V posledních letech se hodně mluví o kvantové komunikaci. Měla by jít o mimořádně bezpečnou formu komunikace, kterou je prakticky nemožné nepozorovaně odposlouchávat. Taková komunikace by se hodila i v kosmickém prostoru, kde je nutné signálem překlenout nesmírné vzdálenosti. Doposud ale není jasné, zda je takový způsob komunikace vůbec proveditelný.

Háček je v tom, že částice, které přenášejí kvantovou informaci, bývají velmi zranitelné vnějšími vlivy. Jejich působením může dojít ke ztrátě kvantových vlastností přenášeného signálu a tím i ke zhroucení kvantové komunikace. Přenos kvantové komunikace v kosmickém prostoru by měl probíhat v prostředí, které je nesmírně řídké. Otázkou ale je, zda je řídké dost na to, aby taková komunikace mohla fungovat.

Kvantové spojení v kosmickém prostoru

Dvojice badatelů Edinburské univerzity provedla potřebné výpočty a zjišťovala, zda by byla možná kvantová komunikace prostřednictvím fotonů rentgenového záření, které by procházely mezihvězdným prostorem. Vědci nakonec dospěli k optimistickému závěru, podle něhož by taková vesmírná komunikace fungovala.

TIP: Jak komunikovat s Marsem? NASA sází na přenos dat vesmírnými lasery

Výpočty ukázaly, že by rentgenové záření přenášející kvantovou komunikaci mohlo letět vesmírem na vzdálenost stovek tisíc světelných let, aniž by došlo ke zhroucení přenosu. Badatelé přitom vzali v úvahu i gravitační působení vesmírných těles. Kvantová komunikace přenášená viditelným zářením a mikrovlnami by podle nich fungovala stejně dobře.

Náročné operace čekaly na stroje T-55 sovětské provenience také v Africe, a to od severního pobřeží ve Španělském Maroku až po Angolu či Namibii na jihu. Pro většinu afrických armád se T-55 stal synonymem tanku, protože co do počtů nakoupených exemplářů neměl na černém kontinentě konkurenci. Důležitou roli sehrál fakt, že mnoho zemí se po získání nezávislosti odklonilo od bývalých koloniálních velmocí a hledalo vojenskou pomoc v SSSR.

Ve třetím světě

Moskevské dodávky od poloviny 70. let často zahrnovaly právě T-54/55, které pro střety s NATO zastaraly, nicméně v lokálních válkách se stále mohly uplatnit. V posledních dvou dekádách 20. století se tak v Africe žádná občanská válka či mezinárodní konfflikt neobešly bez „pětapadesátek“. Při rozsáhlejších střetech (například mezi Angolou a Jihoafrickou republikou) docházelo i k tankovým soubojům, ovšem nejčastěji obrněnce sloužily jako úderná síla při podpoře infanterie.

Z uživatelů lze uvést povstalecké hnutí Polisario, které použilo T-55 proti marocké armádě za konfliktu o Západní Saharu (1976–1991), „pětapadesátky“ též celá 90. léta bojovaly v alžírské občanské válce. Libye je nasadila v letech 1978–1987 proti Čadu a agilní obrněnce patřily k protagonistům krvavých válek v Somálsku, Etiopii nebo Eritreji. V subsaharské Africe – například v Ugandě a Kongu – střílely sovětské střední tanky v nesčetných občanských válkách a nechvalně proslulo jejich angažmá v Angole. K perličkám patří nasazení T-55 v Latinské Americe, zejména za občanské války v Nikaragui v 80. letech.

V Saddámových službách

Samostatnou kapitolu představuje služba T-55 v Iráku. Saddám Husajn sázel na sovětské tanky už za války s Íránem v letech 1980–1988. Jak se boje protahovaly a ztráty narůstaly, obě strany se snažily nakoupit takřka jakoukoliv dostupnou výzbroj a na Střední východ proudily další stroje T-55 i Typ 69.

Představitelé SSSR své dodávky pečlivě zvažovali s ohledem na politické záměry, takže pro export do Iráku uvolnili podstatně více obrněnců než pro Teherán. Husajn navíc sháněl zdroje zbraní bez ideologických předsudků a byl ochoten platit hotově. Čínské stroje pak považoval za atraktivní proto, že šlo o kopie zavedených sovětských typů, takže osádky nemusely procházet přeškolováním. Peking se přitom nebránil ani rozsáhlým dodávkám pro ajatolláhy.

