Ještě před 12 tisíci lety, na sklonku nejmladší doby ledové, cválala po amerických kontinentech stáda divokých koní a jejich příbuzných. Spásali rostlinstvo a sami byli kořistí nelítostných šelem, například šavlozubých tygrů. Později tyto divoké šelmy zmizely a zmizela i stáda koní – velmi pravděpodobně v důsledku chování tehdejších lidí.

V dnešní době jsou koně, ale i třeba osli zpátky v Novém světě, i když jsou formálně považováni za nepůvodní druhy. Daří se jim tam. Problém je v tom, že prospívají až příliš, množí se a podle mnohých představují nežádoucí vetřelce. Jedním z hlavních důvodů této populační exploze je podle odborníků absence přirozených predátorů, kteří by je „drželi na uzdě.“ Federální vláda USA proto utrácí ročně miliony dolarů za snižování počtů divokých koní v národních parcích a dalších cenných územích.

Návrat k rovnováze

Podle nového výzkumu, který vedl Erick Lundgren z dánské Aarhuské univerzity, je ale situace lepší než se zdá. Ukazuje se totiž, že se místo vyhynulých šavlozubých tygrů do jejich lovu pouštějí pumy. „Je pozoruhodné, že pumy jsou sice menší, než byli šavlozubí tygři, ale přesto dovedou ulovit osly, kteří jsou větší než původní druhy jejich kořisti,“ popisuje Lundgren.

Lundgrenův tým pozoroval divoké osly v národním parku Údolí smrti v Kalifornii. Badatelé na místě zjistili, že přítomnost pum mění chování oslů. Tam, kde loví pumy, jsou osli mnohem ostražitější. Mokřiny s vegetací navštěvují jen za dne, kdy je riziko útoku pumy nejnižší a také na podstatně kratší dobu, než na místech, kde pumy nejsou.

TIP: Narcos proti přírodě: Hroši Pabla Escobara devastují ekosystémy v Kolumbii

Mairin Balisi z muzea La Brea Tar Pits v Los Angeles k tomu dodává: „Severní Amerika byla po miliony let územím velkých dravců a velké kořisti. Před 12 tisíci let se to změnilo. Vymřelou megafaunu nejde jen tak nahradit, ale život si dokáže najít cestu. Jsme svědky návratu ztracené potravní sítě, jen s jinými účinkujícími.“

Na konci roku 1943 se v italském přístavním městě Ortona střetli vojáci 1. kanadské divize s ostřílenými německými výsadkáři. V úzkých uličkách neexistoval způsob, jak udržet nad bitvou kontrolu – celý boj se rozpadl na vzájemné přestřelky jednotlivých rot a čet rozesetých po celém ortonském bludišti. Pro Kanaďany šlo o vůbec první zkušenost s bojem v zástavbě, zatímco v řadách výsadkářů bojovalo mnoho veteránů zocelených boji na východní frontě.

Ani jedna ze stran nedokázala dosáhnout významnějších úspěchů. I po vyčištění budov se kanadští vojáci stávali obětí výbušných nástrah a protipěchotních min, kterými byly ruiny a budovy doslova zamořené. Hrozbou zůstávaly i vyčištěné budovy, neboť Němci v nich s oblibou nechávali časované nálože.

Na vlastní kůži se o tom přesvědčili vojáci roty „A“ Seaforthského pluku, kterým se na Štědrý den podařilo za cenu vysokých ztrát postoupit až k náměstí Piazza San Francesco a obsadit tamější školní budovu. Sotva o hodinu později ale celá škola vyletěla do povětří a všechny vojáky uvnitř pohřbila pod troskami. Šokovaní Kanaďané se následně pomstili na obráncích kostela, který se školou sousedil – za pomoci tanků nejprve na kusy rozstříleli kostelní věž skrývající německý kulomet a po vniknutí dovnitř obránce nemilosrdně pobili do posledního.

Obklíčit obránce

Generálmajor Vokes věděl, že patovou situaci ve městě musí nutně prolomit. Nabízelo se využít početní převahy Kanaďanů a město obklíčit – tím by mohli útočníci přetnout německé zásobovací trasy a donutit tak výsadkáře k ústupu. Na východní straně obklopovalo město moře, jedinou možnou cestu tak skýtala hluboká rokle východně od Ortony, po jejímž okraji vedl klikatý hřeben.

Na tento hřeben ráno 23. prosince vyrazil Hastingský a Prince Edwardský pluk náležející k 1. pěší brigádě vedené generálmajorem Danielem Spryem. Pluk měl zajistit malý kopec ve středu hřebenu a udržet jej do doby, než po hřebenu přejde 48. pluk kanadských horalů. Ten měl následně po hřebenu dojít až k severní straně Ortony a ocitnout se tak Němcům v zádech. Královský kanadský pluk pak měl obklíčení Ortony dokončit a donutit Němce ustoupit.

Snaha o průlom

Spryův útok zpočátku probíhal bez větších problémů, na úpatí cílové kóty se ale útočníci dostali pod palbu německých pevnůstek tvořících obranný kruh okolo vrcholku kopce. Kanadští pěšáci navzdory bahnu a nepřátelské palbě dokázali v poledne kótu obsadit, byť za cenu ztráty více než poloviny mužstva.

Na Štědrý den pak přes kopec přešel 48. pluk kanadských horalů a po úzké polní stezce v zástupu směřoval k severnímu okraji města. Jeho velitel očekával tuhý odpor vědom si významu hřebenu, k jeho překvapení ale pluk dosáhl svého cíle prakticky bez jediného výstřelu. Co víc, Kanaďanům se podařilo překvapit a zajmout několik skupinek výsadkářů, kteří využili chvíle klidu a slavili Vánoce.

Úleva nicméně netrvala dlouho a prakticky celý 25. prosinec museli horalé odrážet jeden německý protiútok za druhým. Němci si uvědomili hrozbu obklíčení a snažili se ze všech sil Kanaďany zatlačit zpět, díky neustávající dělostřelecké palbě ale dokázali kanadští vojáci navzdory těžkým ztrátám hřeben udržet. Ve městě se mezitím útočníkům podařilo obsadit část náměstí před katedrálou sv. Tomáše, dominantou města a hlavním opěrným bodem obránců, okolo kterého se soustřeďovaly zbývající síly výsadkářů. Boje v Ortoně neunikly pozornosti válečných reportérů a novinové stránky v USA, Kanadě i Velké Británii tak plnily příběhy o tom, čemu novináři přezdívali „Malý Stalingrad“.

