Florida má problémy s celou řadou invazních druhů. Mezi ty nejobávanější patří suchozemští plži ze střední Afriky s příhodným jménem achatina žravá (Lissachatina fulica), někdy též označovaná jako oblovka žravá. Na plže jde o pořádného obra, který může měřit až 20 cm a vážit až 300 gramů. Achatiny se výtečně množí, jsou velmi přizpůsobivé a opravdu žravé. Dovedou napáchat značné škody na pěstovaných rostlinách, v případě nouze ale nepohrdnou ani nátěry na domech.

Nebezpečné nejsou jen pro zemědělce, ale i pro lidské zdraví – mohou totiž přenášet hlístici Angiostrongylus cantonensis, která parazituje v hlodavcích a u lidí vyvolává meningitidu. Na Floridě se achatiny žravé poprvé objevily v roce 1966 a podruhé relativně nedávno, v roce 2011. Napoprvé i napodruhé byly nakonec zlikvidovány, trvalo to ale vždy poměrně dlouho. S první invazí místní bojovali šest let, druhá trvala dokonce dekádu.

Nová invaze achatin

Není proto divu, že když se nyní tito draví plži objevili ve floridském přístavním městě New Port Richey, místní úřady vyhlásily karanténní opatření. Boj s achatinami je ale svízelný. Mohou nepozorovaně cestovat na velké vzdálenosti, například přichycené k vozidlům nebo třeba s odpadky. V případě nepříznivých podmínek jsou schopné strávit až rok zahrabané v půdě.

TIP: Severní Georgii zaplavují miliony velkých invazních pavouků křižáků

V USA je nelegální tyto plže chovat bez povolení. Achatiny jsou ale oblíbení domácí mazlíčci a jejich chov zvládne i začátečník. I proto se s nimi ve Spojených státech ilegálně obchoduje. Podle zástupců vládní agentury FDACS je tak pravděpodobné, že současnou invazi mají na svědomí nezodpovědní chovatelé, kteří je do volné přírody vypustli, nebo jim achatiny z chovu uprchly. V každém případě jde o nepříjemný problém. Agentura FDACS proto vyzvala obyvatele dotčených oblastí, aby jakékoli setkání s těmito invazními druhy neprodleně hlásili.

Když vás někdo odbude příslibem „na svatého Dyndy“, asi se oprávněně zamyslíte, kdy přesně má ona událost nastat. Jméno „Dyndy“ či „Dynda“ byste však v kalendáři hledali marně.

Den svatého Dyndy zní možná věrohodně, protože dřív se dny skutečně určovaly spíš podle světců než číselných dat. Jenže Dyndy není žádný světec, a dokonce se nejedná ani o konkrétní osobu. Zrodil se zřejmě docela náhodou jako dítko lidové tvořivosti a hravosti.

TIP: Kdy se u nás žilo za krále Klacka?

Kdo chtěl říct „jindy“ nebo „nikdy“, a přitom situaci trochu zlehčit, mohl sáhnout k rýmu, a zplodit tak postavu Dyndy. A jelikož den svatého Dyndy nepřijde nikdy, odvolává se na něj jen ten, kdo planě slibuje a svým slovům dostát nehodlá. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

Kozáci platili počátkem 20. století za obávané bojovníky, které ve většině Evropy provázela pověst krvežíznivých divochů. V prvních týdnech po vypuknutí první světové války panovaly mezi obyvateli Východního Pruska i rakouské části Haliče obavy z vousatých válečníků na koních, kteří přijedou z východu vyplenit jejich domovy a znásilnit ženy. Jistý strach a respekt z neznámého ovládl i císařské vojáky vyslané na východní frontu. Koho by ale počátkem srpna 1914 napadlo, že by se desetitisíce děsivých kozáků už za pár týdnů mohly objevit také v Belgii a severní Francii?

Podobně jako na východě také němečtí vojáci na západě očekávali koncem léta 1914 útok hord ruských kozáků. Dnes už víme, že varování a „zaručené“ informace, které se k mužům v „piklhaubnách“ dostaly, nebyly pravdivé. Odkud ale pocházely? Jejich původ lze dohledat až na britských ostrovech, kde podobné zprávy vzbudily naděje a očekávání mezi poddanými Jeho Veličenstva. Odtud se různými kanály dostaly také na druhou stranu fronty.

Volání po vodce

Vše začalo v lokálních novinách, od nichž přebraly informace celostátní plátky, a od nich zase ty mezinárodní. Citovaly zaručené svědky, kteří koncem srpna zahlédli v několika vlacích mířících na jih země se zataženými okny podivné vousaté muže v kožešinových čepicích. Ti měli mluvit neznámým jazykem, jeden z nich dokonce tvrdil, že je z Ruska. Na jednom nádraží se pak prý z jednoho vagonu ozývaly výkřiky: „Vodka!“

V redakcích novin si pak vyvodili vlastní závěry a informovali své čtenáře o obrovské ruské armádě čítající okolo milionu kozáků, kteří připluli z Archangelska a nyní míří přes Skotsko a Anglii do pevninské Evropy. „Jaké překvapení se chystá pro Němce, až zjistí, že na západě čelí hordám Rusů, zatímco další hordy na ně tlačí z východu,“ komentoval jeden plátek.

