V minulém století význam holubů patřičně docenili vojáci v první i druhé světové válce. Tou dobou v podstatě každý větší stát disponoval propracovaným systémem chovu a za nelegální odstřel klíčových poslů hrozily tvrdé postihy, kdežto za lov dravců naopak některé vlády nabízely odměnu. Právě sokoli či jestřábi totiž znamenali pro letící holuby smrtelné nebezpečí – na rozdíl od nepříznivého počasí, které jim zpravidla nijak neublížilo. Dobře si to uvědomovali už pruští vojáci za války s Francií v roce 1871 a cvičili jestřáby k cílenému lovu holubů.

Mimochodem, zmíněný konflikt přinesl zřejmě nejslavnější epizodu v tisícileté historii holubí pošty: Během více než čtyřměsíčního obléhání Paříže totiž Prusové postupně přeřezali všechny telegrafní dráty, a zablokovali tak spojení se světem. Obyvatelé však brzy vytvořili rafinovaný systém tajné holubí pošty: Ptáci se z metropole dostávali ukrytí v koších horkovzdušných balonů a následně se vraceli zpátky z míst, kde přistáli – nejčastěji šlo o francouzská města Tours a Poitiers, vzdálená 200, potažmo 300 kilometrů. Jen v lednu 1871 takto z obléhané Paříže „odešlo“ 246 úředních a 671 soukromých dopisů, zatímco další stovky putovaly opačným směrem. 

Dopisy ze zákopů

Služba, kterou holubi prokázali během prusko-francouzské války, byla podle pozdějších hodnocení vůbec nejcennější v historii. Jejich tehdejšímu nasazení může konkurovat snad pouze úloha holubí pošty v prvním světovém konfliktu: Navzdory technickému pokroku, k němuž mezitím došlo, totiž opeření společníci řadě vojáků nadále zajišťovali jediné spojení s domovem. Díky intenzivnímu výcviku se je navíc podařilo navyknout na život v mobilních holubnících, takže se dokázali vrátit, i když se jednotka přesunula. Samotná britská armáda měla na konci první světové války k dispozici 150 pojízdných holubníků tažených koňmi a zhruba 400 profesionálních holubářů se staralo o 22 tisíc ptáků. 

Dokonce ani za druhé světové války technický pokrok ještě příliš neumenšil potřebu spolehnout se na okřídlené zpravodaje. V Británii vznikla v roce 1938 dobrovolnická Národní holubí služba a během následujících sedmi let dodala armádě 200 tisíc mladých ptáků. Dokonce se zvažovala možnost využít holuby kromě transportu menších zásilek i ke špionáži, nebo dokonce ke shazování bomb. K tomu sice nikdy nedošlo, zato již na počátku 20. století se osvědčily miniaturní kamery umístěné na hrudníku opeřenců, kteří tak mohli ze vzduchu snímkovat okolí.

Noční můra holubářů

Ani když holuby právě nezaměstnávají povinnosti vojenských zpravodajů, nemusejí zůstat zavření v holubnících. Takřka stejně dlouhou historii jako holubí pošta mají i závody, které se prokazatelně pořádaly již na přelomu letopočtu. Největší popularity se však dočkaly v polovině 19. století v Belgii, odkud se následně rozšířily do celého světa. Dodnes jde o regulérní formu zábavy, v níž se točí nemalé peníze, a například v roce 2020 se vydražil nejdražší závodní holub v dějinách: Čínský zájemce za něj zaplatil v přepočtu téměř 44 milionů korun. 

Fascinaci holubími výkony lze snadno pochopit: Popelaví ptáci totiž dokážou najít cestu i do cíle vzdáleného tisíce kilometrů. Přesto existuje nepatrná šance, že se chovatel svého svěřence nakonec nedočká. Například loni v červnu při závodech v britském Peterboroughu vypustili holubáři na devět tisíc opeřenců, ale do cíle ležícího „jen“ o 270 kilometrů dál jich dorazila necelá polovina. Pět tisíc ptáků tak během přibližně tříhodinového letu zkrátka zmizelo a majitelé hovořili o „jednom z nejhorších dnů v historii soutěží“. Přesný důvod sice zůstává neznámý, avšak podle nejčastějšího vysvětlení zmátla vnitřní holubí „kompas“ změna atmosférických podmínek. 

Návrat šampiona

Zoufalí majitelé přesto doufali, že se někteří ztracení ptáci ještě zorientují a objeví se – ostatně v minulosti už k podobným událostem došlo. Kupříkladu anglický holubář Tom Roden takto v červnu 1997 přišel o svého oblíbence pojmenovaného Champion Whitetail, když ho vypustil na startu závodu ve francouzském Nantes, spolu s 60 tisíci dalších ptáků. Téměř 700kilometrový přelet přes Lamanšský průliv do Británie zvládl zmíněný holub úspěšně již patnáctkrát a nebyl důvod pochybovat, že tentokrát neuspěje. Dokonce se očekávalo, že přibližně za osm hodin bude v cíli mezi prvními. Champion však nepřiletěl ani v očekávaném čase, ani později, kdy už byli doma i další z hejna. 

Mezitím také od ostatních holubářů z celé Anglie přicházely zprávy, že na návrat svých svěřenců marně čekají. Dohromady se tehdy ztratilo několik desítek tisíc ptáků. Jenže po pěti letech, kdy už se Roden dávno vzdal veškerých nadějí, spatřil jednoho rána na zápraží svého domu povědomou siluetu: Champion Whitetail byl zpět. Nejenže jedenáctiletý veterán nezapomněl, odkud pochází, ale navíc dokázal přežít v divoké přírodě, vypadal zdravě a v dobré kondici.

