Nejedna žena si stěžuje na problémy související s menstruačním cyklem, jež často zahrnují bolesti břicha, křeče či změny nálad. Nedojde-li k otěhotnění, uvolní se z dělohy každý měsíc neoplozené vajíčko spolu se sliznicí, což doprovází několikadenní krvácení. V živočišné říši však člověk představuje v daném ohledu unikát: U drtivé většiny savců se rozmnožovací cyklus během roku dělí pouze na období říje a „klidu“. V první zmíněné fázi sice dochází k uvolnění vajíčka a k nárůstu podpůrné tkáně, pokud však samice nezabřezne, děložní sliznice se vstřebá. Nový folikul pak začne opět dozrávat po uplynutí různě dlouhé doby, v závislosti na živočišném druhu.

TIP: Trpělivé matky: Které zvíře má nejdelší březost?

Výjimku tvoří pouze někteří vyšší primáti: Cyklickou menstruaci zaznamenali zoologové u deseti druhů, například goril, orangutanů či šimpanzů. Měsíční krvácení se podle všeho objevuje také u čtyř druhů netopýrů i drobných hmyzožravých bércounů. Na rozdíl od lidí však zvířecí samice zůstávají potenciálně plodné po celý život, a netýká se jich tedy klimakterium.

Rovněž zde ovšem platí několik výjimek: Jak nedávno zjistili badatelé z univerzit v Exeteru a Yorku, příznaky menopauzy prožívají i někteří ozubení kytovci – zatím se prokázala u kosatek, kulohlavců, běluh a narvalů.

V rámci operace Essential Harvest (Hlavní sklizeň) měly jednotky NATO za cíl shromáždit 3 300 kusů zbraní albánských povstalců během 30 dní. Mnohonárodní kontingent na žádost makedonského prezidenta Borise Trajkovského během mise nakonec odebral příslušníkům Národně osvobozenecké armády 3 875 pušek, samopalů, kulometů atd.

TIP: Zahraniční mise Armády České republiky: UNPROFOR - První nasazení

Ukončil tak vnitřní konflikt mezi slovanskou většinou a albánskou menšinou této bývalé jugoslávské republiky. Do akce se zapojila i česká 43. výsadková rota jako součást 16. vzdušně výsadkové brigády, a to společně s kontingenty Velké Británie, Itálie, Řecka, Francie, Kanady, Španělska, Turecka, Nizozemska, Německa a Belgie. 

Mezi materiály používanými člověkem pro výrobu nástrojů, užitkových předmětů i šperků nesmírně dlouho dominoval kámen. Dobu kamennou teprve relativně nedávno vystřídala doba měděná, bronzová a nakonec železná. S tímto kovem je spjata prakticky celá moderní doba včetně boomu nastartovaného průmyslovou revolucí. Z historického hlediska jsou plasty módním výstřelkem této sezóny. 

Raketový nástup z Číny

„Ještě naši dědové a babičky jako děti plasty prakticky vůbec neznali,“ říká přední světový odborník na ochranu životního prostředí Jan Zalasiewicz z univerzity v Leicesteru. „Dnes si život bez plastů už ani neumíme představit. Jsou všude. Balíme do nich jídlo, lijeme do nich mléko i vodu, vyrábíme z nich obaly pro vejce, jogurty nebo čokoládu, ukládáme do nich léky a zdravotnický materiál, abychom je udrželi sterilní. Dokonce je z nich i většina oblečení, které máme na sobě. Každé tři roky vyrobíme kolem miliardy tun plastů a ty pak najdeme úplně všude – od vrcholků nejvyšších hor až po dna nejhlubších moří.“

Plná polovina všech pryskyřic a vláken použitých v plastech byla vyrobena v posledních třinácti letech. Plastovou velmocí číslo jedna je bezesporu Čína. Na světové trhy dodává více než čtvrtinu všech pryskyřic a více než dvě třetiny všech polyesterových, polyamidových a polyakrylových vláken. 

Nedostatečně recyklovaná záplava

Jenže všechny plasty jednou doslouží a mnohé mají doslova jepičí život. Pak se mění v odpad. Dřívější materiály, jako je ocel, slouží člověku dlouhá desetiletí. Naproti tomu více než polovina plastů se ocitá v odpadu dříve než za rok. Extrémní příklad představují tašky a sáčky, do nichž si balíme nákupy. Ročně se jich na Zemi použije kolem pěti trilionů kusů! Hned vzápětí se přitom vyhodí. 

