Když na počátku roku 1943 utichly boje v okolí Stalingradu, navštívili bojiště, stejně jako po každé větší bitvě, inspektoři Rudé armády. Jejich týmy měly kromě jiného za úkol vyvodit závěry z použití bojové techniky, vylepšit metodiku jejího nasazení a navrhnout technické úpravy, které by vedly k její vyšší efektivitě při střetu s nepřítelem.

Rekordně rychlý vývoj

Boje na Volze, při kterých sovětské jednotky útočily na úpornou obranu Wehrmachtu, obnažily problém absence prostředku palebné podpory, který by dokázal dostatečně efektivně ničit zpevněná ohniska odporu včetně polních opevnění. Když nadto začaly přicházet stále častější zprávy o nasazení nových těžkých tanků Tiger, bylo rozhodnuto. Rudá armáda musí dostat samohybnou houfnici ráže 152 mm.

Vývojových prací se ujal slavný konstruktér Josef Kotin a jeho tým, který nad možností konstrukce podobného stroje uvažoval už delší dobu a ihned se dal do práce. Omezená výrobně-technická základna a nedostatek času přivedly Kotinovy inženýry (nikoli poprvé ani naposledy) k myšlence využít pro novou konstrukci dvě zbraně, které jsou již zavedené do výzbroje.

Volba padla na dostatečně robustní podvozek těžkého tanku KV-1 ve spojení s polní houfnicí ML-20 ráže 152,4 mm. Od schválení výkresové dokumentace projektu KV-14 do stavby prvního prototypu uplynulo neuvěřitelných 21 dní, po nichž proběhly tovární a armádní zkoušky. Stroj jimi prošel bez námitek a obratem začala jeho sériová výroba pod označením SU-152.

Prvního března 1943 byla skupina 35 strojů odeslána do Moskvy, kde se měly začít formovat nové těžké tankosamohybné pluky. Každý z nich měl kromě velitelských strojů KV-1 zahrnovat také 12 kusů SU-152.

V testovacím středisku Kubinka vyzkoušeli účinnost nové samohybky na ukořistěném německém těžkém tanku Tiger. SU-152 se během postřelovacích testů osvědčil jako kvalitní protitanková zbraň i proti nejtěžším typům nepřítele. Výbor obrany proto přikázal zrychlit výrobu. Ta probíhala mezi březnem a prosincem 1943 a SU-152 se tak stačil zúčastnit těžkých bojů v kurském oblouku. 

U Kurska a Dněpru

Podle starší socialistické historiografie zničily stroje SU-152 v kurské bitvě 12 těžkých tanků Tiger a sedm stíhačů tanků Ferdinand, ve světle posledních výzkumů se však tato čísla zdají poněkud nadsazená. O vysokých výkonech nového stroje však hovoří například záznam z bojů u ukrajinské vesnice Malý Bukrin během bitvy o Dněpr. Dvanáctého října 1943 se baterie samohybných houfnic poručíka Grinčenka střetla s nepřátelským protiútokem, jenž měl za cíl zahnat sovětské jednotky zpět za Dněpr, který pro Wehrmacht znamenal významný přírodní obranný prvek.

TIP: Drazí doma v Německu: Z dopisů polní pošty vojáků ze Stalingradu (1)

Když se německé tanky přiblížily k pozicím 241. pěší divize a 229. tankového pluku 27. armády, rozhodl se Grinčenko postavit jim do cesty své samohybné houfnice, aby útok zastavil nebo alespoň zpomalil a umožnil tak zadnímu voji sovětských jednotek připravit se k obraně. Útok měl pro Němce nesmírný význam, proto do něj zapojili také těžké stíhače tanků Ferdinand. Během přesně mířené palby brutálně účinných 152mm houfnic ML-20S bylo postupně zničeno několik nákladních vozů, dva střední tanky PzKpfw IV a s nimi také jeden útočící Ferdinand.

Grinčenkova jednotka se po přestřelce přeskupila a ještě téhož dne napomáhala obsazení důležitého komunikačního uzlu Malý Bukrin uvnitř strategicky významného dněperského poloostrova, za nímž se rozkládaly stovky kilometrů roviny pravobřežní Ukrajiny.

Antarktida působí na první pohled dojmem nehybného, zmrzlého světa, kde se neděje nic moc zajímavého. Ale zdání může klamat. Výzkumný tým, který vedla Chloe D. Gustafsonová z amerického Scrippsova oceánografického institutu, objevil v Západní Antarktidě nečekaně velký „zásobník“ kapalné fosilní vody.

Tato přírodní nádrž s množstvím slané vody se nachází přímo pod rychle se pohybujícím ledovcovým proudem. Podle vědců je možné, že voda je v tomto místě uzavřená už dlouhé tisíce let. Je to přitom vůbec poprvé, kdy vědci v Antarktidě objevili podzemní (či spíše podledovou) vodu pod ledovcovým proudem. Badatelé se domnívají, že podobné zásobárny vody mohou být pod většinou ledovcových proudů v Antarktidě.

Zásobárna vody pod ledovcovým proudem

„Nově objevený systém s vodou pod ledem připomíná obrovskou mycí houbu. Tvoří ji porézní sediment, který je úplně nasáklý vodou. Tato houba má tloušťku od 500 metrů až do dvou kilometrů. Zasahuje tedy pořádně hluboko,“ popisuje Gustafsonová.

