V prosinci 1861 a lednu 1862 v Oregonu a okolních státech celé týdny nepřetržitě pršelo a sněžilo. Pak přišla Velká záplava, která spláchla Oregon, Nevadu a další státy, v čele s Kalifornií, kde zahynuly asi čtyři tisíce lidí (zhruba 1 % tehdejší populace). Šlo o nejničivější potopu známé historie v této části Spojených států. Škody způsobené vodou se vyšplhaly na 100 milionů tehdejších dolarů, což odpovídá dnešním zhruba 3 miliardám dolarů.

Daniel Swain z Kalifornské univerzity v Los Angeles a jeho spolupracovníci varují, že se podobná apokalyptická záplava může zopakovat. Dnešní Kalifornii sice sužují hlavně devastující sucha, ale globální oteplování a změny klimatu zdvojnásobilo riziko, že se zopakují klimatické podmínky, které umožnily Velkou záplavu v roce 1862. Vyplývá to ze studie, kterou nedávno uveřejnil časopis Science Advances.

Ještě horší megazáplavy

Pokud by k takové megazáplavě opravdu došlo, znamenalo by to podle vědců až 10 milionů uprchlíků, vyřazení kritických komunikací na celé měsíce, zatopení významných populačních center a astronomické škody kolem bilionu dolarů (asi 25 bilionů Kč). S postupujícím oteplováním se navíc riziko megazáplav v Kalifornii bude nadále zvyšovat.

Ulice Sacramenta během Velké záplavy v roce 1862. (foto: Sacramento Public Library, CC0)

Swain se domnívá, že případné megazáplavy by byly ještě rozsáhlejší než v roce 1862. „Mohly by být větší v prakticky všech možných ohledech. Může napršet celkově více vody, může pršet intenzivněji a také může vát silnější vítr,“ upřesňuje Swain.

TIP: Extrémní Kalifornie: Trýznivá sucha střídají devastující záplavy

Spojitost s globálním oteplováním podle badatelů spočívá v tom, že narůstající teploty umožňují atmosféře pojmout více a více vláhy. Žíznivá atmosféra může přivodit extrémní sucha nebo naopak uvolnění ohromného množství vody v krátké době, což téměř jistě povede k megazáplavám.

O případu jako první napsal server pro leteckou dopravu Aviation Herald. Podle něj se letečtí dispečeři pokoušeli posádku několikrát kontaktovat, ale neuspěli. Boeing 737-800 kvůli spícím pilotům nezahájil včas sestup a přistál až při druhém přiblížení. Piloty vzbudil teprve výstražný tón poté, co se po přeletu cílové kóty odpojil autopilot. Oba piloti byli suspendováni a letecká společnost Ethiopian Airlines incident vyšetřuje.

TIP: Italská rodina dokázala naplnit celé letadlo a získala dovolenou pro 170 lidí

Reakce na manévr se v komentářích pod článkem různí. Někteří vyjadřovali šok nad tím, jak mohli piloti tak lehkovážně ohrozit bezpečnost letu. Jiní zase mají pro přepracované piloty pochopení a problém vidí spíše v tom, jak únavu pilotů v kokpitu řeší zaměstnavatelé a regulátoři letecké dopravy.

V brazilském státě Tocantins, jenž je šestadvacátým a nejmladším brazilským státem (vznikl v roce 1988, má rozlohu cca 278 tisíc km² a bydlí v něm zhruba 1,5 milionu lidí) se nachází státní park Jalapão, jenž pokrývá asi 34 tisíc km² (tedy více než desetinu plochy státu) a leží 300 kilometrů od Palmas, hlavního města státu Tocantins.

TIP: Americký Národní park Arches – Skalní oblouky na solném ložisku

Za bránu do parku je považována pozoruhodná skalní formace nazvaná Pedra Furada, což znamená Děravá skála. Ti, kdo sem míří, potřebují dobré auto, protože terén je náročný a daleko od lidských sídel. Kromě toho, že skála odhaluje prastaré geologické vrstvy, ona samotná i její okolí poskytuje útočiště mnoha nejrůznějším druhům ptáků.

