Výzkum trendů v oblasti dívčích či chlapeckých jmen, ale také třeba populárních psích plemen lze podle Mitchella Newberryho z University of Michigan přirovnat ke studiu evoluční změny. Konkrétní jména či rasy prý odpovídají organismům, jež bojují o omezené zdroje: Těmi jsou v daném případě rodiče, případně páníčci, kteří si vybírají své favority.

Newberry se zaměřil na to, jak jejich volbu ovlivňuje frekvence dostupných možností. Ve chvíli, kdy většina lidí volí určitou variantu, mají ostatní tendenci dělat totéž. Jakmile se však dané jméno či plemeno stane příliš obvyklým, preference se mění a vysoký podíl opět klesá. 

Od chrtů k rotvajlerům

Newberry vycházel z americké databáze křestních jmen, vedené od roku 1935. Z její analýzy vyplynulo, že u méně častých jmen – do jednoho na deset tisíc osob – roste popularita průměrně o 1,4 % ročně. A naopak u frekventovaných variant, s více než jedním případem na sto osob, se obliba každý rok snižuje zhruba o 1,6 %. Pomocí stejné techniky analyzoval Newberryho tým databáze Amerického kynologického klubu a dospěl k obdobným výsledkům: Trendy v popularitě psích plemen kopírují cyklické periody.

TIP: Vybíráme si my mazlíčky, nebo oni nás? A skutečně platí, že jaký mazlíček, takový pán?

Například ve 40. letech si Američané hromadně pořizovali anglické chrty, zatímco o půl století později nastal boom rotvajlerů. Jakmile četnost rasy dosáhne určitého bodu, vystřídají ji dosud méně známé protějšky.

Výzkumníci hovoří o negativní frekvenční závislosti a podle Newberryho zmíněný fenomén ovlivňuje i řadu přírodních zákonitostí: „Proč trvá tak dlouho, než vykvete bambus? Proč se populace dělí na různé biologické druhy? To vše se dá na fundamentální úrovni odvodit od tlaků konformity a boje o dostupné zdroje.“

Chlamydomonády nebo též někdy česky pláštěnky druhu Chlamydomonas reinhardtii, jsou mikrořasy – jednobuněční zelení bičíkovci. Vyskytují se běžně ve sladké vodě i ve vlhké půdě a vědci si je oblíbili jako modelové organismy. Chlamydomonády nalezly uplatnění v biotechnologiích a jak se zdá, mohou se prosadit i v medicíně.

Tým odborníků Kalifornské univerzity v San Diegu totiž tyto mikrořasy velmi úspěšně využil v léčbě smrtící pneumonie. Své výsledky zveřejnili v časopise Nature Materials. Joseph Wang, Liangfang Zhang a jejich kolegové navlékli živé chlamydomonády do nanosfér z biologicky rozložitelného polymeru. Nanosféry jsou jako maličké skafandry, které obsahují náklad antibiotik.

Živí mikroboti

Zároveň jsou ještě obalené membránou neutrofilů, čili mikrofágů, běžného typu bílých krvinek. Tyto membrány mají schopnost pohlcovat a neutralizovat zánětlivé molekuly, které produkují jak útočící bakterie, tak i bránící se imunitní systém. Tímto způsobem vznikli z chlamydomonád mikroboti.

Badatelé tyto mikroboty aplikovali přímo do plic laboratorních myší, které byly nakaženy velmi závažnou formou pneumonie. Původcem této infekce jsou bakterie druhu Pseudomonas aeruginosa. Pokud je infekce neléčená, nezřídka končí smrtí. Mikrořasy ve skafandrech poté náhodně rejdily v plicích myší a vypouštěly tam antibiotika.

TIP: Kapky s geneticky upravenými bakteriemi chrání proti meningokoku

Výsledky experimentu byly ohromující. Vylepšené chlamydomonády vyčistily jinak jen obtížně léčitelnou infekci do jednoho týdne. Po uplynutí jednoho měsíce byly všechny myši léčené mikrořasami naživu, zatímco všechny neléčené myši zemřely během prvních tří dnů. Imunitní systém vyléčených myší nakonec bezezbytku zlikvidoval jak použité chlamydomonády, tak i jejich „skafandry“. Vědci pokračují ve vývoji této pozoruhodné léčby, která by se mohla uplatnit i u dalších onemocnění.

První sovětský ekranoplán měl schopnost plout po moři i letět několik metrů nad hladinou a díky dynamickému přízemnímu efektu dokázal dosahovat rychlosti až 500 km/h. Na krátké vzdálenosti se mohl pohybovat i ve velkých výškách jako letadlo. Pro nepřátelské radary a sonary byl díky pohybu nízko nad horizontem nezachytitelný a navíc se tak vyhnul minám či zátarasům.

První stroj této kategorie, jemuž zpravodajci NATO přezdívali „kaspická příšera“, vznikl v roce 1966, v roce 1980 byl však zničen při havárii. Jeho nástupcem se stal Projekt 603; plánovala se stavba osmi jednotek, nakonec vstoupila do služby v roce 1987 pouze jedna, nesoucí název Lun MD-160.