Na jednorázově používané výrobky se ročně spotřebuje 120 milionů tun plastů. To se promítá i do množství plastů v odpadech. Jestliže v roce 1967 tvořily jen 3 % z celkového objemu odpadů vyprodukovaných lidstvem, dnes je jejich zastoupení v neustále rostoucí hromadě odpadků trojnásobné. Přitom recyklace plastů se zatím příliš nerozšířila. Podle nejnovějších analýz lidstvo vyrobilo za svou existenci 8,3 miliardy tun plastů. Z toho skončilo v odpadu plných 75 %. Pokud bude tento trend pokračovat, tak budou v roce 2050 skládky tuhých odpadů skrývat 12 miliard tun plastů. V recyklaci vede Evropa s 30 % plastů navrácených k opakovanému použití. Za ní je Čína recyklující čtvrtinu plastů. Jiné země jsou ale daleko za svými možnostmi. Například v USA se recykluje pouhých 5-6 % všech použitých plastů.

Moře a oceány plné plastů

Věci, které člověk nerecykluje nebo neuloží na skládkách, skončí v přírodě. O rozsahu zamoření souší plastovými odpady nemáme přehledné údaje. Už to je alarmující stav, protože pokud chceme (a v tomto případě i musíme) řešit nějaký problém, potřebujeme znát jeho rozměry.

Mnohem přesnější údaje se nabízejí o plastech, které směřují do moří a oceánů. Ročně jich tam přibude osm milionů tun. Kdybychom vzali běžný nákupní mikrotenový sáček a naplnili ho umělohmotným odpadem, tak bychom z těch osmi milionů tun mohli na každý metr mořského pobřeží vyrovnat patnáct takových sáčků. Valnou část plastového odpadu zamořujícího světové oceány bychom však do sáčku či do nádob na tříděný odpad nevměstnali. Například v roce 2014 narazili správci havajské rezervace Papahanaumokuakea na pláži na obří rybářskou síť ze syntetických vláken. Vážila 11,5 tuny, tedy zhruba stejně jako běžný autobus městské hromadné dopravy. Materiál ztracený či vyhozený rybáři činí odhadem asi desetinu všeho odpadu, jenž lidským přičiněním skončí v moři. 

Velký i mikroskopický odpad

Na hladině moří a oceánů pluje více než 270 000 tun plastů. Plast středních a velkých rozměrů tvoří bezmála 90 % celkové hmotnosti plastů v mořích. Jde převážně o bóje, lana, sítě, nejrůznější obaly včetně láhví a sáčků. A původ tohoto znečištění? 

Kromě odpadu vyhozeného posádkami lodí jsou moře znečišťována i mnohem nenápadnějším způsobem. Významný podíl patří například automobilistům, protože z pneumatik se za jízdy odírají mikroskopické částečky syntetického kaučuku a ty jsou následně při deštích nebo při tání sněhu zaneseny do potoků a řek. Část z nich nakonec doputuje až do moří a oceánů. 

Při praní prádla se uvolňují z oblečení syntetická vlákna. Zubní pasty a další výrobky kosmetického průmyslu obsahují často „mikrokorálky“ z plastů, aby účinněji čistily pleť a lépe odstraňovaly plak ze skloviny zubů. I ty skončí v životním prostředí. 

K smrti utahané velryby 

Mořské živočichy ohrožují plasty několika způsoby. Celkem bylo zjištěno více než 700 druhů mořských živočichů, kteří se buď v plastech zachytí, nebo plast polykají. Přitom jde zřejmě jen o zlomek skutečného druhového spektra tvorů postižených znečištěním moří a oceánů plastovými odpady.

Velryba grónská (Balaena mysticetus) či její příbuzná velryba černá (Eubalaena glacialis) nevidí barvy a žijí v černobílém světě. Mají zrak dobře přizpůsobený přítmí mořských hlubin; v silném slunečním jasu u hladiny však bývají oslněné. I proto se tak často zamotají do rybářských sítí. Prakticky nezničitelná syntetická vlákna sítí a lan velryba nedokáže přetrhnout a síť pak za sebou vláčí dlouhé měsíce a dokonce i celé roky. Jen někdy se jí podaří síť po nějaké době shodit. Jindy osvobodí velrybu lidé. Bohužel nejsou výjimkou ani případy, kdy kytovec v důsledku zapletení do sítě uhyne.

