O zařízeních podobných námořním minám se zmiňují již pojednání čínských důstojníků ze 14. století, ovšem k úspěšnému použití takové zbraně došlo až roku 1855 za krymské války. Rusové nasadili miny proti britské flotile křižující před Kronštadtem a Královskému námořnictvu nezbylo než poprvé poslat do akce improvizované minolovky. Šlo o malé čluny, které za sebou táhly lodní háky s cílem nálože zachytit.

Navzdory použití min v americké občanské válce (1861–1865) se nedochovaly záznamy, že by některá ze stran vyzkoušela i minolovky. Unijní důstojníci se sice pokusili takové plavidlo sestrojit, avšak jejich pokusy skončily fiaskem. Za rusko-japonského konfliktu v letech 1904–1905 se v této roli osvědčily staré torpédové čluny. 

Od trawlerů k šalupám

Jako první se do systematického vývoje minolovek pustili britští námořní inženýři krátce před Velkou válkou. Pánové z admirality si totiž uvědomili, že rozvoj min ohrožuje zásobovací trasy, jejichž zablokování by mohlo ostrovní velmoc vyhladovět. Kohosi napadlo, že odstraňování min se podobá chytání ryb – a námořnictvo si vyzkoušelo odminování pomocí rybářských trawlerů vlekoucích sítě.

Nápad se osvědčil a malá plavidla začala sloužit pro udržování kanálu La Manche bezpečným. V rámci Royal Navy Reserve se zrodilo oddělení trawlerů – předchůdce flotily minolovek se speciálně navrženými plavidly i vybavením. Rybáři tak v rámci Trawler Section vstoupili do služeb Královského námořnictva a nafasovali zbraně i uniformy.

Za světové války

Za první plnohodnotné minolovky světa bývají považovány britské šalupy třídy Flower, které se začaly stavět roku 1915, a nakonec spatřilo světlo světa 120 jednotek. Šlo o robustní a jednoduchá plavidla, jež konstrukčně vycházela z nákladních lodí, a montáž tak zvládly i civilní loděnice. Minolovky o výtlaku 1 200 tun nesly dvě děla ráže 76, 102 nebo 120 mm (výzbroj procházela vývojem), pár 47mm kanonů a minolovné zařízení. Aby se zvýšila šance na přežití po nárazu na nálož, měly šalupy příď vyztuženou třemi vrstvami oceli.

Během války se ukázalo, že větší hrozbu než miny představují německé ponorky napadající konvoje, a tak byla většina šalup převelena k jejich eskortám a dostala dva vrhače i jeden skluz hlubinných náloží. V letech 1916–1919 (některé kusy byly nasazeny proti bolševikům za ruské občanské války) odepsala Royal Navy 18 šalup, z nichž se sedm potopilo na minách, a většinu zbývajících zničily podmořské čluny.

Neopěvovaní hrdinové

Způsob detekce a odstraňování min se výrazně zdokonalily během druhé světové války. Všechny hlavní mocnosti pro tyto úkoly adaptovaly vybraná menší plavidla a například Austrálie nasadila 35 upravených civilních lodí označovaných jako Auxiliary Minesweepers (pomocné minolovky). Státy Osy i protihitlerovské koalice využívaly minolovky intenzivně po celý konflikt.

Dokončení: Proti skryté hrozbě pod hladinou: Jak fungují minolovky? (2)

Vzhledem k tomu, že se drobné lodě neúčastnily velkých námořních bitev, zůstávaly stranou pozornosti. Výmluvně jejich pozici popsal historik Gordon Williamson: „Německé minolovky tvořily výraznou část celé Kriegsmarine a jsou do značné míry jejími neopěvovanými hrdiny.“

Násilná smrt Julia Caesara 15. března roku 44 př. n. l. nemohla přinést nic jiného než boj o uvolněné místo v čele impéria. Potenciální nástupci se ovšem nejprve semkli ve snaze dopadnout a exemplárně potrestat vrahy.

Úvodní část: Kleopatra a pád egyptské říše (1): Proč se mocná civilizace stala římskou provincií?

V roce 43 př. n. l. spojili státníci Aemilius Lepidus a Marcus Antonius síly s Caesarovým prasynovcem Octavianem a chystali se udeřit. V nadcházejícím střetu s republikány mohlo spojenectví s Egyptem sehrát zásadní roli, Kleopatra se však dlouho zdráhala přiklonit se k jedné ze stran. Teprve po pečlivém zvážení všech okolností podpořila Caesarovy mstitele.

Průběh dalších událostí jí dal za pravdu. V roce 42 př. n. l. utrpěli republikánští spiklenci zdrcující porážku v bitvě u Filipp, po níž si vítězové příhodně rozdělili pravomoci i území. Východní část říše připadla Marku Antoniovi: Usadil se v Tarsu, a protože nutně potřeboval finance na tažení proti Parthům, vzpomněl si na egyptskou královnu.

Díky nilským záplavám přinášejícím úrodné bahno představoval tehdy Egypt zemědělskou supervelmoc, schopnou v dobrých letech sklízet i dvakrát do roka. Byl tak považován za jeden z nejbohatších států světa a opulentní Alexandrie, vystavěná v řeckém a egyptském duchu, udivovala i Římany, kteří podle tehdejších šetřivých republikánských tradic udržovali všechny budovy velmi střízlivé. Marka Antonia tak musela říše za mořem nutně přitahovat.