Požár se šíří

Zatímco úřady přítomnost spojeneckých sil v zemi nepotvrdily ani nevyvrátily, čtenáři novin přispěchali na podporu senzačního tvrzení a mnozí z nich si přisazovali: „Jeden svědek tvrdí, že viděl 10 000 ruských bojovníků pochodujících na nábřeží, jak mířili k London Bridge Station. Vrátný na železniční stanici v Durhamu pak hlásil, že v automatu na čokoládu našel zaseklý rubl.“

Cestující, jenž zrovna vystoupil z plavidla z Archangelsku, hlásil, že s ním cestovalo 2 500 carských vojáků, kteří jeli dále do Francie. Měl se s těmito muži i vyfotit a snímky poslat do jedněch novin, ale kvůli cenzuře nebyly zveřejněny. Na jiném nádraží zase z vlaku vyskočil Rus a u jednoho stánku s potravinami si poručil 300 porcí jídla.

Fámy o nasazení ruských vojáků na východní frontě se dostaly nejen přes průliv La Manche, ale dokonce i přes Atlantik a přítomnost kozáků na britských ostrovech potvrzovaly i noviny ve Spojených státech amerických. Dopisovatel New York Times hlásil 72 000 Rusů, kteří se chystají přeplavit z Doveru do belgického Ostende. Situace byla už tak absurdní, že tomu věřili i někteří britští vojáci ve Francii a Belgii, ať už je o tom informoval tisk či dopisy z domova. Jeden vojín dokonce domů psal, že se jeho jednotka už na příjezd spojenců připravuje a že je očekávají každým dnem.

Jak ovlivnit válku

A tak zatímco někteří vysocí důstojníci Jeho Veličenstva sami netušili, jak se situace má, pro jistotu zahájili vlastní vyšetřování; fáma se na křídlech šeptandy dostala i na druhou stranu fronty. Navíc nezůstalo pouze u řadových vojáků v zákopech. Začátkem září se informací zabývali také na štábech divizí a armád, přičemž některé prý pro jistotu přestěhovaly své sídlo dále do zázemí.

Část zdrojů dokonce tvrdí, že právě kvůli mýtu o kozácích Němci prohráli bitvu na Marně (5.–12. září 1914) a tím i celou první světovou válku. Takové tvrzení je přinejmenším hodně fantastické a bylo by smělé tvrdit, že ten či onen přesun divize či stažení sboru vyvolala hypotetická přítomnost ruských kozáků. Tím spíš, pokud ji ani nepotvrdila vlastní rozvědka. Někteří historikové však právě této obavě připisují stažení části císařských sil, které se blížily od východu k Paříži, čímž Berlín daroval nepříteli čas na přípravu následného střetnutí. Další dvě divize pak zůstaly na belgickém pobřeží, kde očekávaly kozácký útok, a v osudných dnech chyběly na Marně.

Stovky místo tisíců

Zůstává však otázkou, zda je tam Velký štáb nechal skutečně jako pojistku proti Rusům, nebo Vilémovi generálové uvažovali mnohem střízlivěji a obávali se britských jednotek, které by se mohly vylodit Němcům v zádech. V polovině září byla Paříž zachráněna a v severní Francii začaly vyrůstat důmyslné linie zákopů.

V tu chvíli představitelé britské vlády oficiálně oznámili, že až na několik stovek styčných důstojníků se na ostrovech ani na západní frontě žádní Rusové nenacházejí. Toto popření sice přineslo další vodu na mlýn konspiračních teoretiků s tím, že se jedná jen o další pokus, jak zmást nepřítele, ale mýtus o kozácích začal slábnout. Podívejme se však nyní, na jakých základech se zrodil.

Souhra náhod

Historikové se shodují, že řeči o kozácích se na britských ostrovech objevily po 24. srpnu. Toho dne se britská železnice potýkala s celou řadou zpoždění, protože kvůli přepravě vojáků na jih bylo nutné řídit provoz pomocí ručních signálů. To způsobilo, že celá řada souprav cestovala také v noci, kdy přišlo nařízení o zatemnění oken. V několika vlacích cestovali také příslušníci praporu 4th Seaforth Highlander zverbovaní v oblasti Ross shire. Většina mužstva mluvila takzvanou gaelštinou, takže jim Angličané většinou nerozuměli. Když se pak jeden z nich vojáka zeptal, odkud je, ten měl odpovědět: „Ross shire,“ což tazateli mohlo znít jako „Russia“ („Rusko“).

