Zhruba před třemi tisíci lety popsali antičtí lékaři typ člověka střídajícího velmi rychle své nálady – od dobré, plné soucitu a nadšení po, řekněme, velmi špatnou. Příčinu v oněch časech spatřovali nejen v nevyrovnaném množství tělesných šťáv. Název problému vycházel z pojmu hystera, tedy děloha. Nebylo to, jak bychom dnes řekli, politicky zcela korektní. Jasně se tím dávalo najevo, kde hysterii hledat: u žen. Proč? Tradovalo se, že děloha může „cestovat po těle“ a tím utlačovat jiné orgány. Srdce. V závažných případech může lézt i na mozek! Důsledkům se pak nelze divit, mínili antičtí mudrcové...

Léčba? Aplikovat na spodní část břicha a hlavu libovonné či naopak páchnoucí výpary. A hlavně: vstoupit do manželství. Platon totiž mínil, že děloha si žádá neustálé plození a kdykoli zůstává dlouho nevyužita, bloudí po těle, ucpává průchody a překáží v dýchání… V jeho pojetí šlo o jakousi samostatnou jednotku – živoucího tvora uhnízděného uvnitř lidského organismu. Ať už s dítětem nebo bez něj. Lékař Galén znal i příčiny mužské podoby hysterie: plyne prý ze zadržování spermatu!

Ve vzdálenosti přibližně 93 milionů světelných let od nás, se v jižním souhvězdí Kompasu nachází galaxie NGC2663. Na první pohled jde o poměrně typickou eliptickou galaxii, která obsahuje asi desetinásobek hvězd ve srovnání s naší Mléčnou dráhou.

Když se ale Velibor Velović z Univerzity Západní Austrálie a jeho početný tým kolegů zaměřili na zmíněnou galaxii antény soustavy radioteleskopů Australian Square Kilometre Array Pathfinder (ASKAP), ukázalo se, že z galaxie NGC2663 vychází masivní výtrysk hmoty a záření, který pohání supermasivní černá díra v centru galaxie.

Eliptická galaxie NGC2663. (foto: Wikimedia Commons, Donald Pelletier, CC BY-SA 4.0)

Gigantický výtrysk

Výtrysk galaxie NGC2663 je ohromný i na vesmírné poměry – měří více než milion světelných let a je asi 50× delší než jeho domovská galaxie. Podobných výtrysků známe celou řadu, ale tenhle je jeden z největších. Na jeho vzniku se muselo podílet ohromné množství energie. Hmota se v něm pohybuje téměř rychlostí světla.

TIP: Polární výtrysky černých děr ovlivňují tvorbu hvězd v galaxiích

Za jistých okolností, například při provozu tryskového motoru v pozemské atmosféře, vzniká při intenzivním proudění pozoruhodná struktura tzv. „šokových diamantů“, tvořená stojatým vlněním. Shodou okolností podobné „šokové diamanty“ pozorujeme i u galaktických výtrysků. Zatím nikdy je ale astronomové neobjevili u tak ohromného výtrysku, jako v případě galaxie NGC2663.

Ukázka tzv. „šokových diamantů“ – svítivých prstenců, tvořených rázovými vlnami ve výtokových plynech stíhacího letounu F-16. (foto: Wikimedia Commons, Caycee Cook, CC0)

Kolem planet naší Sluneční soustavy krouží více než 200 měsíců. Na čtyři vnitřní kamenné planety z toho připadají pouhopouhé tři z nich – Země má svou Lunu, Mars měsíce Phobos a Deimos. Merkur ani Venuše svého souputníka nemají. Všechny ostatní krouží okolo plynných obrů – Jupitera, Saturnu, Uranu a Neptunu.

Na velikosti záleží

Astrofyzici z několika amerických univerzit se pokusili spočítat, kolik měsíců by teoreticky mohlo obíhat Zemi, při zachování současného stavu, především pokud jde o orbitální stabilitu systému. Ve svých výpočtech vědci kalkulovali s objekty o velikosti trpasličích planet Ceres a Pluto a do svého modelu zahrnuli také objekt velikostí a hmotností odpovídající našemu Měsíci.

Ukázalo se, že naše planeta by dokázala do svého orbitálního systému pojmout až 7 objektů velikosti Ceres, 4 Pluta nebo 3 Měsíce. U všech variant vědci uvádějí odchylku jednoho objektu.

Studie by podle vědců mohla posloužit k lepšímu pochopení procesů při formování planet. Pomoci by ale mohla i při pátrání po exoměsících – měsících kroužících okolo planet mimo Sluneční soustavu. Vědci v současné době znají jen dva kandidáty na exoměsíce – Kepler-1625b-i a Kepler-1708b-i. U obou je ale hostitelskou planetou objekt podobný Jupiteru. Přesto badatelé věří, že za hranicemi Sluneční soustavy existují i objekty, které jsou podobné Zemi, okolo kterých krouží exoměsíce.

Image

Čtěte také

Souputníci oběžnic: Jak se utvářejí měsíce kolem planet?

Mají lidé s podobnými rysy tváře společného i něco dalšího? Tuto otázku si položili španělští vědci, které vedl Manel Esteller z výzkumného institutu Josep Carreras Leukemia Research Institute v Barceloně. Badatelé k otázce přistoupili čistě vědecky a rozhodli se věc prozkoumat na molekulární úrovni.

Vědci využili unikátní projekt kanadského umělce Françoise Brunelleho, který od roku 1999 pořizuje po celém světě fotografie podobně vypadajících lidí. Estellerův tým oslovil lidi z Brunelleho fotografií a požádal je o vyplnění detailních dotazníků o nich samotných a jejich životním stylu. Klíčovou roli sehrály vzorky DNA, získané z jejich slin. Badatelé rovněž potvrdili podobnost tváří dotyčných lidí pomocí tří různých algoritmů pro rozeznávání tváří. Výsledky výzkumu uveřejnil tento týden časopis Cell Reports.

Co prozradila DNA dvojníků?

