Opavští Přemyslovci odvozovali svůj původ od Mikuláše, který byl nemanželským synem Přemysla Otakara II. Proslulý král železný a zlatý jej zplodil někdy kolem roku 1255 se svou milenkou, jíž byla pravděpodobně Anežka z Kuenringu. Anežka pocházela z významného rakouského rodu a do Čech se patrně dostala jako dvorní dáma Přemyslovy rakouské choti Markéty Babenberské. Ta sice Přemyslovi žádného potomka nedala, protože v době sňatku byla již pokročilého věku, avšak díky jejímu věnu získal český panovník Rakousy a Štýrsko. 

Z levobočka knížetem

Vedle Mikuláše měl král mimo manželství ještě nejméně jednoho syna a dvě dcery, jež také uznal za vlastní. Ale byl to v první řadě syn, k němuž se od počátku veřejně hlásil, neboť byl jeho prvním mužským potomkem. Již v roce 1260 nechal Přemysl Otakar II. Mikuláše papežem legitimizovat a postaral se o jeho výchovu a hmotné zajištění. Když se mu z něj nepodařilo udělat dědice královského trůnu, mělo k jeho zabezpečení posloužit Opavsko. Král území vydělil z Moravského markrabství a učinil z něj samostatný celek. 

Nároky na severovýchodní cíp přemyslovských zemí sousedící s Polskem se Mikuláši dařilo během života prosazovat s většími či menšími úspěchy. Po smrti otce v bitvě na Moravském poli, kam ho v roce 1278 doprovázel, padl Mikuláš do uherského zajetí, z něhož se vrátil až po třech letech. Opavsko si mezitím přisvojila druhá Přemyslova manželka, královna Kunhuta, se svým novým partnerem Závišem z Falkenštejna z rodu Vítkovců. Mikulášovi se přesto nakonec podařilo převzít nad Opavskem kontrolu a byl to rovněž on, kdo dal v roce 1290 mocného Falkenštejna připravit před hradem Hluboká o hlavu. Zbavil tím přemyslovský rod nepříjemně ambiciózního velmože. 

Mezi Opavou a Ratiboří

O Opavsko musel Mikuláš bojovat i se svým nevlastním bratrem, českým králem Václavem II. Ten se sice narodil až řadu let po něm, ale zato se mohl těšit manželskému původu a ve svém polovičním sourozenci celkem pochopitelně spatřoval nežádoucí konkurenci. I proto, že se Václavovi II. podařilo získat polskou korunu, cítil v Mikulášovi bezprostřední ohrožení a na Opavsku ho rád neviděl. Nechal se jím však formálně zastupovat v polských záležitostech. Poslední léta pak Mikuláš strávil v brněnském klášteře minoritů, který sám za svého života finančně podporoval. Nechal se zde pohřbít i se svou ženou Adelaidou, jež byla vzdáleně spřízněná s Habsburky. Skutečným opavským knížetem se stal teprve jeho stejnojmenný syn, Mikuláš II. To už bylo v době po vyhasnutí královské přemyslovské linie, kdy se vlády v českých zemích ujal Jan Lucemburský. 

S Lucemburky vycházel Mikuláš II. povětšinou velmi dobře a roku 1318 od nich získal Opavsko jako dědičné léno. Byl tak položen základ samostatného postavení území a s konečnou platností ustanovena nová rodová linie opavských Přemyslovců. Pro Jana Lucemburského bylo důležité mít v neklidném Slezsku, jehož lenním pánem se ve třicátých letech 14. století stal, spojence. Z toho důvodu v roce 1336 udělil Mikuláši II. i Ratibořsko, slezské vévodství sousedící s Opavskem na severu.

Spojení území bylo zpečetěno Mikulášovým sňatkem s tamní dědičkou Annou Ratibořskou, čímž se Přemyslovec zařadil mezi slezské vévody. Od té doby existovaly dvě větve rodu: knížecí opavská a vévodská ratibořsko-opavská. Centrum první se nacházelo vedle samotné Opavy také v Hradci (nad Moravicí), zatímco druhá měla ústředí své moci právě v Ratiboři v dnešním Polsku.

