Podle aukční síně dostal zlaté hodinky Hitler darem ke svým 44. narozeninám v roce 1933, tedy v roce, kdy se stal německým kancléřem. Není ale jisté, zda je někdy nosil. Na konci války si je jako suvenýr odvezli francouzští vojáci, kteří obsazovali jeho alpské sídlo Berghof. Aukční síň Alexander Historical Auctions původně počítala s tím, že se prodají až za čtyři miliony dolarů (97 milionů korun). Neznámý kupec nakonec zaplatil zhruba čtvrtinu očekávané ceny.

TIP: Posezení pro vůdce: Hitlerovo záchodové prkénko překonalo aukční rekord

Dražbu válečných memorabilií a zejména předmětů spojených s Hitlerem a nacistickým režimem předem kritizovalo Evropské židovské sdružení (EJA). Podle jeho předsedy Menachema Margolina zařazení těchto položek do aukce může vést k idealizaci nacistické éry a nijak neslouží historickému poznání.

„Ať už jde o dobré nebo zlé dějinné události, je třeba je uchovat. Pokud připomínky zničíte, nebude existovat důkaz, že se ty dějiny vůbec odehrály,“ hájila prodej zástupkyně aukční síně Mindy Greensteinová.

Planeta Venuše je svou velikostí téměř stejná jako Země, tím ale veškerá podobnost obou planet končí. Sestra Země je na rozdíl od naší domovské planety pekelným světem s extrémně hustou atmosférou, tvořenou mračny oxidu siřičitého a kapiček kyseliny sírové, které zcela obklopují planetu a skrývají lidskému oku veškeré detaily jejího povrchu. Právě hustá atmosféra Venuše představuje v současnosti největší výzvu pro plánovanou evropskou misi EnVision, jejž start je plánován na začátek příštího desetiletí.

Cíle mise EnVision

Evropský projekt si klade za cíl nalézt odpovědi na otázky: Proč se náš blízký soused ve Sluneční soustavě navzdory zhruba stejné velikosti a složení tak dramaticky klimaticky změnil? Jakou historií si Venuše prošla, že se dostala do takového stavu? Je to snad předpověď osudu Země, pokud by také vzrostl její skleníkový efekt? Je Venuše stále geologicky aktivní? A mohla někdy disponovat oceány, nebo dokonce hostit život? Mise EnVision má navázat na úspěšný projekt Venus Express a mimo jiné přinést kvalitnější radarové snímky povrchu, než jaké máme aktuálně k dispozici z 90. let díky americké sondě Magellan.

Plán ESA počítá s navedením orbitální sondy na oběžnou dráhu ve velké výšce – přibližně 250 tisíc kilometrů od povrchu planety. Než se sonda pustí do vědecké práce, musí ale sestoupit na výšku okolo 500 kilometrů, což se neobejde bez dlouhé fáze aerobrakingu. ESA si již dlouhý brzdný manévr v atmosféře experimentálně vyzkoušela s Venus Express, a také u marsovské sondy TGO. Aerobraking v atmosféře Venuše bude ale něco úplně jiného. Gravitace Venuše je výrazně vyšší než v případě Marsu, což znamená, že rychlosti, kterými bude EnVision prolétávat atmosférou, budou zhruba dvojnásobné oproti TGO. Sonda proto bude muset zvolit mnohem mělčí proces aerobrakingu, což znamená, že jí to potrvá přibližně dvakrát tak dlouho (u TGO trval celý proces zhruba 11 měsíců). Cílem je přitom dosáhnout vzdálenosti pouhých 130 km nad povrchem Venuše.

Klíčové materiály

Problémem podle odborníků ESA bude i vysoce erozivní atomární kyslík. Jedná se o fenomén, který během prvních desetiletí letů do kosmu zůstával skrytý a neznámý. Teprve až když se začátkem 80. letech 20. století začaly na Zemi vracet první mise raketoplánů, byli inženýři při poletových inspekcích v šoku – pokryvná vrstva zajišťující tepelnou izolaci byla silně erodovaná. Jako viník se ukázal právě atomární kyslík.

TIP: Návrat po 30 letech: NASA ohlásila dvě mise, které mají zkoumat Venuši

Tým zodpovědný za vývoj mise EnVision se proto obrátil na špičkové pracoviště, které vybudovala agentura ESA za účelem simulace účinků atomárního kyslíku na oběžné dráze. Specializovaná laboratoř LEOX (Low Earth Orbit Facility) je součástí Laboratoře materiálů a elektrických součástek v technologickém středisku Evropské kosmické agentury ESTEC v Nizozemí. První výsledky testů vhodných materiálů pro sondu EnVision by LEOX měla představit již na konci letošního roku.

Už ze základní školy víme, že Země se otočí kolem své osy zhruba jednou za 24 hodin. Na rotaci naší planety ale působí řada faktorů, kvůli kterým se délka jednotlivých dní na Zemi může nepatrně lišit. Roli hrají například slapové síly mezi Zemí a Měsícem, složitost pohybu roztaveného jádra planety a další faktory. Z dlouhodobého hlediska Země svou rotaci spíše zpomaluje a každé století se průměrný den o pár milisekund zkrátí.

