Závody rychlých autonomních aut ještě před pár lety vypadaly jako sci-fi. Dnes se už ale pořádají a autonomní automobily bojují o rychlostní rekordy. Významné postavení v „autonomních“ závodech zaujímá tým PoliMOVE, což je společný projekt italské Polytechniky v Miláně a americké Alabamské univerzity.

PoliMOVE letos v lednu zvítězili v prvním společném závodě autonomních automobilů, který se odehrál na okruhu Las Vegas Motor Speedway v Kalifornii. Kromě prestiže si odnesli 150 tisíc dolarů (zhruba 3,5 milionu korun). Teď se jim podařilo dosáhnout dalšího skvělého úspěchu – vysloužili si zápis do historie rychlostních rekordů.

Pozemní autonomní rekord

S automobilem Dallara AV-21 usilovali o rekordní rychlost na přistávací dráze pro raketoplány v Kennedyho vesmírném středisku, na floridském mysu Canaveral. Tato ranvej je s délkou 4,6 kilometru jednou z nejdelších přistávacích drah na světě. Na vytyčeném úseku o délce jednoho kilometru dosáhli ve dvou jízdách průměrné rychlosti 309,3 kilometrů za hodinu.

Držitel rekordu Dallara AV-21 je plně autonomní automobil, vybavený LiDARem, kamerami a senzory. Řízení má na starost grafický procesor nVIDIA Quadro RTX 8000 a algoritmy autonomní jízdy. Má k dispozici vylepšený čtyřválcový přeplňovaný motor o výkonu zhruba 435 kW, čili asi 583 koňských sil.

TIP: Drony na závodních okruzích: Dočkáme se bezpilotních formulí? 

„Tento rychlostní test byl velice vzrušující a máme ohromnou radost ze světového rekordu. Jsme ale také velice rádi, že můžeme poskytnout všem ostatním naše data, a že tím přispějeme k dalšímu rozvoji autonomních automobilů i jejich závodů,“ neskrýval nadšení vedoucí týmu Sergio Savaresi.

Když byli v roce 1853 požádáni Henriettini rodiče, aby ruku své sedmnáctileté dcery zaslíbili následníkovi belgického trůnu Leopoldovi II., nebylo to pro ně zdaleka takové terno, jak by se nám mohlo z dnešního pohledu zdát. Maličké belgické království se na mapě Evropy objevilo teprve v roce 1830. 

Ideální nevěsta

Protestantský belgický král Leopold I. pro svého druhorozeného syna Leopolda II. potřeboval dceru z významného evropského katolického rodu. Hodlal zvýšit prestiž svého zatím bezvýznamného království a Marie Henrietta Habsbursko-Lotrinská se k tomu ideálně hodila! Její otec, uherský palatin, byl jedním ze synů císaře Leopolda II., syna Marie Terezie a bratra Josefa II. Dívenka prožila krásné dětství s milujícími rodiči v kruhu svých sourozenců v Budíně.

Leopold II. nastoupil na trůn po smrti svého otce v roce 1865. Byl tedy teprve druhým panovníkem v krátké historii své země, když se rozhodl získat vlastní kolonie, aby se tak vyrovnal ostatním mocnostem. Nebylo to jednoduché, v té době už si většinu zajímavých a dostupných území rozebraly ostatní říše.

Nešťastné manželství

Král Leopold II. měl do ideálního manžela hodně daleko, i když v mládí to byl docela pohledný muž. Život s ním ale představoval hotový očistec. Na své manželství s o rok mladší Henriettou pohlížel jako na výhodný obchod. Dokázal se skvěle přetvařovat, v jádru to byl ale člověk neústupný a mstivý. Bezohledně a despoticky se choval vůči svému okolí a zejména ke své rodině. Svou mladou ženu veřejně podvádět téměř hned po svatbě a nikdy s tím nepřestal! Henrietta brzy ztratila veškeré iluze a začala manžela nenávidět. Ona ani děti, tedy vlastně dcery, pro Leopolda nic neznamenaly! Na milost vzal pouze svého jediného syna.

Sparťanské metody

Kdo by si myslel, že o to větší lásku přenesla Henrietta na své děti, hluboce by se mýlil. Neustále ponižovaná žena přenášela na potomky jen své vlastní frustrace. Láskyplný domov, který sama jako malá poznala, jim vytvořit nedokázala. Když nemohla být šťastná ona, měly i ony poznat drsný život už od dětských střevíčků!

