Ze všech úkolů, nezbytných pro budoucí pilotované mise na Mars (a případně i dál), bude udržení zásob kyslíku tím zřejmě nejtěžším. Pokud by došlo během vesmírné mise k potížím, mají astronauté v mnoha případech čas na jejich řešení, nedostupnost kyslíku je pro ně ale okamžitou a bezprostřední hrozbou. I proto je výroba kyslíku na Mezinárodní vesmírné stanici jedním z nejdražších a nejsložitějších procesů. Pokud to tedy myslíme s lety na Mars vážně, bude to chtít nějakou lepší technologii. Katharina Brinkertová z britské University of Warwick a její kolegové navrhují ve studii publikované časopisem npj Microgravity využít k výrobě kyslíku magnety.

Elektrolýza vody na oběžné dráze

V současné době je populární elektrolýza vody, která se na Zemi používá prakticky výhradně kvůli výrobě vodíku. Druhým produktem tohoto procesu je kyslík, který by naopak našel uplatnění ve vesmíru. Problém je, že na Zemi působí gravitace, která odděluje plyny od kapalin, což na oběžné dráze to nefunguje. Na ISS využívají k tomuto účelu centrifugy, které vlastně vytvářejí svého druhu umělou gravitaci. Zabírají ale hodně místa, spotřebují hodně energie a jsou náročné na údržbu.

TIP: Rudá planeta na dosah? Kdy se vydáme na Mars a jaká jsou největší rizika cesty?

Tým Brinkertové potvrdil, že při elektrolýze vody mohou centrifugy nahradit magnety. Jejich nespornou výhodou je, že spotřebují méně energie. Vědci si postup ověřili v experimentu ve výzkumné věži Fallturm Bremen, kde je možné simulovat mikrogravitaci po dobu několika sekund. 

Ukázalo se, že neodymové magnety v prostředí mikrogravitace účinně přitahují nebo naopak odpuzují bublinky plynu v různých kapalinách. „Pozorované jevy mají zásadní význam pro další vývoj nových systémů pro oddělování různých fází hmoty, které by se mohly uplatnit při dlouhodobých vesmírných letech,“ uvádí Katharina Brinkertová v publikované studii.

Původ kapradin spadá do doby, kdy neexistovaly kontinenty v podobě, jak je známe v současnosti. V minulosti byly „sdruženy“ do prakontinentu zvaného Gondwana, který zahrnoval oblast dnešní Jižní Ameriky, Afriky, Arábie, Indie, Austrálie a Antarktidy. To je mimo jiné důvod, proč lze najít fosilie dnes převážně tropických či subtropických druhů i na extrémně chladných lokalitách. „Rozlámání“ Gondwany ovšem zajistilo alespoň některým skupinám stromových kapradin, tedy těm, co se dostaly do klimaticky vhodných podmínek, možnost přežít.

Potrava obřích dinosaurů

Jednotlivé rody a druhy stromových kapradin bohužel často nemají česká jména. Rody Dicksonia a Cyathea jsou vývojově velmi staré. Byť je Dicksonia považována vědci za primitivnější, obě skupiny už existovaly v době jurské a křídové, což znamená, že pravděpodobně sloužily jako potrava býložravým druhům dinosaurů. Vzhledem k tomu, že ty největší z nich každý den spořádaly až několik stovek kilogramů zeleně, listy dosahující délky i několika metrů rozhodně byly vítanou součástí jídelníčku.

Když terénem kráčel třeba Puertasaurus reuili, jeden z největších druhů dinosaurů, jaké kdy Země nosila, chvěla se země a třásly se i listy kapradin. Pro moderní vědu byl objeven desítky milionů let po svém vyhynutí, popsán byl totiž až v roce 2005 a to podle obratlů, z nichž některé byly až 106 cm vysoké a 168 cm široké. Vědci na jejich základě vypočetli přibližnou velikost těla a jeho hmotnost, přičemž jim vyšlo, že tvor byl 35–40 metrů dlouhý a vážil 80–100 tun. To se rovná hmotnosti asi 15–20 dospělých slonů a tělo takového kalibru už něco spořádalo.

Tato zvířata si mohla na stromových kapradinách pochutnávat hezky shora, zatímco my je dnes obdivujeme s hlavami zakloněnými k nebesům. Dinosauři jak víme vymřeli, respektive jedna jejich část se transformovala v ptáky. Kapradiny, jež jim dělaly druhohorní společnost a občasný oběd, ale přežily dodnes. 

Připomínka v tepelných elektrárnách

„Kapradiny snad vznikaly již na konci siluru v prvohorách, určitě před více než 300 miliony lety. Výskyt kapradin je doložen z devonu,“ píše Miloslav Studnička ve svém Atlasu kapradin. Dnes jich botanikové znají kolem 10 000 druhů, které rostou od suchých oblastní po mokřady. Nejnápadnější mezi nimi jsou bezesporu kapradiny stromové. 

Mezi ty, které se v minulosti vyskytovaly i na území střední a západní Evropy, kde dnes přirozeně, tedy mimo botanické zahrady, žádné nenajdeme, patřily 10–15 metrů vysoké psaronie. Tyto vyhynulé prvohorní stromovité kapradiny rostly na severní polokouli v poměrně hojném množství. Celá čeleď Psaroniaceae dosáhla největšího rozšíření ve svrchním karbonu a spodním permu, tedy před 325 až 251 miliony lety a v současnosti ji známe v podobě slojí černého uhlí. Vlastně si do tepelných elektráren vozíme vagony někdejších kapradin.

