Asi 90 procent exoplanet, které jsme zatím objevili v okolním vesmíru, obíhá kolem hvězd, které jsou podobně velké jako naše Slunce nebo menší. Podle odborníků to ale nemusí odrážet skutečné poměry ve vesmíru. Spíše jde o zkreslení, dané našimi dosavadními pozorovacími metodami.

Tuto představu potvrzuje i nedávný objev dvou exoplanet – plynných obrů, ve velmi zajímavém planetárním systému hvězdy µ2 Scorpii (Mu2 Scorpii). Jde o velkou hvězdu spektrální třídy B, která je mimořádně jasná a horká. Kvůli své hmotnosti, která odpovídá asi devíti Sluncím, tato hvězda relativně brzy (v kosmickém měřítku) zanikne ve zničující explozi supernovy.

Obři ze souhvězdí Štíra

V tomto případě jde navíc o další hvězdu s planetárním systémem, která je viditelná pouhým okem – je součástí souhvězdí Štíra. Dotyčná hvězda se jmenuje Pipirima – vznikla před pouhými 18,5 miliony let a je od nás vzdálená asi 474 světelných let.

TIP: Překvapení v planetárním systému: Obří planeta u příliš mladé hvězdy

Astronomové na plynné obry nenarazili náhodou. Hvězda µ2 Scorpii se stala součástí projektu B-Star Exoplanet Abundance STudy (BEAST), který pátrá po planetách u velkých hvězd. Jak se v podobných případech nezřídka stává, existence a parametry exoplanet systému µ2 Scorpii nejsou příliš v souladu se stávajícími modely vzniku exoplanet.

Souhvězdí Štíra je viditelné na jižní obloze. Z území Česka je Pipirima krátce k vidění během července. (foto: Stellarium)

Výstavba Sky Bridge stála zhruba 200 milionů korun. Podle generálního ředitele společnosti Sněžník Martina Palána by se investice měla vrátit do deseti let. Vstupné 390 korun pro dospělého na místě či 350 korun při koupi na e-shopu považuje za přiměřené a srovnatelné s obdobnými atrakcemi ve světě. S výhradami veřejnosti nebo ekologických organizací například kvůli narušení rázu krajiny se společnost Sněžník údajně nesetkala.

Středisko neleží v chráněné krajinné oblasti a podle Palána se vše uskutečnilo v souladu s územním plánem i požadavky příslušných institucí. Atrakce má pomoci stabilizovat či zvýšit návštěvnost areálu.

Na visutý most turisté nastoupí v nadmořské výšce 1 110 metrů a vystoupí o šest metrů výše. Návštěvníci se do výchozího bodu dopraví lanovkou, na druhé straně mostu si mohou projít naučnou stezku Most času s prvky rozšířené reality. Hra s devíti naučnými panely se dotýká témat ochrany přírody a pohybu v ní, ale i historie a příběhu konkrétní rodiny z Dolní Moravy od roku 1935 do současnosti. Celá konstrukce lávky zavěšená na pylonech se montovala po napnutí hlavních lan přes údolí.

Více turistů a narušený ráz krajiny

Podle ředitele regionálního pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK) v Olomouci Michala Servuse je projekt visutého mostu v Dolní Moravě z pohledu ochrany přírody problematický, protože nepříznivě ovlivní ráz krajiny. Nová atrakce podle něj přiláká do Dolní Moravy další návštěvníky, počet turistů v nedaleké národní přírodní rezervaci Králický Sněžník by ale neměla příliš zvýšit. Z loňské studie totiž vyplývá, že na Králický Sněžník nyní proudí hlavně turisté z polské strany. „Lidé, kteří areál v Dolní Moravě navštíví, tak víceméně zůstávají v něm. Na vrchol chodí trošku jiná sorta lidí, protože je zatím hůř dostupný z české strany a vyžaduje to několikahodinový pochod,“ podotkl Servus, podle kterého bude vhodné zachovat cestu na vrchol v současné podobě, která nenahrává masivní turistice.

TIP: Portugalský rekordman: Nejdelší visutý most přivítal první návštěvníky

Areál v Dolní Moravě se během posledních 20 let stále rozvíjí. Původně začínal jako lyžařské středisko, délka sjezdových tratí nyní dosahuje více než deseti kilometrů. Postupně přibyly i atrakce a zařízení pro letní sezonu.

