – k nejznámějším podnikům patřil Moulin Rouge.

Němečtí vojáci, kteří si během pobytu v okupované Francii chtěli užít placený sex, měli k dispozici množství prostitutek. Německá správa je v zásadě tolerovala, prosazovala však přísný zákaz styku s Židovkami nebo prostitutkami z „podřadných ras“. Přestože tyto ženy dostávaly označení „kolaborantky v horizontální poloze“, jejich důvody k výkonu nejstaršího řemesla byly hlavně ekonomické.

Vztahy okupantů s Francouzkami ale nelze redukovat jen na placený sex. Tisíce vojáků navázaly běžné milostné vztahy s místními dívkami. Podle některých údajů se z takových vztahů narodilo až 200 000 dětí, z toho 40 000 v Paříži. Řada vztahů válku přežila a vedla ke šťastným manželstvím, najdeme ale též spoustu opačných případů.

Břečky pro Wehrmacht

Někdy němečtí vojáci potřebovali uspokojit jen běžnou chuť. K Francii patří víno a tohoto nápoje se okupanti chtěli rovněž nabažit. Místní vinaři se tomu snažili bránit, proto například v kraji Champagne ukrývali tisíce litrů svého moku do podzemních sklepů a chodeb. Odvoz kvalitního vína do Říše podporovali i nacističtí prominenti (mezi ně ale nepatřil abstinent Adolf Hitler), podílely se na něm též německé vinařské rodiny.

Nicméně velké množství spotřebovali příslušníci Wehrmachtu a Waffen-SS už na francouzském území. Nešlo vždy o nevítaný jev, protože vinaři si také potřebovali vydělat a láhve někdy sami nabízeli. Prodávali však často různé břečky či zaměňovali vína mladších ročníků za vykazované starší moky. Sami vinaři by je nepili, pro pivem odkojené Němce ale byly dobré. Různé nápisy na etiketách typu „Rezervováno pro Wehrmacht“ tedy rozhodně nezaručovaly potřebnou kvalitu nápoje.

Hitlerovi muži si přitom pochutnávali též na jiných alkoholických i nealkoholických nápojích. Z těch prvních se hodí upozornit na koňak. Láhve s ním se těšily velké popularitě. Z nealkoholických nápojů lze zmínit kávu – ani jí se během války nedostávalo, ale fotografie spokojených Němců v pařížských kavárnách dokazují, že se připravovala i kvalitní kofeinová potěšení. Kromě nápojů se pozitivní odezvy dostávalo též vyhlášené francouzské kuchyni, pokud bylo z čeho vařit. 

Konec sladkých časů

Život ozbrojených sil třetí říše ale rozhodně nebyl jen smyslnou idylou. Již od roku 1941 docházelo k útokům, zpočátku především ze strany komunistického odboje. Následovaly tvrdé represálie ve formě poprav rukojmích, na kterých se museli podílet i obyčejní vojáci. Francie se stala též častým terčem spojeneckého bombardování, které dominantně směřovalo proti vojenským cílům.

Hanebnou roli sehrály okupační síly při uskutečňování holokaustu, tedy při deportacích židovského obyvatelstva. Po spojenecké invazi 6. června 1944 přišel na řadu i přímý boj na frontě, kde muži z Wehrmachtu a Waffen-SS umírali nebo upadli do zajetí. Při povstání v Paříži i na jiných místech se ukázalo, že loajalita mnoha Francouzů k Němcům byla pouze hraná, přinejmenším v závěrečné fázi války. Okupanti přitom na mnoha místech vraždili rukojmí či civilisty, u pachatelů zločinů se přitom nejednalo jen o esesmany, ale též o příslušníky Wehrmachtu či Kriegsmarine (ti zodpovídali krom jiného za masakr více než 40 civilistů v obci Penguerec 7. srpna 1944).