TIP: Vlkodavové na Sibiři: 27. pěší pluk US Army v boji proti ruským bolševikům

A co onen cestující z Archangelska? Skutečně cestoval do Británie s carskými důstojníky a vojáky, ale rozhodně ne s 2 500, ale jen s několika desítkami. Jednalo se totiž o styčné důstojníky s doprovodem, které ke spojencům vyslal Petrohrad. Základ historky o statisících kozáků tak byl na světě a nutno dodat, že ke kvalitní dezinformaci by jistě stačilo daleko méně.

Nevolnictví se vyvinulo ve středověku jako forma osobní závislosti poddaných na vrchnosti. Za to, že se jim dostalo od šlechty podpory a ochrany a že mohli dědičně užívat její půdu, museli robotovat a plnit další povinnosti. Přišli o osobní svobodu a byli vázáni k půdě. V 18. století bylo v habsburské monarchii zemědělství založené na nevolnické práci velmi zaostalé, neboť lpělo na primitivním trojhonném systému. Negramotní a nesvobodní nevolníci nebyli motivováni k jakýmkoliv změnám, dosahovali minimálních výnosů, a proto se v případě neúrody nedokázali vyhnout hladomorům. 

Vyhlazení tělesné poddanosti 

Josef II., vedený snahou o zvýšení zemědělské produkce, zajištění svobodných pracovních sil pro manufaktury, a tím i vyšších daní na financování stálé armády a byrokracie, vydal 1. listopadu 1781 pro České království patent o zrušení nevolnictví, přesněji „o zrušení tělesné poddanosti neb člověčenství“.

V jeho prvním bodě bylo vyhlášeno svobodné uzavírání sňatků mezi poddanými. To v praxi znamenalo, že již nemuseli žádat vrchnost o svolení k uzavření manželství a mohli sňatky uzavírat mimo panství. Nicméně rozhodující bylo další ustanovení, že k odstěhování již nepotřebovali svolení vrchnosti, stačil pouze propouštěcí list, který jim vrchnost musela zdarma vydat. Předtím šlechta souhlas s odchodem nejen poddaným prodávala, nýbrž ho poskytovala pouze takzvaným neosedlým, tedy lidem, kteří neměli vlastní hospodářství. Svoboda stěhování se ale nevztahovala na zahraničí, k emigraci bylo nutné získat svolení politických a vojenských úřadů. 

Patent dále zakotvoval možnost poddaných zvolit si libovolné řemeslo či umění, vyučit se mu a poté se jím živit. Rovněž byla zrušena povinnost posílat děti do služeb na vrchnostenské dvory, ta se nadále týkala pouze sirotků. V poslední části patentu se uvádělo, že poddaní již nemohou být nazýváni tělesnými poddanými, ale přes nově nabyté svobody musejí zachovat svému zeměpánovi poslušnost a věrnost. Císař později zakázal líbání rukou pánům a úředníkům, stejně jako klanění se jim. 

Oslava svobodné vůle

Patent zrušil bezprostřední osobní neboli „tělesnou“ závislost poddaných na vrchnostech, nevolnictví bylo „z rozumu a lásky k lidem“ nahrazeno „mírným poddanstvím“. K vrchnosti zůstali vázáni pouze ekonomicky prostřednictvím půdy, která je živila, ale nepatřila jim. Bývalí nevolníci zůstávali panovníkovými poddanými, museli nadále platit všechny naturální i peněžní daně, vyplývající z poddaných statků, a vykonávat robotu pro vrchnost, již upravoval robotní patent z roku 1775. Měla formu takzvané ruční roboty, kam spadaly práce na poli, pletí, setí a žně, či roboty s potahem, kdy poddaní orali půdu, na které hospodařila vrchnost. Sedláci se ale mohli z roboty nebo z její části vykoupit. Společně s patentem vyšel předpis, který upravoval vlastnické právo poddaných k jejich statkům. Nyní s nimi mohli nakládat podle své vůle, mohli je zastavit, směnit či prodat.

Realizace ustanovení se ale neobešla bez komplikací. Šlechta z patentu velkou radost neměla a místy se ho snažila utajit či obcházet. Bývalí poddaní naopak zažívali úžasné chvíle, kdy si ze svobodné vůle mohli najít životního partnera, odstěhovat se nebo změnit povolání. Mohli se nechat zaměstnat v manufaktuře, odejít do města, a uniknout tak úmorné dřině na polích. Patent umožnil v 19. století v českých zemích postupně mohutný rozvoj ekonomiky, podnikatelské činnosti, růst vzdělanosti i česky mluvícího obyvatelstva ve městech. Tento dokument tedy sehrál klíčovou roli pro vznik podmínek pro úspěšnou industrializaci a urbanizaci.

