Ačkoliv potřebu měřit čas vnímáme jako samozřejmou, po většinu minulosti dělili lidé své dny jen nepřesně a nesystematicky. Už ve starověku sice existovaly různé vodní mechanismy a sluneční hodiny, nešlo ovšem o běžně užívaná zařízení: Určování času bylo obvykle vyhrazeno pouze duchovenstvu a obyčejný život nesvazovalo. Sloužilo ke stanovení momentu, kdy se mniši scházeli ke společným modlitbám, jejichž rytmus řídil celý chod kláštera. 

Na ciferníku nesejde 

Koncem 12. století se objevily mechanické hodiny a odměřování času se jejich prostřednictvím výrazně zdokonalilo. Od 14. věku se pak hodinové stroje instalovaly do věží chrámů a katedrál coby symbolický důkaz sebevědomí města: Na rozdíl od těch současných neměly ciferník, pouze v relativně stejném intervalu rozeznívaly zvon. Většinou se přitom nastavovaly na základě astronomických pozorování, výjimkou však nebylo ani zcela nahodilé seřízení. Nejstarší dochovaný hodinový stroj z katedrály v Salisbury se navíc v průběhu dne o patnáct minut zpožďoval.

Přesto zmíněný mechanismus radikálně proměnil povahu společnosti. Ve městech se začalo uplatňovat dělení dne na pracovní dopoledne, polední volno, pracovní odpoledne a odpočinek. O členění se staralo pravidelné odbíjení zvonu a díky němu dny sestávaly z počitatelných úseků, takže se nově daly rozplánovat.

Umělý a nemoderní 

Teprve v 15. století se však objevily ciferníky, díky nimž bylo možné určovat pravidelné časové intervaly. Vznikl tak den s dvaceti čtyřmi hodinami, začínající půlnocí. Podle řeckého astronoma Ptolemaia se hodiny rozdělily na šedesát minut o šedesáti sekundách: Počítaly se stejně, jako bylo zvykem u měření vzdálenosti – tedy s využitím šedesátkové soustavy odvozené z dělení kruhu. 

TIP: Jak uvěznit čas? Dlouhá cesta od slunečních k atomovým hodinám

V období reformace pak Lutherova kritika zahálčivého života modlících se mnichů předznamenala konec „církevního času“, který společnost začala vnímat jako umělý a nemoderní. Zatímco venkov se ještě během 19. století dál držel rytmu slunečního svitu, hodiny se staly symbolem pokroku a městského života. Dělení dne na úseky odměřované klášterními modlitbami ustoupilo ve prospěch kupeckého času. 

Fujii a Van Houtan shromáždili velké množství videí a snímků zachycujících karety a jejich analýzou zjistili, že své ploutve nepoužívají jen k pohybu, ale také při konzumaci potravy. Mezi zásadními záběry byla například kareta obrovská přidržující si ploutvemi medúzu, kareta obecná válející po mořském dnu hřebenatku nebo kareta pravá, která se při odtrhávání sasanky opírala o útes, aby získala větší stabilitu. Podobné chování je známé u mořských savců, jako jsou mroži, lachtani nebo kapustňáci, ale u želv bylo zaznamenáno poprvé. 

TIP: Otazníky kolem tvrdých krunýřů: Co jste nejspíš nevěděli o mořských želvách

„Končetiny mořských želv se vyvinuly především jako prostředek pro zajištění pohybu, ne pro manipulaci s kořistí,“ komentuje nové poznatky Jessica Fujii. „Stejně se s nimi ale želvy o manipulaci snaží. Sice to není nejefektivnější způsob, ale pořád je to pro ně lepší, než nevyužívat takto ploutve vůbec.“ 

Ve skutečnosti Perseverance předmět vyfotil již v polovině dubna. Tehdy se od něj nacházel příliš daleko a nebylo ho tak možné identifikovat. NASA záznam proto pracovně označila jako „světlý materiál“ s tím, že se mu bude věnovat později, jakmile se naskytne vhodná příležitost. Objekt se nacházel v oblasti Hogwallow Flats přibližně dva kilometry od místa přistání roveru Perseverance a zhruba 400 metrů od jeho tehdejší polohy.

