Současná astronomie stále častěji využívá schopností virtuálních teleskopů – sítě několika teleskopů, nacházejících se na různých místech světa, spojených do jednoho virtuálního supertelskopu. Jedním z nich je tzv. Teleskop horizontu událostí (EHT, anglicky Event Horizon Telescope), jehož tým se nedávno mohl pochlubit prvními detailními snímky supermasivních černých děr v historii, nejprve v roce 2019 černé díry v jádru galaxie M87 a letos v květnu černé díry Sagittarius A* v centru Mléčné dráhy.

Tím ale práce EHT pochopitelně neskončila – virtuální superteleskop i nadále pořizuje ohromující a mimořádně detailní snímky vesmíru v rádiové oblasti. Tentokrát ho operátoři zaměřili na blazar J1924-2914, tedy velmi aktivní galaktické jádro nebo kvazar, jehož nesmírně energetický polární výtrysk hmoty a záření míří přímo k Zemi.

Blazar pod drobnohledem

Teleskop horizontu událostí pořídil snímek tohoto blazaru v rekordním rozlišení. Dokázal zachytit objekty s rozlišením tří světelných let u blazaru, který je od nás vzdálený asi čtyři miliardy světelných let. Jak astronomové rádi připomínají, s tímto rozlišením bychom mohli pozorovat pomeranč na povrchu Měsíce.

Rádiové snímky blazaru J1924-2914. Kredit: VLBA (Hunt et al. 2021), GMVA (Issaoun et al. 2019), EHT (Issaoun, Wielgus, et al. 2022), CC BY-SA 4.0

Pozorování Teleskopu EHT odhalila, že výtrysky blazaru J1924-2914 mají spirálovitou strukturu, podobnou točitému schodišti. „Naše nové snímky mají největší rozlišení při pozorování polarizovaného záření, nejen pokud jde o blazary, které jsou velmi vzácné, ale obecně pro všechny kvazary,“ potvrzuje Sara Issaoun z amerického výzkumného centra Harvard & Smithsonian Center for Astrophysics. Za polarizované záření kvazarů (včetně blazarů) zodpovídají silná magnetická pole v okolí blazaru.

TIP: Nové důkazy: Blazary jsou zřejmě továrnami vysokoenergetických neutrin

I když jsou sama o sobě velmi cenná a zajímavá, pozorování blazaru J1924-2914 mají i další přínos. Astronomové je využívají ke kalibraci ostatních pozorování Teleskopu horizontu událostí, především v případě supermasivní černé díry Sagittarius A* v Mléčné dráze. Je veřejným tajemstvím, že Teleskop EHT v minulých letech pozoroval celou řadu dalších objektů. Výsledky těchto pozorování mají být postupně zveřejněné, takže se rozhodně máme na co těšit.

Sýčka obecného (Athene noctua) je možné považovat za ukazatel zdravé a pestré krajiny. Druh, jenž si svou zvědavostí (lákají ho rozsvícená okna) neprávem vysloužila nelichotivou nálepku posla smrti, jen dnes řazen mezi naše nejohroženější opeřence.

TIP: Srdnatý obránce puštík vousatý: Sova s duší mušketýra

Vinu nese především změna přístupu člověka ke krajině a – zejména přechod na intenzivní zemědělství s používáním chemie, spojování políček do obrovských lánů nebo úbytek extenzivní pastvy a shromažďování dobytka kolem statků. Kromě toho končívá život sýčků i vinou četných technických pastí (sudy, bazény, roury, síťovina), na kterých každoročně zbytečně zahyne i mnoho jiných živočichů. 

Po dvě století od konce válek o dědictví španělské (1714) Velká Británie ovládala světové oceány, přičemž v tomto směru spolehlivě odrážela ambice Francouzů i dalších. Až v roce 1898 se vynořil vážný protivník v podobě nedávno sjednoceného Německa s jeho mohutným průmyslovým potenciálem. Díky osobnosti státního sekretáře říšského námořního úřadu Alfreda von Tirpitze (od roku 1911 s hodností velkoadmirála) se císař Vilém II. přiklonil k názoru, že moc každého státu jde ruku v ruce s počtem a silou jeho bitevních lodí.

Němci tedy rozjeli ve velkém stavbu obrněnců, a přestože se nějaký čas zdálo, že se britská vláda nad vlnami může otřást v základech, ostrovní království také navýšilo tempo a své výsadní postavení uhájilo. Napomohla tomu i celková změna strategické koncepce, když došlo v roce 1902 k uzavření spojenecké smlouvy s Japonskem, díky níž mohla Británie stáhnout část sil z Dálného východu do domácích vod. Dle známého Churchillova bonmotu pro ni představovalo mohutné loďstvo nezbytnost, zatímco pro Německo pouhý luxus.

Ukazování ocelových svalů

Zastavení či alespoň zpomalení tohoto vývoje mohlo pomoci první světovou válku odvrátit. Eduard Cassel, vlivný britský bankéř a blízký přítel krále Eduarda VII., se nechal slyšet, že právě obava z rostoucí síly německého loďstva žene Brity ke sbližování s Francií. To si uvědomovaly i jasnozřivější hlavy na druhé straně Severního moře. Kancléř (tedy předseda vlády) Bernhard von Bülow prohlásil, že zlepšení vztahů s Velkou Británií nebude možné „bez omezení tempa výstavby našeho loďstva“. Tím se ale dostal do opozice vůči císaři i von Tirpitzovi, což v roce 1909 přispělo k jeho pádu.

Jedna z příležitostí vyhnout se konfliktu tak zůstala nevyužita. Místo toho Němci nadále vkládali velké finanční prostředky do bitevních kolosů, které poté také hodlali náležitě využít, a tíhli k agresivní zahraniční politice na ostří nože spojené s ukazováním těchto ocelových svalů. Stalo se tak například v průběhu marockých krizí (1905–1906, 1911). Britské obavy z německé agresivity dále sílily.

Když se císař přepočítá

Jak se kola námořního zbrojení roztáčela, objevovaly se také pokusy zatáhnout za záchrannou brzdu a vyhnout se válce. Vzhledem k poměru sil obou hlavních mocností vycházely především z britské strany, a to konkrétně od prvního lorda admirality, toho času Winstona Churchilla. Opakovaně navrhoval „prázdniny“, tedy časově omezenému přerušení výstavby nových bitevních lodí. K jednomu z těchto pokusů přistoupil v červnu 1913 během soukromého rozhovoru s německým námořním atašé v Londýně kapitánem Müllerem.

