Ano, mnohé z výrobků, které Keltové vymysleli či zdokonalili, používali lidé ještě další století po nich – a některé vlastně v téměř nezměněné verzi využíváme dodnes. Vděčíme jim za hrnčířský kruh, železnou kosu a srp, klíče, mlýnské žernovy, kleště či kladívko. Navíc právě oni začali v našem prostoru užívat první skutečnou měnu: kovové mince zvané statéry.

Co vlastně víme?

Než se ale podíváme detailněji na výše zmíněné body, pojďme si říct něco o Keltech. Mnozí skeptikové samozřejmě řeknou, že není vůbec jisté, jak moc se na území dnešních Čech a Moravy usazovali. Předně: nezanechali po sobě žádné písemné dokumenty. A i když si archeologům na nedostatek cenných nálezů nemohou stěžovat, datovat, kdy Keltové u nás pobývali, není jednoduché. Přesto lze toto období alespoň orientačně určit jako posledních pět století před naším letopočtem. Část Čech možná dokonce patřila k takzvané keltské kolébce a keltský kmen Bójů dal dokonce zemi jméno. Archeologické nálezy stylově definujeme jako takzvanou laténskou kulturu.

Bójové

Jak přesně si Keltové na našem území říkali, si ovšem být jisti nemůžeme. Máme jen ohlasy od sousedů, germánských kmenů, kteří prostor pojmenovali jako Boiohaemum čili země Bójů. Na Moravě však sídlil úplně jiný kmen. A na Slovensku zase další. Každý z nich měl své odlišnosti.

V západních, jižních a středních Čechách existovala kolem 5. století př. n. l. zhruba padesátka hradišť. Ta však o století později zanikla a na jejich místo přišly nové vlny keltských osadníků ze západní Evropy – Francie, Německa či Švýcarska. Sdružovali se v rodinných klanech a žili ve dvorcích a vesnicích roztroušených v zemědělsky úrodných oblastech, často kolem řeky Labe. 

První městská oppida zakládají Keltové až ve 2. století – tehdy už totiž dosáhli poměrného blahobytu a potřebovali svůj majetek lépe chránit. Právě v té době se dostávali do stále větších kleští – ze severu na ně dotírali Germáni, z jihu se rozpínali Římané. Keltové nedokázali spojit své síly do jediné velké armády, nevytvořili žádný akceschopný stát. Bojovali pouze v rámci svých regionů – a logicky prohrávali.

Útočiště

I název oppidum pochází od Římanů, kteří jím označovali opevněná a těžko přístupná místa. Na ta nejstarší u nás však používáme termín refugia čili útočiště. Sloužila totiž jako úkryt v dobách válečných vpádů a poté, co ohrožení odeznělo, opět osaměla. Mezi ně patří například hradiště Věnec na vrcholu Pržmo u Lčovic. Nadmořská výška 736 metrů spolu s mohutným srázem a skalními stěnami poskytly dostatečnou záruku bezpečí. Hradiště Sedlo u Sušice se tyčilo ještě výš – jeho nadmořská výška činí téměř 900 metrů. Žít tam trvale se ovšem moc nedalo – neskýtala totiž dostatek vhodné zemědělské půdy. Mezi nejznámější trvale osídlená keltská oppida patří Stradonice nedaleko Berouna, mezi nejspíš nejlidnatější zase Závist u Zbraslavi. 

V dnešní České republice bychom našli šest oppid v Čechách a dvě na Moravě.

Řemeslníci

Pojďme se podívat, jak to v takovém oppidu nebo osadě vypadalo! V prvé řadě se jimi ozývalo bušení kladiv do kovadlin místních kovářů. V „předkeltské“ době zasvěcené spíše bronzu se železo užívalo vzácně a platilo za luxusní materiál. Keltové s ním však už zacházeli běžně a vyráběli z něj celou řadu výrobků. Kovářské výhně zpracovávaly dovezené polotovary i staré polámané kousky. Mezi nejžádanější sortiment patřily nože, vrtáky, kladívka, dláta, pilky, kleště a hřebíky, ovčácké pérové nůžky i dekorativní opaskové kroužky, spony či náramky. Zemědělci používali okované rýče a ze železa byla i radlice oradla, byť to ještě ne­umělo půdu i obracet a pouze ji rozrývalo a kypřilo. 

Tyto vychytávky vznikly zhruba mezi lety 550 až 450 př. n. l. Mnoho z kovářů se zaměřovalo hlavně na zbraně – meče, hroty šípů a oštěpů i štítová kování. Kolem roku 500 se zlepšováku dočkali i hrnčíři. I když kolo bylo známé už od pozdní doby kamenné a pohánělo dřevěné vozy už několik tisíc let, rychle se otáčející hrnčířský kruh využívající pohybu hřídele přišel na svět až mnohem později – právě díky Keltům. Keramika byla díky tomu zas o něco kvalitnější.

Jednu takovou hrnčířskou dílnu odkryli archeologové u obce Lhotka nad Labem. Objevili tu hned šest vypalovacích pecí a v okolí tisíce zlomků nádobí – nejspíš odpad z rozbitých zakázek. Některé z mis, pohárů a soudků nesly i značku tvůrce. Šlo převážně o dražší výrobky, takže na skladování potravin a každodenní vaření a servírování si lidé podomácku vyráběli mnohem levnější a jednodušší nádobí jen tak v ruce. Bohužel po odchodu Keltů byl u nás vynález hrnčířského kruhu na dalších tisíc let zapomenut.

Zrní a hrách

Kolem roku 450 př. n. l. se objevuje v keltských osadách další vymoženost: mlýnek na obilí takzvaného řeckého typu. Kamennými drtidly se prý dalo za hodinu „rozmělnit“ necelého půl kilogramu zrna. Trochu málo, že? Ovšem rotační mlýnek složený ze dvou okrouhlých mlýnských kamenů – spodního nepohyblivého a horního otočného – se dalo zrní zpracovat až desetkrát víc! V tomto případě sice mlýnek nevymysleli, ale aspoň ho na našem území úspěšně zavedli.

