Velikost světadílů na globální mapě, jakou dnes nalezneme v každém atlase, neodpovídá v důsledku tzv. Mercatorova zobrazení realitě: Zatímco Afrika se na ní zobrazuje takřka věrně, například Asie či Severní Amerika se jeví podstatně větší. Pokud bychom šli do detailů, „nesedí“ vlastně ani poloha kontinentů. Na první pohled stabilní a nehybné kusy souše se totiž zvolna posouvají, některé až o 10 cm ročně. A podle odborníků pomalu, ale jistě spějí ke splynutí do jediného světadílu.

V kruhu ohně

Zemská kůra tvoří svrchní, až 70 km silnou vrstvu tělesa zeměkoule a člení se na sedm velkých a dvanáct menších litosférických desek. Vlivem tlaku i dalších podpovrchových procesů se horniny zemského pláště doslova taví – a zmíněné desky, jež na něm spočívají, se tak dostávají do pohybu, případně se narušují. Ačkoliv jejich posun nemůžeme běžně sledovat, provází ho plejáda dobře patrných jevů, včetně zemětřesení a sopečné činnosti. 

Například Japonsko se rozkládá v místech, kde dochází k tzv. subdukci litosférických desek: Pacifická deska se v oblasti Japonského příkopu zasouvá pod Euroasijskou. Takřka pětina nejničivějších zemětřesení se proto odehrává právě na zmíněných ostrovech. Drobných otřesů, jichž si lidé ani nevšimnou, zažije Japonsko až pět tisíc ročně. Zhruba 160 velkých zemětřesení za rok už napáchá nezanedbatelné škody.  

Navíc země vycházejícího slunce tvoří součást tzv. ohnivého kruhu o délce zhruba 40 000 km, jenž zahrnuje přes 450 sopek. Také zmíněná formace představuje důsledek střetávání litosférických desek, podobá se podkově a z větší části kopíruje hranice Tichého oceánu. Ničivým projevům ohnivého kruhu tudíž nečelí pouze Japonsko, nýbrž i západní pobřeží Severní a Jižní Ameriky, ostrovy Oceánie či Nový Zéland. Z měření vyplývá, že se v jeho okolí odehraje 75 % veškerých zemětřesení na planetě.

Na počátku byl jeden

Pokud se od sebe litosférické desky vzdalují nebo dochází k jejich narušení, může vzniklými mezerami a prasklinami vyvěrat podpovrchové magma. Děje se tak třeba v zóně Středoatlantského hřbetu, kde se od sebe Severoamerická a Euroasijská deska každý rok odsouvají zhruba o 2 cm. Pokud se nevylévá magma, může uvolněný prostor naopak zaplnit voda: Zrodilo se tak například gigantické jezero Malawi na východě Afriky. 

O tom, že se litosférické desky pohybují, není pochyb od poloviny 20. století. Jejich posuny mapuje také geologický výzkum zemského povrchu, podle nějž zhruba před 240 miliony let tvořily všechny současné světadíly jednu masu, která dostala název Pangea. Asi před 200 miliony roků se pak v důsledku deskové tektoniky začal superkontinent trhat a jeho části postupně utvořily konstelaci známou ze současných atlasů. 

Žijeme v mezifázi

Pozůstatky bývalého uspořádání lze přitom na mapě snadno rozeznat: Například východní cíp Jižní Ameriky inverzně odpovídá Guinejskému zálivu na západě Afriky. Vědci se zároveň shodují, že současné rozmístění světadílů není konečné a dávné roztržení tvoří jen součást cyklu, který směřuje ke vzniku dalšího superkontinentu. Momentálně tedy žijeme v jakési mezifázi: Ke spojení by mělo dojít v průběhu 200–250 milionů let, otázkou zůstává jen následující uspořádání planety.

V závislosti na zemských pochodech vznikly čtyři dominantní teorie o novém obřím světadílu. Zřejmě nejpravděpodobnější scénář vychází z předpokladu, že se současné podmínky na Zemi příliš nezmění. V důsledku posunu litosférických desek se Atlantik rozšíří a Antarktida spolu s Austrálií vyplní prostor mezi Asií a Amerikou. Souběžně se Afrika spojí s Eurasií a obě masivní struktury se pak sloučí do útvaru označovaného jako Novopangea.   

Až se Asie roztrhne

Existuje však také šance, že se trhlina pod Atlantským oceánem přestane rozevírat a proces se buď zpomalí a zastaví, nebo se dokonce zcela obrátí: Eurasie se opět spojí s Afrikou a výsledný světadíl „obejme“ obě Ameriky. Austrálie poté splyne s Indočínou a na závěr se k útvaru nazývanému Pangea Ultima přidá ještě Antarktida. 

Simulace dvou superkontinentů budoucnosti - Novopangea a Pangea Ultima. (ilustrace: redakce 100+1)

Naopak by ale mohlo dojít i k doslovnému roztržení Asie. Od západu Indie až po Arktidu se totiž táhne tzv. panasijská trhlina, a pokud by pohyb litosférických desek „zavřel“ Atlantský i Tichý oceán, zaplnila by takto utvořený prostor jiná vodní plocha. Střed nového kontinentu Aurica by představovala Austrálie, jež by se pohybovala na sever spolu s Antarktidou, načež by je obklopily obě Ameriky. Na ně by pak uzavřením Atlantiku nalehla také Evropa spojená s Afrikou, podobně jako v předešlých scénářích.  

Cesta na sever

Poslední předpověď je ze všech nejodvážnější a vychází z pozorování tektonických desek, které se posouvají na sever – mimo jiné Africké a Australské. Podle předpokladů způsobují jejich pohyb anomálie, jež se v zemském plášti zachovaly po rozpadu Pangey. Existuje tak teoretická možnost, že se všechny světadíly kromě Antarktidy rovněž vydají na sever a u pólu splynou. Výsledný hypotetický kontinent dostal název Amasia a při jeho vzniku by se mimo jiné propojil Atlantik s Pacifikem.

Simulace dvou superkontinentů budoucnosti - Amasia a Aurica. (ilustrace: redakce 100+1)

Michael Way a jeho kolegové z Goddardova institutu pro vesmírný výzkum se vedle odhadování tvaru a polohy budoucího superkontinentu pokusili zjistit, jaké na něm bude panovat klima. Pro své modely brali v potaz mimo jiné budoucí sluneční svit a změny v rotaci planety, načež takto určili předpověď pro Amasii a Auricu. V případě první jmenované se všechny světadíly dostanou k severnímu pólu, tudíž tam velmi pravděpodobně zavládne extrémně chladné podnebí, v některých částech s trvalou sněhovou pokrývkou. V důsledku permanentního zalednění také klesne hladina globálního oceánu. 