Nový Dionýsos

Od svého otce pochytila Kleopatra dvě zásadní pravdy, a sice že v nejistém světě udrží ptolemaiovskou dynastii u moci jen Římané – a že Římané jsou úplatní. Protože potřebovala zajistit trůn nejen pro sebe, ale také pro malého Kaisariona, přistoupila k Antoniovým požadavkům více než vstřícně. Natolik vstřícně, že se Říman rozhodl prolenošit zimu v Alexandrii. Předtím se ovšem snížil k tomu, že dal na Kleopatřino přání zavraždit její sestru Arsinoe.

Orientální přepych vyhovoval Antoniovi víc než proklamovaná římská strohost a alexandrijští občané ho navíc přijali překvapivě vlídně. Koneckonců nepřijížděl jako dobyvatel, nýbrž coby host. A pečlivě budovaná image nového Dionýsa se líbila jak řeckým obyvatelům metropole, tak původním Egypťanům, kteří si onoho dvakrát zrozeného boha vína ztotožnili s Osirisem. Šťastnou shodou okolností se umoudřil dokonce i nevyzpytatelný Nil a po několika hladových letech zemi konečně čekala hojná sklizeň.

Vratké spojenectví

Římsko-egyptské „selance“ učinili konec Parthové, nájezdníci z území dnešního Íránu a Iráku, kteří využili rozptýlenou pozornost k útoku na římské državy v Sýrii. Když tedy Kleopatra roku 40 př. n. l. povila Antoniovi dvojčata, podle dynastických zvyklostí pojmenovaná Kleopatra Selene a Alexandr Helios, byl jejich otec právě na válečném tažení. Tím ovšem královniny starosti nekončily. 

Caesarův prasynovec a adoptivní syn Octavian sledoval Antoniův egyptský románek s nevolí i obavami a pokusil se jejich politické spojenectví přesunout do osobní roviny – propojením rodin. Na strategické schůzce v Brindisi nabídl Antoniovi ruku své ctnostné sestry Octavie a ten ke Kleopatřině velké nelibosti souhlasil. Zajistil tak pokračování křehké aliance, jež oba mocné muže zavazovala ke vzájemné vojenské pomoci. Ale zatímco Antonius slovo dodržel, Octavianova dobrá vůle skončila po sestřině návratu z líbánek. Parthské tažení se přesto vyvíjelo příznivě. Antonius se nicméně záhy ocitl ve finanční tísni a napadlo ho navázat na úspěšnou spolupráci s egyptskou vládkyní.

Z opětovného sblížení dvou význačných osobností vzešel roku 36 př. n. l. Kleopatřin třetí syn Ptolemaios Filadelfos, na válečném poli se ovšem mileneckému páru už tolik nedařilo. Původně úspěšné tažení proti Parthům skončilo katastrofou, Antonius přišel o třicet tisíc mužů a pokořený zbytek vojska se musel stáhnout do Sýrie – což se náramně hodilo Octavianovi: Nelenil, poslal na odpočinek přebytečného Aemilia Lepida a přisvojil si jeho funkce i pravomoci. 

Cizácká a zvrácená

Křehká mocenská rovnováha tím vzala zasvé, a Antonius tak vsadil vše na egyptskou královnu. Aby se zahojil po parthském fiasku, zajal roku 34 př. n. l. alespoň arménského krále Artavasda, načež v ulicích Alexandrie uspořádal triumf v římském stylu. Následovala marnotratně velkolepá slavnost na Kleopatřinu počest, na níž ji ověnčil titulem „královna a matka králů“, Kaisariona prohlásil za Caesarova právoplatného syna a jeho sourozencům přislíbil římské východní državy – především Kypr, Krétu, Kyrenaiku a část Sýrie. 

Takovou politickou munici Octavian jen uvítal, neboť mu pomohla zahájit nepokrytě štvavou kampaň. Úlohu odvěkého nepřítele přitom nepřipsal Antoniovi, nýbrž cizácké, zvrácené a celkově podezřelé Kleopatře. To ona přece řádného římského občana omámila, uvedla na scestí, zbavila zdravého úsudku, navlékla do nedůstojného řeckého šatu, nutila ho k masážím chodidel a k bůhvíčemu ještě. Nádavkem se Octavian zmocnil protivníkovy domnělé poslední vůle, v níž Antonius upřednostňoval Kleopatru před zájmy Říma. Podle všeho se jednalo o podvrh, přesto posloužil k dalšímu rozdmýchání protiegyptských nálad.

V květnu roku 32 př. n. l. učinil Antonius konec přetvářkám a na dálku se dal s Octavií rozvést. Zatímco římsko-egyptský pár shromažďoval válečnou flotilu, senát okázale odňal Marku Antoniovi veškeré úřady, tituly a funkce. Octavian pak zašel ještě dál: V chrámu bohyně Bellony na Martově poli mrštil podle prastarého zvyku do vzduchu rituálním dřevěným kopím na znamení, že Kleopatře vyhlašuje válku. 