TIP: Objev u jižního pólu: Pod ledem v Antarktidě našli nové ohromné jezero

Badatelé použili pozoruhodnou metodu magnetotelurického zobrazovaní. Tento postup zobrazuje zemské hlubiny pomocí přírodních magnetických polí, která vznikají při vzájemném působení solárního větru a zemské ionosféry. Jde o masivní obdobu zobrazování magnetickou rezonancí, které se s úspěchem využívá například v medicíně a dalších oborech.

S jistou nadsázkou lze říct, že přispět k záchraně lidských duší bylo prvotním úkolem barokní literatury. Tato účelovost měla silný vliv na formování dobově oblíbených žánrů, mezi nimiž dominují katechismy (výklady křesťanské víry a ctnostného života) či tištěné sbírky kázání. Takovou sbírkou byl i Cantator cygnus, tedy Hlas duchovní labutě, vydaný v Olomouci roku 1720. Jedná se o vrcholné dílo jednoho z nejpilnějších českých barokních kazatelů Bohumíra Hynka Bilovského.

Zaujmout, pobavit a spasit

Bilovský se narodil roku 1659 ve slezském Hlučíně, vstoupil do jezuitského řádu a v osmdesátých letech působil na pražské univerzitě. Poté se pro nedostatek světského kléru rozhodl z řádu vystoupit a působit coby diecézní kněz. Jeho prvním působištěm byl Písek, odkud na počátku 18. století odešel na Moravu. Zde vykonával kněžské povolání nejprve ve Vrahovicích, poté v Letovicích a nakonec ve Slatinicích u Olomouce, kde roku 1725 zemřel.

Sbírka kázání Hlas duchovní labutě patří k jeho pozdním dílům. Před ní publikoval řadu dalších prací z oboru kazatelství, ale například i obsáhlou oslavnou báseň o Janu Sarkanderovi. Ostatně Bilovského vrcholná sbírka má rovněž sarkanderovskou souvislost, neboť vznikla ke stému výročí mučedníkova úmrtí.

Kniha obsahuje 29 kázání, která autor přednesl v letech 1714–1716. Každé je uvedeno biblickým citátem, po němž následuje krátké shrnutí hlavní myšlenky, a poté vlastní text. Bilovský postupuje metodou takzvaného kazatelského konceptualismu, kdy je jedna ústřední myšlenka (koncept) rozvíjena a ozvláštňována prostřednictvím takřka bezedného bohatství jazykových metafor, překvapivých přirovnání a myšlenkových zvratů. Výsledný tvar měl posluchače a následně čtenáře zaujmout i pobavit, a předat mu tak hlavní myšlenku. Tou bylo v Bilovského případě nejčastěji mravní naučení, jež mělo nabádat ke ctnostnému životu, který jediný vede k dobré smrti a k vykoupení. 

TIP: Krásně smyšlené dějiny: Hájkova Kronika česká je plná výmyslů

Bohatství literárních a zejména jazykových prostředků díla kontrastuje s relativně jednoduchou knižní formou, již sbírky barokních kázání často mívají. Kniha vyšla u olomouckého tiskaře Jana Adama Avingera. Ten doplnil text pouze velice úspornými tiskařskými ozdobami, zcela se rezignovalo na mědirytinový obrazový doprovod a pokud si majitel nenechal knihu převázat, měla pouze tu nejjednodušší koženou vazbu. Knihu to činilo dostupnější a četnost dochovaných exemplářů v zámeckých, klášterních a měšťanských knihovnách dokládá, že se skutečně jednalo o úspěšně šířené dílo.

Okolí sídlišť pravěkých lovců a sběračů nabízelo vlkovi (Canis lupus) snadno dostupnou potravu. Právě odpadky a zbytky z úlovků vlčí smečky neodolatelně lákaly. Staly se pojítkem mezi šelmou a člověkem a položily základy úplně první domestikace. Je prakticky jisté, že ze začátku se člověk pro domestikaci vlka cíleně nerozhodl. Úplně novou fázi vztahu mezi námi a divokými zvířaty odstartovalo rozhodnutí šelmy, která našla v blízkosti lidských příbytků příhodnější podmínky k životu.

Jak se stal z vlka pes

Později dávali lidé poloochočeným vlkům potravu cíleně a pouto mezi člověkem a šelmou se dále upevňovalo. Když se pak lidé natrvalo usadili v prvních vesnicích a městech, našli tu psi ještě příhodnější podmínky. Na tom se dodnes mnoho nezměnilo. „Nejlepší přítel člověka“ v lidské péči prosperuje. Odhaduje se, že celosvětové počty domácích psů se dávno přehouply přes půl miliardy. 

Vědci se dodnes neshodli, kde k ochočení vlka a jeho proměně na první psy došlo. Někteří dávají přednost představám, podle nichž vlk zdomácněl v jihovýchodní Asii. Jiní kladou kolébku psa na Blízký východ. Další umístili místo domestikace vlka do střední Evropy. Z genetických analýz DNA současných vlků a pravěkých i současných psů vyplývá, že populace vlka, ze které vzešel domácí pes, už zmizela. Buď vymřela, nebo byla vyhubena.