Co tedy vlastně Keltové jedli? Pokud vám před očima naskočil Asterix a Obelix, tak uberte – pečených divokých kanců se snědlo mnohem méně, než by to díky slavnému kreslenému seriálu mohlo vypadat. A přeháněl i Caesar, když prohlašoval, že Keltové žijí o mléce a mase. Pěstovala se pšenice a ječmen, občas i žito, oves a proso. Obilí se skladovalo v silech – do země zahloubených kruhových jámách, které se směrem ke dnu kónicky rozšiřovaly. Zde se ukládala hlavně životně důležitá železná zásoba obilí určená na výsev v příštím roce. Z mouky se dělaly kaše nebo pekly placky z nekvašeného těsta.

Důležitou složkou jídelníčku byly luštěniny, hlavně hrách a pak také zelenina, ovoce i ořechy. V okolí venkovských osad se obdělávalo zhruba pět až deset hektarů zemědělské půdy. Ne najednou: ve dvorcích se chovalo několik kusů dobytka, stádečko ovcí a koz a samozřejmě prasata – pásly se právě na ohrazených lukách, které samozřejmě následně přirozeně pohnojili, takže za čas trávu vystřídalo pole. Keltové vyráběli sýry, tvaroh i máslo.

Samotné maso se ale do misek strávníků zas tak často nedostalo. A když už, mnohem častěji šlo o psy než o divokou zvěř ulovenou u lesích. Vinné révě se dařilo spíše na jihu, a tak „dovozové“ víno, samozřejmě ředěné vodou, ochutnali jen ti skutečně bohatí. Ti si také pochutnávali na medovině. Prostí lidé popíjeli slabé ječmenné pivo.

Velkolepé oslavy

Když už se dostáváme k hostinám, musíme zmínit i svátky a bohy, které Keltové uctívali. I o nich se samozřejmě dozvídáme z římských zdrojů, takže je nutno brát je s rezervou a tolerovat nepřesnosti. Základní velké svátky však souvisejí se zemědělským rokem a střídáním ročních období, stejně jako u dalších starověkých civilizací.

Kolem imbolce na začátku února se příroda vzpamatovávala ze zimy – zvířata se v následujících dnech probouzela ze zimního spánku, ovce rodily jehňata, pomalu se začalo s orbou. To beltain na přelomu dubna a května už naplno oslavoval plodnost a růst a ohlašoval období, kdy se dobytek vyhnal na pastvu, kde zůstal až do podzimu. Lugnasad souvisel se sklizní pšenice a ječmene a samhain na konci října celý cyklus uzavíral v obdobě našich dnešních Dušiček. 

TIP: Mocná božstva země Bójů: Kdo byli nejuctívanější bohové starých Keltů?

Na vrcholu keltského panteonu stál hněvivý a energický bůh Esus. Velké úctě se těšili i Teutates, ochránce kmenových území, a Epona, bohyně koní a patronka jezdců. Blesky po obloze vrhal hromovládce Taranis a za pána zvířat a plodnosti považují historikové rohatého Cernunna. Že tyto bohy pod těmito jmény Keltové uctívají, víme ale zas jen od Římanů a ti si často při líčení vypomáhali tím, co sami znali nejlépe – tedy mytologií římskou…

Svatyně božstev stály vždy trochu výše nad ostatní zástavbou a na kamenné podezdívce, byť zbytek byl ze dřeva. Druidové – keltští kněží, provozovali nejen obřady, ale fungovali i jako soudci a ovlivňovali místní politiku. Mnohým osadám stačil k rituálům posvátný háj či kameny. Lidé uctívali i prameny a tůně.

Mluvkové

Zajímavé zprávy však zanechali Římané o naturelu Keltů. Popsali je jako odvážné a silné bojovníky. Milovali prý nejrůznější novoty a rádi napodobovali vše, čemu se mohli přiučit. Zmínili ale také, jak dětsky naivní a hraví dokážou být. Prý zastavovali pocestné, aby od nich vyzvídali čerst­vé novinky o cizích zemích – a pak si je přebrali po svém a náležitě zveličili. 

Vzhledem k tomu, že v dobách, o nichž hovoříme, Keltové nejspíš nevytvářeli žádné rozsáhlejší psané záznamy, většina příběhů a informací se tradovala ústně. Nelze se tedy divit, Keltové prosluli svou upovídaností. Výstupy bardů patřily k oblíbeným zpestřením většiny slavností. Doprovázeli své písně o udatných skutcích hrdinů hrou na lyru. Hudební doprovod slavností ale zastaly i bubínky či trubka zvaná carnyx.

Kelty si zkrátka nepředstavujme jako nějaké barbary. Měli rádi pestrobarevné kostkované či pruhované vzory. Dbali o svůj zevnějšek a vzhled, udržovali se v čistotě. Muži si barvili vlasy světlou hlinkou a mastili si je tukem, aby držely pěkně vyčesané. Ženy se rády zdobily šperky.  

Mince

Ještě na jednu záležitost, kterou Keltové obohatili naše území, nesmíme zapomenout. Kolem roku 300 až 250 př. n. l. začali razit zlaté mince. Cenný kov přitom získávali rýžováním či povrchovou těžbou v okolí Kašperských hor, na Strakonicku nebo třebas na Jílovsku. V tavicích kotlících jistě končila i část válečné kořisti. Vždyť Keltové například roku 279 př. n. l. s úspěchem vyplenili svatyni v řeckých Delfách a část z pokladu se prý ocitla až v jižní Francii.

Keltské zlaté mince se nazývaly statéry a spíš než potřeby každodenního života se za ně platili žoldnéři či dálkové plavby. Mohly je také získat svatyně coby obětiny – ve Starém Kolíně tak byl například v minulém století objeven poklad čítající více než tři sta zlatých mincí o váze 1,7 kilogramu! Možná, že přináležel právě místnímu posvátnému místu. V polovině 2. století př. n. l. se pak objevily i mince stříbrné.

