Toto není obrázek ze science-fiction. Zelený paprsek světla a červený lunární disk jsou dostatečně reálné, zachyceny v ranních hodinách 15. dubna při zatmění Měsíce na západní polokouli naší planety. Proč je Měsíc červený, jsme už několikrát psali - je to důsledek lomu a rozptylu světla slunečního světla v zemské atmosféře na okrajích Země, která dopadá na měsíční povrch.

A ten zelený paprsek, to je skutečný laser. Byl vystřelen z 3,5m teleskopu nacházejícím se v observatoři Apache Point v Novém Mexiku a jeví se zelený díky tomu, jak se rozptyluje v zemské atmosféře. Je namířen na retroreflector, odrazivou plochu, kterou na měsíční povrchu zanechala mise Apollo 15 v roce 1971 na lunárním roveru. Změřením času mezi vystřelením a návratem paprsku můžeme změřit přesnou vzdálenost Měsíce na milimetry.

Při zatmění Měsíce je sluneční zdroj světla schován za Zemí, díky čemuž se přesnost měření výrazně zlepší oproti době běžného úplňku, kdy je povrch doslova zalit slunečním světlem a laserový paprsek je Sluncem rušen. Více informací o měření vzdálenosti Měsíce a odražečích najdete na webu Fyzmatik.

Titul největšího génia dějin se v minulosti připisoval hned několika osobnostem, od renesančního umělce Leonarda da Vinciho až po všestranně vzdělaného německého básníka Johanna Wolfganga Goetheho. V úzkém kruhu vyvolených většinou nechybí ani jméno Nikoly Tesly, rodáka z vesnice Smiljan v dnešním Chorvatsku, který tam roku 1856 přišel na svět do srbské rodiny. Stalo se tak právě v době, kdy svět fyziky začal objevovat principy elektrotechniky – na nichž de facto stojí moderní civilizace – a nebýt Tesly, dost možná by lidstvo zdaleka nedosáhlo aktuální úrovně technologického pokroku. 

O desetiletí napřed

Na konto muže, jehož zájem o vědu se prý projevoval již na základní škole, připadá na sedm set vynálezů a bezmála čtyřicet tisíc odborných prací technické dokumentace. V každé učebnici fyziky se dnes dočteme, že Tesla vynalezl indukční motor, vysokofrekvenční transformátor alias Teslovu cívku a objevil vícefázový střídavý proud. Tím však výčet jeho zásluh pouze začíná: Stál u zrodu dálkového ovládání, neonového světla či bezdrátového přenosu a údajně předpověděl i zrod internetu – byť pro úplnost musíme dodat, že ve většině případů nebyl technicky vzato prvním, kdo s danou myšlenkou přišel. Například indukční motor již dva roky před ním vynalezl Ital Galileo Ferraris, nenechal si jej však patentovat. 

Za jediný ryze Teslův objev, s nímž ve stejné době zároveň neexperimentoval některý z jeho kolegů, tak můžeme označit rádiové ovládání – čímž ovšem historikové nijak nesnižují přínos srbského vynálezce pro dnešní svět. Právem je označován za muže, který o desetiletí předběhl svou dobu: Coby pionýr na poli elektrotechniky se zabýval dosud neprozkoumanými oblastmi, bez jejichž poznání by dnes téměř jistě neexistovala rádiová komunikace, televizní vysílání, ba ani drony, roboti či elektromobily. 

Gentleman i podivín

Jak už to však u velkých osobností dějin bývá, za genialitu se platí podivínstvím a jistou neobratností v praktickém životě. Třebaže si Tesla jen u amerických úřadů zaregistroval 112 patentů a v dalších 26 zemích jich pak držel ještě 196, nikdy nevynikal podnikatelskými schopnostmi a plody svého výzkumu nedokázal přetavit v komerční úspěch. Většinu života tak strávil v dluzích. Jeho současníci – včetně neméně slavného Thomase Alvy Edisona, u nějž po příjezdu do USA našel první zaměstnání – si jej pamatovali jako uzavřeného samotáře plně oddaného práci, zároveň ovšem velmi laskavého a štědrého. Jeho sekretářka ho dokonce označila za „gentlemana“. 

Přesto zůstal starým mládencem a neexistuje jediný důkaz, že by kdy navázal bližší vztah se ženou, přičemž se prý lidí odmítal i dotýkat. Svou pozornost tohoto druhu tak směřoval výhradně k ptákům. Bílou holubici, jež se k němu létala krmit na parapet, si údajně zamiloval natolik, že když uhynula, doslova mu to zlomilo srdce. 

Elektřina pro každého

Vůbec největší tajemství života slovutného vynálezce však tkví v jeho odkazu: Málokterou osobnost obklopuje takové množství konspirací, a to ještě bezmála osmdesát let po smrti. Nejčastěji se lze setkat s teorií, že mezi stovkami Teslových vynálezů figurovaly i takové, jejichž existenci se před veřejností podařilo utajit. Mělo jít například o projekt nevyčerpatelného zdroje energie dostupné zdarma všem, kterého se ovšem zmocnila americká vláda s cílem využít jej pro vlastní účely. 