S jaderným nákladem

Stroj pohánělo osm dvouproudových motorů a byl vyzbrojen šesticí protilodních raket Moskit, které mohly nést konvenční či jaderné hlavice, dosahovaly rychlosti Mach 3 a dokázaly zasáhnout cíle vzdálené až 120 km. K obraně sloužila dvojice 23mm dvojkanonů umístěných za pilotní kabinou a pod ocasními plochami.

TIP: Solární jachta, ekranoplán, trimarán: Pět podivuhodných mořských plavidel

Na přelomu 80. a 90. let probíhalo testování lunu včetně odpalování raket Moskit, ale rozpad SSSR znamenal výrazné snížení armádního rozpočtu a ekranoplán dlouhé roky nečinně odpočíval na základně v Kaspijsku, kde pomalu chátral. V loňském roce ekranoplán odtáhly remorkéry do přístavu Derbent, kde bude umístěn v plánovaném Vlasteneckém parku. 

Morová epidemie, která zasáhla Eurasii ve 14. století, nabyla takových rozměrů, že o ní mnozí uvažovali jako o božím trestu. Středověká společnost jí nerozuměla, nedokázala se před ní chránit a životem za ni nakonec zaplatila takřka polovina světové populace. Dodnes přitom přesně nevíme, kde a hlavně kdy mor původně vypukl. 

Za černou smrt mohly bakterie Yersinia pestis, jež obývají žaludky blech parazitujících na hlodavcích. Na člověka poprvé „přeskočily“ pravděpodobně začátkem 14. století v Asii, kterou zdevastovala válečná tažení Mongolů a klimatické změny. Hladomor a celkově bezútěšné podmínky oslabily obranyschopnost tamních lidí. Oteplování a mizející travnaté plochy na druhé straně vyháněly hlodavce z jejich přirozených teritorií a přiměly je žít blíž člověku. Mnozí epidemiologové považují za první zmínky o moru kyrgyzské náhrobky nedaleko jezera Issyk-kul: Již v roce 1338 se na nich psalo o jakési nákaze. 

Obchod s nemocí

S chorobou se potýkala také Čína, jíž vedle válek a klimatických změn podlomily nohy rovněž přírodní katastrofy. Morová epidemie tam dorazila v 30. letech 14. století a odhaduje se, že než udeřila na Evropu, zahynulo 25 milionů Číňanů. Na starý kontinent se mor dostal s krysami na palubách obchodních lodí. První záznamy o jeho výskytu pocházejí z roku 1347, kdy se objevil na Sicílii. Zatímco na ostrově zůstala epidemie izolována, s dalšími plavidly pronikla do Benátek a mnoha obchodních uzlů ve Středomoří, odkud se pak nezadržitelně šířila Evropou. 

Francie, Španělsko, Portugalsko a Anglie hlásily nákazu v roce 1348. Do roku 1350 se na seznam přidalo Německo a severské státy. Nemoc se projevovala růstem krvácejících a hnisajících nádorů v podpaží či okolo rozkroku. Později začal pacient zvracet krev a umíral obvykle dva až sedm dnů po nákaze. Lék ani protiopatření neexistovaly, štěstí měly jen izolované nebo „zaostalé“ oblasti, jež nežily mezinárodním obchodem: Například českému území se první morová vlna v podstatě vyhnula. Přesto se předpokládá, že v první polovině 14. století zahubila epidemie až 200 milionů lidí, tedy zhruba 50 % tehdejší evropské populace. V nárazech se přitom mor vracel až do 19. století, nicméně nikdy již nepostihl celý kontinent. 

Važte si naší práce

Trvalo 200 let, než se obnovil populační stav před epidemií – ale ztráty na životech nepředstavovaly jedinou změnu, která s nemocí přišla. Neschopnost lékařů s morem bojovat podlomila všeobecnou víru v medicínu. Jako lék se často používal líh, což vedlo k vyšší konzumaci alkoholu. Církev si také nevěděla rady s vysvětlením útrap, jež epidemie přinesla. Společnost svírala depresivní nálada, šířil se fanatismus a nakonec byly z katastrofy obviněny menšiny a „zjevně“ nemocní: Stačilo mít například lupénku, a dotyčný byl označen za malomocného a vyobcován nebo rovnou zabit. Největší podíl viny za morové rány se však přisuzoval Židům – propukaly vůči nim násilnosti, které se nikdo nepokoušel zastavit. 

TIP: Židovské pogromy ve středověkých českých zemích

Z ekonomického hlediska měl ovšem mor i pozitivní následky: Prudký pokles populace za sebou zanechal neobdělaná pole. Hospodáři neměli dost pomocníků a ceny potravin rostly. Čeledíni a další tak po pánech požadovali vyšší odměny a statkáři neměli na výběr: Pokud odmítli, lidé snadno našli práci jinde. „Pomorová“ společnost si tak nakonec začala daleko víc vážit práce a běžní smrtelníci poznali vlastní cenu na trhu – zrodil se předstupeň rozvinutějšího společenství a vyššího sebevědomí jedince.