Dva snímky stejného místa - marsovský Sol 495 (foto: NASA/JPL-Caltech, CC0)

Vhodná příležitost nastala o několik týdnů později, kdy se rover přesunul do oblasti Hogwallow Flats. 360°snímky s vysokým rozlišením, pořízené panoramatickou kamerou Mastcam-Z, odhalily pravou podstatu záhadného předmětu. Podle operátorů mise jde o část dacronové síťoviny – polyesterového vlákna používaného pro výrobu termálních přikrývek. Jde o materiál, který byl odhozen během únorového přistání roveru v kráteru Jezero. Jak se ale materiál dostal tak daleko od místa přistání? Podle NASA se jako nejpravděpodobnější jeví, že jej na místo nálezu odnesl marsovský vítr.

TIP: Rover Perseverance zachytil marsovské zatmění Slunce

NASA rovněž připustila, že dotyčný odpad „může představovat potenciální zdroj kontaminace nádob se vzorky“ v oblasti, kde byl nalezen. Momentálně však prý není důvod k obavám. Stejně tak za nepravděpodobné hodnotí NASA riziko, že by se tato část dacronové síťoviny zamotala do samotného roveru Perseverance.

Jednou z hlavních příčin první světové války se stal německý pocit obklíčení. Země se jako národní stát sjednotila až roku 1871, tudíž se do závodu o kolonie zapojila pozdě a s poměrně skromnými výsledky. Na západě i východě se navíc rozkládaly nepřátelsky naladěné mocnosti, takže říši zůstával jen minimální prostor pro teritoriální expanzi. Němci se cítili být v obklíčení a domnívali se, že jim ostatní státy upírají právoplatné místo na slunci.

Předchozí část: Anatomie jednoho šílenství (1): Dalo se zabránit první světové válce?

Vzhledem k tehdejší mentalitě se pak rozšířila teorie o „zemi uprostřed“, kterou ostatně později ochotně přiživovali i meziváleční němečtí historici, podle nichž nezbylo než zahájit preventivní válku. Konfliktu by se dalo vyhnout, jenom pokud by němečtí lídři změnili své myšlení a raději se pokusili prosadit své cíle například hospodářskou expanzí.

Nesmíme však zapomínat, že na začátku 20. století se zboží a kapitál nepohybovaly zdaleka tak volně jako dnes. Celní i jiné bariéry dávaly vládám do rukou efektivní nástroje, jak protivníka tvrdě zasáhnout, takže Němci tuto cestu neviděli jako reálnou – kdyby Trojdohoda chtěla, mohla je převálcovat i hospodářsky.

Vina na všech stranách

Nabízí se otázka, zda by mír zůstal zachován, kdyby se mávnutím kouzelného proutku změnilo myšlenkové nastavení na druhé straně barikády. Co kdyby Londýn najednou naznal, že není třeba držet obrovskou koloniální říši, a Berlínu v zásadních věcech ustoupil? Vzhledem k nevyzpytatelnosti politiky Viléma II. se můžeme domnívat, že by pouze s jídlem rostla chuť a Německo by své požadavky stupňovalo, až by reálně hrozilo, že získá roli světového hegemona. Nejpozději v té chvíli by stejně promluvily zbraně.

Základní články obou aliancí zkrátka měly silné rozpory a s odstupem více než staletí můžeme směle odmítnout do versailleského míru vtělenou pokořující tezi, že za vypuknutí války mohlo primárně právě Německo. Ve skutečnosti za něj mohla neústupnost na obou stranách a větší či menší díl viny nesly téměř všechny mocnosti. Zbývá jen dodat, že excísař Vilém II. měl jiný názor. Ve svých pamětech vydaných v roce 1922 v nizozemském exilu tvrdil, že Dohoda rozpoutala předem plánovanou agresivní válku a Německo v tom bylo nevinně. Křivda přetrvala, přičemž tyto pocity zanedlouho poté zneužili i nacisté.

Když chybí dobrá vůle

Společnost raného 20. století přistupovala k hodnotě lidského života jinak než my v 21. století, a přestože zaznívaly hlasy varující před zbytečným krveprolitím, válka jako taková byla obecně přijímána méně negativně. Řada vedoucích činitelů v různých zemích dokonce konflikt považovala za dobrou možnost, jak vyřešit řadu problémů, zároveň si ale uvědomovala, že lid by tento postup nemusel přijmout.

V roce 1912 se císař Vilém II. na schůzce s náčelníkem generálního štábu Helmuthem von Moltkem mladším a zástupci námořnictva shodl, že tisk musí mezi Němci „začít šířit osvětu“. Na základě toho vydaná směrnice uváděla, že „nelze připustit, aby si lidé teprve v okamžiku vypuknutí války kladli otázku, za jaké zájmy vlastně Německo bude bojovat. Spíš by si měli na představu takové války zvyknout předem“.

