Prusko krále Fridricha Viléma I. nebylo rozsáhlé ani bohaté. Jako království vzniklo ve srovnání s jinými evropskými státy pozdě a zatím hledalo svoje místo na slunci. Území, kde panoval otec Fridricha Viléma, braniborský kurfiřt Fridrich III. z rodu Hohenzollernů, bylo povýšeno na Království pruské teprve v listopadu 1700.  

Nesourodý celek

Prusko netvořilo jednolitý celek, ale skládalo se ze tří nestejně velkých částí, které od sebe byly vzdáleny několik set kilometrů. Uprostřed ležela největší z nich – markrabství braniborské – rozkládající se ve středoněmeckých rovinách kolem Berlína. Na východě, při pobřeží Baltu leželo vévodství pruské a na západě, mezi řekami Rýnem a Veserou, několik rozptýlených nevelkých držav: Kleve, Mark, Lingen a Ravensberg. Jednalo se o slepenec bez společných tradic, zakotvený v různých stavovských zřízeních, u jehož kolébky nestály racionální důvody a historická nutnost, jež většinou provázejí vznik nového státního útvaru.

Jediným silným pojítkem byla vlastně vládnoucí dynastie Hohenzollernů, která během právě skončeného 17. století tento územní konglomerát, zcela ojedinělý v německých dějinách, vybudovala. Tím víc se stalo potřebou braniborských kurfiřtů vystavět nad volným svazkem území klenbu nového království. Dovršitelem této snahy se stal Fridrich III., jeden z devíti volitelů císaře Svaté říše římské německého národa. 

V dobré shodě s vídeňským dvorem císaře Leopolda I. byla koncem roku 1700 podepsána mezi oběma dvory korunní smlouva, v níž Leopold I. dovolil kurfiřtovi vsadit si na hlavu korunu nově ustaveného království, kdykoli se k tomu rozhodne. Braniborský vladař byl za to povinen postavit do císařských služeb 8 000 vojáků do nadcházející války o španělské dědictví. Ctižádostivý a touhou po královském titulu posedlý Fridrich měl zlatou korunu a žezlo připraveny dávno dopředu a jakmile do sídelního města Berlína dorazila zpráva o tom, že smlouva byla ve Vídni podepsána, vypukly okamžitě přípravy ke korunovaci.

Háček byl pouze v tom, že se titul nevztahoval k Braniborsku, ale k východnímu Prusku, které leželo daleko odtud směrem na východ. Podle dosud platných říšských zákonů a železné tradice totiž nebylo myslitelné, aby na půdě Říše vzniklo samostatné království. Výjimkou bylo jen České království, které bylo součástí Říše od středověkých počátků. Nová královská hodnost se proto vztahovala na území východního Pruska, které nespadalo pod Říši. Místem Fridrichovy korunovace se stalo hlavní město této východní provincie Královec, po německu Königsberg, dnes ruský Kaliningrad.

Hrbatý marnotratník

Nový král Fridrich I. se nedal odradit počasím a vyrazil na cestu za královskou korunou zimním nečasem z Berlína do pruského Královce. Průvod více než 300 kočárů musel překonat vzdálenost přes tři sta kilometrů. V sále královského zámku ve městě nad řekou Pregolou si Fridrich sám vsadil na hlavu pruskou korunu, aby ukázal světu, komu za ni vděčí. Celá ceremonie stála pruské poddané na daních 500 tisíc tolarů. Otázka, zda cena za titul nebyla příliš vysoká, měla být položena mnohem později.

Slavný vojevůdce a císařův ministr princ Evžen Savojský se tenkrát dal slyšet, že by nechal nejraději pověsit všechny ministry a generály, kteří císaři radili, aby udělil královský titul braniborskému kurfiřtovi. Poznal totiž, co ostatním zůstalo skryto, tedy že nové království vrhne temný stín na habsburský stát.

Fridrich I. nebyl typem heroického vladaře. Své královské hodnosti dosáhl nikoli na bojišti, ale vytrvalým diplomatickým vyjednáváním. Sami Prusové pro něj měli nelichotivé označení „der schiefe Fritz“ – „křivý Fric“. Svou neduživou postavu skrýval pod bohatě řasenými plášti, aby ukryl hrb. O to víc se obklopoval barokní nádherou, která měla dodat lesk jeho berlínskému dvoru. Byl to marnotratník, který žil v přepychu, vysoko nad úroveň chudého Pruska. Dopřával si hodně a svým podaným jen málo.

Pod jeho dohledem vzniklo mnoho nákladných staveb, Berlín se pozvolna proměňoval a stal se v očích současníků „Athénami na Sprévě“. Královské slavnosti spojené s bohatými hostinami byly proslavené, panovník při nich sám holdoval jídlu a pití nad míru. Fridrichovo zdraví bylo přitom silně podlomené, trpěl dýchavičností a brzy se u něj začaly projevovat stavy deprese. V lednu 1713 se jeho zdravotní stav zhoršil a král byl nucen ulehnout. Dne 25. února vypustil duši. Zůstala po něm prázdná pokladna a dluhy. Nástupcem se nyní stal jeho nejstarší syn Fridrich Vilém I., tehdy čtyřiadvacetiletý.

Armáda nadevše

Korunnímu princi Fridrichu Vilémovi se otcovo pomalé umírání vleklo. Nikdy k němu neměl dobrý vztah, ale zachovával mu loajalitu. Byl jeho pravým opakem. Měl malou postavu a byl tělnatý už ve dvaceti letech, přesto od pohledu kypěl zdravím a energií. Chodil s tělem nacpaným do modrého vojenského stejnokroje, který nosil celý život a zahájil tím tradici pruských králů v uniformě.