Laskavě se k nim chovala opravdu málokdy. Milovala koně a výjimečně brala své děti do kočáru taženého poníky. Tehdy se rázem proměnila v přívětivou maminku, na což dcerky později vzpomínaly. Jinak je vychovávala více než tvrdě, neznala s nimi slitování. Královské děti musely vstávat v létě v pět a v zimě v šest hodin. V dětských pokojích se netopilo, a tak voda mrzla v umyvadlech. Henrietta ale přísně požadovala, aby se děti otužovaly.

Nejstarší dcera Luisa popisovala, že jako děti musely sedět způsobně u stolu a dívat se, jak si král s královnou dopřávají sladkosti, zatímco ony nedostaly ani kousek. Druhá dcera Stefanie ještě po letech vzpomínala, jak je matka zavírala mezi dvojité dveře, což v dětech vzbuzovalo panickou hrůzu, i jak mrazem ztuhlými prsty sotva dokázala psát. Bouřit se a protestovat? Toho se děti neodvážily! Za sebemenší provinění následoval drakonický trest. A královna v klidu přihlížela, jak její děti trestá služebnictvo. 

Dětství bez lásky negativně poznamenalo zejména dvě starší dcery královského páru. Dívky se snažily při nejbližší možné příležitosti uniknout z dusivé atmosféry rodného domu – samozřejmě díky sňatkům. Šťastně však žít neuměly.

Rodinná tragédie

V roce 1869 rodinu postihlo obrovské neštěstí. V necelých deseti letech tehdy poté, co spadl do rybníka, zemřel na zápal plic princ Leopold, jediný syn a dědic. Nad jeho rakví dal jinak bezcitný král poprvé na veřejnosti průchod svému bezmeznému žalu. Poslední pokus zplodit náhradního mužského dědice však nevyšel. V roce 1872 do rodiny přibyla „pouze“ třetí dcera Clémentine. Poté už král na své manželství rezignoval. Manželka a dcery, které měly po celý život dojem, že jim otec dennodenně vyčítá, že se narodily jako ženské bytosti, ho prostě přestaly zajímat.

Od té doby žili manželé prakticky odděleně a Leopold se netajil svými milenkami, s nimiž se veřejně ukazoval. Dekórum zachovávali manželé pouze ve výjimečných případech – například v roce 1878 při pompézní oslavě jejich stříbrné svatby či při sňatcích svých dcer. 

Pro jejich dobro?

Osud belgické královny byl opravdu nezáviděníhodný. Jediný kontakt s ní udržovala nejmladší dcera Clémentine. Ta nejspíš nezažila ty nejdrsnější výchovné metody, kterým neunikly její starší sestry. Na Henriettinu obranu lze snad říci jen tolik, že chtěla nejspíš své děti uchránit od iluzí, s nimiž vstupovala do manželství ona. Domnívala se, že těžké dětství je zocelí a bude pro ně tou nejlepší průpravou pro život. Ale za takovou cenu? 

Jinak to byla nábožensky založená žena, která velice milovala zvířata, především koně, psy a papoušky. Volný čas také ráda trávila prací v královské květinové zahradě. Během prusko-francouzské války obětavě pečovala o zraněné, věnovala se též charitě. Měla i umělecké nadání. Krásně malovala a milovala hudbu, hrála na klavír a harfu. V jádru to nemusela být zlá žena, jen se prostě špatně provdala.

Kdo smí na pohřeb

Poslední léta strávila Henrietta v osamění ve Spa, kde také v roce 1902 po těžkém astmatickém záchvatu a infarktu zemřela. To už její manžel Leopold II. patřil k nejbohatším panovníkům Evropy. Neuvěřitelné bohatství ovšem získal skrze kolonizaci Belgického Konga, které se stalo jeho soukromým majetkem, ačkoli ho paradoxně nikdy nenavštívil. Zemi doslova vysával a to za cenu zcela brutálních praktik. Rozpoutal zde genocidu, jíž padlo za oběť zhruba deset, možná i patnáct miliónů obyvatel Konga…

TIP: Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí

O zrůdné povaze krále Leopolda II., kterého historie řadí k nejhorším tyranům všech dob, vypovídá i skutečnost, že svým dvěma starším dcerám nejenže nedovolil, aby se s umírající matkou rozloučily, ale přímo jim zakázal přístup na pohřební obřad.

