Pro mnohé rodiče představuje lechtání spolehlivý recept, jak své ratolesti rozesmát. Zejména nejmenší děti se při něm často hihňají tak, že téměř nemohou popadnout dech. V tomto případě však neplatí, že smích znamená štěstí: Snímky z magnetické rezonance prokázaly, že se při lechtání zapojují jiné oblasti mozku než v jiných humorných situacích, například při vyslechnutí vtipu. Podle psychologů jde o vyjádření submisivity, a smích tak značí vůlí jen těžko ovladatelnou reakci na podřízené postavení, v níž se „oběť“ ocitla. Pokouší se tím agresorovi naznačit, že se vzdává, a chce, aby přestal.

Lechtající osoba – ať už rodič, či kdokoliv jiný – totiž uvedeným jednáním vyjadřuje svou dominanci, často samozřejmě nevědomky. Pokud se nevinná zábava vymkne kontrole, v dítěti převládne pocit, že je v rukou dospělých zcela bezbranné, a zážitek jej může ovlivnit i na celý život. 

TIP: Neurovědci potvrzují: Babičkovská láska opravdu existuje

Ve studii z roku 2019 zkoumali psychologové z americké University of Kentucky skupinu zhruba 150 dospělých, které v dětství „zneužívali“ jejich sourozenci. Ukázalo se přitom, že mezi jejich nejoblíbenější metody patřilo právě lechtání. A jistě nikoliv náhodou se ve středověké Číně coby způsob mučení používalo jemné dráždění citlivých částí těla, které si nešťastník v poutech nemohl poškrábat. 

Idea cirkumlunární mise se zrodila v průběhu léta 1968 a tehdejší manažer programu Apollo George Michael Low pro ni postupně získal řadu důležitých spojenců. Stále ale chyběl souhlas těch nejdůležitějších – administrátora NASA Jamese Webba a ředitele kanceláře pilotovaných letů George Muellera. Bez jejich požehnání mohl Low na odvážnou misi zapomenout. Nepříjemnou povinnost informovat nejvyšší nadřízené vzal na sebe generál Samuel Phillips, ředitel lunárního programu Apollo.

Předchozí část: Jak se rodily plány první cesty na oběžnou dráhu Měsíce?

Když byl Webb o nových plánech telefonicky zpraven, začal do sluchátka křičet, až se americká ambasáda ve Vídni otřásala v základech: „Zešíleli jste? Vystavujete riziku agenturu i celý program!“

Jeho postoj se dal chápat – Webb byl politik a velmi dobře si uvědomoval možné následky neúspěchu mise. Pro něj nešlo o zajímavou technickou výzvu, nýbrž o krok, který mohl vyústit v definitivní ztrátu podpory Kongresu i veřejnosti. A nakonec přidal ještě jeden nezvyklý, ale přesto validní argument: „Jestli ti tři chlapi uvíznou a zemřou na lunární orbitě, pro nikoho – milence, básníky – pro nikoho už Měsíc nebude stejný jako dřív!“

Stejně chladný postoj zaujal Mueller. Ani on, který předtím proslul velmi odvážným rozhodnutím testovat Saturny V jako celek, nedokázal zprvu překonat nedůvěru v naznačené plány. I přes nesouhlas obou mužů se ovšem věci pomalu dávaly do pohybu a všichni zainteresovaní doufali, že dva klíčové hráče nakonec přesvědčí.

Mise X

Desátého srpna se ve Washingtonu odehrála další schůzka „konspirátorů“ a podařilo se na ní dohodnout startovací okno výpravy, jež dostala pracovní a krycí název Mise X. Astronauti měli k Měsíci letět v termínu, který by zajistil pokud možno identické světelné podmínky jako při budoucím pokusu o přistání. Bylo velmi důležité zachytit nejen podobu útvarů, balvanů a orientačních bodů, ale i jejich stíny, tak aby posléze dva muži v lunárním modulu přesně věděli, co mají při pohledu z okénka čekat.

O den později, v neděli 11. srpna, se posádka Apolla 9 ve složení Frank Borman, James Lovell a William Anders účastnila v kalifornském Downey další z mnoha zkoušek velitelského modulu. Těsně před zahájením testu zazvonil opodál telefon, přítomný pracovník z North American Aviation jej zvedl a chvíli poslouchal. Pak přešel ke kabině, naklonil se do průlezu a sdělil Frankovi, že s ním chce mluvit ředitel divize letových operací posádek Deke Slayton. Jakýkoliv jiný hovor by Borman odmítl s tím, že test má absolutní prioritu. Ale Slayton, to bylo něco jiného – astronauti svého šéfa bezvýhradně respektovali.