Hned v první den své vlády dal najevo, že bude přísně trestat neposlušnost, zahájil také éru tvrdé úspornosti a hospodárnosti. Začal vládnout železnou rukou, vše muselo ustoupit před jeho autoritou. Fridrich Vilém I. byl typem absolutního monarchy, kterému se podařilo během krátké doby nebývalým způsobem upevnit vnitřní strukturu a organizaci pruského státu. Potřebou nového království bylo postavit pevné pilíře státní moci. Těmi se staly státní byrokratický aparát a stálá armáda.

Drsný, nevzdělaný, násilnický, a přitom krajně pobožný Fridrich Vilém, kterého známý německý publicista a historik Rudolf Augstein nazval „bigotním sadistou“, sešněroval státní výdaje na nejnižší možnou míru a nastoupil politiku maximální šetrnosti. V Prusku skončil veselý čas někdejších královských radovánek, místo toho duněly v ulicích Berlína a nedaleké Postupimi, kde se monarcha většinou zdržoval, vojenské bubny a po dlažbě dupaly okované boty vojáků. To jediné, na čem panovník nešetřil, byla armáda. Byla jediným přepychem pruského státu a hlavní zálibou Fridricha Viléma I., jenž si v soudobé Evropě vysloužil přezdívku „le roi sergeant“ – „král kaprál“.

Mohlo se zdát, že Fridrich Vilém pěstoval své vojsko samoúčelně. Zakladatel pruského militarismu je totiž nikdy nepoužil k posílení své zahraniční politiky jako by se bál nákladnou armádu vystavit nebezpečí přímého válečného konfliktu. O to více vyniká úloha armády ve vnitřní politice Pruska. Už v době „krále kaprála“ vzniklo pevné pouto mezi ní a pruskými poddanými, stálá armáda se stala výrazem pruské státní ideje a „školou národa“. Na konci vlády Fridricha Viléma I. čítala přes 80 tisíc dobře vycvičených mužů. Prusko mělo tehdy dva a půl milionu obyvatel a bylo co do jejich počtu na dvanáctém místě v Evropě, množstvím vojáků bylo na místě čtvrtém – po Rusku, Francii a Rakousku. Král tak odkázal svému synovi a nástupci Fridrichovi II. dobře připravený a vybroušený nástroj, který bylo možné kdykoli použít.

Země mužů

Prusko bylo státem mužů a ženy zde neznamenaly víc než vnější ozdobu. Král se cítil nejlépe v mužské společnosti, a proto se obklopil muži, ke kterým měl důvěru. Založil známé tabákové kolegium, na němž se denně scházeli jeho ministři, generálové, rádcové a důvěrníci, kde šla etiketa stranou a král nemusel vážit každé slovo. V kouři dýmek a při korbelech piva se volně hovořilo o politice, pomlouvalo se a vedly se chlapské řeči. Odtud ale vzešel nejeden podnět k vnitřním reformám. 

Zdravotní stav Fridricha Viléma se od roku 1734 rychle zhoršoval. Trápily ho bércové vředy, byl stižen vodnatelností a jeho tělo nabývalo na objemu. Při výšce něco přes 160 centimetrů dosáhl král váhy 130 kilogramů. Ke konci života se mohl pohybovat jen na invalidním vozíku. V bolestech upadal častěji do svých známých záchvatu hněvu, jimiž tyranizoval okolí.

TIP: Pruský sen Otto von Bismarcka: Sutečně sjednotil Německo „krví a železem“?

Počátkem jara 1740 se nemocnému králi náhle ulevilo, avšak jen na krátko, neboť se brzy dostavila nová krize. Fridrich Vilém I. zemřel smířen s Bohem 31. května 1740 na zámku v Postupimi, prý v náručí svého plačícího syna Fridricha. Tak aspoň líčí králův konec pruská legenda. 

Rok 48 př. n. l. se pro římského diktátora Gaia Julia Caesara vyvíjel slibně. Občanská válka, kterou odstartoval svým tažením na Řím, se zjevně chýlila ke konci: Svého největšího protivníka Pompeia Velikého porazil v bitvě u Farsálu. Pompeius utekl do Egypta, kde doufal získat podporu, jenže místo otevřených obilných sýpek a dalších vojáků ho čekala zrada: Mladý nezletilý vládce Ptolemaios XIII. ho nechal zavraždit, aby se zavděčil Caesarovi a získal jeho pomoc. Důvod? Ptolemaiova inteligentní a lstivá sestra Kleopatra se jej snažila svrhnout z trůnu a spojenectví s prvním mužem Říma by mu zaručilo, že si své místo uhájí. Když tedy diktátor konečně dorazil do země na Nilu, dostal Pompeia na stříbrném talíři, a to doslova – sluhové mu přinesli jeho hlavu a pečetní prsten. 

Caesar se ovšem do občanské války mezi dvěma sourozenci nehodlal zaplést jinak než jako arbitr – jejich nárok na vládu byl totiž naprosto stejný. Než faraon Ptolemaios XII. zemřel, svěřil zemi do rukou obou svých dětí a přál si, aby panovaly společně. Osobní nevraživost a pletichy rádců však vedly k tomu, že se mladý Ptolemaios zmocnil trůnu a sestru se pokusil zavraždit. Kleopatra se taktak zachránila útěkem do Sýrie, kde se jí obdivuhodně rychle podařilo shromáždit vlastní armádu. 

Spíš osobní setkání

V době Caesarova příjezdu tábořila Kleopatra východně od egyptské pohraniční pevnosti Pelusio a jednání s nejvlivnějším mužem Říma jí rozhodně nebylo proti mysli. Znala však svého bratra i jeho našeptavače, proto tušila, že by se oficiální cestou do paláce živá nedostala. Jejím záměrům ostatně svědčilo spíš osobní setkání, a pokud možno tajné. 

