Mouchy mají pověst neužitečných a otravných stvoření, na druhou stranu jde o živé tvory a podle toho bychom k nim měli přistupovat. Takhle nějak si vyhodnotilo vedení uměleckého muzea v německém Wolfsburgu stížnosti ochránců práv zvířat (PETA), kteří upozorňovali na nepřijatelnost umělecké instalace anglického umělce Damiena Hirsta.

Smrt jako téma

Jeho dílo „A Hundred Years“ podle umělce představuje „uzavřený životní cyklus“ – v jedné části skleněného boxu se z vajíček a larev rodí mouchy, které po průletu do druhé části hynou vlivem záření UV lampy. Damien Hirst platí za kontroverzního umělce, který ve svých instalacích nezřídka využívá mrtvá zvířecí těla. Jiná z verzí jeho instalace („A Thousand Years“) obsahovala navíc kravskou hlavu. Známé jsou i Hirstovy instalace zvířat – koně, krávy, žraloka – naložených do formaldehydu. 

Zmíněná instalace „A Hundred Years“ ale paradoxně upozorňuje na fakt, že přemíra veřejného osvětlení zbytečně zabíjí velké množství hmyzu. Ani to ale nepřesvědčilo ochránce zvířat o smyslu jeho uměleckého počinu a vedení muzea rozhodlo o odstranění jeho díla.

TIP: Sbal prachy a vypadni: Dánský umělec napálil galerii a zmizel s půjčenými penězi

Ochránci ze sdružení PETA se odvolávají na německý zákon, který zakazuje zabíjení nebo ubližování zvířatům. Zda se toto ustanovení vztahuje i na mouchy, bude muset zřejmě rozsoudit až německý soud. Návrh muzea o nahrazení živých much umělými se u umělce nepřekvapivě nesetkal s pochopením. Instalace by tím podle něj ztratila svůj veškerý smysl.

Původně mandžuská dynastie Čching zažila od svého založení v roce 1644 nejrůznější dramatická údobí, ale rozhodně se jí nedají upřít zásluhy. Ze státního útvaru, jež kdysi kontroloval necelé 3 miliony kilometrů území, se kolem roku 1720 rozrostl na kolos ovládající plochu 14,7 milionů kilometrů čtverečních. Zasloužil se o to i císař Kchang-si, který si podmanil jižní Čínu. Udržel se u moci do úctyhodného věku 66 let a na svou narozeninovou oslavu tehdy sezval nejen přátele a spojence, ale také poražené a násilně přivtělené mocnáře říše Chan. Opulentní hostina měla symbolizovat sbratření a císařští kuchaři si dali záležet na tom, aby u stolu prezentovali bohatství „jednotné“ Říše. 

Před 2 500 hostů bylo postupně nakladeno 300 různých chodů a pochoutek. Od ovoce, zeleniny, drůbeže, knedlíčků a ryb až po obskurní dobroty jako opičí mozečky, nadívané medvědí tlapy, velbloudí hřbety a polévku z vlaštovčích hnízd. Háček byl v tom, že lidé z Chan si díky této nekonečné hostině o to silněji uvědomovali, jak málo vlastně mají s Mandžuskem a jeho vládci společného. Na vlastní oči u tabule viděli, že se vzájemně liší nejen vírou, politikou a dialektem, ale navíc i kuchyní, která prezentovanou exotikou demonstrovala rozpínavost Říše. Ke sbratření zrovna nedošlo.

Nepodařený ohňostroj

Svatba je vždycky dobrým důvodem k oslavě, a když se žení budoucí král, obvykle slaví celá země. Co na tom, že nevěsta Marie Antoinetta má pouhých 14 let a dauphin Ludvík XVI. jen patnáct. Datum 30. května 1770 se měl prostě zapsat do historie, a tak se i stalo. Dvorní dodavatelé a organizátoři mimo jiné řešili, čím potěšit a překvapit tisíce prostých lidí, kteří se do Paříže na tuhle „svatbu století“ chystali. Jídlo zdarma? Vyvalit do ulic sudy vína a piva a urožnit pár tuctů býků? Královská pokladnice k takovým výdajům zrovna nevybízela. Levněji a neméně exkluzivně by na davy mohla zafungovat „italská“ novinka: ohňostroj! 