Tři stupně apokalypsy

„Pokud by došlo k utvoření Amasie, na Zemi by víc sněžilo. Vznikaly by ledové příkrovy, tedy masy s rozlohou přes padesát tisíc kilometrů čtverečních, a sněhová pokrývka by účinně odrážela část slunečního záření, čímž by se planeta v důsledku ochlazovala,“ vysvětluje Way. K poklesu teploty by přispěl i fakt, že by absence rovníkové pevniny změnila oceánské proudění, a tím také distribuci tepla na Zemi.   

Aurica by znamenala přesně opačný scénář: Pevnina soustředěná v oblasti rovníku by vstřebávala mnohem víc sluneční energie, a kromě toho by planeta přišla o ledové póly – Antarktida by tvořila součást rovníkové pevniny a Arktida by jednoduše roztála. S rozpuštěním ledu by se nejen zvedla hladina oceánu, ale také by dál zesílilo oteplování. Předpokládá se, že se vznikem Auricy by průměrná teplota stoupla o 3 °C.

Co se stane s lidstvem?

„Klimatické rozdíly zmíněných dvou předpovědí jsou dramatické a v závislosti na množství planetární pevniny se liší v řádech několika stupňů,“ dodává Way. Z hlediska našeho druhu se jedná o velmi vzdálenou předpověď, které se možná lidstvo nedožije – ostatně evoluce rodu Homo začala před „pouhými“ dvěma miliony let.

TIP: Budoucnost naší planety: Kdy zanikne Země a život na ní?

Na druhou stranu nám popsané poznatky mohou pomoct s hledáním života jinde ve vesmíru. Mimo jiné totiž poukazují, že rozmístění kontinentů ovlivňuje šanci, s jakou se na cizím světě bude vyskytovat voda. „Předpovědi nás upozorňují, že při modelování atmosféry planet mimo Sluneční soustavu nestačí uvažovat pouze v jednoduchých parametrech vodních těles či světadílů podobných těm na současné Zemi,“ uzavírá Way. 

Kosmodrom a výzkumné centrum Esrange Space Center se nachází cca 200 kilometrů za polárním kruhem, asi 40 kilometrů na východ od města Kiruna na severu Švédska. Navzdory drsným podmínkám severské tajgy zde probíhá čilý vědecký výzkum. K výzkumným letům odsud startují především suborbitální rakety a stratosférické balony.

Balonová astronomie

V úterý 12. července přihlížel mezinárodní tým vědců startu „svého“ balonového rentgenového teleskopu XL-Calibur. Svou misi by měl tento 13,5 metru velký teleskop zakončit přistáním v Kanadě, kam se dostane po přeletu severního Atlantiku. Teleskop bude během letu pozorovat vybrané rentgenové zdroje v Mléčné dráze. Na mušku si vezme slavnou černou díru „hvězdné“ velikosti Cygnus X-1, neméně slavnou Krabí mlhovinu s Krabím pulzarem a další dva silně zářící rentgenové zdroje. 

TIP: Balonové teleskopy mohou konkurovat Hubbleovu teleskopu za zlomek nákladů

Teleskop XL-Calibur pracuje ve výšce bezmála 40 kilometrů, kam ho vynáší obří stratosférický balon, o objemu přes milion metrů krychlových. Hlavním cílem tohoto teleskopu je osvětlit mechanismus polarizace rentgenového záření, ke které dochází u černých děr a neutronových hvězd. Teleskop XL-Calibur je vylepšenou verzí teleskopu X-Calibur, který vzlétl s balonem na přelomu let 2018 a 2019 z polární stanice McMurdo v Antarktidě. 

Láčkovky (Nepenthes) jsou zřejmě nejznámějšími masožravými rostlinami. Po světě je můžete vidět jako liány, epifyty nebo vzpřímeně rostoucí byliny. Ve všech případech ale jejich listy bývají zakončené tzv. láčkou. Tento orgán mívá baňkovitý tvar a jeho ústí je lemováno kluzkým límcem, tzv. obústím. Shora je láčka krytá víčkem. Na jejím vnějším povrchu i spodní straně víčka a vnitřním okraji obústí se nacházejí nektarové žlázky, které lákají hmyz.

Vnitřek láčky je obvykle rozdělen na dvě části. Ve spodní, která je zatopená trávicí tekutinou, jsou trávicí žlázky. Výše je pak vosková zóna, která je tak kluzká, že hmyz se vlastními silami z láčky nedokáže dostat.

Pasti pod povrchem i pod hladinou

Bublinatky (Utricularia) jsou určitě nejdokonalejšími masožravci rostlinné říše, ale zůstávají přehlížené. Jejich lapací mechanismus je totiž skrytý pod zemí nebo pod vodou. Skoro vždy je najdete v blízkosti vody nebo přímo ve vodě, stojaté či tekoucí. Mnoho druhů se naučilo růst také na vlhkých skalách, prameništích nebo v okolí vodopádů. Tito zástupci rostlinné říše vytvářejí prýty, které jsou v podzemním prostředí nezelené a vyrůstají na nich lapací měchýřky, které se stávají osudem mnoha drobných živočichů. 

Pasti bublinatek (tzv. měchýřky) jsou schopné aktivně lapat kořist ze svého okolí. Uvnitř pasti vytváří rostlina na principu pumpy podtlak. Kořist se musí dotknout citlivých brv, které vyrůstají v blízkosti pohyblivé záklopky a jejich podrážděním se záklopka uvolní. Poté je kořist spolu s vodou nasáta do prostoru pasti, čímž se podtlak vyrovná. Pohyb záklopky je považován za jeden z nejrychlejších v rostlinné říši.

V pasti jsou žlázky, jež vylučují enzymy štěpící bílkoviny a hned po nasátí se zvyšuje jejich produkce. Dochází také k opětovnému pumpování vody ven z pasti a obnovení vnitřního podtlaku. Během několika hodin je past schopná se znovu spustit. Bublinatky jsou nejúčinnějšími lovci rostlinné říše.