Po boku vládců

Po smrti Jana Lucemburského se Mikuláš II. často pohyboval i na dvoře jeho syna Karla IV. a nadále pomáhal prosazovat lucemburské zájmy ve Slezsku. Pro Karla bylo spojení výhodné, neboť úzkými styky s opavskými Přemyslovci dával najevo svou spřízněnost s původní českou dynastií (připomeňme, že sám zdědil její krev po matce Elišce, sestře posledního v Čechách vládnoucího Přemyslovce, k čemuž se vždy horlivě hlásil). Svému panování tím zvyšoval tak legitimitu své vlády a propojoval minulost s přítomností. 

Sám Mikuláš II. Opavský kromě úzkých kontaktů s Lucemburky rozvíjel také styky se slezskými Piastovci, mezi něž pronikl především obratnou sňatkovou politikou. Po první předčasně zemřelé manželce se po jeho boku vystřídaly dvě Piastovny, čímž utvrdil své postavení v oblasti. Následující vývoj však slibný rozlet zbrzdil. V dalších generacích se rodová moc tříštila v souvislosti s tím, jak se dědictví postupně rozdělovalo mezi další a další mužské příslušníky, o něž neměla dynastie nouzi. To se sice dít nemělo, protože Přemek I. Opavský v roce 1433 ve své závěti určil, že se doména nesmí dále dělit, ovšem jeho čtyři synové těchto ustanovení nedbali. Nejednalo se nicméně o mimořádný jev, protože chudnutí a propad významu postihly v 15. století i další slezská knížectví.

Úpadek do provinčnosti

Pokud je známo, nevznesli opavští Přemyslovci nikdy nárok na český trůn, ani když se znovu uprázdnil vymřením Lucemburků po meči roku 1437. V té době již dávno nehráli první ani druhé housle. Přibližně v období po smrti Mikuláše II. Opavského roku 1356 začal jejich postupný sestup z výsluní – Přemyslovci se zadlužovali, rodové državy zastavovali a majetková základna se tenčila. 

Nejpozději na přelomu 14. a 15. století upadly obě větve dynastie do provinční bezvýznamnosti. V polovině 15. století se opavský kníže Arnošt zadlužil natolik, že mu nezbývalo než značnou část Opavska prodat. Kupce našel v samotném českém králi Jiřím z Poděbrad, jenž knížectví věnoval svému synovi Viktorínovi. Ten byl stejně jako všichni jeho bratři vyloučen z nástupnictví na český trůn, a proto mu titul knížete opavského přišel vhod.

Sám Arnošt zemřel bez potomků, čímž opavská linie Přemyslovců fakticky vyhasla, přežili ho pouze bratr a synovec – oba nositelé téhož jména Přemek –, kteří se však dali na církevní dráhu. Viktorína z Poděbrad později z Opavska vystrnadil uherský král Matyáš Korvín, který knížectví věnoval svému nemanželskému synovi Jánošovi. Ani ten se zde dlouho neudržel. Po Matyášově smrti vznesl na Opavsko nárok český panovník Vladislav Jagellonský, v roce 1500 se ho s konečnou platností zmocnil a v rukou českých králů již zůstalo natrvalo.

Ratibořská linie Přemyslovců se udržela o něco málo déle, snad proto, že měla v porovnání s opavskou v danou dobu schopnější členy a možná i o něco více štěstí. Jako se opavská knížata snažila hlásit k přemyslovskému dědictví, ratibořští vévodové zase vědomě navazovali na Piastovce. Dělo se tak spíše symbolickými gesty vlastní sebeprezentace: na české kořeny opavských Přemyslovců upozorňovaly jejich erbovní barvy červená a bílá převzaté od českých králů, zatímco na polské u ratibořských Přemyslovců odkazovalo například místo jejich posledního odpočinku v dominikánském kostele sv. Ducha v Ratiboři, který dříve sloužil za nekropoli tamních Piastovců.

Dohořívající svíce

Závěrečnou generaci opavských Přemyslovců představovali bratři Jan VI., Mikuláš VII. a Valentin, kteří se narodili v závěru 15. století Janu V. Ratibořskému a jeho manželce Magdaleně Opolské. Všichni tři sourozenci se postupně vystřídali v čele Ratibořského knížectví, které v té době tvořilo víceméně jen město Ratiboř a jeho nedaleké okolí. Z hlediska svého významu byli pouze jedněmi z mnoha slezských zeměpánů a nevyznačovali se ani majetkem. 

