Plazi, navzdory své nižší přitažlivosti, si podle autorů studie zaslouží stejnou pozornost jako jiné druhy zvířat, protože jim hrozí stejná rizika. Největší ohrožení pro všechny tvory představuje zemědělství, těžba dřeva, rozvoj měst a invazivní druhy. Krokodýli a želvy se navíc velmi často stávají obětí lovců nebo obchodníků se zvířaty. Celkově ve větším nebezpečí jsou zvířata, která žijí v lesích, než ta na pouštích a v savanách.

1 829 ohrožených druhů

„Pro mnoho lidí nejsou plazi tak charismatičtí jako jiná chlupatá nebo opeřená zvířata,“ říká Bruce Young, spoluautor studie a zoolog z nevládní organizace NatureServe. „Proto nám trvalo tak dlouho, než jsme našli finanční prostředky na tuto práci,“ dodává. Na studii se podílelo 900 vědců z 24 zemí.

Ohrožení změnami klimatu je podle autorů možné, ale ne jisté. Nebezpečné bude v budoucnu pro druhy, které žijí na ostrovech s malou nadmořskou výškou.

Mezi 1 829 ohrožených druhů (z 10 196) patří překvapivě i kobra královská, největší jedovatý had na světě, který může měřit až pět metrů. „Měli jsme podezření, že kobra královská je na ústupu, ale toto rozšířené a ikonické zvíře je ve skutečnosti na pokraji vyhynutí,“ uvedl Neil Cox, který vede oddělení pro hodnocení biologické rozmanitosti Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN).

TIP: Žraloci před 19 miliony let téměř vymřeli a nevzpamatovali z toho dodnes

Zatímco u plazů je vyhynutím ohroženo nejméně 21,1 procenta, u obojživelníků je to 40,7 procenta, u savců zhruba čtvrtina a u ptáků 13,6 procenta. Od začátku 16. století už nezvratně vyhynulo nejméně 31 druhů plazů. Pokud bychom přišli o všechny druhy plazů, kterým hrozí vyhynutí, z planety by zmizelo 15,6 miliardy let evoluce, konstatují vědci.

Informací o průměrném množství zkonzumovaného jídla na osobu není mnoho. Globální odhady se nejčastěji pohybují od 550 do 690 kilogramů na hlavu. Přehled z roku 2011, sestavený odborníky z americké FDA, ukazuje, že průměrný Američan ročně zkonzumuje více než 900 kilogramů potravin. 

Nejkonzumovanější potravinu ve Spojených státech reprezentují mléčné výrobky – ročně jich průměrný Američan spořádá více než 360 kilogramů. Na druhém místě je zelenina (180 kg) a ovoce (120 kg). Mohlo by se zdát, že jde o relativně povzbudivá čísla, nicméně zeleninu v drtivé většině amerických domácností zastupují ne příliš zdravé brambory a kukuřice, hmotnost ovoce zase z velké části tvoří voda.

Méně povzbudivou zprávou je, že průměrný Američan zkonzumuje za rok 39 kilogramů tuků, 50 kg červeného a 33 kg drůbežího masa. Roční jídelníček zahrnuje mimo jiné 64 kg sladidel (hlavně kukuřičného sirupu), 13 kg hranolek, 11 kg zmrzliny a zhruba stejné množství pizzy. Všechny údaje pocházejí ze studie z roku 2011 a zainteresovaní odborníci se shodují, že současná čísla budou rozhodně vyšší. 

A co na to Češi?

Podle čerstvé zprávy Českého statistického úřadu spořádá každý Čech v průměru 813 kilogramů potravin. Významnou položku českého jídelníčku tvoří maso – ročně ho průměrně sníme 84 kilogramů (50 % vepřové, 35 % drůbeží). Spotřeba masa je tak vyšší než v roce 2016 (80,3 kg). Pro srovnání – v roce 1950 se v tehdejším Československu spotřebovalo průměrně 48,6 kg masa na hlavu a v roce 1936 to bylo ještě o 10 kilogramů méně.

TIP: Planeta masožravců: Kolik zvířat sní průměrný člověk za svůj život

Mírně roste spotřeba ovoce a zeleniny – zatímco v roce 2016 každý Čech zkonzumoval 87 kilogramů zeleniny a 84 kilogramy ovoce, v roce 2020 to bylo již 93 kilogramů zeleniny a téměř 88 kilogramů ovoce.

(infografika: Český statistický úřad)

Orca Seamount je podmořská hora poblíž ostrova krále Jiřího v Antarktidě v Bransfieldově úžině. Jde vlastně o podmořský štítový vulkán, jehož kráter má okolo tří kilometrů v průměru a tyčí se do výšky asi 900 metrů nad okolním mořským dnem.

Dlouhá léta neaktivní vulkán se probudil v srpnu 2020 a do listopadu téhož roku rozpoutal mimořádně početný roj zemětřesení. Podle vědců jich během tří měsíců bylo okolo 85 tisíc, přičemž nejsilnější z nich s magnitudem 6 se odehrálo až na konci v listopadu. Jde o nejsilnější vulkanickou aktivitu, kterou jsme kdy v této oblasti zaznamenali. Geologové jsou přesvědčeni, že viníkem nejspíš byl „prst“ horkého magmatu, který vystoupal ze zemského pláště do zemské kůry.

Antarktidská premiéra

Jak sdělil seismolog Simone Cesca z německého Geologického výzkumného centra v Postdamu: „Podobné jevy jsme již pozorovali jinde na Zemi, ale v Antarktidě je to poprvé.“ Tyto procesy podle Cescy obvykle probíhají na velmi pozvolné geologické časové škále a je pro nás velkým štěstím, že jsme se stali jejich přímými svědky. 