Červeň českých mokřadů a krasavice z Austrálie

Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) je nejrozšířenějším druhem z rodu rosnatek (Drosera) v České republice. Roste v močálech a rašeliništích a vidět ji u nás můžete v Krušných horách, na Šumavě, v Jeseníkách, v Orlických horách, v Krkonoších, u Veselí nad Lužnicí a rovněž v Českém lese. Na svou jasně červenou barvu a lepkavou sladce vonící látku vábí drobný hmyz.

Hmyz přilepený k chloupkům na listech rozpouští pomocí enzymů a z rozložených hmyzích těl získává dusičnany a jiné potřebné látky, které by jí v kyselých biotopech, jež obývá, jinak chyběly. Kvete bíle a její květy jsou poměrně vysoko nad listy, aby se opylovači nestali nechtěnou obětí. 

Rosnatky jsou rozšířené na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy, ale nejvíc druhů je známo z Austrálie. S různorodými přírodními podmínkami se vyvinuly i různé životní strategie rostlin, což se týká i masožravých rosnatek. Přizpůsobily se jak přítmí a vysoké vzdušné vlhkosti tropického pralesa, tak stále vlhkým bažinám nebo vysychavým močálům. Rosnatka Drosera whittakeri nemá v českém názvosloví jméno, ale její anglický název by se dal přeložit jako rosnatka vonná. Je rozšířená na jihu Austrálie.

Když se v létě roku 1914 rozhořela v Evropě válka, do konfliktu se okamžitě zapojila také vzdálená Austrálie. Britskému dominiu ostatně vlastní ústava jinou možnost ani nedávala. V srpnu 1914 se tak formuje Australský imperiální sbor o síle 20 000 mužů, určených převážně k prvosledovým formacím. Týlové zajištění zůstalo v režii Británie. Stejná situace panovala i v otázce vrchního velení, kde až do posledního roku války australské síly vedla výhradně britská generalita.

Do války s nadšením

Poněkud naivní válečné nadšení obyčejných Australanů bylo v roce 1914 velmi vysoké. V rámci tehdejší předvolební kampaně nabízeli jak liberálové, tak labouristé mateřskému impériu všechny domácí zdroje, každého muže i poslední šilink. Mladíci nadšeně vstupovali do armády, takže ani nevyvstala potřeba začít s povinnými odvody. První úkol vojáků z jižní polokoule představovalo dobytí německých pacifických kolonií. Australané měli obsadit Novou Guineu a muže z Nového Zélandu velení vyslalo připravit Německo o ostrov Samoa. Skromné počty německých obránců dosahovaly pouze několika desítek, maximálně stovek mužů – menší bojové střety se ovšem příznivě odrazily na zocelené morálce vojáků, odbývajících si své první bojové zkušenosti.

Koncem roku 1914 se vojáci Australského imperiálního sboru spojili se svými novozélandskými protějšky. Vznikl Australian and New Zealand Army Corps, v armádní mluvě běžné označovaný zkratkou ANZAC. Nově ustavený sbor umístila generalita do Egypta, protože v samotné Anglii se tehdy nenacházel dostatek vhodných výcvikových táborů. Svou roli přitom sehrál i fakt, že u mužů z australské a novozélandské buše existovaly předpoklady lepšího vyrovnání se s horkým středomořským klimatem.

Život v divoké přírodě stále ještě řídce civilizovaného australského kontinentu vytvořil z Australanů a Novozélanďanů statečné a odolné muže. Ruku v ruce s těmito pozitivními vlastnostmi šla ovšem také neukázněnost a divokost. Svéhlaví válečníci odmítali třeba jen salutování nadřízeným. Rvačky s civilisty i ostatními vojáky byly každodenním jevem.

Na Středním východě

Též díky svéráznosti muži z ANZAC na bojištích první světové války často excelovali. Ještě v Egyptě se počátkem roku 1915 podíleli na odražení turecké ofenzivy k Suezskému průplavu. Na Středním východě se mohly plně uplatnit i další obecně rozšířené dovednosti vojáků z ANZAC. Schopnost přesné střelby i dobré jezdecké umění vedly ke vzniku jízdních divizí, účastnících se s velkým úspěchem také dalších operací proti turecké armádě.

Zajímavou kapitolu představovalo nasazení australských letců v oblasti Mezopotámie. Už při vypuknutí války požádalo britské velitelství v Indii o zapůjčení australských letadel a letců pro kampaň nad územím dnešního Iráku. Austrálie nakonec vyslala čtyři čerstvě vycvičené piloty spolu s několika mechaniky. Ti se v Basře připojili ke dvěma Britům z indické armády a po zakoupení dvou zastaralých strojů s absencí kulometné výzbroje mohli letci zahájit vlastní bojové mise. I tak malé letectvo nakonec dokázalo poskytnout pozemním jednotkám cenné služby – hlavně svou průzkumnou činností.

Gallipolská operace

Nejvíce slávy si jednotky ANZAC vysloužily v samotném Turecku. V roce 1915 zde selhal pokus britských a francouzských námořních sil o proniknutí Dardanelskou úžinou k Istanbulu. Britská admiralita, včetně hlavního propagátora této ofenzivy Winstona Churchilla, přitom očekávala rychlý úspěch. Když se ale 25. dubna 1915 blížily jednotky k pobřeží, čekalo je dlouhých osm měsíců děsivého válčení, ukončené potupnou evakuací.

Síly útočné operace měly značně nesourodý charakter. Britové dodali dvě divize, Francouze zastupoval Orientální expediční sbor a britská dominia reprezentovali muži z 1. australské divize a z Australsko-novozélandské divize. Tak jako na západní frontě se i zde rychle vytvořily zákopové linie. Příslušníci ANZAC se ovšem nadále činili. V květnu 1915 odrazilo 17 000 Australanů a Novozélanďanů útok 42 000 tureckých vojáků. Nákladné udržování dvou a později tří předmostí na poloostrově ale nakonec vedlo dohodovou generalitu k rozhodnutí o evakuaci, zakončené v prosinci 1915.

Samotný evakuační transport ANZAC i ostatních jednotek proběhl bezchybně. Ve finále se totiž podařilo udržovat Turky v přesvědčení, že nepřátelé na poloostrově zůstávají, jelikož Australané do poslední chvíle realizovali lokální útoky. Turecké velení se tak dokonce obávalo velké ofenzivy, protože rozsáhlá lodní doprava úplně utajit nešla.

