Krátce střižené vlasy, knír a výrazné kulaté brýle se pro Spojence staly nejčastěji karikovanými symboly japonského císařství. Jejich typickým nositelem byl ministerský předseda Hideki Tódžó, který na rozdíl od „neviditelného“ císaře nesl politickou zodpovědnost nejen za útok na Pearl Harbor, ale i za napadení Číny v roce 1937. Od roku 1944 pak měl jako vrchní velitel také na povel vojenské operace v Pacifiku. 

Bez smyslu pro humor

Tódžó se narodil v tokijském obvodu Kojimači do rodiny samurajského původu. Jeho matka byla dcerou buddhistického kněze a otec se rozhodl pro službu v armádě, kde dosáhl hodnosti generálporučíka. To zajišťovalo rodině respekt ve společnosti, avšak nezabránilo její chudobě. Hidekiho vzdělání můžeme považovat za typické pro mládež v období Meidži (1868–1912). Dívkám bylo vštěpováno, aby měly co nejvíce synů – budoucích bojovníků za slávu císaře, u chlapců se předpokládala armádní kariéra a ochota zemřít ve válce za zbožštělého panovníka.

Hidekiho naturel do tohoto konceptu přesně zapadal. Už na základní škole proslul tvrdohlavostí, soutěživostí a houževnatostí, ale také absencí smyslu pro humor. Neoplýval ani nadprůměrnou inteligencí, což kompenzoval ochotou tvrdě pracovat. Později o sobě prohlásil: „Jsem obyčejný muž bez výjimečných schopností. Za vše, čeho jsem dosáhl, vděčím dřině a ochotě se nikdy nevzdávat.“

Neúnavný dříč

V patnácti nastoupil Tódžó na kadetní školu a následně na vojenskou akademii v Tokiu, kterou na jaře 1905 absolvoval jako desátý nejlepší z 363 studentů. Ten rok ovlivnil jeho život i dalším způsobem. V září byla podepsána Portsmouthská smlouva, která za amerického zprostředkování ukončila rusko-japonskou válku.

Mnoho mladých Japonců včetně Hidekiho bylo přesvědčeno, že císařství mělo právo po porážce Ruska anektovat Sibiř, a považovalo podmínky smlouvy za zradu. Tódžó uvěřil, že hlavním viníkem údajného bezpráví je Theodore Roosevelt, a tento hněv v něm zažehl nenávist vůči všemu americkému. V osobním životě nicméně zažíval šťastné chvíle – roku 1909 se oženil s Katsuko Ito, s níž pak měl sedm dětí.

Zahraniční zkušenost

Po dokončení vzdělání působil Tódžó u pěchoty v hodnosti podporučíka, v letech 1918–1919 krátce sloužil na Sibiři v rámci expedičních jednotek vyslaných zasáhnout do ruské občanské války. Následně jej nadřízení odveleli do Německa, kde až do roku 1922 zastával funkci vojenského atašé na velvyslanectví v Berlíně. Vzhledem k tomu, že císařská armáda prošla v 19. století výcvikem řízeným německou vojenskou misí, měl myšlenkový vývoj ozbrojených sil evropské mocnosti na japonské důstojníky značný vliv. Tódžó nebyl výjimkou a časem se zhlédl zejména v konceptu totalitárního militaristicky řízeného státu.

Pokrčování: Japonský generál Hideki Tódžó (2): Císařův neoblomný válečný štváč

Když jeho práce v Evropě skončila, vydal se domů mimo jiné vlakem přes Spojené státy. Při této své jediné návštěvě Ameriky nabyl dojmu, že tamní obyvatelé jsou požitkářští slaboši oddaní pouze vydělávání peněz a ukájení svých potřeb.

Oproti tomu Tódžó se holedbal tím, že jeho jediný koníček spočívá v práci. Nad dokumenty sedával dlouho do noci a odmítal se zapojovat do péče o své potomky. Při komunikaci na pracovišti preferoval přísné dodržování pravidel a odsuzoval vyjadřování emocí. Podřízené neváhal fackovat a tvrdil, že pohlavek vnímá jako „nejlepší způsob výcviku“ pro příslušníky nesamurajských vrstev, kteří se od narození neřídí kodexem bušidó.

Od svých 15 let pracoval Dharamdev Ram, jemuž ve vesnici nikdo neřekne jinak než Baikunthpur, v továrně v bengálském Jagdalu. O tři roky později se oženil a žil obyčejný život jako tisíce a miliony mladých mužů na indickém venkově. Zhruba v roce 1987 se Baikunthpur začal více zajímat o náboženství a duchovní život. Našel si svého učitele a začal svět kolem sebe vnímat jinak.

Začal si uvědomovat nespravedlnost světa kolem sebe – začal vnímat všeobecné násilí na ženách, zabíjení zvířat a spory o půdu, které často končily násilím. V roce 2000 proto přijal slib, že se nebude mýt, dokud tyto nepravosti neskončí. Na první pohled vznešený cíl mu přinesl řadu obtíží, kvůli zanedbané hygieně přišel například o práci v továrně a od té doby je nezaměstnaný. Porušit svůj slib ho nepřiměla ani smrt jeho manželky a dvou synů. Přesto se Baikunthpur i ve svých 62 letech těší relativně dobrému zdraví.

TIP: Nejšpinavější muž světa se 67 let nemyl: Podle lékařů je ale zdravý jako řípa

Jeho podivuhodné rozhodnutí se pokusili zdokumentovat indičtí novináři, kteří hovořili s Baikunthpurem, jeho známými i duchovním učitelem. Všichni potvrdili, že se skutečně 22 let nemyl. A ve svém snažení je odhodlaný vytrvat. Alespoň do té doby, než skončí nepravosti světa.

Do lesa a k přírodě vůbec nás to přirozeně táhne. Jeden ze základních zákonů života platí již od úsvitu dějin: Díky nástěnným malbám z období starověkého Egypta víme, že lidé před dvěma tisíci lety zdobili své domovy květinami, a obliba pokojových rostlin se od té doby nijak nesnížila. Známý americký biolog Edward O. Wilson v 80. letech pro vrozenou lidskou tendenci hledat spojení s přírodou a jinými formami života zavedl dnes hojně užívaný termín biofilie. Platnost jeho hypotézy si většina z nás již mnohokrát ověřila na vlastní kůži: Máloco dokáže po náročném dni stráveném ve škole či kanceláři „vyčistit hlavu“ tak spolehlivě jako právě procházka lesem. Úleva od stresu je takřka okamžitá – výzkumy naznačují, že pocit uvolnění pocítíme již během patnácti minut.

Lesní koupele

V jedné z prvních studií zabývajících se souvislostmi mezi pobytem v lese a naším psychickým – potažmo fyzickým – zdravím v roce 1980 japonský biolog Yoshifumi Miyazaki prokázal, že pobyt v lese výrazně snižuje hladinu stresového hormonu kortizolu. V jednom ze svých experimentů vyslal skupinu dobrovolníků na čtyřicetiminutovou procházku v lese, zatímco druhá část účastníků pokusu měla za úkol stejnou dobu chodit po laboratoři. A byť jde o zcela totožný pohyb, ukázalo se, že chůze po mechem porostlých stezkách má docela jiný účinek. Vysvětluje se tím mimo jiné to, proč se rychleji hojí zranění pacientů, kteří mají možnost během léčby pobývat pod korunami stromů.