Analýzy ukázaly, že blízce nepříbuzní lidé, kteří jsou si velmi podobní, mají také velmi podobnou DNA. Sdílejí řadu stejných sekvencí a genů, které se podílejí na našem vzhledu. Někdy to může být úplná náhoda, jindy zase může hrát roli dávné příbuzenství.

„Pozoruhodné je, že tato podobnost příliš neplatí pro epigenetické znaky, čili chemické „značky“ na DNA, ani pro mikrobiomy navzájem podobných lidí,“ uvádí Esteller. Tyto rozdíly jsou zřejmě dané vlivem prostředí. Naopak fyzické znaky, jako je výška nebo váha, případně chování a návyky, například sklon ke kouření a vzdělání, jsou u podobných lidí rovněž do značné míry podobné.

TIP: Chodí po světě vaše kopie? Jaká je pravděpodobnost, že najdete svého dvojníka?

Badatelé připouštějí, že jejich výzkum měl několik podstatných omezení. Prostudovali jen malý počet dvojic (32 párů) a zahrnuli především lidi evropského původu. Navzdory těmto výhradám vědci věří, že jejich zjištění mohou přinést molekulární základ pro budoucí aplikace v různých oblastech, jako je biomedicína, evoluce a forenzní věda.

Minerální vody se utvářejí v hloubce kolem 120–130 metrů pod povrchem. Zdroj pro jejich vznik představují déšť a sníh, které prostupují vrstvami podloží a přitom vstřebávají užitečné minerální látky. Díky obsahu oxidu uhličitého je pak výsledná složka nepatrně nakyslá a jemně perlivá. 

„Přírodní minerální vody jsou stabilní, jejich chuť je každý rok stejná,“ přibližuje balneotechnička Jana Ježková. Vodu z chráněné oblasti Doupovských hor na Karlovarsku, kde působí, pozná se stejnou jistotou jako vinař nápoj ze své vinice. Do lokality je bez povolení vstup zakázán a krajina tomu odpovídá: Příroda zůstává po desítky let nedotčená a skýtá ten nejvhodnější úkryt pro vodní bohatství. Evropští výrobci minerálek přitom využívají jen dvě setiny té nejčistší vody v biokvalitě, tudíž se její přírodní zásoby neustále doplňují a nikdy by neměly dojít.

Rezavý hřebík

Zdejší prameny plné draslíku, hořčíku i vápníku využívali lidé již v 16. století, a dost možná ještě dřív, o tom se však nedochovaly historické záznamy. Tzv. Bukovská kyselka, jak se tehdy doupovské vodě říkalo, si současný věhlas získala, když stáčírnu ve druhé polovině 19. století koupil podnikatel Heinrich Mattoni. V té době ovšem tamní voda vypadala a chutnala jinak než dnes. Zůstávalo v ní totiž železo, jehož obsah je pro místní půdu typický. 

„Když ochutnáte vodu přímo z vrtu, ucítíte to. Osobně mám pocit, jako když olizuju hřebík,“ popisuje mluvčí společnosti Mattoni 1873 Anna Brožová a dodává, že právě z uvedeného důvodu se voda před stáčením do lahví železa zbavuje. Žádné další chemické úpravy už ovšem nenásledují.

S bedlivým dohledem

Minerálky v Česku mají podle Jany Ježkové jeden z nejpřísnějších systémů kontrol v celé Evropě. Vzorky se na příslušná stanoviště posílají každý týden i měsíc a vlastními pravidly se řídí také stáčení do lahví. Přivážet vodu cisternou je nemyslitelné: Z vrtu putuje přímo do stáčírny speciálním potrubím, „aby měl spotřebitel zaručeno, že skutečně obsahuje všechny minerální látky v daném poměru,“ objasňuje Anna Brožová.

TIP: Byznys postavený na vodě: Mattonka chutnala ve Vídni stejně jako v Americe!

Konkrétně v kyselce z Doupovských hor se jedná o hodnoty do tisíce miligramů pevných látek na litr, což znamená, že při každodenním pití doplníte do organismu optimální množství minerálů. Zato po náročném večírku, v horku či při sportu sáhněte raději po přírodních minerálních vodách tzv. bohatých, které uvedených složek obsahují více než 1 500 miligramů. Naopak verze s nízkým obsahem jsou vhodné pro kojence. 

Onen umělý prvorepublikový konstrukt byl postaven na tom, že Velká Morava vznikla kolem roku 830 jako spojení Moravy a Nitranska (západního Slovenska). Nějak se tam však ztratili Češi, že? A opravdu se přitom spojili Moravané a Nitrané do jedné říše?

Bohemané

Pokud se zaměříme na území bývalého Československa na počátku 9. století, rozlišíme zde tři zásadně odlišné oblasti se svébytným vývojem. Západ sevřený prstencem českých hor obývaly české kmeny a tato oblast se nazývala Bohemia, teprve později Čechy. Tito Doudlebové, Zličané, Lučané, Pšované a další byli podle teze Dušana Třeštíka, o jehož výzkumy se budu často opírat, zřejmě spojeny do nějakého kmenového svazu Čechů čili Bohemanů. Je ale velmi nepravděpodobné, že by jim vládl nějaký svrchovaný „král“ či „kníže“, byť se o jednom takovém roku 805 prameny zmiňují.

Čechy však neměly téměř nic společného s Velkomoravskou říší, s výjimkou asi šesti let na konci vlády moravského knížete Svatopluka (894), který si je podmanil a zavázal tributem. Nicméně po jeho smrti se čeští Přemyslovci obrátili zpět k Východofranské říši, kam platili tribut předtím a Moravu tím opustili.

Sámovo dědictví

Druhou a v té době nejpodstatnější a nejrozvinutější oblastí byla Morava, tedy přesněji území kolem stejnojmenné řeky. Dnes jde o plochu jižní a střední Moravy. K tomu bychom mohli přidat země ještě více na jih až k Dunaji a dnešní Bratislavě. Právě tam společně s pozdějšími velkomoravskými centry jakými byly Mikulčice, Pohansko či Staré Město u Uherského Hradiště, kladou někteří historici pravděpodobné centrum někdejší říše franského kupce či velmože Sáma.