Australské ztráty v Gallipolské operaci vyčíslila armáda na 26 000 mužů, z nichž 7 600 padlo. Novozélanďané ztratili 7 600 vojáků, z nichž zemřelo 2 400. Už tehdy ale pomalu nabíral na síle mýtus o hrdinství a bojovém duchu celého sboru. Podstatnou měrou se o to přičinil také australský válečný dopisovatel Keith Murdoch, otec pozdějšího mediálního magnáta Ruperta Murdocha.

Do francouzských zákopů

Po krachu dardanelské operace proběhla velká reorganizace jednotek ANZAC. Původní počet po jedné australské a jedné australsko-novozélandské divizi značně nabobtnal na plných pět australských a jednu novozélandskou divizi – vznikl I. a II. sbor ANZAC.

V dubnu 1916 protinožci znovu napochodovali do zákopů, tentokrát na západní frontě. V britském sektoru se I. sbor ANZAC aktivně zúčastnil příprav ofenzivy na Sommě. Mezi 20. a 30. červnem 1916 tu Australané provedli deset menších výpadů, jež měly pomoci rozleptat německou obrannou linii. V rámci těchto ataků sbor ztratil téměř 800 mužů a později se zapojil i do samotné sommské řeže.

Poté, co došel dech prořídlým britským prvosledovým formacím, přišla řada na Australany. Přelom července a srpna 1916 jim přinesl střídavé úspěchy v několika útocích u vesničky Pozières – ovšem za cenu odepsání téměř 7 000 mužů. Na tvrdé střety vzpomínal poručík Raws: „Náš prapor musel pochodovat tři míle pod dělostřeleckou palbou, vyjít ven do země nikoho před německými zákopy a vykopat úzký zákop jako odrazový můstek pro příští útok... Absolutní peklo nastalo, když jsme procházeli palebnou přehradou v Pozières... Přešel jsem z týlu dopředu a zjistil, že polovina praporu je odříznuta. Neměli jsme tušení, kde jsou naše a kde nepřátelské linie. Zdálo se nám, že dělostřelecké náboje na nás létají ze tří směrů. Dlouze jsem si lokl whisky a šel hledat někoho, kdo by nám ukázal cestu. Našel jsem muže, který nám ukázal zákop, jenž by měl vést k našim liniím. Nepřátelské rakety přitom osvětlovaly prostor skoro jako za dne...“

„Já sám jsem byl dvakrát zasypán a několikrát odhozen stranou. Náš velitel padl, než se k nám stihl připojit. Zraněné a mrtvé jsme házeli na jednu hromadu. Zakázal jsem pomáhat raněným. Museli jsme se zakopávat a potřebovali jsme každého schopného muže... Viděl jsem, že nestihneme úkol před rozedněním, tak jsem odeslal muže zpět... Po návratu jsem potkal jednoho našeho vojáka, který si byl jistý, že jeho kamarád tam leží zraněný pod mrtvými. Poručil jsem svou nesmrtelnou duši Bohu a vrátili jsme se do zničené vesnice. Hledali jsme dvě hodiny, ale našli jsme jen samé mrtvé…“

Hrozba decimace

V listopadu 1917 prošly síly ANZAC další reorganizací – všech pět australských divizí dalo vzniknout jednomu sboru. Novozélandská divize pak sloužila v rámci britského XXII. sboru. Vojáci z nejmenšího kontinentu se vyznamenávali i nadále. V roce 1917 bojovali například v bitvě u Messines nebo u Passchendaele. Jen 12. října 1917 tu přišlo o život na 640 novozélandských vojáků.

Pro malý Nový Zéland se válečné ztráty pomalu stávaly velikým problémem. Koncem roku 1916 zavedla jeho vláda všeobecnou brannou povinnost – měla představovat spravedlivější prostředek získávání branců oproti dobrovolnému vstupu do armády. Země Maorů poslala nakonec do války v poměru k počtu vlastního obyvatelstva více vojáků než kterékoli jiné britské dominium. Novozélandské vládě se pak velmi ulevilo vstupem USA do dohodového tábora – mohla totiž radikálně snížit početní stav svého kontingentu v ANZAC. Roku 1918 se ale Australané i Novozélanďané ještě účastnili jak odražení Německé jarní ofenzivy, taknásledného vítězného postupu vstříc německým hranicím.

Australané se z celkové perspektivy projevili za Velké války jako velcí bojovníci a nadšenci. V roce 1914 se jich dobrovolně přihlásilo do armády na 52 000 a v dalším roce přes 166 000. Také po porážce u Gallipoli se ještě během roku 1916 nechalo naverbovat 140 000 mužů. Až během roku 1917 výrazně klesl počet nových dobrovolníků na „pouhých“ 45 000.

Celkově se za celou válku do služby v ozbrojených silách přihlásilo z vlastní vůle na 417 000 mužů, což představovalo více než polovinu všech služby schopných mužů! Z nich pak 331 000 bojovalo v zámoří. Přes 60 000 dobrovolníků padlo a přibližně 160 000 jich utrpělo zranění. Až dvě třeti ny Australanů sloužících v zámoří utrpěly tedy nějakou újmu.

Fenomén dobrovolníků

„Těžké boje“ ovšem zuřily v letech 1914–1918 i na domácí politické frontě. Austrálie našla svého válečného vůdce v labouristovi Billym Hughesovi. Impulzivní premiér se několikrát ostře střetl se svými liberálními protivníky, kteří zavedení povinných armádních odvodů odmítali. V říjnu 1916 proběhlo první referendum, zakončené těsnou Hughesovou prohrou. Neúnavný politik to ovšem zkusil za rok znovu – kampaní předcházející referendu pak rozdělil australský národ na dva tábory. 

Odboráři i feministky se totiž proti Hughesovým návrhům ostře ohradili. Rozkol panoval dokonce i mezi samotnými vojáky, z nichž byli někteří znechuceni jatkami západní fronty. Část veteránů proto volala po povinné vojenské službě. Jiní se obávali, že nucené odvody oslabí jejich prestiž dobrovolníků. Také druhé referendum brannou povinnost nakonec odmítlo, čímž Austrálie zůstávala i nadále jednou z mála zemí s přísně dobrovolnickou armádou.