Caesarův pobyt ve městě se ovšem rozhodně příliš nezamlouval místním lidem a po několika incidentech vypukly v ulicích bouře, takže Gaiovi Juliovi nezbylo než se opevnit v královském sídle. Jednoho večera mu pak ohlásili nečekanou návštěvu: Sicilský obchodník by mu prý rád osobně doručil drahocenný koberec. Když potom před užaslým Caesarem vzácný dar rozprostřel, vyklouzla z něj dívka v řeckém šatu a představila se jako egyptská královna.

Skeptici dnes oprávněně pochybují, zda se ona slavná scéna odehrála tak, jak ji s gustem popsal historik Plutarchos, přesto pevně zakořenila v lidové paměti. Kleopatra však jistě znala Caesarovu pověst sukničkáře, a mohla tedy nevšední příchod zinscenovat ve snaze podnítit mužskou zvědavost a zájem. Ať už k vojevůdci pronikla v koberci, nebo tradičnější cestou, dokázala během noční schůzky využít všechny své přednosti včetně obdivuhodné výmluvnosti, aby ho získala na svou stranu.

Země faraonů v područí

Jakmile Ptolemaios zjistil, že si sestra ve vší tajnosti omotala Caesara kolem prstu, vyrazil vztekle do ulic, strhl si z hlavy královský diadém a hlasitým křikem burcoval lid do zbraně. Římanům se ho sice podařilo včas internovat, vyhrocení konfliktu však nezabránili. Alexandrijská strana se dopustila jediné chyby, když svěřila velení Ptolemaiově a Kleopatřině mladší sestře Arsinoe. Ta si počínala natolik neschopně, že se po čtyřech měsících bojů uvnitř města sklonilo před Caesarem mírové poselstvo prosící o propuštění zajatého krále. A Gaius Julius se rozhodl vyhovět.

Ptolemaios odcházel na svobodu se slzami v očích, ale záhy se ukázalo, že se jednalo o krokodýlí pláč. Sotva se za ním zabouchla palácová vrata, válka se opět rozhořela v plné síle. Štěstí však stálo na Caesarově straně: Do Egypta sice připlul jen se čtyřmi tisícovkami mužů na desíti válečných lodích, nicméně v nouzi nejvyšší mu vyrazily na pomoc jednotky Mithridata Pergamského, podpořené židovskými a nabatejskými oddíly. Po krátké surové řeži se Alexandrie definitivně vzdala, Arsinoe skončila v zajetí a Ptolemaios XIII. se na útěku utopil v Nilu, přičemž ho údajně stáhla ke dnu zlatá zbroj.

Už tehdy, roku 47 př. n. l., se přímo nabízelo připojit Egypt k Římské říši, Caesar ovšem svěřil trůn Kleopatře, příhodně provdané za nejmladšího člena rodiny a vlastního bratra Ptolemaia XIV. Věrnost královského páru si však Gaius Julius pojistil umístěním čtyř legií v Alexandrii. Formálně tedy země faraonů samostatnost neztratila, ale fakticky se stala římským protektorátem. 

Dva vládci v posteli

Jedna věc jsou vztahy států, druhá věc vztahy jejich představitelů. Caesar tak zjevně podlehl svodům mladé vládkyně, inteligentní a svým způsobem krásné. Nedochovaly se žádné busty, které by prokazatelně zachycovaly její tvář. Podle dobových mincí s její vyraženou podobou však můžeme soudit, že měla vysoké čelo, špičatou bradu, výrazné lícní kosti, a především prominentní orlí nos, který jí dodával „orientální“ exotické vzezření, hodné majestátních faraonů.  

Ačkoliv se o Caesarovi šeptalo, že nepohrdne společností chlapců a mladých mužů, ve svádění žen si liboval neméně. Byl ženatý hned třikrát, o bezpočtu milenek nemluvě. Několikaměsíční pobyt v Alexandrii tak římský diktátor určitě vyplnil i příjemnějšími povinnostmi než politickou korespondencí a inspekcemi vojska. Z krátké romance tudíž záhy vzešel mužský potomek, kterého Kleopatra pojmenovala Ptolemaios Caesar. Neřeklo se mu však jinak než Kaisarion, tedy Malý Caesar či Caesarek. 

Šlo o výhru i skandál současně. Ačkoliv byl několikrát ženatý, neměl Caesar mužského potomka, a tedy ani komu předat svoji politickou dynastii. Uznat nemanželského syna za vlastního by mu sice zajistilo následnictví, jenže by to také vyvolalo pobouření celého Říma. Vzít si do postele barbarskou královnu se dalo tolerovat coby „léhání s konkubínou“, ale uznat plod takového svazku jako legitimní znamenalo poplivat představu římské nadřazenosti. Diktátor se rozmýšlel, jak dilema vyřešit, ale zatím nechal otázku Kaisarionova uznání otevřenou. 

Prázdniny v Římě

Narození potomka zastihlo Caesara na cestě k dalším historickým vítězstvím. Zatímco Kleopatra upevňovala domácí pozice, „přišel, viděl a zvítězil“ nad pontským králem Farnakem II., zarazil nebezpečnou vzpouru přímo v Římě a během úspěšného afrického a hispánského tažení rozprášil poslední zbytky Pompeiových stoupenců. 

Sotva se Gaius Julius vypořádal s nepřáteli, nastal čas odměnit přátele. Kleopatra dostala pozvání do Věčného města, ale její příjezd se patrně obešel bez velkolepého průvodu, v jakém si libují filmoví tvůrci. Přestože se ubytovala v soukromí Caesarova příměstského sídla, konzervativní Římané nesli přítomnost exotické návštěvy s nelibostí. Uznaný doživotní diktátor si ovšem z názoru spoluobčanů nic nedělal: Královnu i jejího spoluvládce Ptolemaia XIV. poctil čestným titulem „přátelé a spojenci římského lidu“ a pro Kleopatru coby vtělenou bohyni Isis přikázal vztyčit zlatou sochu v chrámu Venuše rodičky na Foru Romanu. Otázka uznání, či neuznání Kaisariona právoplatným dědicem římského impéria mezitím začala nepohodlně tlačit.