Mezinárodní agentura International Earth Rotation and Reference Systems Service (IERS) neustále velmi přesně měří rotaci Země. Dělají to z velmi praktických důvodů, kvůli korekcím pro systémy satelitní navigace. Podle jejich měření ve středu 29. července 2022 padl rekord v nejkratší délce dne. Tento den byl o 159 milisekund kratší. Jeden den tak netrval 86 400 sekund, ale „jen“ 86 399,841 sekundy. Jde o nejkratší den v historii přesných měření délky dne, které se provádí od 70. let minulého století.

Připoutejte se, zrychlujeme…

Přestože jde o zajímavý historický záznam, příliš dlouho tento rekord zřejmě nevydrží. Měření IERS ukazují, že rekordně krátkých dnů přibývá. Zatímco mezi léty 1973 až 2019 skočil roční účet vždy v „časovém přebytku“, od roku 2020 se situace změnila. Rok 2020 byl podle měření IERS kratší o 1,3 milisekundy, rok 2021 už o 65,15 milisekundy a letošek zatím vychází kratší o 116,53 milisekundy. Proč se rychlost rotace v poslední době zvyšuje není jasné, podle jedné z teorií by změna mohla souviset se změnami osy rotace Země, jednoznačnou odpověď ale vědci nemají.

TIP: Jak se měří přesný čas: 60 let od prvních atomových hodin

Proměnlivá délka dne na Zemi poněkud komplikuje život počítačovým systémům a dalším technologiím, které jsou závislé na naprosto přesném času. Naštěstí ale nejde o příliš velké odchylky. Pokud se „nahromadí“ určitě zpoždění v otáčení planety, přidává se jedna „bonusová“ sekunda k poslednímu dni roku. Naposledy k tomu došlo 31. prosince 2016. Pokud by ale pokračoval současný trend zrychlující se rotace, musel by ke slovu přijít nástroj s opačným znaménkem – záporná sekunda. Zatímco těch kladných bylo od roku 1972 užito již 27×, záporná vyrovnávací sekunda doposud využita nebyla.

Říká se, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Vladimíra Fremuthová se však zmíněným heslem neřídí: Už deset let se jí daří vnášet do domovů vůně, barvy a unikátní světlo. „Když tu vůni ucítíte poprvé, jde o tak silný vjem, že ji nikdy nezapomenete,“ popisuje. Měla sen a rozhodla se, že si ho splní. „Přála jsem si vyrábět něco rukama, protože mě to baví a naplňuje. Svíčky nebyly úplně první volba, ale věděla jsem, že chci pracovat s českým sklem,“ vrací se ke svým podnikatelským začátkům.

Co kus, to originál

Spojení svíčky a českého skla se ukázalo jako geniální tah – umění českých sklářů znamená ve světě pojem. Najít firmu ochotnou ke spolupráci se ovšem zpočátku zdálo jako nadlidský výkon. „Před deseti lety, když jsem začínala, nebyly sklárny na podobný druh zakázky připravené, neměly marketingové oddělení ani vzorkovny. Někde mě dokonce od podnikání zrazovali,“ vzpomíná Vladimíra Fremuthová dnes už s úsměvem. 

Vše se změnilo v Kamenickém Šenově, kde funguje jedna z nejstarších skláren u nás. „Paní Vladimíra si vybrala jednoduchý tvar a základní optiku, aby vynikla i svíčka,“ přibližuje mistr sklář Milan Vacek.

TIP: Život za tekutým sklem: Díla Achillease Sdoukose bourají zažité hranice

Svíčky si podnikatelka navrhuje sama a dává si záležet na každém detailu. Jedinečná ruční práce probíhá doslova v rukavičkách a každý kus představuje originál. „Svíčka se skládá ze dvou komponentů – parmeface a skla jako takového. Smíchá se vosk, který se nejprve nechá rozlít při určité teplotě a přitom se obohatí o parfemaci. Po určité době tuhnutí následuje ruční centrování knotu,“ popisuje majitelka firmy. 

Svíčka pro prince

Před deseti lety Vladimíra netušila, kam až ji její nápad dovede. Když opustila korporátní zaměstnání, neměla žádné byznysové plány, ale šla do všeho srdcem. O výsledek se tak dnes zajímají světové hotely, vídeňská filharmonie, a dokonce britská královská rodina: „Svíčky se dostaly do Buckinghamského paláce na svatbu prince Harryho a Meghan, novomanželé obdrželi jako součást dárkové kolekce výrobky s názvem Libertine Spirit a Shadow Dance,“ líčí hrdě úspěšná Češka. „Nejvíc mě těší, že moje svíčky dokážou dělat lidem radost a provonět jim domovy. Zákazníci si je kupují pro sebe nebo jako dárek,“ uzavírá.