Letecký pohled na skalní útvar Pedra Furada. (foto: Shutterstock)

Hvězda s označením R136a1 se nachází ve hvězdokupě R136, ve středu mlhoviny Tarantule, v blízké trpasličí galaxii Velkém Magellanově oblaku, ve vzdálenosti asi 163 tisíc světelných let od nás. Za nicneříkajícím kódovým označením se skrývá nejhmotnější a také nejzářivější známá hvězda ve vesmíru. Vzhledem k její blízkosti a dostupnosti pro pozemské přístroje určitě nebude rekordmanem celého vesmíru. Zároveň se ale svou hmotností nachází blízko teoretické hranice pro hmotnost hvězd, takže výrazně hmotnější hvězdy už ve vesmíru nejspíš nebudou.

Vlevo snímek oblasti s hvězdou R136a1 ze zařízení Zorro na Gemini South, vpravo stejný snímek z Hubbleova dalekohledu. (foto: NOIRLab/NSF/AURA, J. da Silva/Spaceengine, CC BY-SA 4.0)

Tým odborníků, který vedl astronom Venu M. Kalari z amerického výzkumného centra NOIRLab, pořídil doposud nejostřejší snímek této rekordní hvězdy, pro někoho možná překvapivě pomocí pozemního teleskopu, konkrétně 8,1metrového teleskopu Gemini South, který pracuje na hoře Cerro Pachón v Chile. Klíčovou roli v pozorování hvězdy R136a1 přitom sehrálo pokročilé zobrazovací zařízení Zorro, které je součástí teleskopu Gemini South.

Nejtěžší hvězda "zeštíhlela"

Nová pozorování hvězdy R136a1 přinesla řadu cenných informací. Například vyšlo najevo, že rekordní hvězda není až tak hmotná, jak jsme si doposud mysleli. Původní odhady počítaly s ohromující hmotností 250 až 320 Sluncí. Snímky zařízení Zorro ale odhalily, že hvězda R136a1 je méně jasná, než se zdálo. Vzhledem k tomu, že hmotnost hvězdy se odvozuje od její svítivosti, mají vědci za to, že hmotnost této hvězdy je „pouhých“ 170 až 230 Sluncí. Přesto ale R136a1 zůstává nejhmotnější známou hvězdou ve známém vesmíru.

Pokud bychom ve Sluneční soustavě nahradili Slunce hvězdou R136a1, obrovská hmotnost hvězdy by díky gravitaci zkrátila délku pozemského roku na tři týdny (místo 365 dnů) a Země by byla vystavena extrémnímu ultrafialovému záření, které by z ní učinilo neobyvatelnou planetu.

TIP: Která ze známých hvězd je největší?

Snížení odhadů hmotnosti hvězdy R136a1 není jen tak a čerstvá zjištění mají překvapivě dalekosáhlé důsledky. Vedou totiž ke zpochybnění odhadů hmotností dalších velmi hmotných hvězd, které rovněž mohou být lehčí, než si myslíme. To zase znamená, že jsou zřejmě ve vesmíru vzácnější extrémní supernovy „párové nestability“, čili exploze nejvíce hmotných hvězd, při kterých by měly vznikat těžké chemické prvky.

Brambory se na český stůl poprvé dostaly přes Braniborsko, a to zřejmě někdy během třicetileté války. „Brambor“ tedy můžeme doslova přeložit jako „plodina z Branibor“.