U francouzského dvora s ním na večírcích aristokratů už několikrát zazářili bratři Ruggierové. Připravovali jej proto i tentokrát. Háček spočíval v tom, že prostí lidé, kteří se na svatební veselí ze široka i zdáli scházeli, o ohňostrojích mnoho nevěděli. Takže když začaly létat první dělobuchy a ozývat se rány, když se rozjasnila noční obloha září prskavých světel, a když vítr zavál oblak jisker do oněmělého davu, došlo k šílené panice. Nikdo neuhořel, nikdo se nepopálil, nevznikla ani škoda na majetku. Nicméně v nastalé tlačenici, na úprku před ohňostrojem, přišly o život stovky lidí.  

Odsouzenci si ve věznici v Jiřicích trest neodpykávají v cele, nýbrž v rodinném domě. Starají se o zvířata, pečují o zahradu, ale mohou si třeba i zajít do nedalekého obchodu pro nákup. „Naše filozofie staví na tom, abychom v maximální míře posilovali jejich zodpovědnost, učili je novým dovednostem a kompetencím. V podstatě jsme takový trenažér,“ vysvětluje ředitelka jiřické věznice Hana Prokopová. 

Za čtyři roky, kdy funkci zastává, jí prošlo pod rukama 178 odsouzených: 128 z nich je již na svobodě, našli si zaměstnání a ke kriminální minulosti se nevracejí. „Lidé, kteří se k nám propracují díky vzornému chování a plnění povinností při běžném výkonu trestu, jsou obvykle překvapeni, protože zdejší prostředí je skutečně atypické,“ dodává ředitelka.

Všechno má svůj účel

Podle veřejných dat se za mříže vracejí tři čtvrtiny „běžných“ vězňů a bez systematické pomoci se situace jen tak nezlepší. Otevřená věznice se snaží statistiku změnit, a zatím se jí to daří. Česká vězení musejí zachovávat rovnost práv a každý, kdo vykonává trest v nízkém stupni zabezpečení a splňuje příslušná kritéria, může být v případě volné kapacity v Jiřicích přijat. Inspiraci si Hana Prokopová přivezla z norského ostrova Bastøy, který funguje jako samosprávná trestanecká kolonie. Dohlížitele tam představují sami vězni, na rozdíl od českého zařízení jsou však mezi nimi rovněž násilníci a vrazi.

Program v Jiřicích je předem daný: Odsouzení tráví půl dne prací v okolních podnicích, kam se dopravují sami, nebo si pro ně přijedou zaměstnavatelé. Vydělané peníze se rozúčtují, malá část jim zůstane, zbytek putuje třeba na zaplacení dluhů a nákladů na výkon trestu. Po návratu pak pracují v areálu, kde na ně nedohlížejí dozorci, nýbrž odborní speciální pedagogové. „Všechno má svůj účel. Když se odsouzený stará třeba o zvířata, zároveň se tím vzdělává, a navíc v něm posilujeme smysl pro pracovní povinnosti,“ přibližuje ředitelka. 

Jezírko, krb a štěňata

Osmdesát procent areálu věznice – včetně jezírka, pergoly či krbu – představuje dílo vězňů. „Snažíme se je přesvědčit, že práce nebolí,“ vysvětluje speciální pedagog Pavel Kadlec. Ve volném čase se pak vzdělávají a dojíždějí za nimi i odborní poradci, kteří jim například pomáhají dostat se z dluhové pasti. „Část z nich má až milionové dluhy. Učíme je rozložit si měsíční náklady a vyjít s platem,“ objasňuje sociální pracovnice Veronika Lukešová.

TIP: Přežít za mřížemi: 5 nejtvrdších věznic světa

Ve věznici funguje také unikátní projekt, propojující dva zdánlivě nesouvisející světy: Vězni socializují štěňata, z nichž se v budoucnu stanou vodicí psi. Vybraní odsouzenci, kteří nejsou agresivní a vykazují dobré chování, cvičí chlupáče po dobu jednoho roku, než pejsci absolvují vlastní výcvik. 

Císař Nero, který vládl jako pátý císař Římské říše v letech 54 až 68 našeho letopočtu, je považován za kontroverzního panovníka – za jeho vlády vzniklo několik veřejných staveb a slavil i mnohá vojenská vítezství, na straně druhé ale zanedbával politiku a místo toho věnoval většinu času svým vášním. Jeho vláda je spojována s tyranií a extravagancí. Neblaze proslul zločiny spáchanými na svých příbuzných nebo blízkých, především vraždou vlastní matky Agrippiny.