Pravdou zůstává, že Tesla zmíněnou myšlenku skutečně plánoval přetavit do reality a provedl na daném poli řadu ambiciózních pokusů. Již zkraje minulého století prý striktně odmítal uhelné elektrárny a vymezoval se proti využití fosilních zdrojů, při jejichž spalování se do ovzduší uvolňuje oxid uhličitý. Namísto toho byl přesvědčen, že se pod zemským povrchem ukrývá netušená zásoba energie: Stačilo by ji pouze správným způsobem zachytit a rozvádět po světě. Dokonce zastával na svou dobu revoluční ideu, že může popsaný přenos probíhat bezdrátově, a to i na dlouhé vzdálenosti. 

Projekt, který ztroskotal

V roce 1901 vyrostla na newyorském Long Islandu sedmdesát metrů vysoká experimentální stanice známá jako Wardenclyffe Tower, odkud Tesla zamýšlel vysílat zprávy přes Atlantik. Chtěl k tomu využít již dříve patentovaný vysokofrekvenční transformátor, zvaný Teslova cívka. Projekt však záhy ztroskotal: Po sérii neúspěchů přišel vynálezce o důvěru bankéře Johna Pierponta Morgana, který ho finančně podporoval, a nezbylo mu než pokusů zanechat. 

Mecenáše prý odradilo mimo jiné zjištění, že podle ideálního scénáře by lidé za elektřinu v budoucnu vůbec neplatili. S dnešní úrovní poznatků nicméně víme, že myšlenka byla odsouzena k nezdaru od samého počátku: Tesla zřejmě nesprávně pochopil princip elektromagnetických vln, a navíc mylně předpokládal, že bude možné signál, potažmo elektřinu přenášet beze ztrát.

Paprsek smrti

Život vynálezce se potom již ubíral z kopce. Jeho sláva uvadala a poslední léta trávil přesouváním mezi manhattanskými hotely, kde balil kufry pokaždé, když se nezaplacené účty vyšplhaly příliš vysoko. A že zmíněných zavazadel nebylo málo: Když 7. ledna 1943 našli zaměstnanci hotelu New Yorker v pokoji číslo 3327 Teslovo tělo, zbylo po něm osmdesát kufrů plných technické dokumentace. Vynálezce, který v 86 letech podlehl infarktu, se zjevně nemínil se svou prací rozloučit. Zpět do Bělehradu však dorazilo pouze šedesát zavazadel a dnes je vystavuje Teslovo muzeum. O zbylých dvaceti „ztracených cestou“ se spekuluje, a nejspíš oprávněně, že skončily v rukou americké vlády. 

Tesla zemřel uprostřed druhé světové války a ve svém odkazu mohl zanechat cenné poznatky, jež by dané straně poskytly v boji s nepřítelem náskok. Viděno touto optikou není těžké uvěřit, že se chybějící dokumentace skutečně ukrývá kdesi v archivech Bílého domu. Nejčastěji se zmiňuje, že se zámořská velmoc pokoušela získat podrobnosti o tzv. paprsku smrti: Jde o další z dosud ne zcela prozkoumaných projektů, jímž se vynálezce na sklonku života zabýval, nebo o něm přinejmenším často mluvil. 

O elektromagnetické  zbrani spekulovali v 30. letech i další vědci, a někteří dokonce nezávisle na sobě oznámili, že ji vynalezli. Nic podobného se dodnes nepotvrdilo, ale tehdy se každá zmínka o „zázračných zbraních“ pojímala smrtelně vážně. 

Ve službách prezidenta

Jen tři týdny po Teslově smrti John Trump z Massachusettského technologického institutu (mimochodem strýc bývalého prezidenta Donalda Trumpa) analyzoval vynálezcovy pracovní dokumenty, ještě než byly odeslány do Bělehradu. Jeho oficiální postoj zněl, že z nich nelze vyvodit žádné konkrétní závěry, natož plány k případným projektům. Obsah souborů byl údajně zmatený a „spekulativní, spíše filozoficky laděný“. 

Jeho prohlášení však jen rozvířilo další dohady. Někteří dodnes tvrdí, že vláda skutečný obsah pozůstalosti záměrně tajila s úmyslem jej využít později. Již v roce 1945 prý prezident Franklin Delano Roosevelt pověřil inženýra Vannevara Bushe, zodpovědného za vývoj jaderné bomby v rámci projektu Manhattan, aby se před zahájením prací nejprve seznámil s Teslovými archivy.

TIP: Příběh uranových kostek: Proč nedokázali Němci vyrobit atomovou bombu?

Vymyslel tedy Nikola Tesla funkční zbraň? Nejspíš nikoliv. Vzdáleně podobný projekt, tedy laserové dělo, uvedlo americké námořnictvo do provozu teprve v roce 2014 a není pravděpodobné, že by realizovatelný nápad ležel tak dlouho „u ledu“. Geniální vynálezce se ke konci života a po hromadících se neúspěších zřejmě upnul k fantaziím. A ty se staly vítaným základem konspiračních teorií. 

S řešením kombinujícím luxusní mořské plavidlo a létající vzducholoď přicházejí švýcarští vývojáři Guillaume Hoddé a Matthieu Ozanne, ve spolupráci s francouzským designérem Franckem Darnetem. Jejich létající superjachta AirYacht se skládá z 200 metrů velké, heliem plněné vzducholodi a 52 metrů dlouhého mořského plavidla.