Podle aktuálních předpokladů se tolik očekávaný první start mise programu Artemis uskuteční 29. srpna 2022. Americká vesmírná agentura NASA v rámci příprav na tento historický start provedla další zásadní krok, který se týká posádky letu Artemis I. 

Tým Exploration Ground Systems, který se v NASA podílí na přípravě mise Artemis I, nedávno oznámil, že se na palubu kosmické lodi Orion úspěšně nalodil komandér Moonikin Campos. Jde o figurínu, kterou pojmenovali po inženýrovi Arturo Camposovi – jedné z klíčových postav záchrany posádky Apollo 13 při jejich nepovedeném letu na Měsíc.

Komandér Campos, Helga a Zohar

Moonikin Campos velikostí odpovídá lidské postavě. V oranžovém skafandru pro budoucí mise NASA „First-Generation Orion Crew Survival System“ zaujme velitelské místo v lodi Orion. Úplně stejný skafandr budou nosit astronauti programu Artemis při startu a při přistáních. 

V NASA dobře vědí, že samota je nepříznivým faktorem kosmických letů. Proto ani Campos nepoletí sám. Společnost mu budou dělat další dvě figuríny Helga a Zohar, které narozdíl od Campose nemají ruce a nohy. Jsou součástí experimentu Matroshka AstroRad Radiation Experiment (MARE), zaměřeného na vliv kosmického záření na posádku lodi Orion.

TIP: Jak ochránit astronauty? NASA simuluje galaktické kosmické záření na Zemi

Ani pro komandéra Campose ale nebude cesta k Měsíci bezúčelným výletem. Poslouží k velmi důležitým měřením vibrací a zrychlení, jimž budou vystaveni lidští astronauti při budoucích letech kosmické lodi Orion k Měsíci v rámci programu Artemis. Klíčovou roli v tomto experimentu sehrají dva senzory, umístěné pod sedadlem komandéra a v opěrce sedadla. Kromě toho je Campos vybaven dvěma dalšími senzory, které budou měřit vystavení jeho „těla“ kosmickému záření.

Jméno zámečku Mayerling se zničehonic skloňovalo po celé Evropě. Právě zde je totiž mrazivého lednového rána nalezen mrtvý syn císaře Františka Josefa a císařovny Sissi. Fakt, že vedle korunního prince ležela v kaluži krve i jeho milenka, vídeňský dvůr zamlčel. Přesto se ihned objevily provokativní fámy a dohady. Co se tu vlastně odehrálo? 

Oficiálně šílený

Když se 30. ledna 1889 po šesté hodině ranní rozlehly zámečkem Mayerling dva výstřely, věrný komorník Loschek zjistil, že dveře do princovy ložnice jsou proti všem zvyklostem zamčeny zevnitř. Další dvě hodiny, trochu nepochopitelně, čekal Loschek na příjezd rakouského prince Coburga. Spolu s ním pak vyrazil výplň dveří a vnikl do komnaty. Dvě těla v tratolišti krve spočívala na posteli. Princova mrtvola seděla v předklonu skloněna přes okraj postele.

Vídeňský dvůr zpočátku na celou záležitost uvalil přísné embargo. Tvrzení, že korunní princ zahynul nešťastnou náhodou při lovu nebo na srdeční příhodu, odmítli podpořit profesoři soudního lékařství. A tak spatřilo světlo světa oficiální oznámení. Princ v pomatení mysli spáchal sebevraždu střelnou zbraní. 

Dočasné šílenství bylo nutné prezentovat i kvůli církevnímu pohřbu. Následník rakousko-uherského trůnu pak byl se vší pompou pochován v hrobce Habsburků v Kapucínské kryptě ve Vídni. Tělo milenky Mary Vetserové bylo odvezeno ve fiakru do kláštera v Heiligenkreuzu. Zde ji bez jakýchkoliv obřadů pohřbili v dřevěné rakvi u zdi. Případ podnítil nejrůznější spiklenecké teorie. Abychom však do tajemné smrti vnesli trochu světla, je nutné vrátit se do princova dětství a dospívání. 

Zase žvaní

Narození následníka trůnu provázely roku 1858 bouřlivé oslavy a velká očekávání. Radostnou událost zvěstovala salva z dvaceti děl a celkem bylo vypáleno na 101 výstřelů. Na počest svého prvního mužského potomka dal také František Josef založit novou nemocnici – Rudolfův špitál. František Josef, známý svou láskou k armádě, syna ještě v plenkách jmenoval čestným plukovníkem 19. pěšího pluku a do kolébky mu udělil řád Zlatého rouna! Císař to se svou armádní obsesí poněkud přeháněl – ve dvou letech musel hoch absolvovat přehlídku svého pluku. Tehdy to pro něj ještě neznamenalo víc, než jen nevinnou a zábavnou hru. Hošík si dokonce nechal přitáhnout ze svých pokojů dřevěného houpacího koníka a z jeho hřbetu pak udílel rozkazy. Otec se jistě dmul pýchou. Dlouho mu to vydržet nemělo. Citlivý chlapec v dalších letech o jízdu na koni či střelbu velký zájem neprojevoval.  