Jednou z veřejných památek, spojovaných s kontroverzním císařem, je i kamenný most přes řeku Tiberu. Zda jde skutečně o dílo císaře Nerona přitom není úplně jisté. Most, který se nachází v severozápadní části města, kde spojoval centrum s oblastí dnešního Vatikánu, podle historiků spíše vznikl již za vlády 3. císaře Caliguly (37 – 41 n. l.) a označení „Pons Neronianus“ se v historických záznamech poprvé objevuje až v katalogu římských památek ze 12. století. Podle historiků je tak pravděpodobné, že během panování císaře Nerona došlo „pouze“ k rekonstrukci dříve existujícího mostu.

Vedle autorství mostu je most zajímavý i z jiného pohledu. Podle odborníků byl totiž postaven na zcela nevhodném místě. „Neronův most byl postaven na úzkém záhybu řeky v záplavové pláni. To je strašlivý nápad,“ tvrdí například Rabun Taylor z americké Texaské univerzity v Austinu, který se historii mostu věnuje.

TIP: Extrémní sucho odkrylo na břehu řeky Tigris dávné město doby bronzové

Podle Taylora řeky na takových místech často mění svůj tok a může se tak stát, že mostní podpěry ztratí kontakt s břehy řeky. Právě to se zřejmě stalo s Neronovým mostem, někdy v polovině 3. století našeho letopočtu. Římané pak most částečně rozebrali a materiál použili na nový most, který vznikl poblíž, na stabilnější části toku Tibery.

Středověká společnost uplatňovala dva hlavní přístupy vnímání času. První, cyklický je typický pro zemědělskou společnost a odvíjí se od neustálého koloběhu střídání ročních dob a prací s nimi spojených. Druhým je potom lineární, zásadní pro církev, která čas chápe jako souvislou linii okamžiků od stvoření světa přes příchod Krista na zem po poslední soud. Toto vnímání ale postupně zesvětštělo a usídlilo se v městském prostředí, kde se ho snažili uchopit měšťané, aby podle něj mohli odpočítávat pracovní dobu, konání trhů a zisky z lichvy.

Ačkoliv je lineární přístup pro církev zásadní, své místo v rámci liturgického roku nalézá i přístup cyklický, protože se jednotlivé svátky, které jsou odrazem života Ježíše Krista, ať se jedná o jeho zrození na Vánoce či smrt na Velikonoce, neustále opakují a tvoří tak koloběh. V klášterech se někdy čas odpočítával podle počtu odzpívaných žalmů, užívaly se zde také svíčkové hodiny. Čas tak původně patřil Bohu a na venkově i půdě.

To se stalo po žních...

Na venkově žili především zemědělci, kteří se řídili přirozeným střídáním dne a noci, určujícím dobu práce a odpočinku. Běh slunce dělil den na dopoledne a odpoledne. Jejich délka ale byla v průběhu roku proměnlivá. Lidé se snažili maximálně využít dobu, kdy bylo světlo. Takže přes léto co nejvíce pracovali a zima, kdy se den zkracoval, se tradičně stala dobou odpočinku a příprav na další zemědělskou sezónu.

Velice důležitou roli hrála posloupnost opakování zemědělských sezón. Její odraz nalezneme v řadě lidových svátků, které se pojí s významnými okamžiky zemědělcova roku. K nejdůležitějším patřily dožínky. Odrazem toho, jak hrubě se čas určoval je, že ho naši předci popisovali výroky: „to se stalo před seny“či „po žních“. S rozšířením křesťanství se u nás v raném středověku ustálil týden se sedmi dny, přičemž sedmý byl den odpočinku, takže tvořil dobrý orientační bod v čase.

Dalšími potom byly církevní svátky. Jak důležitou roli sehrávala v životech venkovanů cyklicita, dokazují protokoly ještě z raného novověku. V nich se ukazuje, že venkované si daleko lépe pamatovali den v roce, než o jaký rok šlo („tatínek umřel dva dny před svatým Václavem, několik tomu roků nazpět…“).

Když jde o peníze…

Zatímco na venkově nechávali lidé čas přirozeně plynout, ve městech se ho snažili uchopit a spoutat. Již se neřídili pouze liturgickým kalendářem, kde nejmenší jednotku představoval den, ale začali ho dělit na hodiny, které odměřovaly pracovní dobu.