Jachta má veškeré vybavení jako klasická loď – kromě šesti kajut, které mají pojmout vedle tříčlenné posádky až 12 cestujících, nabídne pohodlí u bazénu, heliport nebo prostor pro uskladnění a přepravu automobilu, vodních skútrů nebo motorových člunů. V případě potřeby se AirYacht může vznést do vzduchu a překonávat pevninu. Během letu funguje jako obří gondola zavěšená pod vzducholodí. O pohon létající superjachty se má starat hybridní systém schopný vyvinout maximální cestovní rychlost 93 kilometry v hodině a v ideálních podmínkách má být energeticky soběstačná po dobu až jednoho týdne.

TIP: Solární jachta, ekranoplán, trimarán: Pět podivuhodných mořských plavidel

Podle zveřejněných informací je současná podoba konceptu výsledkem pětiletého vývoje a finální verze by měla světlo světa spatřit již v roce 2026. Cenu originálního plavidla ani další podrobnosti vývojáři nezveřejnili, pro zájemce je ale připravena prezentace s cenovou nabídkou na míru.

Už nějakou dobu víme, že v řadě případů existuje těsný vztah mezi infekcemi a rozvojem nádorů. Týká se to virů, ale i bakterií. Podle Colina Coopera z britské Východoanglické univerzity může jako příklad posloužit nechvalně známá „žaludeční“ bakterie Helicobacter pylori, která je zodpovědná za žaludeční vředy a nádory v žaludku.

Cooperův tým se rozhodl zjistit, zda jsou bakterie podobným způsobem spojené se vznikem a šířením rakoviny prostaty. Vědci za tímto účelem získali vzorky tkáně prostaty a moči od více než 600 mužů. V těchto  vzorcích pátrali po bakteriích, přičemž využili celou řadu metod, od čtení DNA až po anaerobní bakteriální kultury.

Přelomový objev

Jejich úsilí bylo korunováno úspěchem. Podařilo se jim identifikovat celkem pět typů bakterií, které podle všeho jsou úzce spojené s nejagresivnějšími formami rakoviny prostaty. Přítomnost jednoho či několika těchto druhů bakterií těsně souvisí s rychlejším postupem již tak zhoubného onemocnění.

Tři z nalezených druhů bakterií jsou přitom zcela nové pro vědu. Autorka publikované studie Rachel Hurstová nicméně zdůrazňuje, že výzkum je teprve v počátcích a že přinesl i spoustu nových otázek. I když prý bude vztah mezi těmito bakteriemi a rakovinou prostaty potvrzen, není jisté, zda jde o příčinu a následek.

„S kolegy jsme sice určili možné biologické mechanismy, které by mohly být za spojením mezi bakteriemi a rakovinou prostaty, ale řada věcí stále není jasná. Například to, jak se lidé těmito bakteriemi vlastně nakazí nebo zda s těmito bakteriálními infekcemi souvisí chabá imunitní reakce organismu,“ připomíná doktorka Hurstová z Východoanglická univerzity.

TIP: Nebezpečí od krav? Kraví virus poprvé spojen s rakovinou prsu

Podle Hayley Luxtonové z medínského a poradenského centra pro léčbu rakoviny prostaty by nalezení bakteriální příčiny rakoviny prostaty znamenalo „revoluci“ v léčbě této nemoci. „Pokud se podaří prokázat, že tyto nově identifikované bakterie skutečně způsobují agresivní formu rakoviny prostaty, znamenalo by to, že bychom mohli zabránit samotnému vzniku rakoviny prostaty. Šlo by o obrovský průlom, který by mohl zachránit tisíce životů každý rok,“ věří výzkumná pracovnice Luxtonová.

Nebýt husté a rychle se pohybující atmosféry, Venuše by se zřejmě neotáčela kolem své osy, ale byla by uzamčena ve vázané rotaci se Sluncem podobně, jako je uzamčený Měsíc k Zemi. Myslí si to alespoň americký astrofyzik Stephen Kane z Kalifornské univerzity v Riverside.

Jako pozemšťané máme sklon vnímat atmosféru jako řídkou, téměř oddělenou vrstvu plynů, která jen minimálně ovlivňuje pevnou hmotu planety pod sebou. Jenomže na Venuši je to jiné. Její atmosféra je tak mohutná, že na rozdíl od Země ovlivňuje na Venuši téměř všechno, včetně planetární rotace.

Pekelná sestřička Země

Jeden den na Venuši trvá 243 pozemských dnů a je tak delší než venušanský rok. Druhá planeta Sluneční soustavy totiž oběhne kolem mateřské hvězdy za přibližně 225 pozemských dnů. Atmosféra Venuše ale rotuje mnohem rychleji – k jedné otočce jí stačí pouhé 4 dny. 

Podle Stephena Kanea extrémně rychlé větry na Venuši způsobují, že atmosféra Venuše „drhne“ po povrchu planety. Kvůli tomu dochází k paradoxu, kdy se rotace planety podstatně zpomaluje, ale zároveň se úplně nezastaví, protože fyzikální síly působí i proti gravitačnímu vlivu Slunce.