Na vině je tah sítě, který zvíře brzdí, a bóje sítí, které mu brání v ponoru. Velryba uvízlá v síti musí překonávat o polovinu větší odpor, než když plave volně. To představuje skutečně významnou zátěž pro pohyb jak na hladině, tak i pro potápění do hloubky. K dosažení stejné rychlosti vynakládá velryba zapletená do sítě dvojnásobek energie. Navíc si nedokáže opatřit dostatek potravy, slábne a nakonec podlehne buď vyčerpání, nebo infekcím v ranách, které jí způsobí lana zaříznutá hluboko do těla.

Fatální omyly mořských ptáků

K polykačům plastů patří zejména mořští ptáci. Vzácné nejsou případy, kdy zbytky PET lahví, mikrotenových sáčků nebo umělohmotných tašek ucpou opeřencům žaludek natolik, že normální potrava se do něj už nevejde a ptáci uhynou. Proč ale odpad vůbec polykají? Příčiny slabosti mořských buřňáků a albatrosů pro odpad z plastů plovoucí na mořské hladině odhalili teprve nedávno vědci v čele s Gabrielle Nevittovou z University of California v Davisu. 

Albatrosi a buřňáci mají výborný čich. Loví korýše a ryby, jejichž přítomnost jim prozradí „vůně“ chemikálie zvané dimetylsulfid. Tuto látku vylučují do okolí mořské časy požírané korýši. Z vody uniká dimetylsulfid do ovzduší a tam ho ptáci zachytí čichem. Plovoucí plastik nabízí mořským řasám podklad, na němž dobře rostou. Plast se pohupuje na hladině, částečně osychá a opět se máčí. Přitom část řas hyne a uvolňuje se z nich dimetylsulfid. Moře znečištěné plastem voní ptákům jako hejna korýšů popásajících se na řasách. Když tady „po čichu“ zaloví, snadno polknou plovoucí kusy plastu. Čiré polyetylénové sáčky jim mohou připomínat průsvitné medúzy. Barevné plasty vyvolávají v ptácích mylný dojem, že ve vodě plave ryba nebo jiný živočich. Odhaduje se, že v roce 2050 bude mít v žaludku nějaký plast 99 % všech mořských ptáků. 

Nedobrovolné rybí změny pohlaví 

Porost řas na plastových odpadech láká nejen ptáky, ale i podstatně menší tvory. Například hojně rozšířený necelé dva centimetry dlouhý mořský korýš Orchestia gammarella požírá plast bez ohledu na jeho složení. Zvláště mu chutnají plasty, na jejichž povrchu se už vytvořila jemná vrstvička mikroorganismů a řas. Korýši rozkoušou jedinou plastovou jednorázovou tašku na bezmála dva miliony mikroskopických útržků. 

Tak vzniká tzv. mikroplastik, který je dnes v životním prostředí prakticky všudypřítomný. S jeho vznikem je spojeno další nenápadné, ale o to závažnější riziko. Rozcupováním plastů na miniaturní částečky dramaticky stoupá jejich celková plocha. Trávení živočichů, ale i působení slunečního záření strukturu plastu narušuje a vyplavují se z něj nejrůznější látky. Mnohé z nich jsou toxické. Další patří do skupiny tzv. endokrinních disruptorů. Tyto molekuly mají schopnost nabourat v organismu živočicha křehkou hormonální rovnováhu.

Dopady endokrinních disruptorů na faunu jsou už dnes jasně patrné. Mnohé ryby mají narušenou plodnost a dochází u nich k defektům ve vývoji pohlavních orgánů. Například samcům se ve varlatech tvoří vedle mlíčí také jikry. Efekty endokrinních disruptorů jsou velmi nápadné v řekách a jezerech, kde jsou jejich koncentrace významnější a živočichové jsou vědcům více na očích.

Není však pochyb o tom, že narušením hormonální rovnováhy trpí i mořští tvorové. Například více než 80 % samic lososa čavyči (Oncorhynchus tshawytscha) táhnoucích z Pacifiku k tření do severoamerických řek Britské Kolumbie jsou geneticky samci, kteří prošli během čtyř let života v moři zvratem pohlaví. Na vině jsou zřejmě endokrinní disruptory přítomné v mořské vodě. 