Nezastupitelná role šelem

Pronásledování vlků má dlouhou tradici. Kultury, jejichž živobytí záviselo na pastevectví, viděly ve velkých šelmách hrozbu pro stáda. Jenže když se lidem podařilo na rozsáhlých územích vlky vyhubit, začala být jasná jejich nezastupitelná role v přírodě. Šelmy drží pod kontrolou populace velkých býložravců. To se následně promítá i do stavu vegetace. Vlk také konkuruje menším šelmám, např. v Severní Americe bránily početnější populace vlků šíření kojota. 

Od tohoto poznání byl už jen kousek k vlčí „rehabilitaci“ a cílenému vysazování šelem do lokalit, kde byly vyhubeny. Jednou z nejznámějších úspěšných reintrodukcí vlka představuje jeho vysazení na území Yellowstonského národního parku v USA. 

Lidem se nevyhnou

Velké šelmy se tedy vracejí na místa, kde byly před staletími vyhubeny. Platí to i o vlcích a svědky jejich comebacku jsme i v Čechách. Podle některých vědců vlčí návraty dokonce v současnosti nabízejí řadu příležitostí k repríze domestikace této šelmy. 

Jenže dnešní svět je úplně jiný, než ten, v kterém padaly lovcům za oběť poslední volně žijící šelmy. Člověk osídlil i místa, která byla ještě před sto lety obydlena jen řídce. Poslední oblasti s poměrně nenarušenou přírodou proměnil na kulturní krajinu. Jestli v pravěku vlk lidská sídla cíleně vyhledával, dneska se jim už nemůže vyhnout. Žije v těsném kontaktu s člověkem bez ohledu na to, zda chce nebo ne. 

Skutečně probíhá za těchto podmínek přímo před našima očima druhá domestikace vlka? Zevrubné analýze podrobil tento jev australsko-americký tým vedený zoologem Thomasem Newsomem z Deakin University v australském Barwoodu ve studii publikované ve vědeckém časopise BioScience. 

Život vedle člověka

Především v podmínkách Evropy se vlci ocitají v hustě osídlené krajině. Newsom a jeho tým zjistili, že významnou část jejich jídelníčku pak tvoří domácí zvířata, jejich mršiny nebo odpadky. Například řečtí vlci loví domácí prasata, kozy a ovce. Ve španělské Galicii mají vlčí smečky přednostně spadeno na koně a dobytek pasoucí se na horských loukách. Tento trend je jasně patrný i mimo Evropu. Například ve středním Íránu se vlci živí především domácí drůbeží, kozami a odpadky. 

Při výzkumu života vlků provedeném po roce 1940 byla zjištěna konzumace potravy pocházející od člověka u dvou třetin smeček. V celosvětovém měřítku tvoří potrava pocházející od člověka v průměru asi třetinu vlčího jídelníčku. 

Někdy jsou vlci ke konzumaci této potravy víceméně donuceni, protože stavy velkých býložravců klesly na nízkou úroveň a šelmám nestačí. V přírodě je vlk velmi přizpůsobivý, a pokud některé kořisti významně ubude, najde si za ni rychle náhradu. V dobách nouze loví vlci zajíce a králíky a dokonce i drobné hlodavce. Nevyhýbají se ani lovu ptáků a ryb nebo menších šelem. V krajině přeměněné a osídlené člověkem se vlkům jako náhradní zdroj potravy nabízí právě domácí zvířata a odpad z lidských sídel. 

Někdy je však vlčí preference potravy pocházející od člověka výsledkem volby šelem. To platí například o vlcích v Íránu, kteří loví domácí zvířata a konzumují odpadky i v podmínkách, kdy je kolem nich dostatek volně žijících velkých býložravců. Vlci hledají instinktivně takové zdroje potravy, které jsou stálé a lze z nich čerpat s co nejmenší námahou a rizikem. To jim nabízí právě potrava pocházející od člověka. Pokud jsou vlci v současnosti aspoň někde do značné míry závislí na potravě pocházející od lidí, pak je namístě se ptát, jak se tím mění jejich způsob života a jaký dopad to má na samotné vlky a jejich populace. 

Změny života volně žijících šelem

Život v blízkosti člověka mění život celé řady šelem. Obří skládky komunálního odpadu u velkých australských měst například nabídly psům dingo (Canis dingo) dostatek potravy a ti tomu přizpůsobili svůj životní styl. Jejich původně rozlehlý životní areál se drasticky zmenšil, když omezili pohyb na blízkost skládek. Žijí tu nejen ve vyšších koncentracích, ale zvětšil se i počet členů v jednotlivých smečkách. Skladba jejich jídelníčku se vzdálila potravě volně žijící šelmy a přiblížila se složení stravy domácích psů. Dnes už se příměstští dingové liší od dingů žijících v divočině australského vnitrozemí dokonce i geneticky a tvoří tak samostatnou vyhraněnou populaci. 

Podobnou proměnou prošly v blízkosti lidských sídel populace izraelských lišek obecných (Vulpes vulpes). Dostatek potravy z městského odpadu a skládek u nich vede k vyšší plodnosti a k prodloužení života. Zdaleka ne všechny šelmy ale v blízkosti člověka prosperují, i když se do blízkosti lidských sídel tlačí. Američtí medvědi baribalové (Ursus americanus) jsou sice v blízkosti člověka plodnější, ale zdaleka se nedožívají tak vysokého věku jako jejich příbuzní z volné přírody. Mnozí z nich padnou za oběť srážkám s automobily. Populace příměstských baribalů tak neprosperují, ale spíše živoří.

