Jedním z hlavních rysů první světové války se stalo její pronikání téměř do všech oblastí života společnosti. Už prusko-francouzskou válku (1870–1871) doprovázelo nasazení obrovských armád a zapojení širokých vrstev obyvatelstva (především na francouzské straně), což mohlo a mělo zapůsobit jako varovně vztyčený prst.

Churchillova prorocká slova

Mnozí se ale domnívali, že příští konflikt i tak proběhne v relativně omezeném měřítku jako kabinetní války minulých století. Jeden z mála, kdo prokázal jasnozřivost, byl v roce 1901 mladý britský konzervativní poslanec Winston Churchill: „Války vedené národy budou hroznější než ty, jež vedli králové.“

Varování jeho i dalších podobně smýšlejících lidí však nepadlo na úrodnou půdu. Byť se od roku 1900 celkem pravidelně objevovaly apokalyptické vize dalšího konfliktu, nepodařilo se vyvinout dostatečné úsilí k odvrácení katastrofy.

Soupeření mezi Francií a Německem patřilo k určujícím jevům evropské politiky téměř po celé 19. století. Zemi galského kohouta stále sžíral debakl z poslední války, který navíc vyústil ve ztrátu Alsaska a Lotrinska. Francouzi prahli po odvetě a odmítali se vzdát myšlenky na opětovné získání těchto území.

Na druhé straně Němci ještě v éře železného kancléře Otty von Bismarcka opakovaně uvažovali o zahájení další preventivní války proti sílícímu odvěkému nepříteli a nemohlo být ani řeči o tom, že by dobrovolně tuto kořist vrátili. V tomto směru měli pacifisté na obou stranách velmi ztíženou úlohu – národní hrdost byla příliš silná, aby Berlín či Paříž uhnuly z nastoupené konfliktní linie.

Balkánský sud prachu

Podobně byly mocnosti „zakopané“ také v dalším neuralgickém bodě evropské politiky – na Balkáně. Rakousko po staletí válčilo s Turky z náboženských důvodů, jenže ty se vzrůstem nacionalismu v 19. století poněkud ustoupily do pozadí. Další oslabování „nemocného muže na Bosporu“ již nebylo v zájmu Vídně. Znamenalo by to sílící Srbsko i další národní státy, které měly zálusk na všechna území obývaná jejich soukmenovci, z nichž podstatná část žila právě v podunajském soustátí.

Rakousko-Uhersko si na druhou stranu nepřálo ani vlastní významnou expanzi tímto směrem, protože by se takto zbytečně zvýšil podíl Slovanů pod vládou Františka Josefa I. Ten si zkrátka přál udržení statu quo na Balkáně. 

Vzhledem k imperiálním ambicím ruského cara využívajícího dobrého vztahu se Srby a turbulentní situaci po obou balkánských válkách (1912–1913) mnozí tušili, že právě neklidný poloostrov zapůsobí jako rozbuška příštího velkého konfliktu. Tomu se překvapivě pokusili v kritickou chvíli vyhnout sami Srbové, když na rakouské ultimátum po sarajevském atentátu odpověděli celkem smířlivě.

Pokračování: Anatomie jednoho šílenství (2): Dalo se zabránit první světové válce?

Některé body požadované Vídní však šly proti samotné podstatě srbské svrchovanosti, takže Bělehrad mohl tento dokument přijmout jako celek jen za cenu velkého pokoření. Vzhledem k vypjatému nacionalismu si vedoucí činitelé něco takového nemohli dovolit. Před pouhými 11 lety proběhl krvavý puč, během nějž spiklenci zavraždili Alexandra I., jeho manželku, několik příbuzných a také čelní vládní představitele. Nový král Petr I. se právem mohl obávat reakce radikálů na případnou kapitulaci před rakouskými požadavky.

Start více než měsíc dlouhé lunární mise Artemis I je naplánovaný na 29. srpna. Možnost startu se nabízí od 14:33 SELČ a toto okno zůstane otevřené po dvě hodiny. Pokud se start i zbytek mise podaří, vrátí se modul po 42 dnech na Zemi 10. října. V případě neúspěchu například kvůli počasí, plánuje NASA další starty na 2. a 5. září (návrat by se v takovém případě uskutečnil 11. a 17. října). Pokud by nevyšly ani tyto termíny, muselo by se dva týdny počkat.

S výškou 98 metrů jsou raketa SLS (Space Launch System) společně s modulem Orion vyšší než socha Svobody. Stroj čeká na let k Měsíci v hangáru v Kennedyho vesmírném středisku na floridském mysu Canaveral po opravách, které byly potřeba po červnových testech. Během nich se objevilo několik technických problémů včetně úniku paliva.

Raketa je připravená

Představitelé NASA na tiskové konferenci ujistili, že veškeré potíže se podařilo vyřešit a testování rakety je téměř u konce. Upozornili však, že se termín startu může posunout nejen z důvodu nestálého floridského počasí, ale i kvůli jiným problémům, které mohou vyvstat před přemístěním rakety na startovací rampu. Finální závazek pokusit se o start 29. srpna padne podle NASA nejdříve týden před tímto datem.

Program Artemis je zaměřený na průzkum a využití zdrojů ve vesmíru, včetně Měsíce a v budoucnu i Marsu. Má ambici dostat Američany opět na lunární povrch, kde byli naposledy v roce 1972 v rámci programu Apollo. Poprvé by na Měsíci měla stanout také žena – proto je také mise pojmenovaná po řecké bohyni spojené s Měsícem.