Snad právě proto se chlapcovy výchovy v jeho šesti letech ujal generálmajor hrabě Gondrecourt. Aby vymýtil chlapcovu jemnost a bojácnost, budil ho jeho vychovatel ze spaní výstřely nebo ho poléval studenou vodou. Případně ho zavřel do obory a křičel, že se na něj řítí divočák. Psychologové by dnes suše konstatovali, že neprobudil v chlapci srdnatost, ale různé neurózy a jiné nemoci.

Pobledlý utrápený chlapec se upínal ke své matce, krásné tajemné ženě, kterou ovšem téměř nevídal. Alžběta nedokázala unést „dohled“ císařovy matky, arcivévodkyně Žofie a od dvora mizela, jak jen to šlo. Nikdo jí to nejspíš nahlas nevyčetl, ale mezi řádky jistě cítila, že ji tchyně viní ze smrti dvouleté Žofie, prvního potomka císařského páru. Alžběta totiž rok před Rudolfovým narozením vzala své dvě malé dcerky na cestu po Uhrách, kde se děti nakazily tyfem. Mladší Gisela se z průjmů a horeček vykřesala, starší Žofie ale nemoci nakonec podlehla. Ať už za tím stála obyčejná starostlivost ženy, která už pár dětí vychovala, nebo tyranské vměšování, jak to nejspíš klasifikovala Alžběta, vztahy v rodině to velmi poznamenalo. A mladičká císařovna raději vyklízela pole. 

Drastické metody, které vůči Rudolfovi uplatňoval hrabě Gondrecourt, dítěti tak očividně ubližovaly, že dokonce i Alžběta vytáhla do boje a přesvědčila manžela, aby vychovatele odvolal. Jeho následník už projevoval k princi víc empatie.

Rudolfa ale formovali i jeho učitelé – mimochodem, dva z nich pocházeli z Čech. Přitom musel zvládnout enormní množství učiva – alespoň vzhledem k tomu, že jej zároveň vytěžovaly různé reprezentativní povinnosti. Vstával proto už ve čtyři hodiny ráno! Výuka kladla důraz na všeobecné vzdělání a jazykovou vybavenost – krom rodné němčiny musel umět latinsky, francouzsky, maďarsky, česky a polsky.

Díky svým pedagogům si Rudolf nakonec zamiloval hlavně historii, politiku a přírodní vědy. Právě v té době se uvářel jeho liberalismus – ekonom Carl Menger mu vštípil principy demokracie a toleranci k národnostním menšinám. Možná už tehdy zkostnatělou monarchií a svým otcem pohrdal, stejně jako se mu protivilo spojenectví s militantním Pruskem, na které kladl důraz právě František Josef. Se strýcem arcivévodou Albrechtem si vyměňoval velmi nesouhlasné eseje o politické a společenské situaci v zemi. Císař se s Rudolfem o politice i své vládě odmítal bavit a všechny jeho pokusy odbýval ponižující poznámkou, že „Rudolf už zase žvaní“. Přitom sám František Josef od svého nástupu na trůn údajně nepřečetl jedinou knihu. 

Samozřejmě, že se s Rudolfem stále počítalo jako s následníkem trůnu, i když se jeho dospívání neodvíjelo tak, jak si císař představoval. Rudolf absolvoval s Mengerem například cesty do Švýcarska a Anglie, aby se seznámil s místním průmyslem. Na základě svých zážitků poté sepsal pojednání Rakouská šlechta a její konstituční poslání. Brožuru o pouhých 48 stranách musel samozřejmě vydat anonymně, i tak však vyvolala pozornost, neboť v ní rakouské aristokracii vyčítal, že „znalci její slavné minulosti připadá téměř jako zřícenina kdysi hrdé budovy“.

Dvojí milování

Mimochodem – v té době v Británii „zabíjela čas“ na dostizích i císařovna Alžběta. Když ale žárlivý synek urazil jejího anglického průvodce a ctitele, rozzuřená Sissi předčasně pobyt ukončila. Jak moc definuje muže vztah s jejich matkami? Krátké poryvy exaltovaných emocí střídal u Sissi chlad a odstup. Snad i proto se princův vztah k ženám komplikoval už od počátků. Citlivý mladík byl schopen blouznit o dívce z ulice, stejně jako o krásné tetě Marii Terezii z královského rodu Braganza. Jeho ideál krásy měl podobu něžné drobné černovlásky. Tak ostatně vypadaly i další Rudolfovy milenky – herečka Mizzi Casparová či Helena Baltazzi a její dcera Mary Vetserová. 

Kvůli svému kritickému intelektu Rudolf na druhou stranu ženami pohrdal. Stejně jako svou vynucenou manželkou – belgickou princeznou Štěpánkou. S ní se jen před očima veřejnosti snažil tvořit harmonický pár. Štěpánka o něm prohlašovala, že Rudolf ženy nepovažuje za rovnocenné bytosti. Sama se mu však duchaplností a rozhledem nemohla rovnat. Stejně tak se mu nevyrovnala touhou po uspokojení fyzických potřeb. Žárlivé výstupy na sebe nenechaly dlouho čekat. Sám Rudolf přitom nebyl žádný krasavec. I dobová svědectví žen se opírají spíš o termín „přitažlivý“ nežli „krásný“.