V reakci na Miayazakiho zjištění tehdy japonská státní lesní správa zahájila oficiální kampaň na podporu vycházek do lesa a praktikování „šinrin-yoku“ neboli lesní koupele. Yoshifumi Miyazaki je dodnes považovaný za předního odborníka na tzv. „lesní terapii“. Závěry, k nimž dospěl, během uplynulých třiceti let však opakovaně potvrdily i studie z jiných států, například z Finska (mimochodem země, jejíž území je zalesněno ze 70 %).

Profesorka Liisa Tyrväinenová z tamějšího Institutu pro přírodní zdroje shrnuje hlavní zjištění, o nichž vědci dnes již nepochybují: „Když se lidé ocitnou v lese, sníží se jim krevní tlak, dýchací i tepová frekvence a uvolní se svalové napětí. Je to podobné, jako bychom cvičili jógu nebo meditovali.“ Ruku v ruce s tím jde aktivace parasympatického nervového systému, který se uplatňuje zejména ve chvílích odpočinku. 

Stromová aromaterapie

Nabízí se pochopitelně otázka, jak je možné, že zdánlivě obyčejný shluk stromů má na nás tak blahodárné účinky. Jedno z možných vysvětlení se připisuje kvalitě lesního vzduchu. Právě znečištěné ovzduší ve městech se totiž považuje za významný faktor přispívající k riziku srdečních onemocnění, jež se často vážou s vyšší mírou stresu. Naopak vzduch v blízkosti zurčících vodopádů a horských bystřin je nabitý zápornými ionty, které pravděpodobně potlačují projevy deprese.

Lesní vzduch kromě toho obsahuje řadu aromatických molekul produkovaných stromy a dalšími rostlinami, z nichž mnohé ovlivňují imunitní systém, nebo dokonce fungují jako přírodní antibiotika. Jde například o tzv. fytoncidy, o nichž už víme, že podporují přirozenou imunitní odpověď organismu, podobně jako aromaterapie. Profesor Qinq Li z tokijské lékařské univerzity prokázal, že v krvi lidí trávících volný čas v lese se změnilo složení bílých krvinek: Zvýšilo se u nich množství tzv. NK buněk, jež hrají klíčovou roli mimo jiné v detekci nádorů a jsou rovněž schopné bojovat proti infekci i zánětu.

A stačilo přitom jen velmi málo: Už dvě dlouhé procházky ve dvou po sobě následujících dnech vedly k nárůstu množství i aktivity NK buněk o více než polovinu, přičemž tento efekt přetrvával ještě zhruba celý další měsíc. V pozdější studii pak Li se svým týmem zjistil, že obdobného, byť ne tak výrazného účinku se dosáhne, pokud se fytoncidy rozpráší do hotelových pokojů. 

Nezapomeňte žasnout

Není žádným tajemstvím, že obyvatelé měst a urbanizovaných zón ve srovnání s „venkovany“ v mnohem vyšší míře trpí úzkostmi a poruchami nálady. Řešení přitom existuje: Ani ve velkoměstech většinou není daleko, pokud ne les, tak přinejmenším park, kde lze přičichnout k rozkvetlým stromům a nadýchat se čistšího vzduchu. Je prokázáno, že již po relativně krátkém pobytu v přírodním prostředí (udává se obvykle kolem půl druhé hodiny) se sníží aktivita těch mozkových center, která jsou nejčastěji spojována se vznikem depresivních stavů.

Namísto toho se může stát, že pocítíme něco docela jiného: upřímný úžas. Pocit podobný tomu, jaký prožíváme, když sledujeme oblohu plnou hvězd, se dostaví průměrně po šedesáti minutách zírání do zeleného baldachýnu nad našimi hlavami. A jak připomínají psychologové, je velmi důležité jej občas zažít. Mimochodem, v jednom z kuriózních experimentů nechali vědci jednu skupinu dobrovolníků minutu hledět do korun stromů, zatímco druhá sledovala panoráma vysokých budov.

Členové první skupiny byli posléze daleko ochotnější pomoct neznámému člověku než ti, kteří namísto stromů viděli jen mrakodrapy. „Pocit úžasu nám připomíná, že existují věci, které nás přesahují. To nám umožňuje zbavit se starostí, nesoustředit se tolik na vlastní osobu a chovat se štědřeji ke svému okolí,“ vysvětluje výzkumník z kalifornské univerzity v Irvine Paul Piff.

Cesta k delšímu životu

Důvodů, proč bychom se měli do lesa vypravovat co možná nejčastěji, bychom ale napočítali daleko víc. Procházku mezi listovím by měli lékaři doporučit především pacientům s hypertenzí: Jak v roce 2010 prokázala rozsáhlá studie vědců z australské Queenslandské univerzity, přibližně u desetiny lidí s vysokým krevním tlakem se hodnoty stabilizovaly poté, co začali pravidelně pobývat v parku alespoň třicet minut za týden.

„Kdyby si každý z nás našel trochu času na přírodu, úspory ve zdravotnictví by byly enormní,“ komentovala tyto závěry vedoucí studie Danielle Shanahanová. Již zmíněná finská odbornice Liisa Tyrväinenová proto radí nezapomínat na pravidelný pohyb v přírodě, nejlépe právě v lese. „Jeden výlet nás samozřejmě nevyléčí, ale může to být dobrý začátek pro změnu životního stylu,“ říká. Pokud zvažujete stěhování, nezapomeňte proto při volbě nového bydliště brát v úvahu právě blízkost a dostupnost lesů či přinejmenším parků.

TIP: Blýskání na lepší časy: Starý kontinent opět zarůstá

Jak se ukázalo, obyvatelé měst s větší plochou zeleně, mezi něž se mimochodem řadí i tuzemská metropole (viz Praha, město zeleně), mají bohatší společenský život: Parky a přírodní prostředí poskytují vhodné zázemí ke společenským setkáním, o nichž je dobře známo, že podporují psychické zdraví. Lidé, kteří mají širší síť přátel a udržují sociální kontakty, žijí déle. Chtějí-li tedy starostové vytvořit pro své občany přátelské prostředí, neměli by zapomínat na výsadbu nových stromů. 

Michail Bulgakov se neohroženě prohlašoval za „mystického autora“ i v dobách, kdy vládly prokomunistické agitky a kdy literatura oslavovala nového pracujícího člověka. Mimochodem se takto neváhal označit ani v dopisech posílaných do nejvyšších kanceláří rudého impéria. Dnes jej nejvíc známe díky románu o ďáblovi nazvaném Mistr a Markétka. Co ho k faustovskému tématu, které se tolik vymykalo dobovým trendům, tak táhlo? 