TIP: Jezte zemská jablka! Počátky brambor v českých zemích

Od našich sousedů pocházejí i lidové názvy pro brambory. Známé nářeční „erteple“ mají předlohu v německém „Erdapfel“ neboli „zemní jablko“. Přirovnání k ovoci se objevuje také ve slově „krumple“, které vzniklo zkomolením německého „Grundbirne“ – čili pro změnu „zemní hruška“. A do třetice všeho bramborového tu máme „zemáky“, kde zeminu spojenou s bramborami slyšíme už hezky česky.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Kdo na počátku 16. století šéfuje celé Evropě? Odpověď se pochopitelně může lišit podle toho, na území jakého státečku či království se zrovna zeptáte. Správcem jediné Říše, nad níž Slunce nezapadá, byl ale tehdy Karel V. Habsburský. Kdo si pojistil jeho přízeň, měl zajištěn blahobyt a prosperitu. Vytvořit si takové pevné diplomatické pouto s Karlem se pokusili i aktéři následujících řádků. 

Do příští války

Jindřich VIII. Tudor vládl Anglii a Irsku, jinak se ale neúspěšně pokoušel uplatnit nárok na francouzský trůn a věčně zápolil s odbojnými Skoty. František I. Francouzský si zase navzdory vznešenému původu nemohl být jistý svým postavením a panoval velmi rozhárané zemi. Jindřich i František se podobali věkem, vzděláním, zájmy i schopnostmi. Naopak je rozdělovala nekonečně se vlekoucí stoletá válka a komplikované vztahy s papežem. Třiadvacetiletý Jindřich už roku 1514 usiloval o smír s Francií. Když ustanou spory mezi oběma mocnostmi, jejich postavení v evropské politice to jen vylepší. František usedl na trůn o rok později, ve svých jednadvaceti letech. Mladí monarchové, ovlivnění renesančním humanismem, sdíleli podobné myšlenky.

Neutrální půda

Setkání se nicméně podařilo zrealizovat až roku 1520. Přesněji se uskutečnilo 7. až 24. června, mezi francouzským městečkem Ardres a Anglií ovládaným městečkem Guînes. Tedy na místě, které by za jiných okolností představovalo spíše frontovou linii bojů mezi oběma státy. Teď ale měly rovinaté louky a háje u Balinghemu tvořit kulisy triumfu míru. Jindřich i František se plně oddávali renesančním myšlenkám. V kontextu jejich vládnutí to znamenalo, že použít diplomacii a nabídnout nepříteli mír pro ně nepředstavovalo slabost.  

Na druhé straně si dávali záležet na tom, aby jejich protějšek pochopil, že klidně tak mohou pokračovat i ve válčení. Jedna jejich ruka tedy nabízela přátelství, zatímco druhá zůstávala zaťatá v pěst a připravená k ráně. Proto bylo celé setkání králů, citlivě a přepečlivě organizované kardinálem Thomasem Wolseym, vpravdě nesmyslnou přehlídkou luxusu a bohatství. Jindřich i František věřili, že když toho druhého trumfnou v prezentaci vlastního přepychu, bude to stejné, jako by nad ním zvítězili v boji. 

Dva furianti

„My máme víc peněz na cetky, takže i víc peněz na válku. Jsme bohatší než vy, a proto je naše nabídka smíru projevem laskavosti vůči vám. Vy jste naši dlužníci…“ Takové poselství vysílali oba panovníci a nezastírali, že laskavě uzavřený smír jim otevírá cestu ke Karlovi. Do kronik se ona událost zapsala jako Camp du Drap d'Or tedy něco jako Tábor zlatavých látek či Pole zlatého sukna. Mezi lidem se jí ale mnohem trefněji přezdívalo Válka chvastounů. O nic jiného než o chlubivost a budování reputace tu totiž nešlo.

Dočasné bydlení na francouzském venkově si během setkání anglický král uzpůsobil s patřičnou neskromností. Centrální stan pro recepci zabíral plochu 10 tisíc metrů čtverečních, a stavělo ho 6 tisíc pohůnků. Obklopovala jej dvoumetrová kamenná zeď, na niž navazovalo dalších 10 metrů stanoviny zpevněné dřevěnou konstrukcí. Tkaninu vymalovali do podoby kamení, takže to celé vypadalo jako hrad. Stál uprostřed hotového stanového města, protože v sousedství králova kempingu vyrostlo 2 800 dalších honosných stanů pro zástupce vyšší i nižší anglické šlechty. Hrály všemi barvami, všude vlály vlajky a korouhve. Ani tady se nešetřilo.