Image

Čtěte také

Morové rány přinesly zlom: Jak černá smrt porodila pracovní právo

Nově zveřejněný testovací snímek pochází z přístroje Fine Guidance Sensor (FGS), který slouží ke stabilizaci zorného pole observatoře během vědeckých pozorování. Teleskop jej pořídil během 72 expozic v průběhu 32 hodin v polovině letošního května a přes svoji strohost ukazuje ohromující možnosti teleskopu JWST. Na rozdíl od ostatních vědeckých přístrojů nepoužívá FGS barevné filtry, což mimo jiné znamená, že z jeho snímků není možné určovat stáří galaxií. I tak jde ale o dechberoucí ochutnávku – první vědecké snímky by měl JWST začít pořizovat již v příštím týdnu.

Na testovacím snímku je několik hvězd s typickými difrakčními obrazci (tento efekt je způsobený šestistrannými segmenty Webbova zrcadla) a tisíce slabých galaxií – některé z nich se nacházejí v blízkém vesmíru, většina ale sídlí ve vesmíru vzdáleném. Právě ty by se měly stát příštím cílem pozorování nového teleskopu.

Kreativita rodičů bohužel často nezná mezí. Zatímco v Rusku dostávaly děti v porevolučním nadšení jména oslavující komunistickou ideologii a v rodných listech se objevovala taková zvěrstva jako Dazdraperma z ruského „da zdravstvujet Pervoje maja“ („ať žije První máj“), Revmir („revoljucionnyj mir“ – „revoluční svět“) nebo třeba Dazvsemir („da zdravstvujet vsemirnaja revoljucija“ – „ať žije celosvětová revoluce“), dnes jsou v kurzu spíše technologie.

Zeptejte se Googlu

V Indonésii například rodiče pojmenovali svého syna Google. Nejde o křestní jméno ani o příjmení – syn jednatřicetiletého Andi Cahya Saputry se prostě jmenuje jen Google. Otec se tak údajně rozhodl proto, aby nerozmělnil podstatu synova neobvyklého jména. 

Že syn dostane jméno po internetovém vyhledávači se otec údajně rozhodl, když byla jeho žena v sedmém měsíci těhotenství. Původně prý zvažoval i konvenčnější jména, například taková, která se objevují v koránu, nakonec se ale zaměřil na úspěšné technologické firmy a jejich produkty – Windows, iPhone, Microsoft a iOS. Chlapec tak vlastně může otci děkovat, že se nejmenuje třeba iOS.

TIP: Tahanice kolem jména: Americký pár chce dceru pojmenovat Allah

Rodiče dnes osmiměsíčního Googla věří, že mu neobvyklé jméno usnadní vstup do života. Podle matky by se jejich syn jednou mohl stát velkým vůdcem. „Pokud budou chtít lidé něco vědět, prostě se zeptají našeho Googla,“ prohlásila spokojená matka Ella.

Nevšední vzhled dodává květům orchidejí rodu Paphiopedilum vakovitý pysk, který připomíná pantoflíček, střevíc či bačkůrku. Od okamžiku objevení a dovozu prvního druhu do našeho komerčního světa začala dramatická historie senzačních nálezů, slávy, vysokých sum za rostlinu, chamtivého drancování lokalit a v posledních letech i drastických trestů za loupení a pašování. Souboj ale nevypadá na vítězství ani jedné strany – lokalit i jedinců v přírodě ubývá a další generace bude chudší o skutečné zelené skvosty.

Jedinou šancí je vzájemný smír a urychlené vypěstování velkého počtu rostlin laboratorními metodami, aby klesla cena a zvýšila se dostupnost žádaných druhů – tím by se sběr v přírodě přestal vyplácet a sběrači by snad lokality nechali na pokoji.

Objevené a vzápětí ohrožené

K prvním známým druhům patří severoindický Paphiopedilum insigne, popsaný v roce 1821 jako Cypripedium insigne a Paphiopedilum javanicum (synonymum Cypripedium javanicum 1823). Zpočátku byly všechny popisované druhy řazené do rodu Cypripedium, který ustanovil již C. Linné roku 1753, rod Paphiopedilum odlišil Ernst H. H. Pfitzer až o více než století později roku 1886. Popisy následovaly v zajímavých vlnách – největší „úroda“ nových objevů nastala vždy na přelomu století, ať už kolem roku 1900 nebo 2000.

Neznámé novinky byly v bohaté části světa vždy velmi drahé a ceněné rostliny, pro které se vyplatilo překupníkům vydat se i do vzdálených a špatně dostupných končin, takže mnohé druhy s malým areálem se stávaly ohroženými vzápětí po zveřejnění objevu.

Příležitost k čilému obchodu

Jedním z druhů, které doplatily na svou popularitu, je nádherný vietnamský druh Paphiopedilum delenatii. Růžově kvetoucí rostlinu poprvé přivezl do Evropy jakýsi francouzský armádní úředník při návratu domů roku 1913 z neznámé lokality severního Vietnamu. Rostlina se dostala do pařížské zahradnické firmy Delenat, kde patrně zašla. Vzbudila však zájem, a když byly podobné orchideje nalezeny téměř o 10 let později u jihovietnamského města Nha Trang, majitel tamních školek si je ihned opatřil a v roce 1924 byla první kvetoucí rostlina popsána na jeho počest Paphiopedilum delenatii.