Troska

Když nastoupil roku 1888 na německý císařský trůn Rudolfův vrstevník Vilém II., hádky mezi otcem a korunním princem se vyostřily. Oproti Rudolfovi byl Vilém uznávaným vojákem. A ve svých dvaceti devíti letech zplodil už čtyři syny! Rudolf byl proti němu proslulý jako nepřítel politiky Otty Bismarcka, s nímž císař František Josef pěstoval dobré vztahy. Rudolfa popuzovala představa, že Rakousko-Uhersko se stává díky spojenectví s Pruskem „provincií“ tohoto německého kancléře. Rozplýval se mu sen o demokratické Evropě. Bismarck nechal korunního prince sledovat. Informace o jeho osobě a nežádoucích politických názorech putovaly za hranice. V té době vrcholily i Rudolfovy zdravotní problémy. Propukla u něj kapavka, která se před objevem antibiotik nedala léčit. K utlumení bolestí proto užíval na radu lékařů morfium i notné dávky koňaku a šampaňského. Svůj stav se snažil tajit a raději se přepínal, než aby otci ukázal projev slabosti. 

S manželkou se definitivně odcizil. Zvlášť poté, co kapavkou nakazil i ji a Štěpánka po narození jediného dítěte, dcery Alžběty, zůstala neplodná. Přesto se snacha snažila císaře Františka Josefa varovat. Pozorovala princův nezdravý a zesláblý zjev. Zájem císařských rodičů o korunního prince však zůstal vlažný. Sissi neustále cestovala a zřídka mu i psala. Otec se zajímal prakticky jen o to, co Rudolf zastřelil na různých honech. 

Rudolf byl inteligentní, empatický muž s demokratickými myšlenkami a nadšením pro moderní politiku. Postupně mu ale docházelo, že jej většina evropských státníků nepovažuje za politického partnera. Pocit marnosti a prázdnoty zvětšoval i strach z otce a pocity viny. Nedokázal si prosadit téměř nic z toho, co považoval za důležité. A jeho prožidovské postoje mu navíc znepřátelily část veřejnosti. Mohl takto zlomený muž jednou usednout na trůn? 

Lebka a revolver  

Díky tajným policejním zprávám Mizzi Casparové dnes víme, že Rudolf uvažoval o smrti už dříve. Netajil se tím dokonce ani v urozených kruzích. Jednou například nechal zapálit všechny lustry v sále. Když z oslnivé záře začaly hraběnku Festeticsovou bolet oči, jen odpověděl: „Nechte mi tu radost, až budu ležet v hrobě, temnoty bude dost.“

Jindy zaujatě debatoval s židovskými přáteli o smrti, které „je třeba pohlédnout beze strachu do očí“. Na jeho žádost mu anatom Emil Zuckerkandl poslal vypreparovanou lebku. Spolu s revolverem ji Rudolf vystavil na svém psacím stole. Zabít se sám však nedokázal a přesvědčoval Mizzi Casparovou, aby s ním na druhý břeh přešla právě ona. Mizzi ho odmítla a Rudolf se zaměřil na Mary. Věnoval jí například železný snubní prsten s vyrytými písmeny. Obsah poselství? V lásce spojeni až do smrti. Daroval jí i medailon s kouskem zakrváceného plátna. Dne 18. ledna 1889 sedmnáctiletá Mary sepsala svou poslední vůli. Detaily o průběhu osudového dne však dlouho překrývalo mlčení.

TIP: Nepochopený Rudolf: Bolesti utápěl korunní princ v náručí žen a koňaku

V roce 1985 konečně promluvil Otto Habsburský o bedně s údajnou vražednou zbraní, municí, dopisem a dalšími důkazy. Podle všeho Rudolf nejprve zastřelil Mary a potom namířil zbraň na sebe. František Josef I., který tak dlouho nedokázal dát své city najevo, strávil u synova těla celou noc v modlitbách. Svědkové uvádějí, že do rána téměř zešedivěl. Zámeček v Mayerlingu poté nechal přestavět na ženský klášter a dnes zde nejtragičtější událost jeho historie připomíná jen malé muzeum. 

Projekt pojmenovaný The Line (Linie) má tvořit základ města NEOM, které je součástí snahy korunního prince Muhammada bin Salmána o diverzifikaci ekonomiky státu Perského zálivu závislého na ropě. Projekt se ovšem průběžně mění, a není proto jasné, jestli a v jaké podobě nakonec vznikne.

Projekt NEOM byl poprvé představen roku 2017 a od té doby o něm saúdskoarabská média informují pravidelně, zejména v souvislosti s technologiemi, které by měly být součástí futuristické metropole. Před týdnem korunní princ, který je duchovním otcem plánu, načrtl ještě ambicióznější vizi: popsal utopii bez aut, která by se stala „tím nejpříjemnějším městem k životu“.