Vlk arktický (Canis lupus arctos) představuje poddruh klasického vlka obecného (Canis lupus). Žije v extrémních podmínkách kanadské tundry, kde teplota místy klesá pod mínus 50 °C. Na rozdíl od jiných populací vlků tráví vlci arktičtí celý život na sever od hranice lesa, tedy linie, která vymezuje výskyt stromů. Vlci arktičtí nejsou ohroženi vyhynutím – podle červeného seznamu IUCN patří do kategorie málo dotčených druhů, tedy takových, u kterých jsou jen velmi malé nebo žádné obavy z vyhynutí.

Vlčí dvojče ze zábavního parku

Právě vlka arktického si vzala na mušku čínská biotechnologická společnost Sinogene Biotechnologies. Samice jménem Maya se narodila v Pekingu na počátku června. Biotechnologická společnost svůj úspěch oznámila minulý týden. Maya byla vytvořena z kožního štěpu, odebraného ze vzorků získaných od vlka z kontroverzního čínského zábavního parku Harbin Polarland. Součástí tohoto parku je i hotel, na který se v minulosti snášela kritika nejen z řad ochránců zvířat – hotelové pokoje jsou zde totiž velmi těsně propojené s výběhy ledních medvědů, a právě takřka úplná absence soukromí zvířat byla trnem v oku mnoha odborníků.

Vědci z Sinogene Biotechnologies při klonování použili metodu přenosu jader somatických buněk. Stejným způsobem byla v roce 1996 klonována slavná ovce Dolly a po ní celá řada druhů savců, včetně koček, psů, koní, králíků nebo třeba potkanů. Velmi podobný postup byl použit při pokusu o klonování nedávno vymřelého kozorožce pyrenejského (Capra pyrenaica pyrenaica). V případě společnosti Sinogene Biotechnologies byl genetický materiál vlka arktického vložen do vajíčka fenky bígla, která se stala náhradní matkou.

TIP: Kdy vzkřísíme dinosaury? Sestavení kompletní DNA je blíž než kdykoliv předtím

Naklonování vlčice není zdaleka jediným úspěchem Sinogene Biotechnologies v této oblasti. Společnost sídlící v Pekingu provozuje úspěšnou službu nabízející klonování domácích mazlíčků, zejména psů a koček. V roce 2019 se jim také jako prvním podařilo naklonovat policejního psa, disponujícího nadstandardními čichovými schopnostmi.

Rozvoj obchodu a průmyslu v průběhu 18. století v rakouské monarchii vyžadoval obrovské množství finančních prostředků, jedinými zdroji úvěrů však byly soukromé bankovní domy ve Vídni nebo lichváři. Ve městech, centrech tehdejší ekonomiky, chyběl levný zdroj úvěrů pro obyvatele, řemeslníky a obchodníky. Částečné řešení přineslo převzetí modelu ze západní Evropy, konkrétně z Amsterodamu.

Ve Vídni byla už 14. března 1707 založena zastavárna, jejímž úkolem bylo poskytovat drobné úvěry proti zástavě movitých věcí, stejně jako zprostředkování prodeje realit a zboží. V Království českém byl první takový podnik založen císařským reskriptem ze 4. září 1747 v Praze. Zastavárna zde sídlila v domě U Zlatého lva na Malostranském náměstí skrze několik transformací přežila až do období první republiky. 

Peníze pro manufaktury

O necelé dva roky později, 20. května 1749, císařovna Marie Terezie podepsala reskript, na jehož základě měla být podobná zastavárna založena v Brně. Moravští stavové do ní hodlali vložit kapitál 10 000 zlatých, proto se velmi zajímali o zkušenosti svých českých protějšků.

Jednání se urychlila, když se projektu ujal baron a později hrabě Jindřich Kajetán Blümegen (1715–1788). Ten po řadě jednání navrhl, aby vláda namísto zastavárny raději založila směnečnou banku s kapitálem 60 000–100 000 zlatých, která by mohla lépe podporovat rozvoj živností a manufaktur. Ty monarchie potřebovala jak z hospodářských, tak (zejména během válek o rakouské dědictví ve čtyřicátých letech 18. století) vojenských důvodů – zejména pro výrobu uniforem, zbraní a munice. Jejich založení a provoz vyžadovaly velké množství kapitálu nebo úvěrů, přičemž monarchie selhávala v poskytování obojího. Banka měla poskytovat úvěry za úrok 5 % p. a. (per annum neboli za rok, což je i na dnešní poměry přijatelná cena peněz) a eskontovat (tedy proplácet) směnky za poplatek 3 % p. a. 

Jednání o vzniku finančního ústavu se táhla, takže až 9. ledna 1751 byl císařskou kanceláří vydán patent o jeho založení. O týden později vyšel takzvaný octroy (dnes bychom řekli bankovní licence) na 25 let, který byl udělen správci moravských daní Janu Antonínu Kernhoferovi a jeho společníkům.

Dozor nad činností banky měl vykonávat již zmíněný Jindřich Kajetán Blümegen. Reálně tuto první banku svého druhu nejen na Moravě, ale v celé habsburské monarchii založilo několik moravských, ve Vídni usazených šlechticů v čele s prezidentem komerční rady Rudolfem hrabětem Chotkem (1706–1771) a prezidentem zemské reprezentace a komory hrabětem Blümegenem.