„Franku, okamžitě doraz do Houstonu. Musím s tebou mluvit,“ oznámil Slayton. „Tak se mnou mluv hned, Deku. Mám práci, s velitelským modulem jsou pořád problémy a…“ Borman nestačil doříct a Slayton ho uťal: „Nemůžu mluvit po telefonu. Sedni na letadlo a fofrem přileť.“ Když o něco později vstupoval Borman do šéfovy kanceláře, zarazil ho pokyn, aby za sebou zavřel. Bylo jasné, že jde o něco velkého.

Rána z čistého nebe

Během následujících minut Deke Frankovi nejprve předestřel velmi vážný faktor, který stál kromě jiných v pozadí návrhu na misi Apolla k Měsíci: Podle CIA měl Sovětský svaz blízko k realizaci pilotovaného lunárního obletu v první prosincové dekádě, čímž získala americká výprava na měsíční orbitu na naléhavosti. Tehdy ještě nikdo netušil, že Sověti žádný takový let neuskuteční a posléze budou popírat, že by jej vůbec kdy zamýšleli.

Následně Slayton Bormanovi přiblížil základní rysy plánu, načež se ho přímo zeptal, zda je ochoten na oběžnou dráhu Měsíce letět. Astronaut uvažoval jen pár desetin sekundy, než zaznělo jeho jasné „ano“. Ještě týž den se vrátil do Downey a informoval Lovella i Anderse. Oba se zdáli nadšeni – Lovell o to víc, že se měl coby pilot velitelského modulu stát prvním navigátorem mimo zemskou orbitu. 

Ovšem pro Anderse šlo trochu o ránu z čistého nebe. Jako pilot lunárního modulu doufal, že by mohl na Měsíci při jedné z pozdějších výprav přistát. Jenže nová mise, kde by figuroval v roli „pilota bez lunárního modulu“, poslala jeho šance ke dnu. Bylo mu jasné, že než se dostane zpět do rotace v jiné posádce, bude celý program možná již minulostí. Nezbývalo mu však než se jako týmový hráč do nadcházející výzvy ponořit, i když se s ní zcela neztotožnil…

S lunární alternativou

Věci se ovšem neměnily jen v hlavách astronautů. Zástupce administrátora Thomas Paine na schůzce ve Washingtonu slíbil, že se pokusí Webba a Muellera přesvědčit, aby dali letu zelenou, a zčásti opravdu uspěl. Uplynulo několik dní a oba muži mírně změnili názor. Mueller se nakonec nechal obměkčit a přistoupil na možnost, že se mise uskuteční – ovšem pouze za podmínky, že Apollo 7 coby první pilotovaný let v říjnu téhož roku dopadne dobře. Webb mu v postoji sekundoval a opatrné posvěcení z nejvyšších míst bylo na světě.

V neděli 18. srpna se v MSC konala schůzka, jíž se zúčastnil už i Borman. Během pouhých čtyř hodin se podařilo načrtnout cíle mise a kostru letového plánu, včetně počtu obletů Měsíce, což za normálních okolností trvá týdny až měsíce. Na tiskové konferenci o den později byla oznámena změna číslování misí a pořadí letů: Apollo 8 již nebylo misí posádky Jima McDivitta, ale v prosinci měl pod daným označením letět Bormanův tým a kolegům přenechat číslo devět. Na stejné tiskové konferenci zazněla ještě jedna zajímavá informace: Nově designované Apollo 8 mělo představovat „misi na vysoké zemské orbitě s lunární alternativou“. Novinářům trvalo jen okamžik, než se dovtípili, o co jde…

Pouhé dva týdny

Definitivní rozhodnutí však muselo počkat do podzimu: Den po startu Apolla 7 bylo jasné, že se všechny hlavní překážky podařilo překonat. Dvanáctého října tak Paine předstoupil před novináře, aby jim oznámil, že „osmička“ zamíří na lunární orbitu. Ale to hlavní se již dávno odehrálo během několika srpnových dnů.

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Od konce oné Lowovy dovolené do zhmotnění mise uplynuly pouhé dva týdny. Dva týdny, během nichž byl definován extrémně riskantní a odvážný krok, jakých se dosud v kosmonautice uskutečnilo jen velmi málo. Otevřel přitom cestu člověka k Měsíci a zůstává inspirací dodnes.

Brožurková příručka Škola milenců o 128 stranách a s podtitulem Spolehlivý rádce, provázející každého milujícího od prvních počátků milostných citů všemi záchvěvy lásky až k přístavu manželskému vyšla v nakladatelství Rudolfa Storcha v pražském Karlíně v roce 1910. Storch, provozující též knihkupectví a antikvariát, měl pověst vydavatele pokleslých žánrů.