Původně se o NEOMu hovořilo jako „arabském Silicon Valley“, tedy centru biotechnologického a digitálního výzkumu, jež by se mělo stát konkurentem obdobných míst v Americe a Číně. Město se mělo rozkládat na ploše přes 26 tisíc kilometrů čtverečních. Tyto představy už ale vzaly za své, nyní má mít rozlohu 34 kilometrů čtverečních a má se stát revolucí v představách o tom, jak může vypadat život ve městech.

Město pro devět milionů

Původní plány také počítaly s tím, že obyvatelé nové metropole budou mít spoustu prostoru pro život. Mělo v něm žít asi milion lidí. Nová koncepce už ale uvažuje o mnohem koncentrovanější podobě, kdy na výrazně menším prostoru bude žít devět milionů obyvatel. Podle prince by zde do roku 2030 reálně mělo žít 1,2 milionu lidí, plně by se prý mělo město zalidnit do roku 2045.

Areál by měl být ze sta procent poháněný obnovitelnou energií, zejména ze solárních zdrojů. Na propagačním videu zveřejněném v pondělí slibují autoři projektu také „celoroční mírné mikroklima s přirozenou ventilací“.

Jak toho ale chtějí dosáhnout ve stále teplejším klimatu, nepopsali. Řada ekologických slibů, jež už Saúdové v minulosti zveřejnili, jsou pokládány za nesplnitelné – týká se to například závazku dosáhnout do roku 2060 nulových emisí oxidu uhličitého. 

U NEOMu jsou ale experti optimističtější. „Má dobré předpoklady pro využití solární a větrné energie a plánuje se také, že město bude využívat největší ekologickou vodíkovou elektrárnu na světě,“ uvedl Torbjorn Soltvedt ze společnosti Verisk Maplecroft, která se zabývá analýzou rizik. „Proveditelnost projektu NEOM jako celku je ale vzhledem k jeho bezprecedentnímu rozsahu a nákladům stále nejasná,“ dodal.

Město podle pravítka

Projekt The Line, který by měl být široký pouhých 200 metrů, má být odpovědí Saúdské Arábie na nekontrolované, a tedy nehospodárné rozrůstání měst. Projektanti hovoří o „urbanismu nulové gravitace“ – je založený na vrstvení domů, škol nebo parků v jednom velmi koncentrovaném místě.

Obyvatelé mají mít „všechny každodenní potřeby“ dostupné během pěti minut chůze a zároveň mají mít přístup k nejrůznějším dalším výhodám, jako jsou venkovní lyžařská zařízení a vysokorychlostní železnice, uvádí se v prohlášení.

TIP: Čínská firma plánuje vlastní zelené superměsto budoucnosti

V základu NEOMu už funguje letiště a úřady v květnu oznámily, že začne přijímat pravidelné lety z Dubaje. Stále ale není jasné, jestli už byla zahájena samotná hlavní výstavba megaměsta. V úterý Saúdové uvedli, že do konce desetiletí NEOM vytvoří 380 tisíc pracovních míst. „První fáze projektu, která potrvá do roku 2030, bude stát 1,2 bilionu saúdských rijálů (zhruba 319 miliard dolarů),“ sdělil korunní princ. Finance pocházejí jednak z vládních dotací, ale peníze dává i soukromý sektor a v roce 2024 by měly vyjít akcie, jež by se měly na financování využívat také.

Češi a Slováci si v roce 1918 vytvořili společný stát, který vnutili Němcům v Sudetech a dalších oblastech republiky. I z tohoto důvodu se mnoho z nich přidalo k Sudetoněmecké straně a později přivítalo mnichovskou dohodu a připojení Sudet k Velkoněmecké říši. Druhá světová válka rozpoutaná nacisty přinesla nezměrné utrpení. Nelze se divit, že německé zločiny, vyhlazení milionů nevinných lidí, pronásledování občanů s jinými politickými názory a tyranské okupační praktiky měly za následek touhu po odplatě a mstě. V obnoveném Československu napočítali 360 000 obětí nacistické zvůle, včetně 270 000 zavražděných Židů.

Obnova státu probíhala na konci druhé světové války v režii exilové vlády prezidenta Edvarda Beneše a vedení československých komunistů opírající se o podporu Sovětského svazu. Jelikož nemohl fungovat parlament, vydávala vláda zákony ve formě prezidentských dekretů. Ty nařídily znárodnění většiny průmyslových podniků, pojišťoven, bank, zavedly centrální plánování, všeobecnou pracovní povinnost, dále předepsaly ztrátu československého státního občanství Němců a Maďarů, stejně jako konfiskaci majetku etnických Němců a Maďarů, zrádců a kolaborantů, zrušení německé univerzity a německých technických vysokých škol. 