Smrtící Concorde

Událost rozvířila debatu mezi biology, kteří se znovu zaměřili na unikátní navigační schopnosti ptáků. Již dřív se předpokládalo, že za jejich „šestým smyslem“ stojí nejspíš víc faktorů, jinak by k podobným „nehodám“ docházelo mnohem častěji. Nejpravděpodobnější vysvětlení zní, že holubi – jakož i někteří další opeřenci – dokážou vnímat magnetické pole Země. Kromě toho jim však k bezchybné orientaci zřejmě slouží poloha Slunce, potažmo hvězd a také výjimečná vizuální paměť i čichové vjemy. 

TIP: Poštovní holubi sloužili Caesarovi i Napoleonovi. Proč o jejich znovunasazení uvažuje americká armáda?

V roce 2013 přišel americký geofyzik Jon Hagstrum s myšlenkou, že holubi umějí na rozdíl od člověka zachytit infrazvukové vlny, jež se v atmosféře šíří velmi daleko. Hypotéza by mohla objasnit, co se v roce 1997 stalo nad kanálem La Manche: Právě v době, kdy se nejrychlejší ptáci včetně Championa zrovna pohybovali nad mořem, prolétal totiž oblastí nadzvukový Concorde. Při překročení rychlosti zvuku však vzniká tzv. sonický třesk – a zatímco vyšší frekvence atmosféra pohltí, infrazvuková vlna se šíří dál a může u holubů vyvolat totální dezorientaci, takže ztratí původní směr.

Japonský premiér Fumimaro Konoe hodlal využít německá vítězství z let 1939 až 1940 ve prospěch své země, jež se měla stát ve východoasijském regionu nejsilnější mocností. A na rozdíl od Hidekio Tódžóa věřil, že bude možné s USA vyjednat podmínky, za nichž Washington uzná japonskou hegemonii v oblasti.

Tódžó naopak zůstával rozhodným přívržencem aliance s nacistickým Německem a fašistickou Itálií. Zároveň podporoval pokračování války v Číně a v roce 1941 inicioval invazi do Francouzské Indočíny. Tento krok vedl Spojené státy k vyhlášení ekonomických sankcí včetně totálního embarga na dovoz nafty do Japonska. Vrcholné období Tódžóovy kariéry nastalo v říjnu 1941, kdy usedl do křesla ministerského předsedy.

Válka jako jediná cesta

Ani v nové funkci neztratil nic ze své tvrdosti. Podle dochovaných svědectví se s oblibou projížděl na koni tokijskými tržišti a na nářky rybářů, že kvůli sankcím nemají benzin pro své lodě, odpovídal: „Pracujte usilovněji, pracujte víc!“ Ačkoliv se stále projevoval absolutně loajálně vůči osobě císaře a jeho majestátu, na rozdíl od monarchy usoudil, že není jiné cesty než válečného konfliktu s USA. Na zasedáních vlády hřímal, že si nepřeje s Washingtonem bojovat, avšak zároveň vylíčil Američany jako arogantní a sobecké zastánce nadřazenosti bílé rasy. S takovými lidmi se podle premiérových slov nevyplácí žádná kompromisní řešení, protože by je vnímali jako projev slabosti. Z téhož důvodu odmítal debaty o završení bojů v Číně a Francouzské Indočíně vyjednáváním.

Obratně tak celý kabinet i samotného císaře Hirohita postupně přesvědčoval o nezbytnosti zahájení války proti Spojeným státům (napadením Havajských ostrovů a Filipín), Velké Británii (Singapur) a Holandsku (Nizozemská východní Indie). Uspěl 1. prosince 1941 po řadě osobních jednání s panovníkem. O týden později napadly bombardéry a stíhačky císařského námořnictva americkou základnu v Pearl Harboru a druhá světová válka se rozšířila do Tichomoří.

Bez císařovy přízně

Dokud japonské ozbrojené síly šly od vítězství k vítězství, těšil se Tódžó vysoké popularitě. Když se válečná štěstěna po bitvě u Midway od ostrovní monarchie odklonila, musel čelit narůstající opozici ve vládě i vojsku. Ve snaze ještě více posílit své postavení převzal v únoru 1944 funkci náčelníka generálního štábu, ovšem v létě přišla řada katastrofálních porážek na Marianách, která vyvrcholila pádem Saipanu.

Část japonských politických i vojenských lídrů si uvědomila, že země vycházejícího slunce už nemá šanci válku vyhrát a měla by co nejdříve se Spojenci uzavřít mír – než bude ohrožena samotná existence císařství. Zároveň tito muži věděli, jak moc je Tódžó v USA démonizován – pro americkou veřejnost představoval nejodpornější symbol japonského militarismu. Bylo tedy velmi nepravděpodobné, že by Washington svolil k jednáním o míru, dokud konzervativní generál zůstane v čele vlády a vojska.

Císařští poradci proto začali tlačit na panovníka, aby svého „jestřába“ zprostil funkcí. Tódžó si intrik povšiml a požádal císaře o veřejné gesto podpory. Hirohito však odmítl se slovy, že viník porážky na Saipanu si takovou čest nezaslouží. Jakmile se rozkřiklo, že generál se už netěší podpoře trůnu, bylo pro oponenty snadné donutit jeho vládu k demisi. Ve druhé polovině července 1944 odešel Tódžó jako důstojník do zálohy, opustil politiku a stáhl se do soukromí, kde ho zastihl konec války.

Trest smrti

Po dramatickém zatčení stanul „Břitva“ před mezinárodním vojenským tribunálem pro Dálný východ. Během procesu stále tvrdil, že válka byla čestná. Prý sloužila k tomu, aby Japonsko přežilo jako národ. A ačkoliv některých svých činů z válečného období možná lituje, války jako takové rozhodně nikoliv. K žádnému ze zločinů se Tódžó nepřiznal a lítost nevyjádřil ani nad přepadem Pearl Harboru bez vyhlášení nepřátelství Spojeným státům.