Úspěch svého podniku, jehož vedení se v roce 1911 ze zdravotních důvodů vzdal, postavil na sešitech Detektivní novely, fiktivních pamětech amerického detektiva Leona Cliftona. Braková řada cliftonek s neuvěřitelnými 275 svazky se stala fenoménem několika generací čtoucích pod lavicí a další dosud netušenou možnost zisku cítil karlínský nakladatel v erotické četbě. Tituly jako Deník massérky nebo Žena dvou mužů rozněcovaly fantazie masového mužského čtenářstva stále více se odpoutávajícího od církví reglementované sexuality.

Uhlazenější formu pro střední vrstvy pak představovaly populární příručky domácího lékařství, pohlavní zdravovědy, dobrého chování nebo „tajemníci lásky“ jako Umění s mužem šťastně žíti či právě Škola milenců, jejímž autorem byl patrně úředník se spisovatelskými ambicemi a pozdější ministr financí JUDr. Bohumil Vlasák (1871–1945).

Ochránce před pudy i rodiči

Obyvatelé rychle rostoucích měst právě prožívali Belle Époque, krásnou éru přelomu 19. a 20. století, kdy se rapidně zvyšovala jejich životní úroveň i objem volného času. Šlo o zlaté časy prvních automobilů, lázeňských pobytů, bulvárů či kinematografie, ale též populárního čtiva, jehož vydavatelé sázeli na vysoký náklad a nízké ceny. Škola milenců stála 1 K 20 h, tedy dvě láhve průměrného vína v tehdejších pražských cenách.

Prodeje bulváru zvyšovala senzacechtivost, po otevírání dosud tabuizovaných témat. Mezi ty patřila právě sexualita, ale také vytěžování rozšířených předsudků a strachu z jinakosti, například z emancipujících se žen-sufražetek. Pro kultivovanější prostředí horních a středních vrstev vycházela popularizační lékařská literatura o hygieně a technice manželského soužití. V té docházelo k jisté rehabilitaci sexuality, ovšem nadále zavřené za dveře manželské ložnice a konzumované s umírněností a mužskou dominancí.

Nukleární rodina, kterou ve formě aktivního vydělávajícího muže a pasivní ženy v domácnosti zrodila industrializace, začátkem 20. století dál tvořila málo zpochybňovaný základ společnosti. Emoce mezi rodiči a dětmi i sourozenci navzájem hrály mnohem menší roli než dnes a k uzavírání sňatků docházelo mnohdy na základě nesmlouvavé rodičovské autority. Ovšem časy se měnily a mezi dospívajícími měšťanskými ratolestmi zesilovala touha po šťastném manželství uzavřeném z lásky. A to byla ta pravá příležitost pro autora Školy milenců, který sám sebe pasoval do úlohy spolehlivého a zkušeného průvodce po zlaté střední cestě ke štěstí.

Na jedné straně poprvé zamilované výchovně varoval před slepou láskou, oddávající se „pudu přírody“ a vycházející z „nezdravých románů a perversních frašek“. Na straně druhé, aby si získal sympatie mladých čtenářů, chápal, že rodiče „staví se pravidelně na stanovisko pedantické, nerespektujíce psychologickou stránku věci“ a před „bratrem se podobné věci skrývají“. 

Každý mladý muž

„Počestné“ 19. století, které se v rodinách majetných měšťanů vyznačovalo viktoriánskou pruderií, sice ve Škole milenců zčásti ustupuje otevřenějšímu přístupu. Ale také tato pokrokářsky se tvářící příručka je kódována v panující dvojí morálce – jiné pro muže, jiné pro ženy. Převládala představa, že muž má do manželství vstoupit vybaven erotickými zkušenostmi, zatímco novomanželka nikoliv. Proto se také katoličtí zpovědníci zaměřovali na případný předmanželský styk včetně možných a utajovaných potratů u dospívajících dívek. Ostatně stále platilo, že literatura týkající se pohlavního života byla od mužů a pro muže, což platilo i pro Školu milenců.

Bohumil Vlasák z celkových osmnácti kapitol svého rádce věnoval mladým ženám z přiznaně komerčních důvodů aspoň poslední krátkou kapitolu, kde do desatera vložil dobový obraz vládnoucího patriarchátu. Předtím provedl mladíky ze středních vrstev celkem sedmnácti různými okruhy nástrah zamilovaného stavu včetně například krachu první lásky a nebezpečí žárlivosti. Varoval je před rafinovanými koketami, ale též před nově se objevující skupinou dívek: emancipujícími se modistkami, telegrafistkami a prodavačkami, které nejsou schopné vážného vztahu, ale pro „prchavou zábavu úplně stačí“.

