V květnu 1942 zahájila společnost Krupp práce na zajímavém projektu samohybného děla, jež mělo (stejně jako typy Hummel a Nashorn) využívat podvozek Geschützwagen III/IV, jak byl označován onen hybrid součástí podvozků tanků PzKpfw III a IV. Nový obrněnec však měl vsadit na poměrně zvláštní koncepci, jež se do určité míry vracela k vůbec prvním pokusům o samohybná děla z doby první světové války.

Vozidlo nazvané Heuschrecke IVb (kobylka) mělo nést otočnou věž, kde by se nalézala standardní 105mm houfnice leFH 18, ale originální rys celé koncepce tvořila skutečnost, že věž by se dala z vozidla sejmout, aby pak vedla palbu ze země coby chráněné dělostřelecké postavení.

Šílené požadavky

Kvůli tomu „kobylka“ disponovala rovněž rámovým zvedákem, jenž měl zajistit manipulaci s onou 3,8 tuny vážící věží. Prototyp byl dodán v říjnu 1943 a z testů vzešly četné požadavky na změny. Krupp předal upravené vozidlo v březnu 1944, ale armádní úředníci požadovali další modifikace, které již působily skutečně podivně. Mimo jiné žádali, aby snímací houfnice dostala navíc kola, jež by umožňovala její tažení za vozidlem!

Kruppovi inženýři uposlechli, jenže čas běžel a zpočátku nadějná konstrukce Heuschrecke se nesmyslně komplikovala. Mezitím podobné vozidlo vyvíjely i firmy Alkett a Rheinmetall-Borsig, avšak i od nich úředníci žádali spousty úprav. Proto se začátek sériové výroby stále odkládal.

Vojáci původně měli obdržet první „kobylky“ v létě 1944, jenže termín se odsunul až na únor 1945 a projekt byl nakonec v prosinci 1944 zrušen. Jediný prototyp Heuschrecke IVb se dnes nachází na americké vojenské základně Aberdeen, zatímco konkurenční obrněnec od zbrojovek Alkett a Rheinmetall-Borsig lze spatřit v anglickém Duxfordu.

Jak omezit ztráty?

Mezi nejzajímavější a nejslibnější projekty německých samohybných děl nesporně patří koncepce zvaná Waffenträger. Běžně se tvrdí, že vznikla kvůli záměru sjednotit typově příliš roztříštěný park samohybných děl; tato myšlenka však byla na Waffenträger naroubována až později a původní plán byl jiný. Šlo o to, aby existovala platforma, která by zvládala rychlé přesuny protitankových kanonů PaK 40 ráže 75 mm a PaK 43 kalibru 88 mm, aby se tak omezily jejich ztráty, k nimž nutně docházelo při ústupových bojích.

(foto: Wikimedia Commons, Alan Wilson, CC BY-SA 2.0)

Počátkem roku 1944 tedy vznikly specifikace na jednoduchou pásovou platformu, která by paky převážela. Podle počátečních plánů se měly kanony nalézat na otočných plošinách opatřených jen čelními ochrannými štíty, ale poté armáda přidala požadavek na pancéřovou ochranu kanonů po bocích. Ke konzultacím byli přizváni též zástupci společností Krupp, Rheinmetall-Borsig, Ardelt a Steyr, z nichž první dvě měly dodávat děla, zatímco ty druhé se měly starat o podvozky.

Jak omezit ztráty?

Firma Ardelt použila coby základ šasi lehký tank PzKpfw 38(t), respektive čs. LT vz. 38, kdežto Waffenträger od značky Steyr spočíval na podvozku využívajícím prvky tahače Steyr RSO. Mezitím se objevila také ona již zmíněná idea použít univerzální podvozky též pro další zbraně, a proto měla vzniknout dvě provedení Waffenträgeru – lehké a střední.

První mělo přepravovat 75mm protitankové kanony a 105mm houfnice, kdežto na to střední by se montovala 88mm protitanková děla a vedle nich kanony ráže 105 a 128 mm či houfnice o kalibru 150 mm. Na podzim 1944 byly ke zkouškám připraveny prototypy Ardelt-Krupp, Ardelt-Rheinmetall a Steyr-Krupp; ačkoli celý projekt vyhlížel slibně, kvůli nedostatku zdrojů muselo dojít k jeho zastavení. Zachoval se pouze jeden prototyp Ardelt-Krupp, který stojí v muzeu v ruské Kubince.

Její dva synové se stali římskými císaři, její čtyři dcery se provdaly za významné evropské krále. Ona sama zdědila španělský trůn. Osud ji obdařil krásou i manželstvím z lásky, přesto Jana Kastilská málokdy zažívala pocity štěstí. Během života ji stále více pohlcovala melancholie, která se pak rozvinula ve vážnou duševní poruchu. Proto ji roku 1509 vlastní otec Ferdinand II. Aragonský nechal uvěznit v paláci v Tordesillasu. Sklony k duševnímu onemocnění pravděpodobně dostala kastilská královna do vínku již při narození. Plně však propuklo kvůli jejímu manželovi, kterého tolik milovala. Jak se z okouzlující dívky stala netečná zapáchající troska?