Ten údajně neměl rád Brity, dohodu chtěl potopit a po konzultaci s von Tirpitzem nakonec poslal do Berlína o daném jednání jen stručnou zprávu, v níž navíc vše postavil tak, že se ostrovní království bojí tempa německé námořní expanze a jen ji chce zpomalit. Že nešlo o ojedinělý případ, dokazuje stížnost, kterou státní sekretář zahraničí von Jagow směřoval o rok později svému velvyslanci v Londýně: „Nejnepříjemnější je tendenční způsob referování vašeho námořního atašé. Nemůžete ho držet trochu víc na uzdě? To věčné štvaní proti anglické politice a její pomlouvání je nesmírně znepokojivé...“

Zůstává poměrně smutným dějinným paradoxem, že německý císař Vilém II., stejně jako další politici a admirálové při propagaci silného loďstva argumentovali spojeneckým potenciálem, který námořnictvo Německu přinese. V jejich představách se císařství mělo stát „bohatou nevěstou“, u níž si budou nápadníci podávat kliku a předhánět se ve snaze získat její náklonnost. Cílil pak přímo na Velkou Británii, která měla chtít mocnou Kaiserliche Marine raději na své straně než proti sobě.

Tento plán ale vůbec nezafungoval a zbrojení ve skutečnosti stavělo Brity do čím dál větší opozice vůči Němcům. Opatrné námluvy s Ruskem selhaly, Itálie nakonec také opustila centrální mocnosti a na moři tak Vilémovi II. zbyl jediný významnější spojenec v podobě Rakouska-Uherska. Podle toho také vypadaly roky 1914–1918 na světových oceánech. K velkému měření sil bitevních loďstev došlo jenom jednou a císařova hýčkaná hračka strávila většinu války v přístavech.

Jedy v ovzduší

Vypuknutí konfliktu do značné míry nahrávala také celková atmosféra v evropské společnosti. Řada národů cítila různé křivdy či ohrožení svých zájmů, tisk podněcoval nacionalismus, hrál na strunu vojenské zdatnosti. Každý krok učiněný v tisíce kilometrů vzdálených pouštích či bažinách mohl na starém kontinentě vzedmout vlnu vášní.

Britové se znepokojovali kvůli německé stavbě bagdádské dráhy ohrožující jejich kontrolu nad středovýchodními ropnými poli, mnoho třecích ploch se nacházelo i na různých dalších místech po celém světě. Málokterý z těchto důvodů by sám o sobě stačil na rozpoutání války, ale v kombinaci toto nebezpečí neustále narůstalo.

Dva tábory

Paradoxně tomu napomáhalo i sbližování některých mocností a postupné formování dvou hlavních bloků. Dokud dobře vyzbrojené státy hrály na „koncertě evropských velmocí“, dařilo se udržovat celkovou rovnováhu. V 19. století propletenec mezinárodních vztahů způsobil, že války zůstaly relativně omezené. Když se alevše začalo dostávat do roviny „my, nebo oni“, cesta ke katastrofě byla volná.

Svůj význam měly i různé zdánlivě nevýznamné okolnosti. Když byl v lednu 1914 odvolán ruský předseda vlády Vladimir Kokovcov, car údajně funkci nabídl Pjotru Durnovi, známému konzervativci a rozhodnému odpůrci ruského angažmá na Balkáně. Ten ale odmítl a funkce se nakonec ujal Goremykin, jenž neměl v kritických letních měsících dost sil vzdorovat agresivnímu armádnímu velení.

Kudy ven?

Dalo se za takové konstelace běsnění let 1914 až 1918 vyhnout? Zdá se, že téměř nikoliv. Rozbušek tikalo až příliš mnoho, a pokud by nepadly nešťastné výstřely v Sarajevu, našla by se pravděpodobně nějaká jiná záminka. Můžeme se bavit o tom, zda mohli Němci ustoupit v otázce loďstva, Rakušané ohledně Srbska a Balkánu obecně, nebo Britové co se týče kolonií. Tato změna ale nebyla za tehdejšího myšlenkového rozpoložení nejen politických vůdců, ale celých národů, vůbec možná.

Francie chtěla zpět Alsasko a Lotrinsko, velmoci toužily po místě na výsluní a všeobecném respektu. Vzhledem k tomu, že lidstvo ještě nezažilo tak ničivý konflikt, dosud přesně nevědělo, čeho se bát. Vůle ke kompromisu zůstávala poměrně omezená, naopak snaha vytěžit z každého mezinárodního problému co nejvíc přetrvávala. Konečný účet pak zněl na desítky milionů mrtvých a zraněných, jakož i rozpad několika starých říší a překreslení mapy světa.

Byla tedy nevyhnutelná?

Již během války se muži, na jejichž bedrech ležela odpovědnost, snažili přijít na to, zda se jí dalo zabránit. Britský ministr zahraničí Edward Grey v roce 1915 výslovně prohlásil, že byla nevyhnutelná a krize z léta 1914 v něm prý budila pocit, že „není schopen určovat běh politiky“. O tři roky později pak uvedl, že jej „neustále týrala otázka, zda by býval mohl zabránit propuknutí války svou předvídavostí nebo moudrostí“ a že „to nebylo v silách žádné lidské bytosti“.

TIP: Medvěd v pavučině: Jak si stála ruská politika v předvečer Velké války?

K podobnému závěru dospěl i bývalý německý kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg. V historických pracích se to hemží přirovnáními k nezvladatelným přírodním silám – o první světové válce se píše jako o požáru, hromobití či pohybu tektonických desek. Jako velmi trefné můžeme také označit pojmenování z pera významného britského historika Nialla Fergusona: Nešťastná válka.

Indonéské ostrovy Rinca, Padar a Komodo, které patří k souostroví Malé Sundy, tvoří spolu s přilehlými úžinami a menšími ostrůvky Komodský národní park. Ten byl založen roku 1980 a je jediným přirozeným domovem varana komodského – největšího žijícího ještěra. Kromě něj zde má svůj domov i několik desítek dalších vzácných druhů suchozemských a mořských živočichů i rostlin.