Svého průvodce ovšem začal sexualitou, kterou, stejně jako celou brožuru, pojímá především osvětovou optikou vtělenou do rčení „všeho moc škodí“. Vlasákovými slovy: „Styk muže se ženou je funkcí, kterou zdravé tělo vykonávati musí. Výstřednosti v obou směrech – úplné zdržování se, neb přílišné holdování – příroda těžce trestá.“ 

Autor se opírá o tehdejší lékařské autority a neúnavně jako mluvčí racionálního věku odmítá dědictví romantismu i staré pověry, aby ale současně vytvářel mýty nové, když například mimoevropské civilizace obviňuje z neschopnosti dosáhnout „čisté lásky“. Pokud však nezůstane předmanželská láska takzvaně bez následků, mladí mužští čtenáři mohou zůstat v klidu. Autor Školy milenců těhotenství svalí na děvčata, která „v lehkomyslném mládí zapomněla na náboženství“ a nyní „sahají k zločinu, který může ohrozit jejich zdraví neb i život a v případě vyzrazení má za následek vězení“. 

Kouč našich prapradědečků

Stereotypy „hodná holčička“ a „zlobivý kluk“ se zrodily právě v 19. století. A protože na děvčátka, vychovávaná k ženskému údělu, tedy podřízenosti a pasivitě, byly už od dětství kladeny větší nároky než na chlapce, až na výjimky tato představa fungovala.

TIP: Komenský sexuální osvěty: Karel Obrátil zachytil erotiku českého venkova

Dnes se většina vážně míněných rad a tvrzení Školy milenců – například že muž se řídí logikou a žena je nevyzpytatelnou bytostí ovládanou instinkty – jeví přinejmenším směšně a překonaně. Četba sto let starého „tajemníka lásky“ však může být varováním pro nás všechny, kteří hltáme nejrůznější mentální kouče. Jejich dnešní stoprocentní recepty na úspěch a štěstí budou pravděpodobně za dalších sto let podobně vyčpělé.

V průběhu historie dostávali zemřelí lidé na svou poslední cestu rozmanitou výbavu. Když odborníci zkoumali hroby z doby kamenné na malém ostrově Jižní Olenij v Oněžském jezeře na severozápadě Ruska, narazili na přívěsky vyrobené z kostí. Bylo to ale ve třicátých letech 20. století a nepodařilo se tehdy určit, z jakých kostí ozdoby pocházejí.

Finská archeoložka Kristiina Mannermaa z Helsinské univerzity a její spolupracovníci nyní prostudovali celkem 37 přívěsků z této lokality pomocí hmotnostní spektrometrie a identifikovali proteiny v použitých kostech. Zjistili, že 12 ze zkoumaných přívěsků je vyrobeno z lidských kostí. Zbývající pocházejí z kostí losů, jelenů a skotu.

Nálezy z mezolitického hřbitova

Hroby, z nichž přívěsky pocházejí, jsou součástí největšího známého hřbitova z období střední doby kamenné v severní Evropě. Vznikly přibližně 6 200 let před naším letopočtem. Na pohřebišti archeologové narazili na 177 hrobů, přičemž přívěsky z lidských kostí se nacházely ve třech z nich.

Dva přívěsky vyrobené ze stejné lidské stehenní kosti. (foto: Kristiina Mannermaa, CC BY 4.0)

Nalezené ozdoby z kostí jsou nápadně hrubě opracované, což badatele překvapilo. Není podle nich jasné, proč lidé, kteří dokázali velmi precizně zpracovat kosti, například do podoby figurek nebo zbraní, nosili tak málo opracované kusy lidských kostí působících nedodělaným dojmem.

Velmi zajímavé je i to, že přívěsky z lidských a zvířecích kostí jsou prakticky stejně zpracované a bez detailních analýz je nelze rozeznat. „Skutečnost, že přívěsky z lidských kostí nejsou nijak zvýrazněné oproti „zvířecím“ přívěskům, naznačuje, že v době kamenné se světy lidí a zvířat do značné míry prolínaly,“ vysvětluje Kristiina Mannermaa.

TIP: Záhada římských hrobů: Proč v Británii pohřbívali nebožtíky s useknutou hlavou?

Autoři studie připomínají, že používání lidských kostí k výrobě nástrojů nebo šperků bylo dříve často spojováno s kanibalismem. V tomto případě ale žádný z nalezených artefaktů nevykazuje zjevné známky po odstraňování masa. I přes absenci důkazů tak podle vědců kanibalismus nelze potrdit, ale ani zcela vyloučit.