Skvělá partie

Jana Kastilská zvaná Šílená přišla na svět jako třetí dítě mocného páru kastilské královny Isabely a aragonského krále Ferdinanda II. Dívčini rodiče se zasloužili o sjednocení Španělska a vyhnání posledních muslimů z Pyrenejského poloostrova. Protože Jana měla dva starší sourozence, jako s nástupkyní trůnu se s ní moc nepočítalo. Dějiny však nakonec rozhodly jinak…

Přestože princezna nezaujímala v rodině nijak důležité postavení, dostalo se jí vynikajícího vzdělání. Prý ovládala několik cizích jazyků, vyznala se v právu, genealogii i heraldice. Velice ráda také četla. K tomu údajně vynikala v tanci, dovedla malovat, vyšívat i vyrábět krajky. Jako urozená dáma též jezdila na koni, lovila se sokolem i jestřábem. Kromě toho se mohla pyšnit světlou pletí i na Španělku vzácnýma modrýma očima. Jana zkrátka představovala žádoucí partii.

Působí proto trochu nepochopitelně, že ji rodiče v šestnácti letech provdali za jejího bratrance arcivévodu Filipa. Ten jako hrabě flanderský nepatřil k nejvýznamnějším ženichům. Jana však proti této volbě rozhodně neprotestovala. Traduje se, že se do svého nastávajícího přezdívaného Sličný zamilovala na první pohled.

Posedlost

Málokdy mohli šlechtici sledovat tak šťastnou nevěstu, jakou se roku 1496 stala Jana. Zároveň s ní se ženil i její bratr Jan. Ten si bral Filipovu sestru Markétu. Císař Maxmilián I. z rodu Habsburků si pojistil španělský trůn z obou stran, a to se mu vyplatilo. Zatímco Jan se z manželského štěstí dlouho netěšil, neboť záhy po sňatku zemřel, jeho sestra se vznášela na obláčku zamilovanosti. Tedy alespoň zpočátku.

Když ji její manžel zasvětil do milostných hrátek, chovala se prý novomanželka jako hárající fena. Podle dvorských klepů se neustále dožadovala projevů Filipovy mužnosti. Mladý Habsburk si zpočátku její pozornost užíval, ba jí dokonce zneužíval. Těšilo ho, že si s roztouženou manželkou může dělat co chce. Jenže jeho vášeň pro ni brzy vyhasla. Stejně jako další urození mužové začal hledat rozptýlení v náruči jiných žen. Přesto své manželské povinnosti zřejmě plnil svědomitě. Ze svazku Jany a Filipa totiž vzešlo šest dětí – dva synové a čtyři dcery. 

Jak se bezhlavě zamilovaná kastilská princezna vyrovnávala s manželovou nevěrou? Nesla to dost těžce. Dělala Filipovi žárlivé scény a neváhala dokonce použít fyzické násilí proti objektům jeho touhy. Jednou například zbila dvorní dámu, kterou podezřívala, že jí Filip projevuje svou přízeň. Potom jí nechala ostříhat dlouhé blonďaté vlasy. Rozčilený manžel se nesnažil skandál nijak ututlat, naopak Janě přede všemi vynadal. A nešlo o ojedinělý případ, kdy manželku veřejně zostudil.

Kastilská princezna si na bruselský dvůr vzala několik arabských otrokyní. Místní dvořany to velmi pobouřilo, protože Nizozemci v té době již považovali vlastnictví otroků za nepatřičné. Filip tedy naléhal na manželku, aby otrokyně poslala zpátky do Kastilie. Když to Jana rezolutně odmítla, vypukla zuřivá hádka. V jejím závěru mladý Habsburk zamkl manželku v pokoji. Ta na takové jednání odpověděla křikem, kopáním do dveří a hladovkou. V té době se zřejmě poprvé naplno projevila její duševní choroba.

Jana upadla do depresí. Nepřevlékala se ani nemyla. Celé dny nečinně hleděla před sebe. Zřejmě nedokázala snést, že s ní milovaný manžel nakládal jako s nesvéprávnou. Možná kdyby se jí dostalo větší laskavosti, nemusel celý příběh dospět k tak tragickému konci. Ta největší rána však Janu teprve čekala…

Osudový zápas

Protože infantka přišla o staršího bratra i sestru, stala se oficiálně dědičkou kastilského trůnu. Toto dědictví jí doslova spadlo do klína v roce 1504, kdy zemřela její matka Isabela. K vládnutí si ovšem Jana ani nepřičichla. Její otec s manželem se shodli, že není schopna obstát v roli panovnice. Každý z nich chtěl královské pravomoci pro sebe. Ze zákulisních bojů vyšel nakonec vítězně Filip. Velmi mu nahrála skutečnost, že Ferdinand II. se znovu oženil. Za svou nastávající si neuváženě zvolil neteř francouzského krále Germaine de Foix. Francie přitom tradičně patřila mezi nepřátele Kastilců.

Po tomto přešlapu aragonského krále se roku 1506 vydali Jana a Filip jako nový král a královna Kastilie na Pyrenejský poloostrov. Cestou se odehrála zvláštní příhoda – psychicky nevyrovnaná Jana odmítla vstoupit do vesnice Gójeces. Vzala si totiž do hlavy, že ji manžel chce zavřít na zdejším hradě. Raději přenocovala pod širým nebem. Poddaní se ani neměli čas pozastavit nad Janiným podivným chováním. Na počest královské páru se konaly velkolepé slavnosti. Během nich se odehrávaly i zápasy v tehdejší formě tenisu. Tuto míčovou hru Filip zbožňoval. Snad proto si počínal tak nerozumně.

