Letošní léto je ve znamení veder. Vlny horka a následné sucho sužují Severní Ameriku i Evropu a ani v Číně to není jiné. Továrny v zemi přerušují provoz, úroda přichází vniveč, přepravní lodě zmenšují náklady, miliony lidí ohrožuje nedostatek vody a výpadky elektřiny. To je jen část výčtu důsledků rekordně nízkých hladin řek, extrémního sucha a vysokých teplot.

Čínské Národní meteorologické centrum nedávno zveřejnilo výstrahu před extrémními teplotami, které v některých částech Číny přesahují 40 °C. Teploty v Číně zůstávají velmi vysoké již 63 dní a podstatné zlepšení zatím není v dohledu.

Situace je o to horší, že s vysokými teplotami přišlo dramatické sucho. Srážky v Číně poklesly o 45 procent oproti dlouhodobému průměru a hladina v klíčové řece Jang-c’-ťiang, stejně jako na řadě dalších míst, klesla na nejnižší zaznamenanou úroveň.

Hrátky s deštěm

Podle čínské státního média China Daily se nejpostiženější čínské provincie snaží bojovat se suchem pomocí uměle vyvolaného deště – chemickým působením na mraky. Jodid stříbrný a další krystalické látky mají vyvolávat tvorbu dešťových kapek a následné srážky. V některých částech země to dělají pomocí letadel, jinde zase raketami odpalovanými ze země. 

TIP: Počasí na objednávku: Dokážeme řídit počasí, nebo povedou experimenty ke katastrofě?

V Číně nejsou podobné snahy nové. Technologii umělého deště využívají při různých oslavách nebo třeba při olympijských hrách v roce 2008. Ne všichni odborníci se ale shodnou, že toto „solení“ mraků za účelem vyvolání deště má smysl. Podle některých studií tento postup může fungovat, jiné vědecké práce ale dospěly k závěru, že má jen nepatrný nebo dokonce žádný vliv na dešťové srážky.

Zda a do jaké míry budou současné snahy o regulaci počasí úspěšné se teprve uvidí. V současné chvíli každopádně podle amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru platí, že prvních šest měsíců roku 2022 bylo šestým nejteplejším prvním pololetím v historii.

Pokud někdy překonáme překážky spojené s cestou lidí na Mars, nejspíš se budeme pokoušet o trvalejší osídlení. V těchto snahách bude hrát klíčovou roli pěstování vhodných plodin. Matt Damon ve slavném filmu „Marťan“ pěstoval v marťanském substrátu brambory. V reálném světě to tak jednoduché ale rozhodně nebude.

Na rudé planetě není organická hmota ani mikrobi, což představuje zásadní složky pozemské půdy. Dalším kritickým problémem je přítomnost značného množství solí a dalších látek, které nepochybně budou komplikovat růst rostlin. Oba tyto problémy by do značné míry mohla vyřešit vhodná volba pěstovaných plodin.

Pooja Kasiviswanathan z americké Státní univerzity Iowy, v době zahájení projektu ještě středoškolská studentka, vedla výzkum, který ověřil, že vhodnou „pionýrskou“ plodinou pro Mars by mohla být vojtěška (Medicago sativa), běžně pěstovaná a zplaňující pícnina i v České republice.

Vojtěška na Marsu

Badatelé experimentovali s vojtěškou v simulované marťanské půdě a zjistili, že může růst stejně dobře jako v pozemské půdě i bez přidání hnojiva. Vojtěška je odolná vůči vyššímu obsahu solí a zároveň, jako všechny bobovité rostliny, má vojtěška k dispozici symbiotické hlízkovité bakterie, které fixují atmosférický dusík, takže prakticky nepotřebuje hnojit.

Vědci v experimentech použili vojtěšku jako „zelené hnojivo“ a v simulovaném marťanském regolitu po vojtěšce pěstovali tuřín, ředkvičky a salát, vesměs s úspěchem. Výhodou těchto tří plodin přitom je, že nepotřebují mnoho péče, rychle rostou, a také nepotřebují mnoho vody. To z nich dělá zajímavé plodiny pro rudou planetu.

TIP: Vinice a na Marsu? Podle gruzínských vinařů to je skvělý nápad

Z výsledků experimentů ale také vyplynulo, že na Marsu bude nutné používat víceméně sladkou vodu. To je problém, protože na Marsu je dostupná mírně slaná, brakická voda. Řešením by mohlo být odsolování pomocí mořských sinic rodu Synechococcus a následným filtrováním vody přes místní vulkanickou horninu.

Sotva půl kilometru jihozápadně od jihomoravské obce Tvarožná se vypíná neobyčejný terénní útvar. Vypadá, jako by si tu místní sedláci kdysi chtěli vystavět vlastní miniaturní Říp. Kopec, který je nedílně spjat s bojištěm slavné bitvy tří císařů u Slavkova, jež se v okolí odehrála 2. prosince 1805, nese podivné jméno Santon. 

Omyl Napoleonových kartografů?