Dobrovolní podílníci

Zajímavý byl i oficiální název první banky v českých zemích, který zněl „Lehenbank zu unseren Lieben Frau“ („Úvěrová banka u naší milostivé paní“), daleko více se však pro ni vžilo označení Půjčovní banka. Představitelé firmy Kernhofer et Comp., která podnik provozovala, mu do znaku vybrali moravskou orlici s obrazem Svatotomášské Matky Boží na prsou.

Podílnictví na základním kapitálu banky (100 000 zlatých) bylo sice pro moravské stavy formálně dobrovolné, úřady jej ale považovaly za znak loajality, čímž se de facto stávalo povinným. Proto mezi podílníky nalezneme také město Brno (z obavy, že banka bude ztrátová, investovalo 4 000 zlatých jen velmi nerado), stejně jako Olomouc nebo Znojmo. Akcionáři dostávali ročně šestiprocentní úrok z kapitálu a podíl na zisku, do řízení banky ale nemohli zasahovat, neboť její vedení jmenovala vídeňská vláda. 

Podle licence měla banka oprávnění poskytovat krátkodobé úvěry obchodníkům a živnostníkům na movité a nemovité zástavy za úrok 5 % ročně. Dlužník dostal od banky směnku, která měla při nemovité zástavě splatnost tři měsíce, při movité jeden měsíc. Pokud požadoval hotové peníze, obdržel je se srážkou 3 %.

Úvěry se poskytovaly na poměrně krátkou dobu: jen do 11 měsíců u movité zástavy a do 9 měsíců u zástavy nemovité, za jednoprocentní poplatek bylo ale jejich splatnost možné prodloužit. V případě, že úvěr nebyl dlužníkem zaplacen, měla banka právo jeho zástavu vydražit – s licencí získala totiž také loterijní a dražební monopol. O výhradní oprávnění pořádat sázkové hry ale banka přišla již v roce 1752, když italský hrabě Ottavio di Cataldi získal desetileté privilegium na provozování takzvané číselné loterie za roční nájem 260 000 zlatých.  

Vzhůru do podnikání

Půjčovní bance se zřejmě dařilo, i když podrobnější zprávy o její činnosti nám chybějí. Jediná dochovaná bilance z roku 1755 uvádí, že banka na nemovité zástavy půjčila celkem 17 424 zlatých a 20 a čtvrt krejcaru a na zástavy movité 36 231 zlatých a 34 krejcarů, což byly prostředky v přibližné hodnotě středně velkého panství.

Významnější byla její angažovanost v obchodu se zbožím, v průmyslu a v jeho financování. Za tím účelem otevřela už roku 1753 pobočku v Olomouci, provozovala také sklad ve Vídni a zaměstnávala komisionáře až v dalekém Terstu. Zemské úřady dostaly o dva roky později nařízeno u ní ukládat volné peníze (například ze sirotčích pokladen) za tříprocentní úrok. Od roku 1755 banka vydávala jednou týdně vlastní obchodní zpravodaj, který kromě úředních nařízení obsahoval i sekci věnovanou poptávce a nabídce výrobků a zboží.

Už o rok dříve banka vyslala do Itálie a Polska nejvyššího českého kancléře Fridricha Viléma hraběte Haugwitze (1702–1765) a inspektora Prokopa, aby zjistili možnost odbytu zboží a navázali obchodní kontakty, a právě v těchto oblastech pak investovala největší část svých prostředků – celkem 69 532 zlatých. Do roku 1763 byl kapitál banky postupně zvýšen až na 124 510 zlatých, aby byla schopná financovat rostoucí množství úvěrových obchodů.

TIP: Proč se Brnu v 19. století přezdívalo rakouský Manchester?

Díky Půjčovní bance například mohla v lednu následujícího roku zahájit činnost první manufaktura na jemné sukno v Brně (C. k. privilegovaná továrna na sukna), která na jih Moravy přesídlila předcházejícího roku z Kladrub u Pardubic. Její provoz přilákal řadu zahraničních odborníků a přinesl cenné zkušenosti, které pomohly podnikatelům vybudovat slávu brněnského vlnařství.

Rozhovor s Williamem „Billem“ Stonem se tak trochu podobá interview s technikem, který popisuje fungování jaderného zařízení. Ačkoliv se občas zasměje a někdy prohodí vtípek, drtivá většina jeho promluvy je přísně uměřená a jasně strukturovaná, jako by každé slovo mělo striktně dané místo a váhu.

Kromě toho, že je Bill skutečně konstruktérem, se stal také světovou hvězdou speleologie a na jeho úsudku a rozhodnutích často závisejí životy celé expedice hluboko v podzemí, kde záchrana zvenčí není možná. Obklopuje ho tak aura autority, jíž musíte bezvýhradně důvěřovat, pokud se chcete vrátit na světlo. Bill však svoji roli vidí skromněji: „Našeho posledního sestupu do mexické jeskyně Chevé se zúčastnili lidé z dvanácti zemí, kteří patří mezi nejlepší na světě. A protože jsou dobří, vyplatí se jim naslouchat. Není to tak, že bych všechna rozhodnutí dělal já. Musíte prostě poslouchat ostatní.“ 

Uchazeči o místo v expedici prý musejí prokázat, že do týmu opravdu patří. Jde o skutečně důkladné a tvrdé prozkoušení. Kdybych se k vám chtěl připojit, co by mě čekalo? 