Když Irák obsadil Kuvajt a mezinárodní koalice spustila roku 1991 operaci Pouštní bouře, působily tanky T-55 a Typ 69 stále u řady pravidelných jednotek, zatímco elitní útvary v čele s Republikánskou gardou už provozovaly T-72. Tváří v tvář mnohem pokročilejším i těžším typům v čele s americkým M1A1 Abrams a britským challengerem se naplno projevila zastaralost „pětapadesátek“. Jistých úspěchů dosáhly jen v případě, že se střetly s ještě hůře vyzbrojenými formacemi – například u Khafji zničily několik obrněných vozů V-150 saúdské Národní gardy. Během druhé války v Zálivu roku 2003 se irácké T-55 objevily na bojišti znovu, ovšem s podobně mizivými výsledky.

Druhý život

V 90. letech se „pětapadesátky“ uplatnily i za občanských válek na Balkáně. Ve výzbroji je tehdy měla většina armád neklidného regionu: od slovinské přes chorvatskou a srbskou až po bosensko-muslimské oddíly. Intenzivně byl typ nasazen také na Kavkaze, kde se po kolapsu SSSR rozhořely lokální konflikty mezi gruzínskými, abchazskými, arménskými a ázerbájdžánskými jednotkami.

V současnosti už většina dobře vyzbrojených armád T-55 z prvosledových formací vyřadila a buď se jich zbavila úplně, nebo je stáhla do zálohy. Přesto nelze očekávat, že by letité obrněnce v nejbližší době vymizely. Ačkoliv při střetu regulérních vojsk nemá T-55 příliš šancí, v boji s povstalci a guerillami se stále osvědčuje. V takových konfliktech třetího světa navíc bývá nejhrozivější zbraní na bojišti, na kterou lehká pěchota jen obtížně hledá recept.

TIP: Saddámova zhouba: Americký bojový tank M1 Abrams

Dokladem druhého života T-55 může být fakt, že většina strojů vyřazených bývalými státy Varšavské smlouvy neskončila na šrotištích, ale našla si nové majitele. Nejmodernější T-55AM2 putovaly ze Slovenska do Angoly, tanky z ČR se zapojily do občanské války na Srí Lance. Ukrajina prodala mnoho „pětapadesátek“ do Ázerbájdžánu a Ugandy, Bulhaři a Bělorusové se zase dohodli s Etiopií. Nejpočetnější tank dějin tak slouží i více než sedm dekád od svého vzniku. 

Honoré Fragonard se narodil roku 1732 v městečku Grasse, tehdy provoněném klimatem blízké Riviéry a také proslavenými parfumeriemi. Nedá se říci, že by už od dětství nějak vnitřně tíhnul k umění, byť jeho bratranec Jean-Honoré platil za uznávaného tvůrce barvotisků, leptů i tapet. Honoré se považoval spíše za praktika, a proto si se souhlasem rodičů vyvolil respektované povolání ranhojiče, profesně tedy spíše chirurga. Licenci k provozování této živnosti obdržel ve svých sedmadvaceti letech, a byť zrovna probíhala sedmiletá válka, nezdálo se, že by bylo práce a pacientů nazbyt. Proto vzal zavděk nabídkou stálého místa v Lyonu, na škole Clauda Bourgelata, jedné z vůbec prvních univerzit soustředících se výhradně na veterinární studia.

Vidět dovnitř

A tady se plně vyjevil první Fragonardův talent. Měl cit pro jemnou mechaniku, smysl pro věrnost detailu, hodinářskou přesnost a k tomu ruce šikovného chirurga. A protože zvířecí anatomie byla dosud nepříliš popsaným oborem, vytvářel tu pro potřeby nové vědy, profesorů i studentů, první názorné anatomické atlasy. Z kadáverů pitvaných zvířat odstranil skalpelem kůži, a pak sval po svalu rozkrýval tajemství jejich těl. Vše dopodrobna zakresloval a plně přitom zúročil postupy umělecké školy tzv. écorchés. Tak byly nazývány anatomické rozkresy těl, lidských i zvířecích, tvořených jen kostmi a svaly bez kůže. Fragonard sice nebyl žádný Leonardo da Vinci, ale šikovnost mu nechyběla.

Podobně zdařile se mu vedlo i při vytváření trvalých vzorků – preparátů. Vyjmul konkrétní zvířecí orgán, postižený například nějakou vadou nebo anomálií, a naložil jej do konzervačního činidla. Škoda jen, že se nedochovalo více podrobností o chemikáliích, v nichž tyto části těl maceroval. Fragonardova mysl totiž zjevně často těkala, počínal si nesystematicky a s poznámkami svého tvůrčího procesu se většinou neobtěžoval. Nebylo nic neobvyklého, že měl rozpracováno i několik desítek vzorků současně, každý rozpitvaný a rozebraný v trochu jiné fázi. Ano, v jeho kabinetu, osobním laboratoriu i pracovně to vypadalo a zapáchalo jako na jatkách za horkého letního dne. 