Zdá se, že pokud válku přímo nechtěli, tak se jí někteří vysoce postavení Němci minimálně nebránili. V květnu 1914 sdělil Moltke svému rakouskému protějšku Franzi Conradu von Hötzendorf, že jakýkoliv odklad války zhoršuje možnosti centrálních mocností čelit Rusku.

Dokončení: Anatomie jednoho šílenství (3): Dalo se zabránit první světové válce?

Téhož měsíce pak řekl státnímu sekretáři zahraničí Gottliebovi von Jagow, že východní obr bude během dvou nebo tří let plně vyzbrojen a Německu nezbývá než vést preventivní válku. Argumenty podobné těm, které přinášel Hitler na podzim 1940 při plánování útoku na Sovětský svaz. Svou neblahou roli sehrál i zmíněný von Hötzendorf, jenž patřil k vídeňským „jestřábům“ a preferoval silové řešení balkánské otázky.

Pandy velké (Ailuropoda melanoleuca) si většinou spojujeme s Čínou a jsou považovány za živoucí fosilie, protože se během své evoluční historie změnily jen velmi málo. To ovšem neznamená, že by jejich rodokmen představoval izolovaný výhonek z pravěku. Ve skutečnosti se v průběhu historických epoch rozvětvil do tolika nesourodých větví, že vědci mají problém je vzájemně propojit.

Potvrzuje to i nález ze severozápadního Bulharska, kde paleontologové narazili na několik fosilizovaných zubů, patřících podle všeho evropskému druhu pravěké pandy. Ta podle vědců obývala starý kontinent před zhruba šesti miliony let.

Medvědi z vlhkých lesů

Na rozdíl od svého čínského příbuzného se evropská panda zřejmě neživila bambusem. Objevený chrup totiž není podle vědců dostatečně silný k drcení dřevnatých stvolů bambusu. Evropská panda, pojmenovaná Agriarctos nikolovi po bulharském paleontologovi Ivanu Nikolovovi, který poprvé katalogizoval zuby již v 70. letech minulého století, byla podobně velká jako dnešní pandy a obývala bažinaté lesy, kde se nejspíš živila místní vegetací.

Proč vlastně pandy, které patří mezi medvědovité, změnily jídelníček a přešly na vegetariánskou stravu? „Specializaci pand na pojídání vegetace ve vlhkých lesích by mohl vysvětlit konkurenční tlak jiných šelem, především medvědů,“ domnívá se Nikolai Spassov z bulharského Národního přírodovědného muzea. „Panda Agriarctos nikolovi sice asi nebyla až tak potravně specializovaná jako dnešní panda, ale zřejmě byla úzce vázaná na vlhké lesní prostředí. Na konci miocénu jih Evropy vyschl, což zřejmě představovalo konec posledních evropských pand.“

TIP: Panda velká má žaludek masožravce, proč se ale živí rostlinnou stravou?

Předci dnešních pand velkých začali přecházet na vegetariánskou stravu už před 7 miliony let. Byli k tomu zřejmě donuceni změnou klimatu, při které vymizela většina jejich kořisti. Výhradními jedlíky bambusu se dnešní pandy staly zhruba před dvěma miliony roků.

O vnitřní části Sluneční soustavy už máme poměrně slušnou představu. Mezi oběžnými drahami Merkuru, Venuše, Země, Marsu i Jupiteru se Saturnem určitě žádnou planetu nenajdeme. Ve vzdálenějších částech Sluneční soustavy to ale není tak jednoznačné. Část astronomů se už nějakou dobu domnívá, že by se na periferii našeho planetárního systému mohla pohybovat doposud neznámá Devátá planeta.

Odborníci po této planetě již léta intenzivně pátrají. Ale není to tak snadné. Měla by být velmi vzdálená od Slunce, takže by prakticky neodrážela Sluneční záření. Podle odhadů by Devítka, pokud existuje, měla mít hmotnost asi pěti Zemí. V takovém případě by ale nevydávala mnoho tepla a bylo by ji obtížné vypátrat i v infračervené oblasti.

Pátrání v infračervené oblasti

Britští astronomové Chris Sedgwick a Stephen Serjeant z Open University ve městě Milton Keynes se o to přesto pokusili. Využili data ze dvou starších průzkumů oblohy v infračervené oblasti. Jeden z nich představují pozorování mezinárodní vesmírné observatoře InfraRed Astronomical Satellite (IRAS), druhý průzkum vznikl díky japonské vesmírné observatoři AKARI Space Telescope.