„Ochočení“ lvi a medvědi v ulicích

O tom, že život velkých šelem a lidí v těsném sousedství vede k vyšší vzájemné toleranci a určitému „ochočení“ šelem, svědčí přiklad posledních asijských lvů (Panthera leo persica) v západoindickém Národním parku Gir. Důsledná ochrana zajistila tamější lví populaci trvalý růst. Mezi roky 2010 a 2015 se zvýšil počet tamějších lvů o 27 % a přehoupl se přes pět stovek. S tím je spojený zvýšený počet útoků lvů na dobytek pasoucí se v sousedství národního parku. Lvi si v Národním parku Gir na blízkost lidí už tak zvykli, že návštěvníci mohou při jejich pozorování opustit bezpečí kabin svých automobilů. Pro turistický ruch je to bezesporu vítaný fenomén. Zároveň je to ale i ukázka toho, jak asi mohly vypadat počátky soužití člověka a vlka při domestikaci psa. 

Do soužití s člověkem jsou natlačeni i medvědi lední (Ursus maritimus). Časnější tání ledu na hladině Severního ledového oceánu vyhání tyto šelmy na pevninu a nutí je trávit na souši podstatně delší část roku. Zatímco na zamrzlém moři si medvěd lední dokáže sehnat dostatek kvalitní potravy lovem tuleňů, na souši byl zvyklý během krátkého polárního léta na hubenou dietu a čerpání energie z tukových zásob. Prodloužení suchozemské sezóny nutí medvědy hledat alternativní zdroje potravy. Jedním jsou i skládky odpadu v blízkosti měst. Dobře známé jsou problémy s ledními medvědy, které vznikají v posledních třech desetiletí v americkém městě Churchill. Šelmy vyhnané tajícím ledem z Hudsonova zálivu se stěhují do blízkosti města a při hledání potravy pronikají i do jeho ulic. 

Co čeká vlky v sousedství lidí?

V řadě lokalit, kde se vlci dostávají do těsného kontaktu s lidmi, loví tyto šelmy domácí zvířata, konzumují odpadky a ustupují ze své původní role vrcholných predátorů. Tím se mění i jejich příspěvek k obnově původních ekosystémů, např. snížením četnosti velkých přežvýkavců a zvýšením druhové pestrosti vegetace. Především lov domácích zvířat je důvodem pro intenzivní pronásledování vlků. 

Život v blízkosti člověka a konzumace odpadků jsou provázeny poměrně silným přírodním výběrem. Do výhody se dostávají vlci, kteří ztrácejí plachost a lépe tráví škroby, na něž je lidská potrava a tudíž i odpadky bohatá. I tyto změny jen rekapitulují procesy provázející domestikaci psa. Ztráta plachosti v populaci vlků žijících v blízkosti člověka sehrála v pravěku při domestikaci psa nezastupitelnou úlohu. Adaptace na potravu s vysokým podílem škrobů proběhla později, až u psů chovaných prvními zemědělci.

Repríza po desítkách tisíc let

V neposlední řadě přináší život vlků v blízkosti člověka řadu příležitostí ke křížení s domácími psy. K tomuto křížení zjevně docházelo opakovaně už v minulosti. Svědčí o tom novější příměsi vlčí krve v řadě psích plemen. Nebyl to však nijak častý jev. Dnes může být u malých populací vlků žijících v blízkosti člověka křížení se psy častější a jeho vliv na vlky významnější. Zvláště když geny psů přinášejí do vlčí populace vlohy, které usnadňují soužití s člověkem.

TIP: Pohled z očí do očí: Tajemství pevného pouta mezi lidmi a psy

Část vlčí populace žijící ve volné přírodě se relativně nemění. Vlk se tak v současnosti dělí na divokou populaci a řadu menších populací různě adaptovaných na soužití s člověkem. Na mnoha místech světa najednou se tak stáváme svědky reprízy pravěkých počátečních fází domestikace vlka a vzniku psa.

Provázanost střevní mikroflóry s lidským zdravím se stále častěji ukazuje jako velmi těsná. Mezi nejzajímavější patří vztah mezi střevní mikroflórou a různými aspekty stárnutí. 

Simon Carding z britského výzkumného institutu Quadram v Norwichi nedávno zjistil, že je možné střevní mikroflóru využít ke zlepšení stavu orgánů, které bývají významně zasaženy stárnutím. Experimenty, které vědci prováděli na myších ukázaly, že přenosem mikroflóry ze zdravé mladé myši na starou je pomocí fekální transplantace možné omladit mozek, střeva a oči.

Stárnutí a střevní mikrobi

Podle badatelů je v tomto případě klíčový vliv střevní mikroflóry na záněty, včetně zánětů mozku. Právě záněty jsou totiž zodpovědné za řadu projevů stárnutí. „Tato průlomová studie přináší pozoruhodné důkazy o přímém zapojení střevních mikrobů do stárnutí a změn mozkových funkcí i zraku. Zároveň nabízí možné řešení v podobě léčby fekálními transplantacemi,“ uvádí Carding.

První výsledky jsou velmi slibné, nicméně stále jde jen o pokusy na myších a vědce čeká ještě velký kus práce, než se tato zjištění ověří u lidí. Badatelé jsou v tomto směru opatrně optimističtí. V lidském těle fungují stejné procesy a už víme, že se lidská střevní mikroflóra mění v průběhu stárnutí.