Lokalita však byla poměrně rychle vysbírána a okolí Nha Trangu postupně odlesněno a zničeno nejprve zemědělsky a poté i válkou. Druh byl již považován za v přírodě vyhynulý. Teprve v roce 1992 byla nalezena další lokalita v horském průsmyku Hon Giao, asi 80 km daleko od původních nalezišť. Místní komunita však zároveň objevila nový zdroj příjmu – sběr a prodej orchidejí pro překupníky na Tchaj-wan, do Japonska a USA. Bohužel je známo, že jen v roce 1995 na poměrně malém území nasbírala a prodala více než šest tun orchidejí, za které inkasovala směšnou cenu 1–3 americké dolary za kilogram.

Utajení, nejistota i šťastný konec

Dnes jen několik botaniků ví, kde existuje ještě další, obtížně dostupná lokalita, na níž roste Paphiopedilum delenatii, ale přesnou polohu úzkostlivě tají a nezveřejňují ani ve vědecké literatuře. Poslední rostliny kriticky ohrožené orchideje kromě obtížně schůdných žulových stěn kaňonů, četných vodopádů a ratanem zarostlých strží chrání i velké množství pijavic a místní forma malárie, která má v této oblasti ohnisko výskytu.

O růžově kvetoucí rostlině sebrané roku 1913 na severu Vietnamu se soudí, že patřila patrně k druhu Paphiopedilum vietnamense, popsanému teprve roku 1999. Na lokalitu se houfně vrhli sběrači jen několik dní po zveřejnění objevu a jeho další osud je velmi nejistý.

Šťastný konec ovšem má příběh tajemného druhu Paphiopedilum gratrixianum. Do konce 70. let minulého století byla tato orchidej známá pouze z neověřených vyprávění. Firma Sander, dodnes sídlící v anglickém St. Albans, dovezla těsně po roce 1900 údajně z Annamu (dnešní střední Vietnam a část Laosu) střevíčkovec, který M. Masters roku 1905 popsal v Gardeners´ Chronicle jako nový druh Cypripedium gratrixianum. Z kultury ale brzy zmizel, jeho existence byla zpochybněna a později zanikl i v literatuře.

Podruhé byl nalezen až v roce 1976 kuriózním způsobem. Během jediného týdne jej totiž nezávisle na sobě našly dvě skupiny botaniků (z nichž jedna byla česká), a to jak v Laosu, tak i ve Vietnamu. Dnes se již běžně komerčně pěstuje a přestává být ve sbírkách raritou.

Stále na šikmé ploše

Většina druhů rodu Paphiopedilum obývá nižší polohy pahorkatin mezi 500 až 1 000 metry n. m., některé jsou však výhradně nížinné a jiné naopak osidlují stanoviště v nadmořské výšce 2 000 nebo dokonce 2 500 metrů.

Jsou to nejčastěji zemní orchideje, ale mnohé (zvláště sekce Brachypetalum) rostou i na skalách, zvláště na vápnitém tufu. Nemálo střevíčkovců, hlavně horských, roste i epifyticky na silnějších vodorovných větvích stromů nebo na vývratech a pařezech. Zajímavý je fakt, společný prakticky všem druhům, že v původním prostředí téměř vždy rostou ve svahu, často velmi prudkém. Běžným stanovištěm jsou i kolmé skalní stěny, kde se tyto orchideje uchycují ve spárách vyplněných spadanými listy a další organickou hmotou nebo v polštářích mechu.

Kapradinové a mechové porosty na silných, víceméně vodorovných větvích vyžadují i epifytně rostoucí druhy. Typy stanovišť vypovídají o citlivosti kořenového systému, který nesnese stojatou vodu a přemáčení. Je totiž velký rozdíl mezi nehybnou vlhkostí půdy, která působí hnilobně, a protékající dešťovou vodou, které může být i velké množství, ale je značně prokysličená a umožňuje kořenům dýchat.

Teplo a zima, světlo a stín?

Rozdíly mezi stanovišti jednotlivých druhů jsou v nadmořských výškách, ročním průběhu teplot a srážek i ve stínomilnosti. Obecně lze říct, že kontinentální druhy z monzunových oblastí Indie, Myanmaru, Thajska, jižní Číny a Vietnamu mívají zimní periodu sucha, zatímco druhy z Bornea a některých dalších ostrovů jsou zvyklé na rovnoměrněji rozložené srážky i teploty během roku. Není to však pravidlo a některé oblasti mají své specifické klima, kdy například neprší několik měsíců, ale časté mlhy v horách nebo vlhký vzduch od moře zásobují biotop vláhou dostatečně.