Někteří tučňáci jsou velmi neoblomní. „Vezmou rybu nejprve do zobáku, pak se ale rozhodnou, že nevyhovuje, a odhodí ji,“ řekl zástupce akvária Hiroki Šimamoto, jehož cituje France 24. Podle Šimamota tučňáky neudivuje ani tak chuť jako velikost nabízeného sousta. Dostávají nyní větší ryby, než byli kranasi. 

TIP: Tokijské akvárium vyzvalo návštěvníky, aby se připomněli stydlivým úhořům

Vydry jsou ještě kategoričtější a levnější menu odmítly naprosto všechny. Jenomže cena kranasů stoupla vlivem nižších úlovků oproti loňsku o 20 až 30 procent. Akvárium jich trochu stále kupuje, ale k původní nabídce se nehodlá vrátit, dokud se ceny nesníží.

Příslušníci německého tankového praporu 40 se nechali 15. října 1941 vyfotografovat společně se dvěma finskými důstojníky kdesi v okolí vesnice Kestenga (finsky Kiestinki). Právě tam probíhaly těžké boje, během kterých se Rudé armádě podařilo operaci Polární liška zastavit. Většina praporu byla proto v prosinci 1941 stažena k odpočinku do Oulu – v té době již útvar disponoval jen sedmi PzKpfw I, jedním PzKpfw II a osmi PzKpfw III.

Prapor pak v oblasti Kestengy bojoval i během roku 1942 a zanikl až v prosinci téhož roku, kdy posloužil k sestavení II. praporu tankového pluku 5 – celkem 520 mužů, 22 tanků a 215 vozidel se následně přemístilo do Osla. Zbylý personál a výzbroj velení použilo k vytvoření tankové zajišťovací roty ke zvláštnímu určení, která zůstala v Karélii a působila tam v týlu XVIII. horského sboru.

Malá jednotka o třech četách byla počátkem roku 1943 přejmenována na tankovou rotu 40. Dne 10. června 1943 byl útvar rozpuštěn a zbývající služby schopné PzKpfw III čekal transport do Německa.

Image

Čtěte také

Nechtěný konflikt mezi soby: Laponská válka mezi Finskem a Německem (1)

Pokud by si dávný obří žralok megalodon mohl vybrat své oblíbené jídlo, nejspíš by zvolil hlavu vorvaně. Potvrzuje to nedávná analýza fosilních lebek vorvaňů. Badatelé na nich objevili stopy po okusování nejen od velkých megalodonů, ale i od dalších druhů žraloků. Jak se zdá, neobvykle tvarované hlavy vorvaňů pro ně byly oblíbeným zdrojem tuku.

Paleontologové v Peru prozkoumali lebky vyhynulých druhů vorvaňů z třetihor, kteří žili v období miocénu – přibližně před 7 miliony let. Nalezli na nich neklamné známky stisku čelistí megalodonů, a také menších druhů žraloků, včetně dnes stále žijících žraloků bílých (Carcharodon carcharias). V některých případech byly lebky vystaveny více než tuctu případů okusování žraloky.

Hlavy plné lahodného tuku

V dnešních oceánech žijí jen tři druhy čeledi vorvaňovitých – vorvaň obrovský (Physeter catodon) a dva druhy kogií – kogie tuponosá (Kogia breviceps) a kogie Owenova (Kogia sima). V období miocénu ale obývalo oceány nejméně sedm druhů vorvaňů. Společnost ji dělala i řada druhů žraloků, které lákala vorvanina – jemný tuk vyplňující dutiny v masivní hlavě vorvaňů. Žraloci ožírali mrtvé vorvaně a zřejmě napadali i živé jedince, i když šlo z jejich strany o poněkud riskantní záležitost. Velcí třetihorní vorvani jako Livyatan mohli být podobně nebezpečnými predátory jako sám megalodon.

TIP: Školka pro megalodony: I obrovští predátoři byli starostlivými rodiči

Zajímavé je, že dnešní žraloci sice nepohrdnou různou kořistí, včetně ptáků, želv nebo mršin keporkaků, vorvaně ale (alespoň pokud víme) nevyhledávají. Proč tito obávaní predátoři změnili své chutě a ztratili zájem o svou dříve tolik oblíbenou pochoutku plnou lahodného tuku, ale není jasné.