Splavený potem po zápase naráz vypil sklenici ledové vody. Druhý den s ním lomcovala horečka. Jana jako věrná manželka dlela u jeho lůžka. Ošetřovala ho, podávala mu léky, modlila se za něj. Navzdory jejímu úsilí teprve šestadvacetiletý král zemřel. Dodnes někteří historikové podezřívají Ferdinanda Aragonského, že svého zetě nechal otrávit, aby si trůn přivlastnil. S Janou si starosti dělat nemusel, neboť po manželově smrti doslova zešílela žalem.

Strašidelný průvod

Jakmile Filip vydechl naposledy, naléhali dvořané na šestadvacetiletou vdovu v pátém měsíci těhotenství, aby podepsala nejrůznější listiny. Jana však odmítala k čemukoli připojit svůj podpis. Setrvávala v otupělosti a odháněla od sebe lidi, zejména ženy, které nenáviděla. Přestože se chovala tak netečně, některé její zaznamenané výroky svědčí o nečekané rozumnosti. Duchovní po ní například chtěli, aby jmenovala nové biskupy do neobsazených diecézí, aby ovečky nezůstaly bez pastýře. Na to prý královna odpověděla: „Mnohem závažnější by bylo, kdybych zvolila pastýře málo způsobilé vést stádo.“ Ovdovělou Janu tak k žádnému vladařskému kroku nedonutili.

Kastilie přitom potřebovala schopného vládce stůj co stůj. Šlechtici se pustili do bojů o moc, po dlouhém suchu přišel hlad. Jako by to nestačilo, lidé umírali jako mouchy na dýmějový mor. Před strašnou nemocí se rozhodla utéci i Jana. Odmítala však opustit Burgos bez svého manžela. Přikázala exhumovat jeho mrtvolu, a dokonce nechala otevřít rakev. Potom přinutila shromážděné vyslance, aby jejího zesnulého muže identifikovali. Královna se zřejmě bála, že přijde o manžela i po jeho smrti. Teprve, když proběhla tato morbidní scéna, vydala se Jana i se svým dvorem na venkov. Kočár s rakví její manžela táhlo čtyřspřeží. Šlo o skutečně strašidelný průvod, neboť královna vydala příkaz cestovat za soumraku. Tak se obávala zmizení manželovy mrtvoly, že ho například v kostele v Torquemadě nechala střežit ozbrojenými vojáky.

Jindy si zase usmyslela, že přenocuje v klášteře. Jakmile však zjistila, že se jedná o ženský klášter, propadla panice. Jeptišky určitě chtějí jejího milovaného ukrást. Poručila tedy rakev vynést ven a na její příkaz ji znovu museli otevřít. Až poté, co pohlédla do rozkládající se Filipovy tváře, uklidnila se. Od té chvíle se nechtěla od mrtvého odloučit a spala na zemi vedle rakve. I ti největší optimisté tak toužebně vyhlíželi den, kdy královninu šílenství učiní přítrž její otec Ferdinand.

Domácí vězení

Ferdinand Aragonský nakonec zasáhl až roku 1509, kdy se mu podařilo zvládnout odbojné šlechtice. Konečně se Kastilie dočkala vládce. V té době už o sebe Jana vůbec nepečovala. Žila ve špíně a zanedbávala i základní hygienu. Otec ji proto nechal převézt do paláce vedle kláštera svaté Kláry v Tordesillasu. Z něj nesměla vytáhnout ani paty. Ze začátku ji v jejím neradostném údělu alespoň dělala společnost její dcera, budoucí portugalská královna Kateřina. Jak krušné chvíle musela zažívat vedle šílené matky!

Přes královnin špatný psychický stav se našli tací, kteří se přáli s ní oženit. Tento záměr pojal ovdovělý anglický král Jindřich VII. Než však došlo k nějakému vyjednávání o sňatku, panovník zemřel. Stejně si jen těžko lze představit, že by Jana ve svém rozpoložení byla schopna stanout před oltářem a složit svatební slib… Oficiální kastilská královna tedy dál trávila čas v domácím vězení.

Nezměnilo se to ani po smrti jejího otce v roce 1516. Tehdy se ujal vlády nad Španělskem Janin syn a pozdější římský král Karel V. Dorazil z Nizozemí a v doprovodu starší sestry Eleonory šel pozdravit matku. Lze předpokládat, že spíše než synovská láska ho k tomuto kroku vedly ryze praktické pohnutky. Jeho matce přece jen stále náležel titul královny. Považoval za vhodné vzbudit zdání, že se vlády ujímá s jejím požehnáním. Jana se ovšem nenacházela ve stavu, kdy by byla schopna pochopit, oč jde. Syna i dceru sice přivítala objetím, avšak vzápětí se nevěřícně zeptala: „Jste ale moje děti?“

Poslední šance

Po takovém přijetí se nelze divit, že Karel ponechal matku zavřenou v paláci. Přesto Jana dostala ještě příležitost se ze své izolace dostat. V roce 1520 pobýval Karel mimo Španělsko. Toho využila některá španělská města, která se proti nepřítomnému králi vzbouřila. Povstalci, takzvaní komuneři, ovšem nechtěli svrhnout monarchii, a tak se poohlíželi po jiném vládci s modrou krví. V takové chvíli si vzpomněli na uvězněnou královnu. Jak je Jana přijala? Zpočátku v nich vzbudila velké naděje. „Ano, zůstaňte zde k mým službám, o všem mě zpravujte a ztrestejte všechno špatné, vždyť jsem vám mnohým zavázána,“ řekla prý tehdy panovnice.