Sám Valentin podle všeho nebyl předurčen k tomu, aby někdy převzal vládu, a pravděpodobně s tím vůbec nepočítal. Kromě toho, že se narodil jako poslední syn (zřejmě v roce 1485), trpěl fyzickou indispozicí – ne nadarmo ho jeho současníci označovali přívlastkem Hrbatý. Jeho starší bratři však oba předčasně zemřeli v roce 1506, aniž by zanechali potomky a vláda tak jedenadvacetiletému Valentinovi doslova spadla do klína.

Jeho hendikep lze tušit i za faktem, že se nikdy neoženil, jinak by samozřejmě bylo v jeho nejvlastnějším zájmu zajistit si dědice. Kronikáři, jako by chtěli Valentinovy zjevné tělesné nedostatky kompenzovat, uvádějí, že se vyznačoval velkou moudrostí, odvahou a mravní ryzostí. To však opavským Přemyslovcům další budoucnost zajistit nemohlo. Bezdětný vladař proto již v roce 1512 uzavřel dohodu se svým příbuzným Janem II. Opolským, na jejímž základě měl Jan po něm zdědit majetek. Ten se rozrostl ještě o nevelké bohumínské panství, jež Valentin během své vlády k Ratibořsku připojil. 

Ztracen v dějinách

Když 13. listopadu 1521 Valentin Hrbatý na svém ratibořském hradě zemřel, vyhasl s ním definitivně kdysi mocný královský rod, jehož moc se svého času rozpínala od Jadranu po Balt, rod, jenž se těšil pozornosti bezpočtu dobových kronikářů, domácích i zahraničních. Oproti tomu Valentinova smrt prakticky nevyvolala větší odezvu, vždyť šlo jen o jednoho z drobných slezských zeměpánů, jakých byly v regionu desítky.

TIP: Čechy, Morava a... Slezsko! Jak jsme ho získali a proč ho chtěli cizí vladaři?

Těžko si lze představit větší kontrast. Historická paměť ho prakticky zcela vytěsnila, a i v moderní době se jeho jméno objevovalo leda v podrobných genealogických pojednáních o regionu. Také proto je tak známé datum 1306, zatímco rok 1521 téměř nikomu nic neřekne.

Zatímco otevřené hvězdokupy se vyskytují v disku Galaxie, jejich kulové protějšky tvoří součást galaktického hala. Kromě toho panuje mezi oběma skupinami ještě jeden podstatný rozdíl: Zatímco kulové hvězdokupy typicky obsahují statisíce i miliony extrémně starých stálic a jsou gravitačně velmi stabilní, otevřené hvězdo­kupy sestávají převážně ze stovek až tisíců mladých členek a přílišnou stabilitou nevynikají. 

TIP: Jak vznikají galaktické slapové ohony?

V diskových galaxiích se přitom plyn – zejména ten molekulový – vyskytuje téměř výhradně v disku, zatímco v kulovitém halu jej prakticky nenajdeme. Hvězdy tudíž vznikají pouze v disku: Z molekulových mračen se utvářejí hierarchickým kolapsem ve skupinách, a formují tak právě otevřené hvězdokupy. Naproti tomu členky kulových hvězdokup se rodily v dobách vzniku samotné Galaxie, kdy ještě neměla tolik vyvinutý diskový tvar. Plynu bylo tenkrát víc, nová hvězdná uskupení byla bohatší a za dobu své existence se gravitačně stabilizovala.

Uprostřed opojné vůně mateřídoušky se vznáší jedna z nejbohatších populací českých motýlů. Na loukách vyrážejí ohrožené orchideje a modré hořce, periodické tůně jsou obydleny živoucími zkamenělinami listonohy. Březové háje připomínají tajgu a borovicové lesíky hostí bizarní rostliny bez chlorofylu i vzácné druhy hub. To vše můžete vidět na Vrchbělé!

S očima dokořán

Z hustého porostu janovců vyskočí daněla, udělá pár skoků a je pryč. Moment překvapení mě zastavil v pohybu, a tak díky vyplašenému zvířeti objevuji něco mnohem vzácnějšího. Na jedné z větviček bobovitého keříku sedí se složenými křídly mezi lusky růžovo-hnědo-bílý lišaj pryšcový (Hyles euphorbiae). Syté barvy naznačují, že by mohlo jít o čerstvě vylíhlého jedince. Vyfotografuji jej a do mapy značím polohu nálezu, ačkoli je jasné, že se soumrakem motýl odlétne.