Jednu z možných odpovědí nabízí už autorovo dětství. V jeho rodině se objevovali duchovní a i Bulgakovův otec přednášel náboženství. Na malého a vnímavého Michaila jistě působila i atmosféra rodného Kyjeva, kde obrazotvornost podněcovaly zejména starobylé chrámy. Duchovní věci zde získávaly takřka hmotnou sílu. Kromě toho Bulgakovova rodina ráda navštěvovala operní představení, jejichž působivá výprava rovněž přitahovala svým fantasknem. Už tehdy se patrně v kyjevském chlapci  rodila duše spisovatele, který tíhl k motivům romantickým, fantastickým nebo dokonce k nadpřirozenu.

Smrt a válka

Dost možná by se spisovatelův život odvíjel jiným směrem, nebýt předčasného skonu otce. Tendence k rozvernému životu byla ta tam! Michail cítil odpovědnost za rodinu. Snažil se přispívat do rodinného rozpočtu a dal se zapsat na medicínu, byť se jeho skryté touhy možná už tehdy ubíraly jiným směrem. Pod takovým tlakem se také výrazněji projevila jeho labilita. Uzavřel se a vyhrožoval, že se zabije. Proč? Klíčovou roli hrálo zamilované srdce. Vytoužená a zdánlivě nedosažitelná Taťtjána Lappa přispěchala za zoufalým studentíkem a vrátila mu smysl života. I přes nesouhlas okolí se vzali.

Milenecké štěstí dlouho netrvalo. Vypukla válka a mladí manželé pomáhali raněným vojákům, jak se dalo. Jakmile Bulgakov vystudoval, poslali ho sloužit do nemocnice daleko od všeho kulturního světa. Medicína mu ale nestačila. Své zážitky zvěčnil na papír a začal publikovat. Nechybělo přitom mnoho a svět by o jednoho z nejosobitějších autorů 20. století přišel. Během výkonu služby onemocněl a bolest způsobovanou otokem zaháněl morfiem. Droga začala měnit i jeho povahu. Ve své autobiograficky zaměřené tvorbě se dokonce vyrovnával s vlastním koncem. Přežil však všechno. Nemoc odezněla, zbavil se závislosti, přečkal i rozbouřenou dobu, kdy moc střídavě uchvacovali rudí a bílí. Nakonec v roce 1921 zamířil do Moskvy prosadit se na uměleckém poli.

Bída a nervy

Nedařilo se mu. Dokázal však proniknout do literárních a divadelních kruhů. Stál dokonce i sám na jevišti. Na uživení to ale zdaleka nestačilo. Aby měl co do úst, musel prodávat manželčiny šperky. Úspěch mu přinesla hra Dny Turbinových zachycující nedávnou historii země. Její inscenaci v moskevském divadle MCHAT dokonce několikrát navštívil i Stalin. Přitom si v ní mladý autor počínal doslova sebevražedně. Na hru nenávistně útočila bolševická kritika. Střídavě ji zakazovali a zase povolovali. A světe div se, za její provozování se Stalin dokonce osobně přimluvil!

Kdyby Bulgakov věděl, že alespoň poté, co zemře, bude jeho jméno znát doslova celý svět, patrně by všechna příkoří od komunistického režimu snášel lépe. On ale prožíval bezvýchodnou situaci. Psal sice a jeho hry se dokonce směly zkoušet, ale většinou je úřady na scénu buď vůbec nepustily, nebo je po několika reprízách stáhly z repertoáru. Tisk mu spílal pro jeho ideologickou závadnost. K tomu se otřásal i jeho soukromý život. Rozvedl se a podruhé se oženil. I tento svazek ale ztroskotal. A kvůli tehdejší bytové krizi nakonec došlo k paradoxní situaci, že po třetím sňatku obývala s novomanželi společnou domácnost i druhá Bulgakovova choť.

Právě toto poslední partnerství vydrželo, přestože problémů by se v něm rozhodně našlo dost. Jelena Sergejevna již měla dvě děti z předchozího manželství a Bulgakov sám na ní visel trochu jako dítě. Na geniálním autorovi se postavení štvance podepsalo a on trpěl úzkostmi, strachem i pocitem ohrožení. Děsila ho samota i smrtelnost. Přes to přese všechno zřejmě šlo až do konce o naplněné a láskyplné soužití.

Staline, pomoz!

Dnes to možná zní neuvěřitelně, ale Stalin nevzbuzoval jen hrůzu, ale také naděje na spravedlnost. Tak to alespoň vyplývá z korespondence mezi Bulgakovem a Kremlem. Připomíná to dokonce autorovu hru o Molièrovi. Také tento francouzský dramatik narážel na cenzuru, ale doufal v moudrost svého krále. Bulgakovovy dopisy Stalinovi a vládě dokonale naplňují známé rčení o „hře s ohněm“. Patrně z Bulgakovovy strany nešlo o naivitu, ale spíš o zoufalý vabank: neměl co ztratit.

Opakovaně se na nejvyšší místa obracel s voláním po nápravě svého postavení. V dopisech vysvětloval situaci nepovoleného autora. Nepokrytě volal po svobodě slova. Žádal buď o možnost profesního uplatnění nebo o povolení opustit zemi. Neopomněl zdůraznit finanční těžkosti a také to, jak se věčné ústrky podepsaly na jeho psychickém stavu.

Volá Kreml

Když se ozval telefon a ve sluchátku se ohlásil Kreml, myslel si Bulgakov, že jde o jeden ze šprýmů, jaké si divadelníci rádi provádějí. Ale diktátorův hlas ve sluchátku poznal. Tyran projevil mínění, že ruský spisovatel nemůže bez vlasti existovat a slíbil zaměstnání v divadle. A stalo se.

Bulgakov se vrhl do práce. Jeho hmotné poměry se zlepšily, ale se svými díly narážet nepřestal. Nikdy nenapsal žádnou dobově poplatnou agitku, aby se zalíbil. A množily se i jeho rozepře s režiséry. Rozešel se s činohrou a vrhl se na operní libreta. Napsal jich hned několik, ale nic z toho, do čeho vložil tolik úsilí, se nehrálo. Psal i filmové scénáře – s podobným výsledkem. Nejvíc jeho energie ovšem spolykala několikaletá práce na románu Mistr a Markétka. Bulgakov cítil, že jde o velké dílo. Do psaní dal vše a na tématu pracoval doslova do svých posledních dní.

TIP: Gangster Josif Stalin: Jak se formovala osobnost sovětského diktátora?

Ačkoliv se dlouho cítil na pokraji sil a o smrti (i dobrovolné) uvažoval, zkázu nezpůsobilo vyčerpání, ale dědičná choroba. Zemřel na stejnou diagnózu jako jeho otec. Oba dva odešli těsně před padesátkou. Bulgakov jako lékař navíc dobře věděl, co nefroskleróza obnáší. Tehdy neléčitelné onemocnění ledvin mu dávalo jen krátký čas života a on to věděl. Stihl se ještě rozloučit s přáteli, ale zasloužené literární slávy už se nedožil.

Na danou otázku poskytují odpověď fyzikální zákony. Má-li se těleso Sluneční soustavy nacházet na víceméně stabilní trajektorii, musí existovat rovnováha mezi silou gravitační – jež směrem ke Slunci narůstá – a silou odstředivou. Druhá zmíněná je tím větší, čím rychleji těleso obíhá. Z uvedeného logicky vyplývá, že tělesa kroužící blíž ke Slunci dosahují vyšších oběžných rychlostí. Budeme-li tedy hledat planetku s vysokou oběžnou rychlostí, musíme se dívat do nitra naší soustavy, nikoliv na její periferie. 

