Německý konstruktér Anthony Fokker vycházel z protivníkovy koncepce deflektorů vrtule – klínů přidělaných k vrtuli, které odrážely vlastní kulky. Němec se ale domníval, že občasná palba do jejích sice chráněných, přesto však stále zranitelných listů zůstává stále riskantní. Jako správná cesta se ukázalo propojení kulometné spouště s časovačem motoru. Němci tak dostali do rukou zbraň mířící přímo dopředu a umožňující šikovným pilotům mnohem přesnější palbu na rychle se pohybující cíle.

Předchozí část: Zrod vzdušných lovců (1): Počátky leteckých stíhačů za Velké války

V britských barvách v tomto období brázdily nebe stroje jako F.E.2b nebo Airco DH.1, které měly motor a tlačnou vrtuli uloženy vzadu, což sice umožňovalo poměrně pohodlnou lafetaci dopředu střílejících zbraní, letové výkony ale zůstávaly nevalné. Když tedy císařští poslali v červnu 1915 do vzduchu první stroje typu Fokker Eindecker, dohodovým pilotům nastaly krušné časy.

Fokkerův úklid

Pro období německé vzdušné nadvlády britský tisk později používal pojem Fokker Scourge (v angličtině metla, česky se používá též Fokkerův bič nebo úklid). Jako jeho začátek se datuje 1. srpen 1915, kdy Němci včetně slavných es Oswalda Boelckeho (1891–1916) a Maxe Immelmanna (1890–1916) odrazili nálet na jedno ze svých letišť a útočící britské peruti způsobili ztráty. Císařští letci v následujících týdnech slavili další úspěchy, přičemž využívali dobrých vlastností eindeckerů ve vertikálním letu.

Dlouhé prudké klesání, přesná střelba, opětovné nabrání výšky – tak vypadal relativně jednoduchý recept k zapisování dalších vzdušných vítězství. Němcům hrál do karet i fakt, že se jejich kulomety „krmily“ z pásů, a nikoliv ze zásobníků, které museli dohodoví piloti během boje často měnit. Dohodové ztráty rostly a již v říjnu 1915 velitelství britského letectva hlásilo, že jeho muži mají tendenci se raději vyhýbat boji s novými fokkery. Naopak Němci šli do akce agresivně, což se týkalo obzvlášť nedávno vzniklé skupiny stíhacích es.

Vrací se rovnováha

Již tehdy lze zaznamenat jev známý později v různých letectvech i konfliktech – velkou část sestřelů si na konto připisoval poměrně omezený okruh těch nejlepších, zatímco nováčci spíše paběrkovali. Na přelomu let 1915 a 1916 tak poprvé došlo k tomu, že některá z válčících stran vybojovala vzdušnou nadvládu. Dohodoví stíhači většinou v souboji jeden na jednoho neobstáli, takže v polovině ledna přišlo nařízení zajišťovat průzkumné lety minimálně třemi stroji.

Pokud během mise pomalý letoun ztratil kontakt se svou eskortou, měl se vrátit na základnu. Kromě toho Britové i Francouzi omezili dálkový fotografický průzkum, což se negativně projevilo přímo na frontě – nepříteli se podařilo utajit většinu svých příprav na bitvu u Verdunu. Právě během gigantického střetnutí Fokkerův úklid skončil. Mohl za to jak příchod nových dohodových typů (především francouzský Nieuport 11 a britský Airco DH.2), tak zavedení vylepšených letových formací lépe chránících zranitelné průzkumné stroje. Labutí píseň eindeckerů přišla v březnu a dubnu 1916, kdy si připsaly poslední úspěchy.

Jak na ně?

V tomto dřevním období se také začala rodit taktika stíhacího boje, na čemž měl zásluhu především výše zmíněný Oswald Boelcke, jeden z nejznámějších stíhačů války. Ti zpočátku působili jako jednotliví lovci, avšak mladý Němec zjistil, že osamocený stroj se dá snadno sestřelit. Přesvědčil proto Maxe Immelmanna, aby létali spolu a navzájem si hlídali slepé úhly. Již počátkem roku 1916 dal dohromady malou brožuru shrnující jeho nemalé zkušenosti a věnující se vhodným způsobům útoku na nejběžnější typy dohodových letounů.

TIP: Rytíři, nebo zabijáci? Každodennost stíhacích es za Velké války

V červenci 1916 pak své myšlenky zformuloval v celosvětově prvním manuálu pro stíhací piloty, který nesl název Dicta Boelcke. Soubor jednoduchých pravidel řešil nejen otázky útoku a obrany jednotlivých strojů, ale také pro stíhače tolik nutnou vzájemnou spolupráci. Roky 1914–1916 tak přinesly nejen zrod fenoménu stíhacího boje, ale také taktické postupy, jež se používaly dlouhá desetiletí, a některé zůstávají platné dodnes.

Hlavní složkou zemního plynu je metan, zemní plyn je ale ve skutečnosti složitou a různorodou směsí mnoha organických i anorganických látek. Nová studie, zveřejněná v magazínu Environmental Science & Technology ukázala, že mezi těmito látkami jsou i nebezpečné chemikálie, které mohou unikat v domácnostech. Čistý metan přitom není pro lidské zdraví nebezpečný, tedy kromě toho, že je nedýchatelný.

Výzkumný tým, který vedli odborníci z amerického Harvardu, zkoumal zemní plyn dodávaný do 69 domácností v oblasti Bostonu, mezi prosincem 2019 a květnem 2021. V odebraných vzorcích detekovali celkem 296 chemických látek, z nichž 21 americké federální předpisy řadí mezi nebezpečné znečisťující látky a některé z nich i karcinogenní.

Znečištění ze zemního plynu

„Během výzkumu jsme zjistili, že zařízení v domácnostech, která využívají zemní plyn, jako jsou plynové sporáky nebo trouby, mohou být zdrojem nebezpečných chemikálií ze zemního plynu, i když třeba nejsou v provozu. Stejné chemické látky rovněž unikají z rozvodných sítí a průmyslových provozů,“ upozorňuje jeden z členů výzkumného týmu Jonathan Buonocore.