TIP: Přistání na Měsíci: NASA ukázala na landery od tří soukromých společností

Artemis I je první fází tohoto programu. Součástí fáze Artemis II má být už dosažení oběžné dráhy kolem Měsíce s posádkou na palubě. V rámci mise Artemis III pak mají lidé opět stanout na lunárním povrchu. Podle dřívějších odhadů NASA se poslední fáze uskuteční nejdříve v roce 2025.

Všechny dosud popsané druhy dinosaurů se rozmnožovaly kladením vajec. Víme, že například dlouhokrcí sauropodi na nich seděli, zatímco třeba raptoři je ponechávali osudu. Paleontologové však na základě fosilních nálezů mohou jen těžko zjistit, jak dlouho vejce ležela v hnízdě, než se z nich vylíhli potomci. Tým pod vedením Gregoryho Ericksona z Floridské státní univerzity se nicméně rozhodl najít odpověď v případě ptakopánvého hypacrosaura a malého rohatého protoceratopse.

TIP: Paleontologové objevili v Číně fosilii dinosaura i s jeho hnízdem, vejci a embryi

Badatelé analyzovali růstové linie zbylé po zubech nevylíhnutých embryí a zjistili, že u prvního zmiňovaného rodu se mláďata drala na svět po uplynutí 5,8 měsíce, zatímco u druhého zhruba za poloviční dobu. Většina ostatních druhů se pravděpodobně líhla v obdobném časovém rozmezí, tedy v řádech měsíců – a právě tak dlouho trvá „dozrávání“ vajec u převážné části dnešních plazů. Naopak u ptáků, kteří se z dinosaurů vyvinuli, jde zpravidla jen o týdny.

Otisky prstů představují jednu z mála jistot, na kterou se mohou kriminalisté spolehnout: Podle zákonů pravděpodobnosti nežijí na Zemi dva lidé s totožným daktyloskopickým profilem, a liší se dokonce i papilární linie jednovaječných dvojčat. Na zmíněném principu ostatně funguje řada bezpečnostních zařízení, kupříkladu čtečky prstů pro odemykání vstupu. Přesto se nejedná o stoprocentní metodu – podle technologické společnosti Apple hrozí u jejích výrobků riziko zhruba 1 : 50 000, že dojde k náhodnému prolomení zabezpečení. 

Oproti tomu u skenování obličeje se pravděpodobnost zneužití pohybuje údajně kolem jedné k milionu, a podle výrobce jde tudíž o nejsofistikovanější ověřovací systém na trhu – pokud ovšem dotyčný nemá jednovaječné dvojče. V takovém případě existuje značná šance, že technologie selže a nechá se zmást, jak už se to ostatně několikrát stalo. V roce 2017 navíc takto dokázal jistý americký chlapec náhodně odemknout telefony svých rodičů, patrně díky podobným rysům tváře.

Životní zážitek

Pravděpodobnost, že žena přirozeně počne jednovaječná dvojčata, se odhaduje na 1 : 250. Snad každá taková dvojice sourozenců má pak v zásobě řadu historek, jak se v dětství vydávali jeden za druhého, přičemž dokázali obelstít rodiče i učitele. Coby „obyčejní“ smrtelníci jsme jim zmíněnou výhodu pochopitelně záviděli – a přitom nelze vyloučit, že se podobný kousek podařil mnohým z nás. Jen jsme o tom neměli tušení. 

„Nastupoval jsem právě do letadla a na mém místě někdo seděl, tak jsem ho poprosil, aby se posunul. Otočil ke mně hlavu – a dívala se na mě moje vlastní tvář,“ popsal pro BBC svůj životní zážitek Neil Douglas, který tehdy letěl do Irska na svatbu. Navíc oba muži později zjistili, že bydlí ve stejném hotelu. Když se pak druhý den společně vyfotili, snímek obletěl sociální sítě a přes noc se stal virálním.

Ne tak úplně stejní

V roce 2015 využila doktorandka Teghan Lucasová ve své studii databázi antropometrických údajů více než čtyř tisíc osob, ve snaze nalézt mezi nimi shodu. Při uplatnění sedmi různých parametrů – jako například vzdálenosti očí a uší – se u dvou lidí dokonalá shoda nenašla, a velmi přesný algoritmus proto nedokázal identifikovat dva zcela stejné jedince. Pokud by Lucasová k vyhledávání použila ještě jeden znak navíc, šance na úspěšný výsledek by dosahovala zhruba jedné ku bilionu.

Jenže co znamená totožná tvář? V případě elektronického rozpoznávání obličejů hraje roli každý milimetr. I kdyby dva lidé náhodou sdíleli zcela identické rysy a lišili se pouze v rozměru ušního boltce, systém je vyhodnotí jako různé osoby. Pro lidské oko jsou však podobné detaily nepostřehnutelné, a i když je zaregistruje, nepřikládá jim přílišnou váhu. Při rozpoznávání tváří se totiž soustředíme na celek a do naší rozlišovací schopnosti zasahuje řada kulturních vlivů, například jak často jsme zvyklí soubor nějakých rysů vídat a porovnávat. Pokud se tedy příliš nesetkáváme s příslušníky jiných etnik, má náš mozek tendenci je označit nálepkou „všichni vypadají stejně“.  