Jana Kastilská však ke zklamání svých příznivců zůstala pouze u slov. I nadále se rozhodla setrvat v Tordesillasu, navíc odmítala cokoli podepsat či vydat jakékoli prohlášení. Po pouhých dvou a půl měsících utrpěli komuneři zdrcující porážku. Jejich vůdcové skončili na popravišti. Tak Jana promarnila zřejmě poslední příležitost na svobodný život. Od té doby ji totiž syn nařídil co nejpřísněji střežit. Jejím dozorcem se stal markýz de Denia a ten ji přidělil také několik žen jako dozorkyň. Společnost žen, které nenáviděla a podezřívala, na nemocnou královnu rozhodně nepůsobila dobře.

Mezi čarodějnicemi

Markýz Denia si všiml, že šílená královna nevykonává předepsané náboženské úkony, ba dokonce se jim vyhýbá. Povolal k ní proto kněze Františka de Borgiu, aby zjednal nápravu. Jana z neplnění náboženských povinností vinila své společnice. Knězi tvrdila, že jí berou modlitební knihy, vysmívají se modlitbě. Navíc je obvinila z čarodějnictví. Údajně ji někdy obcházejí a mumlají jakási zaříkadla, přitom se vydávají za duchy zemřelých. Zrodila se všechna tato obvinění jen v pomatené mysli uvězněné vladařky, nebo se v nich ukrývala pravda? Kněz rozhodně nehodlal rozpoutat čarodějnický proces. Přiklonil se spíš k možnosti, že královna trpí halucinacemi. Podle hesla, že šílenci se nemá odporovat, však František de Borgia předstíral potrestání žen. Od té doby se Jana upokojila. 

TIP: Nešťastná zajatkyně z Tordesillas: Byla Jana Šílená skutečně duševně nemocná?

Se stářím se ovšem začalo horšit i královnino fyzické zdraví. Protože nedbala o hygienu dostala se jí do nohou sněť. Královna celé dny křičela bolestí, než konečně na Velký pátek roku 1555 vydechla naposledy. Její poslední zaznamenaná slova podle svědků zněla: „Ježíši na kříži, stůj při mně.“ Tak smutně dožila dcera mocné Isabely Kastilské…

Není těžké vyjmenovat celou řadu důvodů, proč jsou právě psi považováni za nejlepší přátele lidí. Odborníci nedávno přišli s dalším aspektem, který možná není zřejmý na první pohled. Američtí badatelé zjistili, že se stoupajícím počtem majitelů psů v sousedství, klesá v dané oblasti zločinnost. Psi vlastně opravdu bojují proti zločinu, není to ale přímo tím, že by fyzicky pronásledovali zločince.

Sociolog Nicolo Pinchak z Ohijské státní univerzity a jeho spolupracovníci jsou přesvědčeni, že souvislost mezi vlastnictvím psů a nižší zločinností je skryta v něčem jiném. Podle nich je klíčové, že psi nutí své majitele, aby s nimi chodili ven. Lidé jsou díky tomu více vidět na ulicích, což zužuje manévrovací prostor zločincům.

Hlídky pejskařů

Když je v určité oblasti více rušno, kriminální živly mají těžší život. Hůře hledají místo a čas, kde by se v klidu a nikým nerušeni mohli věnovat svým nekalým záměrům. Lidé, kteří se procházejí se psy, si všímají mnoha věcí a mohou tím pádem překazit řadu zločinů ještě předtím, než k nim dojde. Mnohdy také přispějí k dopadení pachatele.

„Lidé se psy jsou vlastně jako dobrovolné hlídky, které patrolují v ulicích,“ říká Nicolo Pinchak. „Mohou objevit případné problémy nebo podezřelé lidi. Takoví svědci mohou zločince v řadě případů odradit.“

TIP: Jak bojovat se zločinem? Sekáním trávníků a uklízením odpadků!

Pinchak se společně s kolegy podíval na data pro oblast města Columbus ve státu Ohio, včetně statistik zločinů, vlastnictví psů a sociologických výzkumů, které studovaly míru důvěry a sociální klima. Autoři studie upozorňují, že se jejich výzkum zaměřil jen na jediné město, kde navíc nemohou vyloučit různé faktory, které mohly ovlivnit jejich výsledky. Jejich závěry tedy bude nutné potvrdit podobným výzkumem v dalších oblastech. Zatím se ale zdá, že psi mají na situaci v okolí příznivý vliv. „V sousedství nevznikne důvěra a pocit bezpečí, když lidé nejsou na ulicích a nevidí, co se tam děje. A přesně tohle dokáží psi zařídit,“ vysvětluje Pinchak.