TIP: Problém s vodou: Rezavějící trubky mohou uvolňovat karcinogenní chrom

Co tedy ze zemního plynu uniká? Mezi nejnebezpečnější příměsi zemního plynu patří karcinogenní benzen. Jeho přítomnost vědci zaznamenali v 95 % vzorků. Z dalších vysoce toxických látek narazili například na xylen nebo toluen.

Dalším varovným zjištěním tohoto výzkumu byl naopak nízký obsah odorizujících látek, které se přidávají do zemního plynu, aby v případě úniku varovaly svým nepříjemným zápachem. Vyčištěný zemní plyn je totiž za normálních okolností bez zápachu. V některých vzorcích bylo odorizujících látek tak málo, že by v případě menšího, ale přesto nebezpečného úniku plyn nebyl cítit.

Aniž byste se vyzbrojili jakoukoliv astronomickou optikou, nachází se za příjemných prázdninových nocí v dosahu vašich očí řada nebeských objektů, a to dokonce mimo Sluneční soustavu – dvojhvězdy, otevřené i kulové hvězdokupy, mlhoviny, ale také extrémně vzdálené galaxie! Než ovšem vyrazíte pod hvězdné nebe, prostudujte si naše tipy a triky (viz box), aby vaši výpravu korunoval úspěch. A rovněž promyslete pozorovací stanoviště, především s ohledem na co největší tmu. Pak už stačí jen zaklonit hlavu a ponořit se do kosmického prostoru. 

Nejznámější obrazec

Začít můžete v místech, která na nočním nebi rozpozná skoro každý a jež jsou od nás vidět v libovolnou část noci i roku – v obrazci Velkého vozu začleněného do souhvězdí Velké medvědice. Jeho snadno identifikovatelný tvar sestávající ze sedmi jasných stálic totiž představuje jádro otevřené hvězdokupy ležící nejblíž k Zemi, a na obloze tudíž i úhlově největší. Nachází se dokonce tak blízko, že už je příliš rozlehlá a svým způsobem také řídká, než abychom ji jakožto hvězdokupu vnímali… 

Kruhová mapa zobrazuje podobu nočního nebe na přelomu července a srpna 2022 ve 23:00 středoevropského letního času (SELČ). (ilustrace: Jan Píšala)

Nicméně proměřením pohybů stálic v popsané části nebe astronomové zjistili, že se některé z nich přesouvají prostorem stejným směrem a jsou od nás i podobně daleko – zhruba 80 světelných let. Jinak řečeno tvoří tzv. pohybovou hvězdokupu a ze sedmi hvězd Velkého vozu do ní nepatří pouze dvě krajní, Alkaid a Dubhe, jež putují jiným směrem a leží o něco dál. Napříč celou oblohou se totiž nachází dalších 25 stálic, které lze do hvězdokupy označované také jako Collinder 285 s ohledem na výše uvedené započítat. Některé spatříme pouhýma očima, jiné až v dalekohledu.

Zkouška zraku

Ve Velkém voze ještě chvíli zůstaňme: Zaměřte nyní pohled na hvězdu druhé velikosti Mizar, která se nachází uprostřed jeho zahnutého oje. Máte-li ostříží zrak, nebo dobře padnoucí brýle, měli byste v její blízkosti rozpoznat i druhou, o něco slabší stálici čtvrté velikosti. Jmenuje se Alcor a spolu s Mizarem tvoří jeden z nejznámější hvězdných párů na nočním nebi. A přestože obě stálice náležejí ke Collinderu 285, fyzickou dvojhvězdu se složkami obíhajícími kolem společného těžiště nejspíš nepředstavují – jen se nám poblíž sebe na oblohu promítají.

Obdélníková mapa uvádí přibližné polohy významných těles Sluneční soustavy na červencové a srpnové obloze. U Měsíce jsou zvýrazněny pozice (včetně přesného data), kdy nastává první čtvrt, úplněk, poslední čtvrt a nov. (ilustrace: Jan Píšala)

Hned „za rohem“, mezi souhvězdími Kasiopeji a Persea, zdobí nebe další otevřené hvězdokupy viditelné i bez dalekohledu. Pokud se do zmíněných míst zadíváte přímo, spatříte protažený mlhavý obláček o úhlovém průměru necelý 1° – pro srovnání, úhlový průměr úplňkového Měsíce činí asi 0,5°. Uplatníte-li však tzv. boční vidění, zjistíte, že se jedná spíš o dvojici prolínajících se mlhavých skvrn. Předmět vašeho zájmu totiž tvoří dvojitá hvězdokupa Chí a h Persei se 4 mag, vzdálená přibližně sedm tisíc světelných let.

Pohled k sousedům

Ani nalezení dalšího objektu by vám nemělo činit potíže, přestože jej od nás dělí asi 2,5 milionu světelných roků. Budete se tedy dívat velmi daleko za hranice naší Galaxie, konkrétně do míst, která na nebi leží blízko stálice páté velikosti Ný Andromedae. Pod tmavou oblohou tam spatříte oválný mlhavý oblak o úhlovém průměru asi 2° neboli galaxii M31 v Andromedě se 4 mag – de facto jediný hvězdný ostrov snadno pozorovatelný z českého území pouhýma očima. 

Jako druhá galaxie se dozajista nabízí sousední M33 ze souhvězdí Trojúhelníku s 6 mag. Je o něco vzdálenější, na nebi má oproti M31 zhruba poloviční úhlové rozměry, jeví se kruhová, ale především je o poznání méně nápadná. Abyste ji zahlédli, bude potřeba opravdu velmi temná obloha a určitě pomůže i boční vidění. V létě si navíc budete muset počkat, než M33 ve druhé části noci vystoupá dostatečně vysoko nad obzor.