Jen rychlé opakování: Sámo v 7. století úspěšně vedl protiavarské povstání zdejších Slovanů a kolem roku 631 porazil u přesněji neurčeného hradiště Wogastisburgu i vojsko franského krále Dagoberta. Jako uznávaný pohanský náčelník pak vládl zhruba do roku 659 své říši, což byl však spíše kmenový svaz středoevropských slovanských kmenů. O dosahu jeho moci se můžeme jen dohadovat a je možné, že svým vlivem zasahoval i na západní Slovensko a do Čech. Už proto, že slavný Wogastisburg ležel pravděpodobně někde na jejich území. 

Bílá místa

Nicméně od Sámovy smrti až do počátku 9. století nemáme o existenci jeho kmenového svazu žádné písemné doklady, proto se všeobecně předpokládá, že zaniknul. Jenže to nemusí být pravda, protože i jediný známý text o Sámovi a jeho říši od franského kronikáře Fredegara vznikl zřejmě jen kvůli tomu, že Sámo porazil franského krále. Jinak tamější kronikáři zdejší oblast nesledovali a nepsali o ní. Proto mohl kmenový svaz navazující na takzvanou Sámovu říši klidně přetrvat až do začátku 9. století, přestože se zřejmě měnila oblast jeho vlivu, jak jednotlivé kmeny odstupovaly nebo se přidávaly.

Plynule se mohl transformovat ve Velkomoravskou říši, kam už nepatřily Čechy. Tuto tezi vyslovilo v posledních desetiletích několik historiků a zdá se, že se setkává s poměrně příznivým ohlasem. 

Pribina

Když tedy ponecháme stranou východní Slovensko i severní Moravu a Slezsko, kde byl vývoj ještě úplně jiný, zbývá nám třetí část území. A to právě Nitransko, tedy oblast dnešního západního Slovenska (s výjimkou onoho kousku kolem Bratislavy). Dříve se předpokládalo, že na počátku 9. století existovalo nějaké Nitranské knížectví, kde vládl kníže Pribina, kterého kolem roku 830 vyhnal moravský kníže Mojmír I. Tím měl dobýt území svého místního rivala a založit tak Velkomoravskou říši. 

K tomu však přispěl již vzpomínaný Dušan Třeštík svou zajímavou tezí, že Pribina původně nebyl žádným nitranským knížetem, ale Moravanem, jehož Mojmír I. pověřil místní správou území poté, co ho Moravané někdy ve dvacátých letech 9. století dobyli. Podle archeologických nálezů to totiž vypadá, že v Nitransku před rokem 820 žádná hradiště nestála, na rozdíl od Moravy. To by napovídalo tomu, že Moravané sice Nitransko opravdu „dobyli“, ale ve skutečnosti nešlo o žádné rivalské knížectví na podobné úrovni. Bylo to zkrátka území méně rozvinutého slovanského kmene, kam Moravané zřejmě ve dvou vlnách postupně pronikli, dosadili tam své velmože jako správce a začali tam stavět hradiska, jaké znali ze své původní domoviny.

To přece jen vrhá na údajný první společný stát Čechů a Slováků poněkud jiné světlo, i když pomineme skutečnost, že žádná zmínka o Slovácích ze středověku neexistuje.

Moravané

Abychom to však ještě trochu více zamotali, nebo chcete-li uvedli do souvislostí, je třeba zmínit nepochybný vliv Franské říše ve střední Evropě. Přestože ještě na konci 8. století se Čechové (rozuměj členové českého kmenového svazu) účastnili franských výprav proti zbytkům Avarům v kaganátu u Dunaje, roku 805 spočinul zrak císaře Karla Velikého i na nich. Rozhodl se rozšířit svůj vliv až do Čech, zavázat si je tributem a vnutit jim svou „ochranu“. Proto vyslal svého syna Karla mladšího, aby jim ukázal franskou vojenskou převahu a donutil je ke spolupráci podle franských představ. Výprava se ale nesetkala s úspěchem.

Obránci se opevnili na hradišti Canburg a nakonec jej také uhájili. Zajímavé je, že Češi krátce po obraně Canburgu začali tribut císaři skutečně platit, ale nevíme, za jakých podmínek a rozhodně se ubránili těsnějším svazkům s karlovskou říší.

K roku 822 se váže první zmínka o Moravanech v historických pramenech. Tehdy se zúčastnili všeobecného sjezdu ve Frankfurtu, jenž svolal franský císař Ludvík Pobožný, syn Karla Velikého. Měly se na něm probírat záležitosti východní části Franské říše a k ní vázaných území. Podle toho to vypadá, že Moravané byli nějakým způsobem poplatní Franské říši a odváděli jí zmíněný tribut. Ostatně do Frankfurtu přijeli stejně jako ostatní podřízení náčelníci (z nichž mnozí byli pohané) s „dary“ pro císaře.

Pojďme si v těchto kulisách popsat trochu blíže situaci na Moravě po roce 800. Nemáme o ní sice žádné písemné zprávy, takže nemůžeme tvrdit nic jistého, přesto můžeme zhruba tušit, jak zdejší uspořádání mohlo vypadat. Franské prameny neurčitě naznačují, že před rokem 822 proběhl mezi Moravany nějaký mocenský boj, jehož důsledkem pak bylo obsazení území na sever od Dunaje a budování nových hradišť na úpatí Bílých Karpat. Vzešel snad z tohoto boje vítězně právě Mojmír I., který se pak profiloval jako budoucí vládce Velké Moravy? Je to možné, byť musíme vzít v úvahu, jaké politické uspořádání měl moravský kmenový svaz, jehož existenci předpokládáme, ať už navazoval na tradice Sámovy říše či nikoliv.