Ředitel 

Nejen kolegové a studenti proto sledovali jeho počínání s určitými rozpaky. Bylo to současně odpudivé a nechutné a zároveň fascinující. Fragonard například vytvořil kolekci zvířecích srdcí – od nepatrného rejska či veverky až po jelena a medvěda. Takovou „oživlou“ kapitolu anatomie prostě studenti veterinární medicíny potřebovali a zkrátka museli snést i výstřední chování tvůrce takové sbírky. Honoré si preparace, pitvy a prospekce sešlých těl vyloženě užíval. Doslova si s nimi hrál. A představený lyonské školy Claude Bourgelat se toho rozhodl využít. V roce 1765 zorganizoval pro platící veřejnost první přehlídku Fragonardových exponátů. Mělo to sice sloužit k propagaci veterinární medicíny, ale stala se z toho především šťavnatá senzace.

Výstavka způsobila nemalý rozruch a reputace „zvráceného“ Fragonarda se donesla až k uším Ludvíka XV. Ten by rád otevřel veterinární školu i v Paříži a proslaveného chirurga-veterináře by jmenoval jejím prvním profesorem a ředitelem. Slavná École nationale vétérinaire v roce 1766 skutečně vznikla a Fragonard tu pět let přednášel o anatomii.

Na ředitelském postu se ale dlouho neudržel. Jeho práce i výstřelky se zkrátka nesetkávaly s dostatečnou tolerancí. Zanedbával vlastní lekce a místo toho prováděl svými sbírkami bohaté měšťany lačné extrémních zážitků. Sbírky preparátů nijak nově neobohacoval, spíš využíval zázemí školy k tomu, aby vytvářel nejrůznější makabrózní výjevy a skulptury. A ty pak pod rukou prodával.

Nejlepší materiál

Přitom metody konzervace a plastinace écorchés, které Fragonard zkoušel, nepatřila k nejlevnějším. A jeho zaměstnavatelé z výsledku neměli pražádný profit. Exponáty přitom mohl vytvářet z vosku metodou moulage, tak jako kolegové v Německu. Fragonard ale zásadně preferoval mrtvá těla. Do sporu s vedením i s kolegy se opakovaně dostával kvůli svým hygienickým návykům a odpornému puchu linoucímu se z jeho kabinetu. 

Lidé na ulici se ho stranili. O jeho „pokusech“ se šeptaly hrůzné historky. „Je pravda, že kromě zvířat si ten zvrhlý nemrava hraje i s lidskými těly? Že jim snímá obličeje a nahrazuje je rozšklebenými zvířecími tvářemi? Dřív by takového neznaboha upálili a teď jej nechají přednášet historii přírodních vět a srovnávací biologii!“ Když jej po četných stížnostech v roce 1771 navštívila školní inspekce, důvodů k ukončení pracovního poměru našla víc než dost. 

Vyhnání šílence

Desetinohé jehně naložené v láku a neidentifikovatelné ostatky v pokročilém stupni rozkladu by nejspíš ještě prošly. Co mělo ale s veterinární vědou a anatomií společného „výjev“ dvou vypreparovaných makaků bez kůže, kteří se kamarádsky drží kolem ramen a společně nesou oříšek? Jak vyšinutá musela být mysl, když několik nedonošených lidských plodů vystavila jakoby ve vzájemném tanci? Nacházely se tu samozřejmě ryze „vědecké“ a názorné vzorky. Lebky a končetiny potažené svalovinou a protkané cévami a tepnami naplněnými barevným voskem. Ale většina exponátů měla čistě „umělecké“ ladění, vytvářené nejspíš s úmyslem vyděsit a šokovat. A nejhorší byl samozřejmě Jezdec Apokalypsy. 

Jezdec Apokalypsy inspirovaný dřevořezem Albrechta Dürera – do žil vstřikoval Fragonard modrý vosk, do tepen červený. (foto: Wikimedia Commons, Jebulon, CC0)

Torzo koně, na němž seděl lidský jezdec, obklopovala nemluvňata coby zpodobnění poletujících andělských cherubů. Všechna těla byla samozřejmě stažená z kůže. Šlo vlastně o trojrozměrné tvárnění obrazu Albrechta Dürera – ovšem v naprosto nepřístojné a nevhodné podobě. Podobných nechutností se v kabinetu Honorého Fragonarda nacházelo na pět stovek. Není úplně jisté, jaká slova tehdy padla, ale pravděpodobně bylo „umělci“ vytknuto, že úctyhodná vzdělávací instituce není žádným pokleslým panoptikem. Často citována bývá informace, že z veterinárního ústavu Fragonarda vyhnali s nálepkou: „Naprostý šílenec.“

Věda a umění

Honoré Fragonard byl tedy vyštván z akademického světa, ale na vědu, tedy to, co za ni ve svém osobitém podání považoval, rozhodně nezanevřel. Dál na soukromé bázi produkoval extrémní výjevy z nejrůznějších ostatků – především pro movitou klientelu z řad aristokracie. Práci si užíval – ať už šlo o milovanou kočičku paní hraběnky nebo létající opici do pánského klubu. Pověsti podivína se sice nezbavil, ale stále častěji se o něm hovořilo už jen jako o extravagantním umělci. A protože nové směry a odvážné vize táhly, v roce 1793 jej jmenovali do Národní rady pro umění – spolu s jeho slavnějším bratrancem.