TIP: Zrada z lásky i pro peníze: Co čekalo francouzské kolaboranty a kolaborantky

Těžký osud postihl naopak i mnohé zajaté Němce nebo jejich francouzské partnerky. Ti, kteří přežili složitou válečnou i bezprostředně poválečnou dobu, se ale mohli zapojit do budování francouzsko-německého přátelství coby základu dnešní evropské integrace. 

Nedávno zprovozněný Vesmírný dalekohled Jamese Webba posílá mimo jiné i úžasné snímky objektů Sluneční soustavy. 12. července 2022 byl na řadě Neptun. Jde o první fotografii ledového obra, pořízenou dalekohledem Jamese Webba a je také po 33 letech prvním snímkem, na kterém jsou patrné Neptunovy prstence.

Snímek pořízený v infračervené oblasti spektra odhaluje pozoruhodné detaily atmosféry Neptunu, jeho měsíce, a také prstence. Některé z věcí, především prstence Neptunu, vidíme poprvé od roku 1989, kdy je při svém průletu nasnímala sonda Voyager 2. „Uplynuly více než tři dekády, kdy jsme naposled pozorovali tyto velmi nezřetelné pásy prachu,“ potvrzuje astronomka Heidi Hammelová z týmu Webbova dalekohledu. „A je to rovněž poprvé, kdy prstence vidíme v infračervené oblasti.“

Neptun jako perla

Při pozorováních ve viditelném světle se Neptun kvůli metanu obsaženému v atmosféře jeví jako tmavě modrá tečka. Snímek Webbova dalekohledu, pořízený jeho infračervenou kamerou NIRCam (Near-Infrared Camera), ukazuje Neptun úplně jinak. Připomíná bělostnou perlu ozdobenou prstenci a zářivými skvrnami, což jsou mračna metanu vysoko v atmosféře.

TIP: Astronomové zaznamenali překvapivé změny teploty v atmosféře Neptunu

Na snímku se kromě Neptunu podařilo zachytit i 7 z jeho 14 známých měsíců. Vévodí jim Triton, největší Neptunův měsíc, o němž se astronomové domnívají, že jde o těleso původem z Kuiperova pásu, tedy planetka, kterou si Neptun přitáhl jako „trofej“, svým gravitačním polem.

V době, kdy podobné slovní spojení ještě neexistovalo, se dal spolek německých kupců zvaný hanza označit jako „globální hráč“. Díky chytrosti, vynalézavosti a neúprosnosti vybudoval gigantickou obchodní síť, jež překlenula hranice kontinentu. Na vrcholu moci připomínala hanza mohutnou říši, ovládající sever Evropy. Její bohaté a mocné elity navíc nestavěly na šlechtickém původu, nýbrž na schopnosti dosáhnout zisku a na podnikatelských dovednostech.

V prosperujících hanzovních městech nevládla knížata, šlechtici či preláti, ale nezávislí a sebevědomí měšťané. Kromě toho se spolu s obchodním duchem šířila také znalost řemesla a gramotnost. Bez nadsázky lze proto tvrdit, že hanza byla průkopnická a nadčasová – ani to ji však neuchránilo před postupným úpadkem. 

Obchod především 

Počátek hanzy spojují historikové s polovinou 12. století a povýšením prvního pobaltského přístavu Lübeck na svobodné říšské město. Nevládl mu tedy kníže, nýbrž formálně samotný císař – a ten neměl na přímé spravování tamních záležitostí čas ani chuť. Místní podnikatelé se tak pustili do výnosného obchodu s východní Evropou a přidali se ke společenství, jemuž dominovalo město Visby na ostrově Gotland v Baltském moři. Ve 13. století se pak připojily i Hamburk, Wismar a Rostock, čímž se zrodil spolek, který v roztříštěné římsko-německé říši bránil své členy proti okolním knížatům i kořistníkům a ochraňoval jejich obchodní zájmy. 