Nejprve nalezli asi 500 potenciálních kandidátů na devátou planetu, kteří splňovali základní předpoklady, pokud jde o vzdálenost a hmotnost. Ukázalo se ale, že radost byla předčasná – badatelé při detailní analýze zjistili, že ani jeden z těchto kandidátů žádnou planetou není.

TIP: Existuje bájná planeta Devět? Nové důkazy tomu nasvědčují

Ve většině případů šlo o signály takzvaných infračervených cirrů, což jsou řídká mračna mezihvězdného plynu, která nejsou patrná ve viditelné světle, do jisté míry ale září v infračervené oblasti. Naděje na objevení deváté planety Sluneční soustavy se tak doslova rozplývají v mezihvězdné mlze.

Ačkoliv námořní síly komunistického státu sestávaly pouze z malého počtu starších torpédových a dělových člunů, od počátku konfliktu vedení KLDR počítalo s jejich nasazením do akce. Tyto síly se měly uplatnit především v pobřežních vodách, kde dostaly za úkol podnikat akce proti (taktéž poměrně slabému) jihokorejskému námořnictvu. Hlavní role však spočívala především v krytí pozemních operací z moře, tedy v minových operacích a v případě potřeby také v omezené palebné podpoře postupujících jednotek podél pobřeží.

Severokorejské námořnictvo vykazovalo od začátku války značnou aktivitu. Vzhledem k síle obou marin většina střetů měla charakter potyček malých rychlých plavidel – většinou dělových člunů, stíhačů ponorek, či torpédových člunů. Střetávaly se navzájem, případně se snažily působit škody námořní přepravě protivníka. Ta kvůli hornatému terénu Korejského poloostrova v kombinaci s absencí lepší vnitrozemské sítě silničních a železničních komunikací nabyla značné důležitosti. 

Nepřítel na obzoru

Dne 2. července roku 1950 operoval u východokorejského pobřeží spojenecký svaz složený z amerického lehkého křižníku (někdy také řazeného mezi protiletadlové) USS Juneau, britského protiletadlového křižníku HMS Jamaica a šalupy HMS Black Swan. Zatímco obě britská plavidla pamatovala ještě boje druhé světové války, americký křižník spustily na vodu loděnice v New Jersey až v roce 1945 a války se již nestihl zúčastnit. Nejsilněji vyzbrojené plavidlo svazu – Jamaica – neslo na palubě celkem 12 děl ráže 152 mm, čtyři kanony ráže 102 mm a velké množství protiletadlových děl ráže 40 a 20 mm.

Krátce po čtvrt na sedm ráno spatřily hlídky zmíněných plavidel na obzoru šest malých ozbrojených člunů, které tvořily doprovod asi desítce nákladních trawlerů. Onen svaz právě vyložil náklad munice v přístavu Chumonchin Chan a směřoval zpět na základny. Ve snaze napadnout slabšího protivníka křižníky zvýšily rychlost. K překvapení spojeneckých posádek se eskorta konvoje – čtyři torpédové a dva dělové čluny – nerozhodla prchnout, ale zamířila vysokou rychlostí vstříc nepříteli.

Tyto lodě dodal severokorejskému námořnictvu Sovětský svaz. Jejich hlavní výzbroj tvořily dva torpédomety, těžký kulomet a v některých případech také lehké rychlopalné dělo, většinou ráže 37 mm. U varianty bez torpédometů tvořilo výzbroj více rychlopalných děl a kulometů. Díky silnému dvanáctiválcovému motoru člun dokázal vyvinout rychlost, která se blížila 100 km/h. Díky této skutečnosti se – v kombinaci s malou siluetou – stával těžko zasažitelným cílem a torpéda zároveň představovala nebezpečí i pro ta největší plavidla spojenců.

Sebevražedný slalom

Na vzdálenost přibližně devíti kilometrů zahájila HMS Jamaica palbu z děl kalibru 152 a 102 mm. Jediný zásah z takové ráže, ačkoliv docílený spíše náhodně, by vzhledem ke vzdálenosti a rychlosti člunů znamenal jistou zkázu zasaženého plavidla. Jakmile se vzdálenost zkrátila, do boje se zapojily baterie rychlopalných děl ráže 40 a 20 mm z křižníku HMS Jamaica a USS Juneau. Ta se zaměřila jak na rychle se blížící ozbrojené čluny, tak na nákladní trawlery, které se mezitím snažily uniknout. Proti rychlopalbě neměly ani vzdálenější cíle mnoho šancí a během deseti minut čtyři nákladní plavidla z celkových deseti klesala ke dnu.