Jedním z hlavních cílů misí orbitálních sond a roverů na rudé planetě je odhalení její historie. Zajímá nás, jak Mars vznikl, jak se utvářel v průběhu historie a samozřejmě také to, zda tam někdy existoval život. Jedním z významných faktorů, které tvarovaly dnešní podobu Marsu, byl podle všeho vulkanismus.

Tým odborníků, který vedl planetární geolog Steve Ruff z Arizonské státní univerzity, analyzoval data týkající se hornin z několika misí k rudé planetě. Vědci dospěli k názoru, že zvláštní horninou bohatou na olivín, na kterou narazil rover Spirit v kráteru Gusev a nedávno rovněž rover Perseverance v kráteru Jezero, je ignimbrit. Je to vůbec poprvé, kdy někdo z vědců přišel s tezí o ignimbritu.

Pozůstatek pyroklastických proudů

Ignimbrity známe i Země, například v oblasti supervulkánu v Yellowstone se vyskytují coby pozůstatky brutálních a divokých sopečných erupcí. Jde ve své podstatě o spečené vyvřeliny, které vznikly při usazení pyroklastických proudů. Pokud se vědci nemýlí a objevenou horninou je skutečně ignimbrit, zřejmě na Marsu docházelo ke kataklyzmickým sopečným erupcím z velkých vulkanických kalder. Znamenalo by to, že minulost Marsu byla podstatně divočejší, než jsme si doposud mysleli.

TIP: Ismenia Patera na Marsu: Jde o impaktní kráter nebo dávný supervulkán?

Zmíněné horniny v kráterech Gusev a Jezero obsahují nejvíc olivínu ze všech hornin, které jsme zatím na rudé planetě zkoumali. Jde ale o dost vzdálené lokality a nikdo doposud nezkoumal podobnosti v jejich složení a struktuře. Výzkum amerických geologů nyní ukazuje, že obě nalezené horniny mají hodně společného a že zřejmě vznikly velmi podobným způsobem, při dramatických sopečných erupcích.

Hádka v jídelně augsburského vězení odstartovala docela nevině: Dvě trestankyně se nepohodly a začaly po sobě házet bramborovou kaší. U příloh ovšem nezůstalo, konflikt eskaloval a vzduchem brzy létaly celé tácy s jídlem.

TIP: Jak dlouho trvá doživotí? Americký soud řešil neobvyklou žádost doživotně odsouzeného

Když už nebylo po protivnici co mrštit, došlo na pěsti a z následné rvačky si obě zúčastněné odnesly zranění. Jako bonus jim soud vyměřil pokutu v přepočtu 64 tisíc, respektive 43 tisíc korun, přičemž dámy buď zaplatí, nebo za mřížemi stráví až o 180 dnů navíc. Příště si tedy plýtvání jídlem nejspíš rozmyslí.

20. i 21. století je obdobím plastů a plasty jsou přítomné ve všech oblastech našeho života. Spíme na polštářích plněných plastem, čistíme si zuby plastovými zubními kartáčky, píšeme na plastových klávesnicích, pijeme a jíme jídlo z plastových nádob. Je takřka nemožné se výrobkům z plastů vyhnout.

Přestože plast považujeme za materiál 20. století, s přírodními plasty, jako je rohovina, želvovina, jantar, guma nebo třeba šelak, lidé pracovali již od starověku. Jeden z úplně prvních syntetických plastů má na svědomí Angličan Alexander Parkes, který rozpustil bavlněná vlákna v kyselině, a poté je smíchal s rostlinným olejem. Vznikl tak nitrát celulózy – celuloid, který si Parkes nechal v roce 1856 patentovat pod názvem Parkesine. Angličan se sice komerčního úspěchu nedočkal, jeho vynález ale ano…

Problémy doby plastové

Dnes bohužel stále častěji zjišťujeme, že doba plastová nezůstává bez důsledků pro naše zdraví a životní prostředí. Plasty znečišťují naši krajinu, oceány, vzduch i naše těla. Mimořádná odolnost plastů se postupem času stala jejich hlavním problémem a podobně jako vynálezci před 160 lety se dnešní vědci snaží přijít na způsob, jak si s plasty poradit. Dnešním cílem badatelů je ale zničení plastů, nebo jejich efektivní recyklace.

Jednou z možností, jak se zbavit plastů a plastového odpadu, je zapojení enzymů, které dovedou plasty rozkládat. Na řadě míst světa se již vyskytují mikrobi, kteří mají takové enzymy k dispozici. Vědci se proto rozhodli, že přírodě trochu pomohou a vylepšili jeden z bakteriálních enzymů rozkládajících plasty.