Chomáčky hvězd

Od Andromedy na severovýchodě přesuňte pozornost k protilehlému jihozápadu. Zacílíte-li pohled mezi stálice páté a třetí velikosti Zéta a Éta Herculis ze souhvězdí Herkula, nemůžete minout další drobný mlhavý flíček okrouhlého tvaru o úhlovém průměru asi 0,2°, jenž na první pohled připomíná spíš silně rozostřenou hvězdu. Jedná se o kulovou hvězdokupu M13 s 6 mag, vzdálenou přes 20 tisíc světelných let.

Poté zkuste vyhledat i její podobně vzdálenou, ale mnohem méně nápadnou kolegyni M5 s 6 mag: Spočívá přímo pod Herkulem v souhvězdí Hlavy hada a jako vodítko vám poslouží stálice páté velikosti 5 Serpentis v jejím těsném sousedství. Přesto M5 spatříte nepříliš zřetelně a jen prostřednictvím bočního vidění. Formálně má úhlový průměr 0,2°, ovšem stejně jako v předchozím případě je příhodnější popsat ji coby slabou rozostřenou hvězdu.

V Hadonoši vás pak čeká poměrně jasná otevřená hvězdokupa IC 4665 se 4,5 mag. S využitím bočního vidění po ní pátrejte poblíž stálice třetí velikosti Beta Ophiuchi. Při pohledu bez dalekohledu vypadá jako okrouhlá mlhavá skvrna, dosahující relativně velkého úhlového průměru zhruba 0,6°.

Mlhavá oblaka

S otevřenou hvězdokupou IC 4665 jsme se již přiblížili jižnímu obzoru, kde se v létě rozprostírají nejbohatší oblasti Mléčné dráhy a s nimi i souhvězdí Štíra. Jeho směrem se pak ve vzdálenosti asi 26 tisíc světelných roků nachází také střed naší Galaxie. Nás však bude víc zajímat rozložitá emisní mlhovina Laguna alias M8 se 4,5 mag, čtyři tisíce světelných let vzdálený oblak mezihvězdného plynu a prachu ozářený mladými a horkými hvězdami, jež se z něj zrodily.

Během prázdnin je souhvězdí Střelce viditelné nízko nad jižním obzorem. Jeho jádro tvoří osm jasných stálic uspořádaných do obrazce „čajové konvičky“. Jakmile ji rozpoznáte, vyhledání dalších objektů už bude dílem okamžiku. Jen aby panovala dostatečná tma! (foto: Jan Píšala)

Na obloze se Laguna jeví jako nepřehlédnutelné, ale stále jen světlé mračno táhnoucí se od východu k západu v úhlové délce asi 1°, uvozené po stranách dvojicí stálic šesté a páté velikosti – které odhalí až boční vidění. Podniknete-li následně výpad na východ, čeká vás kulová hvězdokupa M22 s 5,5 mag, kterou od nás dělí zhruba 10 tisíc světelných roků. Má úhlový průměr okolo 0,3° a podobá se okrouhlé světlé skvrnce. Nad ní se pak rozkládá další, pro změnu otevřená hvězdokupa M25 s 5 mag. Leží pětkrát blíž než M22 a úhlově je nepatrně větší, ale současně i poněkud neurčitější. Pokud posunete zrak ještě o něco výš nad obzor, odhalíte další světlé mračno: Nejde však o konkrétní objekt, nýbrž o zvlášť nápadnou oblast Mléčné dráhy o úhlových rozměrech 1° × 2°, známou jako Malý oblak ve Střelci. 

Pro cesty na jih

Výpravu po letní hvězdné obloze zakončíme u dvojice otevřených hvězdokup M6 a M7 ze souhvězdí Štíra, se 4,5 mag, respektive 3,5 mag. Ačkoliv je lze snadno spatřit pouhýma očima, českým pozorovatelům komplikuje situaci malá výška uvedeného páru nad jižním horizontem. Plánujete-li ovšem dovolenou v Itálii či Chorvatsku, vězte, že je odtud zahlédnete výš nad obzorem, a tudíž bez potíží. 

Jako první si nejspíš všimnete nápadnější M7, jež má podobu difuzní skvrny s úhlovým průměrem okolo 1°. M6 je potom méně zřetelná, protáhlá a nedosahuje ani polovičních úhlových rozměrů. V obou případech budete každopádně hledět do relativně nepatrné vzdálenosti: Od M7 putuje světlo k Zemi zhruba 800 let, od M6 mu to trvá dvakrát déle.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Raka, 22. července ve 22:07 SELČ vstupuje do znamení Lva. 22. srpna v 5:16 SELČ vstupuje do znamení Panny.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nad východem
• Mars – viditelný ve druhé polovině noci
• Jupiter – viditelný ve druhé polovině noci, v srpnu téměř celou noc kromě večera
• Saturn – viditelný téměř celou noc kromě večera, v srpnu celou noc
• Uran – viditelný ve druhé polovině noci, v srpnu téměř celou noc kromě večera
• Neptun – viditelný ve druhé polovině noci, v srpnu téměř celou noc kromě večera