Organizace severoněmeckých kupců v čele s Lübeckem přerostla v polovině 14. století ve svaz, pro který máme od roku 1358 doloženo označení „města německé hanzy“. Na jedné straně šlo o stálý spolek obcí, jenž plnil roli státu – neměl však společného vládce, území, vlajku, pokladnu či stálé ozbrojené síly. Na straně druhé se jednalo o soukromou obchodní společnost, která se pokoušela zajistit si monopolní postavení na pobřeží Severního a Baltského moře a zároveň bojovala proti pirátům i lapkům. Ve 14. století již sestávala zhruba z dvou set měst.

Obilí, dřevo, kožešiny 

Hanzovní obchodníci disponovali veškerým zbožím, které nabízela středověká Evropa: Jejich primární komoditu představovalo obilí, jež vozili z oblasti Pruska coby řádového území německých rytířů do Norska, které jim bylo v daném ohledu doslova vydáno na milost. Další klíčovou surovinu tvořilo dřevo na stavbu domů, lodí a výrobu nábytku, směřující z ruských a německých regionů hlavně na norský Island. 

Od 13. století se stal základem hanzovní prosperity monopol na obchod s kožešinami a voskem, přičemž si jej obchodníci udrželi téměř po dvě staletí: Novgoroďané prodávali kožešiny z veverek, bobrů, stříbrných lišek, sobolů i medvědů, a především velmi kvalitní a čistý včelí vosk, nenahraditelný při výrobě svíček pro liturgické účely. Od německých kupců naopak brali především výrobky ze železa, dále látky, šátky a klenoty. 

Kde se pivo pije…

Hanza tradičně obchodovala i se solí, neboť zmíněná surovina nezbytná pro konzervaci potravin byla v Pobaltí téměř nedostupná: Mořská voda jí obsahovala málo a naleziště v Kolbergu nedokázalo udržet krok s poptávkou. Na přelomu 13. a 14. století proto obchodníkům z Lübecku zajistila mimořádný zisk sůl vytěžená v Lüneburgu. 

Z Anglie a Skotska, kde prosperoval chov ovcí, se do oblasti Baltského moře vyvážely ovčí kůže, vlna a sukna. Vysoký výdělek zaručovalo také německé pivo: Například roku 1368 se ho z Lübecku jen na území dnešního Švédska dovezlo přes 1 800 tun. Mezi nejvýnosnější oblasti patřil rovněž obchod s kovy – v Českém království se nakupovalo stříbro, v Anglii cín a olovo, ve Švédsku a severních Uhrách zase měď a železo. Prostřednictvím Novgorodu měla navíc hanza spojení i s orientálními trhy. 

Úhlavní nepřítel 

Členové spolku si v klíčových zemích vybudovali obchodní a správní základny, kde nacházeli nejen ubytování a zázemí, ale i právní ochranu. Zmíněným enklávám v Novgorodu, Bergenu, Londýně a Bruggách se říkalo kontory. 

Zlatý věk hanzy nastal ve 14. století. Coby obchodně-vojenský spolek vedla samostatnou zahraniční politiku a proslula jako vyhledávaný spojenec, poskytovatel půjček – ale i nebezpečný nepřítel. Přesvědčil se o tom například dánský král Valdemar IV., když roku 1361 obsadil ostrov Gotland, vyplenil Visby a zrušil hanzovním městům privilegia. Rozpoutal tím válku, během níž kupci vyhlásili obchodní blokádu Dánska, zavedli zvláštní daň, za kterou najali žoldnéře, a spojili se s Holštýnskem a Švédskem. 

Pomoc nepřiplula 

Poté hanzovníci vyslali proti Kodani flotilu 48 lodí s 2 240 ozbrojenci, vedenou čtyřicetiletým lübeckým obchodníkem a starostou Johannem Wittenborgem. Výprava se cestou pokusila dobýt Helsingborg, jenže obléhání se protáhlo na několik týdnů, což dalo dánskému králi čas shromáždit vlastní flotilu, naverbovat 2 500 zkušených bojovníků a vrhnout se na hanzovní loďstvo. Dánové potopili dvanáct větších plavidel a zajali mnoho urozených válečníků. Wittenborg se musel stáhnout a po návratu domů ho popravili, přestože za nezdar mohli i spojenci, kteří mu nepřipluli na pomoc.