Takové dotazy dostáváme pořád. Ale jednoduché to není. Řekněme, že známe cíl výpravy a časový plán. Aktuálně chceme třeba vytvářet tým pro projekt v roce 2024. Máme seznam zhruba dvou stovek lidí z celého světa, které vybrali šéfové expedic ze zemí, jež se projektu účastní. Tito lidé jsou napojení na svou domácí scénu a mají přehled o vycházejících hvězdách. Takže aniž bychom museli vyvěsit inzerát, už se nám vyprofiloval seznam vhodných uchazečů. V daném ohledu je to vlastně snazší, než byste si myslel. Přesto se k nám občas dostanou zájemci nezávisle a ti musejí projít schvalovacím procesem. 

Jak je to náročné? 

Existují čtyři oblasti, kde se lidé musejí ukázat. Za prvé musejí být technicky kompetentní, což znamená zvládat práci ve visu na laně s dvacetikilovým batohem na zádech. Nejde jen o sílu, je třeba znát všechna používaná vázání – a některá jsou vážně složitá. Protože jsme měli v roce 1991 smrtelný pád, zavedli jsme od té doby testovací kemp, kde musejí uchazeči v časovém limitu projít lanovím zavěšeným mezi stromy, zatímco je ze země sledují ostatní členové expedice a hodnotí, jestli na to mají. Většina lidí se na testy připravuje v lezeckých kurzech a přichází v dobré formě, takže jsme za třicet let měli jen dva případy, kdy jsme museli zájemcům říct „vy do jeskyně vážně nepůjdete“. Zbytek lidí to umí, půlka z nich se dostane pod padesát procent časového limitu. 

A další požadavky? 

Přístup k bezpečnosti, nejen své vlastní, ale i ostatních. Musíte umět zhodnotit: „Jsou kolegové v týmu ok? Jsou vyčerpaní, dělají chyby? Odpočineme si v nouzovém bivaku, místo abychom se pokusili cestu dokončit podle plánu?“ Hledáme v lidech odpovědnost. Vážně nepotřebujete primadony, ale týmové hráče. 

Třetí oblast představuje ego. Chce se někdo připojit, jen aby mohl říct, že byl v nejhlubší jeskyni světa? Nebo touží přispět k týmové práci expedice, jež má posunout hranice poznání? Vyžaduje to určité množství zralosti, kterou nemusí mít někdo dvacetiletý, ale bude ji mít někdo, komu je čtyřicet. Samozřejmě chceme povzbudit dvacátníky, aby se připojili a zasloužili si cestu, ale nechceme, aby někoho poháněl testosteron, protože z toho kouká nehoda, která expedici pohřbí.  

A pak poslední požadavek: Dotyčný nesmí být – pokud prominete – úplný ču*ák (směje se). Každý, kdo má nějaký problém, tím nakazí ostatní v týmu. Negativita je jako infekce, zvlášť pokud někam vyrážíte na čtyři měsíce. Za všech okolností musíte morálku držet hodně vysoko, protože věci se tam dole kazí. Lidi si můžou vykloubit kotník nebo rameno, poranit koleno. Už jen permanentně vlhké nohy znamenají potíž, případně stačí obyčejná únava. Když musíte čtrnáct hodin denně lézt po laně s dvacetikilovým batohem, fakt vás to odrovná… Máme velký tým, obvykle okolo sedmdesáti členů, takže když někdo odpadne, dokážeme ho nahradit. Ale v principu to dělat nechceme. 

Expedici do jeskyně Chevé v pohoří Sierra Juárez na jihu Mexika jste podle záznamů vedl nejméně devětkrát. Je to pravda? 

Ve skutečnosti jsem tam byl mnohem víckrát, chodím do ní už třicet čtyři let. 

To zní jak celoživotní láska. 

A taky je. Ačkoliv tamní lidé o jeskyni vědí nejméně dvě tisíciletí, speleologové ji podrobněji prozkoumali teprve v roce 1986. O rok později mi kolega do telefonu povídá: „Tohle je z hydrogeologického hlediska něco unikátního, měl bys přijet a podívat se sám.“ Tak masivní jeskyni v takové nadmořské výšce nikdo nečekal. V komplexu Sierra Juárez jsme vždycky hledali především na jihu. Ale Chevé leží jedenáct set metrů nad mořem, což je hodně, pokud pátráte po nejhlubším místě na planetě. Když jsme se tam v březnu 1988 dostali, vypadlo z nás: „Wow… Zastavíme veškerý další průzkum a budeme se soustředit jen na ni.“ Od té chvíle pohltila Chevé všechen můj volný čas. 

Zmíněná jeskyně dosud není oficiálně uznaná jako nejhlubší na světě. Odkud pramení vaše přesvědčení, že jí primát skutečně náleží? 