Ať už je to tajemností, či schopností zmást nebo zcela pohltit, bludiště lidi lákají již tisíce let. Ne vždy se však jednalo o komplikované struktury tvořené živými ploty. Spletité sítě chodeb a slepých uliček, jaké známe v současnosti, se vyvinuly z labyrintů: Ačkoliv se obě slova často používají coby synonyma, nejedná se o totéž. Zatímco dnešní bludiště má člověka zmást a prověřit jeho orientační smysl, význam labyrintů byl jiný. Už v dobách dávného Egypta šlo o stavby, jež měly vzít člověka na duchovní cestu. Ačkoliv byly plné zatáček a skrytých zákoutí, vedla jimi pouze jedna trasa. Dotyčný se v nich nemusel složitě orientovat – stačilo neustále sledovat vytyčený směr a nakonec dojít do cíle. 

Řecko bledne závistí 

Nejstarší důkaz o podobném „bloudění“ pochází ze zápisků historika Herodota, který nejmenovaný egyptský labyrint z 5. století př. n. l. vylíčil jako strukturu, vedle jejíž honosnosti a složitosti všechny řecké stavby blednou. 

Nešlo přitom o výdobytek Egypta a následně Římské říše. Pozůstatky labyrintů objevili archeologové také u severských kultur. Jejich přesný význam v dané lokalitě neznáme, nicméně podle odborníků jimi procházeli například rybáři, aby si zajistili bohatý úlovek a bezpečný návrat z moře. Na území dnešního Německa se do útrob labyrintů vydávali pro změnu chlapci, neboť bloudění tvořilo součást cesty k dospělosti.    

Pouť z hříchu 

Po pádu Římské říše získaly labyrinty náboženský význam, přestaly ovšem vznikat jako plnohodnotné kamenné stavby. Namísto toho se objevovaly v podobě maleb například na podlahách či zdech chrámů. Dodnes si přitom nejsme jisti jejich symbolikou. Podle některých znázorňuje komplikovaná trajektorie těžký život dávných křesťanů, dle jiných zosobňuje hřích, do nějž se člověk postupně zaplétá. A další teorie považují průchod labyrintem za formu malé poutě, sloužící k očistě od drobných prohřešků. 

V bludiště, jaká známe dnes, se sítě chodeb proměnily až ve středověku, kdy si je panovníci obvykle nechávali začleňovat do svých honosných zahrad. Místo maleb se opět uplatňovaly prostorové objekty, jen tentokrát jejich stěny vznikaly z okrasných keřů – a posléze v Americe také z kukuřice. Lineární cesta se začala větvit a z očistného dobrodružství se stala zábavná prověrka orientace.

Ztraceni na plantáži 

Ačkoliv velmoc na poli bludišť představuje Británie, kde se lze ponořit do více než 125 sítí chodeb, největší atrakce podobného druhu se nachází ve Spojených státech. Současný rekordman, co se týká rozlohy permanentního bludiště, vznikl na Havaji – uvnitř obrovské ananasové plantáže společnosti Dole. Zápisu do Guinnessovy knihy se dočkal roku 1998, kdy se do jeho chodeb lemovaných stromy a keři vydali první lidé. A aby si primát udržel, musel se v roce 2007 rozšířit. 

Dnes tak jeho chodby měří úctyhodné 4 km a tvoří je na 14 tisíc rostlin. V srdci bludiště se navíc rozkládá botanická zahrada ve tvaru ananasu a nechybí ani osm tajných zastávek, přičemž pro každou se stal vzorem jeden z Havajských ostrovů. Vstupné pro dospělého vyjde v přepočtu na necelých 200 Kč a lidé se uvnitř ztrácejí průměrně na hodinu. Kdo však bludištěm proběhne opravdu rychle, získá cenu a jeho jméno se ocitne na tabuli nejlepších výsledků: Současný rekord činí sedm minut.