Konec bojů

Šestadvacátého prosince výsadkáři shromáždili všechny dostupné síly a provedli finální protiútok na hřeben držený 48. plukem horalů. Početně silnější Němci Kanaďany obklíčili a během několika hodin, kdy se boj nezřídka zvrhl v zápasy muže proti muži, se jim podařilo obranu hřebenu téměř zcela zničit. Hodinu po poledni ale na hřeben dorazila trojice tanků Sherman, která během pár desítek minut německý útok zmasakrovala.

Byl to začátek konce – ještě ten den kanadské síly dobyly ortonskou nemocnici a začaly zbývající výsadkáře zatlačovat do neustále se zmenšující kapsy. Zmatená německá hlášení hovořila o osminásobné přesile kanadských vojáků a šestnácti tancích přítomných na hřebenu. Ve skutečnosti čítaly síly Kanaďanů ve městě sotva čtyři stovky k smrti vyčerpaných mužů, kteří již postupovali vpřed pouze silou vůle.

Zoufalý odpor

Konec nastal 27. prosince, kdy si Kesselring i Lemelsen na základě hlášení z Ortony uvědomili, že bitva je ztracena. Výsadkáři využili své poslední zbývající výbušniny ke zničení co největšího množství budov a urputně bránili každou místnost každého domu, který už zničit nemohli. Šlo ale jen o poslední záchvěvy německého odporu; okolo desáté hodiny večerní se Němci z města potichu stáhli a zamířili na sever k řece Arielli.

Slovy desátníka Bayerleina: „Stáhli jsme se se všemi našimi zbraněmi. Zbylo mi jen pět nábojů. Nepřítel dobyl zničené město, my ale odešli neporaženi.“ V ruinách Ortony Němci zanechali 867 padlých, zatímco kanadské ztráty se zastavily na čísle 2 339 mužů, z toho 1 372 padlých (včetně bojů na řece Moro).

TIP: Hororový hvozd na hranicích třetí říše: Boj o Hürtgenský les

Na první pohled se zdálo, že po dobytí Ortony již nestojí nic v cestě dalšímu postupu k Pescaře. Po neúspěchu ve snaze obsadit Orsognu a vysokých ztrátách na Sangru, Moru a v Ortoně ale 8. armáda jednoduše postrádala sílu na další pokračování ofenzivy. Generál Montgomery navíc den před Štědrým dnem odcestoval do Británie, kde se měl ujmout velení jednotek připravovaných pro vylodění v Normandii. V kombinaci se špatným počasím se tak postup Spojenců až do jara 1944 opět zcela zastavil. 

„Jsou prostě styloví,“ říká o šimpanzích bonobo (Pan paniscus) Frans de Waal. „Mají delší ruce, malé hlavy posazené na úzkých ramenou a celkově jemnější tělesnou stavbu.“ Takto porovnává významný nizozemský zoolog bonoby s jejich nejbližšími příbuznými šimpanzi učenlivými (Pan troglodytes) a dodává: „Typické jsou pro ně jasně rudé rty, malá ouška a svérázný účes z dlouhých jemných černých chlupů, které jsou elegantně rozdělené pěšinkou uprostřed hlavy.“

V sexu lidem podobní

Vědce však mnohem víc než vzhled bonobů zajímá jiný, méně viditelný, ale přitom typický znak. Zatímco v tlupách šimpanzů učenlivých stojí samice na pokraji společnosti, u bonobů zaujímají v tlupě dominantní postavení. Jako jeden z prvních si toho povšiml japonský zoolog Takayoshi Kano. Ten také zaznamenal neobvyklé sexuální chování bonobů. Pozoroval dvě samice, které nejprve upřeně hleděly jedna druhé do očí, pak se objaly a začaly se o sebe otírat genitáliemi. Asi dvacet sekund se pak oddávaly rychlým rytmickým pohybům. Někdy vydrží samičky při těchto hrátkách i přes minutu. Podobné chování pozorovali vědci i u samců. Ti se o sebe vzájemně otírají zadky, hladí se po varlatech a čas od času se dokonce baví tím, že „šermují“ ztopořenými penisy.

Také při páření se chovají bonobové neobvykle. Asi třetina párů se páří otočená obličeji k sobě. Některé samice vyhledávají přízeň hned několika samců a nadbíhají i nedospělým jedincům. 

Kanova pozorování byla bezesporu zajímavá. Jejich jednostrannou interpretací se však snadno vytvářel mylný dojem, že bonoby kromě sexu vlastně nic jiného nezajímá a oddávají se mu prakticky nepřetržitě. Ve skutečnosti se nepáří o nic častěji než šimpanzi učenliví. Faktem ale zůstává, že se bonobové věnují sexu i v době, kdy samice nemůže zabřeznout. To je v živočišné říši dost unikátní záležitost. Dalším příkladem savce, který se nepáří jen proto, aby zplodil další generaci potomků, je člověk. 

Bez stresu z plodného období

U mnoha primátů včetně šimpanze učenlivého manifestuje samice plodné období nápadným zduřením vnějších pohlavních orgánů. To je pro samce signál, aby se snažili se samicí za každou cenu spářit a zplodili s ní potomstvo. Také samicím bonobů vnější pohlavní orgány zduří, ale tento nápadný znak není spolehlivým ukazatelem plodného období. Někdy dochází ke zduření bez toho, že by samice uvolnila dozrálé vajíčko a mohla při páření zabřeznout.

Jindy naopak vajíčko uvolní „inkognito“, aniž by to dala okolí jakkoli najevo. Samci tak zůstávají v nejistotě, kdy mají napřít všechny síly k páření a kdy tento nápadný samičí signál představuje jen „planý poplach“. Za těchto okolností se samcům nevyplácí strategie „teď, anebo nikdy“. Mnohem výhodnější je řídit se zásadou „kdo počká, ten se dočká“. I to je jeden z důvodů, proč kolem páření bonobů nepanuje tak vypjatá a agresivní atmosféra, jako u šimpanzů učenlivých.