Antonia opouštějí bohové

Egyptská armáda se soustředila při západořeckém pobřeží, přičemž sestávala z 500 válečných veslic, 60 lodic Kleopatřiny osobní flotily, 100 tisíc pěších vojáků a 12 tisíc jezdců. Octavian shromáždil pouze 250 lodí, jeho armádu tvořilo 80 tisíc pěšáků a 12 tisíc jezdců. Vedením námořních operací však pověřil ostříleného mořského vlka Vipsania Agrippu, jenž se postaral o nepříjemnou blokádu protivníkových pozic. Když pak 2. září roku 31 př. n. l. došlo k bitvě u Actia, zmáhala Antoniovo vojsko nejistota, úplavice i dezerce. 

Egyptská flotila přesto zpočátku bojovala zdatně, pak se ovšem Kleopatřino křídlo dopustilo manévru, který vyvolal podezření, že se královna obrací na útěk. Mezi vojáky zavládla panika, lodice se nedokázaly přeskupit k účinné obraně a zbytek byl jen otázkou času. Octavianovým jménem vybojoval Agrippa nikoliv oslnivé, ale přece jen vítězství. 

V nadcházejících měsících se Antonius a Kleopatra snažili vemluvit vítězi do přízně, Octavian ovšem postrádal Caesarovu velkorysost a místo smíru napadl Egypt od západu i východu. Postup mu pak výrazně usnadnila nálada v Antoniově vojsku, jež ochotně přecházelo na stranu triumfujících Římanů. Nešťastný Marcus Antonius, pohnutý neblahými událostmi i podvrženou zprávou o Kleopatřině smrti, se tak raději začátkem srpna roku 30 př. n. l. probodl vlastním mečem – bohužel poněkud neobratně, takže ho polomrtvého stačili odnést do mauzolea v královské čtvrti. Tam si naposledy zavdal vína, zalkal nad vrtkavým osudem a skonal v náruči své egyptské lásky.

Závěrečné dějství

Když Octavian projel branami pokořené Alexandrie, čekala ho nepříjemná komplikace. Kleopatra se s veškerými poklady opevnila ve své hrobce a přízemí patrové stavby dala důkladně obložit rozmanitým hořlavým materiálem, připravena vydat sebe i nashromážděné bohatství napospas plamenům. Octavian zlato nutně potřeboval, proto královnu lstivě vylákal, zajal a uvěznil v paláci. Jejímu stylovému odchodu na onen svět však bdělé stráže zabránit nedokázaly. 

Nevíme, zda 12. srpna roku 30 př. n. l. Kleopatra skutečně podlehla hadímu jedu (jako hlavní podezřelý se přímo vnucuje kobra egyptská), nebo zvolila alternativní způsob sebevraždy, přičemž antičtí autoři uvádějí například otrávený hřeben či jehlici do vlasů. Pravda však nikdy nesmí stát v cestě dobrému příběhu a teorie o smrtonosných hadech prokázala v průběhu staletí největší životaschopnost. Za svou ji přijali antičtí dějepisci, renesanční umělci, William Shakespeare i moderní popkultura. 

Octavian, příhodně zbavený nepohodlných protivníků a bohatší o Kleopatřinu královskou pokladnici, mohl konečně projevit určitou velkodušnost. Poslední egyptskou vládkyni nechal se všemi poctami uložit po Antoniově boku do mauzolea, které pak zřejmě navždy pohltily vody Středozemního moře, a poté Egypt formálně připojil k Římské říši.

Kosmické záření, které neustále skrápí naši planetu, představuje proud částic rozmanitého původu. Součástí kosmického záření jsou i obtížně detekovatelná vysokoenergetická neutrina. Nemají téměř žádnou hmotnost, jsou elektricky neutrální a s běžnými částicemi se téměř nesrážejí. Víme, že přilétají z velmi hlubokého vesmíru, z objektů vzdálených miliardy světelných let. Zatím ale nebylo úplně jasné, jaké objekty to jsou.

V roce 2017 se objevila studie v prestižním časopise Science, podle které byl zdrojem vysokoenergetického neutrina, předtím detekovaného neutrinovou observatoří IceCube na jižním pólu, blazar TXS 0506+056. Blazary jsou vzácné a extrémní objekty, zřejmě galaktická jádra poháněná supermasivní černou dírou, která velmi intenzivně září přes celé elektromagnetické spektrum. Kolem tohoto výzkumu se ale rozhořely spory a ne všichni odborníci s těmito závěry souhlasí.

Původ neutrin kosmického záření

Mezinárodní tým odborníků nedávno přinesl nové, přesvědčivější doklady, že zdrojem přinejmenším části vysokoenergetických neutrin kosmického záření jsou skutečně blazary, které doposud nejasným mechanismem urychlují neutrina na ohromující energii. Badatelé porovnávali data zmíněné neutrinové observatoře IceCube s daty BZCat, což je jeden z nejvíce kompletních katalogů známých blazarů. Tímto způsobem ověřili, že existuje souvislost mezi vysokoenergetickými neutriny a blazary.

TIP: Částicová sprška: Odkud se bere a z čeho se skládá kosmické záření?