TIP: Malajský tygr: Japonský vojevůdce Tomojuki Jamašita

Soudcovské kolegium mělo odlišný pohled na věc a shledalo Tódžóa vinným v sedmi závažných bodech obžaloby: od vedení útočné války přes válčení v rozporu s mezinárodním právem po nelidské zacházení se zajatci.

Přes svou neústupnost nakonec generál přijal za děsivé činy zodpovědnost. V posledním prohlášení se omluvil za zvěrstva spáchaná císařskými vojáky a naléhal na americkou armádu, aby projevila soucit s japonským národem, který už dost trpěl ničivými nálety i svržením atomových bomb. V polovině listopadu 1948 byl Tódžó odsouzen k trestu smrti a 23. prosince jeho život vyhasl na šibenici. 

Vytrvalostní běh představuje jedinou fyzickou disciplínu, v níž člověk nad jinými živočichy dominuje. Důvod tkví v nestandardní stavbě těla a v množství adaptačních prvků, které činí lidský organismus ve srovnání s většinou ostatních savců výjimečným. V první řadě se jedná o schopnost chodit po dvou, tzv. bipedii: Pro potřeby vytrvalostního běhu jde o energeticky i konstrukčně výhodnější řešení než pohyb po čtyřech, který dává naopak výhodu v rychlém, avšak krátkém běhu. Člověk má navíc rozvinutou odolnost proti přehřátí, a sice nejen v důsledku absence srsti, ale zejména díky pocení. To je ve zvířecí říši obecně vzácné, ovšem nikoliv zcela výjimečné – kromě lidí se potí například koně. 

Popsaná „vylepšení“ nám umožňují běžet rychlostí 12–20 km/h v aerobním pásmu, v němž se do pracujících svalů stíhá doplňovat kyslík a dokážou udržovat nižší výkon po dlouhou dobu. V anaerobním pásmu podává naše tělo naopak výjimečný výkon, ale jen velmi krátce (viz Na co „jede“ běžec). V porovnání například s antilopou, která vyvine rychlost i 80 km/h, se běh člověka příliš rychlý nezdá. Jenže zvíře udrží podobné tempo pouze na vzdálenost několika stovek metrů. Trénovaný maratonec oproti tomu zvládne i desítky hodin, a zdolá tak až stovky kilometrů. Jednoznačně tím překonává také další vyhlášené zvířecí vytrvalce, konkrétně některé psovité či hyenovité šelmy nebo již zmiňované koně. 

Jak uštvat antilopu?

Antropologové zatím nepřišli s jednoznačným závěrem, jakou roli hrála schopnost vytrvalostního běhu pro druh Homo sapiens a jeho předchůdce; není však pochyb, že se muselo jednat o klíčovou adaptaci. Mnoho vědců zastává tzv. teorii běžce neboli endurance running hypothesis, podle níž byl právě tento způsob pohybu nezbytný při shánění potravy. Díky němu se mohli lidé snadno a efektivně přesouvat na větší vzdálenosti za vodou a jídlem, včetně čerstvě opuštěných mršin po divokých predátorech. Ve výsledku se u člověka rozvinula schopnost tzv. vytrvalostní predace: Svou kořist sice nedokáže v ničem předčit – protože postrádá její mrštnost, odolnost či sílu a nemá ani drápy a zuby uzpůsobené k zadávení oběti – ale dokáže lovit i bez použití zbraní. 

Klíč spočívá právě ve vytrvalosti: Vyhlédnuté zvíře, například zmíněná antilopa, se totiž při útěku dřív či později přehřeje, zkolabuje a zemře, takže lovec přichází „k hotovému“. Také další kopytníci vynikají v bleskovém úniku před „rychlostními“ predátory, jako jsou lvi, ovšem člověku spoléhajícímu na postupné uštvání většinou neutečou.

Od lovců k maratoncům

V praxi je nicméně popsaný způsob lovu poměrně obtížný. Úspěch vyžaduje co nejteplejší vzduch a otevřený terén, kde se oběť nemůže schovat. Lovec musí mít natrénováno, dokonale znát prostředí a výborně stopovat, aby se mu kořist neztratila. Většinou ji pronásleduje na vzdálenost 15–60 km a zmíněný maraton se musí odehrát v nejteplejší části dne, čímž se zaručí přehřátí zvířete. A přestože lidem běžícím v polední výhni ohromně pomáhá jejich fyzická konstrukce, neboť dlouhé a štíhlé končetiny i vzpřímený postoj výrazně redukují plochu vystavenou slunci, stále jde o extrémní výkon – už proto, že po úspěšném běhu musejí lovci kořist rychle naporcovat a ideálně se do tmy vrátit s masem do tábora, aby na noc nezůstali v otevřené savaně plné predátorů. 

Přesto se vytrvalostní lov stále využívá: Někteří původní obyvatelé Severní Ameriky, jako třeba mexičtí Tarahumarové, tak prokazatelně lovili ještě v nedávné minulosti a podobně si maso dodnes obstarávají nejtradičnější komunity Sanů z africké pouště Kalahari. Metodu si dokonce vyzkoušelo několik moderních sportovních lovců. S nástupem zbraní, zemědělství a pastevectví však význam vytrvalostního běhu pro lidstvo postupně upadal a dnes jde především o sportovně-rekreační záležitost, jíž se věnuje pouze hrstka nadšenců. 

Beton i poušť

Za „následovníka“ původního ryze praktického běhu lze považovat tzv. ultramaraton, tedy běh na delší vzdálenost než klasický maraton měřící 42 195 metrů. Sportovec se při něm snaží o nejlepší výkon na čas nebo vzdálenost: V prvním případě se musí vejít do stanoveného časového limitu, který obvykle činí 6, 12 či 24 hodin, ale i víc. Ve druhém případě jde o zdolání určeného počtu kilometrů, přičemž standardní vzdálenost začíná na 50 km, ale může dosáhnout i více než trojnásobku, konkrétně 100 mil neboli 161 km. 