Sex jako prevence agresivity 

Řada aktivit spojovaných se sexem plní u bonobů zcela jinou funkci než jen snahu zachovat rodovou linii. Mají za úkol „upustit páru“ v situacích, kdy mezi dvěma příslušníky tlupy neúnosně narůstá napětí. Samičky se o sebe neotírají genitáliemi pro vlastní potěchu a nejsou to rozhodně nějaké nymfomanky. Tímto nezvyklým způsobem se snaží předejít konfliktům. 

Když se například šimpanzi učenliví dostanou ke stromu s dozrálým ovocem, propuknou mezi samicemi ostré spory o větve s nejchutnějšími plody. U bonobů proběhne dělba revírů pro sklizeň o poznání mírumilovněji právě proto, že si samičky „upustí páru“ sexuálními aktivitami. Agresivní choutky je tak přejdou. Podobně dokážou zažehnat vzájemný konflikt příslušníci dvou různých tlup bonobů. Šimpanzi učenliví podobné příměří mezi sousedními tlupami nikdy nenastolí. Jejich život se odvíjí jako nikdy nekončící šňůra konfrontace síly a potyček se sousedy. Nejsou vzácné ani případy, kdy mezi dvěma sousedními tlupami šimpanzů učenlivých vypukne válka, v niž jsou samci poražené tlupy nekompromisně vyhubeni a samice donuceny k přechodu do tlupy vítězů. 

Týraní chudáci i maminčini mazánci

To ovšem neznamená, že by se bonobové nedokázali chovat agresivně. Někdy se samice uklidňují vzájemným sexuálním drážděním až poté, co se zcela nekompromisně porvaly. Agresivita se velmi nápadně projevuje při chovu bonobů v zajetí, kdy samice získávají v tlupě nezvykle silnou pozici. Tyto „super-samice“ si pak často vylévají zlost na slabším pohlaví – tedy na samcích. A dovedou být velmi kruté. Samcům chovaným v zajetí běžně chybí články prstů, protože jim je samice ukously. Byl dokonce popsán případ, kdy samec přišel o konec penisu poté, co mu ho agresivní samice ukousla. Bonobové tedy nejsou tak mírumilovní, jak se o nich obvykle tvrdí.

Dejme si pozor i na další mylnou interpretaci. Pokud bychom považovali všechny samce v tlupách bonobů za outsidery, dopouštěli bychom se dalšího hrubého zjednodušení. Synové vysoce postavených samic dědí část společenské prestiže svých matek a v dospělosti pak zaujímají v hodnostním žebříčku tlupy příčky nad méně dominantními samicemi. Matky z horních příček žebříčku zacházejí v protežování synů tak daleko, že jim pomáhají v získávání přízně říjných samic a významně tak přispívají ke zvýšení počtu potomků, které tito samci za svůj život zplodí. Nic takového nepřipadá u šimpanzů učenlivých v úvahu. U těchto lidoopů stojí i poslední mezi samci vysoko nad těmi nejsilnějšími samicemi. 

Přitažlivost versus dominance

Samci bonobů se k sobě na první pohled chovají jako jedna velká parta kámošů. Ve skutečnosti ale mezi nimi zuří skrytá rivalita, která se jasně projeví při testech otcovství mláďat v tlupě. Většinu potomstva zplodí jediný samec, jehož podíl na otcovství mláďat v tlupě se může vyšplhat nad 60 %. To je překvapivě mnohem víc než u šimpanzů učenlivých, kde je mezi samci ustanovena striktní hierarchie a vůdčí samec si uzurpuje výsadní právo na páření s říjnými samicemi. 

Důvod dominance jednoho samce u bonobů není úplně jasný, ale vědci se kloní k názoru, že si samice v drtivé většině volí k páření jednoho vysoce atraktivního samce a o ostatní nápadníky nejeví velký zájem. U šimpanzů učenlivých nedostávají samice při volbě samců na výběr. I ten poslední samec stojí ve společenském žebříčku nad samicemi tak vysoko, že dokáže říjnou samičku k páření donutit. 

Koalice silných dam

U bonobů k nějakému „sexu z donucení“ prakticky nemůže dojít. Pokud by se samec bonoba přece jen začal na slabší samičky „vytahovat“, přispěchají jí na pomoc starší vysoce postavené samice a neurvalce společně odkážou do patřičných mezí. V otevřeném konfliktu mají u bonobů většinou převahu samice nad samci a v zápase jedna na jednoho obvykle vítězí. Pokud samice spojí síly, nemá proti nim žádný samec ani tu nejmenší šanci. 

Tyto „dámské koalice“ nestojí na příbuzenských poutech, protože samičky bonobů opouštějí rodnou tlupu ještě před dosažením dospělosti. V tlupě se tak scházejí nepříbuzné samice. Starší samičky přesto získávají uzavíráním koalic s mladšími příslušnicemi tlupy výhodu pro své příbuzné. Mladší samičky začnou vyhledávat společnost své starší ochranitelky a tráví v její blízkosti více času. Starší samice toho nejednou využije k tomu, aby těmto schovankám dohodila svého syna, který by jinak musel o jejich přízeň soupeřit se staršími a silnějšími samci. 

Nezištná empatie bonobů

My lidé jsme přeborníky ve spolupráci a pomáháme si i tam, kde nám nekyne žádná šance na odměnu. Příkladem jsou dobrovolní dárci krve, jejichž dar skončí u neznámého člověka, s nímž se dárce nikdy nepotká. Pokud ano, pak ani jeden netuší, že je pojí krevní pouto. 

Také bonobové jsou ochotní pomáhat neznámým příslušníkům vlastního druhu, například se s nimi ochotně dělí o potravu. Ukázalo se to díky pokusu, kde mohl jeden bonobo uvolnit provaz s potravou a ta pak spadla do prostoru, kam měli přístup jen cizí bonobové. Lidoopi celkem ochotně přihrávali cizincům jídlo, z nějž sami neměli žádný prospěch. Byli ochotni zapracovat na uvolnění provazu dokonce i v případech, kdy cizinci ani nestačili projevit o potravu zájem. Vědci to interpretují tak, že bonobové nabízejí pomoc, i když o ni nejsou přímo požádání. Zjevně mají určitou míru empatie, protože si dokážou představit, že by cizí šimpanz chutné sousto uvítal. 

O empatii bonobů svědčí například i to, že podobně jako pro člověka je i pro ně nakažlivé zívání. Bonobům je přitom úplně jedno, jestli vidí zívat příslušníky vlastní tlupy nebo zvířata, se kterými se nikdy nepotkali. Zívání je pro ně v obou případech stejně nakažlivé. Znamená to, že vnímají náladu druhých a dokážou se do ní vcítit.