TIP: Stačí pár dávek: Nový lék rychle zvrátí stárnutí mozku, zatím jen u myší

„Bylo vzrušující zjistit, že výměnou střevní mikroflóry je možné zvrátit projevy stárnutí mozku a očí. Naše výsledky přinášejí další potvrzení důležitosti vztahu mezi střevními mikrobi a stárnutím tkání a orgánů,“ netají nadšení spoluautorka vědecké studie Aimee Parkerová a věří, že jejich výzkum nakonec přispěje k udržování co nejlepšího zdraví a kondice v pokročilejším věku.

Jen málokterá milenka vladaře, alespoň v našich končinách, vstoupila v tak všeobecnou známost, jako tomu bylo u téměř celoživotní partnerky Rudolfa II. Jistě za to může i slavný dvojfilm Císařův pekař a Pekařův císař. Hraběnku Stradovou v něm nezobrazil v právě růžovém světle: jako postarší ráznou dámu, před kterou Rudolf prchá. Realita byla nejspíš úplně jiná. Jaká? O tom se z dobových pramenů mnoho nedozvíme. Podrobné informace o milenkách se do kronik nedostávaly. Střípky, jež se nám dochovaly, však vytvářejí obraz ženy, která byla přinejmenším pozoruhodná. Vždyť renesanční císař si liboval v mladých dívkách a nejlépe pannách. Přesto pro něj Stradová zůstala natolik atraktivní, že s ní zplodil nejméně šest dětí. Když se stala císařovou milenkou, ještě jí nebylo patnáct let. Už v té době ji provázela pověst vyhlášené krasavice. Jmenovala se Anna Marie, ale říkalo se jí Kateřina.

Žhavá Italka?

Kateřina Stradová pocházela ze zámožného italského rodu, který sloužil Habsburkům už od dob Ferdinanda I. Její otec Jacopo Strada z Rosbergu působil jako dvorní antikvář u Maxmiliána II. a pro Rudolfa II. vykonával zodpovědnou funkci nákupčího uměleckých předmětů především z italských trhů. U dvora se uplatnil také Kateřinin bratr Ottavio, který šel v otcových stopách. Oba byli v pravdě renesanční lidé, kteří se vyznali v architektuře, numismatice, historii i v dalších oblastech. Vzdělání se dostalo i samotné Kateřině. Jak známo, Rudolf miloval umění a těžko si lze představit, že by vedle sebe snesl po tak dlouhou dobu ženu, která by pro jeho záliby neprojevovala cit a pochopení. 

Portrét Kateřiny Stradové se nám nedochoval, alespoň symbolicky si její podobu můžeme představit z obrazu Rudolfova dvorního malíře Arcimbolda nazvaného Flora. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

To, jaký měla Kateřina ve skutečnosti na Rudolfa vliv, je předmětem mnoha spekulací. Občas ji podezírají, že právě ona ho zrazoval od sňatku. Nejspíš neprávem. Důkazy ale neexistují. Třeba byla skutečně minimálně jedním z důvodů, proč si Rudolf nechtěl k sobě do paláců Pražského hradu nastěhovat právoplatnou manželku. Té by se asi příliš nelíbilo, kdyby se Kateřina vyskytovala v jeho blízkosti tak, jak doposud. A alespoň v tomto směru mohl Rudolf toužit po klidu, když už ho v jiných oblastech příliš nepociťoval. Císař se každopádně do sňatku nehrnul ani předtím, než se Kateřina stala jeho milenkou. A ve svém zatvrzele váhavém postoji k ženění setrval, i když s ní zplodil nejméně šest dětí. Nemluvě o tom, kolik jich mohl zplodit s dalšími ženami. 

Jedna panna za druhou

Rudolf II. rozhodně nebyl věrný milenec. Hodnověrné zprávy hovoří o jeho libůstce pro mladé dívky. Jistě, na tom není nic až tak nepochopitelného. Horší už je způsob, jakým si je obstarával. Podle svědectví saského vyslance Melchiora Goldasta z Haiminsfeldu prý Rudolf platil únosce, kteří mu panny vyhledávali a přiváděli rovnou do ložnice. Mohly být i tyto pro manželství poněkud problematické choutky příčinou Rudolfova oddalování sňatku? Možná. 

Větší problém spočíval ale spíš v tom, že Rudolfa tlačili do ženění ze všech stran. Nejen jeho vlastní příbuzní, ale i čeští stavové. Což mu pěkně lezlo krkem a urputně sňatek oddaloval. Skoro to vypadá, že se jeho přízni těšili především ti, kdo ho do ženění nenutili. Oblíbenci a rádcové z nejbližšího okolí přece nepotřebovali, aby jim do jejich mimořádného vlivu na císaře zasahovala další osoba, navíc v tak vysokém postavení. A císaře jistě do sňatku netlačila ani Kateřina. Pokud by po něm tedy nechtěla, aby si vzal ji. Což není příliš pravděpodobné. 

Nepovedený syn

Na jaře roku 1585 tehdy osmnáctiletá Kateřina porodila Rudolfovi první nemanželské dítě. Do syna, který dostal jméno Julius César d´Austria, vkládal panovník velké, leč marné naděje. Mladík se nechvalně zapsal do dějin jako pijan, zhýralec, blázen a dokonce i bestiální vrah. Jeho excesy přidělávaly Rudolfovi další z řady starostí, které ho tížily. Když se začaly projevovat stinné stránky Juliovy chorobné povahy, snažil se udělat Rudolf maximum, aby ho udržel v patřičných mezích. 