Členové týmu věří, že zatím narazili jen na špičku ledovce. Budou shromažďovat další pozorování, aby odhalili mechanismus vzniku neutrin s extrémní energií. „Potřebujeme rozlišit objekty, které vytvářejí neutrina od těch, které to nedělají. To nám přidá další dílky ke skládačce velké vesmírné záhady urychlování částic kosmického záření,“ uvádí v tiskové zprávě Ženevské univerzity Andrea Tramacere, který je jedním z odborníků na numerické modelování urychlovacích procesů a radiačních mechanismů působících v relativistických jetech.

Jaroslav Jiřík se narodil 10. prosince 1939 ve Vojnově Městci na Vysočině. Jeho rodina se ale záhy přestěhovala a on tak s hokejem začínal na Kladně. Již v 17 letech se v kladenském dresu poprvé představil v nejvyšší československé soutěži a v roce 1959 získal s týmem svůj první mistrovský titul. Diváci si začali rychle zvykat na jeho góly, nešlo o žádné parádičky, které by fanoušky zvedaly ze sedadel, ale protlačené a doklepnuté puky.

„Já myslím, že hokejová role je daná už předem. Někdo dává míň gólů, jiný je zase technik. Já prostě věděl, kam se mám před bránou postavit,“ vzpomínal později Jiřík. Svou hrou v předbrankovém prostoru si také vysloužil přezdívku, kterou mu vymyslel spoluhráč Stanislav Bacílek: „Člověče, ty se před tou brankou motáš jak brambor v hrnci. A vono je to vono!“

S přelepenou hvězdou

Po pěti sezonách na Kladně odešel Jiřík do Brna. Jihomoravskou metropoli si rychle oblíbil a v československé lize už pak nikdy nehrál za jiný klub. Tamní tým tehdy neměl v lize konkurenci a Jiřík se tak v letech 1962–1966 pokaždé radoval z mistrovského titulu. V té době už patřil k tradičním oporám reprezentace, s níž vybojoval i několik cenných kovů. Dres se lvem na hrudi poprvé oblékl v roce 1958, kdy zažil i premiéru na mistrovství světa. Celkem odehrál v národním týmu 132 utkání, v kterých nastřílel 83 branek. Třikrát se zúčastnil olympijských her a desetkrát si zahrál na světovém šampionátu.

Nezapomenutelným zážitkem pro něj jistě byl start na MS 1969 ve Stockholmu. Čechoslováci se zde měli dvakrát střetnout se sovětskou sbornou – poprvé od srpna 1968. Hráči se dohodli, že ani po jednom utkání nepodají soupeři ruku a na ledě nechají všechno. „Rudá mašina“ tehdy v hokeji kralovala a na světových šampionátech zaváhala jen málokdy. Českoslovenští hokejisté ale v první zápase zvítězili 4:3 a o týden později porazili Sověty 2:0. Někteří reprezentanti měli navíc během těchto utkání rudou hvězdu ve státním znaku přelepenou černou páskou.

Toto gesto údajně vzešlo právě z Jiříkovy hlavy. „Pánové, když jsem chodil do školy, tak nad lvem byla korunka, tak proč by tam teď měla být hvězda?“ řekl tehdy v kabině. Prohry se Švédy (0:2 a 0:1) ale nakonec odsunuly národní tým na třetí místo. Přesto bronzové medailisty vítaly po návratu domů stovky lidí. „Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to!“ hlásal transparent jednoho z fanoušků na ruzyňském letišti. Vládnoucí soudruzi nakonec hokejistům prominuli i přelepené hvězdy. 

Proč se nepereš?

Zarputilého útočníka si během reprezentačních akcí vyhlédl kanadský trenér Scotty Bowman a oslovil ho s nabídkou na přestup. „Přišli za mnou a Pepíkem Horešovským, jestli chceme do NHL. My jsme říkali: To nezáleží na nás, musíte se zeptat jinde, ta možnost nám připadala nepravděpodobná.“ Ačkoliv Jiříkovi ještě nebylo 30 let, což představovalo jednu ze základních podmínek zahraničního angažmá, dostal nakonec povolení.

Zámořskou soutěž v té době hrálo jen 12 mužstev a drtivou většinu hokejistů tvořili Kanaďané. Pro hráče z Evropy tedy bylo velmi obtížné se prosadit. Po tréninkovém kempu poslalo vedení klubu St. Louis Blues československého reprezentanta do záložní celku v Kansas City, který působil v nižší lize (CHL). V nižších soutěžích se to mezi mantinely často mlelo. Jiřík se zpočátku bitkám vyhýbal, až na něj spoluhráči začali dorážet: „Hele, proč se nepereš, vždyť je to součást našeho povolání.“ Až během utkání s Omahou se do potyčky přimíchal. „Už nešlo cuknout. Já jsem toho chlapa strhnul, on padnul na led a já si na něj sednul. Nevěděl jsem, co dál. Bylo mi blbý ho mlátit, tak jsem se sebral a odjel na střídačku. To pro něj byla ta největší potupa!“

Trable se střechou a daty

Život v Severní Americe si československý zástupce užíval. Nevěřícně zíral, když ho zavedli do přepychové čtvrti plné nově zařízených apartmánů a řekli mu: „Vyber si.“  Stejně jako většina hokejistů i Jiřík miloval rychlou jízdu v luxusních vozech. V Kansasu si proto opatřil Cadillac se stahovací střechou. „Hned na poprvé se střecha nějak zasekla a nechtělo se jí zpátky. Během chladného večera jsem pak málem zmrznul. V servisu mi mechanismus spravili, ale já už ho raději nepoužíval,“ vzpomínal později s úsměvem.