TIP: Jeviště pro mrtvé: Veřejné pitvy představovaly zábavu se vším všudy

Plány měl velké, ale slávy umělce si naplno neužil. Umřel už v dubnu 1799. Z mnohovýznamových trojrozměrných écorchés, jež za život vytvořil přes sedm stovek, přežila do současnosti jen hrstka. Badatel, umělec, nebo šílenec? Honoré Fragonard měl v sobě nejspíš od každého pořádnou porci.

Bývalé město, bývalé ulice, bývalé domy… tak nějak vypadalo Saint-Lô poté, co na něj po celou noc z 6. na 7. července roku 1944 dopadaly bomby z amerických letadel… Fotograf, který z místa pořizoval sadu snímků, později svou kolekci pojmenoval přiléhavým názvem Hlavní město trosek.

TIP: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Saint-Lô obsadila německá armáda hned roku 1940 a představovalo důležitou dopravní křižovatku. Spojenci potřebovali Němce operující v Bretani odříznout od bojů probíhajících po vylodění v Normandii. Den před bombardováním dokonce varovali místní obyvatelstvo pomocí letáků vyhazovaných z letadel. Bohužel kvůli silnému větru dopadly lístky daleko od místa budoucího útoku. Ve městě vydanému napospas náletu tak zahynuly například dvě stovky zajatců a vězňů zadržovaných v místní věznici. Saint-Lô se toho dne stalo synonymem novodobého mučedníka… 

O týden později ve městě a jeho okolí svedly bitvu německé síly s jednotkami několika amerických pěších divizí operujících v okolí. Boje o město trvaly tři dny, než se místo podařilo zbavit německých odstřelovačů.

Ostrov Jakušima má téměř kruhový půdorys s průměrem kolem 25 kilometrů a rozlohu 505 km². Trvale zde žije 13 tisíc obyvatel a často opakovanou frázi domácích, podle níž ostrov „obývá dvacet tisíc lidí, dvacet tisíc opic a dvacet srnek“, je tedy třeba mírně revidovat.

Pryč od japonského spěchu

„Kvůli klidnému životnímu stylu a překrásné přírodě by měl každý Japonec Jakušimu navštívit alespoň jednou v životě!“ svěřuje nám své přesvědčení pan Harujoši. Zatím nevíme, zda budeme s názorem japonského turisty souhlasit, protože zatím stojíme jen na palubě trajektu, jenž míří do přístavu Miyanoura na severovýchodě ostrova. Přestože je Jakušima známá jako nejdeštivější oblast země, dnešní klidná plavba přináší krásný pohled na sluncem zalité pobřeží a linie vysokých horských masivů. Létající ryby „tobiuo“ vyplašené lodí a ladně klouzající těsně nad hladinou umocňují naše očekávání.

Běžní Japonci, jejichž každodenní život je zpravidla nerozlučně spojen s ruchem velkoměst, nedostatkem osobního prostoru a vysokým pracovním nasazením, považují Jakušimu za ráj ve vlastní zemi. Mnozí z nich bohužel své uspěchané rituály přinášejí i sem. Běžně tedy můžete ve zdejších lesích potkat chvátající turisty ve značkových oděvech, kteří bez ohledu na počasí vyrážejí do hor před úsvitem a ke spánku se ukládají ještě před setměním. Pokud si však pro túry vyberete méně frekventované cesty a nepřijedete na ostrov v čase japonských dovolených, jeho krásu si můžete vychutnat i v úplném tichu provázeném jen zvuky přírody.

Dobře zalévaná zahrada

Zatímco za lesy se musíte vydat hlouběji do vnitrozemí ostrova, níže položené části ostrova jsou využité zemědělsky. „Na Jakušimě roste vynikající ovoce. Pěstují se zde velmi chutné citrusové kultivary ponkan a tankan,“ chlubí se znamenitostmi svého domova mladá studentka Ajako, žijící v městečku Anbo. Ponkan, který je u nás znám jako pomerančovník čínský (Citrus poonensis), je křížencem mandarinky a pomela, přičemž velikostí plodů připomíná pomeranč. Tankan je podle slov domácích spontánním křížencem mandarinky a pomeranče odrůdy Navel.

