Nejstarší úvahy o výstavbě vodní nádrže na toku jihomoravské řeky Dyje se datují až do dob rakousko-uherské monarchie. Dyje byla po staletí známá velkými výkyvy svého toku, které v jarních měsících pravidelně způsobovaly záplavy, zatímco v letních měsících se ve městech na jejím dolním toku vody téměř nedostávalo. Vedle regulace říčního toku existovala počátkem 20. století také silná poptávka po elektrické energii, kterou by mohla být napájena plánovaná železniční dráha vedoucí údolím Dyje ze Znojma do dolnorakouského Raabs an der Thaya.

Betonová premiéra

Návrh z roku 1922 počítal s celkem čtyřmi přehradními stupni: od vesnice, ležící pod stejnojmenným hradem Frejštejn (dnešní Podhradí nad Dyjí) po Vranov, Vranov–Hrádek, Hrádek–Trouznice a Trouznice–Znojmo. K realizaci však bylo přikročeno pouze v případě prvního jmenovaného stupně, s jehož dokončením se po schválení roku 1929 počítalo o tři roky později. I když se nakonec stavba ještě o další dva roky protáhla, výsledné dílo představovalo technický unikát.

K lití betonu přehradní hráze sloužily dva kabelové jeřáby, které visely ve výšce přibližně 15 metrů nad staveništěm. (foto: Povodí Moravy, s.p., CC0)

Na stavbu přehradní zdi o výšce 60 metrů a délce (v koruně) 292 metrů byl v Československu vůbec poprvé použit litý beton, který hrázi zajistil oproti dříve používaným kamenným či dokonce sypaným typům daleko vyšší pevnost. Ve své době představovala největší domácí přehradní nádrž – s objemem přesahujícím 133 milionů m³ by se do ní vešla voda z více než dvaceti rybníků Rožmberk. Od hráze až k obci Frejštejn měří její zátopová oblast 24 kilometrů a dosahuje průměrné hloubky 50 metrů.

Budování přehradní nádrže musela ustoupit vesnice Bítov, tvořící podhradí stejnojmenného hradu z 11. století. Už roku 1931 proto začala o několik kilometrů dále po proudu Dyje výstavba nové „vzorové“ vesnice podle návrhu architekta Josefa Karla Říhy. Z vyklizené a roku 1934 zatopené vesnice zbyl pouze o několik desítek metrů výše položený hřbitov a z vodní hladiny čněla ještě špice kostelní věže, než byla roku 1953 stavba odstřelena.   

Nesmrtelnost, přinejmenším z funkčního hlediska, u živočichů opravdu existuje. Biologové znají jediný takový druh a není to žádný superhrdina nebo upír. Jde o poměrně nenápadného polypa Turritopsis dohrnii – žahavce z příbuzenstva nezmarů, kterému se přezdívá „medúza Benjamina Buttona“. 

Jak může být takové stvoření, v dospělosti velké asi půl centimetru, nesmrtelné? Polyp dokáže „převrátit“ svůj životní cyklus a z dospělého medúzového stádia se přemění na „mladé“ polypové stádium, z něhož pak opět „zestárne“. Zřejmě to může udělat, kolikrát se mu zamane, alespoň teoreticky. Ve skutečnosti ale polyp Turritopsis dohrnii obvykle žije podstatně kratší dobu než člověk. Nesmrtelnost totiž neznamená nezranitelnost a malého tvora v moři leckdo spolkne.

Genetika nesmrtelnosti

Přesto je tento živočich pro odborníky nesmírně zajímavý a snaží se odhalit tajemství jeho nesmrtelnosti. Maria Pascual-Torner ze španělské Univerzity v Oviedu a její kolegové porovnali genetiku a buněčnou biologii „nesmrtelného“ polypa s blízce příbuzným druhem Turritopsis rubra, u něhož taková „nesmrtelnost“ podle všeho nefunguje. Výsledky zveřejnili v časopisu Proceedings of the National Academy of Sciences.

Vědci zjistili, že nejspíš neexistuje nějaký jeden jednoduchý genetický trik, který by druhu zaručil „nesmrtelnost“. Namísto toho vytipovali celou řadu „podezřelých“ faktorů, které mohou k této nesmrtelnosti přispívat, jako jsou geny související s replikací DNA, opravné mechanismy DNA, „údržba“ telomer, populace kmenových buněk nebo třeba mezibuněčná komunikace.

TIP: Udělej si sám: Samice žraloka zebrovitého se začala rozmnožovat bez partnera

Významnou, možná i zásadní úlohu hraje regulace prostřednictvím proteinů skupiny PRC2 (polycomb repressive complex 2) a s ní související aktivace pluripotence, čili schopnosti kmenových buněk vytvořit jakékoliv buňky těla. Využít něco takového u člověka by bylo asi velice obtížné. Jde ale o další dílek skládačky, která by nakonec mohla odkrýt tajemství regenerace a podobných procesů.

Skutečnost, že za regulérního aktéra ozbrojeného konfliktu se považuje pouze řádná armáda či jiná ozbrojená složka mezinárodně uznávaného státu, není v lidských dějinách rozhodně tradiční. Symbióza států, národů a armád je naopak poměrně moderní záležitostí, jež se začíná výrazněji prosazovat až po uzavření vestfálského míru (1648), a především po Velké francouzské revoluci za napoleonské éry (1789–1815).

Brannou povinnost zavedla většina vyspělých států právě v té době a doprovodila ji zaručením určitých občanských a politických práv. Vzhledem k faktu, že po skončení studené války opět zaznamenáváme výrazné zesílení privatizace ozbrojených konfliktů, můžeme konstatovat, že éra, kdy válečnictví zůstávalo doménou států a jejich občanů, byla vlastně velmi krátká. A ani tehdy soukromé válečnictví zcela nezmizelo.

Ve starověku

Během dějin byli soukromí válečníci nazýváni různě a rozdílně se na ně také nahlíželo. Nejčastější termín, který se k označení takových válečníků užívá, je žoldnéř, potažmo hanlivě žoldák. Postupem času získal výrazně negativní nádech, nicméně tito muži a ženy tvořili po tisíciletí běžnou součást většiny válek a ozbrojených konfliktů. Již ve starověkém Egyptě, jedné z prvních skutečně vyspělých civilizací lidských dějin, využívali místní faraoni vojenské umění takzvaných mořských národů, jež pocházely patrně z jižní Itálie, Peloponéského poloostrova a západní Anatolie.