Plíživé nebezpečí

Romanticky založení turisti a cestovní kanceláře oblast často označují jako „ztracený ráj“. Pro milovníky tropické flóry a fauny je ovšem skutečným rájem, vždyť jej obývá dohromady 277 živočišných druhů, z nichž je 25 chráněných. Při troše štěstí zde můžete spatřit například jelena timorského (Cervus timorensis), kterému se rovněž říká sambar ostrovní. Kromě jelenů vás mohou na travnatých cestičkách překvapit divocí koně či prasata. Nejčastěji spatřenými býložravci ovšem bezesporu budou vodní buvoli, jejichž mohutné tělo a silné rohy budí respekt. Dívají se sice pokojně, ale tím se nesmíte nechat zmást. Jejich zdánlivě klidné postávání se kdykoli může změnit v nebezpečný útok.

Pověst hlavního komodského útočníka má ovšem při zdejší absenci šelem někdo jiný. Všechna výše jmenovaná zvířata mají na ostrovech jediného přirozeného nepřítele – varana komodského (Varanus komodoensis). Pokud lze soudit z nevšímavých setkání s tímto až tři metry dlouhým a 70 kilogramů těžkým ještěrem, z jeho zubů paradoxně nemají strach. To může mít několik důvodů. Jednak se s obrovskými plazy potkávají každý den a drtivá většina takových setkání probíhá v čistě sousedském duchu. No a těm, kteří dosud „komodským drakem“ nebyli napadeni, pravděpodobně chybí přímá souvislost mezi kousanci svých přátel a příbuzných a uhynutím. Vždyť mezi oběma událostmi může uběhnout i dvoutýdenní perioda.

Pramen života i osudu

První, co návštěvníci ostrova Rinca uvidí, je malý přístav ležící na jeho severním okraji. Chodníček, který vede od kotviště k budovám správy národního parku, je zároveň jediným úsekem cesty, na němž je možno procházet se i bez průvodce. Dřevěné stavby na kůlech, k nimž takto dorazíte, tvoří malou osadu zaměstnanců, kteří se starají o ochranu parku a bezpečí jeho návštěvníků. Jejich neodmyslitelným vybavením, bez nějž se neobejdou lidé na Rince ani na Komodu, jsou dřevěné hole s rozdvojeným koncem. Tímto nástrojem je možné odvrátit případný útok velkých ještěrů, kvůli nimž u břehů ostrova přistává většina turistů.

„Varani sice působí lenivě a ležérně, ale dokáží být velmi mrštní a rychlí. Pokud někoho pokousají, musí člověk neprodleně do nemocnice a nemine jej nitrožilní podávání vysokých dávek antibiotik. Jedem, který zabíjí kořist, jsou totiž bakterie obsažené ve varaních slinách,“ vysvětluje Josef, který na Rince pracuje jako jeden z průvodců. Sliny varana komodského obsahují přes 50 druhů bakterií, z nichž nejnebezpečnější je Pasteurella multocida. Baktérie v ráně postupně přivodí celkovou sepsi a smrt napadené oběti. Společně s nimi působí i poměrně nedávno objevený jed, který mají varani umístěný ve žlázách spodní čelisti.

Po procházce palmovým lesem, s dominantními lontary vějířovitými (Borassus flabellifer), které dorůstají výšky kolem 30 metrů, přicházíme na místo zvané Waywaso, což znamená „Voda ibiškového kvetu“. Právě tady jsou v době naší návštěvy nejlepší podmínky pro pozorování varanů v jejich přirozeném prostředí. Kaluže vody v téměř suchém říčním korytu jsou totiž v období s nedostatkem vláhy jediným zdrojem vody pro zvířata obývající tuto část ostrova. Napájí se tu a odpočívají jak vodní buvoli, tak jejich nepřátelé varani. „Ačkoli mnozí považují jejich způsob lovu za zákeřný, dá se říct, že je promyšlený. Zhruba před týdnem pokousali jednoho buvola a teď čekají na jeho smrt. V mezičase už na žádné další zvíře neútočí,“ vysvětluje Josef dnešní relativně idylické soužití buvolů a varanů.

Sami sobě hrozbou

Varani komodští jsou jedinými ještěry naší planety, kteří v místě svého výskytu zaujímají pozici na vrcholu potravního řetězce. Na Rince, Komodu, západním Floresu a menších ostrovech Gili Motang a Gili Dasami, kde žijí, nemají žádné přirozené nepřátele. V tomto faktu je zřejmě potřeba hledat i příčinu jejich neobyčejné velikosti.

Ještěři se ovšem požírají navzájem a bylo zaznamenáno množství případů ulovení mláďat dospělými jedinci. Mladí varani se brání tak, že hned po vylíhnutí vylézají do korun stromů, kam se za nimi dospělí varani nedostanou. Teprve když jejich vlastní tělesná hmotnost dosáhne úrovně, jež zaručuje relativně bezpečný pobyt na zemi, slézají ze svých úkrytů dolů.

Varani se páří od května do srpna a samičky kladou vajíčka nejčastěji v září. Samička zahrabe do hnízda dvacet až čtyřicet vajíček a kromě občasného hlídání se o ně dál nestará. Mláďata se líhnou za dalších sedm až osm měsíců – v dubnu, kdy je pro ně k dispozici nejvíce hmyzu, jenž je v raném věku hlavní složkou varaní potravy.

Samčí „přesilovka“

Varaní smysly jsou vyvinuty poměrně disproporčně. Sluch má ještěr omezený v kmitočtovém intervalu 200–2 000 Herzů a vidí pouze na vzdálenost nějakých tří set metrů. Vše „zachraňují“ jeho další smysly – hmat, čich a chuť. Snad nejcitlivějším varaním orgánem je jazyk. Nejen při noční orientaci mu výrazně pomáhá přídavný čichový takzvaný Jacobsonův orgán. Ten je umístěný v radličné kosti, jež se nachází mezi nosem a ústy. Pro varany jsou významným pomocníkem i jejich šupiny, které nejenže brání mohutné tělo, ale navíc jsou citlivé na dotek, takže zvířatům pomáhají v orientaci.

Prozatím neobjasněnou zajímavostí související s komodskými „draky“, jak se jim často přezdívá, je fakt, že na jednu samici připadají zhruba tři varaní nápadníci. Přitom podle různých zdrojů je v celé zhruba pětitisícové populaci volně žijících varanů jen asi 350–500 kusů plodných samic.