Na podzim 1969 se v New Yorku oženil se svou milou Kristinou, letuškou Československých areolinií. Jeho spoluhráči z Kansasu mu při této příležitosti uspořádali hostinu a zavalili ho dárky. Rovněž ho zaskočili předčasnou gratulací k narozeninám. V Americe se totiž dny a měsíce v datu píší obráceně. „Koukal jsem na ně jako zjara a pak mi to došlo. Prohodili desítku s dvanáctkou. Jenže party už běžela, tak jsem s nimi třicetiny oslavil o něco dřív.“

Tak si jeď!

Zarputilému útočníkovi se v CHL dařilo, odehrál zde 53 zápasů, vstřelil 19 branek a navrch přidal 16 asistencí. V březnu 1970 jej proto Bowman povolal do NHL. Premiéru si Jiřík odbyl 22. března v zápase proti Chicagu Blackhawks. Shodou okolností hrál tehdy za tento tým útočník Stan Mikita, který se rovněž narodil v Československu, avšak již od dětství vyrůstal v Kanadě. V dresu St. Louis Blues nakonec „Brambor“ nastoupil ke třem zápasům. V utkání proti Los Angeles Kings vstřelil i gól, ale sudí mu ho neuznali. „Byl to takový můj typický protlačovák. Puk jsem propasíroval asi deset centimetrů za čáru i s betonem brankáře. Jenže brankový rozhodčí to nezpozoroval. Kluci mě pak na střídačce utěšovali, že aspoň oni gól viděli,“ vybavoval si po letech. 

Citově však reprezentační útočník v Americe strádal. Jeho manželka se mezitím vrátila do vlasti a Jiříka to začalo táhnout za ní. „Dnes už bych to neudělal. Jenže tenkrát se mi stýskalo, byl jsem čerstvě ženatý a navíc se nám narodilo dítě. Uháněl jsem Bowmana a pořád jsem měl sbaleno. Po zápase v Pittsburghu jsem za ním zašel zase. Povídá mi: Já vím, chceš domů, že? Tak jeď...,“ vzpomínal s odstupem.

St. Louis pak v play-off pronikli až do finále Stanley Cupu. Klub následně Jiříkovi nabízel kontrakt i pro nadcházející sezonu, ale on odmítl: „Dostal jsem pozvánku do přípravného kempu. Jenže to zase vypadalo na začátek na farmě a já už měl svůj věk. Zůstal jsem doma. Moc jsem si ale přál, aby mi bylo o pět let míň.“

Po návratu do vlasti strávil ještě několik sezon v brněnském klubu a roku 1975 pověsil brusle na hřebík. Celkem odehrál v domácí soutěži 450 utkání a vstřelil 300 branek. U hokeje ale Jiřík zůstal. Jako trenér vedl několikrát Brno, Plzeň či Nitru a v letech 1977–1980 stál také na lavičce švýcarské reprezentace. Po revoluci se pak nějaký čas živil jako hráčský agent.

Osudný start 

Již od mládí Jiřík toužil létat. Tento sen si splnil po konci hokejové kariéry v roce 1994, kdy složil pilotní zkoušky. Již o tři roky později ale přišla první nehoda, když během letu jeho stroji vysadil motor. Jiřík se pokusil o nouzové přistání, ale v těžkém terénu se letoun převrátil. Bývalý hokejista havárii odnesl lehkým poraněním hlavy a stěžoval si na bolest zad. Od létání ho to ale neodradilo. „Víte, já jsem chtěl být pilotem už odmala, ale kvůli hokeji jsem nemohl. Dnes mám nalétáno přes pět set hodin,“ uvedl v prosinci 2009, při oslavě 70. narozenin.

TIP: Vymažte ji z historie: Ženské běžecké rekordy Zdeňka Koubka

V červenci 2011 usedl za knipl naposled. Ačkoliv jeho stroj neměl platný technický průkaz, a nesplňoval tak podmínky pro řádný provoz, rozhodl se Jiřík vzlétnout. Krátce po startu ale začal mít patrně potíže s motorem a byl nucen přistát. Přestože k tomu měl dostatečný prostor, rozhodl se pro riskantní otočku a návrat na letiště. Manévr ale nezvládl. Jeho Vixen II dopadl do nedalekého pole a začal ihned hořet. Jiřík zemřel okamžitě po pádu na mnohačetná zranění.

Následné vyšetřování ukázalo, že za havárii mohl technický stav letounu a chyba pilota, který nerespektoval, že stroj ještě nebyl schválen k provozu a také vzlétl, i když při předchozích letech zaznamenal problémy s výkonem motoru a dále chybným řízením těsně před havárií. 