TIP: Zapomenutý odstřelovačský duel na gallipolském bojišti

O statečnosti australských a novozélandských mužů svědčí rovněž fakt, že z jejich jednotek zajal nepřítel poměrně méně vojáků než z řad početnějších Britů či Francouzů. Přitom předchozí nasazení v Súdánu (1885), jižní Africe (1899–1902) nebo při potlačování boxerského povstání (1900) Australanům žádnou slávu nepřineslo.

Tomáš Garrigue Masaryk byl výraznou osobností, která se hluboce zapsala do českých dějin. Společnost jej nepřijímala vždy pozitivně, zejména svým veřejným vystupováním před první světovou válkou si nadělal velké množství nepřátel. Avšak vůdčí role v boji za samostatný československý stát a skutečnost, že se stal prvním prezidentem nové republiky, jeho obraz v očích veřejnosti zásadně změnily. Navíc byl Masaryk pěkný člověk, měl charisma a dokázal si lidi získat.

Netrvalo dlouho a v československé společnosti se začal vytvářet masarykovský kult, který byl v mnoha případech doveden až k trapnosti. Vznikaly různé „tatíčkovské“ legendy, které hlavě státu spíše škodily, než prospívaly a je jen logické, že prezident sám je ostře odmítal a stavěl se proti nim. 

Ideolog národní sebevraždy

Masaryk se stal hlavní tváří a představitelem boje o rukopisy, ačkoliv ho vlastně nevyvolal. Impuls ke sporu, jenž měl být původně vědecký, ale přerostl ve vášnivý celonárodní konflikt, dal Masarykův kolega na pražské univerzitě, jazykovědec profesor Jan Gebauer (1838–1907). Ten přispěl do německé Ersch-Gruberovy encyklopedie, která vyšla koncem roku 1885 v Lipsku, článkem o Rukopisu královédvorském. Ocenil jej jako jednu z nejlepších českých epických básní, současně však vyslovil pochybnosti o jeho pravosti. Mezi českými vlastenci vyvolalo jeho stanovisko pobouření a v denním tisku začaly vycházet články, které na Gebauera útočily. Ten na ně musel reagovat, a protože nemohl najít vhodný odborný časopis, který by mu dal prostor k vyjádření jeho názorů, obrátil se na Masaryka, jenž byl tehdy redaktorem vědecké revue Athenaeum.

Nevybíravé útoky na profesora Gebauera se Masaryka dotýkaly, proto mu nejen dal svůj časopis k dispozici, ale navíc jej sám podpořil. Když 15. února 1886 Athenaeum otisklo Gebauerův článek Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, doprovodil jej Masaryk otevřeným dopisem, v němž vyslovil lítost nad tím, že odborný spor byl předložen laickému publiku a v důsledku toho „kaceřovati budou vášně, kde mluviti má rozum“. Současně nastínil představy, jak by se oba rukopisy měly zkoumat. A hned v březnovém čísle Athenaea zveřejnil svůj článek Všeobecná pravidla, dle nichž měla veřejná literární kritika tyto texty posuzovat.

Terč kritiky

Na Masarykovu a Gebauerovu stranu se postavili někteří další odborníci, kteří pokládali za nezbytné tyto významné památky české národní kultury podrobit zkoumání, už jen proto, aby byly vyvráceny – anebo v horším případě potvrzeny – pochybnosti o jejich pravosti. Prokázali tím velkou odvahu, protože tábor těch, kteří pokládali jakékoli zpochybňování rukopisů za svatokrádež a snažili se jejich zkoumání zabránit všemi prostředky, byl mnohem početnější a vlivnější. Obzvlášť aktivně proti nim vystupoval vydavatel Národních listů Julius Grégr, ale i jiní představitelé české politické a kulturní elity.

Ve svém boji proti „tupitelům národní cti“ a „národním škůdcům“, jak kritiky rukopisů označovali, si nebrali žádné servítky. Masaryk před lety, roku 1881, vydal svou habilitační práci nazvanou Sebevražda jako sociální masový jev současnosti. Jeho odpůrci z něj tudíž nyní udělali ideologa „národní sebevraždy“ a národního zrádce, člověka, na němž „kromě jména a místa narození“ není českého nic.

Vášnivost a bezohlednost rukopisných bojů měla dopad i na osobní a vědecký život jeho účastníků. Nakladatel Jan Otto, který vydával Athenaeum a patřil k obhájcům pravosti rukopisů, zastavil další financování tohoto časopisu a Masaryk se musel vzdát místa šéfredaktora Ottova slovníku naučného. Z tábora obhájců rukopisů byly podnikány i kroky k tomu, aby byl zbaven profesury na univerzitě, postupem let však nenávistný průběh celého sporu pozvolna ztrácel na intenzitě. 

Odpůrce rituální vraždy

Jak Masaryk sám vzpomínal, byl vychováván v primitivním lidovém antisemitismu. V Čejkovicích, kde jeden čas bydleli, žila židovská rodina Lechnerů. „Maminka nám zakazovala přibližovat se k Lechnerovým,“ napsal později. „Židé o svých velikonočních svátcích potřebují prý křesťanské krve, krve dětské. Vyhýbal jsem se tedy Lechnerovu domu vždycky velkou oklikou, a tak to dělali všichni čejkovští kluci kamarádi. Na kázáních co chvíle jsem slyšel napomínání proti židům a stejně ve škole. (…) Pověra o křesťanské krvi se mně tak vžila, že jsem pokaždé, když jsem se dostal poblíž nějakému židovi, okukoval jeho prsty, nelpí-li na nich krev. Ten hloupý zvyk měl jsem dlouho.“

Další život (zejména pobyt v Brně a ve Vídni) Masaryka z těchto pověr vyléčil. Studium na tamních školách a především styk se stejně starými židovskými chlapci jej antisemitismu zcela oprostily. Mnozí se stali jeho důvěrnými přáteli, jeden z nich dokonce svědkem při jeho zásnubách s Charlottou Garrigueovou. To všechno způsobilo, že se z Masaryka nakonec stal důsledný odpůrce antisemitismu, kterému se dokázal postavit na odpor, i když věděl, že v takovém boji zůstane osamocen.