Nepřehlédnutelná součást krajiny

Jeden z důvodů celosvětového rozšíření kapradin tkví ve vlhkosti. Rostliny nejprve žily v zamokřených ekosystémech, ostatně na souš vystoupily právě z pradávných mořských vod, a teprve později se šířily i do suchých oblastí. I dnes jsou kapradiny mnohem bohatší v místech a ekosystémech s dostatkem vláhy, která je kvůli složitému způsobu rozmnožování základním předpokladem vzniku nového jedince. Velmi laicky řečeno (botanikové nechť odpustí nadsázku) kapradinová „spermie“ musí v kapce vody doplavat do „vajíčka“.

Stejně jako u ostatních kapradin, tak i v případě druhů se stromovým vzrůstem platí, že se rozmnožují pomocí jednobuněčných kulovitých nebo trojhranných výtrusů (spor) uložených ve výtrusnicích na spodních stranách listů. Výtrusy přitom nejsou umístěny na okrajích, ale v místech větvení žilek. 

Jakmile se kapradinám povedlo „kolonizovat“ souš Gondwany, putovaly na kontinentálních krách dál do světa a staly se nepřehlédnutelnou součástí krajiny. Některé druhy totiž mohou dospělému člověku sahat po pás či ramena a jiné dosahují výšek až 20 metrů. 

Království stromových kapradin

„Tady fakt není těžké představit si, jak to vypadalo v pravěku,“ zaznělo v botanické zahradě nedaleko severothajské obce Ban Khun Klang, kde se nachází The Royal Agricultural Station Inthanon – tedy Královská botanická stanice. Vlastně je to krásná botanická zahrada věnovaná kapradinám. Jméno Inthanon je zároveň názvem národního parku, na jehož ploše leží i nejvyšší hora Thajska. V areálu volně přístupné stanice můžete obdivovat široké spektrum kapradin, z nichž ty nejnápadnější jsou samozřejmě ty nejvyšší. 

„V tropické oblasti Thajska jsou stromové kapradiny typické zejména pro vyšší nadmořské výšky kolem 1 000 m n. m., s dobře zachovalým stromovým porostem. Rod Cyathea vyžaduje vysokou vzdušnou vlhkost. Rod zahrnuje celkem 470 druhů z nich 8 se přirozeně vyskytuje v Thajsku. Tady můžete obdivovat Cyathea spinulosa, C. chinensis, C. contaminans,“ píše se na jedné z informačních cedulí. Samozřejmě nejde o jediné druhy stromových kapradin, které jsou tady k vidění.

Můžete se procházet ve stínu dicksonií (Dicksonia antarctica) nebo jedinců rodu Angioteris. Je to opravdu zvláštní pocit, jako by se tady skutečně čas vrátil do pravěku. Listy kapradin, jejichž podobu zná našinec v malém z českých luhů a hájů, nepřekážejí v chůzi, ale naopak se třepotají několik metrů nad hlavou. Některé rostliny z dálky, zejména kmenem a chocholem listů na vrcholu, připomínají palmy, zatímco ty menší jsou vzdáleně podobné cykasům. 

Není trpaslík jako trpaslík

Pojmenování rodu Dicksonia je mimochodem poctou a připomínkou známého britského botanika Jamese (Jacobuse) Dicksona (1738–1822). Při pouti za historií stromových kapradin není možné minout Jamese Cooka a jeho cesty s lodí Endeavour na Nový Zéland. Na palubě se plavil i uznávaný botanik sir Joseph Banks a byl to právě on, kdo přivezl spory kapradiny, jež byla následně pojmenována Dicksonia arborescens. Samotnou volbu jména má přitom na svědomí jiný odborník přes rostliny, tentokrát Francouz Charles-Louis L’Héritier (1746–1800), který jméno použil v publikaci Sertum Anglicum vydanou roku 1788. 

Z výše uvedeného příkladu by se zdálo, jako by si botanici pojmenováváním rostlin vzájemně vzdávali čest. A opravdu to tak často je. Zastavíme-li se na chvíli u jednoho z nejbohatších rodů stromovitých kapradin Cyathea, objevíme v jeho jménu jiné tajemství. Původ pojmenování lze rozklíčovat v řeckém slovu kyatheion, což znamená malý pohárek či šálek. To odkazuje na tvar kupek spor na spodní straně listů. 

TIP: Pozdrav z pravěku: Přesličky, tajemné příbuzenstvo kapradin

A v oblasti jmen ještě jedna drobná kuriozita: Kapradina Blechnum brasiliensis má anglické pojmenování Brazilian Dwarf Tree Fern, což doslova znamená „brazilská trpasličí stromová kapradina“. To jednak svědčí o tom, že v tomto konkrétním případě tvůrci anglického názvu rozhodně chyběla vynalézavost a z pohledu Středoevropana je zvolené jméno rovněž trochu úsměvné. Tato „trpasličí“ kapradina je totiž stále větší než kterákoli z ostatních kapradin, které přirozeně rostou na území Česka.