Téměř polovina Britů by odmítla cestu na Měsíc a zpět, ukázal to průzkum agentury YouGov. Pro 48 % z 2061 respondentů, které agentura oslovila, by taková nabídka nebyla dostatečně lákavá. Jako nejčastější důvody odmítnutí Britové zmiňují nezajímavost takové cesty. Druhým nejčastějším důvodem odmítnutí je přesvědčení, že na Měsíci není nic zajímavého k vidění a trvalo by to příliš dlouho. 43 % dotázaných by s cestou souhlasilo a 9 % respondentů se nedokázalo k nabídce vyjádřit.

Mezi zájemci o cestu na Měsíc převažují nepřekvapivě muži – 56 % z nich by s cestou souhlasilo a zájem projevilo i 31 % oslovených žen. Za nezajímavou by považovalo takovou nabídku 36 % mužů a 59 % žen. Nejméně nadšení budila nabídka cesty do vesmíru u lidí nad 55 let, u kterých se k ní negativně vyjádřilo 62 % dotazovaných.

TIP: Nebezpečné dojmy: Ve které zemi žije nejvíce ignorantů?

Součástí průzkumu byla i otázka, zda je důležité, aby se lidé na Měsíc vrátili. Téměř polovina (49 %) dotazovaných si myslí, že to není důležité, snahu o návrat lidí na Měsíc naopak podpořilo 41 % dotazovaných. 9 % oslovených Britů si myslí, že by se lidé průzkumem Měsíce vůbec neměli zabývat.

Rozdílné názory mezi obyvateli Británie panují také v otázce financování vesmírného výzkumu – třetina oslovených si myslí, že by rozpočet vesmírné agentury měl být snížen nebo zcela zrušen, 29 % je s jeho výší spokojeno a jedna pětina by souhlasila s jeho navýšením.

Lidská evoluční linie podle všeho pochází z Afriky. Naši dávní příbuzní ale putovali i na další kontinenty. Ve slavné krasové oblasti Atapuerca v severním Španělsku paleontologové nacházejí pozůstatky nejstarších známých hominidů, kteří žili na území Evropy. Jejich stáří se přitom posouvá stále hlouběji do minulosti.

Do nedávné doby byly nejstaršími známými pozůstatky obyvatel Evropy z lidské linie fosilie objevené v roce 2008 na lokalitě Sima del Elefante, což lze přeložit jako „Jáma slona“. Vědci určili jejich stáří na zhruba 1,2 milionů let. Letos v červnu ale na stejném místě došlo k překvapivému objevu, který posunul „nejstaršího Evropana“ ještě hlouběji do minulosti.

Nejstarší Evropan

Tým paleontologů objevil část lebky, která zahrnuje kus horní čelisti ze zubem. Lebka patřila hominidovi, který žil v oblasti Atapuerky asi před 1,4 milionu let. Badatelé přitom nečekali, že by v Jámě slona mohli najít ještě něco staršího než předtím.

Šťastným objevitelem se stal doktorand Édgar Téllez z Národního centra pro výzkum lidské evoluce v nedalekém Burgosu. Téllez věří, že fosilie patří hominidovi druhu Homo antecessor, jehož postavení v lidské evoluci není úplně jasné, mohl být ale naším blízkým příbuzným.

TIP: Vědcům se podařilo získat genetickou informaci z 800 000 let starého předka

Objevená fosilie má nemalý význam pro pochopení evoluce našeho druhu. „Tento nález naznačuje, že moderní podoba lidské tváře se ve skutečnosti objevila již poměrně dávno, nejméně před 1,4 miliony let,“  vysvětluje podstatu nálezu Édgar Téllez. Objevenou část lebky nyní čeká další výzkum a detailní analýzy, od kterých si vědci slibují co nejvíce zajímavých detailů.

Ve starších pramenech se dodnes setkáme s doporučením, abychom se při onemocnění dýchacích cest vyhýbali potravinám, které zahleňují – a na prvním místě se většinou uvádí mléko. Ve skutečnosti jde o jeden z mýtů, jež se vědcům stále nedaří dostat ze všeobecného povědomí, přičemž zmíněnou radu údajně obsahovaly již lékařské knihy z 12. století.

TIP: 5 nejčastějších mýtů o snídaních, kterým (často) bezmezně věříme

Hlen představuje přirozený produkt sliznic dýchacích cest a slouží k jejich ochraně. Při infekci se tvoří ve větším množství (proto tak často smrkáme), ale intenzitu jeho produkce složení stravy nijak neovlivňuje. Pocit zahlenění po konzumaci mléčných výrobků přesto může mít reálný základ: Při kontaktu se slinami se totiž chovají jako emulgátor a vytvářejí v ústní dutině dojem hustého vazkého hlenu. Ten však nijak nesouvisí s úspěšností léčby, a chcete-li si tedy i při nemoci dopřát kelímek jogurtu, nemusíte se obávat.