Odhodlaný obhájce

To byl případ jeho vystupování v hilsneriádě, která poznamenala český veřejný život na přelomu 19. a 20. století. Na Bílou sobotu 1. dubna 1899 objevil náhodný chodec v lese nedaleko Polné na česko-moravském pomezí mrtvé tělo svobodné švadlenky Anežky Hrůzové. Mezi lidmi se rozkřiklo, že nešťastná dívka byla podřezána, ale u jejího těla se nenašly stopy krve. Někdo z toho vyvodil, že tomu tak bylo proto, že ten, kdo ji zabil, její krev chytal do nějaké nádoby, aby ji mohl použít. A protože byly Velikonoce, všem se zdálo být jasné, že ji zavraždili židé, kteří její panenskou krev přidali do svých macesů.

Přes absurditu celého obvinění byl zatčen židovský tulák Leopold Hilsner, kterého prý důvěryhodní svědkové viděli na místě činu v době, kdy k vraždě mohlo dojít. V září 1899 ho krajský soud v Kutné Hoře odsoudil k trestu smrti.

Masaryka rozsudek pobouřil a rozhodl se proti němu vystoupit. Ještě toho roku vydal brožuru Nutnost revidovati process polenský, v níž pověru o vraždách křesťanských panen židy rozhodně odmítl. Okamžitě se stal terčem nevybíravých útoků. Studenti jej vypískali z přednášek, odporným způsobem na něj útočily noviny a jeho veřejná vystoupení byla narušována odpůrci. Masaryk opět stál osamocen proti většině české společnosti.

TIP: Vražda Anežky Hrůzové: Co rozpoutalo drama zvané hilsneriáda?

Samozřejmě ne všichni, kdo na něj útočili, věřili nesmyslům o rituální vraždě, v židech však velká část domácí společnosti spatřovala germanizátory a škůdce národní věci – i těch se Masaryk v jejich očích zastával. Po rukopisných bojích to byl druhý důkaz jeho zmužilosti a statečnosti.

V angličtině existuje pojem „hangry“, který vyjadřuje souvislost mezi hladem (angl. „hunger“) a zlostí (angl. „anger“), tedy „naštvanost z hladu“. Lidé si už dávno všimli, že se hlad projevuje na emocích, zejména na těch negativních. Tuto souvislost potvrzuje i nový psychologický výzkum mezinárodního týmu odborníků. 

Sociální psycholog Viren Swami z britské Univerzity Anglia Ruskin a jeho spolupracovníci uspořádali experiment se 64 dospělými dobrovolníky ze střední Evropy. Po dobu 21 dní měli za úkol pomocí aplikace na chytrém telefonu pětkrát denně zaznamenat míru hladu a své emoce.

Hlad je k vzteku

Výsledky experimentu publikovaného v recenzované vědeckém časopisu PLOS One ukázaly, že hlad je opravdu spojený s vyšší mírou hněvu a podrážděnosti, a zároveň s menším množstvím příjemných pocitů. Tyto vztahy jsou přesvědčivé a v analýzách vycházejí bez ohledu na věk, pohlaví, index tělesné hmotnosti (BMI), stravovací návyky a osobnostní rysy zúčastněných.

„Mnozí z nás si jistě povšimli, že hlad působí na jejich duševní rozpoložení. Na toto téma ale existuje jen překvapivě málo odborných studií,“ říká Swami. „Náš výzkum je první, pokud víme, který se zabýval tímto fenoménem mimo laboratoř. Pozorováním lidí v jejich každodenním životě jsme zjistili, že pocit hladu je skutečně těsně spjatý s emocemi.“

TIP: Týrání těla, nebo očista? Co se děje v těle, když se postíme?

Podobná „naštvanost z hladu“ se projevuje nejen u lidí. Týká se například oblíbených laboratorních mušek octomilek, u nichž byl ten jev studován v minulosti. Biologická podstata „naštvanosti z hladu“ zatím není příliš jasná. Podle některých hypotéz má co do činění s nižší hladinou glukózy, odborníci ale ještě nedospěli k definitivnímu závěru.

Nepříjemným vedlejším produktem vesmírného průmyslu a technologického pokroku je rostoucí množství odpadu na oběžné dráze Země. Podle posledních odhadů se na zemské orbitě nachází asi 10 000 tun kosmického odpadu. Kromě nebezpečí pro satelity představuje odpad i další problém – odráží sluneční záření a zhoršuje tím světelné znečištění.

Nejde ale jen o problém na zemské orbitě, větší části vesmírných technologií se občas vrací zpět na Zemi – větší část těchto „vesmírných navrátilců“ naštěstí bezpečně shoří v atmosféře, malé množství ale dopadá až na povrch planety. Mezi největší tělesa, která se takto vrátila, patří stotřicetitunová sovětská vesmírná stanice Mir nebo zbytky první čínské vesmírné stanice Tchien-kung 1, které v roce 2018 skončily v Tichém oceánu.

K nebi hleď!

Dopadající kousky vesmírných technologií pochopitelně představují nebezpečí, byť až doposud známe pouze jeden případ, kdy byl člověk zasažen vesmírným odpadem. V lednu 1997 zasáhl Lottie Williamsovou v oklahomské Tulse malý kus materiálu, který podle všeho spadl z nebe. Pozdější analýzy odhalily, že šlo o kus spečeného sklolaminátu, původně součásti palivové nádrže rakety Delta II, vypuštěné v roce 1996. Událost se tehdy naštěstí obešla bez vážných následků, nicméně odborníci varují, že v budoucnu hrozí podobné střety mnohem častěji.

Michael Byers z kanadské Univerzity Britské Kolumbie a jeho spolupracovníci tvrdí, že během příštích deseti let dojde s překvapivě vysokou pravděpodobností k zásahu člověka kusem rakety či podobným orbitálním odpadem. Podle Byerse je pravděpodobnost takového střetu zhruba 10%, což je vzhledem ke zmíněné historii skutečně velký skok.

Badatelé vycházejí z dat pokrývajících období přes 30 let, která zachycují přibližně 1 500 případů pádu součástí raket do atmosféry. Asi 70 procent z nich přitom bylo neplánovaných. Do svých odhadů vědci zahrnuli předpokládanou intenzitu letů na oběžnou dráhu, a také hustotu zalidnění na Zemi.

Sever proti jihu

Největší nebezpečí podle badatelů hrozí v jižnějších zeměpisných šířkách, kde se nachází například indonéská Jakarta, bangladéšská Dháka nebo nigérijský Lagos. Kus rakety tam podle jejich výpočtů dopadne s třikrát větší pravděpodobností než třeba v New Yorku, Pekingu nebo Moskvě. To je obzvláště ironické, pokud uvážíme, že největšími producenty vesmírného odpadu jsou právě „seveřané“ USA, Čína a Rusko.