Turboenzym z laboratoře

Chemik Hal Alper z americké Texaské univerzity v Austinu a jeho spolupracovníci použili přírodní enzym PETázu, s jehož pomocí mikrobi rozkládají známý polyester PET (polyethylentereftalát). S přispěním umělé inteligence vědci vytipovali pět klíčových mutací, které podstatným způsobem zlepšují vlastnosti tohoto enzymu.

Světlo světa tak spatřil syntetický enzym FAST-PETáza, přičemž „FAST“ je zkratkou anglických výrazů „Functional, Active, Stable, and Tolerant“. Vylepšený enzym rozkládá PET plasty mnohem rychleji než původní varianta a funguje v různých prostředích. Enzym dokáže pracovat i při pokojové teplotě, což mu dává velkou výhodu pro široké využití v praxi.

TIP: Evoluce proti odpadu: Mikrobi celé planety se vyvíjejí, aby rozkládali plasty

Alper a jeho kolegové ověřili, že FAST-PETáza rozkládá PET plasty na základní stavební jednotky, monomery. Tyto molekuly je pak možné opětovně použít na výrobu nových plastových produktů. Podle Hala Alpera jsou možnosti takového pokročilého recyklačního procesu jsou prakticky nekonečné a sahají za hranice tradičního průmyslu zpracování odpadu. Firmy v nejrůznějších oborů budou podle něj mít možnost účinně recyklovat vlastní produkty.

Serpentiny v mexické části Kordiller se zdají nekonečné. Ze starého koloniálního města Taxco, proslaveného těžbou stříbra, se ale člověk jinak než po úzkých a klikatých silnicích nedostane. Taxco leží schované mezi kopci pohoří Sierra Madre a většinu domů tam postavili v příkrých svazích.

Slavnou éru dodnes připomíná místní muzeum těžby stříbra. Zájemci si mohou prohlédnout štoly a sestoupit až do hlubin, kde zůstaly zbytky nástrojů. Osvětlená stěna, která vystupuje ze tmy, hraje mnoha barvami – podle toho, zda je pokrytá stříbrem, zlatem či mědí a průsvitnými krystaly.

Pueblo mágico

„Tady v podzemí by se dalo přežít hodně dlouho. Proudí sem vzduch, je tady příznivá teplota a nejsou tady žádná zvířata. Vůbec žádná, ani netopýři nebo hadi,“ říká průvodce. „Teď, když už se tady netěží, dobře vynikne akustika. Před časem tady jedna nahrávací společnost pořídila několik zvukových pasáží.“

V okolí se ale stříbro stále těží, i když méně než v dávných dobách. Velké firmy preferují přístupnější lokality, kde mohou těžit levněji. V horách středního Mexika je jich mnoho, vedle domácích společností tam působí i zahraniční těžební firmy, zejména z Kanady. Místní ale nedají na Taxco dopustit, stříbro z této oblasti má podle nich vysokou kvalitu. Mnoho rodin z města a nejbližšího okolí se živí právě zpracováním stříbra, rodinné podniky jsou všudypřítomné.

„Moje dcera žije v Chicagu. Šperky odsud tam prodá i za sedminásobek ceny, za kterou se prodávají tady,“ říká starší žena, která na místním trhu nabízí rodinnou produkci ze stříbra. Trh je kousek od centra města a otevřen je vždy o víkendu. Podobných prodejců jsou desítky a umění místních šperkařů je vyhlášené po celém světě.

Romantika Kordiller

Taxco ale není jen stříbro, pro turisty je toho k vidění mnohem více. Nedaleko od města se v tropických lesích státu Guerrero skrývá oblast zvaná Pozas Azules. Je tam několik přírodních bazénů, které plní přilehlé vodopády.

„Sedmadvacet pesos (v přepočtu zhruba 30 Kč),“ odpovídá řidič mikrobusu na dotaz, kolik si účtuje za cestu k vodopádům. „Blíží se víkend, bude tam hodně turistů,“ upozorňuje. Přestože vzdušnou čarou je to zhruba deset kilometrů, klikaté a úzké cesty v horách cestu protáhnou na tři čtvrtě hodiny. Samotná lokalita Pozas Azules je chráněná, návštěva je zpoplatněna a ostraha každého upozorní, že kvůli ochraně přírody jsou repelenty povoleny pouze na přírodní bázi.