Na rozdíl od počítačů jsme rovněž zvyklí pracovat s časem a proměnami. Protože nevyhodnocujeme konkrétní části jednotlivě, poznáme své blízké, i když se nechají ostříhat nebo se namalují. Také tvář, která zestárla, si zachovává základní rysy, jež stále poznáváme. Pokud zahrneme všechny popsané proměnné, bude šance na nalezení dvou zdánlivě stejných osob daleko vyšší. Dokonce se říká, že každý z nás má někde až sedm takových dvojníků. Pravda je však ještě zajímavější – jsou jich nejspíš desítky. 

Jak najít toho svého?

Pokud ovšem někde více či méně „povedeného“ dvojníka skutečně máme, dá se to vůbec zjistit? Pro ty, kterým uvedená otázka nedá spát, se nabízí hned několik možností. Zájemci mohou využít služby mnoha speciálních online portálů, kam lze nahrát svoji profilovou fotografii a počkat, zda algoritmus vyhledá v databázi odpovídající snímek. Podmínkou samozřejmě je, aby na server vložili své podobenky oba potenciální dvojníci. Fakt, že ke kýžené shodě nedojde, tak ještě neznamená, že nikdo takový na světě neexistuje.

TIP: Genetika, nebo doktor Mengele? Jaké je tajemství brazilské vesnice dvojčat?

Vůbec největší šanci na úspěch slibuje web twinstrangers.net, kam každý týden přibývají tisíce nových obličejů a momentálně jich stránka čítá na 9,5 milionu. Někteří uživatelé už mezi nimi našli dokonce ne jednu nápadně podobnou tvář, ale dokonce dvě či tři. Správci webu kromě toho organizují osobní setkání dotyčných. A kdo to s vyhledáváním dvojníka myslí vážně, může využít i služby hned několika mobilních aplikací.

V roce 2009 byly na povrchu Měsíce poprvé objeveny lunární propasti (anglicky lunar pits), velké jámy přibližně kruhovitého tvaru, které bývají hluboké i desítky metrů. Nejde o klasické krátery, které jsou na rozdíl od lunárních propastí způsobeny dopadem meteoritů. Tyto propasti připomínají spíše závrty, nebo jeskyně. Pro vědce jde o mimořádně zajímavá místa, kde by se v budoucnu mohla vzniknout základna pro astronauty. Dnes jich je známo přes 200, přičemž u 16 z nich jde zřejmě o prostory vytvořené zřícením stropu dávného lávového tunelu.

Jaké je ale v těchto propastech na povrchu Luny prostředí? Odpověď nabízí David Paige z Kalifornské univerzity v Los Angeles se svými spolupracovníky, kteří analyzovali data amerického lunárního orbiteru Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) a provedli počítačové simulace teplotních poměrů u vybraných měsíčních propastí.

Přívětivé propasti

Vědci dospěli k závěru, že dotyčné propasti, které se nacházejí v Moři klidu (Mare Tranquillitatis) a v Moři touhy (Mare Ingenii), mají velmi příznivou teplotu. Na trvale zastíněných místech se teplota v propastech prakticky stále pohybuje kolem 17 °C. Teploty na povrchu Měsíce přitom dosahují zhruba 127 °C za lunárního dne a během lunární noci klesají na zhruba mínus 173 °C.

TIP: Naděje pro kolonisty? Podle sondy GRAIL jsou na Měsíci velké lávové tunely

„Lunární propasti jsou fascinující útvary na povrchu Měsíce,“ uvádí Noah Petro z Goddardova kosmického střediska NASA, který je členem týmu orbiteru LRO. „Když známe teplotu a stabilitu jejich prostředí, jsou pro nás ještě lákavější. Lidé v minulosti využívali jeskyně na Zemi a teď se do nich možná vrátíme na Měsíci,“ připomíná Petro. Tyto pozoruhodné prostory jsou k tomu jako stvořené. Kromě stabilní teploty totiž nabízejí i určitou ochranu před kosmickým zářením a mikrometeority.

Nejspíš to máme v genech, že pro lidské děti je největší zábavou se máchat v blátě. Pokud jde o bláto, v němž se prošla velká zvířata, je to něco jako hřiště snů. Když před více než 11 tisíci lety, na sklonku nejmladší doby ledové, putovaly rodiny s malými dětmi v oblasti, která je dnes známá jako národní park White Sands v Novém Mexiku, hrály si děti v malých jezírkách, která vytvořili svými šlápotami velcí lenochodi. Paleontolog Matthew Bennett z britské Univerzity v Bournemouthu a jeho kolegové mají štěstí v tom, že stopy po uvedené dětské hře ve stopách lenochodů zkameněly a zůstaly krásně zachovalé do dnešních dnů.

Stopování historie doby ledové

Bennett často navštěvuje White Sands a detailně tam analyzuje objevené stopy. Je jich tam velké množství, jak po našich předcích z doby ledové, tak i po řadě druhů tehdejších živočichů, včetně zástupců tzv. megafauny, tedy velkých druhů, z nichž bohužel většina vyhynula po příchodu prvních lidí.

Stopy, o nichž je řeč, ve White Sands zanechali zřejmě lenochodi rodu Nothrotheriops. Tito pozemní lenochodi přitom patřili k těm menším, i tak ale dosahovali délky téměř tří metrů a hmotnosti 250 kilogramů. Zůstaly po nich zhruba tři centimetry hluboké a čtyřicet centimetrů dlouhé stopy.