TIP: Ukrytý poklad Keltů: Na dělníky v Duchcově čekalo velké překvapení

Kam tedy nakonec na přelomu letopočtu Keltové zmizeli? Ze severu na ně tlačili Germáni, z jihu zase Římané. Možná je vyhubila ničivá epidemie, ale také mohli odejít zcela pokojně, jak to nejspíš proběhlo na Starém Hradisku na Moravě. Keltové totiž bytostně záviseli na obchodu, který probíhal na Jantarové stezce ze severu na jih a zpět. Onen masový odchod však archeologové zaznamenali na spoustě hradišť, a i když není přesně jasné, kam Bójové odešli, míní se, že zamířili na západ. Teprve po několika desítkách let se na našem území objevili germánští osadníci. 

NASA ve spolupráci se svými partnery intenzivně vytipovává nejvhodnější lokalitu pro výstavbu trvalé měsíční základny, pracovně označované jako Artemis Base Camp. V centru zájmu jsou především místa, která se vyznačují snadným přístupem ke sluneční energii, dobrým komunikačním spojením se Zemí a mírnými svahy, které astronautům a kolonistům umožní snadný přístup do trvale zastíněných oblastí. Podle dosavadních zjištění jsou to právě oblasti věčné tmy, které nabízejí největší zásobárnu vodního ledu. Tato surovina by měla osadníkům umožnit výrobu kyslíku, vody nebo raketového paliva.

Vhodné trvale zastíněné oblasti se nacházejí v blízkosti severního a jižního pólu Měsíce. Jde o místa, kam nikdy nedopadá sluneční světlo a kde panují teploty od -248 °C do -203 °C. Jako vhodné lokality se nabízejí impaktní kráter Faustini v blízkosti jižního měsíčního pólu, kde vědci předpokládají velké zásoby vodního ledu. Dalším vhodným kandidátem je kráter Haworth a kráter Cabeus. První z nich má podle dosavadních zjištění značné zásoby povrchového ledu, druhý zase velká ložiska toho podpovrchového. 

Dobytí jižního pólu

Podle Holly Brownové z Arizonské státní univerzity, která se v NASA podílí na projektech měsíčních družic Lunar Reconnaissance Orbiter Camera (LROC) a Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), je nejzajímavějším cílem oblast Shackletonova a de Gerlacheova kráteru u jižního pólu. Toto místo pole Brownové nabízí ideální kombinaci všech důležitých atributů – dostatku slunečního záření, polohy i blízkosti trvale zastíněných oblastí. Právě okraj de Gerlacheova kráteru se jeví v tomto směru jako nejslibnějším i s ohledem na možnosti přistání.

TIP: Věčná tma na Měsíci: Čím jsou pro nás lunární póly tak atraktivní?

Na definitivní rozhodnutí o umístění lunární základny si budeme muset ještě nějakou dobu počkat. Vědci z NASA si slibují, že na většinu otázek spojených s výběrem nejvhodnější lokality jim odpoví současné i plánované mise k Měsíci: 

• Luna-H Map (srpen 2022) - výzkum vodního ledu; 
• Lunar Flashlight (2022) a Lunar Ice Cube (2022) – výzkum velikosti a složení ložisek vodního ledu;
• Volatiles Investigating Polar Exploration Rover (VIPER) (listopad 2023) – pátrání po měsíčních zdrojích v trvale zastíněných oblastech v oblasti jižního pólu měsíce, mapování distribuce a koncentrace vodního ledu;
• Polar Resources Ice Mining Experiment 1 (PRIME-1) (prosinec 2022) – zaměřeného na možnosti zpracování vodního ledu; 
• Lunar Trailblazer (2023) – detekce a mapování zásob vody na měsíčním povrchu.

Pokud jde o masová vymírání, v nichž v minulosti zmizela podstatná část tehdejšího života na Zemi, stále ještě nerozumíme mechanismům, které s nimi souvisejí. Přitom v nás vzbuzují hrůzu a rádi bychom věděli, jak to tehdy proběhlo, například kvůli tomu, aby se nám náhodou nepovedlo vytvořit na planetě podobné podmínky.

Paleontolog Chris Mays z irské University College Cork a jeho kolegové jsou přesvědčeni, že objevili příčinu devastujícího zhroucení ekosystémů, které provázelo největší vymírání v historii planety, k němuž došlo na konci permu a celých prvohor. Velkou škodu podle nich napáchaly lesní požáry.

Fosilní požáry

Během výzkumu fosilních pozůstatků rostlin a uhlíků v geologických vrstvách zachycujících permské mokřady z východní Austrálie a Antarktidy narazili stopy opakujících se požárů. Rostliny v mokřadech se nejprve snažily požárům čelit a přizpůsobovaly se, ale pak už to podle badatelů bylo příliš. Ekosystémy se zhroutily a jejich obnova po vymírání trvala velmi dlouho, protože zmizela většina druhů.

TIP: Nová hypotéza: Způsobily masové vymírání na konci druhohor obyčejné saze?

„Ve vrstvách ze svrchního permu jsme našli hodně uhlíků ze spálených rostlin,“ upřesňuje Mays. „Na samotném konci permu jejich obsah najednou vystřelil ještě mnohem výš, což naznačuje krátkodobé, ale intenzivní zesílení už tak běžných požárů.“ A ještě doplňuje: „Po vymírání následovalo počátkem triasu období, trvající asi 3 miliony let, kdy se v geologických vrstvách objevuje jen málo uhlíků z požárů.“ Zřejmě ani nemělo moc co hořet. 

Skalňák andský (Rupicola peruvianus) je skrytě žijícím obyvatelem mlžných lesů, které pokrývají svahy jihoamerických And od Venezuely přes Kolumbii, Ekvádor, Peru až po Bolívii. Kteréhokoli z obyvatel horských mlžných lesů je velmi obtížné spatřit, natožpak vyfotografovat. Ani atraktivní oranžovo-červené zbarvení tohoto ptačího krasavce velikosti našeho holuba domácího není pozorovateli nic platné. Přes hradbu pralesní vegetace je sotva možné zahlédnout záblesk červeně někde v korunách mechem obrostlých velikánů, a už to je úspěch!