TIP: Mexické vodopády Aqua Azul: Kaskády šumícího tyrkysu

„Trochu mi vadí ty stánky u vstupu, je jich tam dost,“ poznamenává turista ze Spojených států. „Stojí na dřevěných konstrukcích ve stráni a ti prodejci pod sebou mají prudký sráz, všimli jste si?“ dodává s udiveným výrazem ve tváři.

Kolem vodopádů jsou příkré skalnaté stěny, po kterých to klouže. „Klidně do té vody skočte, je to bezpečné. Tenhle je nejhlubší, má asi 12 metrů,“ říká místní mladý muž, který oblast dobře zná. I když je voda v bazénu trochu studená, v tom horku si člověk nemůže nic lepšího přát.

Jsou živočišné druhy, které v minulosti do záhuby přivedla jejich krása. Přepestré vybarvení, mohutné paroží nebo příjemně hustá kožešina z nich učinila předmět lidského bažení. Jiné dospěly téměř k úplnému zániku pro řekněme mimořádné chuťové vlastnosti svého masa, jež je nedobrovolně přetvořily ve vyhledávanou gastronomickou pochoutku. Další druhy byly zdecimovány kvůli pověrám a mýtům, legendám o tom, že nosí štěstí či smůlu. A proti tuctům dalších se obrátila nevraživost lidí kvůli jejich jedovatosti, škodlivosti či potenciální nebezpečnosti. Jenže pak je tu ještě druh, považovaný současně za neškodný, odporný, nechutný a naprosto zbytečný: pijavice. Ty se na hranici vymření propracovaly chamtivostí nedokonalé medicíny.

Velká čtveřice

Nejprve si dejme rychlou lekci z první kapitoly starořecké lékařsko-filozofické klasiky. V souladu s dávnými mistry je lidské tělo živnou nádobou čtyřem základním tělesným šťávám: žluté a černé žluči, krvi a hlenu. Centrem krve jsou játra, hořká žluč pochopitelně dlí ve žlučníku, hlen je vlastní mozku a plicím a černou žluč bychom hledali ve slezině. Nikdo ji nikdy v těle neviděl, ale mělo se za to, že jde o sraženou krev.

Čtyři tělesné tekutiny – čtyři veledůležité orgány. A k tomu povaha čtyř živlů, čtveřice charakteristických temperamentů. Řekové měli rádi ve všem pořádek. Například mírná převaha krve v těle z vás činila činorodého a srdečného sangvinika, zatímco lehký nadbytek usedlého hlenu vás přibližoval k věčně chmurným flegmatikům.  

Zhruba takhle si na principu všestranně provázané čtveřice narýsoval princip fungování lidského těla slovutný Empedoklés z Akragantu, a jeho teorii dále rozvedl neméně vážený Hippokrates. Ten přišel na svou dobu s neuvěřitelně progresivním nápadem, že nemoc nemusí být nutně trestem či zkouškou od některého z četných řeckých bohů, ale její původní prapříčinou může být nerovnováha v systému tělesných tekutin. Například to, že v sobě máte příliš mnoho hlenu. Což dusivě a těžce vykašlávající pacienti rádi potvrdí – tenkrát i dnes. Hippokrates chtěl své pacienty léčit, a proto předestřel odvážný terapeutický plán: obnovu rovnováhy tělesných tekutin. Tím nevědomky nastartoval éru tzv. flebotomií a venepunkcí. Tedy pouštění žilou…

Příliš krve

Proč právě vykrvování pacientů? Řízněte každého nemocného a uvidíte sami, co z něj poteče! Krve je vždycky u nemocných zjevně podezřelý nadbytek, a tak se upouštění rudé kapaliny z lidského těla stalo praxí terapie i případné prevence možných nemocí. Ano, žilou se pouštělo už dříve ve starověku, ale Řekové tomu dali konečně řád a systém, ten ochotně přejali Římané a… poněkud drastická lékařská novinka se ujala i v končinách barbarů. S výbavou ostrého nožíku, krátké duté jehly a žejdlíku na krev, zkrátka základních pomůcek flebotomistů, prožila a přežila v zaostalém medicínském systému Evropa celý středověk. Upouštěním krve nemocných se totiž dalo léčit, byť ne nutně vyléčit, prakticky cokoliv. 