Do egyptských služeb se nechaly najímat především v dobách, kdy jejich země stíhaly neúrody a hladomor. Ostatně bitvu u Kadeše (1290 př. n. l.), první detailně zdokumentovanou v dějinách, vedli jak za Egypťany, tak za Chetity do velké míry právě příslušníci mořských národů. Obrovskou roli ve starověkém válečnictví hráli řečtí žoldnéři, bez nichž se neobešla žádná významnější válka.

Žoldnéři jako základ

Panovníci je vyhledávali pro jejich organizovanost a vybavenost, přičemž již kolem roku 400 př. n. l. získali takovou dominanci, že při vyslovení slova žoldnéř byl automaticky myšlen Řek. Příslušníci tohoto etnika se k námezdnému vojenství uchylovali z podobných důvodů jako mořské národy – v dobách neúrod a nedostatku potravin se pro ně námezdní válečnictví stávalo způsobem obživy. Na žoldnéřích stála celá vojenská síla Kartaginců, jelikož se jednalo o početně slabé etnikum.

Disponovalo sice nadanými vojevůdci a velkým ekonomickým bohatstvím, ale bojovou sílu si muselo najímat. Právě to se ale nakonec stalo i Achillovou patou severoafrického národa, když jej oslabily velké reparace po porážce v první punské válce (264–241 př. n. l.).

Také Římané, byť měli podstatně promyšlenější válečnictví a vojenskou sílu postavenou na vlastních občanech, se postupem času stávali čím dál závislejší na žoldnéřích. Ochota bojovat za svoji říši klesala a zvyšoval se tudíž podíl cizích žoldnéřů. Římané si najímali lehkou jízdu z řad asijských kočovných národů, těžkou pěchotu pak z evropského vnitrozemí od germánských Gótů či Vandalů. Na konci 3. století již bylo v římské armádě více germánských žoldnéřů než Římanů.

Pokračování: Od žoldnéřů ke kontraktorům: Vznik, organizace a vývoj soukromých armád (2)

Původně vědci z univerzity v německém Osnabrücku zkoumali v rámci projektu Ozouga něco zcela jiného: Po dobu 15 měsíců monitorovali v africkém Gabonu 45člennou skupinu šimpanzů s cílem lépe zmapovat jejich vzájemné vztahy při lovu. Záměr se však záhy změnil, když si badatelé všimli nečekaného chování zvířat – zranění jedinci si na rány přikládali konkrétní druhy hmyzu, přičemž bylo evidentní, že mají k uvedenému jednání jasný důvod. „Věděli jsme, že hmyz jedí. Že by ho však používali i jako medicínu, to pro nás byla novinka. Dokážou tedy nejen rozlišovat živočišné druhy, ale také chápat jejich význam pro léčebné účely,“ vysvětluje vedoucí studie Simone Pikaová.

Starostlivá matka

V rámci projektu pozorovali odborníci celkem 19 takových situací, a ve třech případech navíc některý ze šimpanzů ošetřoval pomocí rozdrceného hmyzu i své příbuzné. „Viděl jsem, jak samice Suzee prohlíží raněnou nohu svému synovi. Vypadalo to, že se nejprve rozmýšlí, potom se rozhlédla, ulovila nějaké brouky, rozdrtila je mezi rty a přiložila na ránu,“ popisuje Alessandra Mascarová, dobrovolnice z projektu Ozouga. 

TIP: Unikátní pozorování: Vědci nafilmovali šimpanze při pohřebním rituálu

Vědci zatím netuší, o jaké hmyzí druhy se jedná. Předpokládají ovšem, že jejich těla obsahují látky schopné tišit bolest. Nejde přitom o jediný známý způsob, jak šimpanzi pečují o svůj zdravotní stav. „Pojídají například listy rostlin, které je díky hořkým sloučeninám zbavují parazitů,“ připomíná Pikaová.

Jaké bude noční nebe v září? Hned po setmění především planetární. Společně s prvními nejjasnějšími hvězdami – Arcturem z Pastýře, Vegou z Lyry a Capellou z Vozky – se totiž na obloze zjeví i dva plynní obři: Saturn v Kozorohovi a Jupiter v Rybách. Druhý zmíněný bude skutečně nepřehlédnutelný a Vegu coby nejnápadnější stálici podvečerního zářijového nebe překoná jasností přibližně 15×. 

Obr a jeho hvězdičky

Babí léto se k pozorování Jupitera zkrátka ideálně hodí. Planeta se 26. září ocitne v opozici se Sluncem a jen o několik hodin později se bude letos nacházet i nejblíž Zemi. V období kolem opozice zůstane pozorovatelná po celou noc a s ohledem na „blízkost“ bude také velmi jasná: Konkrétně dosáhne −2,9 mag. Uvozovky v předchozí větě jsou přitom namístě – světlu z Jupitera totiž stále potrvá celých 33 minut, než k nám doputuje skrz 591 milionů kilometrů v podstatě prázdného kosmického prostoru. Na takovou vzdálenost se z plynného obra stane na obloze drobný zářící disk, s úhlovým průměrem 50″.

Přesto na něm v dalekohledu spatříte spoustu podrobností, a dokonce i v těch nejmenších přístrojích rozlišíte čtveřici jeho „hlavních“ měsíců. I když jsou největší, pořád vypadají jako prosté „hvězdičky“ páté velikosti v blízkosti kotoučku planety. Jejich pohyb kolem plynného obra pak zaznamenáte již s odstupem několika desítek minut (viz Galileovské družice).

Na průzkum oblačnosti

Dalekohledy s objektivem kolem 5 cm ukážou, že je kotouček Jupitera nepatrně zploštělý: Plynná planeta je velmi tvárná a vlivem rychlé rotace se její rovníkový a polární průměr nacházejí v poměru asi 50 : 47. Na kotoučku snadno rozeznáte také dvojici tmavých oblačných pásů paralelních k rovníku – jeden na severní polokouli, druhý na jižní. Další fascinující atmosférické detaily si vyžádají alespoň středně velký přístroj, s objektivem o průměru 12 cm a více. Zjeví se v něm i méně nápadné oblačné pásy oddělené světlejšími zónami, a zcela jistě se přidá také některá z obřích anticyklon či cyklon. 