Zajímavé úkazy v červenci a v srpnu 2022

• 3. července – úzký měsíční srpek poblíž Regula ze Lva na večerní obloze
• 4. července – Země nejdál od Slunce v roce 2022, ve vzdálenosti 152,1 mi­lionu kilometrů
• 7. července – dorůstající Měsíc poblíž Spicy z Panny v první polovině noci
• 10. července – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi
• 13. července – nejbližší úplněk letošního roku, tzv. superúplněk
• 15. července – setkání Měsíce a Saturnu na noční obloze: nejblíž si budou po jejich východu nad jihovýchodní obzor krátce před půlnocí, kdy je bude dělit cca 5°
• 19. července – setkání Měsíce a Jupitera na ranním nebi (asi 3°)
• 21. a 22. července – setkání měsíčního srpku a Marsu na ranní obloze: 21. 7. cca 7°, 22. 7. zhruba 4°
• 24. července – úzký měsíční srpek poblíž Aldebaranu ze Lva na ranním nebi
• 26. a 27. července – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranní obloze nízko nad východem: 26. 7. asi 6°, 27. 7. přibližně 6,6°
• 3. srpna – měsíční srpek poblíž Spicy z Panny na večerním nebi 
• 6. a 7. srpna – dorůstající Měsíc poblíž Antara ze Štíra na večerní obloze 
• 11. a 12. srpna – setkání téměř úplňkového Měsíce a Saturnu na nočním nebi: nejblíž si budou v ranních hodinách 12. 8. nízko nad jihozápadem, kdy je bude dělit cca 5,2°
• 12. srpna – v noci nastává maximum meteorického roje Perseid, pozorování však silně naruší svit Měsíce krátce po úplňku
• 14. srpna – Saturn v opozici se Sluncem
• 14. a 15. srpna – setkání Měsíce a Jupitera na noční obloze: nejblíž si budou v ranních hodinách 15. 8. vysoko nad jihozápadem a téhož dne zvečera nízko nad východem, kdy je bude dělit asi 6°
• 18. až 20. srpna – setkání ubývajícího Měsíce a Marsu na nočním nebi: nejblíž si budou v ranních hodinách 19. 8. vysoko nad jihovýchodem, kdy je bude dělit cca 4,2°; poblíž pozorovatelný i Aldebaran a Plejády z Býka
• 22. srpna – planetka Vesta v opozici se Sluncem
• 24. srpna – úzký měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze
• 26. srpna – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše na ranním nebi nízko nad severozápadem (cca 4°)
• 27. srpna – Merkur v největší východní elongaci, zhruba 27° od Slunce

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Strdimil karmínovoprsý (Aethopyga siparaja) patří do řádu pěvců (Passeriformes) a čeledi strdimilovitých (Nectariniidae). U tohoto druhu lze velmi snadno odlišit samečky od samiček. Zatímco dospělí samečci mají výrazně červenou hruď, hruď samiček je žlutavá. Toto je nejvýraznější, ačkoli ne jediný rozdíl.

TIP: Krasavci z Karibiku: Karneval kolibříků z Trinidadu a Tobaga

Strdimilové žijí v Asii a jsou protějškem australských medosavek nebo amerických kolibříků, ačkoli jsou spřízněni jen vzdáleně (medosavky a strdimilové patří mezi pěvce, ale kolibříci jsou součástí řádu svišťounů – Apodiformes).

Vzhledem k podobnému životnímu stylu ovšem lze především mezi kolibříky a strdimily pozorovat množství shod v charakteristických znacích – příslušníci obou ptačích skupin jsou malí, mají schopnost upadnout přes noc do jakéhosi strnutí, díky němuž šetří energii a samečci jsou výrazně barevnější než samičky. Podobně jako kolibříci dokážou i někteří strdimilové při krmení „stát ve vzduchu“, ačkoli při jídle dávají přednost sezení na větvi.

Tycho de Brahe se narodil roku 1546 do jedné z nejmocnějších a nejurozenějších dánských šlechtických rodin jako Tyge Brahe. Jeho otec byl říšským radou, tedy řečeno dnešním jazykem, členem vlády, jeho bratranec patřil k nejbohatším dánským aristokratům a vzdáleně byl spřízněn i se švédským králem Gustavem I. Vasou.

Aristokrat vědcem

Rodiče svěřili Tygeho na vychování bezdětnému strýci a tetě, kteří díky tomu mohli zažít rodinné štěstí. O synovce se vzorně starali, poslali ho na kodaňskou univerzitu, kde studoval rétoriku a filozofii. Později odešel do německých zemí, aby se věnoval studiu práva a připravil se na kariéru diplomata. Místo čtení nudných právnických přehledů ale raději pozoroval hvězdy, proto změnil obor a pustil se do studia astronomie a chemie. Vedle toho se věnoval i velmi populární astrologii.

V mladickém nadšení dvaceti let se vsadil s jedním šlechticem, že podle hvězd dokáže určit datum úmrtí sultána. Ukázalo se, že mu hvězdy neposkytly správnou odpověď, takže prohrál a čekal ho souboj. Ten pro něj nedopadl příliš šťastně, protože mu sok usekl špičku nosu a část pravého ucha. Podle hodnověrnější verze se pohádal o matematický vzorec se svým bratrancem, který ho poté v souboji zmrzačil.

Od té doby musel Brahe nosit nosní protézu, kterou se snažil zamaskovat různými mastmi v barvě pleti. Tvrdil o ní, že je vyrobena ze slitiny zlata a stříbra, ale pozdější antropologický výzkum prokázal, že byla pouze z mosazi. Připomeňme, že Braheho konkurent u dvora Rudolfa II., anglický alchymista Edward Kelley, měl údajně uříznuté uši, což zakrýval dlouhými vlasy.

Podnikaví sourozenci

Po ukončení studií a cest se nadaný astronom vrátil do vlasti, kde upoutal pozornost krále Frederika II., který byl až do své smrti jeho nadšeným mecenášem. Díky jeho přízni se Brahe mohl věnovat svým zálibám. K tomuto účelu mu panovník daroval malý ostrov Hven (dnešní Ven) v Öresundském průlivu mezi Dánskem a Švédskem, kde si astronom nechal vybudovat renesanční rezidenci příznačně nazvanou Uranienborg, alchymistickou laboratoř a dvě observatoře. 

Vzhledem k velké spotřebě papíru si Brahe na ostrově zřídil též vlastní papírnu s vodními mlýny. Podnikatelský duch se zřejmě v astronomově rodině dědil, neboť i jeho bratr Steen, vážený člen říšské rady, na svých statcích založil za pomoci německých odborníků papírnu, dále najal skupinu italských sklářů a vybudoval sklárnu. Bratři se tak zasloužili o rozkvět papírenského průmyslu ve Skandinávii.