TIP: Jak uvěznit čas? Dlouhá cesta od slunečních k atomovým hodinám

Jedny z prvních řemesel, kde se musely směny určovat podle času, bylo hornictví a provozy s návazností pracovních postupů. Dosavadní měření této veličiny, například pomocí odhořených loučí, oleje v lampách či svíčkových, přesýpacích, slunečních, nebo u nás méně rozšířených vodních hodin, se pro potřeby města ukazovalo jako nedostatečné. Městští lidé si zvykli orientovat se v čase díky pravidelnému odbíjení na radniční věži, kde také mohly být umístěny sluneční hodiny. V průběhu patnáctého století je začaly doplňovat či nahrazovat orloje.

Podle Einsteinovy obecné relativity se gravitace těsně pojí se zakřivením časoprostoru, k němuž dochází v přítomnosti hmotných objektů: Čím hmotnější těleso, tím víc se kolem něj časoprostor zakřivuje. Pokud se hmotné objekty pohybují, zakřivení časoprostoru se mění. A při jejich zrychlování dochází – za určitých okolností – k „vlnění“ časoprostoru. Vznikají tak gravitační vlny, jež se šíří rychlostí světla. Nesou energii, takže vlastně představují gravitační záření, podobně jako elektromagnetické záření nesoucí energii.

Bude to oříšek

Existenci gravitačních vln navrhl již roku 1905 francouzský teoretický fyzik Henri Poincaré a v roce 1916 je předpověděl Albert Einstein v rámci své obecné teorie relativity. Od té doby se badatelé snažili jev zachytit, ale postupně se ukázalo, že půjde o hodně tvrdý oříšek. Uplynulo celé století, než se vědcům konečně podařilo gravitační vlny přímo detekovat.

První solidní nepřímý doklad jejich existence poskytlo pozorování dvojhvězdy Hulse–Taylor v souhvězdí Orla. Tento extrémní objekt, objevený v roce 1974, tvoří pulzar PSR B1913+16 s neutronovou hvězdou. Perioda jejich vzájemného oběhu se neustále zkracuje, a to o 76,5 mikrosekundy za rok. Asi za 300 milionů let by se tedy měly srazit. Odborníci předpokládali, že je zmíněné zkracování důsledkem vyzařování gravitačních vln, které odnášejí pryč energii. V roce 1993 obdrželi Russell Hulse a Joseph Taylor za objev a výzkum zmíněné dvojhvězdy Nobelovu cenu za fyziku. 

Léta hledání

Nepřímý důkaz existence gravitačních vln povzbudil fyziky ke snaze detekovat je přímo. Slouží k tomu gravitační detektory, jejichž první prototypy vznikly již v 70. letech 20. století. Navzdory značnému úsilí a neustálému vylepšování však dlouho žádné gravitační vlny nenacházely.

Velké vzrušení vyvolal v roce 2014 experiment BICEP2 alias Background Imaging of Cosmic Extragalactic Polarization, probíhající na polární stanici Amundsen–Scott na jižním pólu. Vědecký tým ohlásil, že při pozorování reliktního záření zachytil „otisk“ primordiálních gravitačních vln ze samotného úsvitu vesmíru. Nakonec však badatelé museli své výsledky odvolat, protože naměřená data ve skutečnosti pocházela z kosmického prachu v Mléčné dráze.

Trofej získává LIGO

Vítězem stoletého klání o objev gravitačních vln se stal tým experimentu LIGO neboli Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory, který 11. února 2016 oznámil jejich první potvrzené pozorování. Došlo k němu přitom o něco dřív, 14. září 2015. Za dlouho očekávaný historický průlom pak v roce 2017 získali Nobelovu cenu za fyziku Rainer Weiss, Kip Thorne a Barry Barish.

Analýzou gravitačních vln lze zjistit řadu cenných informací: Ukázalo se, že původcem prvního detekovaného gravitačního zavlnění se stala srážka a následné splynutí dvou černých děr hvězdné velikosti, o hmotnosti 29 a 36 sluncí. Událost dostala označení GW150914 (ze spojení „gravitational wave“, tedy „gravitační vlna“), odehrála se zhruba 1,3 miliardy světelných let od nás a vznikla při ní černá díra o hmotnosti 62 sluncí. Zbývající hmotu odpovídající třem ekvivalentům Slunce odnesly v podobě energie gravitační vlny. Během splynutí černých gigantů se v posledním zlomku sekundy uvolnila energie přesahující více než padesátkrát výkon všech stálic v pozorovatelném vesmíru. 

Nejen černé díry

Od té doby zachytily observatoře v čele s LIGO řadu gravitačních vln z podobných událostí, při nichž splynuly dvě černé díry hvězdné velikosti. Zhruba rok a půl po první detekci, 16. října 2017, ohlásily týmy LIGO a Virgo zachycení nového typu gravitačního vlnění: O měsíc dřív, 17. srpna, totiž detekovaly vlny ze srážky dvou neutronových hvězd. Při události s označením GW170817 se střetly neutronové stálice o celkové hmotnosti 2,82 slunce.