Mrazivá motanice

Ledové bludiště se řadí mezi sezonní a nachází se v Kanadě nedaleko Winnipegu. Zápis do Guinnessovy knihy si vysloužilo v roce 2019 rozlohou přesahující 2 789 m², nicméně od té doby se ještě rozšířilo. Tvoří středobod zimního zábavního parku otevřeného od ledna do března, a také jeho stěny se musely přizpůsobit pandemickým opatřením. Již v roce 2020 proto vznikalo tak, aby mezi jeho zdmi zůstávalo alespoň 2,5 m prostoru. Celková rozloha sítě se tak nakonec vyšplhala k 22 296 m² a lidé se uvnitř ztrácejí zhruba na půl hodiny. 

Výhoda sněžného prostředí tkví v tom, že vezmou-li si návštěvníci s sebou boby či sáně, mohou své děti bludištěm doslova protáhnout. A zatímco ratolesti pak budou skotačit na sněžném toboganu a zdolávat další zimní atrakce, rodiče se zahřejí v ledovém baru – pokud tedy celá rodina zvládne teplotu klesající potenciálně až k −27 °C a vstupné dosahující pro dospělé v přepočtu 440 Kč.

Americké děti kukuřice

Trvalá bludiště, jako je to v Dole, nemohou nabýt zcela gigantických rozměrů, neboť udržování ohromné zelené plochy stojí nemalé peníze. Naopak dočasná bludiště, vznikající například v kukuřičných polích, se především v USA rozpínají do extrému: Takřka v každém státě se najde alespoň jedna farma, jež svá ohromná pole mění ve změť chodeb. Rekordmana v dané kategorii má na svědomí firma Cool Patch Pumpkins bratrů Cooleyových a zápis do Guinnessovy knihy získala v roce 2014. V kukuřičném poli o rozloze 243 000 m² tehdy vzniklo bludiště plné abstraktních tvarů, záludných zákoutí a slepých uliček. 

TIP: Cesty do středu klikatého tajemství: Nejúžasnější bludiště světa

Vysoké bylo natolik, aby návštěvníci v jeho útrobách zcela ztratili orientaci. Odpočinková zábava se proto nezřídka zvrtla v zoufalý boj s hladem i vyčerpáním, a někteří nešťastníci se uvnitř zamotali tak dokonale, že museli volat na pomoc policii. Ani zdatnější jedinci se však v bludišti nenudí, jelikož bratři Cooleyové každý rok mění jeho velikost i tvar a vlastnoručně ho vysekávají.

Šestatřicetiletá Rosa Isabel Cespedes Callaca z peruánského městečka Lambayeque se stala obětí dopravní nehody. Během tragédie zahynul i její švagr a její tři synovci utrpěli vážná zranění. Na konci dubna se konalo smuteční rozloučení, na jehož průběh pozůstalí nejspíš nikdy nezapomenou.

Podle řady svědeckých výpovědí se z rakve během smuteční chvíle ozvalo slabé bouchání. Když vyděšení smuteční hosté sejmuli víko rakve, zůstali jen nevěřícně zírat. Žena v rakvi jevila známky života – měla otevřené oči a viditelně se potila.

Rodina okamžitě zalarmovala policii a ženu převezla do místní nemocnice, kde užaslí lékaři „mrtvé“ ženě skutečně potvrdili vitální funkce. Snaha o její záchranu ale neskončila úspěchem a žena po několika hodinách zemřela.

TIP: Pozdrav ze záhrobí: Svérázný Ir rozesmál pozůstalé na vlastním pohřbu

Šokovaní pozůstalí nyní žádají vysvětlení a policie již zahájila vyšetřování celé události. Podle rodiny se jako nejpravděpodobnější jeví možnost, že žena po nehodě upadla do kómatu a lékaři ji omylem prohlásili za mrtvou. Objevily se ale i spekulace, že nešlo o omyl. Žena mohla být prohlášena za mrtvou úmyslně, neboť nemocnice neměla dostatek prostředků k dlouhodobé péči. Policie zatím žádnou ze verzí nepotvrdila.

Zdravovědy znalí odborníci se v Irsku zřídkakdy vyskytovali mimo větší města jako Dublin, Cork a Limerick. Nechat poslat pro doktora do města tedy často znamenalo několikadenní výpravu, s nejistým výsledkem na konci, ale zato s jistotou toho, že za jeho příchod k pacientovi budete muset zaplatit, i když pomoc dorazí pozdě a léčba nebude účinná. Takové finanční břemeno si místní dovolit nemohli, a proto si obyvatelé z odloučených venkovských oblastí museli při léčení nemocných vystačit s tím, co jejich kraj nabízel. Hned po léčivých bylinkách a zábalech z bahna a mořských řas se tak dostala do popředí tradiční metoda léčby: saunování. Ovšem v poněkud extrémním irském pojetí.

