Nejjižnější cíp Moravy patří mezi přírodní skvosty naší republiky, jenž skýtá útočiště mnoha druhům chráněných živočichů i rostlin. Otevřené krajinné scenérie střídají hluboké lesy a pralesy, které jsou protkány slepými rameny a tůněmi. Území ohraničené toky řeky Dyje a Moravy ukrývá nejvýznamnější komplex lužních lesů ve střední Evropě.

Zachovalosti této krajiny paradoxně napomohla skutečnost, že velká část území situovaného blíže rakouské hranici byla před rokem 1989 hraničním pásmem a tudíž nebyla přístupná veřejnosti. Z tohoto období zůstaly jen umělé valy, strážní budky a úzké asfaltové cesty, které dnes s velkou oblibou využívají cykloturisté. Jinak zůstala oblast nazývaná Soutok téměř nedotčena.

Od pralesa ruce pryč

Lužní lesy jižně od Břeclavi jsem obtěžkán fotovýbavou navštívil mnohokrát. První, co mne hned při první návštěvě zaujalo, byla jejich obrovská rozloha. Skoro nekonečné louky s rozsáhlými pásy lužních vegetačních společenstev se táhnou až k obzoru. Charakter krajiny dokreslují desítky obrovských odumírajících osamělých dubů, které slouží jako hnízdiště čápa bílého i černého. Zároveň jsou domovem významné populace mravence lužního (Liometopum microcephalum), pro nějž je zároveň oblast Soutoku nejsevernější hranicí výskytu v Evropě.

Mým fotografickým cílem byly většinou vzdálenější partie, kde jsou zachovány pralesovité části oblasti. Již Lichtenštejnové, původní majitelé pozemků, dokázali ocenit přírodní i estetickou výjimečnost těchto zákoutí a neprováděli zde inteznivní těžbu dřeva. Od roku 1949 byly zachovalé pralesy Ranšpurk a Cahnov vyhlášeny státní přírodní rezervací (od roku 1992 národní přírodní rezervací). Obě rezervace jsou více než 70 let ponechány samovolnému vývoji bez přímých vlivů člověka a od roku 1990 jsou také oploceny.

Za bobry na kole

Prales Ranšpurk se v letních měsících stává nepřehlednou džunglí a ve mně zanechal vždy nejhlubší dojem. Obrovské padlé kmeny jsou staré několik set let a do dutin některých z nich se snadno ukryje člověk. Zmlazené vegetační porosty znesnadňují průstup a ztěžují orientaci. Na podzim se stává Ranšpurk rájem hub. Bylo zde zjištěno až 650 druhů a v oblasti celého Soutoku se vyskytuje až 1 000 druhů. Unikátem je např. vzácná houba kalichovka lužní (Omphalina discorosea), kterou nenajdete nikde jinde v České republice.

Prales Ranšpurk je charakteristický výskytem extrémně velkého množství  druhů hub. Zleva pýchavka hruškovitá a rosolovka. (foto: Petr Zajíček ©)

Lužní lesy a pralesy pokračují od Ranšpurku dál na jih do nejodlehlejších částí nejblíž k vlastnímu soutoku Dyje a Moravy. V těchto partiích žijí například bobři a vydry, ale dostupnost je již komplikovaná. Cesta ostrou chůzí trvá mnoho hodin. Po odstranění „železné opony“ byla celá oblast Soutoku uzavřena pro motorová vozidla, takže nejvhodnějším dopravním prostředkem pro návštěvu je kolo.

Prvním řádem, který pronikal do středověkých Čech, byli benediktini. V 10. století vznikl klášter benediktinek při sv. Jiří na Pražském hradě a v Břevnově mužský benediktinský konvent. Bratři tohoto řádu byli také zakladateli želivského kláštera. Jak k tomu došlo?

Vladislav II. věnoval Želiv pražskému biskupu Otovi. Netrvalo dlouho a na místě vyrostl benediktinský klášter, v jehož čele stanul muž, který vzešel z komunity v Sázavě. Ta se ale stala církvi nepohodlnou, což mělo následky i pro želivské řeholníky. Po smrti biskupa Oty udělal jeho nástupce Daniel I. s místními bratry krátký proces. Želiv jim jednoduše vzal a na uvolněné místo se vrhli premonstráti. Nebozí benediktini vykonali tu nejtěžší práci: zúrodnili místní půdu a zanechali po sobě kostel sv. Petra a chrám Panny Marie. Dějiny jim však daly pouhých pět let. Potom se museli se slibně se rozvíjejícím domovem rozloučit.

Tehdejší zástavbu rozhodně nemůžeme podceňovat. Archeologické výzkumy prokázaly, že románská bazilika měla větší šířku než dnešní kostel! Mnoho ale nevíme, protože 13. i 14. století proběhlo ve znamení ničivých požárů. Románský sloh nahradila gotika. Víme také, že komplex disponoval opevněním. Ani to ho ale v rozbouřených časech nemohlo zachránit.

Čas ničení

Už v roce 1420 v želivském klášteře kradli a plenili husiti. Mniši utekli do Jihlavy. Jejich návrat do poničeného místa musel být bolestný. Přesto se znovu dali do díla. V nejbližších letech se ale situace opakovala a řeholníci opět čelili násilí. Není divu, že optimismus přešel i je. Klášter osiřel.

Podoba želivského kláštera z roku 1816. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Až po husitských bouřích se v polovině 15. století opět začalo stavět a obnovovat. Ale želivští se postavili proti králi Jiřímu z Poděbrad a opět zaplatili vysokou cenu: jako už několikrát předtím museli hledat azyl v Jihlavě. Úpadek trval asi tři čtvrtě století. Ne každý evropský konflikt zmítající Evropou však znamenal pro Želiv katastrofu. Lepší časy klášter paradoxně zažil v období třicetileté války, kdy se zde opět rozmohla čilá stavební aktivita. 

Santiniho Želiv

Dnes Želiv navštěvují především obdivovatelé geniálního architekta Jana Blažeje Santiniho. Jak se sem dostal? Doporučili ho cisterciáci ze Sedlce u Kutné Hory, kde mistr působil o něco dříve. Obě místa měla totiž podobný osud. Poničili je husiti. A Santini uměl nejen stavět nově, ale také navazovat na starší slohy. Výsledkem byla jedinečná takzvaná barokní gotika.

Když Santini přijel na místo, okamžitě želivskému opatovi nabídl své návrhy. Líbily se, proto hned dostal zaplaceno. K jeho zvyklostem ale patřilo to, že na stavbách pobýval málo, snad i kvůli svému tělesnému handicapu, který mu ztěžoval cestování. Zajímaly ho spíše návrhy než každodenní dřina na lešení. Práci místo něj řídil kutnohorský stavitel Jan Jakub Vogler.

Na rozdíl od Sedlce si Santini během své želivské mise troufl změnit i středověkou dispozici stavby. Dnes v kostele Narození Panny Marie obdivujeme především síťovou klenbu. V exteriéru pak velká okna s lomenými oblouky, která odlehčují vizuální dojem, kterým na příchozího působí hmota dvouvěžového průčelí. Za inspiraci sloužil Santinimu chrám sv. Barbory v Kutné Hoře, ale i některé detaily chrámu sv. Víta na Pražském hradě, které umělec obdivoval už od svého dětství. Architekt zřejmě navrhoval i část vybavení uvnitř budovy.

Stateční opati

V historii želivského kláštera upoutá dvojice opatů, které dělí celá staletí, ale mají toho společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo. Oba především osvědčili mimořádnou statečnost. Prvním z dvojice byl Siard Falko, který stál v čele zdejších premonstrátů v druhé polovině 17. století. Nejprve však musel vést veliké spory o to, aby byla jeho volba uznána. Vytýkali mu mimo jiné cholerickou povahu. Pravda ale musela vypadat trochu jinak. Stáli za ním totiž mniši, kteří ho přece znali nejlépe. Jinak to ale viděli církevní nadřízení. Falko neustoupil a místní komunita se nedala zastrašit ani hrozbami církevních či světských trestů. Zvítězili a Falko se mohl úřadu ujmout.

Zvelebil klášter nebývalým způsobem. Jeho osazenstvo se rozrostlo, přibyly varhany. Snažil se, aby dříve chudý klášter dokázal věřící okouzlit také pohledem na krásu rouch nebo kalichů. Mohl si to dovolit díky svým hospodářským výsledkům na polích, v lesích i rybnících. To vše dokázal přesto, že jeho pozemská pouť skončila v pouhých 49 letech.