Srovnání velikostí livyatana dle dvou různých rekonstrukcí (dole), žraloka bílého (uprostřed) a průměrného a velkého megalodona (nahoře). (ilustrace: Wikimedia Commons, Darius Nau, CC BY-SA 4.0)

Šarmantní a vždy perfektně upravený Francouz s bagetou v podpaží je klišé, které se nejlépe hodí k obyvatelům Paříže. Málokde je ovšem zmíněná představa dál od pravdy než v Marseille. Dnes tam svůj nový život začíná mnoho imigrantů z různých koutů Středomoří, bublající mix národností a etnik však přístav na jihu Francie představoval odjakživa. 

Město založili v 6. století př. n. l. Řekové, konkrétně původní obyvatelé obce Fókaia ležící v Malé Asii poblíž dnešního Izmiru. Řecko-perské války je donutily opustit domovinu a hledat štěstí jinde. Plavili se proto Středozemním mořem, až zakotvili u pobřeží vzdáleného téměř dva tisíce kilometrů a v ústí řeky Rhôny položili základy nového sídla nazvaného Massalia. Nezávislý přístav pak pod ochranou Říma prosperoval, dokud si v občanské válce mezi Caesarem a Pompeiem nevsadil na špatného koně. Gaius Julius jej po čtyřměsíčním obléhání dobyl a město ztratilo samostatnost. Strategicky umístěné přístavní sídlo však bohatlo i pod římskou nadvládou. 

Během své dlouhé historie přivítala Marseille mnoho přistěhovalců: V minulém století tam směřovali Arméni prchající před genocidou v roce 1915 či obyvatelé z bývalých francouzských kolonií na severu černého kontinentu, zejména z Alžírska. Ve městě žije také početná italská menšina. Stejně jako v minulosti, i dnes jde zkrátka o středomořskou křižovatku mezi Evropou a Afrikou.

Ani Provence, ani Francie

Přestože Marseille tvoří centrum regionu Provence a Azurového pobřeží, provensálská městečka lemovaná záhony levandulí mají s kosmopolitním přístavem překypujícím životem pramálo společného – snad jen to, že na obou místech si turisté kupují voňavá mýdla. Režisér a rodák z jihofrancouzského města Robert Guédiguian jednou prohlásil: „Marseille není Francie, Marseille není ani Provence, Marseille je svět sám o sobě.“ 

Pulzujícím srdcem metropole vždycky byl a stále zůstává přístav ve čtvrti Vieux-Port. I když rybářské bárky vystřídaly jachty a lodě kotvící podél mol, každý den se tam koná rybí trh s čerstvými dary moře a na širokých nábřežích potkáte lidi různých kultur i společenských tříd. Zatímco v jiných francouzských městech končí nově příchozí často v „horších“ lokalitách, v Marseille žijí bohatí a chudí téměř vedle sebe. I když čtvrti na severu nechvalně prosluly vysokou kriminalitou, pořád nejde o oddělená ghetta vzdálená od centra – všichni Marseillané se zkrátka potkávají. Temnou éru v historii města znamenalo hlavně období od konce 30. do začátku 70. let minulého století, kdy tamní mafie s kořeny na Korsice organizovala přes přístav pašování heroinu z Turecka do USA: V roce 1972 však Francouzi a Američané většinu laboratoří a přepravišť rozprášili.   

Pouliční umění

Pařížská čtvrť Montmartre v minulosti platila za útočiště chudiny. Nízké nájmy však lákaly také umělce, a proto se kopec s bělostnou bazilikou Sacré-Cœur stal později synonymem pro místo plné vyhledávaných kaváren a menších galerií. Různé podpůrné programy a dotace by podobný osud přály také malebné marseilleské čtvrti Le Panier, ležící hned vedle Vieux-Port: Kvůli lacinému bydlení se v ní dřív usazovali chudí přistěhovalci převážně z Itálie a úzké uličky s nataženými prádelními šnůrami jí propůjčují nádech středomořského města. Její přerod v malý Montmartre se ovšem ještě úplně nepovedl. 

Le Panier sice kreativitou žije, jenže namísto vysokého umění se tam uchytil hlavně street art, tedy pouliční tvorba na zdech – většinou bez povolení vlastníka objektu. V nepříliš rozlehlé čtvrti mohou turisté obdivovat různé malůvky a graffiti skoro na každém rohu, takže srovnání s pařížským Montmartrem nakonec není úplně nepřiléhavé. Liší se jen styl, kterému umělecké čtvrti holdují. A co se týče současné populární kultury, Marseille představuje také významnou líheň rapperů či hiphoperů. 

Pizza místo bujabézy 

Připravit bujabézu, tradiční provensálskou polévku s kusy ryb či mořských plodů, znamená strávit půl dne za plotnou. Původně šlo o jídlo dělníků a pracující třídy, do něhož se používaly rybí zbytky z jiných pokrmů. Nyní si ovšem obyvatelé Marseille dopřávají vyhlášenou pochoutku jen zřídka: Postupně se totiž přesunula z kuchyní běžných rodin na jídelní lístky restaurací zaměřených na cizince, a proto se vyšplhaly vzhůru také účtované ceny. Obyčejný Marseillan tudíž nemá důvod po předražené delikatese sáhnout. 