Mělo to samozřejmě háček. Nemocných bylo pořád o dost víc, než schopných flebotomistů. Byť jim s prací zdatně vypomáhali bradýři a holiči, pořád bylo koho vykrvovat. Mimochodem – červenobílé pruhy na kadeřnictvích původně značily, že vám tu ochotně pustí žilou. Upouštěcí jehly byly vzácné zboží, zákrok pacienty dost bolel, hrozily sekundární infekce. A tehdy si lidé připomněli, že v bažinách, mokřinách, jezírcích a říčkách odnepaměti živoří nechutní tvorové, kteří lidskou krví nikdy nepohrdnou. A navíc ji odebírají z těla naprosto bezbolestně. Pijavice. Přesněji šlo o jeden konkrétní druh kroužkovce – pijavku lékařskou (Hirudo medicinalis). 

Všelidová móda

Ani přikládání pijavic nebylo v historické medicínské praxi úplnou novinkou, ale teprve v 17. a 18. století začne medicínské pijavkářství prožívat neskutečný boom, a to doslova na komerční bázi. Slovutní medici, univerzitní učenci i potulní mastičkáři a kořenářky, třesem z přepracování stižení flebotomisté i holiči, ti všichni se najednou shodnou na tom, že pijavky jsou od teď naprostým hitem. Protože zakoupit si je na trhu nebo u svého lékárníka a přiložit na postižené místo dokáže naprosto každý. A to je fantastické. 

Pijavice se staly ekvivalentem současných prášků bez předpisu, užívaných volně na nejrůznější neduhy. Dovolit si je a kurýrovat se s nimi mohl prakticky každý. Podle vlastní chuti. Bolí vás hlava a zuby? Trápí vás hemoroidy? Máte poporodní bolesti, dnu, tuberkulózu? Jste stiženi nespavostí? Plešatostí? Přiložte si pijavici, abyste srovnali hladinku tělesných tekutin a odstranili příčinu chorob. Je to jako pouštění žilou, ale bezbolestné a skoro bez následků. A navíc dokonale univerzální.

Nešetřit!

Praktici medicíny sice pijavkám fandili (bylo to snazší, než bodat jehlou a řezat nožem), ale používali je tehdy vcelku úsporně. Do roku 1740 se v Anglii přikládala obvykle jedna až dvě. Případů, při nichž bylo pacientovi aplikováno více jak deset pijavic najednou, bylo zatím i v Evropě pomálu. Změnil to až nad poměry průrazný a ambiciózní François-Joseph-Victor Broussais. Tento francouzský lékař neuspěl v napoleonské armádě, a tak se plně realizoval na poli moderní medicíny. Věděl, co lidem schází: měli málo pijavek. Každý pacient v ordinaci, ještě než mohl vyjevit své potíže, byl okamžitě obalen třicítkou pijavek. A po nich brzy následovaly tucty dalších. Broussais nešetřil! 

Hladoví krvesajní kroužkovci se staly ústředním bodem jakékoliv péče na jeho klinice a brzy ho proslavili po celé Francii. Broussais totiž předpokládal, že každá nemoc je ve své nejniternější podstatě zánětem. A na ty dost autoritativně předepisoval, s patřičnou vojenskou rázností, pouštění žilou s pomocí pijavic.

V roce 1808 ve své studii zmínil, jak pacientům automaticky přikládá kolem čtyřiceti pijavic v rámci jednoho „sezení“. O necelých dvacet let později už aplikoval padesát až šedesát pijavic v rámci jedné jediné kůry. A tu opakoval někdy až čtrnáctkrát za sebou. Měl neochvějný pocit, že léčba pijavicemi dokonale zabírá. Jistě. Nemocní se vždy, bez ohledu na své obtíže, výrazně zklidnili. Někdy pravda až k exitu. 

Jedno použití

Jedna jediná pijavice si za půl hodiny přisátí vezme „jen“ kolem 10 ml krve, a pak přejedená odpadne. Svými slinami ale v ráně ovlivní srážlivost krve tak, že ta teče ještě dalších 10 hodin – což znamená zhruba dalších 120 ml krve. Představa, že se těle pacientů pod péčí pana Broussaise prostřídalo kolem 770 hladových pijavic, tedy hraničí se skoro nevyhnutelným a totálním selháním organismu po masivní ztrátě krve. Hodí se přitom zmínit, že pijavka lékařská je v praxi nástrojem na jedno použití. Poté, co se nakrmí, už dalších šest měsíců nejeví o tekutou potravu zájem. Broussais je přitom aplikoval po stovkách a po jeho vzoru lékaři z celé Francie. Bylo tedy potřeba mít v zásobě další – pořádně hladové. Kde je ale vzít?