N pro nežádoucí

Konec války na českém území přivítalo také německé obyvatelstvo, u nějž po útěku či zatčení protagonistů okupační éry převládla optimistická představa, že dojde ke smíření s Čechy a k obnově předválečného soužití. Jenže vítězové se dohodli na realizaci organizovaného odsunu Němců, kteří zůstali mimo poválečné německé hranice. Československá vláda využila situace a rozhodla se zbavit německé menšiny, a tím navždy zabránit pokusům o rozbití republiky z národnostních důvodů, jak k tomu došlo v roce 1938. Svou roli sehrál i ohled na populárnost této politiky u voličů, kteří se v rozjitřené době chtěli pomstít za okupaci a teror či za podporu nacistů ze strany sudetských Němců. A samozřejmě vyhnání Němců a konfiskace jejich majetku uvolnilo miliardové jmění, kterého se mohly zmocnit tisíce vlastenců. 

Němcům nejdříve život znepříjemňovala různá nařízení, která platila pro všechny bez rozdílu. Museli nosit na rukávu bílé pásky s písmenem N a bylo jim striktně zakázáno zdobit se československou trikolorou. Podobně na svých domech nesměli vyvěšovat vlajky republiky a vítězných Spojenců, ale museli vyvěsit bílé prapory. Byl pro ně vyhlášen zákaz vycházení po osmé hodině večerní, nakupovat směli se zvláštními potravinovými lístky pouze během několika málo přesně vymezených hodin denně. Pokud nepracovali na směny, měli povinnost se podílet na odklízení trosek a obnově domů či cest též v neděli. 

Namísto odpuštění a smíření začalo v květnu 1945 hromadné zatýkání a internování Němců. Z různých továrních a jiných budov a prostor byly vybudovány internační tábory. Nejdříve byli shromážděni němečtí muži ve věku od 13 do 65 let, kteří si mohli vzít jenom doklady, svršky a jídlo na tři dny. Ženám, dětem a starým lidem bylo přikázáno zdržovat se výhradně v místech bydliště. Muži byli podrobeni důkladné fyzické prohlídce, pátralo se především po tetování, které měli příslušníci nechvalně proslulých jednotek SS.

Historik Petr Šulka popsal na základě vzpomínek pamětníků, co se s nimi dále dělo v Chomutově: „Ti pak byli odvedeni na druhou stranu hřiště, kde se museli vysvléknout do naha. Poté byli přivedení bývalí vězni koncentračních táborů, kteří se na SSmanny vrhli a začali je brutálně bít. Za pomoci hořících pytlů od vápna je nutili se obrátit. I přes to že mnozí upadli do bezvědomí, bití nepřestávalo. Konec veřejnému výprasku udělal až sovětský poručík, který všechny ztýrané SSmanny zastřelil dávkou ze samopalu. Byl velmi rozčilen a trýznitelům vytkl jejich chování. Neměli se, dle něj, dopouštět veřejně takových surovostí, ale měli je rovnou zastřelit.“ 

„Spravedlivá“ odplata

Na mnoha místech docházelo pod vedením místních orgánů nebo různých partyzánských a odbojových skupin k takzvanému divokému odsunu, kdy byli Němci vyhnáni ze svých domovů ještě před oficiálně organizovaným vysídlením. Bylo to možné díky rozpadu státní moci poté, co se okupační správa zhroutila a nová se teprve ustavovala.

V tomto chaotickém období se odehrálo mnoho tragédií, kdy si oběti nacistické perzekuce a pozůstalí po zavražděných vyřizovali účty s jakýmkoliv Němcem včetně žen a dětí. Také kolaboranti nebo zbabělci si často urychleně vyráběli zásluhy neobyčejnou krutostí vůči německým spoluobyvatelům, kteří mnohokrát s válečnými zločiny neměli nic společného. A mnozí údajní partyzáni zneužívali situace, okrádali Němce a vše maskovali hesly o spravedlivé odplatě.

Například na hrůzy v Lanškrouně vzpomínali pamětníci i po mnoha letech s děsem v očích, neboť partyzáni shromáždili Němce na náměstí, bili je do pohlavních orgánů, plivali na ně a nutili je plazit se před nimi po kolenou. Některé vhodili do vodní nádrže, jiné pověsili na pouliční plynové lampy nebo zastřelili u stěny radnice. Většina byla odsouzena k smrti, menšina k výprasku, který probíhal tak, že nahé oběti přivázali k sudu a bili je dřevěnými tyčemi. 

Mnoho Čechů s podobnými excesy nesouhlasilo, ale byli umlčeni či zastrašeni hysterickými „mstiteli“ českého národa. Nutno však připomenout, že v této době se veřejnost začala seznamovat s obludnou šíří nacistických zločinů, včetně milionů mužů, žen a dětí vyvražděných v plynových komorách ve vyhlazovacích táborech. A navíc se Němci na mnoha místech dopouštěli násilí i po ukončení války. Kupříkladu v lesích a horách se skrývalo mnoho fanatiků a válečných zločinců, kteří se odmítali vzdát a útočili na české obyvatele. Němci přinucení pracovat po vyhlášení dekretu o jejich všeobecné pracovní povinnosti se samozřejmě v továrnách, dolech či na polích nijak výrazně neangažovali a častokrát práci sabotovali. 