Hanza zvítězila teprve ve druhé válce s Valdemarem a zasloužil se o to lübecký purkmistr Bruno von Warendorp: Pod jeho vedením dobyli hanzovníci v roce 1368 Kodaň, spálili loďstvo nepřítele a o dva roky později uzavřeli triumfální stralsundský mír, díky němuž získali zpět všechna privilegia. Obsadili také čtyři pobřežní pevnosti, takže cla již neputovala do dánské pokladny, nýbrž do hanzovní. Dánové se navíc museli zavázat, že si bez souhlasu spolku v budoucnu nezvolí žádného panovníka. 

V boji proti vrahům

V letech 1358–1360 vyšla hanza vítězně rovněž ze sporu s Flandry, během nějž zahájila námořní blokádu a nechala vzpurné hrabství vyhladovět. Její úspěchy imponovaly i římsko-německému císaři a českému králi Karlovi IV., který hanzovní práva potvrdil a lübecké purkmistry jmenoval správci pořádku v části říše „proti všem škodlivým lidem, proti vrahům, paličům, loupežníkům na zemi i ve vodě, zlodějům a jiným zločincům“. 

Nic však netrvá věčně: Zlatý věk hanzy skončil v 15. století, kdy její monopol narušil dovoz koření po moři kolem Afriky, objevení Ameriky a vznik nových námořních tras. Spolku, který se orientoval především na vnitroevropský obchod a sever kontinentu, proklouzla příležitost mezi prsty. Počtem lodí i objemem zboží začaly dominovat nizozemské provincie, jež se aktivně podílely na objevování Nového světa. Ústup z výsluní potom dovršila příroda: Naplavené sedimenty totiž zanesly kanál spojující Bruggy s mořem, a nejdůležitější základna hanzy tak zůstala odříznuta od zdroje bohatství. 

Zkáza jako lavina

Hlavní slabinou hanzy se stal fakt, že fungovala pouze jako překupník zboží, nad jehož výrobou neměla politickou kontrolu. Nedokázala proto adekvátně zareagovat, když začaly silné státy podporovat vlastní obchodníky a odnímaly hanzovníkům jejich privilegia. Učinily tak nejen Anglie a moskevské říše, ale též Kalmarská unie – personálně spojené země Švédska, Dánska a Norska, jimž se podařilo převzít většinu obchodu s Islandem a omezit hanzovní styky se Švédskem. 

Konkurence se na hanzu valila ze všech stran jako lavina: Obzvlášť nebezpeční a výkonní byli nizozemští, angličtí a jihoněmečtí podnikatelé. Ale také pruské vévodství a Polsko využily rostoucí poptávku po obilí a začaly ho ve velkém vyvážet na západ. 

Hanza na věky 

V 15. století otřásaly hanzou rovněž vnitřní rozpory. Zatímco patriciát tvořený nejzámožnějšími obchodníky, finančníky, rejdaři a duchovenstvem ovládal městskou radu, střední vrstva sestávající ze zbylých kupců, lodních kapitánů a zámožnějších řemeslníků se marně domáhala účasti na vládě. Následný odchod mnoha schopných lidí do Nizozemí, kde se zapojili do vzrůstajícího atlantického obchodu a na starou „vlast“ zapomněli, hanzu oslabil. Vedle toho ve městech propukaly nepokoje chudiny, jež tvořila až polovinu obyvatel.