Vysávaná Evropa

Pijavky lékařské se svého času na sever od Alp hojně vyskytovaly napříč celou Evropou. Podmínky pro jejich život, včetně minimálního znečištění vody, byly optimální všude. Nasbírat je v 13. až 15. století nebyl problém. Že ale lze jejich přírodní zásoby nakonec vyčerpat, to zjistili jako první Britové. Jejich sběr pro lékařské účely se stal v 16. a 17. století vyhledávaným přivýdělkem venkovské chudiny. Tuto práci totiž mohli zastat staří, ženy i děti. Chtělo si to jen vyhlédnout tu správnou mokřinu a učinit ze sebe živou návnadu. Za jednu dostali lovci u lékárníka čtvrtpenci. A tak je lidé snášeli po tisících. Byznys s lidskou krví a zdravím byl totiž zárukou nemalých zisků pro ty, kteří dokázali čerstvé pijavice dostat včas na kliniky a nemocnice. 

Nicméně kolem roku 1780 už vcelku výnosné řemeslo chytačů a velmi lukrativní řemeslo chamtivých lékárníků začalo upadat. Británie dosud do zahraničí exportovala 35 milionů pijavek ročně, ale další už k sehnání nebyly. Ani za cenu 65 pencí za stovku exemplářů. Nejen proto, že je všechny vylovili. V důsledku zemědělských reforem se také zazemňovaly mokřiny a bažiny. V roce 1830 už Britové pijavky z vlastních zdrojů neměli a naopak jich museli 6 milionů kusů ročně dovážet. 

Francouzská spotřeba tehdy činila 40 milionů kusů ročně a spotřebitelé tu také zažívali nouzi. Různě po Evropě se experimentovalo s chovnými rybníčky, kde byly násady pijavek „krmeny“ hospodářskými zvířaty. Nestačilo to. Poptávku po krvesajných tvorech tehdy hlásil celý svět. Výpadky v dodávkách sytily tu a tam pijavky irské, německé nebo maďarské, ale na úhrn celkové spotřeby to zkrátka nestačilo.

Konec éry

Trend univerzální léčby čehokoliv s pomocí pijavek pochopitelně nebyl odbornou veřejností nikdy stoprocentně přijímán. V Anglii proti barbarské praxi „dobré jen pro koně“ brojil doktor Hughes Bennet. A ve Francii nesmyslnost pijavkářství shazoval svými analytickými studiemi doktor Pierre Louis. Teprve když začaly do obecného povědomí přicházet závěry bádání pánů Pasteura, Kocha a Virchowa, kteří poukázali na bakteriální původce infekcí, začal se kurz medicíny obracet. Terapie pouštění žilou, neúčinná a zdraví pacientů škodlivá, pak v průběhu jediné dekády téměř dočista vymizela. 

TIP: Doktoři proti smrti: Středověká medicína připomínala spíše mučení

Stejně tak zmizely i keramické dózy s pijavkami z regálů lékárníků. Bohužel, prozření mediků přišlo poněkud pozdě. Ve volné přírodě už přežívaly pouhé žalostné fragmenty někdejších populací pijavek. Z druhu hojného a všeobecně rozšířeného se stal druh kriticky ohrožený, stojící na pokraji vyhynutí. Hodí se doplnit, že užití pijavek lékařských v medicíně si našlo své opodstatnění v chirurgické praxi i dnes, jako prostředek šetrné léčby otoků a krevních sraženin. Ale zdaleka nemá podobu slizce hemživých kádí, do kterých ukládal pacienty François-Joseph-Victor Broussais.

Každému z nás občas napíše africký princ, který nám chce věnovat hromadu peněz, nebo se naopak staneme terčem „vydírání“ hackerů. Všechny takové e-maily obvykle po právu končí ve spamu, nicméně Laura Spearsová zjistila, že se i v nevyžádané poště může ukrývat bohatství.

Poklad ve spamu

Když si v prosinci koupila lístek do loterie, příliš si od něj neslibovala – přesto vyhrála. Jenže vyrozumění od sázkové společnosti vyhodnotila její schránka jako podvodnou zprávu. O svém štěstí se tak Laura dozvěděla náhodou, když hledala e-mail od známých. Sumu v přepočetné výši 63,6 milionu korun si pak skutečně vyzvedla a pro jistotu si u své spamové složky přenastavila filtr.

TIP: Kdo si počká: 30 let sázel stejná čísla. V jeden den vyhrál hned dvakrát

O výhru se hodlá 55letá žena z Oakland County podělit s rodinou. Nečekaná výhra jí prý také umožní odejít do důchodu o trochu dříve, než původně plánovala.