Existují však místa a čas, kdy samci skalňáka zapomínají na opatrnost a kdy se otevírá nepatrné okno, umožňující pozorovateli nahlédnout do života této ikony mlžného lesa.

Ranní čekání na tokaništi

Za tmy vyrážíme na místo, které slibuje relativně velkou příležitost k pozorování a snad i fotografování skalňáků – tokaniště na soukromém pozemku Angela Paze v ornitologicky známé oblasti Mindo-Tandayapa v Ekvádoru.

Zhruba pětačtyřicet minut jízdy terénním vozem a následný pochod lesní pěšinou nás přivádějí na místo. Zatím nic nevidíme, úsvit teprve přichází a mlžný les se probouzí. Kontury stromových velikánů rámují místo, kde by se měly odehrávat souboje samců, které prý připomínají souboje tetřívků. Jsme blízko rovníku, takže svítání přichází rychle.

Na tuto oblast je obloha nezvykle jasná, takže můžeme doufat, že se dočkáme trochu více světla, než je zde obvyklé. Něco po šesté hodině ranní se začínají ozývat první samci, zatím někde z neprostupného podrostu dole pod stromy...

Souboje za oponou

Tokaniště se nachází na okraji strmého údolí, jehož svahy jsou od sebe vzdálené dobrých tři sta metrů. Tok se může odehrávat kdekoliv, ale naše stanoviště je naštěstí umístěné ve svahu v úrovni korun stromů. V případě, že samci v rámci soubojů vylétnout do větví, měli by se nám trochu víc ukázat.

Světla přibývá a na tokaništi se pohybují čtyři, možná pět samců. První dvojice vzlétá do korun stromů. Je slyšet hlasité jurrrrrrrreee a tlukot křídel. Soupeři se měří z bezprostřední blízkosti, mají roztažená ocasní pera a zježený vysoký hřeben na hlavě. Nakonec slabší sok ustoupí a scéna se opakuje v jiném obsazení. Zatím se ale vše odehrává v utajení, protože za změtí větví a listů skalňáky sotva zahlédneme. Snad jejich snažení vidí alespoň samice, pro než se celé představení koná a které vše sledují odněkud z úkrytu.

Neopatrnost v zápalu boje

Je asi sedm hodin ráno a tok dosahuje vrcholu. Samci divoce soupeří a předvádějí nádherné přírodní divadlo, ale pořád si zachovávají odstup. Už se pomalu vzdávám naděje, že se mi dnes podaří udělat nějaký solidní záběr, protože kolem půl osmé tok obvykle končí. Jedna z bojujících dvojic je silově naprosto vyrovnaná a ani jeden ze samců nehodlá ustoupit. To by mohla být naše šance…

Konečně! Divoký souboj přivádí duelanty až na okraj koruny stromu, takže se nám na okamžik ukazují v plné kráse. Pokouším se proostřit zbývající vegetaci a fotím jak o život. Samci si ale velmi rychle uvědomují, že je boj zavedl mimo bezpečnou ohradu větvoví, rychle se zklidňují a po chvíli mizí v pralese. Pro dnešek je s focením konec. Na kartě mám dva slušné záběry, většinou se mi podařilo zachytit jen kaleidoskop větví, listů a záblesků červeně. Zážitek to ale byl úžasný.

Dámská odpolední návštěva

Vracíme se do „základního tábora“ a já Angela, který je naším průvodcem a zároveň majitelem pozemku, na němž leží tokaniště, zpovídám, jak to udělat, aby byl výsledek fotografování lepší. „Přijeďte ještě jednou,“ nabízí Angelo. „Zítra odpoledne tady budete jen vy a já.“ Prosím? Ujišťuji se, že dobře rozumím. Odpoledne?! Tok přece probíhá jen ráno… „Nebojte se a přijeďte odpoledne. V 15:00 ať jste tady!“ ignoruje mé námitky Angelo. Nejde mi to do hlavy, ale lepší nabídku určitě nedostaneme.

Následující odpoledne jsme zpět. Ubíhá minuta za minutou a nic se neděje. Pokud samci skalňáků nespí, pak mají dostaveníčko zcela určitě někde jinde. Začíná hodina moskytů. Kolem páté hodiny odpolední se jako duch objevuje první skalňák. Zdrží se ale jen asi dvě vteřiny a hned zas mizí v džungli. Kamarád Jirka Machálek díky výhodnějšímu úhlu stihne pořídit dva záběry, z nichž jeden je použitelný, i když nám na něm zpočátku něco nesedí. Zkoumáme snímek skalňáka, který má malý hřeben a je zbarven dohněda. Je to samice! Tak to je trefa, protože v přírodě pořízených fotek samice skalňáka andského moc není.

Pralesní kouzla

Další hodinu se už nic zajímavého neděje, čas letí a světla ubývá. V údolí se občas ozve volání, ale nic víc – přílet samice na tokaniště žádnou zvýšenou aktivitu nevyvolal. Když Angelo vidí, jak se tváříme nešťastně, posunky naznačuje, ať jsme tiše a se záhadným úsměvem mizí v lese. Zdá se, že nějakou boční stezkou obchází údolí…

Nevím, co Angelo udělal, možná šlo jen o souhru náhod, ale deset minut po jeho odchodu každopádně začíná mela. Slunce už zapadlo, světla ubývá, ale z podrostu najednou vyrážejí samci a míří do korun stromů přímo proti nám. Asi 15 nebo 20 minut se samci navzájem pronásledují a soupeří, pohybují se po celém okolí a nás úplně ignorují. Mačkám spoušť a mísí se ve mně nadšení a obavy, abych něco nezkazil. Pořád kontroluji údaje v hledáčku.

Tok přerušuje zvuk terénní motorky. Vzrušení samců opadá a jak se motocykl blíží, odlétají dál do údolí. Pro dnešek je konec. Škoda toho přerušení, ale i tak to byl neuvěřitelný závěr, za nějž zřejmě vděčíme pralesním kouzlům našeho průvodce.