Rezistence na antibiotika je dnes jednou z hlavních výzev pro vědce i zdravotnické organizace. Lidé jsou stále častěji ohrožováni rezistentními verzemi infekcí, které jsme už považovali za víceméně zdolané. Vědci a lékaři se proto snaží přijít s novými antibiotiky a léčebnými postupy, které by nám vrátily výhodu ve věčném souboji s patogeny.

Paul Hergenrother z Illinoiské univerzity v Urbaně-Champaigni vedl výzkumný tým, který narazil na látku zvanou fabimycin. Ukázalo se, že fabimycin je velice účinný proti gram-negativním bakteriím. Tyto baterie jsou zodpovědné za řadu velmi nebezpečných infekcí – v krvi, v plicích, ve vylučovací soustavě a na dalších místech lidského těla. Jejich léčba bývá svízelná, protože zmíněné bakterie jsou chráněné masivní buněčnou stěnou a výkonnými pumpami, které rychle zneškodní řadu antibiotik.

Slibný lék

Molekuly fabimycinu se vplíží do bakterie jako přízrak. Překonají buněčné stěny a vyhnou se pumpám. Velkou výhodou fabimycinu je, že není přehnaně nebezpečný pro užitečné bakterie v lidském těle, což bývá častým problémem nových léčebných postupů. Experimenty prokázaly, že fabimycin působí proti více než 300 různým typům rezistentních bakterií.

TIP: Nové antibiotikum zničí rezistentní bakterii jako otrávená šipka

Fabimycin vzbudil mezi odborníky velkou pozornost. Nestává se totiž každý den, že by došlo k objevu antibiotika účinného proti gram-negativním bakteriím. Fabimycin působí proti enzymu FabI, který má důležitou roli v biosyntéze mastných kyselin u bakterií. Badatelé si na fabimycinu pochvalují jeho vysokou účinnost a zároveň velmi nízký výskyt přirozené rezistence proti této látce u bakterií. Časem by se tak mohl stát novým antibiotikem, i když cesta k tomu je ještě pořádně dlouhá. 

Síla, s jakou dokáže živočich skousnout, záleží na několika faktorech: Vedle vlastního čelistního svalstva, potažmo lebečních kostí, jde například o velikost zubů a pochopitelně také polykané kořisti. Výslednou hodnotu udávají zoologové v librách na palec čtvereční a vyjadřuje se pomocí tzv. čísla psí neboli ψ.

Vědci z americké Brown University v rámci jedné ze svých studií sestavili seznam nejdrtivějších zvířecích čelistí a první místa žebříčku suverénně obsadila trojice krokodýlů, konkrétně ten nilský s 5 000 ψ, následován krokodýlem mořským s 3 700 ψ a aligátorem s 2 125 ψ. Čtvrtou příčku pak zaujímá hroch a první pětici uzavírá jaguár. Oproti tomu člověk dokáže vyvinout „jen“ 162 ψ, tedy zhruba třicetkrát méně než zmínění šampioni z řad plazů.

Na stupně vítězů by se teoreticky mohl „prokousat“ žralok bílý s odhadovaným stiskem 4000 ψ. Vzhledem k tomu, že tato hodnota není podložená žádným měřením na živém exempláři, vědci žraloka do svého žebříčku nezahrnuli. 

Richard hrabě von Coudenhove-Kalergi vyrůstal ve výrazně kosmopolitním aristokratickém prostředí, s matkou z cizokrajného Japonska, s chůvami z Anglie a Francie a zámeckým personálem českého, bavorského a uherského původu. Vzdělání nabyl od otce, doktora práv a filozofie, a od soukromých učitelů. Doma se nicméně cítil na Šumavě .

Středoškolské vzdělání absolvoval na elitní Tereziánské akademii ve Vídni, poté vystudoval filozofii a historii na Vídeňské univerzitě. Ve svých třiadvaceti letech byl po obhajobě práce o základech morální filozofie napsané patetickým a vznešeným stylem epigonů filozofa Friedricha Nietzscheho promován na doktora filozofie. Ze zdravotních důvodů nemusel narukovat a bojovat v první světové válce. Stal se spisovatelem na volné noze a členem lóže svobodných zednářů.

Ještě za studií se oženil s rakouskou herečkou Idou Roland Klausnerovou. Většina příbuzných považovala tento svazek za mesalianci, neboť Richardova vyvolená byla o mnoho let starší, vychovávala dvanáctiletou dceru, a nejenže nebyla šlechtického původu, ale měla i židovské předky. Jenže láska nezná hranic. Intelektuální a upjatý aristokrat nadšený buddhismem díky ní poznal fascinující svět umění, divadla, literatury a novin. 

Ideolog Panevropy

Coudenhove-Kalergi nelitoval zániku monarchie v roce 1918, dle jeho slov: „Nový svět byl demokratický, republikánský, socialistický a pacifistický. Přivítal jsem tuto proměnu.“ Hluboce ho ovlivnila hrůzná a ničivá první světová válka. Nechtěl nečinně přihlížet, jak Evropa připravuje další „nejbestiálnější šílenství“, a byl ochoten „obětovat poklidný život filozofa životu politika za mír“. Odsuzoval nacionální šovinismus a antisemitismus, naopak ho uchvátila idea smíření a spolupráce evropských demokracií. Inspirovalo ho panamerické hnutí a dílo Rýn. Dopisy příteli (1842) vrcholného představitele francouzského romantismu Victora Huga, který v něm horoval pro francouzsko-německé partnerství a evropskou jednotu. 