Vládcové

Kmen jako takový se pravděpodobně skládal z více či méně vesnic, jimž dohromady vládl nějaký místní vladyka (velmož či náčelník) z nejvýznamnějšího rodu dané oblasti. Dušan Třeštík nazývá tyto rody gens a jejich jménem se mohl pak nazývat i celý kmen. Problém je v tom, že jména jednotlivých moravských kmenů neznáme. A je otázka, jakým způsobem se pak tyto kmeny spojovaly do svazů, jejichž účelem byla především společná obrana a případně výměna zboží, tedy obchod.

Vzhledem k velikosti Moravy bychom mohli připustit, že tito menší vladykové se scházeli jednou za čas na společné radě a v případě potřeby si mezi sebou volili svazového vůdce, jako byl dříve Sámo či později Mojmír. Tento vůdce pak mohl vládnout i kmenovému svazu, což však nemuselo být trvalé. Někdy mohl být mocnější náčelník jiného kmene patřícího do téhož svazu. Můžeme přitom předpokládat, že v mírových klidných dobách takového vůdce ani nepotřebovali a rozhodovali se kolektivně, z čehož pak v 19. století vznikly úsměvné teze o rané slovanské demokracii. Přitom kolektivní rozhodování bylo typickým znakem kmenového uspořádání.

Sváry

Další možností je, že mezi vladyky a svazovou vládou existoval ještě jeden mezistupeň v podobě místního knížete, jenž spojoval několik (či několik desítek) vladyků pod svoji správu. Takový kníže by pak zřejmě sídlil na raném hradišti, které si však ještě zdaleka nemůžeme představovat tak rozvinuté a opevněné, jako pozdější velkomoravská hradiště. Nicméně právě na těchto místech (v Mikulčicích, Pohansku či na Starém Městě u Uherského Hradiště) mohli místní vládci sídlit. A teprve společně dohromady pak vytvořit jádro kmenového svazu, v němž nerozhodovaly desítky či dokonce stovky malých vladyků, ale jen několik mocných knížat s podporou svých rodů. Mezi nimi mohlo dojít ke zmíněným mocenským bojům, z nichž potom vzešel vítězně Mojmír I. 

V tomto světle si můžeme představit, jak Moravané provádí postupnou expanzi na území Nitranska a Mojmír pak dosadí do místní správy jednoho z původních moravských knížat, případně člena některého z těchto gens. Tím se dostáváme obloukem zpět k Pribinovi, který si na získaném území vedl velmi úspěšně, vybudoval nejen zmíněná hradiska, ale dokonce zde nechal roku 828 vysvětit i kamenný kostel. To naznačuje, že byl už v té době křesťanem, byť máme zmínky o jeho křtu až po jeho vyhnání. Nicméně měl za manželku bavorskou kněžnu z významného rodu Vilémovců, která by si ho jako pohana určitě nevzala.

I tato skutečnost každopádně naznačuje, že Pribina výrazně mocensky posílil, což mohl Mojmír pociťovat jako nebezpečnou konkurenci svým ambicím. Proto ho z Nitry zkrátka vyhnal. K žádné válce ani dobývání přitom nemuselo dojít, ostatně o něm nemáme žádné zprávy. Mojmír mohl prostě jen uplatnit svůj vliv v kmenové (či svazové) radě, vynést nad Pribinou soud a vypudit ho tak ze země. Víme o tom především díky dalšímu Pribinovu osudu, který byl zaznamenán ve franských pramenech.

Křesťanská říše

Mojmír totiž směřoval k zásadnímu kroku, kterým výrazně posílil svou mocenskou pozici ve střední Evropě. Roku 831 totiž přijal z rukou pasovského biskupa Reginhara oficiální „křest všech Moravanů“. V našich krajích tím proběhla takzvaná christianizace shora. To znamená, že novou víru nejprve přijaly elity a postupem času ji pomocí misií rozšířily i mezi běžný lid. Pro každého pohanského vládce té doby byl křest velmi zásadní a často těžký krok, protože to znamenalo rozloučení se staletými tradicemi předků a přijetí úplně nového vidění světa. To mohlo zásadně podkopat jeho pozici, pokud ji neměl dostatečně zajištěnou, protože stařešinové a vladykové jeho kmene se často proti takovému radikálnímu zvratu pochopitelně bouřili.

Ve skutečnosti to samozřejmě neznamenalo, že běžní obyvatelé moravských vesnic by náhle spálili modly svých bůžků, postavili kostel a začali se učit křesťanské modlitby. Pro knížete to byl však zcela zásadní krok, protože ho potom okolní mocní křesťanští vládci přijali do své společnosti, zatímco jako pohan by u nich měl podřadné postavení a nemohl by s nimi ani jíst u společného stolu. Už proto je zjevné, že Mojmír nemohl vystát konkurenci v Pribinovi, který se zjevně chystal k podobnému kroku a možná by se chtěl Mojmírovi svým vlivem a mocí vyrovnat. To vládce Moravanů nemohl dopustit a Pribinu včas vyhnal. Nová říše, která se oprostila od kmenových tradic a měla mít silnou centrální vládu, musela vyrůstat na křesťanských základech. Křesťanské vidění světa totiž umožnilo i typ oficiální správy po vzoru Franské říše Karla Velikého.

Image

Čtěte také

Kdo pokřtil Slovany? Co se u nás dělo před příchodem Konstantina a Metoděje

Myers Hart a Brooklynn Stevensová jeli společně se svým kamarádem ve vypůjčeném voze, když najednou uslyšeli hlasité prasknutí. Myers tedy zastavil a šel se podívat, co se stalo. Ke svému překvapení zjistil, že automobil hoří. Rychle proto upozornil spolucestující a všichni tři plamenům unikli.

TIP: Zásnuby v KFC se staly hitem internetu

Hasiči po příjezdu vrak zajistili, a teprve poté si mladík uvědomil, že v autě má schovaný zásnubní prsten pro svou přítelkyni. Poprosil proto zasahující hasiče, zda by se po prstenu nepodívali. Jako zázrakem se prsten podařilo nalézt zcela nepoškozený. Mladík si nenadálé štěstí vyložil jako jasné znamení, na místě poklekl a požádal Brooklynn o ruku. Dívka mu pak vedle ohořelých trosek řekla „ano“.