TIP: Skutečný příběh Nefertiti: Proč ji chtěli egyptští faraoni vymazat z historie? 

Už nikdy se však nedozvíme, jak se Caesar nakonec rozhodl: 15. března roku 44 př. n. l. ho totiž cestou na zasedání senátu zavraždila skupina odhodlaných republikánů. Kleopatra nepotřebovala skleněnou kouli, aby si spočítala, že jí bez ochranné ruky Gaia Julia nečeká v Římě nic dobrého – a do měsíce po osudných březnových idách odplula do Alexandrie. Na sklonku léta téhož roku pak za podezřelých okolností skonal též její spoluvládce Ptolemaios XIV. Těžko soudit, zda šlo o nešťastnou náhodu, či královnin vražedný úklad, jak se domnívají zaujatí antičtí dějepisci. S jistotou lze pouze tvrdit, že k sobě Kleopatra na egyptský trůn vyzdvihla tříletého Caesarova syna Kaisariona.

Dokončení: Kleopatra a pád egyptské říše (2): Proč se mocná civilizace stala římskou provincií?

Není žádným tajemstvím, že muži umírají v mladším věku než ženy. V USA je to v průměru o pět let dříve, v Česku je střední délka dožití 76 let u mužů a 82 let u žen. „Muži umírají mladší obzvláště po dosažení 60 let. Jako kdyby jejich biologický věk plynul rychleji než u žen,“ říká Kenneth Walsh z americké Univerzity ve Virginii. „Je ohromující, o kolik let života kvůli tomu muži přicházejí.“

Walsh vedl početný tým odborníků, kteří se snažili zjistit, proč muži umírají dříve. Využili k tomu oblíbený genetický editor CRISPR, s jehož pomocí „vygumovali“ z buněk kostní dřeně samců myší chromozom Y. Jde o pohlavní chromozom, který se u lidí a většiny savců vyskytuje u samčího pohlaví, společně s chromozomem X. Samčí kombinace pohlavních chromozomů je tedy XY, zatímco u samic XX.

Ztracené chromozomy

Vědci již dříve pozorovali, že se během stárnutí u samců chromozomy Y z některých buněk ztrácejí. Týká se to především buněk, které jsou často nahrazovány, jako například různé typy krevních buněk. Buňky během života jedince postupně hromadí mutace a občas dojde ke ztrátě celého chromozomu Y.

Když Walsh s kolegy odstranili samcům myším chromozomy Y z buněk kostní dřeně, došlo u nich k produkci bílých krvinek bez chromozomu Y. Tyto bílé krvinky se zřejmě nechovají, jak by měly. Část z nich se dostane do srdce, kde aktivují procesy, které vedou ke zjizvování srdeční tkáně. Tím ale končí veškerá „legrace“. Zjizvování srdce postupně zhoršuje činnost srdce a nakonec vede k předčasné smrti, v tomto případě pokusné myši. 

TIP: Vědci spočítali, jakého nejvyššího věku se mohou lidé dožít

Podle Walshe a jeho kolegů je zjivování srdce typickým znakem stárnutí. Odhaduje se, že v rozvinutých zemích přispívá k téměř polovině všech úmrtí. Badatelé jsou vzhledem k výsledkům výzkumu přesvědčeni, že mnoho těchto úmrtí může úzce souviset se ztrátou chromozomu Y z buněk, pochopitelně u mužů.

Existence legendárního těžkého tanku Tiger vedla konstruktéry k myšlence využít jeho šasi pro nová samohybná děla, jež by mohla nést mimořádně ničivou výzbroj. Vznikl tudíž projekt vozidla Geschützwagen Tiger, které mělo sloužit jako platforma pro těžké kanony či moždíře, avšak jako základ byl následně vybrán vyvíjený tank Tiger II neboli Königstiger.

Projekty na tygřích nohou

Podvozek se musel výrazně prodloužit, přibyly další dva páry pojezdových kol (celkově tedy 11) a na místě věže se objevila gigantická hranatá nástavba, v níž měla spočinout samotná zbraň. Němci se rozhodně nedrželi zkrátka, neboť první aplikací nového šasi se měl stát obrněnec zvaný Grille 17 (cvrček). Jak naznačuje už číslice, mělo jít o samohybnou podobu zbraně 17-cm Kanone 18, jejíž 8,5 m dlouhá hlaveň s ráží 172,5 mm dokázala pálit granáty o váze 62 kg na impozantní vzdálenost 29 km. Existovaly i protipancéřové granáty, jež na dálku 1 000 m probíjely ocel o tloušťce 255 mm.

Obrněnec Grille - Geschützwagen Tiger für 17cm K72 (Sf). (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museums, CC0)

Dalším vozidlem na šasi Geschützwagen Tiger měl být obrněnec Grille 21. Jeho výzbroj by tvořil upravený 210mm moždíř Mörser 18/1, jenž by pálil granty o váze 113 kg na vzdálenost více než 16 km. Druhé z vozidel zůstalo pouze na papíře, prototyp podvozku pro Grille 17 byl však v prosinci 1944 víceméně hotov. V lednu 1945 si jej měl prohlédnout Adolf Hitler, ale k tomu už patrně nedošlo a obrněnec nikdy nebyl dokončen, respektive nikdy nedošlo k montáži kanonu.

Obludnost, jejíž bojová hmotnost by činila asi 55 tun, zůstala stát v montážním středisku v Haustenbecku, kde na konci války padla do rukou vojáků západních armád. Ti se s nacistickým ocelovým monstrem nadšeně fotografovali, avšak příkaz neznámého úředníka pak tento unikát poslal do šrotu.