Kopec nese nečeské a nemoravské jméno relativně krátce a odedávna se mu říkalo prostě Tvaroženský kopeček nebo též Padělek. Jako Santon je znám až po Napoleonově válečném triumfu. Francouzským vojákům prý totiž údajně připomínal kopec Santon, na který narazili při Napoleonově tažení do Egypta v roce 1798. Je to příliš odvážná hypotéza? Lze nabídnout i další, neméně diskutabilní. Možná jde totiž o pouhou zkomoleninu jména Saint Antoine (svatý Antonín) na Santon. V tomto případě by „Padělek“ vděčil za své překřtění chybě francouzských kartografů, kteří zaměnili Tvaroženský kopeček s kaplí na jeho vrcholu s kaplí sv. Antonína u Újezda. Kdo ví… 

Kaple Panny Marie Sněžné s pamětními deskami. (foto: Wikimedia Commons, Mercy, CC BY-SA 3.0)

Na vrcholu kopce, který je vysoký pouhých 296 m n. m., se v každém případě nerýsuje kaple svatého Antonína, ale bělá se tady kaple Panny Marie Sněžné z roku 1832. Na její zdi najdete pamětní desku se jmény francouzských generálů Claparéda a Valhuberta a ruského generála Bagrationa, jejímž autorem je Vladimír Drápal. 

Lákavá princezna večernice 

Přírodní památka Santon má výměru pouhých 0,39 ha s ochranným pásmem 5,08 ha. V horních partiích kopce hojně roste kosatec nízký (Iris pumila). Mne sem však vždy v květnu přivábí hlavně stovky kvetoucích večernic smutných (Hesperis tristis), sametových divizen brunátných (Verbascum phoeniceum) a tisíců zlatožlutých pryskyřníků ilyrských (Ranunculus illyricus).

Pro večernici smutnou, která je v Česku silně ohroženým druhem, probíhá severozápadní hranice jejího výskytu přes Moravu (roste i v teplých oblastech Znojma, Hustopečí a na Pálavě). Tato brukvovitá rostlina je dvouletá, ojediněle krátce vytrvalá. Její květenství tvoří bohatě větvený hrozen, který je složen z deseti až sedmdesáti čtyřčetných květů. Poutník neprohloupí, když se u této půvabné rostliny zdrží do večera: v podvečer totiž její květy začínají vonět a lákat opylující hmyz.

Brunátná krasavice a milenec slunce

Lokalit výskytu divizny brunátné v České republice povážlivě ubývá a proto byla zařazena k ohroženým druhům naší květeny. V Česku ji v současnosti naleznete jen ve Středních Čechách, v Polabí a na jižní Moravě. Kvete sametově tmavěfialově, vzácně i bíle. Vykvétá záhy již v květnu a kvete, oproti jiným diviznám, jen velmi krátce.

Pryskyřník ilyrský, stejně jako předchozí jmenované rostliny, miluje suché a výslunné travnaté stráně a kamenité svahy; jeho domovem je střední Evropa a Malá Asie. U nás ho najdete jen v Českém Středohoří, dolním Povltaví a na jižní a střední Moravě. Tato vytrvalá bylina s hlízovitými kořeny má nápadně šedobíle chlupatou lodyhu, která je vysoká třicet až pětačtyřicet centimetrů. Plodem pryskyřníku jsou ploché nažky. Poměrně velké zlatožluté květy jsou jednotlivé, kališní lístky nazpět sehnuté ke květní stopce, korunní lístky široce vejčité a lysé. V Česku je pryskyřník ilyrský silně ohroženým druhem, na Slovensku je řazen k druhům ohroženým a chráněn je i v Polsku a Maďarsku.

Další poklady flory i fauny

Botanici si na Santonu přijdou na své i díky dalším druhů, rostlin. Daří se tu například stále vzácnějšímu pochybku prodlouženému (Androsace elongata), který je silně ohroženým druhem. I laiky ovšem okouzlí bohaté trsy chrpy chlumní (Cyanus triumfettii) a ve větříku povlávající kavyl vláskovitý (Stipa capillata). Pro kopec jsou charakteristické také porosty čistce přímého (Stachys recta), tolity lékařské (Vincetoxicum hirundaria), bělozářky větevnaté (Anthericum ramosum) a kakostu krvavého (Geranium sanguineum). Se štěstím zde můžete objevit hvozdík Pontederův (Dianthus pontederae), zvonek boloňský (Campanula bononiensis) a další botanické skvosty.

Z berobratlých živočichů se ve vrcholném létě na Santonu hojně vyskytuje kudlanka nábožná (Mantis religiosa). Pochopitelně zde můžete obdivovat řadu motýlů; typický je pro tuto lokalitu zejména otakárek ovocný (Iphiclides podalirius).

Z obratlovců zastihnete na Santonu ještěrku obecnou (Lacerta agilis) a slepýše křehkého (Anguis fragilis). Z avifauny na lokalitě pravidelně hnízdí například lejsek šedý (Muscicapa striata) a ťuhýk obecný (Lanius collurio).