Velké porce plastové polévky

V souvislosti se zamořením oceánů plastovým odpadem si vydobyly smutnou popularitu tzv. odpadkové skvrny. Jde o oblasti oceánu, kde se vlivem převládajících mořských proudů a větrů hromadí odpad plující po hladině. Největší proslulosti dosáhla tzv. Velká pacifická odpadková skvrna v severní oblasti Tichého oceánu. Někdy ji odborníci dál člení na Východní skvrnu při americkém pobřeží a Západní skvrnu poblíž břehů Japonska. 

Příhodné podmínky pro hromadění odpadků vládnou i v dalších oblastech světových oceánů. Past na plující odpad vytvářejí proudy a větry také v jižním Pacifiku, v severním a jižním Atlantiku a v Indickém oceánu. Odpad putuje mořem často po hodně překvapivých trajektoriích. Například plast vyhozený na pobřeží Mosambiku a Madagaskaru většinou nekončí v pasti vytvořené proudy Indického oceánu. Překvapivě rychle obepluje Mys dobré naděje a dostává se do obřího víru vytvořeného mořskými proudy v jižní části Atlantiku. 

Představy o „velkých odpadkových skvrnách“ ovšem bývají nejednou přehnané. Přední světová oceánoložka Angelicque Whiteová z Oregon State University, která se výzkumem znečištění moří zabývá říká: „Používání slovního spojení ´odpadková skvrna´ je zavádějící. Není vidět z kosmu, nejsou tam ostrovy odpadků. Mnohem více se to podobá neohraničené polévce z plastu plujícího našimi oceány.“

TIP: Má to smysl: Sen Boyana Slata o oceánu bez plastů stále žije

Americká National Oceanic and Atmospheric Administration konstatuje: „Název Pacifická odpadková skvrna vede k tomu, že mnozí věří, že tato oblast je velká plocha souvisle pokrytá snadno pozorovatelným odpadem, jako jsou láhve a podobě – něco jako ostrov z odpadků viditelný ze satelitů a snímků pořízených z letadel. Tak tomu ale není.“ Ať už ale hromadění plastů v oceánech nazveme a představíme si jej jakkoli, faktem zůstává, že stále výraznější zastoupení plastových odpadků v mořích představuje skutečně zásadní problém, na jehož řešení zatím lidstvo nemá recept.

Paleontologové nedávno objevili v severní Patagonii skvěle zachovalou kostru nového druhu velkého dravého dinosaura z čeledi Carcharodontosauridae, který lovil svou kořist ve svrchní křídě, ke konci druhohor. Jde o nejkompletnější fosilii dinosaura této skupiny z jižní polokoule.

Gigantický predátor

Nového carcharodontosaurida vědci pojmenovali Meraxes gigas, po drakovi z fantasy ságy George R. R. Martina „Píseň ledu a ohně“. Na délku měřil zhruba 11 metrů, jeho lebka byla dlouhá 1,2 metru a pokrytá výstupky a prohlubněmi. V silných čelistech měl predátor 15 centimetrů dlouhé, pilovité zuby. Na nohou měl dlouhé drápy, přední končetiny tohoto giganta ale měřily jen zhruba 60 centimetrů. Vědci se domnívají, že v porovnání se zbytkem těla kratičké přední končetiny byly pro masožravce výhodou.

TIP: Nová hypotéza: Proč měl T-Rex tak malé přední končetiny?

Detaily na kostře naznačují, že přední končetiny objeveného dinosaura byly obalené silnými svaly. Podle vedoucího výzkumu Juana Canalea z argentinské Národní univerzity v Río Negro měly malé přední končetiny meraxese svůj smysl. „Mohli horní končetiny využívat při rozmnožování, například pro držení samice při páření, nebo pro zvednutí v případě odpočinku nebo pádu,“ uvádí pro odborný časopis Current Biology Canale. Podobný účel mohli mít drobné přední končetiny i u dalších velkých masožravců s podobnou stavbou těla včetně nejznámějšího Tyrannosaura rexe.

Rekonstrukce kostry objeveného dinosaura (foto: Current Biology, Jorge A. Gonzalez, CC BY-SA 4.0)

„Ze začátku jsme si z toho dělali legraci, to byl právě ten takzvaný kolonavirus nebo haranténa, když děti nechodily do školy,“ popisuje zakladatel projektu Čeština 2.0 Martin Kavka. Internetový slovník novotvarů, kam zaznamenává nejrůznější slova, která slyšel, četl nebo o nichž mu někdo řekl, vznikl před třinácti lety. A na jaře 2020 zažil převratné období: Přibývalo tolik výrazů jako nikdy předtím a všechny se týkaly jediného tématu. „Nedá se to srovnat s ničím, co jsem se slovníkem dosud zažil. Dokonce ani když Ester Ledecká vyhrála olympiádu – to vzniklo třeba pět nových slov, což bylo maximum, ale zdálo se to jako exploze okolo jedné události.“