Zajímavé je, že právě tohoto opata si za předmět své vědecké práce vybral nejmladší opat v dějinách kláštera Bohumil Vít Tajovský. Jeho duchovní službu brutálně pře­rval komunismus. Stalo se tak v rámci proticírkevních zásahů, které následovaly po takzvaném číhošťském zázraku. Tato aféra, kdy se měl za knězem Toufarem během bohoslužby pohnout kříž, což StB vyhodnotila jako plánovaný podvrh inscenovaný přímo Toufarem, posloužila jako záminka pro zatýkání duchovních.

TIP: Tajemná symbolika čísel: Santiniho Zelená hora z Vysočiny

Dvacetiletý trest dostal i Tajovský – nakonec strávil za mřížemi polovinu. Spravedlnost nakonec zvítězila a po pádu komunismu se mu podařilo želivskou komunitu obnovit. Premonstráti se do želivských klášterních objektů vrátili roku 1990. Ztraceny zůstaly bohužel rukopisy Tajovského románů Přátelství srdcí a Crux devastata, které zmizely v době jeho perzekuce v 50. letech.

Oba muži se zasloužili o znovuobnovení slávy želivského bratrstva po dobách úpadku trvajících celá desetiletí. Doslova symbolicky působí, že opat Tajovský zemřel přesně na den padesát let poté, co se odehrál zázrak s křížem, který stál život umučeného kněze Toufara. 

Oficiální registr záznamů o pozorování dosud neidentifikovaného živočicha vede Gary Campbell. A v roce 2018 spočítal, že turistický ruch spojený s lochneskou přináší skotské ekonomice v přepočtu 1,2 miliardy korun ročně. „Pouze v deseti dnech z uplynulých čtyř let se zmínka o ní neobjevila v tisku, ať už u nás ve Skotsku, nebo ve světě,“ popisuje. Z lochnesky se stala regulérní značka globálního významu, schopná přitáhnout davy nadšených turistů z celé planety. A všichni doufají, že právě jim se poštěstí spatřit bájnou nestvůru na vlastní oči, přestože pravděpodobnost něčeho takového se statisticky blíží nule – už jen proto, že jezero Ness halí po většinu roku mlha a viditelnost nebývá valná. 

Navzdory tomu skotská kasa utěšeně bobtná. Do země každoročně zamíří 3,58 milionu zahraničních turistů a 1,5 milionu z nich si nenechá ujít návštěvu jezera nedaleko města Inverness. Jak dodává Campbell, v celém tom boomu je zcela bezpředmětné, zda v existenci lochnesky věříte, nebo ji považujete za pouhou fámu. Vyhledávač Google registruje každý měsíc zhruba 200 tisíc dotazů souvisejících s jezerní příšerou a dalších 120 tisíc ohledně ubytování v okolí. 

Pátrat může každý

Zmíněný oficiální registr záznamů o pozorování Nessie eviduje již 1 140 více či méně věrohodných případů jejího spatření, přičemž od loňského roku provozuje rovněž webkameru, která nepřetržitě monitoruje hladinu jezera – a dodnes zachytila desítku „incidentů“. Na webových stránkách organizace pak může každý vyplnit formulář s popisem toho, co viděl.

Nejslavnější fotografie údajné nestvůry vznikla v roce 1934. Že šlo o podvrh, přiznal její autor až v roce 1994. (foto: Wikimedia Commons, fair use)

Zájem pravidelně oživují nová svědectví, jejichž příval se nezastavil ani téměř 90 let od vzniku první fotografie údajné nestvůry. Zpočátku místní úřady registrovaly 20–30 hlášení ročně, s výjimkou letopočtu 1933, kdy jich zaznamenaly přes pět desítek. V současnosti jde v průměru o osm svědectví, zpravidla během turistické sezony. V rekordním roce 2019 nahlásili pozorovatelé 18 domnělých spatření Nessie, zatímco letos se jedná o čtyři a dosud poslední se odehrálo 25. dubna: Jistí manželé, kteří trávili dovolenou v nedaleké chatě, si prý v 6:16 ráno všimli čehosi na hladině. Pořídili tedy videozáznam, který později prozkoumal odborník a uvedl, že lze na záběrech jednoznačně rozeznat jakéhosi tvora vynořujícího se z vody, jehož velikost zcela jistě přesahuje rozměry například ptáka či vydry. 

Kariéra s nestvůrou

Na břehu jezera, jehož plocha zhruba odpovídá jihočeskému Lipnu, funguje od roku 1980 muzeum věnované slavné příšeře: Nabízí především široký přehled podvodů, jimž nadšení pátrači v minulosti čelili – mnozí se přesto nenechali odradit a věnovali výzkumu celé roky. Rekordmanem zapsaným dokonce v Guinnessově knize se stal 58letý Steve Feltham, který lochnesku systematicky hledá již od roku 1991. Poprvé k jezeru přijel coby sedmiletý chlapec a od té doby ho vodní plocha nepřestává fascinovat, třebaže za celou dobu nenarazil na jediný důkaz o možné přítomnosti bájného stvoření. 

Nicméně šance spatřit při pobytu u Loch Ness něco podezřelého není zcela nulová. Ačkoliv nejspíš půjde o úhoře či jesetera, znamená každý takový incident zdroj nesmírného vzrušení pro pasažéry výletních lodí. Plavidla hladinu křižují už od roku 1975 a v současnosti každoročně svezou na tři sta tisíc zájemců. Hodinová plavba zahrnuje několik zastávek a umožňuje cestujícím s dalekohledy a fotoaparáty vyvinout vlastní iniciativu. Lodě mají i sonar, a před třemi lety se tak dokonce povedlo pod hladinou zaznamenat neznámý pohybující se objekt dlouhý necelých osm metrů.

Pojištění proti Nessie

Příšera, jež zřejmě vůbec neexistuje, dala v uplynulých dekádách vzniknout lukrativnímu podnikání. Profituje z ní naprostá většina místních podniků, ačkoliv nemusejí mít s turistickým ruchem nic společného. Ikonou se stala obří socha připomínající dinosaura – právě tak má totiž stvoření údajně vypadat: Pozorovatelé nejčastěji popisují giganta s dlouhým zahnutým krkem a čtyřmi končetinami připomínajícími ploutve. Některé odborníky to přivedlo k myšlence, že by mohlo jít o reálného druhohorního tvora, jenž ve skotském jezeře přežil vyhynutí svých protějšků. 

Ve vědecké komunitě dnes každopádně převládá názor, že se dají veškerá pozorování lochnesky vysvětlit racionálně. Přesto stále existuje poměrně dost těch, kdo se s podobnou odpovědí odmítají smířit a zvěsti o monstru neberou na lehkou váhu. A jelikož se pro místní obyvatele jedná o zlatý důl, ochotně záhadu přiživují. Nijak proto nepřekvapí, že například v roce 2005 zajistili organizátoři skotského triatlonu účastníkům pojištění ve výši milionu dolarů pro případ, že by na ně při plavání v jezeře zaútočilo neznámé zvíře. Argumentovali tím, že se budou plavci pohybovat mimo jiné v zátoce Urquhart, kde došlo hned k několika pozorováním Nessie.

Obří úhoř

Propátrat místní vody se přesto již desítky let pravidelně vydávají i seriózně míněné vědecké expedice. Mezi léty 1962 a 1972 fungoval speciální Úřad pro výzkum lochneského fenoménu a v roce 1987 se odehrála první rozsáhlá pátrací akce s využitím podvodních radarů. Třídenní operace Deepscan s náklady ve výši milionu liber odhalila hned trojici neznámých objektů s rozměry 78–180 metrů, nicméně jejich vyzvednutí na hladinu se nezdařilo. 

Televizní stanice BBC pak v roce 2003 zorganizovala dvouletý výzkum pomocí šesti stovek sonarů. Cílem bylo zjistit, zda by se v hlubinných průrvách nemohl ukrývat potomek druhohorních vodních plazů. Předpokládalo se, že podobně jako jeho moderní příbuzní dýchá plícemi, a pozornost tedy směřovala k detekci vydechovaného vzduchu. Žádný výsledek se však nedostavil a oficiální závěr zněl, že lochneská nestvůra představuje pouhý mýtus. 

TIP: Zrození Nessie: Kde se vzala legenda o Lochnesské příšeře?