Královský stan ale jen tak něco nepřekonalo. Nacházely se v něm skleněné pasáže, tepaná mřížoví, zlaté klícky se zpěvným ptactvem, křišťálové mísy či dvě fontány s prýštícím červeným vínem. Král měl také k dispozici soukromou kapli, kde celebrovalo 35 kněží a zpíval vybraný sbor. Přímý králův doprovod čítal 5 tisíc osob, od komorníků, pážat a sluhů až po kuchaře. Ozbrojence nepočítáme, čísla se totiž liší. Prý jich mohlo být kolem 12 tisíc, což spíš připomíná malou invazi. Však také první den slavného setkání málem skončil katastrofou. Čestnou dělovou salvu Angličanů považovali Francouzi za baráž a zlatem prošívané šatstvo anglických šlechticů si spletli se zbrojí. Málem to skončilo špatně! Naštěstí se vše rychle vysvětlilo a František nabídl Jindřichovi rámě, aby spolu zasedli k první hostině. 

Příval delikates

Tabule nabídla padesátku různých chodů. Nechyběly pečené labutě či nadívaní pávi. Upekli je bez peří, poté je obalili zlatavým prachem a znovu jim připevnili peří. Na stoly přišly nejrůznější sladkovodní i mořské ryby včetně sviňuch a delfínů. Mlsné jazýčky sváděly kandované pomeranče, ovocná želé, kompoty, hrušky ve víně i jablka v županu, marcipán i sošky vyrobené z cukrových homolí, zázvorky a kořeněný nápoj zvaný Hippokras. Ovoce a koření z Afriky, Asie i nového světa nemohlo chybět.

V následujících osmnácti dnech se snědlo 29 tisíc ryb, 98 tisíc vajec, 6 475 nejrůznějších opeřenců, 2 200 ovcí. A vypilo se 216 tisíc galonů vína, přičemž jeden galon představuje 3,78 litru. Ta nejdražší a nejlepší vína známého světa se tu popíjela z nejlepšího benátského skla. 

Angličané si dovezli vlastní nádobí a příbory – ze zlata a stříbra. A ubrousky – hedvábné vyšívané, pochopitelně. Jindřich dovezl Františkovi přepestrou přehlídku darů – například dvě opice z Afriky. A aby se u toho nekonečného proudu vybraných pochoutek nezačali šlechtici nudit, čekaly je tance, hudební a divadelní představení, bankety, maškarní bál a ohňostroje. A samozřejmě rytířské turnaje, při nichž do sebe najížděli šampioni Francie i Anglie, až z toho vyčerpáním umírali koně. 

Zbytečně nákladné

Vlastně, pro celé to slavné setkání bylo tak trochu typické, že byť více peněz na vlastní reprezentaci vynaložil Jindřich, František jej vždycky nenápadně o něco málo překonal. I když jeho stan plochou zabíral polovinu toho, co Jindřichův, na výšku se tyčil do 36 metrů. Šlo o velmi důmyslnou tesařskou stavbu s komplikovaným ukotvením. I zde došlo na prosklené stěny a stanové plátno nechal král pozlatit a protkat zlatavými drátky. I Jindřich musel připustit, že taková věc se jen tak nevidí. 

Pochopitelně, že Františkovi skýtal výhodu domácí terén. Živá zvěřina k hostinám byla shromážděna v ohradách na francouzské straně. Čerstvé zboží si francouzský monarcha nechal zavážet po Loiře až od Paříže. Nechal také zřídit zvláštní tábor pro francouzské kupce a obchodníky, jakýsi polo-mobilní trh, takže k surovinám a pochoutkám to během setkání neměli jeho nákupčí nikdy daleko. 