Mezitím se křižníkům podařilo vážně poškodit palbou svých nejtěžších děl torpédový člun No. 24, který se následně potopil. No. 23 těžce poškodila lavina granátů z rychlopalných protiletadlových kanonů a následně najel na mělčinu, kde došlo k jeho definitivnímu zničení. Palbě „čtyřicítek“ a „dvacítek“ neunikly ani dva malé dělové čluny stejně jako No. 22. Všechna tři plavidla se po mnoha zásazích také potopila.

Když není čím střílet

Spojenecké posádky z vody vylovily dva severokorejské námořníky. Po jejich výslechu se podařilo vyřešit největší záhadu celé bitvy: proč nedošlo ze strany rychlých člunů k využití torpéd, tedy zbraně, které se spojenecké lodě nejvíce obávaly. A to zvláště za situace, kdy vzdálenost mezi protivníky i počáteční pozice pro útok skýtaly poměrně slušné šance na úspěch. Zajatci vypověděli, že ani jeden z člunů torpédy prozatím nedisponoval. Speciální výcvik pod dohledem sovětských vojenských poradců měl, k smůle námořnictva KLDR, proběhnout až o týden později.

Za předpokladu plného vyzbrojení torpédy mohlo mít střetnutí docela jiný průběh. Záhadou však zůstává, proč se čluny nevybavené torpédy vrhly vstříc nepříteli, ačkoliv posádky věděly, že šance na vítězství je nulová. Pouze snaha krýt nákladní lodě může působit věrohodně, ale ztratit několik vojensky cenných, ač malých, plavidel na úkor záchrany několika nákladních trawlerů nemůže působit dostatečně věrohodně.

Kapitán s bujnou fantazií

Nejzajímavější dohru celé akci udělal severokorejský tisk a propaganda. Kapitán jediného uniknuvšího torpédového člunu No. 21 – Kim Kun Ok po akci tvrdil, že torpédy zasáhl a potopil americký těžký křižník USS Baltimore. Tuto událost komunistický režim dodnes oslavuje připomínkou plakátu v Muzeu Vítězné vlastenecké osvobozenecké války v Pchjongjangu. V mnoha námořních bitvách dochází ke špatné identifikaci potopených nebo poškozených plavidel, avšak v tomto případě jde o zcela zjevný výmysl.

Propagandistická severokorejská instalace v Muzeu Vítězné vlastenecké osvobozenecké války v Pchjongjangu. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Nejenže onoho dne velmi pravděpodobně neměl kapitán Ok čím těžký křižník potopit, ale především USS Baltimore dlel tou dobou v přístavu Bremerton ve státě Washington, navíc pouze v rezervě, nikoliv již zařazen jako aktivní válečná loď. Navíc se jednalo o podstatně větší plavidlo než všechna, která se bitvy účastnila, tudíž by jeho případná identifikace neměla činit nepříteli potíže.

TIP: Neznámý konflikt na 38. rovnoběžce: Druhá korejská válka 

Ovšem ani v takovém případě by se nedalo příliš spoléhat na dostatečné identifikační schopnosti severokorejských námořníků zvláště za předpokladu, že mnohé americké těžké i lehké křižníky postavené v období druhé světové války měly pro nevycvičené oko prakticky totožnou siluetu.

Pro vznik českého státu je 28. září klíčové datum – právě toho dne byl svým bratrem zavražděn kníže Václav. Boleslav se pak rozhodně ujal vlády, postavil se Svaté říši římské a rozšířil české panství. Skrze vraždu svého velmože tak paradoxně český stát spěl k politické nezávislosti a velikosti.

O půl století později, roku 995, bude rod Slavníkovců na Libici, svém hlavním sídle, slavit svátek svatého Václava. Poklidné oslavy a modlitby přeruší krvavý masakr, ze kterého vyváznou jen dva členové rodu – vévoda Soběslav a biskup Vojtěch. Víme jistě, že útočníci využili shromáždění Slavníkovců nepřipravených k boji a Slavníkovce ze dne na den vymazali z politické mapy Evropy.  Ale… proč? Byl to finální akt vytvoření českého státu, jedna z mnohých epizod jeho utváření, nebo snad jenom pomsta nepohodlnému biskupovi? 

Stvoření státu?