Příslušníci jednoho a téhož živočišného druhu reagují ve stejných situacích odlišně. To samozřejmě platí v prvé řadě o lidech, ale i u zvířat se projevuje cosi jako osobnost. Názorný příklad najdeme u amerických mloků axolotlů Barbourových (Ambystoma barbouri), kteří žijí v řekách spolu s dravými rybami. Jakmile larvy axolotla ucítí chemické látky vylučované do vody dravcem, prchají do úkrytů pod kameny na dně řeky nebo na mělčinu, kam za nimi velká ryba nemůže. Pach ale nemá na všechny larvy stejný účinek. Některé se schovají na dlouhou dobu, ale některé jen na chvilku a brzy se už zase krmí planktonem… 

Dvě možnosti jak umřít

Mohlo by se zdát, že evoluce s odvážnějšími larvami mloků rychle zatočí a většina z nich skončí v čelistech rybího dravce. Jenže axolotlí nebojsové přežívají a prosperují společně s ustrašenějšími příslušníky svého druhu. A důvod?

Ambystoma barbouri (foto: Flickr, Todd Pierson, CC BY-NC-SA 2.0)

Larvy dýchají žábrami a na rozdíl od dospělých axolotlů dýchajících plícemi jsou odkázány výhradně na vodní prostředí. Až do proměny v dospělce to musí trvale nějak vydržet ve vodě. Dravé ryby přitom nepředstavují jediné riziko. Potoky mohou během horkého léta vyschnout. Larvy axolotlů tak manévrují mezi Scyllou sucha a zubatou Charybdou rybích dravců. Když se budou dlouho skrývat, sníží riziko napadení dravou rybou, ale stihnou sežrat méně potravy, pomalu porostou a riskují, že je zabije nástup sucha. Když se nebudou dravých ryb tolik bát, budou se krmit delší dobu, porostou rychle a mají šanci suchům uniknout. Pokud je ovšem dřív nesežere dravá ryba. 

Bezrizikovou životní strategii pro tuhle situaci příroda larvám axolotla Barbourova nenabízí a přírodní výběr proto nesklouzne ani k preferenci nebojsů, ani k upřednostnění ustrašenců. Jako nejživotaschopnější se ukazují populace axolotlů, kde jsou zastoupeny oba typy mločích „osobností“. 

Od „beránků“ po „sršně“

Hmyzí státy představované koloniemi termitů, včel nebo mravenců se chovají jako jeden velký superorganismus. Jedinec tu prakticky nic neznamená, protože nedokáže přežít. Životaschopné je pouze společenství, v němž plní své role jednotlivé kasty. Může mít takový superorganismus také svou povahu? Mohou se v rámci druhu vyskytovat kolonie s různou náturou? A jak se to projeví na jejich prosperitě a na prosperitě jejich živočišného druhu? 

Odpovědi na tyto otázky hledal tým pod vedením entomologa Stephena Pratta z Arizona State University v pralesích Panamy. Zaměřili se na mravence druhu Azteca constructor žijící na stromech z rodu cekropie (Cecropia), které patří do příbuzenstva našich kopřiv. Jde o vzájemně výhodné soužití, protože cekropie nabízejí mravencům „podnájem“ a ti stromům „platí činži“ tím, že je chrání před býložravými škůdci a odstraňují z nich parazitické popínavé rostliny. 

Stephen Pratt a jeho kolegové zjistili, že jednotlivé mravenčí kolonie se vzájemně liší hned v několika typech chování. S různou zuřivostí útočí na vetřelce, rozličnou měrou je popudí poškození listů hostitelské rostliny. Kolonie se také liší v intenzitě, s jakou její členové vyrážejí na strážní patroly a na průzkumné výpravy do okolí hnízda.

Když vědci „oznámkovali“ jednotlivé kolonie mravenců v každé disciplíně, mohli podle výsledného skóre sestavit žebříček, na kterém figurovala mraveniště od těch nejagresivnějších až po ta nejmírumilovnější. Míra agresivity přitom nezávisela na velikosti kolonie, ani na jejím stáří. Vědci tak dokázali, že i ve zcela přirozených podmínkách se vyskytují hmyzí společenstva s různou vrozenou náturou.

Svůj k svému?

Zajímavé je, že cekropie hostící agresivnější mravence byly ve výrazně lepším stavu. Měly například mnohem méně poškozených listů než stromy obývané hodnými mravenčími koloniemi. Osobnost kolonie tedy není důležitá jen pro samotné mravence, ale i pro jejich rostlinného partnera. 

Všechny taje soužití cekropií s mraveništi různých nátur vědci zatím neznají. Není například jasné, proč nejsou všechny kolonie stejně agresivní. Jakou výhodu získávají „hodné“ kolonie? A proč cekropie neupřednostňují agresivní kolonie před hodnými? 

Nelze vyloučit, že odolnější cekropie k sobě lákají agresivnější mravence nebo své hmyzí podnájemníky k vyšší agresivitě dokonce aktivně ponoukají. Možná jsme tu svědky jakýchsi paktů mezi vysoce odolnými cekropiemi a agresivními mravenci na jedné straně a méně odolnými stromy a „hodnými“ mravenci na straně druhé.

Kříženci s pověstí zabijáků

Za příkladem „nátury“ hmyzích států ovšem nemusíme cestovat až do daleké Panamy. Každý včelař vám potvrdí, že mezi chovanými včelstvy existují výrazné rozdíly v agresivitě. Některé včely jsou „hodné“ a na vetřelce nijak razantně neútočí. Jiná včelstva jsou však o poznání vznětlivější. Extrémní příklad „zlých“ včel představují tzv. afrikanizované včely vzniklé v 50. letech minulého století v Brazílii zkřížením poddruhu včely medonosné středoafrické (Apis mellifera scutellata) s evropskými poddruhy včely medonosné italské (Apis mellifera ligustica) a včely medonosné pyrenejské (Apis mellifera iberiensis).