TIP: Australští odborníci objevili na dně Indického oceánu kus Tolkienova Mordoru

V této oblasti, mezi souostrovím Jižní Shetlandy a severozápadním cípem Antarktidy, panuje složitá geologická situace. Malý zbytek staré tektonické desky Phoenix se zanořuje pod kontinentální Antarktickou desku, a také zde působí menší tektonická deska Scotia. 

Orca Seamount podle snímkování sonarem německého výzkumného ledoborce RV Polarstern (foto: AWI, Hannes Grobe, CC BY 3.0 CZ)

Navzdory velkému roji zemětřesení badatelé doposud nezaznamenali žádné stopy po podmořské erupci, která se v souvislosti s otřesy mohla odehrát. Definitivně potvrdit by to mohla vědecká mise, která by detailně proměřila hloubku dna v této oblasti a získané údaje porovnala s historickými mapami. 

Toho levharta pojmenovali místní rangeři Monzo a evidentně jej znali z dřívějších výprav. Já jsem ale měl to potěšení poprvé a zatím jsem ze zvířete zahlédl především zadek a ocas. Štíhlá kočka před námi neustále utíkala do hustého porostu, ale to Colbertovi, který seděl za volantem, evidentně nedělalo starosti. Auto totiž mimo jiné používal jako drtič větví, kořenů a menších keřů. Vždy, když jsem si myslel, že pro nás cesta končí, Colbert jen podřadil a džíp se začal šplhat na strom, který pod váhou vozu nevydržel a zlomil se. Rozštípaný kmen dřel o spodní ochranný rám podvozku, ale levhart jako by ani strašlivý rámus štípajícího se dřeva vůbec nevnímal. Klidně kráčel před námi a znovu a znovu systematicky mizel a opět se objevoval.

Hádanka pod pařezem

Monzo se pravidelně zastavoval a zkoumal porost před sebou. Občas strnul s tlapou ve vzduchu a větřil. Dával nám tak šanci dostat se aspoň na chvíli na jeho úroveň. Najednou přikrčená kočka zrychlila a skočila do husté suché trávy, která již dávno obrostla prohnilý pařez kdysi mohutného stromu. Následovalo několik prudkých seknutí tlapou do žluté trávy. Podařilo se nám dojet k Monzovi na deset metrů a kužel silného žlutého světla nemilosrdně prořezával tmu, ale ani tak jsme netušili, po čem šelma tak usilovně pátrá.

„Co tam má?“ šeptám. „Určitě nic velkého…“ uvažuju nahlas. „Může tam být nějaká nora,“ přemýšlí Colbert. „Pod tím pařezem je možná díra vyhloubená hrabáčem,“ uvažuje o nočním tvorovi, který připomíná mravenečníka kříženého s prasetem domácím a ušima, za které by se nemusel stydět ani kaloň.

„Taky to může být prase bradavičnaté,“ nabízím další hypotézu. Prasata ráda využívají nory vyhrabané jinými zvířaty. Kopýtky a kly je mnohdy zvětší a pak se původní majiteli střez, kdyby jsi chtěl prasečího bojovníka vystrnadit. A že jsou prasata na jídelníčku levhartů na prvních řádcích, je dobře známo.

Levhartí trpělivost a rychlost 

Z nory, nebo spíš z větví napadaných okolo pařezu, se ozvalo kvíknutí. Skoro jako bych viděl, jak Colbertovi zastříhaly uši a zbystřil. Chvíli ještě naslouchal a pak znalecky vyhodnotil situaci: „Podle toho zvuku to bude nějaká promyka.“ Neoponuju a nesnažím se být chytřejší. Rangeři mají v porovnání se mnou nesrovnatelně větší zkušenosti.

Levhart má během velké části našeho přihlížení hlavu strčenou mezi stébly suché trávy a zřejmě jen čeká, až vyslíděná kořist udělá chybu. Několikrát se rozběhne, udělá kruh kolem pařezu a párkrát se vymrští ze země, jako by šlápnul do vosího hnízda. Jindy natáhne tlapu a snaží se ji prostrčit mezi popadanými větvemi. Vždy, když udělá kolečko, mi dá šanci, abych pořídil další noční portrét. Nejde o žádné brilantní snímky, ale i tak si jich považuju. Je na nich dokonalý lovec afrických savan, který nám předvádí své umění.

„Tanec“ okolo pařezu trvá určitě patnáct minut a já už pochybuju, že mladý lovec bude ve svých pokusech zdolat mrštného hlodavce úspěšný. Vtom levhart prudce strčí hlavu do trávy a ozve se smrtelné zakvičení. Lovecká vytrvalost slaví úspěch a z levhartovy tlamy visí kus hnědé srsti. Monzo ani chvíli nečeká a mizí za pařezem. 

Únik před hyení smečkou

Chvíli ohromeně strneme, jak rychle vzal hon konec, když nás probere táhlé houknutí. Ozývá se z asi stometrové vzdálenosti. To hyeny, noční slídiči se skvělým čichem a ještě lepším sluchem, zaregistrovaly, že nedaleko nich dochází k lovu a mají zřejmě zálusk na kořist úspěšnějšího konkurenta. 

Netrvá dlouho a v kuželu světla se objevuje skvrnitá šelma, za ní druhá a vzápětí třetí. Útěk levharta je tím vysvětlen. Monzo o hyenách velmi dobře věděl a nečekal, až jej smečka dožene, obklíčí a připraví o úlovek. A to v lepším případě, protože střet několika hyen a jednoho mladého levharta by mohl pro Monza skončit tragicky.

Hyeny si nijak nepřipouštějí naši přítomnost. Malý okamžik prozkoumávají pařez a okamžitě se vydávají kočce po stopách. Z jindy vítaného zpestření vyjížděk s rangery tentokrát vůbec nemám radost. Hyení předvoj zahnal levharta, který nám mohl v plné kráse konečně zapózovat někde na větvi stromu.