Jak se zdá, společnost Virgin Galactic hodlá intenzivně provozovat komerční lety na hranici kosmického prostoru. U americké letecké a vývojářské firmy Aurora Flight Services, která je dceřinou firmou Boeingu, si objednali dva další nosné letouny WhiteKnightTwo. Ty zajišťují první fázi letu kosmoplánu SpaceShipTwo.

Pokud jde o Virgin Galactic, velký díl pozornosti si získal jejich kosmoplán SpaceShipTwo. Ve skutečnosti je to ale právě nosný letoun WhiteKnightTwo, který je základním pilířem celé technologie kosmických letů Virgin Galactic. Tento mohutný stroj se dvěma trupy a křídly s rozpětím 43 metrů vynáší kosmoplán SpaceShipTwo do výšky 15 kilometrů, odkud pak vyráží na cestu k hranici kosmického prostoru.

Víceúčelový nosný letoun

Lety s pilotovaným kosmoplánem ale nejsou pro nosný letoun WhiteKnightTwo jedinou možností. Tento stroj, který původně vyvinula společnost Scaled Composites, byl navržen jako víceúčelový. Může vypouštět i jiné letouny či rakety. Navíc ho lze využívat jako letoun k vytváření mikrogravitace, ať už pro účely výcviku nebo experimentování. Dokonce se zvažovalo i jeho nasazení jako hasícího letounu.

TIP: Virgin Galactic se dva roky po smrtelné nehodě vrací do vzduchu

Aurora Flight Services by měli připravit součásti obou nových letounů WhiteKnightTwo. Do finální podoby by měly být následně zkompletovány v kalifornském zařízení Virgin Galactic v Mojavské poušti. První ze dvou nových letounů by měl být hotový v roce 2025 a každý by měl zvládnout až 200 startů kosmoplánů ročně.

Odborné odhady říkají, že v Africe v současnosti žije kolem 110–150 tisíc kusů žiraf. Zhruba dvě třetiny tohoto počtu se nacházejí v Keni, Tanzánii a Botswaně. Jestliže sem někdy pojedete na safari, asi sotva nejvyšší suchozemské tvory naší planety přehlédnete. Samice měří až 4,5 metru, samci jsou ještě o metr vyšší a v některých případech váží až 1 800 kilogramů.

Nebojácní býložravci

Vzhledem k velikosti těchto tvorů je jejich jediným přirozeným nepřítelem lev. I lví smečka si ovšem počíná při napadení žirafy obezřetně a především se snaží srazit vyhlédnutou kořist k zemi. Mocnou zbraní tohoto zvířete jsou totiž kopyta a jeden dobře mířený kopanec dospělé žirafy dokáže bez problémů rozdrtit lví lebku nebo přerazit páteř. Mírumilovní sudokopytníci ovšem potyčky se lvy z pochopitelných důvodů nevyhledávají a raději volí útěk. Ačkoli jejich tělo není uzpůsobeno k běhu na dlouhé vzdálenosti, krátkodobě dokážou vyvinout rychlost až 55 km/h.

Existují ale situace, kdy se i tito jinak mírumilovní býložravci soubojům nevyhnou. V době páření dochází mezi samci k častému měření sil, které má silnějšímu zjednat právo na samici. Sokové se nejprve pokoušejí jeden druhého zastrašit – vyzývavě stojí proti sobě, nebo se obcházejí v kruzích a měří sílu protivníka. Když zastrašovací taktika selže, může začít souboj, při němž samci zpočátku používají krky zkřížené do tvaru písmene X k přetlačování.

TIP: Souboj žirafích samců: Rivalita mezi něžnými obry

V případě, že ani v první „ostré“ fázi střetu žádný z bojovníků nevyklidí pozice, přijde na řadu hlava, a to doslova. Oba do sebe začnou hlavami tlouct a snaží se zasáhnout protivníka do hrudi nebo do krku. Údery jsou vzhledem k délce krku a hmotnosti zvířat nesmírně silné a například po ráně do hlavy může dojít k omráčení nebo smrti. Rány mohou také poškodit některé vnitřní orgány.

Hmyzí hotel představuje umělou skrýš, která užitečným druhům poskytuje nejen útočiště, ale také třeba bezpečné místo ke kladení vajíček. Jeden takový vybudovala skotská organizace Highland Titles ve stejnojmenné přírodní rezervaci ve Skotsku: Na ploše 200 m² zahrnuje kmeny smrků, cihly, bambus, kůru, semena divokých květin i pletivo na jahody.

TIP: Karneval bláznivých rekordů: Netradiční zápisy do Guinnessovy knihy

Luxusní hmyzí ubytování tak svými rozměry více než dvojnásobně překonalo dřívějšího držitele rekordu z Varšavy. Hotel by měl pomoct zlepšit biodiverzitu v oblasti, jež se v 80. letech zalesňovala bez ohledu na životní prostředí, načež ji ještě zdevastovalo intenzivní kácení. 