Vyudit se

Tradiční finská sauna sází na horký suchý vzduch a teplotu v rozmezí 95 až 110°C. Ruské baně zas využívají vzduch ohřátý na 75°C a vysokou vlhkost – páru. Ani jedné se nedá upřít určitý význam pro podporu imunitního systému jednotlivců. Ty irské se vydaly odlišnou cestou. Sázely spíš na intenzivní „vykuřování“ až uzení pacientů. Už to, že místo páry a horkého vzduchu nastoupí v uzavřeném a utěsněném prostoru kouř z pálené rašeliny a další vegetace, může něco o výsledku ozdravné kůry napovědět. Stejně jako fakt, že ruské a finské sauny jsou spíš nástrojem prevence a mají sloužit k utužení zdraví. Pro nemocí oslabené představují naopak dost riskantní podnik. 

Jenže na tohle v Irsku moc nekoukali. Lepší než dlouhodobě nemocný, práce neschopný a vyžadující neustálou péči – ať už revmatik, souchotinář nebo někdo se zápalem plic – byl pro rodinu a blízké člověk… mrtvý. Navíc se jistě dostal do nebe, kde musí být mnohem lépe, než dole na zemi. Irské sauny tedy fungovaly do značné míry na principu eutanazie a placeba. Na smrt nemocný ubožák totiž z irské sauny už buď živ nevyšel, anebo se po jednom cyklu prohřívání dušoval, že už mu je mnohem lépe, ať už byl jeho skutečný stav jakýkoliv. Často stačilo jen zahájit stavbu sauny a stav pacientů se podle jejich vlastních slov rapidně zlepšoval.

Na věčnost

Tak jako tak řešila irská sauna problém s absencí dostupnosti lékařské péče rozhodným, a proto vítaným způsobem. Pacient, který pobyt v ní přežil, buď skonal krátce po absolvování ozdravné kůry, anebo skutečně vydržel, protože měl velmi silný kořínek. A to jednotlivé sauny, rozprostřené venkovskými končinami Irska, demonstrují víc než zřetelně. Obvykle se totiž jednalo o malé kupole s kruhovým půdorysem, vystavěné z hrubého kamení a slepené jílem. V průměru nepřesahovaly 2,2 metru výšky. Uvnitř byly stísněné a tmavé. Vstoupit, respektive vplazit se dovnitř, se dalo jen malým otvůrkem při základně stavby. Samozřejmě bez šatů. Otvor následně přihlížející utěsnili a nebo v něm rozdělali oheň. Kůra mohla začít. 

Nebyl tu žádný komín, dýchací otvor nebo stropní prostup. Zvenčí strukturu ještě izoloval val trsů a bahnité hlíny. Připomínala spíš udírnu – pec, která se rychle sytila spalinami a dýmem. A hodně záleželo na záměru těch, kteří venku zatápěli, zda pobyt uvnitř pacient přežije. Trápení nemocného mohlo skončit velmi rychle, skoro až milosrdně, pokud byl zatápěcí otvor dobře utěsněn. Jindy si zase vícero saunujících nanosilo otvorem dřevo a rozdělalo ohýnek uvnitř. Namačkáni jako v iglú si tu dopřávali pár minut nebo hodin pocení. Vzhledem k narůstající koncentraci spalin ale ne vždy zvládli potící etapu zakončit koupelí v ledovém potoce. V irských saunách se zkrátka spíš umíralo než uzdravovalo...

Rosomáci prosluli svou žravou nenasytností a nevyčerpatelnou energií. Jsou pořád v pohybu, stále šmejdí a pátrají po potravě. Při honu za jídlem převracejí klády a kameny, nahlížejí do děr a hrabou v nich. Evolucí jsou přímo stvořeni k přežití: Nemají speciální nároky na prostředí, dokážou žít v hustém jehličnatém lese stejně dobře jako v tundře nebo v horách. Umí šplhat na stromy a jsou i skvělými plavci.