Šťastná dvojice Myers Hart a Brooklynn Stevensová. (foto: Williamson Fire-Rescue, se souhlasem k publikování)

Už na konci první světové války při ochraně Londýna letecký vicemaršál Edward Bailey Ashmore vytvořil zárodky koncepce ucelené protivzdušné obrany. Celkem tři prstence obklopovaly město a chránily ho před vzdušným nepřítelem. Vnější byl vyhrazen světlometům a protivzdušným kanónům, ve středním bojovaly stíhací letouny a vnitřní (na půdě samotného Londýna) opět patřil protiletadlovým zbraním.

Základ tvořila centrální řídicí místnost, do které proudily informace ze sítě vzdušných pozorovatelů (ROC – Royal Observer Corps), které byly každých 30 sekund aktualizovány a zobrazovány na velkých dřevěných stolech (planžetech). Takto získávali velitelé přehled o vzdušné situaci a na jejím základě řídili činnost protivzdušných prostředků v jednotlivých prstencích.

Podpora radarové sítě

Toto období také ukázalo dětské nemoci systému (rozsah omezený pouze na okolí Londýna,  neschopnost včasné detekce a varování před blížícími se stroji). Proto byl po první světové válce zahájen jeho další rozvoj. Došlo sice k výraznému nárůstu počtu vycvičených dobrovolníků, tvořících síť vzdušných pozorovatelů, ale naproti tomu stále přetrvávaly problémy s včasným zjišťováním cílů. Slepou vývojovou cestou se ukázaly být například pokusy s akustickými zrcadly. V roce 1936 přechází celý systém od protivzdušné obrany Velké Británie pod velení stíhacího letectva (FCHQ – Fighter Command HeadQuarters), v jehož čele stál vrchní letecký maršál Hugh Dowding.

Ten na něj zprvu dle některých zdrojů hleděl s jistým despektem. Nicméně již ve své předchozí funkci, kdy byl zodpovědný za výzkum a vývoj v RAF, rozpoznal obrovský potenciál radiolokátoru a podpořil růst radarové sítě, kterou nyní společně s rádiovými zaměřovači integroval do celé soustavy. Díky tomu ještě před zahájením bitvy o Británii, vznikl systém, který nadále ponese jeho jméno a o jehož existenci neměly německé zpravodajské služby ani tušení. Vedení Luftwaffe spoléhalo na britské staromilství a konzervatismus a počítalo maximálně s decentrálním řízením letek, jehož bojová efektivita je pochopitelně velmi nízká. 

Dokonalá kompozice bojovníka

Přirovnáme-li systém protivzdušné obrany k tělu bojovníka, potřebujeme tyto základní prvky: smysly (zejména zrak a sluch), nervovou soustavu, mozek a pak pěsti, které soupeři uštědří těžké rány. Stejné prostředky měl i Dowdingův systém a stejně tak je najdeme i u jakékoliv moderní protivzdušné obrany. Začněme nejprve smysly, které zde představují:

• Síť radiolokátorů Chain Home, která svým radiolokačním polem pokrývala prostor před britskými ostrovy z jihu, jihovýchodu i východu pro cíle ve výšce od 150 m do 4 500 m, a to až do vzdálenosti 120 km.
• Síť vzdušných pozorovatelů ROC.
• Prostředky rádiového průzkumu (COMINT, COMmunications INTelligence), zejména rádiové zaměřovače, které podávaly informace o poloze německých letounů a v kombinaci s odposlechem i o obsahu vysílaných zpráv.
• Vyčlenění styční důstojníci, předávající přísně selektované strategické a operační informace z oddělení ULTRA, které se zabývalo dešifrováním zpráv z německých kryptografi ckých stanic Enigma.
• Radioamatéři, kteří se snažili podobně jako výše uvedené prostředky rádiového průzkumu získávat informace o poloze letounu Luftwaff e a zejména o obsahu přenášených zpráv. Přenos informací z čidel zajišťovala především telefonní a telegrafní síť, ale běžně se užívaly i spojky a dobrovolníci na motocyklech či kolech.

Mozek představovala velitelství – stíhacího letectva, jednotlivých skupin a sektorů. Další část nervového systému měla za úkol informace a rozkazy z velení přenášet na jednotlivé výkonné prvky a také zde se využíval telefon a telegraf. K tomu se navíc přidalo ještě radiové spojení mezi zemí a letouny, jež zajišťovalo předání příkazů a současně též nezbytnou zpětnou vazbu.

Kromě toho polohu strojů pomáhaly určit i první představitelé identifikačních systémů (IFF, Identification Friend or Foe) v podobě speciálních zařízení na palubě letounů, které automaticky vysílaly signál detekovaný sítí rádiových zaměřovačů.

Výkonné prostředky – tedy onu imaginární pěst – prezentují:

• Veškeré stíhací letouny RAF a spojenců, rozčleněné do čtyř stíhacích skupin (10., 11., 12. a 13.), každá s přesně vymezenou zónou působnosti.
• Baterie protiletadlových kanónů.
• Obsluhy barážových balónů (vzducholodí).
• Baterie světlometů.
• Zadýmovací jednotky, vytvářející kouřovou clonu.
• Prostředky civilní ochrany pro varování obyvatelstva a přípravu na odstraňování případných následků po útocích. 

Nepřetržitý tok

Všechny získané informace ze sítě Chain Home, z rádiového odposlechu a ze sítě ROC se předávaly na velitelství stíhacího letectva do takzvané filtrovací místnosti v Bentley Priory, kde se nacházelo ústřední velitelské stanoviště stíhacího letectva RAF. Ve filtrovně docházelo k rozdělení cílů podle jejich polohy nebo předpokládaného směru letu mezi čtyři oblasti, jež odpovídaly prostorům zodpovědnosti jednotlivých stíhacích skupin.