Existují rovněž extrémní mnohadenní ultramaratony a nejdelší z nich, tzv. Self-Transcendence 3100 Mile Race, se koná každé léto v New Yorku. Celkově měří těžko představitelných 4 989 km a časový limit dosahuje 52 dnů, s povinnou šestihodinovou pauzou na spánek. Ještě absurdnější než samotná vzdálenost je ovšem trasa: Závodníci totiž celou dobu obíhají jediný blok domů. Podobný výkon si nežádá jen vynikající fyzičku a pevnou vůli, ale i velice specifickou mentalitu. Ti, kterým by newyorský závod nestačil, pak mohou zkusit The Tunnel Ultra v anglickém Somersetu. Měří sice „pouze“ 320 km, celá trasa však vede tmavým tunelem.

Ultramaratonů delších než sto mil se kvůli náročné a zdlouhavé organizaci pořádá po celém světě jen málo, naprostá většina těch zbývajících ovšem nabízí o poznání zajímavější scenérie. Po všech stránkách extrémní příklad představuje 6633 Arctic Ultra, jehož 400kilometrová trasa vede ledovou yukonskou divočinou a tradičně ji zvládne jen hrstka zúčastněných.  Marathon des Sables zas obnáší 250 km rozpálenou saharskou pouští, zatímco „pouze“ 166 km dlouhý Ultra-Trail du Mont-Blanc v okolí stejnojmenné evropské hory dá pro změnu zabrat převýšením až 9 400 m.  

Malý a úsporný

Navzdory výbornému přizpůsobení člověka „od přírody“ vede k úspěchu jen jedna cesta: Aby vytrvalec dosáhl svého plného potenciálu, potřebuje konstantní trénink. Při maratonském běhu se uplatňují především pomalejší „oxidační“ svalová vlákna, která bez ohledu na tréninkové dávky téměř nenabývají na objemu, ale do určité míry se mění jejich struktura. Platí přitom jednoduchá rovnice – čím nižší tělesná hmotnost, tím úspornější provoz. Proto mají špičkoví maratonci velmi subtilní konstituci, téměř postrádají podkožní tuk a na první pohled působí jen jako „kosti, šlachy a kůže“, což přímo kontrastuje s mohutněji osvalenými sprintery. 

Kromě viditelných změn se při dostatečném tréninku zefektivňuje látková výměna, roste výkon i objem plic a zvětšují se energetické zásoby. Zatímco netrénovaný člověk má ve svalech a játrech zhruba 400 gramů glykogenu, u nejlepších ultramaratonců může jít o více než dvojnásobek. Z uvedených důvodů mají k vytrvalostnímu běhu předpoklady především „šlachovití“ jedinci s lehkým tělesným rámcem. S dostatkem tréninku a správnou technikou si mohou uvedený sport osvojit i zavalité typy, na medaili si však nejspíš musejí nechat zajít chuť. Bez ohledu na postavu je každopádně nezbytný správný styl, který umožňuje předejít nadměrnému zatížení pohybového aparátu.

Recept na úspěch

Na ultradlouhé tratě však nestačí jen trénované tělo a správná technika. Neméně důležitou roli hraje také mentální rozpoložení. Ne nadarmo se říká, že půlmaraton se běhá nohama, zatímco maraton a delší tratě hlavou. Recept zahrnuje pevnou vůli, schopnost ignorovat nepohodlí a specifické, relaxované nastavení mysli. 

TIP: Tisíc maratonů: Extrémní mnišský rituál se vymyká fyziologickým zákonům

Jen odhodlání a motivace ovšem úspěch nezaručí. Pokud vytrvalec zvolí závod bez příslušného zázemí, neobejde se na trase bez potřebného vybavení a zásob. Základ tvoří dostatek vody v zádovém vaku či lahvích, protože hydratace znamená nezbytný předpoklad správného fungování organismu. Mnozí si na cestu přibalují něco na zub: Zvlášť oblíbené jsou speciální gely, které dodají energii a živiny, ale nezatíží v průběhu výkonu trávicí systém. Účastníci horských závodů se často vybavují i holemi, jež pomáhají při zdolávání terénu. Některá klání navíc vyžadují orientaci na trase, takže přijde vhod mapa a kompas či GPS, a mnohdy také výstroj pro případ nouze – alespoň píšťalka k přivolání pomoci a termofolie proti podchlazení.  

Jedním z mnoha cizinců, kteří hledali štěstí v pražské rezidenci císaře Rudolfa II., byl nizozemský kupec Hans de Witte. Narodil se v roce 1583 v Antverpách v bohaté kalvínské rodině. Ve dvaceti letech zahájil v české metropoli kariéru jako faktor u krajana Nicolause Snouckaerdta, majitele největšího obchodního domu ve městě, později se vyšvihl na společníka, až nakonec celý podnik odkoupil.

Od císaře Matyáše Habsburského roku 1612 obdržel titul a výsady dvorského kupce, později byl povýšen do šlechtického stavu. Koupil si jedno z nejvýstavnějších sídel na Malé Straně v Mostecké ulici, na jehož místě dnes stojí Kounický palác. Současně se pouštěl do neseriózních obchodů s vývozem české měny.

Witte například spolupracoval s agentem mincovny v Hanau, který v Praze vykupoval nejrůznější mince a vyvážel je za hranice. Poté, co byl tento zatčen a měl stanout před hrdelním soudem, za něj Witte se svými společníky raději složili záruku 50 000 tolarů (přibližně dnešních 120 milionů korun), čímž zastavili nebezpečné vyšetřování. 