TIP: Devastující vliv obra: Venuše se stala pekelnou planetou kvůli Jupiteru

Hustota atmosféry Venuše je podle Kanea také jednou z příčin extrémních teplot, které na planetě panují – průměrná teplota na ní dosahuje 471 °C, což je vyšší teplota, než při které se taví například olovo. Atmosféra podle amerického astrofyzika pohltí drtivou většinu energie přicházející ze Slunce a zároveň tuto energii uzamkne a nedovolí jí uniknout. Vzniká tak podle něj extrémní forma skleníkového efektu.

Ve skutečnosti už od prvních let povstání byly rozdíly mezi jednotlivými husitskými proudy znatelné. Nemohlo tomu být jinak, když revoluční náboženské ideje spojily dohromady lidi ze všech možných sociálních skupin s naprosto rozdílnými zájmy a cíli. Po dlouhých diskuzích se roku 1421 dokázali husité shodnout na sněmu v Čáslavi jenom na základních programových bodech, jimiž se staly čtyři pražské artikuly. Tento program zůstal v platnosti až do konce husitských válek, i když si ho každá ze stran vykládala po svém.

Pyšný svárlivý hejtman

Ani silná osobnost šedesátiletého jednookého hejtmana Jana Žižky, který vyhrával jednu bitvu za druhou, nemohla názorové proudy sjednotit. Jeho vojevůdcovské schopnosti a zavedení vozové hradby vyhnaly z Čech dvě křížové výpravy a porazily i domácí katolíky. Jenže Žižka zpychl a začal se pokládat za nejvyšší autoritu, nejen ve věcech vojenských, ale i politických či náboženských. Byl to on, kdo položil v jižních Čechách na hoře Tábor u nové husitské obce základy polního vojska, z nějž později vyrostli profesionální bojovníci, což do té doby bylo u osob neurozeného původu nevídané. Jenže zároveň netrvalo dlouho a hejtmanova tvrdohlavost ho přivedla do sporů s táborskými kněžími, takže se nakonec sbalil a roku 1423 přesídlil se svými věrnými příznivci do východních Čech, kde působil husitský svaz orebitů s centrem v Hradci Králové.

Také zde však příchod sebevědomého hejtmana vyvolal rozpory. Žižka využil nepřítomnosti několika svých šlechtických spojenců, kteří dosud stáli v čele orebského svazu, a vyvolal převrat ve svůj prospěch. Jedním ze zrazených šlechticů byl Diviš Bořek z Miletínka, o němž se říkalo, že byl předtím Žižkův přítel, ale od té chvíle stanul pevně v řadách konzervativních husitů, které o 11 let později vedl u Lipan proti polním vojskům. Zatím ovšem Žižka nastolil ve východních Čechách vládu pevné ruky a i zde začal budovat disciplinované polní vojsko podle svého známého tvrdého vojenského řádu.

Slepý hejtman, který o druhé oko přišel roku 1421 při obléhání hradu Rábí, tak stál u zrodu obou nejsilnějších profesionálních armád, které se časem z božích bojovníků proměnily v rabující tlupy toužící po kořisti a vojenské slávě. V první polovině dvacátých let však ještě bojovali za ideály.

Ať byl Žižka jakkoliv tvrdý, vždycky vedl své lidi k tomu, aby pohrdali světskými statky, kořistí i luxusem a brali si jen to, co k životu nezbytně potřebovali. Věřili, že byli Bohem vyvoleni k tomu, aby nastolili království boží na zemi. Žižka se odmítl podrobit synovci polského panovníka Zikmundu Korybutovi, kterého husitská šlechta a pražští měšťané vybrali jako budoucího českého krále. Bez podpory slepého hejtmana ovšem neměl šanci se prosadit a musel odjet s nepořízenou.

Šlechta proti Žižkovi

Trpělivost českých pánů se zpupným hejtmanem postupně přetékala, až musela jít otázka víry stranou. Aby odstranili „nekorunovaného vládce“ Čech, byli ochotní spojit se dokonce i katolíci s umírněnými kališníky, což bylo předtím nemyslitelné. Roku 1423 vznikla svatohavelská koalice, kde měli převahu čeští velmožové, tedy vyšší šlechta, jež si rozhodně nehodlala nechat nic diktovat od nějakého zemana, jakým byl Žižka. Ke koalici se přidali i Pražané, protože na Starém Městě po počátečních bojích s radikálním kazatelem Janem Želivským nakonec také zvítězila strana umírněných. 

Žižka jim však všem ukázal, že bez ohledu na svou slepotu a počet nepřátel nemíní prohrát absolutně s nikým. V červnu 1424 ho uzavřeli do kleští v Kostelci nad Labem, ale on jim utekl. Pronásledovali ho, ale on si na ně počkal v příhodném údolí u Malešova nedaleko Kutné Hory, kde je zmasakroval jako králíky. Z lovené zvěře se obratně proměnil v lovce a „zachránil“ tak husitskou revoluci na dalších 10 let. Nebýt jeho geniality, stal by se Malešov předčasnou bitvou u Lipan. Takhle museli umírnění kališníci moc radikálních bratrstev ještě dlouho respektovat a podřizovat se jejich vůli častěji, než by se jim líbilo.