Kromě toho informace ze všech zdrojů vytvářely v hlavní místnosti velitelství stíhacího letectva plnohodnotný obraz bojiště (OB, Order of Battle), zobrazovaný na planžetech a zakreslovaný do map. Přehled velitelů o stavu vlastních jednotek zajišťovaly jednoduché panely, které zobrazovaly status, v němž se letka nachází (dostupná, připravená, přezbrojování a tankování, ve vzduchu atd.).

Podobně zařízené místnosti existovaly na velitelství všech čtyř operačních stíhacích skupin, nicméně prostor zodpovědnosti byl pochopitelně zúžen na konkrétně vymezené geografi cké území. Z velitelství skupin proudila data a rozkazy dál až na velitelství sektorů, které představovaly nejmenší a hierarchicky nejnižší část systému. Současně plynuly příkazy na velitelství protiletadlových baterií, dále zadýmovacím jednotkám a obsluhám barážových balónů. V neposlední řadě se poskytovaly informace civilní obraně pro včasné varování obyvatelstva.

Velitelství sektoru, které bylo v podstatě zmenšenou kopií vyšších štábů, řídilo baterie světlometů a zejména úkolovalo dvě až čtyři přidělené stíhací letky. Po vzletu strojů do vzduchu některý z podřízených pozemních návodčí radarového navedení (GCI, Ground-Controlled Interception) na základě informací a rozkazů od velitele sektoru vedl letku směrem na cíl. Poslední důležitou funkci představovala koordinace s místy velení protiletadlových baterií, aby nedocházelo k palbě na vlastní stíhací letouny.

Poloha cíle rozhodovala

Dowdingův systém vytvořil dokonalé síto, které propouštělo zprávy o nepříteli pouze těm letkám, v jejichž prostoru se nacházel, a naopak je nezahlcovalo zbytečnými daty odjinud. Systém též umožňoval uplatnit taktiku cílených efektivních útoků malého počtu stíhacích letadel proti těm cílům, jejichž poloha či směr letu byly blízké pozici obránců.

TIP: Studená válka se Sovětským svazem: Jak vypadala protivzdušná obrana SSSR

Při zkouškách se úspěšnost navedení na cíl pohybovala kolem 30 %, během bitvy o Británii vzrostla až na 70 %, ale byly i okamžiky kdy se podařilo zaútočit na 100 % německých strojů! Vezměme též v úvahu že britští a spojenečtí piloti útočili na cíle poblíž svých základen, takže ve vzduchu trávili desítky minut a po přistání, dotankování a dozbrojení mohli znovu vzlétnout.

Naproti tomu délku mise německých strojů můžeme počítat spíše na hodiny. To znamená, že i když reálný počet strojů obránců byl nižší než v případě Luftwaffe, ve skutečnosti útočili mnohem častěji a takřka vždy dokázali najít svůj cíl, takže znásobili svoje bojové schopnosti a přečíslili svého nepřítele. 

Už na základní škole se učíme, že je vitamín C pro lidský organismus nepostradatelnou látkou. Důležitost zásobení tímto vitamínem znal již James Cook, který pod pohrůžkou bičování nutil pojídat námořníky na dlouhých cestách kysané zelí. Znaly ho i naše maminky či babičky, když nám dávaly jablíčka či pomeranče „pro zdraví“. Obecně tradovaná je i nezbytnost užívání vitamínu C v zimě, abychom předešli nachlazení. Ačkoli toto doporučení je často slyšet i mezi odbornou veřejností a řada lidí ho podává jako nezpochybnitelný fakt, dle posledních výzkumů se zdá, že se jedná o nepodloženou informaci, která byla po desetiletí šířena bez jakéhokoli podstatného zdroje.

Slavný „šarlatán“

Kde se tato informace vzala a jak víme, že to není s vitamínem C tak žhavé? A jaký je jeho skutečný klinický význam? Pokud se chceme dostat ke kořenům této informace, je zapotřebí jít až k podstatě samotných chemických vazeb. V roce 1954 totiž získal Nobelovu cenu za chemii americký biochemik Linus Pauling, který aplikoval tehdy novou kvantovou mechaniku v chemii; oceněn byl především za jeho práci na podstatě chemické vazby.

Psal se rok 1970, když Pauling vyzval širokou veřejnost k užívání vysokých dávek vitamínu C jako prevenci nachlazení. Tou dobou byl již velmi respektovanou a uznávanou osobností na poli vědy i na poli společenském. Nebyl důvod, proč takto významnému vědci nevěřit, zvláště když své prohlášení podepřel vlastní publikací „Vitamín C a nachlazení“. Jako vědecká autorita je dodnes uznáván, i když už je 27 let po smrti – a jeho názory na vitamín C jsou s většími či menšími obměnami tradovány také. Přestože již v době vydání knihy kritici poukazovali na přehnanost popisovaných závěrů, jejich připomínky nebyly akceptovány. Rok po publikování knihy stouply prodeje vitamínu C desetinásobně.

Dnes, více než 50 let poté a s veškerým pokrokem na poli medicíny, stále přetrvávají některá Paulingova tvrzení, ačkoli většina těch nejabsurdnějších byla vyvrácena. Pauling sám se nikdy přesvědčení o všemocnosti vitamínu C nevzdal a připisoval mu až zázračné účinky v prevenci a léčbě rakoviny či zápalu plic. Ačkoli jeho předpoklady byly jistě logické, lidské tělo je mnohem komplexnější a neprobádanější, než si i dnes dokážeme představit. A proto měly Paulingovy teorie jednu chybu – nefungovaly v praxi.

Důležitý, ne však všemocný

O důležitosti a nepostradatelnosti vitamínu C už dnes nikdo nepochybuje. Je to mimořádně významný antioxidant, který chrání buňky těla před účinky volných radikálů a oxidačního stresu. Je potřebný ke vstřebávání železa či k syntéze kolagenu (který nám nejdříve začne chybět v závěsném aparátu zubů, proto při kurdějích krvácejí dásně a padají zuby). A ano, je důležitý v podpoře lidské imunity. Jeho úloha v prevenci a léčbě nachlazení je však přeceňována.