Výsledkem poválečných úvah Coudenhove-Calergiho byl teoretický, programový spis Pan-Evropa, který vydal v roce 1923. V této své nejznámější knize mimo jiné napsal: „Příčina úpadku Evropy je politická, nikoli biologická. Evropa neumírá stářím, ale proto, že její obyvatelé se navzájem vraždí a ničí nástroji moderní vědy. Co se týče kvality, Evropa je stále studnicí nejproduktivnějších lidí na světě (…). Evropa jako politický pojem neexistuje. Světadíl, zvaný tímto jménem, je chaos národů a států.“ Dílo, věnované evropské mládeži a přeložené do klíčových světových jazyků, se stalo bestsellerem.

Současně s jeho vydáním vzniklo i hnutí Panevropská unie. Jeho hlavní sídlo se nacházelo ve Vídni, kde rakouská vláda velkoryse poskytla prostory na prestižní adrese v bývalé císařské rezidenci Hofburgu. V meziválečném období následovalo založení dalších poboček téměř ve všech evropských metropolích a v New Yorku. 

Propagátor a organizátor 

Coudenhove-Kalergi projevil velkou zdatnost ve světě reklamy, médií a politického marketingu. Nechal například rozeslat klíčovým politikům, podnikatelům a dalším prominentům zdarma několik tisíc výtisků své knihy spolu s propagačními materiály o hnutí a přihláškou. Také prodával odznaky, vlajky, košile a šály se symboly svého hnutí. Jako vlajku navrhl červený kříž ve žlutém kruhu na modrém pozadí coby symboly evropského ducha, humanity a rozumu. V kříži středověkých křížových výprav viděl „nejstarší symbol nadnárodního evropského společenství“, kruh měl představovat slunce a připomínal červený kotouč na japonské vlajce, modrá pak symbolizovala oblohu a mír. 

Ve dvacátých letech 20. století také hrabě podnikal s manželkou propagační cesty po evropských zemích a USA, kde „se střídaly přednášky se zasedáními, návštěvami našich národních a místních skupin, rozhovory se státníky, předsedy stran, spisovateli, šéfredaktory, významnými lídry hospodářství a dalšími vlivnými osobami“. Kromě časově náročného networkingu a lobbingu publikoval Coudenhove-Kalergi jako hlavní autor v časopise Pan-Evropa nespočet článků převážně politického obsahu, rovněž sestavoval další propagační spisy, manifesty a letáky.

S podporou Hradu

Jedním z prvních významných politiků, který se s hrabětem sešel, byl prezident T. G. Masaryk. O novém hnutí prohlásil: „Věřím, že Vaše myšlenka je správná a Spojené státy evropské jednou budou realizovány. Ale obávám se, že pro to ještě neuzrál čas.“ Přesto ho finančně podporoval a napsal mu doporučující dopisy pro další významné osobnosti.

Zatímco Masarykem byl hrabě nadšen a považoval ho za pravého Panevropana, Edvardu Benešovi vyčítal jeho vyhraněný český nacionalismus. Ten se projevoval i tím, že Beneš s hrabětem odmítl konverzovat německy a trval na francouzštině. Panevropské hnutí podporovali a obdivovali například spisovatelé Thomas a Heinrich Mannové, Stefan Zweig, Rainer Maria Rilke nebo Franz Werfel, vědci Sigmund Freud a Albert Einstein či skladatel Richard Strauss.

Panevropská unie pořádala kongresy, které sloužily propagaci a medializaci hnutí. Prvního, který se konal ve Vídni v říjnu 1926, se zúčastnilo na dva tisíce lidí z 24 zemí. Jednací sál zdobily portréty takzvaných „velkých Evropanů“, od Karla Velikého přes Immanuela Kanta, Napoleona Bonaparta a Giuseppe Mazziniho až po Nietzscheho.

Coudenhove se ukázal být obratným organizátorem a velkolepým režisérem, jeho manželka mu byla velkou pomocnicí. Z Československa měl přijet ministr Beneš, ale omluvil se a poslal za sebe vyslance Huga Vavrečku, dědečka prezidenta Václava Havla. Ten ve své zprávě ocenil program, ačkoliv hnutí prorocky nedával velkou šanci na politický úspěch, neboť jej považoval za teoreticko-propagační koníček několika humanistických intelektuálů. 

Krach myšlenky

Francouzský ministr zahraničí Aristide Briand se stal nejvýznamnějším meziválečným státníkem, který se jednoznačně vyslovil pro vznik Spojených států evropských. Podpořil ho německý ministr Gustav Stresemann a Briand poté svůj plán veřejně vyhlásil v roce 1929 v Radě Společnosti národů. Nejdříve se mělo začít s vytvořením celní unie mezi ekonomicky nejvyspělejšími státy. Plán sice vyvolal ve světovém tisku velký ohlas, ale konkrétní podpory politických kruhů a veřejnosti se mu nedostalo. To se nezměnilo ani o rok později, kdy Briand zveřejnil memorandum o evropské unii. Vlády Velké Británie, Itálie a Německa, které drtivě zasáhla velká hospodářská krize, neprojevily žádné nadšení a plán potopily.