Nutná ochrana a péče

Ve dvacátém století se na lokalitě bohužel značně náletově šířil cizorodý trnovník akát s podrosty bezu černého a šeříku obecného. Již v roce 1995 byla zahájena dlouhodobá rekonstrukce lokality včetně ochranného pásma. Od roku 1999 se na Santonu uskutečňuje pravidelná údržba travino-bylinných porostů kosením.

TIP: Za vzácnými květy Ralska: Kvetoucí klenoty Ralské pahorkatiny

V okolí Santonu se každoročně pořádají vzpomínkové akce na paměť obětí bitvy tří císařů, včetně atraktivní rekonstrukce bitvy. V prosinci 2005 bohužel při akci došlo ke značnému poškození nejcennějších částí chráněného území. Příroda tak opět doplatila na lidskou bezohlednost a lhostejnost, ale je potřeba věřit, že se z uštědřené rány dokáže tady na Santonu (i jinde na světě) vzpamatovat. 

Oči patří k nejcitlivějším částem lidského těla a na sebemenší podráždění reagují mrkacím reflexem. Líčení proto většina žen musí nějakou dobu trénovat, než v něm získají takovou praxi, aby při aplikaci řasenky omylem „nepřetáhly“ ve snaze nepíchnout se do oka.

TIP: Historie rudé tyčinky: Rtěnku lidé používali již před 5 tisíci lety

Mezi osvědčené triky, jak se při použití maskary vyvarovat černých šmouh, patří otevření úst: Zdánlivě nesmyslný počin většina žen provádí zcela nevědomky a důvod tkví v anatomii obličeje. Nervy ovládající svaly dolní čelisti totiž procházejí v těsné blízkosti těch, jež pomáhají udržet oči doširoka otevřené. Když tedy dámy nechávají při líčení klesnout bradu, vlastně tak jen reflexivně udržují víčka daleko od sebe. 

6. květen roku 1937 se stal osudným pro největší létající stroj v historii - německou vzducholoď LZ 129 Hindenburg. Po třídenním letu z německého Frankfurtu zahájil tento létající kolos přistávací manévr na newyorském letišti Lakehurst. Dodnes se neví, zda to byla sabotáž, proražení látkového potahu nebo – nejspíše – jiskra statické elektřiny, která zapálila 200 000 metrů krychlových vodíku. Vzducholoď, která v tu dobu byla ve výšce okolo 60 metrů nad zemí, shořela za 34 vteřin a z necelé stovky lidí na palubě zahynulo 13 cestujících a 22 členů posádky.

Německá vzducholoď byla největším létajícím strojem v historii. Její olbřímí rozměry ale vyniknou ještě více, ve srovnání s velkými létajícími stroji dneška. Nejdelší a zároveň nejtěžší letoun, jaký kdy byl zkonstruován – sovětský Antonov 225 Mrija - by se do Hindenburgu vešel téměř třikrát, dopravního obra - Boeing 747 Dreamlifter - by Hindenburg pojmul 3× a ještě by kousek zbyl. 

Od nečekané porážky Francouzů z rukou Angličanů v bitvě u Azincourtu roku 1415 byly vyhlídky rodu Valois na získání francouzského trůnu a na reálnou vládu v zemi velice špatné. Anglická armáda a její burgundští spojenci ovládali většinu severní Francie a postupovali na jih, jehož bránu tvořilo město Orléans. Jana z Arku se na scéně objevila v okamžiku, kdy zmíněné sídlo obléhala nepřátelská armáda: Sedmnáctiletá vesničanka tvrdila, že jí tři svatí – Kateřina, Markéta a Michal – nakázali vyhnat Angličany z Francie a dosadit mladého dauphina Karla na královský stolec. Měla se zkrátka stát oním zázrakem, který její domovina právě potřebovala…

Dejte jí výprask!

V květnu 1428 Jana odcestovala se svým strýcem do opevněného městečka Vaucouleurs. Hlasy v hlavě ji totiž přesvědčily, že tamní kapitán francouzské posádky Robert de Baudricourt pomůže dopravit její zprávu následovníkovi trůnu. Baudricourt ji však odmítl, a navíc jejímu strýci řekl, aby dívku odvezl zpět domů a vyfackoval ji za drzost. Jenže Jana se nedala odradit tak snadno. V lednu 1429 se do Vaucouleurs vrátila a byla daleko neoblomnější. 

Kapitán ji sice opět odmítl, ale později v únoru nařídil farnímu knězi, aby mladou ženu zaříkáním vyzkoušel a zjistil, zda ji neovládají zlé mocnosti. Jana test duchovní čistoty zvládla a Baudricourt souhlasil, že jí poskytne ochranu při putování do Chinonu, kde se Karel ukrýval. Do cíle dorazili 6. března a tou dobou již dívka vůbec nepřipomínala vesničanku, která poprvé žádala velitele o pomoc. Na cestu vyrazila v krátkém přiléhavém kabátci, tunice, punčochách a jezdeckých kalhotách, vlasy měla ostříhané a u pasu se jí houpal meč. Pro účely jedenáctidenní pouti převážně přes nepřátelské burgundské území šlo o velice praktický tah a zároveň tím Jana dávala najevo, že se do Chinonu vydává s určitým posláním.