Zmíněné gigantické atmosférické víry vypadají jako oválné skvrnky usazené uvnitř pásů a zón, přičemž tu největší a nejnápadnější představuje tzv. Velká červená skvrna při jižním okraji jižního rovníkového pásu. Navzdory uvedenému přívlastku však počítejte spíš s jemně naoranžovělým až nahnědlým odstínem. Skvrna je nejsnáz pozorovatelná, když míjí střed kotoučku planety a má největší úhlový průměr – asi 10″. Kdy se tak stane, zjistíte pomocí počítačových planetárií či na specializovaných webových stránkách. Informace lze získat například z počítačového programu Stellarium či z aplikace SkySafari pro chytré telefony. 

Zákryty i zatmění

Zaregistrovat můžete i velmi temnou okrouhlou skvrnku, či dokonce skvrnky o úhlovém průměru kolem 1″, sunoucí se po disku planety v intervalu několika hodin. Tentokrát se ovšem nejedná o jevy v atmosféře, nýbrž o stíny, které na svrchní atmosférické vrstvy vrhají Jupiterovy měsíce. V danou chvíli se mohou nacházet jak v jeho okolí, tak přímo před ním a za dobrých pozorovacích podmínek je pak zaznamenáte coby jasné flíčky na světlém kotoučku. 

Oběžné dráhy souputníků leží přibližně v jedné rovině, jež se zhruba kryje s rovníkovou rovinou planety i s rovinou ekliptiky. Ze Země tak můžeme sledovat jejich vzájemné zákryty nebo zatmění! Nejčastěji lze zahlédnout výstup některého z nich zpoza planety či třeba jeho „zmizení“ – to když se ponoří do stínu, který vrhá plynný obr do prostoru. Také tyto úkazy umějí předpovědět specializované weby či počítačové programy.

Budete-li chtít z pozorování většími dalekohledy vytěžit maximum, počkejte, až Jupiter vystoupá co nejvýš nad obzor a vzdálí se od neklidných přízemních vrstev pozemského ovzduší. Dojde k tomu necelou hodinu po půlnoci, kdy se planeta ocitne v maximální výšce nad horizontem, asi 41° přímo nad jihem.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Lva, 23. září ve 3:04 SELČ vstoupí do znamení Vah; nastává podzimní rovnodennost, začíná astronomický podzim

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná v první polovině září ráno nízko nad východem
• Mars – viditelný téměř po celou noc kromě večera
• Jupiter – viditelný po celou noc
• Saturn – viditelný téměř po celou noc kromě rána
• Uran – viditelný téměř po celou noc kromě večera
• Neptun – viditelný po celou noc

Zajímavé úkazy v září 2022

• 9. září – dorůstající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na večerní obloze
• 7. září – planetka Juno v opozici se Sluncem
• 7. a 8. září – setkání Marsu a Aldebaranu z Býka na ranním nebi (cca 6°)
• 8. září – setkání téměř úplňkového Měsíce a Saturnu na noční obloze
• 11. září – setkání Měsíce a Jupitera na nočním nebi; nejblíž se ocitnou ve večerních hodinách, kdy je budou dělit asi 3°
• 14. září – zákryt Uranu Měsícem na noční obloze; začátek zhruba ve 23:23 SELČ, konec 15. září cca v 0:23 SELČ
• 15. a 16. září – setkání ubývajícího Měsíce a Marsu na noční obloze; nejblíž se ocitnou v ranních hodinách 17. září vysoko nad východem, kdy je budou dělit zhruba 3°; poblíž pozorovatelný i Aldebaran a Plejády z Býka
• 17. září – Neptun v opozici se Sluncem
• 20. září – úzký měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na ranním nebi
• 23. září – velmi úzký měsíční srpek poblíž Regula ze Lva na ranní obloze
• 26. září – Jupiter v opozici se Sluncem
• 30. září – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na večerním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

V roce 1989 publikoval prestižní lékařský časopis The Lancet zprávu o ženě, jejíž pes neustále čichal ke znaménku na její noze a dokonce se jej snažil odkousnout. Když si dáma nechala znaménko vyšetřit, ukázalo se, že jde o zhoubný melanom. Po odoperování pacientka netrpěla žádnými obtížemi. V roce 2001 byl popsán obdobný případ, kdy labrador pojmenovaný Parker „vyčichal“ svému pánovi tzv. bazaliom, což je typ rakoviny kůže. Operace zbavila i Parkerova „páníčka“ dalších možných problémů. Tyto ojedinělé ale dobře zdokumentované případy zavdaly podnět k využití psů pro zjištění rakoviny. 

Zatímco ale nasazení nejlepšího přítele člověka jako detektoru počátečních fází zhoubného bujení se zatím nepodařilo dobře podchytit a využít, velmi dobře funguje projekt, který využívá čichových schopností krys obrovských (Cricetomys ansorgei). Tito v Africe žijící hlodavci dokážou s vysokou spolehlivostí najít nášlapné miny nebo určit vzorek pacienta nakaženého tuberkulózou. 

To je ale pitomost!

Zakladatelem společnosti APOPO, která krysy obrovské trénuje a využívá jejich schopností v několika zemích světa, je Belgičan Bart Weetjens, jemuž jako malému klukovi učarovali hlodavci. Choval doma myši, krysy, křečky i veverky, ale svou chovatelskou zálibu během dospívání opustil. Na hlodavce si vzpomněl až o mnoho let později, když vystudoval design a v myšlenkách se často zaobíral problematikou nášlapných min. V té době se na snaze vyčištění minových polí v Angole a Kambodži podílela například princezna Diana a Bart stále přemýšlel o vhodném technickém postupu, který by problém vyřešil. 

Když Weetjens potkal nizozemského vědce, jenž chtěl pro detekci TNT obsaženého v minách využít šváby, vzpomněl si na svoje dětské chovatelské zkušenosti a na hlodavce, o jejichž inteligenci a mimořádném čichu byl přesvědčen. Myšlenka byla originální i v tom, že nespoléhala na složitou techniku, ale měla využít „lokální zdroje“ a slibovala práci s podstatně nižšími náklady než ostatní uplatňované technologie. V roce 1997 obdržel Bart výzkumný grant od belgické organizace, jejíž pracovník mu při schvalovacím procesu s nadšeným obličejem řekl: „To je ale pitomost! Pusťme se do toho!“

Lepší než detektor kovů

Weetjens hledal nějaký druh hlodavce, který by žil v subsaharské Africe (kde bylo v té době mnoho zemí zamořeno minami), netrpěl by chorobami přenosnými vzduchem a zároveň žil dost dlouho, aby jej bylo možné vycvičit. Evoluční profesor biologie profesor Ron Verhagen, který už dlouhá léta působil v Tanzanii, jej pak upozornil na krysy obrovské, které všechny podmínky splňovaly. 