Mezi stopami lenochodů badatelé objevili přes 30 stop dětí ve věku 5 až 8 let. Podle všeho se výborně bavily a běhaly kolem svých rodičů, kteří zřejmě sháněli něco k snědku. „Ve White Sands se setkáváme se stopami dětí doby ledové velmi často,“ prozrazuje Bennett. „Musely tam zanechávat stovky perfektních stop denně.“

Image

Čtěte také

Národní památník Bílé písky: Zimní krajina uprostřed léta

Zatímco německou a japonskou kapitulací válka pro většinu námořníků skončila, kapitáni minolovek rozhodně neodpočívali. Nakladené miny totiž zůstávaly aktivní a ohrožovaly přepravu i za míru. Jen ze zbraní použitých Američany setrvávalo 25 000 kusů stále na moři.

Předchozí část: Proti skryté hrozbě pod hladinou: Jak fungují minolovky? (1)

US Navy se je pokoušela odstranit, jenže se soustředila pouze na nejkritičtější oblasti a po roce úsilí zanechala – přičemž deaktivovala sotva polovinu. V následujících třiceti letech se při postupném čištění na těchto náložích potopilo či utrpělo poškození 500 minolovek.

Paralelně konstruktéři pracovali na nových typech – od menších pobřežních jednotek po těžší oceánské. US Navy dokonce upravila část vyloďovacích plavidel LCM (Landing Craft Mechanized) tak, aby díky svému malému ponoru mohla čistit mělké pobřežní vody v okolí Severní Koreje. Další specifickou kategorií se staly minolovné čluny, určené zejména k čištění ústí velkých řek.

S dřevěnými trupy

V arzenálu námořnictev se objevují miny s mnoha způsoby aktivace. Nejobyčejnější se iniciují prostým kontaktem, magnetické reagují na pole vznikající kolem kovového trupu, akustické jsou nastaveny na explozi po zaznamenání zvuku lodního šroubu a podobně.

Minolovky by při své práci neměly aktivovat ani jeden z těchto mechanismů, a proto jejich konstrukce vykazuje nejrůznější specifika. Magnetickým minám inženýři čelí použitím vysokého podílu jiných materiálů než oceli a trup často sestává z odlišných kovů, ze dřeva či skelných vláken. Další možnost spočívá v jeho odmagnetizování – kolem trupu a skrz lodní generátor se ovine kabel, který pole vyruší.

Snížit akustickou stopu má zvláštní druh pohonu, zastoupený například lodním šroubem Voith-Schneider. Tento takzvaný cykloidní pohon využívá kruhovou desku rotující okolo vertikální osy, po jejímž obvodu jsou rozmístěny lopatky schopné samy nezávisle rotovat kolem svých os. Kromě nižší hlučnosti má takové ústrojí pro minolovku i další přínos – dodává jí vysokou manévrovací schopnost, takže se loď vyhne i náloži spatřené na poslední chvíli.

Některé miny reagují na změny okolního tlaku, a tak minolovky mívají zúžený trup, aby s touto veličinou „zahýbaly“ co nejméně. Všechna popsaná řešení umožňují lovcům min přežít, nicméně se negativně podepisují na dalších parametrech lodi. Minolovky například mívají sníženou maximální rychlost a nesou jen slabou defenzivní výzbroj, takže je při misích někdy musejí chránit lépe vyzbrojená plavidla.

Vlečené řezáky

Své úkoly minolovky plní díky mechanickým či elektrickým zařízením, jimž se v angličtině říká „sweeps“ neboli „zametače“. V češtině se vžil termín „tral“. Do první skupiny patří kontaktní řezáky, které přerušují lana či kabely, jimiž jsou miny ukotveny k mořskému dnu. Mívají podobu ostrých drátů, jež se o kotevní lano třou tak dlouho, dokud ho nepřeruší. Takové řezání ale může být zdlouhavé a tral značně namáhá, proto se někdy používají malé dávky výbušniny. U uvolněných min posádka zaznamená původní pozici a buď je shromáždí pro následný průzkum, nebo zničí třeba výstřelem palubní zbraně.

Proti minám vybaveným senzory jsou určeny elektrické traly, které napodobují magnetickou nebo akustickou signaturu velkého plavidla, čímž přivádějí příslušné typy min k detonaci. Výrobci zbraní proti nim vyvíjejí protiopatření a moderní „inteligentní“ miny často dokážou falešnou stopu rozpoznat. Některé mají několik senzorů a lze je naprogramovat tak, aby reagovaly výhradně na jedinečný hluk konkrétního typu plavidla, velikost jeho magnetického pole a změnu tlaku odpovídající váze lodi. Posádka minolovky pak musí velmi přesně odhadnout, na jaký cíl zbraň čeká, a tral podle toho nastavit. 

Inteligentní soupeři

Traly za sebou minolovka táhne pomocí vlečných plováků hydrodynamického tvaru, do jisté míry podobné torpédům. Jejich úkolem je udržet tral v nastavené hloubce i vzdálenosti od mateřského plavidla. K nejznámějším plovákům patří typ Oropesa, vyvinutý britskými specialisty a dnes používaný například na amerických minolovkách třídy Avenger.