Veliké oblibě se mezi místními naopak těší pizza z pojízdných prodejen. První stánky na čtyřech kolech se ve Francii zrodily právě v Marseille, a to v 60. letech minulého století. Trend založil podnikavec, jehož přívěs za autem skrýval pec – a někteří si proto pojízdnou restauraci pletli se strojem na pokládání asfaltu. Dnes ulice přístavního města křižuje asi padesátka dodávek nabízejících čerstvě upečenou italskou lahůdku, za jejíž popularitou stojí také početná komunita z Apeninského poloostrova. Na pomyslnou typickou pizzu Marseille přitom patří ančovičky. 

Doma u hraběte

Pokud se vydáte za hranice města, objevíte zcela jiný svět. Mezi Marseille a malým, patnáct kilometrů vzdáleným přístavem Cassis se rozkládá národní park Calanques, který tvoří vápencové skály ostře zakousnuté do Středozemního moře. Pro oblast se vžilo označení „francouzské fjordy“ a vypravit se tam můžete autobusem přímo z Marseille. Krásné bílé útesy vás ohromí hned na několika místech – městskou dopravou se dostanete do zátok Callelongue, Sormiou, Morgiou či Sugiton. 

V létě praskají tamní pláže ve švech, ale turisté přijíždějí po celý rok, neboť pobřeží mezi Marseille a Cassis nabízí spoustu příležitostí ke krátkým i celodenním výletům. Dlouhé zátoky si oblíbili také kapitáni menších plachetnic, protože skály lodě chrání před silným a prudkým větrem, tzv. mistrálem. V roce 2012 se však „fjordy“ staly národním parkem a množství plavidel, jež se mohou v blízkosti rezervace pohybovat, se přísně reguluje.

TIP: Před 220 lety začala výstavba pevnosti Boyard: K čemu původně sloužila?

Za přírodou se můžete vydat i z úplného centra Marseille: Ve Vieux-Port naskočíte na trajekt a po pouhých dvaceti minutách se dostanete na Frioulské souostroví. Čtveřici ostrovů Pomègues, Ratonneau, Tiboulen a If dělí od metropole asi tři kilometry a dominantu posledního zmíněného – jinak pustého – představuje stejnojmenná pevnost. Proslavil ji spisovatel Alexandre Dumas, který v ní nechal uvěznit svého románového hrdinu hraběte Monte Crista. Od 16. století přitom čekal podobný osud i mnoho bezejmenných námořníků. Ostrovy totiž sloužily jako záchytné místo, kde mořeplavci čekali, než budou vpuštěni do hlavního přístavu. 

Když se v hornorakouském Linci na jaře roku 1521 setkal rakouský arcivévoda Ferdinand I. Habsburský (1503–1564) s českou princeznou Annou Jagellonskou (1503–1547), byl si dobře vědom toho, že jeho nastávající je z čistě formálního hlediska již šest let vdaná. Dospívající Anna ovšem po celou dobu neměla vůbec jasno v tom, kdo je jejím ženichem.

Od oltáře svatoštěpánského chrámu ve Vídni si 22. července 1515 dvanáctiletou dívku odvedl šestapadesátiletý římský císař Maxmilián I. (1493–1519), učinil tak ovšem v zastoupení některého ze svých vnuků: buď patnáctiletého Karla, nebo o tři roky mladšího Ferdinanda. Ani jednoho z nich Anna dosud neměla možnost byť jen zahlédnout – Karel žil od dětství v Nizozemí, Ferdinand ve Španělsku. Sňatek, který s druhým jmenovaným uzavřela 26. května 1521, se na jednu stranu mohl zdát být krokem do neznáma, na stranu druhou ale položil základy habsburské sňatkové politiky na celé století dopředu.

Nemocná, mladá a nezkušená Alžběta

Alžběta Habsburská (1526–1545) se narodila jako nejstarší potomek Ferdinanda a jeho manželky Anny Jagellonské ještě v době, kdy jeho otec disponoval pouze titulem rakouského arcivévody. Na vládu v českých zemích či v Uhrách, jejichž koruny držel jeho švagr Ludvík Jagellonský, zatím neměl důvod reálně pomýšlet – sňatek s následníkem polského trůnu, dohodnutý bezprostředně po Alžbětině narození, tak byl z politického hlediska velmi výhodnou „partií“.