TIP: Pozor! Padá kosmické kamení aneb Pády meteoritů v historii

Množství velkého vesmírného odpadu je dnes již možné výrazně omezit – jak ukazuje příklad SpaceX, nosné části raket se mohou řízeně vracet a opakovaně využívat, případně je možné je řízeně navádět tak, aby shořely v atmosféře. Jde ale o relativně drahý způsob a pro většinu vesmírných agentur je jednodušší spolehnout se na neřízený návrat. Část vědců proto volá po větší míře odpovědnosti a zavedení jasných pravidel pro bezpečnější návraty vesmírných technologií.

Být nakažen parazitickým červem není zrovna příjemná představa. Přesto se zdá, že některé druhy těchto parazitů mohou náš organismus chránit před závažnými nemocemi. Vědci se snaží „zverbovat“ škrkavku Anisakis simplex, známou též jako „sleďový červ“, do boje s rakovinou.

Touto škrkavkou, která parazituje mořské savce, se mohou nakazit i lidé, nejčastěji v souvislosti s konzumací ryb či mořských plodů. Může vyvolávat silné alergické reakce a proniknout do vnitřních orgánů. Wildan Mubarok z japonské Ósacké univerzity a jeho kolegové hodlají z této škrkavky udělat červího superhrdinu, který by mohl zachraňovat pacienty s obtížně léčitelnými nádory.

Škrkavky jako lovci nádorů

Badatelé vycházejí z dřívějších výzkumů, podle nichž dotyčné škrkavky dovedou vystopovat nádorové buňky a přichycují se k nim. Napadlo je, že by škrkavky tím pádem mohly dopravit protinádorové léčivo přímo k nádorovým buňkám v lidském těle, což by podstatně zvýšilo účinnost a bezpečnost léčby.

Lidský imunitní systém ale proti škrkavkám bojuje, což by v tomto případě bylo nežádoucí. Proto Mubarokův tým pro škrkavky vyvinul „bojovou zbroj“ z hydrogelu, kterým jim poskytuje ochranu před imunitou pacienta a zároveň je nezbavuje schopnosti „vyčenichat“ nádorové buňky.

TIP: Virus slintavky nabízí tajnou zbraň pro léčbu rakoviny slinivky

Na hydrogelovou zbroj škrkavek pak navázali další molekuly, které jim poskytují jiný typ ochrany – před UB zářením a agresivními chemikáliemi. Experimenty potvrdily, že zbroj škrkavek funguje a chrání červy před nepříznivými vlivy okolí. V budoucnu vědci chtějí na tuto zbroj navázat protinádorové léčivo a vyslat škrkavky proti nádorům. „Naše výsledky naznačují, že parazitičtí červi mohou být využiti k přepravě léčiv či dalších látek k různým cílům v těle pacientů,“ shrnuje Wildan Mubarok ve zprávě pro magazín Materials Today Bio.

Nápad vytvořit pro vlastní ochranu skupinku ozbrojenců rozhodně nebyl nový. Běžně se takovými osobními strážci obklopovali římští vojevůdci už v roce 509 př. n. l. a pochopitelně si k takovému účelu vybírali ty nejlepší z nejlepších. Statné a boje znalé vysloužilce z armády vítali i držitelé veřejných úřadů. Prokonzul měl ke své funkci nárok na dvacítku takových, prétor jich mohl mít šest.

První gardovou jednotku z pečlivě selektovaných legionářů si podle všeho vytvořil až Scipio Aemilianus v roce 134 př. n. l. během tažení proti Keltiberianům. Ti totiž našli taktickou skulinku ve správě římské armády a soustředili se primárně na pobíjení velitelů. Bez nich Římané vyhrávat nedokázali. Scipio si skrze bodyguardy pojistil vlastní přežití i vítězství. Jeho osobní ochranný oddíl čítal tehdy 500 bojem zocelených mužů.

Soukromá armáda

To, že si vojevůdce jako první počin při přebírání správy nad vojskem nejprve vybere ty, kteří budou strážit jeho stan a okolí, se brzy stalo zažitou praxí. Do pole tito elitní bojovníci vyráželi s ním, bránili ho vlastními těly. A v době relativního klidu se za ním drželi jako stín, kdyby bylo náhodou potřeba zasáhnout. Tak si to zařídil Marcus Antonius, Scipio Africanus nebo Lucius Sulla. Julius Caesar, snad v racionální předtuše toho, kolik lidí mu usiluje o život, si vytvořil svůj osobní gardový oddíl z celé X. legie.

Pořád to ale byla vojenská rezerva pro potřeby války, nikoliv míru. Z veřejných prostředků se hradila jen po dobu krize. A ozbrojenci oficiálně nesměli vstoupit za hradby Říma. To změnil až Gaius Octavius, císař Augustus. Ten v roce 27 př. n. l. vytvořil pretoriánskou gardu. 

Jejím založením pak překonal i pravidlo neprostupné hranice města: tři kohorty gardistů chránily domy a paláce císaře, dalších šest sídlilo po obvodu pomeria, tedy na hranici vymezující teritorium Říma. Kolik jich bylo? Jedna kohorta gardistů čítala něco mezi pětisty až tisícovkou mužů, takže Augustus měl pohotově „na povel“ až sedm tisícovek těch nejlepších bojovníků celého impéria. Nikdo ve městě adekvátní ozbrojenou silou nedisponoval. Císař si mohl dovolit o své vůli kdykoliv uzavřít brány a skoncovat s jakoukoliv formou odporu. Fakt, že by se mohl případně opřít o svou soukromou armádu, dávala jeho vládě jistý řád.

Pomáhat a chránit

Soukromá armáda se výtečně osvědčila i za panování dalších císařů. A pretoriánská garda se stala praktickou nezbytností. Občané Říma si pochopitelně kladli otázku, nakolik jim vládci oddané kohorty prospívají a nebo je spíš připravují o svobodu. Císaři ale měli pohotovou odpověď: když ve městě vypukl požár (a to se dělo často), kromě vigiles tedy hasičů bojovali s plameny i gardisté. Pomáhali také při povodních, chránili majetek poškozených, bránili rabování, dozírali na výdej potravin. 