Druhou variantu plováku představuje takzvaný paravan, který bývá někdy popisován jako podmořský kluzák. K jeho bokům jsou připevněna jakási křídla, díky nimž se vlečné lano během plavby napne do boku a paravan se tak pohybuje vedle lodi. Takový tral čistí prostor po stranách a používá se jak na samotných minolovkách, tak na větších plavidlech coby ochrana před minami. Dodejme, že paravan vznikl už za první světové války a původně sloužil kromě likvidace min i k ničení ponorek. Obsahoval totiž bojovou hlavici s náloží 36 kg TNT, která se aktivovala buď kontaktem s trupem podmořského člunu, nebo stiskem spínače z paluby.

TIP: Tak trochu jiní námořníci: Jak se vyvíjela taktika říčního boje

Jak do námořního boje stále více pronikají informační technologie, práce lovců min se komplikuje. Některé miny umějí „počítat“ lodě – zaznamenají a nechají proplout například první dvě plavidla (obvykle minolovky či torpédoborce) a odpálí nálož až pod třetím, jímž bývá hodnotnější cíl jako křižník nebo tanker. Jiné miny se umějí v naprogramovaných časech samy deaktivovat a neexplodují, ať posádka minolovky vymyslí sebeúčinnější opatření. V takových případech nezbývá než odminovávací mise v dané oblasti opakovat a doplnit hlídkovými lety speciálně vybavených vrtulníků. 

Historie čokolády je předlouhá, její existence je doložená už počátkem druhého tisíciletí před naším letopočtem. Počátky vaření aromatické pochoutky tmavé barvy jsou pravděpodobně spjaty s olméckou, a později se slavnou mayskou a aztéckou kulturou. Právě prostřednictvím indiánských kmenů se s čokoládou poprvé setkali Evropané, kteří začali koncem 15. století postupně pronikat na americký kontinent. Nebyl to však objevitel nového kontinentu Kryštof Kolumbus, nýbrž dobyvatel Hernán Cortés, kdo si suroviny, kterou původní domorodé obyvatelstvo oblasti dnešního Mexika chovalo ve veliké úctě, významněji povšiml a zprostředkoval ji svým krajanům. 

Nápoj bohů

Jedním z nejstarších dochovaných evropských písemných pramenů zmiňujících čokoládu je Cortésův dopis ze 30. října 1520, adresovaný španělskému císaři Karlu V. (1516–1556). Kakaový bob v něm autor listu popsal jako odolný skořápkový plod, jehož vnitřek se podává jemně mletý. Podle Cortésova svědectví se na dvoře aztéckého vládce Moctezumy II. (1502–1520) tato napěněná pochoutka tmavé barvy popíjela z drahocenných zlatých číší. Ve svých dalších psaních pak španělský conquistador zanechal také svědectví o své vlastní zkušenosti s „hnědým zlatem“: liboval si, že kdo po malých doušcích usrkává čokoládu, může neúnavně cestovat celý den bez nutnosti dělat zastávky na jídlo.

Podle mezoamerické mytologie byla čokoláda nápojem bohů. Legenda praví, že laskavý nebešťan Quetzalcoatl ukradl z božských zahrad strom kakaovník a věnoval jej lidem, aby i oni mohli z plodů této stálezelené rostliny čerpat sílu. Naučil rovněž lidské pokolení kakaové boby pražit i mlít a z umletého prášku připravovat nápoj zvaný xocolatl. Lidé následně převzácné plody začali používat také jako platidlo. Kakaové boby byly skutečně prokázaným prostředkem směny jak u Mayů, tak u Aztéků, a není bez zajímavosti, že v některých oblastech se v této roli udržely až do 19. století. Ani takové uplatnění pochopitelně Cortésově pozornosti neuniklo. Španělský dobyvatel jednak začal zakládat kakaovníkové plantáže a obchodovat vypěstované plody s místním obyvatelstvem, jednak kakaovými boby odměňoval členy své vlastní výpravy.

Pokrm asketů

Pytlem plodů stromu kakaovníku Hernán Cortés zaplatil mimo jiné i Jerónimu de Aguilar, původem španělskému cisterciáckému mnichovi, který v dobyvatelské výpravě zastával funkci tlumočníka z mayského jazyka. Bratr Jerónimo následně exotickou kuriozitu přeposlal donu Antoniovi de Álvaro, představenému Aguilarova domovského kláštera ležícího nedaleko Zaragozy. Podle španělské historiografie byl právě na tomto místě – v kuchyni starobylého opatství Monasterio de Piedra – připraven první šálek čokolády na evropském kontinentu.

Ze záznamů kláštera vyplývá, že ačkoliv místní bratři kakaové boby obdrželi spolu s návodem k přípravě, recept si záhy přizpůsobili, aby odpovídal jejich potřebám. Španělští dobyvatelé v zámoří hořkou chuť praženého kakaa mírnili přidáváním medu, zatímco domorodé obyvatelstvo popíjelo nápoj velmi hutný a hořký, případně aromatizovaný vanilkou, hřebíčkem, pepřem či dokonce pálivou paprikou. Cisterciáci se přiklonili právě k původnímu asketickému pojetí. Čokoládový nápoj začali používat jako léčivý přípravek k doplnění energie u rekonvalescentů a jako potravinový doplněk pro období půstu, který mnichům umožnil obejít se bez běžné stravy a zároveň nepolevit v práci. Přidávání velkého množství cukru či medu by se neslučovalo s přísnými postními pravidly.