Ano, aktuálně figuruje v oficiálních záznamech až na jedenáctém místě. Ale bezpečně vím, že nejhlubší je. V roce 1990 jsme hodili téměř deset kilo přírodního barviva do řeky, která se vlévá dovnitř, a po devíti dnech se vyplavilo o 2 600 metrů hlouběji na dně kaňonu ležícího sedmnáct kilometrů od vstupu do Chevé. Tunely v podzemí můžou být mnohonásobně delší než přímka změřená na povrchu: Z tehdejších dvaadvaceti kilometrů jejich známé délky jsme dnes naši mapu rozšířili na devadesát tři kilometrů – a to jsme pořád asi jen ve třetině vzdálenosti od místa, kde se barvivo vyplavilo. 

Rozdíl mezi aktuálně nejhlubší jeskyní a tou jedenáctou se dá překonat za jediný den, pokud se podaří najít vhodný průchod. Potenciál jít o oněch pět set metrů níž, o které je prokazatelně hlubší Verevkina v Abcházii, tam je. Jeskyně zaujímající momentálně první čtyři místa, jsou ve skutečnosti relativně malé: Dostat se na dno, provést nějaký průzkum a vyjít zase zpátky můžete za méně než dva týdny. Zdráhám se těmto výpravám říkat expedice, protože jsou tak krátké.

Abyste se dostali na známý konec Chevé, potřebujete pět a půl dne, kdy ovšem stále jdete. Vydáte-li se pracovat za zatím poslední kemp sedm, strávíte pod zemí nejméně třicet dní. Ostatní rekordmanky mají velmi otevřený a rychlý přístup a pohybuje se v nich snadno. V Chevé je nataženo dvanáct kilometrů lan a konstantně jste na některé z nich přivázaní. K tomu se neblíží ani žádná horolezecká výprava. Právě taktické problémy z ní dělají tak unikátní místo. Je to tedy nejhlubší jeskyně? Záleží na množství překážek, které musíme překonat, než to potvrdíme. 

Dá se vůbec odhadnout, kdy by se to mohlo podařit? 

Brzy se chystá setkání, na němž si vyjasníme, jestli bude příští expedice v roce 2024, nebo o něco později. Každopádně chceme pokračovat ve výzkumech z kempu sedm, který jsme objevili naposledy.

Jak těžké je dát takovou výpravu dohromady, pokud jde o peníze, tým a vybavení? 

Expedice v délce čtyř měsíců vyžaduje dva roky příprav. Nejenže musíte sehnat peníze a vybavení, ale především si členové týmu musejí zařídit život a přerušit své zaměstnání. Mluví do toho spousta lidí ze spousty zemí a jde v podstatě o demokratický proces. 

Hovořil jste o dvacátnících v týmu. Většinu lidí, které jsem v dokumentu National Geographic „Průzkumník: Nejhlubší jeskyně na světě“ zahlédl, bych zařadil okolo třiceti let. Je to tak?

Já bych to nastavil mezi pětadvaceti a čtyřiceti. 

Aniž bych se vás chtěl dotknout, jste tedy dvakrát starší než většina členů týmu. Je těžké udržet v podzemí krok s někým, komu je pětadvacet? 

(Směje se.) Cha! To je vážně dobrá otázka! 

Ptám se proto, že ze zkušenosti vím, jak prudce šla moje výkonnost dolů po čtyřicítce. A pak jsem vás v dokumentu viděl, jak šplháte po laně s ohromným batohem k vrcholu skalního dómu, možná nějakých padesát metrů, a nahoře na kluzké skále fixujete kotevní šrouby vrtačkou a kladivem. A říkal jsem si: „Páni, ten člověk je ale fit!“

Přistupuju k fitness velmi seriózně. Doma mám posilovnu, každý den cvičím: půl hodiny silové cviky, půl hodiny aerobní aktivity. A dávám si pozor na zdraví. Když se dívám zpátky, strávil jsem na expedicích celkem deset a půl roku. V kondici vás drží už samotný fakt, že jste tam někde hluboko, mimo civilizaci. Čtyři měsíce fyzicky pracujete dvanáct až čtrnáct hodin denně, spálíte veškerý tuk, a pokud dobře jíte, nepřijdete o svaly. Když se pak vrátíte domů, stačí to udržovat.

Vždycky si vzpomenu na jednu ze svých prvních výprav do Chevé. Bylo mi pětadvacet a jeden člen expedice, kterému bylo třicet pět, mi povídá: „Bojím se, že tohle je má poslední výprava.“ A já jsem si říkal: „Pane jo, takže mám před sebou ještě deset let a konec?“ A jsem tady, dvakrát třicet pět, a pořád lezu. 

Další věc je mentální cvičení. Víte, mám společnost, která pracuje ve vesmírném výzkumu NASA, děláme zařízení pro studium jiných planet a fungování v marsovské atmosféře. V práci se tudíž potkávám s ohromně inteligentními lidmi, a ti také tvoří většinu týmu na expedicích. Jsou to lidé z technických oborů, s doktoráty anebo vysoce specializovaní odborníci. Když s nimi mluvíte, musíte stále přemýšlet. A myšlení a fyzická aktivita představují dokonalé léky na stárnutí. 