Historička Tracy Bormanová stanovila, že anglického krále přišla tahle zábava dle současných přepočtů na 19 milionů dolarů, zatímco francouzského o čtyři miliony méně. Což vyprázdněným pokladnám obou zemí skutečně extrémně pustilo žilou. Dočasný dojem z pompézní přehlídky luxusu se nicméně nepropsal do skutečného zlepšení vztahů mezi králi. Diplomatický dopad jednání byl vlastně zanedbatelný. 

TIP: Ambiciózní Jindřich VII.: Jak se mu podařilo získat a udržet anglický trůn?

Když v roce 1521 vypukla válka mezi Františkem a Karlem V., postavil se Jindřich VIII. pohotově po bok – Karla. A během italských válek, které probíhaly v dalších pěti letech stáli tito „věční přátelé“ na opačných stranách konfliktu. Mezi roky 1526 a 1530 se navíc znovu rozhořel zápas o teritoria ve Francii. Odehrával se jen nedaleko od míst, kde spolu oba monarchové družně hodovali…

Přibližně před jedenácti tisíci lety se způsob lidské existence navždy a definitivně proměnil – z lovců a sběračů se postupně stali farmáři. Skončil život nomádů, kdy se jednotlivé kmeny znovu a znovu vydávaly na cestu podle ročních dob a migrace zvířat. Místo toho si lidé budovali stálá sídla a mezi poli s plodinami, jež se naučili pěstovat, se rodily první trvalejší komunity. Ve vývoji lidstva se jednalo o zlom, kterému dnes říkáme neolitická revoluce.

Úrodná poušť

Předpokládá se, že už během 9. tisíciletí př. n. l. vznikaly první farmy v oblasti tzv. úrodného půlměsíce, známého jako „kolébka civilizace“. V současnosti se tam rozkládají státy Irák, Sýrie, Libanon, Jordánsko, Izrael či Egypt, tehdy šlo však o území s příznivým klimatem, úrodnou půdou a pravidelnými srážkami, tedy ideální místo pro pěstování plodin a chov hospodářských zvířat. 

Podle studií nemůžeme neolitickou revoluci připsat jedné konkrétní populaci. Představovala spíš souběžný vývoj ve více skupinách lidí po celé oblasti. Vědci analyzovali dochovanou DNA prvních farmářů a zjistili, že jednotlivé vzorky vykazují určité odchylky. Nasvědčuje to hypotéze, že byly užívané zemědělské postupy a techniky „vynalezeny“ hned několikrát, nezávisle na sobě, a že se rozvíjely postupně. V následujících miléniích, kdy farmáři migrovali do světa, se pak jejich znalosti rozšířily do západní a jižní Asie, severní Afriky i Evropy.

Jídlo, mozek a klima 

Co však člověka dovedlo k tomu, aby přestal žít „ze dne na den“ a usadil se? Podle jedné z teorií sehrála roli zvýšená poptávka po potravinách a z ní vyplývající snaha najít alternativní zdroje. Jiní vědci se domnívají, že důvod musíme hledat ve změnách klimatu na konci poslední doby ledové přibližně před čtrnácti tisíci lety. A podle další představy se stal spouštěčem změn vývoj mozku a s ním spojený nárůst inteligence tehdejších obyvatel planety. Svou částí nejspíš přispěly všechny jmenované důvody současně, i když v různých regionech a u jednotlivých skupin lidí samozřejmě v rozličných kombinacích.

Spolu se schopností ovlivnit množství dostupných potravin rychle rostl i počet strávníků. Dělba práce našim předkům také uvolnila ruce pro „volnočasové aktivity“ – umění či řemesla. Lidí, a tedy i úst přibývalo, takže když došlo k výpadku například v důsledku neúrody, chorob hospodářských zvířat, škůdců či sucha, následoval hladomor. Podle současných studií se období rozmachu a úpadku zemědělství ve střední Evropě před 7 500 lety shodují s modelem rozmachu a úpadku regionálních populací.

Nešlo však zdaleka o jedinou „vadu na kráse“ nového životního stylu. Průzkumy kosterních pozůstatků a čelistí ukázaly, že se příslušníkům raně zemědělských společností nedostávalo tak nutričně hodnotné výživy jako dřívějším lovcům a sběračům a že žili kratší dobu. Na vině byla zřejmě nedostatečná pestrost potravy.