Totéž konstatoval i zatím poslední výzkum pod vedením novozélandského genetika Neila Gemmella. Jeho tým před třemi lety odebral z jezera stovky vzorků genetického materiálu a prokázal existenci tří tisíc různých druhů živočichů a mikroorganismů. Žádný z nich se však ani vzdáleně neblížil dinosauří DNA. Nejpravděpodobnější vysvětlení podle Gemmella zní, že pokud v jezeře skutečně žije nějaké obří stvoření, pak se patrně jedná o gigantického úhoře. Jelikož největší známý druh zmíněné ryby dorůstá až 1,5 metru a hmotnosti kolem 60 kilogramů, považuje se hypotéza za poměrně reálnou. 

Podle nové studie, kterou publikoval odborný časopis Geophysical Research Letters, přicházíme o blankytně modrá jezera a jejich barva se mění na podstatně méně okouzlující odstíny zelené či hnědé. Barvu jezera určuje celá řada faktorů, přičemž zásadní vliv mají obvykle řasy a jezerní sedimenty.

Tým amerických odborníků z Univerzity Severní Karolíny v Chapel Hill ve své studii potvrdil, že barvu jezerní vody ovlivňuje také teplota vzduchu, srážky, hloubka dotyčného jezer, a také nadmořská výška, v níž se jezero nachází.

Modrá jezera mizejí

Modře zbarvená jezera představují necelou třetinu pozemských jezer, zatímco zbytek tvoří zelená či hnědá jezera. Jezera s modrou vodou mají tendenci být hlubší. Vyskytují se v chladnějších, výše položených oblastech, s vyššími srážkami a v zimě je obvykle pokrývá led. Zelená či hnědá jezera se nacházejí v sušších oblastech a u pobřeží.

Catherine O’Reillyová a její kolegové prostudovali přes 5 milionů snímků satelitu Landsat-8, které zachycovaly 85 360 jezer a nádrží celého světa. Snímky byly pořízené v letech 2013 až 2020. Badatelé se soustředili na jejich barevné změny a ukázalo se, že modrá jezera jsou na ústupu. Typickým příkladem jsou podle O’Reillyové severoamerická Velká jezera, změny ale vědci pozorovali i u jezer v arktických oblastech.

TIP: Náhlá proměna: Indické kráterové jezero Lonar během chvíle zrůžovělo 

Důvodem je podle nich především rostoucí teplota prostředí, spojená s globálním oteplováním. „Teplejší voda, ve které se častěji objevují vodní květy, posouvá zbarvení jezer směrem k zeleným a hnědým odstínům,“ vysvětluje O’Reillyová. „Je to problém. Nikdo netouží po koupání v zelené vodě. Jezera přicházejí o svou praktickou, ale i estetickou a někdy i spirituální hodnotu.“

Superhmotné černé díry ukrývající se ve středu galaxií představují zásobárny gigantického množství energie. Trojici mechanismů jejího generování popisuje ve své nové práci tým z Fyzikálního ústavu v Opavě: Zdeněk Stuchlík, Arman Tursunov a Martin Kološ. Vědci se zaměřili na důsledky tzv. Penroseových procesů, tedy na popis získávání energie v okolí černých děr. 

Energie v magnetickém poli

V roce 1977 přišli fyzici Roger Blandford a Roman Znajek s teorií, že energii může poskytnout rotující černá díra v magnetickém poli. Linie daného pole se vlivem strhávání časoprostoru zkroutí a vytvoří efektivní elektrický náboj. Jak se náboj vybíjí, rotační energie černé díry se extrahuje ven. 

V případě typické superhmotné černé díry o hmotnosti v řádech miliard ekvivalentů Slunce se jedná přibližně o 10⁵⁵ joulů, což je stobilionkrát víc, než kolik by v daném okamžiku potřebovala celá pozemská civilizace! Jde ovšem jen o jeden z procesů produkce energie, tzv. magnetický, jehož efektivita roste s hmotností černé díry a s intenzitou okolního magnetického pole.

Neposlušné částice

„Černá díra může uvolňovat energii pomocí záření nabité částice, a to ze slupky zvané ergosféra. Jde o zónu nad horizontem událostí, z níž ještě částice dokážou uniknout,“ popisuje jeden ze spoluautorů studie Arman Tursunov. A jak dále vysvětluje, pro uvolnění energie popsanou cestou musí superhmotný objekt rotovat. 

„Černé díry sice nevidíme přímo, ale jak víme, přirozeností každého vesmírného objektu je rotace. Předpokládáme tedy, že všechny černé díry nějak rotují. V jejich okolí se pak jednoduše řečeno neposlušné nabité částice – ty, které se nepohybují ve směru otáčení černé díry – stanou nositelkami energie, urychlí se a uniknou pryč. Tím také kvůli zákonu zachování energie samotná černá díra ‚strádá‘, což se projeví nepatrným zpomalením její rotace.“ Takové částice se dostávají do okolí černé díry z rozpadlých objektů: Tudíž čím víc materiálu okolo ní leží, tím větším zdrojem radiační energie se hmotná černá díra stává.

Stačí, aby byla nabitá

Černá díra ovšem nemusí nutně rotovat, aby byla zdrojem energie. Stačí, aby měla elektrický náboj. Tzv. elektrický Penroseův proces nám ukazuje, že nabité částice, které naopak do nenasytného objektu spadnou, jej nabíjejí. 

Velikost celkového náboje však nemůže růst donekonečna, takže další spršku částic se stejným nábojem již černá díra odpuzuje. Protože v jejím okolí panují obří síly, náboj nepohlcených částic je odvržen pryč – tím rychleji, čím blíž monstru se jejich oblak nachází. Platí také, že čím větší náboj má černá díra vzhledem ke své velikosti, tím silnější urychlení částice čeká. „Účinnost takového záření je přibližně stotisíckrát menší než u magnetického Penroseova procesu. Pořád však může jít o energie až miliardkrát větší, než v jednom okamžiku potřebuje naše civilizace,“ upozorňuje další spoluautor práce Martin Kološ.

Riziko pro celou galaxii

Penroseovy procesy se objevují s největší účinností u superhmotných černých děr v nitrech velkých hvězdných ostrovů. Ze Země pozorujeme i tzv. aktivní galaxie, tedy ty, v jejichž jádrech dosahují černé díry mimořádné radiační aktivity. 

Právě kvůli extrémně silným radiačním tokům z centrální černé díry představují dané ostrovy naprosto nehostinné místo pro život. Během překotných jevů – když hladový temný gigant pohltí mohutný oblak hvězdné látky – se totiž uvolňují velké toky protonů, iontů i volných elektronů, řádově stomiliardkrát silnější než nám známé sluneční erupce. Planeta podobná Zemi by proto život na povrchu svým magnetickým štítem neuchránila, i kdyby obíhala kolem stálice na samém okraji dané galaxie. 

Ještě dalekosáhlejší účinky má potom radiace uvolněná z pólů černé díry, proudící ve výtryscích, tzv. jetech. Taková energie urychlená zmíněnými jevy může mít nedozírné následky i do větších vzdáleností.

Odstínit betonem

Že se naše černá díra chystá vyslat nebezpečnou radiaci, bychom poznali ze záření v její ergosféře. „Pokud bychom tam zjistili vzrůst energie, znamenalo by to, že zesílil radiační Penroseův proces. Ten umocňuje ostatní energetické procesy a de facto indikuje budoucí velké uvolnění energie. Na Zemi bychom se tak před potenciální smrtelnou radiací museli ukrýt do podzemních betonových bunkrů a setrvat tam několik dní až týdnů, dokud by se její úroveň na povrchu nevrátila k normálu,“ shrnuje závěry studie Kološ. 

„Černá díra v centru naší Galaxie je poměrně klidná,“ ujišťuje Zdeněk Stuchlík, ředitel Fyzikálního ústavu v Opavě a spoluautor práce. „Přesto bychom se měli mít na pozoru. Kdyby totiž například pohltila objekt se silným magnetickým polem, takzvaný magnetar – které se v jejím okolí v určitém počtu vyskytují – vyvolalo by to velmi překotný jev urychlující nabité částice všemi směry, tedy i k Zemi. Proto by bylo dobré procesy v nitru Galaxie sledovat. Nepředpokládáme však, že by nás zasáhla i radiace z jetů: Podle dostupných pozorování nesměřují rotační póly centrální černé díry k nám.“

Záhadné červí záření

Fyzikové ovšem zašli ve výzkumu ještě dál a zaměřili se také na jiné, nezvykle periodické záření přicházející z okolí černých děr. Jeho podrobná analýza ukazuje, že u nejhmotnějších pozorovaných cílů – zpravidla supermasivních černých děr – se frekvence oscilací záření významně liší od současných modelů. Mohlo by to znamenat, že nejde o záření pocházející z černé díry, ale dost možná z nějakého mnohem zajímavějšího objektu...