Coudenhove se v roce 1932 pokusil na kongresu v Basileji zastavit propad panevropského hnutí založením evropské strany. Její program počítal se založením Spojených států evropských, které by se opíraly o vnitřní a vnější mír, hospodářský a sociální pokrok a osobní svobody a svobody národů. Strana se vyslovila proti zbrojení a válečné politice. Po nástupu nacistů k moci v Německu v roce 1933 ustala jakákoliv podpora Panevropské unie ze strany německých politických a hospodářských kruhů, hnutí bylo záhy zakázáno a knihy Coudenhove-Kalergiho hořely na hranicích spolu s dalšími svazky nepřátelskými nacistické ideologii. 

Maskot evropanství

Před nacisty, kteří v roce 1938 obsadili Rakousko a Sudety, emigroval Coudenhove-Kalergi s manželkou do Švýcarska. Jejich dobrodružný odjezd do USA v roce 1940 se stal námětem k natočení známého romantického dramatu Casablanca (1942), na jehož přípravě se podílelo několik rakouských umělců, kteří hraběcí pár znali z vídeňských salonů.

V Novém světě Coudenhove nadále neúnavně bojoval za realizaci panevropské vize. Na univerzitě v New Yorku založil a vedl Výzkumné centrum pro evropskou obnovu, které mělo vypracovat co nejkomplexnější studii o politických, právních a ekonomických problémech plánované poválečné evropské federace. O klesajícím zájmu o jeho hnutí svědčí, že jej americký prezident F. D. Roosevelt odmítl přijmout. 

V roce 1946 se manželé Coudenhove-Kalergi mohli vrátit do Evropy, nikoliv však do Československa. Hrabě v roce 1947 založil Evropskou parlamentní unii, ale po pěti letech z ní zklamaně odešel a znovuzaložil Panevropskou unii, jejímž prezidentem zůstal až do své smrti. Nadále se věnoval literární činnosti, mimo jiné napsal dva svazky pamětí. Do vysoké politiky neměl šanci zasahovat, zůstal jen jakýmsi maskotem ideje evropanství a dostávalo se mu druhořadých ocenění, jako byla Cena Karla Velikého města Cách či Evropská cena Karla IV. Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Při jejím udělení prohlásil: „Byla mi propůjčena (…), protože se už desetiletí snažím o vzájemné porozumění a usmíření mezi Čechy a Němci. Kdyby byly moje rady brány vážně, nikdy by nedošlo k roztržení Čech ani k tragickému vyhnání sudetských Němců z jejich milované domoviny. Tato vlast byla také mou vlastí. Mé dětství zůstává nesmazatelně spojeno se smrky, jedlemi a prameny Šumavy.“ Až pár měsíců před smrtí v roce 1972 se mu přece jen dostalo významného ocenění v podobě Záslužného řádu Spolkové republiky Německo.

Elitářské společenství

K politickému neúspěchu Panevropské unie hraběte Coudenhove-Kalergiho přispěla i jeho problematická osobnost. Byl veleben jako „muž mimořádných znalostí a velké energie“, charismatický, důstojný a vznešený člověk a vynikající organizátor, ale též byl kritizován pro autokratický styl vedení, elitářské chápání politiky a odmítavý postoj k demokracii. Ani se nepokoušel přiblížit se „masám“, se kterými nejen že nechtěl spolupracovat, ale nechtěl s nimi ani mít nic společného.

Pacifista Carl von Ossietzky se proto oprávněně ptal, co si myslet v době všeobecného volebního práva o hnutí, které se organizuje „ve velkých hotelech a exkluzivních koncertních halách“. Jiní kritici zdůrazňovali jeho nekritický, až obdivný vztah k evropskému kolonialismu. Na jedné straně kázal o svobodné Panevropě, na straně druhé nepochyboval o jejím právu na drancování kolonií. V roce 1929 navrhl vytvořit Euroafriku: „Afrika je naše Jižní Amerika (…) Evropa je dům s mnoha byty a mnoha nájemníky – ale Afrika je její zahrada (…). Evropa je hlavou Euroafriky a její tělo je Afrika. Budoucnost Afriky závisí na tom, co si z ní Evropa udělá.“ 

TIP: Co dělali 28. října 1918 Beneš, Kramář a další českoslovenští vůdci?

Dnešní Evropská unie nevznikla na základě Coudenhovova konceptu. Ten byl totiž politicky proměnlivý a nekonzistentní, protože oportunisticky a opakovaně používal různé, někdy vzájemně se vylučující a odporující si termíny. Jednou psal o celoevropské konfederaci, jindy o federaci či o Spojených státech evropských. Navíc nedokázal vyvolat celoevropské vlastenectví. Jeho koncept není dnes aktuální a v intelektuálních a politických diskusích o současnosti a budoucnosti Evropy se na něj v podstatě nikdo neodvolává.