Hrozí ve vyšším věku větší riziko zranění? 

Možná ano, ale ve skutečnosti mám mnohem menší šanci, že se zraním, než lidé v rozmezí dvaceti až třiceti let. Ti totiž zkoušejí dokázat, že jsou schopní a užiteční. Berou si moc velké náklady a pak s nimi jdou moc rychle nebo při cestě na povrch ignorují zastávky na odpočinek, aby si nahoře ještě stačili dát pivko (směje se).

Dá se jeskyně proběhnout z kempu tři až ven za jeden den? Ano. Ale je to dobrý nápad? Rozhodně ne! V takové rychlosti nemůžete nic nést, jde jen o demonstraci schopností bez přínosu pro ostatní. A vždycky jim říkám: „Tam dole na vás něco čeká. Třeba kámen, který se za poslední dva miliony let nepohnul, ale vyčkává, až na něj šlápnete.“ Pády znamenají v jeskyni vážně problém. Když ve svém věku někam lezu, šetřím energii, jak to jen jde – a šance, že se bezpečně dostanu z bodu A do bodu B, je mnohem vyšší než u mladých. Mně je jedno, jestli půjdu dolů o den déle. 

Co se stane s vaší myslí, když se musíte permanentně soustředit na nebezpečí, zatímco celé týdny fungujete ve tmě? 

Procházíte obdobím adaptace. Zažil jsem to mockrát: Podle statistiky, kterou si vedu, jsem v hloubce alespoň pěti set metrů strávil 935 dní, z toho polovinu hlouběji než kilometr pod zemí. Ve skutečnosti jsem tam dole víc v pohodě než nahoře, zažívám méně stresu. Ale hlavně, když se lidé okolo pětadvaceti let objeví v kempu tři a tráví tam první noc, sedí s rukama okolo kolen a dívají se někam milion kilometrů daleko, zatímco všichni ostatní si živě povídají. A vy víte, co se jim honí hlavou: „Ok, právě jsem se spustil do hloubky 175 lanových délek. A jak se dostanu ven?“ Pokud jim z toho nepřeskočí, nakonec si na ten pocit zvyknou. 

Zjistíte, že budete jíst ve tmě, oblékat se ve tmě a spát ve tmě. Budete čtrnáct hodin fyzicky fungovat, spálíte u toho až sedm tisíc kalorií, tedy víc než jezdci na Tour de France, a pak budete deset až dvanáct hodin spát a takhle stále dokola. Nakonec si zvyknete. A určitě jste si všiml, že se ty hodiny do jednoho dne nevejdou, ale nejde o chybu. Vaše dny se začnou protahovat, denní cyklus nabere rytmus pětadvaceti nebo šestadvaceti hodin, což se po návratu na povrch srovná asi za týden. A jediný čas, který pro vás bude pevně fixovaný, je devět ráno: Tehdy musí dát někdo z každého kempu přes kabelový telefon zprávu do základního tábora, co potřebují a co mají ten den v plánu. Takže bohužel musí někdo vstát, aby byl na příjmu, i když pracoval celou noc. 

Jak náročná je logistika takové expedice? Předpokládám, že lidé neustále něco přenášejí z horních táborů do těch nižších… 

Ano, je to jako dopravní pás, který se nikdy nezastaví. Dám vám příklad: Když jsme pracovali v kempu šest, tedy donedávna v nejhlubším objeveném místě, a požádali jsme o nějaký kritický kus vybavení jako fixovací šrouby nebo třeba jídlo bohaté na bílkoviny – což je první věc, která se spotřebuje – doručení ze základního tábora trvalo osm až dvanáct dnů. A stalo se nám třeba v březnu, že lidé v logistickém řetězci nebyli dost aklimatizovaní na hloubku v kempu šest a nedokázali doručit jídlo před tím, než tým na sedmičce snědl všechny zásoby a musel se vrátit výš. Logistika se prostě rozbila.

Jako jeden z mála jste vstoupil do „panenské“ jeskyně a stal se vůbec prvním člověkem v těch místech. Může takový pocit zevšednět, nebo je to stále vzrušující? 

Samozřejmě je to vzrušující! Jde o jeden z důvodů, proč tam stále lezu. V mozku se odehraje něco zázračného, jako když máte úžasný nápad, „sepne“ vám speciální teorie relativity. Cítíte, že děláte něco unikátního, co nedělal nikdo před vámi. Trochu se to podobá náboženskému prožitku. A současně je to velmi technické, protože jakmile jste uvnitř, tvoříte mapu toho, co jste objevili. Dneska používáme radary, veškerá data odesíláme do základního tábora a tam se modeluje ve 3D všechno, co se podařilo zachytit, s rozlišením na dvacet centimetrů čtverečních. Pro lidi nahoře už se jedná o známé teritorium, zatímco pro objevitele dole jde skoro o spirituální zážitek. 