Hladová bestie

Po vypuknutí stavovského povstání se Witte nepřidal ke stoupencům kalvinisty Fridricha Falckého, nýbrž zůstal věrný císařskému domu. Jeho bohatství, loajalita, obchodní a bankovní zkušenosti ho katapultovaly mezi klíčové finančníky podunajské říše. Byl dobře zapsaný u knížete Karla z Lichtenštejna, který po porážce odbojných stavů spravoval České království a mimo jiné musel zajistit dostatek finančních prostředků na pokračování války. V zemi vyčerpané povstáním a válečným běsněním panoval na jedné straně nedostatek mincovního kovu, na druhé straně bylo z majetků zabraných povstalcům zabaveno a ukradeno velké množství stříbra a zlata.

Lichtenštejn se na jaře 1621 obrátil na dvorského finančníka Jakuba Baševiho z Treuenburka, aby ho pověřil nákupem klenotů a šperků a mincovního pagamentu, tedy neplatných mincí. Baševi získal obchodní partnery z pražského ghetta a díky maximálnímu nasazení se mu podařilo zajistit ražbu značného množství mincí. Jenže válka má „proklatý hlad po zlatě“ a bylo nutné hledat další možnosti, jak válečnou bestii nasytit.

Dnes nedokážeme s jistotou říci, zda to byl právě Baševi, kdo přišel první s myšlenkou snížení hodnoty drahého kovu v mincích. Nicméně se ví, že Lichtenštejn zaslal v létě 1621 do Vídně návrh, aby se snížil obsah stříbra v minci, a tím pádem se zaručilo rozšíření ražby a zvýšení objemu oběživa. Ke stejnému opatření se uchýlilo již mnoho panovníků, mimo jiné i vyhnaný „zimní král“ Fridrich Falcký. Vzhledem k tomu, že delikátní jednání nemohl vést židovský obchodník Baševi, bylo řízení složité operace svěřeno obratnému Hansi de Wittemu. A tehdy přišla jeho hvězdná chvíle.  

V čele konsorcia

Witte sestavil takzvané finanční konsorcium, které na počátku roku 1622 uzavřelo smlouvu s vídeňskou dvorskou komorou. Za roční nájemné šesti milionů zlatých (přibližně dnešních 14,4 miliard korun) získalo na jeden rok monopolní právo na ražbu mincí v Čechách, na Moravě, v Dolních Rakousích a Horní Falci, monopol na výkup neraženého stříbra a předkupní právo na všechno stříbro vytěžené v českých dolech za pevné ceny. Dále obdrželo výhradní právo nájmu všech mincoven.

Ohledně devalvace mince bylo stanoveno, aby se z jedné hřivny stříbra razily mince v hodnotě 79 zlatých místo dosavadních 46 zlatých. V zemi též vyšlo nařízení, které zakazovalo oběh a vývoz všech „starých“ mincí a jejich povinné odevzdání za pevně stanovené ceny. Současně bylo zakázáno používat jakékoli zahraniční mince. Dnešními slovy došlo k peněžní reformě.

Finanční konsorcium řídili jako obchodní ředitelé Witte a Baševi. Na jejich zkušených bedrech ležela všechna organizace tohoto obrovitého a nejrozsáhlejšího obchodního podniku v soustátí. Baševi se staral o přísun pagamentu z rozkradených majetků a pokladů v českých zemích, zatímco Witte díky svým obchodním stykům a síti kontaktů nakupoval stříbro v celé Evropě i v Osmanské říši.

Sdružení dále tvořilo třináct tichých společníků, nejvlivnějších mužů v království. Do jejich čela se postavil Lichtenštejn, dalšími byli generální dodavatel císařské armády Pavel Michna z Vacínova a vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Totožnost ostatních členů zůstává dodnes zahalena tajemstvím. Spekulovalo se, že muselo jít o velmože z nejbližšího panovníkova okolí. Podle Pavla Kašpara spočívala jejich úloha v tom, že se starali, „aby do činnosti obchodní společnosti nikdo rušivě nezasahoval, a to ani v případě, bude-li se podnikání pohybovat za hranicemi původní, korektně formulované smlouvy a dostávat se do nelegální sféry“.

Bída v Čechách

Konsorcium profitovalo z rozdílu mezi nákupní cenou stříbrného pagamentu a hodnotou vyražených mincí. Odhaduje se, že během necelých dvou let své existence nakoupilo 112 tun stříbra, z něhož nechalo ve Vídni, Praze, Brně, Kutné Hoře, Jáchymově a v několika dalších mincovnách vyrazit 42 milionů zlatých. Problém představovalo to, že nové mince byly znehodnocené v daleko větší míře, než povolil panovník. Razily se ze čtyř pětin z mědi a z jedné pětiny ze stříbra. Celou zemi poté zaplavila znehodnocená měna nazývaná dlouhá mince. To poškodilo všechny, kdo byli závislí na peněžních příjmech, protože dostávali platy v těchto mincích. Obchodníci o ně ale neměli zájem, proto zvyšovali ceny, nebo raději schovávali zboží, než by je prodávali za znehodnocenou měnu. 

Ještě více než v rámci ražby mincí se členové konsorcia obohatili nákupem konfiskátů. Císař totiž řešil další finanční tíseň tím, že jeho úředníci začali rozprodávat statky zabrané povstalcům. Posléze vydal generální pardon, takže se provinilci mohli dobrovolně doznat k nekatolickému a protivládnímu konání. Zachránili si tím život, ale jejich majetek propadl státu. Císařští úředníci potom statky prodali, přičemž původní majitel získal menší část ze stržené ceny jako náhradu.