Dříve patřil lišaj pryšcový (Hyles euphorbiae) k nejhojnějším lišajům ve střední Evropě. Dnes na mnoha místech v důsledku zániku přirozených stanovišť (sluncem vyhřáté lokality stepního charakteru) téměř vyhynul. (foto: Denisa Mikešová)

Naposledy si prohlédnu huňaté zavalité tělíčko a znova se soustředím na papíry, v nichž mám seznam zdejších druhů rostlin a živočichů s GPS souřadnicemi, jež by mě v případě rostlin měly dovést na místo jejich výskytu. Ano, ještě mě čeká fotodokumentace hořců křížatých (Gentiana cruciata) a prhy arniky (Arnica montana). Oba druhy patří k ohroženým rostlinám naší republiky. 

Každý můj krok však musí být obezřetný, kdyby mi do cesty vlétl třeba modrásek černoskvrnný (Phengaris arion). Potom bych hořce a prhy odložila na neurčito a věnovala se třepetajícímu se motýlovi. 

Ráj chráněných druhů

V dobách před intenzifikací zemědělství býval modrásek černoskvrnný rozšířen na celém území naší republiky; dnes však přežívá na poslední hrstce lokalit. Nejvíce kolonií je na Vsetínsku, kde se místy udržela drobná rolnická hospodářství a na Vrchbělé žije největší česká populace tohoto vymírajícího, kriticky ohroženého motýla. 

Bývalé vojenské újezdy nebyly v minulosti poznamenány intenzivním zemědělským obhospodařováním, takže zdejší krajina není poničená pesticidy. Proto stále poskytuje domov mnoha rostlinným i živočišným druhům, které z jiných částí České republiky vymizely nebo mizí. Konkrétně Vrchbělá se může pochlubit 11 druhy zvláště chráněných rostlin, 30 druhy rostlin z červeného seznamu a 55 druhy zvláště chráněných živočichů. 

Vzdálenost není překážkou

Z ochranářského hlediska jsou na Vrchbělé nejcennější bezlesé plochy, které ale po odchodu armády spontánně zarůstají náletem borovice a břízy, louky pak invazní třtinou křovištní a janovcem metlatým. V důsledku se vytrácí suchomilný a teplomilný charakter lokality a ubývá reliktních (pozůstatkových) teplomilných druhů. Pravděpodobně vlivem zarůstání došlo k zániku např. vstavače vojenského a vymizení koroptví polních, které zde ještě v roce 2002 běžně žily.

Aby se dalšímu nežádoucímu zarůstání zamezilo, bylo v roce 2012 zahájeno Českým svazem ochránců přírody ZO ČSOP JARO v Jaroměři sekání travních porostů a klučení stromových náletů. „Na Vrchbělou to sice máme z Jaroměře přes sto kilometrů, ale význam území a jeho aktuální stav nás nenechaly klidnými. Jednu z nejcennějších lokalit bývalého vojenského prostoru proto převzal do správy náš Velkojaroměřský pozemkový spolek,“ říká předseda David Číp.

Pohřbení pod hromadami

Stejně negativně jako zarůstání se na složení flóry i fauny Vrchbělé podepsala výstavba sportovně rekreačního areálu s in-line dráhou, včetně tzv. sáňkařských kopců v přední části bývalé vojenské střelnice, které vznikly z odpadního popílku smíšeného se zeminou. 

Výstavba areálu, jež začala v roce 2012, vedla k zániku koniklece lučního českého (Pulsatilla pratensis), jenž je vedený mezi zvláště chráněnými druhy v kategorii silně ohrožených druhů. Pod vznikající hromadou odpadního popílku rovněž zmizely snad nejpozoruhodnější jednolisté kapradinky vratičky měsíční (Botrychium lunaria), které jsou v červeném seznamu zařazeny jako silně ohrožený druh.

Jen kousek vedle jednoho z rozlézajících se kopců popílku rostou ohrožené hořce křížaté, o které pečují ochránci přírody. Obrátili se s prosbou na CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, aby hořce byly označeny cedulí a nedošlo k jejich zasypání. 