Startujeme a já stěží skrývám zklamání. Pro dnešní večer jsme s levharty definitivně skončili, protože v takovém hustém a nepřehledném porostu není možné kočku znovu objevit. Levhart je teď už stovky metrů daleko od nás a hlavně v bezpečí od dotěrných hyen.

Překvapení ve větvích akácie

Dívám se na hodinky. Ani nám nedošlo, jak čas rychle běží, protože pronásledování levharta v mopanovém porostu začalo před více než dvěma hodinami. Nemám ponětí, kde jsme, ale Colbert a hlavní osvětlovač, který má pozici na sedačce levého předního blatníku džípu, snad vědí, jak se dostat na nejbližší cestu. Opět se prodíráme porostem, kličkujeme a kodrcáme přes kameny a popadané větve. Lámaní keřů a drcení menších stromů je nutným zlem k tomu, abychom našli cestu zpět. Když jsme to vydrželi při nahánění levharta, kdy nám srdce bušila na plné obrátky, musíme to vydržet i teď. 

Mám pocit, že déle než dvacet minut se motáme v kruhu. Chvilkami mě napadá, že Colbert se ztratil a pomalu se odhodlávám, abych jej přinutil „přiznat barvu“. Když auto úplně zastavuje, je to pro mě na okamžik potvrzení, že naši průvodci opravdu nemůžou najít správný směr. Jenže lampa prořízne nebesa a vzápětí vykouzlí ze tmy našeho levharta. Monzo s červenou promykou v tlamě na nás mžourá mezi větvemi sotva pětimetrové akácie!

Náš stopař, ten darebák, který nepromluvil za celou dobu ani slovo, předstíral, že hledá cestu a přitom celou dobu nepřestal sledovat stopy levhartího mládence. Neustále sledoval terén, bez zaváhání rozeznával zlomenou trávu a teď se na nás vítězně zubí, protože se mu podařilo opravdu dokonalé překvapení. 

V obklíčení hyen

Monzo ovšem nechtěl být hlavní hvězdou tohoto večerního představení a neustále se ke mně otáčel zády. Snažím se přimět Colberta, aby objel strom a my se tak dostali levhartovi tváří v tvář. Mému černému průvodci se ale do takové operace vůbec nechce. Nechápu to. Vždyť jsme během téhle cesty pokáceli snad sto metrů čtverečních bujného jarního porostu. A teď je mu zatěžko objet jediný strom? 

Colbert byl ovšem v myšlenkách opět o krok přede mnou. Měl větší trpělivost a dobře věděl, že levharti na stromě často mění pozici. Monzo nebyl výjimkou a když nedokázal kořist pevně uchytit mezi větve, neustále se „vrtěl“. Tam, kde byl prve mezi větvemi vystrčený jen zadek, se po nějaké době objevila mohutná levhartí hlava s kořistí v zubech. Levhart v teplém žlutém světle strnul a já tak mohl sotva z pár metrů pozorovat, jak mu mezi zuby odkapává krůpěj rudé krve. Drtil úlovek čelistmi, aby mu náhodou při nějakém krkolomném pohybu v koruně stromu nevypadla na zem. Vždyť přímo pod stromem k němu vzhlížela trojice hyen, o jejichž úmyslech nebylo nejmenších pochyb. Jejich naježené chlupy a natažené čenichy přinášely jasnou zprávu: „Dej nám šanci a můžeš se rozloučit s úlovkem a možná taky se životem!“

Čekání přináší klid

Monzo možná váhal, jak dál jednat, ale nedej bože, pokud by se rozhodl špatně. V případě, že by skočil mezi hyeny s úmyslem prokličkovat a utéct na bezpečnější strom, nemusela by pro něj zápletka skončit happyendem. Hyen tady bude mnohem víc než tři. Smečka má běžně i dvacet kusů a už jen pět odvážných samic by dokázalo levharta, jinak mnohem silnější zvíře, roztrhat na kusy.

Levharti ale nejsou jen velmi silná a odvážná zvířata, vždy připravená hájit svá práva. Jsou to taky neskonale chytří mistři úkrytu, maskování a úniků. Monzo věděl, že trpělivost hyen není nekonečná a že po pár hodinách odejdou hledat jinou kořist. Vždyť i ony jsou skvělými lovci, kteří se v žádném případě nemusejí spoléhat na zdatnost jiných šelem a zbytky po nich.

Bezpečně se proto uvelebil mezi větvemi, promyku si položil mezi tlapy a pevně ji přidržel. Pomalu ji začal olizovat, jako když gurmán vychutnává dokonalý předkrm. Tento chod mu určitě nebude stačit, ale je ještě mladý a musí se dál zdokonalovat ve svém lovecké umění. Zatím se ale ukryl ještě víc do hustého listí nejvyšších větví – před hyenami i před námi. Kdybych nevěděl, kde přesně je, určitě bych jej v koruně stromu neobjevil.

TIP: Pod levhartími stromy: Pozorování kočkovitých šelem v Botswaně

Povolenku nočního fotografování, která přesně vymezuje čas, jenž máme k dispozici, jsme už dávno přetáhli a Colbert asi bude mít průšvih. Tuhle jeho skvrnu musím u úředníků řádně vyžehlit, ale věřím, že menší částka nebo jiný drobný úplatek v podobě studeného piva to spraví. Podle výrazů svých afrických průvodců mám pocit, že i jim dnešní noc stála za pár nepříjemností.