Zabavený majetek se prodával zpravidla pouze za odhadní cenu, navíc podle ocenění v měně používané před rokem 1620, naopak náhrada se vyplácela v dlouhých mincích. Tím pádem neputovaly do státní pokladny příliš velké sumy a původní majitelé byli často odbyti pouze bezcennými dluhopisy. Nebylo náhodou, že prodávané konfiskáty skupovali především příslušní úředníci, členové konsorcia a jejich známí. Například Valdštejnovo panství nakonec zabíralo rozlohu téměř pětiny Čech, podobně obrovská dominia vytvořil kníže Hans Ulrich von Eggenberg v jižních Čechách a Lichtenštejn na Moravě. Potvrdilo se pravidlo, že „nelze mít současně vysoké zásady a vysoké zisky“.

Finanční systém českých zemí se uprostřed války pod tíhou dlouhé mince nakonec zhroutil. Došlo k rozpuštění konsorcia a v prosinci 1623 k vydání patentu o mincovní kaládě, tedy státním bankrotu. Dlouhá mince byla stažena a nahrazena hodnotnější mincí, která však neměla stejnou hodnotu jako peníze ražené před působením finančního konsorcia. Mnoho obyvatel tím bylo definitivně ožebračeno. Pro příklad uveďme, že kdo před kaládou vlastnil 20 000 zlatých, měl po ní pouhých 2 000 zlatých.

TIP: Ošidil celou Francii: John Law srazil svými machinacemi zemi na kolena

Císař též nemohl dále ignorovat rozsáhlé okrádání státní pokladny, zhoršení ekonomické situace a volání obyvatel po spravedlivém potrestání viníků, proto nařídil vyšetřování. Tiší společníci se díky svému postavení a vlivu stíhání vyhnuli, Lichtenštejnovi se nic neprokázalo a jeho rodina se radovala z obrovského rozšíření svého panství. Baševi byl sice zatčen, ale stejně jako Witte se dal do služeb tehdy vlivného generalissima Valdštejna, takže vyšetřování k ničemu nevedlo.

Beta-talasémie (známá též jako středomořská anémie), představuje dědičné onemocnění krve, při němž dochází k poškození podjednotky beta krevního barviva hemoglobinu, zodpovědného za transport kyslíku. Důsledkem jsou problémy se zásobováním kyslíkem v těle. Pokud má někdo poškozený příslušný gen na obou chromozomech, tedy u homozygotní beta-talasémie, dochází k velmi vážnému průběhu onemocnění. Pacienti v takovém případě často potřebují transfuze krve po celý život.

Právě beta-talasemie se týká nedávné rozhodnutí amerického Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), který schválil vůbec první genovou terapii, která cílí na buňky pacienta se vzácnou genetickou poruchou a je jednorázová. Jde o preparát Zynteglo, v ceně asi 2,8 milionů dolarů, čili zhruba 67 milionů korun. V tuto chvíli jde podle všeho o nejdražší léčbu na světě.

Oprava kmenových buněk 

Léčba pomocí preparátu Zynteglo začíná odebráním kmenových buněk z kostní dřeně pacienta, které jsou následně geneticky upraveny vložením kopií genu pro fungující hemoglobin. Nakonec jsou takto „opravené“ kmenové buňky vráceny zpět do těla pacienta, přičemž by jeden takový zákrok měl vyléčit beta-talasemii natrvalo. V klinických testech se ukázalo, že po léčbě přípravkem Zynteglo se 89 % pacientů obešlo bez krevních transfuzí.

U genetické léčby bohužel existuje určité riziko, že úpravy buněk neproběhnou dle očekávání a může následně dojít i k rozvoji rakoviny. U léčby Zynteglo k tomu sice nedošlo, FDA ale přesto doporučuje sledovat pacienty po této léčbě po dobu 15 let, aby se případné problémy odchytily včas.

Povolení léčby přípravkem Zynteglo je historickým milníkem. Jde o první schválenou genovou léčbu v USA, která zahrnuje vyjmutí, úpravu a opětovné vrácení buněk pacienta, a také teprve třetí genovou léčbu, která je k dispozici na americkém trhu. Cena léčby je sice astronomická, zároveň ale zbavuje pacienta nákladů na dlouhodobou lékařskou péči kvůli beta-talasemii, která by jej jinak ve většině případů čekala až do konce života.

TIP: Americké úřady schválily první lék pro léčbu geneticky podmíněného trpaslictví

V Evropě byla preparátu Zynteglo udělena podmínečná registrace v květnu 2019. Podmínečná registrace znamená, že farmaceutické společnosti mohou pokračovat v klinických hodnoceních, mají ale zároveň povinnost předkládat výsledky národním i nadnárodním dozorujícím orgánům. Proces registrace přípravku je ale nyní v EU a Velké Británii pozastaven na žádost výrobce. Důvodem ke stažení preparátu z Evropy je jeho vysoká cena a její neakceptování evropskými národními úřady. 

Včely samotářky jsou skupinou blanokřídlého hmyzu v rámci nadčeledi včely (Apoidea). Jak už vyplývá z názvu, netvoří samotářky mnohatisícové kolonie, ale přežití jejich druhu je závislé pouze na jedincích. Z mnoha set druhů samotářek s největší pravděpodobností někdy zahlédnete drvodělku fialovou (Xylocopa violacea) nebo drvodělku potulnou (Xylocopa valga).

Poslové jara, vytrvalí milenci

Každým rokem se těším, kdy už zahlédnu „svou“ první drvodělku. V naší „vesnické“ oáze uprostřed Brna k tomu mám jedinečnou příležitost – drvodělky se zde vyskytují poměrně hojně. 