Cesta z Anbo do údolí Yakusugi strmě stoupá a klikatí se. Mimo hlavní sezónu ní jezdí jen dva či tři autobusy denně. Vrcholky hor jsou zahalené v mlze a právě v takovém počasí působí vypadají japonské cedry (Cryptomeria japonica), jak se v češtině říká stromům v Japonsku známým pod jménem „jaku sugi“, nejmajestátněji. Podle vědecké práce Matsui Tsukada potřebují tyto stromy v lednu průměrnou teplotu v rozmezí od plus sedmi do minus sedmi stupňů a v srpnu zvládají teplotní rozsahy mezi devatenácti a dvaceti sedmi stupni Celsia. Během hlavního vegetačního období pak vyžadují úhrn srážek přesahující tisíc milimetrů. Tato podmínka je ovšem ve vlhkém subtropické klimatu ostrova bez problémů splněna – měsíční úhrn srážek tady totiž kolísá mezi hodnotami 270 a 770 milimetrů. I díky nim obsahuje zdejší bohatá flóra přes 1 900 druhů a poddruhů. Z endemických rostlin na Jakušimě roste několik druhů rododendronů i vzácné druhy mechů.

Když stromy inspirují

Nejvyšší části ostrova jsou porostlé různými druhy bambusové trávy sasa. Pro Jakušimu je typický zejména zakrslý druh Pseudosasa owatarii, jenž dorůsté přibližně šedesáti centimetrů. I chodník, jenž vede na nejvyšší vrchol ostrova Miyanoura-dake (1 936 m n. m.), vede ve svých nejvyšších partiích rozsáhlými porosty sasy, jejíž listy ve větru příjemně šumí. Miyanoura-dake má, podobně jako ostatní vrcholky v centrální části Jakušimy, základ ze žul, které se vmíchaly do sedimentárních hornin.

Díky mimořádnému prostředí se ostrov dočkal i pozornosti filmařů. Oblíbený japonský režisér animovaných filmů Hajao Mijazaki ve zdejších lesích před více než dvěma dekádami hledal inspiraci pro svůj snímek Princezna Mononoke. Příběh filmu se odehrává před přibližně šesti staletími v období Muromači a je v podstatě klasickým zobrazením boje dobra se zlem. Na straně sil dobra se setkají princ Ašitaka, vlky vychovaná princezna Mononoke a Duch lesa. Jejich protivníkem je temná princezna Eboši, vládkyně hornického města, která má jediný cíl: vlastní prospěch. Kvůli němu ničí lesy, aby bylo možné těžit z podzemí železnou rudu. Dobro nakonec vítězí i v této pohádce. Ještě hezčí by však bylo vidět takové rozuzlení i v příbězích ze skutečného života. Historický pohled na vztah lidí a jakušimských lesů však nabízí jiný pohled.

Božstva degradovaná na dřevo

Příběh zdejších stromů nám vypráví sympatická čtyřicátnice Naomi, s níž jsme se seznámili při stopování po ostrovních cestách: „Kdysi dávno naši předkové věřili, že ve stromech přebývají bohové a chovali k nim úctu. Vše se ale změnilo na začátku éry Edo počátkem 17. století. Na deštivé a málo úrodné Jakušimě, kde devadesát procent území tvoří lesy, nebylo možné vypěstovat dostatek rýže. Nebyly tak uspokojeny finanční požadavky místních feudálů a vlastníků půdy a poddaným nezbývalo než začít kácet překrásné majestátní japonské cedry. Les byl najednou plný pařezů a když vláda nakonec vydala příkaz stromy chránit, bylo pozdě. Z nejcennějších jedinců zůstalo jen pár – takových, které byly pro těžbu kvůli terénu nedostupné, nebo jejich dřevo nemělo rovnoměrnou texturu.“

Nejznámějším ze stromů, které přežily dodnes, je ikonický, přes dva tisíce let starý a téměř tři desítky metrů vysoký Jómon sugi, který každodenně navštěvují stovky Japonců s místními průvodci.

Co se hýbe v houštinách

V lesích Jakušimy často potkáváme jeleny, jimž místní říkají „jakušika“. Jde o poddruh Cervus nippon yakushimae, k němuž patří český název sika jakušimský. Sika je jedním z mála druhů jelena, který ani v dospělosti neztrácí bílé tečky na srsti. Na rozdíl od jelenů sika z ostrova Mijadžima u Hirošimy, kteří vlivem masového turismu zcela ztratili plachost, jsou jakušiky poměrně plaché a při kontaktu s lidmi rychle mizí v houštinách.