Po chuti megalomana

Samohybná děla Grille 17 a Grille 21 rozhodně nepředstavovala vrchol úsilí firmy Krupp, která se zjevně snažila vyhovět vášni Adolfa Hitlera pro gigantické zbraně. V roce 1943 byl zahájen program Bär (medvěd), ze kterého měl vzejít samohybný moždíř ráže 305 mm. Jako základ měl posloužit tank Tiger, avšak podvozek dostal dva páry pojezdových kol navíc.

Motor ale zůstal stejný, a tudíž by se výsledné vozidlo nemohlo chlubit nijak zvlášť velkou pohyblivostí, protože by vážilo okolo 120 tun. V nástavbě „medvěda“ se měl nacházet moždíř, který nebyl ničím jiným než derivátem slavné zbraně vz. 16 značky Škoda a mohl by vrhat granáty o váze 380 kg na vzdálenost 10 km. Projekt Bär nepřekročil fázi návrhu, ani on však stále ještě nebyl vrcholem nacistické dělostřelecké gigantománie.

Oceloví giganti

Často se vyskytuje tvrzení, že se plánovala i samohybná varianta 800mm železničního děla Dora, údajně na podvozku gigantického tanku P.1000 Ratte. S největší pravděpodobností jde o poválečnou fabulaci, byť postavenou na reálných základech. Ve společnosti Krupp totiž vznikly také studie samohybných moždířů, mezi nimiž figuroval typ ráže 800 mm, který by využíval granáty z Dory, i když odpalované za pomoci menší prachové náplně z kratší hlavně.

TIP: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony

Další návrhy počítaly s využitím 600mm střel, které používal samohybný moždíř Karl-Gerät. U nich se však počítalo naopak s prodlouženou hlavní (asi 12 m), která by zajistila dostřel až 14 km (zatímco Karl-Gerät zvládal pouze 4 km). Právě tuto zbraň měl dostat obří samohybný moždíř Urling, jenž měl využívat dieselelektrický pohon podobný tanku Maus a měl vážit víc než 1 000 tun! Byly navrženy i samohybné pásové verze lodních kanonů ráží 240, 280 a 380 mm, praktická užitečnost takových monster by však byla více než sporná a na realizaci již nikdy nedošlo.

Vědci věří, že se jim podařilo objevit první „spící“ černou díru hvězdné hmotnosti, která byla detekována mimo naši galaxii. Černé díry hvězdné hmotnosti představují zbytky po závěrečných životních stadiích velmi hmotných stálic. Vznikají překotným gravitačním kolapsem vyhaslého jádra obří hvězdy a na jejich přítomnost můžeme usuzovat pouze v případě, že se nacházejí ve vícečetném systému a „odsávají“ materiál z okolních stálic. Látka poté padá na černou díru, zahřívá se a září v rentgenovém oboru.

To ale neplatí pro „spící“ černé díry – ty podle současných teorií nevyzařují dostatečně vysoké úrovně rentgenového záření, takže jsou pro nás takřka nepozorovatelné.

TIP: Astronomové objevili nejmenší a Zemi jednu z nejbližších černých děr

Vědci při svém pátrání po neviditelných černých dírách prohledali téměř 1 000 hmotných hvězd a podle vedoucího studie Tomera Shenara jde o skutečný „objev jehly v kupce sena“. Nově objevená černá díra, označovaná jako VFTS 243, má podle vědců hmotnost odpovídající nejméně 9 Sluncím a nachází se v rozlehlé emisní mlhovině Tarantule uprostřed Velkého Magellanova mračna. Jejím souputníkem je horká hvězda 25× hmotnější než naše Slunce.

Díky svému prominentnímu postavení u laické i vědecké veřejnosti patří tyranosaurus také mezi nejlépe prozkoumané dinosaury, ačkoliv zcela kompletních koster se našlo pouze několik. Vědci dokázali stanovit řadu jeho charakteristik: Živil se jako predátor, dorůstal váhy pěti až sedmi tun a umíral relativně mladý – nejstarší nalezené zvíře se dožilo 28 až 33 let. Spory panují ohledně jeho rychlosti a dosud nevíme s jistotou, zda uměl pomalu běhat, nebo spíš jen rychle chodit. O tom, že máme co do činění s jediným druhem, však až donedávna nepochyboval téměř nikdo. 

Stojaté vody ovšem nyní rozvířila trojice badatelů v čele s Gregorym S. Paulem, kteří ve své studii tvrdí, že rod Tyrannosaurus ve skutečnosti zahrnoval ještě minimálně dva další druhy: Kromě proslulého taxonu T. rex má jít také o T. imperator a T. regina. „Imperator“ neboli „císař“ měl představovat nejmohutnější a nejstarší druh, z něhož vzešli „král“ i „královna“ – údajně vývojově vyspělejší a žijící asi o milion let později. Anatomické rozdíly spatřují autoři v celkových proporcích, mohutnosti kostí i počtu zubů. Jsou však jejich závěry opodstatněné?

Málo zubů, málo lebek

Myšlenka, že v minulosti existovalo více druhů rodu Tyrannosaurus, je staršího data. Již počátkem 80. let 20. století Robert T. Bakker tvrdil, že se na konci křídového období vyskytoval na západě Severní Ameriky nejen „klasický“ Tyrannosaurus rex, ale také další druh, jemuž dal paleontolog přezdívku „Tyrannosaurus x“. K uvedenému dělení ho vedl fakt, že se jednotlivé exempláře lišily jedním anatomickým znakem, a sice tvarem i počtem zubů v přední části dolní čelisti na zubní kosti. Bakker však neměl k dispozici dostatečně reprezentativní vzorek tyranosauřích lebek, proto svůj závěr nikdy formálně nepublikoval. 