Rod ale neproslavili pouze mužští členové, úspěšná byla i sestra Sophie Braheová. Jako jedna z prvních žen ve skandinávských dějinách prováděla od čtrnácti let astronomická pozorování, později byla nadšenou zahradnicí, genealožkou, chemičkou a astroložkou. Po smrti nemilovaného manžela vznešeného původu bydlela u bratra na Hvenu, kde se zamilovala do neurozeného alchymisty Erika Langeho. S ním utekla před věřiteli, provdala se za něj a společně pak žili až do jeho smrti v roce 1613 v Praze. Pro úplnost dodejme, že i Tygo Brahe se oženil s měšťanskou dívkou, která mu povila osm či devět dětí. Manželka Kirstine jej přežila o tři roky a je pohřbena po jeho boku v Praze.

Vypuzený „šarlatán“

Mezi evropskými učenci se Brahe proslavil pozorováními hvězdné oblohy. Používal k tomu mimo jiné zední kvadrant, kterým neobyčejně přesně měřil zenitové vzdálenosti hvězd. Ve svých studiích opravil dosavadní pozorování konjunkce Jupitera a Saturna, tedy okamžiku, kdy se k sobě planety na obloze přiblíží na nejmenší úhlovou vzdálenost a téměř splynou v jeden svítící „objekt“. Dále popsal dráhu Měsíce a Marsu. Rovněž ohromil své kolegy a nadchl královského mecenáše poté, co v roce 1572 správně určil nový úkaz na obloze jako supernovu v souhvězdí Kasiopeji a napsal o tom učený spis. Ostatní badatelé se domnívali, že jde o kometu nebo meteor.

Brahe navázal na působení Mikuláše Koperníka, který zemřel tři roky před jeho narozením. Vypracoval další kosmologickou teorii, s níž se ocitl na půli cesty mezi geocentrickou a Koperníkovou heliocentrickou teorií. Brahe tvrdil, že Země je středem vesmíru, kolem ní obíhá Slunce a Měsíc a zbylé planety putují okolo Slunce. Dobový popis jeho teorie zněl: „(…) nalézala se Země uprostřed soustavy sluneční nepohyblivá, kolem ní se otáčel Měsíc a v delší dráze Slunce. Kolem tohoto seřadil ostatních (…) oběžnic, které se vesměs pohybovaly kolem Slunce. Za tímto byla dráha Smrtonoše (Mars), (…) a za touto dráha Kralomoce (Jupiter) a Hladoleta (Saturn).“

V roce 1588 zemřel hvězdářův dobrodinec a za jeho nedospělého syna Kristiána IV. vládli říšští radové. Ti považovali nákladný život „šarlatána“ na ostrově Hven za zbytečné vyhazování peněz a neskrývali svou nelibost. Brahe nakonec upadl i v nemilost nového panovníka, čímž jeho kariéra dánského dvorského astronoma skončila. V roce 1597 tedy nejlepší hvězdář své doby naložil přístroje a knihovnu na velkou loď a spolu s rodinou a spolupracovníky navždy opustil vlast. Krátce pobýval v severoněmeckém hanzovním přístavu Rostocku, poté u jednoho z přátel na zámku Wandesburg u Hamburku. 

Z Dánska do Čech

V roce 1598 byl Brahe pozván na pražský dvůr. Císař Rudolf II. byl nadšený příznivec astronomie a především astrologie. Věřil, že z konstelace hvězd lze vyčíst věčné trvání habsburské dynastie. Dánského odborníka vychvaloval monarchův osobní lékař a ředitel alchymistických dílen Tadeáš Hájek z Hájku, který také patřil mezi astronomy. Zapsal se zlatým písmem do historie této disciplíny, neboť jako první publikoval způsob, jak pomocí poledníku určit polohu hvězd. Navíc patřil mezi věrné a nadšené Braheho přátele. 

Brahe připlul do české metropole na jaře 1599. Stal se císařským tajným radou a dvorským matematikem s vysokým ročním platem a placeným ubytováním. Císař pro něj koupil dům s velkou zahradou v dnes jednom z nejromantičtějších koutů Prahy – na Novém Světě poblíž Pražského hradu. Observatoř a knihovnu si zřídil v letohrádku královny Anny. Odtud pozoroval hvězdy, často za přítomnosti panovníka a svého asistenta i přítele Johannese Keplera. Jenže hlučné hlavní město, dvůr sešněrovaný etiketou a plný zvědavců neskýtaly pro astronomická měření a výpočty ideální podmínky. Císař proto vyhověl astronomově žádosti, aby mohl pracovat v klidu, a nabídl mu své zámky v Lysé nad Labem, Brandýse nad Labem a Benátkách nad Jizerou. 

Brahe si vybral zámek stojící na kopci v Nových Benátkách (dnešní Benátky nad Jizerou), vzdálených padesát kilometrů od Hradčan. Vzhledem k tomu, že svou ostrovní rezidenci nazýval Arx Uranie, Benátky překřtil na Altera Arx Uraniae (Další sídlo Úranie). Úrania neboli Nebešťanka se jako dcera nejvyššího boha Dia stala Múzou hvězdářství.  

Altera Arx Uraniae 

O císařově velkorysosti svědčí, že Brahemu na výdaje ročně vyplácel jeden tisíc kop grošů míšenských (roční nájem domu ve staroměstské Železné ulici přišel na 80 kop). Díky štědré podpoře si astronom mohl dovolit zřídit v prvním patře zámku byt pro rodinu, zatímco observatoř i chemická laboratoř se nacházely ve druhém patře. Přístroje byly rozmístěny v třinácti místnostech, odkud hvězdář a jeho tým od srpna 1599 pozorovali polohu a pohyb hvězd a planet. V místnosti s vysokým oknem tato měření dodnes připomíná drátem vyznačený „benátecký poledník“, jímž Brahe přesně určil severní šířku a východní délku města. 