Lze se domnívat, že právě způsob, jakým španělští cisterciáci čokoládu připravovali a prezentovali, je důvodem, proč se rychlostí blesku rozšířila v síti řádových opatství, kde dokonce v jednotlivých konventech vznikaly primitivní čokoládovny sloužící ke skladování a pražení kakaových bobů. Do jídelníčku dalších společenských vrstev naproti tomu pronikala daleko pomaleji. 

Léčivé účinky

Až kolem poloviny 16. století bylo možné se s čokoládou běžněji setkat ve šlechtických kruzích Iberského poloostrova, kde nápoj – tentokrát už řádně oslazený a ideálně ochucený vanilkou – získal oblibu především mezi ženami. Ty se údajně dokonce pokoušely prosadit, aby byla horká čokoláda podávána během mší. Především v zimních měsících by podle zastánkyní tohoto nápoje učinila snesitelnějšími nekonečná kázání. V ostatních evropských zemích se na Španěly importovanou potravinu mnozí stále dívali více či méně nedůvěřivě, kupříkladu italský obchodník a cestopisec Girolamo Benzoni o čokoládě ve své Historii nového světa v roce 1565 napsal, že je vhodná spíše jako pití pro prasata než k lidské konzumaci.

Obliba kakaového prášku ve Španělském království kontinuálně rostla a na přelomu 16. a 17. století tam již byla čokoláda plně etablovaná. Receptura její přípravy ovšem zůstala žárlivě střežena stejně jako právo dovozu kakaových bobů do Evropy, na které drželi Španělé i nadále monopol.

Přibližně v této době začal také serióznější výzkum působení čokolády na lidské zdraví. Španělský přírodovědec José de Acosta, který okolo roku 1570 působil v oblasti dnešního Mexika a Peru a po svém návratu na starý kontinent se stal rektorem prestižní univerzity v Salamance, zaznamenal některé způsoby, jakým k léčení strom kakaovník a jeho plody používalo domorodé obyvatelstvo. Zaujala jej pasta umíchaná z kakaového prášku s velkým množstvím chilli, která blahodárně působila na širokou škálu neduhů od žaludečních obtíží až po katary. Směs kakaa s tabákovou šťávou pro změnu v domorodé medicíně léčila neduhy kůže, květy rostliny se zase používaly mimo jiné k léčbě ženské neplodnosti. Samotnou chuť kakaa nicméně Acosta popsal jako odpornou. Ze všeho nejvíce se mu na nápoji hnusila hutná pěna, která byla naopak v očích Aztéků a Mayů jeho největší předností. 

Obliba se šíří

V roce 1615 se infantka Anna Rakouská, dcera španělského krále Filipa III., provdala za francouzského panovníka Ludvíka XIII. (1610–1643). Anna byla podle všeho vášnivou milovnicí čokolády, jejíž konzumaci importovala na francouzský dvůr. Mezi tamější vysokou šlechtou se tak tento nápoj stal záhy luxusním zbožím, který navíc provázela i pověst afrodisiaka. Poté se už se její obliba šířila do dalších zemích Evropy zcela nezadržitelně. Ještě před polovinou 17. století si tekutá pochutina podmanila Itálii, o několik desetiletí později pak byl v Londýně otevřen pro vysokou společnost klub White´s, určený přímo ke konzumaci čokolády. Právě Anglie byla první zemí, kde se rozšířilo míchání kakaového prášku s mlékem namísto s vodou – tedy příprava kakaa v takové podobě, v jaké jej známe dnes.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pronikla obliba čokolády do Nizozemí a přibližně v této době spatřily světlo světa první, tehdy ještě neumělé předchůdkyně celosvětově proslulých belgických pralinek. Ve Švýcarsku, budoucí čokoládové velmoci, surovina paradoxně zdomácněla až koncem 17. století. 

Spolu s novými podniky na výrobu a konzumaci čokolády se šířila i literatura pojednávající o příznivých účincích pochutiny. V této souvislosti je třeba uvést zejména spisek Antonia Colmenera de Ledesmo Zvídavé pojednání o přirozenosti a horkosti čokolády, který vyšel v roce 1631 ve španělštině a během následujících patnácti let se dočkal překladů do čtyř dalších jazyků i řady opakovaných vydání. Kakaový prášek v té době v Evropě prožíval boom, jaký neměl v oblasti pochutin obdoby.  

Průmyslová výroba

Revoluci v „čokoládovém světě“ přineslo 18. století. Zatímco do té doby byla čokoláda připravována a podávána výhradně v tekuté podobě nebo se kakaový prášek přimíchával k jiným tuhým substancím tak, jak tomu bylo u zmiňovaných protopralinek, strmě rostoucí poptávka vedla k hledání nových cest ve výrobě čokolády i v samotné produkci kakaa. Do té doby používanou původní odrůdu kakaovníku zvanou criollo začala na plantážích španělských obchodníků nahrazovat odolnější a výnosnější, i když méně chutná odrůda forastero. 

Na poli velkovýroby se jedním z průkopníků stal Joseph Stors Fry z Bristolu, který ještě před rokem 1800 začal ke zpracovávání kakaových bobů používat namísto dosavadních systémů, stojících na zvířecí síle, parní mlýn. To mu umožnilo zpracovávat kakaové boby do tuhé pasty, kterou pak mísil s jemným cukrem a plnil do formiček. Svůj vynález označil vznosným jménem Chocolat Délicieux a Manger, tedy „lahodná čokoláda k jídlu“. Josephem Fryem založená rodinná čokoládovna J. S. Fry & Sons je považována za vůbec prvního tvůrce čokoládového dražé a tyčinek na světě. 