Naroušitelé v tečkovně 

Po vypuknutí pandemie se objevovaly i stovky novotvarů za měsíc: koronadluh, kovidháro, koronauti, covidiny… Celkem už lidé do Češtiny 2.0 poslali přes šest tisíc slov spojených s pandemií, což představuje více než 6 % databáze, kterou Martin Kavka od roku 2009 shromáždil. Jaké výrazy patří k jeho favoritům? „Líbilo se mi třeba slovo jednoroušci pro lidi, kteří nosili respirátor na čele. Pak mám rád označení na adama nebo naroušitelé pro ty, kdo chodili úplně bez roušky. Z novější doby mě zaujala i taková jednoduchá slova jako tečkovna, tedy očkovací centrum.“ 

Neúspěšný domahnij

Ani v Ústavu pro jazyk český se s neologismy v posledních dvou letech „dveře netrhly“. Podle Michaely Liškové se Češi nejprve pustili do slova koronavirus: „Vznikly výrazy koronáč či koroš a také obměny slova covid jako zdrobnělina kovídek, případně být kovidní ve smyslu covid pozitivní.“ Velkým tématem se stala karanténa, kterou mnozí překřtili na karošku. Práci z domu pak říkali homáč místo home office. A nikomu se dnes už nemusí vysvětlovat, co znamená distančně.

„Další slova se objevila ve druhé vlně pandemie, například lockdown – přejímka z angličtiny, kterou jsme v první vlně téměř nepoužívali,“ doplňuje Lišková. I pro zmíněný termín hledali Češi podle Kavky domácí ekvivalent, ale návrhy jako domahnij se nakonec neujaly… 

Slovníkový rekordman

Ústav pro jazyk český zaznamenal asi dva tisíce nových výrazů, ale podle odborníků s námi většina zůstane jen krátce – dokud nevyschne zdroj, z něhož vytryskly. „Tipuji, že ve slovní zásobě přetrvají slova covid, koronavirus a lockdown, nebo i příležitostná slova začínající na předponu korona či covid, která umožňují znovu sestavit termíny jako koronadeprese,“ zamýšlí se Lišková. 

TIP: Kde se vzalo slovní spojení „ronit krokodýlí slzy“?

Letos v lednu přibyl v internetovém slovníku jen jeden výraz spojený s pandemií – prodělanec neboli pacient, který chorobu prodělal – a v únoru již žádný. Slovu covid se však podařilo to, co dosud žádnému jinému v historii češtiny: V rekordně krátkém čase se ocitlo v elektronické databázi Neologismy.cz a téhož roku bylo zapsáno i do všeobecného výkladového slovníku. 

Útěk Čechů z pohraničí po mnichovské zradě se v tuzemském tisku propíral mnohokrát. Češi však nuceně a hromadně opouštěli své domovy i později, v dobách protektorátu. Konkrétně na Benešovsku, kde se okupantům zdejší vlnitá krajina zalíbila coby potenciální výcvikový prostor SS. 

V Říši se totiž vhodných lokalit zoufale nedostávalo. Pokračující válka zvyšovala nároky i na přípravu nových bojových jednotek. Vojenské prostory v samotném Německu plně vytěžoval wehrmacht a zabrat pro SS nové území znamenalo zbavit řadu rodin jejich domovů. Vždyť plánovaný prostor v srdci Čech znamenal odsun více než 30 tisíc zdejších usedlíků! Takový nepopulární krok se vůči árijským obyvatelům německých měst a obcí jevil jako nevhodný. A tak oko nacistů pohlédlo do mapy směrem na východ...

Se založením SS-Truppenübungsplatz Böhmen to přesto nešlo tak snadno, jak by se mohlo zdát. Protektorátní špičky včetně Heydricha se zdráhaly. I tito bezskrupolózní muži si uvědomovali možný dopad na náladu obyvatelstva. Ne snad, že by elitu protektorátu přepadla lítost, ale Heydrich a spol. nestáli o problémy. Kromě toho si uvědomovali hospodářské ztráty – zábor území znamenal konec zdejší zemědělské produkce. Přesto Heydrich pod tlakem okolností ustoupil. Plány nesly pochopitelně razítko s nápisem „přísně tajné“, ale bylo rozhodnuto: bude se zabírat.