Objevování poznaného

Záhadné příběhy o dracích, kteří žijí na Komodu, slýchali evropští mořeplavci od domorodých obyvatel už před dávnými lety. Nepřikládali jim ovšem větší význam, možná i proto, že součástí charakteristiky tehdy Evropany nepoznaných příšer byl plamen šlehající z tlamy. Až začátkem 20. století se o existenci „komodských draků“ přesvědčili na vlastní oči i muži ze Západu.

Podle četných zpráv byl prvním Evropanem, jenž se s varany setkal, holandský pilot Van Deyk, jenž byl na Komodu nucen nouzově přistát někdy mezi lety 1910–1912. Jeho příběh se ale podle spolehlivějších pramenů nezakládá na pravdě a jde zřejmě o vymyšlenou postavu. Ani P. A. Ouwens, autor prvního díla o varanech komodských, holandského pilota ve své knize nezmiňuje. Ouwens ovšem navázal kontakt s jiným holandským vojákem – s pěchotním poručíkem Van Hensbroekem, který toho času sloužil v městečku Reo na ostrově Flores. Ten mu tlumočil příběhy, jenž o existenci obrovských ještěrů vyprávěli domorodci z floreského přístavu Labuan Bajo. Podle nich na Floresu, ale i na ostrově Rinca žili velcí „zemní krokodýli“ (boedža darat), které označovali i slovem „ora“.

Na základě těchto informací, které doplnil o zkušenosti lovců perlorodek, se Ouwens roku 1912 vydal na ostrov v doprovodu několik domorodců. Během výpravy skupina chytila dvojici mláďat a zastřelila dva dospělé jedince. Podle nich pak Ouwens popsal nový živočišný druh, který nazval varan komodský (Varanus komodoensis).

Veřejný, nebo soukromý zájem?

Komodský národní park byl roku 1980 založen indonéskou vládou. Hlavním důvodem tohoto činu byla ochrana místní fauny a flóry, především samozřejmě varanů. O patnáct roků později se spolumanažerem parku stala americká environmentální společnost The Nature Conservancy. Deklarovaným cílem reorganizované správy parku je rozvoj ekoturismu a finanční nezávislost parku. The Nature Conservancy a turističtí operátoři vytvořili podnik se společnou majetkovou účastí a dosáhli rovněž posílení pravomocí správy národního parku.

„Za pěknými ideály se skrývá tvrdá realita, stačí sledovat důležitá fakta,“ tvrdí jeden z domácích rybářů, který se v této souvislosti zdráhá sdělit jméno i mně, návštěvníkovi z východní Evropy. Rybář zřejmě naráží na skutečnost, že The Nature Conservancy je jedním z největších soukromých vlastníků půdy, podle dostupných informací každoročně dostává stamilionové dotace od americké vlády a při pohledu zvenčí se tak úmysly této společnosti nemusí nutně jevit jako nezištné. „I když jejich cílem má být záchrana jedinečných území, snaží se spíš vytvořit soukromé rezervace. A to na místech, které by měly být dědictvím nás všech!“ pokračuje mladý muž, jehož život je spjatý s vodami omývajícími pobřeží Malých Sund.

Boj o dědictví

Určitě největší spory panují mezi komunitou místních rybářů a správou národního parku. K zamyšlení přitom nutí údaj, jenž říká, že od okamžiku založení parku až do dnešních dní zaměstnanci parku zastřelili za nejasných okolností dvanáct místních rybářů. Správa parku tvrdí, že její zaměstnanci jednali v sebeobraně, ale tomuto vyjádření se zdráhá uvěřit většina rybářů, kteří patří k místní asi dvacetitisícové komunitě. Rybáři vidí ve správcích nepřátele, kteří usilují o likvidaci jejich domovů a přirozeného způsobu života. Naopak správa parku rybáře obviňuje z destruktivních praktik používaných při rybolovu. Mezi ně mají patřit takové metody, jako je lov ryb kyanidem, bombami vyrobenými z umělých hnojiv a petroleje, nebo ničení korálových útesů při lovu korýšů „mata-tudžu“.

TIP: Brnění varanů komodských: K čemu je varanům „kostěná košile“

Je myslím nepochybné, že situace není černobílá a nejde jednoduše bagatelizovat vyhraněným pohledem z jedné či druhé strany. Rybáři mají nepochybně tvrdé hlavy a při snaze uživit své rodiny zřejmě občas zacházejí za hranice přijatelného chování. Tomu ale nelze zabránit metodami zastrašování a tvrdých protiútoků. Pozici „toho moudřejšího“ by mnohem spíše přináležela snaha vzdělávat, zasvěcovat a skrze pochopení alespoň částečně získávat na svou stranu ty, pro něž je lov často jedinou možností obživy. Pochopením přírodních zákonitostí by si pak domorodci více začali vážit moře, na něž dnes pohlížejí pouze jako na právoplatné dědictví po svých předcích.

I mnozí z těch, kteří se bojí pavouků, uznávají, že skákavky jsou vlastně docela roztomilé. Některé z nich hýří barvami a jsou vyloženě půvabné. Skákavky (Salticidae) představují nejpočetnější skupinu dnešních pavouků s více než šesti tisíci popsanými druhy. Součástí jejich úspěchu je i to, že mají nejlepší zrak ze všech členovců a skvělé mají i další smysly, což souvisí s jejich rozvinutou nervovou soustavou.

Daniela Rößlerová z německého Institutu Maxe Plancka pro chování živočichů a její tým v rámci nedávného výzkumu zkoumali skákavky ve spánku. Využili toho, že mladé skákavky mají průhledné vnější kostry a prozkoumali jejich oči. K jejich překvapení se oči skákavek v určitých fázích spánku pohybují, velmi podobně jako u lidí během REM fáze spánku. Jinými slovy, vše nasvědčuje tomu, že skákavky mají sny. Závěry svého výzkumu vědci publikovali v prestižním víceoborovém vědeckém magazínu PNAS.