Byl to nicméně až holandský chemik Casparus van Houten, kdo dokázal za použití síly vertikálního hydraulického lisu z kakaového prášku cíleně oddělit kakaové máslo a položit tak základní kámen moderní velkoprodukci čokolády. Kakaové máslo je hydrofobní hmota, kterou relativně jednoduchý emulgační proces promění na jednolitou a dobře tvarovatelnou látku, ochotně se mísící s dalšími přísadami. Povzbuzen tímto objevem si van Houten v roce 1815 otevřel čokoládovnu v Amsterodamu, kde spolu se svým synem Coenraadem pokračoval ve výzkumu zpracování kakaových bobů. Společně vyvinuli metodu zpracování kakaa za nízké teploty s přídavkem alkalických solí, které jednak eliminovaly hořkou chuť základové látky a nadto jako bonus významně zvýšily její rozpustnost. Odpadlo tak složité a nákladné vaření a zrodilo se „kakao holandského typu“, které si oba muži dali v roce 1828 spolu s procesem tlakové výroby kakaového másla patentovat.

TIP: Vysoká škola čokolády: Jak poznat opravdu dobrou a kvalitní čokoládu?

Shodou okolností přišel tento objev otce a syna van Houtenových právě ve chvíli, kdy začala být konzumace horké čokolády razantně vytlačována kulturou pití kávy. Ta v té době coby horká novinka vítězně táhla starým kontinentem, čokoláda v novém skupenství však dokázala svému rivalovi důstojně odolat. Ba co víc, své konzumenty si dokázala více než kdy dříve podmanit nepřebernou a nesmírně lákavou škálou tabulek a bonbonů.

Pokud se člověk ocitne na jemu neznámém a tajuplném místě, probouzí to v něm fantazii a často i strach. A protože strach má velké oči, zrodilo se ze spojení strachu a fantazie množství bájných tvorů, kteří ještě dnes jitří mysl veřejnosti i mnoha vědců. Zřejmě nejznámějšími z nich jsou velký ještěr ze skotského jezera Loch Ness, člověku podobný hominid Bigfoot žijící na severozápadě USA či jeho himálajský protějšek Yetti.

Já jsem se díky cestě v tropickém pralese Sumatry setkal s Orang Pendekem. Tedy samozřejmě ne s živým zvířetem, ale s vyprávěním o něm. Ačkoli sám na bájné tvory nevěřím, nad zkazkami o nich se nelze alespoň nezamyslet. 

Lesy plné duchů

Během pobytu v české rezervaci Green Life na Sumatře jsme jako dobrovolníci pomáhali s údržbou tábora, stezek v džungli či záchranou zvířat z černých trhů. Díky tomu jsme byli v každodenním kontaktu s tropickou přírodou a jejími obyvateli. Ke konci pobytu jsme strávili tři dny nocováním přímo v pralese u řeky Berkail. Spali jsme v bambusovém přístřešku narychlo zbudovaném naším průvodcem Alim. Hned první noc jsme seděli u ohně na břehu řeky, kde jsme přes den chytili několik hadů, a Ali nám začal vyprávět o pralese a duchu přírody…

Na Sumatře jsou místa, kam prý Ali nerad chodí, protože tam sídlí zlí duchové přírody. Jiná místa naopak vyhledává, protože tam je dobrý duch. Ali mluvil jednoduchou angličtinou, které bylo dobře rozumět a zřejmě všichni přítomní si vychutnávali poutavé vyprávění umocněné černočernou tmou a pralesem šumícím všude okolo nás. Fantazie pracovala naplno! S existencí ducha pralesa a ducha přírody musím souhlasit a místo, kde jsme se právě nacházeli, rozhodně mělo dobrého ducha – sám jsem ho cítil.

Prostředí, které nutí věřit

Ali dál pokračoval ve vyprávění příběhem o jednom muži z jeho vesnice, který prý kdysi močil u stromu s velikými chůdovitými kořeny a náhle ho něco udeřilo do penisu. Přitom široko daleko nikdo nebyl. 

Po téhle historce se Aliho vyprávění stočilo k „malým lidem“ z pralesa, jimž se zde říká Orang Pendek. Údajně žijí na horním toku řeky Bohorok a Ali sám je prý kdysi viděl. Jednou, když šel s přítelem k řece rybařit, ucítil zvláštní vůni jakéhosi mýdla. Šel se podívat blíž a uviděl dvě děti malého člověka (rukou nám přitom naznačuje asi půlmetrovou výšku), jak se koupou v řece. Na druhém břehu pak spatřil matku, která tam prala prádlo oním voňavým mýdlem. Nakonec zahlédl i otce dětí, který na ně volal. Děti k němu rychle přeplavaly přes řeku a pak všichni čtyři zmizeli v džungli. Zbyli po nich jen bubliny v místě, kde matka prala. Ali se šel podívat na místo, kde zmizeli, ale v džungli nebyla patrná žádná cesta. 

Na závěr se Ali rozpovídal také o velkém člověku (Orang Besarovi), který žije také zde v pralese. Je to samotář a s lidmi nikdy nemluví. Dlouhé vlasy mu sahají až na záda a po celém těle je hustě porostlý chlupy… Tyto historky by mě za jiných okolností asi rozesmály, ale atmosféra, vůně i zvuky tropického pralesa mi to nedovolily. 