Když je zima tužší, první černočernou obryni zahlédnu až na konci března. Stalo se mi ale, že když se zima tvářila, že hodlá brzy vyklidit pozice, drvodělku jsem poprvé viděl už 10. března a o den později (navzdory údajům v odborné literatuře) jsem pozoroval páření prvního páru. Drvodělky jsou vskutku vytrvalými milenci a samička nosí na zádech menšího samečka po dlouhé hodiny. Následné mrazy však zahnaly samotářky opět do úkrytů.

„Velcí černí čmeláci“

U včelovitých je možné pozorovat mnoho úrovní složitého sociálního chování a „rodinný život“ samotářek je z nich nejjednodušší – existuje u nich pouze kasta samiček a samců. Na území České republiky žije více než šest set druhů samotářských včel; v Čechách jsou zastoupeny méně, na jihovýchodní Moravě jsou naopak nejhojnější. 

Drvodělky (Xylocopa) patří k největším příslušníkům čeledi včelovitých. Dosahují délky až tří centimetrů (zpravidla 21–24 mm) a rozpětí křídel až 4 cm. Lesklým robustním tělem připomínají menší čmeláky, ovšem tělíčko mají méně ochmýřené. Řadí se k významným opylovačům. Jejich pylosběrný aparát je umístěn na holeních zadních nohou, ale pyl a nektar přenášejí i v trávicí trubici.

Zrození v úzkých chodbách

Pojmenování drvodělek je odvozeno od faktu, že hnízdí v chodbičkách vydlabaných ve ztrouchnivělém dřevě. Miniaturní koridory jsou asi 13 mm široké a až 30 cm dlouhé. Když samička dokončí chodby a naklade do nich vajíčka, připraví každému z nich zásobu potravy – směsi pylu a nektaru. Jednotlivá vajíčka od sebe oddělí přepážkou, kterou vytvoří z dřevní drti a svých lepkavých slin. Hlavní hrozbou pro zdárný vývoj larev jsou v tomto stadiu života především datlovití ptáci. 

Až přijde ten pravý čas, musejí se mladé drvodělky prokousat na denní světlo. Někdy se na svět dobývají každá zvlášť, jindy mohou opustit rodné hnízdečko všechny najednou původním otvorem, který vytvořila jejich matka. Poté začíná další náročná etapa života – opylování a sběr potravy.

Těžko k rozeznání

Rod drvodělek má jednatřicet podrodů a okolo pěti set druhů, které ovšem žijí především v tropických a subtropických oblastech světa. U nás se vyskytuje jen drvodělka fialová a drvodělka potulná. Je třeba zdůraznit, že na jižní Moravě již byla také několikrát pozorována drvodělka Xylocopa iris. V porovnání s drvodělkou fialovou a potulnou je asi o polovinu menší a její tělo je lesklé do modrozelena. Prozatím ji však můžeme považovat za výjimečnou raritu – vždyť ještě ani nemá české jméno. 

Xylocopa iris (foto: Wikimedia Commons, Hugues Mouret, CC BY-SA 3.0)

Jak drvodělka fialová, tak potulná mají leskle černé zbarvení a nafialovělá křídla. Rozeznat oba druhy od sebe je dost těžké. Liší se totiž pouze zbarvením tykadel a hrbolky na nohou. U drvodělky fialové mají samci 11. a 12. (druhý a třetí od konce) článek tykadel oranžový, samečci drvodělky potulné mají tykadla celá černá. Samičky drvodělky fialové mají na zadní holeni dvě řady hrbolků, zatímco jejich příbuzní mají hrbolky na celé holeni.

Nebezpečí pro významné opylovače

Oba druhy přezimují v různých škvírách ve stromech, v dutinách či v zídkách a bývají aktivní od prvních teplých jarních dnů až do konce září. Zpravidla se páří koncem dubna a v květnu. Drvodělky jsou skvělými a elegantními letci a mohou překonávat opravdu velké vzdálenosti. Vědci v poslední době zaznamenávají rozšiřování hranic výskytu drvodělek směrem na sever; patrně v důsledku globálního oteplování.

TIP: Pestrobarevné zlatěnky: Rytíři v lesklém brnění

Drvodělky jsou velmi významnými opylovači. Charakter dnešního zemědělství jim bohužel poskytuje stále méně vhodných zdrojů pro získávání potravy. V některých měsících vegetačních období nalézají drvodělky a jiní opylovači jen „zelenou poušť“. Smrtelným nepřítelem opylovačů je také zhoubný vliv chemických prostředků; chemizace zemědělství je dnes už bohužel běžnou součástí tohoto odvětví.

Stejně jako lidé mohou občas narazit do někoho na přeplněné ulici, mohou se srážet také galaxie ve vesmíru. Interakce galaxií jsou však mnohem divočejší – galaxie v takovém případě zahajují jakýsi „kosmický tanec“, při kterém gravitační slapové působení dramaticky proměňuje vzhled „tanečního páru“. Kolem galaxií se obtáčejí proudy hvězd, plynu a prachu. Galaxie mohou nakonec úplně splynout, ale výsledný tvar nově vzniklého objektu je asymetrický a neuspořádaný – jak je ostatně vidět i na novém snímku galaxie NGC 7727.          

Na snímku jsou jasně patrné propletené proudy hvězd a prachu, které si galaxie navzájem vyrvaly během procesu slučování. Některé části těchto mohutných ramen jsou ozdobeny hvězdami, které na fotografii vypadají jako jasné modro-fialové skvrnky.

Zrození supermasivního obra

Uprostřed nově vzniklé galaxie jsou patrné dva jasné body, které jsou další neklamnou známkou dramatické minulosti. Centrum NGC 7727 stále tvoří dvě jádra původních galaxií a každé z nich obsahuje superhmotnou černou díru. Galaxie, kterou na obloze naleznete v souhvězdí Vodnáře, se nachází asi 89 milionů světelných let od nás a v jejím středu leží nejbližší známý pár superhmotných černých děr.