„Sledujeme dvojí oscilace, které se projevují v discích hmoty rotující okolo černých děr. Záření z těchto akrečních disků uniká velmi blízko takzvaného horizontu událostí, tedy zóny, odkud už není návratu. Zajímavé je, že dvojí oscilace probíhají na frekvencích s celočíselným poměrem, nejčastěji tři ku dvěma,“ vysvětluje Jaroslav Vrba z Fyzikálního ústavu v Opavě, spoluautor jedné z vědeckých prací. 

Podle něj lze takové záření dobře objasnit u malých černých děr, tzv. mikrokvazarů, ale u těch větších již vysvětlení selhává. Hledají se tedy alternativní typy objektů, na něž by se dal aplikovat daný fyzikální model založený na epicyklickém pohybu zářící horké hmoty kolem černé díry. A jeden z velice pravděpodobných scénářů představuje výskyt červí díry.

Jde to i bez exotické látky?

Pojem „červí díra“ označuje hypotetickou zkratku mezi dvěma místy v zakřiveném prostoročase. Jako první ji popsali Albert Einstein a Nathan Rosen již v roce 1935, proto se jí odborně říká Einsteinův–Rosenův most. Zmíněné, dosud teoretické zkratky v časoprostoru či brány do paralelních vesmírů mohou tvořit reálný objekt. 

Vědci z opavské univerzity již dříve zjistili, jak by se daly červí díry opticky odhalit. A právě nově studované záhadné záření by mohlo poskytnout další indicii k jejich detekci. Ve spolupráci s kolegy z Ruska a Brazílie přišli opavští fyzici Konoplya, Churilová, Stuchlík a Židenko také na to, že existence stabilní červí díry nevyžaduje ani žádné exotické, zatím neobjevené látky. 

„Dlouhá léta jsme si mysleli, že k udržení stabilního hrdla červí díry je zapotřebí exotická látka s repulzivní – negativní – gravitací, jejíž vlastnosti se příčí běžné zkušenosti. Uvažovali jsme však o červí díře jako o důsledku mimořádně silných gravitačních jevů popsaných alternativní gravitací. Naše novější studie počítají s tím, že mají červí díry také elektrický náboj a magnetické pole. A právě zohlednění silného elektro­magnetického pole nám nabízí existenci stabilních červích děr za přítomnosti běžných forem látky, z níž sestávají hvězdy, planety i lidé,“ popisuje Zdeněk Stuchlík. 

Nové výsledky podle něj vycházejí z řešení nalezených pro kombinaci Einsteinových rovnic popisujících gravitaci s rovnicemi Jamese Maxwella a Paula Diraca, jež popisují elektromagnetické pole a nabité elementární částice. 

Zkratka do paralelního světa

Pochopitelně se nabízí otázka, co vlastně červí díra spojuje. Teoreticky může jít nejen o zkratku mezi dvěma vzdálenými místy v jednom kosmu, ale dokonce o spojnici mezi různými vesmíry. „Na základě čistě vědeckého modelování nám vyjde, že červí díra může mít takzvaně symetrickou či asymetrickou geometrii. V prvním případě se bude jednat o spojnici dvou bodů v našem kosmu, zatímco v tom druhém, zajímavějším, se může na druhém konci mostu nacházet paralelní vesmír,“ vysvětluje Stuchlík a dodává: „Dosud jsme si mysleli, že paralelní vesmír z fyzikálních důvodů pozorovat nemůžeme, protože informace z něj musejí cestovat nadsvětelnou rychlostí – která je standardně nedosažitelná. Námi diskutované nové modely zohledňující jak gravitaci, tak elektromagnetické pole však ukazují, že asymetrická červí díra by mohla být právě mostem do kosmu s jinými vlastnostmi, například ve smyslu takzvaných strunových teorií.“

TIP: Existují paralelní vesmíry? Jaké jsou argumenty pro a proti jejich existenci? 

V takovém paralelním vesmíru ovšem nenajdeme naše druhé já žijící jiným životem, jak popisuje teorie mnohovesmíru. Půjde o zcela nezávislý kosmos, jen s poněkud odlišnými fyzikálními vlastnostmi hmoty oproti tomu našemu. Nové studie každopádně přinášejí možnost vzniku stabilních červích děr ze stavebních kamenů, které jsou ve vesmíru běžně dostupné. Dal by se však takový objekt vytvořit i uměle, například v laboratoři? Jak uzavírá Zdeněk Stuchlík, na to zatím bohužel nedisponujeme dostatkem energie. Jednalo by se totiž o energie, jaké se vyskytují v centrech velkých galaxií – tedy přibližně stomiliardkrát vyšší než v případě Slunce… 

Stanovit přesnou cifru za váhu konkrétního druhu koření je nesnadné, protože i jednotkové sumy podléhaly inflaci a trh velkým proměnám. Příkladem mohou být třeba obyčejné kuličky černého pepře. Staří Římané jimi byli doslova posedlí. Plinius Starší si například ve své desetisvazkové encyklopedii Naturalis Historia postěžoval, že za 12 uncií se platily čtyři denáry! Přitom voják římských legií si tehdy žoldem vydělával okolo 225 denárů. Takže by musel obětovat jednu šestapadesátinu svého celoročního platu, aby si mohl nakoupit 327 gramů pepře.

O 200 let později, za časů císaře Diokleciána, který reformoval měnovou politiku, už stálo totéž množství pepře 800 denárů. Legionář tehdy sice disponoval šestkrát větším platem, ale oblíbená pochoutka se mu byla ještě víc vzdalovala. 

Cesta pepře

Schopný truhlář a tesař, který by v hlavním městě impéria zajišťoval zakázky do bohatých paláců, by prý musel obětovat 22,4 svých celodenních nemalých výdělků, aby si mohl opepřit krajíc. To mu za to nejspíš opravdu nestálo. Po pádu Říma neexistovala v prostoru Středomoří struktura, schopná efektivně naplňovat poptávku. Teprve s příchodem benátských obchodníků se do Evropy vrátil mezinárodní trh, schopný zajistit exkluzivní komodity pocházející z opravdu velkých dálek. Benátčani trhu s kořením dominovali po následující dvě století. Dodávali do evropských kuchyní 75 % koření. Přičemž polovinu objemu, okolo 500 tun ročně, tvořil pepř.  

Nespokojeni s benátským monopolem byli především kupci janovští a katalánští, kteří ale nedokázali dohromady zajistit dovoz více než 200 tun. A stačilo, že jste jednou nakoupili koření od Janova a z Benátek na vás propříště udělali dlouhý nos.

Černé kuličky se nicméně Evropou rozšířily a ztratily status nedostupné vzácnosti. Když v roce 1458 vyslal John Hopton, správce panství v Suffolku a Yorkshire, svého pobočníka ráno pro pepř, večer ho měl na stole. V Londýně a Oxfordu 15. století se dal pepř dostat laciněji, než třeba v království navarském nebo v Antverpách. Zdatný řemeslník z Anglie už tehdy musel oželet jen dvě denní mzdy, aby si dopřál pikantní chuti. A když začaly do Evropy proudit první pálivé papričky z Nového světa, které se daly pěstovat i v tamních klimatických podmínkách? Pepř se stal tuctově pálivým dochucovadlem a legenda o jeho někdejší hodnotě zcela zanikla. 

Velké krachy

Historická cena koření tedy musela být odvozována od konkrétního data a místa, kde zpravidla poptávka určovala nabídku, umocněnou geografickými bariérami. To, co vždy činilo koření tak vynikajícím artiklem, byla jeho nízká hmotnost a přepravitelnost, během níž nepodléhalo zkáze. V cíli dlouhé cesty z Východu na Západ pak mohlo být prodáno za desetkrát až stokrát větší cenu, než za jakou ho  pořídili. Šlo o skvělý byznys, ale rozhodně nebyl imunní vůči otřesům.