Hrozba golfového městečka

Přestože je Vrchbělá součástí CHKO Kokořínsko – Máchův kraj a je chráněna Evropskou unií jako Ptačí oblast Českolipsko – Dokeské pískovce a mokřady v rámci sítě Natura 2000, visí nad budoucností tohoto jedinečného území velký otazník. Pravidelný monitoring, který tady probíhá od roku 2001, přitom opakovaně potvrzuje výjimečnost zdejší přírody. 

Městu Bělá pod Bezdězem byl nabídnut projekt na vybudování golfového resortního městečka, které by se rozkládalo na ploše 2 543 165 m². Realizace záměru by znamenala zánik naprosté většiny cenné oblasti včetně zamoření půdy např. hlubokokořennými herbicidy a dalšími pesticidy, jež se běžně používají k „ošetřování“ golfových trávníků. Postupem času by velmi pravděpodobně došlo i ke kontaminaci spodních vod, jak se běžně děje v oblastech, kde se hojně používají chemické postřiky. Ochránci přírody a vědecká obec proto záměr výstavby golfového rezortu s přilehlým městečkem sledují s velkými obavami. 

„Monitorujeme zde jednu z posledních oblastí v celém Česku, kde se mimo jiné doposud hojně vyskytuje silně ohrožený a velmi pozoruhodný pták lelek lesní,“ komentuje situaci ředitel České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek.

Také botanici poukazují na výskyt klenotu české flóry chráněného silně ohroženého vstavače kukačky (Orchis morio), který zde roste až v počtu 200 exemplářů, či na vzácné skalničky jako je např. chráněný a ohrožený kociánek dvoudomý (Antennaria dioica). Zastupitelé města Bělá pod Bezdězem zatím rozhodnutí odložili.

Ostře sledovaná lokalita

Po vycházce Vrchbělou, na které jsme stihli zmoknout, sedíme v teple a povídáme si. Setkání s jedním z největších znalců Vrchbělé, RNDr. Miroslavem Honců, je velmi inspirativní. 

„Průzkumem bývalé střelnice se zabývám s menšími přestávkami od roku 1990 do současnosti,“ říká pan doktor. „Po odchodu ruských vojsk z výcvikového prostoru vypadala střelnice úplně jinak. Celá přední část byla rozježděná od tankových pásů a sytě růžová květy zeměžluče okolíkaté.“ V tváři se mu zračí úsměv, jako by znova viděl tu krásu. Zeměžluče zde stále kvetou, nejsou ovšem už tak hojné jako dřív. Většinu něžných léčivých květů pohřbil zábavní park, in-line cesty a již zmiňované kupy popílku. 

„Zúčastnil jsem se zde několika průzkumů,“ pokračuje pan Honců, „například s českolipskými entomology, nebo ornitologického průzkumu se Zemědělskou fakultou v Praze. Intenzivní průzkumy jsem tady prováděl v roce 2012 a 2013, tedy v době, kdy zde byla zahájena výstavba zábavního parku a sáňkařských kopců a kdy jsem tady během dvou let prokázal 245 živočišných druhů. Například odstěhování bramborníčků černohlavých a pěnic vlašských také přičítám výstavbě.“

Očekávání s mírným optimismem

Hovoříme o významu celého území, a když nakousneme projekt golfového městečka, asi nás oba zamrazí v zádech. 

„Území má charakter Národní přírodní rezervace a umístění jakýchkoli staveb do tohoto prostoru, které nepodporují ochranu přírody, je nesmyslné,“ říká Miroslav Honců. Je ale optimista: „Pokud bude projekt schválen zastupiteli, respektive pokud bude odsouhlasena realizace, bude zablokován nutnými posudky. V konečné fázi může být kauza předložena k mezinárodnímu soudu v Haagu, tím bude lokalita dlouhodobě zamrzlá a nebude se zde smět nic dělat.“ 

TIP: Botanická zahrada u Štramberka a tamní Robinson z vápencového ostrova

Městu Bělá pod Bezdězem je navrhováno jiné využití, např. zavedení chovu divokých zvířat (koní, zubrů a praturů) či pronájem území filmařům k natáčení válečných filmů (podle příkladu Milovic). Tím by jedinečné přírodní dědictví Vrchbělé zůstalo zachováno.