Když se srazí dvě černé díry, obvykle se nekoná žádný vzrušující vesmírný ohňostroj. V případě kolize neutronových hvězd však odborníci předpokládali explozi, při níž se uvolní spousta elektromagnetického záření. Dané exploze se označují jako kilonovy, protože odpovídají asi tisícinásobku zářivosti novy. Její příčina je ovšem odlišná, a sice termojaderný výbuch na povrchu bílého trpaslíka v těsné dvojhvězdě, který se opakuje v dlouhém horizontu. Existence kilonov byla předpovězena zhruba před třiceti lety a první událost tohoto druhu pozoroval Hubbleův teleskop v roce 2013.

Kam vedou stopy

Při detekci gravitačních vln GW170817 zachytila americká vesmírná observatoř Fermi velice intenzivní výtrysk gama-záření, který dostal označení GRB 170817A. Vytrvalé úsilí asi sedm­desáti teleskopů a observatoří vedlo k objevu události AT 2017gfo, jež byla patrná v širokém rozmezí elektromagnetického spektra.

Záhy se potvrdilo, že jak gravitační vlny GW170817, tak krátký gama-záblesk a událost AT 2017gfo tvoří projev srážky neutronových hvězd a následné exploze kilonovy. Astronomové danou kolizi vystopovali v blízkosti čočkové galaxie NGC 4993 v souhvězdí Hydry, kterou od nás dělí asi 144 milionů světelných let. Gama-záblesk byl přitom zaznamenán jen 1,7 sekundy po detekci gravitačních vln, což hezky dokládá, že se zmíněné vlnění skutečně pohybuje rychlostí světla.

Na podzim roku 1943 se německým silám v Itálii pod velením polního maršála Alberta Kesselringa podařilo zastavit postup anglo-amerických vojsk na Gustavově linii – obranném pásmu táhnoucím se napříč celým Apeninským poloostrovem od řek Garigliano a Gari na východě až po přístavní městečko Ortona na západě. 

Do Vánoc v Římě

Ve snaze opět získat iniciativu navrhl velitel britské 8. armády generál Bernard Montgomery plán počítající s průlomem Gustavovy linie na jejím východním okraji, kde měly síly V. sboru pod velením generálmajora Christophera Vokese překročit řeky Sangro a Moro, vydat se na sever k Pescaře, následně se stočit na západ a podél silnice Pescara–Řím dojít až k Věčnému městu a obsadit je. Mezi Sangrem a Pescarou ležela vzdálenost sotva 30 km a rozvědka hlásila, že Němci v oblasti nemají žádné početnější síly, Montgomery proto doufal, že Řím padne do Vánoc.

Co se Ortony týče, velitel 8. armády se na základě zpráv rozvědky domníval, že Němci ji nebudou bránit, neboť pro ně neměla prakticky žádný význam. Britský generál proto předpokládal, že Vokesův sbor Ortonu obsadí prakticky bez boje.

Němci si ale byli ve skutečnosti slabiny v Gustavově linii vědomi. Daný sektor Apenin hájila 10. armáda pod velením generála Joachima Lemelsena, který do oblasti na Kesselringův rozkaz vyslal LXXVI. tankový sbor vedený generálem Traugottem Herrem o síle čtyř divizí. Jednou z nich byla i 1. divize padákových myslivců generálporučíka Richarda Heidricha, kteří měli později sehrát roli obránců Ortony.

Krvavé řeky Sangro a Moro

Montgomeryho ofenziva začala 25. listopadu 1943, kdy britská 78. pěší divize vyrazila k pokusu o přechod Sangra. Operace, která měla trvat sotva pár dní, se ale kvůli nečekaně tuhému odporu zakopaných Němců protáhla na celý týden. Během něj Britové ztratili na 4 000 mrtvých a raněných, a když se Němci 2. prosince stáhli na sekundární obrannou linii na řece Moro, byla divize na pokračování v operaci příliš vyčerpaná. Montgomery ji proto stáhl do zázemí pro doplnění stavů a místo ní na frontu povolal 1. kanadskou divizi. Ta na italském válčišti působila již od invaze na Sicílii v létě 1943 a na bojišti tak nešlo o žádné nováčky. Když pak počátkem prosince Kanaďané dorazili, generálmajor Vokes jim svěřil úkol překročit Moro a vytvořit zde předmostí pro postup k Ortoně.