Weetjens a jím založená organizace APOPO se spojili s tanzanskou armádou a tanzanskou univerzitou ve městě Sokoine a ve městě Morogoro tak vznikla základna hledačů min a jejich výcvikové středisko. Krysy v průměru váží asi jeden kilogram, takže jejich hmotnost nemůže způsobit nezamýšlenou detonaci a během 20 minut dokážou prohledat 200 metrů čtverečních. Naproti tomu člověk vybavený detektorem kovů by na stejnou plochu potřeboval 25 hodin. Na rozdíl od něj dokážou krysy navíc odhalit i ty miny, při jejichž výrobě nebyl použit kov. 

Výcvik chlupatých „minolovek“

Výcvik každé krysy obrovské, jíž se v češtině říká také křečkomyš, začíná při dosažení věku čtyř týdnů a zabere zhruba dalších devět měsíců. Křečkomyši jsou pravidelně převáženy na tréninkové pole, které leží nedaleko od základny APOPO v Morogoro. Zde je v hloubce až 30 centimetrů zakopáno 1 500 deaktivovaných min a celá plocha je rozdělena na obdélníky od velikosti 5 × 3 metry až po políčka 10 × 20 metrů. 

Každá krysa má dva trenéry, kteří stojí na protilehlých stranách pole a pomocí miniaturního postroje a jednoduchého systému složeného z napnutého lanka a vodicích popruhů vymezují zhruba půlmetrový pás, který zvířátko propátrává. Když je pruh prohledán, postoupí trenéři o půl metru dál a krysa začne zkoumat další půlmetrový úsek. Takto tříčlenný tým z vymezené plochy postupně ukrajuje až ji prozkoumá celou.

Trenéři vědí, kde jsou jednotlivé miny ukryty a když se křečkomyš zastaví na správném místě a začne na něm hrabat, jeden z koučů vyloudí ostrý zvuk pomocí „klikru“. Kliknutí má tvoreček již z předchozího tréninku spojené s odměnou při žádoucím chování, a tak se rozběhne zpátky za trenérem pro odměnu, což je obvykle kousek banánu nebo oříšek. 

Los do minového pole

Aby krysa dostala „výuční list“ spolehlivého hledače min, musí během jedné plynulé detekční akce odhalit na testovacím poli veškeré ukryté výbušniny. Omyly jsou v tomto případě vyloučeny. Abdullah Mchomvu, který vede celý tréninkový tým, se ke schopnostem svých chlupatých svěřenců vyjadřuje takto: „Musíte být trpěliví. Někteří se učí rychleji, někteří pomaleji – ale nakonec obvykle všichni dosáhnou požadovaného cíle.“

Když dojde na skutečné hledání min, musí být nejprve cesty pro lidské trenéry vyčištěny pomocí detektoru kovů a pak pátrání pokračuje nacvičeným způsobem. Ve chvíli, kdy krysa začne na nějakém místě hrabat, ji trenér opět s doprovodem kliknutí odmění a následně bod označí. Jakmile je celá oblast prozkoumána, nastupuje pyrotechnik s detektorem kovů a soustředí se už jen na označená místa. Týmy APOPO byly nasazeny v Angole, Kambodži, Thajsku, Vietnamu a Laosu, kde vypátraly nejen miny, ale i další munici. Vláda Mozambiku mohla z velké míry právě díky tomuto programu v září 2015 vyhlásit, že země je od min úplně vyčištěna.

James Pursey, jenž je odpovědný za komunikaci s veřejností, byl aktérem příběhu, který činnost „krysích pyrotechniků“ dobře dokresluje: „U jedné školy v Angole mi ředitel ukazoval místo hned vedle budovy, kde kdysi vybuchla mina. Zároveň popisoval, jak kluci vždy losují, když se jim tam při fotbale zakutálí balon. Ten, kdo si vytáhne nejkratší stéblo, jde pro míč. Nikdo z kluků naštěstí nebyl nikdy zraněn, ale když naše krysy místo prohledaly, našly ještě jednu nášlapnou minu.“

Nos, který se nedá napálit

Program hledání min v roce 2000 úspěšně odstartoval a Bartu Weetjensovi a jeho týmu osud nedlouho na to přihrál další příležitost, jak zcela jiným způsobem zachraňovat lidské životy. Ve stejnou dobu, kdy se tým krysích nováčků učí vyčenichat stopové prvky TNT na tréninkovém poli, se nedaleko od nich jiné křečkomyši trénují v práci specializovaných laboratorních techniků. V budově, která je součástí základny APOPO, ladí svůj čich na specifický zápach, který vydává působení bakterií Mycobacterium tuberculosis, jež jsou původcem tuberkulózy. 

Celosvětově se tuberkulózou každý rok nakazí devět milionů lidí, čtvrtina z nich žije v Africe. Zároveň je tady i největší procentuální podíl lidí, které nákaza stojí život. Antibiotika totiž mohou nemoc zlikvidovat, ale kvůli prastaré metodě testování, při níž se mikroskopicky zkoumá vzorek pacientova hlenu, je nemoc zjištěna jen asi u 60 % nemocných. V případě, že je pacient zároveň HIV pozitivní, klesá pravděpodobnost zjištění tuberkulózy na pouhých 20 %. Kvůli oslabení imunity se totiž lidé s HIV nakazí tuberkulózou už při mnohem menším množství bakterií v organismu. Tím pádem je i v jejich vzorku přítomno méně bakterií a člověk s mikroskopem má mnohem menší šanci, že je objeví.

Ani krysy nejsou neomylné, ale správně určí diagnózu s větší přesností a bez ohledu na souběh s onemocněním HIV. V Tanzanii, kde z každých deseti nemocných tuberkulózou jsou čtyři zároveň HIV pozitivní, to znamená zcela zásadní rozdíl. 