Jak nedávno zjistili odborníci z Flindersovy a Adelaidské univerzity, během několika uplynulých dekád se statisticky významně zvýšil počet lidí, kteří se narodí s „dodatečnou“ tepnou procházející předloktím. Za normálních okolností je přítomna v prvních fázích nitroděložního vývoje, kolem osmého týdne však postupně zanikne a zachová se pouze u malé části novorozenců. Většina z nás se tak rodí jen se dvěma předloketními arteriemi: loketní a vřetenní.

Výhoda silnějšího předloktí

„Anatomové se na ‚třetí tepnu‘ poprvé zaměřili v osmnáctém století. Kolem roku 1880 se vyskytovala zhruba u deseti procent populace, v současnosti už ji má asi třetina lidí,“ přibližuje Teghan Lucasová, jejíž tým loni provedl pitvu osmi desítek těl australských a evropských dárců narozených v první polovině 20. století. „Zjištěný nárůst je zřejmě výsledkem genetické mutace, zdravotních komplikací v těhotenství, nebo obojího,“ dodává badatelka. 

Náčrt umístění třetí tepny v lidském předloktí (ilustrace: Maciej Henneberg)

Podle vědců je nicméně zjevné, že třetí tepna musela svým nositelům skýtat jistou evoluční výhodu, jinak by se tak často neobjevovala. „Díky bohatšímu krevnímu zásobení měl dotyčný silnější předloktí, což se jistě hodilo,“ uvažuje Lucasová, podle níž se zmíněnou „vymožeností“ bude kolem roku 2100 pyšnit nadpoloviční část populace.

TIP: Dvanáct, nebo třináct párů? Je pravda, že někteří lidé mají o žebro víc?

Dodatečná tepna v předloktí navíc netvoří jedinou novinku, která zřejmě povede k přepisování učebnic anatomie: Až třikrát častější než před sto lety je dnes také výskyt kolenní kůstky nazývané fabella. 

Součástí mise vesmírného dalekohledu Jamese Webba je i projekt nazvaný Grism Lens-Amplified Survey from Space neboli GLASS. V rámci tohoto programu vědci pozorují masivní kupu galaxií Abell 2744, která díky své obří hmotnosti funguje jako gravitační čočka. 

Právě ohyb světla gravitací Abell 2744 přinesl vědcům nečekaný objev – dvojici galaxií pojmenovaných GLASS-z11 a GLASS-z13. Číslice v názvu objevených galaxií vyjadřuje hodnotu tzv. rudého posuvu, který ukazuje vzdálenost objektu od pozorovatele. V případě rudého posuvu s hodnotou 13 to značí, že zmíněnou galaxii pozorujeme v době před 13,4 miliardy let, tedy pouhých 300 milionů let po Velkém třesku. Je tedy asi o sto milionů let starší než cokoli, co astronomové mohli sledovat doposud.

JWST otřásá astronomickými rekordy

„Astronomické rekordy se už hroutí a další se otřásají,“ napsal v reakci na objev na Twitteru vedoucí výzkumu NASA Thomas Zurbuchen. Přestože publikovaná data vypadají velmi slibně, na jásot je zatím brzy – zpráva o objevu zatím neprošla recenzním řízením a hodnotu rudého posuvu zaznamenal JWST „pouze“ prostřednictvím svého snímače NIRCam, který slouží pouze k orientačnímu měření barevného spektra. Dalekohled ale nese i spektrometr NIRSpec, který je schopný tato prvotní zjištění potvrdit, nebo je případně upřesnit či vyvrátit.

TIP: Dechberoucí várka snímků z dalekohledu Jamese Webba

GLASS-z11 a GLASS-z13 jsou ve srovnání s Mléčnou dráhou velmi skrovné galaxie. Zatímco naše domovská galaxie má v průměru asi 100 000 světelných let a obsahuje přibližně 200 miliard hvězd, GLASS-z11 a GLASS-z13 měří mezi 3 000 a 4 500 světelnými roky a obsahují hvězdy s celkovou hmotností odpovídající asi miliardě Sluncí.

V pohoří Zagros, na území guvernorátu Sulejmánie v iráckém Kurdistánu, se nacházejí pozůstatky dávného osídlení a opevnění, známé jako horská pevnost Rabana-Merquly. Zhruba před 2 000 lety šlo o jedno z regionálních center Parthské říše. Archeologové se na základě nových průzkumů v této oblasti domnívají, že šlo o víc než jen o obyčejnou pevnost.