TIP: „Nosorožci“ ptačího světa: Co jste možná nevěděli o zoborožcích

Se skalňákem jsme se potkali i na dalších dvou místech, tentokrát na východních svazích And, v oblasti San Isidro a v národním parku Sumaco, který leží v okolí stejnojmenného vulkánu. Nikde se nám však již nenaskytla podobná příležitost pozorovat a fotografovat tento symbol jihoamerického mlžného horského lesa.

Odborníci americké Havajské univerzity vyvinuli pozoruhodný přístroj, který by mohl podstatně zvýšit naše šance na objevení života, současného nebo i fosilního, na Zemi i na jiných světech ve vesmíru. Jmenuje se Compact Color Biofinder a využívá speciální kamery k pořízení snímků materiálu, v němž uživatel přístroje pátrá po stopách života.

V pořízených snímcích pak Biofinder hledá fluorescenci biologických materiálů, jako jsou fosilní pozůstatky živočichů, rostlin či mikrobů či molekuly aminokyselin, proteinů a lipidů. Tvůrci Biofinderu přístroj úspěšně otestovali na fosilii ryby ze spodních třetihor, která pochází z oblasti Green River v Coloradu, Wyomingu a Utahu.

Fluorescence života

„Biofinder je první přístroj svého druhu na světě,“ říká vedoucí výzkumu a vývoje Biofinderu Anupam Misra. „V současnosti neexistuje jiné zařízení, které by za denního světla dokázalo detekovat malá množství biologických látek v hornině.“ Podle Misry další podstatné výhody Biofinderu spočívají v tom, že pracuje na vzdálenost několika metrů, může pořídit videosekvence a zvládne rychle proskenovat relativně velkou oblast.

Fosilie třetihorní ryby. Vlevo v běžném osvětlení, vpravo na snímku přístroje Biofinder. (foto: UH SOEST, Anupam Misra, CC BY 4.0)

Uvedené kvality Biofinderu by se mohly hodit budoucím misím NASA, jejichž náplní bude pátrání po životě na jiných světech. Misra a jeho spolupracovníci usilují o to, aby dostali příležitost poslat Biofinder do vesmíru. Pokud se někde ve Sluneční soustavě vyskytují organické látky nebo dokonce organismy se stejnou základní stavbou jako v případě pozemského života, Biofinder by je tam mohl najít.

TIP: Jak vystopovat mimozemský život? S detektory oxidu uhelnatého!

„Doposud není úplně jasné, jak rychle jsou během procesu fosilizace biologické materiály nahrazeny minerály. Naše výsledky testu s fosilií ryby ale potvrzují, že biologické látky mohou přetrvat miliony let. Zároveň je i po tak dlouhé době je může detekovat biofluorescence,“ vysvětluje Anupam Misra.

Impulzivní nakupování máme často tendenci připisovat momentální slabosti. Podle nového výzkumu čínských odborníků ale minimálně v některých případech může jít o hlubší nastavení psychiky, které se projevuje například patologickým uctíváním celebrit.

Čínští vědci do výzkumu zapojili 1 319 dobrovolníků ve věku 16 až 30, jejichž vztah k celebritám zjišťovali podle dotazníku „Celebrity Attitude Scale“. Podobným způsobem určovali i sklony dobrovolníků k impulzivnímu nakupování a míru jejich empatie, kterou rovněž zahrnuli do výzkumu. Tento přístup je praktický, ale zároveň omezuje závěry, které je možné z takto vedeného výzkumu vyvodit. Jde o klasický problém kauzality a korelace, která nám připomíná, že pokud nějaké dva jevy následují po sobě nebo pokud nějaké dvě proměnné spolu korelují, nelze z toho ještě vyvozovat, že jedna je příčinou a druhá kauzálním následkem. 

Pánové pozor!

Výsledky výzkumu publikovaného v magazínu Frontiers in Psychology každopádně naznačují, že patologické uctívání celebrit těsně souvisí s impulzivním nakupováním, prostřednictvím empatie. Lidé, kteří více propadli posedlosti celebritami, vykazují podle badatelů vyšší míru empatie, která je pak přivádí do osidel impulzivního nakupování. 

TIP: Zrádné potěšení: Pokud chcete méně utrácet při nákupech, vynechte kávu

Studie čínských badatelů také potvrdila některé společenské stereotypy o větších sklonech k impulzivnímu nakupování u žen. Týkalo se to ale jen skupiny s mírným patologickým uctíváním celebrit. Ve skupině „zbožňovačů celebrit“ se naopak k impulzivním nákupům více přiznávali muži.

Loutka pojmenovaná Percy zpodobňuje kuandu obecného (Coendou prehensilis), který připomíná dikobraza, žije v lesích Jižní Ameriky a živí se listy, výhonky i plody rostlin.

TIP: Šestice soch, které zdánlivě popírají fyziku

Podoba skulptury vzešla ze spolupráce San Diego Zoo Wildlife Alliance a dílny Jima Hensona a znázorňuje živočicha vylézajícího z pařezu o obvodu 12 metrů. Jeho čumák je přitom velikostí srovnatelný s autem a tělo pokrývají dva tisíce pěnových bodlin. Celkově Percy dosahuje výšky dvoupatrové budovy a vznikl jako poutač na novou atrakci zoologické zahrady, jež se zaměřuje na divoká zvířata.

Zadumaně hleděl na mořskou hladinu a hlavou mu běžela stále stejná myšlenka: Mohlo by jít o odpověď na otázku, kterou si nejen on už nějakou dobu klade? Jisté je, že nezbývá moc času, a pokud se má ten odvážný krok uskutečnit, musí na něm začít pracovat hned. Ale zpočátku bude nutné všechno udržet v naprosté tajnosti – dokud si neověří, že lze plán provést, nesmí o něm vědět víc než pár lidí, kteří jeho schůdnost posoudí. Věděl, že nyní by měl nechat vesmír stranou, koneckonců přijel sem na pár dní odpočívat. Ale nedokázal si pomoct: Ta představa byla natolik lákavá, že ji nedokázal opustit ani na dovolené v Karibiku. 