Jenže ještě téhož roku neporazitelný vojevůdce zemřel na nemoc v obležení před Přibyslaví. Jestliže si však jeho protivníci mysleli, že revoluce zemře s ním, hodně se zmýlili. Obě polní vojska, která po sobě zanechal, si začala razit novou cestu. Východočeští orebité si na počest velkého vojevůdce změnili jméno na sirotci. Na chvíli se jim dokonce podařilo spojit s tábory pod vedením Žižkova přítele Jana Hvězdy z Vicemilic, ale ten zemřel rok poté. Navíc vznikl ještě menší třetí svaz v severních Čechách pod vedením Jakoubka z Vřesovic.

Od Ústí ke spanilým jízdám

Nový severočeský svaz se stal dočasně nejaktivnějším, protože neřešil dědictví po Žižkovi. Jakoubek z Vřesovic přesvědčil ostatní svazy, že je v jejich zájmu dobýt severočeské město Ústí nad Labem, aby husité získali dobrou výchozí pozici pro kořistnické výpravy za hranice Českého království. V památné bitvě u Ústí roku 1426, kde spojené husitské šiky slavili vítězství nad početnějším míšeňským vojskem, se poprvé objevilo jméno táborského kněze Prokopa Holého, jenž si postupně získával autoritu díky svým diplomatickým schopnostem. Vojevůdcem však nikdy nebyl a nestal se tak v pravém slova smyslu nástupcem Jana Žižky, i když tak bývá někdy vnímán. Pouze dokázal rozumně koordinovat akce husitských sil celé země tak, aby z toho měli všichni prospěch. Proto ho ostatní respektovali.

Roku 1427 vytáhla proti Čechům další křížová výprava, ale ke střetu ani pořádně nedošlo, protože morálka křižáků se rozložila dříve, než stihly hlavní husitské síly přitáhnout. U města Tachova tak zastihly jen zadní křižácké voje ve zmatku se snažící utéct za svými již utíkajícími spolubojovníky. Poté se podařilo Prokopovi Holému spojit sílu levicových svazů se Starým Městem Pražským, kde ve stejném roce 1427 došlo k dalšímu převratu a k moci se dostala skupina vedená bohatým měšťanem Janem Velvarou a ideově především knězem Janem Rokycanou. Praha se tak stala jakousi středovou silou, která nebyla natolik radikální, jako táborští či sirotčí kněží, ale důslednější než umírnění šlechtičtí utrakvisté. A právě na spolupráci levice se středem založil Prokop Holý husitský boj na dalších šest let.

Bylo jasné, že po dlouhém období válek je česká země vyčerpaná, a tak obrátil energii polních vojsk za hranice Českého království. Tak vznikly slavné „spanilé jízdy“, jejichž správnější název je rejsy, od slova rejdovat, tedy získávat kořist a plenit. Potrava a prostředky pro husitské vojsko byly hlavním cílem kořistnických nájezdů do všech okolních zemí. Své si vytrpěly vedlejší země Koruny české, tedy Lužice a Slezsko, stejně tak Bavorsko, Sasko, Rakousko i Uhry (především na území dnešního Slovenska). Ušetřeno bylo pouze Polsko, protože s polským králem husité stále vyjednávali a udržovali příměří.

Vedlejším efektem rejs byl i nátlak na církev a okolní panovníky, protože husité tak dokazovali svoji sílu. Spanilé jízdy někdy sloužily i k takzvanému šíření husitských idejí, tedy přesvědčování obyvatel v zahraničí o správnosti husitské víry. Ale rozhodně to nebyl prvotní cíl, jak tvrdili někteří pozdější historici ve snaze kořistnické husitské nájezdy ideologicky omluvit. Ve skutečnosti se před nimi třásli nejen vesničané, ale i posádky šlechtických hradů. Mnohá města raději zaplatila výpalné, než aby se snažila odolat obléhání. Výsledkem tak bylo získání několika opěrných bodů (většinou hradů), v zahraničí, kde se udržela stálá husitská posádka. To má ovšem k šíření idejí dost daleko.

Poslední velké vítězství

Dlouhé čtyři roky trvalo bezstarostné plenění husitů, kteří až na jednu ztrátu kořisti ve Slezsku nenarazili na vážnější odpor. Teprve k roku 1431 se kardinálu Cesarinimu podařilo zorganizovat čtvrtou křížovou výpravu, ač římský král Zikmund Lucemburský poukazoval na to, jak nesmyslné jsou takové pokusy, když už třikrát předtím zklamaly. Proti spojeným husitským silám prostě nebylo možné zvítězit a ukázalo se to i počtvrté, když křižáci přitáhli k Domažlicím a podobně jako předtím od Tachova utekli, jakmile zaslechli bojový zpět husitských písní od přicházejících polních vojsk.

TIP: Mýty o husitech: Jaká pověst provázela „boží bojovníky“? 

Právě tehdy se ocitla husitská revoluce na vrcholu, ale zároveň také za možným zenitem, což si po slavném vítězství nikdo nepřipouštěl. Krach u Domažlic však přiměl katolickou církev k jednání s „proradnými kacíři“, což předtím absolutně odmítala. Nyní však neměla jinou možnost.