Pro mnohé rodiče představuje lechtání spolehlivý recept, jak své ratolesti rozesmát. Zejména nejmenší děti se při něm často hihňají tak, že téměř nemohou popadnout dech. V tomto případě však neplatí, že smích znamená štěstí: Snímky z magnetické rezonance prokázaly, že se při lechtání zapojují jiné oblasti mozku než v jiných humorných situacích, například při vyslechnutí vtipu. Podle psychologů jde o vyjádření submisivity, a smích tak značí vůlí jen těžko ovladatelnou reakci na podřízené postavení, v níž se „oběť“ ocitla. Pokouší se tím agresorovi naznačit, že se vzdává, a chce, aby přestal.

Lechtající osoba – ať už rodič, či kdokoliv jiný – totiž uvedeným jednáním vyjadřuje svou dominanci, často samozřejmě nevědomky. Pokud se nevinná zábava vymkne kontrole, v dítěti převládne pocit, že je v rukou dospělých zcela bezbranné, a zážitek jej může ovlivnit i na celý život. 

TIP: Neurovědci potvrzují: Babičkovská láska opravdu existuje

Ve studii z roku 2019 zkoumali psychologové z americké University of Kentucky skupinu zhruba 150 dospělých, které v dětství „zneužívali“ jejich sourozenci. Ukázalo se přitom, že mezi jejich nejoblíbenější metody patřilo právě lechtání. A jistě nikoliv náhodou se ve středověké Číně coby způsob mučení používalo jemné dráždění citlivých částí těla, které si nešťastník v poutech nemohl poškrábat. 

Idea cirkumlunární mise se zrodila v průběhu léta 1968 a tehdejší manažer programu Apollo George Michael Low pro ni postupně získal řadu důležitých spojenců. Stále ale chyběl souhlas těch nejdůležitějších – administrátora NASA Jamese Webba a ředitele kanceláře pilotovaných letů George Muellera. Bez jejich požehnání mohl Low na odvážnou misi zapomenout. Nepříjemnou povinnost informovat nejvyšší nadřízené vzal na sebe generál Samuel Phillips, ředitel lunárního programu Apollo.

Předchozí část: Jak se rodily plány první cesty na oběžnou dráhu Měsíce?

Když byl Webb o nových plánech telefonicky zpraven, začal do sluchátka křičet, až se americká ambasáda ve Vídni otřásala v základech: „Zešíleli jste? Vystavujete riziku agenturu i celý program!“

Jeho postoj se dal chápat – Webb byl politik a velmi dobře si uvědomoval možné následky neúspěchu mise. Pro něj nešlo o zajímavou technickou výzvu, nýbrž o krok, který mohl vyústit v definitivní ztrátu podpory Kongresu i veřejnosti. A nakonec přidal ještě jeden nezvyklý, ale přesto validní argument: „Jestli ti tři chlapi uvíznou a zemřou na lunární orbitě, pro nikoho – milence, básníky – pro nikoho už Měsíc nebude stejný jako dřív!“

Stejně chladný postoj zaujal Mueller. Ani on, který předtím proslul velmi odvážným rozhodnutím testovat Saturny V jako celek, nedokázal zprvu překonat nedůvěru v naznačené plány. I přes nesouhlas obou mužů se ovšem věci pomalu dávaly do pohybu a všichni zainteresovaní doufali, že dva klíčové hráče nakonec přesvědčí.

Mise X

Desátého srpna se ve Washingtonu odehrála další schůzka „konspirátorů“ a podařilo se na ní dohodnout startovací okno výpravy, jež dostala pracovní a krycí název Mise X. Astronauti měli k Měsíci letět v termínu, který by zajistil pokud možno identické světelné podmínky jako při budoucím pokusu o přistání. Bylo velmi důležité zachytit nejen podobu útvarů, balvanů a orientačních bodů, ale i jejich stíny, tak aby posléze dva muži v lunárním modulu přesně věděli, co mají při pohledu z okénka čekat.

O den později, v neděli 11. srpna, se posádka Apolla 9 ve složení Frank Borman, James Lovell a William Anders účastnila v kalifornském Downey další z mnoha zkoušek velitelského modulu. Těsně před zahájením testu zazvonil opodál telefon, přítomný pracovník z North American Aviation jej zvedl a chvíli poslouchal. Pak přešel ke kabině, naklonil se do průlezu a sdělil Frankovi, že s ním chce mluvit ředitel divize letových operací posádek Deke Slayton. Jakýkoliv jiný hovor by Borman odmítl s tím, že test má absolutní prioritu. Ale Slayton, to bylo něco jiného – astronauti svého šéfa bezvýhradně respektovali.

„Franku, okamžitě doraz do Houstonu. Musím s tebou mluvit,“ oznámil Slayton. „Tak se mnou mluv hned, Deku. Mám práci, s velitelským modulem jsou pořád problémy a…“ Borman nestačil doříct a Slayton ho uťal: „Nemůžu mluvit po telefonu. Sedni na letadlo a fofrem přileť.“ Když o něco později vstupoval Borman do šéfovy kanceláře, zarazil ho pokyn, aby za sebou zavřel. Bylo jasné, že jde o něco velkého.

Rána z čistého nebe

Během následujících minut Deke Frankovi nejprve předestřel velmi vážný faktor, který stál kromě jiných v pozadí návrhu na misi Apolla k Měsíci: Podle CIA měl Sovětský svaz blízko k realizaci pilotovaného lunárního obletu v první prosincové dekádě, čímž získala americká výprava na měsíční orbitu na naléhavosti. Tehdy ještě nikdo netušil, že Sověti žádný takový let neuskuteční a posléze budou popírat, že by jej vůbec kdy zamýšleli.