Popis „malého člověka“

Orang Pendek indonésky znamená „malý člověk“. Tento dosud neprokázaný druh patří mezi celosvětově známé kryptidy (viz Kryptozoologie: věda, nebo pavěda?) a jako oblast jeho výskytu se uvádí tropické horské pralesy na indonéském ostrově Sumatra. Dvounohý hominid byl prý pozorován jak místními vesničany, tak holandskými kolonisty nebo dokonce západními vědci a turisty. Ti, kdo obhajují jeho existenci, tvrdí, že je 80 až 150 cm vysoký. 

Dlouholetá výzkumnice Debbie Martyrová, která se Orang Pendekem zabývá bezmála 20 let, na základě rozhovorů s „očitými svědky“ uvádí, že tělo zvířete je pokryto šedou srstí s tmavými skvrnami. Živočich má široká ramena, velký hrudník a silné horní končetiny. Jedná se o překvapivě silného tvora, který je horními končetinami schopen vytrhávat ze země i menší stromy. Dolní končetiny jsou naproti tomu krátké a slabé, stejně jako chodidla, která jsou často v úhlu 45° vytočená směrem ven.

Na zadní části hlavy má Orang Pendek mohutný hřeben podobně jako gorily a nad očima jsou patrné výrazné nadočnicové hrboly. Pro obličej jsou charakteristická malá ústa, velmi „lidský“ nos a relativně daleko od sebe posazené oči. Když je Orang Pendek vylekaný, ukazuje zuby se zřetelnými a velkými špičáky, tak jako to dělá většina opic.

Podle svědků byl často viděn na okrajích pralesa, v těsné blízkosti políček domorodců. Údajně má ve zvláštní oblibě kukuřici, brambory a ovoce. Místní dřevorubci pracující v pralese ho občas pozorovali, jak požírá vyhrabané kořínky, mladé výhonky, říční korýše či hmyz. Oblíbenou potravou hominida jsou potom zralé plody durianu – výrazně páchnoucího asijského ovoce. 

Kresby podle skutečné předlohy?

„Orang“ v indonéštině znamená „člověk“ a určitě nejznámějším existujícím divoce žijícím orangem je „Orang Hutan“, tedy Lesní člověk. V počeštěné podobě jména je tento živočich dobře znám jako orangutan – největší lidoop Asie, živočich dokonale přizpůsobený životu v korunách pralesních stromů. Popis Orang Pendeka od Debbie Martyrové (ale i dalších kryptozoologů) právě orangutana nápadně připomíná. 

Již v 17. století nakreslil orangutana holandský lékař Jacob de Bondt, který pracoval na Jávě a Borneu a sám orangutana choval. Tím západnímu světu toto zvíře poprvé představil. Ačkoli měl k dispozici živý vzor, jeho kresba spíše připomíná člověka, než nám známé zvíře. Navíc se velmi podobá také pozdějším kresbám Orang Pendeka. 

TIP: Legenda o africkém tvorovi „mokele-mbembe“: Mohli dinosauři přežít dodnes?

Lze si opravdu velmi snadno představit, že malý člověk, je ve skutečnosti jen orangutanem, kterého stvořila lidská fantazie a možná i touha po senzaci či po finančním výdělku v jinak chudé Indonésii. V tmavém pralese, kde fantazie pracuje naplno, se neexistující tvor může zhmotnit i z mnohem méně výrazných impulsů.

Plasty byly skvělým vynálezem. Pak se ukázalo, že jsou příliš odolné a mohou znečisťovat prostředí planety po dlouho dobu. Vědci ale naštěstí zjišťují, že existují mikroorganismy, které si s plasty dovedou poradit. Podle nového výzkumu některé bakterie dokonce požírají látky z plastů raději než přírodní organické látky.

Andrew Tanentzap z britské Univerzity v Cambridgi a jeho výzkumný tým během léta 2019 prozkoumali 29 jezer ve Skandinávii. Jezera vybrali tak, aby se lišila geografickou polohou, hloubkou, rozlohou, teplotou a obsahem organických molekul. Následně měřili mikrobiální aktivitu vody z těchto jezer ve skleněných lahvích, přičemž do poloviny z nich přidali vodu, do které předtím nastříhali plastové nákupní tašky z britských obchodních řetězců.

Bakterie mají rády plasty

Badatelé ponechali lahve 3 dny ve tmě a pak v každé z lahví měřili množství narostlých bakterií a množství uvolněného oxidu uhličitého. Výsledky experimentu ukázaly, že bakterie rostou intenzivněji ve vodě, která obsahovala látky uvolněné z plastového odpadu. Vysvětlení přitom nesouvisí jen s množstvím organických látek, ale také s jejich složením, které je u materiálu z plastového odpadu jiné než v případě organických zbytků listí, dřeva a dalších přírodních materiálů v jezerech.

TIP: Evoluce proti odpadu: Mikrobi celé planety se vyvíjejí, aby rozkládali plasty

Vše nasvědčuje tomu, že některé druhy bakterií mohou účinně využívat plastový odpad ke svému růstu a tím ho i likvidovat. Až se nám podaří tyto druhy identifikovat a zajistit takové bakterie v dostatečném množství, mohli bychom v budoucnu bojovat proti plastovému odpadu v jezerech a podobných prostředích tak, že obohatíme jejich vodu těmito bakteriemi.