Vřes obecný (Calluna vulgaris) je nízkorostoucí keřík, který dorůstá výšky 20–50 cm, vzácně až jednoho metru. Latinské jméno Calluna je odvozeno z řeckého slůvka „k zametání“ – z vřesu se skutečně kdysi vyráběla košťata. V pozdním konci léta rozkvétá vřes půvabnou růžovou až růžovofialovou barvou; občas najdete i bíle kvetoucí rostliny. Dokonce i uschlé květy, které zůstanou na keřících, dávají krajině pohádkově nádhernou atmosféru.

Jedovatý otužilec

Navzdory pohádkovému vzhledu obsahují keře mnoho látek, z nichž některé jsou jedovaté – např. alkaloid ericolin a glykosid arbutin, dále kyselinu křemičitou, organické kyseliny, třísloviny, flavonoidy, silici, sliz, saponiny, hořčiny a pryskyřice.

Vřes obecný má rád kyselou půdu na výsluní a v polostínu. Je převládající rostlinou na vřesovištích v Evropě až po Turecko, roste v Povolží a také v severozápadní Africe. Vyskytuje se i v některých bažinných porostech a v kyselých borových a dubových lesích. Dobře odolává okusu od býložravců a výborně regeneruje i po občasných požárech. Daří se mu na rovinách, ve svazích i horách až do nadmořské výšky 2 400 metrů. Je velmi odolný vůči suchu, horku i mrazům.

Obtížný „nájezdník“

Vřesovcovité rostliny spolupracují s houbami: vyskytuje se u nich erikoidní mykorhiza – symbiotická existence nejčastěji s vřeckovýtrusnou houbou Hymenoscyphus ericae. Ta za nepříznivých podmínek rostlině zajišťuje dostatek vláhy a potřebných živin. Produkuje totiž enzym, který rozkládá buněčné stěny, celulózu a dokáže tak využít zbytků rostlin v půdě.

Protože se vřes lidem odjakživa líbil, vysadili jej i na Novém Zélandu, kde se ovšem stal nebezpečným invazivním druhem, a to především ve známém národním parku Tongariro. Vřes začal agresivně potlačovat původní novozélandský porost, a proto byl později na Zélandu vysazen hmyz Lochmaea suturalis, který vřes napadá a omezuje jeho invazi.

Dezinfekce i sedativum

Na vřes byly v minulosti vázány četné lidové pověry. Lidé například věřili, že bílý vřes přináší nálezci štěstí. Jeho pruty byly vyhledávány k čarodějným účelům a staří Slované používali rostlinu pro zažehnání zlých sil. Slované ostatně nazývali měsíc září „vřeseň“ – právě podle kvetoucího vřesu – a polština užívá pro devátý měsíc slůvka wrzesien dodnes.

Rostlině byly přisuzovány detoxikační účinky, léčila se s ní dna i revmatismus, byla používána při zánětech ledvin a močových cest. Je nesporné, že vřes má močopudné účinky a je považován za rostlinu, která nemá žádné vedlejší efekty. Zcela určitě dezinfikuje močové cesty a lze jej použít i jako sedativum.

Namísto pepřového spreje a GPS

Prastaré babské rady říkají: Chceš-li získat něčí lásku, udeř ho (ji) růžovým vřesem. Chceš-li naopak člověka zapudit, použij vřes bílý. Kytice vřesu vetknutá za pasem dívky ti jistojistě prozradí divoženku...

Údajný odpuzující účinek vřesu se ve středověku používal na násilníky namísto pepřového spreje. Měl chránit panny a paní před znásilněním a samotného nositele (nositelku) před smilstvem. Také prý podporoval plodnost, a proto se vplétal i do svatebního myrtového věnečku. Na vřes ovšem nedali dopustit ani lovci, kteří věřili, že magicky přitahuje kořist. Poutníci jím zase zdobili své hole, aby na dalekých stezkách nezbloudili.

Řízené požáry i stáda dobytka

Agentura ochrany přírody a krajiny, která spravuje CHKO Brdy, používá k péči o vřesoviště výjimečně i řízené požáry. Oheň likviduje nežádoucí nálety stromků, zejména bříz. Podle ochránců přírody vřes stárne asi po pětadvaceti letech, kdy vřesoviště přichází o schopnost vegetativního rozmnožování a odumírá. 

Aby mohly nové semenáčky klíčit, potřebují půdu obnaženou až na minerální podklad. CHKO Brdy v okolí Padrťských rybníků pomáhá vřesovištím i pastvou kravských stád, která spásají náletové dřeviny. V Národním parku Podyjí zase pomáhají udržovat vřesoviště soukromí farmáři se stádečky ovcí a koz. Vřesoviště je transparentním příkladem biotopu, který se neobejde bez lidských aktivit, poněvadž by se bez zásahu člověka rychle změnilo v les.

Vřesoviště na zahradě

Milovníci vřesu si mohou na zahrádce vytvořit vlastní vřesoviště. Vřesy jsou nenáročné rostliny, které rozkvétají na velkých plochách a nabízejí kouzelnou podívanou. Vyžadují slunné stanoviště a kyselou půdu. Rostliny je nutno stříhat na jaře, nejlépe v dubnu.