Když například osmanský sultán Mehmed II. roku 1453 dobyl Konstantinopol a přivodil tím definitivní pád Byzantské říše, ceny koření kvůli „nestabilnímu trhu“ vystřelily na několik let o třista až pět set procent vzhůru. Obchod s Araby přitom běžel normálně dál, ale pokladnicím obchodníků z Benátek tahle uměle vytvořená bublina domnělých vícenákladů náramně prospívala. 

Učiněnou katastrofou pak byl pro středomořskou kořeněnou ekonomiku návrat mořeplavce Vasco da Gamy, který obeplul Afriku a dostal se do indického Kóžikkótu (Kalikutu) z nečekané strany. Kompletně tím obešel všechny mezičlánky dosavadního dodavatelského řetězce a způsobil nevídané zemětřesení cen. Vytvořil základ pro nový portugalský monopol, který se dalších sto let snažili narušit Angličané, Francouzi, Dánové i Holanďani. 

Před Gamovou cestou mělo podle německých cenových tabulek z roku 1393 kilo muškátového květu hodnotu jedné jalovice. A půlkilogramový pytlík muškátového oříšku pak sedmi tučných volů. Míšek šafránu vás připravil o částku, za niž se dal pořídit dobrý kůň. Malý pytel zázvoru vyvážily dvě ovce. Jenže pár let po návratu odvážného portugalského mořeplavce už ceny stěží dosahovaly desetiny původních. 

Bez chuti?

Koření se nicméně stalo a zůstalo velkou společenskou módou, ukázkou sociálního statutu, záležitostí osobní prestiže. A když už jednou začnete pokrmy kořenit, stanete se na tom do jisté míry závislí. Bez špetky aromatické směsi už totiž každé další jídlo chutná nezáživně mdle. Takhle se do osidel koření lapili účastníci křižáckých tažení. V cizině jim zachutnalo. Exotická koření se také nacházela v orientálních medicínských recepturách.  

Přesně takhle si vypěstovali až nezdravou závislost na jakostním koriandru a bergamotu, dovážených karavanami z Etiopie, už starověcí Egypťané. Vyvažovali je zlatým prachem. Dvacetimetrový svitek Ebersova papyru, datovaný k roku 1500 př. n. l., uvádí zmíněná koření a doplňuje povzdechnutí nad velkou nespravedlností, že bohové nenadělili faraonovým dětem zem, v níž by je mohli ve stejné kvalitě sami úspěšně pěstovat.

Rozdíl?

O 500 později už si kolem Nilu na nedostatek koření nestěžovali. Pronikli do tajů pěstování a z mimořádnosti se stal standard. Popularita koření se prostě v čase měnila. Co ale zůstávalo stejné, byla snaha kupců, těch starověkých i středověkých, bohatnout poněkud nečistým způsobem. Trmácet se lodí někam k Molukám nebo Malabárskému pobřeží? Handrkovat se s pohanskými domorodci, lidožravci a předáky arabských karavan? Uctivě se klanět sultánovým vojákům? Riskovat smrtící setkání s piráty, devastující bouře a doufat ve šťastný návrat? Až 28 % portugalských obchodních lodí se mezi lety 1500 až 1628 nikdy nevrátilo zpět! Prostě to nebylo dobrodružství pro každého. Proto neméně intenzivně, jak ve světě narůstala poptávka po exotickém koření, nabýval na síle počet více či méně sofistikovaných podvodů.  

Kšefty s podvrženým, tedy nepravým kořením (nebo jeho nejrůznějšími umělými náhražkami) byly přitom ještě výnosnější, než byznys s pravým zbožím. Podvodníci totiž riskovali jen velmi málo a získávali mnoho. Jen zřídkakdy je někdo obvinil z nepravosti. Většina důvěřivých kupujících totiž neměla zdání, jak má skutečný originál vypadat, chutnat a vonět. Jak často se takové podvrhy udály?

TIP: Dvacet poprav kvůli koření: Masakr obchodníků na ostrově Ambon

Kvůli nedostatečné přesnosti zdrojů můžeme jen spekulovat. Zdá se ale, na příkladu pepře z 14. a 15. století, že nepravých náhražek se na trhu vyskytovalo enormní množství. Ročně zobchodováno ho totiž v Evropě bylo (velmi hrubě) okolo 1 500 tun, jenže dovoz se pohyboval pouze kolem 700 tun. Každá druhá kulička možná pocházela z jiné rostlinky. Podvodům definitivně zatnula tipec až doba, kdy se koření, kdysi považované za velkou vzácnost, stalo samozřejmostí každé kuchyně.

Meziválečná éra přinesla velký vzestup obrněných a mechanizovaných sil, ale různé země na jejich možnosti hleděly velmi odlišně. Britové sice věřili tankům a pokládali je i za nejlepší prostředek boje proti obrněncům nepřítele, značně však podcenili spolupráci různých druhů vojsk. Naopak Němci vnímali tanky především jako zbraň, která prolomí linie protivníka v nejslabším bodě a pronikne do hloubky jeho obrany, zatímco s nepřátelskými obrněnci se měla střetávat zejména německá protitanková děla. Britové záhy pochopili slabiny své koncepce a zjistili, že potřebují samohybné dělo schopné držet krok s tanky.

Výtečná pětadvacítka

Angličané dlouhodobě patřili mezi pionýry tankové techniky, jenže dospěli k velmi zkreslenému pohledu na její konstrukci a použití, protože vytvořili dvě značně nevyvážené kategorie. Výtečně pancéřované „pěchotní“ tanky byly příliš pomalé, zatímco rychlé „křižníkové“, které měly prolamovat linie nepřítele, nabízely jen nízkou odolnost. Obě kategorie navíc měly na bojišti působit samostatně.

V britské armádě prostě selhávala myšlenka spolupráce různých druhů vojsk, což platilo též o dělostřelectvu, které mělo poskytovat palebnou podporu pěchotě a sekundárně také bojovat s tanky. Paradoxní však je, že Britové již disponovali výbornou taženou dělostřeleckou zbraní, a sice proslulou „pětadvacítkou“, tedy kanonem QF 25, jehož název odkazoval na hmotnost střely (25 liber čili 11,5 kg). Formálně se jednalo o kanon, avšak jeho neobvykle velký rozsah náměru z něj fakticky dělal kanonovou houfnici, respektive jedno z prvních univerzálních polních děl v historii.

Urgentní požadavek vojáků

Právě na výtečnou „pětadvacítku“ na jaře 1941 padla volba, když britská armáda zažádala o urgentní vývoj samohybného děla, jež by mohlo zajistit mobilní palebnou podporu jejím silám v severní Africe. Úkolu se chopily závody Birmingham Railway Carriage and Wagon Company, které již v srpnu téhož roku dokončily prototyp. Jeho testy pak v listopadu 1941 vedly k objednávce stovky sériových kusů, k níž poté přibyly další.

Velkou rychlost vývoje vysvětluje oficiální jméno, jež znělo „Ordnance, QF 25-pdr Gun Mk I on Carrier, Valentine Mk I“. Krkolomné označení říkalo, že jde o instalaci 25liberního děla na pěchotním tanku Valentine Mk I. Britové tudíž zkrátka zvolili spojení osvědčené zbraně a šasi osvědčeného tanku, jenž místo původní věže dostal masivní pevnou nástavbu, v níž se nalézal kanon. Toto řešení vozidlu vyneslo přezdívku Bishop (biskup), protože výška této nástavby připomínala pokrývku hlavy církevních hodnostářů.

Problémová konstrukce

Nástavba ale navzdory svým rozměrům neskýtala osádce zrovna velké pohodlí a celkově nebyla úplně šťastně vyřešená. Montáž „pětadvacítky“ totiž výrazně omezila jednu z hlavních výhod této zbraně, a sice onen velký rozsah odměru, což se samozřejmě negativně odrazilo na dostřelu. Tažená verze se mohla zvednout do úhlu přes 45° a nabízela největší dostřel přes 12 km, zatímco lafeta ve vozidle Bishop umožňovala maximální náměr pouze 15°, takže dostřel činil pouze asi 5,9 km.

Nevyhovoval ani odměr, neboť dělo se dalo natočit jen do úhlu čtyř stupňů na každou stranu. Vozidlo mohlo vézt zásobu 32 nábojů a často tahalo i přívěs, kde se nacházela další munice. Maximální tloušťka pancéřování korby činila 60 mm, stěny oné masivní nástavby byly vyrobeny z pancéřových plechů o síle mezi 13 a 51 mm, takže ochrana osádky tehdy představovala nadprůměr. To koneckonců odpovídalo tomu, že „biskup“ užíval šasi velmi dobře pancéřovaného „pěchotního“ tanku.