TIP: Rekordmani z hlubin vesmíru: Jakou nejrychleji rotující hvězdu známe?

Astronomové v loňském roce objevili planetku o průměru asi 1 km, jež kolem centrální hvězdy krouží s periodou 113 dní, a to po vysoce eliptické dráze křižující trajektorii Merkuru a Venuše. Objekt s označením 2021 PH₂₇ se v periheliu přibližuje až na 0,13 astronomické jednotky a tehdy okolo Slunce „sviští“ rychlostí 106 km/s – což představuje aktuální známý rekord pro planetku v našem solárním systému. Není přitom zcela jasné, jak se těleso na popsanou trajektorii dostalo: Mohlo by jít o důsledek těsného průletu (možná srážky) dvou asteroidů v hlavním pásu, nebo se možná jedná o zbloudilou kometu. 

„Cocodrillo, cocodrillo!“ Výkřik našeho lodníka Julia mě probral z dřímoty a loď prudce brzdí. Nejdřív nechápu. Zatím jsme během plavby po řece Yanayacu v národním parku Pacaya Samiria žádné zvláštní drama nezažili. Když se však zadívám stejným směrem jako oba indiáni a Honza, zahlédnu u levého břehu kajmana. Ne kajmana brýlového (Caiman crocodilus), který nám běžně dělá společnost při koupeli a jehož fotky mohu počítat na desítky. U břehu leží vzácný kajman černý (Melanosuchus niger) a je navíc obrovský! Ihned sahám po foťáku a snažím se nějak vtěsnat do hledáčku temnou masu o délce dobrých čtyř metrů. Takhle to nepůjde, musím počkat, až popoleze do lepšího záběru... No ták, udělej už ten krok! 

Démonizovaný predátor

Periferně vidím Honzu, který naléhavě ukazuje na větev nad mojí hlavou: „Kondor, kondor! Bílej!“ A opravdu, svým přísným světlým okem si nás měří pták, jehož zbarvení jej činí nezaměnitelným i při pozorování z velké dálky. Kondor královský (Sarcoramphus papa). Známe ho především jako bílou tečku vysoko na obloze a člověk musí mít kus štěstí, aby ho zastihl na zemi blízko mršiny. V mžiku do sebe vše zapadá, pohledem se vracíme k obrovskému kajmanovi, který se stále nepohnul ani o centimetr. 

„Je asi mrtvý,“ oznamuje klidně, ale pro jistotu jen polohlasem Lander. Přirazili jsme ke břehu a udatně zkoušíme popostrčit kajmana pádlem. Teprve pak si ho zblízka prohlížíme a osaháváme. Má prostřelenou hlavu. Rozjařený Lander s dýkou v ruce páčí z čelisti dlouhé zuby, zásadní trofej každého místního indiána. Kajman černý, jenž bez váhání napadne a pozře člověka, patří mezi démonizovaná zvířata a pokud se vyskytne blízko vesnice, stane se cílem všech lovců. A někdo nejspíš při spatření „nepřítele“ nezaváhal ani v tomto případě… Jako všechny podobné nálezy nás i tento v hloubi duše bolí, některé souvislosti však místním obyvatelům nevysvětlíte. 

Koupel trochu jinak

Snažíme se zaplašit tíseň a Honza rychle rozhoduje: „Postavíme tábor za dalším zákrutem řeky a před svítáním se tu zkusíme schovat. Snad se kondor ráno k mršině vrátí. V noci může pršet, tak raději vytáhneme krokodýla víc na břeh, aby ho voda neodnesla,“ navrhuje.

Zatímco si zblízka prohlížím temně zbarvený zrohovatělý krunýř dýchající prehistorií, chlapi uvazují lodní lano kolem kajmaních čelistí a snaží se popotáhnout zvíře na břeh. Sleduji tři námahou zrudlé tváře a nohy zaryté do bahna. Než se obrovské tělo vůbec pohne, ozve se třaskavý zvuk a chlapská těla se složí jako v grotesce. Lano prasklo. 

V dalším meandru řeky nacházíme příjemně vyvýšené místo, kde budujeme tábor. Program na další den je jasný a nezastaví nás ani nápor komárů, kvůli kterým se nemůžeme nejen umýt v řece, ale ani pořádně najíst. I když kluci ulovili a na ohni připravili nějaké ryby, večerní idylka se nekoná. Jíme navlečení v membránových oblečcích proti dešti, rukama v pracovních rukavicích si prostrkujeme sousta pod síť chránící hlavu a místo v prudce tekoucí řece se raději koupeme ve vlastním potu. 

Ranní záhada

Vstáváme před východem slunce, ale snídani odkládáme na neurčito. Do lodě si bereme jen plecháčky s kávou na probuzení. Když konečně zahlédneme místo s kajmanem, je nám jasné, že se tady něco stalo. Něco hodně divného. Kajman je sice na stejném místě, ale místo černého hřbetu i ve tmě svítí jeho bílé břicho! Kdyby indiáni měli ve zvyku se křižovat, tak by to teď určitě udělali. Místo toho jen cosi nesrozumitelně drmolí a i my s Honzou na sebe zmateně hledíme. Jak se mrtvé zvíře vážící přes 200 kilo otočí z břicha na záda? 

Obcházíme kajmana a ve světle baterek se snažíme racionálně objasnit to, co je našim indiánským přátelům jasné hned: Duchové, samozřejmě, co jiného. „Žádní lidé tudy v noci neprojeli!“ trvají na svém Lander i lodník Julio. Kolem kajmana navíc ani nejsou žádné stopy, hlína je udusaná stovkami malých kondořích nožek. Houfy běžných, menších kondorů havranovitých (Coragyps atratus) posedávají i nyní za tmy po okolních stromech v očekávání hostiny. Mršina už intenzivně zapáchá, brzy kolem budou bzučet mraky much. Že by tělo otočily plyny v tělních dutinách? Nebo jiní kajmani zaútočili z vody? Nesmysl, nic z toho nevysvětluje polohu těla na přesně stejném místě, kde bylo včera. 

Všichni musí být potichu

„Jediné zvíře, které má dost síly, aby pohnulo tak velkou kořistí, je jaguár. Co když si ho tu začal chystat a pak zaslechl, jak se po řece blížíme s lodí a utekl? Mezitím stopy po něm ušlapali ti havrani tady,“ napadá mě ještě. 