Sluneční aktivita znamená výsledek neustálého přetváření magnetických polí v centru naší hvězdy turbulencí horkého plazmatu ve vnějších vrstvách nitra. Popsaný proces je z nejrůznějších důvodů cyklický a průměrně trvá 11,2 roku. Ovšem některé byly dlouhé i 7,5 roku a jiné naopak víc než 14 let. Nelze proto mluvit o přesné periodě, neboť ji ovlivňují náhodné procesy.

TIP: Tajemství úplného zatmění Měsíce

Naproti tomu saros trvá 6 585,3 dne – tedy 18 let, 10 až 12 dní podle počtu přestupných roků a 8 hodin – a jde o cyklus, po němž se opakují sluneční zatmění. Jeho délku proto neurčují vlastnosti Slunce, nýbrž oběžné dráhy Měsíce. Aby nastalo sluneční zatmění, musí se náš souputník nacházet v novu a současně v uzlu své dráhy, tedy na spojnici Slunce–Země. Uvedené dva úkazy se odehrávají v různě dlouhých cyklech, a je tudíž zapotřebí 223 novů a 242 průchodů uzlem, aby se geometrická situace zopakovala – což odpovídá periodě saros, kterou znali již staří Chaldejci. Periodu saros a cykly sluneční aktivity tak nepojí žádná souvislost.

Lékařčin osud novinářku natolik zaujal, že nakonec napsala román. Doktorka z domu Trubačů vyšla poprvé v roce 1978 a stala se bestsellerem. V šedi normalizace muselo být čtení o mimořádné české lékařce, která v Bagdádu založila československou nemocnici, vzrušujícím zážitkem.

Inspirace profesora Hlavy

Vlasta Kálalová se narodila 26. října 1896 v rodině venkovského učitele v jihočeských Bernarticích. Sudičky jí daly do vínku mimořádný jazykový talent. Už jako gymnazistka ovládala vedle angličtiny a němčiny také francouzštinu, italštinu, ruštinu, španělštinu a turečtinu. Současně se studiem medicíny se zapsala na orientalistice na perštinu a arabštinu. Jako medička si zvolila chirurgickou specializaci, přestože ji v době jejího mládí vykonávali výlučně muži.

Přelomovým byl ve Vlastině životě rok 1919. Tehdy vyslechla přednášku profesora Jaroslava Hlavy o exotické parazitologii. Odborník se zmínil také o potřebě pracoviště pro výzkum tropických chorob, neboť mezinárodních styků přibývá a ohrožení nákazou roste. Myšlenka se medikům líbila, ale nenašli odvahu ji uskutečnit. Vlasta však ano.

Peníze od Masaryka

Rozhodla se odjet a založit v některé orientální zemi nemocnici, kde bude léčit tropické choroby. Kolegové si nad tím nápadem vyměňovali významné pohledy. Ona se však držela svého cíle a postupně dospěla k závěru, že nejlepší podmínky ke studiu tropických chorob budou v Damašku nebo v Bagdádu.

Pro náročný projekt bylo ale nutné získat peníze, vlastní úspory nestačily. Vlasta Kálalová požádala o půjčku několik institucí, avšak bezvýsledně. Alice Masaryková, s níž se znala z práce v Červeném kříži, jí zprostředkovala setkání se svým otcem. Prezidentův právní zástupce Karel Strnad dostal příkaz k úhradě cesty. Částku 244 tisíc korun Vlasta do tří let splatila do posledního haléře. Po nezbytné praxi v nemocnicích ve Slaném, v Praze a v Brně se v říjnu 1924 vydala do Istanbulu, kde získala další praxi na klinice Omara Paši. Po půl roce odjela do Iráku.

Boj s předsudky 

Ve dvacátých letech 20. století působilo v třímilionovém království asi jen dvě stě lékařů a každoročně tu několik stovek lidí umíralo na mor a choleru. Do školního věku dorostla jen polovina dětí. Získat místo ve státní bagdádské Královské nemocnici se Vlastě Kálalové ovšem nepodařilo. Zbývala jí jediná možnost – soukromá praxe. Žena v bílém plášti byla raritou i v tehdejším Československu, natož v Iráku. Přesto si česká doktorka v březnu 1925 otevřela ordinaci na bagdádském předměstí Mejdán. Léčila bez sestry a jen se základním vybavením.

Jedním z jejích prvních pacientů byl chlapec, kterého kopl do obličeje kůň. Vlastu čekal těžký úkol: zajistit ránu proti infekci, srovnat zlomené nosní kosti a udělat plastiku. Vše musela zvládnout sama. Operace se ale povedla a chlapcův otec, obchodník s kůžemi, ukazoval syna všem zákazníkům a chválil šikovnou doktorku: „Pojď se tady pánovi ukázat! To dítě nemělo nos, byla to jedna velká rána, a podívejte se na něj dneska!“ Plastickou operaci provedla i dívence s rozštěpem rtu, kterou by jinak čekala nemilosrdná smrt ve vlnách Tigridu.  

Nikdo nic nepozná

Osvědčila se také při porodech. První, ke kterému ji zavolali, trval přes dvacet hodin. Porodní bába usoudila, že se bez lékaře neobejdou. Manžel váhal: doktor, tedy muž, uvidí mou ženu rodit? Kdosi z jeho přátel si vzpomněl, že nedávno se přistěhovala lékařka, ale z Evropy. Když je doktor žena, nedojde ke zneuctění. Jen co Vlasta překročila práh, narodila se zdravá holčička. Jiné porody, vlastně už druhý, ale zvládala v potu tváře.

Jednou k ní přišla šíitská dívka v doprovodu matky a bratra. Tvrdila, že jako malá spadla na kropicí konev. Doktorce chvíli trvalo, než pochopila, že žádá rekonstrukci panenské blány. Ženich totiž mohl o svatební noci poskvrněnou nevěstu zabít, dříve beztrestně, ve dvacátých letech dostal dva tři roky vězení. Když po deseti dnech doktorka vytahovala stehy, ptala se matka: „A krvácet bude?“ Vlasta ji ujistila: „Bude, nikdo nic nepozná.“ Podobné historky o pádu na konev slyšela pak ještě mnohokrát.