Škola SS

Podobný výcvikový prostor bychom u nás hledali marně. Němci si vyhlédli 500 kilometrů čtverečných. Toto poměrně abstraktní číslo představuje více než 175 vesnic a tři města. To všechno měla polknout válečná mašinérie. Mezi Benešovskem a Sedlčanskem se svým způsobem rozhodovalo o osudu Evropy. Přestože se zde nevedly skutečné boje, cvičily se zde jednotky, které měly v rukou osud Říše a svým způsobem celého světa. Přijížděli sem nováčci mnoha evropských národností a jejich z fronty ostřílení velitelé. Mezi frekventanty výcviku v prostoru Böhmen nechyběli ani kolaboranti – rodilí Češi. Za asi nejslavnějšího můžeme považovat syna protektorátního ministra školství, Igora Moravce.

Z Čech putovali novopečení absolventi do ostrého nasazení a umírali za pochybné ideály vůdce, s nímž mnohdy ani nesouhlasily. Představa, že v uniformách SS bojovali jen kovaní nacisté při podrobnějším pohledu neobstojí, obzvlášť ke konci války. Když hitlerovskému režimu docházely síly,  k SS putovali nedobrovolně i přílušníci jiných národů, kterým nešlo o nic jiného než zachránit si kůži. O tom, zda se jim to podaří, rozhodovala mnohdy kvalita výcviku v prostoru Böhmen.

Okradeni

Vysídlování obyvatelstva probíhalo v několika vlnách. I tak šlo o obrovskou akci s řadou logistických komplikací. Lidem někdo musel sehnat novou střechu nad hlavou a práci. Byrokratická mašinérie se rozjela. Nacisté si nepočínali zcela jako nájezdníci, kteří sebrali kořist a o víc se nestarali. Za majetek zabavený ve propěch Říše se vyplácela náhrada. Ne vždy však dosáhla adekvátní výše a někteří nešťastníci, v jejichž případě došlo ke sporům s úřední mocí, měli smůlu a nedočkali se vyřízení náhrad ani do konce války. 

Zpočátku Němci alepoň dovolovali odvézt s sebou dobytek či zemědělské stroje. Nakonec dostali zálusk i na ně, protože hladová armáda se musela nějak živit. To na druhou stranu představovalo pro místní obvatelstvo i jistou výhodu, protože v posledních fázích tohoto „odsunu“ stále víc Čechů zůstávalo na místě jako pracovní síla. Řada starousedlíků zejména z řad dříve narozených však tento osud neunesla a rozmohly se i sebevraždy. Emotivní výjevy patřily k dennímu pořádku. Podobně jako pobělohorští emigranti odcházeli zdejší sedláci s prstí rodné země na památku. Kdo se po válce vrátil, nestačil se divit. Svůj dům našel často rozstřílený, pole zdevastovaná. V okolí Bukovan to kvůli vyhloubeným zákopům vypadalo jako u Verdenu.

Po stopách SS

V archivech se dochovaly dokonce fotografie bojového výcviku na Benešovsku. Po stopách válečného šílentví se však můžeme částečně vypravit dodnes takříkajíc na vlastní kůži. Zámek v Hradištku sloužil například jako sídlo školy pro ženisty. Vojáci cvičili na Vltavě i na Sázavě, kde se učili budovat mosty a proháněli se v motorových člunech. Dodnes rozpoznáme slepé rameno Vltavy u Šlemína, na němž Němci vybudovali doky. V krajině vyrůstaly také betonové bunkry, kde probíhal například nácvik útoku s plamenometem. Přímo v Benešově vznikla škola pro dělostřelce. Ta disponovala opravdu širokým arzenálem zbraní včetně protitankových kanónů či těžkých pěchotních děl. Před místními kasárnami to tak vypadalo skoro jako ve frontové zóně. Benešovské gymnázium bylo nakonec zabráno pro zraněné vojáky. A jak už to tak armády dělají, cenné školní vybavení posloužilo jako topivo. 

V Prosečnici působili pancéřoví granátníci. V budově někdejšího prosečnického sanatoria učili i vojáci, kteří po zranění a nutném léčení v lazertu dostali několik týdnů „na zotavenou“. Aby jen tak nezaháleli, předávali bojové zkušenosti mladším. O velikosti zdejší školy svědčí, že u Sázavy vzniklo asi čtyřicet nových dřevěných baráků sloužících coby ubytovny. V okolí se také často proháněly tanky. Zdejší absolventi se na nich učili překonávat strach. Museli se přiblížit k pancéřovým pásovým obrům a například na ně umístit minu. Výcvik měl co možná nejvíc imitovat reálnou situaci na frontě, a tak sem z východu putovaly i ukořistěné tanky T-34. Skutečné ruské stroje zde sloužily jako cíl. 