Pro život v mrazivých podmínkách jsou rosomáci skvěle vybaveni. Na jejich dokonale izolující husté srsti promaštěné přírodními oleji se netvoří námraza. Huňaté ocasy jim slouží jako přikrývka při odpočinku a malá ouška zabraňují úniku tepla. Vysoké obočí s výstupky ochraňují oči a nápadně širokými a velmi silnými čelistmi dokáže zvíře drtit i kosti. Zužitkuje tak i mršinu, která už byla obrána jinými šelmami.

Březost „na počkání“

Podobně jako jiné kunovité šelmy mohou samičky rosomáka využít takzvanou prodlouženou březost a provokovanou ovulaci. V tom případě vajíčko po počátečních fázích rýhování odpočívá v děloze v neaktivním stavu a teprve po různě dlouhé době se uchytí v děložní sliznici. Až od toho okamžiku dochází k normálnímu vývoji zárodku. Prodloužená březost u rosomáků trvá osm až devět měsíců, délka skutečné březosti je sedm až osm týdnů.

TIP: Nebojácný medojed kapský: Malý vztekloun s velkou odvahou

Před porodem (tedy zpravidla v únoru) si samice vyhrabe mělkou noru, nebo si najde vhodný úkryt. Rosomáci mívají jedno až šest mláďat (nejčastěji 2–3). Při narození váží malí rosomáci 90–100 gramů; jsou kojeni do osmi až deseti týdnů. V případě nutnosti dokáže matka přenášet mláďata v tlamě. Po deseti týdnech je již bere s sebou na lov. Mnoho mláďat ovšem nepřežije svou první zimu. Na konci léta a počátkem podzimu se cesty mláďat a matky rozdělují. Specialisté na rosomáky však tvrdí, že matky poznají své potomky při náhodných setkáních i po několika letech.

Hubbleův vesmírný dalekohled je ve vesmíru déle než 30 let. Za tu dobu pořídil spoustu snímků a vědeckých měření, ze kterých lze vyčíst ohromné množství údajů. Bývá to ale pracné a pro výzkumné týmy s několika odborníky to obvykle představuje ohromnou výzvu. V dnešní době ale vědci mohou využít služeb velmi zajímavých pomocníků – amatérských vědců a umělých inteligencí.

Na lovu planetek

V roce 2019 založila skupina evropských astronomů iniciativu Hubble Asteroid Hunter, jejímž cílem je stopovat planetky v archivních datech z pozorování Hubbleova teleskopu. Na projektu spolupracují s populární platformou občanské vědy Zooniverse a se společností Google.

Do projektu se zapojilo více než 11 400 dobrovolníků z celého světa, kteří prostudovali více než 37 tisíc složených snímků Hubbleova teleskopu, pořízených mezi dubnem 2002 a březnem 2021 kamerami ACS a WFC3. Dobrovolníci v nich dokázali identifikovat více než 1 000 stop planetek, které pak posloužily pro výcvik umělé inteligence.

TIP: Úspěch dobrovolníků: Amatérští vědci objevili superzemi v obyvatelné zóně

Následná analýza snímků s využitím umělé inteligence odhalila další stopy planetek. Lidé si tak ve spolupráci s umělou inteligencí připsali objev 1 701 stop planetek, které se vyskytují na 1 316 snímcích Hubbleova teleskopu. Asi jednu třetinu těchto stop se odborníků podařilo přiřadit ke známým planetkám. Většina z nich se podle vědců nachází v Hlavním pásu planetek, mezi Marsem a Jupiterem.

Během jízdy automobilu dochází ke střetům s hmyzem, především tím létajícím. Badatelé se proto obrátili na veřejnost a zapojili ji do sčítání. Účastníci výzkumu s využitím jednoduchých pomůcek a mobilní aplikace sledovali množství hmyzu, který se rozplácl na poznávacích značkách jejich automobilů. Vyfotili značky před začátkem jízdy a pak zase znovu, po návratu domů. Výzkum zahrnul období mezi lety 2004 a 2021.

Výsledky tohoto poněkud morbidního scítání nejsou příliš optimistické. Ve sledovaném období došlo k razantnímu poklesu množství zachyceného hmyzu. Celkové počty usmrceného hmyzu jsou na konci sledovaného období o 58,5 % nižší než na jeho počátku. 