Kdo stojí v pozadí?

Karel ji před přijetím nechal několik dní čekat. Když pak pro ni poslal, převlékl se do obyčejných šatů a schoval se mezi dvořany. Věřil totiž, že pokud dívku opravdu vede Bůh, určitě dauphina pozná i v přestrojení. Jana bez potíží uspěla, ani tehdy však nebyl Karel bez porady s odborníky připraven uznat její prorocké schopnosti. Dívku vyslýchaly dva sbory duchovních a zkoušky se pozoruhodně podobaly kacířskému procesu, jenž ji čekal později, na konci její krátké životní pouti.

Obě komise sledovaly principy, které Jean Gerson v díle O prokazování duchů shrnul veršem: „Ptejte se, kdo, co, proč; komu, jakým způsobem, odkud.“ Jinými slovy brali duchovní v úvahu jak povahu sdělení, tak charakter jeho nositele, a podle toho určovali původce. První zkoušky se konaly v Chinonu, kde dvorní teologové podrobili Janu důkladným fyzickým i duchovním testům.

Zbožná a jednoduchá

Examinace začaly prověřením fyzické čistoty. Dívka sice tvrdila, že je zbožnou ženou, ale její příjezd v mužských šatech vzbuzoval otázky o její ctnosti a slušnosti. Panenství potvrdily dvě vysoce postavené dvorní dámy. Následně se arcibiskup Gélu a jiní teologové z Chinonu dívky vyptávali na její víru a zvyky. Shledali ji oddaně věřící a ctnostnou, ale ani po několika dnech zkoušení a modliteb nebyli připraveni vyřknout rozhodnutí o pravdivosti jejích tvrzení. V sázce bylo příliš mnoho. 

Desátého března poslal Karel Janu na jih do Poitiers, kde ji dále vyslýchal sbor osmnácti teologů. Předsedal jim Regnault de Chartres, remešský arcibiskup a francouzský kancléř. Po tři týdny se učené shromáždění dívky vyptávalo na její život, víru a především zjevení. Nakonec tazatelé vypověděli, že v ní nenašli žádné stopy zla, jen „dobrotu, pokoru, panenskost, zbožnost, bezúhonnost a jednoduchost“. Přesto s verdiktem váhali, stejně jako jejich kolegové z Chinonu – nejprve chtěli mít důkaz, že Janina tvrzení představují opravdové Boží poselství. A dívka jim v daném ohledu pomohla: Když se dozvěděla, že Karlovu cestu do Remeše komplikuje obležené Orléans, navrhla, že město osvobodí. A teologové souhlasili, že půjde o výbornou zkoušku pravosti její mise.  

Karta se obrací

Někdy kolem 22. dubna se Jana – v brnění na míru z dílny královského mistra zbrojíře a s osobním praporem – připojila v Blois ke královské armádě. Odtud vypochodovala v čele čtyř tisíc vojáků, kteří se k ní přidali, přičemž se zapřísahali, že v doprovodu ctnostné panny nebudou drancovat, obcovat s prostitutkami ani sprostě nadávat. S sebou vezli také dlouhý konvoj zásob, jež Karlova tchyně shromáždila na pomoc trpícím obyvatelům Orléansu. K městu dorazili 29. dubna a Jana s kolonou vozů vstoupila dovnitř, jako by se žádné obléhání nekonalo. 

Pátého května pak zamířila do boje v čele francouzského jezdectva, po boku velitele města Jeana de Dunoise, zvaného „bastard z Orléansu“. Nikdo přitom nepochyboval, že ve skutečnosti velí Jana. Bojovalo se dva dny, během nichž Francouzi zabírali jednu anglickou pevnost za druhou. Večer 6. května se Angličané stáhli do mohutné kamenné tvrze Tourelles se dvěma věžemi, která strážila přístup do města na druhém břehu Loiry. Obléhatelé byli nyní sami obléháni Janou a jejím vojskem.

Výhled na porážku 

Za úsvitu 7. května začaly francouzské jednotky Tourelles dobývat, přičemž došlo k nejkrvavějšímu střetu od bitvy u Azincourtu. K večeru pronikl Janě brněním mezi krkem a ramenem šíp z kuše. Francouzská armáda na chvíli zakolísala, když zkrvavenou dívku odnášeli z bojiště. Ona však odmítla odpočívat. Jakmile ji ošetřili, vrátila se do bojové vřavy a znovu poháněla své jednotky vpřed. Než odbila půlnoc, padla tvrz do rukou Francouzů.