Doloženu máme Juliovu cestu do kartuziánského kláštera v Gamingu v Horních Rakousích v létě 1606. Měl zde být izolován od okolního světa. Neměla mu přijít do ruky zbraň, aby neohrožoval sebe či služebnictvo. Dostával jen omezenou apanáž a musel udržovat střídmost v jídle. Rozhodně nesměl sníst více jak dvanáct chodů za den! Také v pití byl značně omezen. Víno žádné, nanejvýš pivo a voda se skořicí. Pobyl si tady však pouze čtvrt roku. Proč, to přesně nevíme. 

Na podzim už pobýval v Českém Krumlově bez větších omezení a opět se rychle vrátil ke svému problematickému životu. Terorizoval město a zkazky o jeho výtržnostech se brzy rozlétly po celých Čechách. Vše vyvrcholilo v únoru 1608, když zavraždil svou milenku Maruši, dceru místního lazebníka. Její mrtvolu navíc v záchvatu šílenství zohavil. I když o vraždě brzy věděli až za hranicemi, k císaři se informace donesla až o měsíc později. Sám nebyl v ideálním rozpoložení, takže se mu jeho nejbližší báli tuto novinku sdělit.

Rudolf se rozzuřil k nepříčetnosti a tentokrát už jednal daleko tvrději. Nechal syna uvěznit na krumlovském zámku, kde 25. června 1609 umřel. Jak se k celé věci stavěla Kateřina? O tom informace nemáme. Můžeme si však představit, jak se asi cítila matka, jejíž dítě potkal takový osud. Navíc šlo o prvorozeného syna, do kterého, podobně jako Rudolf, jistě vkládala velké naděje.

Zapomenuté děti 

Ostatní potomci, které Kateřina císaři porodila, však byli, zdá se, zcela v pořádku. Za deset let po donu Juliovi se narodil don Matyáš, po dalších sedmi letech don Carlos. Mezitím přišly na svět tři dívky. Dona Karolina se stala manželkou hraběte z Contecroy. Rudolf jim nechal vypravit honosnou svatbu, které se však neúčastnil. Další dvě dcery zamířily do kláštera – dona Alžběta do Vídně a dona Dorotea do Madridu.

K žádnému ze svých dětí, které Rudolf zplodil s Kateřinou, se císař oficiálně nepřiznal. O všechny se však postaral. Dal jim vzdělání a také jméno d‘Austria, kterým byli tradičně pojmenovávaní levobočci Habsburků. Většinou zastávali více či méně významné posty v armádě či církvi.

TIP: Nevěsta Anna Tyrolská: Měla si vzít Rudolfa II., provdali ji za Matyáše

Rudolf žil s Kateřinou až do své smrti v roce 1612. Co se s ní stalo poté? Mizí. Alespoň z historických pramenů. Víme jen, že zemřela někdy v roce 1629. Co prožila v těch zbylých sedmnácti letech není známo. Ale dá se předpokládat, že i po Rudolfově smrti se těšila úctě, téměř jako císařovna-vdova.

Jste na jachtě uprostřed Atlantiku, jenže v bouři udeří do stěžně blesk a zcela vyřadí veškerou elektroniku na palubě. Nefunguje rádio, satelitní telefon ani navigace, porucha postihla i kompas. Od osudu bludného Holanďana vás dělí jen sextant a vytisknuté navigační tabulky, které jste si pro jistotu vzali s sebou. 

Ve dne sice můžete navigovat podle Slunce, ale co v noci? Na temné obloze spatříte několik tisíc hvězd: Přibližný směr k severu ukazuje Polárka, což ovšem k určení pozice nestačí. V minulosti bylo vybráno 57 dalších stálic, pro něž jsou vypočteny tzv. efemeridy neboli zdánlivá poloha v určitém čase. Proměříme-li jejich skutečnou pozici pomocí sextantu, lze porovnáním s tabulkami vypočítat polohu tzv. substelárního bodu, a tudíž i pozici na Zemi.

TIP: Noční obloha v květnu: K vidění budou střípky Halleyovy komety i zatmění Měsíce

Námořní tabulky sloužily již starověkým Babyloňanům a dodnes tvoří součást námořních almanachů. Jako navigační hvězdy se přitom zcela přirozeně vybírají pouze ty nejjasnější – kromě Polárky například Aldebaran z Býka, Sirius z Velkého psa či Spica z Panny.

Konkrétně se badatelé zaměřili na to, jak obliba masa koreluje s příjmy – jinými slovy, jestli si ho obyvatelé „bohatších“ států s vyšším hrubým domácím produktem dopřávají častěji. Daný předpoklad se sice potvrdil, ale zároveň se ukázalo, že křivka nestoupá donekonečna. Ze statistik vyplynulo, že s rostoucím průměrným příjmem se plynule zvyšuje rovněž spotřeba masa. Jakmile však úroveň HDP na hlavu dosáhne 40 tisíc dolarů, začne konzumace stagnovat bez ohledu na to, jak nadále „vzkvétá“ hospodářství. Do takového bodu se však ze všech sledovaných zemí dostalo pouze šest; zbylých 29 lze tudíž v oblasti spotřeby živočišných produktů označit za „rozvojové“. (Pro představu, průměrná výše HDP na hlavu se v Evropské unii pohybuje kolem 34 tisíc dolarů.) 