Řešila ale i jiné potíže. Do Vlastiny ordinace zavítal i legendární tramp Josef Peterka zvaný Bob Hurikán. Při toulkách světem ho rozbolel zub právě v Bagdádu. Nic netuše, v doprovodu přítele zvolil ordinaci doktorky Kálalové. „Proboha, vždyť ten doktor je ženská! A takový mrně!“ Vlasta nehnula brvou a bravurně Bobovi zub vytrhla. Anglicky poděkoval a krve by se v něm nedořezal, když uslyšel: „Není zač, mládenci!“ 

Sanatorium v domě Trubačů

Po úspěšném začátku si Vlasta Kálalová na podzim 1925 otevřela nemocnici v domě Burazanliů (Trubačů) v ulici Jeptišek v centru Bagdádu. Sanatorium, takzvaný Mustausaf Czechoslovak, mělo dvacet lůžek. Pomáhaly dvě české ošetřovatelky a arménská pomocnice. Lékařské úspěchy k ní přivedly nejen početnou klientelu, ale také mnoho přátel. Dočkala se i přijetí u iráckého krále Fajsala I. a poté léčila některé členy královské rodiny. Na podzim 1929 se nemocnice přestěhovala do moderního domu v Darbúnet-an-Nemla (Mravenčí uličce) v ústřední bagdádské čtvrti. 

Během pobytu v Iráku přispívala Vlasta k výzkumu tropických nemocí, jejichž vzorky posílala do Prahy. Když ji kontaktovalo Národní muzeum s prosbou o pomoc při rozšiřování sbírky exotického hmyzu, stala se nadšenou entomoložkou a zoologickému oddělení poskytla početnou kolekci exponátů. 

V Iráku poznala svého životního partnera. V roce 1927 se provdala za úředníka tamní správní služby Giorgia Di Lottiho, potomka italských přistěhovalců. O rok později se jim narodil syn Radbor, k němuž v lednu 1931 přibyla dcera Drahomila Lydia. Mateřská dovolená neexistovala, hned po porodu se Vlasta musela vrátit ke své práci. Na podzim 1931 ale vážně onemocněla lehčí formou horečky dengue, infekcí přenášenou komáry.

Další léta v horkém podnebí však představovala velké riziko, a tak se s manželem rozhodli pro návrat do Československa. S těžkým srdcem. Lidé si ji oblíbili a vážili si jí, ale především se jí nepodařilo uskutečnit cíl, kvůli němuž do Orientu přijela: zřídit kliniku pro výzkum tropických chorob. „Psala jsem domů, čekala. Odpověď z Československa byla vždy stejná: mlčení.“

Do posledních dnů Vlasta usilovala, aby po ní nemocnici někdo převzal. Nejdříve oslovovala kolegy v domovině, potom obíhala zdravotní inspektorát a britské koloniální úřady, až nakonec zkusila štěstí i u královny. Setkala se však s omluvou, že nemocnice je věc úřední čili mužská. Bez ohledu na to prezident Masaryk po Vlastině návratu do Prahy její zásluhy ocenil: „Udělala jste v cizině Československu dobré jméno. A takový kus práce, že by to leckterý mužský nezastal!“ 

Osmý květen

Léčení horečky dengue se nakonec protáhlo na čtyři roky. Od roku 1936 pracovala doktorka Di Lottiová v Červeném kříži jako organizátorka kursů pro dobrovolné zdravotní sestry a pak jako šéfredaktorka časopisu Zdraví lidu. Své vzpomínky na Bagdád shrnula v roce 1935 v rukopisu nazvaném Od Bosporu k Tigridu, pro který ale nenašla nakladatele. Dnes je uložen v Památníku národního písemnictví.

S rodinou žila střídavě v Praze a v rodných Bernarticích, kde si později otevřela ordinaci. Tam také prožili okupaci. Nabídku přítelkyně, aby s ní odjeli do Ameriky, hrdě odmítli. Nebylo to jednoduché, ale do jara 1942 byl klid. Tehdy se k bernartické rodině Krzákových postupně uchýlili parašutisté ze skupiny Intransitive (Václav Kindl, Bohuslav Grabovský a Vojtěch Lukaštík) vysazení v protektorátu na konci dubna. Za jejich ukrývání hrozil Bernarticím po atentátu na Heydricha osud Lidic. Razie gestapa skončily na přelomu června a července, kdy bylo ve Spáleném lese u Klatov zastřeleno 23 bernartických občanů. Rodině Di Lottiových se smrt vyhnula. Ale jen dočasně. 

„Osmého května pětačtyřicátého jsme očekávali příjezd Američanů, vždyť devatenáct kilometrů vzdálený Písek osvobodila americká armáda! Di Lottiovi na uvítanou vyzdobili dům spojeneckými vlajkami a věnci,“ vzpomíná po letech bernartický soused Zdeněk Hrubec. „Posléze jsme se však dozvěděli šokující zprávu: Bernartice leží na východ od Vltavy, tedy za demarkační čarou, a osvobodí je Rudá armáda. Tušili jsme, že Rusům bude trvat dva až tři dny, než k nám dorazí.“  

„Skupina esesáků se na poslední chvíli snažila dostat do Písku, aby padla do zajetí Američanům. Jeden rozkurážený mladík tehdy vylezl na králíkárnu na dvoře Di Lottiových a několikrát odtud na projíždějící esesáky vystřelil. Ti se stačili ještě pomstít, pod palbou nacistických kulek přišli o život pan Di Lotti, Radbor, Drahuška i hospodyně. Jediná paní doktorka přežila, jen proto, že ležela nehybně se zavřenými víčky, a tak ji esesáci považovali za mrtvou. V bezvědomí a s prostřeleným levým ramenem ji večer odvezli do písecké nemocnice, kde se léčila dva měsíce.“ 

Zapomenout na tragédii

Následující život doktorky Vlasty byl už jen stínem toho předchozího. Ztrátu nejbližších chtěla vyřešit osvojením válečného sirotka. Pokus však skončil nezdarem. Mladé Polce Gitě a Slováku Jurajovi, které poznala v písecké nemocnici, nabídla sdílení společné domácnosti. Avšak Gita odešla poté, co se dozvěděla, že její rodina válku přežila a Juraj, který tvrdil, že byl partyzánem, možná kolaboroval s gestapem.