V mnohých učebnicích se stále dočteme, že vyvraždění Libice znamenalo odstranění konkurenčního knížecího rodu, který měl v prostoru budoucího českého státu veliký vliv a hrozil nahradit Přemyslovce. Důkazy jejich moci by se našly. Jejich hrady Libice a Malín ležely na důležitých obchodních stezkách do Slezska, Malopolska a na Moravu a kvetl na nich čilý obchod. Členové rodu měli cenné kontakty v Polsku i vliv v Římě – Vojtěch byl biskupem, Radim, jeho polorodý bratr se stane prvním arcibiskupem Hnězdna. Oba dva dosáhnou i kanonizace. 

A konečně, na slavníkovských pozemcích se najdou zásoby stříbra a snad i zlata, které umožní vévodovi Soběslavovi ražbu vlastních mincí. Sečteno podtrženo, Přemyslovci mohli využít odjezdu Soběslava (pravděpodobně i s početným doprovodem ozbrojenců) a skrze sobě věrné rody udeřit na Slavníkovce. Bohatý lup na Libici by posloužil jako skvělá motivace a samostatný slavníkovský stát by byl smeten. Pro svou pomoc při masakru se na bývalé slavníkovské mocenské pozice vyšvihli Vršovci.

Jedna z epizod?

Teorie vyvraždění Libice jako dovršení procesu sjednocení českého státu se ale nepozdávala historiku Dušanu Třeštíkovi. Předvedené doklady a motivace, dříve brané jako zcela dostatečné, při jeho zkoumavém pohledu vykazovaly spoustu drobných vad. Tak například vlastní ražba mincí nebyla v Říši něčím příliš zvláštním a i ta slavníkovská je považovaná spíše za krátkou epizodu. Celá věc nedávala smysl ani prakticky, což vyplynulo z Třeštíkova výzkumu, jak přemyslovský stát vznikal a fungoval. Boleslav II. získal državy na východě ještě dlouho před vyvražděním Slavníkovců. To, že by mezi jeho nově získaným územím a jeho hlavním panstvím leželo samostatné území Slavníkovců, se zdá velmi zvláštní. Hlavně pak ale nesedí jedna zásadní věc: prameny.

Ty máme k dispozici tři. Zaprvé Kosmovu kroniku, sepsanou mezi lety 1119 až 1125. I přes propast století přináší nečekaně přesné informace o motivacích jednotlivých aktérů. Další výklad příběhu čteme v zápisech o životě svatého Vojtěcha vytvořených krátce po jeho smrti v roce 1000 a 1004. Sepsali je muži, kteří Vojtěcha osobně znali. Ale do životopisu světce se samozřejmě nehodí podrobně vyjmenovávat jeho prohřešky, drobná uklouznutí a složitý vztah s místním prostředím. A právě v dlouhé historii Vojtěchových pochybení můžeme najít možné vysvětlení, proč 28. září tekla krev.

Biskup na útěku

Jestli je možné něco Vojtěchovi vyčítat, jsou to jeho útěky z Čech, z diecéze, kterou měl spravovat. Poprvé Vojtěch odejde do kláštera roku 989. Důvod? Vadí mu místní neřádná manželství a dokonce mnohoženství, sňatky osob duchovních, masivní alkoholismus či prodávání pokřtěných otroků muslimům a jiným pohanům. Ano, to všechno byly praktiky v regionu zcela běžné. Papež se nad ním slitoval a odchod do kláštera mu prý povolil. Jeho přímému nadřízenému, mohučskému arcibiskupu Willigisovi, to ale po chuti nebylo.

Když Boleslav II. žádá o tři léta později roku 992 papeže, aby se Vojtěch navrátil do svého biskupství, Willigis tuto žádost výrazně podpoří. Kvůli problému papež svolá synodu, na které se Boleslavovi vyslanci a Vojtěchem skutečně dohodli. Nejspíš dostali instrukce přivést odbojného duchovního do Prahy za každou cenu, protože mu nabídli velmi dobré podmínky.

Biskup měl mít povolení stavět kostely dle své potřeby, rozlučovat neřádná manželství mezi příliš blízkými příbuznými a hlavně: právo vybírat desátky. Mladá zemská církev, která se potýkala s řadou problémů a mohla se opřít hlavně o moc knížete, nemohla tyto požadavky logicky nikdy naplnit. A Vojtěch si tak možná jen otvíral zadní vrátka k dalšímu odchodu z Čech. K tomu nakonec tak rychle nedošlo. Po krátké scéně při příjezdu se Vojtěch nejspíše s Boleslavem II. vcelku shodl. A nějakou dobu ti dva spolupracovali. Velké dějiny ale mluví jasně: na jaře 995 biskup znovu odejde z Čech a nejspíš už svého arcibiskupa skutečně rozčílí.