Stejně jako mnoho jiných řek v oblasti i Moro protéká úzkou roklí se strmými svahy, které obráncům poskytovaly významnou výhodu. Všechny mosty v navíc Němci vyhodili do povětří, Kanaďané proto neměli jinou možnost než přímý útok.

Ten začal 6. prosince s cílem obsadit vesnice San Leonardo, San Donato a Villa Rogatti, hájené muži 90. divize tankových granátníků. Villa Rogatti padla ještě ten samý den, útok na San Donato a San Leonardo ale byl s velkými ztrátami odražen. Druhou zteč kanadští vojáci provedli o čtyři dny později a po celodenním tvrdém boji a za vydatné podpory tanků kanadského 1. obrněného pluku se jim podařilo obranné pozice obejít. Němci, kterým tak náhle hrozilo obklíčení, se proto raději spořádaně stáhli k Ortoně.

Líčení ortonské pasti

Po přechodu Mora již bylo Montgomerymu jasné, že jeho plán na dobytí Říma do Vánoc je v troskách. Vzhledem ke zhoršujícímu se počasí, které proměnilo terén v jednu velkou bažinu, vyvstala potřeba nalézt pro 8. armádu vhodné pozice pro přezimování. Ortona se přitom přímo nabízela – ležela jen několik kilometrů od Mora, byla dostatečně velká pro ubytování mnoha vojáků a její hluboký přístav by výrazně zkrátil spojenecké zásobovací trasy. V této chvíli Montgomery stále ještě předpokládal, že Němci Ortonu nebudou bránit. Nemohl tušit, že se hluboce mýlí – zatímco britský V. sbor krvácel na Sangru a Moru, vojáci 1. praporu 1. divize padákových myslivců se ve městě pilně připravovali na bitvu.

Pokračování: Bitva o italskou Ortonu 1943: Kanaďané v Malém Stalingradě (2)

Ortona se rozkládala na vrcholku vysokého útesu a z naprosté většiny ji tvořila spleť úzkých uliček. Odstřelem vytipovaných budov a nahromaděním trosek do ulic tak němečtí ženisté poměrně rychle vytvořili neprostupný labyrint. Do trosek i budov následně Němci nastražili stovky min i nástražných náloží. Při jejich umisťování se fantazii nekladly meze; v některých případech jako past posloužila i obyčejná toaleta s lankem detonátoru připojeným k páčce splachovadla či láhev vína na stole s takřka neviditelným nástražným drátem uvázaným okolo hrdla.

V nejmladší době ledové jsme měli jisté pletky s neandertálci. Díky tomu máme v genomu určitý podíl neandertálských genů, které mohou mít někdy až nečekaný vliv na náš život. Podle nové studie publikované v odborném časopisu The Pharmacogenomics Journal, se to týká i toho, jakým způsobem lidské tělo odstraňuje léky.

Odbourávání léků a dalších cizorodých látek v těle má na starost velká skupina enzymů, označovaných jako cytochromy P450 (CYP). Pracují především v játrech, ale i v dalších tkáních. Jedním z nich je enzym CYP2C9, který se vyskytuje v různých variantách. Nejčastější z nich je varianta CYP2C9*1, kterou vlastní asi 88 % moderních Evropanů.

Neandertálské enzymy

Asi 12 % Evropanů má v genomu variantu CYP2C9*2, která se liší v jediném písmenu genetické abecedy, ale zároveň je asi o 70 % méně efektivní v odbourávání léků jako je protisrážlivý warfarin nebo fenytoin proti epilepsii. Stejní lidé obvykle mívají i specifickou variantu jiného, příbuzného enzymu CYP2C8, konkrétně variantu CYP2C8*3. Tento enzym je pro změnu zásadní pro odbourávání protizánětlivých léků, jako je ibuprofen, pak také statinů nebo řady léků při chemoterapiích.

Hugo Zeberg z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku a jeho spolupracovníci prozkoumali genomy dnešních lidí ze 146 rodin, společně s genomy dávných lidí a neandertálců. Dospěli k závěru, že se do genomů části lidstva v tomto případě dostal kus DNA, který současně obsahoval „pomalé“ varianty obou enzymů, tedy CYP2C9*1 a CYP2C8*3. Došlo k tomu asi před 60 tisíci let a ovlivňuje nás to dodnes.