Jana z Arku v boji, obraz německého malíře Hermanna Stilkeho (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Ztráta Tourelles znamenala pro Angličany definitivní konec obléhání Orléansu. Stále však měli své posádky v pevnůstkách, jež postavili na západ a na sever od města. Za rozbřesku příštího dne hlídky ohlásily, že se Angličané znovu chystají do boje. Obránci Orléansu se shromáždili a podle Janiných rozkazů se přiblížili k pozicím nepřítele, ale nezaútočili. Armády na sebe asi hodinu bez jakéhokoliv manévrování hleděly. Poté se poražení a zmatení Angličané dali na ústup, zatímco veškeré vojenské vybavení, které by je zpomalilo, nechali na místě. 

Tažení odloženo

Orléans trpěl v obležení šest měsíců. Jana jej se svou armádou osvobodila za pouhé čtyři dny. A učení kněží dostali důkaz, po kterém toužili. Dívčino poslání však nebylo u konce, proto neztrácela čas oslavami. O tři dny později se ohlásila u Karla a požádala ho, aby se vydal do Remeše a nechal se pomazat a korunovat. Mnozí poradci cítili, že je potřeba využít úspěch u Orléansu a pokračovat v ofenzivě proti Angličanům. Jana ovšem trvala na tom, že dauphin musí být legitimně korunován. Karel se jejímu přání podřídil.

Nicméně přesun do Remeše nebyl jednoduchý. Město leželo hluboko na území ovládaném Angličany a dauphinova pokladnice takřka zela prázdnotou. Trvalo téměř měsíc, než se podařilo vybrat peníze a shromáždit vojsko, které Jana potřebovala, aby vyhnala posádky nepřítele z Jargeau, Meung a Beaugency. 

O Vánocích nebojujeme 

Na cestě už tedy nehrozilo bezprostřední nebezpečí, a tak Jana 29. června s armádou čítající 12 tisíc mužů podnikla s dauphinem a jeho dvorem dlouhou pouť z Chinonu do Remeše, kde se korunovace francouzských králů konaly již od roku 1207. Po sedmi letech čekání byl 17. července 1429 v tamní katedrále korunován Karel VII. – s armádou v zádech a s Pannou orleánskou po svém boku na čestném místě. 

Až do slavnostního aktu se cíle obou prakticky shodovaly. Jakmile byl ovšem Karel uznán legitimním vládcem Francie, jejich cesty se rozešly. Jana se dál soustředila na vyhnání Angličanů ze země vojenskou silou, zatímco panovník začal zkoumat možnosti vyjednávání s burgundským vévodou. Po korunovaci pokračovala francouzská armáda do Paříže, která setrvávala pod kontrolou Angličanů a Burgunďanů od roku 1418. V téže době zahájili francouzští vyslanci mírové rozhovory s Burgunďany, což Jana nevěděla. Během dvou týdnů podepsali zástupci obou stran edikt z Compiègne, který zajišťoval klid zbraní během Vánoc. Dohoda se nicméně netýkala Paříže.

Čas na ústup 

V době, kdy Karel edikt podepsal, se Jana se svou loajální armádou nacházela asi jedenáct kilometrů od Paříže. Počty jejích vojáků k dobytí města naprosto nepostačovaly a král jí odmítl poslat posily. Navíc musela na povolení k útoku čekat dva týdny, a tak se mezitím střetávala s anglickými oddíly za hradbami a zkoumala obranu města. 

Jakmile panovník konečně k ofenzivě svolil, vedla Jana 8. září ráno své muže k bráně Saint-Honoré na západním okraji Paříže. Jenže když se slunce sklonilo k obzoru, byli s obléháním stejně daleko jako za rozbřesku. Pak se začalo stmívat a šíp z kuše trefil dívku do stehna. Krvácela, ale stále volala na vojáky, aby pokračovali vpřed. Tentokrát však oficiální velitel její armády, vévoda z Alençonu, nařídil ústup. A následujícího dne Karel zastavil útok definitivně. 

Napospas inkvizici 

Po pařížském neúspěchu víra v Janu a její poslání rychle slábla. Karel ji sice i s rodinou povýšil do šlechtického stavu, ale jednoznačně počítal s tím, že role Panny orleánské skončila. Posledních osm měsíců svobodného života tak strávila v čele nevelké skupiny vojáků a podnikala menší operace: Večer 24. května 1430, tedy třináct měsíců po vítězství u Orléans, se vydala na tažení, při němž chtěla překvapit burgundskou armádu obléhající Compiègne. Nečekaně se ovšem vklínila mezi útočící anglické jednotky z jihu a Burgunďany ze severu. Nakonec se tedy musela vzdát Jeanu de Luxembourg-Ligny, vazalovi burgundského vévody.

Jako nová příslušnice šlechty a členka francouzské armády s největší pravděpodobností očekávala, že bude ze zajetí vykoupena. Karel ji však ponechal osudu. Burgunďané dívku předali Angličanům a ti zase svaté inkvizici. 