Ke stejnému výsledku po něm nicméně na přelomu 80. a 90. let dospěli i již zmíněný Gregory S. Paul a Ralph E. Molnar, kteří rovněž nezavrhli možnost existence jiného druhu tyranosaura. Rozdílnosti ve stavbě a pozici zubů jsou ovšem vcelku zanedbatelné a v současnosti je nelze považovat za definitivní důkaz existence nového tyranosauřího druhu, protože T. rex vykazuje velmi vysokou rozmanitost anatomických znaků. Rozdíly mezi jedinci mohly způsobit nemoci, odlišný styl lovu i dalších aktivit, růstové deformace či kvalita výživy. Masivnější kostry pak mohly jednoduše patřit starším jedincům. Existují však i jiné indicie o rozdílnosti, které již tak snadno vysvětlit nelze.

Dva, nebo i tři

Například jedinec nazývaný Samson měl stehenní kost dlouhou 129 cm, což zhruba odpovídá hodnotě 131 cm u jeho protějšku pojmenovaného Stan. Lebka Samsona ovšem se 104 cm nedosahuje ani 80 % délky lebky druhého zmíněného tvora, což se dá jen stěží objasnit podvýživou či patologickým růstem. Mohla být individuální variace v rozměrech jednotlivých částí těla u tyranosaurů až tak velká? Nebo se spíš jedná o dva různé druhy rodu Tyrannosaurus? Či dokonce o dva různé rody příbuzných dinosaurů? 

Podle autorů nové studie jde v tomto a dalších případech o důkaz, že kdysi existovaly minimálně tři druhy. Každopádně si musíme uvědomit, že se T. rex v průběhu zhruba dvou milionů let své existence velmi rozšířil a vytvářel nejspíš autonomní populace, jež se od sebe mohly velikostně i tvarově značně lišit: Jinak mohla vypadat například varieta z území dnešní Britské Kolumbie a jinak mnohem jižněji žijící varieta z Mexika, přičemž je mohly dělit celé tisíce kilometrů laramidijské pevniny. Je dokonce pravděpodobné, že pokud by tyranosauři přežili velké vymírání, jejich vzdálené populace by se rozdělily natolik, že by z nich časem vznikly dva zcela odlišné druhy. Můžeme však již na základě současných znalostí usuzovat na existenci tří rozdílných druhů?

Vědci se neshodnou

Na jednu stranu dává uvedená myšlenka dobrý smysl: Tyranosaurus byl patrně jediným velkým masožravcem ve svém ekosystému, což představuje neobvyklý jev, který neodpovídá situaci v moderních ekosystémech ani v těch ostatních z jiných období druhohorní éry. Paul s kolegy předpokládají, že se Tyrannosaurus imperator vyvinul asi před 68 miliony let na východě Asie nebo již v Severní Americe a specializoval se na lov velkých a nebezpečných dinosaurů, včetně rohatého triceratopse či kachnozobého edmontosaura. Později z tohoto původního druhu vzešli T. rex i T. regina coby již relativně lehce stavění tvorové, kteří se navzdory značné hmotnosti nejspíš dokázali pohybovat rychle a svižně. 

Thomas Carr, expert na tyranosauridy, však s výsledky nového výzkumu nesouhlasí. Jeho autoři totiž svá tvrzení založili na pouhých dvou anatomických znacích, zatímco Carr jich ve své vlastní práci o růstu a vývoji druhu T. rex rozlišoval kolem 1 850! Zatím ještě nemáme dostatek fosilního materiálu, abychom mohli rozhodnout, co představuje pouhou vnitrodruhovou rozmanitost, a co už poukazuje na existenci odlišných druhů.

TIP: Kolik tyrannosaurů obývalo naši planetu? Podle vědců miliardy

Když totiž zkoumáme rozdíly u současných obratlovců, vždy najdeme drobné variace, ale zároveň i pevně zakořeněné rozdíly, jež nám usnadňují jejich identifikaci a zařazení do systému živé přírody. V případě dávno vyhynulých druhů musíme počkat na objev fosilního materiálu s dobrým stupněm zachování. Teprve s dostatečně početným vzorkem exemplářů bude možné vypracovat analýzy, jež snad osvětlí míru variace a rozhodnou, zda jsme v uplynulých 120 letech objevovali desítky zástupců jediného druhu T. rex, nebo druhů tří. 

Americká vládní výzkumná agentura National Research Council (NRC) vydává od roku 2002 každých 10 let publikaci o plánech výzkumu planet „Planetary Decadal Survey“. Publikace mapuje plány americké kosmické agentury NASA, i dalších organizací ve světě.  Letos vyšlo již třetí vydání, s výhledem na období mezi lety 2023 a 2032.

Publikace uvádí řadu zajímavých a ambiciózních misí, které, pokud budou úspěšné, nepochybně rozšíří naše poznání Sluneční soustavy. Je mezi nimi i mise sondy Neptune Explorer s jaderným pohonem, kterou zvažuje Čína. Tato meziplanetární sonda by měla prozkoumat samotný Neptun, jeho největší měsíc Triton i další měsíce a prstence ledového obra. Na návrhu mise se podíleli odborníci Čínské národní kosmické agentury (CNSA) a celé řady dalších institucí.

Lákavá tajemství Neptunu 

Ledoví obři, jako je právě Neptun, stále ještě nejsou příliš prozkoumaní. Lze očekávat, že případná mise k těmto lákavým světům přinese celou řadu zajímavých objevů. Mají fascinující vnitřní strukturu, která zahrnuje materiály utvářené v extrémních podmínkách. Výzkum Neptunu by rovněž mohl více osvětlit vznik Sluneční soustavy, protože zřejmě obsahuje velké množství původního kosmického plynu mlhoviny, ze které se kdysi zrodilo Slunce a planety. Velmi záhadný je měsíc Triton, který zřejmě pochází z Kuiperova pásu.