Lepší než mikroskop

Stejně jako v případě hledačů min, i krysy „laborantky“ jsou cvičeny prostřednictvím systému odměn spojených s klikáním, jestliže správně určí tuberkulózou nakažený vzorek. Výcvik trvá opět devět měsíců a když je zvíře připraveno, je mu předloženo 30 vzorků, z nichž osm je pozitivních. Úspěšný absolvent musí správně označit sedm z osmi vzorků a zároveň nesmí určit žádný z negativních vzorků jako nakažený, případně určit osm z osmi pozitivních s jednou povolenou nesprávnou indikací zdravého vzorku.

Když jsou pak krysy nasazeny do ostrého výkonu služby, každý den je jim předloženo přinejmenším 100 vzorků z nemocnic v celé Tanzanii. V každé sadě deseti vzorků jsou vždy obsaženy dva nemocnicí určené pozitivní vzorky, aby se křečkomyš nadále upevňovala ve správném návyku. Jestliže začne hrabat u prokázaného pozitivního vzorku, dostane odměnu. Stejnou odměnu dostane také tehdy, když zahrabe u vzorku, který nemocnice zatím detekovala jako negativní. U většiny vzorků, které krysy označí, se v následné důkladnější mikroskopické kontrole ukáže, že lidé byli opravdu tuberkulózou nakaženi a může začít jejich včasná léčba.

Aby potvrdil spolehlivost krysích laborantů, provedl doktor Georgies Mgode ze zemědělské univerzity v Sokoine jednoznačný test. Postupně předložil krysám 982 vzorků dětí ve věku do pěti let, u nichž byla tuberkulóza zjišťována. Dřívějším mikroskopickým výzkumem bylo u 34 z nich diagnostikováno nakažení bakterií Mycobacterium tuberculosis. Jenže křečkomyši ve vzorcích odhalily 57 pozitivních případů, které byly posléze potvrzeny. To je o 23 případů, respektive 68 % víc.

Rychlejší, levnější, nenáročné

Použití krysích pomocníků při diagnostice tuberkulózy, stejně jako v případě jejich nasazení do úlohy hledačů min, daný proces zrychluje, zefektivňuje a zlevňuje. Technologie nazvaná GeneXpert, jenž je postavena na analýze DNA a kterou doporučuje Světová zdravotnická organizace, je v porovnání s „krysí diagnózou“ neomylná – neunikne jí žádný pozitivní vzorek a nestane se, že by byl s její pomocí některý z negativních vzorků označen jako nakažený. Jenže tento postup je nákladný a zdlouhavý. 

Zatímco vycvičení křečkomyši stojí 6 500 USD a trénované zvířátko dokáže vyhodnotit sto vzorků během 20 minut, automatizovaný systém GeneXpert přijde na 17 000 USD a jediný vzorek analyzuje dvě hodiny! Prověření vzorku křečkomyší přijde na jeden dolar; u GeneXpert je to deset dolarů. A v neposlední řadě, zatímco GeneXpert vyžaduje stabilní přívod elektřiny a regulovanou okolní teplotu, krysám stačí jídlo, voda a klece, v nichž mohou žít a hrát si.

Ačkoli tedy krysy nejsou stoprocentně spolehlivé, především v diagnostice tuberkulózy v chudých zemích mohou hrát zcela zásadní roli jako včasní zachránci lidských život. Své schopnosti a potenciál, které mohou dát do služby člověku, už nade vši pochybnost prokázaly. 

Výsledky na poli pyrotechnickém i lékařském

Od roku 2000 v APOPO vychovali a vytrénovali stovky krys obrovských, které k červenci 2022 vypátraly 27 057 nášlapných min, 88 325 nevybuchlých raket, bomb, granátů apod. a 35 205 nábojů a malých střelných zbraní. Díky krysám se zatím podařilo prohledat a vyčistit skoro 71 milionů čtverečních metrů půdy. 

TIP: Nový elektronický nos odhalí rakovinu z krevní plazmy s 90% přesností

U psů pátrajících po rakovině není jasné, co vlastně svým čichem detekují. Naproti tomu je experimentálně prokázáno, že krysy obrovské reagují na šest organických sloučenin, které v organismu vznikají působením bakterií Mycobacterium tuberculosis. Tuto kombinaci přitom krysy cítí i ve velmi malé koncentraci. Od roku 2002 do července 2022 krysí laboranti prozkoumali 792 459 vzorků a zjistili 22 766 případů nákazy, které předtím lidští laboranti vyhodnotili jako negativní.

Rumunským archeologům se podařil významný a zároveň zvláštní nález. Tým Muzea Krišiny v Oradei (Muzeul Țării Crișurilor) během záchranných vykopávek před stavbou dálnice objevil v hrobě ženy z doby měděné, která byla pohřbena asi před 6 500 lety, celkem 169 zlatých kroužků připomínajících prsteny. Pochovaná žena je podle všeho nosila ve vlasech.

Kromě zlatých kroužků bylo u ostatků ženy nalezeno asi 800 kostěných korálků a zdobený měděný náramek. Jak uvedl ředitel muzea Gabriel Moisa, zmíněné šperky podle všeho patřily extrémně bohaté ženě. Že jde o ženu, odborníci usuzují podle velikosti pozůstatků a skutečnosti, že pohřbená osoba u sebe neměla žádné zbraně.

Bohatá žena doby měděné

Archeologové rovněž zjistili, že pohřbená žena byla na svou dobu poměrně vysoká a nápadně dobře živená. Její postavení mezi elitou tehdejší doby potvrzuje i výtečný stav jejího chrupu, který tehdy určitě nebyl běžný. Pokud jde o zlato použité k výrobě kroužků, archeology zajímá, zda jde o kov místní provenience – tedy z oblasti Sedmihradska. To by měl ukázat navazující výzkum.

TIP: Středověké stříbrné ingoty, mince a prsteny v polském kukuřičném poli

Vedoucí archeologů Călin Ghemiș popisuje celou záležitost jako fenomenální objev, ve střední a východní Evropě zcela ojedinělý. Vědci se nyní chystají dozvědět se více o pohřbené ženě, v neposlední řadě určit kulturu, ke které patřila. Její kosti a další materiál z hrobu proto za tímto účelem odeslali na izotopové analýzy a analýzy DNA.