Nakloněni ke zlému?

Je pravda, že některé experimenty skončily výsledkem, který na empatii bonobů vrhá určitý stín pochybností. Vědci při nich promítali bonobům krátké video, na kterém se kolečko snažilo vylézt na kopec. S namáhavým výstupem mu pomáhal trojúhelník. Pak se ale objevil čtverec a svrhl šplhající trojúhelník z kopce dolů. Po shlédnutí videa dostali bonobové kousek jablka buď na trojúhelníkové podložce nebo na podložce ve tvaru čtverce. Bonobové jednoznačně upřednostňovali jablko ze „zlého“ čtverce.

Vědci pro jistotu pokus zopakovali v jiné variantě. Pouštěli bonobům video, kde vystupoval herec, který si pohazoval s hračkou tak dlouho, až mu spadla na místo, kam nedosáhl. Jiný herec mu ji ochotně podal, ale k tomu se nachomýtl třetí herec, který hračku sebral a odešel s ní. Následně si mohli vzít bonobové pamlsek buď od hodného herce, nebo od herce padoucha. Lidoopi dávali opět přednost zlé postavě. 

TIP: S kým se dělí šimpanzi? Přednost má rodina a přátelé

Znamená to, že mají bonobové zvrácený smysl pro spravedlnost? Mají vůbec takovou schopnost empatie, kterou jsme jim připisovali? Vědci se domnívají, že takové závěry by byly předčasné. Za mnohem pravděpodobnější považují možnost, že bonobové ztotožňují zlou postavu s dominantním jedincem a k tomu cítí respekt.

Když ještě lidstvo nežilo v rozsáhlých městských aglomeracích, nebylo jednoduché si v kmenech o několika desítkách jedinců najít vhodného partnera. Vzhledem k příbuznosti či vnitřním sociálním pravidlům komunity musel muž či žena hledat budoucího partnera/ku u sousedů. A ti s takovou volbou nemuseli vždy souhlasit. 

Historie plná únosů

V případě únosu se vždy nejednalo o akt celé společnosti, mohl jej podniknout i dychtivý jedinec. Podobnou praktiku zmiňovali již protoindické texty (13.–10. století př. n. l.), Starý zákon (okolo roku 1000 př. n. l.) nebo Homér (asi 8. století př. n. l.), který ji uvedl jako záminku nejslavnější války historie, kdy trojský princ Paris unesl krásnou manželku spartského krále Helenu.

Únosy se vyskytovaly také v řecké mytologii, kdy se do pohledné fénické princezny Európy zakoukal samotný vládce bohů Zeus. Aby ji získal, proměnil se v býka a na svém hřbetu ji přepravil (respektive unesl) z dnešního Blízkého východu na Krétu, kde Diovi porodila tři syny. Podobně jednal bůh podsvětí Hádes, jenž svoji budoucí manželku Persefonu uchvátil přímo před zraky její matky bohyně Démétér a odvezl ji černým podsvětním vozem. 

Ve 3. století barbarské kmeny Gótů drancující římské balkánské provincie braly do zajetí přeživší dívky a ženy a jejich prostřednictvím se seznamovali s novou vírou – s křesťanstvím. V roce 326 císař Konstantin Veliký vydal edikt zakazující únosy žen za účelem manželství, přičemž potrestána mohla být i sama unesená oběť, pokud se prokázal její (i pozdější) souhlas s nastalou situací. Naproti tomu podle muslimů bylo manželství s unesenou ženou či válečnou zajatkyní legální.

A o neznámou praktiku nešlo ani v českých zemích – přesně před tisíci lety unesl syn knížete Oldřicha Břetislav z kláštera svoji budoucí manželku Jitku (Juditu) ze Schweinfurtu. Přes uvedené ovšem zůstává pravděpodobně nejznámějším případ z počátků antického Říma, známý jako únos Sabinek.

Hrozba zániku

Bájný příběh začal ve chvíli, kdy rodící se Řím trpěl nedostatkem obyvatel. První král Romulus založil svatyni boha Asylaea, kam se mohli uchýlit okolní obyvatelé prchající před zákonem, otroci, propuštěnci či svobodní muži. Nově vznikající sídliště tak bylo naplněno (ve většině případů) mladými a svobodnými muži, z nichž někteří neměli právě valnou pověst. Římu tedy ani ne jednu generaci po vzniku hrozil konec.

Romulus se snažil situaci zvrátit a vyslal posly k okolním městům s apelem, aby bylo římským občanům legálně dovoleno uzavřít sňatek s jejich ženami. Žádný ze sousedů však neměl zájem spojit svoji reputaci s městem plným propuštěnců, uprchlých otroků a zločinců. Sousedé se také mohli obávat nově vznikajícího politického a vojenského rivala ve své blízkosti a neposkytnutí práv k uzavírání sňatků představovalo nenásilnou a bezbolestnou cestu, jak se rodící hrozby zbavit.

Římané se však nehodlali vzdát tak snadno. Uspořádali slavnost Consualia nazvanou podle nižšího římského boha úrody Consuse, a to v době sklizně 21. srpna. V tento den se koně, muly a osli osvobozovali od veškeré práce a ozdobení květinami byli vedeni ulicemi Říma. V rámci navázání lepších vztahů se sousedy Romulus na tuto slavnost pozval všechny okolní kmeny. Svou vojenskou silou a mocí vynikali zejména Sabinové z města Cures (asi 40 km od Říma), ale přítomni byli také obyvatelé nedalekých (do 20 km od Říma) latinských měst Caenininy, Crustumeria a Antemnae.

Romulova lest

V jednu chvíli během slavností Romulus vstal, sundal si z ramen plášť, poskládal jej a poté znovu oblékl. Přesně to byl signál pro mladé a dychtivé Římany, kteří rychle popadli sabinské ženy a utíkali s nimi pryč. Celkem se podle pověsti podařilo takto unést několik dívek a žen ze tří zúčastněných latinských měst, ale především třicet Sabinek, jež byly až na jednu všechny pannami. Onu výjimku představovala Hersilia, která už byla vdaná. Vzhledem k tomuto „neduhu“ se Romulus rozhodl, že si ji vezme on sám.