Kříženci vynikají vysokou agresivitou, ale nesou si také celou řadu pozitivních vlastností. Jsou odolnější vůči chorobám a cizopasníkům, lépe vzdorují podmínkám tropů a dávají vyšší výnosy medu. Jejich chov je ale ze zcela pochopitelných důvodů obtížný. Afrikanizované včely se rády rojí a zatoulané roje napadají zvířata i lidi. Byla už zaznamenána řada případů, kdy lidé po napadení rojem afrikanizovaných včel zemřeli.

Zkrocení agresivních včel 

Skutečně zajímavé je, že nedávno se na karibském ostrově Portoriko objevily „hodné“ afrikanizované včely, které se zbavily své hlavní nectnosti a přitom si zachovaly všechny zmiňované klady. Jak je možné, že ztratily agresivní náturu? 

TIP: Raději se jim vyhněte obloukem: 5 nejagresivnějších zástupců zvířecí říše

Portoriko, kam byly afrikanizované včely nechtěně zavlečeny s nákladem některé nákladní lodi v polovině 90. let minulého století, je bezkonkurenčně nejhustěji obydlená země, do níž se tito včelí zuřivci kdy dostali a lidé tu od začátku hubili včelstva, s kterými byly problémy. Zároveň na Portoriku nežijí nepřátelé včel (medvědi, sršni apod.), před kterými se musí včelstva chránit. Ztráta agresivity tak včely nevystavila zvýšeným rizikům, naopak dovolila jim přežít. Během nejvýše deseti let tak Portoričané nechtěně vyšlechtili „hodné“ afrikanizované včely. Nabídli tím další ukázku důležitosti nátur ve světě zvířat.

Brzy po východu Slunce se vysoko v atmosféře v oblasti tropů vytvářejí kapsy s přehřátým plynem, kterým se říká rovníkové bubliny plazmatu (EPB, Equatorial plasma bubbles). Ze začátku mají sotva velikost fotbalového hřiště, ale za pár hodin se mohou nafouknout do velikosti několika set kilometrů. Tyto bubliny představují závažný problém, protože mohou narušovat rádiové signály, především pokud jde o komunikaci se satelity.

Bylo by velmi užitečné, kdybychom výskyt velkých bublin dokázali předpovídat, podobně jako třeba dešťové srážky. Sachin Reddy z britské University College London a jeho spolupracovníci za tímto účelem vyvinuli umělou inteligenci. Vycvičili ji na datech, která za 8 let provozu nasbírala mise tří evropských satelitů SWARM.

Přehřáté bubliny v atmosféře

Tyto satelity operují ve výšce kolem 460 kilometrů, což je shodou okolností zhruba střední výška velkých bublin plazmatu. Součástí vybavení mise SWARM je i automatický detektor těchto bublin Ionospheric Bubble Index. Zařízení analyzuje hustotu elektronů a sílu magnetického pole, z čehož zjistí, zda satelit prolétá bublinou.

Mapa výskytu rovníkových bublin plazmatu na Zemi (ilustrace: University College London, Sachin Reddy, CC BY-NC-SA 4.0)

Dosavadní výsledky ukazují, že se výskyt bublin plazmatu mění během roku, podobně jako počasí. Nejvíce se jich objevuje v oblasti jihoatlantické anomálie vnitřního radiačního pásu Země. Podstatný vliv na výskyt a chování bublin plazmatu má sluneční aktivita. Čím je silnější, tím více se objevuje bublin a jsou větší.

TIP: Trojice satelitů SWARM objevila zvláštní magnetické vlny v nitru Země

„Podobně jako předpovědi počasí potřebujeme i předpovědi rovníkových bublin plazmatu. S jejich pomocí bychom čelili potížím se satelitní komunikací,“ navrhuje Reddy. Podle něj by taková předpověď mohla vypadat nějak takto: „Zítra v osm hodin večer bude v oblasti Afrického rohu 30% šance výskytu bubliny plazmatu.“ Taková informace by mohla být velmi užitečná pro operátory satelitů i pro uživatele, kteří jsou závislí na satelitních datech.

Jak by měla vypadat knihovna pro 21. století? Podle designérů z německo-italského architektonického studia noa* by moderní knihovna měla být především centrem kreativity a stimulujícího prostředí pro osvobození mysli a získání nových znalostí.

TIP: Podzemní mešita Sancaklar je jednou z nejúžasnějších na světě

Jejich knihovna, inspirovaná stromem poznání v biblické Rajské zahradě, se má stát významnou evropskou dominantou. Na střeše devítipodlažní Evropské informační a kulturní knihovny má vyrůst les, který odkazuje na Eden – místo oslavující poznání a vstupenka do neznámých světů. Ostatně všechna patra jsou doslova prodchnuta zelení – trávníky, stromy a vertikálními zahradami. Budovu uzavírá kruhová studovna pro 200 osob s 360° výhledem na Milán. Přístup do vyhlídkové studovny má zajišťovat výtah putující věží z knih.