Bukovany se staly domovem pro školu útočných děl přeměněnou později na školu stíhačů tanků ve Vrchotových Janovicích. V takto obrovském vojenském prostoru však musel také někdo vařit nebo ošetřovat vojáky. Ubytovny, jídelny, zdravotní střediska, hospodářské dvory – nechybělo zde nic. Vznikl tu tak do jisté míry soběstačný komplex. Cesta z něj však vedla většinou na smrt.

Disciplína

Vojenský život nepředstavoval jen dril, střelbu, pochodování, ale také hodiny a hodiny nudy. Ubikace plné mladých mužů museli velitelé nějak „zabavit“. Nacisti se stali přeborníky v pořádání různých slavností, například na vůdcovy narozeniny. Škola pro esesáky zahrnovala také propracovanou ideologickou výchovu. Kromě toho dostali mladíci také společenské stolní hry – jak jinak než s bojovou tematikou.

Přesto to bujné muže táhlo mimo hranice vojenského prostoru – do hospody a za českým pivem. Poblíž pípy pak docházelo ke konfliktům s místním obyvatelstvem. Čechům to nedalo, a když po pár doušcích narostla kuráž, začali Němce provokovat. Někdy to skončilo rvačkou. Pokud však čekáte, že konflikt eskaloval a vyústil nelítostnou odplatou vůči slovanskému obyvatelstvu, budete možná překvapeni. 

TIP: Leibstandarte SS Adolf Hitler: Kdo byli nejvěrnější pretoriáni nacistického vůdce

Velitelé se snažili dbát na disciplínu a ke svým svěřencům projevovali maximální přísnost. Docházelo tak i k trestům na základě stížností zdejších Čechů. Vojenskou stravou nenasycení mladíci také někdy tajně vtrhli do zahrad českých obyvatel. Sám K. H. Frank navrhoval za takové přestupky trest smrti! Těžko říct, zda motivaci k tomuto postupu dodávaly spíše ideály poslušnosti nebo pragmatická snaha vyjít s obyvatelstvem a nepřidělávat si potíže. Pravděpodobně však nacistickým mocipánům docházelo, že jestli je před postupujícími Rusy něco spasí, tak jedině bezvýhradná poslušnost a dokonalá disciplína. Vesnicím kolem vojenského prostoru se tak naštěstí vyhnul osud Lidic a dalších vypálených a zmasakrovaných obcí…

Virus marburg, který nese jméno podle malebného německého univerzitního města Marburg, kde byl poprvé popsán, je jedním z nejvražednějších známých virů. Průměrná smrtnost udávaná WHO je v případě tohoto RNA viru 50 %, záleží ale na konkrétním kmeni viru, a také úrovni zdravotní péče. U evidovaných nákaz a epidemií marburgu se smrtnost pohybovala od 24 % do 88 % (v afrických zemích obvykle přes 80 %).

Marburg patří do skupiny filovirů. Stejně jako ebola způsobuje krvácivé (hemorhagické) horečky. Dalšími příznaky je průjem, zvracení a silné krvácení z tělesných otvorů. Nakažené oběti obvykle umírají do týdne. Virus marburg se šíří tělesnými tekutinami, včetně krve, výkalů, slin a zvratků. Na marburg podobně jako na ebolu neexistuje účinný lék ani preventivní očkování.

Stejně jako v případě eboly, i virus marburg zřejmě šíří kaloni. Experimenty s virem naznačují, že kaloni se marburgem nakazí snadno, obvykle u nich ale nedochází k rozvoji onemocnění, takže mohou v dobré kondici virus šířit dál.

Ghana čelí nebezpečnému viru

Není divu, že nový výskyt tohoto viru vyvolává značnou pozornost po celém světě. Nejnověji se zřejmě objevil v Ghaně, přičemž je to v této africké zemi úplně poprvé a teprve podruhé v západní Africe. Z dřívějších let známe nejvíce případů této choroby z Ugandy, Konga a Angoly. Před rokem se marburg objevil také v západoafrické Guineji. V Ghaně aktuálně evidují dva možné případy nákazy virem marburg a oba pacienti již zemřeli. Identitu viru ještě musí potvrdit odborníci Pasteurova institutu v senegalském Dakaru, kam byly odeslány odebrané vzorky od obou obětí infekce.