„To je fakt záhada,“ kroutí hlavou Honza a při pohledu na blednoucí oblohu nad řekou spěšně dodává: „Musíme zmizet, jinak plachý bílý kondor vůbec nepřiletí. Ale ještě to trochu uspíšíme. I královskému kondorovi může dlouho trvat, než se přes krunýř do kajmana proklove a my už máme jen poslední dva dny.“ 

Ihned mi dochází, jak to myslí. Za temenem hlavy si váže šátek, který mu kryje obličej i nos a z pouzdra na opasku vytahuje nůž. Když prořízne silnou kůži na boku zvířete, málem nás všechny povalí vlna zápachu. Obrací se mi žaludek a jsem ráda, že bez meškání odrážíme loď a míříme k protějšímu břehu. V místě, kde máme na scénu s mrtvým kajmanem dobrý výhled, ji uvazujeme do větví padlého stromu v řece. Pod střechou, která nás kryje, se usazujeme tak, aby nás bylo vidět co nejméně. Honza se obrací na oba naše průvodce: „Od teď musíme být všichni zticha! Když budete něco potřebovat, jenom ukazujte. Pokud bílý kondor přiletí, bude to pro nás unikátní a neopakovatelná příležitost ho nafotit, tak to nesmíme podělat. Jasné?!“ 

Kluci přikyvují, náš zápal sice úplně nechápou, ale také pro ně je možnost pozorovat kondora královského něčím zcela výjimečným. Jak nám včera večer sdělili, Lander kdysi jednoho pozoroval při kroužení vysoko na nebi a Julio tohoto bájného opeřence Mayů neviděl ještě nikdy.

Jeho veličenstvo přichází

Pomalu svítá a tělo kajmana již úplně zmizelo pod černým hejnem kondorů havranovitých. Pleskání jejich křídel a nepřetržité více či méně hlasité rozmíšky vyplňují prostor kolem nás. Navzdory šeru zkusmo exponuji pár záběrů, ale výsledek je nevalný. Náhle všechny zvuky přehluší zvláštní svist – jakoby nad námi přeletělo malé letadlo – a na protějším břehu, vysoko v koruně stromu, se usazuje vytoužený bílý pták. Tajíme dech, zaměřuji, fotím. Ještě pořád je tma, sakra. Za chvilku se zvuk ozývá znovu.

Honza dalekohledem fascinovaně pozoruje již dva obrovské bílé kondory s bizarně barevnými hlavami, kteří z nás nespouštějí oči. A hned nato přilétá další. Naši průvodci si to zjevně začínají užívat, jsou celí napjatí a při každém dalším hlučném přeletu nad našimi hlavami se předhánějí a ukazují na prstech: tři, čtyři, pět… Počet se zastavuje na čísle dvanáct. Jsme jak v Jiříkově vidění. Z větví před námi na nás zírá dvanáct kondorů královských! 

Ani nedutáme. Menším černým kondorům se mezitím podařilo vytvořit v těle dostatečně velký otvor k dolování masa a nad mrtvolou kajmana dochází k čím dál lítějším soubojům. Po nějaké chvíli nás první z bílých kondorů přestává sledovat a začíná se věnovat tomu, k čemu ho z dálky přivedl skvělý zrak a citlivý čich. Majestátně rozpíná obrovská křídla a snáší se přímo do hejna svých menších bojujících příbuzných. Ti jako kouzlem rázem ztichnou, černé moře jejich těl se rozestupuje a bílý obr vznešeně jako král kráčí vytvořenou uličkou. Okamžitě mi je jasné, jak tento pták získal své jméno.

Královské dělení

Nevnímám hejna komárů, která mně pokrývají ruce, čelo i krk. Fotím. Musím ale být opatrná. Všichni přítomní kondoři královští sice postupně překonávají plachost a slétají se na kajmana, stále však sledují naše počínání a u kořisti se vzájemně střídají. Většina jich zůstává rozsazena po okolních stromech a většinou se krmí jen jeden z nich. Nejvíc jsme jich najednou na kajmaní mršině napočítali pět. Ani jednou jsme přitom nezaznamenali sebemenší náznak agrese nejen vůči sobě navzájem, ale ani vůči černým kondorům, kteří však spontánně udržují uctivou vzdálenost.

TIP: Plachtící obr kondor andský: Vznešený pojídač zdechlin

Od příletu prvního kondora královského uběhlo několik hodin. Slunce stoupá pořád výš stejně jako teplota a bílí kondoři se stahují do stinné ochrany lesa. Také my jsme docela vyčerpaní. Mám toho už dost a avizuji, že pokračovat budeme až zítra. Julio nahodil motor a plujeme zpět do tábora. Zprvu šeptem, ale čím dál naléhavěji si v euforii sdělujeme dojmy po naprosto mimořádném zážitku. Snídat snad ani nepotřebujeme, vždyť jsme právě byli hosty u královské tabule!

V oceánu se občas stává, že se někde objeví hejno medúz, které pak komplikují život místním lidem i turistům. U pobřeží severního Izraele, v okolí přístavu Haifa, je teď ale moře doslova zaplavené obrovským množstvím medúz kořenoústek Rhopilema nomadica. Moře je úplně poseté medúzami, které jsou všude mezi hladinou a mořským dnem, až do hloubky několika stovek metrů.

Podobné „nájezdy“ medúz se u Haify odehrály v letech 2015 a 2017. Letos to ale opravdu stojí za to. Kde se vzalo tak neobvykle veliké množství medúz? Odborníci izraelské agentury Nature and Parks Authority (NPA) se domnívají, že v tom mohou hrát podstatnou roli lidské aktivity, jako je znečištění Středozemního moře, příliš intenzivní rybolov a stoupající teplota kvůli globálnímu oteplování.

Potíže s medúzami

„Záplava medúz během letošního léta může mít katastrofické následky pro mořské ekosystémy v širokém okolí Haify, nemluvě o škodách na turismu a místním průmyslu, který je spjatý s oceánem,“ varuje mořská ekoložka Ruthy Yahel z NPA. „Už teď jsou patrné škody na řadě míst. Medúzy připravují o potravu další živočichy, především ryby. Ucpávají pumpy a systémy odsolovacích zařízení, poškozují chladicí systémy elektráren. Znemožňují rybolov i využívání pláží.“

TIP: Medúzy a činnost člověka: Čelíme útoku žahavých chapadel?

Web Live Science připomíná, že navzdory zakořeněným radám není dobré léčit popálená místa na těle močí. Takový postup ve skutečnosti popálení často zhorší, protože žahavé buňky, které zůstaly v ráně, vyloučí ještě více jedu. Postižení lidé by měli odstranit zbytky medúzy pokud možno pomocí nástroje a použít na popáleniny něco kyselého, jako například ocet.

Varan komodský vypadá na první pohled neohrabaně, ale mrštnost mu rozhodně nechybí. Na krátkou vzdálenost vyvine při běhu úctyhodnou rychlost 20 kilometrů v hodině, potopí se až do hloubky pěti metrů a mladým jedincům nedělá problém šplhat po stromech. Přesto se oběti největšího žijícího ještěra nemusí obávat dlouhodobého pronásledování a štvanic.

Pach čerstvé mršiny

Základem varaní lovecké taktiky je dokonalá znalost životních zvyklostí kořisti a bezbřehá trpělivost. Ještěr například ulehne u stezky, po které chodí jeleni, divoká prasata, kozy a další zvířata k napajedlu, a vydrží čekat celé hodiny na příhodný okamžik. Nic netušící zvíře nechá přiblížit třeba na pouhý metr a pak prudkým výpadem zaútočí. Oběti míří na nohy a srazí ji tak k zemi. Pak svůj úlovek rozsápe. Tlamu má plnou ostrých zubů s pilovitým okrajem a jimi rve zaživa maso z těla. Pomáhá si i silnýma nohama s velkými drápy.