Jeden z německých stoupenců Panevropy si posteskl: „Na místo hraběte Coudenhoveho se (…) v oficiálních historických dokumentech oslavuje kancléř Spolkové republiky Německo (Konrad Adenauer) jako otec myšlenky spojené Evropy, skutečný otec byl umlčen a vyloučen.“ Jenže pro vznik unie skutečně učinili více politici jako Adenauer, Winston Churchill, Alcide De Gasperi, Jean Monnet či Robert Schuman. Přesto se do dnešních dnů realizovalo mnoho původních i převzatých myšlenek hraběte Coudenhove-Kalergiho jako evropské občanství, vlajka, Den Evropy či evropská hymna. 

K zatracení byl křesťanský kalendář odsouzen, když v září 1793 získali moc jakobíni a začala halasná kampaň za vykořenění katolického vyznání. V této napjaté době předložil Výbor veřejného vzdělávání vedený Charlesem-Gilbertem Rommem návrh nového kalendáře. V platnost vstoupil dekretem Národního konventu z 24. října 1793, i když definitivní formu dostal až 4. frimairu roku II (24. listopadu 1793). Ačkoliv jakobínský teror již 9. thermidoru roku II (27. červenec 1794) padl, kalendář se zachoval. Přečkal následující thermidoriánský konvent, vládu direktoria i konzulát.

Novota s dočasným úspěchem

Příliš mnoho nových věcí vyvolávalo nežádoucí zmatky, proto bylo stanoveno tříleté „zkušební“ období, během nějž se nemusela nová datace striktně dodržovat. Poté ovšem znamenalo její porušení či nedodržení kalendáře důvod k zatčení, které mohlo vést i k soudnímu procesu. Novým kalendářem se měřilo vše prací počínaje a zábavou konče. Jeho počátečním dnem se stalo 22. září 1792, tedy 1. vendémiaire roku I (rok nula neexistoval), kdy se monarchie změnila ve Francouzskou republiku. Pro další léta se začátek roku vypočítával astronomicky na základě podzimní rovnodennosti v Paříži, což podle gregoriánského kalendáře připadalo na období mezi 22. a 24. zářím. 

Hodiny s desetihodinovým ciferníkem a revoluční kalendář. (foto: Wikimedia Commons, Rama, CC BY-SA 2.0 FR + Wikimedia Commons, Cormullion, CC BY-SA 3.0)

V praxi se za celou dobu své existence kalendář Francouzské revoluce příliš neujal a s koncem války s první protifrancouzskou koalicí (1795–1797) se ukázalo, že po praktické stránce vyčlenil Francii ze zbytku Evropy. Časová odlišnost a složitost přepočtů činila na mezinárodním poli značné potíže a komplikovala diplomatická jednání. Systém byl však nepřehledný i pro prosté lidi, názvy odvozené z latiny mátly a obecně vadilo, že všechny nevlastenecky vycházejí z přírody. Nejen v krajích, kde zůstala katolická víra hluboce zakořeněná, se lidé navíc neradi vzdávali zvyků, které je pojily s křesťanskou tradicí, jako byly neděle nebo Vánoce.

Republikánský kalendář nakonec zrušil Napoleon senátním výnosem z 22. fructidoru roku XIII (9. září 1805) a vrátil datování ke kalendáři gregoriánskému, který se z praktických důvodů začal opět užívat až 1. ledna 1806 (bitva u Slavkova 2. prosince 1805 se tak podle dobových dokumentů odehrála ještě 11. frimairu roku XIV). Nicméně pro revoluční kalendář to neznamenalo úplný konec. V platnost totiž vešel krátce ještě jednou, a to za Pařížské komuny 18. března až 23. května 1871, respektive roku LXXIX.

Dny po dekádách, svátky podle přírody

Republikánský kalendář dělil rok na dvanáct měsíců po třiceti dnech, bylo proto nutné přidat pět dodatkových dní (sans-culottides), aby jejich celkový počet činil 365. Tato pětice byla zasvěcena: ctnosti, géniu, práci, veřejnému umění a odměnám. A aby se kalendář vyrovnal přestupnosti gregoriánského, byl vřazen ještě zvláštní rok (annéesextile), který měl o jeden dodatkový den víc a zasvěcen byl revoluci.

Názvy měsíců vytvořili básník Fabre dʼÉglantine a zahradník pařížské Botanické zahrady André Thouin. Každý z měsíců představoval určitou charakteristiku daného období: vendémiaire = měsíc vinobraní, brumaire = měsíc mlh, frimaire = měsíc mrazů či jinovatek, nivôse = měsíc sněhu, pluviôse = měsíc dešťů, ventôse = měsíc větrů, germinal = měsíc klíčení, floréal = měsíc květů, prairial = měsíc senosečí, messidor = měsíc žní, thermidor = měsíc horka, fructidor = měsíc ovoce.

TIP: Trable s kalendářem: Proč měl únor v roce 1712 ve Švédsku 30 dnů?

Měsíce měly místo týdnů tři dekády. Dny dekád byly odvozeny z latinských číslovek. Den první se nazýval primi, pak následovaly duodi, tridi, quartidi, quintidi, sextidi, septidi, octidi, nonidi a décadi. Jména světců v kalendáři nahradily svátky s názvy rostlin, plodin, květin, domácích zvířat či nástrojů, takže například 5. nivôsu (25. prosince) měl svátek pes (chien).

I projevy upřímné náklonosti mohou někdy končit nepříjemným zraněním. Své o tom ví jistá Číňanka z Jüe-jangu, kterou v práci obejmul kolega. Objetí bylo bohužel natolik silné, že nebohé ženě způsobilo zlomeninu hned tří žeber.