Následně Slayton Bormanovi přiblížil základní rysy plánu, načež se ho přímo zeptal, zda je ochoten na oběžnou dráhu Měsíce letět. Astronaut uvažoval jen pár desetin sekundy, než zaznělo jeho jasné „ano“. Ještě týž den se vrátil do Downey a informoval Lovella i Anderse. Oba se zdáli nadšeni – Lovell o to víc, že se měl coby pilot velitelského modulu stát prvním navigátorem mimo zemskou orbitu. 

Ovšem pro Anderse šlo trochu o ránu z čistého nebe. Jako pilot lunárního modulu doufal, že by mohl na Měsíci při jedné z pozdějších výprav přistát. Jenže nová mise, kde by figuroval v roli „pilota bez lunárního modulu“, poslala jeho šance ke dnu. Bylo mu jasné, že než se dostane zpět do rotace v jiné posádce, bude celý program možná již minulostí. Nezbývalo mu však než se jako týmový hráč do nadcházející výzvy ponořit, i když se s ní zcela neztotožnil…

S lunární alternativou

Věci se ovšem neměnily jen v hlavách astronautů. Zástupce administrátora Thomas Paine na schůzce ve Washingtonu slíbil, že se pokusí Webba a Muellera přesvědčit, aby dali letu zelenou, a zčásti opravdu uspěl. Uplynulo několik dní a oba muži mírně změnili názor. Mueller se nakonec nechal obměkčit a přistoupil na možnost, že se mise uskuteční – ovšem pouze za podmínky, že Apollo 7 coby první pilotovaný let v říjnu téhož roku dopadne dobře. Webb mu v postoji sekundoval a opatrné posvěcení z nejvyšších míst bylo na světě.

V neděli 18. srpna se v MSC konala schůzka, jíž se zúčastnil už i Borman. Během pouhých čtyř hodin se podařilo načrtnout cíle mise a kostru letového plánu, včetně počtu obletů Měsíce, což za normálních okolností trvá týdny až měsíce. Na tiskové konferenci o den později byla oznámena změna číslování misí a pořadí letů: Apollo 8 již nebylo misí posádky Jima McDivitta, ale v prosinci měl pod daným označením letět Bormanův tým a kolegům přenechat číslo devět. Na stejné tiskové konferenci zazněla ještě jedna zajímavá informace: Nově designované Apollo 8 mělo představovat „misi na vysoké zemské orbitě s lunární alternativou“. Novinářům trvalo jen okamžik, než se dovtípili, o co jde…

Pouhé dva týdny

Definitivní rozhodnutí však muselo počkat do podzimu: Den po startu Apolla 7 bylo jasné, že se všechny hlavní překážky podařilo překonat. Dvanáctého října tak Paine předstoupil před novináře, aby jim oznámil, že „osmička“ zamíří na lunární orbitu. Ale to hlavní se již dávno odehrálo během několika srpnových dnů.

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Od konce oné Lowovy dovolené do zhmotnění mise uplynuly pouhé dva týdny. Dva týdny, během nichž byl definován extrémně riskantní a odvážný krok, jakých se dosud v kosmonautice uskutečnilo jen velmi málo. Otevřel přitom cestu člověka k Měsíci a zůstává inspirací dodnes.

Brožurková příručka Škola milenců o 128 stranách a s podtitulem Spolehlivý rádce, provázející každého milujícího od prvních počátků milostných citů všemi záchvěvy lásky až k přístavu manželskému vyšla v nakladatelství Rudolfa Storcha v pražském Karlíně v roce 1910. Storch, provozující též knihkupectví a antikvariát, měl pověst vydavatele pokleslých žánrů.

Úspěch svého podniku, jehož vedení se v roce 1911 ze zdravotních důvodů vzdal, postavil na sešitech Detektivní novely, fiktivních pamětech amerického detektiva Leona Cliftona. Braková řada cliftonek s neuvěřitelnými 275 svazky se stala fenoménem několika generací čtoucích pod lavicí a další dosud netušenou možnost zisku cítil karlínský nakladatel v erotické četbě. Tituly jako Deník massérky nebo Žena dvou mužů rozněcovaly fantazie masového mužského čtenářstva stále více se odpoutávajícího od církví reglementované sexuality.

Uhlazenější formu pro střední vrstvy pak představovaly populární příručky domácího lékařství, pohlavní zdravovědy, dobrého chování nebo „tajemníci lásky“ jako Umění s mužem šťastně žíti či právě Škola milenců, jejímž autorem byl patrně úředník se spisovatelskými ambicemi a pozdější ministr financí JUDr. Bohumil Vlasák (1871–1945).

Ochránce před pudy i rodiči

Obyvatelé rychle rostoucích měst právě prožívali Belle Époque, krásnou éru přelomu 19. a 20. století, kdy se rapidně zvyšovala jejich životní úroveň i objem volného času. Šlo o zlaté časy prvních automobilů, lázeňských pobytů, bulvárů či kinematografie, ale též populárního čtiva, jehož vydavatelé sázeli na vysoký náklad a nízké ceny. Škola milenců stála 1 K 20 h, tedy dvě láhve průměrného vína v tehdejších pražských cenách.