Po necelém roce v Nových Benátkách se Brahe vrátil do Prahy jednak proto, že se císařští úředníci vzpěčovali platit mu stále vyšší částky za velmi drahé přístroje a vybavení, jednak ho od práce rušily neustálé návštěvy zvědavých šlechticů ze širokého okolí. Hlavním důvodem ale byla skutečnost, že se jeho hostitel nemínil smířit s tím, že nemá věhlasného mudrce u svého dvora. Rudolf II. totiž bažil po stále nových a nových horoskopech. 

V Praze se Brahe pustil do matematicky přesných výpočtů pohybu nebeských těles, které později Kepler dokončil a vydal jako takzvané Rudolfovy tabulky. Při práci na složitých výpočtech ho rušili kapucínští mniši, kteří v noci neustále vyzváněli k modlitbám. Brahe si na ně stěžoval, proto císař vydal pokyn, aby byl dotyčný klášter rovnou zrušen. Tím vyvolal mimořádné zděšení katolické dvorské strany, jíž se po dlouhém přemlouvání podařilo panovníka přesvědčit, aby klášter nerušil a mnichům toliko zakázal noční zvonění.

Náhlý konec

Osud dánskému vědci dlouhý pobyt v naší zemi nedopřál. Na pozvání vladaře Rožmberského domu Petra Voka se v říjnu 1601 zúčastnil bujaré oslavy, avšak po návratu domů vážně onemocněl. Zemřel o necelé dva týdny později, 24. října 1601. Byl pohřben za přítomnosti císaře, rodiny, kolegů a mnoha zahraničních hostí v kostele Panny Marie před Týnem. Smuteční řeč pronesl jeho přítel lékař a učenec Ján Jesenský, truchlozpěv složil mimo jiné Johannes Kepler.

TIP: Smrt největšího astrologa: Skutečně praskl Tycho Brahemu močový měchýř?

Braheho hrobku najdeme na pravé straně oltářního prostoru. Na sloupu vedle ní se nachází mramorový náhrobní kámen, na němž je astronom vyobrazen v životní velikosti v brnění a s řetězem nejvyššího dánského řádu na hrudi. V jedné ruce třímá meč a druhou má položenu na glóbu. 

Výzkumníci ze Singapurské národní univerzity se zaměřili na 45 druhů konzerv pro psy a kočky prodávaných v jihoasijském státě. Ve složení uvedeném na obalech zpravidla figurovaly poměrně nic neříkající položky jako „bílé maso“ či „maso mořských ryb“. Následná analýza DNA však prokázala, že třetinu z celkových 144 vzorků tvořilo maso ohrožených paryb, nejčastěji žraloka modrého a hedvábného. Druhý jmenovaný přitom patří na červený seznam zranitelných druhů, vedený Mezinárodním svazem ochrany přírody.

Drastický úbytek

Nepříjemné překvapení zažili ochránci přírody již v roce 2019, kdy obdobná studie odhalila obsah žraločího masa v krmivech a některých kosmetických produktech dostupných v USA. Spotřebitelé přitom jen na základě informací na obalech neměli šanci poznat, že svým nákupem nevědomky podporují rychlý úbytek žraločích populací zaznamenaný v posledních letech. 

Obávaní predátoři mizí z moří drastickým tempem, a to převážně v důsledku nadměrného rybolovu. Podle loňské studie zveřejněné v časopise Nature se počty žraloků a rejnoků za uplynulé půlstoletí snížily o 70 %. Ročně se jen kvůli ploutvím usmrtí dle odhadů až 70 milionů zmíněných tvorů a právě „odpad“ z těchto krvavých zásahů může mnohdy skončit jako potrava pro domácí mazlíčky.

TIP: Čas se krátí: Z oceánů mizí alarmujícím tempem žraloci a rejnoci

Světový fond na ochranu přírody proto nyní důrazně apeluje na vlády příslušných zemí, že je nejvyšší čas podniknout potřebné kroky k záchraně prastarých tvorů. A jedním z prvních by se mohl stát jednoduše větší důraz na povinné označování etiket stanovené zákonem. 

Asi jen málokdo usíná s obavami, že se Sluneční soustava v blízké budoucnosti rozpadne. Pokud ale někdo takový je, může teď spát klidněji. Bulharší matematici Angel Živkov a Ivajlo Tončev ze Sofijské univerzity spočítali, že Sluneční soustava vydrží stabilní dalších 100 tisíc let.

Mohlo by se zdát, že jde o samozřejmost, protože Sluneční soustava funguje přes 4,5 miliardy let. Problém je v tom, že jde o poměrně složitý systém, v němž na sebe vzájemně působí celá řada těles. A takové systémy je velmi obtížné detailně analyzovat a předpovídat jejich chování. Vědci sice mohou používat superpočítače a modelovat chování Sluneční soustavy do vzdálené budoucnosti mnoha milionů let, jde ale o dost zjednodušené modely bez detailních vztahů.

Kratší, ale přesnější předpověď

Výpočty Živkova a Tončeva pokrývají mnohem kratší časový úsek. Současně se ale podstatně zvýšila spolehlivost jejich výsledků. Díky tomu si teď můžeme být víceméně jistí, že Sluneční soustava vydrží v dnešní podobě nejméně 100 tisíc let. Badatelé vyvinuli numerický postup, kterým popsali oběžné dráhy planet (a Pluta) ve formě 54 diferenciálních rovnic. O zbytek se postaral počítač.

TIP: Co se stane s plynnými obry, až za miliardy let vyhoří naše Slunce?

Živkov a Tončev neodolali pokušení a experimentovali se vstupními parametry modelu. Zjistili, že chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém ve skutečnosti vydrží mnohonásobně déle, než kam sahají jejich výpočty.

Sluneční soustavu by mohlo ohrozit v podstatě jen to, pokud by se k nám přiblížilo nějaké velmi hmotné těleso, například, černá díra, neutronová hvězda nebo i potulná planeta. Doufejme, že poblíž žádné takové těleso není. Následky by byly fatální.