Z Boží vůle kacířka 

Její zajetí znovu vyvolalo otázky o původu hlasů, které slyšela. Janin osud byl jako mince, jež neustále dopadá šťastnou stranou vzhůru, ale kdykoliv se může otočit na tu špatnou. Každá bitva znamenala test opravdovosti jejího poslání. Závěrečné selhání a zajetí přitom mohl Karel považovat za ztrátu podpory z nebes. Angličané si byli dokonce jistí, že šlo o jasný důkaz původu Janina poselství: Nevzniklo v nebi, nýbrž v pekle. 

Dívku nakonec převezli do Rouenu a obvinili z čarodějnictví, kacířství a převlékání se za muže. Soudil ji sbor 42 duchovních v čele s biskupem Pierrem Cauchonem, který rozhodně nebyl nestranný. Následkem Janina a Karlova tažení totiž v Beauvais ztratil svou diecézi. Stejně jako jejich kolegové v Poitiers se soudci ptali „kdo, co, proč; komu, jakým způsobem, odkud“. Zvažovali jak povahu poselství, tak charakter toho, kdo jej přinesl. Nicméně vzhledem k politickým okolnostem nevyhnutelně došli k úplně opačným závěrům. Janu tak 30. května 1431 upálili na hranici jako kacířku. 

TIP: Panna Orleánská a husité: Co vzkázala Johanka z Arku českým bojovníkům?

Jednalo se o exemplární trest. Ačkoliv bylo dobovým zvykem zapustit sloup do země a přivázaného odsouzence zahrnout dřevem téměř po hlavu, Janina hranice vypadala jako jeviště – byla vysoká a podepřená kamennou konstrukcí, aby lid její smrt dobře viděl.  

„Jupiter jsme takhle ještě neviděli. Je to všechno naprosto úžasné,“ uvedla astronomka Imke de Paterová z Kalifornské univerzity v Berkeley. „Popravdě řečeno jsme ani nečekali, že to bude tak skvělé“ dodala.

Na širokoúhlém záběru Webbův teleskop zachytil slaboučké prstence okolo planety a dva menší měsíce Amaltheu a Adrasteu. Rozmazané skvrny pod Jupiterem jsou podle všeho vzdálené galaxie. Na samostatném snímku planety se nad oběma póly rozprostírají načervenalé polární záře a zelenkavé mlhy. Modrá barva ukazuje pro Jupiter typické bouře. Velká rudá skvrna, bouře na jižní polokouli Jupiteru tak rozsáhlá, že by hravě pohltila celou Zemi, se na snímcích jeví jako bílá.

Snímek planety Jupiter pořízený vesmírným teleskopem Jamese Webba. (foto: NASA, ESA, CSA, Jupiter ERS Team; Judy Schmidt, CC BY-SA 4.0)

Infračervené snímky z teleskopu dorazí na Zemi v podobě souboru dat. Finální fotografie planet, galaxií nebo mlhovin pak vznikají pod rukama vědců. Jupiter, který se běžně jeví v oranžových a okrových tónech, je proto zbarven nezvykle fialově, modře a zeleně – vyniknou tak všechny prvky planety.

„Světlá barva v tomto případě ukazuje, že se jedná o velkou výšku. Nad Velkou rudou skvrnou i rovníkem je vysoko položený opar,“ upřesnila vědkyně zabývající se pozorováním Sluneční soustavy Heidi Hammelová. Četné bílé skvrny podle ní značí vysoce položenou oblačnost, naopak tmavé pruhy jsou místa s malou oblačností.

V provincii Huelva, která se rozkládá u nejjižnější části hranice Španělska s Portugalskem, nedávno došlo k významnému archeologickému objevu. Nedaleko hraniční řeky Guadiana se archeologům podařilo objevit velký megalitický komplex, který tvoří několik set balvanů. Na ploše o rozloze zhruba 600 hektarů jich stojí nebo leží celkem 526, přičemž na výšku měří jeden až tři metry. Řada z nich je pohřbená v zemi.

Jak uvádí Jose Antonio Linares ze španělské Univerzity v Huelvě: „Jde o největší a nejpestřejší sbírku megalitických balvanů na Iberském poloostrově.“ Nejstarší vztyčené kameny na lokalitě, která dostala označení La Torre-La Janera, jsou podle Linarese staré až 7,5 tisíce let.

Výtečně zachovalý komplex

V Evropě existují i větší megalitické komplexy. Například ve francouzském Carnacu stojí na třech lokalitách zruba tři tisíce menhirů. Přesto je španělský objev velmi cenný. Podle Primitity Buenové ze španělské Univerzity Alcalá je s kolegy nejvíce zaujalo, že nalezli na jedné lokalitě řadu různých megalitických elementů, které jsou navíc výtečně zachovalé.

Nově objevený megalitický komplex v provincii Huelva. (foto: Trabajos de Prehistoria, José Antonio Linares-Catela, CC BY 4.0)

„Můžete tam vidět všechno pohromadě, což není obvyklé. Na lokalitě La Torre-La Janera jsou k vidění kamenné řady (lineární řady kamenů), kromlechy (okrouhlá seskupení kamenů), dolmeny (zřejmě vnitřní části mohyl) i menhiry (jednotlivé stojící kameny),“ upřesňuje Buenová. 