Zároveň mě táhne zpátky jistá tajenka. Chevé je jedna gigantická skládačka, kterou chceme vyřešit. V celém tom komplexu se vyskytuje několik velkých systémů, ačkoliv žádný není tak ohromný jako ona. A každá výprava přidává do puzzle nové dílky, které zároveň naznačují existenci dalších. Často sedím doma nad modelem toho systému, otáčím ho ze strany na stranu a přemýšlím, co ta geologie provádí. Nemohli jsme minout nějakou důležitou odbočku? A kam vlastně vede? 

A za třetí mě táhne zpátky privilegium pracovat s lidmi, kteří by se mohli snadno stát třeba i astronauty. Mají prostě světovou kvalifikaci a já s nimi jdu do prostředí, kde můj život závisí na jejich expertize. Tu zkušenost si opravdu užívám. Jeskyně představují poslední neprobádaná místa na planetě.

TIP: Rozhovor s českou speleoložkou o průzkumu Hranické propasti

William „Bill“ Stone (*1952)

Americký inženýr a speleolog. Narodil se v Pensylvánii, žije v Texasu. Jeskynnímu průzkumu se věnuje od vysokoškolských studií a zúčastnil se více než čtyřiceti expedic, zahrnujících i mexickou jeskyni Chevé.

Stál u zrodu několika robotických zařízení, jež by měla prozkoumat Jupiterův měsíc Europa, a v roce 1999 spoluvytvořil první kompletní 3D mapy jeskynního komplexu – Wakulla Springs na Floridě. Působí jako prezident organizace Deep Caving Team, která se věnuje mapování jeskyní. Ve volném čase hraje na kytaru v rockové kapele The Terminal Syphon. 

Jupiter dělí od Slunce pětkrát větší vzdálenost než Zemi. Ve srovnání s naší modrozelenou planetou doputují k tomuto plynnému obrovi jen 4 procenta slunečního záření. Svrchní vrstvy atmosféry by tak teoreticky měly mít teplotu kolem mínus 70 °C. Ve skutečnosti je ale jeho atmosféra pořádně horká – měření ukazují, že teplota v atmosféře Jupiteru dosahuje nejméně 400 °C, což je hodnota, která se blíží rozžhavenému povrchu Venuše.

Horko na plynném obrovi

James O'Donoghue z japonské vesmírné agentury JAXA a jeho spolupracovníci nedávno učinili překvapivý objev, když na severní polokouli Jupiteru vystopovali gigantickou „vlnu horka“. Podobné horké vlny „zná“ i naše atmosféra, ovšem vlna horka, kterou zaznamenali vědci na Jupiteru, se s ničím na Zemi nedá srovnat. Její velikost činila okolo 130 tisíc kilometrů, což je více než 10 průměrů Země. Teplota v těchto místech atmosféry dosahovala impozantních 700 °C.

O'Donoghue s kolegy již loni zjistili, že s vysokou teplotou atmosféry Jupiteru pravděpodobně těsně souvisejí tamější polární záře. Jejich intenzita je sice proměnlivá, ale v porovnání s pozemským polárními zářemi, jsou polární záře na Jupiteru masivní a hlavně trvalé. Nedávno se proto podívali důkladněji do dostupných dat a zjistili, že se přímo pod severní polární září Jupiteru rozkládala zmíněná vlna horka.

TIP: Sonda Juno pořídila unikátní snímky obrovských cyklon na Jupiterově pólu

Podle vědců vznikla tato horká vlna pravděpodobně kvůli mohutnému pulsu plazmatu slunečního větru, který doputoval ze Slunce. Závan slunečního vichru zasáhl magnetické pole plynného obra, což zesílilo polární záři, která následně „přitopila“ v atmosféře pod sebou. Rozžhavené plyny poté vyrazily směrem k rovníku, rychlostí několika tisíc kilometrů za hodinu.

V srdci panenské kanadské rezervace v Charlevoix má vyrůst největší geotermální laguna na světě. Celková plocha rekreačního komplexu má pokrýt 1 200 m² a nabídnout má stovky ubytovacích kapacit. Inspirací projektantům z quebecké společnosti geoLagon, která za celým projektem stojí, jsou slavné geotermální minerální lázně Modrá laguna, nacházející se v lávových polích na Islandu.

Vodu v laguně má na stálou teplotu 39 °C ohřívat komplexní energetický ekosystém, složený z geotermálních, biomasových, fotovoltaických a slunečních technologií. Díky rekuperaci a filtraci dešťové vody má navrhovaný komplex snížit spotřebu podzemní vody o 90 až 95 %, ve srovnání s podobnými projekty jinde ve světě. Kolem geotermální laguny má vzniknout soběstačná rekreační vesnice. Laguna má podle plánů architektů splynout s přírodou a stovky okolních chatek mají vytvořit jedinečnou udržitelnou komunitu nazvanou Soleils Village.

TIP: V horách Saúdské Arábie vzniká luxusní turistické středisko 

Projekt je plánován do tří etap – během první fáze má v místě vyrůst 150 chatek vybavených solárními panely. V druhé fázi má vzniknout obří geotermální laguna a v závěrečné etapě dalších 150 bytových jednotek. Ty budou určené k přímému prodeji i k pronájmu. Zahájení výstavby je aktuálně plánované na březen 2023 s tím, že po dokončení projektu by mohly vzniknout tři podobné laguny v dalších částech Kanady.