Velmi se mohou lišit i světelné podmínky stanovišť. Většina druhů je spíše stínomilných a rostou v lesním podrostu nebo na severních stěnách skal, kam sluneční paprsky nemohou. Extrémy ve stínomilnosti tvoří například Paphiopedilum randsii či Paphiopedilum philippinense s kožovitými, tlustými zelenými listy. Protikladem je Paphiopedilum lowii var. Richardianum, které se daří v horách ostrova Sulawesi, jejímž stanovištěm jsou vlhké horské louky ve výšce 1 100–1 200 metrů na plném slunci, anebo zástupci již jmenované sekce Brachypetalum, které najdeme například na rozpálených vápencových mogotech při pobřeží jižního Thajska.

Nejodolnější, nejkrásnější

K nejodolnějším a proto i nejčastěji pěstovaným druhům patří Paphiopedilum callosum, jehož obrovský areál zahrnuje Thajsko, Kambodžu, Laos a Vietnam. Roste v hlubokém stínu lesního podrostu i na severně orientovaných skalách v nadmořské výšce od 300 do 2000 metrů. Je vhodný pro začínající pěstitele tohoto rodu, protože snáší celoroční vlhkost.

Podobně odolný je Paphiopedilum insigne, rozšířený v severní Indii, Bangladéši a Nepálu, kde roste též do výšky 2 000 metrů nebo Paphiopedilum hirsutissimum rostoucí od severovýchodní Indie přes Myanmar, Thajsko, Laos do Vietnamu a patrně až do jižní Číny v horách mezi 1 200 až 1 800 metry nadmořské výšky.

Mezi nejkrásnější druhy lze určitě počítat mohutný bornejský druh Paphiopedilum rothschildianum rostoucí ve specifických podmínkách roklí podél potoků ve výšce 500–1 800 metrů nad mořem, kde bývá teplotní rozdíl mezi dnem a nocí až 15 ˚C. Působivý je i drobný druh Paphiopedilum armeniacum s unikátním žlutým květem. Roste ve vápencových horách západního Yunnanu ve vysokých nadmořských výškách kolem 2 000 metrů, kde zimní teploty klesají až pod nulu a od listopadu do časného jara bývá suché období s minimem srážek.

A jako opravdu krásný druh je nutné zmínit i sněhobílé Paphiopedilum niveum z Myanmaru, Thajska, Malajsie a Bornea, rostoucí na kolmých vápencových útesech pouhých 10–60 metrů nad mořem.

Kde roste a jak se pěstuje rod Paphiopedilum

Celkem bylo popsáno téměř 420 druhů, z nichž je však platných jen necelých 90. Všechny rostou v tropické a subtropické Asii a na pacifických ostrovech. Na západě začíná areál rodu v Indii a ve východní části Himálaje, severně probíhá jihem Číny a přes Vietnam, Malajsii, Filipíny a Sundy se táhne na Novou Guineu a Šalamounovy ostrovy.

TIP: V záplavě pestrobarevných květů: Orchideje italského Gargána

Ačkoliv kouzlu těchto orchidejí podléhá mnoho lidí, pěstování původních druhů není zrovna jednoduché. Šlechtitelé však vytvořili velké množství hybridů a kultivarů, z nichž mnohé patří k velmi odolným rostlinám a vydrží mnohem více než rostliny z přírody. Jsou běžně dostupné v květinářstvích nebo zahradnických supermarketech, snadno vykvétají a bytové podmínky a drobné pěstitelské přehmaty snášejí většinou bez fatálních následků.

Bývají téměř vždy teplomilné a spíše stínomilné, vhodným substrátem je směs hrubé borové kůry, hrubého perlitu, suchého rašeliníku. Přidat lze i dřevěné uhlí, strouhaný pěnový polystyrén, pemzovou drť a vermikulit. Dospělé a dobře prokořenělé rostliny je nutné přesadit každým rokem zjara, před růstem nových kořenů.

Dvacet pět tisíc – přibližně tolik posluchačů studovalo na Oxfordu v loňském roce. Na první pohled jde o vysoké číslo, ale ve skutečnosti není nijak extrémní: Například Karlovu univerzitu navštěvuje téměř dvojnásobek posluchačů. Vyhlášený chrám vzdělanosti si zakládá na tom, aby do svých bran pustil jen skutečnou elitu, a na každého přijatého uchazeče tak připadá šest odmítnutých. S průměrnou 16% úspěšností patří tamní přijímací zkoušky k nejtvrdším. Pro srovnání, na nejznámější české vysoké škole dosahuje šance na úspěch v průměru 49 %. 