Životní tragédii pak Vlasta léčila jen cestami po světě a intenzivní prací, zprvu ve vlastní ordinaci a po znárodnění na chirurgické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Na mezinárodním kongresu žen v USA rok po válce se seznámila s norskou spisovatelkou Ingeborg Hagenovou. Díky přátelství s ní rozšířila lékařka své jazykové znalosti o norštinu. Ovládala celkem čtrnáct jazyků. Jen německy už nikdy nepromluvila: „Tímto jazykem mluvili vrazi mých dětí.“ 

Ostře protestovala u prezidenta Gottwalda proti rozsudku smrti nad Miladou Horákovou. Státní bezpečnost ji proto začala sledovat a zapsala si: „Za její přílišnou humanitou vzhledem k jejímu vzdělání a znalostí světa by se mohly skrývat protistátní věci. Jest vlastenkou v buržoazním pojetí a osobní přítelkyní Alice Masarykové.“ 

Třicet let poté

Pokračovatelem Vlastina díla se stal profesor plzeňské lékařské fakulty Jaroslav Slípka, který v šedesátých letech přednášel čtyři roky na bagdádské lékařské fakultě a současně tam vedl Ústav mikroanatomie. „Čeští lidé tu dělají dobrou práci a já jsem hrdý na to, že se mohu tak trochu považovat za nástupce díla, které jste tu kdysi započala,“ napsal jí v polovině šedesátých let z Bagdádu. Vlastin sen se naplnil teprve třicet let po jejím odchodu z Iráku.

TIP: Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo

Když Vlasta Kálalová-Di Lottiová 15. února 1971 v písecké nemocnici zemřela, většina české veřejnosti o ní neměla tušení. Ilona Borská to svým dílem napravila. Václav Havel udělil doktorce Di Lottiové 28. října 1992 Řád T. G. Masaryka in memoriam.

Světelná signalizační zařízení se poprvé dostala do provozu 10. prosince 1868 v Londýně před sídlem parlamentu na křižovatce ulic Bridge, Great George a Parliament. Jednalo se o plynové lampy se třemi semaforovými rameny. Semafory však tou dobou už přes dvacet let sloužily v železniční dopravě – poprvé se objevily roku 1842 rovněž v Londýně. Půjdeme-li ještě dále, dostaneme se až k optickému telegrafu, který vyvinul Francouz Claude Chappe v roce 1792. Síť 556 těchto semaforových stanic se používala ve vojenské a státní správě.

První nasazení elektrického semaforu se dočkal v roce 1912 americký Cleveland. O jeho řízení se zpočátku staral policista. O 10 let později již byly americké semafory vybavené automatickými časovači. 

Za první elektrickou (křižovatkovou) světelnou signalizaci v Evropě je považována 8,5 metru vysoká pětiboká věž s kabinou v horní části, která byla postavena roku 1924 na křižovatce Potsdamer Platz v Berlíně. Barevné signály byly umístěny nad kabinou a jednotlivé barvy byly vodorovně vedle sebe. Fáze ručně přepínal policista sedící v kabině. V Praze se první světelná signalizace objevila v roce 1927 na křižovatce ulic Hybernská, Dlážděná a Havlíčkova u dnešního Masarykova nádraží. Stejně jako v Berlíně i v Praze šlo o ručně přepínaný semafor.

TIP: Den, kdy „přijelo metro“: Londýnské metro funguje už více než 150 let

Prapředkem semaforů se pak zřejmě stal vlajkový telegraf, jenž odlišnými pozicemi dvou vlajek vyjadřoval různé symboly. Využívá se přitom dodnes – zejména na lodích. Výraz „semafor“ se odvozuje od řeckého „séma“ neboli „znak“ a latinského „fero“, tedy „nosím“, a doslova tak znamená „nositel znaku“. 

Krakatice Histioteuthis heteropsis české jméno nemá, ale mohli bychom ji provizorně označit jako „krakatici různookou“. Tak se dá totiž přeložit latinský vědecký název tohoto hlavonožce. Dvě zcela odlišné oči jsou také jeho nejnápadnějším rysem. Přitom na začátku života má krakatice obě oči stejné – zapadlé, malé, kulaté a modře zbarvené. S tím jak roste, se jí levé oko mění, až je nakonec dvakrát větší, „vykulené“, žluté a má válcovitý tvar.

Jedno oko nahoru, druhé dolů

Dlouho nebylo jasné, proč příroda vybavila tohoto mořského živočicha tak bizarní zrakovou disproporcí. Teprve záběry podmořských kamer odhalily, že krakatice plavou na pravém boku. Velké žluté oko je tedy prakticky neustále obrácené k hladině, naopak malá modrá zřítelnice se upírá do hlubiny.