Jak uvádí nová studie publikovaná v magazínu Antiquity, nové vykopávky a letecké mapování s využitím dronů nasvědčují, že pevnost Rabana-Merquly ve skutečnosti představuje ztracené město Natounia, známé též jako Natounissarokerta. Nachází se zde čtyři kilometry dlouhá zeď opevnění, propracované skalní reliéfy a také náboženský komplex s chrámy, které byly zřejmě zasvěceny zarathuštrické bohyni Anáhitá.

Město říše Parthů

„Značné úsilí, které tehdejší obyvatelé vynaložili na plánování, stavbu a údržbu stavby této velikosti ukazuje, že šlo o sídlo významné pro říši,“ vysvětluje archeolog Michael Brown z německé Heidelbergské univerzity. S kolegy mají podezření, že objevené místo je skutečně dávná Natounia, město, které své jméno odvozovalo od Natounissara, zakladatele královské dynastie v Adiabene, klientském státě Parthské říše. 

TIP: Extrémní sucho odkrylo na břehu řeky Tigris dávné město doby bronzové

Město Natounia bylo až doposud známé pouze několika mincí, objevených v dávném městě Nisibis, na území dnešního jihovýchodního Turecka. Tyto mince zřejmě byly raženy v první polovině prvního století před naším letopočtem, což zhruba odpovídá stáří opevnění na lokalitě Rabana-Merquly.

Představoval legendu a francouzského národního hrdinu. Proslul mistrovským výkonem svého řemesla, kdy mu mnohdy k deklasování protivníka stačila jedna či dvě dávky střel. Vedle toho vešel ve známost pro svou taktiku rychlého útoku na nepřítele a stejně rychlého úniku. Měl na kontě 53 ověřených a 35 pravděpodobných sestřelů, což jej stavělo v žebříčku nejúspěšnějších francouzských es na druhé místo. Řeč je o rodákovi z Compiègne Georgesi Guynemerovi (1894–1917).

Mezi čápi

Jako dítě byl velmi neduživý, avšak i přesto se mu (díky houževnatosti a trpělivosti) nakonec podařilo dosáhnout přijetí ke „vzduchoplavcům“. Koncem roku 1914 se stal leteckým mechanikem, odkud byl už jen krůček k pilotnímu výcviku. Od června následujícího roku už coby stíhač působil u eskadrily MS.3, jež se později přejmenovala na escadrille N.3 a proslula pod označením čápi (les Cigognes).

Mladý letec s fenomenálními úspěchy se nakonec stal velitelem této proslulé formace. Obdržel celou řadu vysokých vyznamenání států Dohody, mezi nimiž nechyběl britský Řád za vynikající službu (Distinguished Service Order), jenž se uděloval za zásluhy v boji, nebo nejvyšší francouzská dekorace – Řád čestné legie (Ordre national de la Légion d’honneur).

Příliš mnoho ořů

Tento snímek zachycuje Guynemera za kulometem v jeho vzpěrovémhornoplošníku Morane-Saulnier L, kterak demonstruje přihlížejícím, jak se odehrálo jeho vůbec první vzdušné vítězství z 15. července 1915. Fenomenální stíhač za svou krátkou, leč velmi intenzivní kariéru stihl osedlat celou řadu typů.

Létat začal na zmíněném stroji Morane-Saulnier L, v prosinci 1915 přešel na Nieuport 11 Bébé a od března 1916 operoval na Nieuportu 17. V létě se přeškolil – jako jeden z prvních letců – na stíhačku SPAD S.VII, na níž opravdu exceloval. V květnu 1917 se mu podařilo sestřelit sedm nepřátel a v červenci už dosáhl – jako první francouzský letec – magické hranice 50 vítězství.

SPAD S.VII na letišti ve francouzském Vadelaincourt (foto: Wikimedia Commons, Archives municipales de Toulouse, CC0)

Mediální hvězda

Stal se rovněž miláčkem domácího tisku, který jej velmi oslavoval a učinil z něj národního hrdinu. Tento plachý mladík, který se pozornosti médií spíše vyhýbal, se nevrátil z bojového letu 11. září 1917. Udává se, že se opět „utrhl“ ke stíhání protivníka, zřejmě německého průzkumného letounu, a ve vzdušném souboji dostal fatální zásah. Ani vrak letounu, ani letcovy ostatky či osobní věci se nikdy nenašly.