Psal se začátek srpna roku 1968, onen muž se jmenoval George Michael Low a myšlenka, která mu již nějakou dobu nedala spát, měla vyústit v jedno z nejodvážnějších rozhodnutí nejen v rámci programu Apollo, ale i pilotovaného výzkumu vesmíru vůbec…

O pár příček níž

Všechno začalo už o rok a půl dřív. Ohnivé inferno na rampě 34 v Kennedyho vesmírném středisku znamenalo nejen smrt tří astronautů Apolla 1 a výrazné modifikace v konstrukci lodi, ale také zásadní změny v personálním obsazení programu: Dosavadní manažer Joe Shea se přesunul do washingtonského ústředí NASA a jeho křeslo obsadil v dubnu 1967 právě Low. 

Talentovaný šéf a schopný inženýr, který přes své obrovské schopnosti a železnou pracovní morálku navenek působil jako poměrně tichý a skromný člověk, si přijetím role manažera programu Apollo vlastně pohoršil. Předtím působil coby zástupce ředitele Střediska pilotovaných letů (MSC) v Houstonu, přesto na žádost samotného administrátora NASA Jamese Webba kývl a sestoupil o pár organizačních příček níž. Ukázalo se, že důvěra v něj vložená byla oprávněná. Pod jeho vedením se program opět rozběhl a loď, které předtím astronauti přezdívali „kbelík šroubů“, se začala měnit v bezpečný a spolehlivý stroj. 

Sedm kroků

V září 1967 vznikl seznam sedmi postupných kroků, jež měly Apollu otevřít cestu k přistání na lunárním povrchu. Byly označeny písmeny abecedy a seřazeny vzestupně podle obtížnosti a rizika. Každý krok se měl realizovat teprve poté, co se podaří zvládnout ten předchozí, i kdyby to znamenalo, že se některé lety budou muset opakovat. 

Scénář vypadal následovně:

• A – Bezpilotní let: test nosiče a test lodi na dráze s apogeem 16 600 km, návrat do atmosféry vysokou rychlostí.
• B – Bezpilotní let: test lunárního modulu na nízké oběžné dráze Země (LEO).
• C – Pilotovaný let: test lodi na LEO. D Pilotovaný let – test lodi a lunárního modulu na LEO.
• E – Pilotovaný let: test lodi a lunárního modulu na vysoce excentrické dráze s apogeem 6 500 km.
• F – Pilotovaný let: test lodi a lunárního modulu u Měsíce.
• G – Pilotovaný let: pokus o přistání na lunárním povrchu.

Potřebujeme vzpruhu

Seznam obsahoval také předběžné termíny, kdy se měly příslušné mise uskutečnit. Jenže přání zde narazilo na realitu: Dokončení a testování lunárního modulu zaostávalo za plánem o několik měsíců. Bylo naprosto vyloučeno stihnout misi typu D do konce roku 1968, jak mnozí doufali. NASA však tlačily jak vnitřní faktory (výzva prezidenta Kennedyho k lunární expedici před koncem dekády byla pro drtivou většinu lidí pracujících na jejím naplnění doslova posvátnou), tak vnější okolnosti: Stále častěji zaznívaly hlasy, že Apollo představuje příliš drahé a riskantní dobrodružství, a ztráta tří astronautů v lednu 1967 veřejné mínění příliš nepovzbudila. 

Low a jeho tým potřebovali vymyslet, jak nejen sobě samým, ale také veřejnosti dodat potřebný impulz a morální vzpruhu. Stále však nebylo jasné, o co by se mělo jednat. A navíc to vypadalo, že vinou skluzu v přípravě lunárního modulu tlak ještě vzroste.

Jednoduše geniální

Na přelomu července a srpna 1968 si Low vzal dovolenou, kterou už zoufale potřeboval. Od předchozího dubna se nezastavil a musel na chvilku upustit páru. Ovšem ani při pohledu na nádhernou scenérii Karibiku nedokázal myšlenky na práci zcela zahnat. Od června mu totiž v hlavě klíčil nápad, který by mohl vyřešit nepříznivou situaci, v níž se program ocitl. A nyní získával jasnější kontury – ve své jednoduchosti byl geniální.

Bylo jasné, že se do konce roku musí kromě pilotované premiéry velitelského a servisního modulu (dostala označení Apollo 7) uskutečnit ještě jedna velká mise. Jenže pokud nebude k dispozici lunární modul, bude třeba letět bez něj. Opakování letu Apolla 7 chystaného na říjen by nepřineslo nic nového a mělo by jen malý efekt coby zmíněná vzpruha pro NASA i veřejnost. Co kdyby ale poslali samotnou loď někam jinam než na oběžnou dráhu Země? Co ji poslat třeba… na oblet Měsíce?

Oživený nápad

Ve skutečnosti nešlo o novou myšlenku, a dokonce ji ani Low nevyslovil jako první: 14. dubna 1967, čtyři dny po jeho nástupu do čela programu Apollo, se u něj v kanceláři sešli ředitel letových operací Chris Kraft a ředitel divize letových operací posádek Deke Slayton. Společně probírali změny navržené ještě předchozím vedením a již tehdy bylo evidentní, že jedním z hlavních problémů se stanou právě termíny dodání lunárního modulu. 

Kraft proto „vystřelil od pasu“ několik nápadů, včetně sólové mise Apolla kolem Měsíce. Brzy pak na své návrhy zapomněl, ale Low si je zapsal a posléze se k nim mohl vrátit. A idea cirkumlunární mise se v průběhu léta 1968 pozvolna dostávala do popředí. Low byl stále více přesvědčen, že jde přesně o zmíněnou velkou akci, která je právě zapotřebí…

Nadšení střídá nadšení

Po návratu z dovolené 5. srpna nejprve instruoval svoji sekretářku, aby mu domluvila schůzky s lidmi, jejichž jména jí nadiktoval, a také aby seznam udržela v tajnosti. Na 7. srpna k sobě pozval Krafta a nápad mu předestřel. Kolega byl v šoku – plán se mu zdál tak odvážný, že až hraničil s šílenstvím. Ovšem čím déle o něm přemýšlel, tím víc do sebe všechno zapadalo. A brzy zjistil, že se mu Lowův nápad nejen zamlouvá, ale že je z něj dokonce nadšený. 