Jako v historickém filmu si asi připadá každý, kdo se projde po ulicích Havany na Kubě. Poslední americké vozy byly na ostrov dovezeny v 50. letech. Po revoluci, tedy po roce 1956, vyhlásila vláda na americké zboží embargo. To, že v kubánských ulicích uvidíte klasické retro americké vozy, tedy není nic neobvyklého. Ale sovětské Lady? S těmi si horkou Kubu asi spojuje málokdo.

Dítě z plechu

V 60. letech začaly výpadek amerického exportu nahrazovat výrobky ze Sovětského svazu. V prvém sledu na ostrov zamířily hlavně Moskviče a Lady. Mezi obyvateli dodnes najdete velké množství takzvaných žigulíků, které byly na Kubě v 60. i na začátku 70. let velmi oblíbené. Možná i proto, že šlo o celkem přesnou kopii italského Fiata.

Carlos Rodriguez je prezident klubu Lada na Kubě a k těmto autům má opravdu vřelý vztah: „Na Kubě jsou to Lady, které máme na dosah ruky. Jsou to auta, která máme možnost mít, proto k nim chováme tolik lásky a náklonnosti. Realita je ale taková, že je velmi komplikované Ladu na Kubě vlastnit, proto se o ni dobře staráme. O tu svou se starám, jako by to bylo moje dítě.“

Každý řidič automechanikem

Málokde už ale najdete auta v takové podobě, v jaké sjela z továrního pásu. Není neobvyklé, že si obyvatelé auta přestavili podle toho, jaké zrovna měli součástky. I k tomu slouží klub Lad na Kubě. Pomáhá lidem sdílet různé rady a triky, jak se o svá historická vozidla postarat. „Když jedu po ulici a všichni se na mě dívají, je mi potěšením, že řídím zrovna tohle auto. Vynaložil jsem velké úsilí, aby moje Lada vypadala tak originálně. Je to velmi emotivní,“ vyznává se ze svých pocitů jeden ze členů klubu, Alexander Aguirre.

Tento vytuněný Moskvič by se neztratil na žádné přehlídce veteránů. (foto: Shutterstock)

Ačkoliv jsou stará auta ohromným turistickým lákadlem, pro jejich majitele už to taková legrace není. Oku sice veteráni lahodí, ale se starými vozy se majitel musí naučit pracovat. Ne nadarmo se proto říká, že na Kubě je každý automechanik. Bez značných technických znalostí tady snad ani nelze auto vlastnit.

Sňatky z rozumu?

„Dnešní Kuba má s někdejším Sovětským svazem mnoho společného: Ekonomické chyby, které s Ladami nemají co dělat, ale také chování naší společnosti a její výstřednost. Lady jsou důležitou součástí našich životů, ruská auta obecně, stejně tak i válečný materiál,“ připouští další z členů klubu, Benito Albisa.

TIP: Krása Havany mizí v troskách: Kuba nedokáže zachránit unikátní památky

I přes všechny nedokonalosti majitelé své Lady milují, a právě proto klub vůbec existuje. Už pár měsíců po založení nalákal přes 140 lidí, a to i v době pandemie. Není pochyb, že nadšenců do sovětských aut bude čím dál víc. Ta stará se zkrátka opravovat musí, protože jiná tady na Kubě ani neseženete. 

Čaka či Šaka, jak je jeho jméno u nás překládáno, se narodil kolem roku 1787 ženě jménem Nandi z kmene Langeni a zuluskému náčelníkovi známému jako Senzangakon. Jeho dětství krutě poznamenal nemanželský původ. Nandi vypudili z kmene a Čaku zesměšňovali a týrali kvůli tomu, že byl levoboček.

Možná právě ústrky ho zocelily. Už v devatenácti letech byl Čaka znám jako obávaný bojovník. Traduje se o něm, že úplně sám vzdoroval leopardovi. Bojovníci zvíře zahnali na strom, aby ho mohli snáz usmrtit. Čaka na něho vrhl oštěp jako první, ale zbraň ho pouze zranila, takže zvíře seskočilo ze stromu a hnalo se přímo proti němu. Ne­ustoupil, počkal, až se na něho šelma vrhne. Pak ji utloukl holí. 

Možná právě díky této ukázce síly a odvahy, anebo proto, že pořádně vyrostl, jej ve třiadvaceti letech povolali k vojenské službě u kmene Mtetwa. Dostal oválný štít vysoký jako vzrostlý muž a tři vrhací oštěpy. Nosil také obvyklou uniformu – bílé třásně z hovězích oháněk na kotnících a zápěstích, suknici z kožešinových pásků, kožešinovou čapku s pery a sandály z hovězí kůže.

Musel působit opravdu impozantně a následujících šest let si u své jednotky vedl příkladně. Sám prý vymyslel nový typ hrotu na oštěp a také zavedl těžší štíty. Své muže také naučil, jak lépe používat zbraně. Nová Čakova výzbroj i taktika zřejmě musely být skutečně účinné, protože při několika střetech s nepřátelskými kmeny získal pověst válečníka, jemuž není rovno. Zanedlouho vznikla řada pověstí o jeho chrabrosti. 

Náčelník Zuluů

Čaka si během let vybudoval u nevelkého oddílu svých bojovníků takovou reputaci, že když přišla řeč na to, kdo by jednou měl nastoupit po jeho otci Senzangakonovi na místo náčelníka Zuluů, velmi často se ozývalo právě Čakovo jméno. Mezitím Čaka zcela ovládl zuluskou armádu. Své vojáky podroboval tvrdému výcviku, za nejmenší prohřešky je tvrdě trestal a vtloukal jim do hlavy, že jsou podřízeni jako vrchnímu veliteli pouze jemu a nikomu jinému.

Počátkem roku 1816 Senzangakon zemřel a Čaku jmenovali jeho následníkem. Hned na začátku odvedl všechny muže do „své“ armády. Rozdělil je podle věku do tří pluků a pro každou jednotku nechal vybudovat nový kraal (africká obdoba vesnice) – fungovalo to podobně jako v kasárnách nebo ve vojenském táboře. Podobná vojenská organizace byla Zuluům zcela neznámá, ale plni obav a respektu ze svého vůdce se raději podrobili.