Záleží však, jakou specializaci si dotyční zvolí. Například zkoušky na tzv. All Souls College neboli „kolej všech duší“ prosluly coby nejnáročnější na světě. Při vstupním pohovoru se nehodnotí správnost odpovědí, ostatně na dotazy jako „Potřebujeme státní hranice?“ či „Je dobře, že se zvyšuje průměrný věk dožití?“ žádná správná odpověď neexistuje. Namísto toho rozhoduje bystrost, argumentace a způsob uvažování, jež uchazeč prokáže. A přestože kapacita koleje dovoluje přijmout osm desítek nováčků ročně, požadované podmínky splní průměrně pouze jeden až dva. Za jejich úsilí je ovšem čeká měsíční stipendium v přepočtené výši 42 tisíc korun plus ubytování i strava zdarma. 

Debata s vyvolenými

Většina z 38 oxfordských kolejí má sice poněkud mírnější nároky, je však takřka nemožné uspět bez přípravy – a také bez solidního finančního zdroje. Roční studium vychází na 270 tisíc korun, a mimoevropští zájemci zaplatí dokonce trojnásobek. Samotná zkouška pak obnáší nejen prokázání znalostí, ale i motivační dopis, na němž uchazeči údajně pracují až několik měsíců předem. Podaří-li se jim komisi zaujmout, obdrží pozvánku k písemnému testu, a ty nejúspěšnější pak čeká ještě pohovor. 

Jde o jednu z mnoha tradic, jež přetrvává od samotných počátků zdejší výuky. Například v Divinity School z roku 1427, nejstarší dochované univerzitní budově světa, se ve středověku konaly zkoušky po dobu tří dnů, přičemž obnášely sedmihodinové debaty přístupné i veřejnosti. A na ústní komunikaci v podstatě staví celé studium: Výuka probíhá ponejvíc formou diskusí a konzultací v malých skupinkách vedených příslušným akademikem, jenž bývá často ověnčen prestižními cenami. Od studentů se však neočekává jen mluvení, ale především práce. Na humanitních oborech běžně odevzdávají každý týden dvě dobře ozdrojované eseje v rozsahu dvou tisíc slov – tedy zhruba jako tento článek – což automaticky znamená nekonečné čtení stohů knih. 

Druhá nejstarší

Akademický rok na Oxfordu se v současnosti dělí nikoliv na dva semestry, nýbrž hned na tři, přičemž vůbec nejvíc času stráví studenti v knihovně – ať už četbou, či psaním prací. Pokud nechtějí, nemusejí po celou dobu studia školní areál prakticky opustit. Historický kampus připomínající rozlehlý klášter jim nabízí kompletní zázemí, a v letech 1820–2003 tam dokonce působila samostatná policejní jednotka. 

Univerzita tvoří jednoznačnou dominantu stejnojmenného 150tisícového města, jež leží zhruba padesát kilometrů severozápadně od Londýna a vyrostlo již někdy v 8. století. První důkazy o počátcích tamní výuky pocházejí z roku 1096, ačkoliv jiné zdroje uvádějí „až“ letopočet 1249. V každém případě patří Oxford k nejstarším dosud fungujícím univerzitám planety a předčí ho jen italská Boloňa. Skutečné „zahájení“ zdejšího akademického života se nicméně datuje do roku 1167, kdy Jindřich II. zakázal Angličanům studia v Paříži, načež Oxford zaznamenal masový příliv studentů. Dnes by si tam ovšem náhodný návštěvník nejspíš připadal jako v Babylonu: Celých 45 % posluchačů představují cizinci, především z USA, Číny, Německa, Kanady a Hongkongu. Náročným přijímacím sítem projde každý rok také zhruba padesátka Čechů. 

Závody želv

Turistické průvodce často přirovnávají gotický areál ke škole čar a kouzel v Bradavicích a jeho prostory skutečně posloužily jako kulisy pro řadu scén z filmové série o Harrym Potterovi: Vznikly tam mimo jiné záběry z kouzelnické nemocnice či knihovny. Po staletí se v místě navíc udržují tradice a zvyky, jejichž kořeny sahají hluboko do středověku – ať už jde o předepsaný dress code u závěrečných zkoušek, včetně charakteristické čtvercové čepice nebo karafiátu na klopě, či o svérázné oslavy, kdy spolužáci házejí na úspěšného kolegu směs pudinku, alkoholu, vajec a konfet.

TIP: Dějiny evropského vzdělání: Pět nejstarších univerzit

Velké popularitě se těší rovněž kuriózní tradice kolejí Trinity a Balliol, které už od roku 1555 pravidelně v květnu pořádají závody kolejních želv. Zvítězí zvíře, jež se nejrychleji dostane k salátu umístěnému uprostřed osmimetrového pásu trávníku. A nutno podotknout, že nejde o nijak akční zábavu – šampioni většinou dorazí k cíli zhruba za čtyři hodiny.

Když v roce 1920 Jaroslav Hašek po tříletém pobytu na Sibiři zatoužil po návratu do Čech, podařilo se mu kontaktovat představitele radikálního křídla domácí sociální demokracie, mezi nimi i funkcionáře Antonína Zápotockého. Přesvědčil je, aby ho coby propagačního pracovníka delegovali na Kladensko, které se stalo jednou z bašt dělnického odporu během právě propuknuvší generální stávky.