TIP: Záchvěvy andělského chmýří: Kde se můžeme setkat s plaménkem plotním

Na stejném stanovišti můžete pěstovat i vřesovec (Erica), rostlinu velmi podobnou vřesu (mnoho laiků je od sebe ani nerozezná). Nejpodstatnějším rozdílem mezi nimi ovšem je, že vřesovce kvetou velmi brzy na jaře (únor až duben) a vřes v létě a na podzim (srpen–listopad). Vřesovce není možné na podzim sestříhávat, neboť již mají nasazené pupeny na kvetení. Pokud ostříháte květy vřesu na zahradním vřesovišti (nikoliv ovšem v přírodě!) a zamrazíte je, udělají vám doma radost i parádu třeba i na Vánoce.

S poklidným středověkým kostelem sv. Botwulfa v Hadstocku ve východoanglickém hrabství Essex, se pojí krvavá legenda. Na konci 19. století zde během probíhajících oprav zjistili, že pod kováním na starodávných dveřích kostela je připevněný velký kus kůže. Podle místní legendy má jít o kůži vikingského nájezdníka…

Dotyčný Viking se měl pokusit vyrabovat kostel. Legenda ale praví, že neuspěl a byl zaživa stažen z kůže. Tak pak byla přibita na dveře kostela, jako děsivá výstraha všem, kdož přicházejí s podobnými úmysly.

Kostelní dveře s lidskou kůží

Kostel sv. Botwulfa není jediný středověký kostel v Anglii s podobnou „dekorací“ na vstupních dveřích a s podobnou legendou. Dalšími jsou relativně blízký kostel sv. Michala a všech andělů v Copfordu u Colchesteru, rovněž v hrabství Essex, a dokonce i poněkud honosnější a zřejmě nejznámější anglický svatostánek – Westminsterské opatství v Londýně.

Vědci se již dříve pokoušeli určit původ objevené kůže, ale výsledky výzkumu nebyly jednoznačné. Podle některých studií šlo o lidskou kůži, podle jiných nikoliv. Nedávno se do této záležitosti vložil archeolog Ruairidh Macleod z britské Univerzity v Cambridgi se svými kolegy.

TIP: Archeologové objevili v ruinách středověkého anglického kostela magická znamení

Badatelé prozkoumali vzorky kůže z kostelních dveří v Hadstocku i z dalších zmíněných míst, pomocí nedestruktivní analytické metody ZooMS (Zooarchaeology by Mass Spectrometry). Ta je založená na čtení sekvencí aminokyselin v kolagenu. Výsledky jejich bádání jsou jednoznačné – žádná z kůží na dveřích anglických kostelů není lidská. V Hodstocku a ve Westminsterském opatství mají hovězí kůži, zatímco v Copfordu jde o kůži koňskou nebo oslí.

V dobách vrcholící zlaté horečky se pověstným zlatým dolem nestaly pouze valounky žlutého kovu, ale i přidružené služby a prodej potřeb pro hledače cenného kovu. V druhé polovině 19. století muži oblékali spíš vlněné nebo lněné kalhoty. Zlatokopové, honáci dobytka a farmáři ale potřebovali oděv, který snese velmi hrubé zacházení. Manželka jednoho z nich proto objednala u krejčího pracovní kalhoty ze sukna, kterým se potahovaly povozy a stany. Látka zvaná denim nesla název podle místa svého vzniku „serge de Nîmes“. I slovo džíny je evropského původu – pochází z francouzského označení pro barvu „Bleu de Genes“ – janovská modř. Ta se vyráběla z přírodní látky – indiga. 

Patent na kalhoty

Pevné sukno zvané denim do Ameriky dovážela rodina mladého židovského obchodníka Leviho Strausse (původně se jmenoval Löb Strauß). A odebíral ho krejčí s litevsko-židovskými kořeny Jacob Youphes, jehož nové americké jméno znělo Jacob Davis. Toho napadlo, že spoje kalhot pro větší pevnost opatří kovovými nýtky, bohužel ale neměl peníze na zaplacení poplatku na patentovém úřadu. Spojil své know how se Straussovým kapitálem a riveted blue jeans neboli nýtované modré kalhoty byly patentovány 20. května 1873.  

Nejen na západním pobřeží se blue jeans rychle staly žádaným zbožím. Kalhoty měly přesný střih a zapínaly se na knoflíky našité po stranách. Na poklopec tak, jak ho známe dnes, ale musely ještě pár desítek let počkat, na zip dokonce až do roku 1946. Zadní kapsu měly Straussovy a Davisovy kalhoty jen jednu, na bocích nechybělo šikmo přišité poutko, kam se dalo zavěsit kladivo. Malá kapsička v přední kapse zase sloužila jako bezpečné pouzdro na hodinky. Jejich řetízek se připevňoval k opasku. Dámské džíny, které se začaly šít až ve 30. letech, se zapínaly vždy na pravém boku. Poslední zásadní technologická změna přišla v 70. letech, kdy se do denimové látky začal kvůli pružnosti přidávat elastan. 

Ani párem koní

Společnost Levi Strauss & co. se prosadila i díky systematické práci s reklamou. Do loga své firmy zvolili vyobrazení dvou koní, kteří spřaženi džínami vybíhají opačným směrem. Traduje se, že tento pokus pevnosti pánové Strauss s Davisem opravdu provedli a kalhoty díky nýtům vydržely. Ani koně je prý nedokázali roztrhnout. 