Sladká pomsta

První výboj, který Čaka Zulu coby náčelník podnikl, směřoval proti klanu Langeni, u kterého vyrůstal. Čaka nikdy neodpustil těm, kteří ho tolik let všemožně týrali, a rozhodl se pomstít. Byl to nebezpečný podnik, protože Čakovo vojsko čítalo pouhých 500 bojovníků a mnoho okolních kmenů ho početně převyšovalo. Jenže jeho muži měli dobrou přípravu a tvrdý výcvik. Po čtyřicetikilometrovém pochodu obklíčil kraal, v němž se zdržoval náčelník Langeniů.

Za rozednění Čaka přikázal, aby se vzdali, což Langeniové okamžitě udělali, aniž by se pokusili o sebemenší odpor. Čaka uspořádal soud se všemi lidmi, vůči nimž stále cítil zášť. Jednu skupinu omilostnil, druhou nechal nejprve nabodnout na kůl a potom upálit. Zbývající muže z kmene připojil ke svým bojovníkům a ze dne na den tak svou armádu zdvojnásobil. 

Čakův věhlas ještě vzrostl. Druhý velký útok podnikl proti kmeni Buteleziů. Hravě vyhrál a coby kořist domů přivlekl ženy, které během výboje pochytal. Ty z nich, které nebyly vdané, rozdělil do tří harémů a každý přidělil jednomu svému vojenskému kraalu. Území kmene Zuluů se zvětšilo téměř čtyřnásobně a podobně armáda vzrostla na bezmála 2 tisíce mužů.

Lovci kouzelníků

Po několika měsících relativního klidu Čaka pojal podezření, že si jeho jednotky tajně vydržují čaroděje. A tak si pozval pět „lovců kouzelníků“. Jak píše E. A. Ritter ve své knize o Čakovi: „Vůdkyní skupiny byla Nobela. Její tvář připomínala ďábelskou masku, jak byla pomalovaná bílým jílem.“

Všichni byli vyděšení, a to nejen vzhledem pátračů. Pokud by totiž někoho obvinili z čarodějnictví, znamenalo to jistou smrt dotyčného i všech, kdo s ním žili. Celý kraal by pak čekalo vypálení. Nakonec Nobela vybrala jedenáct mužů. Navíc tvrdila, že dva z nejbližších Čakových přátel posedl zlý duch.

Čaka se však zachoval tak, jak to do té doby ještě nikdo neudělal – vyzval Nobelu, aby prokázala, že jsou její obvinění pravdivá a ona nejednala ze žárlivosti nebo zášti. Po mnohých vytáčkách lovkyně přiznala, že se ona ani její pomocníci nezachovali zcela čestně. Čaka jim prominul, ale potom oznámil, že nebude schvalovat žádné „ledabylé úsudky hadačů“ a vydal nařízení, že nikdo, kdo slouží v zuluské armádě, už nikdy nebude vystaven „čenichání lovců kouzelníků“.

Čakova prestiž vzrostla a do kraje Zuluů se stahovaly velké skupiny lidí z okolních krajů, aby i oni požívali ochrany zákonů moudrého krále a velkého bojovníka.

Neustálé války

Zakrátko vypukla válka mezi Zuluy a nepřátelským kmenem Ndwandweů, které vedl mocný a ctižádostivý náčelník Zwide. Čaka Zulu vyrazil s 3 600 těžce vyzbrojenými a výtečně vycvičenými bojovníky. Dbal přitom i na to, aby bylo vojsko řádně živeno masem dobytka, jehož stádo si hnalo s sebou.

Ndwandeové byli sice obávaní, neměli však ani železnou kázeň, ani tvrdý výcvik jako Zuluové. Legenda praví se, že během deseti minut jich padlo přes tisíc. Byla to první velká bitva, v níž Zuluové zvítězili proto, že Čaka neustoupil ani o píď. Zwideovi se však podařilo uprchnout.

Území Čakova kmene nyní zaujímalo rozlohu přes 18 tisíc čtverečních kilometrů. Dokázal sjednotit přes třicet dříve rozdělených kmenů, ze kterých vytvořil jednu velkou vojenskou jednotku. Snažil se také reorganizovat zemědělství tak, aby jeho vojákům nikdy nechyběly potraviny. 

Poté znovu upřel pozornost k náčelníkovi Zwideovi. A tak se strhla další bitva. Ani ona netrvala dlouho a skončila porážkou nwandwejských bojovníků. Boj tím ale neskončil. Čaka si umínil pobít všechny nepřátelské válečníky, kteří z bitevního pole uprchli, a také ženy, muže i děti, kteří zůstali ve Zwideově kraalu. A přesně tak i učinil. K jeho velkému zklamání se ale Zwideovi opět podařilo uprchnout a Zuluové chytili pouze jeho matku Ntombazi, kterou Čaka po několika dnech soudil místo jejího syna. Nechal ji usmrtit tak, že ji zavřel do chaty s divokou hyenou, zvířetem pověstným svou zuřivostí.

Země Zuluů

Čaka se po velkém vítězství nad Nwandweji stal nezpochybnitelným a neotřesitelným vládcem celé země Zuluů. Přesto dny bojů ještě neskončily. V zimě roku 1820 si usmyslel podrobit si kmen Tembuů. Jenže Tembuové byli vyzbrojeni stejně dobře jako Zuluové a měli zhruba stejný počet bojovníků. 

První fázi bitvy s vypětím všech sil vyhrával tembujský náčelník Nguni. Posla, který přiběhl tu nepříjemnou novinu oznámit, dal Čaka na místě popravit. Poručil svým mužům bojovat s dvojnásobným úsilím, takže na sklonku dne se štěstěna obrátila a Zuluové zvítězili. Čaka jim však hodlal dát lekci. Přikázal, aby na znamení toho, že bojovali ze všech sil, donesl každý z nich oštěp válečníka, kterého zabil. Kdo se neprokázal žádnou kořistí, byl popraven. Celkem tak Čaka nechal zabít kolem padesáti vlastních vojáků.

Po tomto posledním vítězství započal Čaka s budováním nového hlavního města Zuluů. Vybral pro ně příhodné místo a pojmenoval je Bulawayo. Vytvořil i zuluský soud, který se původně scházel ve stínu obřího fíkovníku rostoucího na nádvoří před chatou, v níž sídlila Čakova velká rada. Soudu předsedal Čaka osobně a asistovalo mu několik důvěryhodných rádců. Ti ovšem neměli velký vliv na to, jaký rozsudek bude vynesen. A Čaka odsuzoval své poddané k smrti i za sebemenší prohřešky. Slovo absolutního panovníka bylo zákonem. Každý příslušník kmene mu přísahal věrnost a všichni navíc na vlastní oči viděli, jak silný národ Čaka buduje. Bez ohledu na strach a častá krveprolití proto lidé stáli za svým vůdcem.