Běžnému člověku stačí kolem 80–100 mg denně, tedy dávky asi 50násobně nižší, než jaké doporučoval Pauling. U sportovců a fyzicky velmi aktivních jedinců se doporučují dávky vyšší, ačkoli to také neplatí stoprocentně, jak se záhy dozvíme, neboť i vitamín C může být kontraproduktivní.

Elixír života?

Pauling sám se vitamínem C začal zabývat až po své šedesátce. Inspiroval ho kolega Irwin Stone, který se o askorbát také zajímal a hypotézu o prevenci proti nachlazení vyslovil jako první. Domníval se, že užíváním dávek 3 000 mg denně lze prodloužit život až o 50 let. Pauling jeho teoriím uvěřil a vysoké dávky užíval jak on, tak i jeho manželka. A protože v následujících letech se mu nachlazení skutečně vyhýbalo, nabyl přesvědčení, že musí jít o zásluhu vysokých dávek vitamínu C, ač sám uznal, že je to jeho subjektivní závěr.

Svou knihu zmiňovanou v úvodu vydal jako 69letý. S postupujícími léty pak už jen rozšiřoval seznam chorob, které má askorbát léčit, a zvyšoval dávky až na 40 000 mg (!) denně. V jednom z rozhovorů tvrdil, že vysoké dávky vitamínů léčí amoci sítnice, hadí uštknutí, chrání proti HIV a rýma zmizí ze zemského povrchu. Pauling, muž tak výjimečný, že jako jediný získal dvě nobelovky a téměř nikdy se nemýlil, nebyl ochoten připustit, že by neměl pravdu. A jeho osobní autorita strhla miliony lidí po celém světě.

Pauling založil vědecký obor „ortomolekulární medicína“, která se zabývá používáním vysokých dávek vitamínů k maximálnímu zlepšení organismu. Jedná se však o alternativní medicínu a Paulingovy závěry nebyly potvrzeny žádnou renomovanou studií. Lékaři i nutriční specialisté se od tohoto oboru distancují.

Pod palbou vědců

Samotné Paulingovo tvrzení o vitamínu C analyzovalo od prvopočátku, tedy od roku 1970, několik studií. V roce 2007 všechny výsledky podrobila skupina expertů z renomované organizace Cochrane Collaboration velké metaanalýze. Metaanalýza je ve vědeckém světě zjednodušeně „nejvyšším stupněm ověření“, neboť statisticky vyhodnocuje výsledky mnoha provedených studií na jedno téma.

Celkem se jednalo o 30 studií s 11 350 dobrovolníky, přičemž zkoumaná skupina užívala alespoň 200 mg vitamínu C denně. Každá studie měla kontrolní skupinu konzumující placebo. Metaanalýza nepotvrdila ani snížení rizika nachlazení, ani zmírnění příznaků nemoci. Jediným efektem bylo poměrně bezvýznamné zkrácení trvání příznaků. Díky vitamínu C se doba trvání nachlazení u dospělých zkrátila o 8 % a u dětí až o 13 %.

Odborníci konstatovali, že užívání vysokých dávek vitamínu C selhalo jako preventivní prostředek i jako léčba nachlazení u běžné populace. Výraznější efekt se však potvrdil u lidí pod výrazným psychickým a fyzickým stresem – vojáků, lyžařů či maratonců. U těch kleslo riziko nachlazení až o 52 %. Sám Pauling se ve své knize opíral o výsledky studie na dětech z lyžařského výcviku v Alpách. Jedná se však o mimořádnou fyzickou či psychickou zátěž, kdy mají vyšší dávky vitamínu C svůj význam.

Rozporuplné závěry

Pauling tvrdil i to, že po nástupu onemocnění má smysl prudce zvýšit dávky vitamínu C. Vzhledem k nekonzistentnosti dat a minimu studií na dané téma nelze toto tvrzení potvrdit, ale ani vyvrátit. Sám jeden z autorů metaanalýzy, Harri Hemilä z Helsinské univerzity, provedl vlastní výzkum. Dobrovolníkům s nachlazením dával 3 000, 6 000 a 8 000 mg askorbátu denně, přičemž výsledky kontroloval skupinou s placebem. Podařilo se mu prokázat jistý efekt, nicméně sám konstatoval potřebu dalších a rozsáhlejších studií na toto téma.

TIP: Stravování pověrám navzdory: Znáte nejčastější nesmysly a mýty o jídle?

Na Paulingově příkladu lze vidět, jak efekt osobní autority, byť podložený skutečnými zásluhami, může vést k dojmu nositele „absolutní pravdy“, kterému často podlehne nejeden renomovaný akademik. Věda však nikomu nestraní a známe bohužel mnohé příklady, kdy se profesor nechá unést aurou vlastní důležitosti a vyjadřuje se k problematice, jíž nerozumí, a vynáší soudy, které jsou jeho osobním názorem, jako nezpochybnitelnou pravdu. Vitamín C však jezme i nadále. Koneckonců – ať s nachlazením, či bez – pro život ho nezbytně potřebujeme. 

Faraoni se považovali za potomky bohů, pokud ne rovnou za jejich smrtelné inkarnace. Jimi pronášená slova platila, stejně jako moudra kněží, za nejvyšší zákon. Nikdo se jim nemohl protivit, aniž by na sebe neuvrhl jejich hněv. Neméně posvátná a nepřekročitelná byla i nařízení úředníků, většinou jmenovaných do funkce zbožštělými mocnáři. Zpochybňovat se nesměla ani přikázání kmenových vůdců a předáků. Ve starém Egyptě měla zkrátka každá lidská bytost své předurčené místo. Zemědělec nebo řemeslník, jehož pozemský čas odměřovaly jen pravidelné povodně na Nilu, nejspíš prožil celý život bez zásadních změn.