Premiéra v Africe

Za to se ale muselo logicky platit nízkou rychlostí, která dosahovala pouze 24 km/h. Za jiných okolností by to dost možná k podpoře pěchoty stačilo, ale obrovské vzdálenosti na severoafrickém bojišti znamenaly často nutnost rychlých přesunů, pro které se tedy bishop příliš nehodil. Jeho velké rozměry komplikovaly maskování a vadil i omezený dojezd, kvůli němuž stroj potřeboval dobré logistické zajištění.

Poprvé zasáhl do boje na podzim 1943, a to téměř výlučně jako dělostřelecká podpůrná zbraň, jelikož 25liberní kanon už se tehdy proti tankům užíval jen omezeně; Britové již totiž zaváděli nový 17liberní protitankový kanon. Bishop pokračoval ve službě a účastnil se i bojů v Itálii, ačkoliv britská armáda už provozovala paralelně další a vhodněji řešené typy samohybných děl, jež také obdržely „církevní“ jména, a to kanadský Sexton s 25liberním dělem na podvozku tanku Ram a vynikající americký M7 Priest se 105mm houfnicí.

Image

Čtěte také

Dělostřelecké improvizace v poušti: Britský Bishop proti německému Flaku 36 (2)

V březnových nocích roku 1995 se poprvé po bezmála 70 letech nad národním parkem Yellowstone opět rozléhalo vlčí vytí. Poslední vlci tu byli zastřeleni v roce 1926. Teď se však šelmy vrátily. Nejprve vypustili ochránci přírody do Yellowstonu čtrnáct vlků z amerických Skalistých hor. O rok později je doplnili o sedmnáct šelem pocházejících z kanadské provincie Britská Kolumbie. To byl začátek legendy, která líčí návrat vlků jako klíčový okamžik zásadního obratu k lepšímu v přírodě jednoho z nejslavnějších národních parků světa. Skutečnost je ale poněkud složitější. 

Bez vlků se stromům nedaří

Vlk (Canis lupus) patří v severoamerické přírodě k tzv. vrcholovým predátorům. To znamená, že loví všechny tvory, kteří se v potravním řetězci nacházejí pod ním, a nad sebou už prakticky nikoho nemá. Teoreticky by mohly vlky lovit další velké šelmy – medvěd grizzly (Ursus arctos) nebo puma americká (Puma concolor), ale ty dávají přednost jiné kořisti. 

Pokud vlk v přírodě chybí, ubude řadě zvířat významný přirozený nepřítel. Platí to především o velkých býložravcích, jako jsou jelen wapiti (Cervus canadensis), jelenec ušatý (Odocoileus hemionus) nebo jelenec viržinský (Odocoileus virginianus). Ti se pak pohybují krajinou zbavenou vlků bez větších zábran a nárůstu jejich populace odpadá jedna významná „brzda“. Přemnožení velkých býložravců má za následek devastaci flóry, především pak stromů, jejichž pupeny a větvičky jeleni a jelenci okusují hlavně v zimě, kdy ostatní vegetace zmizí pod závějemi sněhu.

Změny ve vegetaci spouští dominový efekt a těžce dopadají i na organismy, které s vlky nepřicházejí do přímého kontaktu. Absence mladých stromů fatálně postihuje například bobry kanadské (Castor canadensis), kteří se živí větvemi a listím vrb a topolů. Absence bobřích hrází má za následek rychlejší odtok vody z krajiny a to s sebou nese ústup rostlin citlivějších k suchu. Právě tyto rostliny však tvoří základ potravy medvědů grizzly poté, co procitnou ze zimního spánku a potřebují rychle doplnit energii. Všechny tyto negativní dopady absence vlků byly v Yellowstonu více či méně patrné. Reintrodukce šelem mohla být lékem na neduhy přírody… 

Trofická kaskáda návratů

Po několika letech se zdálo, že vlci Yellowstone skutečně uzdravili. Jejich populace se v parku i za jeho hranicemi ve státech Montana, Wyoming a Idaho rozrostla natolik, že úřady v těchto státech vyjmuly šelmu ze seznamu ohrožených druhů. Vědci, kteří se o návrat vlků do parku přičinili, s tímto krokem souhlasili, protože yellowstonskou vlčí populaci považovali za dostatečně početnou a stabilní.

Vlčím smečkám v Yellowstonu se připisuje efekt tzv. trofické kaskády, tedy vzájemně zřetězených procesů vedoucích k obnově narušené přírody. Se vzestupem vlků „zatroubili k ústupu“ jeleni a jelenci. V údolích kolem řek se zlepšily podmínky pro růst mladých stromků. Jak neokusované vrby a topoly košatěly, bránily velkým býložravcům ve výhledu a ti přestávali pro ně méně bezpečné údolí vyhledávat. Tím dopřávali stromům další příležitost k nerušenému růstu. Kořeny dorůstající vegetace zpevnily břehy potoků a říček a významně omezily erozi. Po půlstoletí se do parku vrátili bobři, kteří tu konečně našli v porostech mladých topolů a vrb dost potravy. 

Vítané zbytky z vlčích hostin

Comeback vlků do Yellowstonu se také projevil úbytkem kojotů prérijních (Canis latrans). Není žádným tajemstvím, že tyhle dvě psovité šelmy se nemají dvakrát v lásce a slabší kojot svému silnějšímu „bratranci“ raději ustoupí. V parku klesly celkové stavy kojotů na polovinu a v rajónech vlčích smeček dokonce na pouhou desetinu. Protože kojoti se živí drobnými živočichy, jako jsou hraboši, myšice, křečci a další hlodavci (o něž vlci jeví zájem jen v dobách nejvyšší nouze), s ústupem kojotů hlodavců rapidně přibylo a jejich početnější populace pak nabízely více potravy liškám obecným (Vulpes vulpes) a dravým ptákům.

Vlci jsou schopni ulovit i velkého wapitiho o hmotnosti půl tuny. Málokdy ale sežerou tak velkou kořist celou. I když mají velmi rychlé trávení a dokážou se nacpat masem z úlovku i několikrát za den, zbude po nich většinou na mršině ještě dost a dost masa pro další zájemce. Na kořisti vlků se často přiživí grizzly. Není výjimkou, když medvěd vlky od jejich kořisti odežene, aby na ní mohl sám nerušeně hodovat.

Něco k snědku nacházejí na mršinách zvířat ulovených vlky také dravci, např. orli bělohlaví (Haliaeetus leucocephalus) či orli skalní (Aquila chrysaetos), a samozřejmě také mrchožrouti, jako jsou straky americké (Pica hudsonia) nebo krkavci američtí (Corvus cryptoleucus). V Yellowstonu zastihli přírodovědci na jediné mršině jelena uloveného vlky najednou až 135 krkavců. Vlčí úlovky jsou tak vítaným přilepšením pro široké spektrum živočichů. 

Nepostradatelní v moři i na souši?

Příběh o nápravě přírody v Yellowstonském národním parku reintrodukcí vlků patří k oblíbeným námětům přírodopisných filmů. Podobně jsou líčeny i návraty lvů (Panthera leo) do přírody v Africe, comebacky tygrů (Panthera tigris) v Asii nebo role psů dingo (Canis lupus dingo) v australské divočině. Popularita popisů trofické kaskády spuštěné vrcholovými predátory dokonale rezonuje se zcela oprávněným voláním po ochraně velkých šelem. To ale neznamená, že tyto příběhy pravdivě vystihující reálnou situaci. 

Do poloviny minulého století nevnímali ekologové roli velkých šelem pro ekosystém jako klíčovou. Mnohem větší důraz kladli na vegetaci a úroveň fotosyntézy. Uvědomovali si, že právě prostřednictvím rostlin proudí do přírody energie, kterou pak různým způsobem čerpají všechny organismy. Býložravci – od housenek po slony. Masožravci – od střevlíků po pumy. A konec konců i konzumenti mrtvol – od dřevokazných hub po hyeny. 