Překvapení návštěvníci slavností se vraceli do svých domovů rozhodnuti vyhlásit Římu válku, získat své dcery a sestry zpět a vymazat proradné město z povrchu zemského. Pravděpodobně by se jim to i podařilo, ale pouze Sabinové nechtěli ponechat nic náhodě a podnikali řádné přípravy. Ostatním poškozeným docházela trpělivost, a tak se rozhodli jednat na vlastní pěst. Římané všechny postupně porazili, jejich města dobyli a rodinám unesených žen dovolili usadit se v Římě. Zbývalo vypořádat se s posledními nepřáteli – Sabiny z města Cures.

Titus Tatius vedl muže, kterým se podařilo získat římskou citadelu, a to zradou Tarpei, dcery římského velitele pevnosti. Následoval vyrovnaný boj na budoucím Foru Romanu. Ani jedna ze stran nehodlala ustoupit a ve chvíli, kdy Římané začínali ztrácet, vtrhly na bojiště unesené sabinské (nyní římské) ženy. S novorozeňaty v rukou neohroženě rozdělily obě bojující strany – své sabinské otce i bratry a římské manžele. Tímto gestem přinutili Tita Tatia i Romula zasednout k jednání, jež vedlo k uzavření míru a vzniku společné sabino-římské komunity, které vládli oba králové. 

Dílo propagandy

O uvedených událostech máme zprávy od několika antických autorů, jež ovšem žili až několik století poté. Livius (59 př. n. l. – 17. n. l.) psal o ušlechtilé motivaci zvýšení počtu obyvatel a zachování římského lidu. Uváděl také, že během únosu nebylo spácháno žádné sexuální násilí. Romulus měl dokonce s každou ženou osobně hovořit a nabídnout jí svobodnou volbu, přičemž přiženění se do Říma by pro ně znamenalo sdílení majetku, občanských práv a ctihodné manželství naplněné dětmi. Dionýsios z Halikarnassu (60–7 př. n. l.) únos viděl jako prostředek k získání mocných spojenců (Sabinů), a to prostřednictvím nově navázaných manželských svazků, básník Ovidius (43 př. n. l. – 18. n. l.) zase popisoval čin jako čirou sexuální touhu Římanů.

Moderní bádání se kloní k tomu, že k únosu Sabinek pravděpodobně nikdy nedošlo. Šíření podobných příběhů z dávné římské minulosti mělo objasňovat či propagovat některá jednání a vysvětlovat římské zvyky. Předpokládá se, že o události se ve větší míře začalo „mluvit“ ve 4. století př. n. l., kdy Římané sváděli boje s kmeny Samnitů. Líčení takových událostí mohlo pomáhat domácí propagandě vykreslovat obyvatele Věčného města jako urputné bojovníky ve spravedlivé válce, kteří jsou schopní se dohodnout k oboustranné spokojenosti. K dalšímu šíření této legendy došlo v 1. století př. n. l. v době válek Římanů se vzbouřenými spojeneckými obcemi, opět za stejným účelem. 

TIP: Přemyslovské únosy: Kdo si musel svou lásku doslova ukrást?

Dnes již těžko rozlišíme zrno pravdy od mytologických plev. Jisté je, že každý Říman znal příběh o únosu sabinských žen a některé prvky z něj se dokonce dostaly do svatebních obřadů dodržovaných po dlouhé období Římské říše s některými aspekty rozpoznatelnými až do dnešních dob. Manželství mělo být dobrovolným aktem prostým jakékoliv agrese. A podobné vyznění má i příběh o únosu sabinských žen – manželské pouto zabraňuje sváru a válce, a to především po narození dětí.

Původcem oparu je Herpes simplex virus 1 (HSV-1) ze skupiny velkých DNA virů. S tímhle patogenem se měla možnost seznámit zhruba polovina lidstva (podle odhadů přibližně 3,7 miliardy lidí). Podle nového genetického výzkumu se herpesvirus HSV-1 objevil asi před pěti tisíci lety, čili v době bronzové. Opar je tedy starý zhruba stejně jako například Stonehenge.

Opar z doby bronzové

Genetička Charlotte Houldcroftová z britské Univerzity v Cambridgi a její spolupracovníci určili stáří tohoto viru díky průzkumu sekvencí virů dávných oparů. Až do jejich výzkumu pocházela nejstarší známá genetická data oparu z roku 1925. Vědcům z Cambridge se podařilo získat sekvence herpesviru HSV-1 ze čtyř dávno pohřbených lidí, z nichž nejstarší zemřel asi před 1 500 lety.

Různé typy herspesvirů infikují prakticky všechny primáty. Své herpesviry nepochybně měli i naši velmi dávní předci, včetně neandertálců a prvních lidí druhu Homo sapiens. Tento konkrétní herpesvirus ale vznikl až v době bronzové.

Houldcroftová a její kolegové přišli s pozoruhodnou teorií o tom, co zřejmě těsně souviselo se vznikem herpesviru HSV-1 a oparu, který je od té doby prokletím lidstva. „Před 5 tisíci lety se určitě něco stalo, co umožnilo snazší šíření herspevirů a co vedlo k tomu, že právě virus HSV-1 převládl nad ostatními. Nejspíš se to týkalo přenosu viru a mohlo by to souviset s líbáním,“ vysvětluje Houldcroftová.

Kde se vzalo líbání?

Líbání se v historických pramenech jako projev náklonnosti poprvé objevuje právě v době bronzové. Zdá se, že se tento způsob intimní komunikace šířil západním směrem, z jižní Asie do Evropy. První zmínky o líbání jako vyjádření milostných citů pocházejí z Indie. V jednom z nejstarších spisů, staroindickém eposu Mahábhárata líčícím události z 1. tisíciletí př. n. l., se dočteme: „Položila ústa na moje ústa a vydala zvuk, který mi způsobil potěšení.“ Někteří historikové dokonce věří, že z Indie přivezl líbání do Evropy až Alexandr Veliký. Role líbání v přenosu chorob jsou si přitom lidé vědomi už velmi dlouho. Například druhý římský císař Tiberius se měl pokusit líbání zakázat, právě z důvodu ochrany před infekcemi. 