V dopise pro anarchokomunistu Jaroslava Saláta-Petrlíka tehdy rudý agitátor, pro něhož v Rusku začalo být nebezpečno, napsal: „(...) Jestli pojedu do Čech, nepojedu se tam podívat, co dělají vymetené ulice v Praze nebo jestli ještě píšou noviny, že jsem se přimazal ke komunismu. Přijedu tam namazat záda celé slavné české vládě s takovou energií, jaké jsem přivykl v zápase naší páté armády.“

Trable s mnohoženstvím

Celá akce měla několik háčků, spojených s Haškovou minulostí. Během svého pobytu v Rusku, kdy příliš neuvažoval o návratu do vlasti, zapřel své manželství s Jarmilou Majerovou, s níž měl syna Richarda. Díky tomu se mohl oženit s Alexandrou Lvovou zvanou Šura, mladou zaměstnankyní tiskárny, v níž vznikaly stranické propagační materiály. Během pobytu v Československu by mu však druhá manželka, nevzdělaná vesničanka, byla jen přítěží. Protože však soudruzi z východu trvali na tom, aby se v jeho blízkosti pohyboval kontaktovatelný doprovod, Hašek se podvolil a do Československa ji vzal s sebou. 

Již v dětství si budoucí spisovatel vysloužil přezdívku „Hašek-šašek“ a v následujících letech se jeho charakteristickým rysem stalo šprýmařství a mystifikace všeho druhu. Večery rád trávil v pražských hospodách, kde popíjel se svými kumpány. Obvykle v nich byl vítaným hostem, neboť dokázal po dlouhé hodiny bavit všechny přítomné. Jak takovou veřejně známou postavu dostat z Ruska do Čech pokud možno nepozorovaně?

Z agenta navrátilcem

Řešením výše uvedených problémů se měla stát nová totožnost, díky které Hašek opustil ruské území pod jménem Josef Steidl. Vedle falešného pasu obdržel též příděl devíz – 1 500 německých marek mu mělo vystačit na přibližně tříměsíční pobyt. Vzhledem k jeho popularitě toto inkognito, jež nebylo podpořeno žádnou výraznější změnou vizáže, téměř okamžitě selhalo.

Již při naloďování v Petrohradu poznalo Haška několik Čechů, takže ve Štětíně už spisovateli nezbylo nic jiného než jít s pravdou (alespoň částečně) ven. Po příjezdu do Prahy neodolal a po cestě do hotelu si v ulici Národní nechal zastavit před kavárnou Union. Jakmile vešel dovnitř, přítomní ho ihned poznali a zvěsti o jeho návratu se začaly šířit po celé metropoli. Jepičí politická kariéra agenta Steidla byla v troskách, místo ní začala znovu vzkvétat kariéra Jaroslava Haška – spisovatele.

TIP: Bezohledný vzestup karlínských kluků: Jak se dostal Klement Gottwald do čela KSČ?

Zatímco v Praze v květnu roku 1921 probíhal ustavující sjezd Komunistické strany Československa, pracoval bývalý bolševický agitátor, na svém životním románu – čtyřdílných Osudech dobrého vojáka Švejka za světové války, jež ho měly proslavit doma i ve světě.

Během antiky ztroskotalo ve Středozemním moři velké množství lodí. Pod hladinou skončila i řada pobřežních měst nebo i tehdejší odpadky. V důsledku toho je dno Středozemního moře plné archeologického materiálu, který jen čeká, až ho někdo vyzvedne a prozkoumá. Odborníci z něj mohou získat pozoruhodné informace o tehdejším životě.

Tým italských a francouzských vědců nedávno detailně prostudoval tři antické amfory, které byly vyzvednuty v roce 2018 z dávného kotviště u města San Felice Circeo ve střední Itálii. Badatelé použili archeobotanické a zároveň i chemické analýzy, aby s jejich pomocí osvětlili výrobu vína v této oblasti, ve 2. a 1. století před naším letopočtem.

Archeologie vína

Archeobotanici zjistili, že vylovené amfory byly používány k výrobě červeného i bílého vína. Prozrazují to objevená pylová zrna z rostlin vína. Rovněž vyšlo najevo, že Římané používali hrozny z místních rostlin, i když není jasné, zda šlo o domestikovanou, nebo planě rostoucí révu.

TIP: Archeologové objevili poklad u pobřeží Izraele: Ukrýval mince i unikátní křesťanský prsten

Chemici zase prokázali, že k vodotěsné úpravě amfor a možná i kvůli specifické vůni, Římané využívali pryskyřici, jejíž součástí byl materiál z borovic. Pryskyřice přitom rovněž obsahovala pyl a zuhelnatělé zbytky rostlin, z nichž badatelé odvodili, že pryskyřice pocházela odjinud – zřejmě z Kalábrie nebo Sicílie.