TIP: Dolmen „Artušův kámen“ ze západní Anglie je starší než Stonehenge

K objevu došlo šťastnou souhrou okolností. Nechybělo totiž málo a lokalita mohla být nenávratně zničena. Na místě nálezu měla totiž vzniknout avokádová plantáž,  místní úřady ale naštěstí před udělením definitivního povolení trvaly na archeologickém průzkumu. Ten pak odhalil přítomnost megalitických balvanů.

Fénixovy ostrovy sestávají z osmi atolů a dvou podmořských korálových útesů uprostřed Tichého oceánu. Dnes spadají pod Republiku Kiribati, společenství 33 ostrovů roztroušených na ploše neuvěřitelných 3,5 milionu čtverečních kilometrů. Ještě v 30. letech minulého století však Fénixovy ostrovy patřily pod britskou korunu a reprezentovaly poslední pokus o koloniální expanzi evropské velmoci. 

Chráněnou oblast The Phoenix Island Protected Area (neboli PIPA) vyhlásila kiribatská vláda v roce 2008 a o dva roky později se území dostalo i na seznam UNESCO. Teritorium o rozloze srovnatelné s Německem a Slovenskem dohromady je v současnosti největší mořskou chráněnou rezervací na světě. 

Krajina podmořských sopek 

Výjimečnou oceánskou krajinu Fénixových ostrovů zformovalo značné množství podmořských pohoří. V oblasti je jich minimálně čtrnáct, vznikla pravděpodobně z vyhaslých sopek a ta nejvyšší „se tyčí“ z hloubky až šesti kilometrů.  

Rezervace se chlubí jedním z nejzachovalejších ekosystémů. Jednotlivé atoly a jejich okolí poskytují útočiště migračním druhům planktonu, jež tam zanášejí oceánské proudy. Drobné mikroorganismy se pak stávají potravou řady dalších živočichů. Tamní fauna zahrnuje na 200 druhů korálů, 500 druhů ryb, 18 druhů mořských savců a 44 druhů ptáků. Mezi nejznámější obyvatele oceánské divočiny patří žraloci, mořské želvy a ptáci, koráli i gigantičtí krabi palmoví až s dvoumetrovým rozpětím nohou. 

Nedotčená laboratoř

Značná odlehlost území a především nedostatek pitné vody přispěly k tomu, že je dopad lidské činnosti v mořské rezervaci minimální: Ostatně jediným tamním osídleným ostrovem zůstává s pouhými 50 obyvateli atol Kanton. 

TIP: Jeden z nejizolovanějších ostrovů světa se mění v dokonalou přírodní rezervaci

Fénixovy ostrovy tak v podstatě tvoří nedotčenou mořskou laboratoř, jejíž výzkum nám pomáhá pochopit, jak fungují vodní ekosystémy v Pacifiku. Můžeme tam však zároveň pozorovat, jak se formují a rostou korálové útesy, nebo sledovat změny oceánských hladin i klimatu. 

Německá stíhačka Messerschmitt Bf 109 reprezentovala na rozdíl od P-47 Thunderbolt zcela odlišnou konstrukci, patří jí ale dva rekordy z obdobné kategorie jako počet dodaných strojů P-47. Jednalo se o nejpočetnější německou stíhačku a po sovětském Il-2 vlastně nejvíce vyráběný bojový letoun vůbec. S touto skutečností i s jeho trvající oblibou ale kontrastuje fakt, že v době svého vzniku rozhodně nebudil dojem nějakého favorita, spíše naopak.

Předchozí část: Ochránci a lovci bombardérů: Duel stíhaček P -47 Thunderbolt vs. Bf 109G/K (1)

Neočekávaný vítěz soutěže

Zrodil se v reakci na specifikace Říšského ministerstva letectví, které v roce 1934 požádala o celokovový stíhací jednoplošník. Obecně se očekávalo, že zvítězí letoun některého z tradičních dodavatelů stíhaček, zřejmě Arado či Heinkel, jelikož Willy Messerschmitt neměl s konstrukcí této kategorie letadel zkušenosti. Jeho výhodou se ale stala existence sportovního stroje Bf 108 Taifun, jenž ve své době patřil na světovou špičku. Mnoho jeho prvků bylo vtěleno do designu nové stíhačky která výrazně převyšovala konkurenci z hlediska rychlosti a stoupavosti.

Původně plánovaný vidlicový motor Daimler-Benz však ještě nebyl k dispozici, a tak musel první prototyp, jenž vzlétl 29. května 1935, užívat agregát Rolls-Royce Kestrel. Pak se přešlo na motory Junkers Jumo 210, jež sloužily k pohonu předválečných sériových variant Bf 109A, B, C a D.