TIP: Astronomové zaznamenali překvapivé změny teploty v atmosféře Neptunu

Problém je v tom, že Neptun a jeho měsíce jsou od Země hodně daleko. Vyslat do těchto končin meziplanetární sondu je velmi obtížné, především kvůli startovacím oknům, zdrojům energie a komunikaci. Proto Neptun doposud navštívila blízkým průletem v roce 1989 jen jediná sonda, americký Voyager 2.

Díky tomuto průletu jsme se dozvěděli podstatnou část z toho, co o Neptunu a jeho měsících víme. Voyager 2 ovšem vyrazil do vesmíru v roce 1977 a podle toho vypadají jeho přístroje a vybavení. Pokud by se uskutečnila čínská mise Neptune Explorer nebo nějaká jiná podobná mise, znamenalo by to velký přínos pro výzkum planet a Sluneční soustavy.

O alkoholu se říká, že v malých dávkách neškodí, případně že v malém množství může mít pozitivní vliv na lidské zdraví. Podle nového výzkumu to ale neplatí vždy. Početný tým badatelů okolo Washingtonské univerzity v Seattlu nedávno publikoval studii v prestižním vědeckém magazínu Lancet, podle které lidé mladší 40 let nemají z alkoholu žádný užitek. Naopak pro ně může být škodlivé i velmi malé množství.

Z výsledků studie vyplynulo, že bezpečným množstvím alkoholu pro mladé muže je pouhých 0,136 standardního drinku (odpovídá malé sklence vína či plechovce piva) denně. U mladých žen je bezpečnou dávkou 0,273 standardního drinku.

Pro starší lidi mají vědci o něco lepší zprávy. Zdá se, že senioři opravdu mohou profitovat z mírného pití, které u nich může omezit riziko kardiovaskulárních onemocnění, mrtvice nebo třeba diabetu. Ve věku 40-64 let je bezpečných 1,82 drinku denně, zatímco lidé starší 64 let mohou bez rizika pro zdraví pít za den až 3,5 drinků. U lidí nad 64 let je tak podle vědců bezpečná hranice odpovídající zhruba jednomu velkému a jednomu malému pivu.

Alkohol a zdraví

Vědce k tomuto výzkumu přiměly kontroverze, které dnes panují kolem možných pozitivních účinků alkoholu na zdraví. Celá řada dřívějších studií například tvrdí, že sklenka vína denně má příznivý vliv na srdce. Zároveň existuje nemalé množství odborníků, kteří s těmito závěry nesouhlasí.

Tým „GBD 2020 Alcohol Collaborators“ zkoumal tuto záležitost na globální úrovni. Vědci použili data z globální studie 2020 Global Burden of Disease (GBD) a na jejich základě odhadli spotřebu alkoholu lidí starších 15 let, ze 204 zemí světa. Následně určovali množství alkoholu, které je pro lidi bezpečné.

TIP: Pomůže „pivo před vínem“ proti kocovině? Podle nového výzkumu nikoliv

Badatelé dospěli k závěru, že v roce 2020 konzumovalo zdravotně rizikové množství alkoholu 1,34 miliardy lidí naší planety. Z nich bylo 76,7 % mužů a 59,1 % zase bylo mladších 40 let. „Náš vzkaz je jasný,“ říká Emmanuela Gakidou z americké Washingtonské univerzity. „Mladí by neměli pít, zatímco starší mohou mít z mírného pití prospěch. Není samozřejmě realistické očekávat, že by mladí nepili, ale myslíme si, že je důležité jim říct, jak to je. Byli varováni.“

Před několika lety se celý atletický svět těšil na srovnání dvou skvělých běžců na nestandardní trati 500 metrů. Měli na ní změřit síly famózní sprinter Usain Bolt a neméně mimořádný vytrvalec Mo Farah. Tento souboj se nakonec bohužel nekonal a určitě se už ani konat nebude. Obdobu tohoto klání ve světě zvířat je ale možné vidět v Africe, kde se v běhu o kořist každý den utkávají gepard štíhlý a pes hyenovitý. 

Sprinter bez konkurence

Oba zmíněné zvířecí druhy jsou naneštěstí na pokraji vyhynutí. O tristní stav jejich populací se postaral především člověk; na psech se ještě podepsala epidemie psinky. Lze tak najít jen velmi málo míst, kde můžete tyto elegantní lovce při jejich boji o kořist a přežití vídat.

Gepard štíhlý (Acinonyx jubatus) je excelentní sprinter, který je za tři sekundy schopen vyvinou stokilometrovou rychlost. Ani pes hyenovitý (Lycaon pictus) není zrovna loudal a umí běžet rychlosti 60 km/h. Kromě toho jej ovšem zdobí i neuvěřitelná vytrvalost. 

V pomyslných soubojích se tedy na afrických „tratích“ utkávají psovitá a kočkovitá šelma. Gepard je sice „kočka“, ale jeho postava v mnohém připomíná chrta. Tělo je pro sprint přizpůsobeno do všech detailů – rozšířené nozdry, ohebná páteř, dlouhé nohy s nezatažitelnými drápy a malá hlava. To vše z něj dělá střelu na krátké trati. Jeho typickou potravou jsou rychlonohé gazely a antilopy, větší a mohutnější jižní poddruhy si však troufnou i na vodušky a antilopy kudu. Navíc se gepardi kapští naučili dobře prosperovat i v křovinaté buši Krugerova parku, kde příliš otevřených plání není. Přesto si tento excelentní sprinter dokáže s ne zrovna ideálními podmínkami poradit. 