Také strážili náměstí během průvodů a slavností, dozírali nad pokojným průběhem her a představení. Působilo to záslužně a milosrdně, když císař svolil k tomu, aby jeho osobní stráž pomáhala v těžké chvíli občanům. Na druhé straně – oddíly gardistů stále častěji asistovaly při zatýkání politických oponentů, podílely se na zastrašování a vykonávaly, zatím na rozkaz císaře, popravy nepohodlných osob. Zvláště nechvalnou úlohu při téhle špinavé práci sehráli speculatores, tedy gardisté převlečení za civilisty. Nenápadně se vmísili mezi diváky v amfiteátru a tiše poslouchali, co si o císaři povídá plebs. A když se jim to nepozdávalo? Uměli takového mluvku rozsekat na kaši. 

Práce snů!

Úkoly agentů tajné police si žádaly trochu jiný profesní profil. Takže v jejich ústředí na Castra Praetoria sice neubývalo vojáků, ale přibývalo i mužů s nevojenskými zkušenostmi, ale zato s přepestrými talenty. Hemžilo se tu špehy, překladately a tlumočníky, posly, profesionály schopnými tvořit a luštit šifry, lidmi schopnými otevírat cizí ústa a navždy zamykat ta, která mluví až příliš. Bylo jich 300 kohort – což dělalo dalších 16 tisíc mužů. Početně tedy pretoriánská garda silně přerůstala svůj někdejší účel: ochranu císaře. A stále častěji, protože jí to její zařazení a reputace umožňovala, zasahovala do všedního dění města. Braní úplatků a výpalného? Výhrůžky zabitím? Žhářství a vydírání? Nic z toho jim nebylo cizí, ale těžko se jim to dokazovalo. Stačilo slovo a mrtvola údajného nepřítele Říma už plavala v Tibeře. Garda totiž často chránila zájmy císařů bez jejich vědomí. 

Nikdo pochopitelně nedokáže vypočítat, na kolik peněz si díky své fialové uniformně přišli gardisté bokem, ale silně motivační složkou platu byla tzv. donative. Šlo o dárek od nastupujícího císaře, předplatné za budoucí věrnost. Dosahoval výšky několika celoročních platů. A v jednom extrémním případě měl hodnotu 25 tisíc sesterciů, které se dělily mezi 8 tisíc gardistů. To už ale pretoriáni disponovali mocí, která si nezadala s císařem. To oni rozhodovali, kdo před vládcem smí předstoupit a kdo ne. A brzy také o tom, kdo a jak dlouho vlastně vládcem zůstane. 

Na samé dno

Když se v lednu roku 41 vypořádali s Caligulou, vnukem Augusta, jejich zakladatele, nepovažoval to nikdo v Římě za velkou ztrátu. Koneckonců, tři léta a deset měsíců jeho vlády se zoufale nepovedlo. Po něm nastupující Claudius si věrnost gardy pojistil dalším extrémním bonusem. V lednu 69 ale skoncovali s Galbou, který rozhodně popularitou neoplýval. Ale pak tu byl ještě Pertinax, Pupienus, Balbinus… ty sice do funkce jmenoval Senát, ale pretoriánská garda už tehdy otevřeně soudila, že by o jmenování císařů měla spíše rozhodovat ona.

Prefekt Marcinus například hovořil o svém věšteckém snu, že se sám stane císařem. A proto zavelel k odstranění stávajícího císaře Marka Aurelia Antonia – Caracally. Z pěti adeptů na císaře, kteří se v nepokojném roce 193 mihli kolem Říma, gardisté odstranili dva – a zbylými se nechali uplácet.

Neobešel se bez nich žádný palácový převrat, žádná dynastická změna. A za celou dobu svého fungování měli ruce od panovnické krve nejméně ve třinácti různých případech. Pretoriánská garda se stala institucí mocnější než císaři. Ti se svých ochránců báli. Jak se jich ale zbavit? Každý pokus o omezení jejich pravomocí, snížení stavů nebo žoldu hrozil revoltou.

TIP: Zmizelá Devátá legie: Kam zmizelo 5 400 elitních římských legionářů?

Císař Dioklecián to vyřešil tím, že se odstěhoval z Říma. Raději vládl z Nikomédei v Malé Asii, bezpečně vzdálen od svých strážců. A pro jistotu si na ochranu před nimi pořídil dvě nové jednotky – Iovani a Herculiani, kterým věřil víc. Na dálku se pak odvážil částečně snížit stavy gardistů, ale úplně je zrušit, to už si netroufl. V roce 306 pak už pretoriáni – zcela bez skrupulí – sami jmenovali císaře, kterého hodlají podporovat. A když se je Flavius Severus pokusil rozpustit, skončilo to velkou vzpourou.

Tu ukončila až v roce 312 bitva, při níž většina pretoriánů, tehdy už zdaleka ne elitních bojovníků, padla. Vítězný císař Konstantin se pak dlouho nerozmýšlel a rozhodl o zrušení zbytku jednotek.

Většina světa se po více než dvouleté pandemii covidu-19 probouzí a cestovatelé se opět vydávají na cesty. Americký časopis Time proto sestavil žebříček nejzajímavějších míst, které stojí za to letos navštívit. Českého zástupce uvádí titulek Jedinečné výhledy a podle časopisu jde o nový architektonický zázrak v České republice.

Jedinečné výhledy

Sky Bridge 721, jak se 721 metrů dlouhý most v podhůří Jeseníků nazývá, byl po dvou letech výstavby otevřen letos v květnu. Je zavěšen více než 95 metrů nad zemí a nabízí panoramatické pohledy na Mlýnský potok a rozlehlé údolí zahalené do mraků. Chodník je široký bezmála čtyři metry a nadmořská výška mostu je od 1 110 do 1 116 metrů.

TIP: V Dolní Moravě se v pátek otevře nejdelší visutý most na světě

Atrakce drží Guinnessův rekord jako nejdelší visutý most pro pěší. Dosavadního rekordmana, most Baglung Parbat v nepálské provincii Gandaki, překonala o 154 metrů.

Na žebříčku 50 nejlepších míst podle časopisu Time se objevují nejen známá místa, jako je Velký bariérový útes, ale i méně turistické destinace, jako je třetí největší město Grónska Ilulissat. Na seznamu se prolínají přírodní skvosty se supermoderními městy, jako je například jihokorejské hlavní město Soul.