Jakmile je varan přesvědčen, že se už kořist nedokáže zvednout a utéct, dopřeje si krátký odpočinek. Jen co popadne dech, vede finální útok na břicho oběti. Zvířeti, které mezitím upadlo do šoku, rozerve vnitřnosti a nechá je vykrvácet. U malých tvorů se varan komodský nezdržuje postupným útokem a rovnou jim sevře hrdlo. Byly popsány i útoky, které vedl úderem silného ocasu. Dokáže tak prý srazit k zemi divoké prase či jelena. Někteří přírodovědci pozorovali varany komodské při útocích na vysoce březí laně. Podezírají plazy, že chtějí u laní vyvolat spontánní potrat, aby si mohli pochutnat na vypuzeném plodu. Na usmrcené kořisti začne varan bez prodlení hodovat. Může si být jistý, že se kolem čerstvé mršiny brzy začnou potloukat další hladoví varani. Pach čerstvého masa je přiláká až ze vzdálenosti čtyř kilometrů.

Kanibal a žrout nebožtíků

Mohutné svaly čelistí a krku dovolují varanovi rvát z kořisti velké kusy masa a rychle je spolykat. Jestliže velké kočky nechají z úlovku až třetinu původní hmotnosti, po varanovi zbude z mršiny jen osmina.

Potravu tráví ještěr na sluníčku, protože teplo urychluje látkovou přeměnu. Některé nestravitelné zbytky, například rohy, zuby nebo chlupy, nakonec vyvrhne. Někdy varani zvrátí i celou polknutou porci. Stává se to v krajně vypjatých situacích, kdy jim plné břicho brání v boji nebo v útěku před silnějšími příslušníky jejich vlastního druhu. Varan je schopen strávit více než 90 % všeho, co spolkne. Pro porovnání, velké kočky a další draví savci vyloučí ve výkalech asi 35 % z hmotnosti přijaté potravy.

Varaní tělo je velmi výkonný organismus a jak je vidět, energii na jeho provoz si ještěr dokáže získat téměř z čehokoli. V tlamě má jen pár chuťových buněk, a tak je mu prakticky jedno, co žere. Nepohrdne ani kůží a kusy střev mává tak dlouho, až z nich vyklepe tráveninu. Pak je rovněž spořádá. Pach obsahu střev ovšem varana komodského skutečně odpuzuje. Toho někdy využívají mladí varani, kteří se vyválí v trusu, aby se tak chránili před kanibalskými výpady dospělých jedinců. Jakákoli ochrana před staršími varany se mláďatům bohatě vyplácí. V některých lokalitách tvoří mladí jedinci až 10 % potravy, kterou dospělé kusy zkonzumují.

Navzdory pověstem existuje jen málo ověřených případů, kdy varan komodský usmrtil člověka. Poměrně často se ovšem stává, že ještěři vyhrabou z hrobu nebožtíka. Domorodci proto pohřbívají své mrtvé do jílovité půdy, kde má varan potíže s hrabáním, a navíc vrší na hroby těžké kameny.

Vytrvalý samotář

Měřeno množstvím zkonzumované potravy ale největší ještěr světa není nijak zvláštní jedlík. K tomu, aby se dosyta nažral, mu stačí během roku spořádat ve dvanácti porcích kolem 150 kilogramů masa. Vlk, který váží zhruba půlku toho, co běžný varan, spotřebuje za rok desetkrát víc.

Delší půst varanovi nevadí. Když se mu zdaří lov, vměstná do sebe najednou potravu, jež se vyrovná 80 % hmotnosti jeho těla. Z toho také vyplývají rozporuplné zprávy o tom, jak je varan komodský vlastně velký. Obvykle dorůstá maximální délky kolem tří metrů a hmotnosti 70 kilogramů. Nejtěžší známý kus vážil 166 kilogramů. Podstatná část hmotnosti tohoto zvířete ovšem zřejmě připadala na obsah útrob nacpaných při nedávných hodech.

Varan šetří energií, kde může. Rozkládající se maso cítí až na deset kilometrů a když má k dispozici dostatek mršin, s lovem se vůbec nenamáhá. Kolektivní hody na mršinách jsou s výjimkou páření jednou z mála příležitostí, kdy se varani scházejí ve větším počtu. Jinak jsou to samotáři.

Kolem Marilyn Monroe se už za jejího života točila spousta senzací. Média se ji rozhodla prezentovat jako sex symbol – se vším, co k tomu tehdy patřilo. Jejich líčení ulpívalo na erotické vyzývavosti a doplňovalo ho naivní hloupostí, labilitou a nespolehlivostí. Sama Marilyn přitom tuto škatulku nenáviděla. Jenže přehrát se do role seriózních postav se jí nedařilo. Milostné kotrmelce a frustrace přebíjela uklidňujícími prostředky, na kterých si kvůli tomu vytvořila návyk... 

Dědičná zátěž

A přitom není divu, že měla takové problémy. Klíč k nim můžeme najít už v jejím nejranějším dětství. Její matku Gladys opustil partner ještě před narozením malé Normy Jeane. Čtyřiadvacetiletá svobodná matka zaměstnaná jako střihačka měla svých starostí dost. Trpěla psychickými poruchami – zdědila sklony k paranoie a schizofrenii. Když se k tomu přičetla práce na směny a hypotéka, dopadlo to pro malou Normu špatně. Putovala do pěstounské rodiny, chvíli se ocitla u příbuzných a nakonec skončila v sirotčinci. Aby se z něj dostala, provdala se v den svých šestnáctých narozenin za prvního, který se namanul. Sekla se střední školou a nastěhovala se k němu. Jestli ovšem měli šestnáctiletá dychtivá teenagerka a o pět let starší dělník z místní továrny skutečně rovnocenný vztah, lze spíš pochybovat. 

Nuda a šeď

Jenže pak přišla válka a její manžel narukoval do armády. Na Normu čekala ubíjející práce v armádním průmyslu. Pracovala v továrně na padáky, natírala trupy letadel. A snila. Jedna z jejích opatrovatelek ji často vodila do kina a vyprávěla jí, že se jednou i ona může stát hollywoodskou hvězdou. A Norma si ten sen hýčkala. 

Příležitost přišla v podobě dokumentárního fotografa Davida Conovera. Kudrnatá tmavovláska v pracovní kombinéze a s vrtulí v ruce stránky armádního týdeníku Yank rozhodně ozvláštnila. Conoverovi se hodila i na další focení a Norma tak postupně zkoušela štěstí jako fotomodelka. Když se její manžel z války konečně vrátil, neměli si ti dva už moc co říct. On nesouhlasil s její novou kariérou, ona se nudila. Její ambice ji táhly mnohem dál: toužila se stát slavnou a respektovanou herečkou. 