Také makakové červenolící (Macaca fuscata) žijící na ostrově mají status samostatného poddruhu. Jejich latinský název je Macaca fuscata yakui a ve srovnání s japonskými makaky z jiných ostrovů jsou menší, mají černé ruce i chodidla a hustší srst. Když se plocha lesů na Jakušimě zmenšila a makakové začali ohrožovat zdejší citrusové plantáže, došlo i na jejich odchyt a „přesídlování“ těchto zvířat na další ostrovy v řádech několika stovek jedinců ročně. V současnosti se početnost zdejší populace makaků pohybuje podle odhadů biologů mezi deseti až osmnácti tisíci jedinců.

Mezi zástupce fauny, které zde pravděpodobně setkáte, patří ještě japonský poddruh psíka mývalovitého (Nyctereutes procyonoides viverrinus) přezdívaný tanuki nebo lasicovitá šelmička Mustela itatsi. Na některé části zejména západního pobřeží ostrova kladou svá vajíčka karety obecné (Caretta caretta).

Svědek dávné velikosti

Jméno britského botanika a objevitele Ernesta Henry Wilsona připomíná na ostrově gigantický pařez „Wilson kabu“ ve vnitrozemí Jakušimy. Wilson, který se narodil v roce 1876 a dlouhé roky pracoval v botanických zahradách v Birminghamu a Královských botanických zahradách Kew v Londýně, je ale v prvé řadě spjat s ochranou zdejší přírody, k níž se nemalou měrou přičinil. Mimo jiné právě on po svých cestách do Japonska v druhé dekádě minulého století objevil Jakušimu pro západní svět.

Wilsonův pařez stojí na nejodlehlejším místě, na nějž se Brit během své návštěvy ostrova dostal. Dnes už si můžeme jen domýšlet, jak nádherný asi byl přes tři tisíce let starý velikán, který zde kdysi stál. Pokácen byl v roce 1586 na příkaz Hidejošiho Tojotomiho. Tento známý „dajmjó“ (feudální vládce) použil dřevo stromu při stavbě chrámu Hokódži v Kjótu, jímž chtěl zastínit slávu chrámů v nedalekém Nare.

Výhled ve tvaru srdce

„Když dřevo obřího stromu odvezli, postavili v pařezu malý oltář – jako poděkování bohům za to, že jej dovolili pokácet. Typicky japonský přístup!“ rozčiluje se turistka Naomi, která nám o Wilson kabu vypráví. Do útrob pařezu se pohodlně vejdou tři desítky osob. Stal se poměrně populárním místem, zejména poté, co v něm jeden z turistů objevil tvar srdce, které je patrné při pohledu z útrob stromu směrem nahoru k obloze.

TIP: Galapágy orientu: Nevídaná pestrost japonských ostrovů Ogasawara

Těžba japonských cedrů na Jakušimě začala podle dostupných zdrojů ještě před érou Edo. První záznamy o jejich využití jako stavebního materiálu pocházejí z roku 1560, do největších rozměrů se ale těžba dostala kolem roku 1640. I když jistého stupně ochrany se jakušimské lesy dostaly už ve dvacátých letech minulého století, těžba v nich zcela ustala až kolem roku 1970. Na mysl nám přicházejí paralely s Mijazakiho pohádkami a přání, aby si zdejší lesy mohly odpočinout natolik, aby dosáhly někdejší krásu.

Supermasivní černé díry jsou fascinující vesmírná monstra o hmotnosti milionů a někdy i miliard Sluncí. Odborníci se domnívají, že přinejmenším každá větší galaxie má takovou supermasivní černou díru ve svém středu. Jejich existence je dnes již v podstatě mimo diskuzi. Stále ale není jasné, jak vznikají a jak se vyvíjejí. Kriticky významným údajem je v tomto směru rotace supermasivních černých děr.

Jak podotýká astronomka Julia Sisk-Reynes z britské Univerzity v Cambridgi: „Každou černou díru je možné popsat pouhými dvěma čísly – jejich hmotností a rotací.“ Problém je v tom, že u většiny černých děr se tyto dva zdánlivě jednoduché údaje zjišťují velmi obtížně a stále se to daří jen výjimečně.

Rotace ultramasivní černé díry

Tým Sisk-Reynesové se nedávno zaměřil na gigantický kvazar H1821+643, který se nachází v kupě galaxií, vzdálené asi 3,4 miliardy světelných let. Jeho kosmický „motor“ pohání supermasivní černá díra o hmotnosti asi 3-30 miliard Sluncí, tedy jedna z nejvíce hmotných, jaké známe. Supermasivní černá díra v centru Mléčné dráhy je zhruba tisíckrát lehčí.

Badatelé zkoumali rotaci této ohromující černé díry. Využili k tomu pozorování vesmírné rentgenové observatoře Chandra. Jejich analýzou dospěli k závěru, že supermasivní černá díra kvazaru H1821+643 rotuje překvapivě pomalu, jen asi poloviční rychlostí oproti většině menších supermasivních černých děr, podobných supermasivní černé díře Mléčné dráhy.