Je známo, že když začala blokáda Leningradu, tvořily děti do 12 let ve městě bezmála 20 % obyvatelstva; toto číslo však v důsledku hladomoru rapidně klesalo. Nově vznikající sirotčince přijímaly hlavně mládež do věku 13 let, ty starší měly smůlu. Tisíce bezprizorních dětí se pak ze zoufalství uchylovaly ke krádežím a jiným zločinům.

V jednom hlášení se píše: „Hlavně situace čtrnácti- a patnáctiletých dětí bez rodičů je obtížná. Nejsou přijímány do dětských domovů, shlukují se do tlup u obchodů a pekařství, kradou chléb a jídlo z rukou nakupujících.“ A bohužel se i mezi nimi ve vysoké míře objevil fenomén kanibalismu – ať již coby obětí nebo pachatelů. Ohledně lidojedství také kolovala mezi Leningraďany řada hrůzostrašných historek – že prý někteří unášejí děti přímo na ulicích.

Kručící břicho

Hladem však trpěly i děti mající rodinu, jak vzpomíná Jelena Skrjabinová: „Dima ztratil zájem o úplně všechno. Nechce číst ani si povídat. Dokonce si nevšímá ani bombardování. Jediná věc, která jej dokáže vzrušit, je jídlo. Celý den má hlad, neustále prohledává kredenc, pídí se po něčem k jídlu. Když nic nenajde, žvýká alespoň lógr od kávy nebo odporné pokrutiny, kterými se krmívá jenom dobytek.“

TIP: Velkoměsto v obležení: Jak vypadala blokáda Leningradu

Pro mnoho sovětských dětí znamenala válka také zapojení do pracovního procesu – často v továrnách, jež vyráběly zbraně a které potřebovaly kvůli zvýšené produkci ruce navíc. Pracovní podmínky byly často velmi náročné a nebezpečné (zvláště při manipulaci se střelivem) a směny velmi dlouhé, ale v Leningradě se během obležení takové zaměstnání stávalo doslova výhrou. Dělníci totiž dostávali vyšší příděly jídla a také měli často možnost stravování v továrních kantýnách, což mnohým během hladomoru pomohlo přežít.

Výroba kopií

Dva mládenci zachycení na fotografii na sobě mají typické ruské vatované oblečení – takzvanou fufajku, a kompletují v jedné z leningradských továren raketu M-28, jejíž hlavice nesla 45,4 kg trhaviny. Jednalo se o improvizovanou napodobeninu německé rakety 28/32 cm Nebelwerfer 41 (28/32 cm NbW 41). Sovětské fabriky produkovaly rovněž odpalovací rampy a kontejnery. 

Beta Pictoris ze souhvězdí Malíře je velmi mladá a zároveň blízká hvězda se zárodkem planetární soustavy. Pro astronomy jde o poklad, protože mohou v příjemném detailu sledovat vznik planetárního systému. Už víme, že jej tvoří minimálně dvě planety a několik komet, které vědci pozorovali v roce 1987. Právě v soustavě Beta Pictoris mohli astronomové poprvé sledovat komety u jiné hvězdy než je Slunce.

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Alain Lecavelier des Etangs z Pařížského astrofyzikálního institutu, objevil v soustavě Beta Pictoris celkem 30 exokomet. Badatelům se rovněž podařilo určit velikosti jejich kometárních jader, která se pohybuje mezi 3 až 14 kilometry.

Exokomety mladé hvězdy

Vědci také dokázali zjistit, jak jsou mezi těmito kometami zastoupené různé velikosti, čili jaký je poměr malých komet k těm velkým. Bylo to poprvé, kdy jsme dokázali takové údaje zjistit mimo Sluneční soustavu. Jedním z překvapivých zjištění byla nápadná podobnost systému β Pictoris s naším planetárním systémem.

TIP: Astronomové pořídili první přímý snímek exoplanety Beta Pictoris c

Vše nasvědčuje tomu, že stejně jako ve Sluneční soustavě, jsou i komety systému Beta Pictoris tvarovány v sériích kolizí a rozpadů. Tento výzkum přináší nový pohled na původ a evoluci komet v planetárních systémech. Komety zřejmě v minulosti sehrály významnou roli ve vytvoření obyvatelné Země. Vědci se proti usilovně snaží pochopit, jaký je vliv komet na charakteristiky vznikajících planet.