„Stodevítka“ se vyvíjela rovněž z hlediska výzbroje, protože k počátečním 7,92mm kulometům se přidaly kanony ráže 20 mm. Následně obvykle platilo, že právě Němci udávali trendy v letecké výzbroji, kdežto Spojenci museli reagovat, což také ukazuje, že Willy Messerschmitt vytvořil konstrukci s výjimečným evolučním potenciálem. Na konci roku 1938 se začala dodávat verze Bf 109E, která konečně získala agregát Daimler-Benz DB 601, a roku 1940 se přidala varianta Bf 109F, jež přinesla i aerodynamická zlepšení. Další velký průlom se dostavil počátkem roku 1942, kdy sériová produkce přešla na provedení Bf 109G, pro které vznikl ještě výkonnější motor Daimler-Benz DB 605.

Racionalizace konstrukce

„Géčko“ existovalo v širokém spektru subvariant, které se odlišovaly mimo jiné výzbrojí či určením, jelikož vedle klasických stíhaček vznikaly také výškové stroje s přetlakovými kabinami, noční stíhací stroje, stíhací bombardéry či letouny pro fotografický průzkum. V továrnách a u útvarů se na ně montovaly různé sady výzbroje, do které přibyly také 13mm kulomety a kanony ráže 30 mm, navíc letouny mohly nést bomby či neřízené rakety, které se ukázaly jako vysoce efektivní i proti těžkým bombardérům.

Právě boj s vlnami výškových bombardérů USAAF se řadil mezi prioritní úkoly stíhacích útvarů Luftwaffe, která vypracovala předpis, podle něhož se letouny Fw 190 měly utkávat především se samotnými bombardéry, kdežto messerschmitty se měly soustředit na americký stíhací doprovod. K tomu je předurčovala jejich vyšší obratnost, avšak v chaosu skutečné bojové situace takové předpisy do značné míry ztrácely smysl. Enormní množství modifikací Bf 109G potom začalo působit i problémy, protože nezapadalo do snah Alberta Speera o racionalizaci a maximalizaci zbrojní výroby.

Na verzi Bf 109G, známou též jako „Gustav“, tudíž v létě 1944 navázala modifikace Bf 109K čili „Karl“ nebo „Kurfürst“. Základ konstrukce vycházel z „Gustava“, odehrála se však řada změn s cílem zvýšit výkony a zjednodušit dodávky. Stroj Bf 109K-4, což byla jediná verze „Karla“, jež se dostala do masové výroby, tudíž kombinoval vybrané sady výbavy z Bf 109G a zároveň v maximální míře užíval levné „nestrategické“ materiály, tedy zejména dřevo a ocel. Obdobně jako některé varianty „Gustava“ disponoval motorem s možností vstřiku vody nebo metanolu, což zvyšovalo krátkodobý výkon. Všechny firmy vyrábějící „stodevítky“ měly postupně přejít na dodávky verze Bf 109K, jež měla zůstat jako poslední pístový stíhač, zatímco se Luftwaffe chystala k přechodu na proudové stroje.

Měření sil

Německý Bf 109G/K a americký P-47D reprezentují dva absolutně odlišné, téměř protikladné přístupy ke konstrukci stíhaček. Willy Messerschmitt vsadil na „lehký“ design, jehož základní výhody tvořila obratnost a stoupavost, kdežto Alexander Kartveli vytvořil velice těžký letoun, který vynikal zejména odolností a rychlostí ve střemhlavém letu. „Stodevítka“ si vedla daleko lépe nízko u země, zatímco zónu dominance P-47 představovaly velké výšky, kde se projevily schopnosti jeho turbodmychadla. Právě proto se „Jug“ ukázal jako výtečný pro roli doprovodu těžkých výškových bombardérů.

V manévrových soubojích se těšil jasné převaze messerschmitt, jenž mohl těžit ze své obratnosti, zatímco správný postup pro piloty thunderboltů představovala taktika, jež směřovala právě proti slabým stránkám německých stíhaček. Američané tedy upřednostňovali postup zvaný „boom and zoom“, při kterém střídali stoupání a střemhlavý let, v němž se jim Bf 109 nedokázaly vyrovnat. Výjimečně odolná konstrukce P-47 snášela i střemhlavé lety s rychlostí blížící se 900 km/h a umožňovala přečkat těžká bojová poškození, kdežto německý stroj byl podstatně zranitelnější.

TIP: Krvavé nebe nad Stalinovou říší: Duel sovětského Jak-1/7 a německého Bf 109 E/F

Obrovskou výhodu Američanů ale znamenala i prostá početní převaha, jelikož Luftwaffe ztrácela letadla i piloty daleko rychleji, než je dokázala nahrazovat. Vítězství tedy zákonitě připadlo americkým stíhačům. Tenčící se kádr německých „Experten“ však až do posledních dnů války představoval důstojné soupeře i pro špičkové americké letce, takže výsledky jednotlivých soubojů „Jugů“ a „stodevítek“ samozřejmě vždycky závisely i na zkušenostech pilotů a na konkrétní taktické situaci