Histioteuthis heteropsis žije v hloubkách kolem 500 metrů, kde už je jen velmi málo světla. Levé oko je vysoce citlivé na modrou barvu, která se jako poslední z kompletního spektra barev slunečního svitu prodere do hloubek pod 200 metrů. Krakatice díky levému oku rozeznává i v přítmí hlubin siluety živočichů, kteří plavou blíž k hladině a jejich těla se rýsují proti zbytkům světla přicházejícím shora.

Naopak pravé oko má za úkol zachytit světélkování tvorů, kteří žijí v temnotách pod krakaticí. Toto světélkování je často překvapivě silnější než zbytky slunečního svitu. I proto je pravé oko menší a na světlo méně citlivé. Citlivé levé oko by totiž mohlo být silným světélkováním podmořských tvorů oslepeno. 

Oči pro vorvaní auru

Náročnost života v zóně na pomezí mezi povrchovými vodami prozářenými sluncem a bezednou temnotou mořských hlubin dokládá i zrak obřího kalmara Hamiltonova (Mesonychoteuthis hamiltoni). Ten dorůstá délky až 15 metrů a hmotnosti pěti metrických centů. Do tmy zírá největšíma očima živočišné říše, která v průměru měří až 30 centimetrů. (Jen pro srovnání, profesionální basketbalový míč má průměr 27 cm.)

Růst a „provoz“ oka jsou nesmírně náročnou záležitostí, a tak se nabízí otázka, proč kalmar Hamiltonův do očí tolik investuje. Díky tvaru oční čočky je jeho oko dalekozraké a hlavonožec vidí blízké předměty velmi špatně. Zdá se tedy, že oko mu může včas pomoci odhalit blížícího se nepřítele.

Tím je vorvaň (Physeter macrocephalus), který kalmary a další velké hlavonožce s oblibou loví. Jenže optické vlastnosti vody nedovolují využít kapacitu tak velkého oka pro rozlišení obrysů blížícího se nepřítele. Pro kalmara nemá pro tyto účely smysl oko větší než pomeranč. Obří hlavonožec však nevyhlíží siluetu vorvaně, nýbrž „auru“, která ho obklopuje. I když velryba klouže vodou zcela hladce, přeci jen za ní vznikají drobné vlnky a víry. Na ty reagují některé mořské mikroorganismy rozsvícením svých vnitřních zdrojů světla. Vorvaně tak provází „závoj“ z velmi jemné záře. Kalmar díky svým rekordně velkým očím zachytí tento slaboučký svit na velkou dálku a může se lovícímu vorvani včas klidit z cesty. 

Život na hladině

Jiní obyvatelé přísvitové zóny na pomezí prosvětlených vod při hladině a temnot hlubin se s nároky prostředí s dvěma zcela odlišnými „světelnými světy“ vyrovnali zdvojením očí. Ryba strašík natalenský (Rhynchohyalus natalensis) má válcovitě tvarované oko, kterým se dívá do prostoru nad sebou. Ve spodní části se oko otevírá druhou zornicí světlu přicházejícímu zdola. Toto světlo je nasměrováno k světločivným buňkám sítnice silně lesklou vrstvou krystalů fungujících jako zrcadlo.

Hladinovka čtyřoká (Anableps anableps) jejíž každé oko má dvě zorničky – jedna směřuje nad hladinu, druhá pod ni (foto: Flickr, to.wi, CC BY-NC-SA 2.0)

Na dva světy se dívají i ryby žijící na hladině. Sladkovodní rybka z Karibiku hladinovka čtyřoká (Anableps anableps) kouká na svět párem „zdvojených“ očí podobně jako strašík natalenský. Každé oko této ryby má dvě zorničky. Jedna směřuje nahoru a ryba, která tráví hodně času pláváním po hladině, s ní pozoruje vzdušný prostor nad sebou. Druhá zornice směřuje dolů a hladinovka si jejím prostřednictvím udržuje přehled o dění pod hladinou. Každá část oka je uzpůsobena jiným optickým vlastnostem dvou různých prostředí, na jejichž hraně se hladinovka pohybuje. Horní část oka vidí dobře ve vzduchu, ale pod vodou je to s jejími schopnostmi zobrazit dění kolem podstatně horší. V tom vyniká naopak spodní část, která by neodváděla dobrou práci na suchu. 

Brouk s bifokálníma očima

Zdvojenýma očima se dívá kolem sebe i larva amerického brouka potápníka Thermonectus marmoratus. Příroda je pro lov drobného hmyzu vybavila hned dvanácti očima s 28 sítnicemi a dvěma sadami unikátních čoček, jaké sice oční optici běžně vsazují do brýlových obrub, ale v živočišné říši představují naprostou raritu. 

Larva amerického brouka potápníka Thermonectus marmoratus má v živočišné říši zcela raritní oči. Dospělí potápníci jsou však vybaveni už úplně tuctovýma hmyzíma očima (foto: Wikimedia Commons, Ltshears, CC BY-SA 3.0)

Larvy potápníka, jenž si vysloužil své druhové jméno marmoratus mramorovaným zbarvením krovek, žijí v kalných vodách jezírek a potoků na americkém jihozápadě. Kořist uchvátí jediným bleskurychlým výpadem. Po oběti pátrají očima posazenýma po stranách hlavy. Čtveřice očí se dívá vlevo a další oční kvartet sleduje pravou stranu. Jakmile tyhle „pátrací“ oči zahlédnou slibný objekt, obrátí se k němu larva čelem a zaměří na něj centrální čtveřici očí. Pomaličku se blíží nic netušící oběti, a když se dostane na přesně určenou vzdálenost zhruba půl centimetru, udeří.

Jeden pár centrální čtveřice oči vidí velmi dobře nablízko, zatímco druhý pár je naopak „dalekozraký“. V každém okamžiku přibližovacího manévru zobrazuje jeden pár očí kořist ostřeji než druhý. Už to, které oči vidí ostřeji, nabízí larvě brouka rámcovou představu o tom, jak je cíl daleko. 