V polovině šedesátých let minulého století přišel americký ekolog Robert Paine s úplně jiným náhledem. Inspiroval jej k němu pokus, při kterém vysbíral z příbojových skalisek na mořském pobřeží dravé hvězdice. Ekosystém se proměnil k nepoznání. Rozmohly se v něm mlži, plži a řasy. Paine však zastával názor, že vrcholoví predátoři „drží“ pouze vodní ekosystémy, jako jsou moře, řeky či jezera. V roce 1992 ovšem představil biolog Donald Strong kacířskou myšlenku, že „trofické kaskády nejsou jen mokré“ a nasadil tím početné skupině přírodovědců brouka do hlavy. „Hrají vrcholoví predátoři hlavní úlohu i v suchozemských ekosystémech?“ ptali se mnozí. 

Zeleň se vrací

První odpověď na výše uvedenou otázku přišla z Venezuely, kde při stavbách přehrad vznikala velká jezera s ostrovy. Malé kusy souše obklopené vodní plochou nezajistily velkým predátorům, například jaguárům (Panthera onca) nebo dravcům harpyjím pralesním (Harpia harpija), dostatek potravy a ti je proto vyklidili. Populace druhů tvořících jejich kořist explodovaly. Počty hlodavců (Rodentia), ale i vřešťanů (Alouatta) či leguánů (Iguana) vyšplhaly na desetinásobky až stonásobky počtů obvyklých v pralese kolem přehradní nádrže. 

V roce 2001 podpořila teorii o klíčovém postavení vrcholových predátorů v trofických kaskádách první studie hodnotící výsledky reintrodukce vlka do Národního parku Yellowstone. Publikoval ji tým vedený Williamem Ripplem z Oregon State University. Čísla studie, zveřejněné šest let po návratu vlků, mluvila jasnou řečí. Ještě na začátku 20. století pokrývaly porosty topolů osikovitých (Populus tremuloides) jednu dvacetinu plochy jeleních zimovišť. Na konci století už to bylo pouhé procento. Po návratu vlků ale začaly topoly opět růst a to tam, kde byl pohyb vlčích smeček nejintenzivnější, tedy v údolích kolem řek. Vlci neredukovali jelení populaci, ale vyháněli býložravce. Po vytlačení jelenů a jelenců vlky lépe rostly i vrby a další druhy dřevin. 

Jediný faktor nerozhoduje

Někteří vědci se netajili skepsí k Rippleovým závěrům už v době, kdy americký biolog publikoval svou první studii o obnově přírody v Yellowstonu po reintrodukci vlků. Například Robert Crabtree varoval: „Připisováním všech pozitivních změn na konto vlků se dopouštíme nebezpečných zjednodušení. Ekosystém Yellowstonu je komplikovaný a nikdy v něm nerozhoduje jediný faktor. Vzácné jsou i případy, kdy jeden faktor převažuje. V době, kdy se do Yellowstonu vrátili vlci, docházelo k častějším záplavám a také vládlo teplejší počasí. Vlci tu určitě sehráli nějakou roli. Ale stejně tak musíme brát na zřetel i další vlivy,“ prohlašoval Crabtree.

Zapravdu mu dával Duncan Patten a upozorňoval, že po příchodu vlků do Yellowstonu nezažil národní park po několik roků tuhou zimu. Jeleni se snáze dostávali k suché trávě a další vegetaci. Vysoká sněhová pokrývka je nenutila okusovat větve stromů a dřeviny tak byly několik sezón ušetřeny obvyklého poškození. 

Stromy o vlcích „nevědí“

V roce 2010 zveřejnil tým pod vedením ekologa Matthewa Kauffmana studii, která představami o vlcích jako klíčové hybné síle trofické kaskády těžce otřásla. Vědci určili stáří dvou stovek yellowstonských stromů a zveřejnili šokující zjištění. V některých místech se přestaly porosty dřevin obnovovat už v roce 1892! Tedy v dobách, kdy se tu celkem nerušeně proháněly vlčí smečky. Jinde ale vyrůstaly nové stromy ještě v roce 1960, kdy v národním parku nebylo po vlcích ani vidu ani slechu.

Když Kauffman a spol. porovnali oblasti, kde se stromům po návratu vlků dařilo nejlépe, s oblastmi, kde vlci nejčastěji strhli jelena, nenašli žádnou souvislost. Někde rostly stromy nadále špatně, i když v okolí intenzivně lovily vlčí smečky. Jiným oblastem se vlci vyhýbali a porosty se tam přesto utěšeně obnovovaly.

Do teorie o trofické kaskádě poháněné návratem vlků vnesly zmatek i výzkumy vrbových porostů. Kauffman využil toho, že některá území byla chráněna proti vpádu jelenů plotem, a porovnal růst vrb na chráněných nechráněných plochách. Opět nezaznamenal zásadní rozdíl. Někde chřadly vrby i za plotem. Jinde prosperovaly bez jakékoli ochrany před velkými býložravci. 

Kde je pravda?

Jaké plyne z příběhu o návratu yellowstonských vlků poučení? Pokud někdo očekává jednoduchý a snadno pochopitelný příběh, těžko se ho dočká. Už proto, že sama příroda Yellowstonu jednoduchá není. Vrcholovým predátorům v ní patří nezastupitelné místo, ale nejsou ti hlavní a už vůbec ne jediní, kdo do ní zasahují. Všechny „herce“ a jejich „úlohy“ na yellowstonské „scéně“ zřejmě ani neznáme. Vlivy formující přírodu parku neznají hranice vytyčené člověkem. Vyšší pravděpodobnost mírnějších zim může souviset k globálními klimatickými změnami, ale mohou do nich promlouvat i přírodní procesy, jako je klimatická anomálie El Niňo postihující velkou část Pacifiku.

TIP: Úskalí vlčí reintrodukce: Překvapivé i nebezpečné vlčí chutě

Legenda o vlcích, kteří se vrátili do volné přírody, uvedli tam vše do původního stavu a vytvořili něco jako „ráj na Zemi“, je jednoduchá na představu i pochopení. A nelze jí upřít i určitou krásu, která akcentuje fakt, že šelmy jsou nedílnou součástí divoké přírody. Tahle teorie má však jednu vážnou chybu – neodpovídá skutečnosti. Pravdivý příběh o vlcích a Yellowstonu je neskonale komplikovanější a ekologům nezbývá než se pokoušet všechny jeho faktory nadále trpělivě odkrývat.

Stejně jako její teta, rakouská císařovna Sissi, po níž dostala své jméno, pocházela Alžběta Gabriela Bavorská ze starobylého rodu Wittelsbachů. Stejně jako ona prožila nespoutané dětství na zámku Possenhofen a podobně jako ona se provdala do konzervativní panovnické rodiny. Přestože i ji, podobně jako Sissi, potkalo několik rodinných tragédií, nezahořkla a jako belgická královna stála vždy na straně svého lidu, který ji za to miloval. Patřila mezi nejoblíbenější belgické panovnice.

Rodiče vzorem

Alžběta Gabriela Bavorská byla jednou z dcer Carla Theodora Bavorského, nejmilejšího bratra císařovny Sissi. Tento mimořádný člověk sice nepatřil k nejznámějším z Wittelsbachů, nicméně vykonal tolik dobra jako žádný jiný z tohoto rodu. Zatímco se Sissi dlouhá léta zabývala jen svojí krásou a plnění vladařských povinností se vyhýbala, její bratr se staral o zdraví prostých obyvatel i prominentů. Stal se renomovaným očním lékařem na klinice u Tegernského jezera, kterou si vybudoval dílem na vlastní náklady, dílem díky finanční injekci od svého švagra, císaře Františka Josefa I.

I Alžbětina matka Marie Josefa Portugalská navzdory své modré krvi pracovala. Asistovala na klinice manželovi coby zdravotní sestra. Zkrátka rodiče pro Alžbětu fungovali jako velký vzor. Impulzívní a činorodá dívka zatím absolvovala studia na prestižním dívčím penzionátu a byla připravená obstát na evropském sňatkovém trhu.

Nikdo jiný

Svého budoucího manžela belgického prince Alberta poznala Alžběta při netradiční události – na pohřbu své tety Sofie Alençon, svérázné dámy z otcovy strany. Sofie zemřela tragicky při požáru budovy v Rue Jean-Goujon v Paříži, kde se právě konal charitativní bazar na dobročinné účely. Snažila se zachránit z plamenů mladé dívky a sama tam uhořela. Na její pohřeb se sjela evropská aristokratická smetánka. Mezi smutečními hosty zahlédla Alžběta urostlého synovce belgického krále Leopolda II. A tehdy se rozhodla: Ten nebo nikdo!