TIP: Horší, než jsme čekali: Hmyzokalypsa překonala nejčernější obavy

Mluvčí projektu Buglife Matt Shardlow označil úbytek hmyzu za „dramatický a naprosto alarmující“. Badatelé odhadují, že počet jedinců létavého hmyzu v posledních desetiletích poklesl na polovinu, což je v souladu s předešlými výzkumy. Pokud jde o možné příčiny poklesu početnosti hmyzu, nepochybně hraje roli používání insekticidů v zemědělství, ztráta biotopů, ztráta potravy i změny klimatu.

Hlavní posádka letu raketoplánu se dala jednoduše poznat už během příjezdu do práce ve výcvikovém středisku Johnsonova vesmírného centra. Místní parkoviště nechvalně proslulo chronickým nedostatkem míst. Například Clifton Williams (zemřel při letecké katastrofě dřív, než se mohl do vesmíru podívat) to v 60. letech řešil využíváním bicyklu. Muži a ženy nominovaní pro let ovšem popsané problémy neměli. Dostali totiž k dispozici vyhrazené stání.

Předchozí část: Šťastný let! Ruské tradice, pověry a rituály v pilotované kosmonautice

Malované emblémy

K tradicím patří také vytváření emblému mise – a zde mají astronauti hlavní slovo. Daný zvyk si osvojili z letectví, kde si piloti často ručně zkrášlovali letadla. Už na počátku pilotovaného programu tak nechávaly posádky Mercury zdobit své kabiny jmény, jež pro ně vybraly, a výtvarnice Cecelia „Cece“ Bibby je pak ručně malovala na trupy lodí.

Zvyk se následně rozšířil ještě o emblémy: Nejznámější příklad tvoří znak mise Apollo 11, z větší části navržený Mikem Collinsem, nebo třeba znak Gemini 5 s nápisem „8 days or bust“ čili „8 dní, nebo nic“, který management NASA nepřijal zrovna s pochopením. 

Rozlučka na pláži

Po skončení tvrdého výcviku se posádka raketoplánu přesunula v tréninkových letounech T-38 na Floridu do Kennedyho vesmírného střediska. Usadila se tam v ubikacích fungujících už od dob Apolla, ovšem pokoje pro astronauty se nacházely ve středu budovy, takže postrádaly okna. Tým proto z deprimujícího prostředí chladných zářivek často utíkal na pláž v severní části mysu Canaveral, kde stál a dodnes stojí známý Beach House. Jednoduchý domek na pobřeží poskytoval posádkám i jejich rodinám soukromí a právě tam se večer před startem odehrávaly rozlučkové večírky s blízkými. Pozvaní přitom samozřejmě museli projít lékařským vyšetřením, aby neporušili karanténu.

Muže z Gemini i Apolla ráno budíval sám šéfastronaut Deke Slayton, ale postupně danou výsadu přenechal jiným. Také tradiční nízkozbytková snídaně, sestávající z malého steaku, toastu, vajec a pomerančového džusu, dávno vzala zasvé. Astronauti programu Space Shuttle už jedli v rámci možností to, na co měli chuť. Právě tehdy vznikaly nové tradice a přetrvaly po celou dobu provozu raketoplánů. Během snídaně stál například vždy na stole „launch cake“, tedy dort ve tvaru emblému dané mise. Nikdo z posádky se ho ovšem ani nedotkl, což je docela pochopitelné – sladká hutná hmota by nemusela na žaludky napjaté předstartovní nervozitou zapůsobit nejlépe.

Ať to nepodělám!

Další zvyk z dob raketoplánů představovala jednoduchá karetní hra Possum’s Fargo, vzdáleně připomínající populární „vojnu“. Astronauti, už ve skafandrech, se spolu s techniky postavili kolem stolu a neopustili místnost, dokud velitel neprohrál – čímž si měl vyčerpat svůj příděl smůly pro nejbližší dny. Naštěstí se to vždy podařilo, aniž by se narušil časový plán startu.