Lékař Francis Kasolo, který je expertem WHO v Ghaně, uvádí, že na místě provádějí trasování nakažených a další nezbytná opatření. „Zdravotníci zjišťují aktuální situaci a připravují se na případnou epidemii,“ říká Kasolo. „S kolegy se snažíme v maximální možné míře detekovat a trasovat nemocné.“

Virus marburg je bohužel prozkoumán podstatně méně, než jeho známější příbuzný ebola. Jak je v podobných případech obvyklé, není proti němu k dispozici žádná vakcína ani účinná antivirotika. Odborníci se navíc obávají, že by se mohl rozšířit i do dalších zemí. Nešíří se sice úplně snadno, ale onemocnění má relativně dlouhou inkubační dobu (až 3 týdny), takže může relativně snadno unikat pozornosti lékařů.

Nejlidnatější zemí světa je stále Čína s 1,4 miliardou lidí, již v příštím roce by ji ale podle odhadů měla předstihnout Indie (1,38 miliardy). Změna je způsobena z části stárnutím čínské populace a dopady čínských programů na kontrolu porodnosti. 

Nezanedbatelný vliv na aktuálně pomalejším růstu světové populace má i pandemie koronaviru. Od ledna 2020 do prosince 2021 zemřelo podle Světové zdravotnické organizace 14,9 milionu lidí na problémy spojené s covidem. Celosvětová očekávaná délka života klesla ze 72,8 let na 71 let. Kvůli celosvětové pandemii také krátkodobě klesl počet těhotenství a porodů.

Populační vrchol na dohled

Podle dlouhodobé prognózy by velikost světová populace mohla začít kulminovat po roce 2050. OSN odhaduje, že zhruba ve třetině zemí by mělo do konce století dojít k snížení populace o 1 %, ve zbytku odborníci očekávají stagnaci nebo mírný růst. Populačním vrcholem by podle zprávy OSN měl být rok 2080, kdy bude na Zemi žít 10,4 miliardy lidí a na této úrovni se velikost populace udrží až do roku 2100.

TIP: Nezastavitelný růst světové populace: Čekání na miliardovou osmičku

Růst je podle dat OSN velmi nerovnoměrný – pouze osm zemí se na celosvětovém populačním růstu podílí více než polovinou – patří mezi ně Demokratická republika Kongo, Egypt, Etiopie, Indie, Nigérie, Pákistán, Filipíny a Tanzanie. Dřívější studie OSN ukázala, že do konce století bude Afrika jediným kontinentem, kde dojde k nárůstu počtu obyvatel, přičemž se očekává, že 13 z 20 největších městských oblastí na světě se bude nacházet právě zde.

Snímek označovaný jako Webbovo první hluboké pole, je prvním zveřejněným barevným obrazem, který dalekohled Jamese Webba pořídil. Infračervený obraz zachycuje oblast masivní kupy galaxií známou jako SMACS 0723 ze souhvězdí Létající ryby, jak vypadala před 4,6 miliardy let. Na snímku jsou k vidění tisíce galaxií, včetně nejslabších objektů, jaké kdy byly pozorovány v infračervené oblasti. Ty nejvzdálenější pozorujeme v době, jak vypadaly krátce po Velkém třesku – před 13 miliardami let. Takto hluboký pohled je dán hmotností kupy galaxií SMACS 0723, která dalekohledu JWST posloužila jako gravitační čočka.

TIP: Vesmírný dalekohled Jamese Webba pořídil okouzlující testovací snímek

Z dříve anoncovaných cílů jde pro laickou veřejnost o zřejmě nejméně atraktivní obraz. Nejméně čtyři další mají ale následovat v nejbližších hodinách a dnech:

• Mlhovina Carina – jedna z největších a nejjasnějších mlhovin na nočním nebi.
• Exoplaneta WASP 96b – plynný obr vzdálený 1 150 světelných let od Země.
• Jižní prstencová mlhovina – planetární mlhovina NGC 3132 je rozpínající se oblak plynu a prachu obklopující umírající hvězdu, která byla kdysi podobná našemu Slunci.
• Stephanův kvintet - jedna z prvních objevených kompaktních skupin galaxií s intenzivní tvorbou nových hvězd.