O šest let starší Zikmund II. (1548–1572), bratranec Alžbětiny matky, byl roku 1529 jmenován litevským velkoknížetem a o rok později korunován polským králem. Mladá Habsburkovna se za něj provdala ve svých šestnácti letech, v květnu roku 1543, jenže bezdětný sňatek se od samého počátku ukazoval jako nestabilní. Nezkušená dívka, od mládí sužovaná epileptickými záchvaty, svého manžela nijak nepřitahovala, on sám ji navíc podváděl se svou budoucí chotí Barborou Radziwiłłovnou. Tchyně Bona Sforza (1494–1557) svou snachu otevřeně nenáviděla (ostatně jako každého jiného Habsburka), takže z řad vládnoucí rodiny jí zachoval přízeň pouze samotný král Zikmund I. Starý (1507–1548).

Alžběta své utrpení snášela vcelku důstojně, nicméně její podlomené zdraví ji v litevském Vilniusu, kam s manželem přesídlila, v červnu roku 1545 zradilo nadobro. Byla pohřbena v tamější katedrále sv. Stanislava, kde její ostatky spočívají po boku sokyně Barbory Radziwiłłovny.

Zapuzená a zahanbená krásná Kateřina

V tyrolském Innsbrucku narozená a zpočátku zde také vychovávaná Kateřina Habsburská (1533–1572) byla odmala součástí politických plánů svého otce. Se svou starší sestrou Marií strávila část dětství v chorvatském Záhřebu, kde v letech 1539–1546 získala na svou dobu velmi slušné jazykové vzdělání. Vedle němčiny a chorvatštiny plynně hovořila též latinsky, francouzsky a italsky. Po návratu do Tyrol nechal Ferdinand patnáctiletou krásku roku 1548 zasnoubit se stejně starým mantovským vévodou Františkem III. a dne 22. října 1549 se Kateřina v Mantově za svého snoubence provdala. Rychle otěhotněla, ale ve třetím měsíci potratila. O několik týdnů později, 22. února 1550, zemřel František na zápal plic, čímž tato epizoda v životě mladé Habsburkovny vzala rychlý konec. Kateřina se vrátila do Vídně, kde jí otec přes smutek, který za svého muže držela, začal hledat novou „partii“.

Na sňatek však došlo až v červenci roku 1553, kdy se s úspěchem setkala Ferdinandova jednání s polským králem Zikmundem II. Zjevně nikterak nevadilo, že vládce v Polsku a na Litvě o deset let dříve podváděl Kateřininu sestru Alžbětu. Ani v pořadí třetí sňatek (druhá žena Barbora Radziwiłłovna mu zemřela roku 1551) ale Jagellonci nezajistil vytouženého mužského dědice. Jediná dcera, narozená 21. srpna 1554, zemřela ještě téhož dne, a Kateřina následkem komplikovaného porodu ztratila plodnost. Po pěti letech neúspěšného snažení Zikmund požádal o rozloučení sňatku a svou ženu zcela zapudil.

TIP: Neúspěšné manželství: Proč nepustila Hedvika Vladislava Jagella do ložnice?

Kateřina zůstávala v Polsku až do roku 1566, kdy se ve svých 33 letech vrátila do Rakous. Další nabídky k sňatku už odmítala a svá poslední léta dožila v Linci, kde v únoru 1572 – jen několik měsíců před svým druhým manželem – zemřela na zápal plic.

Miranda, téměř kulové těleso o průměru necelých 240 km, obíhá Uran ve vzdálenosti asi 130 000 km. Objevil ji slavný astronom Gerard Kuiper roku 1948 a v rodině měsíců planet Sluneční soustavy jde o zcela výjimečný objekt. Na fotografiích Mirandu poznáme na první pohled: Vypadá totiž jako rozbitá na několik kusů a znovu poskládaná bez návaznosti na původní pozici jednotlivých částí – podobně jako Victor Frankenstein stavěl své monstrum z nejrůznějších dílů. Na Mirandě se nachází obrovské kaňony, z nichž některé jsou až 12× hlubší než americký Grand Canyon, obrovské impaktní krátery i obří útesy.

TIP: Fakta o měsících Uranu: 216 let hledání a nových objevů

Jak tedy podivný, převážně ledový souputník vznikl? Podle hypotézy katastrofického impaktu skutečně došlo k jeho rozbití a následnému novému poskládání. Proti naopak hovoří důkazy o vnitřní diferenciaci tělesa. Dnes každopádně převažuje názor, že se slapovým ohřevem tavilo ledové nitro, načež materiál v mohutných konvektivních bublinách pronikal na povrch a postupně utvářel bizarní terén.