Třetina všech emisí

V naprosté většině světa tak obliba masa od roku 2000 neustále roste: Podle závěrů studie ho každý obyvatel planety v roce 2019 spořádal o 4,9 kilogramu víc než před dvaceti lety. V některých státech – například v Peru, v Rusku či Malajsii – se jeho konzumace za uvedený časový úsek dokonce zdvojnásobila. Na jednoho člověka v současnosti připadá 34 kilogramů masa za rok, z čehož necelou polovinu představuje drůbeží, následováno vepřovým a hovězím. 

TIP: Průměrný Čech zkonzumuje 813 kilogramů potravin ročně

Vědci ovšem poukazují na značný nepoměr mezi našimi chuťovými nároky a dopadem na životní prostředí. Zatímco lidské osídlení zaujímá přibližně 1 % pevniny, pastviny pro hospodářská zvířata tvoří až 27 %, tedy čtyřikrát víc než zemědělská půda. Podle nejnovější studie odborníků z univerzity v britském Leedsu zodpovídá živočišná produkce za celou třetinu globálních emisí skleníkových plynů.

Po celé Evropě doby bronzové, včetně Velké Británie a Irska, se nacházejí kovové dýky ze slitiny mědi. Poprvé se objevily počátkem čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. Po celou dobu, co o nich víme, se archeologové dohadují, jaký vlastně tyto dýky měly účel.

Nebylo to totiž jasné. Dýky se typicky nacházejí v hrobech mužů s mnoha zbraněmi, čili ve „hrobech válečníků“. Mnoho odborníků se proto domnívalo, že šlo o ceremoniální dýky, které byly symbolem významu zemřelého a nikoliv praktickým nástrojem. Podle jiných názorů šlo o zbraně nebo o nástroje používané ke konkrétní činnosti. Hlavním problémem u těchto dýk bylo, že odborníci u nich nedokázali provádět analýzy zbytků materiálu, jako je to obvyklé u keramických, kamenných a dalších artefaktů.

Revoluční metoda analýzy

S řešením nedávno přišel tým britské Univerzity v Newcastle, který vedly archeoložky Andrea Dolfini a Isabella Caricola. Archeoložky použily revoluční metodu pro extrakci organických zbytků z 10 dýk ze slitiny mědi, které byly objeveny v roce 2017 na italské lokalitě Pragatto z doby bronzové.

Dýky ze slitiny mědi, pocházející ze studované lokality Pragatto v severní Itálii (foto: Newcastle University, Isabella Caricola, CC0)

Badatelky nejprve obarvily zbytky materiálu na dýkách a pak je pozorovaly s několika typy optických, digitálních a rastrovacích elektronových mikroskopů. Podle všeho nejde o ceremoniální zbraně. Z analýz vyplynulo, že se tyto dýky používaly ke zpracování těl různých druhů živočichů, včetně porážky hospodářských zvířat a přípravy masa.

TIP: Železné předměty doby bronzové nepocházejí z tohoto světa

„Náš výzkum potvrdil, že je možné analyzovat organické zbytky z dávných kovových objektů. Jde o významný průlom a naše nová metoda umožňuje analyzovat dávné kovové nástroje a zbraně kdekoliv na světě. Možnosti jsou nekonečné a nová metoda může zodpovědět mnoho zajímavých otázek,“ popsala výsledky svého výzkumu Andrea Dolfini.

Středověká města byla neustále zamořována zápachem zbytků jídla, fekálií, zvířecích exkrementů, odpadů z kuchyní, šenků a „špinavých“ řemesel jako byli řezníci, sladovníci nebo koželuzi. Zejména v letních měsících musel být tento puch nesnesitelný a rodiny bohatších měšťanů raději trávily parné dny na svých venkovských sídlech. Hygiena se ve středověkých městech od doby jejich vzniku ve 13. století samozřejmě pozvolna zlepšovala, ale kulturní kvality někdejších antických sídel začala dosahovat až v průběhu 17., spíše však 18. století, kdy byla zahájena výstavba prvních kanalizačních stok. 

Podceňovaná hygiena

Ve většině našich měst docházelo zejména v prvním století po jejich založení k divokému navyšování terénu. Povrch byl neustále zasypáván a zvyšován odpady a rumem ze zaniklé okolní dřevohliněné zástavby, která byla trpělivě obnovována po častých požárech či povodních. Teprve kamenné domy, vyrůstající od závěru 13. století ve větším počtu nejprve při náměstích a hlavních ulicích a postupně i jinde, přinesly ustálení úrovně ulic a jejich dláždění. Přímým důsledkem bylo zlepšení údržby povrchů městských komunikací spojené s počátkem snah o pravidelný odvoz hnoje, fekálií a jiného odpadu a s vykazováním „špinavých“ řemesel za městské hradby. 

Regulace vybízející k odvozu odpadu ale nebyly často dodržovány a nevěnovala se jim dostatečná pozornost, neboť ve společnosti převládalo přesvědčení, že se nemoci přenášejí vzduchem. I proto byl zejména zápach z latrín předmětem častých sousedských sporů o jejich umístění. Z dnešního pohledu nedostatečná opatření nedokázala zamezit prosakování a bezprostřednímu kontaktu odpadu s užitkovou vodou, což vedlo k její kontaminaci a zdravotním problémům, jakými byly pravidelně se opakující lokální epidemie tyfových a střevních chorob. Povědomí souvislosti mezi stavem okolního prostředí a zdravím měšťanů se začalo rozšiřovat až od konce 15. století.