TIP: Řídit stát jako firmu: Středověké Benátky byly státem s přísně centrálním řízením

Vliv dříve soudržného a silného spolku nezadržitelně slábl a v 17. století z něj řada členů vystoupila. Třicetiletá válka zdevastovala jeho území a vítězové zabrali mnohá z bývalých hanzovních sídel jako Štětín, Stralsund či Wismar. Poslední generální sněm se konal roku 1669 a dorazili na něj pouze zástupci devíti měst. Poté se již nehovořilo o hanze, ale povědomí o jejím významu nikdy zcela nevymizelo: Mnoho obcí tak ke svému názvu dodnes připojuje hrdý titul „hanzovní město“. Někteří bývalí členové se navíc v roce 1980 pokusili sdružení obnovit, když v nizozemském Zwolle založili městský spolek hanzy. 

Ted Sams měl původně odmaturovat v roce 1962, ale vedení školy ho pět dní před závěrečnými testy podmínečně vyloučilo. Zkoušky sice nakonec složil v létě téhož roku, ovšem ředitelství mu maturitní vysvědčení přesto odmítlo vydat, protože škole dlužil 4,8 $ za ztracenou učebnici. Sams ale nehodlal situaci řešit a raději se životem protloukal bez maturity.

„Coby student jsem tehdy neměl moc peněz, navíc za pět dolarů se dal pořídit benzín do auta, nebo dobrá večeře,“ popisuje Ted svůj tehdejší postoj pro The Washington Post.

Po škole Ted nastoupil ve firmě svého dědečka a později začal sám podnikat – založil sítotiskovou firmu v losangeleském San Gabriel. Oženil se a společně se svou ženou Cheryl vychovali pět dětí. Z chybějícího diplomu se stala historka, vyprávěná při rodinných sešlostech.

Šedesát let v archivu

Když se přiblížilo 60. výročí maturitní zkoušky, napadlo jednu z Tedových dcer, že by otci nechala jako dárek vystavit duplikát diplomu. Spojila se proto se školní archivářkou Veronicou Molinovou. Tu příběh diplomu zaujal a rozhodla se nejprve zapátrat v zaprášených krabicích školního archivu. Pátrání přineslo překvapivý úspěch – v jedné ze zásuvek Veronica objevila krabici s nápisem „staré diplomy“ a v nich i diplom se jménem: Theodore Sam.

TIP: Vytrvalá ruka spravedlnosti: Američanku úřady stíhaly za 21 let nevrácenou videokazetu

Nadšená archivářka se s příběhem svěřila ředitelce školy a poprosila ji, zda by Ted nemohl absolvovat slavnostní ceremoniál předání diplomu se současnými studenty. Ředitelka s návrhem souhlasila a Tedovi jako bonus prominula i dluh za ztracenou učebnici. Diplom tak Theodore Sams nakonec obdržel letos v květnu: Na slavnostní ceremoniál se dostavil spolu se 484 náctiletými studenty a ve svých 78 letech převzal původní vysvědčení, které na něj celou dobu čekalo.

Loni v listopadu zamířila do meziplanetárního prostoru sonda DART v režii NASA. Ke svému cíli – necelý kilometr velké blízkozemní planetce Didymos a jejímu měsíčku Dimorphos, který měří 160 metrů, sonda dorazí 74 minuty po úterní půlnoci. A právě do něj má automat narazit rychlostí 6,6 km/s.

Původně šlo o společnou misi USA a Evropy. V roce 2020 se měl k dvojplanetce vydat evropský průzkumník AIM alias Asteroid Impact Mission, s cílem studovat obě tělesa z oběžné dráhy. O rok později by se dostala ke slovu i DART: Narazila by do měsíčku Dimorphos a následky by zblízka sledovala právě sonda AIM. Evropská kosmická agentura bohužel účast na projektu z finančních důvodů zrušila, NASA však v plánu pokračuje. Vliv impaktu na oběžnou dráhu budou pozorovat také pozemské teleskopy a radiobservatoře. 

Kvůli svému sebevražednému účelu nenese DART žádné vědecké přístroje. Na palubě se nachází pouze kamera DRACO, odvozená od známého protějšku LORRI ze sondy New Horizons. DRACO poslouží k autonomní navigaci stroje a k jeho navedení přímo do středu měsíčku. Očekávaná změna rychlosti souputníka by se měla pohybovat v řádu desetin milimetru za sekundu. 