TIP: Bezhlučná smrt: Německé vzducholodě nad Londýnem 

Dodnes se neví, zda zemřel ve vzduchu, při dopadu na zem nebo zda k jeho zabití došlo až poté. Jeho úmrtí představovalo pro Francouze ohromný šok a žákům ve školách se jeho ztráta vysvětlovala tím, že „vylétl tak vysoko, že se již nemohl vrátit“. Připisuje se mu také vlastenecký výrok „Pokud jste neodevzdali vše, neodevzdali jste nic“.

Japonsko je podobně jako i jiné asijské země známé až extrémním tlakem na výkon v zaměstnání. Podle odborníků až pětina tamních zaměstnanců čelí riziku smrti kvůli přepracování. Podle zákona má sice japonský pracovní týden 40 hodin stejně jako u nás, realita je však nezřídka na hony vzdálená: 22 % zaměstnanců tráví v práci přes 50 hodin, a dalších 12 % dokonce dvakrát tolik. Odejít před koncem směny bývá nemyslitelné, neobvyklé jsou i pauzy na oběd. Není divu, že se více než polovina zaměstnanců v zemi vycházejícího slunce cítí v práci stresovaná.

Vražedné pracovní tempo se odráží i ve způsobu, jakým japonští zaměstnanci odpočívají. Tisíce přepracovaných Japonců se snaží ukrást pár minutek spánku při cestě do práce a během cesty domů. Pro některé je ale jednou z mála možností, jak si zdřímnout, čas strávený na firemní toaletě.

Tokijští výrobci kancelářského nábytku proto nabízí přepracovaným zaměstnancům o trochu důstojnější prostor pro odpočinek – speciální boxy, ve kterých lze spát ve vzpřímené poloze. Přestože představa podobné spací budky může u Evropanů znít jako vtip, jedná se o skutečný produkt, který by se mohl v blízké budoucnosti objevit v japonských kancelářích.

TIP: Ukažte mi svou baterii! Čínská firma přišla s kontroverzním způsobem kontroly zaměstnanců

Podle mluvčí jedné ze společností, která spací boxy hodlá nabízet, jde o „flexibilní přístup k odpočinku“. Boxy unaveným zaměstnancům nabídnou kromě soukromí i pohodlnou oporu pro hlavu, kolena a záda, což má zajistit, že během krátkého spánku neupadnou. Výrobci si od novinky slibují, že jejich spací boxy zvýší produktivitu zaměstnanců a zároveň podpoří zdravější pracovní kulturu.

Dalo to sice práci, ale situace velryb se alespoň v některých případech zlepšuje. Přesto je stále téměř polovina druhů velkých velryb považována za vážně ohrožené. Aby vědci a ochranáři mohli sledovat populace velryb v oceánu, který je pro nás do značné míry nepřístupný, využívají moderní technologie a zajímavé nápady.

Detektor z optických vláken

Léa Bouffaut z americké Cornellovy univerzity a její kolegové hodlají využít toho, že se velryby do značné míry dorozumívají zvukem. Mají výhodu v tom, že se zvuk v oceánu šíří pětkrát lépe než ve vzduchu. Tradiční metodou odposlouchávání velryb je přitom použití soustav hydrofonů, které detekují zvukové vlny ve vybrané oblasti oceánu.

Tento přístup je ale dost nákladný, protože zahrnuje výdaje na přístroje, loď i posádku. Kvůli tomu jsou akustická data z oceánu k dispozici jen z některých oblastí a v nedostatečném množství. Tým Bouffautové navrhuje namísto toho využít k detekci zvuků velryb takzvaná „temná“ optická vlákna.

TIP: Záhadný zvuk z Mariánského příkopu by mohl být novým dialektem velryb

Jde o nevyužívaná optická vlákna, která pocházejí z podmořských optických kabelů pro internet nebo například kabelovou televizi. „Můžeme detekovat změny v chování světelných pulzů, které vznikají kvůli drobným defektům v optickém vláknu. Tyto změny představují signál, který je možné převést na zvuk. Proto optickým kabelům říkáme virtuální hydrofony,“ vysvětluje Holger Klinck, vedoucí výzkumného centra Lisy Yangové pro bioakustiku v ochraně přírody.