TIP: Dozvuky minulosti: Jak vymřelí neandertálci ovlivňují lidské geny

„Tohle je jeden z případů, kdy má náš románek s neandertálci přímý dopad na medicínu,“  poznamenává Hugo Zeberg. Dotyčné neandertálské geny komplikují život lékařům i pacientům – dávky řady léků, které jsou jinak pro pacienty bezpečné, mohou být pro lidi vybavené neandertálskými enzymy toxické.

„Na podzim roku 1813 jsem vyjel ze svého domu v Hendersonu na březích Ohia do Louisville. Když jsem míjel Barrens jen pár mil za Hendersonem, spatřil jsem holuby stěhovavé letící ze severovýchodu na jihozápad v množství, jaké jsme do té doby neviděli.“

„Vzduch jich byl doslova plný. Polední světlo zastínili podobně jako při zatmění Slunce. Jejich trus padal na zem, jako kdyby to byly velké vločky sněhu a neustálé svištění perutí mě uspávalo. Před západem slunce jsem dojel do Louisville vzdáleného pětapadesát mil. Holubi stále táhli oblohou v neztenčených počtech a tak tomu bylo po celé tři další dny.“ Tak popisuje tah holubů stěhovavých (Ectopistes migratorius) slavný americký přírodovědec John James Audubon ve své knize Birds of America. 

Bezhlavý lov na holuby

J. J. Audubon ve svém popisu migrující holubí záplavy dodává: „Lidé byli ve zbrani. Na březích řeky Ohio stály davy mužů a chlapců a nepřetržitě stříleli na táhnoucí holuby, kteří při přeletu nad řekou sklouzli do menší výšky. Spousty jich byly zasaženy. Déle než týden se místní lidé neživili ničím jiným než holubím masem a nemluvili o ničem jiném než o holubech.“

I z těchto dvou krátkých úryvků jsou zřejmé dva zásadní momenty existence holubů stěhovavých. Zaprvé jejich omračující množství a zadruhé bezohledný lov. Zprávy o nových holubích hnízdištích se šířily nově zavedeným telegrafem rychlostí blesku. Po nově zbudovaných železničních tratích se k nim hrnuli lovci a z hnízdišť pak opačným směrem putovaly sudy s naloženým holubím masem. Holubi se zdaleka jen nestříleli. V nízko letících hejnech je lovci sráželi dlouhými tyčemi a na hnízdištích je lapali do sítí. Líčili na ně návnadu z kukuřice máčené do whisky, omámené ptáky pak chytali a jednoduše jim zakroutili krkem. Lovci holubů stěhovavých nepohrdli ani těmi nejbrutálnějšími metodami. Někteří nechávali pochytané holuby udusit ve výparech z hořící síry.

Z miliard na nulu

Tahy holubů stěhovavých nebyly pravidelné. Tito ptáci nelétali na jižně položená zimoviště či severně položená hnízdiště. Hlavní hnací silou jejich migrací byl hlad. Hnízdili většinou v oblasti Velkých jezer a na jednom místě vydrželi třeba celé roky. V těchto letech se jejich masové tahy nekonaly. Jakmile však holubi pocítili nedostatek potravy, zvedli se a letěli. Jejich hejna se pohybovala rychlostí kolem 100 kilometrů v hodině. 

Odhaduje se, že v Severní Americe před zahájením masových lovů žilo tři až pět miliard holubů stěhovavých. Přesto 1. září 1914 uhynul v zoologické zahradě v americkém Cincinnati poslední kus – samička Martha. Pták, který kdysi omračoval svou hojností, byl nenávratně ztracen.

Mrtvolku posledního holuba stěhovavého zamrazili pracovníci zoo ve 150 kilogramů těžkém bloku ledu a poslali ji vlakem z Cincinnati do Washingtonu. Tam se jí ujali preparátoři ze Smithsonian Institution. V muzejních sbírkách této instituce je vycpaný exemplář vystaven dodnes. 

Zasaženi na sestupu?

O důvodech vyhynutí holuba stěhovavého vedou vědci rozsáhlé diskuse. Bezohledný lov k němu zcela jistě přispěl významnou měrou. Byl to ale jediný důležitý faktor? Nedávný výzkum naznačoval, že populace těchto ptáků nebyly vždycky tak početné a prodělávaly velké výkyvy. Vědci proto spekulovali, že v 19. století zastihl bezohledný lov holuby stěhovavé na sestupu, z kterého by se zřejmě vzpamatovali, kdyby je nesrazilo na kolena masové vybíjení. 