Rozvedli se a ona se vrhla na herectví. Můžeme se přitom jen domýšlet, co všechno si od všech těch „užitečných“ mužů musela nechat při své cestě za snem líbit. Změnila si jméno na zajímavější Marilyn Monroe, castingy ji ale zrovna nevycházely. Těch pár roliček v béčkových snímcích v jejím životopise zrovna neoslňovalo. Možná by vůbec neprorazila, kdyby nezaujala stárnoucího filmového agenta Johnyho Hydea. 

Zamiloval se do ní a pomohl jí k roli v noirovém filmu Asfaltová džungle. I když ani zde nedostala mnoho prostoru, rozhodně si polepšila. Snímek jako takový byl totiž nominován na Oscara – hned čtyřikrát! Hydea si sice Marilyn odmítla vzít, přesto do Hollywoodu pronikla. Píše se rok 1950 a Marilyn dostala smlouvu na 75 dolarů týdně se společností Century Fox. A pomalu se probojovávala i na plakáty. Peníze jí ale chyběly a tak dvaadvacetiletá kráska kývla na focení uměleckých aktů. Její studio sice zuřilo, ale ona nahatou epizodku ustála. A muži ji zbožňovali ještě víc…

Sex symbol

O tři roky později už platila za hvězdu. Její postavy sice nepatřily k nejchytřejším, přesto sem tam dostala zajímavou roli. V Niagaře si dokonce zahrála cynickou a zákeřnou mrchu, kterou podváděný manžel nakonec zavraždí…

Roku 1954 se stihla znovu provdat – a bleskurychle také rozvést. Baseballista italského původu Joe diMaggio zkrátka nevydržel její provokativní a bezostyšně svůdný styl chování i oblékání. Zčásti to byla jen další role – ta, do níž ji napasovali její producenti. Stejně jako se rozloučila s druhým manželem, toužila shodit i zakletou image hloupé blondýnky. Jenže to už se jí dařilo méně. Sice utekla do věhlasného Actors’s Studia Lee Strasberga, studovala drama a psychoanalýzu a přátelila se se zástupci newyorské intelektuální smetánky, jenže diváci tuto její novou tvář odmítali. A pokusy nahradit ji jinými vnadnými blondýnkami zase nepřinesly hollywoodským producentům žádoucí úspěch. 

A Marilyn se navíc znovu zamilovala – tentokrát do respektovaného divadelního dramatika Arthura Millera. On kvůli ní odešel od manželky a dvou dětí, ona konvertovala k judaismu. Doufala zároveň, že konečně pronikne na divadlo a začne dostávat skutečně hodnotné role. Místo toho se Miller dostal do hledáčku Výboru pro neamerickou činnost za své domnělé komunistické angažmá. Dokonce i její karié­ru mohlo takové nařčení velmi poškodit. A přesto ho veřejně podporovala. Jenže jeho introvertní povaha a její sklon k depresím jen prohlubovaly nevyhnutelnou krizi. Potratila. A znovu otěhotněla. 

Zničené zdraví

Tehdy kývla na účast ve snímku Někdo to rád horké, i když námět a svou roli z duše nesnášela. Kvůli těhotenství omezila prášky na spaní – jenže potom nemohla dlouhé hodiny usnout. Zvracela a zase přibírala na váze. Nedokázala dodržovat režim na place, neustále zdržovala natáčení. Štáb ovšem její zdravotní a psychické problémy zlehčoval. A před slavností premiérou nakonec znovu potratila… 

Nálepka nezodpovědné, rozmazlené a nesnesitelné primadony ji tak už zůstala. Jenže ona si své zdravotní potíže nevymýšlela. Trpěla endometriózou, tedy silnými předmenstruačními a menstruačními bolestmi. Dokonce si roku 1956 nechala zanést do smlouvy, že během „svých dní“ nebude natáčet. Minimálně třikrát potratila a dvakrát šlo přitom o mimoděložní těhotenství.

Gynekologické zákroky, které jí měly pomoct, její tělo ještě více namáhaly. Po záchvatu ji museli lékaři roku 1962 odoperovat žlučník. Vrátila se jí všechna traumata a psychické poruchy z dětství a dospívání. Chronická nespavost jí ubírala i poslední zbytky sil. Barbituráty a alkohol ji ničily, ale jako jediné přinášely úlevu. Pohybovala se v začarovaném kruhu, v němž se její zoufalství prohlubovalo až k nesnesitelnosti.… Jednoho dne se během natáčení dramatu Mustangové, posledním filmu, na němž s Millerem spolupracovala, dokonce předávkovala. Na deset dní skončila v nemocnici.

Když byli Mustangové konečně hotovi, skončilo definitivně i Marilyino manželství. Vrátila se do svého bytu, zatímco Arthur zamířil rovnou do hotelu. Monroe pak většinu času trávila u psychiatra a hned po Vánocích podala žádost o rozvod. Řízení definitivně skončilo 20. ledna 1961. Téhož dne byl, shodou okolností, uveden do úřadu prezidenta John Fitzgerald Kennedy.

Hvězda večírků

Proč shodou okolností? Protože i on zasáhl do smutného osudu krásné a nešťastné Marilyn Monroe. Recenze na Mustangy nebyly zrovna nadšené. Kritiky především nijak ne­­uchvátil Marilyin herecký výkon. Herečka z toho byla nešťastná – dokonce skončila na newyorské psychiatrické klinice. Po propuštění odjela do domu svého kolegy, přítele a nejspíš i milence Franka Sinatry v Palm Springs. Stahovala se do něj pravidelně skupinka umělců, kteří si říkali Rat Pack. Nechyběl tu ani herec Peter Lawford s manželkou Pat, sestrou bratří Kennedyů. Veselá společnost většinu času trávila na večírcích a při zábavách.

Krátce nato se Marilyn snažila vrátit k filmování a do Hollywoodu. Najala si malý byt, vyjednávala s filmovým studiem 20th Century-Fox a léčila se u svého psychiatra. Chtěla se dát do pořádku, na druhou stranu se ale nedokázala vymanit ze smrtící spirály večírků, alkoholu a prášků… Jednoho dne ji manželé Lawfordovi pozvali do svého luxusního sídla na Beach Road 625 v Santa Monice na večírek, jehož exkluzivním hostem byl i prezidentův bratr Robert Kennedy. Marylin se opila tak příšerně, že nebyla schopná se sama dostat domů. Do postele ji té noci uložil Kennedy se svým asistentem.

Velká noc

Od té doby se hollywoodská diva ocitla pod dohledem FBI. Sledovali ji nejspíš kvůli vášnivému románku s Robertem Kennedym. Jeden anonymní zdroj dokonce mluví o sexuálních orgiích, kterých se měla zúčastnit Marilyn a oba bratři Kennedyové. Nic takového se ale nikdy nepotvrdilo. Jisté je, že v letech 1961 a 1962 Monroe prakticky denně navštěvovala svého psychiatra, a také večírky, kterých se účastnil i prezident – a to jak na západním pobřeží, tak v New Yorku. 