Prodeje bulváru zvyšovala senzacechtivost, po otevírání dosud tabuizovaných témat. Mezi ty patřila právě sexualita, ale také vytěžování rozšířených předsudků a strachu z jinakosti, například z emancipujících se žen-sufražetek. Pro kultivovanější prostředí horních a středních vrstev vycházela popularizační lékařská literatura o hygieně a technice manželského soužití. V té docházelo k jisté rehabilitaci sexuality, ovšem nadále zavřené za dveře manželské ložnice a konzumované s umírněností a mužskou dominancí.

Nukleární rodina, kterou ve formě aktivního vydělávajícího muže a pasivní ženy v domácnosti zrodila industrializace, začátkem 20. století dál tvořila málo zpochybňovaný základ společnosti. Emoce mezi rodiči a dětmi i sourozenci navzájem hrály mnohem menší roli než dnes a k uzavírání sňatků docházelo mnohdy na základě nesmlouvavé rodičovské autority. Ovšem časy se měnily a mezi dospívajícími měšťanskými ratolestmi zesilovala touha po šťastném manželství uzavřeném z lásky. A to byla ta pravá příležitost pro autora Školy milenců, který sám sebe pasoval do úlohy spolehlivého a zkušeného průvodce po zlaté střední cestě ke štěstí.

Na jedné straně poprvé zamilované výchovně varoval před slepou láskou, oddávající se „pudu přírody“ a vycházející z „nezdravých románů a perversních frašek“. Na straně druhé, aby si získal sympatie mladých čtenářů, chápal, že rodiče „staví se pravidelně na stanovisko pedantické, nerespektujíce psychologickou stránku věci“ a před „bratrem se podobné věci skrývají“. 

Každý mladý muž

„Počestné“ 19. století, které se v rodinách majetných měšťanů vyznačovalo viktoriánskou pruderií, sice ve Škole milenců zčásti ustupuje otevřenějšímu přístupu. Ale také tato pokrokářsky se tvářící příručka je kódována v panující dvojí morálce – jiné pro muže, jiné pro ženy. Převládala představa, že muž má do manželství vstoupit vybaven erotickými zkušenostmi, zatímco novomanželka nikoliv. Proto se také katoličtí zpovědníci zaměřovali na případný předmanželský styk včetně možných a utajovaných potratů u dospívajících dívek. Ostatně stále platilo, že literatura týkající se pohlavního života byla od mužů a pro muže, což platilo i pro Školu milenců.

Bohumil Vlasák z celkových osmnácti kapitol svého rádce věnoval mladým ženám z přiznaně komerčních důvodů aspoň poslední krátkou kapitolu, kde do desatera vložil dobový obraz vládnoucího patriarchátu. Předtím provedl mladíky ze středních vrstev celkem sedmnácti různými okruhy nástrah zamilovaného stavu včetně například krachu první lásky a nebezpečí žárlivosti. Varoval je před rafinovanými koketami, ale též před nově se objevující skupinou dívek: emancipujícími se modistkami, telegrafistkami a prodavačkami, které nejsou schopné vážného vztahu, ale pro „prchavou zábavu úplně stačí“.

Svého průvodce ovšem začal sexualitou, kterou, stejně jako celou brožuru, pojímá především osvětovou optikou vtělenou do rčení „všeho moc škodí“. Vlasákovými slovy: „Styk muže se ženou je funkcí, kterou zdravé tělo vykonávati musí. Výstřednosti v obou směrech – úplné zdržování se, neb přílišné holdování – příroda těžce trestá.“ 

Autor se opírá o tehdejší lékařské autority a neúnavně jako mluvčí racionálního věku odmítá dědictví romantismu i staré pověry, aby ale současně vytvářel mýty nové, když například mimoevropské civilizace obviňuje z neschopnosti dosáhnout „čisté lásky“. Pokud však nezůstane předmanželská láska takzvaně bez následků, mladí mužští čtenáři mohou zůstat v klidu. Autor Školy milenců těhotenství svalí na děvčata, která „v lehkomyslném mládí zapomněla na náboženství“ a nyní „sahají k zločinu, který může ohrozit jejich zdraví neb i život a v případě vyzrazení má za následek vězení“. 

Kouč našich prapradědečků

Stereotypy „hodná holčička“ a „zlobivý kluk“ se zrodily právě v 19. století. A protože na děvčátka, vychovávaná k ženskému údělu, tedy podřízenosti a pasivitě, byly už od dětství kladeny větší nároky než na chlapce, až na výjimky tato představa fungovala.

TIP: Komenský sexuální osvěty: Karel Obrátil zachytil erotiku českého venkova

Dnes se většina vážně míněných rad a tvrzení Školy milenců – například že muž se řídí logikou a žena je nevyzpytatelnou bytostí ovládanou instinkty – jeví přinejmenším směšně a překonaně. Četba sto let starého „tajemníka lásky“ však může být varováním pro nás všechny, kteří hltáme nejrůznější mentální kouče. Jejich dnešní stoprocentní recepty na úspěch a štěstí budou pravděpodobně za dalších sto let podobně vyčpělé.