Snění skákavek

Jak vlastně skákavky spí? „Obvyklá noc těchto pavouků začíná tím, že si skákavka najde vhodné místo, kde se může spustit na vlákně pavučiny. Noc přečká visící za jednu ze zadních nohou,“ popisuje Rößlerová. „Zavěšená skákavka se nejprve čistí, občas si dá něco k snědku a pak usne. Během spánku prochází v pravidelných intervalech fáze nekoordinovaných pohybů nohou i těla.“

Pokud jde o pohyby očí, skákavky nemohou pohybovat čočkami, jako je to u lidí. Mají ale pohyblivé trubice v komplikovaně stavěné sítnici, které slouží k zajištění kvalitního vidění. Právě pohyby těchto trubic pozorovala Rößlerová se svými kolegy v největším páru očí 34 spících mláďat skákavek.

TIP: Pavouci skákavky „slyší“ na dálku, i když nemají uši

Výsledkem jejich úsilí je první přímé pozorování REM fáze spánku u bezobratlých živočichů. Pro nás je pochopitelně obtížné vcítit se do neurálních pochodů pavouků. Rößlerová je ale přesvědčená, že skákavky mají sny nebo prožívají něco snům podobného. Právě na snění skákavek se chce zaměřit ve svém dalším výzkumu.

Termín fragging se zrodil v závěru 60. let během vietnamské války. Pojmenování vzniklo podle tříštivého granátu (angl. fragmentation grenade), ale přeneseně se začalo používat obecně pro útoky na spolubojovníky a zejména nadřízené. Většina doložených incidentů se odehrála v anglosaském prostředí.

S fraggingem se jistě potýkaly i mnohé další armády, které však podobné případy často tutlaly nebo je nedokázaly vyšetřit. K zabíjení vlastních velitelů docházelo už ve starověku, první podrobněji zdokumentované případy pocházejí z 18. a 19. století. V širší známost vešel zejména příběh konfederačního generála z let americké občanské války Baxtona Bragga (1817–1876), který jako mladý důstojník během americko-mexické války v roce 1847 přežil dva vražedné útoky. V jednom případě šlo dokonce o nálož pod jeho postelí. Zavádění povinné vojenské služby v řadě států od druhé poloviny 19. století pak logicky vedlo k přibývání podobných jevů.

Smrt v zákopech

Kolik důstojníků či poddůstojníků se stalo obětí podřízených během první světové války, se patrně nikdy nepodaří zjistit. Zejména na západní frontě kumulace vojáků a palebné síly v poměrně malém prostoru vytvářela ideální podmínky pro tyto incidenty. Během útoků a dělostřeleckých přepadů, které si nezřídka vyžádaly řadu obětí, se dal případný zločin snadno zamaskovat.

Především v britské armádě kolovaly přinejmenším narážky či obhroublé vtipy o likvidaci nepopulárních velitelů. Ostatně britské vojsko stálo až do roku 1916 na dobrovolnících, kteří si hájili určitou stavovskou čest. Od svých nadřízených očekávali respekt a „férové“ zacházení. Důstojník-gentleman měl jít příkladem, nikoliv jen vyžadovat slepou poslušnost.

Sráč Shut

Tento předpoklad příliš nesplňoval kupříkladu generál Cameron Shute (1866–1936), který v roce 1916 převzal velení Královské námořní divize nasazené v severní Francii a Flandrech. Dlouholetý důstojník pozemního vojska neprojevoval mnoho pochopení pro svébytné zvyklosti „mariňáků“ a tvrdě trestal i drobné disciplinární prohřešky. Jeho podřízení s oblibou žertovali o generálově likvidaci.

Jeden z příslušníků divize, pozdější básník a politik Alan Patrick Herbert (1890–1971), složil ironickou říkanku končící slovní hříčkou „shot that shit Shute“ („zastřelit toho sráče Shuta“). 

V některých případech však nezůstalo jen u narážek. Generál Frank Percy Crozier (1879–1937) popsal událost, kdy se voják zezadu připlížil k nepopulárnímu seržantovi a vhodil mu granát do kalhot. Jelikož nejsou známa jména aktérů, zůstává otázkou, zda tato historka má reálný základ. Lze však předpokládat, že celá řada dalších podobných případů zůstala neodhalena.

Bláto na kalhotách

Historik Pierre Berton zdokumentoval situaci během bojů o hřeben Vimy v dubnu 1917, kde kanadským expedičním jednotkám často veleli britští důstojníci. Někteří z nich opakovaně trestali vojáky kvůli marginálním proviněním, k nimž patřilo třeba nošení zablácených kalhot. Jindy se příčinou konfliktů stával fakt, že Kanaďané na rozdíl od Britů neměli ve zvyku v zákopech salutovat vyšším šaržím. Lpění mnoha důstojníků na formalitách zakrátko vedlo k vyhrocení situace, kdy část Britů musela být preventivně převelena. Jiní za nejasných okolností skončili s kulkou v zádech. Po válce se také objevily zvěsti, že vlastní vojáci zastřelili syna skotského hudebníka a herce Harryho Laudera (1870–1950).

Nešlo však jen o problém v armádách anglosaských zemí. Značnou nespokojenost vojáků vyvolávaly také tvrdé podmínky v italské armádě. Radikální nálady se nevyhnuly ani československým legionářům v Itálii a dalším zahraničním dobrovolníkům, kteří se v závěru války cítili zrazeni v zájmu italské velmocenské politiky. Během obsazování Slovenska počátkem roku 1919 řada legionářů nelibě nesla sympatie, které italští důstojníci projevovali k místním Maďarům a jejich územním nárokům. V Bratislavě tato situace vyústila v napadení plukovníka Riccarda Barrecy, který těsně unikl smrti.

Obavy o blízké

Fragging se vyskytoval i v německých ozbrojených silách v éře nacismu. Zejména v posledním roce druhé světové války během ústupu na všech frontách se mezi vojáky projevovala frustrace, nezřídka ventilovaná formou násilných konfliktů. Zde musíme dodat, že na rozdíl od spojeneckých vojsk německý voják měl dle zákona formálně právo odmítnout splnění rozkazu, který považoval za protizákonný.

Ochota podílet se na násilnostech proti zajatcům a civilistům v rozporu s mezinárodním právem tak vyplývala částečně z fanatismu a ideologické indoktrinace, částečně však také ze strachu, že voják a jeho rodina budou perzekvováni gestapem či stranickými orgány. Právě fakt, že kromě provinilce mohli být ohroženi také jeho blízcí, většinu mužů odrazoval od fraggingu.