Následujícího roku bude Vojtěch cestovat do Mohuče a společnost mu bude dělat lutyšský biskup Notker, muž, který později o Vojtěchově životě sepíše jednu z legend. V ní uvádí, že na dlouhé cestě mu Vojtěch svěřil důvod, proč nechce zpátky do Čech. A kdo by čekal, že zmíní „víš, loni tam vyvraždili téměř celý můj rod“, mýlil by se. A právě příběh, který Vojtěch předal Notkerovi, může být skutečným vysvětlením libického masakru.

Spor o nevěru

Na jaře roku 995 došlo ke skandálu. Urozená žena podvedla svého muže s jáhnem sloužícím Vojtěchovi. Trestem za to měla být smrt. Žena ale unikla k Vojtěchovi, který ji ukryl. Možná hodlal po vzoru svatého Jimrana mučednicky zemřít místo cizoložnice. Nebo to tak mělo aspoň vypadat. Širší rod muže byl totiž dle českého zvykového práva přímo povinen cizoložnici i svůdce potrestat smrtí. A širší rod mohl znamenat i tisíce osob. 

Na biskupský dvůr vtrhli ozbrojenci a Vojtěch jim začal lhát, že on byl tím svůdcem a mají zabít jeho. Muži mu řekli, že u nich bude hledat mučednickou smrt marně, ale že se za to pomstí na jeho rodině. Než se stihla situace ještě více vyhrotit, přivedl někdo z biskupových lidí rozlícené mstitele k ženinu úkrytu. Její vlastní manžel se ale zdráhal jí zabít, ortel tedy musel vykonat nějaký pacholek. Byl tu ale stále problém: svůdce potrestán nebyl. 

A tady se dostala do konfliktu různá pojetí práva. Biskup trval na právu azylu a jméno svůdce nevyjevil, a rozlícený rod podvedeného muže zase nemohl zabít biskupa před domem Božím. Aby si zachovali tvář, museli Slavníkovcům vyhlásit krevní mstu. Krátce po této události Vojtěch utekl ze země. Následně pak odjíždí Soběslav bojovat proti pohanům, ovšem jen za podmínky, že Boleslav II. mu dá záruky, že jeho rod nebude napaden. Přemyslovský kníže ovšem utrpí mrtvici či podobně závažnou příhodu a vykonání krevní msty na Slavníkovcích nic nebrání. A jestli tato msta posloužila jako záminka k vyrabování bohatství a získání hradu – ten totiž po masakru uchvátili Vršovci, nebo šlo celou dobu jen o krutou rodovou zvyklost, dnes již skutečně nezjistíme.

Co je ale v případě této hypotézy zcela jisté je jedno: není příběhem naplnění moci českého státu, nýbrž jedním z prvních projevů jeho upadajícího vlivu. Pouhá nemoc knížete stačila k tomu, aby se mu vše vymklo z rukou a velmožové se chovali jak „zuřiví psi utržení ze řetězu“. Jak ale ukázal další osud rodu Vršovců, vrahům z Libice jejich krvavý čin příliš štěstí nepřinesl.

Nezastavitelní Vršovci

Bohatství Slavníkovců Vršovcům moc štěstí nepřineslo. Když se po divokých změnách ujal na začátku roku 1003 vlády Boleslav III., rozhodl se Vršovce vyvraždit. Narozdíl od svého otce Boleslava II. Pobožného se boje rozhodně neštítil a masakru se přímo účastnil. Dle saského kronikáře Dětmara dokonce vlastní rukou zabil svého zetě! Vyvraždit celý rod se mu ale nepovedlo. Propuklo proti němu povstání a jeho ochránce, polský kníže Boleslav Chrabrý ho povolal do Polska. Tam ho oslepil, uvrhl do vězení a sám vpadl do Čech. 

Vládl sice pouhý rok, na osud Boleslava III. to ale žádný vliv nemělo. Bývalý kníže zůstal v Polsku uvězněn až do konce svého života – umřel o celých třicet čtyři let později! Příbuzenství s dcerou Boleslava III. ostatně působilo Vršovcům problémy i nadále. Když se českým knížetem stal Oldřich, uvědomil si, že jeho jediným nástupcem je levoboček Břetislav, kterého zplodil se svou družkou Boženou. A tak se rozhodl synáčkovy možné konkurenty preventivně vyhladit. Zahraniční kroniky mluví o tom, že kníže nechal roku 1014 pobít mnoho nevinných – zhusta členy rodu Vršovců.