Ve ménu planetární obrany

Proč ovšem posílat na roční cestu drahý stroj, aby zanikl při nárazu se sotva postřehnutelnými následky? Celý projekt má totiž ověřit jednu z možností ochrany Země před ničivou srážkou s cizím tělesem. Několik desetin milimetru za sekundu neznamená téměř nic, ale za pár let se taková drobná změna projeví v trajektorii objektu v řádech kilometrů. Včasný zásah nebezpečného vetřelce na kolizním kurzu se Zemí by tak mohl odvrátit katastrofu. Nicméně měření popsaných změn dráhy planetky by bylo velmi nepřesné a trvalo by dlouho. Právě proto NASA zvolila drobný měsíček obíhající malou planetku, kde bude posun trajektorie patrný takřka okamžitě: Konkrétní čísla bychom měli mít k dispozici nejpozději týden po impaktu.

TIP: Čína plánuje v roce 2025 taranovat potenciálně nebezpečnou planetku

Přestože Evropa účast na misi zrušila, sonda DART neputuje k cíli sama. Jako spolucestující se s ní veze italský cubesat LICIACube, který se deset dní před srážkou oddělí a během průletu bude střet monitorovat dvěma kamerami. V roce 2024 by pak měla k planetce Didymos odstartovat nová evropská mise Hera: O tři roky později se usadí na její oběžné dráze a bude podrobně studovat následky pět let starého drtivého setkání.

V teplých oblastech celého světa se rychle šíří nový kmen nebezpečné houbové choroby banánovníků. Jde o fusariové vadnutí banánovníků, přezdívané též panamská choroba, jehož původcem je houba srpovnička Fusarium oxysporum, někdy nazývaná také Fusarium odoratissimum.

Jak vyplývá z nové studie, kterou vedl nizozemský fytopatolog Gert Kema z Univerzity ve Wageningenu, před deseti lety tato nemoc pronikla do Afriky a její postup ohrožuje potravní bezpečnost řady afrických zemí. Poprvé byla na černém kontinentu objevena v roce 2013 na plantáži v Mosambiku. Pak o ní nebylo řadu let slyšet.

Hrozba z Mosambiku

„Zdálo se, že je tahle choroba v Africe pod kontrolou. Bohužel, záhy jsme se poučili, že to byl trpký omyl,“ uvedl Kema. Během nového výzkumu vědci zjistili, že srpovnička kmene TR4 se během krátké doby rozšířila až 200 kilometrů od místa původního výskytu. Genetické analýzy navíc prozradily, že různé populace v okolí jsou si velmi těsně příbuzné, a že všechny srpovničky v Mosambiku pocházejí z jediného zdroje, zmíněné plantáže, kde byla choroba v Africe poprvé objevena.

Rostlinný patogen Fusarium oxysporum způsobující fusariové vadnutí. (foto: Wikimedia Commons, Keith Weller (USDA), CC0)

Podle Anouk van Westerhovenové, Kemovy studentky a kolegyně, se první infekci v Africe nepodařilo zvládnout. Srpovnička se šířila mezi pěstiteli banánů, včetně drobných farmářů a lidí s pár rostlinami na zahrádkách. Zřejmě chorobu nerozeznali, a proto ani nemohli úspěšně zakročit.

TIP: Hořká pravda o sladkých banánech: Pesticidy, tuny odpadu a vyčerpávající dřina

„Otázkou není, zda se bude fusariové vadnutí banánovníků šířit do dalších afrických zemí, ale kdy k tomu dojde,“ neskrývá pesimismus van Westerhovenová. V zemích jako je Tanzanie, Malawi, Uganda nebo Rwanda přitom představují banány základní potravinu pro miliony lidí. Podle vědců je tím pádem jasné, že šíření zmíněné choroby ohrožuje v Africe potravinovou bezpečnost.