Dočkat se ráje

Nuda? Ne. Říkali tomu ma'at – přirozený řád věcí, harmonie či sladění principů. A šlo rovněž o jméno bohyně Spravedlnosti. Každý dělal to své, protože tak to mělo být. Pokud Egypťané setrvali v ma'at celý život a nenarušili ho sobectvím, protivenstvím, nepřiměřenými pochybami nebo usilováním o vyšší cíle, dočkali se v posmrtném životě zaslouženého ráje. A do ráje se chtěl dostat každý, proto se lidé chovali nadmíru příkladně. Většinou. 

Nad tím, že onen posvátný ma'at nikdo schválně neporušil, bděla rodina, kmen, komunita i duchovní. Ale všude se rodí černé ovce. Dá se říct, že zvláště ti hierarchicky výše postavení, úplatní kněží a na daních šidící hodnostáři, nešli všelidovým masám zrovna dobrým příkladem. 

Ano, jejich srdce možná jednou budou na miskách vážit bohové, aby hříšníky vykázali do nekonečného zapomnění. Jenže kdo ví, kdy to – a jestli vůbec – přijde. Prostí lidé tak začali o nekonečné božské spravedlnosti pochybovat. O tom, kdo je ve sporech v právu, tu totiž tradičně rozhodovali zkorumpovaní kněží většinou formou božích soudů. Takže lidé brzy měli víc než dost důvodů přestat věřit, že tyto zkoušky skutečně vyjevují nějakou vyšší spravedlnost. 

Milost se dala, pokud jste na to měli, koupit. Pochyby pak vedly k narušení ustáleného a zažitého principu ma'at. A přestat se živit poctivě, začít krást a vraždit, se rázem jevilo jako méně zavrženíhodný a výrazně snazší způsob obživy. Změna ve smýšlení a poctivosti Egypťanů přicházela postupně a s odstupem tisíciletí je těžké ji přesně podchytit.

Strážci a zloději

Přesto se dá vypozorovat, že v období 5. dynastie Starého království (přibližně mezi lety 2563–2423 př. n. l.), začalo postupně přibývat ozbrojených složek a pra-útvarů, jejichž částečnou náplní byla nově i cosi jako ochrana majetku. Faraoni do té doby disponovali jen kohortou svých tělesných strážců. Později ale už ozbrojenců zaměstnávali stovky a nově dávali strážit i posvátné hrobky. K těmto místům by se ještě před pár generacemi žádný nenechavec nepřiblížil. Ozbrojence si začaly najímat i jednotlivé chrámy. Zjevně také po nedobrých zkušenostech s krádežemi a vloupáními. A z řad důvěryhodných a spolehlivých Egypťanů si vybírali osobní strážce i další hodnostáři. Brzy se bez bodyguardů nehnul žádný výběrčí daní, majitel lodi nebo významnější obchodník. 

Nebezpečné poměry dokládá i zvýšená přítomnost medžájů. Byli to vysocí zahalení muži, vesměs núbijského původu, vyzbrojení dřevěnými holemi, psy a někdy prý i opicemi. Najímaly si je chrámové okrsky, přístaviště i tržiště. Medžájové tu pronásledovali kapsáře a zloděje, a také trestali ty, kteří veřejná prostranství znečišťovali. 

Pořád ale šlo o jednotlivé skupinky, placené vesměs movitými soukromníky. Změnila to až éra úpadku, tzv. první přechodné období (2181–2040 př. n. l.). Vládcové ztráceli vliv, naopak se silně osamostatňovala města. Kdo chtěl vstoupit, obvykle musel zaplatit strážným tučný poplatek. Z něj se pak byla částečně hradila i „plošná ochrana“ veřejných míst v celém městě.

Centrální policie

Za bezpečnost si ale bylo nutné připlácet všude, a kdo tak neučinil, přivolával na sebe nebezpečenství. Spravedlnost, zákon a pořádek stále představovaly velmi nekonkrétní a nevymahatelné pojmy. 

Výrazný krok přišel až s obdobím tzv. Střední říše (2040–1782 př. n. l.). Králové a vládci tehdy totiž zavedli užitečnou novinku: veřejné soudce. Tito muži znali právo a dbali zákona. S místem svého působení je nic nepojilo, tudíž byli teoreticky neúplatní. Platili je ze státních, nikoliv městských daní a přitom zůstávali navázáni na původní aparát „městských strážců“. Jejich ústy jakoby k lidem promlouval sám faraon. A byla to často až nečekaně moudrá slova. 

Vůbec poprvé se tu v občanských a trestních sporech pracovalo s termíny, které dnes známe jako důkaz, svědek či předmět doličný. I když božská spravedlnost zprostředkovaná kněžími měla pořád větší váhu, lidé si mohli vybrat, ke komu se vydají rozhodnutí vymáhat. A nezřídka se obrátili k těm, kteří měli pověst ne­úplatných.

Konec druhého přechodného období poznamenanal vpád Hyksósů. Na počátku dějin Nové říše pak učinil thébský vladař a pozdější faraon Ahmose I. poslední významný krok. Zkušené vojáky, kteří se mu výtečně osvědčili v časech nepokojů, se protentokrát rozhodl preventivně nepropustit ze svých služeb. Mohli by se ještě hodit. A aby nezaháleli, učinil z nich první „policisty“. Tito strážci pořádku, přirozeně oddaní faraonům, pak sloužili v jednotlivých městech. A nepřímo zajišťovali kontrolu třeba nad místními rebeliemi i nedůvěryhodnými správci.

TIP: Proč egyptští faraoni přestali s výstavbou nových pyramid?

Funkce se dědila a vděčnost za dobré bydlo se tak přenášela mezigeneračně dál. V těchto pra-policejních jednotkách bychom narazili na hlídače i vyšetřovatele, žalobce a současně i obhájce, zapisovatele, žalářníky a katy. Podléhali místnímu vezírovi, přičemž každý útvar měl svůj vymezený okrsek pravomocí. Díky tomuto systému pak, byť jen na krátký čas, zavládl znovu ma'at.