Setkání s Evropany

Roku 1824 se do země Zulů vydal britský koloniální dobrodruh Henry Francis Fynn. Hodlal s králem Čakou uzavřít obchodní dohodu. Britové pátrali po slonovině, kožešinách a dalších exotických artiklech, avšak Čaka zpočátku odmítal jakékoli setkání s bílými vetřelci. Nakonec je ale ze zvědavosti pozval k sobě do Bulawaya.

Čistota, pořádek a kázeň v kraalech Fynna ohromila. Čaka je přivítal velmi přátelsky. Zajímal se například o krále Jiřího IV. a chtěl vědět, jak vládne, kolik má žen a dobytka, jak rozlehlé je jeho království a jak je velké jeho hlavní město. „Hovořili jsme i o kvalitách výzbroje Zuluů, která byla v několika směrech výhodnější než naše,“ zaznamenal si Fynn, „Když se štít před bojem namočil do vody, dokázal na větší vzdálenost odolat i kulce z muškety, a než střelec stačil znovu nabít, už byli Zuluové u něho.“ Fynnova mise po mnoha stránkách skončila úspěchem. A nebyla poslední.

Smrt matky

Fynn byl u jeho dvora přítomen i tehdy, kdy onemocněla a zemřela Čakova matka Nandi. Psal se rok 1827 a Fynn si zaznamenal, že po jejím skonu nebylo možné Čaku ukonejšit. Ze žalu prý začal přikazovat popravy příslušníků kmene. „Odpoledne už jsem napočítal, že v tom strašlivém masakru bylo zabito nejméně 7 tisíc lidí bez jakéhokoli rozlišování.“ 

Potok protékající kraalem byl brzy zatarasen množstvím mrtvol a zem byla zbrocena lidskou krví. Ke konci dne Nandi pohřbili za přítomnosti zhruba 12 tisíc bojovníků. Těm poté Čaka přikázal, aby se rozešli do kraje a popravili všechny, kdo nad Nandinou smrtí netruchlí dostatečně okázale. Před nevyzpytatelným tyranem si nikdo nebyl jist životem. Ženy z celého jednoho harému byly ubity holemi a několik mladých chlapců došlo stejného konce jen proto, že svého krále neuspokojili. A následovaly další ukrutnosti. Fynn později napsal, že se Čakovi pokoušel vraždění rozmluvit, ale k ničemu to nevedlo. Čaka se ve svých čtyřiceti letech stal z uctívaného krále divokým despotou, který nedokázal ovládat temnou stránku své osobnosti.

Konec válečníka 

Masakry pokračovaly a Zuluové žili pod vládou šíleného Čaky ještě téměř rok. Nakonec dva královi nevlastní bratři Dingaan a Mhlangana s pomocí králova rádce zosnovali spiknutí a 22. září 1828 přistoupili k akci. Počkali v úkrytu, až skončí rokování, a poté oba postupně probodli krále oštěpy. Před smrtí prý Čaka potupně škemral o milost. 

TIP: Bojovná královna Amina: Milence si vybírala v poražených armádách

Po celý život Čaka Zulu usiloval o dosažení takové moci, o jaké se mu jako chlapci ani nesnilo. Za krátkých dvanáct let se mu podařilo vytvořit z původně nevelkého společenství velkou zemi. Na začátku ovládal pouhých 259 km² území, ale na konci svého panování vládl lidem na rozloze přes půl milionu km². Z ubohých pěti set bojovníků se jeho vojsko rozrostlo v obávanou a výborně vycvičenou armádu o síle 50 tisíc mužů. Byl to obrovský počin, který si ale vyžádal cenu tisíců zabitých mužů, žen i dětí. Čaka Zulu přesto dodnes v Africe platí za největšího válečníka a krále. 

Hubbleův vesmírný dalekohled je stále při síle. Dokazuje to stále novými snímky, ze vzdáleného i relativně blízkého vesmíru. Nedávno se tento teleskop zaměřil na galaxii NGC 1156, která je zároveň elegantní i neobvyklá. Jde o nepravidelnou trpasličí galaxii, která připomíná Magellanova mračna, na rozdíl od nich ale neobsahuje žádný náznak spirální struktury.

Vlevo galaxie NGC 1156, jak ji zachytil Hubbleův teleskop v roce 2019, vpravo nejnovější snímek. (foto: ESA/Hubble, NASA, R. Jansen 1 + 2, CC BY-SA 4.0

Astronomové tyto galaxie označují jako typ IBm. V tomto případě má galaxie NGC 1156 poměrně velké jádro a také obsahuje zóny, v nichž se pohybuje plyn proti směru rotace galaxie. To může být důsledek dávného střetu s jinou galaxií. Na snímku jsou patrná rudá mračna kosmického prachu a plynu, v nichž se rodí nové hvězdy. Galaxie rovněž vydává rozptýlenou záři, podobně jako eliptické galaxie.

Zajímavý trpaslík

NGC 1156 je relativně blízká galaxie. Pozorujeme ji ve vzdálenosti asi 25 milionů let, v souhvězdí Berana. Zajímavé je i to, že patří k izolovaným galaxiím, protože se poblíž nenachází žádná další galaxie. Působení sousedních galaxií by přitom mohlo vysvětlit zvláštní tvar galaxie NGC 1156 i to, proč v ní neustále vznikají nové hvězdy. 

TIP: Vesmírný Halloween: Hubbleův vesmírný dalekohled ulovil galaktický přízrak

Hubbleův dalekohled pozoroval galaxii NGC 1156 již dříve. Nový snímek vznikl v rámci programu „Every Known Nearby Galaxy“ (česky „Každá známá blízká galaxie“). Astronomové si totiž všimli, že Hubble v minulosti pozoroval „jen“ asi tři čtvrtiny galaxií bližších než 30 milionů let v takovém detailu, aby bylo možné studovat jejich hvězdy. Hubble proto nyní „dohání resty“ a pozoruje zbývající čtvrtinu zmíněných galaxií. NGC 1156 je jednou z nich.