Boleslav II. Pobožný, Boleslav III., Oldřich a Svatopluk – tito přemyslovští vládci přímo či nepřímo stáli za masakry Slavníkovců a Vršovců (ilustrace Jan Hora, se souhlasem k publikování)

Nezničitelní Vršovci ale opět přežili. Na nějakou dobu zmizeli ze všech úřadů a až do konce století o nich nebylo slyšet. Poté se najednou objevili jako významní družiníci a úředníci –  Svatopluk však s nimi vedl nejeden spor. Roku 1108 proto rozpoutal kníže strašlivý masakr, který přinesl na tři tisíce obětí. A který i Kosmas líčí jako tragédii, při které zemřeli lidé zcela nevinní.

„Nebyli zabiti ani jednoho dne, ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako dobytek byli skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině, ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem.“

Přemyslovcům se ale tento krok zásadně nevyplatil. Rok po masakru zavraždil Svatopluka neznámý jezdec. Když pak na jeho místo usedl Břetislav II., dostihla ho vršovecká pomsta už roku 1110. Těm několika málo Vršovcům, de facto jedné jediné rodině Vršovců, která různými náhodami přežila, se povedlo do konce 12. století let obnovit slávu a moc rodu. Vrátili se dokonce i do předních funkcí! Nemoj II. se stal nejprve kastelánem v Litoměřicích a roku 1160 i komorníkem Vladislava I., prvního krále z rodu Přemyslovců! 

TIP: Rok 1000 v českých zemích: Co se dělo v přemyslovském knížectví? 

Krevní msty zkrátka nebyly ani v české kotlině 10. a 11. století nijak neobvyklé. Možná, kdyby zavraždění synové Slavníka nebyli shodou okolností příbuznými svatého Vojtěcha, pravděpodobně bychom dnes o libickém vraždění vůbec netušili. Mocenské boje Přemyslovců s Vršovci měli přece jen širší politický rozměr…

Železniční společnost Greater Anglia, která zajišťuje spojení mezi Londýnem a východní Anglií, na twitteru oznámila, že vlaky mezi Norwichem a letištěm Stansted byly dnes na více než hodinu zastaveny kvůli „obří želvě“.

Jedna z cestujících vlaku na lince do Norwiche, Diane Akersová, zveřejnila na twitteru fotografii želvy stojící na trati a nahlásila to železniční společnosti: „Je stále naživu, ale zraněná,“ uvedla žena. Zdálo se, že želva má na krunýři velkou tržnou ránu. „Upřímně řečeno, nemohla jsem uvěřit vlastním očím!“ řekla listu The Guardian.

Zverimex společnosti Swallow Aquatics ve městě East Harling uvedl, že želva jménem Clyde se ztratila v neděli a nyní byla převezena k veterináři, protože ji srazil vlak.

TIP: Želva na útěku: Zatoulaného domácího mazlíčka se podařilo objevit po třech letech

Železniční trať byla znovu otevřena asi hodinu a půl po oznámení o zvířeti v kolejišti, přičemž se předpokládalo zpoždění. Incident se stal krátce poté, co cestující v Británii zažili v létě několikadenní stávky ve vlacích, protože odbory železničních zaměstnanců požadují zvýšení platů v závislosti na inflaci.

Za pocity hladu vděčíme tzv. bloudivému nervu, což je párový hlavový nerv, propojený s krční, hrudní a břišní dutinou. Právě on posílá informace o plnosti žaludku do části mozku zvané hypotalamus, a to na základě obsahu glukózy v krvi.

Hlad vzniká, když hladina glukózy v krvi poklesne pod určitou hranici. Mimo to se pocit hladu řídí i některými hormony, například hladinou leptinu, který signalizuje množství tuku v organismu, a jeho nutriční zásoby, ghrelinu, který stimuluje pocit hladu prostřednictvím vylučování růstového hormonu, nebo cholecystokininu, který upozorňuje na množství tráveniny v tenkém střevě.

TIP: Týrání těla, nebo očista? Co se děje v těle, když se postíme?

Zdravý člověk dokáže při dostatečném množství tekutin hladovět asi 50 dnů. Tělo zpracovává poslední přijatou potravu asi tři dny, poté přechází na proces zvaný ketóza, kdy játra začínají odbourávat a zpracovávat tělesný tuk, a zhruba po třech týdnech se přepne na „proces hladovění“. Během něj už získává energii ze svalů i vnitřních orgánů, včetně kostní dřeně, což může vést k ohrožení života.