Méně ohledů brali příslušníci zahraničních jednotek armády a SS, u nichž příležitostně docházelo k útokům na nadřízené. Obětí těchto excesů se stávali především etničtí Němci, kteří se k zahraničním vojákům chovali nadřazeně. Nejznámějším se v tomto směru stalo otevřené povstání gruzínského praporu na nizozemském ostrově Texel v dubnu 1945 .

Oběti náletů

Když od léta 1944 docházelo k masivním náletům na Německo a okupovaná území, začali vojáci využívat panujícího zmatku k dezercím i fraggingu. Zavražděné důstojníky a poddůstojníky pak pachatelé hlásili jako oběti náletů. Jeden z nejznámějších případů vzpoury se odehrál v závěru dubna posledního válečného roku v norském Signaldalenu, kde asi 60 rakouských příslušníků 4. baterie 118. pluku horského dělostřelectva 6. horské divize povstalo po zprávě o obsazení Vídně Rudou armádou a o vytvoření prozatímní vlády.

TIP: Když válka otřese vojákovou duší: Stav vyvolaný granátovým šokem

Nový kancléř Karl Renner vyzval rozhlasem všechny vojáky rakouského původu, aby složili zbraně. Velitel divize okamžitě vydal rozkaz, že tato výzva nesmí být uposlechnuta. Vzbouřenci ze zmíněné baterie však zastřelili dva nižší důstojníky a ve skupinách zamířili k hranici neutrálního Švédska, kam většina z nich zdárně dorazila.

Zálusk na prozkoumání mezihvězdného návštěvníka si dělají vědci z Harvardské univerzity – meteorit označovaný jako CNEOS 2014-01-08 zmizel v hlubinách Tichého oceánu v lednu 2014. Plán badatelů spočívá v průzkumu oceánského dna pomocí obřího magnetu taženého za lodí. 

„Nalezení meteoritu CNEOS 2014-01-08 nebo jeho fragmentů by představovalo první kontakt lidstva s materiálem větším než prach, pocházejícího z vnější části Sluneční soustavy,“ tvrdí Amir Siraj, astrofyzik z Harvardské univerzity. O mezihvězdném původu meteoritu je Siraj skálopevně přesvědčený.

Mezihvězdný návštěvník

Přibližně půl metru velký meteorit se podle pozorování pohyboval rychlostí 60 kilometrů za sekundu, což je podle Siraje jasný doklad jeho mezihvězdného původu. Jakýkoli objekt, pohybující se v blízkosti Země rychleji než asi 42 kilometrů za sekundu, se podle astrofyzika nachází na neohraničené, hyperbolické únikové trajektorii vzhledem ke Slunci. Znamená to, že meteorit musel přiletět z mezihvězdného prostoru.

Průzkum Tichého oceánu vědci plánují asi 300 km severně od ostrova Manus v Bismarckově moři. Místo dopadu vědcům potvrdilo i americké Ministerstvo obrany. Fakt, že meteorit přežil průlet atmosférou Země, svědčí podle Siraje o jeho vysoké pevnosti. Je tak podle něj pravděpodobné, že meteorit bude feromagnetický. 

TIP: Najděte si svůj vesmírný kámen: Jak se pozná meteorit

Plán počítá s průzkumem oblasti po dobu 10 dnů, přičemž náklady na záchrannou expedici vědci vyčíslili na 1,6 milionu dolarů (v přepočtu zhruba 37 milionů korun). Třetinu této částky mají vědci k dispozici a věří, že se jim podaří sehnat i zbývající část. Poukazují přitom na relativní láci celého podniku – jde podle nich o pouhý zlomek ceny vesmírných misí. Průzkum mezihvězdného návštěvníka ve vesmíru by podle jejich propočtů vyšel nejméně na tisícinásobek.

SeaPody, jak se tyto plovoucí příbytky nazývají, podle tvůrců snoubí luxus a ekologii s minimalismem. Hlavní obytnou část je možné upravit dle přání zákazníka – může sloužit jako společenská místnost, kancelář nebo třeba posilovna. Součástí každého modulu je malá kuchyně, ložnice s úchvatným 360° výhledem a koupelnou doplněnou o lezeckou stěnu. Ta slouží mimo jiné k výstupu na střechu modulu. Jako volitelné příslušenství lze k SeaPodu připojit „vodní terasu“, sloužící jako místo pro grilování a posezení.

Cílem projektu je nabídnout zákazníkům netradiční bydlení v žádaných přímořských destinacích. To vše v maximálně ekologickém a soběstačném balení. Minimálně druhou část plánu pilotní verze ale zdaleka neplní – v počáteční fázi budou obyvatelé plovoucích domů odkázáni na zásobování pomocí dronů a plavidel. Elektřinu mají zpočátku alespoň z části zajišťovat inženýrské sítě z pevniny a částečně solární panely. Projekt také počítá s odsolovací technologií zajišťující domům pitnou a užitkovou vodu. Jde ale o hudbu budoucnosti – současná fáze projektu počítá s pevnými nádržemi na vodu (které bude nutné pravidelně doplňovat a vyprazdňovat).

TIP: Na vodě je levněji než na suchu: Nedaleko Amsterdamu vzniká plovoucí čtvrť

Ocean Builders hodlá prodej prvních SeaPodů spustit již letos v září, přičemž cena se má pohybovat od 295 000 do 1,5 milionu dolarů za jednotku (6,8 až 35 milionů korun). Smělé plány firmy počítají s dodáním prvních 100 SeaPodů do konce roku 2023 a dalších 1 000 kusů v následujícím roce. Všechny mají být umístěné v Linton Bay Marina v Panamě, společnost ale hledá i další destinace pro možnou expanzi.

Očkování patří mezi příležitosti, kdy si chtě nechtě musíme svléknout kalhoty a obnažit choulostivé části těla. Nejde však o pravidlo: Mnohé pacienty překvapí, když nakonec vakcínu dostanou jinam, nejčastěji do ramene. Volba místa vpichu se odvíjí od typu očkovací látky, jejího množství a od požadované rychlosti vstřebání.