Za ovací přihlížejících pak posádka sjela výtahem do přízemí a nasedla do dodávky Astrovan, která ji zavezla k rampě. Obvykle je doprovázel šéf oddílu astronautů, jenž vystoupil u střediska řízení startu. Ještě předtím ovšem dodržel další tradici a vedl nadcházející kosmické cestovatele při modlitbě: „Dear Lord, don’t let me screw up!“ Tedy „Drahý Pane, dej, ať to nepodělám!“ Někdy se jí také říká Shepardova modlitba, neboť ji nestvořil nikdo jiný než Alan Shepard, jemuž přibližně uvedená věta běžela hlavou před prvním suborbitálním skokem programu Mercury.

Tichá připomínka

Neporušitelné tradice ovšem dodržovali i blízcí astronautů, kteří se sešli ve středisku řízení startu vedle raketové montážní haly VAB. Aby se děti zabavily, dostaly velké papíry i kreslicí potřeby, a později se jejich zarámované výtvory pověsily na chodby střediska. Všichni pracovníci tak měli stále na očích ty, které by jejich případná chyba a smrt posádky zasáhla nejvíc… 

Když se předstartovní odpočet podle plánu zastavil v čase T minus devět minut, vyšli partneři a děti astronautů s určenými členy oddílu na střechu, aby mohli start sledovat na vlastní oči. Zejména pro manželky šlo o nervy drásající zážitek a doprovodu kolegů astronautů říkávaly „eskorta do vdovského stavu“. V jednom případě se bohužel nadsázka proměnila 73 sekund po startu ve skutečnost…

Vraťme se však na palubu: Když se stroj odlepil od rampy, oči všech – hlavně těch, kdo letěli poprvé – se upíraly k výškoměrům na palubní desce. Jakmile přístroje ukázaly hodnotu přes 50 mil, tedy asi 80 kilometrů, zavládlo v kabině hlasité vítání nováčků do řad astronautů. NASA a USAF totiž uvedenou výšku považují za hranici vesmírného prostoru. 

Žerty na orbitě

Jakmile se raketoplán dostal na oběžnou dráhu, čekalo astronauty často překvapení v podobě nástrah přichystaných záložní posádkou. Zmíněná tradice se datuje do začátku 60. let, kdy Cece Bibby namalovala na vnitřní stranu krytu periskopu kabiny Johna Glenna nahou ženu, a to na popud Guse Grissoma. Záložní posádky Apolla zas do kabiny umísťovaly nálepky s vlastními emblémy. 

Mezi „specialisty“ se zařadili členové zálohy Apolla 14, kteří svůj znak s animovanou kukačkou Roadrunner ukryli snad do každého koutu a přihrádky velitelského i lunárního modulu. Z kosmu se pak velmi často ozývalo Shepardovo vrčení: „Vyřiďte Cernanovi, ať mi píp zadek!“ Kukačka totiž v seriálu vydávala specifický troubivý zvuk, který byl na emblému zmíněn. Astronautům „dvanáctky“ jejich náhradníci pro změnu vlepili do checklistů pro aktivity na povrchu Měsíce obrázky nahých slečen. Kanadské žertíky zkrátka patří k americkému pilotovanému programu stejně neodmyslitelně jako močení na kolo autobusu u Rusů.

Pokud to jejich stav dovoloval, astronauti po přistání pomalu obešli celý raketoplán a kontrolovali tepelný štít, pneumatiky a podobně. Jednalo se o kosmickou verzi tradiční poletové prohlídky, jež se zrodila hned po první misi raketoplánu v roce 1981. Po lékařském vyšetření čekala posádku obligátní cesta business jetem NASA do Houstonu a postupně návrat do normálního života. Litovali přitom hlavně ztráty výhradních parkovacích míst v Johnsonově středisku: Pár dní po misi totiž už zase objížděli parkoviště dokola a hledali, kde je volno – alespoň než je jmenovali do další hlavní posádky a kolečko tradic začalo nanovo.

U zrodu nových

Popsané zvyklosti tvoří zažité rituály, přičemž většina z nich přetrvává už několik dekád. Ovšem přímo před našima očima se právě rodí nové: V roce 2020 začaly do vesmíru létat lodě Crew Dragon a astronauti SpaceX převzali některé tradice ze starších dob. Například stejně jako týmy z raketoplánů využívají dobrodiní toalety na rampě, jež se však nyní nenachází přímo na obslužné věži, nýbrž u její paty. Od Rusů zas přejali zvyk umístit do kabiny plyšovou hračku jako talisman. 