Se stářím se zrak horší

Každé z očí larvy potápníka má dvě sítnice a navíc čočku složenou ze dvou různých čoček. Jde o jakousi obdobu bifokálních skel v brýlích. Světlo se v oku láme tak, že kreslí obraz jak na sítnici na zadní straně oka, tak i na druhé sítnici umístěné po stranách oka. Tato sítnice se skládá z dvanácti vrstev světločivných buněk a není proto s to zobrazit objekt správně. To ale vůbec nevadí, protože v tom její úkol nespočívá. Pro přesné zobrazení slouží sítnice na zadní straně oka. Jak se larva oběti přibližuje, zaostřuje se obraz na stále hlubší světločivné vrstvě postranní sítnice. Larva usuzuje na vzdálenost od kořisti podle toho, na které vrstvě sítnice vidí obraz nejjasněji. 

TIP: Barevný paradox: Hlavonožci umí měnit barvy, přestože jsou barvoslepí

Když se larva zakuklí, dojde v jejím těle ke komplexní přestavbě. Té se nevyhnou ani unikátní oči s bifokálními čočkami. Kdo by očekával, že dospělý potápník bude vybaven ještě úžasnějšíma očima, toho čeká hořké zklamání. Potápníci totiž mají tuctové hmyzí oči složené ze spousty maličkých oček čili omatidií.

Pokud byste měli uvést příklady surovin, které jsou pro nás významné a přitom se jejich zásoby nebezpečně tenčí, asi jen málokdo by si vzpomněl  na písek. Jak ale varuje nová zpráva Organizace spojených národů s příznačným názvem „Sand and Sustainability: 10 Strategic Recommendations to Avert a Crisis“, zásoby písku rozhodně nejsou nekonečné a současné bezohledné drancování tohoto klíčového materiálu může vyústit ve velkou krizi.

Písek je ve skutečnosti druhým nejvíce využívaným zdrojem na světě, hned po vodě. Uplatňuje se především ve stavebnictví, ale i v mnoha dalších odvětvích. Na rozdíl od vody se ale písek obvykle nepovažuje za strategickou surovinu a náš vztah k písku podle toho vypadá. Prakticky nikoho nenapadne, že by měl s pískem šetřit nebo být uvážlivý při jeho těžbě.

Stavebnictví stojí na písku

Písek je klíčovou složkou betonu, asfaltu i skla a je tudíž velmi významný pro budování infrastruktury. Jak uvádí zmíněná zpráva OSN, každým rokem se ve světě vytěží asi 50 miliard tun písku a štěrku. Z takového množství by bylo možné vybudovat 27 metrů širokou a 27 metrů vysokou zeď, která by obepínala celou planetu.

Písek na Zemi vzniká přirozenými procesy, které pochopitelně neustále běží. Nejsou ale zrovna moc rychlé. Zběsilá intenzita těžby značně přesahuje množství písku, které se přirozeně vytvoří. Z toho plyne, že jednoho dne nejspíš zásoby dostupného písku dojdou.

TIP: Miliony let pustiny: Pouště ve střední Asii jsou starší než 30 milionů let

Koordinátor programu při OSN Pascal Peduzzi k tomu dodává: „Naše zásoby písku nejsou nekonečné a měli bychom ho používat moudře. Abychom dosáhli udržitelného vývoje, bude to chtít řadu změn.“ Těžba písku nejen vyčerpává jeho zásoby, ale má také devastující vliv na krajinu, především pokud jde o pobřežní či mořské ekosystémy.

Dnešní Sluneční soustava je sice už mnohem klidnější, než bývala během svých mladých let, i tak ale není úplně bez rizika srážek mezi vesmírnými objekty. V okolí Země se pohybují planetky a kosmické balvany, které se s námi v budoucnu mohou srazit. Vědci a vesmírné agentury ze všech koutů světa proto intenzivně pracují na technologiích, s nimiž by bylo možné proti takovým objektům zasáhnout.

Na vývoji planetární obrany Země se hodlá podílet i Čína. Zástupce ředitele čínské kosmické agentury CNSA (China National Space Administration) Wu Jen-chua (Wu Yanhua) nedávno v čínské státní televizi oznámil, že v roce 2025 hodlají provést test kinetického impaktoru – speciálně upravené kosmické sondy, určené k záměrné srážce s planetkou, která by v budoucnu potenciálně mohla zasáhnout Zemi. Čínská sonda by se měla s planetkou srazit ve vysoké rychlosti a pokusí se tím mírně změnit její dráhu.

Zástupce ředitele CNSA rovněž uvedl, že impaktor bude součástí technologie obrany Země, která rovněž zahrnuje systém včasného varování. „Musíme zlepšit naše možnost pozorování blízkého kosmického prostoru, jak pozemními přístroji, tak i přístroji ve vesmíru,“ uvedl doktor Wu Jen-chua z CNSA.

TIP: Malý lunární satelit Longjiang-2 plánovaně narazil do odvrácené strany Měsíce

Americká NASA shodou okolností testuje podobný kinetický impaktor, v rámci mise Double Asteroid Redirection Test (DART), kterou spustili loni na podzim. Letos na podzim by se impaktor mise DART měl srazit s „měsícem“ Dimorphos, který krouží kolem planetky Didymos. Zda bude mise úspěšná a podaří se impaktoru změnit dráhu tohoto 170 metrů velkého měsíčku se dozvíme na přelomu září a října. Výsledek srážky by měl zaznamenat průletový minisatelit s názvem LICIACube, který pro misi DART poskytla Italská vesmírná agentura. Od čínského projektu se mise DART liší v tom, že její cíl ani v nejmenším neohrožuje Zemi.