TIP: Astronomové vymysleli, jak jednoduše zvážit supermasivní černou díru

Vysvětlení by mohlo spočívat v tom, jak supermasivní černé díry rostou a vyvíjejí se. Relativně pomalá rotace podporuje představu, podle které největší supermasivní černé díry narostly splýváním s dalšími černými děrami. Takové události by mohly zpomalovat rotaci dotyčné černé díry. „Mírnější rotace této ultramasivní černé díry může být svědectvím o násilné a chaotické minulosti největších černých děr ve vesmíru,“ shrnuje další člen týmu James Matthews.

Moderní medicína přinesla veliké množství rozmanitých léčiv, která se dnes využívají k léčbě všemožných chorob. Vzhledem ke složitosti lidského těla a pochodů, které v něm probíhají, se poměrně často stává, že neznáme všechny důsledky, které může užívání určitého léku člověku přinést. Někdy je z toho nebezpečný problém a jindy zase poměrně příjemné překvapení.

Potěšujícího překvapení ohledně jednoho léku se nedávno dočkal tým, který vedl Fabio Rossi z kanadské Univerzity Britské Kolumbie. Při studiu regenerace svalů používali protinádorový lék ze skupiny inhibitorů receptoru CSF1R a úplnou náhodou zjistili, že tento lék vyvolává změny svalových vláken, které jsou příznivé pro pacienty s Duchennovou svalovou dystrofií (DMD), velmi závažnou genetickou poruchou, která vede k předčasnému úmrtí.

Štastná náhoda v léčbě svalové dystrofie

Dotyčný lék podporuje přeměnu glykolytických svalových vláken, která jsou náchylnější k poškození, na více odolná glykolyticko-oxidační svalová vlákna. Experimenty na myších s Duchennovou svalovou dystrofií ukázaly, že za pár měsíců užívání tohoto léku dojde k podstatnému zlepšení jejich svalů i tělesných aktivit. 

TIP: Nečekaná inspirace: Zimující medvědi grizzly nám pomohou se svalovými atrofiemi

Vývoj nového léčiva pro lidské pacienty obvykle zabere dlouhou dobu. V tomto případě ale jde o lék, který již prošel testy a schvalováním jako prostředek pro léčbu některých nádorů, což by celý proces mělo podstatně zkrátit. Rossi je přesvědčen, že by jejich výzkum mohl v dohledné době vést k nové léčbě Duchennovy svalové dystrofie, která zbrzdí neblahý rozvoj tohoto onemocnění.

Přežití „čarodějnických“ tradic napomohl i fakt, že izolované oblasti nezřídka unikaly oficiálnímu dohledu, neboť úředníkům se většinou cestu do hor vážit nechtělo. Mezi takové vsi patří rovněž Moravské Kopanice v Bílých Karpatech. 

Tamní všední život byl velice krutý. Převážná část obyvatel se zabývala zemědělstvím, které v hornatém terénu s nestálým počasím znamenalo nejistý způsob obživy. Vesničany často trápila bída a hlad, přičemž atmosféře v obci příliš nenahrával ani velmi rozšířený alkoholismus. Přesto si Moravské Kopanice uchovaly výjimečné folklorní dědictví. Až do počátku 20. století se tam měla udržet tradice tzv. bohyní, tedy lidových léčitelek, jež si své umění po generace předávaly z matky na dceru. Pozoruhodným jevem se již na přelomu 19. a 20. století zabýval katolický farář Josef Hofer, pod jehož farnost obec spadala. 

Ščasná vodička

Za jeho působení „bohovalo“ ve vsi hned pět žen a údajně využívaly poměrně propracovaný postup. Většinou zaměstnávaly „andzela“, tedy naháněče, který vodil zájemce o léčitelské služby až k domu bohyně. Mnohdy šlo o malé děti, jež léčitelky zasvětily do části svých tajů. „Andzel“ se dotyčného šikovně vyptával a před jeho příchodem ženě vše vyzradil, takže mohla hosta ohromit tím, co o něm již ví.

TIP: Brazilský rituál kambo: Zázračný všelék, nebo bohapusté šarlatánství?

Léčení obvykle probíhalo tak, že bohyně přežehnala „ščasnó vodičku“ a nalila do ní horký vosk. Podle tvaru odlitku pak „pacientovi“ předepsala bylinky a různé odvary. Vzhledem k novým vědeckým poznatkům, jež od počátku 20. století proudily i do těch nejchudších regionů, však začal význam bohyní slábnout. Konec jejich slávy dokonal nástup komunismu, který je vnímal jako podporovatelky katolického kléru, proti kterému brojil. Karpatské léčitelky si ovšem vysloužily značnou popularitu i v posledních letech, zejména díky románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně.