TIP: Ital odmítající vakcínu se chtěl kvůli covidpasu nechat očkovat do protézy

Zatímco standardní medikamenty se obvykle aplikují přímo do žíly, většinou na předloktí či na hřbetu ruky, očkování se vstřikuje do svalové tkáně, skrz kterou se vstřebává pomaleji. Velikost vybrané muskulatury by přitom měla odpovídat objemu vakcíny: U menších dávek se volí převážně deltový sval na rameni, u větších pak hýždě.

Lidé ve starověku obecně věřili, že bohové mohou zasahovat do lidských životů a zjevovat svoji vůli, již lze ovlivnit prostřednictvím vhodných obětin. Ani Kroisos, smutný hrdina našeho příběhu, nebyl jiný. To jej stálo nejen říši, ale pravděpodobně i život. 

Rivalové z východu

Lýdie vděčila za své významné postavení ideální poloze mezi Evropou a Asií, a především zlatonosným řekám, jež byly zdrojem moci tamějších králů. I přesto, že se prvopočátky Lýdů datují do konce doby bronzové (asi 1 400 př. n. l.), většího významu nabyla tato oblast až za vlády polomytického krále Gýga okolo 7. století př. n. l. On i jeho následovníci museli téměř sto let kromě konsolidace říše odrážet útoky Kimmeriů, kočovného národa pronikajícího do Anatolie z asijských stepí. Definitivně s nimi zúčtoval až Alyattés II. (otec Kroisa), načež upřel svoji pozornost na dobývání maloasijských řeckých měst na západě a poměřování sil s Médií na východě.

Na konci 7. století př. n. l. pomohli Médové Novobabyloncům skolit blízkovýchodního hegemona – Asyřany, čímž sami získali rozsáhlá území. Avšak jejich říše rozkládající se od Afganistánu až k řece Halys (dnes Kızılırmak v Turecku) měla velmi krátké trvání.

Již v roce 553 př. n. l. povstal proti médskému králi Astyagovi lokální vazal Kýros II. (později známý pod přízviskem Veliký) v daleké Persii a během tří let bojů získal na svoji stranu rozhodnou většinu médských šlechticů, kteří zajali svého vládce a předali jej Peršanům. Tak se původně nomádský kmen pastevců kontrolující vzdálené, nevýznamné a chudé území vyšvihl na vládnoucí dynastii kontrolující největší říši dosavadních dějin.

Kýros a jeho Peršané absorbovali velkou část médské kultury a dvorních obyčejů, přičemž samotní Médové i nadále hráli ve správě země klíčovou roli. Jednu věc ovšem Peršané od Médů převzít nemohli, a tou byly korektní sousedské vztahy.

Nebezpeční sousedé

Brzy po nastolení nové vlády se mnoho (původně médských) vazalů snažilo využít situace a osamostatnit se. Neúspěšně se o to pokoušela Baktrie, oblast při hranicích s Indií, ale také nomádské kmeny Saků ze střední Asie. Jejich odpor byl marný, Peršané se s ním velice rychle vypořádali. Nebezpečnější situace se pro Persii ovšem rýsovala při západní a jižní hranici země. Na jihu se rozkládala Novobabylonská říše, na západě se nacházela Lýdie v čele s ambiciózním Kroisem, který si krátce před tím podrobil řecká maloasijská města.

Situace byla pro Peršany o to složitější, že Kroisa pojil příbuzenský svazek se sesazeným médským králem. Sňatek jeho sestry s Astyagem zpečetil mír po poslední velké válce, k níž došlo třicet pět let před Kýrovým povstáním. Ještě o něco dříve se zrodilo spojenectví Médie a Novobabylonské říše. Ty na konci 7. století př. n. l. úspěšně bojovaly proti Asyřanům, načež novobabylonský král Nebukadnesar II. pojal za manželku médskou princeznu Amytis, pro kterou dal postavit známé visuté zahrady (dnes nesprávně připisované královně Semiramis žijící snad o 200 let dříve).

Po smrti Nebukadnesara II. se sice Novobabylonská říše zmítala ve vnitřní krizi, ale její vztahy s Médií tím nijak neutrpěly. A tak přestože se po uchopení moci Kýros rychle vypořádal s pokusy o osamostatnění méně významných a okrajových částí své říše, skutečná zkouška jej teprve čekala, neboť se do boje proti němu připravovali jak Novobabylonci, tak Lýdové.

Podceněný soupeř

Jako první se sebevědomě do boje vrhl lýdský král, který se tím snad snažil předejít perskému útoku, případně měl v plánu znovu nastolit na trůn Astyaga. Kroisos spoléhal na sílu zlata, za které najímal žoldnéře, financoval náklonnost delfské Apollonovy věštírny a své spojence. Mezi ně patřili Sparťané z pevninského Řecka, egyptský faraon Ahmos II. a novobabylonský panovník Nabonidus. Po krátkých přípravách se Lýdové roku 547 př. n. l. přebrodili přes hraniční řeku Halys a vpadli na perské území. Podařilo se jim ovládnout pevnost Pterii, kterou vyplenili a obyvatele zotročili. Perské oddíly v čele s Kýrem II. Velikým brzy přispěchaly pevnosti na pomoc a nedaleko od ní svedly s Kroisem nerozhodnou bitvu. Lýdský král se strategicky stáhl a rozhodl se v dalším boji vyčkat na své spojence.

Ačkoliv utrpěly obě armády přibližně stejné ztráty, Kroisos špatně vyhodnotil situaci. Předpokládal, že Kýros nebude schopen tuto bojovou sezonu pokračovat ve vojenských operacích, a tak po návratu na své území propustil velkou část žoldnéřů. Nadcházelo zimní období, kdy se většinou nebojovalo, a vydržovat si nic nedělající vojáky přišlo králi neekonomické. To ovšem podcenil strategické schopnosti a houževnatost perských pastevců.

Nečekaný postup

Kýros několik dní vyčkával a poté se vydal na lýdské území. Těžko říct, jestli předvídal Kroisovy další kroky vedoucí k rozpuštění části vojska, nebo měl prostě štěstí. Lýdský panovník si až příliš pozdě uvědomil své chybné rozhodnutí a snažil se jej napravit naverbováním velkého množství narychlo sehnaných branců.