Nešťastná žena se bolest nejdříve pokoušela zmírňovat hřejivými oleji, po pěti dnech utrpení se ale rozhodla vyhledat lékařskou pomoc. Rentgen následně odhalil trojnásobnou zlomeninu.

TIP: Nedali jste nám vnuka, zaplaťte: Bizarní soudní spor v Indii

Zraněná žena se poté obrátila na původce svých potíží s žádostí o kompenzaci výpadku příjmů a výdajů za lékařskou péči. Objímající kolega ale její požadavky striktně odmítl s tím, že neexistuje žádný důkaz, že úraz ženě způsobil právě on. Neobvyklý spor tak doputoval k místnímu soudu, který muži nařídil uhradit poškozené ženě výdaje a ušlou mzdu ve výši 10 000 jüanů (v přepočtu zhruba 35 tisíc korun).

Populární obrnění dinosauři, k nimž náležejí stegosauři, ankylosauři a další podobná monstra s typickými kostěnými hřebeny, trny nebo palicemi, tvoří v rámci ptakopánvých dinosaurů skupinu Thyreophora („nosiči štítů“). Jde o dinosaury, kteří žili ve druhohorách, od spodní jury až do samotného konce křídy, a většinu jejich zástupců známe ze severní polokoule.

Paleontolog Facundo J. Riguetti z nadace Félix de Azara Natural History Foundation a jeho kolegové nedávno v severní Patagonii, na území Argentiny, objevili části kostry nového obrněného dinosaura ze skupiny Thyreophora, který představuje doposud neznámou vývojovou linii této skupiny. Jeho jméno Jakapil kaniukura je odvozené z místních indiánských jazyků a znamená „nosič štítu s kamenným hřebenem“.

Obrněný dinosaurus z pouště

Jakapil podle paleontologů žil v období křídy, asi před 97–94 miliony let a patřil k malým dinosaurům. Od hlavy po špičku ocasu měřil asi 1,5 metru a vážil zhruba jako kočka. Byl býložravec a pravděpodobně chodil po zadních končetinách, podobně jako třeba scelidosaurus, další méně obvyklý obrněný dinosaurus.

TIP: V době, kdy na severní polokouli vládli tyranosauři, na jihu řádil llukalkan

Nově objevený dinosaurus pochází z paleontologické formace Candeleros, kterou odborníci považují za pozůstatky dávné pouště, pojmenované Kokorkom. Jakapil je tak vlastně pouštní dinosaurus. Svým silným zobákem zřejmě okusoval tvrdou a dřevnatou pouštní vegetaci. Nález jakapila podle vědců ukazuje, že raní zástupci skupiny Thyreophora byli mnohem rozšířenější po Zemi, než jsme si původně mysleli.

Messerschmitt Bf 109 nesporně zůstává nejznámějším německým stíhacím letounem druhé světové války, na čemž se jistě podepisuje také gigantický počet vyrobených kusů. Ačkoliv od roku 1941 získal i velký význam Focke-Wulf Fw 190, řada zkušených letců stále preferovala „stodevítky“. V úloze doprovodného stíhače amerických těžkých bombardérů se určitě nejvíc proslavil stroj P-51 Mustang, ovšem prvním letounem, který dokázal „velkým hochům“ zabezpečit efektivní ochranu, se stal P-47 Thunderbolt. Pokud mustang představoval esenci elegance, thunderbolt lze výstižně charakterizovat jako ztělesnění brutální síly.

Zvláštní přístup k designu

Americký P-47 Thunderbolt reprezentoval největší a nejtěžší sériově vyráběnou vrtulovou stíhačku, na čemž je však paradoxní, že se vyvinul naopak z projektu lehkého letounu. Americké letectvo vydalo specifikace v červnu 1940 a zájem projevila mimo jiné značka Republic, kde jako hlavní konstruktér působil Alexander Kartveli. Podobně jako jeho předchůdce Alexander Seversky, po kterém se firma dříve jmenovala, pocházel z carského Ruska, konkrétně z Gruzie, což zřejmě vysvětluje jejich neortodoxní (či snad „neamerický“) přístup ke konstrukci stíhaček.

Kartveli na počátku navrhl lehký stroj s řadovým motorem, jenž sliboval větší výkon za nižší cenu než hvězdicové agregáty, na něž obvykle sázel Seversky. Parametry výsledného stroje XP-47A však nesplnily očekávání, a proto Kartveli celý design přepracoval a uzpůsobil jej pro obří hvězdicový motor Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp s turbodmychadlem. S nevelkou nadsázkou lze říci, že spíše navrhl turbodmychadlový systém a pak okolo něj postavil stíhačku, která obdržela název XP-47B a poprvé se vznesla 6. května 1941.

Kromě výkonného turbodmychadla nabízela také řadu dalších neobvyklých rysů, například velmi prostornou kabinu či teleskopické nohy podvozku, díky nimž vzniklo v křídle místo pro osm 12,7mm kulometů. Stíhač, jenž dostal bojové jméno Thunderbolt, budil pozornost enormními rozměry, ale také výkony ve velkých výškách, neboť právě tam se nejvíce projevovaly účinky turbodmychadla.