Vědci rovněž zjistili, že během dalšího vývoje lidem postupně slábly kosti, a stávaly se tak náchylnějšími ke zlomeninám. Lovci a sběrači měli oproti tomu kosti silné jako dnešní orangutani. Zde bychom viníka našli nejspíš v „sedavějším“ životním stylu: Zemědělci pracovali a žili v podstatě na jednom místě, zatímco jejich předchůdci museli při hledání potravy překonávat velké vzdálenosti.

Zvíře – pomocník i zkáza

Další „strašák“ v životě zemědělců měl podobu nakažlivých chorob, šířících se o to snáz, že v těsném sousedství žilo velké množství osob i hospodářských zvířat. V hustém osídlení dostávaly patogenní bakterie příležitost se množit a mutovat do stále nebezpečnějších forem, kdežto mezi lovci a sběrači, nacházejícími se v neustálém pohybu, nic takového nepřipadalo v úvahu. Hospodářská zvířata už ovšem tvořila neoddělitelnou součást společnosti: Poskytovala lidem mléko a maso, stejně jako kůži a vlnu na oblečení, a navíc se používala k práci. Návrat k nomádskému životu by s nimi byl nesmírně obtížný.

Jako první prošly domestikací druhy, které neolitičtí lidé lovili. Prasata tedy bývala původně divočáky a kozy zas perskými kozorožci. Střežit stáda pomáhali člověku psi, domestikovaní ovšem dávno před zemědělskou revolucí. V pozdějším období se stal základem „živočišné výroby“ skot, který hrál navíc ústřední roli v rituálech a v umění Blízkého východu. Někteří odborníci se dokonce domnívají, že se původně choval výhradně pro potřeby obětí či k náboženským účelům a teprve okolo roku 4000 př. n. l., po vynálezu kola, z něj lidé vytěžili jeho plný potenciál. Zemědělci tehdy začali kopytníky používat například i pro vlečení pluhů, jimiž se rozorávala půda a připravovala se na setbu. Nový způsob byl mnohem efektivnější než rozhrabávání zeminy klacky a výkaly skotu se také ukázaly jako ideální základ pro hnojivo.

Zdatní šlechtitelé

Neolitičtí lidé se však vedle péče o zvířata pochopitelně soustředili i na to, co bychom dnes nazvali „rostlinnou výrobou“. Naučili se vymýtit les, zasít semena a ve správnou roční dobu sklízet úrodu. Zemědělci v úrodném půlměsíci nejprve pěstovali ječmen a pšenici dvouzrnku, později přibyly hrách, čočka a len, který sloužil k výrobě plátna z vláken zpracovávaných na ručních vřetenech. 

Nakonec naši předci vyšlechtili zmíněné rostliny do podoby, kdy ztratily schopnost samy uvolňovat semena do půdy a tím se rozmnožovat. Vyznačovaly se také rozměrnějšími klasy než jejich divocí předchůdci: Například „ušlechtilá“ kukuřice má až patnáctkrát větší semena než její plané formy. K tomu došlo buď přirozeným výběrem mezi typy rostlin, jež lidem vyhovovaly, nebo cílenou volbou nejvzrostlejších exemplářů pro další setbu. Způsob, jakým se neolitickým lidem podařilo vyšlechtit největší a nejvýnosnější formy užitkových plodin, se vědci stále pokoušejí rekonstruovat.

Zabiják hlad

I když ve srovnání s dnešními bezmála osmi miliardami obyvatel planety byla tehdejší globální populace jen málo početná, strach z hladu znamenal pro zemědělské komunity trvalé varování. Nutil je pracovat stále tvrději, aby si zajistily dostatečné zásoby. Častěji vznikající potravinové přebytky pak dovolovaly většímu počtu lidí věnovat se specializovaným profesím či řemeslům – stali se z nich například výrobci nástrojů či řezníci. Vyvstala také potřeba bojovníků, schopných bránit obhospodařované území před divokými zvířaty i před sousedy, kteří by si chtěli vypěstované bohatství přisvojit. 