Při rozhodujícím střetu na planině severně od lýdského sídelního města stálo na jeho straně dle zpráv řeckého historika a vojevůdce Xenofonta až 420 000 vojáků z nejrůznějších koutů Blízkého východu. V narychlo vyzbrojené a složené armádě se měli nacházet Babylonci, Frýgové, branci z Kappadokie, ale také 120 000 vojáků z Egypta včetně 300 bojových vozů. Samotný Kroisos údajně disponoval až 60 000 jezdci. Xenofon uvádí, že na perské straně stálo vojsko čítající „pouze“ 196 000 mužů, taktéž tvořených nejrůznějšími národnostmi: Araby, Armény, Médy a Peršany. Kýros rovněž disponoval 300 bojovými vozy a nadto stejným množstvím velbloudí kavalerie a 6 obléhacími věžemi.

Vzhledem k tomu, že Xenofon popisuje události, jež se staly více než sto let před jeho narozením, je potřeba uvedené počty brát s velkou rezervou. Na základě nepsaného pravidla dělit jakékoliv počty starověkých armád zaznamenaných v dílech antických autorů deseti dostaneme množství rovnající se 42 000 na lýdské a 19 600 na perské straně, což zní daleko reálněji. 

Pod kopyty koní

V prosinci roku 547 př. n. l. se tedy u Thymbry střetlo dvojnásobně silné lýdské vojsko s tím perským. Řečtí historici Hérodotos a Xenofon se shodují v informacích o průběhu bitvy: Kýros měl umístit své jednotky ve formaci širokého a obráceného písmene V s obléhacími věžemi uprostřed, přičemž křídla kryla zpovzdálí jízda a bojové vozy. Kroisos zaútočil se svojí jízdou na boky perské armády, ale byl odražen díky překvapivému tahu. Tím byla jednotka velbloudů umístěná po větru, aby svým nezvyklým pachem vystrašila lýdské koně. Ti se, zatímco se vzpouzeli povelům svých jezdců, stali snadným cílem perských lučištníků.

Neorganizovaní lýdští jezdci se ještě snažili zvrátit vojenské štěstí na svoji stranu, ale při útoku na perské jednotky se v jejich řadách utvořily příliš velké mezery. Toho opět mistrně využil Kýros, který lýdský jízdní výkvět zadupal kopyty koní a koly bojových vozů do země. Nechráněná lýdská pěchota se pak stala pro perskou armádu pomyslnou třešničkou na dortu. Po chvilkovém odporu se většina lýdského vojska vzdala a pouze malé části s Kroisem v čele se podařilo ustoupit směrem k Sardům.

Liknavé spojenectví

Kýros nemínil v žádném případě zahálet a okamžitě se vydal k sídlu lýdského krále. Narazil na zavřené brány a město dobře připravené na dlouhé obléhání. Kroisos si byl uvnitř hradeb jist svými šancemi, protože dle pověsti měly být sardské zdi pro smrtelníky nepřekonatelné – v rámci posvátného rituálu je Kroisův prapředek obcházel se lvem, což jim mělo zajistit sílu a neproniknutelnost. 

Lýdský král bez otálení informoval své spojence ve Spartě, Egyptě i Babylonu o nastalé situaci. Ve zprávě je pravděpodobně žádal o vojenskou pomoc, která by sice vzhledem ke vzdálenosti nedorazila hned, nicméně hradby měly podle Kroisa Peršany zadržet na dostatečně dlouhou dobu. Spojenci se však k vysílání vojsk do Lýdie stavěli liknavě, a i kdyby posily poslali, zcela jistě by nedorazily včas.

Kýros mezitím své vyčerpané vojáky motivoval velkými odměnami, pokud se jim podaří uchytit se na sardském cimbuří. Každý perský útok byl ale s velkými ztrátami odražen. Teprve po čtrnácti dnech marných bojů se Kýrovým vojákům podařilo nalézt slabé místo u hradeb nad strmým svahem, jež nechránil posvátný rituál ani dostatečná vojenská posádka. Objevil ho perský voják Hyroeades, který si všiml jednoho z lýdských, jak v této části sešplhává z hradeb pro upadlou přilbu. Touto cestou konečně Peršané pronikli na cimbuří.

Začátkem roku 546 př. n. l. nedobytné lýdské Sardy padly a Kýrovi se do tak do rukou dostalo nejen nesmírné bohatství zlatonosných řek, ale také řecká maloasijská města. Kdyby tušil, že o necelých padesát let později řecká města povstanou, vypálí Sardy a jeho dva následovníci si vylámou zuby na řeckých falangách v bitvě u Marathónu (490 př. n. l.) a u Thermopyl (480 př. n. l.), přičemž jím založená říše podlehne nejslavnějšímu z Řeků – Alexandrovi Velikému, možná by se do bitvy s Kroisem vůbec nepouštěl.

Konec v plamenech

A jaký byl osud poraženého lýdského krále? Nejrozšířenější příběh o tom, co se odehrálo po vpádu perských vojsk do Sard, říká, že se Kroisos dostal do Kýrova zajetí. Perský král s ním neměl slitování a dal rozkaz upálit ho. Další výklad událostí se různí. Podle jedné verze Kroisa i jeho rodinu před plameny zachránil sám bůh Apollon, který je odnesl do bájné země Hyperborejců. Podle jiné lýdský panovník na hranici hlasitě volal athénského filozofa a státníka Solóna, jenž Kroisa varoval před vrtkavou štěstěnou, která může kdykoliv srazit i nejbohatšího muže.

TIP: Pokořitelé faraonů: Kdo byli Hyksósové, kteří na sto let ovládli starověký Egypt?

Když si Kýros nechal vyložit slova lýdského krále, zželelo se mu jej a poručil ho zachránit. Plameny už se ale příliš rozhořely a nebylo možné je zadusit. V tu chvíli se Kroisos začal modlit k Apollonovi, jenž jeho modlitby vyslyšel a v jasný den se nad hranicí rozpoutal déšť, který oheň uhasil. Kýros pohnutý tímto zázrakem a lítostí nad osudem nejbohatšího muže světa z Kroisa udělal svého rádce. Někdejší vládce Lýdie tedy v této verzi příběhu v klidu dožil na dvoře perského krále. 

Existují ovšem i jiné varianty osudu Kroisa. Uvádí například, že chtěl spáchat sebevraždu upálením, přičemž se jej Kýros zmocnil dříve, než svůj plán stihl realizovat, a nechybí ani verze, že smrt našel skutečně na hranici, ať už ze své vlastní či Kýrovy vůle.