Pokud porovnáme údaje týkající se národností, získáme pozoruhodná data. V období Rakousko-Uherska se národnost určovala podle obcovací řeči, tedy jazyka, kterým dotyčný člověk mluvil. To však určitým způsobem nahrávalo nadhodnocování počtu příslušníků většinových národností. Například Češi žijící v pohraničních oblastech mohli těžko uvádět jinou obcovací řeč než německou.

Oficiální čísla sčítání z roku 1910 nám tedy říkají, že v zemích Koruny české uvedlo jako svou obcovací řeč českou či slováckou 6 291 237 osob, z toho 4 241 918 v Čechách, 1 868 971 na Moravě a 180 348 ve Slezsku. Německou řeč uvedlo 3 512 682 osob, z toho 2 467 724 v Čechách, 719 435 na Moravě a 325 523 ve Slezsku, kde Němci převažovali. Připadalo tedy 62,9 % obyvatelstva na Čechy, 34,6 % na Němce a ostatní národnosti tvořily už jen 1,6 %, z čehož nejvíc bylo Poláků v počtu 251 689. 

Území Slovenska spadalo roku 1910 pod Uherské království, kde Maďaři tvořili něco málo přes polovinu obyvatelstva (54,5 %) v celkovém počtu 9 944 627 osob. Slováci představovali s počtem 1 946 357 obyvatel (10,7 %) třetí nejsilnější národnostní složkou tohoto království po Maďarech a rumunských Valaších (těch bylo 2 948 181, čili 16,1 %). 

Dva jazyky, jeden národ

V rámci prvního sčítání v Československé republice 15. února 1921 však byla zvolena zcela jiná metodika. Úřední definice říkala, že „národností bylo rozuměti kmenovou příslušnost, jejímž hlavním vnějším znakem jest zpravidla mateřský jazyk. Nebylo připuštěno, aby místo národnosti byla vyznačována příslušnost k určitému území. Proto nebyla také uznána zvláštní národnost slezská („šlonzácká“) na Těšínsku“. Výjimku však dostali Židé, kteří mohli uvádět židovskou národnost i v případě, že hebrejština nebyla jejich mateřským jazykem. 

Určitý problém představovala skutečnost, že se nezjišťovala zvlášť česká a slovenská národnost. Obě byly chápány jako jediná československá, přičemž smysl tohoto kroku byl zřejmý. Československo představovalo mnohonárodnostní stát a samotní Češi by v něm tvořili sotva polovinu ze všech obyvatel. Společně se Slováky však dosáhli na 65,51 % z celkového počtu 13 613 172 obyvatel (6 559 503 mužů a 7 053 669 žen žijících v 20 528 městech a vesnicích), což už navenek působilo podstatně lépe.

Oficiální publikace z roku 1924 také neopomněla zdůraznit, že „mimo Podkarpatskou Rus, kde československé národnosti jest toliko 3,29 % domácích obyvatelů, má československý národ většinu ve všech zemích“. Převahu měli Čechoslováci také v 269 z úhrnného počtu 423 soudních okresů v celé republice.

Získaná data

Výsledky prvního „republikového“ sčítání byly velmi zajímavé. Přes poměrně velké ztráty na životech v důsledku první světové války se v českých zemích přihlásilo k československé národnosti 6 774 715 lidí, což tvořilo 67,7 % z celkového počtu. Na druhém místě skončili Němci, tuto národnost uvedlo 3 061 369 obyvatel českých zemí, tedy 30,6 %. Poláků na Těšínsku žilo 103 521, což jim dávalo jedno procento. Židovská národnost byla zastoupena 35 699 osobami, tedy 0,4 %. Toto relativně nízké číslo bylo způsobeno tím, že mnoho Židů uvádělo sčítacím komisařům německou národnost.

Sčítací arch z roku 1921. (foto: Český statistický úřad)

Na Slovensku se k československé národnosti přihlásily 2 013 792 obyvatel, z dalších národností 637 183 osob uvedlo maďarskou, 139 900 německou, 85 644 ruskou, rusínskou či ukrajinskou, 70 529 židovskou a 2 536 polskou. Specifická situace pak panovala na Podkarpatské Rusi, kde se největší počet 372 884 obyvatel hlásil k národnosti ruské, rusínské nebo ukrajinské, dále zde žilo 102 144 Maďarů, 80 059 Židů, jen 19 737 Čechoslováků a 10 460 Němců. Počet Čechů a Slováků však v dalších letech v důsledku přistěhovalectví narůstal.

Zpochybněné výsledky

Oficiální výsledky sčítání z roku 1921 nebyly přijaty příznivě příslušníky národnostních menšin. Napočítáno jich totiž bylo méně než v roce 1910 (Němců o 103 978 a Maďarů dokonce o 315 979), naproti tomu počet obyvatel československé národnosti celkově stoupl o 342 751. Někteří představitelé Němců a Maďarů tato čísla zpochybňovali a obviňovali státní úředníky z neobjektivnosti.

TIP: Rodící se Československo muselo v roce 1918 bojovat s německými separatisty

S odstupem jednoho sta let je však dnes sčítání považováno za dobře zvládnuté nejen po stránce organizační, ale i co se týká správnosti zjištěných údajů a způsobu publikování výsledků.  

Od začátku 60. let se tanky T-54A začaly objevovat ve výzbroji Egypta a Sýrie, v jejichž službách se roku 1967 zapojily do šestidenní války s Izraelem. Egyptské stroje měly na průběh konfliktu malý vliv, protože jejich divize byly rozprášeny už po krátkém boji. Syrské T-54A se v rámci 44. obrněné brigády vrhly na Izraelce na Golanských výšinách, jenže ani jim nebylo dopřáno ovlivnit průběh hlavních operací.

Proti centurionům

Za jomkipurské války v říjnu 1973 tvořily masy T-54A a T-55 jádro egyptských i syrských svazků a zastřílely si v největší a nejkrvavější tankové bitvě od druhé světové války. V té době se však nacházely za zenitem, protože od jejich zrodu uplynuly více než dvě dekády a na rozdíl od svých protějšků neprošly zásadnější modernizací. To centuriony v izraelských službách už byly přezbrojeny 105mm kanony a mladší M60A1 se mohly pochlubit lepší výzbrojí i ochranou.