Mimořádná lovecká výkonnost

Přes svou neuvěřitelnou rychlost je gepard úspěšný jen přibližně ve dvou z deseti útoků. Každým atakem spotřebuje obrovské množství energie a maximální rychlostí dokáže běžet jen pár stovek metrů. Potom musí zastavit, aby ochladil přehřátý organismus a nabral síly.

Psi hyenovití jsou naproti tomu nejúspěšnějšími predátory Afriky. K nikoli zanedbatelné rychlosti přidávají vytrvalost a skvělou spolupráci ve smečce. 

Před lety jsem měl možnost sledovat v oblasti Linyanti smečku, která byla během dvou dnů dvakrát úspěšná a ulovila impalu a prase bradavičnaté. O několik roků později se nám naskytla příležitost pozorovat v průběhu tří dnů jinou smečku – a opět psi dvakrát dokázali zakončit lov zdárně. Podle některých studií se smečce psů hyenových zdaří každý třetí lovecký pokus. Jejich lovecká výkonnost byla bohužel také jedním z důvodů, proč byli považování za škůdce. 

Zabíjení a lov

Způsob usmrcení kořisti u obou predátorů se velmi liší. Zatímco gepard kořist v podstatě škrtí zakousnutím do hrdla, psi obvykle útočí na slabiny a břišní partie a kořist doslova vyvrhnou. Při svých relativně slabších čelistech moc jiných možností nemají a někteří lidé je proto neprávem odsuzují pro „brutální“ zabíjení. Pravdou je, že jejich způsob usmrcování je možná paradoxně rychlejší. Zabíjené zvíře rychle upadá do šoku, zatímco kořisti kočkovitých šelem jsou obvykle při vědomí delší dobu. 

Rozdílný je i samotný způsob lovu. Gepard se potřebuje přiblížit na poměrně krátkou vzdálenost. Pak vyrazí a během pár stovek metrů musí kořist chytit. Gepardí samci často tvoří sourozenecké koalice. To jim pomáhá nejen při lovu, ale i proto, aby byli schopni si před jinými gepardy ohlídat území a nárok na samice. V poslední době se objevily informace, že jde nejenom o sourozence, ale že někteří samci dokážou „ocenit a pochopit“ výhody koalice a s podobně starými zvířaty je utvoří. Umí tedy prospívat v podobných koalicích jako lví samci. Přesto je míra spolupráce mezi nimi mnohem menší než ve smečce psů hyenovitých. 

Ploty jako smrtící past

V lovech psů hyenovitých je možné vidět určitou podobu s vlky nebo dhouly. Smečka psů se velmi pečlivě stará o štěňata dominantního páru, výjimečně mají mladé i jiné feny než vůdčí samice. Dospělí psi nosí potomkům maso ve svých žaludcích, což je na pláních, kde je mnoho silnějších predátorů, výhodné a bezpečnější. Ani celá smečka totiž nedokáže ubránit kořist proti lvům nebo velkému klanu hyen. Právě kvůli tomu, že jsou velmi úspěšní, jsme psy třikrát za pět dní pozorovali při dělení kořisti. 

Strategie lovu je u psů opravdu impozantní. Viděli jsme, jak nejprve rozehnali několik stádeček impal, aby si v posledním z nich vybrali antilopu, která zřejmě měla nějaké problémy. Jaké, to jsme našimi nedokonalými smysly nepostřehli. Ze zástupu se psi roztáhli do rojnice a antilopu po několika stovkách metrů strhli. Skvěle dokážou využívat vlastností daného terénu a v Jihoafrické republice se dokonce naučili využívat plotů okolo rezervací jako smrtící pasti. I když jsou mistry lovu ve smečce, jsou známy případy, kdy se o své zraněné druhy postaral i poslední zdravý dospělý pes a dokázal je uživit, dokud se neuzdravili. 

Přesto není ani život psů idylický. Při poslední cestě do Afriky jsme narazili na těžce zraněného psa a podle informací místních stopařů šlo o původně vůdčího samce, kterého zbytek vyhnal. Je známé, že psi jsou k sobě obvykle velmi loajální, ale v tomto případě došlo k úplnému zavržení kdysi prominentního člena smečky. Na stařičkého psa, který byl odsouzen k smrti, byl smutný pohled.

Obrazy nejen do vzpomínek

Během poslední cesty jsme měli štěstí na smečku s dvanácti štěňaty. Narazili jsme na ni náhodou těsně poté, co psi ulovili impalu. Druhý den jsme již využili toho, že vůdčí fena měla telemetrický obojek a smečku jsme cíleně hledali. Ani tak ale nebylo její nalezení v poměrně složitém terénu jednoduché a teprve po hodině hledání jsme psy uviděli. Ne ale nadlouho, protože po minutě se opět ztratili v husté buši. V tu chvíli už i trochu pracovaly nervy, ale nakonec se nám po dalších kilometrech podařilo smečku najít při ranní siestě. Posezení uprostřed smečky šesti psů a dvanácti štěňat bylo jedním z nejznamenitějších „pikniků“, jaké jsme kdy zažili. 

Podle úspěšnosti v lovu to tedy vypadá, že v přírodě je na tom zvířecí „Farah“ lépe než „Bolt“. Oba afričtí běžci však na rozdíl od svých lidských protějšků nutně potřebují pomoc. Oba druhy jsou ohrožené a zbývá jich shodně jen několik málo tisíc. Oba druhy navíc potřebují rozsáhlá území, aby mohli lovit, kočovat, hledat si partnery a unikat před silnějšími predátory. 

TIP: Stateční psi hyenovití: Pro svou rodinu jsou ochotní i zemřít!

Člověka až zamrazí, když pohlédne do jantarových očí geparda nebo když přihlíží, jak soustředěně pozoruje psí smečka siluety antilop pohybujících se na obzoru. Chceme věřit, že se tyto obrazy nestanou jen součástí našich vzpomínek.