Albert byl ovšem právě zamilovaný do francouzské princezny Isabely Orleánské a plánoval se s ní oženit. Jenže jeho strýc mu k sňatku odmítl dát souhlas. Francouzská nevěsta, i když monarchie ve Francii už řádku let neexistovala, se prostě belgickému králi nehodila. Co kdyby si chtěla Francie dělat nároky na malou Belgii? Snad proto, když se Albert blíže seznámil s Alžbětou, přeskočila jiskra. Další setkání se odehrálo mnohem romantičtěji – v Paříži na Světové výstavě v roce 1900 zde Albert při večeři, i když ne na kolenou, požádal Alžbětu o ruku. A ona? Souhlasila!

Belgičané ji milují

Tentokrát souhlasil i belgický král, a tak se v říjnu 1900 se konala v Mnichově velkolepá svatba, které se účastnily celebrity z řad evropské šlechty. A belgická veřejnost ji přijala velkolepě. Alžběta se jim prostě líbila! Horší už to bylo s Albertovými rodiči. Těm se moc nezamlouvala. Wittelsbachové pro ně měli příliš extravagantní pověst. Sissi platila za zářný příklad. Jak se brzy ukázalo, moc se nemýlili.

Alžběta a Albert I. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Konzervativní podmínky na belgickém dvoře se příliš lišily od těch bavorských, a tak není divu, že i Alžběta hledala únik, podobně jako kdysi její teta Sissi. Nicméně v krátkém sledu stihla porodit tři děti, dva syny a dceru. Poté Belgii kvůli špatnému zdraví často opouštěla. Vlastně ale ani moc nesimulovala. Od dětství trpěla anginami a bronchitidou, a tak musela často navštěvovat lázně.

Na rozdíl od Sissi ale svého manžela upřímně milovala a uvítala by při svých cestách za zdravím jeho přítomnost. Jenže Albert se stal po smrti svého otce korunním princem, přímým následníkem svého strýce a stávajícího krále Leopolda II. Musel se zkrátka připravovat na svou budoucí roli. Navíc právě propadl novému koníčku – horolezectví. Kdyby tak Alžběta tušila, že ho tato vášeň jednou připraví o život…

Nástup na trůn

Když tedy v roce 1909 bez legitimních mužských potomků zemřel král Leopold II., Albert s Alžbětou ho vystřídali na trůně. Alžběta se vrátila a přímo ukázkově plnila své královské povinnosti. Všude manžela doprovázela, věnovala se sociálním problémům a charitě. Milovala umění, a tak v královském paláci Laeken hostila světoznámé malíře, básníky a spisovatele. Přátelila se i s Coco Chanel, za níž často jezdila do Paříže.

Její jednoduché, ale rafinované modely milovala – a s těmito outfity se zařadila mezi belgické módní ikony. V Belgii její obliba rostla, a když v roce 1910 vážně onemocněla, celý národ se obával o její život. Všichni si oddechli, když se královna uzdravila.

Zůstali doma

Jenže poté začala válka a Alžběta se svým bavorským původem stála na té nesprávné straně barikády. Srdcem už ale dávno patřila mezi Belgičany. Děti sice poslala do bezpečí do Londýna, ale ona sama zůstala v této nelehké době po boku krále, který se postavil do čela armády. Alžběta navštěvovala raněné v lazaretech, organizovala koncerty a divadelní představení pro vojáky, posílala jim drobnosti na frontu – cigarety, doutníky, karty… Vděční Belgičané po válce královskému páru nezapomněli, že zemi neopustil. 

Dvacátá léta patřila k nejkrásnějšímu a nejklidnějšímu období v Alžbětině životě. Měla čas i na koníčky, zejména na cestování. Alžběta od mládí milovala Egypt. Sen si splnila v roce 1923, kdy tam cestovala s renomovaným odborníkem Jeanem Capartem. Britské archeology velmi překvapila svým nelíčeným zájmem o tuto zemi. Ke stříbrné svatbě si pár nadělil cestu do Indie a v roce 1928 manželé navštívili Belgické Kongo, které tak bezostyšně vykořisťoval Albertův strýc a předchůdce Leopold II., aniž ho vůbec kdy navštívil. Na Alžbětinu počest tu po ní pojmenovali město Elisabethville, které dnes nese název Lubumbashi. 

Tragédie

Naopak třicátá léta přinesla královské rodině mnoho smutku. V roce 1934 zahynul Albert při  horolezeckém výstupu. Záchranný tým našel mrtvého krále až po několika hodinách. Alžbětu jeho náhlá smrt tak zdrtila, že se nemohla ani účastnit pohřbu. Zastoupit ji musela její snacha Astrid. Nic už ji netěšilo.

Další léto trávila Alžběta u své dcery v Itálii, když přišla další děsivá zpráva. Její syn Leopold havaroval se svým vozem na dovolené ve Švýcarsku. Jeho milovaná žena Astrid, maminka tří malých dětí, na místě zemřela! Alžběta se okamžitě vrátila do Bruselu. Tato tragédie ji ovšem vrátila do života. Cítila, že musí fungovat jako matka a babička. Ve volných chvílích se pak věnovala sochařině v nově zbudovaném ateliéru v blízkosti paláce v Laekenu.

TIP: Rudá arcivévodkyně: Proč se dcera korunního prince Rudolfa dala k socialistům?

Jenže to už klepala na dveře další válka. Podobně jako v první světové válce i nyní pomáhala, teď především židovským rodinám. Psala dokonce i samotnému Hitlerovi. Válka dost ovlivnila její politické názory, naivně podlehla komunistické ideologii. Začala se učit rusky, podporovala Společnost belgicko-sovětského přátelství a dokonce se vypravila i do SSSR a komunistické Číny. Setkala se s jejich vůdci, za což si vysloužila nálepku „Rudá královna“.  Ačkoli byla do pozdního věku zastánkyní zdravého životního stylu, zemřela nakonec na infarkt. Dožila se vysokého věku 89 let…

Dnešní megapole Čeng-čou v provincii Che-nan, které leží na břehu Žluté řeky, bývalo jedním z městských center prvního historicky doloženého čínského státu Šang, kterému vládla stejnojmenná dynastie, zhruba v letech 1600 až 1046 před naším letopočtem. Jde o první dynastii s dochovanými písemnými záznamy, vyvedenými většinou na kostech a želvích krunýřích.

Právě zde archeologové nedávno zkoumali nově nalezenou hrobku dávného šlechtice a objevili v ní unikátní pohřební masku ze zlata. Je stará přes 3 tisíce let a patří k nejstarším zlatým předmětům, které byly objeveny v této části Číny. Obvykle se zde totiž nacházejí šperky z bronzu a jadeitu. Odborníci se domnívají, že by nález mohl mít vztah k dalším dávným státům na území Číny, kde byly zlaté předměty běžnější.

Maska pro duši

Zlatá maska je dost velká na to, aby pokryla celý obličej dospělého člověka. Zároveň je velmi tenká a váží jen 40 gramů. Pokud jde o rituální význam masky, Gu Wanfa z Městského institutu kulturního dědictví a archeologie uvádí, že zlatá maska mohla symbolizovat „nezničitelné tělo“ a jejím mystickým účelem bylo udržet duši zemřelého pohromadě.

Dotyčná hrobka se rozkládá na ploše více než 10 tisíc metrů čtverečních. Podle čínských médií zde bylo nalezeno přes 200 dalších předmětů, včetně zdobených artefaktů z bronzu a jadeitu, jako jsou dýky, sekery, nádoby na víno, dýmky a několika pohárů. Archeologové rovněž nalezli desky zdobené tyrkysy a mince vyrobené z mušlí.

Zlatá maska nalezená v loňském roce na archeologickém nalezišti San-sing-tuej (foto: Nová Čína)

Čerstvý objev zlaté pohřební masky přichází jen rok po podobném objevu v San-sing-tuej (Sanxingdui), archeologickém nalezišti v provincii S'-čchuan na jihozápadě Číny. Zatímco nově objevené artefakty vědci spojují s dynastií Šang, u předmětů nalezených v San-sing-tuej vědci vidí spojitost se starověkým královstvím Šu (Shu).

TIP: Starodávný hrob čínského generála a jeho princezny byl plný figurek

Podle současných archeologických poznatků království Šu předcházelo panování dynastie Šang, vědci ale připouštějí, že oba útvary mohly fungovat nějaký čas souběžně. Zda tomu tak skutečně bylo, by měly ukázat podrobné rozbory a další archeologický průzkum.