Součást válečného plánování německých generálů ve druhé polovině 30. let tvořily i úvahy, jak si poradit s těžkými pevnostmi, které vybudovali zejména Francouzi, ale také například Belgičané, Čechoslováci či Jugoslávci. Němci hodlali vést „bleskovou válku“, nikoli zdlouhavé obléhací bitvy. Vznikl tedy požadavek na samohybný kanon, který by si poradil i s nejtěžšími bunkry a kterému se začalo říkat „Schartenbrecher“ (Lamač střílen).

Ničitel bunkrů i tanků

Byl vybrán kanon K 18 ráže 105 mm, který nabízel maximální dostřel 19 km (byť efektivní byl jen zhruba poloviční), a firma Krupp dostala koncem roku 1938 pokyn vyvinout jeho samohybnou verzi. Nejprve se počítalo s podvozkem středního tanku PzKpfw III, avšak posléze se přešlo k šasi PzKpfw IV, ačkoli se provedly také změny (zejména montáž jiné převodovky).

Motor Maybach HL 66 P stačil na to, aby vozidlo o váze 22 t jezdilo rychlostí 27 km/h. Stroj nesl oficiální jméno „10-cm Kanone 18 auf Panzer-Selbstfahrlafette IVa“, ovšem běžně se užívala i ona přezdívka „Schartenbrecher“. Nakonec se však vozidlu nejčastěji říkalo „Dicker Max“ (Tlustý Max), což naráželo na jeho ne zrovna ukázkovou pohyblivost.

Jedna z mála dochovaných fotografií Tlustého Maxe (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Při ničení bunkrů by to zřejmě tolik nevadilo, jenže dvojice prototypů spatřila světlo světa až v lednu 1941, kdy byly pevnosti Hitlerových nepřátel vesměs dávno zničeny nebo jinak vyřazeny. Vnucovala se tedy otázka, co s dvojicí „Tlustých Maxů“ provést dál. Výkonnost kanonů pak vedla k myšlence, že by mohlo jít o vhodné ničitele tanků, a proto stroje zařadili do 2. tankové skupiny generála Heinze Guderiana a vyslali na východní frontu. Tam se užívaly hlavně proti sovětským těžkým tankům, avšak s dosti rozpačitými výsledky. Oba kusy byly ztraceny a jejich další osudy zůstávají neznámé.

Ničivý kolos

V rámci německého programu vývoje samohybných kanonů proti bunkrům vzniklo i další, ještě výkonnější vozidlo, protože se Němci začali bát, že ani 105mm kanon by nemusel stačit. V roce 1939 tudíž vojáci požádali firmu Rheinmetall-Borsig, aby upravila svůj tehdy vyvíjený protiletadlový 128mm kanon (později zavedený do služby jako Flak 40) k použití proti pozemním cílům.

To samo o sobě nepředstavovalo nijak velký problém, daleko složitější však byly úvahy nad vhodným podvozkem, protože Němci tehdy zkrátka neměli žádné vozidlo, jež by si s váhou tohoto kanonu mohlo dobře poradit. Naštěstí však už probíhaly práce na těžkém tanku, jehož podvozek by to zvládnout mohl. Firma Henschel, jež tento obrněnec vyvíjela pod pracovním jménem VK 30.01(H), tedy dostala pokyn jej upravit na platformu pro 128mm kanon.

Drtič betonu

Musely se uskutečnit různé změny, zejména prodloužení šasi či přidání osmého páru pojezdových kol. Výsledné vozidlo vážilo 36,5 tuny, a proto motor Maybach HL 116 S o výkonu 220 kW stačil pouze na rychlost 25 km/h. Kanon ráže 128 mm byl zastavěn v čele shora otevřené nástavby a užíval dělenou munici, což mimochodem znamenalo nutnost dvou nabíječů. Vozidlo obdrželo formální název „12,8- cm Kanone 40 L/61 auf Selbstfahrlafette VK 30.01(H)“, byť v praxi mu tak samozřejmě nikdo neříkal.

TIP: Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony

Používaly se přezdívky „Schwere Betonknacker“ (Těžký drtič betonu) a „Sturer Emil“ (Tvrdohlavý Emil), což znovu naráželo na omezenou pohyblivost. Armáda získala dva prototypy až v březnu 1942 a záhy je odeslala na východní frontu jako stíhače tanků. Vedly si tam o trochu lépe než dvojice „Tlustých Maxů“ a bojovaly i u Stalingradu, ale oba byly ztraceny. Rudá armáda jeden z nich ukořistila a unikátní obrněnec se dnes nalézá v tankovém muzeu v Kubince.