Pozorování ukazují, že černé díry v centru NGC 7727 se (podle vzájemné vzdálenosti na obloze) fyzicky nacházejí jen asi 1 600 světelných let od sebe a měly by se spojit v průběhu následujících 250 milionů let (což je v měřítcích kosmického vývoje zanedlouho). Jakmile splynou, vytvoří ještě hmotnější černou díru.

TIP: Vesmírné kolize: Když se srazí planety, hvězdy černé díry nebo galaxie

Také naše Galaxie, která má rovněž ve svém středu superhmotnou černou díru, je odsouzena ke splynutí (za několik miliard let) se svým nejbližším velkým galaktickým sousedem – galaxií v Andromedě. Možná že vzniklá galaxie bude vypadat podobně jako NGC 7727, takže uvedený snímek je v tomto ohledu také pohledem do (možné) budoucnosti.

Už v pátém týdnu vývoje lidského embrya je patrné, že se koncová část mozku, především mozková kůra rozděluje na dvě poloviny, označované jako hemisféry. Podle toho, co o mozku víme, se tyto hemisféry do jisté míry specializují – u většiny lidí je levá hemisféra centrem řeči a jazykové funkce (včetně čtení a psaní), logiky a motorické činnosti. Pravá hemisféra je pak centrem pro prostorové vnímání, umělecké dovednosti a emoce (včetně výrazu obličeje).  

Zároveň se ale ukazuje, že uspořádání lidského mozku je velmi plastické a že si v řadě případů dokáže poradit se značnými komplikacemi. Potvrzuje to i výzkum týmu amerických odborníků, které vedl Michael Granovetter z Univerzity Carnegieho–Mellonových v Pittsburghu.

Lidé bez poloviny mozku 

Granovetter společně s kolegy prozkoumal fungování mozku u celkem 40 dobrovolníků, kteří v dětství prodělali hemisferektomii (vzácný neurochirurgický zákrok, při kterém je odebrána nebo deaktivována polovina mozku. Tento postup se používá k léčbě různých záchvatových poruch). Kontrolní skupinou byli v experimentu lidé s oběma mozkovými hemisférami.

Dobrovolníci se pod vedením vědců podrobili experimentu, při kterém sledovali nebarevný obrázek tváře, nebo slovo složené ze čtyř písmen, po dobu tří čtvrtin sekundy. Poté se úkon opakoval s tím, že čas vědci zkrátili na 150 milisekund. Dobrovolníci měli určit, zda dvojice zobrazených tváří nebo slov byly stejné či nikoliv.

TIP: Neurologové objevili malou část mozku, která funguje jako vypínač vědomí

Výsledky experimentu vědce překvapily. Lidé, kteří prodělali hemisferektomii, sice byli o oproti lidem s celým mozkem o něco málo horší, i tak ale dosahovali úspěšnosti přes 80 procent, jak u tváří, tak u slov. Nejzajímavějším výstupem celého experimentu bylo zjištění, že nezáleželo na tom, o kterou hemisféru kdo přišel. Všichni dobrovolníci správně hodnotili tváře i slova. „Výsledky výzkumu potvrzují, že lidský mozek a zvláště ten dětský, je nesmírně plastický. Když člověk přijde o jednu hemisféru, zbývající část mozku dokáže z velké části nahradit její funkci,“ uvádějí autoři studie. Výsledky experimentu také ukazují, že plasticita mozku je závislá na věku. Dřívější studie totiž ukázala, že dospělí, kteří trpí poraněním pravé a levé ventrální okcipitotemporální kůry, mají tendenci ztrácet schopnost rozpoznávat slova a tváře.

Studenti nizozemské technické univerzity TU Delft vyvíjejí nejmenší a zároveň nejlehčí lunární rover na světě. Lunar Zebro je velký zhruba jako list papíru a váží jen asi 2,5 kilogramu. Nejezdí na kolech, ale kráčí po šesti končetinách. Díky tomu může překonat některé překážky, s nimiž by si srovnatelné kolové rovery neporadily.

„Nejvýraznějším rysem roveru Zebro je právě jeho pohyb. Používá končetiny ve tvaru písmene „C“, které jsme si „vypůjčili“ z projektu RHex americké Pensylvánské univerzity,“ uvedl vedoucí inženýr projektu Simon J. Stenger. „Díky tomu se náš rover dostane přes komplikovaný terén, aniž by se zasekl.“

Evropský vyslanec na Měsíci

Skupina Zebro Group byla založena v roce 2013, s cílem vytvořit levnou a praktickou alternativu k velkým a složitým roverům. Projektu se zúčastnilo více než 120 studentů. Nejprve se věnovali technologii, od roku 2017 mají lunární ambice, tj. chtějí poslat rover na Měsíc.

V současnosti tvůrci malého roveru doufají, že v dohledné době dostanou Zebro na povrch Měsíce, kde by měl pracovat nejméně 14 pozemských dnů. Rover by měl otestovat technologie, a také se zabývat vědou – pomocí senzorů má měřit záření na Měsíci.

Tým Zebro Group doufá, že až bude projekt dotažený do konce, mohly by rovery Zebro operovat ve skupinách. Skupiny malých roverů by mohly pronikat do jeskynních prostor na Měsíci a na další obtížně dostupná či nebezpečná místa. Mohly by rovněž v případě potřeby rychle prohledat určenou oblast, mnohem efektivněji než například jeden velký rover.

TIP: NASA vyvíjí rover transformer, který zvládne i drsný terén

V tuto chvíli stále platí, že na Měsíci úspěšně přistály pouze americké, sovětské a nedávno čínské sondy s rovery. Pokud mise Lunar Zebro uspěje a přistane v dohledné době na Měsíci, mohla by se stát nejen první nizozemskou, ale i první evropskou misí na povrchu Luny.