TIP: Při desetisekundovém polibku si partneři vymění až 80 000 000 bakterií

Líbání se však netěšilo oblibě ani u křesťanů – například papež Klement V. se jej v roce 1312 pokusil zakázat dekretem, v němž tvrdil, že „líbání za účelem smilnění je považováno za smrtelný hřích“. Do některých zemí Afriky, Asie a Oceánie se líbání dostalo až s evropskými misionáři v 19. století. Domorodci jej tam přijímali jen velmi pozvolna – původně ho totiž považovali za odporné.

Při radioaktivních rozpadech prvků z měsíční kůry a pláště vznikají plynné prvky jako helium či radon. Další zdroj plynů představuje bombardování mikro­meteoroidy, účinky slunečního větru nebo tzv. naprašování. Vzniklé plyny se nějakou dobu v blízkosti Měsíce udrží a tvoří nestabilní vzdušný obal. Jeho tlak při lunárním povrchu je o 15 řádů nižší než tlak zemské atmosféry při hladině moře, což ovšem stále znamená 80 000násobek průměrné hustoty kosmického vakua v blízkosti Země. Přesto zřejmě můžeme prostředí na Měsíci považovat za technické vakuum.

TIP: Všechny barvy Měsíce: Náš šedý souputník ve skutečnosti hraje mnoha barvami

Nicméně v minulosti možná panovala jiná situace. Ze vzorků získaných misemi Apollo vyplývá, že zhruba před 3–4 miliardami let nejspíš našeho průvodce obklopovala slabá atmosféra srovnatelná s dnešní marsovskou. Měsíc si ji udržel asi po dobu 70 milionů let, přičemž její zdroj tvořily zřejmě plyny uvolněné při vulkanických procesech. Netrvalo však dlouho a zmíněný plynný obal definitivně obrousil sluneční vítr.

Dosud se mělo za to, že atraktivitu kořisti v očích hmyzu ovlivňuje trojice hlavních faktorů: pot, teplota pokožky a dech. Komáři a další obtížný hmyz se při „lovu“ orientují mimo jiné podle koncentrace molekul určitých plynů v okolním vzduchu. Například oxid uhličitý vydechovaný z plic savců indikuje blízkost teplokrevného živočicha, a komáry tak láká. Nedávný výzkum však prokázal, že se kromě toho při letu řídí zrakem – konkrétně je přitahují větší plochy červené, oranžové a žluté, tedy barevné spektrum blízké odstínům lidské pokožky. Naopak zelená, fialová, modrá a bílá je nechávají chladnými.

Žíznivé samice

„Jakmile komár zachytí ve vzduchu přítomnost konkrétní složky, například molekulu CO2, stimuluje to jeho oči, takže začnou skenovat okolí a zaměřují se na plochy odrážející světlo ve vlnových délkách charakteristických pro potenciálního hostitele,“ vysvětluje biolog Jeffrey Riffell z University of Washington, jehož tým uvedenou studii publikoval. 

Při sérii experimentů sledovali vědci chování samic komára egyptského, který v tropických oblastech přenáší horečku dengue, žlutou zimnici či virus zika. Ukázalo se, že po rozprášení oxidu uhličitého do vzduchu v pokusné místnosti začaly žíznivé samice vykazovat vyšší aktivitu a nápadně často nalétaly na skvrny v preferovaných barvách. 

První krok

Výzkumníci zatím nevědí, zda komáři vnímají barvy stejným způsobem jako lidé, nicméně většina jejich „oblíbených“ barevných tónů odpovídá dlouhým vlnovým délkám. Pokud badatelé použili filtry k jejich odstínění, komáři na barevné impulzy nereagovali. K obdobnému výsledku vědci dospěli, když z jejich genomu odstranili gen pro zrakovou percepci. 

TIP: Jak na nepříjemné komáry? Nevzdávejte plácání, pomáhá to!

Ačkoliv se výzkum nachází teprve v počátcích, autoři neskrývají naděje, že jde o důležitý první krok na cestě k definitivnímu vyvinutí účinných repelentů. Než se tak stane, možná postačí halit se za letních večerů do oděvů v barvách, jež zůstávají pro obtížnou havěť „neviditelné“. 

Erik Thorvaldsson, na něhož islandské ságy pamatují spíš pod jménem Eiríkr rauði – tedy Erik Rudý, zjevně nebyl žádný dobrák. Přízvisko si vysloužil jak zrzavým vousem a vlasem, tak svou prudce vznětlivou povahu. Zůstávala za ním krev a mrtví. Nejprve v Norsku, kde se zapletl do podezření z vraždy, později sprovodil ze světa pár svých čeledínů. A nakonec ještě dva syny jakéhosi Thorgesta, které zahubil na Islandu. Poslední zmíněný počin z něj učinil štvance: po tři léta se nesměl pod trestem smrti k ostrovu ani přiblížit. Kam se vrtnout? Erik se rozhodl, že pro sebe objeví nový a lepší ostrov, kde budou platit jen jeho pravidla. 

Země na obzoru

Odpadlíků, kteří byli vyhoštěni a v izolaci bídně zhynuli, severská historie překypuje. Erik se od nich v mnohém lišil. Předně tím, že platil za skutečně vynikajícího mořeplavce. Takže podle nekonkrétních rad pamětníků a sto let starých náznaků skutečně dokázal objevit kus zledovatělé souše, zhruba 500 kilometrů severněji od Islandu. A pozor – nešlo jen o ostrov, ale hned celou zemi! Pravda, musel ještě dlouho hledat, než na jihozápadě oné pevniny konečně narazil na místo vhodné k trvalému zasídlení. Jenže v ten okamžik vyvstal problém. Těžko mohl kolonizovat ty objevené končiny sám. Potřeboval osadníky, spoustu osadníků.

Jeho nehezká reputace běsnivce, kterého tu a tam popadne vražedný amok, mu znemožňovala nalézt pro kolonizaci podporu u norských jarlů. Takže nakonec improvizoval a rozhodl se vylákat dobrovolníky z Islandu. Ten byl sice na seveřanská měřítka nehostinný, ale pořád asi lepší, než země, kterou Erik objevil. Jenže vyvrhel na to šel chytře a vylíčil svou pevninu jako fantastický, vlídný a úrodný ráj. Zelenou zemi – Grønland – Grónsko. Když to zkrátíme, roku 986 dorazilo do cíle po nejrůznějších peripetiích zhruba 280 lidí na čtrnácti lodích. Oproti slibům je čekalo zklamání. Nejspíš by s Erikem hned sami zatočili, kdyby se nemuseli v pustině postarat o zachování holé existence. 