Sériová výroba se rozběhla v březnu 1942 a první stroje P-47B promluvily do boje v létě, aby se ve výrobě záhy přešlo na provedení P-47C. Od prosince 1942 se dodávaly stroje P-47D, avšak teprve od 25. série (respektive od letounů označených P-47D-25-RE) se dostavila zásadní změna, která řešila jeden z nedostatků, které piloti thunderboltů od začátku silně kritizovali.

Vynikající rozhled

Pochvalovali si totiž nezvykle rozměrný kokpit s pohodlným sedadlem, ale vadil nedostatečný rozhled z kabiny, který značně omezoval tvar zádě trupu. Zprvu použité řešení pomocí zrcátek nebylo příliš komfortní, proto se počínaje letouny verze P-47D-25-RE změnil tvar překrytu kabiny a celé linie trupu. Nová „bublina“ potom nabízela vynikající rozhled do všech stran.

Kromě této nápadné vzhledové změny pochopitelně probíhala též evoluce dalších prvků konstrukce, a tudíž přibývající verze obdržely například upravené řízení, závěsy pro palivové nádrže či zdokonalené zaměřovače. Po „déčku“ se objevila varianta P-47M, jež nabízela vyšší rychlost, aby mohla bojovat s německými „létajícími bombami“ V-1 a proudovými stíhačkami, kdežto modifikace P-47N s prodlouženým doletem vznikla pro nasazení na pacifickém bojišti.

Optimální pro velké výšky

Paralelně s produkcí u samotné firmy Republic probíhala sériová výroba též u společnosti Curtiss, tyto letouny označené P-47G se však vyznačovaly řadou nedostatků, a tak se následně užívaly pouze pro výcvik v USA. Naopak letadla z výrobní linky firmy Republic mířila k bojovým útvarům působivým tempem, díky čemuž se thunderbolt stal nejpočetnější americkou stíhačkou celé války. Jeho dlouhý dolet znamenal správnou odpověď na potřebu letounu, jenž zvládne doprovázet americké bombardéry nad Německo a čelit německým stíhačům.

Dokončení: Ochránci a lovci bombardérů (2): Duel stíhaček P -47 Thunderbolt vs. Bf 109G/K

Právě ochrana letadel B-17 a B-24, která působila ve výškách nad 10 000 m, představovala ideální úkol pro turbodmychadlový thunderbolt, který ale ukázal, že se dokáže skvěle uplatnit i nízko nad zemí. V průběhu roku 1944 jej v roli doprovodného stíhače postupně nahrazoval P-51 Mustang a „sedmačtyřicítka“ přebírala spíše úlohu stíhacího bombardéru a letounu přímé vzdušné podpory, přestože soubojům se ani nadále nevyhýbala. P-47 odešel ze služby v americkém letectvu v 50. letech, avšak několik států jej coby stroj pro útoky na pozemní cíle provozovalo ještě v 60. letech.

Atmosféru Venuše tvoří mračna oxidu siřičitého a kapiček kyseliny sírové, které zcela obklopují planetu a skrývají lidskému oku veškeré detaily jejího povrchu. Hustá mračna navíc odrážejí značnou část slunečního záření, díky čemuž je Venuše (po Slunci a Měsíci) třetím nejjasnějším objektem na nočním nebi. Zatímco část slunečního záření venušská mračna odrážejí, ultrafialové záření naopak z velké části pohlcují. Podle vědců je hlavním absorbérem UV zářením síra, respektive její alotropy.

Tým španělských a amerických vědců se pomocí počítačů pokusil modelovat vznik alotropů síry v atmosféře Venuše. Podle Jamese Lyonse z Planetary Science Institute je tento postup na jedné straně novátorský, nicméně vzhledem k povaze zkoumaných prvků jde o bezpečný a užitečný přístup. V některých případech jde podle Lyonse dokonce o jediný možný způsob ověřování.

Alotropy síry vznikající v atmosféře Venuše. Tří a čtyřatomové molekuly (S₃ a S₄) jsou podle vědců odpovědné za absorbci slunečního UV záření. (ilustrace: Planetary Science Institute, Royal Society of Chemistry, Jackson, CC BY 4.0)

Počítačové modely vědcům ukázaly, že za vznikem dvouatomé síry (S2), která je podle badatelů stavením kamenem alotropů síry, je působení slunečního záření na oxid siřičitý (SO₂). Při něm dochází k rozložení oxidu siřičitého na oxid sirnatý (SO) a oxid sirný (S₂O). „Vedlejším produktem“ těchto reakcí je uvolnění dvouatomového alotropu síry. Z následných reakcí pak podle badatelů vznikají další víceatomové alotropy síry (S₃ až S₈), přičemž tří- a čtyřatomové alotropy fungují jako hlavní absorbéry slunečního UV záření.

TIP: Planeta Venuše zřejmě rotuje jen díky své husté a nevlídné atmosféře

I když úplný vědecký konsenzus ohledně identity venušského absorbéru UV záření zatím nepanuje, je podle badatelů velmi pravděpodobné, že hlavní roli v něm hraje síra. V obecné rovině pak studie amerických a španělských vědců otevírá dveře k použití molekulárních technik ab initio (pokročilých výpočetních modelů) k rozuzlení složité chemie atmosféry Venuše.