„Chrisi, zvládneš připravit řídicí středisko, kontrolory a software do prosince?“ zeptal se ho Low. Kraft si vzal den na zjištění potřebných požadavků a jejich splnitelnosti, zasvětil do věci několik podřízených a později vzpomínal: „Když zjistili, o co jde, rozsvítily se jim oči jako vánoční stromeček.“ A jeden z nich, šéf divize analýzy a plánování misí John Mayer, navrhl zajít ještě o krok dál: Proč pouhý oblet Měsíce? Mnohem přínosnější by byl vstup na jeho oběžnou dráhu… Kraft nejprve opět jen nevěřícně zíral, ale rychle ho vzrušila představa, jaké možnosti se tím před nimi otevíraly.

Spustila se lavina

Druhé schůzky Lowa s Kraftem, 9. srpna, se zúčastnil i Slayton. Oba vzali ideu za svou a ještě toho dne s ní seznámili svého nadřízeného, ředitele MSC Roberta Gilrutha. Jeho mínění si všichni velmi vážili, a pokud by řekl „ne“, celý plán by šel k ledu. Ke všeobecnému překvapení si však Gilruth veškeré argumenty vyslechl a záměr ho evidentně nadchl. Podle jeho názoru bylo ovšem nutné do plánu co nejdřív zasvětit také ředitele ostatních center NASA, jichž se týkal.

Vzal tedy do ruky telefon a hned na místě domluvil schůzku s legendárním Wernherem von Braunem, vedoucím Marshallova střediska v Huntsville. S vědomím, že čas představuje vzácnou komoditu, naplánovali setkání na tentýž den. Von Braun přizval i šéfa Kennedyho vesmírného střediska Kurta Debuse a generála Samuela Phillipse, ředitele lunárního programu Apolla. Slayton zamluvil agenturní letadlo a zařídil občerstvení na palubě. Čtveřice tak přímo z Gilruthovy kanceláře zamířila na letiště. 

Palácový převrat

Toho odpoledne se v Huntsville sešli zástupci MSC, Kennedyho střediska a washingtonského ústředí. Na schůzce ovšem chyběli dva nejvýš postavení muži žebříčku pilotovaných letů – administrátor NASA James Webb a ředitel kanceláře pilotovaných letů George Mueller. Oba se tou dobou účastnili ve Vídni konference OSN na téma „výzkum a mírové využití kosmického prostoru“. A jak se zpětně ukázalo, bylo to jen dobře.

TIP: James McDivitt: Hrdina ve stínu, který otevřel Američanům cestu na Měsíc

Schůzka v Marshallově středisku vyzněla jednoznačně ve prospěch zamýšleného letu. Všichni se shodli, že přes značná rizika může taková mise znamenat přínos a rozhodně stojí za to na ní pracovat. Zbýval jeden malý problém: Do plánu bylo třeba zasvětit i Webba a Muellera, přičemž u prvního zmíněného se očekávala jistá rezervovanost. Panovaly také obavy, že si oba vezmou celou věc osobně a budou ji považovat za jakýsi palácový převrat, kdy Low a ostatní záměrně využili jejich nepřítomnosti.

Dokončení: Apollo 8: Jak padlo jedno z nejodvážnějších rozhodnutí v dějinách kosmonautiky?

Barokní éra byla doslova uchvácena cizokrajnými zeměmi a jejími obyvateli. Jedním z módních trendů bylo nakupování otroků, z nichž se pak stávali pokřesťanštění sluhové, pážata či komorníci. 

Exoti z povolání

Bohatí aristokraté tím dávali najevo svou sociální prestiž, světáctví, zámožnost a svým přepychovým zámkům dodávali exotický nádech. Turečtí komorníci, dvorští mouřeníni, ostrovní indiáni, ale také (dobovou terminologií) obři a trpaslíci – tito „exoti z povolání“, zpravidla v nápadném, co nejpestřejším oblečení, na sebe poutali pozornost a budili zájem, nadšení nebo i děs. Takzvanými dvorskými mouřeníny se stávaly nejčastěji africké děti unesené otrokáři a prodané obchodníky s otroky evropským zprostředkovatelům, kteří je poslali kvůli nápadné kráse, příjemné povaze a možná dokonce i v záchvatu křesťanského soucitu do Evropy. Každopádně byly tímto způsobem ušetřeny tíživého osudu na amerických bavlníkových plantážích.

Většina dětí, které skončily v Evropě, zažila v rodné zemi ze strany otrokářů hrozné mučení. Uvědomovaly si, že se nikdy nebudou moci vrátit, takže pociťovaly spíše vděk za sice z dnešního pohledu nedůstojné, přesto alespoň lidské zacházení, kterého se jim u bohatých aristokratů dostalo. Rovněž těžily z naivních představ svých pánů o dobromyslných mouřenínech s ryzím srdcem. Na mnoha dobových portrétech proto můžeme vedle šlechticů vidět pážata s čokoládovou pletí v pestrém oblečení. Svým způsobem plnily podobnou funkci jako vzácní barevní papoušci či opičky držené ve zlatých klecích.  

Dítě Afriky

Příběh „vídeňského Afričana“ započal okolo roku 1721 v dnešní Nigérii, kde se narodil jako příslušník kmene Kanuriů, muslimů usazených u města Sokoto. Jako malý chlapec byl během kmenových válek zajat a prodán do otroctví. Ocitl se na Sicílii, kde ho pokřtili jménem Angelo Soliman.