Přes tento hendikep se tanky sovětského původu ukázaly jako houževnatý protivník a s novou podkaliberní municí dokázaly probíjet pancíř nepřítele i na 2 000 metrů. O výsledku bojů spíše než technické parametry rozhodla úroveň osádek a izraelští tankisté měli nesrovnatelně kvalitnější výcvik než jejich arabští protivníci. To další asijský konflikt – pohraniční střet mezi Indií a Pákistánem z roku 1971 – byl mnohem vyrovnanější. Zatímco Islámábád vyslal do pole čínské stroje Typ 59, Indové sázeli na T-54A a T-55.

Ve vietnamské džungli

Intenzivnější boj čekal „pětapadesátky“ v Indočíně. Armáda severního Vietnamu dostala T-54A/B a Typ 59 v závěru 60. let a premiérově je nasadila v únoru 1971 v Laosu. Během ofenzivy z následujícího roku už severovietnamští generálové disponovali třemi tankovými pluky a několika samostatnými prapory. Jižní Vietnam jim čelil stroji M48A3 Patton z USA a došlo k řadě menších střetů, při nichž lépe vycvičené jihovietnamské osádky způsobily nepříteli těžké škody.

Například u Quang Tri sice 20. tankový pluk pozbyl všechny své pattony, ovšem předtím zničil asi 90 T-54 a lehkých obojživelných PT-76. K jedné z nejtěžších tankových bitev došlo na jaře 1972 nedaleko provinční metropole An Lôc. T-54A/B tam utrpěly krvavé ztráty, které si připsala na konto zejména novinka na bitevním poli: střely TOW naváděné prostřednictvím vodiče.

Roztržka s Číňany

Celkově pozbyl severní Vietnam v roce 1972 asi 400 strojů, avšak dodávky z Pekingu ztráty brzo zacelily a komunistická vláda tak mohla ustavit devět nových pluků. Tyto formace tvořily při ofenzivě, k níž se Hanoj nadechla o tři roky později, velmi účinný úderný hrot. Severovietnamští velitelé se zčásti inspirovali sovětskou doktrínou, zčásti japonskou armádou, která za druhé světové války ignorovala všeobecně přijímanou tezi, že tanky jsou v džungli k ničemu.

TIP: Izraelské tankové síly: Těžká technika na obranu vlastní existence

„Pětapadesátky“ prokázaly, že dovedně použité obrněnce mohou i v náročném terénu uspět, a měly lví podíl na úspěchu operace. Poslední nasazení v barvách severního Vietnamu absolvovaly T-55 v roce 1979, kdy se angažovaly během krátké pohraniční roztržky s bývalým čínským spojencem. Charakter krajiny v oblasti bojů neumožňoval větší tankové střety, a tak se obrněnce zaměřily na podporu pěchoty.

Dokončení: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55 (5) (vychází ve čtvrtek 7. července)

Ve 20. století jsme si zvykli, že břišní tyfus, který býval postrachem civilizace, ohrožuje především obyvatele chudých a méně rozvinutých zemí. Tyfus sice nezmizel, jde ale o jednu z nemocí, které lze do značné míry potlačit dobrou hygienou a výkonným zdravotnictvím. Velmi nám v tom pomohla antibiotika, protože jde o bakteriální onemocnění. Při užívání antibiotik je úmrtnost nakažených jen asi 1-4 procenta, zatímco u neléčených pacientů raketově vzrůstá až na 20 procent.

Odborníci ale varují, že dny triumfu nad břišním tyfem se chýlí ke konci. Původce této choroby, kterým je bakterie Salmonella enterica serovar Typhi, si totiž přímo před našima očima rozvíjí velmi účinnou rezistenci proti prakticky všem existujícím antibiotikům. Rezistentní kmeny přitom rychle nahrazují kmeny, které doposudy byly zranitelné antibiotiky.

Břišní supertyfus

Početný mezinárodní tým nedávno prozkoumal genomy získané z celkem 3 489 infekcí břišního tyfu, které pocházely z Nepálu, Bangladéše, Pákistánu a Indie. Vědci zjistili, že multirezistentní kmeny břišního tyfu, označované jako XDR S Typhi (podle anglického „eXtensively Drug-Resistant“), jsou nejen stále častější, ale také jsou rezistentní vůči stále většímu počtu antibiotik.

Původce břišního tyfu bakterie Salmonella enterica. (foto: Wikimedia Commons, Microbewriter, CC BY-SA 4.0)

Supersalmonely XDR S Typhi odolávají nejen „antibiotikům první linie obrany“, jako je ampicilin, chloramfenikol nebo kotrimoxazol, ale stále více také „antibiotikům poslední záchrany“, jako jsou chinolony, cefalosporiny a makrolidy. V tuto chvíli už pro některé kmeny salmonel XDR S Typhi údajně zbývá jediné použitelné antibiotikum – makrolid azithromycin. Podle odborníků je tedy jen otázkou času, kdy padne i tato zbývající obranná linie.

TIP: Rezistence na antibiotika je stále horší: Spotřeba léků přesto nezadržitelně roste

Ještě horší je, že se multirezistentní kmeny břišního tyfu začínají rychle šířit po světě. Většina kmenů salmonel XDR S Typhi sice stále pochází ze zemí jižní Asie, ale vědci od roku 1990 zachytili už téměř 200 případů, kdy se kmen odolný vůči řadě antibiotik začal šířit i ve vyspělém světě. Odolné salmonely se už objevily například ve Velké Británii, Spojených státech nebo Kanadě.

„Rychlost, s jakou se v posledních letech objevují a šíří vysoce rezistentní kmeny břišního tyfu je opravdu velmi varující. Situace si žádá okamžitá opatření, především v zemích s endemickým výskytem této choroby,“ varuje expert na infekční nemoci Jason Andrews ze Stanfordu.