Tuny výkalů, kubíky moči

Patrně nejtíživějším hygienickým problémem nejen v českých a moravských středověkých městech bylo nakládání s lidskými výkaly. Průměrný jedinec ve středověku denně vyprodukoval asi jeden a půl až tři litry moči a přibližně půl kila exkrementů. Pro střední město o lidnatosti asi 3 000 osob to ročně vytvářelo problém o úctyhodném rozsahu 550 tun výkalů a 16 000 až 32 000 kubíků moči. Pro srovnání uveďme, že pražské čtyřměstí v předhusitské době mělo jakožto největší město za Alpami podle odhadů historiků kolem 40 000 obyvatel! V odklízení odpadů a fekálií zde hrála od počátku významnou roli řeka Vltava, do které byla velká část splašků odklízena. 

Jiná situace panovala na hradech s nepočetnou osádkou, kde byly budovány kamenné prevéty posazené na krakorcích vystupujících z obvodových zdí, jež ústily do hradních příkopů. Jedním z nejstarších dokladů svého druhu u nás je prevét na románském hradě Přimda v západních Čechách. Na vsi zase chodili lidé běžně na hnůj či na pole, pohodlí jim podle etnologických analogií patrně zajišťovaly přenosné dřevěné kadibudky.

V nově zakládaných klášterech cisterciáků na odlehlých místech venkova pak byly budovány latríny s ústím nad vodní hladinou bočních ramen blízkých řek či usměrněných mlýnských náhonů. Nejkomplikovanější situace se zbavováním se výkalů byla tedy právě v místech s největší koncentrací obyvatel sevřených hradbami.

Odpadní jímky

Ve 13. století ve městech ještě žilo méně lidí, což nabízelo více volného prostoru. Obyvatelé povětšinou přízemních dřevohliněných domků s jednou či dvěma místnostmi se chodili vyprazdňovat převážně na dvůr. Je to patrně také jeden z důvodů, proč nemáme z tohoto období dochovány zvláštní keramické nádoby určené k provádění potřeby. Již tehdy se ale začaly v řadě měst hloubit jámy kruhového či obdélného tvaru, které sloužily jako latríny a v archeologické terminologii se jim běžně říká odpadní jímky. Známe je například z Brna, Opavy, Jihlavy, Chrudimi, Chebu a jiných lokalit.

Jejich velikost a hloubka byla rozmanitá a závisela na geologickém podloží daného místa. Sprašové hlíny v Brně například umožňovaly hloubit jímky až do hloubky 10 metrů. V Jihlavě nebo Táboře zase byly vytesány několikametrové jámy do skály. Zdá se, že některé z nejstarších jímek v Brně byly určeny k jednorázovému použití, oproti tomu většina ostatních byla vybedněna deskami a rozepřena trámy, některé měly proutěnou konstrukci a jiné podobu sudu.

Jímky vznikaly často v těsné blízkosti studní, s nimiž se později vzájemně narušovaly. Latríny se povětšinou nacházely v zadních částech či po stranách parcel. Z brněnských městských knih víme, že se upravovala vzdálenost žump od plotu nebo zdi na tři a půl stopy, přičemž nesměly zasahovat pod pozemek souseda. Nad jámami byly postaveny přístřešky či zástěny – z těchto konstrukcí se čas od času najdou i zbytky prkýnek s kruhovým otvorem. Jeden takový nález z 15. století byl učiněn při výzkumu domu na náměstí Svobody 9 v Brně. 

Studnice poznání

Jímky se využívaly opakovaně a byly čištěny. Na nárazově prováděné vybírání fekálií se najímala zpravidla městská chudina, protože šlo o práci obecně považovanou za ponižující, která mohla být ukládána také jako trest. V rejstřících brněnské městské sbírky je sice uveden vývozce fekálií (latinsky quatfurer) Franěk z Kozí ulice, ten však práci nejspíše pouze organizoval. 

Od 14. století se pak postupně prosazovaly méně hluboké zděné jímky, které měly delší životnost a od pozdního středověku byly stále častěji přimknuty k zadním traktům domů. Kromě latrín do nich mohly ústit například i dřevěné roury z kuchyní. Jak víme z ikonografických pramenů, fekálie se ve středověkých městech nadále běžně vylévaly na ulici, dvůr, do žlabů a soudek (proluk) mezi domy, ale též do nejrůznějších odvodňovacích kanálů, které se častěji budovaly v pohusitském období. Města se však snažila tyto nešvary aktivně omezovat a už roku 1407 konšelé Nového Města pražského zakázali vylévání „nečistých hrnců“ z oken. 

TIP: Co vedlo ke vzniku londýnské kanalizace? Zápach, který doslova ochromil město

Dnes představují odpadní jímky pro archeology doslova studnicí poznání o každodenním životě obyvatel středověkých aglomerací. Kromě střepů keramických nádob, kamen a nejrůznějšího stavebního a jiného odpadu v nich lze díky botanickým rozborům a analýze zvířecích kostí najít třeba informace o skladbě potravy. Parazitologické analýzy zase prokázaly hojnou přítomnost škrkavky dětské, hlístice či tasemnice, které dokázaly potrápit nejednoho z tehdejších měšťanů. A konečně bohaté nálezy mechu připomínají, co lidé používali namísto toaletního papíru.