Mrazivá pustina

Život v Grónsku totiž rozhodně neoplýval medem a strdím. Museli si tu vystačit s neúrodnou půdou, velmi krátkou vegetační sezónou a nenarazili ani na mnoho travnatých pastvin. I když v končinách kolem jihozápadní části ovlivňoval podnebí teplý Golfský proud, rozhodně to tu nevypadalo jako v Norsku nebo na Islandu. Osadníci se museli v mnohém přeorientovat. Adaptovat. Jen o zemědělské produkci by tu nepřežili. Proto začali lovit a ve velkém rybařit. Stavěli svá sídla odlišným způsobem, protože dřevo tu našli stěží na otop. Erikovi věrní mezitím lanařili další osadníky z Norska a Islandu, takže se nakonec vesnice v Grónsku utěšeně rozrůstaly. 

Vikingové, muži i ženy, byly vnitřně i navenek zoceleným národem, uměli se poprat s osudem. Což je asi ten hlavní důvod, proč drsné grónské podmínky – drsnější než na severu Norska nebo na Islandu – ustáli. A dokonce tu začali prosperovat. Původní osady se plnily mohutnými kamennými stavbami, stájemi pro dobytek, velkými spížemi a seníky. Vyrostly zde kostely, klášter a veškeré zázemí, které by na dva a půl až pět tisíc stálých obyvatel mohlo potřebovat. A tak to šlo dalších 400 let. O tom, jak přesně to ve vikingském Grónsku vypadalo, mnoho nevíme. Písemné památky přímo z osad Vestribyggd – Godthåb a Eystribyggd – Julianhåb se totiž nedochovaly. 

Z cizí pošty

O životě zde se dočteme ze zdrojů „z druhé ruky“. Třeba z dopisů, které se dochovaly na Islandu. Z nich například zjistíme, že jakýsi Thorstein Olafsson požádal 16. září 1408 krásnou Sigrid Bjornsdottir o ruku a spolu se vydali za štěstím právě do Grónska. Cestou je vítr zanesl daleko mimo kurz, ale příběh měl dobrý konec. Do cíle nakonec bezpečně dorazili, vzali se v grónském kostele a komunita je přijala mezi sebe. 

O tom, že jsou živi a zdrávi, pak referují dopisy jejich příbuzných z Islandu ještě v roce 1409 a 1424. Také se při listování cizí poštou z počátku 15. století dočteme o tom, že v Grónsku u Hvalsey alias Velrybí zátoky, upálili čarodějnici. Běžný proces, nic divokého. Dá se tedy usoudit, že v Zelené zemi bylo živo. Jenže tyto zmínky o prosperující a živé kolonii na nejvzdálenější výspě vikingského světa, rázem utichnly. A žádné další informace se už v psané historii, tradovaných ságách a legendách neobjevily. 

Mimořádná bída 

To, co činí zmíněné listy mimořádné je, že neobsahují žádné zmínky o potížích, problémech či komplikacích. Kdyby se v Grónsku nějaký zádrhel vyskytl, nejspíš by si to pisatelé nenechali pro sebe. „Dopis popisuje obyčejnou řádnou svatbu v normální komunitě,“ říká Ian Sterling, archeolog Univerzity ve Stirlingu a jeden z mnoha odborníků, kteří dodnes neskrývají úžas nad tím, co Vikingové v Grónsku dokázali. A současně bádají nad záhadou, proč tak náhle a znenadání veškeré zprávy o kolonii mizí. 

Teorií o tom, proč se Grønland tak náhle odmlčel, se mezi fakultami archeologie a historie vyrojila do dnešních dní spousta. Americký archeolog Thomas McGovern vykresluje jejich nejčastější podobu slovy: „Hloupí Seveřané se usadili mimo rámec své ekonomiky, v místě svého výskytu rozhodili životní prostředí a nakonec vymřeli, když se ochladilo.“ Něco na tom je. Objevná výprava Erika Rudého se totiž šťastně kryje s obdobím tzv. středověké teplé periody. Mezi lety 900 až 1300 si evropský svět užíval tak trochu jiného „globálního oteplení“, tedy cyklu vyšších teplot. 

Díky tomu se ke Grónsku v létě dalo i na vikingském drakkaru proplout bez rizika, které by přinášely plující ledovce. Oteplení způsobilo, že se i na dalekém severu podařilo nalézt cíp země bez trvale zamrzlé půdy, která se s trochou píle dala zúrodnit a využít k pastvě. Byla to shoda příznivých okolností, kterou kolem roku 1257 zakončila erupce indonéské sopky Lombok. Tu sice od Grónska dělí 12 500 kilometrů, ale šlo o nejsilnější erupci vulkánu za posledních sedm tisíc let. A tunami vyvrženého popílku ochladila sopka klima na celé planetě. Ovlivnila tím i kolonii a přiblížila ji zániku?

Spíš ne

Tady se hodí zmínit, že své životní prostředí si ke svému neprospěchu silně modifikovali sami osadníci. Volně se pasoucí krávy a ovce spásaly řídké porosty travin, což způsobovalo půdní erozi. Stavba domů i jejich vytápění si žádaly enormní množství dřeva. A o palivo tu byla velká nouze. Po pár generacích tu nejspíš nerostly žádné „velké“ stromy, se kterými by se daly vyspravovat lodě – jak pro dálkové plavby, tak pro lokální rybaření. Tím se snižoval kontakt se zbytkem světa, vázlo zásobování a snižovala se prosperita. V Evropě také výrazně poklesla hodnota mrožoviny, cenného vývozního artiklu grónské ekonomiky. 

Tento artikl potomkům Erika Rudého vydělával na dovoz luxusního zboží. Mohli si dopřávat medovinu a sušené ovoce, zdobit domy skleněnými vitrážemi, dovážet palivové i stavební dřevo. Osídlení na dálném severu zjevně nekolabovalo, ale postupně přicházelo o možnosti a varianty dalšího růstu a rozvoje. A jak to bylo s tou zimou? Dosud se mělo za to, že kolaps kolonie zapříčinila hlavně relativně rychlá proměna už tak dost chladného klimatu k mrazivým extrémům  – příchod malé doby ledové. To ale nyní zpochybňuje důsledně provedená studie badatelů z univerzit v Buffalo a Massachusetts. S tím, že kritický faktor – mráz, nahrazuje jiným nemilým jevem – suchem.