Levi Strauss zemřel roku 1902 a zanechal po sobě majetek v hodnotě šest milionů dolarů, což by přepočteno na dnešní poměry představovalo částku v řádu stovek milionů dolarů. V té době džíny představovaly pouze zaprášený pracovní oděv ušmudlaný od oleje či koní. On sám je prý, coby solventní obchodník na úrovni, nikdy neoblékl! Jeho společník Jacob Davis ho přežil o šest let.

Cesta na kontinent

Oblíbené kalhoty se pomalu stávaly v dnešním slova smyslu „módním“ zbožím. Když se v roce 1933 dostaly na titulní stránku významného módního časopisu, měly vlastně vyhráno. Během druhé světové války se do vojenské khaki džínoviny oblékali američtí vojáci, díky nimž se oblíbené kalhoty známé ze stříbrného plátna dostaly do Evropy. Džíny se objevily i ve světě zcela jiném – v americkém náborovém plakátu lákala ženy do válečné výroby dělnice Rosie, kráska se šátkem ve vlasech a v džínové košili. 

Svoboda i uniforma

Ve filmech o čestných kovbojích a drsňáckých rebelech oblékali džíny Marlon Brando či James Dean. Když v roce 1954 navlékla těsné džíny Marilyn Monroe ve filmu Řeka bez návratu, způsobila tím značné pozdvižení. A když si je (údajně nerad) oblékl i Elvis Presley, svět jako by zapomněl, že šlo původně o pracovní kalhoty. V éře hippies se džíny staly symbolem nevázanosti, svobody a sexu. Nosily je hudební ikony. A zároveň i dělníci.

TIP: Ikony své doby: Sedm legend trhu, kterým na svět pomohla náhoda

Jejich obliba v západním světě začala v 80. letech pomalu klesat. Snem a touhou se ale staly pro mládež za železnou oponou. V Československu se daly sehnat v Tuzexu, tedy v podniku zahraničního obchodu, kde se nakupovalo za valuty. Pro džíny se jezdilo také do Maďarska, pokoutně se šmelily a přeprodávaly až do konce 80. let.

Džíny nechyběly ani v šatníku osobností, u kterých byste to asi nečekali: módní bundu si dopřál i Albert Einstein. Džíny se právem staly oblečením, které spojuje napříč věkem i společenským postavením. A zdá se, že jejich historie není ještě zdaleka u konce. 

Podle průzkumů lžou nejčastěji muži – nejvíc o své výšce, nevěře a také příjmu; ženy potom o hmotnosti, věku či orgasmech. Tzv. sociálních lží vyslovíme za den nejméně deset, někdy však až 250. „Lidé lžou, protože chtějí něčeho dosáhnout. Domnívají se, že když nesdělí skutečnost takovou, jaká je, bude to pro ně snazší. A bohužel je také příjemce často ochotný lež zkrátka akceptovat,“ vysvětluje psycholog Jan Urban. 

Robert Feldman z Massachusettské univerzity se studiu oblasti lží věnuje už přes deset let. V jedné ze svých prací například prokázal, že většina lidí lže i během obyčejné desetiminutové konverzace. Účastníci experimentu stihli zalhat až třikrát, přičemž si to zpravidla ani neuvědomili, dokud jim badatel nepřehrál záznam rozhovoru. 

Dá se lhaní změřit?

Ke lži se uchylujeme, i když nás to stresuje: Dech a tep se zrychlí, začneme se potit, a dokonce se nám změní hlas. Právě zmíněný princip využívá detektor lži neboli polygraf, tvořící dnes běžnou součást policejního vyšetřování. Výsledky sice nelze brát jako důkaz, přesto dokážou mužům zákona výrazně pomoct. 

„Polygraf neukazuje pravdu a lež. Odhalí však změnu fyzických reakcí, takže během testu vyhledáváme atypické stresové odezvy při položení otázky,“ uvádí polygrafolog Vladimir Reznichenko. Kromě kriminalistů využívají jeho služby i soukromé osoby: „Zhruba osmdesát procent mých zákazníků představují jednotlivci, kteří řeší rodinné spory.“

Všímejte si náznaků

Pochybujete-li o pravdomluvnosti svého okolí, leccos zjistíte i bez polygrafu. Za normálních okolností se při nádechu pohybuje břicho, zatímco pokud člověk lže, často se mu zvedají a klesají pouze hrudník a ramena. „Lhaní je stresující, což se projevuje třeba tím, že dotyčný zbledne či zčervená. Vyschne mu v ústech, tudíž může artikulovat hůř než jindy,“ uvádí Urban.

TIP: Pravda, nebo lež? Jak složité je přelstít detektor lži?

Lháři nezřídka sklánějí hlavu, uhýbají pohledem nebo se hrbí – zkrátka nejsou přirození. Mohou být velmi strnulí, nebo až přehnaně aktivní, s expresivními gesty. Totéž platí o pohybech očí: Buď nepřirozeně často mrkají, nebo naopak volí upřený pohled. „Pokud má někdo pocit, že ho podezříváte ze lži, podvědomě si chrání krk jako zranitelnou část těla – například se ho dotýká nebo popotahuje límec košile,“ líčí Urban. „Položíte-li běžnému člověku otázku, potřebuje se zamyslet; zato lháři předem vědí, co vám chtějí říct. Proto se vás rádi pokoušejí zahltit různými informacemi a nepodstatnými detaily.“