Tým genetiků vedený Beth Shapirovou z University of California v Santa Cruz ale publikoval ve vědeckém týdeníku Science výsledky analýz DNA izolované z nepatrných vzorků tkání odebraných z vycpaných holubů stěhovavých a ty teorie o kolísání početnosti holubí populace jednoznačně vyvracejí. Vědci zároveň odhalili jinou velkou slabinu tohoto kdysi tak početného ptačího druhu. 

Osudová jednobarevnost

Velké populace živočichů mají obvykle pestrou dědičnou informaci a jednotlivci v nich nesou rozdílné varianty týchž genů. Díky tomu mají velké a geneticky pestré populace navrch nad malými a geneticky „jednobarevnými“ populacemi, protože při změně životních podmínek se ve velké a pestré populaci vždycky najdou nositelé takových variant genů, které jsou v nových životních podmínkách výhodné.

Beth Shapirová prozkoumala DNA izolovanou z několika muzejních exemplářů holuba stěhovavého pocházejících z různých míst USA. S překvapením zjistila, že obrovská holubí populace byla geneticky jednobarevná. V obřích hejnech působil přírodní výběr velmi rychle. Výhodné varianty genů se tu bleskově rozšířily a vytlačily varianty genů, jež momentálně nepřinášely výhodu. Tím se ale evoluční manévrovací prostor holubů stěhovavých do budoucna drasticky zmenšil. Když přišla naléhavá potřeba adaptovat se na masové vybíjení, následný pokles početních stavů a „zřídnutí“ hustoty osídlení v krajině, chyběly k tomu ptákům potřebné varianty genů. 

Už Charles Darwin ve svém klíčovém díle O původu druhů ukázal, že evoluce je bezmocná, pokud jedinci v populaci nevykazují dostatečně různorodé vlastnosti, protože zkrátka není z čeho vybírat. Holub stěhovavý „dojel“ na to, že předchozí krizové situace zvládl až příliš dobře. 

Příliš dobře přizpůsobení

Holubi stěhovaví byli dokonale adaptováni na život ve velkých hejnech. Kolektivně pátrali po místech s dostatkem potravy a společně pečovali o mláďata na hnízdech. Když ale intenzivní lov populace výrazně zmenšil, začala kolektivní spolupráce holubů váznout. Lidem možná připadalo, že holubů je stále ještě dost a dost. Ve skutečnosti už se ale život těchto ptáků začínal pomalu ale nezadržitelně hroutit.

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Východisko z této krize možná vedlo přes rozpad velkých hejn na menší dobře fungující společenstva nebo dokonce na život v párech a malých hejnech, jaký uplatňují blízcí příbuzní holuba stěhovavého. Například holub pruhoocasý (Patagioenas fasciata) se kromě několika mála detailů liší od holuba stěhovavého právě tím, že nežije „v davech“. Mimo období hnízdění vytváří hejna o nejvýše padesáti kusech a přežívá bez nejmenších problémů na rozsáhlém území od severu Argentiny až po kanadskou provincii Britská Kolumbie. Ani toto odhalení ale z člověka zodpovědnost za vyhubení nejpočetnějšího opeřence světa nesnímá.

„Vymření holubů stěhovavých se dalo zabránit. Byla to naše chyba. Nadměrně jsme tyto nádherné ptáky lovili. Měli bychom si proto dávat velký pozor na to, co děláme v přírodě dnes,“ varuje Beth Shapirová.

Známá Hubbleova ladička nabízí klasifikaci hvězdných ostrovů podle jejich tvarů, od kulovitých po spirálové. Až na nepravidelné galaxie, které představují typicky důsledek slapového působení, vykazují všechny typy určitou formu rotační symetrie. Proto se může zdát dotaz na výskyt „hranaté“ galaxie nesmyslný. Jenže… 

TIP: Jaký tvar galaxie je nejběžnější?

Hvězdný ostrov LEDA 074886, objevený v roce 2012 jedním z japonských dalekohledů Subaru, Hubbleovu rotační symetrii postrádá a vypadá jako zaoblený obdélník. Astronomové předpokládají, že za jeho hranatost může spíš pohledový úhel a ve skutečnosti objekt zřejmě připomíná nafouknutý disk či krátký válec. Podle odborníků by mohlo jít o výsledek poměrně specifické srážky dvou spirálových galaxií. Zatímco původní hvězdy se roztrousily na oběžné dráhy s velkou poloosou, plyn zkondenzoval ve středové rovině, kde vytvořil nové stálice a tlustý disk.