Úporné sucho

Na základě geologického a glaciologického rozboru ledovcových jáder se podařilo zmapovat průběh teplot v Grónsku za poslední dva tisíce let. Přičemž se ukázalo, že 10. století (doba, kdy se tu Vikingové usadili) nebylo o nic mrazivější, než 15. století, kdy Vikingové záhadně zmizeli. Co se za tu dobu ale změnilo, a je patrné z archeologického záznamu, podtrženého rozborem bakteriálních společenstev v půdě, bylo rozložení a celková vydatnost srážek. 

„Zjistili jsme, že teploty se v průběhu staletí v okolí severského osídlení téměř nezměnily, ale výrazně se proměnila dostupnost vody,“ shrnuje to paleoklimatolog Po-jang Čao. Sucho se propsalo do toho, kolik píce vycházelo ve vegetační sezóně na dobytek, i kolik sena se dalo nastřádat na zimu. Do toho, kolik zbylo na zimu paliva, a jak rychle se porost obnovoval. I do toho, kolik potravin a zásob se dalo v krátkém čase grónského léta vypěstovat.

Grónská zima přitom každý rok vystavovala stále totožný a nemilosrdný účet, který ale obyvatelé – byť už se na místní podmínky dobře adaptovali – nebyli schopni splácet. „Nikterak tím neshazujeme dosavadní závěry o síle místní zimy a mrazu, ani teorie o ekonomickém úpadku,“ dodává Čao. „Sucho bylo v Grónsku prostě jen dalším hřebíčkem do rakve osídlení, které už od svého počátku balancovalo na hraně přežití. A někdy na počátku 15. století došlo k situaci, jež se pro místní stala neúnosná.“ 

Zapomnění 

Za kolapsem kolonie mohla stát podstatná maličkost: to, že struktura severské společnosti vytvořila konflikt mezi krátkodobými zájmy těch, kdo jsou u moci, a dlouhodobými zájmy společnosti jako celku. V tak riskantním prostředí, jakým Grónsko nepochybně bylo, stačil jeden špatný vůdce, aby kolonie přestala fungovat. 

Obyvatelé přitom nutně nemuseli drasticky pomřít během jedné tuhé zimy. Nejspíš je nečekaly ani žádné kanibalské bojůvky. Podmínky prostředí, ovlivněné podnebím, se samy postupně postaraly o to, že si každá rodina mohla dovolit méně a méně potomků. Až po pár generacích nezůstala osadníků víc než jen hrstka. Příbuzenská blízkost jim mnohdy bránila v zakládání nových rodin. Stejně tak se omezovaly jejich zdroje obživy a ekonomické možnosti.

TIP: Kam zmizel postrach Evropy: Kdo stál za pádem obávaných Vikingů?

Kolonie nakonec nedokázala komunikovat se světem, protože už neměla dost námořníků na to, aby každou sezónu vypravila loď naloženou mrožovinou a kožešinami, jež by směnila za zboží. Změna to nebyla náhlá nebo drastická, ale pozvolná a konstantní. Nikdo z místních nepopisoval útrapy a mimořádné komplikace, protože tohle byl standard – normální situace. I když tedy máme rádi velké záhady, výrazné historické předěly a dramatická rozuzlení, Vikingové v Grónsku nejspíš dočista obyčejně vymřeli.

Ačkoli neexistují záznamy o tom, jak přesně útvar vznikl, jde s největší pravděpodobností o pozůstatek nepovedeného průzkumného vrtu. Pouze ústně koluje historka o tom, jak se v 70. letech 20. století propadla zem pod vrtnou soupravou sovětských vědců. Ti se pak pokusili zlikvidovat škodlivé plyny pomocí plamenů a možná doufali, že oheň nebude mít dlouhého trvání. 

TIP: Turkmenistán zvažuje uzavření „brány do pekla“ v poušti Karakum

O půl století později ale obří jáma stále hoří a nic nenasvědčuje tomu, že by zásoby plynu docházely. (Turkmenistán koneckonců disponuje jedněmi z nejrozsáhlejších ložisek zemního plynu na světě.) Jeden z lidí, kteří místo navštívili, popisuje klima na okraji jámy takto: „Žár stoupající z kráteru je nesnesitelný a odpolední slunce teplo ještě zesiluje … Představte si horko, které vás udeří do obličeje při otevření trouby. Jen je mnohem teplejší, útočí na celé vaše tělo a nedá se mu tak snadno vyhnout.“ 

Alkohol je jednou z nejvíce užívaných návykových látek, takže se rozhodně vyplatí detailně znát jeho účinky na lidské zdraví. Leccos už o alkoholu víme, může například trvale poškozovat DNA, vyvolávat rakovinu, snižovat duševní schopnosti a zmenšovat mozek. 

Podle nového výzkumu týmu, který vedli odborníci britské Oxfordské univerzity, pití alkoholu vede ke zrychlenému stárnutí přímo na buněčné úrovni. Projevuje se to rychlejším zkracováním telomer, koncových částí chromozómů, které se jinak zkracují při každém dělení buňky. Ačkoliv detaily stále nejsou příliš jasné, kratší telomery znamenají kratší život.

Alkohol a telomery

Anya Topiwala a její kolegové zpracovali data o více než 245 tisících lidí, která pocházejí z projektu „UK Biobank“ a obsahují i délku telomer. Jejich výsledky ukázaly těsnou souvislost mezi intenzivním pitím alkoholu a kratšími telomerami. Lidé, kteří vypijí více alkoholu, než odpovídá 11 sklenicím vína týdně, mají telomery kratší, jako by přišli o tři roky života.

TIP: Láhev vína týdně zvyšuje pravděpodobnost rozvoje rakoviny podobně jako 10 cigaret

„Naše výsledky podporují představu, že alkohol, obzvláště při nadměrném pití, přímo ovlivňuje délku telomer,“ potvrzuje Topiwala. „Kratší telomery jsou rizikovým faktorem, který zřejmě zvyšuje hrozbu výskytu závažných nemocí typických pro stáří, jako je například Alzheimerova choroba.“ Badatelé rovněž zjistili, že záleží na množství vypitého alkoholu. Proto má podle nich smysl pro zdraví i pouhé omezení spotřeby alkoholu.