Pozornější čtenáři si ovšem jistě všimli několika zajímavých detailů, z nichž se stávají tradice zcela nové. Astronauti SpaceX například těsně před vstupem do lodi podepisují fixem stěnu „bílé místnosti“. Velmi hezký zvyk a současně krásné gesto se týkají jmenovek tamního personálu: Doug Hurley a Bob Behnken, tedy první posádka Crew Dragonu, po usazení do kabiny vyzvali členy „uzavíracího týmu“, aby si sejmuli jmenovky přilepené suchým zipem na kombinézy. Doug a Bob pak cedulky upevnili na palubní desku a po návratu je týmu předali. Stejně tak učinily i další posádky, a dá se tedy říct, že přinejmenším dvě nové tradice jsou na světě.

TIP: Vtípky a kanadské žertíky: Když se baví američtí astronauti

Nezbývá než čekat, až lidé poprvé po dlouhé době zamíří k Měsíci, na jeho povrch a snad ještě dál. Protože člověk vždy zůstane člověkem, spolu s průkopníky nejspíš poletí k nepoznaným světům nejen špičková technologie a naděje lidstva, ale i nové tradice a rituály.

Odhalení zvířecího viru v lidském těle s prasečím orgánem podněcuje obavy z transplantace zvířecích orgánů. Podle kritiků by jejich rozsáhlé využití mohlo usnadnit přechod zvířecích patogenů na člověka.

Bennettovi letos v lednu lékaři transplantovali srdce prasete, jež bylo geneticky modifikované tak, aby mužovo tělo mohlo orgán přijmout. Jelikož organismus nové srdce okamžitě neodmítl, případ vzbudil naděje, že by se zvířecí orgány mohly jednou ve velkém používat k transplantačním zákrokům pro záchranu života.

Spící virus

Podle lékařů z Marylandské univerzity bylo prase několikrát testované na přítomnost virů. Takové testy nicméně odhalí jen aktivní infekce, nikoliv spící viry, které se mohly ve zvířeti ukrývat. Prasečí cytomegalovirus lékaři poprvé u Bennetta objevili 20 dní po transplantaci srdce. Množství bylo ale tak malé, že bylo považováno za laboratorní chybu. Zhruba 40 dní po operaci se Bennettův stav zhoršil a identifikované množství viru v jeho těle prudce narostlo.

„Přítomnost DNA viru v těle pacienta mohla přispět k náhlému zhoršení jeho stavu,“ řekl deníku The New York Times Bartley Griffith, lékař fakultní nemocnice Marylandské univerzity. „Nebyl ale žádný důkaz pro to, že by se u pacienta rozvinula aktivní infekce, nebo že by jeho tělo odmítlo (transplantované) srdce,“ řekl Griffith. „Spící virus se mohl přes transplantované srdce dostat z prasete do těla pacienta,“ dodal.

Lékaři muži podávali antivirotika a imunoglobulin, nové srdce se ale naplnilo tekutinou, v objemu se zdvojnásobilo a přestalo pracovat, takže Bennett musel být napojen na mimotělní oběh a 8. března zemřel.

Rizika mezidruhových transplantací

Neúspěch Griffitha a jeho kolegu Muhammada Mohiuddina od používání zvířecích orgánů k záchraně lidských životů rozhodně neodrazuje. „Je to okamžik, z něhož se musíme poučit. Víme, co se stalo, a budeme pravděpodobně schopni se tomu v budoucnu vyhnout,“ uvedl Griffith.

V obecné rovině podle lékařů nepředstavuje prasečí cytomegalovirus velký problém. Jde o dobře známý herpetický virus, který má tendenci být druhově specifický. Patří mezi nejrozšířenější viry v živočišné populaci a je pro ně typické dlouhodobé přetrvávání (latence) v nakaženém organismu. Mezi nejznámější onemocnění způsobené herpesviry patří opar na rtu nebo plané neštovice.

TIP: Revoluce v transplantacích? Kanadským vědcům se podařilo „vynulovat“ krevní skupinu

Podle Dr. Jayme Lockeové je vhodné, aby se geneticky modifikovaná prasata, jejichž orgány mají být použity k transplantaci, chovala v zařízení bez patogenů a aby byla odstavena od svých matek do 48 hodin po narození. To by mělo zabránit přenosu prasečího cytomegaloviru během laktace.