Vedle investic do síly paží se však komunity pokoušely pojistit si štěstí a prosperitu rovněž duchovními způsoby. Ke konání obřadů, při nichž se naši předci snažili naklonit si své bohy, stavěli zvláštní prostory, kde působili „odborníci“ v podobě kněží či šamanů. Schopnost zařídit svou přímluvou u bohů déšť a dobrou úrodu zaručila zmíněným zprostředkovatelům vztahu s nadpřirozenými silami důležité místo ve společnosti.

Na nejnižších příčkách

Postupem času přebírali většinu důležitých rolí muži, což vedlo k nerovnosti mezi pohlavími i mezi vznikajícími třídami. Zemědělci a řemeslníci, kteří byli pro úspěšné fungování prvních sídel klíčoví, se nakonec paradoxně ocitli v nejnižších patrech sociálního žebříčku. Vytvářeli sice přebytky zdrojů, ale z jejich práce těžila elita, jak dokládají i vykopávky: Největší domy nejbohatších příslušníků společnosti měly vždy také nejrozlehlejší skladovací prostory na zrní.

TIP: Nejstarší civilizace světa: Tisíciletý omyl dávné revoluce

Zemědělství představuje nejstarší hospodářské odvětví, jakému se lidstvo věnovalo. A právě v neolitických dobách byly položeny primitivní základy takových fenoménů, jako jsou produktivita, řemeslo či vláda. Od nich pak vedla přímá cesta až k současnému chápání společnosti.

Článek pochází z bookazinu Homo sapiens: Příběh lidstva

Ať už si o středověku myslíme cokoliv, můžeme si být víceméně jistí, že tehdejší obyvatelé nebyli premianty v oblasti hygieny. Pokud někde měli alespoň základní hygienické vybavení, jako jsou přijatelné toalety a zařízení pro mytí rukou, byly to především kláštery, v nichž se mniši snažili v rámci možností udržet nejen čistotu ducha ale i těla.

Výsledky nedávného archeologického výzkumu přímo na pozemcích britské Univerzity v Cambridgi ale v tomto směru skončily velkým překvapením. Domácí archeolog Piers Mitchell a jeho kolegové odebrali vzorky v oblasti pánve u 19 koster mnichů, kteří byli pohřbeni v prostoru místního augustiniánského kláštera. Ty pak srovnali se vzorky téhož druhu u 25 prostých obyvatel Cambridge, pohřbených na místním hřbitově Všech Svatých.

Červi v klášteře

Ukázalo se totiž, že mniši byli doslova prošpikováni parazity, mnohem více než obyčejní lidé z Cambridge. Vědci pomocí mikroskopických pozorování spočítali vajíčka parazitů a zjistili, že infikováno bylo 58 procent mnichů, oproti 32 procentům lidí z města. Vyplývá to ze studie zveřejněné v časopisu International Journal of Paleopathology.

TIP: Co prozradila analýza kosterních pozůstatků o hygieně obyvatel Británie?

„Nejběžnějšími parazity byly škrkavky, ale našli jsme i stopy infekce tenkohlavců,“ popisuje Tianyi Wang z výzkumného týmu. Proč ale byli mniši z kláštera „prolezlí“ červy mnohem více než lidé z města, kteří měli určitě podstatně horší přístup k hygienickým vymoženostem a o tekoucí vodě si obvykle mohli jen nechat zdát?

Vědci mají podezření, že za to mohla záliba mnichů v konzumaci zeleniny. „Je možné, že mniši hnojili zahrádky svými vlastními nebo třeba prasečími výkaly. Ve středověku to bývalo běžné, šlo ale bohužel o zaručený recept na neustálé infekce parazitickými červy,“ vysvětluje archeolog Mitchell. Tehdejší lidé sice měli obecnou představu o existenci parazitů, nevěděli ale, jak se bránit jejich šíření.