Na konci března 1962 Marilyn odjela do Palm Desert, kde přebývala v domě svého kamaráda Binga Crosbyho. Nedaleko měl velkou nemovitost i Frank Sinatra. Zpěvák ji právě nechal velkolepě přestavět, protože tady měl prezident přespat. Časopis The Voice Sinatrově haciendě, která se zvětšila natolik, aby se sem vešel celý oficiální prezidentský doprovod, dokonce přezdíval „Bílý dům na západním pobřeží“. Jenže přátelství se showmanem spojovaným s mafií se pro Kennedyho příliš nehodilo. Alespoň tajné služby mu je rozhodně nedoporučovaly. I když to Sinatru rozčílilo k nepříčetnosti, John Fitzgerald nakonec přespal s Marilyn Monroe u Crosbyho. 

Jak k tomu došlu? Vysoce soukromou schůzku domluvil Peter Lawford. Během společné noci – jediné, o které jistě víme, že ti dva strávili spolu, prý prezidenta „chytla“ záda. Marilyn totiž volala svému osobnímu masérovi a Kennedyho problémy konzultovala. Témuž muži se později svěřila s detaily celé té „aférky“. Včetně pikantního detailu, že ač se tradovalo cokoli, toto byl její a Kennedyho jediný intimní okamžik.

Jedu si zazpívat

Důsledky společné noci ale byly veliké. Marylin se zhroutila. Nejen proto, že podle slov svého maséra pořád doufala, že pro Kennedyho bude znamenat mnohem víc, než „tělo“ na jednu noc. Snad se už viděla v roli první dámy… Měla velké problémy i v práci. Studiu docházela trpělivost. Natáčení filmu Něco musí prasknout se protahovalo, scénář se hvězdě nelíbil. Na konci dubna onemocněla a nemohla točit, jindy do studia docházela nepravidelně. V květnu pracovala jen jeden jediný den. Pak prohlásila, že odjíždí na pár dní do New Yorku, aby si zazpívala. O žádný velký koncert ale nešlo. Monroe prostě nemohla a nechtěla chybět na velkém slavnostním večeru, pořádaném v Madison Square Garden na počest prezidentových pětačtyřicátých narozenin. 

V pozdním odpoledni ve čtvrtek 17. května odletěla Marilyn do New Yorku. Druhý den dlouho spala a pak zkoušela svou píseň pro Johna. Večera se účastnily největší hvězdy své doby. Zazpívala tu operní diva Maria Callasová i tehdejší nejslavnější americká zpěvačka Ella Fitzgeraldová. 

Sladká

Ale pak přišla Marilyn – zlatý hřeb večera! V šatech od Jeana Louise, ve kterých byla prakticky nahá, její hlas roztouženě vibroval. Jak přicupitala… jak si shodila z ramen kožešinovou štolu… jak se chvěla… jak se dotýkala svého těla… Jeden z přítomných novinářů její vystoupení popsal slovy: „Jako by se s prezidentem milovala před očima celé Ameriky.“ 

Snad se ho snažila znovu svést. Snad chtěla, aby v ní viděl „hodnou holku“ a ne hádavou a protivnou ženu, jak ji popisovali její bývalí manželé. Možná chtěla tu příležitost jen využít k tomu, aby se vrátila do světel reflektorů, protože její kariéra povážlivě stagnovala… 

Marilyn se toho večera zcela podařilo změnit význam slova „sexy“. Každopádně, ač od ní převzal přímo na jevišti dort a dvojsmyslně při tom žertoval, že už klidně může s politikou seknout, když obdržel tak sladký dárek, prezident vůči jejím půvabům zůstal imunní. 

Na následném večírku se potkali jen krátce, jak dokumentuje jediná společná fotografie. A JFK si dal zatracený pozor, aby přítomnému tisku nedal žádnou příležitost ke spekulacím. Zřejmě mu stačilo, že se jeho manželka Jackie kvůli Marilyn toho večera do Madison Square Garden nedostavila. I pro jeho prezidentský úřad by aféra, nebo i jen pouhé klepy o ní, mohla být zničující. Jisté je, že po narozeninovém večírku Marilyn několikrát zkoušela do Bílého domu volat, prezidenta ale k telefonu nikdy nedostala. Neblahopřál jí ani k narozeninám, které slavila 1. června. Nezavolal jí už nikdy. A tak ten příběh skončil.

Sebevražda, nebo vražda?

Nebo možná ne úplně. Ráno 6. srpna 1962 svět šokovala zpráva, že Marilyn zemřela. Našli ji mrtvou v jejím bytě – se smrtelnou dávkou barbiturátů v krvi. Ačkoli soudní patolog prohlásil, že šlo jednoznačně o sebevraždu, novináři brzy přispěchali s řadou konspiračních teorií. Hlavní role v nich hráli hereččini milenci – bratři Kennedyové. Je tedy pravděpodobné, že sexbombu na prezidentův příkaz zavraždila FBI? Nebo za její smrtí stál Johnův bratr Robert, který se prý v té době k hvězdě znovu vrátil? 

TIP: „Happy birthday, Mr. President!”: Jak blízký byl vztah JFK a Marilyn Monroe?

Zřejmě ne. Mnohem pravděpodobnější je, že Marilyn byla osamělá, zoufalá a v depresi. A neodhadla množství léků, které jí od bolestí duše měly pomoci. A John Fitzgerald Kennedy? Zemřel o rok a čtvrt později. V pátek 22. listopadu 1963 ho v texaském Dallasu zastřelil Lee Harvey Oswald… 

Archeologové nedávno zjistili, jak dávní Mayové řešili problém se zemřelými vůdci svého etnika. Zdá se, že části jejich těl využívali poněkud neobvyklým způsobem – vyráběli z nich míče, které sloužily k rituální hře. Hráli ji Mayové pod názvem pok-a-tok i Aztékové, kteří ji říkali tlachtli. Někdy se též nepřesně označuje jako pelota maya, čili „míč mayů“. Hra zřejmě pochází od Olméků, kteří s ní přišli zhruba v 6. století před naším letopočtem.

Na důkazy tohoto podivného obyčeje nedávno narazil se svými kolegy mexický archeolog Juan Yadeun Angulo z Národního institutu antropologie a historie. Během vykopávek ve chrámovém komplexu Toniná v jižním Mexiku objevili asi 400 uren, které obsahovaly směs popela z lidských těl, gumy, uhlí a kořenů rostlin.

Míče z mrtvých

„Když jsme spojili tyto nálezy s nápisy, které jsme na tomto místě nalezli, dospěli jsme k závěru, že Mayové používali spálené lidské pozůstatky při výrobě gumových míčů pro rituální hru pok-a-tok,“ popisuje Angulo. Podle objevených nápisů šlo o rituální proces, který trval 260 dní.

TIP: Dávní Mayové si drželi jaguáry jako mazlíčky a psy měli na jídlo

Chrámový komplex Toniná existoval v klasickém období Mayů, v letech 500 až 687 našeho letopočtu a součástí komplexu bylo i hřiště na zmíněnou míčovou hru. Urny s pozůstatky výroby míčů byly objeveny asi 8 metrů pod místním chrámem Slunce. Podle Angula je pozoruhodné, že Mayové proměňovali mrtvá těla svých hodnostářů na praktické sportovní náčiní. Zřejmě šlo o propojení žijících lidí se zemřelými příslušníky elit.