Okolo roku 1734 byl darován tamějšímu guvernérovi, knížeti Janu Jiřímu Kristiánovi z Lobkowicz. Tento český aristokrat mu zajistil vzdělání: nechal ho učit německy a česky, později se Soliman údajně domluvil také italsky, francouzsky, anglicky a latinsky. Poté z něj kníže učinil komorníka a pobočníka a bral ho s sebou na všechny cesty a válečné výpravy. V jedné z bitev mu prý Soliman zachránil život. Nevíme, jak se mu za to kníže odměnil, ale určitě ho nepropustil ze svých služeb s doživotní rentou. 

Lepší vyhlídky čekaly na asi třiatřicetiletého Solimana až po smrti knížete Lobkowicze, kdy přešel do služby k dalšímu polnímu maršálovi – knížeti Josefu Václavovi z Lichtenštejnu, reformátorovi rakouského dělostřelectva. Od roku 1753 žil Soliman v lichtenštejnské rezidenci ve Vídni, kde působil jako komorník, současně ale také (jak bylo tehdy zvykem) jako živý exotický „exemplář“. Vznešené hosty zaujal nejen svou mahagonovou kůží, ale též velmi příjemným vystupováním a značnou inteligencí. Zúčastnil se například i svatby císaře Josefa II. s Isabelou Parmskou, a to jako člen knížecího doprovodu. Ze sluhy povýšil na hofmistra se značně vysokým platem 600 zlatých ročně. Pro představu uveďme, že v té době stál kůň deset zlatých. 

Touha po svobodě

Soliman ale toužil po svobodném životě. Díky svým úspěchům u knížecího dvora pravděpodobně získal velké sebevědomí, takže se proti vůli svého pána oženil. V roce 1768 pojal ve svatoštěpánském dómu za choť vdovu po tajemníkovi jedné hraběnky. Někteří historici se domnívají, že manželka byla sestrou vysokého francouzského důstojníka Kellermanna, pozdějšího napoleonského maršála a vévody. Z dnešního pohledu nás mohou zaujmout jména Solimanových svědků – Gottwald a Freiheit, tedy jmenovec našeho komunistického prezidenta a nositel jména, které zní v překladu Svoboda.

Jakmile se Solimanův zaměstnavatel o svatbě dozvěděl, ihned svého služebníka uraženě propustil. Ten poté žil z úspor. Na vídeňském předměstí Weissgerber si koupil dům se zahradou a staral se o své jediné dítě – dceru Josephinu, která se později provdala za německo-rakouského inženýra. Její syn Eduard von Feuchtersleben se zařadil mezi méně významné rakouské romantické spisovatele. Po nástupu nového knížete z Lichtenštejnu se Soliman vrátil na jeho dvůr jako vychovatel.  

Zednářský mistr

Osvícenci, jež fascinovala problematika původu člověka, odmítali církevní dogmata, zajímali se o přírodní národy a mnozí byli přesvědčeni, že svobodný duch sídlí v každém lidském jedinci. Proto nepřekvapí, že Soliman, „dítě Afriky“, byl v roce 1781 přijat do elitní lóže svobodných zednářů Zur wahren Eintracht (Skutečná jednota). Ocitl se tak ve společnosti například skladatele Josepha Haydna či císařovnina čelního rádce Josepha von Sonnenfelse. Lóži navštěvoval dokonce i hudební titán Wolfgang Amadeus Mozart, proto se někteří badatelé domnívají, že hudební velikán podle něj stvořil postavu mouřenína Monostata v zednářské opeře Kouzelná flétna. 

Solimanova zcestovalost, inteligence, znalost mnoha jazyků, matematické nadání, mistrovství v šachách, kartách i kontakty v nejvyšší společnosti mu v lóži zajistily významné postavení, takže se na něj údajně mnozí obraceli s žádostmi o přímluvu. Soliman se velmi rychle stal mistrem, byl pověřen úkolem přezkušovat adepty na členství a mnohokrát zastupoval ceremoniáře. Pomohl též známému mineralogovi, profesorovi pražské univerzity Ignáci Antonínu von Bornovi prosadit v lóži pravidelná čtení vědeckých debat. 

Vycpaná mrtvola

Během svého života Soliman neprojevil příliš podnikatelského nadání, takže jeho investice skončily fiaskem a jeho dům byl zabaven. V roce 1783 odešel na penzi, kterou prožil v lichtenštejnských sídlech. Dožil se požehnaného věku a zemřel v roce 1796 asi v pětasedmdesáti letech na mrtvici. Nezanechal po sobě žádný majetek, pouze dluhy.

Přestože se mu podařilo vymanit se z postavení sluhy, vypracovat se na vychovatele ve službách lichtenštejnských knížat a vstoupit mezi elitní zednáře, po jeho smrti nedokázala rakouská elita překročit svůj stín, aby vůči příslušníkovi jiné rasy nezaujala přezíravé stanovisko. Jeho mrtvolu nechali údajně na pokyn císaře Františka II. stáhnout z kůže, vycpat, preparát natáhnout na figurínu z cedrového dřeva a vystavit ve Dvorské knihovně v kabinetu přírodnin.

Podle historika Eduarda Maura „spolu s Angelem tu mohli návštěvníci obdivovat i tapíra a další exotická zvířata a ptáky, ale také preparované sedmileté africké děvče, které císař získal jako dar od neapolské královny. Angelo stál ve vitríně nakročen, byl svlečený, pouze se sukénkou z pštrosích per a s korunou z téhož materiálu, ozdoben na rukou a na nohou šňůrami skleněných perel a na prsou mušlovým náhrdelníkem, tedy tak, jak byly představováni ‚divoši‘ na rytinách doprovázejících dobové cestopisy nebo na alegorických zobrazeních Afriky.“

TIP: Černá princeznička: Proč adoptovala královna Viktorie černošskou holčičku?

Jeho dceři se nepodařilo ani soudní cestou zajistit křesťanský pohřeb, proto se Vídeňané mohli chodit na vycpaného Solimana dívat až do počátku 19. století. Poté byl tento „exponát“ uložen na půdě knihovny, kde shořel při požáru během dělostřeleckého ostřelování revolucionářů v roce 1848.