TIP: Zrada z lásky i pro peníze: Co čekalo francouzské kolaboranty a kolaborantky

V červenci 1945 vydala vláda dekret o jednotném řízení vnitřního osídlení, na jehož základě byl dokončen odsun německého obyvatelstva. Dnes se odhaduje, že během odsunu zemřelo 15 000 až 30 000 Němců. Ze třímilionové německé menšiny zbylo v Československu 200 000 občanů německé národnosti, kteří prokázali antifašistickou činnost nebo byli oběťmi nacistického režimu. Pro srovnání uveďme, že různé události v letech 1939 až 1949 připravily o domov přibližně jedenáct milionů Němců ze střední a východní Evropy a bývalých německých východních území.

Zdobení pro kávu

• volské povozy
• na seznamu UNESCO: od roku 2008

Žádný turistický průvodce po středoamerické Kostarice neopomene zmínit ručně malované volské povozy „carretas“, které místní obyvatelé vyrábějí a používají od poloviny 19. století. V minulosti se na nich z hornatého vnitrozemí až na pobřeží převážela sklizeň kávových bobů. Počátkem 20. století pak započala tradice jejich zdobení, přičemž každý region má svůj charakteristický styl. Podoba vozíků navíc určovala společenský status majitele, zatímco dnes jde spíš o atrakci pro turisty a carretas se prodávají coby suvenýry.

Každý region Kostariky zdobí své povozy originálním způsobem. (foto: Shutterstock)

Pyramidy lidí

• lidské věže castells
• na seznamu UNESCO: od roku 2010

Katalánská tradice tzv. castells neboli lidských hradů, jež se na severu Španělska stavějí přinejmenším od roku 1712, si vysloužila celosvětovou proslulost. Za doprovodu hudby se zkušení „ramenolezci“ pokoušejí vytvořit co nejvyšší pyramidu. Hotová věž má zpravidla čtyři až sedm pater, ovšem dosavadní rekord z roku 2015 jich čítá deset. Zcela na vrcholu pak stojí jediný člověk, nejčastěji dítě, a má za úkol mávat katalánskou vlajkou. Není to však bez rizika: Poté, co v roce 2006 po pádu zemřela dvanáctiletá dívka, musejí děti účastnící se historické tradice nosit helmu.

Španělská tradice stavění lidských věží castell vychází z historických pouličních tanců Muixeranga předváděných umělci a akrobaty v dřívějším Valencijském království. (foto: Shutterstock)

Vánoční klasika

• koleda Tichá noc
• na seznamu UNESCO: od roku 2011

Za nejznámější koledu lze bez nadsázky označit Tichou noc, jež poprvé zazněla na Štědrý večer roku 1818 v rakouském Oberndorfu nedaleko Salcburku. Uvádí se, že dnes ji o vánočních svátcích zpívají dvě miliardy lidí, a během dvou set let její existence vznikly tři stovky různých jazykových verzí. Původní text napsal roku 1816 salcburský kněz Joseph Mohr, načež jej zhudebnil jeho přítel, učitel a varhaník Franz Xaver Gruber.

Tichá noc (německy Stille Nacht) je jedna z nejznámějších vánočních písní. (foto: Shutterstock)

Velbloudí zpěv

• vábení velbloudů
• na seznamu UNESCO: od roku 2015

Chov velbloudů patří k východoasijskému zemědělství po tisíciletí a za tu dobu si nomádští pastevci osvojili řadu svérázných dovedností. Řadí se mezi ně i tradiční technika hvizdů a fyzické manipulace, která má velbloudice nenásilně přimět, aby se ujaly osiřelých mláďat ve stádu. S tím, jak Mongolové opouštějí klasické způsoby hospodaření, však „velbloudí zpěv“ pomalu mizí.

Na seznamu nehmotného dědictví UNESCO je i tradiční rituál z Mongolska, při němž jsou zpěvem a hudbou uklidňovány mongolské velbloudice, aby přijaly své či adoptované mládě. (foto: Shutterstock)

Energie v rovnováze

• masáž nuad
• na seznamu UNESCO: od roku 2019

Našince obvykle k návštěvě thajského masážního salonu motivuje touha po uvolnění ztuhlých svalů. V zemi původu však tzv. nuad vnímají coby kombinaci umění, vědy a národní tradice. Podle legendy stál za vznikem metody osobní lékař Buddhy, který ji poprvé praktikoval již před 2 500 lety. Cílem masáže zahrnující horké bylinné obklady je obnovit energetické dráhy v těle, přičemž správně provedený „obřad“ trvá i několik hodin. V rolnických komunitách bývalo zvykem, že každá vesnice měla vlastního maséra. Těch certifikovaných dnes thajské ministerstvo zdravotnictví eviduje zhruba čtyři tisíce.

Energetickou masáž prý pro Buddhu vymyslel jeho osobní lékař. (foto: Shutterstock)